Čím důkladněji hledíme na oběti, tím zřetelněji poznáváme, že žádná jednotlivá oběť nepodává úplný pohled na Krista. Jedině když vezmeme všechny společně, můžeme si utvořit takovou do jisté míry správnou představu. Každá oběť má své zvláštní rysy, které jsou jí vlastní. Pokojná oběť se od zápalné oběti liší v mnoha směrech; a jasné pochopení těch věcí, v nichž se některý předobraz liší od ostatních, nám pomůže k pochopení jeho obzvláštního významu.
Tak porovnáváme-li pokojnou oběť se zápalnou obětí, shledáme, že je zcela vynechána ona trojí činnost: „stahování kůže“,“rozsekání na díly“ a „vymytí vnitřností a noh vodou“. A to je zcela na místě. V zápalné oběti, jak jsme viděli, nalézáme Krista, jak se sám obětuje Bohu a Jeho oběť jest Bohem přijata. Proto musela být zobrazena naprostá úplnost Jeho vydání se, jakož i zevrubný postup zkoumání, jemuž se poddal. V pokojné oběti je hlavní myšlenkou obecenství velebitele. To není Kristus, jak Ho vidí a z Něho se raduje Bůh, nýbrž jak se z Něho těší velebitel v obecenství s Bohem. Proto řada činností má méně stupňů. Žádné srdce, byť byla jeho láska nevím jak silná, by se nemohlo nikdy povznést k výši Kristovy oddanosti Bohu nebo k přijetí a uznání Krista Bohem. Proto bylo potřebí jednoho předobrazu k vyjádření této stránky Kristovy smrti, v níž dokázal dokonalou oddanost Bohu. Tento předobraz máme v zápalné oběti, u níž jedině máme zmínku o výše uvedené trojí činnosti kněží.
Stejně je tomu i vzhledem k charakteru oběti. V zápalné oběti to měl být „samec bez vady“, zatím co u pokojné oběti to mohl být „samec nebo samice“, ale rovněž „bez vady“. Kristova přirozenost, ať už Krista vidíme tak, jak Ho znal jedině Bůh nebo jak se z Něho těšil velebitel v obecenství s Bohem, je vždy tatáž. V ní nemůže být žádné proměny. Jediným důvodem, proč „samice“ byla v pokojné oběti dovolena, tedy bylo, že tu šlo o menší schopnost velebitele těšit se z Toho, jenž sám v Sobě „včera i dnes, tentýž jest i na věky“. (Žid. 13)
Dále čteme ohledně zápalné oběti: „Páliti bude kněz všecko to na oltáři“, zatím co u pokojné oběti byla pálena jen část, totiž „tuk, ledviny a bránice“. To velice usnadňuje výklad. Nejlepší díl oběti byl položen na Boží oltář. Vnitřní části – skryté síly – něžné city našeho drahého Pána, byly věnovány Bohu, jenž jediný je mohl dokonale ocenit a těšit se z nich. Aronovi a jeho synům bylo za pokrm „hrudí sem i tam obracení“ a „plece vzhůru pozdvižení“.6 (Viz pozorně 3. M. 7,28–36) Všichni členové kněžské rodiny v obecenství se svou hlavou měli na pokojné oběti svůj podíl. A nyní se mohou všichni praví věřící, poněvadž jsou z milosti učiněni Božími knězi, sytit projevy hluboké lásky a silou té pravé Pokojné oběti – mohou se těšit z blahé jistoty, že mají neustále Kristovo milující srdce k svému potěšení a že Jeho mocné rámě je vždy podpírá.7 „To jest díl pomazání Aronova, a pomazání synů jeho z ohnivých obětí Hospodinových ode dne toho, v kterémž jim přistoupiti rozkázal k vykonávání kněžství Hospodinu; kterýž přikázal Hospodin, aby jim ode dne, v kterémž jich pomazal, dáván byl od synů izraelských právem věčným po rodech jejich.“ (3. M. 7,35–36)
Všechny tyto věci jsou důležitými rozdíly mezi zápalnou a pokojnou obětí; a postavíme-li obě ty oběti vedle sebe, ukáže se nám velice jasně jejich zvláštní charakter. V pokojné oběti je něco více, než jen oddanost Krista do Boží vůle. Je zde navíc velebitel, a to nejen jako divák, ale jako účastník – ne aby pouze hleděl, ale aby se sytil. To dává této oběti význačný charakter. Když hledím na Pána Ježíše v zápalné oběti, vidím Jej jako Toho, jehož srdce bylo oddáno jedinému cíli, totiž oslavení Boha a vykonání Jeho vůle. Ale když Jej vidím v pokojné oběti, nalézám Toho, jenž má ve Svém srdci a na Svém mocném rameni místo pro bezcenného a bezmocného hříšníka. V zápalné oběti hruď i plece, nohy a vnitřnosti, hlava i tuk, vše bylo páleno na oltáři – vše vystupovalo vzhůru jako líbezná vůně Bohu. Ale v pokojné oběti pro mne zůstává právě to, co mi je přiměřené. Také nejsem ponechán sám, abych se v osamění sytil tím, co odpovídá mým osobním potřebám. Nikterak. Těším se z toho v obecenství – obecenství s Bohem a v obecenství se svými spolukněžími. Sytím se v plném a šťastném vědomí, že tatáž oběť, jíž se sytí moje duše, osvěžila již Boží srdce, a dále že tentýž díl, jímž se sytím já, sytí také všechny mé spoluvelebitele. Obecenství je zde účelem – obecenství s Bohem – obecenství se svatými. Při pokojné oběti byl vyloučen jakýkoli druh nějaké izolovanosti. Bůh měl Svůj díl a také kněžská rodina měla svůj díl.
