Tato kapitola pojednává o různých druzích nečistoty, které nebyly tak vážného charakteru jako malomocenství. Zatímco malomocenství se zdálo vyjadřovat hluboce zakořeněnou moc zla přirozenosti, patnáctá kapitola probírá podrobně celou řadu věcí, jež byly spíše nevyhnutelnými slabostmi, ale protože do jisté míry pramenily z přirozenosti, poskvrňovaly a vyžadovaly určitá opatření Boží milosti. Boží přítomnost ve shromáždění vyžadovala vysokou míru svatosti a mravní čistoty. Každé hnutí přirozenosti si vynucovalo nějaký protičin. Dokonce i takové věci, které, pokud se týkalo člověka, mohly být pokládány za nevyhnutelné slabosti, působily poskvrňujícím vlivem a vyžadovaly očištění, protože v táboře byl Hospodin. V těch čistých, neposkvrněných, posvěcených předsíních přítomnosti Boha izraelského nesmělo být trpěno nic urážejícího, nic, co mohlo vzbuzovat nelibost anebo bylo nějak nemístné. Okolní neobřezané národy by asi nerozuměly ničemu z těch svatých nařízení, ale Hospodin chtěl mít Izrael svatý, protože byl jeho Bohem. Kdyby jiné národy měly také takové výsady a byly přítomností svatého Boha také tak odlišeny, bylo by jim rovněž třeba být svatým lidem.
Jak zvláštní horlivou péči měl Hospodin i o všechny obyčeje a praktický život Svého lidu! Bděl nad ním, ať byl doma nebo někde venku, ať spal anebo byl vzhůru, ve dne i v noci. Staral se o jejich potravu, o jejich oděv, pečoval i o jejich nejdrobnější a osobní věci. Jestliže se na některé osobě ukázala nějaká drobná skvrna, musela být ihned a pečlivě prohlédnuta. Slovem: nebylo přehlédnuto nic, co mohlo nějak škodlivě ovlivnit zdravý prospěch nebo čistotu těch, s nimiž se Hospodin spojil a v jejichž středu přebýval. Zajímal se i o jejich nejvšednější záležitosti. Pečlivě se staral o každou věc, ať už se týkala jejich veřejného, společenského nebo osobního života.
Někomu neobřezanému by něco takového muselo být nesnesitelným břemenem. Jistě, pomyšlení, že by měl mít neskonale svatého Boha ve dne na každé své cestě a v noci při svém lůžku, by asi u takového neobřezaného člověka vzbudilo dojem tak nepříjemného omezení, že by to nesnesl. Ale pro toho, kdo opravdu miluje svatost, kdo miluje Boha, snad není nic rozkošnějšího. Takový se z toho raduje v blahém ujištění, že Bůh mu je vždycky nablízku a má svou rozkoš ve svatosti, kterou Boží přítomnost současně vyžaduje i zajišťuje.
Milý čtenáři, je tomu tak s tebou? Miluješ Boží přítomnost a svatost, kterou Jeho přítomnost vyžaduje? Jsi shovívavý k nějaké věci neslučitelné se svatostí Boží přítomnosti? Jsou tvé obvyklé myšlenky, city a činy ve shodě s čistotou a vznešeností svatyně? Nezapomeň při pročítání této 15. kapitoly 3. Mojžíšovy knihy, že byla napsána také k tvému poučení. Je třeba, abys ji četl v Duchu, protože ji máš pro sebe využít duchovně. Kdybys ji chtěl číst nějak jinak, znamenalo by to, že překrucuješ její obsah ke své vlastní škodě, aneb, řečeno výrazy zákona, by to bylo něco jako „vařit kůzle v mléce jeho matky“. (Porov. 2. M. 23,19; 5. M. 14,21)
