Tyto verše obsahuji učení o oběti za vinu aneb za přestoupení, která se dělila na dva druhy, totiž na provinění proti Bohu a na provinění proti člověku. „Kdyby člověk přestoupil přestoupením a zhřešil by z poblouzení („z nedopatření“, „z přehlédnuti“, „z nevědomosti“) ve věcech posvěcených Hospodinu (lépe: „ve svatých věcech Hospodinových“), tedy přinese oběť za vinu svou Hospodinu, skopce bez poskvrny z drobného dobytka, podle ocenění tvého v lotech stříbra, podle lotu svatyně, v oběť za vinu.“ (3. M. 5,15) Zde máme případ, kdy bylo skutečně špatně jednáno ve svatých věcech náležejících Pánu; a ačkoliv to bylo učiněno „z poblouzení“, přece to nemohlo být přecházeno. Bůh může odpustit každý druh přestoupení, ale přejít nemůže ani sebemenší věc. Jeho milost je dokonalá, a proto může odpustit vše. Jeho svatost je dokonalá, takže nemůže nic přejít. Nemůže ospravedlnit nepravost, ale může ji vymazat, a to podle dokonalosti Své milosti a podle dokonalých nároků Své svatosti.
Je velmi vážným omylem domnívat se, že si člověk dobře stojí a že je všechno v pořádku, když jedná podle toho, co mu říká jeho svědomí. Pokoj spočívající na takovémto základu zmizí, jakmile na věčnosti světlo soudné stolice osvítí svědomí. Bůh nikdy nemůže snížit Své nároky na takovouto úroveň. Váhy svatyně jsou seřízeny podle zcela jiného měřítka, než jaké může poskytnout i to nejcitlivější svědomí. Při uvažování o oběti za hřích jsme již měli příležitost o tomto bodu mluvit, avšak nikdy nemůže být dosti zdůrazněn. Jde tu o dvě věci. Předně je to správné pochopení toho, co skutečně je Boží svatost, a dále jasná představa o tom, co je základem pokoje věřícího v Boží přítomnosti.
Ať jde o můj stav nebo o mé chování, o mou přirozenost nebo o mé skutky, jedině Bůh může být Soudcem ohledně toho, co se podle Něho náleží a co je v souhlasu s Jeho svatou přítomností. Může být lidská nevědomost omluvou, když jde o nesplnění Božích požadavků? To je nemožné. Bylo špatně jednáno ve „svatých věcech Páně“, ale svědomí člověka to nezaznamenalo. Co teď? Má se to nechat být? Má být s Božími požadavky zacházeno tak lehkovážně? Jistě ne. To by znemožnilo jakékoli spojení s Bohem. Spravedliví jsou vyzýváni, aby oslavovali památku Boží svatosti. (Žalm 97,12) Mohou to činit, poněvadž jejich pokoj byl zajištěn na základě plného uspokojení a dokonalého uhájení Boží svatosti. Proto čím je hlubší jejich vědomí o tom, co ona svatost je, tím hlubší a pevnější bude jejich pokoj. To je jedna z nejvzácnějších pravd. Neznovuzrozený člověk by se nikdy nemohl radovat z Boží svatosti. Jeho snahou by vždy bylo aspoň tuto svatost snížit, pokud by ji nemohl dát úplně stranou. Takový se chce utěšovat myšlenkou, že Bůh je dobrý, že Bůh je milostivý a milosrdný, ale nikdy ho nenajdete, že by se radoval z toho, že Bůh je svatý. Má nesvaté myšlenky o Boží dobrotivosti, o Jeho milosti a milosrdenství. Rád by v těch požehnaných Božích vlastnostech nalezl nějakou omluvu pro to, aby mohl dále pokračovat ve svém hříchu.