Rovněž tak je tomu s Tím, jenž je naplněním obrazu pokojné oběti. Tentýž Ježíš, jenž je předmětem zalíbení nebe, je zdrojem radosti, síly a potěchy každému věřícímu srdci; a nejenom každému srdci zvlášť, ale také společně celé Boží Církvi. Bůh ve Své nesmírné milosti dal Svému lidu tentýž předmět, jaký má On sám. „Obecenství naše jest s Otcem i se Synem Jeho Ježíšem Kristem.“ (1. Jana 1,3) Naše myšlenky o Ježíši se jistě nikdy nemohou povznést k výši Božích myšlenek. Naše ocenění takového předmětu musí vždy vyznít mnohem níže než jeho ocenění Bohem; a proto v onom předobrazu dům Aronův nemohl mít účast na tuku. Ale ačkoliv se nemůžeme nikdy pozvednout k úrovni božského ocenění Kristovy Osoby a oběti, přece však je to tentýž předmět, jímž se obíráme, a proto dům Aronův měl „hrudí sem i tam obracení a plece vzhůru pozdvižení“. Jak toto vše naplňuje naše srdce potěšením a radostí! Pán Ježíš, Ten, „který byl mrtvý, ale je živý na věky věků“, je nyní zvláštním předmětem pro Boží oko a myšlenky, a Bůh ve Své milosti dal také nám podíl na této veleslavné Osobě. Kristus je také náš předmět, předmět našich srdcí a našich chvalozpěvů. Když „učinil pokoj skrze krev kříže Svého“ (Kol. 1,20 – přel.), vystoupil na nebe a odtud seslal Ducha Svatého, toho „jiného Utěšitele“, skrze jehož mocnou službu se nyní sytíme „hrudím a plecemi“ naší božské „Pokojné oběti“. Kristus je vskutku naším pokojem a působí nám nesmírnou radost, že smíme vědět, že Boží zalíbení v základu našeho pokoje je tak veliké, že sladká vůně naší Pokojné oběti osvěžila Jeho srdce. To přidává tomuto předobrazu zvláštní půvab. Kristus jako zápalná oběť budí obdiv srdce. Kristus jako pokojná oběť upevňuje pokoj svědomí a vychází vstříc rozličným hlubokým potřebám duše. Aronovi synové mohli stát okolo oltáře zápalné oběti; mohli hledět na to, jak plamen té oběti vystupuje vzhůru k Bohu Izraelovu; mohli vidět, jak oběť je spálena až na popel; a při pohledu na to vše mohli sklonit hlavu a klanět se – ale pro sebe si nic neodnesli. Při pokojné oběti tomu bylo jinak. Nejen v ní viděli to, co bylo schopné vysílat k Bohu sladkou vůni, nýbrž co jim také mohlo dát hmotný podíl, jímž se mohli v blaženém a svatém obecenství sytit.
A jistě zvyšuje radost každého pravého kněze, když ví, že Bůh (užijeme-li řeči tohoto předobrazu) už má Svůj díl dříve, než kněz dostane hrudí a plece. Myšlenka na to dává velebení a obecenství výraz a sílu, pomazání a vznešenost. Ukazuje udivující milost Toho, jenž se uvolil sdílet se s námi o tentýž předmět, tentýž námět a tutéž radost. Něco nižšího – něco menšího by Ho nemohlo uspokojit. Přáním Otce je, aby marnotratný syn se sytil tučným teletem v plném obecenství s Ním. Nechce mu určit jiné, nižší místo, než u Svého vlastního stolu, ani jiný díl, než kterým se sytí sám. Mluva pokojné oběti je: „(Nám) veseliti a radovati se náleží.“ – „Hodujíce, buďme veselí.“ Taková je ta vzácná Boží milost! Jako účastníci takovéto milosti máme jistě všechny důvody se radovat; ale když slyšíme, jak náš Bůh říká: „Hodujíce, buďme veselí“, mělo by to vyvolávat v našich srdcích nepřetržitý proud chvály a díkčinění. Boží radost ze spasení hříšníků a Jeho radost z obecenství se svatými bude jistě po celou věčnost vyvolávat obdiv lidí i andělů.
Když jsme takto porovnali pokojnou oběť se zápalnou obětí, můžeme se nyní krátce na ni podívat v souvislosti s obětí suchou. Hlavním rozdílem zde je to, že při pokojné oběti bylo vylití krve, zatím co u suché oběti nikoliv. Obě byly oběťmi „líbezné vůně“, a jak nás poučuje 12. verš. 7. kapitoly, byly spolu velmi úzce spojeny. Avšak jak jejich společné body, tak i protiklady jsou plné významu a poučení.
Jedině v obecenství s Bohem může duše se zalíbením hledět na dokonalé člověčenství Pána Ježíše Krista. Bůh Duch Svatý musí způsobit správný pohled, jako též musí skrze Boží slovo řídit naše oko při hledění na „Člověka Krista Ježíše“. On mohl být zjeven „v podobnosti těla hřícha“; mohl žít a pracovat na této zemi; mohl uprostřed vší temnoty tohoto světa svítit plnou nebeskou září a krásou, které byly vlastní Jeho Osobě; mohl přejít rychle jako zářivé nebeské těleso přes obzor tohoto světa; a přesto vše mohl zůstávat mimo hříšníkovo zření.
Člověk nemohl vstoupit do hluboké radosti obecenství s tím vším prostě proto, že dosud nebyl položen základ, na kterém takové obecenství mohlo spočívat. V pokojné oběti je tento nezbytný základ plně a naprosto jasně dán. „Tedy položí ruku svou na hlavu oběti své, i zabije ji u dveří stánku shromáždění; a kropiti budou kněží, synové Aronovi, krví na oltář vůkol.“ (3. M. 3,2) Zde máme něco, co suchá oběť neposkytuje, totiž pevný základ pro velebitelovo obecenství s veškerou Kristovou plností, vzácností a krásou, a to tou měrou, jak je milostivým působením Ducha Svatého uschopněn si je osvojit. Poněvadž stojíme na pevném základu, jejž nám dává „drahá krev Kristova“, můžeme s uklidněným srdcem a velebícím duchem sledovat všechny ty úžasné výjevy spjaté s člověčenstvím našeho Pána Ježíše Krista. Kdybychom měli z Krista jen tu stránku, kterou nám podává suchá oběť, chybělo by nám jak oprávnění, tak i základ ke hledění na Něho a k radování se z Něho. Kdyby tu nedošlo k vylití krve, nebylo by pro hříšníka žádné takové oprávnění, ani pevný základ. Ale 3. M. 7,12 spojuje suchou oběť s pokojnou obětí a tím nás učí, že když naše duše nalezly pokoj, můžeme se radovat v Tom, jenž „učinil pokoj“ a jenž jest „náš pokoj“.
