Tento oddíl před nás staví velice pozoruhodným způsobem osobní svatost a mravní čistotu. Hospodin ji vyhledával u těch, které tak milostivě uvedl do spojení se Sebou. Zároveň nám však tento oddíl podává velice pokořující obraz ohavností, jichž je lidská přirozenost schopna.
„I mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: Mluv synům izraelským a rci jim: Já jsem Hospodin Bůh váš.“ (1–2. v.) Zde máme základ celé stavby mravního chování, ukázaného v těchto kapitolách. Činy Izraele musely vyjadřovat skutečnost, že jejich Bohem jest Hospodin. Měli se chovat tak, jak se slušelo na to vysoké a svaté postavení. Bylo Boží výsadou ukázat lidu, s nímž ráčil spojit Své jméno, jaký zvláštní charakter má nést a jak se má chovat. Proto se tu tak často opakují výroky: „Já jsem Hospodin“, „Já jsem Hospodin Bůh váš“, „Svatý jsem“, „Já Hospodin Bůh váš“. Hospodin byl jejich Bohem a byl svatý, proto i oni byli povoláni k svatosti. Jeho jméno bylo spojeno s jejich charakterem i činy.
Taková je pravá zásada svatosti pro Boží lid všech dob. Věřící mají být proniknuti a vyznačovat se zjevením, které Bůh o Sobě učinil. Jejich chování musí být založeno na tom, co On jest, a ne na tom, co oni jsou sami v sobě. Tím je naprosto zamítnuta zásada vyjádřená slovy: „Nepřistupuj ke mně, neboť světější jsem nežli ty“ (Iz. 65,5), což je ostatně zásada, kterou plným právem odmítne každé citlivá mysl. Nejde tu o srovnávání jednoho člověka s druhým, nýbrž o určení způsobu chování, jaké si Bůh přeje vidět u všech, jsou Jeho lidem. „Podle skutků země egyptské, v níž jste bydlili, nečiňte, ani podle skutků země kananejské, do kteréž Já vás uvozuji, činiti budete, a v ustanoveních jejich nechoďte.“ (3. v.) Egypťané i Kananejci byli veskrze zkažení. Jak to mohl Izrael vědět? Kdo jim to řekl? Jak to, že oni byli ve správném stavu a všichni kolem nich ve zlém stavu? To vše jsou zajímavé otázky, ale odpověď je právě tak jednoduchá, jako jsou ty otázky zajímavé. Hospodinovo slovo bylo jediným měřítkem, které s konečnou platností vyřešilo v mysli každého údu Božího Izraele jakoukoli otázku ohledně toho, co je správné a co nepravé. V žádném případě tu nešlo o úsudek Izraelity postavený proti úsudku Egypťana nebo Kananejce, nýbrž šlo o Boží úsudek vyvýšený nad všemi. Egypt mohl mít své způsoby a názory, rovněž tak kananejské země, ale Izrael měl mít názory a způsoby uložené v Božím slovu. „Soudy Mé čiňte a ustanovení Mých ostříhejte, abyste chodili v nich: Já jsem Hospodin Bůh váš. Ostříhejte ustanovení Mých a soudů Mých. Člověk ten, kterýž by je činil, živ bude v nich: Já jsem Hospodin.“ (4–5. v.)
Bude dobře, pochopí-li čtenář jasný, hluboký, plný a praktický smysl této pravdy. Boží slovo musí řešit každou otázku a ovládat každé svědomí. Proti jeho vážným, hluboce obsažným rozhodnutím nesmí být odvolání. Mluví-li Bůh, má se každé srdce sklonit. Lidé si mohou tvořit a držet vlastní názory, mohou si osvojovat všelijaké zvyky a způsoby a obhajovat je, ale jedním z nejkrásnějších rysů „Božího Izraele“ byla hluboká úcta a naprosté podřizování se „každému slovu vycházejícímu skrze ústa Boží“. Osvědčování tohoto charakteru mohlo působit, že ti, kdo celou tu věc nikdy správně neuvážili, je mohli podezřívat z dogmatismu, povyšování se a nadutosti. Nic není tak naprosto nepodobné dogmatismu jako pouhé podřizování se jasné Boží pravdě, nic nemůže být větším opakem povyšování než opravdová úcta ke svědectvím vdechnutého Božího slova, a nadutosti se jistě nic nepodobá méně než podřizování se Boží autoritě Písma svatého.
