Ze všech prací, které měl kněz konat podle Mojžíšových předpisů, nevyžadovala žádná tolik trpělivé pozornosti a přesného řízení se Božími směrnicemi, jako rozeznání malomocenství a způsob, jak s ním mělo být jednáno. Tato skutečnost musí být nápadná každému, kdo pečlivě pročítá velmi rozsáhlý a důležitý oddíl uvažované knihy, k němuž jsme
nyní došli.
Dvě věci vyžadovaly bdělou pečlivost kněze, totiž čistota izraelského shromáždění a milost, která nemohla připustit vyloučení kteréhokoli údu, vyjma pro naprosto přesně stanovené důvody. Svatost nemohla dovolit, aby uvnitř dále zůstával někdo, jenž měl být venku, a milost naopak zase nechtěla, aby byl někdo venku, kdo měl být uvnitř. Proto u kněze bylo nejvýš třeba, aby byl velice bdělý, klidný, moudrý, trpělivý, citlivý a měl rozsáhlé zkušenosti. Některé věci se mu mohly zdát malicherné, třebaže ve skutečnosti byly velice vážné, a naopak zase některé věci mohly vypadat jako malomocenství, ačkoli jím vůbec nebyly. Bylo tu třeba veliké obezřelosti a trpělivé klidnosti. Nějaký unáhleně vynesený soud nebo ukvapený závěr mohl přivodit nesmírně vážné důsledky buď pro celé izraelské shromáždění, anebo pro jeho některý úd.
Odpovídají tomu také často se vyskytující výroky jako: „l pohledí kněz“ – „Rozkáže zavříti kněz majícího takovou ránu za sedm dní“ – „Pohledí na něj kněz v den sedmý“ – „Rozkáže ho zavříti kněz podruhé za sedm dní“ – „Potom pohledí na něj kněz opět v den sedmý“ – „I pohledí na něj Kněz.“ Žádný případ nesměl být posouzen ve spěchu, ani nesmělo být provedeno nějaké ukvapené rozhodnutí. Kněz si nesměl učinit úsudek z toho, co věděl pouze z doslechu. Jestliže měl vynést zdravý soud o kterémkoli jednotlivém případu, požadovalo se na něm jako příkaz: osobní pozorování, kněžská rozeznávací schopnost, klidné uvážení a přesné držení se psaného Slova – toho svatého, neklamného průvodce. V žádné věci se nesměl řídit nebo nechat ovládat vlastními myšlenkami, svými pocity nebo pozemskou moudrostí. Boží slovo, jestliže se mu podřídil, bylo knězi v každém případě naprosto spolehlivým vodítkem. Každá podrobnost, kterákoli známka, jakákoli změna anebo odchylka, každý odstín či výrazný rys, jakýkoli zvláštní příznak nebo forma nemoci – na všechno Bůh pamatoval a učinil pro to předem úplná opatření, takže knězi stačilo, aby byl obeznámen s Božím slovem a jemu ve všem poddán a uchránil se tak mnoha různých omylů.
Potud, co se týkalo kněze a jeho svatých zodpovědností.
A nyní přistupme k úvahám o nemoci malomocenství vyvinuté na určité osobě, na oděvu anebo v domě.
Díváme-li se na tuto nemoc z pouhého přirozeného hlediska, shledáme, že snad žádná jiná není tolik odporná. Vezmeme-li v úvahu pouze člověka, je naprosto nevyléčitelná, a tím podává velice živý a výstižný obraz hříchu – hříchu v přirozenosti jednotlivce, hříchu v jeho záležitostech a hříchu ve shromáždění. Jak hluboce vážné ponaučení podává se tu duši ve skutečnosti, že tato ohyzdná a pokořující nemoc musila být použita jako obraz mravního zla, ať už v jednotlivém údu Božího shromáždění, v záležitostech tohoto údu anebo v samém shromáždění!
1. Především tedy co se týče malomocenství u jednotlivce, anebo jinými slovy: působení mravního zla anebo něčeho, o čem se mohlo zdát, že je to zlo, v kterémkoli údu shromáždění. Je to předmět vážný, slavnostně vážný, předmět vyžadující nejvyšší bdělosti a péče všech, jimž leží na srdci dobro duší a Boží oslavení, ať už v souvislosti se zdravým stavem a čistotou Církve Páně jako celku, anebo kteréhokoli jejího jednotlivého údu.
Je důležité povšimnout si, že ačkoli všeobecné principy malomocenství a způsobu očištění od něho se v širším smyslu týkají každého hříšníka, v oddílku Písma, který máme nyní před sebou, je celá záležitost představena jenom v souvislosti s těmi, kdo tvořili uznávaný Boží lid. Osoba, která je zde ukázána jako předmět kněžského posouzení, je údem Božího shromáždění. Toto je třeba dobře si uvědomit. Boží shromáždění musí být udržováno čisté, protože je to místo, kde On přebývá. Nesmí být dovoleno, aby nějaké malomocenství zůstávalo uvnitř svatých hranic Hospodinova přebývání. Ale všimněme si tu, jaká péče, bdělost a dokonalá trpělivost byly přikázány knězi, aby s něčím, co nebylo malomocenstvím, nebylo zacházeno jako s takovým, anebo zase aby něco, co bylo skutečným malomocenstvím, nebylo trpěno a neunikalo trestu. „Na pokožce“ – místě projevení – se mohla ukázat celá řada věcí, které se podobaly ráně malomocenství, které však po trpělivém a pečlivém prozkoumání knězem se ukázaly být nedůležité a jen povrchní. Tu bylo třeba veliké péče a obezřelosti. Na něčí pokožce se mohla ukázat určitá skvrna, která však, i když vyžadovala úzkostlivou péči kněze, jenž jednal na Božím místě, nebyla ve skutečnosti poskvrňující. A zase skvrna, která zdánlivě byla pouze na povrchu, se při zevrubnějším prohlédnutí ukázala být něčím hlubším, než byl povrch pokožky, něčím, co bylo pod povrchem a napadalo skryté vnitřní orgány těla. To vše vyžadovalo od kněze mimořádnou pečlivost. (Viz 2–11. verš.) Malé zanedbání něčeho, přehlédnutí něčeho, co se zdálo být bezpodstatné, mohlo přivodit krajně nebezpečné následky. Mohlo to vést k poskvrnění celého shromáždění, tím že dále zůstával přítomen někdo, kdo onemocněl malomocenstvím, anebo zase že pro nějakou povrchní skvrnu byl vyloučen některý opravdový úd Božího Izraele.
V tom všem je skryta celá řada vážných naučení pro Boží lid. Je rozdíl mezi osobními slabostmi někoho a skutečným působením zla – mezi něčím, co jsou pouze povahové vady a skvrny projevující se navenek, a skutečným působením hříchu v údech. Není pochyb o tom, že máme s opravdovou péčí bdít nad svými slabostmi, protože nebudeme-li bdít, odsuzovat je a mít se před nimi na pozoru, mohou se snadno stát skutečným zdrojem zla. (Viz 14.–28. verš.) Každá věc z naší padlé přirozenosti musí být odsuzována a potlačována. Nesmíme být ani trochu shovívaví k nějaké osobní slabosti při nás, i když máme být nesmírně shovívaví k povahovým slabostem u jiných věřících. Vezměme si na příklad takovou povahovou popudlivost (nedůtklivost). Vyskytuje-li se u mne, mám ji odsuzovat, zatímco u někoho jiného k ní mám být shovívavý. Možná že jako nějaká „oteklina bílá“ v případě některého Izraelity (19–20. v.) se ukáže být příčinou skutečného poskvrnění a tím důvodem k vyloučení ze shromáždění. Nad každým projevem slabosti je třeba bdít, jinak by se mohla stát příležitostí k hříchu. „Hlava lysá“ sama o sobě nebyla žádným malomocenstvím, ale byla místem, kde se mohlo malomocenství objevit; proto musela být sledována. Může být mnoho věcí, které samy o sobě nejsou hříšné, ale mohou se stát příležitostí k hříchu, nejsou-li pečlivě hlídány. Nejde jen o to, co podle našeho uvážení může být označeno za skvrny, vady a osobní slabosti, ale i o věci, jimiž by se možná naše srdce chtěla chlubit. Vtipnost, sklon k žertování, bystrá mysl nebo živá povaha – to vše se může stát zdrojem a středem poskvrnění. Každý má něco, před čím se má mít na pozoru, co musí stále hlídat. Jak vzácné, že máme jedno Otcovské srdce, kam můžeme přicházet a počítat s tím, že ono o tom všem ví! Naší vzácnou výsadou je, že smíme kdykoli přicházet do přítomnosti nic nevytýkající a nic nevyčítající lásky, kde můžeme říci všecko a obdržet milost ku pomoci ve všem a k úplnému vítězství nade vším. Ano, nemusíme klesat na mysli, dokud vidíme nade dveřmi pokladnice našeho Otce napsané heslo: „On vždy hojnější dává milost.“ (Jak. 4,6) Jak úžasné je to heslo! Je neomezené: bezedné a bez hranic.
A nyní přistoupíme k podrobnějšímu průzkumu všeho, co muselo být konáno, jestliže byla nepochybně a neomylně zjištěna rána malomocenství. Bůh izraelský mohl mít strpení se slabostí, vadou nebo s nějakým pokleskem, ale jakmile se z toho stal případ poskvrnění, ať už na hlavě, na vousech, na čele nebo na kterékoli jiné části těla, nesmělo to už být trpěno ve svatém shromáždění. „Malomocný pak, na němž by ta rána malomocenství byla, bude míti roucho roztržené a hlavu odkrytou, a ústa zastřená, a: Nečistý, nečistý jsem! volati bude. Po všecky dny, v nichž ta rána bude na něm, za nečistého jmín bude; neboť nečistý jest. Sám bydliti bude, vně za stany bude přebývání jeho.“ (45–46. v.) To byl způsob, jak se měl malomocný chovat, co měl dělat a kde měl bydlet. Měl chodit s roztrženými šaty, nepřikrytou hlavou a se zakrytými ústy volat: „Nečistý, nečistý jsem!“ a bydlet někde venku, v bezútěšné samotě, v strašné prázdnotě pouště. Mohlo být něco více pokořující, něco více skličující než toto? „Sám bydliti bude.“ Byl nezpůsobilý pro obecenství i pro jakýkoli společenský styk. Byl vyloučen z toho jediného místa na celém světě, kde byla známa a zakoušena přítomnost Hospodina.