Avšak je třeba jasně rozumět tomu, že ačkoliv v pokojné oběti máme vylití krve a kropení krví, přece zde není obsažena myšlenka nesení hříchu. Když hledíme na Krista v pokojné oběti, nestojí před námi jakožto nositel našich hříchů, jak je tomu v oběti za hřích a za vinu, nýbrž, poněvadž Kristus hříchy nesl, vidíme Ho jako základ našeho pokojného a šťastného obecenství s Bohem. Kdyby šlo o nesení hříchu, nemohlo by být řečeno: „Oběť zajisté ohnivá jest, vůně líbezná (král.: „spokojující“) Hospodinu.“ (Porovnej verše 3,5 a 4,10 – 12) Ale ačkoli zde není vyjádřena myšlenka nesení hříchu, přece je učiněno dokonalé opatření pro toho, kdo o sobě ví, že je hříšník; jinak by tu nemohl mít žádný podíl. Abychom mohli mít obecenství s Bohem, musíme být „ve světle“; a jak je to možné? Jen na základě oné vzácné pravdy, že „krev Krista Ježíše Syna Jeho očišťuje nás od všelikého hříchu.“ (1. Jana 1,7) Čím více zůstáváme ve světle, tím lépe rozeznáváme vše to, co je opakem tohoto světla; a také máme hlubší smysl pro cenu té krve, která nás zmocňuje být ve světle. Čím těsněji se ve svém životě budeme vinout k Bohu, tím více budeme poznávat ta „nestihlá bohatství Kristova“.
Je nám tolik třeba, abychom byli upevněni v pravdě, že v Boží přítomnosti můžeme být jedině jako účastníci života z Boha a jako stojící v Boží spravedlnosti. Otec mohl mít marnotratného syna u svého stolu jen jako oděného „tím rouchem prvním“ a ve všech důsledcích Svého spojení s ním. Kdyby marnotratný syn byl ponechán ve svých hadrech nebo postaven do domu jen jako „nájemník“, nikdy bychom neslyšeli ta slavná slova: „Hodujíce, buďme veselí. Neboť tento syn můj byl umřel, a zase ožil; byl zahynul, a nalezen jest.“ A tak tomu je se všemi pravými věřícími. Jejich stará přirozenost již není uznána před Bohem jako existující. Bůh ji má za mrtvou a za takovou by ji měli mít také oni. Pro Boha je mrtvá, pro víru je mrtvá. Musí být držena jako ve smrti. Do Boží přítomnosti jsme nepřišli polepšením své staré přirozenosti, nýbrž jako vlastníci přirozenosti nové. Marnotratný syn nedostal místo u otcova stolu proto, že vyspravil hadry svého dřívějšího stavu, nýbrž proto, že byl oblečen v roucho, které nikdy před tím neviděl a na které ani nepomyslel. Nepřinesl si toto roucho s sebou z „daleké krajiny“, ani si je neobstaral cestou; ale otec je měl pro něho připravené doma. Marnotratný syn si je sám nezhotovil, ani při jeho zhotovení nepomáhal, nýbrž otec je pro něho opatřil a radoval se, že je může na něm vidět. Tak tomu bylo, když společně usedli, aby se ve šťastném obecenství sytili tím „tučným teletem“.
Nyní přejdu k citování celého „řádu oběti pokojné“, ve kterém nalezneme některé další velmi zajímavé body – (body, které jsou pro ni zvlášť příznačné). „Tento pak bude řád oběti pokojné, kterouž by obětoval Hospodinu. Jestliže by ji obětoval v oběti chvály, tedy obětovati bude v oběť chvály koláče nekvašené, olejem zadělané, a oplatky nekvašené, olejem pomazané, a mouku bělnou smaženou, s těmi koláči olejem zadělanými. Mimo ty koláče také chléb kvašený obětovati bude v oběť svou, v oběť chvály pokojných obětí svých. A budeť obětovati z něho jeden pecník, ze vší té oběti Hospodinu oběť ku pozdvižení, a ten přináležeti bude tomu knězi, kterýž kropil krví té oběti pokojné. Maso pak oběti, z té oběti chvály, jenž jest oběť pokojná, v den obětování jejího jedeno bude, aniž co zůstane z něho do jitra. Jestliže by pak ze slibu aneb z dobré vůle obětoval oběť svou, tolikéž v den obětování jejího jedena bude; a jestliže by co zůstalo z toho, tedy na druhý den jísti se bude. Jestliže by pak co masa z té oběti zůstalo do třetího dne, ohněm spáleno bude. Pakli by kdo přece jedl maso oběti pokojné dne třetího, nebude příjemný ten, kterýž je obětoval, aniž přijata bude, ale ohavnost bude, a kdož by koli jedl je, ponese nepravost svou. Též maso, kteréž by se dotklo něčeho nečistého, nebude jedeno, ale ohněm spáleno bude, maso pak jiné, kdož by koli čistý byl, bude moci jísti. Neboť člověk, kterýž by jedl maso oběti pokojné, kteráž jest Hospodinu (obětována), a byl by poskvrněný: tedy vyhlazen bude člověk ten z lidu svého. A kdož by se dotkl něčeho nečistého, buďto nečistoty člověka, buď hovada nečistého aneb všeliké ohavnosti nečisté, a jedl by maso z oběti pokojné, kteráž jest Hospodinu (posvěcena): tedy vyhlazen bude člověk ten z lidu svého.“ (3. M. 7,11–21)
Nejprve je třeba poukázat na velkou důležitost toho, abychom přesně rozeznávali mezi hříchem v těle a hříchem na svědomí. Jestliže tyto dvě věci zaměňujeme, musí naše duše být ve zmatku a naše velebení oslabeno. Pozorné zvážení veršů 1. Jana 1,8–10 velice osvětlí tento předmět, jehož pochopení je tak nezbytné k náležitému porozumění celému učení o pokojné oběti a zvláště té části, k níž jsme nyní dospěli. Nikdo si nebude tolik vědom v nás přebývajícího hříchu jako ten, kdo chodí ve světle. „Pakliť díme, že hříchu nemáme, sami se svodíme, a pravdy v nás není.“ V předchozím verši čteme, že „krev Krista Ježíše Syna Jeho očišťuje nás od všelikého hříchu“. V těchto verších je jasně zdůrazněn a ukázán rozdíl mezi hříchem v nás a hříchem na nás. Říkat, že na věřícím v Boží přítomnosti je hřích, znamená uvádět v pochybnost očisťující působnost Ježíšovy krve a popírat pravdu Božího svědectví. Jestliže Ježíšova krev může dokonale očistit, je svědomí věřícího očištěno dokonale. Tak předkládá tuto věc Boží slovo; a my musíme mít vždy na paměti, že od Boha samého se musíme učit, jaký je skutečný stav věřícího v Jeho očích. My jsme spíše nakloněni zaměstnávat se tím, že říkáme Bohu, co jsme sami v sobě, než abychom Jeho nechali říkat nám, co jsme v Kristu. Jinými slovy: jsme více zaujati vlastními myšlenkami o sobě než tím, co o Sobě zjevuje Bůh. Bůh k nám mluví na základě toho, čím je sám v Sobě, a toho, co učinil v Kristu. Taková je podstata a způsob Jeho zjevení, jichž se víra chápe, a tak je duše naplněna dokonalým pokojem. Boží zjevení je jedna věc, mé poznání něco naprosto jiného.