Vždy ovšem je třeba, abychom bděli nad způsobem, jímž se projevuje autorita Písma nad naším přesvědčením a nad naším chováním. Musí být tak jasně vidět, jak je to jen možné, že nás úplně ovládá Boží slovo a ne naše vlastní názory. Je totiž jedno veliké nebezpečí, že třeba můžeme přičítat určité myšlence veliký význam jenom proto, že my jsme ji přijali. Před něčím takovým bychom se opravdu měli mít na pozoru. Naše staré „já“ se může nepozorovaně vloudit a ukázat svou zrůdnost v obhajování vlastních názorů stejně jako kdekoli jinde; ale my se máme proti němu postavit, ať se ukáže v jakémkoli způsobu nebo formě a máme se ve všech věcech řídit jenom oním: „Takto praví Pán“.
Ale nečekejme, že každý bude hotov přiznat plnou moc a autoritu Božím tvrzením a úsudkům. Podle toho, jak křesťan žije v čistotě a síle Boží přirozenosti, si pak přivlastňuje Boží slovo, váží si ho a ctí je. Egypťan nebo Kananejec by byl naprosto neschopen pochopit význam nebo cenu těchto ustanovení, jimiž se měl řídit obřezaný Boží lid. To ovšem nemohlo nijak ovlivnit otázku zodpovědnosti Izraele. Byli uvedeni do určitého spojení s Hospodinem a toto spojení mělo své zvláštní výsady a zodpovědnosti. „Já jsem Hospodin Bůh váš.“ Toto mělo být základem jejich chování. Měli jednat způsobem důstojným Toho, jenž se stal jejich Bohem a učinil z nich Svůj lid. Ne snad, že by byli třeba jen o vlas lepší než jiné národy, to ne. Egypťané a Kananejci si mohli myslet, že Izraelští se nad ně povyšují, když odmítali převzít jejich zvyky a obyčeje. Ale nebylo tomu tak; základem jejich zvláštního způsobu chování a stupně mravnosti byl onen výrok: „Já jsem Hospodin Bůh váš.“
V této veliké a prakticky velmi důležité skutečnosti Hospodin položil Svému lidu nepohnutelný základ mravního chování a měřítko mravnosti, které bylo tak vysoké a trvající jako sám Jeho věčný trůn. V okamžiku, kdy Bůh navázal spojení s lidem, měl si tento lid osvojit chování a způsoby důstojné Boha. Tu již nešlo ani o to, co jsou sami v sobě, ani čím jsou ve srovnání s druhými, nýbrž o to, čím je Bůh ve srovnání se vším ostatním. To je velký rozdíl. Jestliže bych učinil základem svého jednání nebo měřítkem své mravnosti své vlastní „já“, byla by to nejen opovážlivá pošetilost, nýbrž také by mne to přivedlo na šikmou plochu, vedoucí vždy níže. Je-li mým předmětem vlastní „já“, budu den co den klesat níže a níže. Jestliže mám před sebou Pána, budu stoupat výš a výš, podle toho, jak mocí Ducha Svatého budu stále víc a víc podoben tomu Vzoru, na nějž mohu skrze víru upřeně hledět na svatých stránkách vdechnutého Písma. Mám se jistě hluboce co kořit, vidím-li, jak daleko zůstávám za tím předloženým Vzorem. Ale ani v takovém případě nikdy nemohu souhlasit s nějakým nižším měřítkem, ani nemohu být spokojen dříve, dokud nejsem ve všech věcech připodobněn Tomu, jenž byl mým zástupcem na kříži a jenž je mým vzorem ve slávě.
Hlavní zásada obsažená v uvažovaném oddílu, je z praktického hlediska pro každého křesťana velice důležitá; má jednotlivá ustanovení, která mluví sama za sebe naprosto jasnými slovy. Tato ustanovení můžeme rozdělit na dvě hlavní skupiny: jedna ukazují na nestoudné výstřednosti, jaké je schopno lidské srdce vymyslet, ve druhých se projevuje úžasná něžnost a zvláštní péče Boha izraelského.
