Když jsme uvážili učení o obětech, jak je nám představeno v prvních sedmi kapitolách 3. Mojžíšovy knihy, přicházíme nyní k předmětu kněžství. Oba předměty jsou úzce spojeny. Hříšník potřebuje oběť, věřící potřebuje kněze. Obé máme v Kristu, který „samého Sebe obětoval neposkvrněného Bohu“, a potom vstoupil v nebeské svatyni do okruhu Své kněžské služby. Není nám třeba jiné oběti ani jiného kněze. Ježíš je božsky postačující. Dodává hodnotu a cenu Své Osoby každému úřadu, který zastává, i každému dílu, jež koná. Jestliže se na Něho díváme jako na oběť, víme, že v Něm máme všechno, čím dokonalá oběť může být. A hledíme-li na Něho jako na kněze, víme, že každá činnost kněžské služby je Jím dokonale vykonávána. Jako oběť uvádí Svůj lid do pevně založeného poměru k Bohu a jako kněz udržuje Svůj lid v tomto poměru podle dokonalosti toho, čím sám je. Kněžství je určeno pro ty, kdo už jsou v nějakém určitém vztahu k Bohu. Jako hříšníci podle své přirozenosti i podle svých činů jsme byli přivedeni do Boží přítomnosti „skrze krev kříže“; byli jsme uvedeni do pevně založeného poměru k Němu. Stojíme před Ním jako ovoce Kristovy práce. On odstranil naše hříchy božským způsobem, takže my smíme před Ním být k chvále Jeho jména, jako ukázání toho, co On může vykonat skrze moc smrti a vzkříšení.
Ale ačkoliv jsme tak plně osvobozeni od všeho, co by mohlo být proti nám, ačkoliv jsme tak dokonale přijati v tom Milovaném, ačkoliv jsme tak dokonalí v Kristu a ačkoliv jsme tak vysoce vyvýšeni, přece dokud se nacházíme zde na zemi, jsme sami v sobě jen ubohými, slabými bytostmi, vždy schopni zbloudit a uklouznout, a jsme vystaveni rozličným pokušením, zkouškám a nástrahám. Jako tací potřebujeme neustálé služby našeho „velkého Nejvyššího Kněze“, Jehož přítomnost ve svatyni nahoře nás udržuje v plné neporušitelnosti místa a poměru, ve kterém se z milosti nalézáme, neboť On je „vždycky živ k orodování za nás“. (Žid. 7,25) My bychom zde na zemi nemohli ani na chvilku obstát, kdyby On nebyl v nebesích pro nás živ. „(Poněvadž) Já žiji, i vy žijete.“ (Jan 14,19 – přel.) „Poněvadž byvše nepřátelé, smířeni jsme s Bohem skrze smrt Syna Jeho, mnohem více, smířeni jsouce, spaseni budeme skrze život Jeho.“ (Řím. 5,10) „Smrt“ a „život“ jsou v období milosti nerozlučně spojeny. Ale nezapomínejme, že život přichází po smrti. V citovaném verši poukazuje apoštol na život Krista jakožto vzkříšeného z mrtvých a ne na Jeho život zde na zemi. Tento rozdíl zaslouží plné čtenářovy pozornosti. Sotva je třeba poznamenávat, že život našeho Pána Ježíše v době Jeho přebývání zde na zemi byl nekonečně vzácný; ale do okruhu Své kněžské služby nevstoupil dříve, dokud nevykonal dílo vykoupení. Ani tak nemohl dříve učinit, poněvadž „jest zjevné, že z pokolení Judova pocházel Pán náš, o kterémžto pokolení nic z strany kněžství nemluvil Mojžíš“. (Žid. 7,14) „Všeliký zajisté nejvyšší kněz k obětování darů a obětí bývá ustanoven, a protož potřebí bylo, aby i tento měl, co by obětoval. Neboť kdyby byl na zemi, aniž by knězem byl, poněvadž zůstávali ti knězi, kteříž obětují dary podle zákona.“ (Žid.8,3–4) „Ale Kristus přišed, nejvyšší kněz budoucího dobrého, skrze větší a dokonalejší stánek, ne rukou udělaný, to jest ne tohoto stavení; ani skrze krev kozlů a telat, ale skrze Svou vlastní krev, všed jednou do svatyně, věčné vykoupení nalezl… Neboť nevšel Kristus do svatyně rukou udělané, kteréž by nesla obraz pravé, ale v samo nebe, aby nyní přítomný byl tváři Boží za nás.“ (Žid. 9,11.12.24)18
Nebe a nikoli země je místem Kristovy kněžské služby; a do tohoto místa vstoupil, když obětoval samého Sebe neposkvrněného Bohu. Nikdy se neukázal jako kněz ve chrámu zde na zemi. Vícekrát šel do chrámu, aby učil, ale nikdy proto, aby obětoval nebo kadil. K vykonávání kněžské služby na zemi nebyl Bohem nikdy zřízen nikdo jiný, kromě Arona a jeho synů. „Neboť kdyby byl na zemi, aniž by knězem byl.