Obnovený člověk se naopak velice raduje z Boží svatosti. Vidí její plné vyjádření v kříži Pána Ježíše Krista. To je ona svatost, která položila základ jeho pokoji; a nejenom to, věřící je učiněn též jejím účastníkem a raduje se z ní, přičemž zároveň naprosto nenávidí hřích. Pohnutky božské přirozenosti ve věřícím se s odporem odvracejí od hříchu a touží po svatosti. Bylo by nemožné těšit se pravému pokoji a svobodě srdce, kdybychom nevěděli, že naše božská Oběť za vinu dokonale učinila zadost všem nárokům spojeným se „svatými věcmi Páně“. V našich srdcích by stále vznikal tísnivý pocit, že pro naše mnohé slabosti a selhání byly asi ony nároky zanedbány. Naše nejlepší činy pro Pána, naše nejsvětější chvíle a nejposvěcenější rozjímání a zpytování mohou vykazovat něco z přestoupení ve „svatých věcech Páně“ – něco, co „nemělo být“. Jak často bývají chvíle našeho veřejného velebení i soukromého ztišení rušeny a kaženy suchopárností a roztržitostí. Proto potřebujeme jistotu, že naše přestoupení byla všechna božsky shlazena drahou krví Krista. A tak nalézáme ve velebeném Pánu Ježíši Toho, jenž se natolik ponížil, že dokonale učinil zadost našim potřebám jako hříšníků z přirozenosti i jako přestupníků v jednání. Nalézáme v Něm dokonalou odpověď na všechny tužby provinilého svědomí i na všechny nároky nekonečné svatosti vzhledem ke všem našim hříchům i ke všem našim proviněním. A tak věřící může stát s neodsuzujícím svědomím a s volným srdcem v plném světle oné svatosti, která je příliš čistá, než aby mohla patřit na nepravost, anebo hledět na hřích.
„A tak, což zhřešil, ujímaje posvěcených věcí, nahradí, a pátý díl nad to přidá, a dá to knězi; kněz pak očistí jej skrze skopce oběti za vinu, a bude jemu odpuštěna.“ (3. M. 5,16) V přidání „pátého dílu“ máme charakterový rys té pravé Oběti za vinu, který, jak se lze obávati, je málo ceněn. Pomyslíme-li na všechno to zlé a na všechna přestoupení, která jsme učinili proti Pánu, a když se dále rozpomeneme na to, jak Bůh byl v tomto zlém světě zkracován o Svá práva, s jakým zaujetím můžeme potom hledět na dílo kříže! Jím Bůh nejenom dostal zpět, co bylo ztraceno, ale ve skutečnosti získal. Získal mnohem více vykoupením člověka, než kdy ztratil skrze jeho pád. Sklízí mnohem větší žeň slávy, cti a chvály na polích vykoupení, než jakou kdy mohl sklidit na poli stvoření. „Synové Boží“ mohli zapět vznešenější píseň chvály u prázdného Ježíšova hrobu, než při pohledu na dokonané dílo Stvořitele. Nejenom že bylo učiněno dokonalé smíření, pokud se týče zla, nýbrž dílem kříže byl získán věčný prospěch. Jak úžasná je to pravda! Dílem na Golgotě Bůh získal. Komu by mohlo něco takového přijít na mysl? Když vidíme člověka a jemu poddané stvoření ležet v troskách a u nohou nepřítele, jak bychom mohli tušit, že Bohu se z prostřed takových trosek dostane bohatší a vznešenější kořisti, než jakou by kdy sklidil z nepadlého světa? Budiž za to vše chvála Ježíšovu jménu. Jedině Jemu za všechno vděčíme. Jenom skrze Jeho drahý kříž mohla být oznámena tak udivující, tak božská pravda. Jistě, ten kříž v sobě chová tajemnou moudrost, „jíž žádný z knížat světa tohoto nepoznal. Neboť kdyby byli poznali, nebyliť by Pána slávy ukřižovali.“ (1. Kor. 2,8) Proto není divu, že tužby srdcí patriarchů, proroků, apoštolů, mučedníků a svatých se vždy pnuly k tomuto kříži a k Tomu, jenž na něm byl ukřižován. Není divu, že Duch Svatý nechal zaznamenat tolik vážný, ale spravedlivý výrok: „Jestliže kdo nemiluje Pána Jezukrista, budiž anathema; maran atha.“ (1. Kor. 16,22) Jistě, nebe a země dají k tomuto anathema ozvěnou zaznít hlasitému a věčnému amen. A není se co divit, že to je pevný a neproměnný Boží úmysl, aby „ve jménu Ježíše každé koleno klekalo, těch, kteříž jsou na zemi, i těch, kteříž jsou pod zemí; a každý jazyk aby vyznával, že Ježíš Kristus jest Pánem, k slávě Boha Otce.“ (Fil. 2,10.11)
