Tento krátký oddílek nám svým zvláštním způsobem mluví o dvojím: o zkaženosti člověka a o Božím prostředku proti tomu. Ale třebaže nám mluví zvláštním způsobem, naučení je naprosto jasné a hluboce působivé. Působením každé částky Písma vykládané naší duši přímo mocí Ducha Svatého bývá odvádět nás od vlastního „já“ ke Kristu. Ať se díváme na naši padlou přirozenost kdekoli, v kterémkoli stupni jejího vývoje – při jejím početí, narození nebo v kterémkoli úseku celého lidského života, od mateřského lůna až po rakev, všude nese dvojí známku: bezmocnosti a poskvrny. Na to se někdy zapomíná uprostřed třpytu a lesku, okázalosti a elegance, bohatství a nádhery lidského života. A lidská mysl je chytrá k vymýšlení všelijakých, nápadů, jak přikrýt toto své pokoření. Snaží se rozmanitými způsoby ozdobit se a pozlatit a vzbudit dojem síly a slávy, ale nadarmo. Stačí jen pohlédnout, jak každý člověk vstupuje do tohoto světa jako ubohé, bezmocné stvoření, anebo jak odtud odchází, aby spočinul mezi hroudami vyhloubeného hrobu, abychom měli ten nejpřesvědčivější důkaz o naprosté prázdnotě veškeré jeho pýchy a marnosti vší jeho slávy. l ti, jejichž cesta tímto světem byla obšťastněna tím, co člověk nazývá slávou, vstoupili na tento svět nazí a bezmocní a opouštějí ho v nemoci a smrti.
Ale to není vše. Není to jenom bezmocnost, která je vlastní každému člověku a jíž se člověk vyznačuje již při vstupu do tohoto života: člověk je také nečistý a poskvrněný. „Aj, v nepravosti zplozen jsem, a v hříchu počala mne matka má“ (Ž. 51,7), praví žalmista. „Jakž by tedy mohl bídný člověk… čist býti, narozený z ženy?“ (Job 25,4) V uvažované kapitole jsme poučováni o tom, že početí a narození chlapce způsobilo podle zákona jeho matce sedmidenní poskvrnění spolu s 33 dny oddělení od svatyně, a tato období byla dvakrát delší, narodilo-li se děvče. Není to dosti jasná řeč? Není tu pro nás pokořující lekce? Zdali nám to jasně neprohlašuje řečí, jíž není možné rozumět nějak jinak, že člověk je nečistý, a že musí být očištěn smírčí krví? Jistěže. Ať si člověk namýšlí, že si může sám zjednat svou spravedlnost, ať se pyšně chlubí důstojností lidské přirozenosti, nechť si nasazuje vznešenou tvář a osobuje vysoký význam na cestě životem: vezme-li si chvilku času a zamyslí-li se nad obsahem této krátké kapitoly, jeho pýcha, okázalost, důstojnost a spravedlnost se rychle promění v niveč. Namísto toho všeho může nalézt pevný základ vší opravdové důstojnosti, jakož i bezpečný základ Boží spravedlnosti, a to ve kříži našeho Pána Ježíše Krista.
Stín tohoto kříže prochází před námi v této kapitole dvojím způsobem: především v obřezání chlapce, čímž se tento stal údem Božího Izraele. Dále v zápalné oběti a v oběti za hřích, čímž byla matka opět zproštěna jakéhokoli poskvrňujícího vlivu a znovu jí umožněno přistupovat ke svatyni a stýkat se se svatými věcmi. „Když pak vyplní se dnové očištění jejího po synu aneb po dceři, přinese beránka ročního na oběť zápalnou, a holoubátko aneb hrdličku k oběti za hřích, ke dveřím stánku úmluvy, knězi. Kterýž obětovati ji bude před Hospodinem, a očistí ji, a tak očištěna bude od toku krve své. Ten jest zákon té, kteráž porodila pacholíka aneb děvečku.“ (6–7. v.) Je nám tu ukázána ve dvou svých velikých význačných rysech smrt Krista, a to jako jediný prostředek, jenž se mohl vypořádat s poskvrněním spojeným s přirozeným narozením člověka a dokonale je odstranit. Zápalná oběť představuje smrt Krista podle toho, jak ji oceňuje Bůh, a oběť za hřích zase představuje smrt Krista v jejím významu pro potřeby hříšníka.
