Skončili jsme uvažování o obětech „líbezné vůně“ a máme nyní před sebou „oběti za hřích“. Byly rozděleny do dvou skupin, a to na oběti za hřích a na oběti za vinu. U první skupiny byly tři stupně: předně oběť za „pomazaného kněze“ a za „celé shromáždění“. Tyto dvě oběti se svými obřady a úkony od sebe nelišily. (Srovnej verše 3–12 s verši 13–21.) Ať zhřešil představitel shromáždění, anebo samo shromáždění, výsledek byl stejný. V obou případech byly dotčeny tři věci: místo Božího přebývání ve shromáždění, velebení shromáždění a osobní svědectví jednotlivce. A poněvadž všechny ty tři věci závisely na krvi, shledáváme v tomto prvním stupni oběti za hřích, že s krví byly prováděny tři úkony. Bylo jí kropeno „sedmkráte před Hospodinem, před oponou svatyně“. To zajišťovalo Hospodinovo spojení s lidem a Jeho přebývání v jejich středu. Dále čteme: „Pomaže také kněz tou krví rohů oltáře, na němž se kadí vonnými věcmi před Hospodinem, kterýž jest v stánku shromáždění.“ Tak bylo zajištěno velebení shromáždění. Tím, že krev byla přinesena na „zlatý oltář“, byl zachován pravý základ velebení, takže plamen z kadidla a jeho vůně mohly ustavičné vystupovat vzhůru. A konečně, „ostatek krve volka toho vyleje ke spodku oltáře zápalu, kterýž jest u dveří stánku shromáždění“. Zde máme plnou odpověď na potřeby svědomí jednotlivce; neboť měděný oltář byl místem osobního přistupování k Bohu. Byl místem, kde se Bůh setkával s hříšníkem.
U obou zbývajících stupňů, za „knížete“ a za „člověka z lidu obecného“ to byla pouze věc osobního svědomí; proto s krví bylo činěno jenom jedno: kněz ji musel všechnu vylít „ke spodku oltáře zápalu“. (Srovnej 7. verš s 25. a 30. veršem.) V tom všem je božská přesnost, která skutečně vyžaduje čtenářovu pozornost, pokud si přeje porozumět podivuhodným podrobnostem tohoto obrazu.10
Působení hříchu jednotlivce nemohlo přesáhnout hranice osobního svědomí. Hřích „knížete“ nebo člověka „z lidu obecného“ nemohl svým vlivem dosáhnout k „oltáři, na němž se kadí vonnými věcmi“ – k místu kněžského velebení. Rovněž nemohl dosáhnout k „oponě svatyně“ – svatému ohraničení místa, kde Bůh přebýval uprostřed Svého lidu. Je třeba toho dobře dbát. Na místě kněžského velebení, čili ve shromáždění, by nikdy neměla být řeč o osobních hříších a selháních. Tyto věci musí být vyřízeny tam, kde se s Bohem setkáváme osobně. Mnozí v tomto směru chybují. Přicházejí do shromáždění, tj. na místo kněžského velebení, s poskvrněným svědomím a tak snižují celé shromáždění a brání jeho velebení. Toto bychom měli pozorně uvážit a bedlivě se toho vystříhat. Je třeba, abychom žili bděleji, aby naše svědomí vždy bylo v Božím světle. A jestliže klesneme, což se nám, žel, stává v mnoha věcech, pak jen jděme sami ve své komůrce se svým pokleskem k Bohu, aby pravé velebení a pravé postavení shromáždění mohlo být úplné a nebylo ničím rušeno.
Řekli jsme toho dosti o třech stupních oběti za hřích a přikročíme k podrobnému zkoumání zásad obsažených v prvním z nich. Takto si budeme do jisté míry moci učinit úsudek o zásadách, jimiž se vyznačují všechny tři. Dříve si však všimněme velice význačného bodu ukázaného ve druhém verši čtvrté kapitoly. Je obsažen ve výroku: „Když by kdo zhřešil z poblouzení (nevědomosti).“ To nám ukazuje velice požehnanou pravdu související se smírčím dílem Pána Ježíše Krista. Když hledíme na toto smíření, vidíme mnohem více než pouhé uspokojení potřeb svědomí, i kdyby takové svědomí dosáhlo nejvyššího bodu vytříbené citlivosti. Je naší výsadou zde vidět to, co plně uspokojilo nároky Boží svatosti, Boží spravedlnosti a Božího majestátu. Svatost místa Božího přebývání a základ Jeho spojení s Jeho lidem by nikdy nemohly být odměřovány mírou lidského svědomí, i kdyby toto dosáhlo vysokého stupně. Je mnoho věcí, které by svědomí člověka přešlo – mnoho věcí, které unikají lidskému poznání – mnoho věcí, které srdce člověka vidí zcela v pořádku, jež však Bůh nemůže trpět. A jsou to věci, které by měly za následek, že by nemohl přistupovat k Bohu, být s Ním v obecenství a klanět se. Proto kdyby Kristovo dílo smíření bylo opatřením pouze pro hříchy, jež jsou v okruhu lidského chápání, shledali bychom, že jsme ještě velice vzdáleni od pravého základu pokoje. Musíme si uvědomit, že smíření za hřích bylo učiněno podle Božích měřítek – že nárokům Jeho trůnu bylo dokonale učiněno zadost – že hřích byl Božím způsobem odsouzen ve světle Jeho neproměnné svatosti. To dává duši hluboký, stálý pokoj. Bylo učiněno úplné smíření jak za hříchy věřícího učiněné z neznalosti, tak i za jeho vědomé hříchy. Kristova oběť položila základy poměru věřícího k Bohu a obecenství s Ním, a to podle Božích měřítek a požadavků s tím spojených.