Ono nařízení ohledně „pátého dílu“ bylo použito také při přestoupení vůči některému člověku, neboť čteme: „Kdyby člověk zhřešil a přestoupením přestoupil by proti Hospodinu,16 buď že by oklamal bližního svého ve věci sobě svěřené, aneb v spolku nějakém, aneb mocí by vzal něco, aneb lstivě podvedl bližního svého, buď že by přisáhl falešně; kteroukoli věcí z těch, kterouž přihází se člověku učiniti a zhřešiti jí. Když by tedy zhřešil a vinen byl: navrátí zase tu věc, kterouž mocí sobě vzal, aneb tu, kteréž lstivě s útiskem dosáhl, aneb tu, kteráž mu svěřena byla, aneb ztracenou věc, kterouž nalezl, aneb o kterékoli věci falešně přisáhl: tedy navrátí to zcela, a nad to pátý díl přidá tomu, čí bylo: to navrátí v den oběti za vinu svou.“ (3. M. 6,2–5)
Ať máme tedy na mysli křivdu trpícího nebo křivdu působícího, v obou případech jsme udiveni slavným triumfem vykoupení a mocnými praktickými výsledky, které plynou z toho evangelia, jež naplňuje duši šťastnou jistotou, že „všechna provinění“ jsou „odpuštěna“ a že také kořen, z něhož ona přestoupení vyrostla, byl odsouzen. Jedině „evangelium slávy (král.: „slavné evangelium“) blahoslaveného Boha“ může přivést člověka na místo, které kdysi bylo svědkem jeho hříchů, jeho přestoupení a zlých cest, může jej vystrojeného milostí poslat zpět ke všem, kdo jakýmkoli způsobem utrpěli jeho zlým jednáním, a to nejenom proto, aby napravil spáchané křivdy, nýbrž aby nadto ve všem svém jednání nechával plynout plný proud praktické dobročinnosti, ano, aby miloval své nepřátele, aby činil dobře těm, kdo jej nenávidí, a prosil za ty, kdo mu ubližují a pronásledují jej. To je ta vzácná Boží milost, která jedná ve spojení s naší velkou Obětí za vinu; takové je její hojné, vzácné a osvěžující ovoce.
Jaká vítězná odpověď posměvačné otázce těla: „Zůstaneme v hříchu, aby se milost rozhojnila?“ (Řím. 6,1) Milost nejenom zasáhla hřích u samého kořene, nýbrž proměňuje také hříšníka ze zlořečení v požehnání, z mravní bídy v řečiště Božího milosrdenství, ze Satanova vyslance v Božího posla; z dítěte temnosti v syna světla, ze sobeckého požitkáře v sebe sama zapírajícího milovníka Boha, z otroka zlých, sobeckých žádostí v ochotného Kristova služebníka, z bezcitného, sobeckého skrblíka v štědrého služebníka potřebám jeho bližních. Pryč tedy s těmi tak často opakovanými výsměšnými slovy: „Nemáme nic činit? To je pak náramně lehké být spasen. Podle takového evangelia si můžeme žít, jak se nám zlíbí.“ Nechť všichni, kdo vedou takovéto řeči, se podívají na onoho zloděje přeměněného v dobrovolného dárce a provždy umlknou. (Ef. 4,28) Nevědí, co je to milost. Nikdy nezakusili její posvěcující a povznášející vliv. Zapomínají, že zatím co krev oběti za vinu očišťuje svědomí, zákon té oběti posílá přestupníka zpět k tomu, jemuž ublížil, aby navrátil „zcela“ a „pátý díl“ navíc. Jaké vznešené svědectví o milosti i o spravedlnosti Boha Izraelova! A jaké krásné ukázání výsledků onoho obdivuhodného plánu spasení, kde tomu, jenž se provinil, je odpuštěno, a ten, jenž utrpěl křivdu, ve skutečnosti získává! Jestliže svědomí bylo přivedeno krví kříže do pořádku vzhledem k