Pokud jde o ta první ustanovení, je jasné, že Duch Boží by nikdy neustanovoval zákony s úmyslem předcházet zlům, která by neexistovala. Nenechává stavět hráz tam, kde není třeba čelit nějaké zátopě. Neobírá se bezpodstatnými, vzdálenými myšlenkami, nýbrž zcela určitými skutečnostmi. Člověk je opravdu schopen dopustit se kteréhokoli z těch ohavných zločinů vypsaných v tomto pravdivém oddíle 3. Mojžíšovy knihy. Kdyby toho nebyl schopen, nebylo by třeba zapovídat mu ty věci. Takováto kniha zákonů by byla naprosto nevhodná pro anděly, protože oni jsou neschopni dopustit se hříchů, o nichž se tam hovoří. Hodí se však pro člověka, protože zárodky k těmto hříchům nosí již ve své přirozenosti. Je to velice pokořující. Je to jistě nové ohlášení pravdy o úplné zkaženosti člověka. Od vrchu hlavy až k patě na něm není ve světle Boží přítomnosti ani jediného místečka, které by bylo mravně zdravé. Bytost, pro niž Hospodin považoval za nutné dát napsat 18–20. kapitolu 3. Mojžíšovy knihy, musí být opravdu hluboce kleslý hříšník; ale tímto hříšníkem je člověk, pisatel i čtenář těchto řádků. Jak pravdivé je tudíž, že „ti, kteříž jsou v těle, Bohu se líbiti nemohou“. (Řím. 8,8) Ale Bohu díky, věřící „není v těle, ale v Duchu“. Byl, co do svého postavení, úplně vyňat ze starého stvoření a uveden do nového stvoření, kde mravní zla naznačená v probíraném oddílu, již nemohou trvat. Má ovšem ještě starou přirozenost, ale jeho blahou výsadou je, že se smí považovat za mrtvého hříchu a že smí stále chodit v moci nového stvoření, kde „všechno je z Boha“. (2. Kor. 5,18) Taková je svoboda opravdového křesťana, svoboda procházet se v tom úžasném stvoření, kde nikdy nebude moci být nalezena ani stopa zla, – taková je neskonalá svoboda k chození ve svatosti před Bohem i před lidmi, – svoboda k vstupování na ony vznešené stezky osobní svatosti, vždy ozařované živým jasem paprsků Boží přízně. Ano, milý čtenáři, taková je křesťanská svoboda. Věřící má svobodu nepáchat hřích, a naopak smí okoušet nebeskou vzácnost života opravdové svatosti a mravní vznešenosti. Kéž bychom si výše než dosud cenili tohoto drahého nebeského daru – svobody křesťana!
A nyní něco ke druhé skupině ustanovení v probíraném oddílu, v nichž se tak poutavým způsobem zračí Boží něžnost a péče. Podívejme se na příklad na toto: „Když budete žíti obilí země vaši, nesežneš naskrze všeho pole svého, a nebudeš sbírati pozůstalých klasů žně své. Tolikéž ostatků vinice své nebudeš bráti, a zrní vinice své nebudeš sbírati; chudému a příchozímu zanecháš toho: Já jsem Hospodin Bůh váš.“ (19,9–10) S tímto nařízením se ještě jednou setkáme ve 23. kapitole, ale tam je uvidíme v jeho předobrazném významu. Zde je vidíme z mravního hlediska jako ukázku vzácné milosti Boha izraelského. Ano, On pamatoval na „chudého a příchozího“ a chtěl, aby na ně pamatoval také Jeho lid. Když byly sklízeny zlaté snopky a vyzrálé hrozny, musel Boží Izrael pamatovat na „chudého a příchozího“, protože Hospodin byl Izraelův Bůh. Žence nebo sběrače hroznů nesmělo ovládat nějaké chamtivé sobectví, které by vysbíralo všechno obilí s pole a zanechalo révové větve úplně holé, nýbrž oni naopak měli mít široké srdce, ryzí dobrotu, která zanechala nějaký snopek a hrozen „chudému a příchozímu“, aby se také oni mohli radovat z bezmezné dobrotivosti Toho; jehož „šlépěje kropí tučností“ (Žalm 65,12) a k jehož otevřené ruce smí s důvěrou vzhlížet všichni nuzní synové lidští.