“ To je bod mající velký význam a cenu ve spojení s učením o kněžství. Nebe je místem a dokonané spasení je základem Kristova kněžství. Kromě v tom smyslu, že všichni věřící jsou kněžími (1. Petra 2,5), není na zemi žádný kněz. Jedině když člověk může prokázat svůj původ z Arona, může-li sledovat svůj rodokmen až k tomuto starému prameni, má právo vykonávat kněžskou službu. Apoštolská posloupnost, kdyby mohla být dokázána, by zde neměla žádnou cenu, poněvadž ani sami apoštolé nebyli kněžími, kromě ve výše uvedeném smyslu. Nejslabší úd domácnosti víry je právě tak knězem jako sám apoštol Petr. Je duchovním knězem, slouží Bohu v duchovním chrámu, stojí u duchovního oltáře, obětuje duchovní oběť, je oděn duchovním rouchem. „I vy, jako kameny živé, jste vzděláni, dům duchovni, kněžstvo svaté, k obětování obětí, vzácných Bohu skrze Ježíše Krista.“ (1. Petra 2,5 – přel.) „Protož skrze Něho obětujme Bohu oběť chvály vždycky, to jest ovoce rtů, oslavujících jméno Jeho. Na účinnost pak a na sdílnost nezapomínejte, neboť v takových obětech zvláštní Svou líbost má Bůh.“ (Žid.13,15–16)
Kdyby některý z přímých potomků Aronova domu byl obrácen ke Kristu, vstoupil by do zcela nového způsobu i na zcela nový základ kněžské služby. A dobře si všimněme toho, že v právě uvedených místech jsou představeny obě velké skupiny duchovních obětí, jež duchovní kněz má výsadu přinášet. Je to oběť chvály Bohu a oběť dobročinnosti vůči člověku. Dvojí proud neustále plyne od věřícího, který opravdu zastává své kněžské místo: proud vděčné chvály vystupující k Božímu trůnu a proud praktické dobročinnosti směřující k potřebám v tomto světě. Duchovní kněz stojí maje jednu ruku vztaženou k Bohu, jíž přináší kadidlo věčné chvály, a druhou má široce otevřenou, aby s pravou dobročinností vycházel vstříc každému druhu lidské potřeby. Jakou svatou vznešenost a jakou mravní krásu by tyto věci udělily křesťanskému charakteru, kdyby byly jasněji chápány! – Vznešenost, poněvadž srdce by se vždy pozvedalo k nekonečnému zdroji všeho, co může povznášet, – a mravní krásu, poněvadž by vždy zůstávalo otevřené všem nárokům na jeho soucit. Obě tyto věci jsou navzájem nerozdělitelné. Bezprostřední styk srdce s Bohem nás jistě musí povznášet a rozšiřovat. Jestliže však na druhé straně žijeme vzdáleni od Boha, stává se naše srdce úzce zaměřeným a uzavřeným. Důvěrné obecenství s Bohem a navyklé uskutečňování našeho kněžství jsou jediné účinné prostředky proti nízkým a sobeckým náklonnostem staré přirozenosti.
Po tomto všeobecném zamyšlení nad kněžstvím v jeho prvotním i druhotném smyslu přistoupíme nyní ke studiu obsahu osmé a deváté kapitoly 3. Mojžíšovy knihy.
„I mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: Vezmi Arona a syny jeho s ním, a roucha a olej pomazání, též volka (správně: „býčka“) k oběti za hřích a dva skopce, a koš s přesnými (nekvašenými) chleby. A shromažď všecko množství ke dveřím stánku shromáždění. I učinil Mojžíš, jakž přikázal jemu Hospodin; a shromáždilo se všecko množství ke dveřím stánku shromáždění.“ (8,1–4) Zde je ukázána zvláštní milost. Celé shromáždění je svoláno ke dveřím stánku shromáždění, aby všichni směli hledět na toho, jenž byl pověřen zastávat jejich nejdůležitější zájmy. Ve 28. a 29. kapitole 2. Mojžíšovy knihy jsme vyučováni téže všeobecné pravdě ohledně oblečení a obětí spojených s kněžskou službou. Avšak ve 3. Mojžíšově knize je uvedeno celé shromáždění a všem je dovoleno hledět na každý pohyb při slavnostní a působivé službě zasvěcování. I ten nejnepatrnější člen shromáždění měl tu své místo. Všichni, nízký i vysoce postavený, směli hledět na osobu nejvyššího kněze, na oběti, které obětoval, a na roucha, která měl na sobě. Každý z nich měl nějakou svou zvláštní osobní potřebu a Bůh izraelský chtěl, aby každý viděl a věděl, že On se o jeho potřebu dokonale postaral skrze různé způsobilosti před nimi stojícího nejvyššího kněze. Kněžská roucha byla případným obrazným vyjádřením těchto způsobilostí. Každá část oblečení byla určena a uzpůsobena k tomu, aby vyjadřovala některou zvláštní vlastnost, která pro shromáždění jako celek i pro každého jednotlivce osobně měla hluboký význam. Plášť, pás, sukně, efod, náprsník, urim a thumim, čepice, svatá koruna – vše vyjadřovalo různé ctnosti, způsobilosti a činnosti toho, kdo měl být představitelem celého shromáždění a zastupovat jeho zájmy v Boží přítomnosti.
