Nyní přikročíme k uvažování o suché oběti, která nám velice zřetelným způsobem představuje „Člověka Krista Ježíše“. Jako zápalná oběť představuje Krista ve smrti, tak Jej suchá oběť představuje v životě. Ani v jedné, ani v druhé se nejedná o otázku nesení hříchu. V zápalné oběti vidíme smíření, ale nikoli nesení hříchu – ne přičtení hříchu – ne vylití hněvu kvůli hříchu. Jak to můžeme vědět? Poněvadž na oltáři bylo vše stráveno. Kdyby se při zápalné oběti nějak jednalo o nesení hříchu, byla by spálena venku za táborem. (Srv. 3. M. 4,11.12 se Židům 13,11.)
Ale u suché oběti nenacházíme ani vylití krve. Shledáváme v ní prostě krásný obraz Krista, jak žil a sloužil na této zemi. Již tato skutečnost sama o sobě dostačí, aby podnítila duchovní mysl k bedlivému a s modlitbou konanému uvažování o této oběti. Čisté a dokonalé člověčenství našeho Pána je téma, jež musí zaujmout pozornost každého pravého křesťana. Je se co obávat, že o tomto svatém tajemství převládá velká uvolněnost myšlenek. Výrazy, které někdy slýcháme nebo čteme, jsou dostatečným důkazem toho, že základní učení o vtělení není zachováváno tak, jak je Boží slovo předkládá. Takové výrazy velmi pravděpodobně mají svůj původ v nepochopení skutečné povahy Kristových vztahů a pravého charakteru Jeho utrpení; ale ať pramení z jakékoliv příčiny, měly by být posouzeny ve světle Písma svatého a být odvrženy. Mnozí, kdo užívají takových výrazů, by se bezpochyby se spravedlivým rozhořčením a hrůzou zděsili skutečného učení, které je v nich obsaženo, kdyby před ně bylo postaveno ve svém pravém charakteru; a z toho důvodu bychom měli dbát, abychom neoznačili za nezdravé učení o této základní pravdě něco, co snad je jen nepřesnost výroků.
Je tu však něco, co by mělo plnou vahou doléhat na mysl každého křesťana, totiž ona zásadní, životně důležitá povaha učení o Kristově člověčenství. Toto leží u samých základů křesťanství, a právě proto se Satan od počátku horlivě snažil lidi v tomto směru zavádět. Téměř všechna hlavní falešná učení, která nalezla cestu do vyznávající církve, prozrazují satanský úmysl podrývat pravdu o Kristově Osobě. A dokonce když vážní, bohabojní mužové se namáhali bojovat proti těmto bludům, v mnohých případech upadali zase do omylů na opačné straně. Jak je proto důležité se přesně držet slov, jichž Duch Svatý použil při rozvinutí tohoto hlubokého, svatého tajemství! Rozhodně věřím, že v každém případě poddanost autoritě Písma svatého a moc života z Boha v duši se osvědčí jako účinný ochranný prostředek proti každému bludu. Není potřebí žádných vysokých teologických vědomostí, aby duše byla ostříhána před bludy ohledně učení o Kristu. Jestliže jenom „slovo Kristovo v nás přebývá bohatě“ a „Duch Kristův“ mocně působí v duši, potom pro Satana s jeho temnými, hroznými svody není místa. Jestliže se srdce těší z Krista, kterého nám ukazuje Písmo, jistě se odvrátí od falešných Kristů, které se snaží uvést Satan. Jestliže se sytíme Boží skutečností, bez váhání zavrhneme Satanův padělek. To je ten nejlepší možný způsob, jak ujít léčkám bludu, ať jsou jakékoliv podoby nebo jakéhokoliv rázu. „Ovce hlas Jeho slyší, a… jdou za Ním, neboť znají hlas Jeho. Cizího pak nikoli následovati nebudou, ale utekou od něho; neboť neznají hlasu cizích.“ (Jan 10,3–5) Vůbec není třeba, abychom byli obeznámeni s hlasem cizího proto, abychom se mohli od něho odvrátit. Vše, čeho je nám třeba, je, abychom znali hlas toho „dobrého Pastýře“. To nás ochrání před zavádějícím vlivem každého cizího hlasu. Proto ačkoli se cítím povolán varovat čtenáře před cizími hlasy ohledně Božího tajemství Kristova člověčenství, nepovažuji za nutné mluvit o těchto hlasech, nýbrž spíše se budu snažit vyzbrojit jej skrze Boží milost proti takovým hlasům tím, že poukážu na učení Písma o tomto předmětu.
