Třetí Mojžíšova kniha by se dala nazvat „příručkou kněze“. Byl by to pro ni přiléhavý název, protože je plná směrnic k vedení těch, kdo si jako kněží přejí žít v Boží blízkosti. Kdyby se byli Izraelští dále ubírali s Hospodinem podle té milosti, v níž je vyvedl ze země Egyptské, mohli Mu být „království kněžské a národ svatý“. (2. M. 19,6) V tom však naprosto selhali. Postavili se do určité vzdálenosti od Boha. Dostali se pod zákon a porušili jej. Proto Hospodin vzal jedno pokolení, z toho pokolení jednu rodinu a z té rodiny jednoho muže, a jemu a jeho domu byla udělena vysoká výsada, že mohli jako kněží přistupovat k Bohu.
Výsady spojené s takovým postavením byly nesmírné, ale byla zde také vážná zodpovědnost. Neustále zde byly požadavky na rozeznávací schopnost. „Neboť rtové kněze mají ostříhati umění (= poznání, známosti), a na zákon doptávají se z úst jeho; posel zajisté Hospodina zástupů jest.“ (Mal. 2,7) Kněz nejenom měl nést před Hospodinem soud izraelského shromáždění, nýbrž měl také shromáždění vysvětlovat nařízení Páně. Měl být vždy připraveným spojovacím článkem mezi Hospodinem a shromážděním. Měl nejenom znát Boží myšlenky pro sebe, ale měl být též schopen tyto myšlenky předkládat shromáždění. To vše nutně vyžadovalo neustálou bdělost, vyčkávání, stálé zabývání se Božím slovem, aby tak celá jeho duše byla proniknuta všemi předpisy, soudy, ustanoveními, zákony, přikázáními a nařízeními Boha izraelského, takže byl schopen vyučovat shromáždění tomu, co se mělo dělat.
Nebylo zde ponecháno místo pro volné působení fantazie, pro uplatnění představivosti, pro zavádění lidských uzávěrů, anebo vychytralých výmyslů lidské vynalézavosti. Vše bylo stanoveno s božskou přesností a nařizující autoritou slov: „Takto praví Hospodin.“ Oběti, obřady a způsoby byly nařízeny s takovou přesností, že pro lidský mozek nezbylo nic, co by ještě mohl vymyslet. Nebylo mu dovoleno ani rozhodnout o druhu oběti, která měla být v daném případě obětována; ba ani o způsobu, jak měla být obětována. Hospodin se postaral o všechno. Ani shromáždění, ani kněz neměli oprávnění vydat nějaké nové nařízení či ustanovení, ani navrhnout byť jediný článek v celém rozsáhlém okruhu nařízení doby zákona. Slovo Hospodinovo stanovilo vše. Člověk měl pouze poslouchat.
Pro poslušné srdce to bylo pouze nevýslovným milosrdenstvím. Je nemožné dosti ocenit výsadu smět se obrátit k Božím výrokům a zde den za dnem nalézat nejúplnější vedení týkající se všech podrobností víry a služby. Nám je pouze třeba zlomené vůle, pokorného ducha a prostného oka. Božská příručka je tak úplná, jak si jen můžeme přát. Nic jiného nepotřebujeme. Představovat si třeba jen chvíli, že něco je ponecháno lidské moudrosti, aby to doplnila, je vyloženou urážkou svatých Písem. Není možné číst 3. Mojžíšovu knihu a nevšimnout si neobyčejné pečlivosti, s níž izraelský Bůh dává Svému lidu nejpřesnější směrnice o všem, co souviselo s Jeho službou a velebením. I ten nejpovrchnější čtenář si může po jejím přečtení odnést tento zvláštní a zajímavý poznatek.