Jasné porozumění těmto věcem má velkou cenu. Jestliže jsme tuto stránku díla smíření úplně nepochopili, nemůžeme mít trvalý, hluboký pokoj, ani správné mravní vědomí o rozsahu a plnosti Kristova díla a o pravé povaze našeho poměru k Bohu, který je na něm založen. Bůh věděl, čeho je třeba, aby člověk mohl být v Jeho přítomnosti bez jakékoli pochybnosti, a dokonale se o to na kříži postaral. Obecenství mezi Bohem a člověkem by bylo naprosto nemožné, kdyby s hříchem nebylo naloženo podle Božích myšlenek. Neboť i kdyby svědomí člověka bylo uspokojeno, vždy by ještě vyvstávala otázka: Stačí to Bohu? A kdyby tato otázka nemohla být kladně zodpovězena, nemohlo by obecenství nikdy existovat.11 Neustále by se v srdci vynořovala myšlenka, že se v denním životě vyskytují věci, které Boží spravedlnost nemůže trpět. My sice můžeme tyto věci činit „z nevědomosti“, ale to by před Bohem na věci nic neměnilo, poněvadž Jemu je známo všechno. Duše by tedy byla neustále v obavách a pochybnostech. Všem těmto věcem byla Božím způsobem vzata příčina tou skutečností, že smíření za hřích bylo vykonáno nikoli podle naší „nevědomosti“, ale podle Boží známosti. Jistota v této věci udílí duši i svědomí hluboký pokoj. Všem Božím nárokům bylo vyhověno Jeho vlastním dílem. On sám se o to postaral, a proto čím jemnějším se stává svědomí věřícího pod spojeným působením Božího slova a Ducha Svatého, tím více poroste v známosti toho, co se podle Božích myšlenek hodí ke svatyni, tím jasněji bude rozeznávat vše, co se nehodí k Boží přítomnosti, a tím plněji, hlouběji a silněji bude rozumět neskonalé ceně té Oběti za hřích, která nejenom přesáhla všechny hranice lidského svědomí, ale také naprosto a dokonale učinila zadost všem požadavkům Boží svatosti.
Nic nemůže silněji vyjádřit neschopnost člověka vypořádat se s hříchem, než skutečnost, že existují „hříchy z poblouzení (nevědomosti)“. Jak by se mohl vypořádat s něčím, co neznal? Jak by mohl vyřídit něco, co ani nikdy nevstoupilo do okruhu jeho svědomí? To by bylo jistě nemožné. Nevědomost člověka o hříchu je důkazem, že je naprosto neschopen ho odstranit. Jak se s ním může zabývat, když o něm ani neví? Nijak. Je právě tak bezmocný, jako je nevědomý. Ale ani to ještě není všechno. Skutečnost, že existuje „hřích z poblouzení“, ukazuje velice jasně, jaká nejistota je vždy spojena s každým vyřízením otázky hříchu tam, kde nebylo učiněno zadost žádným vyšším nárokům, než jaké klade třeba to nejcitlivější lidské svědomí. Na takovém základě nemůže být nikdy pevný pokoj. Vždy zde bude tísnivý pocit, že přece je něco v nepořádku. Jestliže srdce není uvedeno do pevného odpočinutí svědectvím Písma, že neúprosným nárokům Boží spravedlnosti bylo učiněno zadost, musí zde nezbytně být skličující pocit neklidu a každý takový pocit je překážkou našemu velebení, obecenství i svědectví. Jestliže si nejsem jist ohledně urovnání otázky hřícha, nemohu přinášet velebení, nemohu se těšit obecenství ani s Bohem, ani s Jeho lidem; a rovněž nemohu být moudrým a působivým svědkem pro Krista. Nejprve musí být srdce před Bohem uklidněno, pokud jde o dokonalé odpuštění hříchů, než jsme schopni se „klanět v duchu a v pravdě“. Jestliže na svědomí lpí nějaká vina, je srdce naplněno strachem; a strachem naplněné srdce jistě nemůže být šťastným, velebícím srdcem. Jenom ze srdce naplněného tím sladkým a svatým pokojem, který dává Ježíšova krev, může vystupovat k Otci pravé a Jemu vzácné velebení. Tatáž zásada platí i o našem obecenství s Božím lidem a o naší službě a svědectví mezi lidmi. Vše musí spočívat na základě pevného pokoje; tento pokoj spočívá na základě dokonale očištěného svědomí a konečně toto očištění svědomí se opírá o základ dokonalého odpuštění všech našich hříchů, ať už to byly hříchy známé nebo z nevědomosti.
Když nyní srovnáme oběť za hřích se zápalnou obětí, nalezneme dva zcela různé pohledy na Krista. Ale ačkoliv tyto dva pohledy jsou rozdílné, jejich předmětem je jeden a tentýž Kristus, a proto oběť v obou případech byla „bez vady“. Tomu lze snadno rozumět. Nezáleží na tom, z které strany na Pána Ježíše Krista hledíme; vždy je tentýž: čistý, bez poskvrny a svatý. Je pravdou, že se ve Své neskonalé milosti snížil, aby se stal nositelem hříchů Svého lidu, avšak byl to dokonalý a čistý Kristus, jenž to učinil. A nebylo to nic menšího, než ďábelská špatnost, chtít použít hloubku Jeho pokoření se k setření lesku Jeho osobní slávy. Vlastní výbornost, neposkvrněná čistota a božská sláva našeho velebeného Pána se jeví v oběti za hřích stejně plně jako v oběti zápalné. Nezáleží na tom, v jakém vztahu On stojí, jakou danou službu plní, jaké dílo koná, jaké postavení zaujímá: rozmanité druhy Jeho osobní slávy vždy vyzařují v plném jejich božském lesku.
Tato pravda, že v zápalné oběti i v oběti za hřích nalézáme téhož Krista, vyplývá nejen ze skutečnosti, že v obou případech byla oběť „bez vady“, nýbrž také ze „zákona (řádu) oběti za hřích“, kde čteme: „Tento bude řád oběti za hřích: Na místě, kdež se zabíjí oběť zápalná, zabita bude oběť za hřích před Hospodinem; svatá svatých (=nejsvětější) jest.“ (3. M. 6,25) Oba předobrazy ukazují na tentýž velký Protějšek, ačkoliv Jej představují v tak rozdílných pohledech na Jeho dílo. V zápalné oběti uspokojuje Kristus Boží srdce, v oběti za hřích vychází vstříc hloubkám lidské potřeby. Jedna nám Jej představuje jako Naplnitele vůle Boha, druhá jako Nositele hříchů člověka. V první je nám ukázána vzácnost Oběti, v druhé ošklivost hříchu. Tolik o obou obětech všeobecně, avšak i to nejpečlivější zkoumání podrobností povede jenom k utvrzení mysli o pravdě tohoto všeobecného zjištění.
