Tato kapitola rozvíjí některé z nejzávažnějších zásad pravdy, které by měly zaujmout obnovenou mysl. Předkládá s neobyčejnou hloubkou a mocí učení o smíření. Tuto 16. kapitolu 3. Mojžíšovy knihy musíme přiřadit k těm nejvzácnějším a nejdůležitějším oddílům vdechnutého Písma, pokud ovšem vůbec je člověku dovoleno dělat nějaká srovnání tam, kde je všechno Boží.
Díváme-li se na tuto kapitolu z historického hlediska, podává nám záznam různých činností v Izraeli v onen veliký den smíření, kterými bylo působeno a udržováno obecenství Hospodina se shromážděním a učiněno zadost za všechny hříchy, klopýtnutí a slabosti lidu, takže Pán, Bůh mohl mezi nimi přebývat. Krev prolitá toho slavnostního dne byla základem Hospodinova trůnu uprostřed izraelského shromáždění. Na základě její ceny mohl svatý Bůh prodlévat mezi Svým lidem vzdor jejich nečistotě. „Desátý den sedmého měsíce“ byl zvláštní, ojedinělý den – žádný jiný v celém roce se mu nepodobal. Oběti přinesené toho mimořádného dne tvořily základ, podle něhož mohl Bůh jednat se Svým lidem v milosti, milosrdenství, trpělivosti a shovívání.
Dále v tomto vdechnutém oddílu poznáváme, že „ještě nebyla zjevena cesta ke svatyni“. (Žid. 9,8) Bůh byl skryt za oponou a člověk stál opodál. „Mluvil pak Hospodin k Mojžíšovi po smrti dvou synů Aronových, kteřížto, když předstoupili před Hospodina, zemřeli, a řekl Hospodin Mojžíšovi: Mluv Aronovi, bratru svému, ať nevchází každého času do svatyně za oponu před slitovnici, kteráž jest na truhle, aby neumřel; neboť Já v oblace ukáži se nad slitovnicí.“ (1–2. v.)
Ještě nebyla pro člověka otevřena cesta, aby mohl kdykoli vcházet do Boží přítomnosti, a také nebylo mezi všemi rozmanitými obřady Mojžíšova zákona žádné opatření, aby tam mohl zůstávat. Bůh byl před člověkem uzavřen uvnitř a člověk byl od Boha oddělen venku a ani „krev býků a kozlů“ nemohla otevřít trvalé místo setkávání s Bohem. K tomu bylo třeba „lepší oběti“ a „krve lépe mluvící“. „Zákon zajisté, maje stín budoucího dobrého, a ne sám obraz (lépe: „protějšek“ – p. p.) těch věcí, jednostejnými oběťmi, kteréž po všecka léta stále obětují, nikdy nemůže přistupujících dokonalých učiniti. Sic jinak zdaliž by již nepřestaly obětovány býti, protože by již neměli žádného svědomí z hříchů ti, kteříž obětují, jsouce jednou očištěni? Ale při těch obětech připomínání hříchů děje se každého roku. Neboť možné není, aby krev býků a kozlů shladila (lépe: „odňala“) hříchy.“ (Žid. 10,1–4) Ani levitské kněžství, ani levitské oběti nemohly nikoho učinit dokonalým. Oběti nesly pečeť nedostatečnosti, u kněží byly znaky mdloby a na obou bylo vidět nedokonalost. Nedokonalý člověk nemohl být dokonalým knězem, a ovšem nedokonalá oběť nemohla způsobit dokonalé svědomí. Aron nebyl oprávněn zaujmout své místo za oponou a oběti, které obětoval, zase nemohly oponu roztrhnout.
Tolik k této kapitole z historického hlediska. A nyní přistupme k její předobrazné mluvě.
„S tímto vcházeti bude Aron do svatyně: S volkem (= s býčkem – p. p.) mladým, kterýž bude v oběť za hřích, a s beranem k oběti zápalné.“ (3. v.) Zde máme opět ony dvě veliké stránky Kristova smírčího díla: tu, která dokonale hájí Boží slávu, a tu, jež dokonale uspokojuje i ty nejhlubší potřeby člověka. Během všech rozmanitých prací služby konaných toho zvláštního, tolik vážného dne, nebylo ani zmínky o oběti suché nebo oběti pokojné. Zde není ukázáno v předobrazu dokonalé člověčenství našeho drahého Pána ani objasněno obecenství duše s Bohem. Slovem: jediným velikým předmětem je zde „smíření“, a to dvojím způsobem: činící zadost všem Božím požadavkům, požadavkům Jeho přirozenosti, požadavkům Jeho podstaty a nárokům Jeho trůnu, – a dále jako to, jež se dokonale vypořádalo s každým lidským proviněním a plně uspokojuje všechny potřeby člověka. Obě tyto věci musíme mít na mysli, chceme-li dobře pochopit pravdu předloženou v této kapitole, totiž čemu nás učí veliký den smíření. „S tímto vcházeti bude Aron do svatyně“: se smířením jako s obětí, jež ve všech směrech hájila Boží slávu, ať už pokud šlo o Jeho plány vykupující lásky vůči Církvi, vůči Izraeli a vůči celému stvoření, anebo pokud šlo o požadavky Jeho mravní správy; – a se smířením jako s obětí, která se úplně vypořádala s vinou člověka a s jeho nuzným stavem. Obě tyto stránky smíření se nám ustavičně objevují při uvažování o vzácném obsahu této kapitoly. Velikost jejího významu nemůžeme docenit.