A vskutku, jestliže někdy byla doba, kdy bylo potřebí číst tuto lekci nahlas v uši vyznávající církve, pak je to dnešní doba. Na všech stranách se pochybuje o božské postačitelnosti Svatého Písma. V některých případech to je činěno otevřeně a s rozmyslem; v jiných případech je to činěno s menší otevřeností, spíše jen v náznacích, nepozorovaně, zaobaleně, nepřímo. Křesťanskému námořníkovi se přímo nebo nepřímo říká, že božská mapa nestačí pro všechny složité podrobnosti jeho cesty, že v oceánu života od doby, kdy byla zhotovena, nastaly takové změny, že v mnoha případech je už zcela nedostačující pro účely moderního mořeplavectví. Říká se mu, že proudy, příliv a odliv, pobřeží, pláže a břehy tohoto oceánu jsou nyní zcela odlišné od toho, jak vypadaly před staletími, a že se proto musí utéci k pomůckám, které poskytuje novodobá navigace, aby se doplnily nedostatky staré mapy, o které se samozřejmě připouští, že byla v době svého zhotovení dokonalá.
Nuže, opravdově si přeji, aby křesťan, jenž toto čte, byl schopen postavit se s plnou rozhodností proti tomuto vážnému zneucťování té vzácné inspirované knihy, jejíž každý řádek k němu přichází přímo z Otcova nitra skrze Ducha Svatého. Přeji si, aby se uměl proti tomu postavit, ať už to přichází v podobě smělého a rouhavého tvrzení, anebo formou učené, zdánlivě správné a pravdě se podobající výpovědi. Ale ať už nese jakýkoliv šat, vždy pochází od nepřítele Kristova, nepřítele Bible, nepřítele duše. Vždyť jestliže Boží slovo skutečně není dostačující, kde potom jsme? Anebo kam se obrátíme? Ke komu půjdeme o pomoc, jestliže kniha našeho Otce je v některém směru vadná? Bůh říká, že Jeho kniha nás činí „ke všelikému skutku dobrému hotové“. (2. Tim. 3,17) Člověk ale říká, že ne; že je mnoho věcí, o nichž prý Bible zcela mlčí, a které my přesto potřebujeme vědět. Komu věřit? Bohu nebo člověku? Naše odpověď každému, kdo pochybuje o božské postačitelnosti Písma, je takováto: „Buď nejsi ‚člověk Boží‘, anebo to, k čemu potřebuješ potvrzení Písem, není ‚dobrým skutkem‘.“ To je jasné. Nikdo nemůže smýšlet jinak, jestliže se dobře podívá na 2. Tim. 3,17.
Kéž bychom měli hlubší vědomí o plnosti, vznešenosti a svrchovanosti Božího slova! V tomto směru velmi potřebujeme být utvrzeni. Potřebujeme takové hluboké, smělé, silné, mocně působící a trvalé vědomí o svrchované autoritě Božího slova a o jeho naprosté úplnosti pro každou dobu, každou zemi, každé postavení, pro každý osobní, společenský a církevní vztah, abychom byli schopni čelit každému pokusu nepřítele směřujícímu ke snížení ceny tohoto neocenitelného pokladu. Kéž naše srdce více proniknou do smyslu žalmistových slov: „Nejpřednější věc slova Tvého jest pravda, a na věky trvá všeliký úsudek spravedlnosti Tvé.“ (Žalm 119,160)
Tyto myšlenky nás napadají při čtení 11. kapitoly 3. Mojžíšovy knihy. V ní vidíme, jak Hospodin podává až do úžasných podrobností popis zvířat, ptáků, ryb a plazů, a udává Svému lidu různé znaky, podle kterých měli poznat, co je čisté a co nečisté. Souhrn celého obsahu této pozoruhodné kapitoly máme ve dvou závěrečných verších: „Toto jest zákon o zvířatech a ptactvu a všeliké duši živé, která se hýbe ve vodách, a o každé duši živé, která se plazí na zemi. Aby rozdíl činěn byl mezi nečistým a čistým, a mezi živočichy, kteříž se mají jísti, a mezi živočichy, kteříž se nemají jísti.“ (46. v. – přel. a 47. v.)
