Stránky dějin člověka byly vždy smutně poskvrněné. Od začátku až do konce je to dlouhý záznam pádů a selhání. Uprostřed všech rozkoší zahrady Eden uposlechl člověk hlasu svůdce. (1. M. 3) Když byl později rukou vyvolující lásky ochráněn před soudem a uveden na obnovenou zem, provinil se člověk hříchem nestřídmosti. (1. M. 9) Když byl Izrael Hospodinovým vztaženým ramenem uveden do země Kanaán, dočítáme se, že „opustili Hospodina a sloužili Bálovi i Astarotům“. (Soudců 2,13) Když byl postaven na samý vrcholek pozemské moci a slávy, maje u svých nohou k dispozici neslýchaná bohatství a všechny zdroje světa, dal své srdce neobřezanému cizinci. (1. Král. 11) Sotvaže byla oznámena požehnání evangelia, již se Duchu Svatému stalo nezbytným mluvit prorocky o „vlcích hltavých“, o „odvrácení se od víry“ a o všech druzích hříchu. (Sk. 20,29; 1. Tim. 4,1–3; 2. Tim. 3,1–5; 2. Petra 2; Ep. Judy) A jako vrchol všeho máme prorockou řeč a odpadnutí člověka uprostřed vší nádhery a slávy tisíciletého království. (Zj. 20,7–10)
Tak člověk zkazí vše. Postav ho na místo nejvyšší cti a on se sám zneuctí. Obdař ho nejvyššími výsadami a on se ukáže být nevděčným. Postav jej doprostřed nejpůsobivějších ustanovení a on je poruší. Takový je člověk! Taková je přirozenost i ve svých nejkrásnějších formách a v nejpříznivějších okolnostech!
Proto jsme do jisté míry připraveni na slova, jimiž 10. kapitola začíná: „Synové pak Aronovi, Nádab a Abiu, vzavše jeden každý kadidlnici svou, dali do nich oheň a položili na něj kadidlo, a obětovali před Hospodinem oheň cizí, čehož jim byl nepřikázal.“ Jaký protiklad k výjevu, jímž končil náš poslední oddíl. Tam bylo vše činěno tak, jak „přikázal Hospodin“, a výsledkem bylo zjevení slávy. Zde je činěno něco, „co jim Hospodin nepřikázal“, a výsledkem je soud. Sotva zaniklo vítězné volání, již se ukazují prvky nepravé bohoslužby. Sotva bylo zaujato postavení podle Boha, již je vědomě opuštěno zanedbáním Božího přikázání. Sotvaže byli Nádab a Abiu posvěceni za kněze, již tak vážným způsobem selhávají při vykonávání svých kněžských povinností.
A v čem záleželo jejich přestoupení? Byli nepravými kněžími? Dostali se k tomuto úřadu neprávem? Nikoli. Byli skutečně Aronovými syny – pravými údy kněžské rodiny – byli náležitě ustanoveni za kněze. Zdá se, že i jejich bohoslužebné nádoby a také jejich kněžská roucha byly zcela v pořádku. V čem tedy zhřešili? Poskvrnili snad závěsy stánku lidskou krví anebo znečistili posvátná místa nějakým mravně otřesným činem? Nemáme žádný důkaz, že by se něčeho takového dopustili. Jejich hříchem bylo toto: „Obětovali před Hospodinem oheň cizí, čehož jim byl nepřikázal.“ Zde je jejich hřích. Ve své bohoslužbě se odklonili od jasného slova Hospodinova, který je o způsobu bohoslužby dopodrobna a jasně poučil. Už jsme se zmínili o božské úplnosti a dostatečnosti Hospodinova slova pro každý druh kněžské služby. Člověku tam nebylo ponecháno žádné místo, aby mohl přidat něco, co by se mu zdálo žádoucí nebo užitečné. „Toto jest ta věc, kterouž přikázal Hospodin“ – bylo zcela postačující. Tím se vše stalo zcela jasným a jednoduchým. Od člověka se nevyžadovalo nic, než jen ochota k bezpodmínečné poslušnosti vůči Božímu nařízení. Ale v tom oni selhali. Člověk vždy ukazoval neochotu chodit po úzké cestě naprosté poslušnosti Božího slova. Nějaká vedlejší cesta vždycky jakoby působila na ubohé lidské srdce neodolatelným půvabem. „Voda kradená sladší jest, a chléb pokoutní chutnější.“ (Přísl. 9,17) To je řeč nepřítele. Ale pokorné, poslušné srdce ví zcela dobře, že stezka poddanosti Božímu slovu je ta jediná, která vede k „vodám“, jež jsou skutečně „sladké“, a ke „chlebu“, který je skutečně „chutný“. Nádab a Abiu snad považovali jeden druh „ohně“ za stejně dobrý jako druhý; ale nebyli oprávněni o tom rozhodovat. Měli jednat podle slova Hospodinova, ale oni místo toho šli vlastní cestou, a proto sklidili hrozné ovoce takového jednáni: „Ale neví, že mrtví jsou tam a v hlubokém hrobě (lépe: „v hlubinách šeolu“) ti, kterýchž pozvala.“ (Přísl. 9,18)
„Protož sestoupiv oheň od Hospodina, spálil je; a zemřeli tu před Hospodinem.“ (2. v.) Jak hluboce vážné! Bůh přebýval uprostřed Svého lidu, aby vládl, soudil a jednal podle požadavků Své přirozenosti. Na konci 9. kapitoly čteme: „A sestoupil oheň od tváři Hospodina, a spálil na oltáři oběť zápalnou i všecken tuk.“ (24. v.) To bylo Hospodinovo přijetí pravé oběti. Ale v 10. kapitole je to Jeho soud nad bloudícími knězi. Je to dvojí působení téhož ohně. Zápalná oběť vystoupila vzhůru jako libá vůně; „cizí oheň“ byl však zavržen jako ohavnost. Prvním byl Pán oslaven, ale přijmout to druhé by pro Něho znamenalo zneuctění. Božská milost přijala a radovala se z toho, co bylo předobrazem Kristovy tolik vzácné oběti; božská svatost však zavrhla to, co bylo ovocem zkažené vůle člověka – vůle, která není nikdy ošklivější a ohavnější, než když nějak jedná v Božích věcech.