Milý čtenáři! Pohleď na tohoto ubohého, osamělého malomocného! Jak výstižný obraz někoho, v němž působí hřích! Ano, právě toto je tím míněno. Nejde tu, jak brzy uvidíme, o nějakého bezmocného, zbídačelého, provinilého a usvědčeného hříšníka, jehož vina a bída vyšla dopodrobna najevo, a který by tím byl vhodným předmětem pro Boží lásku a pro Kristovu krev. Ó ne, v tom vyloučeném malomocném můžeme vidět někoho, v němž hřích právě působí, někoho, v němž skutečně pracuje zlo. To je, co člověka poskvrňuje a co ho vylučuje z radostného okoušení Boží přítomnosti a obecenství svatých. Dokud hřích působí, nemůže být žádného obecenství ani s Bohem ani s Jeho lidem. „Sám bydliti bude, vně za stany bude přebývání jeho.“ Jak dlouho? „Po všecky dny, v nichž ta rána bude na něm.“ Toto je veliká praktická pravda. Působící zlo je rána, která usmrcuje jakékoli obecenství. Navenek se možná ještě něco projevuje, nějaká pouhá forma nebo obyčej, nějaké prázdné vyznávání, ale skutečné obecenství tu nemůže být potud, pokud je tu živé a působící zlo. Nezáleží na tom, jakého druhu je to zlo anebo kolik ho je. Kdyby ho bylo třeba jen tolik, co váží jedno peří, ano, kdyby to byla třeba jen nějaká pošetilá myšlenka, dokud pokračuje a působí dál, musí přerušovat obecenství, musí být příčinou přerušení praktického styku. Teprve když dosáhne vyvrcholení, když se dostane ven, když vyjde dopodrobna najevo, může být dokonale vyřízeno a odstraněno skrze Boží milost a krev Beránka.
To nás přivádí k velice zajímavé okolnosti v souvislosti s malomocným – k okolnosti, která se může zdát úplně protismyslná všem kromě těch, kdo rozumějí způsobu, jakým Bůh jedná s hříšníky. „Jestliže by se pak vylilo malomocenství po kůži, a přikrylo by malomocenství všecku kůži nemocného, od hlavy jeho až do noh jeho, všudy, kdež by kněz očima viděti mohl: i pohledí (na něj) kněz, a přikrylo-li by malomocenství všecko tělo jeho, tedy za čistého vyhlásí nemocného. Neboť všecka ta rána v bělost se změnila, protož čistý jest.“ (12–13. v.) Jakmile hříšník zaujme před Bohem své pravé místo, je celá otázka vyřízena: celý jeho skutečný stav je úplně vyjeven a není tu už žádná překážka nebo těžkost. Než dospěl až k tomuto bodu, prošel možná velice trýznivými zkouškami – zkouškami, které byly důsledkem toho, že stále odmítal zaujmout své pravé místo a vynést ven „plnou pravdu“ o tom, jaký skutečně je. Ale jakmile je přiveden až k tomu, že řekne – srdcem: „Takový, jaký jsem!“23, může k němu splynout bezplatná Boží milost. „Já, když jsem mlčel, prahly kosti mé v úpění mém každého dne. Neboť dnem i nocí obtížena byla nade mnou ruka Tvá, takže přirozená vlhkost má obrátila se v sucho letní.“ (Ž. 32,3–4) Jak dlouho trvaly ty trýznivé zkoušky? Dokud nevyšla navenek všechna pravda, dokud všechno to, co pracovalo uvnitř, nevyšlo ven. – „Hřích svůj oznámil jsem Tobě, a nepravosti své jsem neukryl. Řekl jsem: Vyznám na sebe Hospodinu přestoupení svá, a Ty jsi odpustil nepravost hříchu mého.“ (5. v.)
Je velice zajímavé pozorovat postup, jak Pán jedná s malomocným člověkem od okamžiku, kdy vyvstalo podezření pro nějaké příznaky, které se ukázaly, až do chvíle, kdy nemoc pokryla celého člověka „od hlavy jeho až do noh jeho“. Nebylo zde žádného spěchu, ale také ne žádné lhostejnosti. Bůh vždy vstupuje na místo soudce pomalým, uváženým krokem, ale musí-li takové místo zaujmout, pak jedná podle požadavků Své přirozenosti. Může vyšetřovat trpělivě. Může čekat „za sedm dní“ a ukáže-li se sebemenší změna v příznacích, může čekat dalších „sedm dní“, – ale jakmile se ukážou skutečné projevy malomocenství, nezná již žádného strpení. „Venku za stany bude přebývaní jeho.“ Jak dlouho? Pokud nemoc úplně nevyjde najevo. „Jestliže… přikrylo by malomocenství všecko tělo jeho, tedy za čistého vyhlásí (jej).“ Je to velice vzácné a zajímavé. Bůh nemohl strpět ani nejmenší skvrnku malomocenství, ale jakmile ono pokrylo celého člověka, od hlavy až k patě, byl prohlášen za čistého, tj. stal se vhodným předmětem Boží milosti a krve smíření.
Tak tomu bývá s hříšníkem vždycky. Boží oči jsou „čisté…, takže na zlé věci hleděti, a na bezpráví se dívati nemůže“ (Abak. 1,13), avšak v tom okamžiku, kdy před Ním hříšník zaujme své pravé místo jako naprosto zahynulý, provinilý a potřený, – jako ten, na němž není ani jeden bod, na němž by oko nekonečné Svatosti mohlo spočinout se zalíbením, ano, jako někdo, jenž je tak zlý, že už asi nemůže být horší, je tu ihned dokonalé, Boží vyřízení celé věci. Boží milost se zabývá hříšníky, a jakmile já se poznám jako hříšník, poznám se také jako ten, jejž přišel Kristus spasit. Čím jasněji mne někdo usvědčí, že jsem hříšník, tím jasnější bude mé právo na Boží lásku a na Kristovo dílo. „Neboť… Kristus jednou za hříchy trpěl, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu.“ (1. Petr. 3,18) Nuže, jestliže jsem „nespravedlivý“, pak jsem právě jedním z těch, za něž Kristus zemřel, a mám právo na všechny výsledky Jeho smrti. „Není zajisté člověka spravedlivého na zemi“ (Kaz. 7,20), a poněvadž já jsem „na zemi“, je jasné, že jsem „nespravedlivý“, a je rovněž jasné, že Kristus za mne zemřel – že trpěl za mé hříchy. A protože Kristus za mne zemřel, je mou radostnou výsadou vejít do přímého okoušení rozmanitých druhů ovoce Jeho oběti. To je tak jasné, že jasnější už to být nemůže. Ze strany hříšníka tu není třeba žádného zvláštního úsilí. Nic zvláštního se na něm nevyžaduje – jen že má přijít takový, jaký je. Nepožaduje se na mně, abych na sobě něco cítil, abych něco zakusil nebo uskutečnil. Boží slovo mne ujišťuje, že Kristus zemřel za mne za takového, jaký právě jsem; a jestliže za mne zemřel, jsem právě tak bezpečen jako On sám. Proti mně už není nic: Kristus zařídil všechno. ON nejenže trpěl za mé „hříchy“, nýbrž také „na shlazení hříchu“. Zrušil celý systém, v němž jsem se nalézal jako potomek toho prvního Adama a uvedl mne do úplně nového postavení ve spojení se Sebou, a v něm jsem nyní před Bohem, prost jakékoli tíže hříchu a jakéhokoli strachu ze soudu.