Při uvažování o zápalné oběti jsme především poznamenali, že byla obětována „dobrovolně“ (resp. „k zalíbení pro něho přede Pánem“). (3. M. 1,3)12 Tento výraz se u oběti za hřích nevyskytuje. Právě to se dalo očekávat. Je to v plném souhlasu se zvláštním předmětem Ducha Svatého, když se obírá zápalnou obětí, kterou ukazuje jako oběť z dobrovolné vůle. Kristovým pokrmem a nápojem bylo činit Boží vůli, ať už byla jakákoliv. Nikdy nemyslel na to, aby zkoumal obsah kalicha, který Otec vkládal do Jeho ruky. Pro Něho bylo zcela postačující vědomí, že ho naplnil Otec. Tak tomu bylo s Pánem Ježíšem v stránce předobrazené zápalnou obětí. Ale v oběti za hřích máme ukázanou zcela jinou stránku pravdy. Tento předobraz představuje našim myslím Krista nikoli jako „dobrovolného“ Vykonavatele Boží vůle, nýbrž jako Nositele oné hrozné věci nazvané „hřích“ a jako Toho, jenž strpěl všechny jeho hrozné důsledky, z nichž nejhroznější pro Něho bylo, že Bůh před Ním skryl Svou tvář. Proto by slovo „dobrovolný“ nebylo v souladu s předmětem Ducha v oběti za hřích. V tomto předobrazu by bylo naprosto nemístné, zatímco je božsky dokonale na svém místě v zápalné oběti. Obojí, jak jeho uvedení, tak i jeho vynechání je podle Boha; a obé stejně ukazuje dokonalost a Boží přesnost předobrazů 3. Mojžíšovy knihy.
Nuže, právě uvedený rozdíl vysvětluje, či spíše uvádí do souladu, dva výroky našeho Pána. Při jedné příležitosti říká: „Což nemám píti kalicha, kterýž Mi dal Otec?“ (Jan 18,11) – a při jiné příležitosti zase: „Otče Můj, je-li možné, nechť odejde ode Mne kalich tento.“ (Mat. 26,39) První z nich byl plným vykonáním slov, s nimiž nastoupil pozemskou cestu: „Aj, jduť, abych činil, ó Bože, vůli Tvou;“ a nadto jsou to slova Krista jako zápalné oběti. Druhý výrok naproti tomu jsou Kristova slova ve chvíli, kdy hleděl na místo, jež měl zaujmout jako oběť za hřích. Čím bylo ono místo a co v sobě pro Něho zahrnovalo, když je zaujal, uvidíme dále. Ale je zajímavé a poučné, když tu nalézáme celé učení o těch dvou obětech jaksi zahrnuto ve skutečnosti, že pouhé jedno slovo je obsaženo v jedné a vynecháno ve druhé. Jestliže v zápalné oběti nalézáme dokonalou ochotu srdce, s níž se Kristus sám obětoval k naplnění Boží vůle, potom v oběti za hřích shledáváme, jak dokonale se postavil pod všechny důsledky hříchu člověka a dostal se až do místa největšího vzdálení člověka od Boha. Jeho rozkoší bylo činit Boží vůli a chvěl se při myšlence, že by i jen na okamžik měl ztratit světlo Jeho láskyplné tváře. Žádná oběť sama o sobě Ho nemohla zobrazit v obou těchto postaveních. Potřebovali jsme předobraz, který by nám Jej představil jako Toho, jehož rozkoší bylo činit Boží vůli; a potřebovali jsme předobraz, který by nám Jej představil jako Toho, jehož svatá přirozenost se chvěla před následky hříchu, jenž Mu měl být přičten. Veleben buď Bůh, že máme obojí. Zápalná oběť podává jedno, oběť za hřích druhé. Proto čím hlouběji chápeme oddanost Kristova srdce Bohu, tím plněji srozumíváme Jeho svatému odporu před hříchem; a naopak. Obojí se navzájem doplňuje; a užití slova „dobrovolně“ v prvém a jeho vynechání v druhém případě, ukazuje hlavní význam každé z nich.
Ale někdo by mohl říci: „Cožpak nebylo Boží vůlí, aby se Kristus sám obětoval jako oběť smíření za hřích? A jestliže ano, jak zde může být nějaké chvění a obavy před vykonáním této vůle?“ Jistě, byla to „uložená rada Boží“, aby Kristus trpěl; a nadto to byla Kristova radost činit Boží vůli. Ale jak máme rozumět výrazu: „Jest-li možné, nechť odejde ode Mne kalich tento.“? Což to neřekl Kristus? A není nějaký zřetelný předobraz Toho, jenž tato slova vyslovil? Jistěže je. A mezi předobrazy mojžíšovského zřízení by byla vážná mezera, kdyby chyběl ten, jenž Pána Ježíše předobrazuje v postavení, ve kterém Jej ukazují výše uvedená slova. Ale zápalná oběť Jej takto neukazuje. S touto obětí není spojena ani jedna okolnost, která by odpovídala takovéto mluvě. Jedině oběť za hřích nám dává vhodný předobraz Pána Ježíše jako Toho, jenž zvolal tato slova v hluboké úzkosti Své duše; neboť jenom zde nacházíme okolnosti, které vyvolaly z hloubi Jeho neposkvrněné duše takové projevy. Hrozný stín kříže s jeho hanbou, zlořečením a vyloučením ze světla Boží tváře procházel před Jeho myslí; a On nemohl na něj hleděti, aniž by zvolal: „Jest-li možné, nechť odejde ode Mne kalich tento.“ Ale sotvaže přešlo toto zvolání přes Jeho rty, zjevuje se ihned Jeho hluboká poddanost ve slovech: „Staniž se vůle Tvá.“ (Mat. 26,42) Jak hořký „kalich“ to musel být, když z dokonale poddaného srdce vynutil slova: „… nechť odejde ode Mne!“ A jak dokonalá poddanost to musela být, když tváří v tvář tak hořkému kalichu mohlo srdce ze sebe vydat: „Staniž se vůle Tvá!“
Nyní budeme uvažovat o obrazném úkonu „vkládání rukou“. Tento čin byl společný jak zápalné oběti, tak oběti za hřích; ale zatímco v prvém případě činil obětujícího zajedno s neposkvrněnou obětí, znamenal ve druhém případě přenesení hříchu obětujícího na hlavu oběti. Tak tomu bylo v obraze. A podíváme-li se na skutečnost, naučíme se velice potěšující a vzdělávající pravdě – pravdě, která kdyby byla jasněji chápána a plně zakoušena, přinesla by mnohému stálejší pokoj, než jak tomu obvykle bývá.