Možná, že se ale zeptáš: „A je snad možné naučit se něčemu z takového oddílu Písma? Může tam být něco, co by se hodilo také pro mne?“ – Předně mi dovol protiotázku: „A tobě se snad nezdá, že by to bylo napsáno k tvému poučení?“ – Já si myslím, že takové otázky nevzneseš již proto, že Duchem Svatým vedený apoštol přece s takovým důrazem prohlašuje, že „kteréžkoli věci napsány jsou, k našemu naučení napsány jsou.“ (Řím. 15,4) Zdá se, že mnozí na toto důležité prohlášení zapomínají, přinejmenším co se týče 3. Mojžíšovy knihy. Nedovedou si představit, že by bylo možné naučit se něčemu z obřadů dávno zašlé doby a zvláště pak z takových obřadů, jak jsou třeba zaznamenány v 15. kapitole 3. Mojžíšovy knihy. Jestliže si uvědomíme, že také tuto kapitolu napsal Bůh Duch Svatý, že každý její oddíl, každý verš i každý řádek jsou „od Boha vdechnuté, a užitečné“ (porov. 2. Tim. 3,16) – pak by nám to mělo být pohnutkou k hledání duchovního významu také tohoto oddílu Písma. Je jisté, že cokoli Bůh napsal, mělo by Jeho dítě číst. Není pochyb, že je třeba duchovní síly, abychom věděli jak, a duchovní moudrosti, abychom znali kdy číst takovou kapitolu, ale totéž platí také o kterékoli jiné kapitole. Jedno je jisté, že kdybychom byli dosti duchovní, dosti nebeští, dost odpoutáni od přirozenosti a povzneseni nad tuto zem, dovedli bychom z takové kapitoly i z jiných podobných oddílů čerpat jen ryze duchovní zásady a myšlenky. Kdyby měl některý anděl z nebe číst taková místa z Písma, jak by se asi na ně díval? Jistě jen v duchovním a nebeském světle, jen jako na soubor nejryzejších a nejvyšších mravních naučení. Nuže, proč bychom si tak neměli i my počínat? Zdá se mi, že si ani neuvědomujeme, jakým skutečným pohrdáním zahrnujeme tu svatou Knihu, dovolujeme-li si některý její oddíl tak hrubě zanedbávat, jako se to zpravidla děje s 3. Mojžíšovou knihou. Kdyby tato kniha neměla být čtena, jistě by také nebyla napsána. Kdyby nebyla „užitečná“, jistě by neměla své místo v souboru inspirovaného Písma. Ale protože se „jedině moudrému Bohu“ (Řím. 16,27) zalíbilo tu knihu napsat, jistě ji mají Jeho děti také rády číst.
Je jisté, že je třeba duchovní moudrosti, svaté rozeznávací schopnosti a onoho vytříbeného mravního smyslu, kterého lze nabýt jenom v obecenství s Bohem – ano, že je třeba všech těch věcí, abychom si mohli učinit správný úsudek o tom, kdy číst takový oddíl. My bychom jistě měli silný sklon pochybovat o zdravém úsudku a vytříbeném smyslu někoho, kdo by povstal a přečetl v obvyklém shromáždění 15. kapitolu 3. Mojžíšovy knihy. Ale proč? Snad proto, že není „od Boha vdechnutá“ a jako taková „užitečná“? Nikoli, ale proto, že lidé většinou nejsou dostatečně duchovní, aby mohli pronikat do jejích čistých, svatých naučení.
Nuže čemu nás ta kapitola učí? Předně tomu, abychom se učili bdít se svatou horlivostí nad čímkoli, co vychází z naší staré přirozenosti. Každá její pohnutka a každý její projev je poskvrňující. Padlá lidská přirozenost je jako nečistá studnice a všechno, co z ní proudí, poskvrňuje. Nemůže z ní vyjít nic čistého, svatého nebo dobrého. Je to lekce velmi často vštěpovaná ve 3. Mojžíšově knize a zvlášť výstižným způsobem podaná v kapitole, kterou právě máme před sebou.
Ale budiž Bohu chvála, že učinil takové opatření pro poskvrnění způsobená přirozeností! Toto opatření je nám v celém Božím slově a zvláště v oddílu, o němž chceme uvažovat, ukázáno ve dvou různých způsobech, totiž jako „voda a krev“. Obojí je založeno na smrti Krista. Jak krev smíření, tak i voda očištění tekly z probodeného boku ukřižovaného Krista. (Porovnej Jan 19,34 s 1. Jana 5,6.) „Krev Krista Ježíše Syna Jeho očišťuje nás od všelikého hříchu.“ (1. Jana 1,7) A Boží slovo očišťuje naše praktické činy a cesty. (Ž. 119,9; Ef. 5,26) Tak jsme udržováni ve způsobilém stavu pro obecenství a velebení, třebaže ještě procházíme dějištěm, kde je všechno poskvrňující, a třebaže s sebou nosíme přirozenost, jejíž každé hnutí za sebou zanechává skvrnu.