Je málo věcí, v nichž tolik selháváme, jako v udržování živého obecenství s Pánem Ježíšem jako tím dokonalým Člověkem. Odtud pramení, že tak mnoho trpíme vnitřní prázdnotou, vyprahlostí, neklidem a zmateností. Kdybychom si s prostší dětinnou vírou přivlastnili pravdu, že na pravici Velebnosti v nebi se nalézá skutečný Člověk, jehož soucit je dokonalý, láska nezměrná, jehož moc je neomezená, moudrost nekonečná, jehož prostředky jsou nevyčerpatelné a bohatství neobsáhlá, jehož ucho je otevřeno pro každý vzdech, jehož ruka je otevřena pro jakoukoli naši potřebu a jehož srdce je plné nevýslovné lásky a něžnosti k nám – jak mnohem šťastnější bychom byli a mnohem nezávislejší na lidských proudech, ať už tečou kterýmkoliv řečištěm! Není žádná tužba srdce, kterou by Ježíš nemohl uspokojit. Touží po pravém soucitu? Kde jinde jej může nalézt, než u Něho, jenž proléval slzy společně s truchlícími sestrami z Bethanie? Touží po projevu upřímné lásky? Tu může nalézt jen v Jeho srdci, jež zpečetilo Svou lásku vlastní krví. Hledá podporu a ochranu skutečné moci? Stačí, aby jen vzhlédlo vzhůru k Němu, který učinil světy. Cítí srdce potřebu být vedeno nikdy neselhávající moudrostí? Nechť se uteče k Němu, jenž je ta zosobněná Moudrost, a „kterýž učiněn jest nám moudrost od Boha“. (1. Kor. 1,30). Slovem, v Kristu máme všechno. Boží mysl i Boží srdce nalezly v „Člověku Kristu Ježíši“ dokonalý předmět uspokojení; a jistě, jestliže v Osobě Krista je to, co může dokonale uspokojit Boha, je tam také to, co by mělo uspokojit i nás, a co nás uspokojí tou měrou, jakou skrze milostivé působení Ducha Svatého žijeme v obecenství s Bohem.
Pán Ježíš Kristus byl ten jediný dokonalý člověk, který kdy přišel na tuto zem. Byl zcela dokonalý: dokonalý v myšlenkách, dokonalý v slovu, dokonalý v jednání. Všechny mravní vlastnosti v Něm byly v božském, a proto dokonalém poměru. Žádný mravní rys nepřevažoval. V Něm byl spojen ohromující majestát s dobrotou, jež v Jeho přítomnosti dávala pocit dokonalé volnosti. Zákoníky a farizeje stíhalo Jeho drtivé kárání, zatímco ona ubohá Samaritánka i „žena, která byla hříšnice“ se cítily k Němu poutány nevysvětlitelným, neodolatelným způsobem. Žádný charakterový rys nevytlačoval jiný, neboť vše bylo v bezvadném a vhodném vzájemném poměru. To můžeme sledovat na každém kroku Jeho dokonalého života. Když šlo o pět tisíc hladových lidí, mohl říci: „Dejte vy jim jísti.“ A když byli nasyceni, mohl říci: „Sbeřte ty drobty, kteříž zůstali, ať nezhynou.“ Štědrost i šetrnost zde byly dokonalé, nic nebylo na úkor něčeho jiného. Každé září ve svém vlastním okruhu. Hladové nemohl odeslat bez nasycení, ale také nemohl dopustit, aby třeba jen jedna částečka Božího daru přišla nazmar. Plnou, štědrou rukou vychází vstříc potřebám lidí, ale když se tak stalo, uchovává každý kousíček jako poklad. Tatáž ruka, která byla široce otevřena pro jakoukoliv lidskou potřebu, byla pevně uzavřena proti každému druhu plýtvání.
Jaká je to lekce pro nás! Jak často se naše štědrost zvrtne v nezodpovědné plýtvání! A opačně zase jak často bývá naše šetrnost pokažena projevy lásky k penězům a lakotností! Občas se také naše lakomá srdce odmítají plně otevřít před zjevnými potřebami, zatímco jindy nestřídmým a lehkomyslným způsobem promrháme to, co by mnohým z našich trpících bližních mohlo pomoci. Milý čtenáři, chtějme jen pozorně prohlížet ten božský obraz, který je nám představen před oči v životě „Člověka Krista Ježíše“! Jak osvěžující a posilující to je pro „vnitřního člověka“, když se zabývá Jím, jenž byl dokonalý na všech cestách a jenž „ve všech věcech musí držet prvotnost“! (Kol. 1,18)
Hleď na Něho v Getsemanské zahradě! Tam klečí v té nejhlubší pokoře, jakou kromě Něho nikdo jiný nemohl osvědčit. Ale před tlupou zrádce ukazuje takovou duševní rovnováhu a majestát, který je nutí postoupit nazpět a padnout k zemi. Jeho chováním před Bohem je pokorná poníženost; před soudci a žalobníky však neústupná důstojnost. Vše je dokonalé. Sebezapření i sebeovládáni, ponížení i důstojnost; vše je božsky dokonalé.