Tak může věřící okem víry patřit na svého velkého Nejvyššího Kněze v nebesích a vidět v Něm božské uskutečnění toho, čeho Aronova roucha byla jen stínem. Pán Ježíš je ten Svatý, Pomazaný, Korunovaný a Přepásaný. A tím vším je nikoli pro zevní roucha, která mohou být oblékána či odkládána, nýbrž pro božské a věčné milosti Své Osoby, pro neproměnnou účinnost Svého díla a nepomíjejícnost Svých svatých úřadů. Toto je zvláštní cena studia předobrazů období zákona vydaného skrze Mojžíše. Osvícené oko tu ve všem vidí Krista. Krev oběti i šaty nejvyššího kněze ukazují na Něho a obojí bylo Bohem určeno k tomu, aby ukazovalo na Krista. Jde-li o svědomí, je tu dokonalé opatření v krvi oběti, a to podle spravedlivých nároků svatyně. Milost učinila zadost požadavkům svatosti. A jde-li o otázku potřeb spojených s postavením věřícího zde na zemi, smí věřící vidět Boží odpověď v ustanoveném oblečení nejvyššího kněze.
A zde je na místě poznámka, že na postavení věřícího můžeme hledět dvojím způsobem a že skutečně dvojím způsobem je v Božím slově představeno. Je to okolnost, jíž musíme dbáti, chceme-li správně porozumět pravému významu kněžství. Věřící je v Písmu ukázán jako částka těla, jehož Hlavou je Kristus. Toto tělo dle vyjádření Písma tvoří s Kristem, svou Hlavou, jednoho člověka, který je v každém směru úplný. Údy tohoto těla jsou s Kristem oživeny, s Kristem vzkříšeny a s Kristem posazeny do nebeských míst; jsou s Kristem jedno, v Něm jsou dokonáni, v Něm omilostněni, účastni Jeho života a jsou před Boží tváří v Jeho přízni. Všechna jejich přestoupení jsou smazána. Není tu žádné poskvrny. Vše je v Božích očích dobré a příjemné. (Viz 1. Kor. 12,12.13; Ef. 2,5–10; Kol. 2,6–15; 1. Jana 4,17.)
Na druhé straně je však věřící viděn dosud zde na zemi, na místě potřeb, v slabosti a závislosti. Je neustále vystaven pokušení, schopen bloudit, klopýtnout a upadnout. Jako takový neustále potřebuje dokonalého soucitu a mocné služby Nejvyššího Kněze, jenž je vždycky přítomen před Boží tváří za nás v plné ceně Své Osoby a Svého díla a jenž zastupuje věřícího, před trůnem a tam zastává jeho věc.
A nyní nechť čtenář oba tyto pohledy na věřícího pečlivě zváží, aby viděl nejenom, jak vysoce vyvýšené a výsadní místo zaujímá s Kristem na výsosti, ale též jak rozsáhlá opatření jsou pro něho učiněna vzhledem ke každé jeho potřebě a slabosti zde na zemi. Tento rozdíl by mohl být dále objasněn takto: věřící je představován jako náležející k Církvi a jsoucí v království. Jako náležejícímu k Církvi je nebe jeho místem, jeho domovem, jeho podílem a místem tužeb jeho srdce. Jako nalézající se v království je na zemi, na místě zkoušek, odpovědnosti a boje. Kristovo kněžství je proto Božím opatřením pro ty, kdo sice náležejí k Církvi a nebi, jsou však v království a žijí na zemi. Tento rozdíl je velmi jednoduchý, a jestliže mu porozumíme, objasní nám mnoho míst Písma, jejichž pochopení působí mnoha duším značné potíže.19
Když se blíže podíváme na obsah před námi ležících kapitol, můžeme si všimnout tří zvláště zdůrazněných předmětů, totiž autority Božího slova, ceny krve a moci Ducha. Toto jsou závažné věci – věci nevýslovné důležitosti – věci, jež každý křesťan musí jistě pokládat za prvořadě důležité a základní.