„V sukni (lépe: přiléhavý kabát) lněnou svatou obleče se, a košilku (lépe: spodky) lněnou bude míti na těle hanby své, pasem také lněným opáše se, a čepici lněnou vstaví (lépe: ovine; „čepice“ byla na způsob turbanu) na hlavu, roucha zajisté svatá jsou tato; i umyje vodou tělo své a obleče se v ně.“ (4. v.) Aronova osoba umytá vodou čistou a oblečená v bílá lněná roucha nám podává vzácný, hluboce působivý obraz Krista přistupujícího k dílu smíření. Je tu ukázán ve Své osobě i ve Svém charakteru jako čistý a neposkvrněný. „Já posvěcuji Sebe samého za ně, aby i oni posvěceni byli v pravdě.“ (Jan 17,19) Jak nesmírně vzácné je, že jsme povoláni hledět na Osobu našeho božského Kněze v celé Jeho podstatné svatosti. Duchu Svatému je obzvláštní radostí ukazovat Božímu lidu vše, co předobrazuje Krista; a my, kdykoli na Něho hledíme; vidíme vždy téhož neposkvrněného, dokonalého, slavného, vzácného, s nikým jiným nesrovnatelného Ježíše, který je „znamenitější nežli deset tisíců jiných“ a „všecek přežádostivý“. (Pís. 5,10 a 16) ON nepotřeboval něco dělat anebo na Sobě nosit, aby byl čistý a neposkvrněný. Nepotřeboval žádnou čistou vodu nebo jemnou lněnou látku, protože byl jak ve Své podstatě, tak v praktickém životě „ten Svatý Boží“. To, co Aron dělal a co nosil na sobě, jeho umývání i oblékání byly jen mdlé stíny toho, co Kristus skutečně je. Zákon byl pouze „stín“ a ne „přímý protějšek toho budoucího dobrého“. Ale budiž Bohu chvála a dík, že my již nemáme pouhý stín, nýbrž věčnou, božskou skutečnost: samého Krista.
„Od shromáždění pak synů izraelských vezme dva kozly k oběti za hřích, a jednoho berana k zápalné oběti. I bude obětovati Aron volka (lépe: býčka – p. p.) svého v oběť za hřích, a očistí sebe (lépe: učiní smíření za sebe…) i dům svůj.“ (5–6. v.) Aron a jeho dům představuje Církev, ne ovšem jako to „jedno tělo“, nýbrž jako kněžský dům. Není to Církev, jak ji máme objasněnou v ep. Efezským a Kolosským, ale spíše jak ji nalézáme v 1. ep. Petra v tom dobře známém oddílku: „I vy jako kameny živé, vzdělávejte se (lépe: vzděláváni jste, – p. p.) v dům duchovní, kněžstvo svaté, k obětování duchovních obětí, vzácných Bohu skrze Ježíše Krista.“ (2,5) A podobně také v ep. Židům: „Ale Kristus, jako Syn, (panuje) nad domem Svým, kterýžto dům my jsme, jestliže tu (svobodnou) doufanlivost, a tu chloubu naděje až do konce pevnou zachováme.“ (3,6) Vždy si musíme být vědomi, že Starý zákon neobsahuje žádné zjevení o tajemství Církve. Předobrazy a stíny tu jsou, ale žádné zjevení. Ono velké tajemství, že Židé i pohané tvoří „jedno tělo“, „jednoho nového člověka“ spojeného s oslaveným Kristem v nebesích, nemohlo být z pochopitelných důvodů zjeveno, dokud Kristus nezaujal Své místo v nebeské slávě. Byl to zvláště Pavel, jenž byl učiněn správcem a pečovatelem o toto tajemství, jak nám sděluje v ep. Efezským 3,1–12, v oddílku, který by si měl každý čtenář – křesťan s modlitbou dobře prostudovat.
„Potom vezme ty dva kozly a postaví je před Hospodinem u dveří stánku úmluvy. I dá Aron na ty dva kozly losy, jeden Hospodinu, a los druhý pro Azazel. A obětovati bude Aron kozla toho, na něhož by los padl Hospodinu, obětovati jej bude za hřích. Kozla pak toho, na něhož přišel los Azazel, postaví živého před Hospodinem, aby skrze něho učinil očištění (lépe: smíření – p. p.), a pustí ho na poušť k (nebo: „jako“) Azazel.“ (7–10. v.) V těch dvou kozlech máme obě stránky smíření, o nichž jsme již hovořili. Na jednoho padl „los Hospodinův“ a na druhého los lidu. V prvním případě nešlo o osoby nebo o hříchy, které musely být odpuštěny, nýbrž o Boží plány milosti vůči Jeho vyvoleným. Tyto věci, jak snad ani nemusím říkat, jsou nesmírného významu, ale nemají nic společného s tím „kozlem, na něhož padl los Hospodinu“. Tento je totiž předobrazem té stránky smrti Krista, jíž byl Bůh – všeobecně vzhledem k hříchu – dokonale oslaven. Tato veliká pravda je plně ukázána v pozoruhodném označení: „los Hospodinu“. Bůh má Svůj zvláštní podíl ve smrti Krista – naprosto zvláštní podíl, který by svou vzácnost uchoval navěky, i kdyby žádný hříšník nepřišel ke spasení. Abychom poznali plný význam toho, musíme si připomenout, jak velice byl Bůh v tomto světě zneuctěn. Bylo pohrdnuto Jeho pravdou, Jeho autorita upadla v nevážnost, Jeho majestátu nebyla vzdávána čest, Jeho zákon byl přestupován, nebyl brán zřetel na Jeho požadavky, Jeho jméno bylo v porouhání a Jeho charakter tupen.