„Tak, jakýž jsem, ač nemám nic,
však že mi krev Tvá kyne vstříc
a že mne voláš víc a víc:
Beránku Boží, k Tobě jdu!“
Jak mohu vědět, že Jeho krev byla za mne vylita? Z Písma. Jak blahoslavený, přepevný a věčný základ poznání to je! Kristus trpěl za hříchy: já jsem páchal hříchy. Kristus zemřel, „spravedlivý za nespravedlivé“: já jsem nespravedlivý. Proto si mohu smrt Krista přivlastnit tak plně, tak přímo a jak Bůh chce, jako bych byl jediným hříšníkem na světě. Nejde tu o to, jak si to přivlastním, jak to uskutečním a co vše přitom pociťuji a zakouším. Spousta duší se stále zaměstnává a trápí těmito věcmi. Jak často slýcháme taková slova jako: „Ó já věřím, že Kristus zemřel za hříšníky, ale nemohu nabýt vědomí, že mi jsou mé hříchy odpuštěny. Neumím na sebe vztáhnout, přivlastnit si a na sobě zakoušet výsledky Kristovy smrti.“ To vše jest jen: já, já – a ne Kristus! Jsou to mé pocity a dojmy, ale ne Písmo. Prozkoumáme-li tu požehnanou Boží knihu od počátku až do konce, nenajdeme v ní ani nejmenší náznak o nějakém spasení skrze pocítění, zakoušení anebo přivlastnění. Evangelium se týká všech, kdo se před Bohem nalézají na stejném základě zahynulého stavu. Kristus zemřel za hříšníky – a takový jsem právě já: proto zemřel i za mne. Jak to mohu vědět? Snad proto že to cítím? Rozhodně ne. Nuže jak tedy? Z Božího slova. „Kristus umřel za hříchy naše podle Písem. A jest pohřben, a vstal z mrtvých třetího dne podle Písem.“ (1. Kor. 15,3–4) Všechno je tedy „podle Písem“. Kdyby to bylo podle našich pocitů, nalézali bychom se na velmi ubohé cestě, protože naše pocity nebo dojmy vydrží stejné sotva jeden den, zatímco Písma jsou stále tatáž, nemění se. „Navěky, ó Hospodine, slovo Tvé trvanlivé jest v nebesích.“ (Ž. 119,89) „Zvelebil jsi nade všecko jméno Své a slovo Své.“ (Ž. 138,2)
Není pochyb o tom, že to je velice radostné, jestliže to uskutečním, pociťuji a skutečně zakouším. Ale kdybychom tyto věci postavili namísto Krista, neměli bychom ani je, ani Krista, který je dává. Jestliže se obírám Kristem, pak to také pro sebe uskutečním; ale jestliže postavím způsob toho, jak to uskutečním, namísto Krista, nebudu mít ani to prvé, ani Krista. Žel, že je to přesmutný stav tisíců duší. Namísto aby pevně spočinuly a odpočívaly na neproměnné svrchovanosti „Písem“, dívají se stále do svých srdcí, takže jsou ustavičně v nejistotě a tudíž vždycky nešťastné. A takový stav je jistě stavem trápení. Ale jak se mohu zbavit svých pochybování? Jednoduše tím, že se spolehnu na autoritu „Písem“. O čem svědčí Písma? O Kristu. (Jan 5. kap.) Prohlašují, že Kristus zemřel za naše hříchy a že vstal z mrtvých k našemu ospravedlnění. (Řím. 4. kap.) Tím je vyřízeno všechno. Tatáž autorita, která mi říká, že jsem nespravedlivý, mně také říká, že Kristus za mne zemřel. Nic nemůže být jasnější než toto. Kdybych byl něco jiného než nespravedlivý, Kristova smrt by pro mne vůbec nebyla, ale protože jsem nespravedlivý, je dle Božích myšlenek pro mne vhodná, Jím pro mne zamýšlená, a mám ji pro sebe, jak On chce, použít. Jestliže se ale obírám něčím v sobě, něčím ze sebe anebo o sobě, je jasné, že jsem nepronikl do úplného duchovního použití 12. a 13. verše třinácté kapitoly 3. Mojžíšovy knihy – že jsem nepřišel k Beránku Božímu „tak, jaký jsem“. Teprve když byl malomocný pokrytý nemocí od hlavy až k patě, stál na pravém základě, jaký požaduje Bůh. A tam, ano, jenom tam se s ním mohla setkat milost. „I pohledí na něj kněz, a přikrylo-li by malomocenství všecko tělo jeho, tedy za čistého vyhlásí nemocného. Neboť všecka ta (rána) v bělost se změnila, protož čistý jest.“ Jaká je to úžasná pravda! „Kdež se rozhojnil hřích, tu ještě více rozhojnila se milost.“ (Řím. 5,20) Dokud si myslím, že je na mně ještě třeba jen jedno malé místečko, které ještě nebylo přikryto tou hroznou nemocí, nedospěl jsem ještě ke konci se sebou. Teprve když se mému zraku úplně odhalí můj skutečný stav, pochopím opravdu, co to znamená spasení z milosti.
Plnému významu toho všeho více porozumíme, zamyslíme-li se nad nařízeními, která souvisela s očíslováním malomocného a jsou popsána ve 14. kapitole knihy, o níž uvažujeme. Nyní přistoupíme krátce k případu malomocenství na šatech, popsanému ve 47–59. verši 13. kapitoly.
2. Oděv nebo kůže nám připomíná okolnosti (poměry) člověka anebo jeho zvyky. Má to velice praktický význam. Musíme se mít na pozoru před působením zla v našem chování navenek, jako se musíme mít na pozoru i před zlem, které působí v nás. Je pozoruhodné, že malomocenství na oděvu vyžadovalo stejně trpělivého pozorování jako malomocenství přímo na určité osobě. Nesměla tu být žádná ukvapenost, ale rovněž lhostejnost ne. – „I pohledí kněz na tu ránu, a dá zavříti tu věc mající ránu za sedm dní.“ (50. v.) Nesměla tu být žádná lhostejnost, lenivost nebo lehkomyslná bezstarostnost. Zlo se může vplížit do našich zvyků a poměrů nejrozmanitějšími způsoby, takže kdykoli zjistíme něco podezřelého, musíme to podrobit klidnému, trpělivému pozorování knězem. Taková věc musí být „zavřena za sedm dní“, aby měla dost času vyvinout se úplně.
„A pohledě na tu ránu dne sedmého, uzří-li, že se dále rozmohla ta rána na rouchu, neb po osnově anebo po útku, aneb na kůži, k čemuž by jí koli užíváno bylo: rána ta malomocenství rozjídavá (=zažírající se) jest, věc nečistá jest. I spálí to roucho.“ (51–52. v.) Zlého zvyku se mám vzdát ihned, jakmile ho u sebe zjistím. Zjistím-li, že jsem v nějakém opravdu zlém postavení, musím je opustit. Spálení oděvu je výstižným ukázáním takového odsouzení zla, ať už v nějakých zvycích člověka anebo v postavení či v poměrech, v nichž žije. Zlo nesmí být nikdy považováno za nějakou malichernou věc. V některých případech musely být šaty „vyprány“, čímž je znázorněno působení Božího slova na zvyky člověka. „I káže kněz zavříti tu věc za sedm dní po druhé.“ K zjištění účinku Božího slova bylo třeba trpělivého vyčkání. „I pohledí kněz po zeprání té věci na ránu. Jestliže nezměnila rána barvy své,… ohněm spálíš ji.“ (55. v.) Jestliže v našem postavení nebo v našich zvycích je nějaké zakořeněné a nevyléčitelné zlo, musíme se vzdát celé věci. „Pakli, pohledě kněz, uzřel by, an pozčernala rána po zeprání svém, odtrhne ji od roucha.“ (56. v.) Boží slovo může zapůsobit takovým účinkem, že zlé projevy v povaze člověka anebo něco zlého v jeho postavení je opuštěno a zlo tím odstraněno; jestliže ale zlo přese vše pokračuje dál, musí být celá věc odsouzena a dána pryč.
Ve všech těchto věcech je pro nás mnoho praktického naučení. Musíme si dobře všímat postavení, které zaujímáme, poměrů, v nichž žijeme, zvyků, které si osvojujeme, i celého způsobu, jak se projevujeme navenek. Zde je třeba obzvláštní bdělosti. Jakýkoli podezřelý příznak nebo projev musí být vytrvale sledován v obavě, aby se posléze neprojevil jako „zažírající se“ nebo „šířící se malomocenství“, čímž bychom byli nejen sami poskvrněni, nýbrž i řada dalších osob. Zastáváme možná nějaké místo, s nímž jsou spojeny určité zlé věci, kterých se můžeme vzdát, aniž musíme opustit celé místo. Naproti tomu se však může stát, že tím býváme v situacích, v nichž je nemožné, abychom stále „byli s Bohem“. Tam, kde je oko prostné, bude také všechna naše stezka světlá. Tam, kde je v srdci opravdová touha radovat se z Boží přítomnosti, zjistíme snadno, které věci to jsou, jejichž cílem je okrádat nás o to nevýslovné požehnání.
Kéž by naše srdce měla jemný a vytříbený cit! Kéž bychom pěstovali hlubší a užší praktické obecenství s Bohem a měli se s velikou obezřelostí na pozoru před jakýmkoli druhem poskvrnění, ať už na nás samých, anebo v našich zvycích, popřípadě v našich stycích a navázaných spojeních!
A nyní přistoupíme k úvahám o krásných, důležitých nařízeních v souvislosti s očišťováním malomocného, kde nám jsou představeny některé z nejvzácnějších pravd evangelia.
„I mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: Tento bude řád při malomocném v den očišťování jeho: ke knězi přiveden bude. I vyjde kněz ven ze stanů.“ (14. kap. 1–3.v.) Viděli jsme již místo, které měl malomocný zaujmout. Byl venku, mimo stany, na místě mravního vzdálení od Boha, daleko od Jeho svatyně a od Jeho shromáždění. Ba ještě více: bydlel v hrozné opuštěnosti a, co do stavu, jako nečistý. Byl mimo dosah jakékoli lidské pomoci, a pokud se jeho týkalo, nemohl nic jiného, než jen šířit své poskvrnění na každého a na cokoli, s čím přišel do styku. Bylo tudíž naprosto nemožné, aby sám mohl udělat něco ke svému očištění. Jistě, vždyť jestliže už pouhým svým dotykem mohl jen poskvrnit, jak by bylo možné, aby se sám očistil? Jak by mohl něčím přispět ke svému očištění anebo aspoň při něm spolupracovat? To bylo naprosto nemožné. Jako nečistý malomocný nemohl sám pro sebe vůbec nic učinit; pro něho muselo být všechno učiněno. Nemohl si sám prorazit cestu k Bohu, ale Bůh k němu mohl přijít po Své vlastní cestě. Byl úplně odkázán na Boha. Neměl naději na pomoc ani v sobě, ani v někom známém. Je jasné, že žádný malomocný nemohl očistit někoho jiného, a zrovna tak je jasné, že dotkl-li se malomocný někoho čistého, učinil ho nečistým. Jediná pomoc pro něho byla v Bohu. Ať šlo o cokoli – musel byt dlužníkem milosti.
Proto čteme: „l vyjde kněz ven ze stanů.“ Nepraví se, že „půjde malomocný“. O tom nemohlo být řeči. Bylo naprosto zbytečné říkat malomocnému, že má jít nebo že má něco dělat. Byl odsouzen k hrozné samotě – kam by tedy mohl jít? Propadl bezmocnému poskvrnění – co by mohl dělat? Mohl toužit po přátelích nebo po očištění, ale jeho tužby byly tužbami opuštěného, bezmocného malomocného. Mohl vyvíjet nějaká úsilí o očištění, ale všechna taková úsilí mu jenom dokazovala, že je nečistý a že to poskvrnění jenom ještě dál rozšiřuje. Dříve než mohl být prohlášen za „čistého“, muselo být pro něho vykonáno určité dílo – dílo, které on sám vykonat nemohl, ani při něm nemohl být nějak nápomocen, dílo, které musil cele vykonat někdo jiný. Malomocný měl pouze „stát a dívat se“ (porov. 2. Mojž. 14,13) a vidět, jak kněz provádí dílo, na jehož základě mohlo být malomocenství dokonale očištěno. Všechno musel udělat kněz, malomocný nemohl udělat nic.