Jaké je to tedy učení, jež nám je ukázáno ve vkládání rukou? Takovéto: Kristus byl učiněn „hříchem za nás, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v Něm“. (2. Kor. 5,21) Zaujal naše postavení se všemi jeho důsledky, abychom my mohli zaujmout Jeho postavení se všemi příslušnými důsledky. S Ním bylo na kříži nakládáno jako s hříchem, aby s námi v přítomnosti neskonalé Svatosti mohlo být nakládáno jako se spravedlností. Byl vyvržen z Boží přítomnosti, poněvadž na Něm spočíval přičtený hřích, abychom my mohli být přijati do Božího domu a Boží náruče, poněvadž máme přičtenu dokonalou spravedlnost. On musel strpět, že Bůh skryl před Ním Svoji tvář, abychom se my mohli slunit ve světle této tváře. Musel projít třemi hodinami temnoty, abychom mohli chodit ve věčném světle. Byl Bohem na čas opuštěn, abychom se my mohli navěky těšit Jeho přítomnosti. Vše, co náleželo nám jako zkaženým hříšníkům, bylo vloženo na Něho, abychom mohli vlastnit to, co náleželo Jemu, Naplniteli díla vykoupení. Když visel na zlořečeném dřevě, bylo všechno proti Němu, aby nemohlo být nic proti nám. Byl učiněn zajedno s námi v opravdové smrti a soudu, abychom my mohli být učiněni zajedno s Ním ve skutečném životě a spravedlnosti. On pil kalich hněvu – kalich, který Ho lekal, abychom my mohli pít z kalicha spasení – z kalicha neskonalé přízně. S Ním bylo nakládáno podle toho, co jsme zasloužili my, aby s námi mohlo být jednáno podle Jeho zásluh.
Taková je ta udivující pravda znázorněná v obřadu vkládání rukou. Když velebitel položil ruku na hlavu zápalné oběti, přestalo být otázkou, čím on sám je a co zasloužil, a šlo již jen o to, čím je v Hospodinových očích oběť. Jestliže oběť byla bez vady, byl takovým i obětující; jestliže oběť byla příjemná, byl příjemným i obětující. Byli naprosto učiněni zajedno. Vložení rukou je před Bohem ztotožnilo. ON se díval na obětujícího skrze oběť. Tak tomu bylo v případě zápalné oběti. Ale když u oběti za hřích vložil obětující svou ruku na hlavu oběti, šlo o to, čím je obětující a co zasluhuje. S obětí bylo jednáno podle toho, co zasloužil ten obětující. Oba byli dokonale učiněni zajedno. Vložení rukou je podle Božího úsudku ztotožnilo. Hřích obětujícího byl vyřizován v oběti za hřích, osoba obětujícího byla přijata v zápalné oběti. To tvořilo veliký rozdíl. Proto ačkoliv samo vložení rukou bylo společné oběma předobrazům a nadto bylo v obou případech vyjádřením ztotožnění, přece důsledky byly tak rozdílné, jak jen možno si představit. Se spravedlivým bylo naloženo jako s nespravedlivým; nespravedlivý je přijat ve spravedlivém. „Kristus jednou za hříchy trpěl, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu.“ (1. Petra 3,18) Tomu se zde učíme. Naše hříchy přivedly Krista na kříž; ale On nás přivádí k Bohu. A jestliže nás vede k Bohu, děje se tak v Jeho vlastní vzácnosti jako Toho, jenž vstal z mrtvých, když zahladil naše hříchy na základě Svého dokonalého díla. Odnesl naše hříchy daleko od Boží svatyně, aby nás mohl přivést blízko, dokonce až do svatyně svatých, v plné důvěře srdce, a se svědomím očištěným Jeho drahou krví od každé poskvrny hříchu.
Čím podrobněji nyní budeme srovnávat všechny jednotlivosti zápalné oběti a oběti za hřích, tím jasněji budeme chápat pravdu toho, co jsme právě řekli o vkládání rukou a o jeho výsledcích v každém z obou případů.
V první kapitole tohoto svazku jsme si všimli, že o „synech Aronových“ se mluví v zápalné oběti, ale nikoli v oběti za hřích. Jako kněží měli tu výsadu, že mohli stát okolo oltáře a hledět na plameny příjemné oběti vystupující k Pánu. Ale v oběti za hřích v jejím prvotním charakteru šlo o velice vážný soud nad hříchem a nikoli o kněžské klanění nebo obdiv; a proto zde syny Aronovy nevidíme. Jakožto usvědčení hříšníci máme co činit s Kristem jako Protějškem a naplněním obrazu oběti za hřích. Jako klanějící se kněží, oblečení rouchem spasení, hledíme na Krista jako na Protějšek a naplnění obrazu zápalné oběti.
Dále nechť si čtenář všimne toho, že ze zápalné oběti byla „stažena kůže“, z oběti za hřích nikoli. Zápalná oběť byla „rozsekána na kusy její“, oběť za hřích ne. „Vnitřnosti a nohy“ zápalné oběti byly „vymyty vodou“, kterýžto úkon je zcela vynechán v oběti za hřích. A konečně zápalná oběť byla pálena na oltáři, oběť za hřích však byla spálena venku za stany. To jsou závažné body, jimiž se od sebe obě oběti liší, a jež vyplývají z jejich zvláštního charakteru. Vidíme, že v Božím slově není nic, co by nemělo svůj vlastní zvláštní význam; a každý rozumný a pečlivý čtenář Písma si všimne výše uvedených rozdílů; a když si jich povšimne, bude se samozřejmě snažit ujasnit si jejich skutečný význam. Nevědomost o jejich významu zde může být; ale lhostejnost by zde být neměla. V kterékoliv části inspirovaného Písma, ale obzvláště v tak bohaté jako je ta, kterou máme před sebou, by zanedbávání některého bodu znamenalo neúctu k božskému Původci a připravilo by naše duše o velký užitek. Měli bychom se zamýšlet i nad těmi nejmenšími podrobnostmi, ať už proto, abychom obdivovali Boží moudrost v nich, anebo abychom vyznávali vlastní nevědomost o nich. Přecházet je s lhostejnou myslí znamená, že Duch Svatý nechal napsat něco, co my nepovažujeme za hodné, abychom se tomu snažili porozumět. Takto by si žádný správně smýšlející křesťan nedovolil uvažovat. Jestliže Duch, když psal o nařízeních o oběti za hřích, vynechal různé obřady, o nichž jsme se výše zmínili – obřady, které zaujímají význačné místo v ustanoveních o zápalné oběti, musí zde být jistě nějaký důvod, proč tak činí, a obsažen nějaký důležitý význam. Měli bychom se snažit ty věci pochopit; jistě je jejich příčinou zvláštní Boží úmysl v každé z těch obětí. Oběť za hřích ukazuje tu stránku Kristova díla, kde je viděn, jak na soudu zaujímá místo, jež mravně náleželo nám. Z tohoto důvodu jsme nemohli očekávat hluboké ukázání toho, čím On byl ve všech Svých vnitřních pohnutkách, jak to je vyjádřeno předobrazným „stažením kůže“. Ani zde nemohlo být podrobné ukázání toho, čím byl nejenom celkově, ale i v těch nejpodrobnějších rysech Své bytosti, jak to vidíme v předobrazném aktu „rozsekání oběti na její kusy“. Ani zde nemohlo být zjeveno, čím byl Kristus osobně, prakticky a vnitřně, jak je to ukázáno ve významném „vymývání vnitřností a noh vodou“.