Nuže, pro to všechno učinila smrt Krista opatření. Dokonale oslavila Boha právě na tom místě, kde se všechny ty věci dály. Dokonale obhájila Boží majestát, Boží pravdu, svatost i povahu. Učinila božsky zadost všem požadavkům Jeho trůnu, učinila smíření vzhledem k hříchu, podala Boží prostředek na všechno zlé, které uvedl hřích do vesmíru. Skýtá základ, na němž Bůh může vůči všem jednat v milosti, milosrdenství a trpělivosti. Dává záruku věčného vyvržení a zahlazení knížete tohoto světa. Tvoří nepomíjející základ Boží mravní vlády. Na základě díla kříže může Bůh jednat podle Své svrchovanosti, může zjevovat s ničím nesrovnatelné různé slávy Své osoby a velebeníhodné vlastnosti Své podstaty. Mohl by provedením Své neoblomné spravedlnosti poslat všechno lidstvo, spolu s ďáblem a s jeho anděly, do jezera hořícího ohněm, ale kde by pak byla Jeho láska, Jeho milost, Jeho milosrdenství, Jeho laskavost – Jeho shovívání, Jeho slitování, Jeho trpělivost a Jeho dokonalá dobrotivost?
A zase kdyby tyto vzácné vlastnosti působily bez základu smíření, kde by byla Boží spravedlnost, pravda, majestát, svatost, požadavky Boží vlády, ano, veškerá Boží mravní sláva? Jak by se mohly „spolu potkat milosrdenství a pravda“ anebo si „spravedlnost a pokoj dát políbení“? Jak by mohla „pravda ze země pučeti a spravedlnost z nebe vyhlédati“? (Ž. 85,11–12 – p. p.) To by bylo zhola nemožné. Kromě smírčí oběti našeho Pána Ježíše Krista nemohlo nic Boha plně oslavit; ona Ho však oslavila. Dala tak zazářit slávě Boží podstaty, jak by to nikdy nemohlo učinit nepadlé stvoření ani ve svém nejvyšším lesku. Skrze smíření mohl Bůh jak předem – před jeho vykonáním – tak i potom snášet tento svět po dobu již téměř šesti tisíc let. Na základě moci tohoto smíření mohou i ti nejbezbožnější, nejvíce vzdorující a nejvíce se rouhající ze synů lidských „žít, pohybovat se a existovat“ (porov. Sk. 17,28), jíst, pít a spát. I zjevný nevěřící rouhač měl by být vděčen oběti smíření za každé sousto jídla, které si dává do úst, ale on to neví a bezbožně se tomu vysmívá. Slunečních paprsků a dešťů, které zúrodňují půdu, se také ateistovi dostává na základě účinné moci Kristova smíření, ano, dokonce i dýchání, kterého nevěrci a ateisté používají, aby se rouhali Božímu zjevení, anebo aby popírali Boží existenci, dostávají z Kristovy smírčí oběti. Kdyby nebylo toho drahého smíření, pak namísto, aby chodili po zemi a rouhali se, byli by dávno skladeni v pekle.
Byl bych nerad, aby mi čtenář špatně rozuměl. Nemluvím zde o odpuštění anebo o spasení lidí. To je něco úplně jiného, a jak každý pravý křesťan ví, je to spojeno s vyznáním Ježíšova jména a s vírou srdcem, že Ho Bůh vzkřísil z mrtvých. (Řím. 10) To je dosti jasné a snadno pochopitelné, ale nemá to nic společného s tou stránkou díla smíření, o níž právě uvažujeme a která je tak jasně nastíněna v onom „kozlu, na něhož padl los Hospodinu“. Boží odpuštění a přijetí hříšníka jest jedna věc, Jeho snášení a trpělivost vůči člověku a zahrnování ho časnými požehnáními je něco úplně jiného. Obojí jest ovšem na základě díla kříže, avšak vždy na základě úplně jiné stránky a jejího uplatnění.
Rozlišování obou těch stránek rozhodně není bezvýznamné. Právě naopak. Není-li v tom činěn rozdíl, musí dojít ke zmatku v celém učení o smíření. Ale to není všechno. Jasné pochopení Božích cest vlády, ať v minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti, souvisí s tímto hluboce zajímavým bodem. A konečně nalézáme v něm klíč k vysvětlení celé řady veršů Písma, které mnohým křesťanům působí značnou těžkost. Uvedu jen jako ilustrující příklad dvě či tři taková místa.
„Aj, Beránek Boží, kterýž snímá hřích světa.“ (Jan 1,29) S tím můžeme spojit velmi podobné místo v 1. ep. Jana, kde se o Pánu Ježíši Kristu hovoří jako o „smíření pro celý svět“ (2,2 – p. p.).24 V obou těch místech je zmínka o Pánu Ježíši jako o Tom, jenž dokonale oslavil Boha vzhledem k „hříchu“ a k „světu“ v jejich nejširším pojetí. Je tu viděn jako ten veliký Protějšek onoho předobrazného „kozla, na něhož padl los Hospodinu“. To nám dává nejvzácnější pohled na Kristovo dílo smíření, na jeho stránku, která, žel, bývá tak mnoho přehlížena anebo nebývá jasně pochopena. Kdykoli u takovýchto anebo u jiných podobných míst Písma vyvstane otázka osob a odpuštění konkrétních hříchů, upadneme jistě při výkladu do nepřekonatelných obtíží.