Potom „rozkáže kněz tomu, kterýž se očišťuje, vzíti dva vrabce (dle pův.: „ptáky“) živé a čisté, dřevo cedrové a červec dvakrát barvený (=šarlat), a yzop. I rozkáže kněz zabíti vrabce jednoho, (a vycediti krev z něho) do nádoby hliněné nad vodou živou.“ (4–5. v.)
V onom vyjití kněze ze stanů – ven z místa Božího přebývání – smíme vidět drahého Pána Ježíše poslaného od Otce, z místa Jeho věčného přebývání, dolů na tento náš hříchem poskvrněný svět, kde nás viděl upadlé v poskvrňující malomocenství hříchu. – Podoben milosrdnému Samaritánu „přišel až k nám“ (porov. Luk. 10,33) Nepřišel jenom na půl cesty, ani na devět desetin cesty, nýbrž vykonal celou tu cestu. To bylo naprosto nutné. Kdyby byl nepřišel, nebyl by mohl, shodně se svatými požadavky Božího trůnu, přikázat našemu malomocenství, aby od nás odešlo. Mohl slovem Svých úst povolat v existenci celé vesmírné světy, ale jestliže měli být očištěni malomocní hříšníci, bylo třeba něčeho mnohem většího. „Tak Bůh miloval svět, že Syna Svého jednorozeného dal.“ V případě stvoření světů stačilo, aby Bůh jenom promluvil. Jestliže ale měli být spaseni hříšníci, musel vydat Svého Syna. „V tomť zjevena jest láska Boží k nám, že Syna Svého toho jednorozeného poslal Bůh na svět, abychom živi byli skrze Něho. V tomť jest láska, ne že bychom my Boha milovali, ale že On miloval nás, a poslal Syna Svého oběť slitování za hříchy naše.“ (1. Janova 4,9–10)
Ale muselo být vykonáno něco mnohem více než vyslání a vtělení Syna. Malomocnému by bylo opravdu málo prospělo, kdyby kněz jenom vyšel ze stanů a pohlédl na jeho ubohý, beznadějný stav. Jestliže malomocenství mělo být odstraněno, musela být prolita krev. A k tomu bylo třeba smrti neposkvrněné oběti. „Bez krve vylití není odpuštění.“ (Žid. 9,22) A všimněme si dobře, že vylití krve bylo pravým základem očištění malomocného. To nebyla jen nějaká vedlejší okolnost, která by spolu s ostatními přispěla k očištění malomocného. V žádném případě. Tou největší a nejdůležitější skutečností bylo položení života. Jenom když toto bylo vykonáno, byla cesta otevřena, každá překážka odstraněna a Bůh mohl v plné milosti jednat s malomocným. Tohoto bodu si musíš, milý čtenáři, zvlášť dobře povšimnout, chceš-li úplně proniknout do slavného učení o krvi.
„I rozkáže kněz zabíti vrabce (dle pův.: „ptáka“) jednoho, a vycediti krev z něho do nádoby hliněné nad vodou živou.“ (5. v.) Zde máme známý obraz smrti Krista, „kterýž skrze Ducha věčného samého Sebe obětoval neposkvrněného Bohu.“ „Kterýž… ukřižován jest jako nemocný (lépe: „v slabosti“, „v mdlobě“)“. (2. Kor. 13,4) To největší, nejmocnější, nejslavnější, nejzávažnější dílo, jaké kdy bylo vykonáno v celém Božím vesmíru, bylo vykonáno „v slabosti“. Milý čtenáři, jak hrozná věc musí být podle Božího úsudku hřích, jestliže Jeho jednorozený, milovaný Syn musel sestoupit s nebe na tuto zem a viset na zlořečeném dřevě, na odiv lidem, andělům a ďáblům, aby tobě i mně mohlo být odpuštěno! A jaký obraz hříchu máme v malomocenství! Kdo by si byl pomyslil, že ona „poskvrna pobělavá“, která se objevila na těle některého údu izraelského shromáždění, ponese tak vážné následky? A přesto nebyla ta nepatrné „poskvrna pobělavá“, kdekoli se projevila, ničím menším než skutečně působící silou zla. Byla ukazatelem hrozné práce hříchu v přirozenosti člověka. A než ona osoba byla opět způsobilá zaujmout své místo ve shromáždění, anebo než se mohla znovu radovat z obecenství se svatým Bohem, musel Boží Syn opustit slavná nebesa a sestoupit do nejhlubších stran země, aby učinil plné smíření za to, co se zjevovalo v podobě pouhé „bělavé skvrny“. Dobře si to zapamatujme! Hřích je v Božích očích hrozná věc. Bůh nemůže při nás snést ani pouhou hříšnou myšlenku! Dříve než mohla být kterákoli taková myšlenka odpuštěna, musel Kristus zemřít na kříži! I ten nejnepatrnější hřích (je-li vůbec možné označit nějaký hřích za nepatrný), nevyžadoval ničeho menšího než smrti Božího věčného a Bohu rovného Syna! Ale, Bohu buď věčná chvála, že to, co hřích vyžadoval, vykupující láska dobrovolně dala, a Bůh je nyní v odpuštění hříchů oslaven mnohem více než by mohl být, kdyby si byl Adam uchoval svou původní nevinnost. Ano, Bůh je mnohem více oslaven ve spasení, odpuštění, ospravedlnění, uchování a nakonec v oslavení provinilého člověka, než mohl být skrze setrvání nevinného člověka v radosti z požehnání stvoření. Tak úžasné je tajemství vykoupení! Kéž by naše srdce skrze moc Ducha Svatého více pronikala do živých, divných hlubin tohoto předivného tajemství!
„A vezme vrabce (dle pův.: „ptáka“) živého a dřevo cedrové, též červec dvakrát barvený (= šarlat), a yzop, a omočí to všecko i s vrabcem živým ve krvi vrabce zabitého nad vodou živou. Tedy pokropí toho, kterýž se očišťuje od malomocenství, sedmkrát, a za čistého jej vyhlásí, i pustí vrabce živého na pole.“ (6–7. v.) Jakmile byla krev vylita, mohl kněz hned začít celou svou práci. Až do té chvíle jsme četli: „l rozkáže kněz“. Nyní však mohl jednat naprosto sám. Základem jeho kněžské činnosti byla Kristova smrt. Jakmile Kristus vstoupil se Svou krví do nebeské svatyně, je činný jako náš veliký Nejvyšší kněz tím, že uplatňuje pro naše duše všechny vzácné výsledky Svého smírčího díla a uchovává nás v plné, božské neporušenosti postavení, do něhož nás uvedla Jeho oběť. „Všeliký zajisté nejvyšší kněz k obětování darů a obětí bývá ustanoven, a protož potřebí bylo, aby i Tento měl, co by obětoval. Neboť kdyby byl na zemi, aniž by knězem byl.“ (Žid.8,3–4)
Sotva bychom mohli mít výstižnější obraz vzkříšení Krista, než jaký nám je představen v tom „ptáku živém vypuštěném na pole“. K jeho vypuštění nemohlo dojít dříve, dokud nenastala smrt jeho společníka. Neboť oba ti ptáci jsou předobrazem Krista ve dvou odlišných úsecích Jeho požehnaného díla, totiž ve smrti a vzkříšení. Kdyby bylo vypuštěno třeba deset tisíc ptáků, naprosto by to malomocnému nic neprospělo. Nikoli, musel to být živý pták, který, vznášeje se k otevřenému nebi, nesl na svých perutích výraznou známku o vykonaném smíření, mluvící o veliké skutečnosti, že dílo bylo vykonáno, že půda byla očištěna a základ položen. Tak je tomu s naším drahým Pánem Ježíšem Kristem. Jeho vzkříšení je jasnou řečí o slavném vítězství vykoupení. „Vstal z mrtvých třetího dne podle Písem.“ (1. Kor. 15,4) „Vstal z mrtvých pro ospravedlnění naše.“ (Řím. 4,25) A toto snímá ze srdce břemeno hříchu a dává naprostou volnost a pokoj až dotud bojujícímu svědomí. Písma mne ujišťují, že Ježíš byl přibitý na kříži pod váhou mých hříchů; ovšem tatáž Písma mne ujišťují, že vstal z hrobu bez jediného z těchto hříchů. Ale to není ještě všechno. Tatáž Písma mne také ujišťují, že všichni, kdo složili důvěru v Ježíše, jsou zproštěni veškerého břemene viny jako On, že již nemusí očekávat ani hněv nebo soud, jako ani Kristus, – ano, že jsou v Něm, jedno s Ním, přijati v Něm, s Ním spoluoživeni, spoluvzkříšeni, spoluposazeni na nebeských místech. Takové jest svědectví Písem pravdy, slov Boha, který nemůže lhát. (Viz: Řím.6,6–11; 8,1–4; 2. Kor. 5,21; Ef. 2,5–6; Kol. 2, 10–15; 1. Janova 4,17)
Ale v 6. verši uvažované kapitoly máme ukázánu ještě jinou nejvýš důležitou pravdu. Smíme tu vidět nejen naše úplné vyproštění z viny a odsouzení, tak krásným způsobem ukázané ve vypuštění onoho živého ptáka, ale vidíme tam také předobrazeno naše úplné vysvobození ode všech přitažlivých věcí tohoto světa i ode všech vlivů naší přirozenosti. „Šarlat“ je vhodným obrazem toho prvního, „dřevo cedrové a yzop“ toho druhého vysvobození. Kříž je koncem veškeré slávy tohoto světa. Bůh jej tak ukazuje a věřící to uznává. „Ale ode mne odstup to, abych se chlubil, jedině v kříži Pána našeho Ježíše Krista, skrze Něhož jest mi svět ukřižován, a já světu.“ (Gal. 6,14)