„I řekl Mojžíš Aronovi: Toť jest, což mluvil Hospodin, řka: V těch, kteříž přistupuji ke Mně, posvěcen budu, a před obličejem všeho lidu oslaven budu.“ (3. v.) Důstojnost a sláva celého zřízení za doby zákona závisely na přísném zachovávání Hospodinových spravedlivých nároků. Jestliže tyto byly brány na lehkou váhu, bylo zkaženo vše. Kdyby člověku bylo dovoleno, aby poskvrnil svatyni Boží přítomnosti „cizím ohněm“, byl by konec všemu. Nemohlo být povoleno, aby z kněžské kadidelnice vystupovalo něco jiného, kromě Čistého ohně, zapáleného na Božím oltáři a živeného „drobně ztlučeným kadidlem“. To je krásný předobraz pravé bohoslužby svatých, jejímž předmětem je Otec, obsahem Kristus, a Duch Svatý její působící silou. Člověku není dovoleno, aby do služby Bohu vnášel vlastní nápady a myšlenky. Všechny jeho snahy mohou vyústit pouze v přinesení nějakého „cizího ohně“ – ve falešnou bohoslužbu s neposvěceným kadidlem. Jeho nejlepší úsilí je v Božích očích naprostou ohavností.
Nemluvím zde o upřímném úsilí vážných duší hledajících pokoj s Bohem – o opravdové snaze svědomí, byt ještě neosvíceného, aby skutky zákona nebo plněním náboženských předpisů dosáhlo vědomí odpuštění hříchů. Všechny takovéto duše přijdou jistě skrze velkou Boží dobrotivost k jasnému světlu vědomého a okoušeného spasení. Zcela jasně dokazují, že opravdu hledají pokoj, ačkoli současně dokazují stejně jasně, že pokoj ještě nenašly. Ještě nebyl na zemi nikdo, jenž upřímně následoval sebemenší záblesk světla, který dopadl na jeho duši, a jenž by svým časem neobdržel více. „Každému majícímu bude dáno, a bude více míti.“ (Mat. 25,29) A jinde čteme: „Stezka spravedlivých jako světlo jasné, kteréž rozmáhá se, a svítí až do pravého dne.“ (Přísl. 4,18)
Toto vše je jasné a povzbuzující; ale ponechává to zcela nedotčenou otázku lidské vůle a jejího převráceného působení ve spojení se službou a velebením Boha. Veškeré takové jednání musí nevyhnutelně dříve či později přivolat vážný soud spravedlivého Boha, který nemůže trpět, aby Jeho nároky byly brány na lehkou váhu. „V těch, kteříž přistupují ke Mně, posvěcen budu, a před obličejem všeho lidu oslaven budu.“ S lidmi bude jednáno podle jejich veřejného vyznání. Jestliže upřímně hledají, jistě naleznou; ale jestliže se přibližují jako velebitelé, není na ně už pohlíženo jako na ty, kdo hledají, nýbrž jako na takové, kteří vyznávají, že nalezli. A jestliže potom jejich kněžské kadidelnice hoří neposvěceným ohněm, jestliže přinášejí Bohu prvky nepravé bohoslužby, jestliže se při nich veřejně ukazuje, že vstoupili do Jeho síní, avšak jsou neumyti, neposvěceni a s nezlomenou vůlí, jestliže kladou na Jeho oltář výsledky vlastní zkažené vůle, jaký potom musí být výsledek? Soud! Ano, dříve nebo později musí přijít soud. Může prodlévat, ale přijde. Jiná možnost není. A nejenom že nakonec musí přijít soud, ale nebe v každém případě ihned zavrhne jakoukoli bohoslužbu, jejímž předmětem není Otec, obsahem Kristus a Duch Svatý její působící mocí. Boží svatost je stejně rychlá k zavržení každého „cizího ohně“, jako je Jeho milost hotova přijmout ten nejslabší projev upřímného srdce. Bůh musí vylít Svůj spravedlivý soud na každou falešnou bohoslužbu, ačkoliv nikdy „třtiny nalomené nedolomí, a lnu kouřícího se neuhasí“. Toto pomyšlení je velmi vážné, vzpomeneme-li na tisíce kadidelnic v rozsáhlém okruhu křesťanství, které hoří cizím ohněm. Kéž Pán ve Své přehojné milosti rozmnoží počet pravých velebitelů, kteří se klanějí Otci v duchu a vpravdě. (Jan 4) Mnohem větší radost působí, když myslíme na pravé velebení vystupující z upřímných srdcí k Božímu trůnu, než když třeba jen okamžik hledíme na nepravou bohoslužbu, na kterou bude muset být záhy vylit Boží soud. Každý, kdo z milosti ví, že jsou mu skrze smírčí Kristovu krev odpuštěny hříchy, může velebit Otce v duchu a pravdě. Zná pravý základ i pravý předmět velebení a je učiněn schopným je přinášet. Tyto věci však mohou být poznány pouze Božím způsobem. Nepatří ani přirozenosti, ani zemi. Jsou duchovní a nebeské. Mnohé z toho, co lidé mají za bohoslužbu, není v základě nic jiného, než „cizí oheň“. Chybí tam jak čistý oheň, tak i čisté kadidlo, a proto ji nebe nemůže přijmout. A ačkoli nevidíme, že by Boží soud ihned dopadl na ty, kdo vykonávají takovouto bohoslužbu, tak jako kdysi zasáhl Nádaba a Abiu, je to jenom proto, že „Bůh byl v Kristu, v mír úvodě svět s Sebou, nepočítaje jim přestoupení jejich“. Není to proto, že by snad taková bohoslužba byla Bohu příjemná, ale protože Bůh je velice milostivý. Avšak rychle se přibližuje doba, kdy cizí oheň bude provždy uhašen, kdy Boží trůn už nebude urážen oblaky nečistého kadidla vystupujícího od nečistých velebitelů; kdy vše nepravé a falešné bude odstraněno a celý vesmír bude jako jeden veliký a nádherný chrám, ve kterém ten jedině pravý Bůh, 0tec, Syn a Duch Svatý, bude veleben na věky věků.
„Jezu můj, pak vrchol všeho
pro mou duši bude tam:
zříti Tě oslaveného,
kde Ti věčnou slávu vzdám.
Zástup svatých Tvých tam bude
jedno srdce, jeden Duch,
čest a sláva zazní všude
navěky, kde náš je Bůh.“
Na to vykoupení čekají; a veleben budiž Bůh, že už jenom malou chvíli, a jejich toužebná přání budou plně uspokojena, uspokojena navěky a takovým způsobem, že všichni budou muset jako královna ze Sáby vyznat: „Aj, není mi praveno ani polovice.“ (1. Král. 10,7) Kéž Pán již brzy uvede tento blahý čas!
Nyní se musíme vrátit k naší vážné kapitole; a prodlévajíce u ní, budeme se snažit nashromáždit a odnést si s sebou něco z užitečných naučení v ní obsažených. Ta jsou pro nás proto tak důležitá, že žijeme v době, kdy se všeobecně ukazuje tolik „cizího ohně“.