Tolik tedy ke všem těm místům, kde je ukázána v širokém smyslu Boží milost vůči světu. Všechna mají za základ onu zvláštní stránku díla smíření, jíž se tu právě podrobněji obíráme. „Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření.“ (Mk. 16,15) – „Neboť tak Bůh miloval svět, že Syna Svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v Něho, nezahynul, ale měl život věčný. Neboť neposlal Bůh Syna Svého na svět, aby odsoudil svět, ale aby spasen byl svět skrze Něho.“ (Jan 3,16–17) – „Napomínámť pak, aby především činěny bývaly pokorné modlitby, prosby, žádosti a díků činění za všecky lidi, za krále i za všecky v moci postavené, abychom pohodlný a pokojný (lépe: klidný a tichý – p. p.) život vedli ve vsí pobožnosti a šlechetnosti. Neboť toť jest dobré a vzácné před Spasitelem naším Bohem, kterýž chce, aby všickni lidé spaseni byli, a k známosti pravdy přišli. Jedenť jest zajisté Bůh, jeden také i Prostředník Boží a lidský, Člověk Kristus Ježíš, kterýž dal Sebe samého mzdu na vykoupení za všecky, na osvědčení časem svým.“ (1. Tim. 2,1–6) – „Zjevilať se zajisté ta milost Boží spasitelná všechněm lidem.“ (Tit. 2,11) – „Ale toho Ježíše, kterýž maličko nižší byl nežli andělé, vidíme pro utrpení smrti slávou a ctí korunovaného, aby z milosti Boží za všecky okusil smrti.“ (Žid. 2,9) – „Nemeškáť Pán s naplněním slibů, jakož někteří za to mají, že obmeškává, ale shovívá nám, nechtě, aby kteří zahynuli, ale všickni ku pokání se obrátili.“ (2. Petra 2,9)
Není důvodu, proč bychom se měli nějak vyhýbat jasnému smyslu výše uvedených a podobných oddílků Písma. Je v nich jasné, jednoznačné svědectví o Boží milosti vůči všem bez sebemenšího zřetele k zodpovědnosti člověka anebo k věčným Božím plánům. Učení o těchto věcech v Písmě je naprosto jasné a jednoznačné. Na straně člověka je plná zodpovědnost a na Boží straně svrchovanost. Všichni, kdo jsou poddáni autoritě Písma, to jistě uznají. Ale stejně tak důležité je uznat široký rozsah Boží milosti a Kristova kříže. Bůh je tím oslaven a člověku vzata jakákoli možnost omluvy nebo výmluvy. Lidé se tak rádi odvolávají na Boží prozřetelnost a svou neschopnost k uvěření bez Božího působení, ale tím jen dokazují, že Boha nechtějí, protože kdyby Ho chtěli, mohli by Ho nalézt, neboť je blízko nich. Boží milost a Kristovo smíření jsou tak rozsáhlé a všeobecné, jak jenom by si lidé mohli přát. „Kdokoli“, „každý“, „všichni“ – jsou slova, která říká sám Bůh; povězte mi tedy, kdo je vyloučen? Jestliže Bůh posílá člověku poselství o spasení, pak je jistě určeno člověku, a je možné, aby něco bylo horšího a bezbožnějšího, než když někdo zavrhuje Boží milost a činí Boha lhářem a pak označuje skrytou Boží prozřetelnost za příčinu svého jednání? V jistém smyslu by pro člověka bylo čestnější říci přímo: Skutečností je, že nevěřím Božímu slovu a že nestojím o Boží milost a spasení. Tomu by se ještě dalo rozumět. Ale jestliže lidé přikrývají svou nenávist k Bohu a k Jeho pravdě pláštíkem falešné, jednostranné teologie, pak to není nic jiného než nejvyšší forma bezbožnosti. Smíme tu opravdu cítit, že ďábel není nikdy ďábelštější, než když se objevuje s Biblí v ruce.
Kdyby to byla pravda, že Boží skrytá prozřetelnost a plány brání lidem přijmout evangelium, o němž Bůh přikázal, aby jim bylo kázáno, jak by pak mohli být potrestáni „věčným zahynutím“ podle zásady spravedlnosti, protože neuposlechli evangelia? (2. Tes. 1,6–10) Bude moci být v těch ponurých místech zahynulých hříšníků jediná duše, které by mohla obviňovat Boží plány jako příčinu, že se naleze v místě zatracení? Ani jedna to nebude moci říci. Bůh učinil tak rozsáhlá opatření a tak široké možnosti ve smírčím díle Kristově nejen pro spasení těch, kdo uvěří, nýbrž i tím, že nabízí plnou milost těm, kdo odmítají evangelium, takže budou bez výmluvy. Člověk nebude potrestán „věčným zahynutím“ protože nemůže, nýbrž protože nechce uvěřit. Není osudnějšího omylu, jehož by se člověk mohl dopustit, než když se ukrývá za Boží prozřetelnost, ačkoli naprosto uváženě a vědomě odmítá Boží milost; a toto vše je tím nebezpečnější, protože to bývá podpíráno dogmaty jednostranně zaměřené teologie. Boží milost je zdarma nabízena všem. Tážeme-li se, jak je to možné, odpověď zní: „Hospodinův los“ padl na tu pravou Oběť, takže Bůh mohl být dokonale oslaven, co se týče hříchu, a má plnou možnost jednat v milosti se všemi a nechat „kázat evangelium všemu stvoření“. Takováto milost a takové kázání musí mít pevný základ a ten je v díle smíření. A i když člověk milostí pohrdá, Bůh je oslaven v jejím prokazování a v nabídce spasení kvůli základu, na němž obojí spočívá. Bůh je oslaven a bude oslaven po všecky nesčíslné věky věčnosti. – „Nyní duše Má zkormoucena jest, a což dím? Otče, vysvoboď Mne z této hodiny. Ale proto jsem přišel k hodině této. Otče, oslaviž jméno Své. Tedy přišel hlas s nebe: I oslavil jsem, i ještě oslavím… Nyníť jest soud světa tohoto, nyní kníže světa tohoto vyvrženo bude ven. A Já, budu-liť povýšen od země, všecky potáhnu k Sobě.“ (Jan 12,27–32)
Zatím jsme se obírali jenom tím jedním zvláštním bodem, totiž „kozlem, na něhož padl los Hospodinu“, a příliš rychle čtoucí čtenář by se mohl domnívat, že dalším předmětem, o němž budeme uvažovat, musí nutně být kozel Azazel, jenž nám předobrazně ukazuje na druhou velikou stránku Kristovy smrti anebo na její uplatnění na hříchy lidu. Ale tak tomu není. Než přistoupíme k této otázce, nalézáme nejúplnější potvrzení právě probírané pravdy ve skutečnosti, že krví toho zabitého kozla a spolu s tím i krví býčka bylo kropeno na trůn Hospodinův a před ním, aby bylo ukázáno, že krví oběti smíření bylo učiněno zadost všem požadavkům tohoto trůnu a že bylo učiněno dokonalé opatření pro všechny požadavky Boží mravní správy.