Ale totéž Slovo, jež nám říká, že nemáme hřích na sobě, nám stejně důrazně a jasně říká, že máme hřích v sobě. „Pakliť díme, že hříchu nemáme, sami se svodíme, a pravdy v nás není.“ Každý, kdo má v sobě „pravdu“, bude také vědět, že má v sobě i „hřích“; neboť pravda zjevuje každou věc tak, jaká skutečně je. Co tedy máme činit? Naší výsadou je kráčet v síle nové přirozenosti, tak aby „hřích“, který v nás přebývá, se nemohl projevovat v podobě „hříchů“. Křesťanovo postavení je postavením vítězství a svobody. Je vysvobozen nejenom od viny hříchu, nýbrž také od hříchu jako principu vládnoucího v jeho životě. „To vědouce, že starý člověk náš s Ním spolu ukřižován jest, aby bylo umrtveno tělo hřícha, abychom již potom nesloužili hříchu. Nebo kdožť umřel, ospravedlněn (osvobozen) jest od hříchu… nepanujž tedy hřích v smrtelném těle vašem, abyste povolovali jemu (poslouchali ho) v žádostech jeho... Nebo hřích nebude panovati nad vámi; nejste zajisté pod zákonem, ale pod milostí.“ (Řím. 6,6–14) Hřích tu skutečně je, a to s celou svou původní ošklivostí; ale věřící je „hříchu mrtev“. Jak? Zemřel v Kristu. Podle přirozenosti byl kdysi mrtvý ve hříchu. Z milosti však nyní je mrtev hříchu. Jaký nárok si může něco anebo někdo činit na mrtvého člověka? Vůbec žádný. Kristus „zemřel hříchu jednou“ a věřící zemřel hříchu v Kristu. „Jestližeť jsme pak zemřeli s Kristem, věříme, že spolu s Ním také živi budeme. Vědouce, že Kristus vstav z mrtvých, již více neumírá, smrt nad Ním již více nepanuje. Nebo že umřel, hříchu umřel jednou; že pak jest živ, živ jest Bohu.“ (Řím. 6,8–10) Co z toho vyplývá pro věřící? „Tak i vy za to mějte, že jste zemřeli zajisté hříchu, ale živi jste Bohu v Kristu Ježíši, Pánu našem.“ Takové je nezměnitelné postavení věřícího před Bohem, takže je jeho svatou výsadou se těšit osvobození od hříchu, který nad ním dříve panoval, ačkoliv v něm ještě přebývá.
Jestliže ale nyní někdo zhřeší, co potom? Inspirovaný apoštol nám dává plnou a velice požehnanou odpověď: „Jestliže pak budeme vyznávati hříchy své, věrnýť jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti.“ (1. Jana 1,9) Vyznání je způsob, jímž je svědomí udržováno svobodné. Apoštol neříká: „Jestliže pak budeme prosit za odpuštění, věrnýť jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil.“ Není pochyb o tom, že je pro dítě vždycky dobré, když může otci do ucha zašeptat, co je tíží, když mu může vyprávět o své slabosti, vyznat mu svou pošetilost, slabost a selhání. To vše je jistě pravda. A nadto je rovněž pravdou, že náš Otec velice milostivě a milosrdně vychází vstříc Svým dětem ve vší jejich slabosti a nevědomosti; ale ačkoliv tomu tak skutečně je, Duch Svatý skrze apoštola prohlašuje, že „jestliže vyznáme“, je Bůh „věrný a spravedlivý“, aby nám odpustil. Vyznání tedy je způsob dle Boha. Křesťan, který chybil myšlenkou, slovem nebo skutkem, by se celé dny a měsíce bez přestání mohl modlit za odpuštění, aniž by měl ujištění z 1. Jana 1,9, že mu bylo odpuštěno; zatím co jakmile opravdově svůj hřích před Bohem vyzná, je to věcí prosté víry, aby věděl, že mu je dokonale odpuštěno a že je dokonale očištěn.
Je nesmírný rozdíl mezi „prosbou o odpuštění“ a mezi „vyznáním našich hříchů“, ať se na věc díváme ve vztahu k Božímu charakteru, ke Kristově oběti, anebo ke stavu naší duše. Je jistě možné, že něčí modlitba v sobě obsahuje vyznání hříchu, ať už byl jakéhokoliv druhu, takže se dojde k téže věci. Ale vždycky je dobré se přesně držet Písma v tom, co myslíme, co říkáme a co děláme. Musí být zřejmé, že když Duch Svatý mluví o vyznání, nemyslí tím prošení. A je rovněž zřejmé, že On ví, že vyznání obsahuje mravní prvky a dociluje praktických výsledků, které prosba o odpuštění neobsahuje. Skutečně bylo často shledáno, že zvyk prosit Boha o odpuštění hříchů prozradil velkou nevědomost o způsobu, jakým se Bůh zjevil v Osobě a díle Krista, o poměru, do kterého Kristova oběť věřícího postavila, a o božském způsobu osvobození svědomí od břemene hříchu a jeho očištění od poskvrny hříchu.