Ve způsobu, jak Aron přijal těžký úder Božího soudu, spočívá cosi dojemně poutavého a tklivého: „I mlčel Aron.“ Byl to vážný výjev. Jeho dva synové, zasaženi ohněm Božího soudu leželi mrtvi po jeho boku.20 Před chvílí je ještě viděl oděné v slavná a krásná roucha, oblečené a pomazané. Stáli s ním před Pánem, aby byli uvedeni do kněžského úřadu. Spolu s ním obětovali předepsané oběti. Viděli paprsky Boží slávy pronikat ze šechiny (= z oblaku slávy Boží přítomnosti – p. p.), viděli, jak oheň od Hospodina padl na oběť a strávil ji. Slyšeli vítězoslavné volání shromáždění klanějících se velebitelů. To vše se jen před chvílí odehrálo před jeho očima. A nyní, – ach, jeho dva synové leží po jeho boku mrtvi! Oheň od Hospodina, který se ještě nedávno sytil příjemnou obětí, padl nyní v soudu na ně a co on mohl říci? Nic. „I mlčel Aron.“ „Oněměl jsem, a neotevřel úst svých, proto že jsi Ty učinil to.“ (Žalm 39,9) Byla to ruka Boží, a i když se může úsudku těla a krve zdát, že to byla příliš těžká ruka, přece Aronovi nezbylo, než aby sklonil svou hlavu v tiché, svaté bázni a souhlasném mlčení. „Oněměl jsem,… proto že jsi Ty to učinil.“ Toto chování bylo na místě při takovém Božím zásahu. Aron jistě pocítil, že hromem Božího soudu byly otřeseny samé pilíře jeho domu; a mohl jen stát v němém udivení uprostřed takové tklivé scény. Otec zbavený dvou synů a k tomu takovým způsobem a za takových okolností, – to nebyl žádný běžný případ. Bylo to velmi působivé osvětlení žalmistových slov: „Bůh i v shromáždění svatých strašlivý jest náramně, a hrozný nade všecky vůkol Něho.“ (Žalm 89,8) „Kdož by se nebál Tebe, Pane, a nezveleboval jména Tvého?“ (Zj. 15,4) Kéž bychom se naučili chodit v Boží přítomnosti obezřele a vstupovat do síňcí Hospodinových se szutou obuví a se zbožnou úctou. Kéž naše kněžská kadidelnice má v sobě vždy jen ten jeden materiál, ono drobně roztlučené kadidlo rozličných Kristových dokonalostí, a kéž moc Ducha Svatého rozněcuje svatý plamen. Vše ostatní je nejenom bezcenné, ale také nečisté. Vše, co vychází ze síly přirozenosti, vše, co má svůj původ v lidské vůli, i to nejlépe vonící kadidlo vynalezené lidmi a nejvroucnější přirozená oddanost – to vše se ukáže být „cizím ohněm“ a přivolá vážný soud Pána, Boha Nejvyššího. Kéž bychom v přítomnosti našeho Boha a Otce byli vždy s opravdu upřímným srdcem a velebící myslí!
Nechť se však žádné upřímné, i když třeba bojácné srdce neleká a nemalomyslní. Až příliš často se stává, že ti, kdo by měli být skutečně vyburcováni, si ničeho nevšimnou, zatím co ti, jimž Duch milosti chtěl určit jen slovo útěchy a povzbuzení, na sebe nesprávně vztahují vážná varování Svatého Písma. Pokorné a zkroušené srdce, jež se chvěje před slovem Páně, je bezpochyby v bezpečném stavu; ale potom bychom měli mít na paměti, že otec varuje své dítě ne proto, že by je nepovažoval za své dítě, ale právě naopak; a jedním z nejlíbeznějších důkazů příbuzenského poměru je schopnost přijímat varováni a mít z nich užitek. Otcovský hlas, i když je to hlas vážného napomenutí, dosáhne srdce dítěte, ale jistě v něm nevzbudí pochybnosti o příbuzenském poměru k tomu, jenž mluví. Kdyby syn měl pochybovat o svém synovství vždy, když jej jeho otec varuje, bylo by to skutečně špatné. Soud, který právě dopadl na Aronův dům, v Aronovi nevzbudil pochybnosti, zda je skutečně knězem. Jeho výsledkem bylo jen, že jej naučil, jak se má v tomto vysokém a svatém postavení chovat.
