V této kapitole čtenář najde dvě zvláštní věci: předně, že život patří Hospodinu a dále že moc smíření je v krvi. Pán přičítá oběma těm věcem zvláštní význam a snažil se, aby byly hluboce vštípeny každému údu izraelského shromáždění.
„I mluvil Hospodin Mojžíšovi, řka: Mluv k Aronovi a synům jeho i ke všechněm synům izraelským, a rci jim: Tato jest věc, kterouž přikázal Hospodin, řka: Kdož by koli z domu izraelského zabil vola aneb beránka, neb kozu, buď mezi stany, aneb kdož by zabil vně za stany, a ke dveřím stánku úmluvy nepřivedl by ho, aby obětoval oběť Hospodinu před příbytkem Hospodinovým: vinen bude krví, neboť krev vylil; protož vyhlazen bude muž ten z prostředku lidu svého.“ (1–4. v.) To bylo velice vážné, a my bychom se mohli tázat: cožpak na tom tolik záleželo, jestliže oběť byla obětována nějak jinak než předepsaným způsobem? Nebylo to nic menšího než olupování Hospodina o Jeho práva a dávání Satanu to, co patřilo Bohu. Člověk může říkat: Cožpak nemohu obětovat oběť na kterémkoli místě chci? Odpovědí však je toto: život patří bohu a Jeho nárok na to musí být uznáván na tom místě, které On k tomu ustanovil – před stánkem Páně. Tam bylo jediné místo, kde se mohl setkat Bůh s člověkem. Obětovat někde jinde svědčilo o tom, že srdce si nepřálo Boha.
Mravní jádro toho je jasné. Jest jenom jedno místo, které Bůh ustanovil k setkání s hříšníkem, a jest jím Kříž, protějšek měděného oltáře. Tam a jenom tam byly správně uznány Boží nároky na život. Odmítnout toto místo setkání znamená uvést na sebe soud, znamená to nohama pošlapávat spravedlivé Boží požadavky a činit si neoprávněně nárok na život, o který se všichni připravili. Je velice důležité, abychom tomu rozuměli.
„A pokropí kněz krví na oltáři Hospodinovu u dveří stánku úmluvy, a páliti bude tuk u vůni líbeznou Hospodinu.“ (6. v.) Krev i tuk patřily Bohu. Náš Pán toto plně uznával. Dal Svůj život Bohu a stejně tak Mu oddal všechnu skrytou sílu Svého nitra. Dobrovolně kráčel k oltáři a tam vydal Svůj drahý život – a úžasná vůně Jeho vnitřní výbornosti vstoupila k Božímu trůnu. Jak vzácný jsi, Ježíši! Jak blahé a požehnané, smíme-li si Tě na každém kroku naší cesty vždy znovu připomínat!
Druhá výše vzpomenutá věc je jasně ukázána v 11. verši: „Neboť duše (nebo: život) všelikého těla ve krvi jest, Já pak oddal jsem vám ji k oltáři, k očíslování duší vašich. NEBOŤ SAMA KREV NA DUŠI OČIŠŤUJE; (= ČINÍ SMÍŘENÍ PRO DUŠI).“ Spojitost mezi těmi dvěma body je velice zajímavá. Jestliže zaujmeme své pravé místo jako ti, kteří nemají vůbec žádného práva na život, jestliže plně uznáme Boží požadavky vůči sobě, pak smíme slyšet Boží svědectví: „JÁ jsem ti dal život k očištění tvé duše (tj. k učinění smíření za tvou duši).“ Ano, smíření jest Božím darem člověku, a všimněme si dobře, že to smíření je jen v krvi. „Je to krev, která na duši očišťuje (tj. činí smíření).“ Není to krev a ještě něco k tomu. Boží výrok je naprosto jasný a přesný. Připisuje smíření výhradně krvi. „Bez krve vylití nebývá odpuštění vin.