Nuže, pokud jde o autoritu Božího slova, je hluboce zajímavé vidět, že při posvěcování kněží, stejně jako při celé řadě obětí, jsme vedeni přímo pod tuto autoritu Božího slova. „Tedy řekl Mojžíš tomu shromáždění: Totoť jest to (slovo), kteréž přikázal vykonati Hospodin.“ (8,5) A opět: „I řekl Mojžíš: Toto jest ta věc, kterouž přikázal Hospodin, abyste ji vykonali, a ukáže se vám sláva Hospodinova.“ (9,6) Kéž tato slova proniknou hluboko do našich myslí. Pečlivě a s modlitbou je zvažme. Jsou to slova nesmírné ceny. „Totoť jest ta věc, kterouž přikázal Hospodin.“ Mojžíš neřekl: „Totoť jest ta věc, která je potřebná, milá nebo na místě.“ Ani neřekl: „Totoť jest ta věc, která byla nařízena výrokem otců, výnosem starších nebo podle názoru učitelů.“ Mojžíš nevěděl nic o takových pramenech autority. Pro něho byl jeden svatý, vznešený, svrchovaný zdroj autority, a tím bylo slovo Hospodinovo; a on chtěl přivést každý úd shromáždění do přímého styku s tímto požehnaným zdrojem. To dávalo srdci jistotu a pevný základ všem myšlenkám. Nebylo tu ponecháno žádné místo pro nějaké ústní podání s nejistými tvrzeními, ani pro člověka s jeho pochybnými spornými otázkami. Vše bylo jasné, nezvratné a směrodatné. Hospodin mluvil; a bylo jen třeba poslouchat, co On řekl, a uposlechnout. Ani tradice, ani lidská ustanovení nemají místa v srdci, jež se naučilo cenit si Božího slova, ctít je a být ho poslušné.
A co mělo být výsledkem této naprosté poddanosti Božímu slovu? Věc skutečně požehnaná: „A ukáže se vám sláva Hospodinova.“ Kdyby Božího slova nebylo dbáno, sláva by se neukázala. Obě ty věci byly úzce spojeny. I velice malá odchylka od Hospodinových slov by již zabránila paprskům Boží slávy, aby se zjevily izraelskému shromáždění. Kdyby tam byl uveden jediný obřad nebo ustanovení, které nebyly Božím slovem nařízeny, nebo kdyby se vynechalo něco z toho, co toto slovo přikazovalo, Hospodin by nezjevil Svou slávu. Nemohl by slávou Své přítomnosti ospravedlnit zanedbání či zavržení Svého slova. S nevědomostí a se slabostí může mít trpělivost, ale nemůže schválit zanedbání či neposlušnost.
Kéž bychom o těchto věcech vážněji přemýšleli v těchto dnech tradic a zvyklostí a lidských ustanovení! S upřímnou láskou a pocitem osobní zodpovědnosti vůči čtenáři bych jej chtěl napomenout, aby pečlivě dbal důležitosti úzkého – a téměř bych řekl přesného – držení se a zbožného podřizování Božímu slovu. Nechť všechno podrobuje zkoušce tímto božským měřítkem a zavrhne, co ve zkoušce neostojí; nechť vše zváží na této váze a odvrhne, co nemá plnou váhu; nechť vše změří tímto pravidlem a odmítne jakoukoli úchylku. Kdybych mohl být prostředkem k tomu, aby se v některé duši vzbudilo pravé vědomí o tom, jaké místo náleží Božímu slovu, cítil bych, že jsem svou knihu nepsal nadarmo a zbytečně.
Čtenáři, zastav se na chvíli a polož si v přítomnosti Zpytatele srdcí tuto jasnou a vyhraněně ostrou otázku: „Nevyjadřuji svou osobní přítomností nebo svým praktickým jednáním souhlas s nějakou odchylkou od Božího slova, anebo s jeho zanedbáváním?“ Učiň to vážnou, osobní záležitostí před Pánem. Mohu tě ujistit o tom, že to je věc hluboce vážná a nejvýš důležitá. Jestliže shledáš, že jsi byl nějakým způsobem spojen nebo zapleten s něčím, co nenese jasnou pečeť Božího schválení, zavrhni to ihned a provždy. Ano, zavrhni to, i když je to oděno imponujícím rouchem starobylosti, potvrzeno hlasem dlouholetých tradic a vnucuje se to téměř neodolatelným zdůvodněním nutnosti. Jestliže nemůžeš říci vzhledem ke všemu, s čím jsi ve spojení: „Toto jest ta věc, kterou přikázal Hospodin“, pak bez váhání pryč s tím, a to provždy. Pamatuj na slova: „Jakož se stalo dnešního dne, tak přikázal Hospodin činiti.“ (8,34) Ano, pamatuj na ta slůvka „jakož“ a „tak“; hleď, abys je spojoval na všech svých cestách a při všem, čeho se účastníš, a nechť nikdy nejsou oddělována.