„Mluvil pak Mojžíš Aronovi, Eleazarovi a Itamarovi, synům jeho: Hlav svých neodkrývejte a roucha svého neroztrhujte, abyste nezemřeli, a aby se Bůh na všecko množství nerozhněval; ale bratři vaši, všecka rodina izraelská, budou plakati nad tím spálením, kteréž uvedl Hospodin. Vy pak ze dveří stánku úmluvy nevycházejte, abyste nezemřeli; neboť olej pomazání Hospodinova jest na vás. l učinili vedle rozkázání Mojžíšova.“ (6.–7. v.)
Aron, Eleazar a Itamar měli zůstat na svém vyvýšeném místě, ve své svaté důstojnosti, ve svém postavení kněžské svatosti. Ani hřích, ani následující soud, nesměly být překážkou těm, kdo nosili kněžská roucha a byli pomazáni „olejem Hospodinovým“. Ten svatý olej je stavěl do svatého oddělení, kde je nemohly dosáhnout vlivy hříchu, smrti, ani soudu. Ti, kdo byli vně, vzdáleni od svatyně, a kdo nebyli v postavení kněží, mohli „plakat nad tím spálením“; ale pokud šlo o Arona a jeho syny, ti měli pokračovat ve vykonávání svých posvěcených prací, jako kdyby se nic nepřihodilo. Kněží ve svatyni neměli oplakávat, nýbrž se klanět. Neměli plakat jako svědkové smrti, nýbrž měli sklonit své pomazané hlavy jako svědkové Božího zásahu. „Oheň od Hospodina“ mohl působit a vykonat své vážné dílo soudu, ale pravému knězi nezáleželo na tom, co onen „oheň“ přišel vykonat, zda měl vyjádřit Boží uspokojení strávením oběti, anebo zda vyjadřoval Boží nelibost spálením těch, kdo obětovali „cizí oheň“. Kněz se měl jen klanět. Takový „oheň“ byl dobře známým projevem Boží přítomnosti v někdejším Izraeli a ať působil v „milosti“ nebo v „soudu“, věci všech pravých kněží bylo se klanět. „O milosrdenství a soudu zpívati budu Tobě, ó Hospodine, žalmy budu zpívati.“ (Žalm 101,1)
V tom všem je pro duši hluboké a svaté naučení. Ti, kdo na základě účinné moci krve a skrze pomazání Duchem Svatým jsou přivedeni do Boží blízkosti, se musejí pohybovat v okruhu ležícím nad vlivy přirozenosti. Kněžská blízkost Bohu dává duši takový náhled do všech Jeho cest, takové vědomí o správnosti všech činů Jeho prozřetelnosti, že jsme schopni se v Jeho přítomnosti klanět, i když úder Jeho ruky od nás vzdálil předmět něžných náklonností. Ale tu by se někdo mohl otázat: Máme snad být chladní a bezcitní? Nuže, já se ptám: Byl Aron a jeho synové bezcitní a chladní? Ne, oni byli kněžími. Cožpak necítili jako jiní lidé? Ano, jenže oni se jako kněží klaněli. To je hluboké. Otevírá se nám tu oblast myšlení, dojmů a zkušeností, kam přirozenost nikdy nepronikne – oblast, o níž přirozenost se vší vychloubavou zušlechtěností a citovým založením neví vůbec nic. Musíme vstoupit do Boží svatyně v pravé kněžské síle, abychom mohli pronikat do hloubek, významu a moci takových svatých tajemství.