Pokud se zvířat týče, byly dvě věci podstatné pro to, aby mohla být považována za čistá: musela přežvykovat a mít rozdělená kopyta. „Všeliké hovado, kteréž má kopyta rozdělená, tak aby rozdvojena byla, a přežívá, jísti budete.“ (3. v.) Jeden z těchto znaků samotný nijak nestačil pro ceremoniální čistotu. Musely se vyskytovat oba společně. Nuže, zatímco tyto dva znaky byly úplně dostačujícím vodítkem pro Izraelitu, pokud šlo o čistotu nebo nečistotu zvířete, a nebyla zde žádná zmínka o tom, proč, nebo z jakého důvodu byly takovéto znaky dány nebo co znamenaly, křesťanovi je dovoleno, aby pátral po duchovní pravdě obsažené v těchto ceremoniálních ustanoveních.
Čemu se tedy máme naučit z těch dvou znaků čistého zvířete? Přežvykování vyjadřuje přirozený pochod „vnitřního zažívání“ potravy, zatímco rozdělené kopyto ukazuje na způsob praktického života, jak se jeví navenek. V křesťanském životě, jak víme, je mezi obojím úzká spojitost. Ten, kdo se sytí na zelených pastvách Božího slova a vnitřně zažívá, co přijal – kdo dovede spojit klidné uvažování se studiem doprovázeným modlitbou, ten bude bezpochyby zjevovat onen způsob života, který je ke chvále Toho, jenž nám milostivě dal Své slovo, aby utvářelo naše návyky a spravovalo naše cesty.
Je třeba se obávat, že mnozí, kdo čtou Bibli, to, co četli, nezažívají. Ty dvě věci jsou totiž velmi odlišné. Je možné číst kapitolu za kapitolou, knihu za knihou, a nestrávit třeba ani jeden řádek. Můžeme číst Bibli z nějakého otupělého zvyku, který nepřináší žádný výsledek; a z nedostatku síly k strávení a zažití z ní nemáme vůbec žádný užitek. Měli bychom se nad tím vážně zamyslet. Dobytek pasoucí se na trávě nám v tomto směru může dát užitečné ponaučení. Ten nejprve pečlivě shromažďuje osvěžující potravu a potom si klidně lehne a přežvykuje. Výstižný a názorný obraz toho, jak se křesťan má sytit vzácným obsahem Božího slova a vnitřně ho zažívat! Kéž by tomu tak vždy při nás bylo! Kdybychom byli více zvyklí se obracet k Božímu slovu jako k nezbytné pastvě našich duší, byli bychom jistě ve zdatnějším a zdravějším stavu. Chraňme se číst Bibli z prázdného, formálního zvyku, z chladné povinnosti nebo jako pouhou součást náboženské praxe.
Téže výstrahy, je třeba i vzhledem k veřejnému zvěstování Slova. Nechť ti, kdo vykládají Písmo jiným, se jím nejprve sami sytí a stráví je. Nechť je soukromě čtou a vnitřně zažívají, a to ne pro ostatní, ale pro sebe. Je bídná věc pro člověka, jestliže se neustále zaměstnává opatřováním potravy pro druhé a sám zmírá hlady. Nechť ale také ti, kdo jsou přítomni veřejnému zvěstování Slova, dávají dobrý pozor, aby to nečinili mechanicky, jen z náboženského zvyku, nýbrž s opravdovou touhou, aby to, co slyší, také přijímali, uchovávali a vnitřně strávili. Potom jak vyučující, tak vyučovaný, budou v dobrém stavu, jejich duchovní život bude sycen a udržován a projeví se to také v životě navenek.