„I bude obětovati Aron volka (lépe: býčka – p. p.) svého v oběť za hřích. Vezme také plnou kadidelnici uhlí řeřavého s oltáře, kterýž jest před tváří Hospodinovou, a plné obě hrsti své vonných věcí (=kadidlo) stlučených, a vnese za oponu. A vloží kadidlo to na oheň před Hospodinem, a dým kadění toho přikryje slitovnici, kteráž jest nad svědectvím, a neumře.“ (11–13. v.) Zde je nám velice živým způsobem ukázáno něco pozoruhodného. Krev oběti smíření je vnesena dovnitř za oponu do svatyně svatých a tam jest jí kropeno na trůn Boha izraelského. Byl tam oblak Boží přítomnosti, a aby Aron mohl stát v přímé přítomnosti slávy a nezemřel, „dým kadidla“ vystupoval a „přikryl slitovnici“, na níž bylo kropeno krví smíření „sedmkrát“. „Libovonné kadidlo (drobně) stlučené“ vyjadřuje vzácnou vůni Kristovy Osoby – líbeznou vůni Jeho předrahé oběti.
„Potom vezma krve volka (lépe: býčka – p. p.) toho, pokropí prstem svým na slitovnici k východu; tolikéž před slitovnicí kropiti bude sedmkrát krví tou prstem svým. Zabije také v oběť za hřích kozla toho, kterýž jest lidu, a vnese krev jeho do vnitřku za oponu, a učiní se krví jeho, jakož učinil se krví volka, totiž pokropí jí na slitovnici a před slitovnicí.“ (14–15. v.) „Sedm“ je číslo dokonalosti, úplnosti. Sedmeronásobné kropení krví před slitovnicí nás učí tomu, že ať je použití Kristovy smírčí oběti jakékoli, buď na věci, na místa anebo na osoby, vždy má u Boha plné ocenění. Krev, která zajišťuje spasení Církve – „domu“ toho pravého Arona, – krev, která zajišťuje spasení „shromáždění“ Izraele, – krev, která zajišťuje konečné napravení a požehnání celého stvoření: ta krev byla přednesena před Boha, jí bylo kropeno a byla přijata podle plné dokonalosti, výbornosti a vzácnosti Krista. Na základě moci té krve může Bůh provést všechny Své věčné plány milosti. Může spasit Církev a vyvýšit ji do nejzávratnějších výšin slávy a důstojenství – vzdor veškeré moci hříchu a Satana; může obnovit rozptýlená pokolení izraelská, může spojit Judu a Efraima, může naplnit všechna zaslíbení učiněná Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi; může spasit a dát požehnání nesčíslným milionům pohanů; může napravit a dát požehnání rozsáhlému stvoření; může dovolit paprskům Své slávy, aby věčně osvěcovaly celý vesmír; může před anděly, lidmi i ďábly ukázat Svou věčnou slávu – slávu Své podstaty, slávu Své přirozenosti, slávu Svých skutků, slávu Své vlády – ano, to vše On může učinit a také to učiní. Ale jediným podkladem a oporou, na níž bude věčně spočívat ta úžasná stavba slávy, je krev kříže, ta drahá krev, milý čtenáři, která oznámila pokoj, Boží a věčný pokoj tvému srdci a svědomí v přítomnosti neskonalé Svatosti. Tou krví, která skropila svědomí věřícího, bylo kropeno „sedmkrát“ před Božím trůnem. Čím blíže se dostáváme k Bohu, tím více poznáváme, jaký význam a jakou cenu má Ježíšova krev. Pohlédneme-li na měděný oltář, nalezneme tam krev; podíváme-li se na měděné umyvadlo, nalezneme tam krev; při pohledu na zlatý oltář uvidíme rovněž krev; pohlédneme-li na oponu stánku, nalezneme opět krev: ale nikde jinde nenalézá krev tak rozsáhlého použití jako za oponou, před Hospodinovým trůnem, v bezprostřední přítomnosti Boží slávy.