Prorok Ezechiel byl svého času povolán naučit se této nesnadné lekci. „Opět stalo se slovo Hospodinovo ke mně, řkoucí: Synu člověčí, aj, Já odejmu od tebe žádost očí tvých v náhle, však nekvěl ani plač, a nechť nevycházejí slzy tvé. Stonati přestaň, smutku, jakž bývá nad mrtvým, nenes, klobouk svůj vstav na sebe, a střevíce své obuj na nohy své, a nezastírej brady své, aniž pokrmu lidí (kral.: „pokrmu čího“) jez. Což když jsem pověděl lidu ráno, tedy umřela žena má u večer. I učinil jsem na ráno, jakž mi rozkázáno bylo.“ (Ez. 24,15–18) Dalo by se říci, že toto vše bylo „znamením“ Izraeli. To je pravda. Ale dokazuje to, že v prorockém svědectví, stejně jako v kněžském velebení, musíme být povzneseni nade všechny nároky a vlivy přirozenosti i země. Aronovi synové i Ezechielova žena byli rázem odňati; a přece ani kněz, ani prorok neměli odkrývat své hlavy nebo prolévat slzy.
Milý čtenáři, jak daleko jsme ty a já pokročili v osvojení této hluboké lekce? Jistěže budeme muset oba učinit totéž pokořující vyznání. Žel, že příliš často „chodíme jako lidé“ a „jíme pokrm lidí“. Příliš často se necháváme okrádat o své vysoké kněžské výsady působením přirozenosti a vlivů země. Proti těmto věcem je třeba být na stráži. Jedině budeme-li se jako kněží skutečně zdržovat v blízkosti Boží, bude naše srdce ochráněno před mocí zla a uchováno v duchovním stavu. Všichni věřící jsou kněžími Bohu a nic je nemůže připravit o toto jejich postavení. Ale ačkoliv nemohou ztratit své postavení, mohou vážně selhat ve vykonávání svých povinností. Tyto věci nebývají dostatečně rozlišovány. Jsou tací, kteří se dívají na vzácnou pravdu o bezpečnosti věřícího, a zapomínají, že mohou selhat ve vykonávání svých kněžských povinností. Jiní zase když hledí na selhání, dovolují si pochybovat o bezpečnosti věřícího.
Přál bych si, aby čtenář měl jasno o obou těchto chybách. Měl by být dobře utvrzen v Božím učení o věčné jistotě každého údu kněžského domu; ale měl by také pamatovat, že může selhat a že stále musí bdít a modlit se, aby nepadl. Kéž všichni, kdo byli přivedeni k poznání svaté vyvýšenosti kněžské služby Bohu, jsou Jeho nebeskou milostí ostříháni před jakýmkoli druhem pádu, ať už skrze osobní poskvrny, nebo přinesením některé z různých forem „cizího ohně“, jimiž vyznávající církev tolik oplývá.
„Mluvil také Hospodin Aronovi, řka: Vína a nápoje opojného nebudeš píti, ty ani synové tvoji s tebou, kdyžkoli budete míti vcházeti do stánku úmluvy, abyste nezemřeli, (ustanovení věčné to bude po rodech vašich; také abyste rozeznati mohli mezi svatým a neposvěceným, a mezi čistým a nečistým; též abyste učili syny izraelské všechněm ustanovením, kteráž mluvil Hospodin k nim skrze Mojžíše.“ (8–11. v.)