Pokud jde o „dřevo cedrové a yzop“, představují nám jakési dvě krajní meze širokého rozsahu lidské přirozenosti. Šalomoun „psal o stromech, od cedru, kterýž jest na Libanonu, až do yzopu (král.: „mechu“), kterýž roste na zdi.“ (1. Král. 4,33) Od vznešeného, vysokého cedru, Který je korunou libanonských svahů, až k nízkému yzopu – v obou těch krajních vyjádřeních i ve všem, co leží mezi nimi, celá přirozenost člověka se všemi svými rozmanitými složkami a odstíny je uvedena pod moc kříže, takže věřící spatřuje ve smrti Krista konec veškeré své viny, konec veškeré světské slávy a konec celého systému lidské přirozenosti – ano, konec celého starého stvoření. A čím se tedy má obírat? Tím, který je velikým Protějškem toho živého ptáka s peřím omočeným v krvi, stoupajícího do otevřeného nebe. Jak vzácný, slavný a duši uspokojující je to předmět! Zmrtvýchvstalý, na nebe vstoupivší, vítězoslavný, oslavený Kristus, který pronikl nebesa, nesa na Své svaté osobě znaky dokonané oběti smíření. Je to On, s Nímž máme co činit, na Nějž jsme odkázáni. Je zvláštním, neobyčejným Božím předmětem, ano středem radosti nebe a předmětem chvalozpěvu andělů. Nepotřebujeme již žádnou pozemskou slávu a žádné půvaby přirozenosti. To všechno a spolu s tím i náš hřích a vinu smíme vidět navěky odstraněné smrtí Krista. A můžeme si jistě dovolit postrádat tento svět i přirozenost, poněvadž jsme namísto toho dostali ta „nestihlá bohatství Kristova“. (Ef.3,8)
„Tedy pokropí toho, kterýž se očišťuje od malomocenství, sedmkrát, a za čistého jej vyhlásí, i pustí vrabce (v. pův.: „ptáka“) živého na pole.“ (7. v.) Čím hlouběji se zamyslíme nad obsahem 13. kapitoly, tím jasněji se nám ukáže, jak bylo naprosto nemožné, aby malomocný mohl sám něco udělat pro své očištění. Vše, co mohl udělat, bylo jen, že měl míti „ústa zastřená“, a vše, co mohl říkat, bylo jen: „Nečistý, nečistý jsem!“ Bylo vyhrazeno Bohu, ano, jenom Jemu, nalézt a vykonat dílo, jímž by malomocný mohl být dokonale očištěn, a také bylo Bohu, a jenom Jemu vyhrazeno prohlásit malomocného za „čistého“. Proto je psáno: „kněz pokropí“ a „za čistého jej vyhlásí“. Nepraví se, že onen malomocný se má sám pokropit, ani že se má sám prohlásit za „čistého“, anebo že si to má sám o sobě domýšlet. To se nikdy nesmělo stát. Bůh byl Soudce – Bůh byl Lékař – Bůh byl Očišťující. Jenom On věděl, co je to malomocenství, jak může být odstraněno, a kdy má být malomocný prohlášen za čistého. Malomocný mohl být třeba celý svůj život pokryt malomocenstvím, a přesto možná naprosto nic nevěděl o svém zlém stavu. Bylo to Boží slovo, Písmo pravdy, Boží svědectví, jež odhalovalo plnou pravdu o malomocenství, a nic menšího než tato autorita ho nemohlo prohlásit čistým, a to ještě jen na pevném a nesporném základě smrti a vzkříšení. V 7. verši je velice krásné spojení tří věcí: je kropeno krví, malomocný je prohlášen čistým a živý pták je vypuštěn, není tu ani slůvko o tom, že by malomocný měl sám něco učinit, říkat, myslit si anebo pociťovat. Stačilo, že byl malomocný, plně prokázaný a pečlivě posouzený malomocný, pokrytý nemocí od hlavy až k patě. To mu stačilo. Vše ostatní příslušelo Bohu.
Je nejvýš důležité, aby každý, kdo opravdu touží po pokoji a hledá ho, plně pochopil pravdu zjevenou v tomto oddílku uvažovaného předmětu. Tak mnoho duší je zneklidněno a trápí se otázkou pociťování něčeho, uskutečňování nebo přivlastnění si, namísto aby si všimly, že jako v případě malomocného, kropení krví bylo právě tak nezávislé a naprosto Boží záležitostí jako vylití oné krve. Nebylo řečeno, že malomocný to má na sebe vztáhnout, přivlastnit si to anebo to prožít a že pak bude čist. V žádném případě ne. Plán vysvobození byl Boží, opatření oběti bylo Boží, vylití krve bylo Boží, pokropení krví bylo Boží, svědectví o výsledku bylo Boží, slovem: všechno bylo Boží.
Ne že bychom měli podceňovat otázku prožití anebo, přesněji řečeno, praktického sdílení – skrze Ducha Svatého – všech vzácných výsledků Kristova díla pro nás. Toho jsme daleci! Hned uvidíme, jaké místo je tomu vyhrazeno v Božím plánu milosti. Ale nezapomínejme, že nejsme spaseni uskutečněním něčeho, jako ani malomocný tím nebyl očištěn. Evangelium, skrze něž jsme spaseni, zní takto: „Kristus umřel za hříchy naše podle Písem. A jest pohřben a vstal z mrtvých třetího dne podle Písem.“ (porov. 1. Kor. 15,3–4) Zde nečteme nic o nějakém prožití. Je ovšem radostnou věcí prožít to. Je nesmírně radostné pro někoho, kdo byl již na pokraji utonutí, když si uvědomí, že sedí v záchranném člunu. Nicméně je jasné, že je zachráněn člunem a ne tím, že si to uvědomuje. Podobně je tomu s hříšníkem, který věří v Pána Ježíše Krista. Je zachráněn, spasen skrze smrt a vzkříšení Krista. Snad proto, že si to uvědomuje? Nikoli, ale protože to říká Bůh. Je to „podle Písem“. Kristus zemřel a vstal z mrtvých a na základě toho Bůh hříšníka prohlašuje za čistého.
„Již žádný soud! – Jak blahá zvěst!
Sám Bůh to říká – Jemu čest!“
Duši to dává nesmírný pokoj. Mám co činit s jasným Božím svědectvím, jímž nemůže nic otřást. Toto svědectví hovoří o tom, co Bůh udělal. ON sám vykonal vše, čeho bylo třeba, abych mohl být před Ním prohlášen za čistého. Odpuštění mých hříchů právě tak nezávisí na tom, jak jsem to prožil, jako nezávisí na nějakém „skutku spravedlnosti, který bych já činil“ (porov. Tit. 3,5), – a právě tak nezávisí na mých skutcích spravedlnosti, jako nezávisí na mých přestoupeních. Slovem: závisí jen a jen na smrti Krista. Jak to mohu vědět? Říká mi to Bůh. Je to vše „podle Písem“.
Je snad málo věcí, které by odhalovaly hluboce zakořeněnou zákonickost našich srdcí jasněji než ona tak často se vynořující otázka o prožití. My chceme mít něco ze sebe a tak bídně tím maříme anebo oslabujeme svůj pokoj a svobodu v Kristu. Hlavně pro tuto skutečnost se tak dlouho zdržuji u toho krásného nařízení o očišťování malomocného a zvláště u pravdy rozvinuté v 7. verši 14. kapitoly. Byl to kněz, jenž měl kropit krví, a stejně tak to byl kněz, jenž měl prohlásit malomocného čistým. Právě tak je tomu v případě hříšníka. Jakmile zaujme před Bohem své pravé místo, vztahuje se na něho Kristova krev a Boží slovo, a to bez jakékoli další otázky anebo těžkosti. Jakmile ale vyvstane ona znepokojující a trýznivá otázka o prožití, poruší se pokoj, srdce je sklíčeno a mysl plná zmatku. Čím důkladněji skoncuji se sebou a obírám se Kristem, jak je představen v „Písmech“, tím pevnější a hlubší bude můj pokoj. Kdyby se byl malomocný díval na sebe, když ho kněz prohlašoval za čistého, našel by nějaký důvod nebo opodstatnění pro ono prohlášení? Jistěže ne. Základem Božího svědectví byla ona kropená krev, ale vůbec nic, co bylo v malomocném anebo spojené s ním. Malomocný nebyl dotázán, jak se cítí anebo co si myslí; nebyla mu položena otázka, zda hluboce pocítil, jak jest jeho nemoc odporná. Byl to uznaný malomocný a to stačilo. Za takového byla vylita krev a ta ho očistila. Jak to mohl vědět? Snad tak, že to na sobě pociťoval? Nikoli, ale protože mu to řekl v Božím zastoupení a s Jeho pravomocí kněz. Malomocný byl prohlášen za čistého na stejném podkladě, na němž byl vypuštěn onen živý pták. Toutéž krví, jež smočila peří živého ptáka, bylo kropeno na malomocného. Tím byla celá záležitost dokonale vyřízena, a to způsobem, jenž vůbec nezávisel na malomocném, na tom, co si myslel, co pociťoval, anebo co prožíval. Takový byl starozákonní obraz. A pohlédneme-li nyní od předobrazu na Protějšek, spatříme našeho drahého Pána Ježíše Krista vstoupivšího do nebe a položivšího na Boží trůn svědectví o naplněném díle, na jehož základě tam smí vstoupit také věřící. Toto je nesmírně slavná pravda, Bohem uzpůsobená k tomu, aby ze srdce hledajícího a úzkostmi trápeného člověka zaplašila jakékoli pochybování, každou obavu či matoucí myšlenku i jakoukoli trýznivou otázku. Bůh má před Sebou jenom jeden zvláštní předmět: Krista; a každého věřícího vidí v Něm. Kéž by každá probuzená duše nalezla v této osvobozující pravdě trvalý, neměnící se pokoj.