Božím nárokům, musí také způsob jednání být svatostí kříže upraven, pokud jde o požadavky praktické spravedlnosti. Tyto věci nesmějí být nikdy rozdělovány. Bůh je spojil v jedno, nechť je tedy člověk nerozděluje. Toto posvěcené spojení nebude nikdy rozdělováno nikým, kdo se řídí čistými zásadami evangelia. Ono je snadné vyznávat zásady milosti a přitom zcela popírat jejich praktické vykonávání a jejich moc! Je snadné mluvit o spočívání na krvi oběti za vinu, a přitom nenavracet „zcela“ a „pátý díl“ navíc! Takové mluvení je však marné, a ještě horší než marné. „Kdož nečiní spravedlnosti, neníť z Boha.“ (1. Jana 3,10)
Nic nemůže být pro čistou milost evangelia více zneucťující, než lehkovážné tvrzení, že člověk může náležet Bohu, i když ve svém jednání a charakteru nezjevuje krásné rysy praktické svatosti. Není pochyb o tom, že „známa jsou Bohu všecka Jeho díla“. Přesto nám dal ve Svém svatém Slově známky, podle nichž můžeme rozeznat ty, kdo Mu náležejí: „Ale však pevný základ Boží stojí, maje znamení toto: Znát Pán ty, kteříž jsou Jeho, a: Odstup od nepravosti každý, kdož vzývá jméno Kristovo.“ (2. Tim. 2,19) My nemáme žádné právo předpokládat, že ten, kdo činí zlo, náleží Bohu. Již pouhá zmínka o takové věci musí urážet svaté pohnutky božské přirozenosti ve věřícím. Mnohým to činí často velké potíže, když si mají vysvětlit ty či ony zlé věci u takových, u nichž si nevědí rady, zda je mají považovat za křesťany. Avšak Boží slovo mluví o této věci tak jasně a s takovou autoritou, že neponechává žádný důvod pro takovou těžkost: „Po tomž zjevní jsou synové Boží a synové ďáblovi. Každý, kdož nečiní spravedlnosti, neníť z Boha, a kdož nemiluje bratra svého.“ (1. Jana 3,10) Je dobré, když toto máme na paměti v našich dnech plných uvolněnosti a požitkářství se snahou ledacos omlouvat. Hroznou měrou se šíří lehkovážné vyznavačství bez síly, proti němuž se má pravý křesťan s rozhodností postavit a být opravdovým svědectvím – svědectvím, jež vychází z neustálého zjevování „ovoce spravedlnosti, které jest skrze Ježíše Krista, k slávě a chvále Boží“. (Fil. 1,11) Je nejvýš politováníhodné, když vidíme tak mnohé lidi jít po široké cestě, po dobře vyšlapané a pohodlné silnici náboženského vyznavačství, aniž bychom v jejich chování zpozorovali třeba jen stopu lásky či svatosti. Buďme věrní a odsuzujme a trestejme životem sebezapření a ryzí upřímné lásky k bližním požitkářství, samolibost a trestuhodnou nečinnost vyznavačů, kteří mají evangelium, a přece patří světu. Kéž Bůh dá všem těm Svým, kteří to myslí upřímně, hojnou milost k uskutečnění těchto věcí!
Přistupme nyní ke srovnání dvou skupin oběti za vinu, totiž obětí kvůli přestoupení „ve věcech posvěcených Hospodinu“ a obětí, které se vztahovaly k přestoupením, jichž se člověk dopustil v běžném jednání a záležitostech lidského života. Přitom narážíme na určité věci, které budou vyžadovat pozorného zvážení.
Předně je u druhé skupiny vynechán výraz: „Kdyby člověk přestoupil přestoupením, a zhřešil by z poblouzení“, který se vyskytuje v první skupině. Důvod toho je zřejmý. Nároky, které jsou spjaty se svatými věcmi Páně, musejí daleko přesahovat hranice i té nejvíce vyvinuté lidské schopnosti cítění. Těmto nárokům může být neustále činěna újma – neustále může být proti nim přestupováno, aniž by si přestupník byl něčeho vědom. Proto lidskému svědomí nemůže nikdy být přenechána úloha rozhodování v Boží svatyni. To je nevýslovná milost. Jenom Boží svatost musí určovat měřítko, jde-li o Boží práva.