Víno působí tak, že povzbuzuje přirozenost, a každé vzrušení přirozenosti je překážkou onomu klidnému, vyváženému stavu duše, který je tak nezbytně potřebný k vykonávání kněžské služby. Měli bychom se nejenom s rozhodností vystříhat jakéhokoliv prostředku, jenž probouzí naši starou přirozenost, nýbrž měli bychom se na ni spíše dívat jako na něco, co nemá k existenci žádné oprávnění. Jenom tak budeme mravně způsobilí sloužit ve svatyni, utvářet si nestranný úsudek o tom, co je čisté a co nečisté, a vysvětlovat a sdělovat Boží myšlenky. Každý sám pro sebe musí posoudit, co v jeho případě se projevuje jako „víno a nápoj opojný“.21 Věci, které povzbuzují přirozenost, jsou vskutku rozličné – může to být bohatství, ctižádostivost, politika, různé předměty soupeření a napodobování světských lidi kolem nás. Všechny tyto věci působí povzbuzující silou na naši starou přirozenost a činí nás zcela neschopnými pro každý druh kněžské služby. Jestliže srdce je naplněno pocity pýchy, touhy po majetku nebo záviděním a snahami někoho dostihnout, tu je naprosto nemožné se těšit z čistého vzduchu svatyně, anebo vykonávat svaté povinnosti kněžské služby. Mluvívá se o mnohostrannosti ducha či o schopnosti obrátit se rychle od jedné věci k druhé. Ale ani ten nejmnohostrannější duch, který zde kdy byl, by nemohl uschopnit člověka k přechodu z nesvatého jeviště literárního, obchodního či politického boje do svatého ústraní svatyně Boží přítomnosti; ani by nemohl uzpůsobit oko, které bylo zkaleno vlivem takových věcí, aby bylo s kněžskou přesností schopné rozeznávat rozdíl „mezi svatým a neposvěceným, a mezi čistým a nečistým“. Nikoli, milý čtenáři, Boží kněží se musí zdržovat „vína a nápoje opojného“. Jejich cestou je cesta svatého oddělení a zdrželivosti. Mají být vysoce povzneseni nad vliv pozemské radosti, jakož i pozemského trápení. Jestliže mají co činit se „silným nápojem“, pak jenom, když z něho má být obětována „v svatyni mokrá oběť Hospodinu“. (4. M. 28,7) Jinými slovy, radostí Božích kněží není radost pozemská, nýbrž radost nebeská, radost svatyně. „Radost Hospodinova jest jejich síla.“ (Viz Neh. 8,10)
Kéž bychom o všech těchto svatých naučeních hlouběji uvažovali! Je nám toho jistě velmi zapotřebí. Jestliže ve všem, co je spojeno s kněžskou službou, nedostojíme náležitě své odpovědnosti, nastává nepořádek ve všem. Díváme-li se na tábor Izraele, můžeme vidět tři okruhy a středem toho vnitřního kruhu byla svatyně. Nejprve tu byl kruh mužů schopných jít k boji. (4. M. 1 a 2) Potom kruh levitů okolo stánku. (4. M. 3 a 4) A konečně vnitřní kruh, jejž tvořili kněží přisluhující na svatém místě. Nyní buď připomenuto, že věřící se má pohybovat ve všech těch třech kruzích. Vychází k boji jako vojín. (Ef. 6,11–17; 1. Tim. 1,18; 6,12; 2. Tim. 4,7) Slouží jako levita uprostřed svých bratří podle udělené míry a druhu působnosti. (Mat. 25,14–15; Luk. 19,12–13) A konečně obětuje a klaní se jako kněz na svatém místě. (Žid. 13,15–16; 1. Petra 2,5 a 9). Poslední z těch činností bude trvat navěky. A tou měrou, jak jsme schopni se správně pohybovat v tom svatém okruhu, budeme také náležitě činit zadost všem ostatním vztahům a zodpovědnosti. Z toho plyne, že vše, co nás činí neschopnými pro naše kněžské funkce, vše, co nás odvádí od středu toho vnitřního kruhu, kde smíme přebývat, a vůbec vše, co může narušovat naše kněžské poslání nebo kalit náš kněžský zrak, nás nezbytně činí neschopnými pro službu, již máme vykonávat, a pro boj, který máme vést.
To jsou vážné věci. Přemýšlejme o nich. Srdce kněze musí být upřímné, svědomí čisté, oko prostné a duchovní zrak nezkalený. Kněz si musí na svatém místě počínat věrně a svědomitě, jinak bude vše převrácené. Musíme udržovat osobní obecenství s Bohem, nechceme-li být jako služebníci bez ovoce a jako vojáci poraženi. Je marnou věcí mluvit mnoho o tom, co my nazýváme službou, a stále něco ukvapeně dělat, anebo se šířit prázdnými slovy bez duchovní síly o křesťanské výzbroji a bojích víry. Nebudeme-li udržovat svá kněžská roucha bez poskvrny a samy sebe prostými všeho, co povzbuzuje starou přirozenost, zcela jistě neobstojíme. Kněz musí své srdce ostříhat se vší pečlivostí, nemá-li levita selhat a bojovník utrpět porážku.