Všechny tyto věci náležely k té části díla našeho drahého Pána, která je nastíněna obětí zápalnou, a patří jenom k ní, poněvadž v ní Jej vidíme, jak se obětuje oku, srdci a oltáři Hospodinovu, aniž by zde nějak šlo o přičtený hřích, hněv nebo soud. Naproti tomu v oběti za hřích máme místo té velké myšlenky, čím je Kristus, ukázáno, co je hřích. Namísto Ježíšovy vzácnosti vidíme ohavnost hříchu. V zápalné oběti, poněvadž to je Kristus, jenž se obětoval Bohu a byl Jím přijat, máme každou věc konanou tak, aby jak jen možno bylo ukázáno, čím On v každém směru byl. V oběti za hřích, poněvadž tu je hřích, jak byl souzen Bohem, máme pravý opak. Vše je tak zřejmé, že k pochopení není třeba žádné zvláštní námahy mysli. Vyplývá to zcela přirozeně ze zvláštního osobitého charakteru obou předobrazů.
Avšak ačkoli hlavním účelem v oběti za hřích je nastínit, čím se stal Kristus pro nás, a nikoliv, čím byl sám v Sobě, přece je s tímto předobrazem spojena jedna zvláštní práce, kterou byla plně vyjádřena Jeho příjemnost před Hospodinem. Je popsána následujícími slovy: „Všecken pak tuk volka (lépe: „býčka“) toho za hřích vyjme z něho, totiž tuk přikrývající střeva a všecken tuk, kterýž jest na nich, též obě dvě ledvinky s tukem, kterýž jest na nich i na slabinách, tolikéž i bránici, kteráž jest na játrách, s ledvinkami odejme ji, tak jako se odjímá od volka oběti pokojné, a páliti to bude kněz na oltáři zápalu.“ (3. M. 4,8–10) Takto není Kristova vnitřní výtečnost opomenuta ani v oběti za hřích. Tuk pálený na oltáři je vhodným vyjádřením Božího ocenění vzácnosti Kristovy Osoby bez ohledu na to, jaké místo v dokonalé milosti zaujal kvůli nám a namísto nás. Byl za nás učiněn hříchem a oběť za hřích, jak ji Bůh ustanovil, nám Ho takto ukazuje. Ale poněvadž to byl Pán Ježíš Kristus, Boží vyvolený, Jeho Svatý, Jeho čistý, neposkvrněný, Jeho věčný Syn, kdo byl učiněn hříchem, proto tuk té oběti za hřích byl pálen na oltáři jako vhodný materiál pro oheň, který byl výstižným vyjádřením Boží svatosti.
Ale dokonce i v tomto bodu vidíme, jaký byl rozdíl mezi obětí za hřích a obětí zápalnou. U té druhé byl na oltáři pálen nejenom tuk, ale celá oběť, poněvadž představovala Krista a vůbec nešlo o nějaké nesení hříchu. U první oběti byl na oltáři pálen jen tuk, poněvadž tu šlo o nesení hříchů, třebaže to byl Kristus, kdo je nesl. Božské slávy Kristovy Osoby vyzařují dokonce i z prostřed nejtemnějších stínů onoho zlořečeného dřeva, na něž se nechal přibít jako zlořečení kvůli nám. Odpornost toho, s čím při provedení úradku Boží lásky spojil na kříži Svou požehnanou Osobu, nemohla zabránit, aby sladká vůně Jeho vzácnosti nevystupovala k Božímu trůnu. Takto je nám objasněno hluboké tajemství, že se Boží tvář skryla před tím, čím se Kristus na kříži stal, a přesto bylo Boží srdce osvěženo tím, co Kristus byl sám v Sobě. To udílí oběti za hřích zvláštní půvab. Jasné paprsky Kristovy osobní slávy vyzařující z prostřed hrozné temnoty Kalvárie – Jeho osobní vzácnost ukázaná i v těch největších hloubkách Jeho ponížení – Boží zalíbení v Tom, od Něhož musel pro Svou božskou spravedlnost a svatost odvrátit Svou tvář: to vše je vyjádřeno skutečností, že tuk oběti za hřích byl pálen na oltáři.
Když jsme takto ukázali, co bylo učiněno s „krví“ a co bylo učiněno s „tukem“, máme ještě uvažovat o tom, co bylo učiněno s „masem“ oběti. „Kůži pak volka toho i všecko maso jeho… celého volka vynese ven za stany na místo čisté, tam, kdež se popel vysýpá, a spálí jej na dříví ohněm; na místě, kdež se popel vysýpá, spálen bude.“ (3. M. 4,11–12) V tomto úkonu máme hlavní rys oběti za hřích – to, čím se lišila jak od zápalné, tak i od pokojné oběti. Maso oběti za hřích nebylo páleno na oltáři jako u zápalné oběti, ani nebylo jedeno knězem nebo velebitelem jako v případě oběti pokojné. Celé bylo spáleno venku za táborem.13 „Žádná oběť za hřích, (z jejížto krve něco vneseno bylo by do stánku shromáždění k očištění ve svatyni) nebude jedena; ohněm spálena bude.“ (3. M. 6,30) „Neboť kterýchž zvířat krev vnášína bývá za hřích do svatyně skrze nejvyššího kněze, těch pálena bývají těla vně za stany. Proto i Ježíš, aby posvětil lidu Svou vlastní krví, vně za branou trpěl.“ (Žid. 13,11–12)
Nyní při srovnání toho, co bylo činěno s „krví“, a toho, co bylo činěno s „masem“ či „tělem“ oběti, se našemu zraku představují dvě velké větve pravdy, totiž velebení a učednictví. Krev přinesená do svatyně je základem prvního, tělo pálené venku za táborem je základem druhého. Dříve, než se vůbec s utišeným svědomím a volným srdcem můžeme klanět, musíme na základě autority Božího slova a v moci Ducha vědět, že celá otázka hříchu byla provždy vyřízena krví božské oběti za hřích – že Kristovou krví bylo dokonalým způsobem kropeno před Pánem – že byla dána provždy uspokojující odpověď na všechny Boží nároky i všechny potřeby nás, jako zahynulých a provinilých hříšníků. Toto dává dokonalý pokoj; a v zakoušení tohoto pokoje se klaníme Bohu. Když nějaký Izraelita oné doby přinesl oběť za hřích, bylo jeho svědomí uspokojeno, a sice tou měrou, jakou byla ta oběť schopna pokoj dát. Samozřejmě to byl jenom dočasný pokoj pro svědomí, poněvadž byl ovocem dočasné oběti. Ale ať už oběť mohla dát jakýkoliv druh pokoje svědomí, ten, kdo obětoval, se z něho směl těšit. Nuže, poněvadž naše Oběť je božská a věčná, je náš pokoj také božský a věčný. Jaká je oběť, takový je pokoj na ní založený. Žid nikdy neměl věčně očištěné svědomí jednoduše proto, že neměl věčně platnou oběť. V určitém smyslu mohl mít svědomí očištěno na jeden den, jeden měsíc nebo jeden rok; ale nemohl mít svědomí očištěné provždy. „Ale Kristus přišed, nejvyšší kněz budoucího dobrého, skrze větší a dokonalejší stánek, ne rukou udělaný, to jest ne tohoto stavení, ani skrze krev kozlů a telat, ale skrze Svou vlastní krev, všed jednou do svatyně, věčné vykoupení nalezl. Neboť jestliže krev býků a kozlů, a popel jalovice, pokropující poskvrněných, posvěcuje k očištění těla, čím více krev Kristova, kterýž skrze Ducha věčného samého Sebe obětoval neposkvrněného Bohu, očistí svědomí vaše od skutků mrtvých k sloužení Bohu živému?“ (Žid. 9,11–14)