Bylo už poznamenáno, že tato kapitola pojednává o poskvrněních, která byla méně závažná než malomocenství. Tomu odpovídá též skutečnost, že dílo smíření je zde předobrazeno nikoli býčkem nebo beránkem, nýbrž tím nejnižším stupněm oběti: „dvěma hrdličkami“. Na druhé straně ale v těch ustanovených úkonech „umývání“, „koupání“, „praní“ a „omývání“ je vždy znovu ukazováno na očišťující moc Božího slova. „Jakým způsobem očistí mládenec stezku svou? Takovým, aby se choval podle Slova Tvého.“ „Muži milujte ženy své, jako i Kristus miloval Církev, a vydal Sebe samého za ni, aby ji posvětil, očistiv obmytím vody skrze Slovo.“ Voda měla velice důležité místo v levitském systému očišťování a jako předobraz Božího slova je jistě velice význačným a poučným předmětem.
V 15. kapitole 3. Mojžíšovy knihy můžeme tedy nasbírat celou řadu velice cenných naučení. Jsme tu zvlášť důrazným způsobem poučováni o pronikavé svatosti Boží přítomnosti. Ani skvrnka, malé zašpinění nebo nějaká jiná drobná závada nemůže být třeba jen na chvíli trpěna v tom trojnásob svatém okruhu. „I budete oddělovati syny izraelské od nečistot jejich, aby nezemřeli pro nečistoty své, když by poskvrnili příbytku Mého, kterýž jest uprostřed nich.“ (31. v.)
Dále se tu učíme, že lidská přirozenost je stále prýštícím zdrojem nečistoty. Je beznadějně poskvrněná, a nejen poskvrněná, nýbrž i poskvrňující. Ať bdíme nebo spíme, sedíme, stojíme nebo ležíme, naše stará přirozenost je poskvrněná a poskvrňující: již pouhý její dotyk způsobuje poskvrnu. Toto je hluboce pokořující lekce pro pyšnou lidskou mysl. Třetí Mojžíšova kniha nastavuje naší přirozenosti věrné zrcadlo: neponechává tělu nic, čím by se mohlo chlubit. Lidé se mohou vychloubat svojí ušlechtilostí, morálkou nebo důstojností: dejte jim prostudovat 3. Mojžíšovu knihu a oni se tam sami budou moci přesvědčit, jakou skutečnou hodnotu mají všechny ty věci v Božím ocenění.
A konečně se tu znovu učíme, jakou smírčí cenu má Kristova krev, a jakou očistnou a posvěcující moc má drahé Boží slovo. Povážíme-li jak neposkvrněná je čistota svatyně, a promítneme si sem nenapravitelnou poskvrněnost staré přirozenosti, snadno vyvstane otázka: Je nám možné vstoupit a zdržovat se tam? Odpověď nalézáme „v krvi a vodě“, jež tekly z boku ukřižovaného Krista – Krista, který za nás vydal na smrt svůj život, abychom skrze Něho mohli žít. „Tři jsou, kteříž svědectví vydávají na zemi: Duch, a voda, a krev“, a, Bohu budiž chvála, „ti tři jedno jsou“. (1. Jana 5,8) Duch Svatý nepřináší našemu sluchu žádné jiné poselství než to, které nalézáme v Božím slovu a jak Slovo, tak Duch nám jasnou řečí mluví a vzácnosti a účinné moci krve.
Nejsme tedy oprávněni říci, že 15. kapitola 3. Mojžíšovy knihy byla „napsána k našemu naučení“? Nemá snad své zvláštní místo v tom božském souboru inspirovaných knih Písma? Jistěže má. Kdyby byla vynechána, zůstávalo by prázdné, nevyplněné místo. Učíme se v ní něčemu, čemu se takovým způsobem nemůžeme naučit nikde jinde. Celé Písmo nás ovšem poučuje o Boží svatosti, o ohyzdnosti přirozenosti, o účinné moci krve a o ceně Božího slova, ale ta kapitola, o níž jsme uvažovali, nám tyto velké pravdy předkládá k povšimnutí a klade nám je na srdce zcela zvláštním způsobem.
Kéž by každý oddíl té drahé Knihy dané nám Otcem byl našim srdcím vzácný. Kéž by kterákoli jednotlivá část Jeho Písma nám byla sladší nežli med, a kéž by každé z Jeho „spravedlivých ustanovení a soudů“ (5. M. 4,8) mělo v našich duších to místo, které tam má mít.