Opakuji, že je záležitostí každého z nás, aby se měl velmi dobře na pozoru před vším, co na něho působí jako „víno a opojný nápoj“, co oživuje starého člověka, otupuje duchovní vnímavost nebo zakaluje kněžský zrak. Může to být kterákoli věc běžného života, velká i nepatrná. Avšak ať je to cokoliv, jestliže to působí nějaké vzrušení, jistě nás to činí neschopnými pro kněžskou službu. A jestliže jsme jako kněží neschopni, jsme neschopni pro všechno, poněvadž v každém okruhu působnosti náš úspěch závisí na tom, jakou měrou udržujeme schopnost velebení.
Cvičme se proto v posuzování sebe samých a bděme nad svými zvyky, zálibami, cestami, styky a spojeními. A když z Boží milosti odhalíme něco, co hrozí nějakým způsobem nás učinit neschopnými pro naši vznešenou činnost ve svatyni, odstraňme to, ať nás to stojí cokoliv. Nebuďme otroky nějakého zvyku nebo záliby. Obecenství s Bohem by našim srdcím mělo být dražší, než cokoli jiného. Tou měrou, jak si toho obecenství ceníme, budeme také bdít a modlit se, abychom zůstali uchráněni všeho, co by nás o ně mohlo připravit, všeho, co by nás nějak mohlo vzrušovat a přivádět z rovnováhy.22
„Mluvil pak Mojžíš Aronovi, Eleazarovi a Itamarovi, synům jeho, kteříž zůstali. Vezměte oběť suchou, kteráž zůstala z ohnivých obětí Hospodinových, a jezte ji s přesnicemi u oltáře; nebo svatá svatých jest. Protož jísti budete ji na místě svatém, nebo to jest právo tvé a právo synů tvých z ohnivých obětí Hospodinových; tak zajisté jest mi přikázáno.“ (3. M. 10,12–13)
Je málo věcí, v nichž jsme více nakloněni klesnout, než v zachování stanoviska podle Boha, když došlo k lidskému selhání. Podobně jako David, když se „Hospodin přísně obořil na Uzu“, poněvadž tento vztáhl ruku svou na truhlu. David „boje se Boha v ten den, řekl: Kterakž mam k sobě převézti truhlu Boží?“ (1. Par. 13,12) Je neobyčejně nesnadné sklonit se pod Boží soud a zároveň pevně stát na Boží půdě. Je zde pokušení snižovat Boží měřítko, sestupovat ze vznešených výšin a zaujmout lidské stanovisko. Vždy se musíme mít bedlivě na pozoru před tímto zlem, jež je tím nebezpečnější, že nese roucho pokory, skromnosti a nedůvěry vůči sobě. Aron a jeho synové měli přese všechno, co se stalo, jíst na svatém místě suchou oběť. Měli to činit ne proto, že vše bylo v naprostém pořádku, ale proto, že to bylo „jejich právo“, a proto, že Mojžíšovi „tak bylo přikázáno“. Třebaže došlo k selhání Nádaba a Abiu, přece místo Arona, Eleazara a Itamara bylo ve stánku; a když tam byli, měli jistá „práva“ založená na Božím přikázání. Kdyby člověk chybil tisíckrát více, přece Boží slovo nemohlo chybit; a to Slovo zaručovalo jisté výsady všem pravým kněžím a oni byli povoláni a oprávněni se z nich těšit. Anebo snad Boží kněží neměli jíst, neměli mít žádnou kněžskou potravu, protože zde došlo k selhání? Měli ti pozůstalí hladovět, protože Nádab a Abiu obětovali „cizí oheň“? Jistě ne. Bůh je věrný a nikdy nedopustí, aby v Jeho požehnané přítomnosti někdo zůstal prázdný. Marnotratný syn se mohl potulovat, vše promarnit a zchudnout; ale vždy musí být pravda, že „u otce mého hojnost mají chleba“.
„Hrudí pak sem i tam obracení, a plece Vznášení jísti budete na místě čistém, ty i synové tvoji i dcery tvé s tebou; nebo to právem tobě a synům tvým dáno jest z pokojných obětí synů izraelských… právem věčným, jakož přikázal Hospodin.“ (14–15. v.) Jakou sílu a stálost zde máme! Všichni členové kněžské rodiny, „dcery“ stejně jako „synové“, všichni, ať už míra jejich síly nebo schopnosti byla jakákoliv, se měli sytit „hrudím“ a „plecem“: láskou a silou té pravé Pokojné Oběti, jako vzkříšené z mrtvých a ve vzkříšení představené Bohu. Tato vzácná výsada je jejich vlastnictvím, poněvadž byla dána „právem věčným, jakož přikázal Hospodin“. Tím je vše jisté a pevné, nechť přijde cokoliv. Lidé mohou chybovat a selhávat; možná že je obětován cizí oheň, avšak kněžská rodina nesmí být nikdy připravena o bohatý a milostivý díl, který jí Boží láska opatřila a Boží věrnost zaručila „právem věčným“.