„Ten pak, kterýž se očisťuje, zpéře roucho své a oholí všecky vlasy své, umyje se vodou, a čistý bude. Potom vejde do tábora, a bydliti bude vně, nevcházeje do stanu svého za sedm dní.“ (8. v.) Malomocný, který byl prohlášen za čistého, mohl začít dělat něco, oč se předtím ani nemohl pokusit, totiž: očišťovat se, prát své šaty, holit všechen svůj vlas, a když to dokončil, měl právo zaujmout své místo v táboře, jenž byl místem viditelného, uznávaného, veřejného obecenství s Bohem izraelským. Jeho přítomnost v táboře byla předtím příčinou, že malomocný musel být odtamtud vyhnán. Když byla dříve použita krev s její očistnou mocí, bylo na řadě mytí vodou, které zobrazuje působení Božího slova na povahu, zvyky a praktický život i činy člověka, takže tento je nejen před Bohem, ale také před izraelským shromážděním mravně (po vnitřní stránce) a z praktického hlediska způsobilý zaujmout své místo ve veřejném shromáždění.
Ale všimněme si dobře, že tomu člověku, třebaže byl skropen krví a tím oprávněn zaujmout své místo ve veřejném shromáždění, nebylo dovoleno vstoupit do vlastního stanu. Nesměl vejít do plného zakoušení oněch skrytých osobních výsad, spojených s jeho zvláštním místem v izraelském táboře. Jinými slovy: třebaže znal vykoupení skrze vylitou a kropenou krev a třebaže uznával Boží slovo za směrnici, podle níž měla být jeho osoba i všecky zvyky očištěny a upraveny, musel ještě být mocí Ducha Svatého uveden do plného, vědomého užívání svého zvláštního místa, podílu a výsad v Kristu.
Mluvím tu podle toho, čemu učí předobraz a považuji to za důležité, aby byla pochopena pravda, která je v něm zjevena. Bývá totiž až příliš často přehlížena! Je mnoho těch, kdo považují Kristovu krev za jediný základ odpuštění a Boží slovo za jediný prostředek, jímž naše zvyky, činy a styky musí být očištěny a upraveny, ale kteří jsou přesto daleci toho, vejít mocí Ducha Svatého do obecenství s vzácností a výborností Toho, Jehož krev odstranila jejich hříchy a Jehož Slovo musí očišťovat jejich praktický život. Zaujímají místo zjevného, skutečného spojení s Kristem, ale ne v síle osobního obecenství. Je naprosto pravda, že všichni věřící jsou v Kristu a jako tací oprávněni se těšit z těch nejvyšších pravd. Mají také Ducha Svatého jako sílu toho obecenství. To vše je vskutku pravda. Ale v tom všem není úplné odstavení všeho, co patří k přirozenosti, což je zásadně důležité k obecenství s Kristem ve všech stránkách Jeho bytosti a díla. Toto bude ve skutečnosti plně pochopeno ovšem až „dne osmého“, – v den slávy vzkříšení, kdy poznáme tak, jak jsme sami (byli) známí našemu Pánu. (1. Kor. 13,12 – p. p.) Pak jistě každý osobně i všichni společně vejdeme do plného, ničím nerušeného obecenství s Kristem ve všech rozmanitých stránkách Jeho Osoby i v slavných rysech Jeho povahy, ukázaných nám v 10. – 20. verši kapitoly, o níž uvažujeme. Takový je obsah předložené nám naděje. Ale již nyní, podle toho, jak skrze víru a mocné působení v nás přebývajícího Ducha Svatého uskutečňujeme smrt přirozenosti a všeho, co k ní patří, můžeme se sytit Kristem a radovat se z Něho jako z podílu pro naše duše na místě osobního obecenství.
„Dne pak sedmého sholí všecky vlasy své, hlavu i bradu svou, i obočí své, a tak všecky vlasy své sholí; zpéře také roucha svá a tělo své umyje vodou, a tak očistí se.“ (9. v.) Je jasné, že malomocný byl podle Božího úsudku stejně tak čistý již prvního dne, když na něho bylo kropeno krví v její sedmeronásobné neboli dokonalé účinnosti, jako byl čistý sedmého dne. V čem byl tedy rozdíl? Ne v jeho skutečném postavení ani stavu, nýbrž v osobním pochopení a obecenství. Sedmého dne měl provést naprosté, úplné odstranění všeho, co bylo spjato s přirozeností. Měl se naučit znát, že to bylo nejenom malomocenství přirozenosti, jež muselo být odstraněno, nýbrž také ozdoby přirozenosti, – ano, všechno, co bylo přirozené, co patřilo ke starému stavu.
Jenom znát, že Bůh vidí mou přirozenost mrtvou, jest jedna věc, ale je něco naprosto odlišného „považovat se“ za mrtvého, svléknout – prakticky – toho starého člověka s jeho skutky, mrtvit své údy, které jsou na zemi. Toto asi mívají na mysli mnozí zbožní lidé, když hovoří o postupném posvěcování. Mají na mysli správnou věc, i když to nevyjadřují přesně tak jako Písmo. Malomocný byl prohlášen za čistého již v okamžiku, kdy byl pokropen krví, a přesto se musel očistit. Proč to? V prvém případě byl čistý v Božím úsudku, v druhém případě musel být čistý prakticky: ve svém osobním pochopení a v tom, jak se projevoval navenek. Tak je tomu s věřícím. Je zajedno s Kristem: „obmyt, posvěcen a ospravedlněn“ – „přijat“ – „doplněn“, (1. Kor. 6,11; Ef. 1,5 – p. p.; Kol. 2,10) Takové jest jeho nezměnitelné postavení i stav před Bohem. Je stejně dokonale posvěcen, jako je dokonale ospravedlněn, protože podle Božích myšlenek a nazírání je měřítkem jak prvého tak druhého Kristus. Ovšem pochopení všeho toho a uplatňování toho v obyčejích a v praktickém životě jest něco úplně jiného. Proto také čteme: „Taková tedy majíce zaslíbení, nejmilejší, očišťujmež se od všeliké poskvrny těla i ducha, konajíce (=„dokonávajíce“ – p. p.) posvěcení v bázni Boží.“ (2. Kor. 7,1) Protože nás Kristus očistil Svou drahou krví, máme „se očišťovat“ praktickým uplatňováním Božího slova na sebe skrze Ducha Svatého. „Toť jest Ten, kterýž přišel skrze vodu a krev, Ježíš Kristus, ne u vodě toliko, ale u vodě a ve krvi. A Duch jest, kterýž svědectví vydává, poněvadž Duch jest pravda. Neboť tři jsou, kteříž svědectví vydávají: Duch, a voda a krev, a ti tři jedno jsou.“ (1. Janova 5,6–7 – p. p.) Zde máme smíření krví, očištění Slovem i moc Ducha Svatého – vše založené na smrti Krista, a vše tak živým způsobem předobrazené v nařízeních spojených s očišťováním malomocného.
„Dne pak osmého vezme dva beránky bez poskvrny, a ovci jednu roční bez poskvrny, a tři desetiny efi mouky bělné k oběti suché, olejem zadělané, a oleje jednu mírku. Kněz pak, kterýž očišťuje, postaví toho člověka očišťujícího se s těmi věcmi před Hospodinem u dveří stánku úmluvy. I vezme kněz beránka jednoho, kteréhožto obětovati bude v oběť za hřích (dle pův.: „oběť za vinu“), a mírku oleje, a obraceti bude tím sem i tam v oběť obracení před Hospodinem.“ (10–12. v.) Zde je uvedena celá řada obětí, ale první z nich byla zabita oběť za vinu, poněvadž malomocný je zde viděn jako skutečný viník. To je pravda v každém případě. Jako hříšníci, kteří jsme se provinili proti Bohu, potřebujeme Krista jako Toho, jenž na kříži učinil smíření za tato provinění. „Kterýžto hříchy naše na Svém těle sám nesl na dřevě.“ (1. Petra 2,24 – p. p.) První dojem, jejž má hříšník o Kristu, jest, že Ho vidí jako Protějšek oběti za vinu.
„I vezme kněz krve z oběti za hřích, a pomaže jí kraje ucha pravého člověka toho, kterýž se očišťuje, a palce ruky jeho pravé, a palce nohy jeho pravé.“ (14. v.) „Ucho“ – ten provinilý úd, jenž tak často zprostředkoval spojení s nějakou marností, pošetilostí nebo i s něčím nečistým – toto ucho musilo být očištěno krví oběti za vinu. A tak všechna provinění, která mi kdykoli přivodil tento úd, mně jsou odpuštěna podle Božího ocenění Kristovy krve. Také „pravá ruka“, která se tak často rozmáchla k vykonání skutků marnosti, pošetilosti a také nečistých věcí, musí být očištěna krví oběti za vinu. A tak také všechna provinění, které mi přivodil tento úd, jsou mi odpuštěna podle Božího ocenění Kristovy krve. Rovněž „noha“, která tak často pospíchala po cestě marnosti, pošetilosti anebo dokonce i nečistoty, musí být očištěna krví oběti za vinu, takže všechna provinění, jež mi tento úd přivodil, jsou mi odpuštěna podle Božího ocenění Kristovy krve. Ano, všechno, všechno, všechno je mi odpuštěno, všechno učiněno neplatným, všechno bylo pohříženo jako olovo do mohutných vod věčného zapomenutí. Kdo by je mohl odtamtud znovu vynést na světlo? Mohl by snad některý anděl, člověk anebo ďábel být schopen ponořit se do těch nezměrných, bezedných vod a vynést odtamtud ona přestoupení „nohy“, „ruky“ anebo „ucha“, uvržená tam vykupující láskou? Nikoli, Bohu chvála! Jsou ta tam, navěky pryč! Jsem na tom mnohem lépe, než kdyby byl Adam nikdy nezhřešil. Jak úžasná je to pravda! Ten, kdo je obmyt krví, je na tom mnohem lépe než kdyby byl oblečen v nevinnost.
Ale Bůh nemohl být spokojen pouhým zahlazením provinění skrze Ježíšovu smírčí krev. To je samo o sobě již něco velikého, ale je tu něco ještě většího.