Naproti tomu může lidské svědomí lehce pochopit všechny lidské nároky a právě tak lehce si uvědomit i každou způsobenou újmu. Jak často jsme mohli učinit újmu Bohu v Jeho svatých věcech, aniž bychom si to ve svědomí vůbec uvědomili – ba aniž bychom vůbec měli jakou schopnost to zjistit. (Viz. Mal. 3,8) Není tomu tak ovšem, jde-li o práva člověka. Křivdu, kterou lidské oko může vidět a lidské srdce cítit, může také lidské svědomí zaznamenat. Izraelita se mohl „z nevědomosti“ provinit proti zákonům, které tehdy vládly ve svatyni, a přitom si toho nebyl vědom, dokud do jeho svědomí nezasvítilo světlo shůry. Ale nebylo možné, aby „z nedopatření“ řekl lež, falešně přísahal, dopustil se násilí, oklamal svého souseda nebo nalezl ztracenou věc a zapřel ji. To vše byly jasné a hmatatelné skutky ležící v dosahu i nejméně citlivého svědomí. Proto jsou slova „z poblouzení (nevědomosti, nedopatření)“ uvedená ve spojení se „svatými věcmi Páně“ a vynechána u obecných záležitostí lidí. Jak požehnané je vědět, že drahá krev Krista urovnala všechny otázky, jak vzhledem k Bohu, tak i k člověku, že se dokonale vypořádala s našimi hříchy z nevědomosti i s našimi vědomými hříchy! Zde je hluboký a pevný základ pokoje věřícího. Kříž dává božským způsobem odpověď na VŠE.
Dále je při přestoupení „ve věcech posvěcených Hospodinu“ nejprve řeč o obětech bez vady a potom teprve o nahrazení všeho a přidání „pátého dílu“. Tento pořádek byl ale obrácený, když šlo o obecné záležitosti života. (Porovnej verše 5,15–16 a 6,4–7.) Důvod toho je rovněž zřejmý. Když byla dotčena Boží práva, zaujímala nejvýznamnější místo krev smíření. Když však došlo k poškození práv člověka, musela být přirozeně hlavním předmětem náhrada. Ale poněvadž tento druhý případ v sobě zahrnoval otázku poměru duše k Bohu, stejně jako tomu bylo v prvém případě, nalézáme uvedenu oběť, třebaže je na posledním místě. Jestliže učiním svému bližnímu něco zlého, bude tím jistě dotčeno mé obecenství s Bohem; a toto obecenství může být obnoveno jedině na základě smíření. Pouhá náhrada by nestačila. To by mohlo uspokojit poškozeného člověka, ale nemůže to tvořit základ pro obnovení obecenství s Bohem. Mohl bych věc vrátit a přidat „pátý díl“ třeba tisíckrát, a přece by můj hřích zůstával, neboť „bez krve vylití není odpuštění hříchů“. (Židům 9,22) Přesto musím, jestliže jsem ublížil svému bližnímu, nejprve toto napravit. „Obětoval-li bys dar svůj na oltář, a tu by ses rozpomenul, že bratr tvůj má něco proti tobě, nechejž tu daru svého před oltářem a odejdi; prvé smiř se s bratrem svým, a potom přijda, obětuj dar svůj.“ (Mat. 5,23.24)17
V Božím pořádku předepsaném pro oběť za vinu je obsaženo mnohem více, než se jeví na první pohled. Nároky vznikající z našich lidských vztahů nesmějí být přehlíženy. Musejí zaujímat v srdci vždy správné místo. O tom nás jasně poučuje oběť za vinu. Jestliže některý Izraelita nějakým přestoupením narušil svůj poměr k Hospodinu, potom byl pořádek takovýto: oběť a náhrada. Jestliže nějakým přestoupením narušil svůj vztah k bližnímu, bylo pořadí: náhrada a potom oběť. Mohl by někdo říci, že to je bezvýznamný rozdíl? Nemáme se z této změny pořadí, poněvadž je nařízená Bohem, něčemu naučit? Jistěže ano. Každý bod je plný významu, když jen dovolíme Duchu Svatému, aby tento význam ukázal našim srdcím, a nebudeme se snažit jej uchopit pomocí svých ubohých, marných představ. Každá oběť podává zvláštní, charakteristický pohled na Pána Ježíše a Jeho dílo; a každá je představena ve svém zvláštním pořádku. A my můžeme s jistotou říci, že je zároveň úkolem i rozkoší duchovní mysli, aby o obojím rozjímala. Chce-li někdo nedbat zvláštního pořádku v jednotlivých obětech, znamená to, že