„Za nás mluví krev Tvá věčné ceny,
jíž jsi všechny naše hříchy smyl,
milosti trůn nám je postavený:
Vše Ty′s, Jezu, dobře učinil!“
„A očistí svatyni od nečistot synů izraelských a od přestoupení jejich i všech hříchů jejich. Tolikéž učiní i stánku úmluvy, kterýž jest mezi nimi uprostřed nečistot jejich.“ (16. v.) S touto pravdou se setkáváme vždy znovu. Muselo být učiněno opatření pro požadavky svatyně. Jak Hospodinovy předsíně, tak i Jeho trůn musely vydávat svědectví o ceně krve. Stánek uprostřed nečistoty Izraele musel být kolem dokola ohrazen Božími opatřeními díla smíření. Hospodin učinil všemi těmi věcmi opatření pro Svou slávu. Kněží a jejich kněžská služba, místo bohoslužby a vše, co se tam nalézalo, muselo být pod mocí krve. Svatý Bůh by byl nemohl ani na okamžik prodlévat uprostřed izraelského shromáždění, kdyby tu nebyla bývala účinná moc krve. Byla to ona, jež Mu dávala možnost přebývat, působit a vládnout uprostřed Jeho chybujícího lidu.
„Žádný pak člověk ať není v stánku úmluvy, když on vchází k očišťování do svatyně (nebo: vchází do svatyně, aby učinil smíření), dokudž by on zase nevyšel a očištění za sebe, za dům svůj i za všecko množství izraelské nevykonal.“ (17. v.) Aron musel obětovat oběť za své hříchy i za hříchy lidu. Mohl vstoupit do svatyně jenom na základě moci krve. V tom 17. verši máme předobraz Kristova smírčího díla v jeho uplatnění jak na Církev, tak na shromáždění Izraele. Církev nyní vstupuje do svatyně skrze Ježíšovu krev. (Žid. 10) Pokud se týče Izraele, na jejich srdcích je stále ještě zastření. (2. Kor. 3) Oni jsou ještě v určitém vzdálení, třebaže na kříži bylo učiněno plné opatření, aby i jim bylo odpuštěno a aby byli napraveni, až se obrátí k Pánu. Celé to období je, abychom tak řekli, dnem smíření. Ten pravý Aron vstoupil se Svou krví do samého nebe, aby tam byl přítomen v Boží přítomnosti pro nás. Ale On brzy přijde, aby uvedl shromáždění Izraele do všech výsledků Svého dokonaného díla. V tom mezidobí jest s Ním spjat Jeho dům – tj. všichni opravdoví věřící – a mají smělost vstupovat do svatyně svatých, jsouce učinění blízkými skrze Ježíšovu krev.
„Vyjde pak k oltáři, kterýž jest před Hospodinem, a očistí jej. A vezma krve volka toho, a ze krve kozla, dá na rohy oltáře vůkol. A pokropí ho svrchu krví tou prstem svým sedmkrát, a očistí jej i posvětí ho od nečistot synů izraelských.“ (18–19. v.) Krví smíření bylo tedy kropeno všude – od Božího trůnu za oponou až k oltáři, jenž stél na dvoře stánku úmluvy. „Protož potřebí bylo, aby věcí nebeských příkladové těmi věcmi očišťováni byli, nebeské pak věci lepšími oběťmi, nežli jsou ty. Neboť nevšel Kristus do svatyně rukou udělané, kteráž by nesla obraz pravé, ale v samo nebe, aby nyní přítomný byl tváři Boží za nás. Ne aby častokrát obětoval Sebe samého, jako nejvyšší kněz vcházel do svatyně každý rok se krví cizí, (sic jinak byl by musil častokrát trpěti od počátku světa), ale nyní jednou při skonání věků, na shlazení hřícha skrze obětování Sebe samého, zjeven jest. A jakož uloženo lidem jednou umříti, a potom bude soud, tak i Kristus jednou jest obětován, k shlazení (lépe: aby nesl – p. p.) mnohých lidí hříchů; podruhé bez hříchu ukáže se těm, kteříž Ho čekají k spasení.“ (Žid. 9,23–28)
Jest jen jedna cesta do svatyně svatých a je to cesta skropená krví. Marně bychom se usilovali vstoupit nějakou jinou cestou. Lidé mohou zkoušet získat si nebe modlitbami anebo nějak si ho koupit, mohou se snažit dostat se do nebe cestou zachovávání nějakých nařízení nebo ustanovení, anebo možná majíce napůl taková nařízení a napůl Krista, ale nadarmo. Bůh mluví o jedné cestě, a to jen o jedné, a tato cesta byla otevřena dokořán jen skrze roztrženou oponu Spasitelova těla. Po této požehnané cestě prošly během staletí již miliony spasených: praotcové, proroci, apoštolé, mučedníci, svatí všech dob, od Ábela až do dnešních dnů a nalezli skrze ni bezpečný, volný přístup. Ta jedna oběť stačí božsky pro všechny. Bůh nic víc nepožaduje, ale také nemůže přijmout nic menšího. Chtít něco přidat, by znamenalo snižovat to, o čem Bůh prohlásil, že to Sobě oblíbil, ba že je v tom neskonale oslaven. Chtít naopak z toho něco ubrat, by znamenalo popírat provinilost a zkaženost člověka a vrhat urážku na spravedlnost a majestát věčné Trojjedinosti.
„A když by dokonal očištění smíření svatyně a stánku úmluvy a oltáře, obětovati bude (lépe: přivede – p. p.) kozla živého. A vlože Aron obě ruce své na hlavu kozla živého, vyznávati bude nad ním všecky nepravosti synů izraelských, a všecka přestoupení jejich se všemi hříchy jejich, a vloží je na hlavu kozla, a vyžene ho člověk k tomu zřízený na poušť. (Kozel ten zajisté ponese na sobě všecky nepravosti jejich do země pusté.) A pustí kozla toho na poušti.“ (20–22. v.)