„Vezme také kněz z té mírky oleje, a naleje na ruku svou levou. A omoče prst svůj pravý v tom oleji, kterýž má na ruce své levé, pokropí z něho prstem svým sedmkrát před Hospodinem. Z ostatku pak oleje toho, kterýž má na ruce své, pomaže kněz kraje ucha pravého člověka toho, kterýž se očišťuje, a palce pravé ruky jeho, a palce pravé nohy jeho, na krev oběti za vinu. Což pak zůstane oleje, kterýž jest v ruce kněze, pomaže tím hlavy toho, kterýž se očišťuje; a tak očistí jej kněz před Hospodinem.“ (15–18. v.) Nejenže tedy naše údy jsou očištěny krví Krista, nýbrž jsou též skrze moc Ducha Svatého zasvěceny Bohu. Boží dílo má nejen zápornou (odstraňující) stránku nýbrž také kladnou (tvůrčí) stránku. Ucho už není nástrojem zprostředkujícím poskvrnění, nýbrž má být „rychlé k slyšení“ hlasu toho dobrého Pastýře. Ruka již není používána za nástroj nepravosti, nýbrž je vztažená ke skutkům spravedlnosti, milosti a pravé svatosti. Noha už nechodí po stezkách marnosti, nýbrž pospíchá po cestě svatých Božích přikázání – zkrátka celý člověk je zasvěcen Bohu v síle Ducha Svatého.
Je velice pozoruhodné, vidíme-li, že „olejem“ bylo pomazáváno „na krev oběti za vinu“. Kristova krev je Božím základem všeho působení Ducha Svatého. Krev a olej patří k sobě. Jako hříšníci nemůžeme osobně znát o Duchu Svatém nic, kromě na základě krve. Malomocný nemohl být pomazán olejem dříve, než byl skropen krví oběti za provinění. „Skrze kteréž také, uvěřivše, znamenáni (zapečetěni – p. p.) jste Duchem zaslíbení svatým.“ (Ef. 1,13) Boží přesnost i v jednotlivých rysech předobrazu musí vzbudit úžas každé obnovené mysli. Čím zevrubněji ho prohlížíme, čím více světla Písem necháme naň dopadat, tím víc budeme shledávat a zakoušet jeho krásu, moc a přesnost. A to vše, jak lze právem očekávat, je v nejlíbeznějším souladu s celým obsahem Božího slova. K poznání toho není třeba zvláštního přemýšlení. Vezměte jako klíč Krista a otevře se vám celý obrovský poklad všech předobrazů; zpytujte jejich vzácný obsah ve světle nebeské inspirované svíce, učiňte svým Vykladačem Ducha Svatého a jistě dojdete duchovního vzdělání, osvícení a požehnání!
„Učiní také kněz oběť za hřích, a očistí očišťujícího se od nečistoty jeho.“ (19. v.) Zde máme obraz Krista nejen jako Toho, jenž nesl naše provinění, nýbrž také jako Toho, jenž učinil konec hříchu, kořene i ratolestí, – jako Toho, jenž zrušil celý systém hříchu, – jako „Beránka Božího, kterýž snímá hřích světa“ – „jako oběť smíření za hříchy… pro celý svět“ (1. Jan. 2,2 – p. p.) Jako Oběť za provinění odstranil Kristus všechna má provinění, jako Oběť za hřích se vypořádal s houževnatým kořenem, z něhož všechna přestoupení vycházela. Kristus se vypořádal se vším, ale já Ho nejprve poznávám jako Oběť za provinění, protože jako takového Jej potřebuji nejdříve. Je to především „svědomí z hříchů“ (Žid. 10,2), které mne trápí. S tím se dokonale a podle Boha vypořádala má vzácná Oběť za provinění. Ale jak tak pokračuji v cestě, shledávám, že všechny hříchy mají jeden kořen, jeden společný kmen, z něhož vyrůstají, a o tomto kořenu nebo kmenu zjišťuji, že se nalézá ve mně. S tím se podobně vypořádala mé vzácná Oběť za hřích. Pořadí ukázané v případě malomocného je dokonalé. Je to přesně totéž pořadí, které můžeme sledovat v praktických zkušenostech každé duše. Nejprve je oběť za provinění a teprve potom oběť za hřích.
„A potom zabije oběť zápalnou.“ (19. v.) Tato oběť vyjadřuje nejvyšší možný pohled na smrt Krista. Je v ní představeno Kristovo obětování Sebe sama bez poskvrny Bohu bez jakéhokoli zvláštního zřetele k přestoupením nebo k hříchu. Smíme v ní vidět Krista v Jeho dobrovolné oddanosti, kráčejícího ke kříži a obětujícího se tam jako vůně rozkošná Bohu.
„I bude obětovati kněz tu oběť zápalnou, i oběť suchou na oltáři; a tak očistí jej, i bude čistý.“ (20. v.) Oběť suchá představuje „Člověka Krista Ježíše“ v Jeho dokonalém lidském životě. V případě očišťovaného malomocného člověka byla úzce spjata s obětí zápalnou, jak s tím souhlasí také zkušenost každého spaseného hříšníka. Teprve když víme, že nám jsou odpuštěna naše provinění a že kořen čili princip hříchu je odsouzen, můžeme se sobě danou měrou skrze moc Ducha Svatého těšit z obecenství s Bohem o našem chvályhodném Pánu, který zde na zemi žil jako dokonalý člověk a pak se na kříži bez poskvrny obětoval Bohu. Tak nám jsou v onom očišťování malomocného ukázány podle Božího pořadí ony čtyři druhy obětí, totiž: oběť za provinění, oběť za hřích, oběť zápalná a oběť suchá, z nichž každá vyjadřovala některou zvláštní význačnou stránku našeho Pána Ježíše Krista.
Zde končí záznam Božího slova o pracích Páně s malomocným člověkem, a jistě, jak úžasný jest jeho obsah! Jaké je to ukázání nesmírné odpornosti hříchu, velikosti Boží milosti a svatosti, výbornosti Osoby Krista a mocné účinnosti Jeho díla! Není jistě nic zajímavějšího než sledovat šlépěje Boží milosti od posvátných předsíní svatyně k onomu poskvrněnému místu, kde se nalézal malomocný s odkrytou hlavou, zastřenými ústy a roztrženým oděvem. Bůh navštívil malomocného tam, kde byl, ale nenechal ho tam. Vyšel k němu, jsa hotov vykonat dílo, na jehož základě mohl malomocného uvést na vyšší místo a do vyššího obecenství, než jaké kdy předtím znal. A na základě tohoto díla byl malomocný vyveden ze svého místa poskvrnění a opuštěnosti až k samým dveřím stánku úmluvy, tj. až k místu kněze, aby se tam mohl těšit kněžským požehnáním. (Porovnej 2. M. 29,20–21.32) Jak by byl kdy mohl vystoupit na tak vysoké místo? To bylo naprosto nemožné. Neboť se vším všudy, co dokázal činit, mohl jenom chřadnout a zemřít ve svém malomocenství, pokud se k němu nesklonila svrchovaná Boží milost, aby ho vyvýšila z hnoje a posadila s knížaty svého lidu. (Ž. 113,7–8; 1. Sam. 2,8) Jestliže někdy byl nějaký případ, kde mohla být plně vyzkoušena a zásadně vyřízena otázka lidského úsilí; lidské zásluhy a lidské spravedlnosti, pak jím byl jistě případ malomocného. Bylo by jistě bídným utrácením času přít se dále o této otázce v takovém případě, jakým byl případ malomocného. I nejpovrchnějšímu čtenáři musí být naprosto jasné, že nic nemohlo vyřešit stav malomocného a jeho hluboké potřeby, než pouhá milost panující skrze spravedlnost. A jak slavným a vítězným způsobem ta milost jednala! Sestoupila do propastných hlubin, aby mohla malomocného vyzdvihnout až do nejzávratnějších výšek. Pohleď, co malomocný ztratil a co získal! Ztratil všechno, co patřilo přirozenosti a získal krev smíření a milost Ducha. Myslím to samozřejmě v předobrazu. Jistěže získal, a to nevýslovně mnoho. Byl na tom nesmírně lépe, než kdyby nikdy nebyl vyhnán z tábora. Ano, taková je Boží milost! Taková je moc a cena, působivá síla a účinnost Ježíšovy krve!
Jak silně nám to vše připomíná marnotratného syna v 15. kapitole Lukáše! Také v něm pracovalo malomocenství a dosáhlo vrcholu. Byl velice daleko, na poskvrněném místě, kde vlastní hříchy a veliké sobectví oné daleké cizí země ho obklíčily hroznou samotou. Ale navěky buď velebena hluboká a něžná láska otce, – víme, jak to skončilo. Ten marnotratný syn došel vyššího místa a těšil se pak mnohem vyššímu obecenství, než jaké kdy předtím měl. Předtím pro něho nikdy nebylo zabito „tučné tele“, předtím na něm nikdy nebylo „to roucho první“. A proč to všechno? Bylo to snad zásluhou marnotratného syna? Ach ne! Bylo to jen a jen pro otcovu lásku.
Milý čtenáři! Dovol mi, abych se tě zeptal, zda můžeš uvažovat o popisu Božího jednání s malomocným ve 14. kapitole 3. Mojžíšovy knihy anebo o otcovu jednání s marnotratným synem v 15. kapitole Lukáše, abys přitom nenabyl hlubokého dojmu o lásce v Božím srdci, zjevené v Osobě a díle Kristově, popsané v Písmech pravdy a vštípené do srdce věřícího Duchem Svatým? Kéž nám Pán dá hlubší a trvalejší obecenství se Sebou!