Bůh, pokud jde o hříchy věřícího, byl dokonale uspokojen Kristovým křížem. Na onom kříži bylo učiněno plné smíření za každou, i tu nejmenší částečku hříchu v přirozenosti věřícího a na jeho svědomí. Proto Bůh už nevyžaduje žádné další smíření. Nepotřebuje už další popud, aby naklonil Své srdce věřícímu. Nemáme zapotřebí Jej prosit, aby byl „věrný a spravedlivý“, když Jeho věrnost a spravedlnost byly skrze Kristovu smrt tak slavně ukázány, obhájeny a uspokojeny. Naše hříchy nikdy nemohou přijít do Boží přítomnosti, poněvadž je tam místo nich Kristus, který je všechny nesl a odstranil. Ale jestliže zhřešíme, naše svědomí to bude cítit, ano, sám Duch Svatý v nás tento pocit vyvolá. Nemůže dovolit, aby třeba jen jedna lehkomyslná myšlenka prošla neodsouzená. Co ale v takovémto případě? Dostane se náš hřích do Boží přítomnosti? Nalezne místo v nezkaleném světle vnitřní svatyně? Rozhodně ne! Tam je přece „Přímluvce“ – „Ježíš Kristus, ten spravedlivý“, aby udržoval v naprosté neporušenosti poměr, v němž stojíme. Ale i když hřích nemůže změnit Boží myšlenky o nás, může (a skutečně tak činí), ovlivnit naše myšlenky o Bohu.8 Ačkoliv si hřích nemůže prorazit cestu do Boží přítomnosti, může se dostat k nám, a to velice skličujícím a pokořujícím způsobem. Ačkoliv nemůže zastřít Přímluvce před Božím zrakem, může Jej zakrýt zraku našemu. Sbírá se jako těžký, temný oblak na našem duchovním obzoru, takže naše duše se nemohou slunit v požehnaných paprscích laskavé Otcovy tváře. Hřích se nemůže dotknout našeho poměru k Bohu, ale může být velice vážně dotčena naše radost z tohoto poměru. Co máme tedy činit? Písmo odpovídá: „Jestliže budeme vyznávati hříchy své, věrnýť jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti.“ Vyznáním je naše svědomí očištěno, blahé vědomí o našem poměru k Otci je obnoveno, temný mrak rozptýlen, onen mrazivý a deptající vliv je odstraněn a naše myšlenky o Bohu opět napraveny. Tak je tomu podle Božích myšlenek a my můžeme vpravdě říci, že srdce, které jednou poznalo, co to je vyznání, bude také cítit božskou moc apoštolových slov: „Synáčkové moji, totoť vám píši, ABYSTE NEHŘEŠILI.“ (1. Jana 2,1)
Je ovšem určitý druh prošení o odpuštění, který svědčí o tom, že takový člověk ztratil z očí ten dokonalý základ odpuštění položený v oběti na kříži. Jestliže Bůh odpouští hříchy, musí být, když to činí, „věrný a spravedlivý“. Je ale zcela jasné, že naše modlitby, ať jsou jakkoliv vážné a upřímné, nikdy nemohou vytvořit základ pro Boží věrnost a spravedlnost k odpuštění našich hříchů. To mohlo učinit jedině dílo vykonané na kříži. Tam byla plně potvrzena Boží věrnost i spravedlnost, a to nejen přímo vzhledem k našim skutečným hříchům, nýbrž i vzhledem k jejich kořenu a zdroji v naší přirozenosti. Bůh už soudil naše hříchy na Osobě našeho Zástupce „na dřevě“; a my tím, že činíme vyznání, soudíme sami sebe. To je velice důležité k dosažení Božího odpuštění a napravení. I ten nejmenší nevyznaný, neodsouzený hřích ležící na svědomí úplně ruší naše obecenství s Bohem. Hřích v nás toto nemusí činit; ale jestliže trpíme, aby hřích zůstával na nás, nemůžeme mít obecenství s Bohem. On odstranil naše hříchy takovým způsobem, že nás může mít ve Své přítomnosti; a dokud zůstáváme v Jeho přítomnosti, hřích nás nebude znepokojovat. Jestliže se však z Boží přítomnosti vzdálíme a dopustíme se hříchu třeba jen myšlenkou, musí být nezbytně naše obecenství přerušeno, a to tak dlouho, dokud vyznáním nebudeme od toho hříchu opět osvobozeni. Snad není nutné dodávat, že toto všechno je založeno na dokonalé oběti a spravedlivé přímluvě Pána Ježíše Krista.
A konečně nemůžeme dosti zdůraznit, jak veliký rozdíl je mezi skutečným vyznáním hříchu a prosbou za odpuštění ve vztahu ke stavu srdce před Bohem a vědomí o ošklivosti hříchu. Je mnohem snazší všeobecným způsobem prosit o odpuštění našich hříchů, než ty hříchy vyznat. Vyznání v sobě obsahuje sebeodsouzení; prosba o odpuštění toto nemusí zahrnovat a sama o sobě to ani neobsahuje. Toto samo již dostatečně zdůrazňuje, jak veliký je ten rozdíl. Sebeodsuzování je jednou z nejcennějších a nejprospěšnějších činností křesťanského života, a proto každý věrný křesťan si musí hluboce vážit všeho, co je působí.
Rozdíl mezi pouhou prosbou za odpuštění a opravdovým vyznáním hříchu máme neustále před očima, když jednáme s dětmi. Jestliže se dítě něčím provinilo, bývá mu mnohem méně za těžko prosit otce o odpuštění, než otevřeně a beze zbytku vyznat svou vinu. Při prošení o odpuštění může dítě mít v hlavě všelijaké myšlenky, které zlehčuji vědomí o zlu. Může si potají myslet, že si vlastně ani nezaslouží pokárání, ale pro jistotu přece jen otce poprosí o odpuštění. Naproti tomu při vyznání zla je právě to důležité, že zde je současně sebeodsouzení. Dále je možné, že dítě při prosbě o odpuštění je vedeno hlavně touhou uniknout následkům spáchaného zla, zatímco rozumní rodiče se budou vždy snažit utvářet ve svém dítěti správné vědomí o učiněném mravním zlu, a to je zde možné jedině ve spojení s úplným vyznáním viny, ve spojení se sebeodsouzením.