Zde tedy máme tu druhou velikou myšlenku spojenou se smrtí Krista, totiž ono úplné, konečné odpuštění hříchů lidu. Jako je smrt Krista základem Boží slávy, tak je též základem dokonalého odpuštění hříchů pro všechny, kdo v ní složili důvěru. Tato druhá stránka je, Bohu dík, jen druhořadým, nižším uplatněním díla smíření, třebaže naše pošetilé srdce by chtěla vidět ten nejvyšší možný pohled na kříž v ní, poněvadž se tu jedná o zahlazení našich hříchů. Je to omyl. První věc je Boží sláva. Naše spasení je teprve na druhém místě. Hlavním, drahým předmětem Kristova srdce bylo zastávat Boží slávu. Tento cíl On sledoval od počátku až do konce s neoblomnou, neústupnou věrností. „Protož Mne Otec miluje, že Já pokládám duši Svou, abych ji zase vzal.“ (Jan 10,17) „Nyníť oslaven jest Syn člověka, a Bůh oslaven jest v Něm. A poněvadž Bůh oslaven jest v Něm, i Bůh oslaví Jej sám v Sobě, a to hned oslaví Jej.“ (Jan 13,31–32) „Poslouchejte Mne, ostrovové, a pozorujte národové dalecí: Hospodin hned z života povolal Mne, od života matky Mé v paměť uvedl jméno Mé. A učinil ústa Má podobná meči ostrému. V stínu ruky Své skryl Mne, a učiniv ze Mne střelu vypulerovanou (= vyleštěnou), v toule Svém schoval Mne. A řekl Mi: Služebník Můj jsi, Izraeli (nebo: Služebník Můj jsi Izrael), skrze Tebe oslaven budu.“ (Iz. 49,1–3 – p. p.)
Boží sláva byla tím nejvyšším, nejpřednějším předmětem Pána Ježíše Krista v životě i smrti. On žil a zemřel k oslavení jména Svého Otce. Ztratila tím Církev něco? Jistěže ne. A přišel o něco Izrael? Ani on. Nebo snad pohané? Nikoli. Žádným jiným způsobem nemohlo být jejich spasení a požehnání zajištěno lépe a dokonaleji, než že bylo postaveno na druhé místo za Boží slávu. Slyšme, jak zněla Boží odpověď Kristu, tomu pravému Izraeli, v onom úžasném právě uvedeném oddílku. „Máloť by to bylo, abys Mi byl služebníkem ku pozdvižení pokolení Jákobových, a k navrácení ostatků izraelských; protož dal jsem Tě za světlo pohanům, abys byl spasení Mé až do končin země.“ (lz.49,6)
A není to požehnané vědět, že Bůh byl oslaven skrze zahlazení našich hříchů? Můžeme se snad tázat: Kde jsou naše hříchy? Zahlazeny. A čím? Kristovým činem na kříži, v němž byl Bůh věčně oslaven. Jistě, je to tak. Oni dva kozlové v den smíření ukazují obojí stránku jednoho a téhož činu. Jedna z těch stránek ukazuje obhájenou Boží slávu, a ta druhá zahlazení našich hříchů. První stránka je stejně dokonalá jako ona druhá. Nám bylo na základě Kristovy smrti právě tak dokonale odpuštěno, jako jest jí Bůh dokonale oslaven. Bylo snad v díle kříže něco, čím Bůh nebyl oslaven? Naprosto nic. A také nebylo naprosto nic, v čem by se nám nebylo dostalo plného, dokonalého odpuštění. Řekl jsem „nám“. Prvořadým předmětem viděným v krásném a tolik zvláštním nařízení o kozlu Azazel je shromáždění Izraele. Avšak platí to v nejúplnějším rozsahu také o každé duši, která uvěří v Pána Ježíše Krista. Na základě smíření na kříži jest jí tak plně odpuštěno, jako je Bůh dílem kříže plně oslaven. Kolik hříchů Izraele odnesl onen kozel Azazel? „Všechny.“ Jak úžasné slovo! Ani jeden z nich nezůstal. A kam je odnesl? „Do země pusté“, do země neobydlené, kde by je nikdo nenašel, protože tam nikdo nebyl, kdo by je hledal. Mohl být nějaký předobraz dokonalejší? Mohli bychom mít nějaké věrnější vyobrazení Kristovy dokonané oběti v jejím prvořadém i druhořadém významu? Rozhodně ne. Nemůžeme jinak než s úžasem se dívat na takový obraz, a dívajíce se na něj zvolat: „Vskutku, zde pracovala ruka Mistra!“
Milý čtenáři, zastav se na chvíli a řekni, zda Ti byly všechny tvé hříchy na základě Kristovy oběti odpuštěny? Jestliže jednoduše věříš v Jeho jméno, pak ti jsou odpuštěny – pak jsou všechny pryč, navěky pryč. Neříkej jako tak mnohá úzkostí sevřená duše: „Já se bojím, že jsem to nepocítil, neprožil.“ Nikde v celém evangeliu nenalezneme takového slova jako „poznat“ nebo „prožít“. Jsme spaseni ne proto, že bychom něco pocítili nebo prožili, nýbrž skrze Krista. Způsob, jak dosáhnout Krista v celé Jeho plnosti a vzácnosti jest: uvěřit – „jenom uvěřit“! A co bude pak výsledkem? „Nemají již žádného svědomí z hříchů ti, kteří konají bohoslužbu, jsouce jednou očištěni.