Od 21. do 32. verše máme „zákon toho, na komž by se ukázala rána malomocenství, a kterýž by nemohl býti s ty věci k očištění svému přináležité.“ Týká se to obětí „dne osmého“ a ne „dvou ptáků živých a čistých“. Oni dva ptáci v žádném případě nemohli být vynecháni, protože mluvili o smrti a vzkříšení Krista jako jediném základu, na němž Bůh může k Sobě opět přijmout hříšníka. Na druhé straně ony oběti „dne osmého“, protože souvisely s obecenstvím duše, musely být do jisté míry ovlivněny stupněm pochopení věřícího. Ale ať už byl tento stupeň jakýkoli, Boží milost tomu dovedla vyjít vstříc tak zvláštními dojemnými slovy: „kteréž by mohl míti (= si opatřiti)“ (22. v.). A nejen to, ale i „dvě hrdličky“ udílely „chudému“ „tytéž výsady jako bohatému dva beránci, neboť obojí ukazovalo na tu „drahou krev Krista“, která má před Bohem neskonalou, neproměnnou a věčně účinnou moc. Všichni, jak bohatí tak chudí, se před Bohem nalézali na stejném základě smrti a vzkříšení. Všichni byli přivedeni na místo stejné blízkosti, ale ne všichni zakoušejí stejnou míru obecenství, všichni nemají stejný stupeň pochopení vzácnosti Krista ve všech stránkách Jeho díla. Mohli by jej mít, kdyby chtěli, jenže oni dávají místo věcem, které jim v tom všelijak brání. Je tu svět a přirozenost, jež obé svým vlivem působí škody. Duch Svatý je zarmucován a není tu radost z Krista, jak by měla být. Jestliže žijeme jen ve věcech přirozenosti, budeme marně čekat, že se budeme moci sytit Kristem. To není možné, protože chceme-li se sytit Kristem, musí při nás být vyprázdnění od našeho „já“, sebezapření, sebeodsuzování. Zde nejde o otázku vykoupení nebo o uvedení malomocného do táboru, na místo uznávaného obecenství. Jde tu jen o obecenství duše, o to, jak se prakticky raduje z Krista. V této věci záleží nejvíce na nás. Smíme se těšit z těch nejvyšších pravd, ale jestliže stupeň našeho pochopení je malý, šeptá nám ona nic nevyčítající láska Otcovského srdce ta něžná slova: „kteréž by mohl míti, které by si mohl opatřiti“. Oprávnění je pro všechny stejné, třebaže naše schopnost může být různá. A Bohu buď chvála, neboť když vstupujeme do Jeho přítomnosti, jsou utišeny všechny tužby nové přirozenosti, a to nejvyšší měrou, – všechny síly nové přirozenosti tam jsou zaměstnány v tom největším rozsahu. Kéž by naše duše znaly a okoušely tyto blahé věci den co den.
Uzavřeme tento oddíl úvah krátkou zmínkou o malomocenství, které se vyskytlo v některém domě.
3. Čtenář si jistě povšimne, že případ malomocenství na těle některé osoby nebo na šatech se mohl vyskytnout již na poušti, zatímco případ malomocenství v domě mohl nastat teprve v zemi Kanaán.
„Když vejdete do země kananejské, kterouž Já vám za dědictví (= za vlastnictví – p. p.) dávám, a dopustil bych ránu malomocenství na některý dům země, kterouž vládnouti budete,… i rozkáže kněz vyprázdniti dům, dříve než by všel do něho hleděti na tu ránu, aby nebylo poskvrněno něco z těch věcí, kteréž v domě jsou. Potom pak vejde, aby pohleděl na ten dům. Tedy vida ránu tu, uzří-li, že rána jest na stěnách domu, totiž důlkové nazelenalí anebo načervenalí, a na pohledění jsou nižší než stěna jinde: vyjde kněz z domu toho ke dveřím jeho, a dá zavříti dům ten za sedm dní.“ (34–38. v.)
Díváme-li se na dům jako na obraz shromáždění, uvidíme, že jsou nám zde předloženy některé důležité zásady týkající se Božího způsobu, jak jednat s mravním zlem nebo s podezřením ze zla ve shromáždění. Všimněme si, že případ malomocenství v domě vyžadoval stejného svatého klidu a dokonalé trpělivosti jako případ malomocenství na těle člověka nebo na oděvu. Nesměl tu být žádný spěch a ukvapenost, ale také ne žádná lhostejnost, ať šlo o dům, o šaty nebo o osobu. Ten člověk, kterému šlo o takový dům, nesměl brát na lehkou váhu ani jeden z příznaků, jenž se objevil na jeho zdech. Nebyl však oprávněn vyslovit o těch příznacích svůj soud: takové prozkoumání a posouzení bylo vyhrazeno jenom knězi. Jakmile se ukázalo něco z přirozenosti, musel kněz zaujmout k takovému domu soudcovský postoj. Dům se nalézal pod posouzením, avšak soud ještě nebyl vynesen. Musela uplynout úplná doba sedmi dnů, než mohlo padnout nějaké rozhodnutí. Mohlo se ukázat, že příznaky byly pouze povrchní a v takovém případě se nic nedělalo.
„A v den sedmý navrátí se kněz, a uzří-li, an se rozmohla rána na stěnách domu toho: rozkáže vyníti kamení, na němž by rána taková byla, a vyvrci je ven za město na místo nečisté.“ (39–40. v.) Nebylo třeba odsoudit celý dům: nejprve měl být podniknut pokus s odstraněním pouze těch kamenů, na nichž bylo malomocenství.
„Pakliť by se navrátila rána, a vzrostla by v tom domě po vyvržení kamení a vystrouhání domu, i po vymazání jeho, tedy vejda kněz, uzří-li, an se rozmohla rána v domě, malomocenství rozjídající se (= zažírající se) jest v tom domě, nečistý jest. I rozboří ten dům a kamení jeho, i dříví jeho, a všecko mazání (= omítku) domu toho, a vynosí ven za město na místo nečisté.“ (43–45. v.) Takový případ byl beznadějný, zlo bylo nevyléčitelné a celá budova musela být zničena.
„Jestliže by pak kdo všel do domu toho v ten čas, když zavřín byl, nečistý bude až do večera. A jestliže by kdo spal v tom domě, zpéře roucha svá; tolikéž jestliže by kdo jedl v tom domě, zpéře roucha svá.“ (46–47. v.) Toto je velice vážná pravda. Styk znečišťuje! Dobře si to zapamatujme, drazí! Tato zásada byla za doby levitského zřízení velice vštěpována a jistě je i dnes velice potřebná a použitelná.
„Jestliže by pak kněz, vejda tam, uzřel, že se nerozmohla rána vědomě po obnovení jeho, tedy za čistý vyhlásí dům ten; neboť uzdravena jest rána jeho.“ (48. v.) Odstranění poskvrněných kamenů atd. zastavilo další vývin a šíření zla a způsobilo, že soud byl zbytečný. Takový dům již více nebyl považován za předmět soudu, nýbrž, jsa očištěn kropenou krví, byl opět způsobilý k bydlení.
A nyní se podívejme, jaké je v tom všem pro nás obsaženo mravní ponaučení. Je stejně hluboce zajímavé jako i vážné a praktické. Podívejme se na příklad na církev v Korintu. Byl to duchovní dům, jenž se skládal z duchovních kamenů. Ale žel, bdělé oko apoštola zjistilo na jeho zdech jisté velice podezřelé příznaky. Měl k tomu zůstat lhostejný? Ovšemže ne. Byl příliš prodchnut duchem Pána domu, než aby třeba jen na okamžik mohl takovou věc připustit. Ale jako k tomu nebyl lhostejný, tak také ani nespěchal. Přikázal, aby ten kámen s malomocenstvím byl odstraněn a dal dům pečlivě oškrábat. A když to tak věrně učinil, čekal trpělivě na výsledek. A jaký byl výsledek? Takový, jaký jen si mohlo srdce přát. „Ale ten, kterýž těší ponížené, potěšil nás, Bůh, skrze příchod Titův. A netoliko příchodem jeho, ale také i potěšením tím, kteréž on měl z vás, vypravovav nám o vaší veliké žádosti, o vašem kvílení, o vaší ke mně horlivé milosti, takže jsem se velmi zaradoval… Všelijak prokázali jste to, že jste nevinni v té věci.“ (Porovnej 1. Kor. 5. kap. s 2. Kor. 7,6–7 a 11.) Je to krásný příklad. Horlivá péče apoštola došla bohaté odměny. Haně byla učiněna přítrž a shromáždění bylo vyproštěno od poskvrňujícího vlivu neodsouzeného mravního zla.
A vezměme si jiný vážný příklad. – „Andělu pak pergamské církve piš: Totoť praví ten, kterýž má ten meč s obou stran ostrý: Znám skutky tvé, i kde bydlíš, totiž tu, kdež jest stolice Satanova, a že držíš se jména Mého, a nezapřel jsi víry Mé, ani v těch dnech, když Antipas, svědek Můj věrný, zamordován jest u vás, tu, kdež bydlí Satan. Ale mámť málo proti tobě, že tam máš ty, kteříž drží učení Balámovo, kterýž učil Baláka pohoršení klásti před obličejem synů izraelských, aby jedli modlám obětované, a smilnili. Tak i ty máš ty, kteříž drží učení Mikulášenců. Činiž pokání. Pakli nebudeš, přijdu na tebe brzy, a bojovati budu s nimi mečem úst Svých.“ (Zj. 2,12–16 – p. p.) Zde stojí ten božský Kněz v soudcovském postoji ke Svému domu v Pergamu. Nemohl být lhostejný k takovým znepokojujícím příznakům, ale trpělivě a milostivě ještě dává čas k pokání. Jestliže nějaké pokání, varování nebo určitý druh kázně se ukáže být bezvýsledný, musí dojít k soudu.
Tyto věci mají v sobě mnoho praktického poučení vzhledem k učení o Církvi. Oněch sedm sborů v Asii nám poskytuje rozmanité výstižné ukázky domu, který je pod kněžským soudem. Měli bychom o nich uvažovat důkladně a s modlitbou, protože jsou nesmírně cenné. Neměli bychom nikdy pohodlně sedět, dokud se v Církvi ukazuje něco podezřelého. Možná, že máme sklon říkat: „To přece není mou věcí!“ Ó nikoli, je věcí každého, kdo má rád Pána domu, aby měl horlivou, Boží péči o čistotu toho domu. Jestliže se vyhýbáme náležitému provádění takové péče, nebude nám to v den Páně ani ke cti ani k užitku.
Končím úvahy o tomto předmětu. Jen bych rád závěrem ještě poznamenal, že celé to téma malomocenství má jistě rozsáhlé časové uplatnění a to nejen na dům Izraele, nýbrž také na vyznávající církev.