Tak tomu je i ve způsobu, jak Bůh jedná se Svými dětmi, když učinily něco zlého. Musí vidět celou věc přivedenou na světlo a důkladně odsouzenou. Chce nás nejenom přivésti k tomu, abychom se báli následků hříchu (které jsou nevyhnutelné), ale abychom samu tu věc nenáviděli, poněvadž je ohavná v Jeho očích. Kdyby se nám dostalo, když zhřešíme, odpuštění jenom proto, že jsme o to prosili, pak naše vědomí o hříchu a náš odpor k němu by nebyly zdaleka tak velké, a tudíž ani naše oceňování obecenství, z něhož se těšíme, by nebylo tak vysoké. Jaký mravní důsledek toto vše má na náš celkový duchovní stav, na náš celý charakter a praktický život, bude každému zkušenému křesťanu zřejmé.9
Celý tento sled myšlenek je v úzkém spojení se dvěma zásadami obsaženými v „zákonu (řádu)oběti pokojné“.
Ve 13. verši 7. kapitoly 3. Mojžíšovy knihy čteme: „mimo ty koláče také chléb kvašený obětovati bude oběť svou“; a přece ve 20. verši téže kapitoly čteme: „Člověk, kterýž by jedl maso z oběti pokojné, kteráž jest Hospodinu, a byl by poskvrněný (lépe: „a byla by na něm nečistota“): tedy vyhlazen bude člověk ten z lidu svého.“ Zde máme před sebou jasně obě ty věci, totiž hřích v nás a hřích na nás. „Kvas“ byl dovolen, poněvadž je zde hřích v přirozenosti velebitele. „Poskvrnění“ však bylo zakázáno, poněvadž na svědomí velebitele neměl lpět žádný hřích. Jestliže tu byl hřích, nemohla být řeč o obecenství. Bůh učinil skrze krev smíření opatření ohledně hříchu, o němž On ví, že je v nás – proto čteme o kvašeném chlebu pokojné oběti: „A bude obětovati z něho jeden pecník, ze vší té oběti Hospodinu oběť ku pozdvižení, a ten přináležeti bude tomu knězi, kterýž kropil krví té oběti pokojné.“ (14. v.) Jinými slovy: Co se týče „kvasu“ ve velebitelově přirozenosti, bylo učiněno dokonalé opatření skrze „krev“ oběti. Kněz, jenž obdržel kvašený chléb, musel také kropit krví. Bůh provždy odstranil náš hřích ze Své přítomnosti. Ačkoli ten hřích je v nás, není předmětem, na němž spočívá Boží oko. Bůh vidí jen krev, a proto může jít s námi a poskytovat nám se Sebou ničím nerušené obecenství. Ale jestliže dovolíme „hříchu“, který je v nás, aby se projevil v podobě „hříchů“, musí dojít k vyznání, odpuštění a očištění, než můžeme opět jíst z masa naší Pokojné oběti. Vyhlazení velebitele kvůli ceremoniální nečistotě odpovídá dnes přerušení obecenství věřícího kvůli nevyznanému hříchu. Jestliže by se někdo pokoušel mít ve svých hříších obecenství s Bohem, bylo by to rouhání, neboť by to předpokládalo myšlenku, že Bůh může mít obecenství s hříchem. „Díme-li, že s Ním obecenství máme, a ve tmě chodíme, lžeme, a nečiníme pravdy.“ (1. Jana 1,6)
Ve světle pravd, o nichž jsme právě mluvili, můžeme snadno pochopit, jak velice se mýlíme, když máme za to, že je známkou duchovnosti zaměstnávat se svými hříchy. Mohl by někdy být hřích nebo hříchy základem nebo předmětem našeho obecenství s Bohem? Jistě ne. Právě jsme viděli, že dokud nás zaměstnává hřích, naše obecenství je nutně přerušeno. Obecenství může být jenom „ve světle“ a ve světle bezpochyby není žádný hřích. Tam lze vidět jen krev, která naše hříchy odstranila a přivedla nás do Boží blízkosti, a dále Přímluvce, jenž nás v Boží blízkosti zachovává. Hřích je navždy vyhlazen ze základu, na němž se Bůh nalézá s velebitelem ve svatém obecenství. Co tvořilo předmět obecenství mezi otcem a marnotratným synem? Byly to snad synovy rozedrané šaty? Bylo to mláto „daleké krajiny“? V žádném případě. Nebylo to nic z toho, co si marnotratný syn přinesl. Bylo to přehojné opatření Otcovy lásky – „tučné tele“. Podobně je tomu s Bohem a každým pravým velebitelem. Sytí se společně ve svatém a vznešeném obecenství Tím, jehož drahá krev je uvedla do věčného spojení v tom světle, kam nikdy žádný hřích nemůže vniknout.
Také si ani na okamžik nesmíme myslet, že hledění na naše hříchy nebo zdržování se při nich je nějakou známkou pravé pokory anebo že ji vzbuzuje. Může tím být vyvolána nesvatá trudnomyslná rozmrzelost; ale pravá, hluboká pokora pramení z naprosto jiného zdroje. Kdy byl ztracený syn v nejhlubší pokoře? Když „přišel sám k sobě“ v cizí zemi, anebo v otcovském domě a v Otcově náruči? Cožpak není jasné, že jedině milost, která nás pozvedá do největších výšin obecenství s Bohem, je také jedině s to nás uvádět do největší hloubky pravé pokory? O tom nemůže být pochyb. Pokora pramenící ze shlazení našich hříchů musí vždy být hlubší než ona, která vyvěrá z jejich zjištění. Ta první nás spojuje s Bohem, druhá má co činit s naším „já“. Cesta k pravé pokoře je chodit s Bohem u vědomí a v moci toho poměru, do něhož nás uvedl. Učinil nás Svými dětmi; a jenom když chodíme jako tací, budeme pokorní.