“ (Porov. Žid. 10,2 – p. p.) Ano, to musí být výsledkem, poněvadž Kristova oběť je dokonalá, tak dokonalá, že Bůh je skrze ni oslaven. Je tedy naprosto jasné, že Kristovo dílo nepotřebuje, aby k němu někdo přidával své cítění nebo prožití proto, aby tím bylo učiněno dokonalé. To je přece naprosto nemožné. Právě tak bychom mohli říci, že dílo stvoření nebylo úplné, dokud to Adam v zahradě Eden nepocítil nebo neprožil. On to ovšem zakusil, ale co zakusil? Poznal, že to dílo je dokonalé. Kéž by tomu tak nyní bylo i s tvou drahou duší, jestliže se to s tebou ještě nikdy dříve nestalo. Kéž bys spočinul naprosto jednoduše, nestrojeně, s dětinnou důvěrou – a v tom tak trval – na Tom jediném, který jednou obětí učinil navěky dokonalé všechny, kdo jsou posvěceni. A jak jsou posvěceni? Snad nějakým cítěním nebo prožitím? Rozhodně nikoli. Jak tedy? Skrze dokonalé Kristovo dílo. Snažil jsem se (žel, tak chabě) objasnit učení této úžasné kapitoly, pokud mi Bůh o ní dal světlo. Ale jest ještě jeden bod, na nějž bych čtenáře rád aspoň upozornil, než tento oddílek uzavřu. Je obsažen v následujících verších: „Bude vám i toto za věčné ustanovení: Sedmého měsíce, desátého dne téhož měsíce ponižovati budete duší svých, a žádného díla nebudete dělati, ani doma zrozený, ani příchozí, kterýž jest pohostinu mezi vámi. Neboť v ten den očistí vás (nebo: učiní kněz smíření za vás – p. p.), abyste očištěni byli; ode všech hříchů svých před Hospodinem očištěni budete. Sobota odpočinutí bude vám, a ponižovati budete duší svých ustanovením věcným.“ (29–31. v.)
K plnému uskutečnění toho dojde při spasení ostatků Izraele, jak je to předzvěstováno prorokem Zachariášem: „A vyleji na dům Davidův a na obyvatele jeruzalémské Ducha milosti a pokorných proseb. I obrátí zřetel ke Mně, kteréhož jsou bodli, a kvíliti budou nad Ním jako kvílením nad jednorozeným; hořce, pravím, plakati budou nad Ním, jako hořce pláčí nad prvorozeným. V ten den bude veliké kvílení v Jeruzalémě, jako kvílení v Adadremmon na poli Mageddo… V ten den bude studnice otevřená domu Davidovu a obyvatelům jeruzalémským, k obmytí hřícha i nečistoty… I stane se v ten den, že nebude světla drahého, ani tmy husté. A tak bude den jeden (= ta pravá, dlouho vyhlížené sobota), kterýž jest znám Hospodinu, aniž bude den, ani noc; avšak stane se, že v čas večera bude světlo. Stane se také v ten den, že vycházeti budou vody živé z Jeruzaléma, díl jejich k moři východnímu, a díl jich k moři nejdalšímu. V létě i v zimě bude. A BUDE HOSPODIN KRÁLEM NADE VŠÍ ZEMÍ; v ten den bude Hospodin jediný, a jméno Jeho jedno… V ten den bude na zvoncích koňských: SVATOST HOSPODINU… Aniž bude kananejský více v domě Hospodina zástupů v ten den.“ (Zach. 12. až 14. kap.)
Jaký to bude den! Není divu, že je to vždy znovu a s takovým důrazem uváděno v plamenných slovech toho citovaného oddílu. Bude to úžasná, požehnaná „sobota odpočinutí“, až se truchlící izraelský ostatek v opravdovém pokání shromáždí kolem otevřené studnice a vejde do plných, konečných výsledků toho velikého dne smíření. Budou jistě „ponižovati svých duší“, neboť co jiného budou moci dělat, když budou v pokání hledět na Toho, „kterého bodli“? Ale jaký to bude sobotní den! Jeruzalém bude mít po své dlouhé, smutné noci truchlení přetékající kalich spasení. Zapomene na svou dřívější opuštěnost a jeho synové, usazení opět v tak dávno ztracených příbytcích, sejmou s vrb své harfy a znovu budou zpívat v pokojném stínu révy a fíkovníku krásné siónské písně.
Chvála Bohu, tento čas je už blízko! Každý západ slunce nás přivádí blíže té požehnané Sobotě. Pán přece řekl: „Aj, přijduť brzy!“ (Zj. 3,11) – a vše kolem nás nasvědčuje tomu, že „přiblížili se dnové ti a splnění všelikého vidění“ (Ez. 12,23). Kéž bychom byli „střízliví a bdělí k modlitbám“ (1. Petr. 4,8), ostříhali sebe neposkvrněné od světa, aby tak náš duch i mysl, touhy srdce i praktický stav našich duší byly hotové k setkání s nebeským Ženichem. Také naše místo nyní má být venku za táborem (kral.: za stany). Díky Bohu, že tomu tak je! Znamenalo by to pro nás nezměrnou ztrátu, kdybychom byli uvnitř táboru (stanů). Tentýž kříž, který nás uvedl za oponu, nás vyvedl ven za tábor (stany). Byl tam vyvržen Kristus a my se tam nalézáme s Ním; jenže On byl vzat do nebe a s Ním jsme tam i my. Není to úžasná milost, že smíme stát venku, odděleni od všeho toho, co zavrhlo našeho drahého Pána a Mistra? Jistě je. A čím více známe Ježíše a čím více známe tento zlý svět, tím vděčnější budeme za to, že jsme směli nalézt své místo venku, vzdáleni všeho toho, ale s Ním.