Avšak musíme činit rozdíl mezi těmi výsadami, které náležely všem členům Aronovy rodiny, „dcerám“ stejně jako „synům“, a těmi, z nichž se těšila jenom mužská část rodiny. 0 tomto bodu již byla zmínka v poznámkách o obětech. Některá požehnání jsou společným podílem všech věřících prostě jako takových; ale jsou jiná, které vyžadují vyšší míru duchovních schopností a kněžské síly, aby mohla být přivlastněna a užívána. Nuže, je více než marné, ano dokonce je to bezbožné, chlubit se vlastnictvím této vyšší míry, jestliže ji ve skutečnosti nemáme. Jiná věc je pevně držet výsady, které jsou „dány“ Bohem a které nikdy nemohou být odňaty, a zcela jiná věc je přivlastňovat si míru duchovních schopností, jíž jsme nikdy nedosáhli. Jistě bychom měli opravdově toužit po té nejvyšší míře kněžského obecenství – po nejvyšším druhu kněžských výsad. Ale touha po nějaké věci a domýšlivé předstírání, že ji už máme, jsou dvě zcela odlišné věci.
Tato myšlenka nám osvětlí závěrečný odstavec naší kapitoly. „Mojžíš pak hledal pilně kozla k oběti za hřích, a hle, již spálen byl. Tedy rozhněval se na Eleazara a Itamara, syny Aronovy pozůstalé, a řekl: Pročež jste nejedli oběti za hřích na místě svatém? Nebo svatá svatých byla, a (Bůh) dal ji vám, abyste nesli nepravost všeho množství k očištění jejich před Hospodinem. A hle, ani krev její není vnesena do vnitřku svatyně. Jísti jste měli ji v svatyni, jakož jsem byl přikázal. Tedy odpověděl Aron Mojžíšovi: Aj, dnes obětovali oběť svou za hřích a oběť svou zápalnou před Hospodinem; a přihodila se mně taková věc; kdybych byl jedl oběť za hřích dnes, zdali by se to líbilo Hospodinu? Což když uslyšel Mojžíš, přestal na tom.“ (16–20. v.)
Aronovým „dcerám“ nebylo dovoleno jíst z „oběti za hřích“. Tato vysoká výsada náležela pouze „synům“ a byla předobrazem nejvznešenějšího druhu kněžské služby. Jíst z oběti za hřích vyjadřovalo plné ztotožnění s obětujícím a to vyžadovalo vysoký stupeň kněžské schopnosti a síly, což bylo předobrazeno „syny Aronovými“. Zde však vidíme, že Aron a jeho synové nebyli v stavu povznést se na tuto vysokou a svatou půdu. Měli být, ale nebyli. „Přihodila se mi taková věc,“ řekl Aron. To jistě bylo žalostné; avšak přesto čteme: „Což když uslyšel Mojžíš, přestal na tom.“ Je mnohem lépe, vyznáváme-li upřímně své chyby a nedostatky, nežli chlubíme-li se duchovní silou, kterou nemáme.
Desátá kapitola 3. Mojžíšovy knihy začíná tedy skutečným hříchem a končí selháním. Nádab a Abiu oběťovali „cizí oheň“; a Eleazar a Itamar nebyli schopni jíst oběť za hřích. První případ přivolal Boží soud, druhý se setkal s Boží snášelivostí. „Cizí oheň“ nemohl být trpěn. Bylo to přímé přestoupení Božího přikázání. Je zjevně velký rozdíl mezi vědomým zavržením jasného příkazu a pouhou neschopností povznést se k výši Bohem dané výsady. Prvé je jasné zneuctění učiněné Bohu, druhým se připravíme o vlastní požehnání. Nemělo by se stát ani jedno ani druhé, avšak mezi oběma je snadno rozeznatelný rozdíl.
Kéž nás Pán ve Své nekonečné milosti vždy udržuje ve skrytém ústraní Své svaté přítomnosti, ve Své lásce, a nechť se vždy sytíme Jeho pravdou. Takto zůstaneme uchráněni před „cizím ohněm“ a „opojným nápojem“, před falešnou bohoslužbou všeho druhu a před tělesným vzrušením ve všech jeho rozmanitých podobách. Tak také budeme schopni správně se chovat v každém okruhu naší kněžské služby a těšit se ze všech výsad našeho kněžského postavení. Obecenství křesťana je jako choulostivá rostlina. Snadno může utrpět škodu drsnými vlivy zlého světa. Rozvíjí se pod oživujícím působením nebeského ovzduší, ale neprodyšně se musí uzavřít před mrazivým vanutím světa a ducha doby. Pamatujme na to a snažme se vždy zdržovat uvnitř svatých hranic Boží přítomnosti. Tam je vše čisté, bezpečné a šťastné.
„Jen o jedno bych prosit chtěl:
bych vždycky věrně s Tebou šel.“