“ (Žid. 9,22) Byla to smrt Krista, jež způsobila roztržení chrámové opony. Je to „krev Ježíšova“, skrze niž máme „plnou svobodu (lépe: smělost) k vjití do svatyně“. (Žid. 10,19) „V Němž máme vykoupení skrze krev Jeho, totiž odpuštění hříchů.“ (Ef. 1,7; Kol. 1,14) „Aby smířil se Sebou všecko, v pokoj úvodě skrze krev kříže Jeho.“ (Kol. 1,20) „Vy, kteříž jste někdy byli dalecí, blízcí učiněni jste skrze krev Kristovu.“ (Ef. 2,13) „Krev Krista Ježíše Syna Jeho očišťuje nás od všelikého hříchu.“ (1. Jan. 1,7) „To jsou ti, kteříž… umyli roucha své, a zbílili je ve krvi Beránkově.“ (Zj. 7,14) „Ale oni zvítězili nad ním skrze krev Beránka.“ (Zj. 12,11)
Byl bych velice rád, kdyby se čtenář těchto řádků s opravdovou vážností zamyslil nad tím vzácným a tak životně důležitým učením o krvi. Měl by dobře znát její pravé místo a skutečný význam. Krev Krista je základem všeho. Je základem Boží spravedlnosti při ospravedlnění bezbožného hříšníka, který uvěřil ve jméno Syna Božího. Rovněž je základem hříšníkovy důvěry při přistupování ke svatému Bohu, jehož oči jsou příliš čisté, než aby mohl hleděti na zlo. (Abak. 1,13) Byla by to jen spravedlnost, kdyby Bůh odsoudil hříšníka; ale skrze Kristovu smrt On může být spravedlivý a ospravedlňovat toho, kdo věří – činit to jako spravedlivý Bůh i Spasitel. Boží spravedlností jest Jeho důslednost a shoda se Sebou i soulad Jeho činů s Jeho zjeveným charakterem. Takže kdyby tu nebylo kříže, Jeho důslednost a shoda s vlastní podstatou by nutně musela požadovat smrt a odsouzení hříšníka. Ale je tu kříž, kde hříšníkův Zástupce a Ručitel vytrpěl za hříšníka smrt a soud, takže Boží důslednosti a shodě je dokonale učiněno zadost. Svatý Bůh může ospravedlnit bezbožného hříšníka, Který uvěřil. Všechno je skrze krev Ježíše – skrze nic menšího, bez ničeho dalšího, ani skrze něco jiného. „Je to krev, která činí smíření pro duši.“ Toto je rozhodující. Takový je Boží jednoduchý plán ospravedlnění. Lidský plán bývá mnohem těžší, mnohem spletitější. Ale nejenže je těžší a spletitější, nýbrž přičítá spravedlnost něčemu naprosto jinému, než co lze nalézt v Božím slovu. Pročítám-li Bibli od 3. kapitoly její první knihy až do závěru knihy Zjevení, nalézám tam všude ukázánu Kristovu krev jako jediný základ spravedlnosti. Skrze krev, a jen skrze krev dosahujeme odpuštění, pokoje, života i spravedlnosti. Celá 3. Mojžíšova kniha a zvláště ta kapitola, o níž právě uvažujeme, podává vysvětlení k učení o krvi. Někomu se možná zdá divné, že zdůrazňujeme něco, co musí být tak jasné každému nestrannému, učenlivému zpytateli Písma svatého. Je toho však třeba, protože naše mysl se může rychle odchýlit od jasného svědectví Božího slova. Jak snadno se stává, že přijmeme nějaký nový názor, aniž proň tichým studiem hledáme opodstatnění ve světle Božích svědectví. Tím se pak dostaneme do zmatku, tmy a bludu.
Kéž bychom se všichni naučili dávat krvi Krista to místo, které jí patří, Bohu je tak vzácná, že On nestrpí, aby k ní bylo něco přidáváno anebo od ní ubíráno. „Neboť duše (nebo: život) všelikého těla jest ve krvi, Já pak oddal jsem vám ji k oltáři, k očišťování (lépe: k smíření) duší vašich. Neboť sama krev na duši očištuje (= činí smíření).“