Kniha Rut nám podává vzácný příklad jednoho muže, který se cele řídil tímto dobročinným ustanovením. „Tedy řekl jí (tj. Rút) Bóz: Když bude čas jísti, přistup sem, a pojez chleba, a omoč skývu svou v octě. I posadila se při žencích, a podal jí pražmy; ona pak jedla až do sytosti, a ještě jí zbylo. I vstala, aby sbírala. Přikázal pak Bóz služebníkům svým, řka: Byť pak i mezi snopy sbírala, nezbraňujte jí. Nýbrž naschvál jí upouštějte ze snopů a nechávejte, ať sbírá, a nedomlouvejte jí.“ (Rut 2,14–16) Jak dojemná, vzácná milost! Jistě, jak je to dobré pro naše ubohá sobecká srdce, jsou-li uváděna do styku s takovými zásadami a činy! Jak úžasně zní ta slova: „naschvál jí upouštějte ze snopů“! Onen šlechetný Izraelita si zřejmě přál, aby ta „příchozí“ měla hojnost, a též, aby tu hojnost měla spíše jako výsledek svého sbírání než jako ovoce jeho dobrotivosti. To byl jistě vysoký stupeň zvláštního soucitu! Uváděl ji do přímého kontaktu s Bohem izraelským a do závislosti na Něm, který tolik myslel i na „sběrače paběrků“ a postaral se o něj. Bóz vlastně jen provedl ono milostivé nařízení, z něhož Rút vzala užitek. Tatáž milost, jež mu darovala pole, darovala ji sběr paběrků. Bóz i Rut byli dlužníky milosti. Ona byla šťastným příjemcem Hospodinovy dobrotivosti a on zase vysoce poctěným vykonatelem Hospodinova milostivého ustanovení. Ve všem se tu zračil velice vzácný mravní pořádek. Stvoření bylo v požehnání a Bůh byl oslaven. Je snad někdo, kdo by nechtěl uznat, jak blahodárné je pro nás, smíme-li vdechovat tak čisté ovzduší?
A nyní se podívejme na jiné ustanovení uvažovaného oddílu. „Neutiskneš mocí bližního svého, aniž obloupíš ho. Nezůstane mzda dělníka u tebe až do jitra.“ (19,13) Jaká se tu jeví něžná péče! Ten „Důstojný a vyvýšený, kterýž u věčnosti přebývá“ (srov. Iz. 57,15), může vědět o myšlenkách a citech v srdci některého chudého nádeníka. Dobře ví, jak takový člověk čeká na ovoce své celodenní práce. Mzda je něco přirozeného, nač čeká. Srdce dělníka s tím počítá, vždyť na tom závisí obživa celé rodiny. Bůh jakoby říkal: „Nezadržujte mu jeho mzdu. Neposílejte ho domů s těžkým srdcem, aby podobně nebylo sužováno srdce jeho manželky a jeho dětí. Rozhodně mu dejte to, oč pracoval, nač má právo a po čem touží jeho srdce. Je manželem a otcem a snášel útrapy a horko celého dne, aby jeho žena a děti nemusely jít spát o hladu. Nezklamte ho v tom, nač čeká: dejte mu, co mu patří.“ Ano, takto si náš Bůh všímá každého tepu dělníkova srdce a činí již napřed opatření k tomu, co ono očekává. Jak vzácná to milost! Jaká něžná, pozorná, citlivá a sklánějící se láska! Celý proud Boží něžné péče se nám tu ukazuje při rozjímání o takových ustanoveních! Je možné, aby někdo četl ony verše a nebyl jimi obměkčen? Je možné, aby si je někdo přečetl a potom bezstarostně propustil chudého dělníka, nevěda, zda tento má se svou rodinou vůbec něco k ukojení sužujícího hladu?