„Učinil tedy Aron i synové jeho všecky věci, kteréž přikázal Hospodin skrze Mojžíše.“ (8,36) „Tedy všel Mojžíš s Aronem do stánku shromáždění; a když vycházeli z něho, požehnání dávali lidu. I ukázala se sláva Hospodinova všemu lidu. Neboť sestoupil oheň od tváři Hospodina, a strávil na oltáři oběť zápalnou i všechen tuk. Což když uzřel veškeren lid, vzkřikli a padli na tváří své.“ (9,23–24) Zde máme výjev „osmého dne“, výjev slávy vzkříšení. Když Aron obětoval oběť, pozvedl své ruce a jako kněz žehnal lidu; potom Mojžíš a Aron odcházejí do stánku a mizejí zraku, zatímco celé shromáždění je viděno, jak čeká venku. Konečně Mojžíš a Aron, kteří představují Krista v Jeho dvojím charakteru jako Kněze a Krále, vycházejí a žehnají lidu; sláva se zjevuje v celé své nádheře, oheň stravuje oběť a celé shromáždění padá a klaní se v přítomnosti Pána vší země.
Nuže, toto vše se přesně stalo při posvěcování Arona a jeho synů a bylo výsledkem naprosté poddanosti slovu Hospodina. Ale dříve než opustíme tuto stránku předmětu, chtěl bych čtenáři připomenout, že vše, co tyto kapitoly obsahují, je jenom „stín budoucího dobrého“. (Žid. 10,1) Tak tomu ve skutečnosti je vzhledem k celému období zákona vydaného skrze Mojžíše. Aron spolu se svými syny představuje Krista a Jeho kněžský dům. Aron sám pak představuje Krista v Jeho činnostech jako Kněze, Přímluvce a Prostředníka. Mojžíš a Aron společně představují Krista jako Krále a Kněze. „Osmý den“ znázorňuje den slávy vzkříšení, kdy shromáždění Izraele uvidí Mesiáše sedícího jako Královského Kněze na Jeho trůnu a kdy sláva Hospodinova bude naplňovat celou zemi „jako vodami moře naplněno jest“. Tyto slavné pravdy jsou v Božím slovu široce rozvinuty. Září jako drahokamy nebeského lesku v celém inspirovaném Písmu. Poněvadž se však některému čtenáři mohou zdát podezřelé novostí, odkazuji jej na následující přímé důkazy z Písma: 4. M. 14,21; Iz. 9,6–7; 11; 25,6–12; 32,1–2; 35; 37,31–32; 40,1–5; 54; 59,16–21; 60–66; dále: Jer. 23,5–8; 30,10–24; 33,6–22; Ez. 48,35; Dan. 7,13–14; Oz. 14,4–9; Sof. 3,14–20; Zach. 3,8–10; 6,12–13; 14.
Podívejme se nyní na druhý bod ukázaný v našem oddílku, totiž na účinnou moc krve. Je o ní velmi důkladně pojednáno a zaujímá význačné přední místo. Ať se podíváme na učení o oběti nebo na učení o kněžství, vždy shledáme, že vylití krve se dostává téhož důležitého místa. „A přivedl volka k oběti za hřích, i položil Aron a synové jeho ruce své na hlavu volka oběti za hřích. I zabil jej a Mojžíš vzal krev jeho a pomazal rohů oltáře vůkol prstem svým, a tak očistil oltář. Krev pak vylil k spodku oltáře a posvětil ho k očišťování na něm.“ (8,14.15) „Potom přivedl skopce oběti zápalné a položil Aron i synové jeho ruce své na hlavu toho skopce. I zabil jej, a pokropil Mojžíš krví oltář po vrchu vůkol.“ (8,18.19) „A přivedl skopce druhého, skopce posvěcení, a položil Aron i synové jeho ruce své na hlavu skopce. I zabil jej, a vzav Mojžíš krve jeho, pomazal jí konce pravého ucha Aronova a palce ruky jeho pravé, i palce nohy jeho pravé. Tolikéž synům Aronovým rozkázav přistoupiti, pomazal kraje ucha jejich pravého a palce ruky jejich pravé, též palce nohy jejich pravé, a vykropil krev na oltář svrchu, vůkol.“ (8,22–24)