„Pakli nebude moci býti s beránka, tedy vezme dvé hrdličátek, aneb dvé holoubátek, jedno v oběť zápalnou a druhé v oběť za hřích. I očistí ji kněz, a tak čistá bude.“ (8. v.) Nic jiného nemohlo zprostředkovat očištění než prolití krve. Kříž je jediným prostředkem na bezmocnost člověka i na jeho poskvrnění. A kdokoli uchopí toto slavné dílo věrou, smí se radovat z dokonalého očištění. Pochopení významu toho díla může ovšem být slabé, víra snad kolísající a zkušenost velmi povrchní, ale nechť si čtenář k radosti a k potěšení své duše připomene, že to není hloubka jeho zkušenosti, stálost jeho víry nebo síla jeho chápavosti, na čem záleží, nýbrž božská cena a nezměnitelná účinnost Ježíšovy krve. Toto dává srdci hluboký pokoj. Oběť kříže je pro každý úd Božího Izraele stejná, ať je stav jednotlivců ve shromáždění jakýkoli. Jaká něžná péče našeho milostiplného Boha se jeví ve skutečnosti, že krev hrdličky byla stejně účinná pro chudého, jako pro bohatého krev býčka. V obou byla stejným způsobem uhájena a vyjádřena plná cena smírčího díla. Kdyby tomu tak nebylo, mohla některá nemajetná Izraelitka v případě ceremoniálního znečištění při pohledu na pastviny plné stád nějakého bohatého souseda zvolat: „Ach, co si mám počnout? Jak bych já mohla být očištěna a jak se mám vrátit na své místo a ke svým výsadám v izraelském shromáždění? Nemám přece žádné ovce ani dobytek. Jsem chudá a nuzná!“ Ale Bohu dík, i o takovýto případ bylo dokonale postaráno! Úplně stačil holub nebo hrdlička. Tatáž dokonalá a krásná milost se zračí v případě malomocného ve 14. kapitole uvažované knihy: „Jestliže pak bude chudý, takže by s to býti nemohl, tedy vezme… Tolikéž učiní i s hrdličkou jednou aneb s holoubátkem z těch, kteréž zjednati mohl. Z těch, kterýchž dostati mohl, obětovati bude… Ten jest zákon toho, na komž by se ukázala rána malomocenství, a kterýž by nemohl býti s ty věci k očištění svému přináležité.“ (21. a 30–32. v.)
Milost vychází vstříc potřebám každého jednotlivce, ať je na kterémkoli místě a v jakýchkoli poměrech. Očišťující smírčí krev je na dosah i tomu nejnižšímu, nejchudšímu a nejslabšímu. Vše, čeho je třeba, může mít i on. „Jestliže pak bude chudý“ – co potom? Má být snad vyloučen? Jistěže ne. Izraelský Bůh by tak nikdy nemohl jednat s někým, kdo byl chudý a nuzný. Byla tu rozsáhlá opatření i pro takové v milostiplném výroku: „kdyby nemohl…, z těch kteréž zjednati mohl…, kterýchž dostati mohl“. Jak úžasná to milost! „Chudým evangelium se zvěstuje.“ (Mat. 11,5) Nikdo nemůže říci: Ježíšova krev byla mimo můj dosah. Každého můžeme vybídnout otázkou: Jak blízko ještě chcete, aby vám byla přinesena? „JÁ způsobím, aby se přiblížila spravedlnost Má!“ (Iz. 46,13) Jak „blízko“? Tak blízko, že je pro každého, „kdož nečiní skutků., ale věří v Toho, kterýž spravedlivého činí bezbožníka.“ (Řím. 4,5) Anebo: „Blízko tebe jestit slovo.“ Jak „blízko“? Tak blízko, že „vyznáš-li ústy svými Pána Ježíše, a srdcem svým uvěříš-li, že Jej Bůh vzkřísil z mrtvých, spasen budeš.“ (Řím.10,8–9) Anebo ono tak jímající a krásné pozvání: „Ej, všickni žízniví, pojďte k vodám, i vy, kteříž nemáte žádných peněz.“ (lz. 55,1)
Jaká jedinečná milost září ve slovech: „Tomu…, kdož nečiní skutků.“ a „kteříž nemáte žádných peněz“! Tyto výroky se tolik podobají Bohu, jako se zase vůbec nepodobají člověku. Spasení je právě tak zadarmo jako vzduch, jejž dýcháme. Stvořili jsme snad vzduch? Namíchali jsme jeho jednotlivé složky? Ovšemže ne, ale máme z nich užitek a tím, že jich skutečně používáme, máme sílu k životu a k práci před Ním, jenž je stvořil. Podobně je tomu se spasením. Dosahujeme ho plně a bez jakéhokoli vlastního úsilí nebo práce. Sytíme se z bohatství, jež patří někomu jinému, odpočíváme v díle, které vykonal někdo jiný, a když se takto sytíme a odpočíváme, býváme uzpůsobeni ke službě Tomu, z Jehož bohatství se sytíme a v Jehož díle odpočíváme. To je ten veliký zdánlivý rozpor evangelia, naprosto nepochopitelný zákonické mysli, zato však krásný a naprosto srozumitelný víře. Je velikou radostí Boží milosti učinit opatření pro všechny, kdo cítí, že si sami nemohou pomoci.