Ale je třeba mít na paměti, že „přežívání“ nikdy nesmí být oddělováno od „rozděleného kopyta“. Kdyby někdo, jenž je jen částečně seznámen s touto „příručkou kněze“ a je nezkušený v Božích ustanoveních, náhodou uviděl zvíře přežvykující potravu, mohl by je ukvapeně prohlásit za čisté. To by ale byla vážná chyba. Pečlivější povšimnutí Božího naučení by ihned ukázalo, že také musí pozorovat chůzi zvířete – že si musí všímat, jak vypadá každý učiněný pohyb – že musí vyčkat, zda se projeví rozdělené kopyto. „Avšak z těch, kteráž přežívají, a z těch, kteráž kopyta rozdělená mají, nebudete jísti: velblouda, neboť ač přežívá, ale kopyta rozděleného nemá, nečistý vám bude.“ Atd. (4–6. v.)
Podobně nestačilo pouze rozdělené kopyto, jestliže nebylo doprovázeno přežvykováním. „Tolikéž ani svině; neboť ač má rozdělené kopyto, tak že se rozdvojuje, ale nepřežívá, nečistá bude vám.“ (7. v.) Slovem, tyto dvě věci byly u každého čistého zvířete neoddělitelné; a to má při duchovním použití z praktického hlediska velký význam. Vnitřní život a život navenek musí jít spolu. Člověk může vyznávat, že Boží slovo – pastvu duše – miluje a sytí se jím, že je studuje a zažívá; avšak jestliže jeho stopy na cestě životem nejsou takové, jaké Slovo vyžaduje, není čistý. A zase na druhé straně se může zdát, že někdo žije s farizejskou bezúhonností; ale jestliže jeho praktický život není výsledkem skrytého života, je to horší než bezcenné. Uvnitř musí být božský princip, který se sytí bohatými pastvami Božího slova a zažívá je, jinak otisk kročejů nemá žádnou cenu. Hodnota jednoho závisí na jeho nerozlučném spojení s druhým.
Bezděky nám zde přichází na mysl jedno vážné místo v 1. Janově epištole, kde nám apoštol udává dva znaky, podle nichž můžeme poznat ty, kdo jsou z Boha. „Po tomtoť zjevní jsou synové Boží a synové Ďáblovi. Každý, kdož nečiní spravedlnosti, neníť z Boha, a kdož nemiluje bratra svého.“ (1. Jana 3,10) Zde máme oba význačné rysy věčného života, který mají všichni praví věřící, totiž „spravedlnost“ a „lásku“. Vnější i vnitřní stránka, obě spojeny. Někteří vyznávající křesťané jsou cele pro lásku, jak ji nazývají, a jiní zase pro spravedlnost. Ale podle Božího způsobu nemůže být jedno bez druhého. Jestliže tak zvaná láska je zde bez praktické spravedlnosti, pak je to jenom mdlý, povolný, lehkomyslný způsob myšlení, který bude shovívavý ke všem druhům bludu a zla. A naopak, jestliže to, co se nazývá spravedlností, bude bez lásky, bude to jen tvrdý, pyšný, farizejský, samolibý stav duše, spočívající na ubohém základu osobní dobré pověsti. Avšak kde opravdu působí život z Boha, tam bude vždy vnitřní milosrdenství spojené s nefalšovanou praktickou spravedlností. Oba ty prvky jsou podstatné k utváření pravého křesťanského charakteru. Musí zde být láska, která vychází vstříc i tomu nejslabšímu projevu toho, co je z Boha; ale současně zde musí být svatost, která se s hlubokým odporem odvrátí ode všeho, co je ze Satana.
Nyní se podíváme, čemu levitský ceremoniál učí o tom, co „jest ve vodách“. Zde opět nacházíme dva znaky. „Ze všech, kteréž u vodách jsou, tyto jísti budete: Všechno, což má plejtvy a šupiny u vodách mořských i v řekách, jísti budete. Všecko pak, což nemá plejtví a šupin v moři i v řekách, buď jakýkoli hmyz vodní, aneb jakákoli duše živá u vodách, ohavností bude vám.“ (9–10. v.) Dvě věci byly nezbytné, aby učinily rybu ceremoniálně čistou, totiž „ploutve a šupiny“; tyto věci viditelně vyjadřovaly určitou způsobilost pro prostředí a živel, ve kterém se toto stvoření mělo pohybovat.