Zde máme plné, jasné vyjádření učení. Krev býků a kozlů působila dočasné vykoupení; Kristova krev působí vykoupení věčné. První působí očištění vnější, ta druhá očištění vnitřní. Ona první krev očišťovala tělo na určitou dobu, ta druhá očišťuje svědomí navěky. Nejde tu o charakter nebo stav obětujícího, ale o cenu oběti. Rozhodně tu nejde o to, zda křesťan je lepším člověkem nežli Žid, ale o to, zda Kristova krev je lepší nežli krev býků. Jistě je lepší. Oč lepší? Nekonečně lepší. Syn Boží dodává oběti, kterou obětoval, celou hodnost Své božské Osoby; a jestliže krev býka očišťovala tělo na jeden rok, „čím více“ bude krev Božího Syna očišťovat svědomí provždy! A jestliže ona první odnímala některé hříchy, čím více odejme tato krev všechny!
Proč ale byla mysl Izraelity tehdy upokojena, když obětoval svou oběť za hřích? Jak věděl, že onen určitý hřích, za který přinesl svou oběť, byl odpuštěn? Poněvadž Bůh řekl: „A bude mu odpuštěno.“ Pokoj jeho srdce vzhledem k tomu určitému hříchu spočíval na svědectví Boha Izraelského a na krvi oběti. Podobně dnes pokoj věřícího vzhledem ke „VŠEM HŘÍCHŮM“ spočívá na autoritě Božího slova a na „drahé krvi Krista“. Jestliže Žid zhřešil a opomněl přinést svou oběť za hřích, měl být „vyhlazen z lidu svého“; ale jestliže zaujal své místo jako hříšník – když položil svou ruku na hlavu oběti za hřích, potom byla „vyhlazena“ oběť a on byl do té míry volný. S obětí bylo naloženo tak, jak si to zasluhoval obětující; a proto by tento, když by nebyl přesvědčen, že jeho hřích mu je odpuštěn, činil Boha lhářem a krev Bohem ustanovené oběti by nepovažoval za nic.
A jestliže toto bylo pravdou o člověku, jenž mohl mít za základ pouze krev kozla, „čím více“ to platí o každém, kdo má za základ drahou krev Krista! Věřící vidí v Kristu Toho, jenž byl souzen za všechny jeho hříchy – jenž na kříži nesl celé břemeno jeho hříchu – jako Toho, který, když se učinil zodpovědným za ten hřích, by nemohl být tam, kde nyní je, kdyby celé otázka hříchu nebyla vyřízena podle všech požadavků nekonečné spravedlnosti. Tak úplně zaujal Kristus místo věřícího na kříži – tak plně byl s ním učiněn zajedno – tak dokonale tam tehdy Kristu byl přičten všechen hřích věřícího, že navěky byla odstraněna každá otázka zodpovídání se věřícího, jakékoli pomyšlení na jeho vinu – jakékoli pomyšlení na vystavení soudu a hněvu.14 Na onom zlořečeném dřevě bylo vše vyřízeno mezi Boží Spravedlností a Obětí bez poskvrny. A nyní je věřící stejně dokonale ztotožněn s Kristem na trůnu, jako s ním byl Kristus ztotožněn na kříži. Spravedlnost nemá žádnou žalobu, kterou by mohla vznést proti věřícímu, protože nemá žádnou žalobu proti Kristu. A je tomu tak provždy. Kdyby mohla být vznesena nějaká žaloba proti věřícímu, znamenalo by to pochybovat o skutečnosti Kristova ztotožnění se s ním na kříži a o dokonalosti Kristova díla pro něj učiněného. Kdyby proti velebiteli oné dávné doby, navracejícímu se od obětování za hřích, bylo vzneseno obvinění kvůli onomu hříchu, za který tekla krev jeho oběti, co by asi odpověděl? Nejspíše toto: „Ten hřích byl odstraněn krví oběti a Hospodin přece řekl: Bude mu odpuštěno.“ Oběť zemřela místo něho a on žil místo oběti.
Takový byl předobraz. A pokud jde o jeho naplnění? Když oko víry vidí Krista co oběť za hřích, vidí Jej jako Toho, jenž přijal skutečný lidský život a vzdal se ho na kříži, poněvadž tam, a jenom tam, Mu byl přičten hřích. Ale vidí Jej také jako Toho, který mocí božského a věčného života vstal z mrtvých a nyní tento Svůj božský a věčný život vzkříšení udílí všem, kdo věří v Jeho jméno. Hřích je odstraněn s životem, jemuž byl připojen. A nyní každý pravý věřící namísto života, s nímž byl spojen hřích, má život, ke kterému se pojí spravedlnost. Vzhledem ke Kristovu vítěznému životu ve vzkříšení už nikdy nemůže vyvstat otázka hříchu; a právě toto je ten život, který má věřící. Jiného života tu není. Vše kromě toho je smrt, poněvadž vše mimo to je pod mocí hříchu. „Kdo má Syna, má život;“ (1. Jana 5,12) a kdo má život, má také spravedlnost. Obě ty věci jsou neoddělitelné, poněvadž Kristus je obojí. Jestliže soud a Kristova smrt na kříži byly skutečností, potom jsou skutečností život a spravedlnost věřícího. Jestliže přičtení hříchu bylo skutečností pro Krista, je přičtená spravedlnost skutečností pro věřícího. To první je stejně pravdivé a skutečné jako to druhé; kdyby tomu tak nebylo, byl by Kristus zemřel nadarmo. Pravým a neochvějným základem pokoje je, že nárokům Boží přirozenosti vzhledem k hříchu bylo dokonale učiněno zadost. Ježíšova smrt je všechny uspokojila, a to navěky. A kde pro to najde probuzené svědomí důkaz? V té velké skutečnosti vzkříšení. Vzkříšený Kristus potvrzuje plné vykoupení věřícího – jeho úplné osvobození od jakéhokoliv požadavku. „Kterýž vydán jest pro hříchy naše, a vstal z mrtvých pro ospravedlnění naše.“ (Řím. 4,25) Jestliže některý křesťan neví, že jeho hřích je odstraněn, a to provždy odstraněn, znamená to, že si velmi málo cení krve své božské oběti za hřích. Znamená to, že popírá její dokonalost – ono sedminásobné kropení krví před Hospodinem.