dává stranou také myšlenku, že v každé z nich je představena zvláštní stránka Krista. Bude popírat existenci jakéhokoliv rozdílu mezi zápalnou obětí a obětí za hřích, mezi obětí za hřích a obětí za vinu a mezi těmito oběťmi a obětí suchou nebo obětí pokojnou. Z toho by pak vyplývalo, že prvních sedm kapitol 3. Mojžíšovy knihy je zbytečným opakováním, kde každá další kapitola jedná vždy o stejných věcech. Kdo by mohl přistoupit na něco tak nehorázného? Který pravý křesťan by mohl připustit takovou urážku Svatému Písmu? Některý filosof nebo náboženský racionalista může snad mít takové názory, ale ten, kdo věří, že „všeliké Písmo od Boha jest vdechnuté“, bude hledět na rozličné předobrazy v jejich zvláštním pořádku jako na různě zformované schránky, do nichž Duch Svatý uložil pro Boží lid „nestihlá bohatství Kristova“. Není zde žádné únavné opakování, nic nadbytečného. Vše je hojné, božské, nebesky rozmanité; a my jen potřebujeme osobně být obeznámeni s tím velkým Protějškem předobrazů, abychom mohli chápat krásy a jemné rysy každého předobrazu. Jakmile si je srdce vědomo, že v každém předobrazu máme Krista, může s duchovním zájmem prodlévat u každé podrobnosti. Vidí pak ve všem nějaký zvláštní význam a krásu, ve všem nalézá Krista. Jako dalekohled a mikroskop ukazují oku divy z říše přírody s jejich zvláštnostmi, tak je tomu také s Božím slovem. Ať se na ně díváme jako na celek nebo ať pozorně zkoumáme každou větu, nalezneme to, co vzbuzuje velebení a díkčinění našich srdcí.
Kéž by, milý křesťane, bylo jméno Pána Ježíše našim srdcím vždy vzácnější! Potom si budeme cenit všeho, co o Něm mluví, všeho, co Jej ukazuje, všeho, co přináší nový pohled na Jeho zvláštní výbornost a nesrovnatelnou krásu.
Poznámka. – Zbytek šesté a celá sedmá kapitola jednají o zákonu (kral.: „řádu“) různých obětí, o čemž jsme již mluvili. Přesto však v zákonu oběti za hřích a v zákonu oběti za vinu je nám představeno několik bodů, o kterých bychom se měli zmínit, dříve než opustíme tento obsažný úsek 3. Mojžíšovy knihy.
V žádné jiné oběti není Kristova osobní svatost představena výstižněji, než v oběti za hřích. „Mluv k Aronovi a synům jeho a rci: Tento bude řád oběti za hřích: Na místě, kdež se zabíjí oběť zápalná, zabita bude oběť za hřích před Hospodinem, svatá svatých jest… Což by se koli dotklo masa jejího, svaté bude… Všeliký pohlaví mužského mezi kněžími jísti to bude; svaté svatých jest.“ (3. M. 6,25–29) Tak také v zákonu oběti suché čteme: „svaté svatých to jest, jako i oběť za hřích a jako oběť za vinu“. (6,17) To je velmi význačné. U zápalné oběti nepotřeboval Duch Svatý s takovou horlivostí bdít nad osobní Kristovou svatostí; ale aby naše duše nějak neztrácela tuto svatost ze zřetele při pohledu na místo, jež ten Požehnaný zaujal v oběti za hřích, je nám to vždy znovu a znovu připomínáno slovy: „svatá svatých (=nejsvětější) jest“. Je vskutku vzdělávající a osvěžující spatřovat tu božskou a podstatnou svatost Kristovy Osoby, jak září uprostřed hluboké a hrozné temnoty Golgoty. Totéž lze pozorovat v „řádu oběti za vinu (provinění)“. (Viz verše 7,1–6) Nikdy nebyl Pán Ježíš více viděn jako ten „Svatý Boží“, než ve chvíli, když byl na zlořečeném dřevě „učiněn hříchem“. Nečistota a ošklivost toho, s čím se na kříži učinil zajedno, sloužily jenom k tomu, aby bylo jasněji ukázáno, že On je „svatý svatých“. Ačkoli byl nositelem hříchu, přece sám byl bez hříchu. Ačkoliv strpěl Boží soud, přece byl Otcovým zalíbením. Ačkoli byl na čas zbaven světla Božího obličeje, přece nepřestával přebývat v lůnu Otce. Vzácné tajemství! Kdo by mohl prozkoumat jeho hloubku? A jak je podivuhodné, že to s takovou přesností nalézáme nastíněno v „zákonu oběti za hřích“!