Srdce naplněného něžností se nic nemůže dotknout bolestněji než nedostatek něžné péče o chudého, kterýžto nedostatek se tak často projevuje u bohatých. Může se stát, že tito zasednou za svůj bohatě prostřený stůl, když krátce předtím vykázali ze dveří nějakého chudého pilného člověka, který si přišel pro oprávněnou odměnu za poctivou práci. Nepomysli, s jakou bolestí v srdci se takový člověk navrací ke své rodině, aby jí sdělil, jakého zklamání se jemu i jí dostalo. Něco takového je hrozné! Jak veliká urážka je to Bohu i všem, kdo nějakou měrou okusili Jeho milosti. Chceme-li poznat, jak Bůh usuzuje o takovém jednání, stačí se zaposlouchat do následujících slov svatého rozhořčení: „Aj, mzda dělníků, kteříž žali krajiny vaše, při vás zadržená, křičí, a hlas volání ženců v uši Pána zástupů vešel.“ (Jak. 5,4) Ano, „Pán zástupů“ slyší volání poškozeného a ve svém očekávání zklamaného dělníka. Boží něžná láska se zračí v ustanoveních Jeho mravní vlády, – a i kdyby nemělo dojít k obměkčení srdce působením milosti obsažené v těch ustanoveních, má být chování lidí ovládáno alespoň spravedlností, která je v nich uvedena. Bůh nemůže nevidět nároky chudých, nemilosrdně odmítnuté těmi, kdo jsou tolik zatvrzelí vlivem bohatství, že jsou bezcitní k oprávněným nárokům na laskavost, a kdo jsou natolik vymaněni z okruhu osobních potřeb, že jsou neschopni cítit s těmi, jejichž údělem je trávit dny ve vyčerpávající namáhavé práci nebo dokonce v tísnivé chudobě. Chudí jsou zvláštními předměty Boží péče. Vždy znovu se setkáváme s tím, jak Bůh pro ně činí opatření v ustanoveních Své mravní vlády. A s naprostou určitostí se prohlašuje o Něm, který brzy ve zjevené slávě se uchopí vlády, že „vytrhne nuzného, volajícího a nátisk trpícího, kterýž nemá spomocníka. Smiluje se nad bídným a potřebným, a duše nuzných spasí. Od lsti a násilí vysvobodí duši jejich, neboť jest drahá krev jejich před očima Jeho“. (Ž. 72,12–14)
Kéž bychom vzali užitek z rozjímání o těchto vzácných a hluboce praktických pravdách. Kéž by jimi byla dotčena naše srdce a ovlivněno naše praktické chování. Žijeme v bezcitném světě a i v našich srdcích je spousta sobectví. Jak málo nás zaměstnává přemýšlení o potřebách jiných lidí. Jak snadno uprostřed hojnosti a blahobytu zapomínáme na chudého! Jak snadno zapomínáme, že právě ti lidé, jejichž práce přispívá k našemu osobnímu pohodlí, žijí možná ve veliké chudobě. Zamysleme se nad tím! Kéž bychom se měli na pozoru před „drcením (kral.: „zahanbováním“) tváře chudých“. (Iz. 3,15 – p. p.) Jestliže již Židé staré doby byli ustanoveními a nařízeními Mojžíšova zákona vyučováni, aby byli láskyplní k chudým a dobrotiví k těm, kdo těžce pracovali, oč více by měla vyšší a duchovnější mravouka doby evangelia milosti působit v srdcích a životech křesťanů laskavou blahosklonnost k jakémukoli druhu lidské potřeby.
Jistěže je tu velice třeba moudrosti a opatrnosti, abychom někoho neodvedli ze ctného místa, které mu bylo určeno a kde má být: totiž z místa závislosti na ovoci, vzácném a libovonném ovoci počestné pilné práce. Namísto, aby to bylo nějaké dobrodiní, byla by to bolestná křivda. Může nám tu být poučným příkladem Bóz. Dovolil Rut, aby sbírala klasy, ale postaral se o to, aby to její sbírání jí opravdu bylo prospěšné. To je velice zdravá a jednoduchá zásada. Božím úmyslem je, aby se člověk zabýval tou či onou prací, a my bychom vlastně jednali proti Němu, kdybychom člověka chtěli vymanit ze závislosti na výsledcích jeho pilné práce a přesadit ho do závislosti na výsledcích falešně uplatňovaného dobrodiní. Dobrá práce je právě tak počestná a povznášející jako zase je opovrženíhodné a znemravňující nečinná zahálka. Žádný chléb není tak sladký, jako ten, který byl získán počestnou prací; ti ovšem, kdo si takto chléb vydělali, by ho též měli mít dostatek. Člověk se přece stará o potravu svých domácích zvířat a pečuje o ně. Oč více by měl pečovat o svého bližního, jenž mu od pondělního rána do sobotního večera odvádí práci svých rukou.