Význam a důležitost rozličných obětí byly do jisté míry ukázány v prvních kapitolách této knihy; ale právě citované oddílky slouží k tomu, aby nám ukázaly význačné místo, které krev zaujímá při posvěcování kněží. Krví potřeného ucha bylo potřebí k poslouchání Božích sdělení, k vykonávání služeb svatyně bylo potřebí krví potřené ruky a ke vstupu do síní domu Páně bylo zapotřebí krví potřené nohy. Toto vše je svým způsobem dokonalé. Vylití krve bylo velkým základem všech obětí za hřích; stálo ve spojení se všemi nádobami služby a se všemi funkcemi kněžství. V celém okruhu levitské služby můžeme vidět cenu, působnost, moc a široké uplatnění krve. „A téměř všecko podlé zákona krví očišťováno bývá.“ (Žid. 9,22) Kristus skrze Svou vlastní krev všel v samo nebe. Je nyní přítomen na trůnu Velebnosti v nebi v plné ceně všeho, co vykonal na kříži. Jeho přítomnost na trůnu osvědčuje cenu a vzácnost Jeho smírčí krve. Je tam pro nás. Jak požehnaná jistota! Je navěky živ. Nikdy se nemění. A my jsme v Něm a takoví, jaký je On. Představuje nás Otci ve Své vlastní věčné dokonalosti; a poněvadž jsme takto představováni, spočívá na nás totéž Otcovo zalíbení jako na Něm, jenž nás představuje. Toto sjednocení je obrazně ukázáno v „Aronovi a jeho synech“ vkládajících své ruce na hlavu každé z obětí. Oni všichni stáli před Bohem v ceně téže oběti. Ať to byl „volek oběti za hřích“, „skopec oběti zápalné“ nebo „skopec posvěcení“, oni společně vložili své ruce na každé obětní zvíře. Aron sám byl pomazán již dříve, než byla vylita krev. Také byl oblečen do svých úředních šatů a pomazán svatým olejem dříve, než byli oblečeni a pomazáni jeho synové. Důvod toho je zřejmý, Aron, mluví-li se o něm samotném, představuje Krista v Jeho nesrovnatelné jedinečnosti a důstojnosti; a jak víme, Kristus se zjevil v celé Své osobní důstojnosti a byl Duchem Svatým pomazán dříve, než vykonal Své dílo smíření. Ve všech věcech má prvotnost. (Kol. 1) Přesto později nalézáme plné sjednocení mezi Aronem a jeho syny, tak jako je plné sjednocení mezi Kristem a jeho lidem. „Neboť i Ten, kterýž posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěceni, z jednoho jsou všickni.“ (Žid. 2,11) Osobní rozdílnost obou jen ještě více zvyšuje cenu té skryté jednoty. Tato pravda o rozdílnosti a přece jednotě Hlavy a údů nás přirozeně přivádí ke třetímu a poslednímu bodu, totiž k moci Ducha. Můžeme si všimnout, jak mnoho je toho vykonáno mezi pomazáním Arona a pomazáním jeho synů s ním. Krev je vylita, tuk stráven ohněm na oltáři, hruď je obracena sem i tam před Hospodinem. Jinými slovy: oběť je dokonána, její sladká vůně vystupuje k Bohu, a Ten, jenž ji obětoval, v moci vzkříšení vystupuje a zaujímá Své místo na výsosti. To vše se událo mezi pomazáním Hlavy a pomazáním údů. Budeme citovat a porovnávat k tomu se vztahující místa Písma. Když se jedná o Arona samotného, čteme: „A oblékl jej v sukni a přepásal ho pasem, a oděv ho pláštěm, dal efod svrchu na něj, a přepásal jej setkaným pasem efodu a otáhl (=opásal) ho jím. A vložil na něj náprsník, do něhožto dal urim a thumim. Potom vstavil čepici na hlavu jeho; a dal na čepici jeho po předu plech zlatý, korunu svatou, jakož přikázal Hospodin Mojžíšovi. Vzal také Mojžíš olej pomazání a pomazal příbytku i všech věcí, kteréž byly v něm, a posvětil jich. A pokropil jím oltáře sedmkrát, a pomazal oltáře i všeho nádobí jeho, též umyvadla i s podstavkem jeho, aby to všecko posvěceno bylo. Vlil také oleje pomazání na hlavu Aronovu, a pomazal ho ku posvěcení jeho.“ (8,7–12)
Zde máme před sebou Arona samotného. Olej pomazání je vylit na jeho hlavu, a to v přímé souvislosti s pomazáním všech nástrojů stánku. Celému shromáždění bylo dovoleno hledět na nejvyššího kněze oděného předepsanými rouchy, se vstavenou čepicí a pomazaného; a nejenom to, ale když byly oblékány jednotlivé části oděvu, když byly vykonávány jednotlivé úkony a obřady, bylo vidět, že vše se přímo opírá o autoritu Božího slova. Nebylo tam nic nejistého, nic svévolného a nic smyšleného. Vše bylo Bohem dané a božsky pevné. Potřebám shromáždění bylo plně učiněno zadost, a to takovým způsobem, že mohlo být řečeno: „Totoť jest ta věc, kterouž přikázal Hospodin.“ (9,6)