Avšak 12. kapitola 3. Mojžíšovy knihy nám podává ještě jiné velice cenné naučení. Nejenže tu čteme o Boží milosti pro chudého, nýbrž srovnáme-li její závěrečné verše s 24. veršem druhé kapitoly evangelia dle Lukáše, poznáváme, do jaké obrovské hloubky Bůh sestoupil, aby zjevil onu milost. Pán Ježíš Kristus – Bůh zjevený v těle – ten čistý a neposkvrněný Beránek, ten Svatý, jenž hříchu nepoznal, byl „učiněn z ženy“ a ta žena (jak úžasné to tajemství!), když ve svém lůně nosila a pak porodila ono čisté a dokonalé, ono svaté a neposkvrněné lidské tělo, se musila podrobit obvyklému obřadu a vyplnit podle Mojžíšova zákona dny svého očišťování. A nejenže tu vidíme Boží milost v tom, že k tomu očišťování došlo, nýbrž také ve způsobu, jak bylo provedeno. „A aby dali oběť, jakož povědíno jest v zákoně Páně, dvě hrdličky aneb dvé holoubátek.“ (Luk. 2,24) Z této obyčejné věci poznáváme, že oni takovou důstojností obdaření pěstouni našeho drahého Pána byli tak chudí, že museli využít výhody onoho milostivého opatření pro ty, jejichž možnosti nedovolovaly opatřit si „beránka na oběť zápalnou“. Jaké to pomyšlení! Pán slávy, ten nejvyšší Bůh, Ten, jemuž patří nebesa i země, jehož je „dobytek na tisíci horách“ (Ž. 50,10) – ano, jehož je bohatství celého vesmíru – přišel na tento svět, který Jeho ruce učinily, do těch nejchudších poměrů. Levitské období mělo opatření pro chudé a Ježíšova matka toho pro sebe využila. Jistěže je v tom hluboké ponaučení pro srdce člověka. Pán Ježíš nestanul na tomto světě ve spojení s velikými a urozenými tohoto světa. Byl mimořádně chudý. Zaujal Své místo mezi chudými. – „Neboť znáte milost Pána našeho Ježíše Krista, že pro vás učiněn jest chudý, jsa bohatý, abyste vy Jeho chudobou zbohatli.“ (2. Kor. 8,9)
Kéž by vždy bylo naší radostí sytit se z této vzácné milosti našeho Pána Ježíše Krista, jíž jsme byli učiněni bohatými pro časnost i pro věčnost. ON dal ze Sebe všechno, co láska může dát, abychom měli hojnost; dal Svůj šat, abychom mohli být oblečeni, zemřel, abychom mohli mít život. U veliké Své milosti sestoupil dolů z výšin božských bohatství do hluboké lidské chudoby, abychom mohli být vytrženi z hnoje padlé lidské přirozenosti a mohli navěky zaujmout své místo mezi knížaty Jeho lidu. Ó kéž by nás vědomí o této milosti, zapsané do našich srdcí mocí Ducha Svatého ponoukalo, abychom se Mu více a bez výhrad vydávali, Jemu, kterému jsme povinni vděčností za naši nynější i věčnou blaženost, za život, ano, za vše, co máme.