A nyní, dříve než se odpoutáme od tohoto základního bodu, jímž jsme se právě zabývali, bych se chtěl obrátit k srdci a ke svědomí čtenáře s velice vážnou otázkou. Dovol, milý příteli, abych se tě zeptal, zda jsi byl přiveden až k tomu, že jsi spočinul na tomto svatém a blahém základu? Zda víš, že otázka tvého hříchu byla provždy vyřízena? Položil jsi věrou svou ruku na hlavu Oběti za hřích? Viděl jsi, jak smírčí Kristova krev s tebe sňala všechnu tvou vinu a odnesla ji do mohutných vod božího zapomenutí? Má Boží Spravedlnost něco proti tobě? Jsi osvobozen od nevýslovných hrůz provinilého svědomí? Prosím, nebuď upokojen dříve, než budeš moci dát radostnou odpověď na všechny tyto otázky. Buď ujištěn, že je blahou výsadou i toho nejslabšího dítka v Kristu radovat se z plného a věčného odpuštění hříchů na základě dokonaného smíření; a proto jestliže někdo učí jinak, znamená to, že snižuje Kristovu oběť na úroveň „kozlů a býků“. Jestliže nemůžeme vědět, že naše hříchy nám byly odpuštěny, kde je potom radostná zvěst evangelia? Cožpak křesťan, co se týče oběti za hřích, není na tom nijak lépe než Žid? Ten mohl vědět, že jeho záležitosti byly krví každoroční obětí na jeden rok vyřízeny. A křesťan by neměl mít vůbec žádnou jistotu? Jistěže ano. Avšak jestliže tu nějaká jistota je, pak musí být věčná, poněvadž spočívá na věčné oběti.
A právě to je základem velebení. Plná jistota, že hřích je odstraněn nevzbuzuje ducha sebedůvěry, ale ducha chvály, vděčnosti a velebení. Nepůsobí ducha samolibosti, nýbrž líbení se Kristu, čímž se budou, Bohu budiž chvála, vyznačovat všichni vykoupení po celou věčnost. Nepovede nás k tomu, abychom o hříchu smýšleli lehkovážně, ale abychom vysoce smýšleli o milosti, která ten hřích dokonale odpustila, a o krvi, Která ho dokonale zahladila. Je nemožné, aby někdo hleděl na kříž, viděl to místo, které Kristus zaujal, přemýšlel o utrpeních, která On strpěl, uvažoval o těch třech hrozných hodinách temna – a zároveň smýšlel lehkovážně o hříchu. Jestliže jsme v moci Ducha Svatého pronikli ke všemu tomu, musejí následovat dvě věci, a to odpor k hříchu ve všech jeho projevech a opravdová láska ke Kristu, k Jeho lidu a k Jeho věci.
Uvažme nyní, co se dělo s „masem“ či „tělem“ oběti, ve které, jak jsme již řekli, máme pravý základ učednictví. „A tak celého volka vynese ven za stany na místo čisté, tam, kdež se popel vysýpá, a spálí jej na dříví ohněm.“ (3. M. 4,12) Na ten úkon je možné dívat se dvojím způsobem. Předně jako na vyjádření místa, které pro nás Pán Ježíš zaujal, když nesl hřích, a za druhé jako na vyjádření místa, kam byl vyvržen světem. A k tomuto druhému bodu bych chtěl nyní upoutat čtenářovu pozornost.
Použití skutečnosti, že Kristus „vně za branou trpěl“, jak to apoštol činí ve 13. kapitole epištoly Židům, je hluboce praktické. „Vyjděme tedy k Němu ven ze stanů (správně: „ven mimo tábor“ – p. p.), pohanění Jeho nesouce.“ (13. v.) Jestliže Kristova utrpení nám zajistila vstup do nebe, pak místo, kde On trpěl, vyjadřuje naše zavržení od světa. Jeho smrt nám opatřila místo tam nahoře; místo, kde On zemřel, nás zbavuje místa zde dole.15 On „trpěl vně za branou“ a tím postavil stranou Jeruzalém jako tehdejší středisko Božího působení. Nyní není na zemi žádné takové posvěcené místo. Kristus ve Svém utrpení zaujal místo mimo okruh náboženství tohoto světa, mimo jeho politiku a mimo všecko, co k němu náleží. Svět Ho nenáviděl a vyvrhl Ho. Proto čteme: „Vyjděme….“ To je zásada týkající se všeho, co zde člověk může vytvořit v podobě nějakého „tábora“, bez ohledu na to, co tím táborem je. Jestliže lidé postaví nějaké „svaté město“, musíš zavrženého Krista hledat „venku za branou“. Jestliže lidé zbudují nějaký náboženský tábor, nechť se už jmenuje jakkoliv, musíš z něho „vyjít ven“, abys nalezl zavrženého Krista. Ne že by se nemohla slepá pověra pídit ve zbořeninách Jeruzaléma po nějakých pozůstatcích po Kristu. Jistě to bude dělat a také to dělala. Snaží se najít, kde stál Jeho kříž a kde byl Jeho hrob, a uctívat je. Lakomství lidské přirozenosti si po staletí činilo z pověrčivosti lidské přirozenosti výnosný obchod pod lstivou záminkou, že uctívá tzv. starobylá svatá místa. Avšak jediný paprsek světla z nebeského zdroje nám ukáže, že musíme „vyjít ven“ ze všech těchto věcí, abychom mohli nalézt zavrženého Krista a radovat se z obecenství s Ním.