Nuže, v Aronovi, který byl pomazán dříve, než byla vylita krev, máme obraz Krista, jenž dokud sám Sebe neobětoval na kříži, byl zcela sám. Mezi Ním a Jeho lidem nemohlo zatím nastat žádné sjednocení, nýbrž až na základě smrti a vzkříšení. O této nanejvýš důležité pravdě už byla zmínka a do jisté míry o ní bylo pojednáno v souvislosti s předmětem obětí; ale dodává jí síly a významu, když ji vidíme tak zřetelně a výrazně představenou ve spojení s otázkou kněžství. Bez vylití krve nebylo odpuštění – oběť nebyla ještě úplná. Tak také bez vylití krve nemohli Aron a jeho synové být společně pomazáni. Nechť si čtenář dobře povšimne této skutečnosti; zaslouží si nejhlubší pozornosti. Vždy se musíme mít na pozoru, abychom lehkovážně nepřešli nějakou okolnost v levitském zřízení. Vše má svůj vlastní hlas a význam a Ten, jenž to tak určil, může našemu srdci a rozumu vysvětlit, co tyto věci znamenají.
„Vzal také Mojžíš oleje pomazání a krve, kteráž byla na oltáři, a pokropil Arona i roucha jeho, též synů Aronových a roucha jejich s ním. A tak posvětil Arona i roucha jeho, též synů jeho i roucha jejich s ním.“ (8,30) Proč Aronovi synové nebyli pomazáni s ním již při obřadu 12. verše? Jednoduše proto, že dosud nebyla vylita krev. Když „krev“ a „olej“ mohly být spolu spojeny, potom také Aron a jeho synové mohli být společně pomazáni; avšak dříve nikoli. „A Já posvěcuji Sebe samého za ně, aby i oni posvěceni byli v pravdě.“ (Jan 17,19) Čtenář, který by mohl lehkovážně přejít takovouto význačnou okolnost, anebo by řekl, že nic neznamená, se ještě musí učit správně oceňovat předobrazy písem Starého zákona – „stínů budoucích věcí“. A na druhé straně ten, kdo připouští, že něco znamenají, a přesto se zdráhá hledat a porozumět, co znamenají, činí vážnou škodu své duši a osvědčuje jen malý zájem o Boží výroky.
„I řekl Mojžíš Aronovi a synům jeho: Vařte to maso u dveří stánku shromáždění, a jezte je tu, i chléb, kterýž jest v koši posvěcení, jakož jsem přikázal, řka: Aron a synové jeho jísti budou je. Což by pak zůstalo masa i chleba toho, ohněm to spálíte. A ze dveří stánku shromáždění za sedm dní nevycházejte až do dne, v kterémž by se vyplnili dnové svěcení vašeho; neboť za sedm dní naplňovány (kral.: „posvěcovány“; srv. s verši 8,25–26 – p. p.) budou ruce vaše. Jakož se stalo v dnešní den, tak přikázal Hospodin činiti k učinění smíření za vás (kral.: „k očištění vašemu“). Protož u dveří stánku shromáždění zůstanete ve dne i v noci za sedm dní, a ostříhati budete nařízení Hospodinova, abyste nezemřeli; nebo tak mi jest přikázáno.“ (8,31–35) Tyto verše nám podávají krásný obraz Krista a Jeho lidu, jak se společně sytí výsledky dokonaného smíření. Aron a jeho synové, byvše na základě vylité krve společně pomazáni, jsou zde našemu zraku představeni jako na „sedm dní“ uzavření v posvátném okruhu stánku. Je to pozoruhodný předobraz nynějšího postavení Krista a Jeho údů jako oddělených s Bohem po celou dobu nynějšího období milosti a čekajících na zjevení slávy. Jak požehnané postavení! Jaký slavný podíl! Jaká blahoslavená naděje! Být spojen s Kristem, oddělen s Bohem, čekat na den slávy a po dobu čekání na slávu se ve svatosti sytit bohatstvím božské milosti, – to jsou jistě požehnání a výsady nejvyššího stupně. Kéž bychom si je dovedli více přivlastňovat, kéž by se z nich naše srdce radovalo a my měli hlubší vědomí o jejich velikosti! Bůh nám dej milost, abychom se s rozhodností odvraceli od všeho, co náleží k tomuto přítomnému zlému věku, a tak se mohli sytit obsahem „koše posvěcení“, který je vhodnou potravou pro nás jako kněze v Boží svatyni.