Dříve než opustíme tuto část našeho předmětu, chtěl bych něco poznamenat o Večeři Páně, v níž je obzvláštním způsobem vyjádřeno obecenství Církve, takže lze o ní právem uvažovat v souvislosti s učením o pokojné oběti. Večeři Páně můžeme se svatým porozuměním slavit jenom tehdy, uznáváme-li její pravý ryze děkovný charakter. Je to obzvláštním způsobem slavnost díkčinění – díkčinění za dokonané spasení. „Kalich dobrořečení, kterémuž dobrořečíme, zdaliž není společnost (obecenství) krve Kristovy? A chléb, kterýž lámeme, zdaliž není společnost (obecenství) těla Kristova?“ (1. Kor. 10,16) Jestliže tedy někdo je schýlen pod vědomím tíže nějakého hříchu, nemůže s duchovním porozuměním slavit Večeři Páně, poněvadž tato slavnost je vyjadřováním úplného shlazení hříchů Kristovou krví. „Smrt Páně zvěstujete, dokudž nepřijde.“ (1. Kor. 11,26) V Kristově smrti vidí víra konec všeho, co náleželo k našemu postavení ve starém stvoření, a poněvadž Večeře Páně tuto smrt „zvěstuje“, je třeba se na ni také dívat jako na upomínku oné slavné skutečnosti, že břemeno hříchu věřícího bylo neseno Tím, jenž je navždy odstranil. Prohlašuje, že okovy hříchů, jimiž jsme kdysi byli svázáni a drženi, byly Kristovou smrtí s věčnou platností zlomeny a už nikdy nás nebudou moci svazovat nebo držet. Shromažďujeme se okolo stolu Páně v plné radosti jako vítězové. Díváme se zpět na kříž, kde boj byl vybojován a kde bylo dobyto vítězství; a díváme se kupředu na slávu, kde poznáme a okusíme plné a věčné výsledky toho vítězství.
Máme sice v sobě „kvas“, ale nemáme na sobě žádnou „nečistotu“. Proto nemáme upřeně hledět na své hříchy, ale na Toho, jenž je nesl na kříži a provždy je odstranil. Nemáme se „sami svodit“ pošetilou představou, že v sobě „hříchu nemáme“; ale rovněž nemáme popírat pravdu Božího Slova a účinnost Kristovy krve tím, že se zříkáme radosti z té vzácné pravdy, že nemáme na sobě hřích, neboť „krev Krista Ježíše Syna Jeho očišťuje nás od všelikého hříchu“. Je vskutku žalostné pozorovat těžké mraky, které se kupí kol Večeře Páně v mysli tak mnohých vyznávajících křesťanů. Svědčí to více než cokoli jiného o velké nevědomosti, která panuje ohledně nejjednodušších základních pravd evangelia. Jestliže je Večeře Páně stavena na jakoukoli jinou půdu, kromě na půdu vědomého spasení, okoušeného odpuštění a osobně poznaného osvobození, musí duše upadat do stále hustší a neproniknutelnější mlhy a nejistoty. To, co je vzpomínkou pouze na Krista, je pak užíváno, aby Kristus byl dáván stranou. Toho, co oslavuje dokonané spasení, je užíváno jako můstku k jeho dosažení. Takto ovšem jsou Boží ustanovení zneužívána a duše se dostávají do tmy, zmatku a klamu.
Jak velmi se od toho liší krásné ustanovení pokojné oběti! Jestliže se na ni díváme v jejím obrazném významu, vidíme, že v okamžiku, kdy byla vylita krev, mohl mít Bůh a velebitel na oběti podíl v blaženém a pokojném obecenství. Ničeho víc nebylo třeba. Pokoj byl způsoben skrze krev a na tomto základě mohlo začít obecenství. Jakékoli pochybování o způsobeném pokoji znamená smrtelnou ránu obecenství. Jestliže se obíráme marnými pokusy o zjednání pokoje s Bohem, bude nám jak obecenství, tak i velebení něčím naprosto cizím. Jestliže nebyla vylita krev pokojné oběti, je nemožné, abychom se mohli sytit „hrudím sem i tam obracení“ a „plecem vzhůru pozdvižení“. Ale jestliže v opačném případě ona krev byla vylita, je už zjednán pokoj. Bůh sám jej učinil a to víře stačí; a proto skrze víru máme obecenství s Bohem v poznání a radosti z dokonaného vykoupení. Okoušíme svěžest Boží radosti z toho, co On sám způsobil. Sytíme se Kristem v plnosti a blaženosti Boží přítomnosti.
Tento poslední bod je úzce spojen s jinou důležitou pravdou vyjádřenou v „řádu oběti pokojné“. „Maso pak oběti, z té oběti chvály, jenž jest oběť pokojná, v den obětování jejího jedeno bude, aniž co zůstane z něho do jitra.“ (7,15) To znamená, že obecenství velebitele nikdy nesmí být odděleno od oběti, na níž je to obecenství založeno. Dokud máme duchovní sílu k udržování tohoto spojení, je také velebení a obecenství udržováno svěží a líbí se Bohu; ale ne déle. Ve své mysli, ve svých srdečných citech a ve zkušenostech duše musíme zůstávat co nejblíže Oběti. To udělí našemu velebení sílu a stálost. Může se totiž stát, že začneme nějakou činnost nebo vyjadřujeme velebení a v srdci se přitom obíráme Kristem; avšak dříve než dospějeme ke konci, myslíme už na to, co činíme, anebo na lidi, kteří nás poslouchají; a tak upadáme v to, co lze nazvat „nepravostí svatých věcí“. (2. M. 28,38) Je to hluboce vážné a mělo by nás to podnítit k bdělosti. Můžeme své velebení započít v Duchu a dokončit v těle. Vždy by nám mělo jít o to, abychom ani na chvíli nepřekračovali míru síly, již nám v dané chvíli dává Duch Svatý; neboť Ten nás vždy bude udržovat v přímém zaměstnávání se Kristem. Jestliže při nás Duch Svatý způsobí „pět slov“ velebení nebo děkování, vyslovme jen těchto pět slov a skončeme. Budeme-li pokračovat, jíme maso naší oběti déle, než má být, a místo aby to bylo Bohu „příjemné“, stane se to „ohavností“. Mysleme na to a buďme bdělí! Nemusí nás to však nějak lekat. Bůh chce, abychom se ve všem našem velebení nechali vést Duchem a tak byli naplněni Kristem. Může přijmout jenom to, co je z Boha; a proto by chtěl, abychom Mu také přinášeli jenom to, co pochází od Něho.