Avšak čtenář si uvědomí, že v té duši probouzející výzvě, abychom „vyšli ven“, je zahrnuto mnohem více, než pouhé odvrácení se od hrubých nesmyslů nevědomé pověry, či lstivých plánů lidského lakomství. Je mnoho těch, kdo dovedou mocně a výmluvně ukazovat pravou tvář všech těchto věcí, kteří ale ve skutečnosti jsou dalecí myšlenky následovat apoštolského vybídnutí. Jestliže lidé zřídí nějaký „tábor“ a shromáždí se kolem nějaké korouhve, jež je zdobena nějakým důležitým článkem pravdy nebo nějakým vzácným ustanovením, mohou-li se odvolat na nějaké pravověrné vyznání víry, na nějaký chytře vypracovaný a jasný systém učení, na okázalé obřady, schopné uspokojit nejvroucnější tužby náboženské přirozenosti člověka – ano, jestliže tu některé či všechny tyto věci jsou, je zapotřebí skutečné duchovní rozumnosti k rozeznání pravé moci a dosahu těch slov: „Vyjděme ven“, – a je třeba i velké duchovní síly a rozhodnosti k tomu, abychom podle nich jednali. Měli bychom jim však rozumět a podle nich jednat, neboť je zcela jisté, že ovzduší tábora, ať jest jeho základem či korouhví cokoli, ničí osobní obecenství se zavrženým Kristem; a žádná z tak zvaných náboženských výhod nikdy nenahradí ztrátu tohoto obecenství. Naše srdce jsou stále nakloněna upadat do mrtvých a prázdných forem. Tak tomu bylo vždy ve vyznávající církvi. Tyto formy mohly mít svůj původ ve skutečné síle. Mohly být kdysi výsledkem skutečného působení Ducha Božího. Ale je zde pokušení zachovávat takovou formu, když duch a síla jsou už dávno pryč. A to je v zásadě vzdělávání tábora. Židovský systém se mohl chlubit Božím původem. Žid mohl vítězně ukázat na chrám s jeho nádhernou bohoslužbou, s jeho kněžstvem, oběťmi a vším zařízením, a říci, že toto vše bylo zřízeno od Boha Izraelova. Mohl, jak bychom my řekli, udat kapitolu a verš pro dokázání kterékoli věci spojené se systémem, s nímž byl spjat. Kde je nějaký systém, ať starověký, středověký nebo novodobý, který by mohl uplatnit tak vysoké a mocné nároky, anebo působit na srdce takovou váhou autority? A přece příkaz zněl: „VYJDĚME VEN.“
Toto je hluboce vážná věc. Dotýká se to nás všech, protože v nás ve všech je sklon sklouznout od obecenství s živým Kristem a upadnout do mrtvé formy a zvyku. Odtud praktická síla slov: „Vyjděmež tedy k Němu….“ Není řečeno: „Vyjděme ven z jednoho systému do druhého, z jednoho názorového směru do jiného, z jedné společnosti lidi do druhé.“ Nikoli, my máme vyjít ven ze všeho, co zasluhuje pojmenování „tábor (stany)“, a to „k Němu“, jenž „venku za branou trpěl“. Pán Ježíš je dnes právě tak opravdu venku za branou, jako byl, když tam trpěl před devatenácti stoletími. Co Jej přivedlo do tohoto postavení venku? „Náboženský svět“ oné doby. A náboženský svět tehdejší doby je podle smýšlení a zásad dnešním náboženským světem. Svět stále zůstává světem. Není „nic nového pod sluncem“. Kristus a svět nikdy nejsou jedno. Svět si sice oblékl křesťanský kabát, ale jenom proto, aby jeho nenávist ke Kristu se pod ním mohla rozvinout do forem ještě horších. Neklamejme sami sebe! Jestliže chceme kráčet se zavrženým Kristem, musíme být zavrženým lidem. Jestliže náš Mistr „trpěl venku za branou“, nemůžeme my očekávat, že budeme vládnout uvnitř. Jestliže kráčíme v Jeho šlépějích, kam nás povedou? Jistě ne k vysokým místům tohoto bezbožného světa, který je bez Krista.
Tu mizí světa sláva a vadne jeho lesk.
Bůh k Svým se však přiznává a chce je k Sobě vést.
Kdo v světě velkým zdá se – bude pak pokořen.
Však v Kristově tu kráse, kdo s Ním je zavržen!
Náš Pán je opovrhovaným Kristem, zavrženým Kristem, Kristem venku za stany. Proto, milý čtenáři, vyjděme k Němu ven, nesouce Jeho pohanění. Nevyhřívejme se v paprscích přízně tohoto světa, poněvadž ten Ho ukřižoval a stále nezmírněnou nenávistí nenávidí Toho Milovaného, jemuž my vděčíme za vše v době přítomné i na věčnosti, a který nás miluje láskou, již ani mnohé vody nemohou uhasit. Neschvalujme proto přímo ani nepřímo žádnou věc, která se nazývá Jeho svatým jménem, ale ve skutečnosti nenávidí Jeho Osobu, nenávidí Jeho cesty, nenávidí Jeho pravdu, ano, nenávidí i pouhou zmínku o Jeho příchodu, buďme věrni svému nepřítomnému Pánu. Žijme pro Něho, jenž za nás zemřel. Zatímco naše svědomí spočívá na Jeho drahé krvi, nechť láska našeho srdce má za svůj nejdražší předmět Jeho Osobu, aby tak naše oddělení od „tohoto přítomného věku zlého“ nebylo pouze věcí nějaké formální zásady, nýbrž srdečným oddělením, poněvadž v něm není předmět tužeb našeho srdce. Kéž nás Pán ochrání od vlivu dnes tak rozšířené sobeckosti, která se sama považuje za svatou a nechtěla by být úplně bez náboženství, ale je nepřítelkyní Kristova kříže. Čeho nám je třeba, abychom mohli s úspěchem čelit této hrozné formě zla, nejsou nějaké zvláštní názory, neobyčejné zásady, chytře vymyšlené teorie nebo studená myšlenková přesnost. Je to hluboká oddanost Osobě Božího Syna, z celého srdce vycházející zasvěcení nás samých – těla, duše i ducha Jeho službě, jakož i upřímná touha po Jeho slavném příchodu. Toto jsou, milý čtenáři, obzvláštní potřeby doby, ve které právě žijeme. Nechtěl by ses potom z hloubi svého srdce připojit k volání: „Ó, Pane, obživ Své dílo!“ – „Naplň počet Svých vyvolených!“ – „Přijď Tvé království!“ – „Přijď, Pane Ježíši, přijď již!“?