Bezpochyby i zde však šlo o více než jen o to. Jsem přesvědčen, že je naší výsadou rozeznávat v přirozených vlastnostech, jimiž Bůh obdařil ona stvoření, která se pohybují ve vodách, jisté duchovní vlastnosti, které náležejí ke křesťanskému životu. Jestliže ryba potřebuje „ploutve“, aby se mohla ve vodě pohybovat, a „šupiny“, aby mohla odolávat jejímu působení, pák věřící potřebuje duchovní schopnost, která ho činí způsobilým pohybovat se kupředu prostředím, jímž je obklopován, a zároveň odolávat jeho vlivu, zabraňovat jeho pronikání, – držet je mimo sebe. Jsou to vzácné vlastnosti. Ploutve a šupiny mají hluboký význam a řadu důležitých praktických poučení pro křesťana. Pod rouchem starozákonního ustanovení nám ukazují dvě věci, které zvláště potřebujeme, totiž duchovní zdatnost, abychom se mohli pohybovat kupředu živlem, jenž nás obklopuje, a sílu k ochraně před jeho působením. Jedno bez druhého nemá významu. Je bez užitku, máme-li schopnost světem jít kupředu, jestliže nejsme chráněni před vlivem světa; a i když se může zdát, že jsme schopni držet svět venku, mimo sebe, – nemáme-li hybnou sílu, jsme přece nedokonalí. „Ploutve“ nic neprospějí bez „šupin“, ani „šupiny“ bez „ploutví“. Obě ty věci byly vyžadovány zároveň, aby učinily rybu z hlediska ustanovení čistou; a my, abychom byli patřičně vystrojeni, musíme být uzavřeni proti pronikání vlivu zlého světa a současně mít schopnost rychle jít kupředu.
Veškeré chování křesťana by mělo podávat důkaz o tom, že je zde poutníkem a cizincem. „Kupředu!“ – musí být jeho heslem, vždy a jenom kupředu. Nechť jeho místo a okolnosti jsou jakékoliv, on má své oči mít upřeny k domovu, který leží za tímto hynoucím, pomíjejícím světem. Z milosti je opatřen duchovní schopností jít kupředu – s rozhodností pronikat vším a uskutečňovat hluboká přání svého nebesky zrozeného ducha. A zatímco takto pevným krokem kráčí svou cestou vpřed, zatímco si „proklesťuje cestu k nebesům“, má udržovat svého vnitřního člověka v bezpečí, chráněného proti všem vnějším vlivům.
Kéž by nám Pán dal více takovéto síly směřující kupředu a vzhůru! Kéž by se při nás ukazovala větší pevnost duše a hlubší oddělení od tohoto marného světa! Budeme mít důvod chválit Pána za naše úvahy, jestliže jimi budeme přivedeni k vroucnější tužbě po oněch darech milosti, které, ač nám jsou jenom zastřeně naznačovány, přece jsou nám tak velice potřebné.