„Jestliže by pak z slibu aneb z dobré vůle obětoval oběť svou, tolikéž v den obětovaní jejího jedena bude; a jestliže by co zůstalo z toho, tedy na druhý den jísti se bude.“ (7,16) Jestliže duše přistupuje k Bohu s velebením „z dobré vůle“, je takové velebení výsledkem větší míry duchovní síly, než když plyne z nějakého zvláštního projevu Boží milosti, který právě okusila. Jestliže se někomu dostane nějaké zvláštní přízně z ruky Pána, tu se duše hned pozvedá s díkčiněním k Bohu. V tomto případě je velebení vzbuzeno a spojeno s takovým projevem přízně či milosti – ať už jím je cokoliv, ale tím také končí. Jestliže však je srdce Duchem Svatým vedeno k dobrovolnému a uváženému velebení, bude to trvalejšího charakteru. Každé pravé velebení však bude vždy spjato s drahou obětí Krista.
„Jestliže by pak co masa z té oběti zůstalo do třetího dne, ohněm spáleno bude. Pakli by kdo přece jedl maso oběti pokojné dne třetího, nebudeť příjemný ten, kterýž ji obětoval, aniž přijata bude, ale ohavnost bude, a kdož by koli jedl je, ponese nepravost svou.“ (3. M. 7,17–18) Podle Božího úsudku vše, co není v přímém spojení s Kristem, je naprosto bezcenné. Může zde být mnohé, co vypadá jako velebení, co se ale posléze ukáže být jen pouhým výlevem přirozených citů; anebo veliká zdánlivá zbožnost může být jen tělesnou nábožností. Na přirozenost může náboženským způsobem působit řada věcí, jako např. okázalost a nádhera, obřady, hudba, slavnostní roucha a zvláštní obleky, vytříbená a líbivá liturgie s rozmanitými půvaby nádherných obřadů; přitom však pravé duchovní velebení může úplně chybět. Ano, nezřídka se stává, že tatáž přání a sklony, které jsou probouzeny a uspokojovány tak zvanou bohoslužbou, mohou najít velice vhodný pokrm v divadle nebo v koncertním sále.
Před tím vším se musí mít na pozoru všichni, kdo chtějí dbát toho, že „Bůh duch jest, a ti, kteří se Jemu klanějí, v duchu a pravdě musejí se klanět“. (Jan 4,24) Tak zvané náboženství odvrhlo hrubé výstřednosti středověku a zdobí se dnes velice působivým kouzlem kultury, umění a vymožeností současného světa. Sochařství, malířství a hudba plně stojí v jeho službách, přinášejíce mu do klína rozmanitost svých pokladů, které jako mocně působící prostředek ukolébávají nemyslící zástupy do spánku, který zpravidla bývá ukončen až nevýslovnými hrůzami smrti, soudu a jezera hořícího ohněm. Také náboženství může říci: „Oběti pokojné jsou u mne, dnes splnila jsem slib svůj… Koberci jsem obestřela lůže své, s řezbami a prostěradly Egyptskými. Vykadila jsem pokojík svůj myrhou a aloe a skořicí.“ (Přísloví 7,14–17) Tak láká zkažené náboženství svým mocným vlivem ty, kdo nechtějí slyšet nebeský hlas Moudrosti.
Milý čtenáři, chraň se všeho toho! Dbej, aby tvé velebení bylo vždy úzce, nerozlučně spjato s dílem kříže. Dbej, aby Kristus byl základem a předmětem a Duch Svatý silou tvého velebení. Dej pozor, aby vnější projevy tvého velebení nepřesahovaly skutečnou vnitřní sílu. Vyžaduje to mnohé bdělosti, abychom zůstali uchráněni toho zla. Je nesnadné rozeznat jeho začínající působení a postavit se proti němu. Píseň chvály můžeme začít zpívat v duchu pravého velebení a dříve než skončíme, můžeme upadnout do onoho zla, které v našem obrazu odpovídá jedení masa pokojné oběti třetího dne. Jedinou naší bezpečnou ochranou je zdržovat se blízko Ježíše. Jestliže pozdvihujeme svá srdce v „díkčinění“ za nějakou zvláštní milost, čiňme to v moci Kristova jména a Kristovy oběti. Jestliže se naše duše blíží k Bohu s velebením „z dobré vůle“, nechť se tak děje v moci Ducha Svatého. Takto bude naše velebení zjevovat onu svěžest, libou vůni, hloubku i mravní vznešenost, které se vždy projeví, máme-li Otce za předmět, Syna za základ a Ducha Svatého jako sílu svého velebení.
Kéž by tomu tak bylo, Pane, se vším Tobě se klanějícím lidem až do chvíle, kdy budeme tělem, duší a duchem v plném bezpečí Tvé vlastní věčné přítomnosti, mimo dosah všech neposvěcených vlivů falešného velebení a zkaženého náboženství a též mimo dosah různých překážek povstávajících z tohoto těla hříchu a smrti, které s sebou ještě nosíme!
Poznámka. – Je zajímavé si všimnout, že ačkoliv pokojná oběť je v pořadí třetí, přece „řád pokojné oběti“ je uveden jako poslední. Tato okolnost není bez významu. V žádné oběti není obecenství velebitele tak široce rozvinuto jako v pokojné oběti. V zápalné oběti je hlavním předmětem Kristus obětující se Bohu. V suché oběti máme Kristovo dokonalé člověčenství. V oběti za hřích se pak učíme, že proti hříchu v samém jeho kořenu bylo učiněno dokonalé opatření. V oběti za vinu je dána plná odpověď vzhledem ke skutečným hříchům, které se staly v životě. Ale v žádné z těchto obětí není rozvinuto učení o obecenství velebitele. To je zvláštním předmětem „pokojné oběti“; a mám za to, že právě toto je důvodem místa v pořadí, jež zaujímá její „řád“.
Tvoří závěr všeho a poučuje nás tak, že když jde o to, aby se duše sytila Kristem, musí to být úplný Kristus, viděný ve všech možných fázích Svého života, Svého charakteru, Své Osoby, Svého díla, Svých úřadů. A dále, že když jsme provždy skončili s hříchem a s hříchy, že se smíme radovat z Krista a sytit se Jím po věčné věky. Myslím, že by bylo opravdu škoda, kdybychom měli při těchto úvahách o obětech pominout tuto povšimnutíhodnou okolnost. Kdyby „řád pokojné oběti“ byl uveden v pořadí, v němž je uvedena sama oběť, byl by ihned za řádem suché oběti; ale namísto toho je uveden „řád oběti za hřích“ a „řád oběti za vinu“ a teprve potom „řád oběti pokojné“ uzavírá celek.