„Stalo se pak dne osmého, povolal Mojžíš Arona a synů jeho i starších izraelských. I řekl Aronovi: Vezmi sobě tele k oběti za hřích, a skopce k oběti zápalné, bez poskvrny, a obětuj před Hospodinem. K synům pak izraelským mluviti budeš řka: Vezměte kozla k oběti za hřích, a tele a beránka, roční bez vady, k oběti zápalné. Býka také a skopce k oběti pokojné, abyste obětovali před Hospodinem, a oběť suchou zadělanou olejem; neboť DNES SE VÁM UKÁŽE HOSPODIN.“ (9,1–4)
„Sedm dní“, během nichž Aron a jeho synové byli uzavřeni v ústraní stánku, pominulo. Nyní je uvedeno celé shromáždění a ukazuje se sláva Hospodinova. To celému výjevu dodává úplnosti. Stíny budoucích dobrých věcí před námi přešly ve svém božském pořádku. „Osmý den“ je nastíněním onoho jasného jitra tisíciletého království, které se rozklene nad touto zemí, když shromáždění Izraele spatří toho pravého Kněze vycházejícího ze svatyně, kde je nyní skryt před očima lidí, a s Ním zástup kněží – společníků Jeho oddělení a šťastných účastníků Jeho zjevené slávy. Vskutku, žádný stín či předobraz by nemohl být úplnější. Nejprve vidíme Arona a jeho syny umyté vodou – obraz Krista a Jeho lidu jako společně posvěcených ve věčné Boží radě. (8,6) Potom je uveden způsob a postup, jak měla tato rada být provedena. Aron sám je oblečen a pomazán – předobraz Krista posvěceného a poslaného na tento svět a pomazaného Duchem Svatým. (7–12. v.; srovnej s Luk. 3,21–22; Jan 10,36) Pak následuje přinesení a přijetí oběti, v jejíž ceně jsou Aron a jeho synové pomazáni společně. (14–29. v.) Je to obraz kříže a jeho uplatnění na ty, kdo nyní tvoří Kristovu kněžskou rodinu, kdo jsou s Ním spojeni, s Ním pomazáni, s Ním odděleni v ústraní a očekávají s Ním „osmý den“, kdy On se s nimi zjeví v plném lesku oné slávy, která Mu podle věčné Boží rady náleží. (Jan 14,19; Sk. 2,33; 19,1–7; Kol. 3,1–4) A konečně vidíme Izraele přivedeného do plného užívání výsledků dokonaného smíření. Jsou shromážděni před Pánem: „Potom Aron pozdvihna rukou svých k lidu, dal jim požehnání, a sestoupil od obětování oběti za hřích a oběti zápalné i oběti pokojné.“ (Viz verše 9,1–22.)
Nyní bychom se mohli právem tázat, zda ještě něco zbývá k vykonání? Pouze to, že s vítězným voláním a s chvalozpěvem má být zasazen vrcholový kámen. „Tedy všel Mojžíš s Aronem do stánku shromáždění; a vyšli z něho a požehnání dávali lidu. I ukázala se sláva Hospodinova všemu lidu. A sestoupil oheň od tváři Hospodinovy a spálil na oltáři oběť zápalnou i všecken tuk. Což když uzřel veškeren lid, VZKŘIKLI A PADLI NA TVÁŘI SVÉ.“ (23–24. v.) To bylo plesání nad vítězstvím – klanění s velebením. Vše bylo dokonalé. Oběť – oblečený kněz se vstavenou čepicí – kněžská rodina spojená se svou Hlavou – kněžské požehnání – zjevení Krále a Kněze – slovem, nic nechybělo. A proto se zjevila Boží sláva a celé shromáždění padlo k zemi s velebícím klaněním. Vcelku je to skutečně nádherný výjev – podivuhodně krásný stín budoucího dobrého. A nezapomínejme, že všechno, co zde je obrazně představeno, se brzy uskuteční. Náš velký Nejvyšší Kněz všel do nebes v plné ceně a moci dokonaného smíření. Nyní je tam oddělen a s Ním všichni údové Jeho kněžské rodiny. Ale až proběhne „sedm dní“, a „osmý den“ zalije svými paprsky tuto zem, ostatek Izraele – kající se a vyčkávající lid – s vítězným voláním radostně uvítá zjevenou přítomnost Královského Kněze; a v úzkém spojení s Ním bude viděn zástup velebitelů zaujímající nejvyvýšenější postavení. Toto jsou ty „budoucí dobré věci“ – věci jistě hodné očekávání – věci hodné svého dárce, Boha – věci, v nichž On bude věčně oslaven a jež budou věčným požehnáním pro Jeho lid.