V 13. až 24. verši naší kapitoly máme zákon ohledně ptactva. Všechny masožravé druhy byly nečisté. Všežravé druhy, které mohly jíst všechno, byly nečisté. Všechny, které byly sice vybaveny schopností vznést se do vzduchu, přesto se však pohybovaly po zemi, byly nečisté. Pokud jde o tuto poslední třídu, bylo zde několik výjimečných případů; (21–22. v.) ale všeobecné pravidlo, pevná zásada, dané nařízení, bylo zcela jasné: „Všeliký zeměplaz křídla mající, kterýž na čtyřech nohách chodí, v ohavnosti míti budete.“ (20. v.) Poučení, jež v tom ve všem pro nás spočívá, je velmi jednoduché. Ti ptáci, kteří se mohli živit masem; ti, kteří mohli polykat všechno, a okřídlení živočichové, kteří lezli po zemi, měli být pro Boží Izrael nečistí, poněvadž tak to bylo řečeno Bohem izraelským; a duchovní mysli nebude těžké rozeznat správnost takového nařízení. Nejenom že smíme ve způsobech oněch výše jmenovaných tří tříd ptactva vidět oprávněný důvod, aby byly prohlášeny za nečisté, nýbrž můžeme v nich také na příkladě z přírody vidět i výstižné znázornění toho, proti čemu musí být každý pravý křesťan bděle na stráži. Má odmítat všechno, co je z tělesné přirozenosti. Nemůže se sytit nahodile a bez rozlišování vším, co před něho přijde. Musí zkoumat charakter věcí. Musí dát pozor na to, co slyší. Musí používat rozlišující mysli, duchovního úsudku, nebeské chuti. A konečně musí užívat svých křídel. Musí se vznášet na perutích víry a nalézat své místo v nebeském ovzduší, kam náleží. Krátce řečeno, u křesťana nesmí být nic „plazícího se po zemi“, nic smíšeného, nic nečistého. Pokud šlo o plazy, všeobecné pravidlo bylo toto: „Tolikéž všeliký zeměplaz, kterýž se plazí po zemi, v ohavnosti bude vám; nebudete ho jísti.“ (41. v.) Jak obdivuhodná je Hospodinova blahosklonná milost! Sklání se, aby dal směrnici o plazícím se zvířeti. Nechtěl nechat Svůj lid v nevědomosti ani o té nejvšednější věci. Příručka kněze obsahovala velice podrobná naučení o všem. Bůh si přál udržet Svůj lid prostý od poskvrnění následkem jakéhokoli styku s nečistou věcí. Nebyli sami svoji, a proto neměli dělat, co by chtěli. Patřili Hospodinu. Bylo nad nimi vzýváno Jeho jméno; byli s Ním spojeni. Jeho slovo mělo být jejich průvodcem, rozhodující směrnicí pro každý případ. Z něho se měli učit ceremoniálnímu postavení zvířat, ptáků, ryb a plazů. V takových věcech neměli uplatňovat své vlastní myšlenky, používat sílu vlastního úsudku anebo nechat se vést vlastními představami. Jejich jedinou směrnicí mělo být Boží slovo. Jiné národy mohly jíst, co se jim zlíbilo, avšak Izrael se těšil té vysoké výsadě, že jedl jen to, co se líbilo Hospodinu.
Avšak nejenom ve věci jedení měl Boží lid být tak pečlivě chráněn před čímkoli nečistým. I pouhý dotyk byl zakázán. (Viz verše: 8,24.26–28.31–41) Pro příslušníka Božího Izraele bylo nemožné dotknout se něčeho nečistého a přitom se neposkvrnit. Toto je zásada podrobně rozvinutá jak v zákonu, tak i v prorocích. „Takto praví Hospodin zástupů: Vzeptej se nyní kněží na zákon, řka: Ej, kdyby někdo nesl maso svaté v křídle sukně své, a dotkl by se křídlem svým chleba neb vaření, neb vína, neb oleje, neb jakéžkoli krmě, zdali to bude posvěceno? I odpověděli kněží a řekli: Nikoli. Tedy řekl Aggeus: Jestliže někdo jsa nečistý od těla mrtvého, dotkl by se něčeho z těch věcí, bude-li nečisté? I odpověděli kněží a řekli: Nečisté bude.“ (Agg. 2,12–14) Hospodin chtěl mít Svůj lid svatý ve všem. Neměli ani jíst, ani se dotýkat něčeho, co bylo nečisté. „Nečiňte se sami ohavností (kral.: „Neposkvrnujtež duší svých“) žádným zeměplazem, kterýž se plazí, a neposkvrňujte se jimi, abyste nečistí nebyli učiněni skrze ně.“ (43. v.) Potom následuje mocný důvod pro všechno to pečlivé oddělení: „Nebo Já jsem Hospodin Bůh váš; protož posvěťtež se a svatí buďte, nebo Já svatý jsem; neposkvrňujte se žádným zeměplazem, kterýž se plazí po zemi. Nebo Já jsem Hospodin, kterýž jsem vás vyvedl ze země Egyptské, abych vám byl za Boha; protož svati buďte, nebo Já jsem svatý.“ (44–45. v.)