Snad někdo namítne, že tato věc má dvojí stránku. Ovšemže, a mezi chudými se jistě setkáváme s nejednou věcí, jež by mohla vysušit prameny dobročinnosti a pravého soucitu. Bývá tu mnohé, co by mohlo zatvrdit naše srdce a zavřít naši ruku. Ale je jisté, že je lépe zklamat se v devadesáti devíti případech ze sta než uzavřít nitro slitování před jedním opravdu potřebným. Náš nebeský Otec dává Svému slunci svítit na dobré i na zlé a sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé. Tytéž sluneční paprsky, jež obveselují srdce některého věrného Kristova služebníka, dopadají též na cestu některého bezbožného hříšníka; a tentýž déšť, jenž svlažuje obdělanou půdu věrného věřícího, zúrodňuje též brázdy nějakého nevěřícího rouhače. Měli bychom to mít vždy před očima jako názorný příklad. „Buďtež vy tedy dokonalí, jako i Otec váš, kterýž jest v nebesích, dokonalý jest.“ (Mat. 5,48) Jenom tehdy, jestliže budeme mít před sebou Pána a jestliže budeme chodit v síle Jeho milosti, budeme též schopni s laskavým srdcem a s otevřenou rukou vycházet vstříc každému druhu lidské bídy a potřeby. Jenom když se sami napájíme z nevyčerpatelné studnice Boží lásky a Božího milosrdenství, budeme moci sloužit potřebám lidské bídy bez ohledu na opakující se projevy lidské zkaženosti a vypočítavosti, s nimiž se možná setkáme. Naše tenké praménky by brzy vyschly, kdybychom je neudržovali v nepřetržitém spojení s tím ustavičně tryskajícím nebeským pramenem.
Další ustanovení, k němuž se s úvahami dostáváme, nám znovu zvláštním způsobem ukazuje něžnou péči Boha izraelského. „Hluchému nebudeš zlořečiti, a před slepým nepoložíš úrazu, ale báti se budeš Boha svého, neboť Já jsem Hospodin.“ (14. v.) Zde je postavena hráz k zastavování rostoucí popudlivosti (nedůtklivosti), jíž by neovládaná přirozenost asi jistě reagovala na lidskou hluchotu. Jistě tomu rozumíme! Naší přirozenosti se nelíbí, máme-li znovu a znovu opakovat svá slova a tím vycházet vstříc neduhu nedoslýchavého člověka. Hospodin na to pamatoval a učinil pro to opatření. A co je tímto opatřením? „Báti se budeš Boha svého.“ Jsi-li uváděn do zkoušky nějakou špatně slyšící osobou, vzpomeň si na Pána a hledej u Něho milost, abys byl schopen ovládat svou nedůtklivost.
Druhá část tohoto ustanovení ukazuje, jak veliká a hluboce pokořující je zkaženost lidské přirozenosti. Myšlenka položit slepci do cesty nějakou překážku je asi tou nejubožejší krutostí, jakou vůbec si lze představit. A člověk je jistě toho schopen, protože jinak by před tím nebyl varován. Není pochyb, že toto ustanovení, podobně jako řada jiných, může mít i duchovní uplatnění. To však ani v nejmenším neoslabuje zásadu, předloženou v jeho doslovném významu. Ano, člověk je schopen položit do cesty svému bližnímu postiženému slepotou kámen úrazu. Takový je člověk! Pán jistě věděl, co je v člověku, když dal psát ustanovení a soudy 3. Mojžíšovy knihy.
Přenechávám čtenáři, aby o zbývající části oddílu uvažoval sám. Uvidí tam, že každé ustanovení nás učí dvojímu, totiž něčemu, co se týká zlých sklonů lidské přirozenosti, ale na druhé straně zase něčemu z Hospodinovy zvláštní péče.25