Zvláštní význam mají také slova: „Všeliký pohlaví mužského mezi kněžími jísti to bude.“ Obřadem jedení oběti za Hřích či oběti za vinu bylo vyjádřeno plné sjednocení. Avšak jíst oběť za hřích – učinit hřích někoho jiného svým vlastním – to vyžadovalo vyšší stupen kněžské síly, a to bylo vyjádřeno slovy: „Všeliký pohlaví mužského mezi kněžími“. „Mluvil také Hospodin k Aronovi: Aj, Já dal jsem tobě k ostříhání oběti Své, kteréž se vzhůru pozdvihují; všecko také, což se posvěcuje od synů Izraelských, tobě jsem dal pro pomazání i synům tvým ustanovením věčným. Toto bude tvé z věcí posvěcených, kteréž nepřicházejí na oheň: Všeliká oběť jejich, buď suchá oběť jejich, neb oběť za hřích jejich, aneb oběť za provinění jejich, které Mi dávati budou, svatosvaté tobě bude to i synům tvým. V svatyni budeš je jísti, každý pohlaví mužského bude je jísti; svaté bude tobě. Tvá tedy bude oběť darů jejich, kteráž vzhůru pozdvižena bývá; každou také oběť synů Izraelských, kteráž sem i tam obracína bývá, tobě jsem dal a synům tvým, i dcerám tvým s tebou ustanovením věčným. Každý, kdo jest čistý v domě tvém, bude je jísti.“ (4. M. 18,8–11)
Jíst oběť za hřích či za vinu vyžadovalo větší míru kněžské síly, než se pouze podílet na oběti pozdvižení či sem i tam obracení. „Dcery“ Aronovy mohly jíst z těchto druhých obětí. Avšak pouze „synové“ mohli jíst z oněch prvních. Všeobecně vyjadřuje „mužské pohlaví“ to, co je podle Božích myšlenek, zatím co „ženské pohlaví“ odpovídá spíše lidskému vývinu věcí. První představuje věc v její plné síle, druhé v její nedokonalosti. Jak málo z nás má dostatečnou kněžskou sílu, která by nám umožnila přivlastnit si hřích či provinění někoho druhého! Náš Pán to činil dokonale. Hřích Svého lidu učinil Svým vlastním a nesl za něj na kříži soud. Plně se s námi učinil zajedno, takže my smíme s plnou a požehnanou jistotou vědět, že celá otázka hříchu a přestoupení byla Božím způsobem vyřízena. Jestliže Kristovo učinění se zajedno bylo dokonalé, potom i vypořádání se s hříchem bylo dokonalé; a že bylo dokonalé, dokazuje s takovou vážností to, co se stalo na Golgotě. Vše je dokonáno. Hřích, přestoupení, Boží nároky, potřeby člověka – vše bylo navěky vyřízeno; a nyní je dokonalý pokoj podílem všech, kdo z milosti přijímají Boží svědectví jako pravé. Je to tak jednoduché, jak to jen Bůh může učinit, a duše, která tomu věří, je učiněna šťastnou. Pokoj a blaho věřícího závisí plně na dokonalosti Kristovy oběti. Nejde o to, jak to člověk přijme, co si o tom myslí nebo jak hluboce se to dotýká jeho citů, nýbrž o to, zda vírou přijme Boží svědectví o ceně oběti. Pánu buď chvála za ten jednoduchý a dokonalý způsob, jakým nám dává pokoj! Kéž by mnohé znepokojené duše byly Duchem Svatým přivedeny k porozumění těmto věcem!
Tím uzavíráme úvahy o jednom z nejbohatších oddílů Bohem vdechnutého Písma. Podařilo se nám odtud vytěžit jenom málo. Sotva jsme pronikli jakoby první vrstvou nevyčerpatelného dolu. Avšak jestliže čtenář byl poprvé přiveden k tomu, aby hleděl na jednotlivé oběti jako na různá ukázání oné velká Oběti, a jestliže byl veden k tomu, aby padl k nohám toho velkého Učitele a naučil se něčemu více z živých hloubek těchto věcí, tu cítím, že bylo dosaženo takového výsledku, za který smíme být hluboce vděčni.