Je jasně vidět, že veškerá osobní svatost Božího lidu, jejich naprosté oddělení od všeho druhu zla, vyplývá z jejich vztahu k Němu. Nejedná se dle zásady: „Nepřistupuj ke mně, nebo světější jsem nežli ty“ (Iz. 65,5), nýbrž prostě takto: „Bůh je svatý“, a proto ti, kdo jsou uvedeni do spojení s Ním, musí být rovněž svatí. V každém směru je to hodné Boha, že Jeho lid má být svatý. „Svědectví Tvá jsou velmi jistá, domu Tvému náleží svatost, Hospodine, až na věky.“ (Žalm 93,5) Co jiného kromě svatosti se sluší takovému domu, jako je Hospodinův? Kdyby se někdo zeptal Izraelity v tehdejší době: „Proč se tak odvracíš od toho plaza u cesty?“ Byl by odpověděl: „Hospodin je svatý a já náležím Jemu. On řekl: Nedotýkej se ho.“ Podobně jestliže dnes je křesťan dotázán, proč se straní mnoha věcí, jichž se běžně účastní lidé tohoto světa, jeho odpověď by měla znít: „Můj Otec je svatý.“ To je pravý základ osobní svatosti. Čím více hledíme na Boží charakter a čím více v Kristu působením Ducha Svatého prakticky poznáváme moc našeho vztahu k Bohu, tím svatější také budeme muset být. V postavení svatosti, do kterého je věřící uveden, nemůže být žádného růstu, avšak je, a má tu být, pokrok v chápání, uskutečňování a praktickém zjevování oné svatosti. Tyto věci by nikdy neměly být zaměňovány. Všichni věřící jsou v témže stavu svatosti či posvěcení, avšak míra, jakou to uskutečňují, může být velice rozdílná. Tomu lze snadno rozumět. Postavení vyplývá ze skutečnosti, že jsme přivedeni do Boží blízkosti krví kříže, zatímco praktická míra naší svatosti záleží na tom, jak blízko v moci Ducha Svatého u Něho zůstáváme. Ne že by se někdo domýšlel, že v sobě má něco vyššího, že vlastní vyšší stupeň osobní svatosti nebo že je nějak lepší než ostatní. Veškerá taková domýšlivost je v očích všech správně smýšlejících lidí naprosto zavrženíhodná. Ale když se Bůh ve Své nesmírné milosti skloní až k našemu nízkému stavu a ve spojení s Kristem nás pozvedne až ke svaté výši Své přítomnosti, nemá právo určit, jaký má být náš charakter jakožto takových, kdo jsou přivedeni do takové blízkosti? Kdo by mohl pochybovat o tak zřejmé pravdě? A dále, nejsme my povinni zachovávat tento Jím určený charakter? A můžeme snad být nařčeni z domýšlivosti, když tak činíme? Byla to domýšlivost u Izraelity, když odmítal dotknout se „plaza“? Nikoli, ale domýšlivostí velice opovážlivého a nebezpečného rázu by bylo, kdyby tak učinil. Snad nedovedl neobřezaného cizince přivést k pochopení a uznání důvodů pro své chování; avšak to nebylo jeho věcí. Hospodin řekl: „Nedotýkej se“ nikoli proto, že Izraelita sám v sobě byl světější než cizinec; ale protože Hospodin byl svatý a Izrael Mu náležel. Bylo zapotřebí oka a srdce obřezaného učedníka Božího zákona, aby bylo možné rozeznat, co je čisté a co nikoli. Cizinec neznal žádný rozdíl. Tak tomu musí být vždy. Jen děti Moudrosti ji mohou ospravedlnit a schvalovat její nebeské cesty.
Nežli čtenář skončí úvahy o jedenácté kapitole 3. Mojžíšovy knihy, může ji s velkým duchovním užitkem porovnat s desátou kapitolou Skutků, verši 11–16. Jak podivné se to muselo zdát tomu, jenž od samého dětství byl vyučován zásadám mojžíšského rituálu, když viděl nádobu sestupující s nebe, „na níž byla všeliká zemská hovada čtvernohá, a zvířata, a zeměplazové i ptactvo nebeské;“ a nejenom viděl takto naplněnou nádobu, nýbrž také slyšel hlas, řkoucí: „Vstaň, Petře, bij a jez!“ Jak podivné! Bez předcházejícího zkoumání jejich kopyt a dalších znaků! Zde toho nebylo zapotřebí. Nádoba i se svým obsahem sestoupila s nebe. To stačilo. Žid se mohl ukrýt za úzkou ohradu náboženského předpisu a zvolat: „Nikoli, Pane, neboť jsem nikdy nejedl nic obecného aneb nečistého;“ ale potom se záplava Boží milosti povznáší majestátně nad všechny takovéto ohrady, aby do svého mocného okruhu zahrnula „všeliké“ předměty a nesla je vzhůru k nebi v moci a svrchovanosti oněch vzácných slov: „Co Bůh očistil, neměj ty toho za nečisté.“ Nezáleželo na tom, co bylo v nádobě, jestliže to Bůh očistil. Autor 3. Mojžíšovy knihy měl v úmyslu pozvednout myšlenky Svého služebníka nad rozdělující ohrady, které tato kniha vztyčila, do plné nádhery nebeské milosti. Chtěl jej naučit, že pravá čistota, čistota, kterou vyžadovalo nebe, neměla už záležet v „přežvykování“ a v „rozdělených kopytech“, anebo v jiných předepsaných znacích, nýbrž v obmytí krví Beránka, která očišťuje od všelikého hříchu a činí věřícího dostatečně čistým, aby mohl vstoupit na safírovou dlažbu nebeských síní.
Byla to vznešená lekce, pro Žida však těžká. Byla to božská lekce, před jejímž světlem musely prchnout stíny starozákonní doby. Ruka ničím neomezené milosti široce otevřela dveře království, avšak nikoli proto, aby vpustila něco nečistého. To nebylo možné. Nic nečistého nemůže vejít do nebe. Ale potom rozdělené kopyto už nemohlo býti rozlišovacím znakem, nýbrž jenom to „co Bůh očistil“. Když Bůh očistí člověka, pak tento jistě je čist. Petr měl být právě poslán, aby otevřel království pohanům, jako je krátce předtím otevřel Židům; a jeho židovské srdce potřebovalo být rozšířeno. Potřeboval se dostat nad tmavé stíny přešlého věku do plného poledního světla, jež svítilo z otevřeného nebe na základě dokonané oběti. Potřeboval se dostat ven z úzkého sledu židovských předsudků a být přenesen do samého středu oné mocné záplavy milosti, která se měla rozlít po celé délce i šířce zahynulého světa. Musel se též naučit, že měřítko, podle kterého musí být posuzována pravá čistota, už není tělesné, ceremoniální a pozemské, nýbrž duchovní, mravní a nebeské. Jistě, můžeme říci, že to byly slavné lekce, kterým se apoštol obřízky musel naučit na střeše domu Šimona koželuha. Byly výtečně propočteny k zjemnění, rozšíření a povznesení mysli, která vyrostla uprostřed svírajících vlivů židovského systému. My chválíme Boha za tato vzácná naučení. Dobrořečíme Mu za to rozsáhlé a mnoha výsadami obdařené místo, na které nás postavil skrze krev kříže. Chválíme Jej, že už nejsme ze všech stran omezováni oním: „Nedotýkej se, ani okoušej, aniž se s tím obírej,“ nýbrž že Jeho Slovo nás ujišťuje, že „všeliké stvoření Boží dobré jest, a nic nemá zamítáno býti, jestliže se s díků činěním přijímá. Posvěcuje se zajisté skrze slovo Boží a modlitbu.“ (1. Tim. 4,4–5)