Tutéž dokonalost můžeme také pozorovat, hledíme-li na krásnou harmonii Jeho vztahů k Bohu a k lidem. On mohl říci: „Co že jste Mne hledali? Zdaliž jste nevěděli, že v těch věcech, kteréž jsou Otce Mého, musím Já býti?“ Ale v téže době mohl jít do Nazaréta a tam podat příklad dokonalé poddanosti autoritě rodičů. (Viz Lukáš 2,49–51) Mohl říci matce: „Co Mně a tobě, ženo?“ A přece, procházeje nevýslovnými bolestmi kříže, mohl něžně svěřit tuto matku péči Svého milovaného učedníka. V prvém případě se v duchu pravého nazarejství oddělil, aby naplnil vůli Svého Otce, zatímco ve druhém případě vyjádřil něžné city Svého dokonale lidského srdce. Oddanost nazarejce i láska člověka, obé bylo dokonalé. Ani nebylo možné, aby jedno bylo na úkor druhého. Každé svítilo plným světlem ve svém vlastním okruhu.
Nuže, nastínění tohoto dokonalého člověka spatřujeme v té „bělné mouce“, která tvořila základ suché oběti. Nebylo v ní ani jedno hrubé zrno. Nebylo tam nic nerovného, nic nestejného, nic drsného na dotyk. Ať přišel z venku jakýkoliv tlak, povrch byl vždy hladký. Žádné okolnosti, ani ty nejspletitější, Jej nemohly vyvést z rovnováhy. Nemusel nikdy učinit krok zpět, anebo některé slovo odvolat. Ať přišlo cokoliv, vždy se k tomu stavěl s onou vyrovnaností, která byla tak výstižně představena „bělnou moukou“.
Sotva je třeba poznamenávat, že v tom ve všem je ostrým protikladem všech Svých vážených a oddaných služebníků. Tak na příklad Mojžíš, ačkoliv byl „nejtišší ze všech lidí, kteříž byli na tváři země“, přece „promluvil nemoudře rty svými“ (Žalm 106,33 – přel.). U Petra shledáváme v některých chvílích až přílišnou horlivost a ráznost, ale jindy zase zbabělost, která se vyhýbá jasnému svědectví a pohanění. Chlubil se oddaností, která jej ve chvíli činu opustila. Jan, který tak bohatou měrou vdechoval ovzduší bezprostřední Kristovy přítomnosti, se projevil občas nesnášenlivým a netrpělivým duchem. U Pavla, velice oddaného služebníka, pozorujeme značnou nevyrovnanost. K nejvyššímu knězi pronesl slova, která musel odvolat. Korintským poslal dopis, kterého nejprve litoval, ale potom nelitoval. U všech nalezneme nějaký nedostatek, jen u Toho ne, jenž jest „znamenitější nežli deset tisíců jiných“ a který „jest všecek přežádostivý“. (Píseň 5,10.16)
Při úvahách o suché oběti se naše myšlenky stanou jasnějšími a jednoduššími, budeme-li uvažovat předně o součástech, z nichž se skládala, dále o různých formách, v nichž byla obětována, a konečně o osobách, které na ní měly účast.
Pokud jde o složení, lze považovat „bělnou mouku“ za základ oběti. V ní vidíme předobraz Krista jako člověka, jenž v sobě spojoval všechny dokonalosti, Byla zde každá ctnost, připravená ke skutečnému jednání v pravý čas. Duch Svatý tak rád odkrývá slávy Kristovy Osoby a ukazuje Jej ve vší Jeho nesrovnatelné výtečnosti, – staví Ho před nás jako ostrý protějšek ke všemu ostatnímu. Staví Ho do protikladu k Adamovi i v jeho nejlepším a nejvyšším postavení, neboť čteme: „První člověk ze země zemský, druhý člověk sám Pán s nebe.“ (1. Kor. 15,47) Ten první Adam byl i ve svém stavu před pádem „zemský“ (doslova: „ze země“ – p. p.). Ale druhý Člověk byl „sám Pán s nebe“.
„Olej“ v suché oběti je obrazem Ducha Svatého. Ale poněvadž je olej upotřeben dvojím způsobem, máme Ducha Svatého představeného z dvojího hlediska v souvislosti s vtělením Syna. Bělná (doslova: „jemná“ – p. p.) mouka byla „smíšena“ s olejem a olej byl na ni vylit. Takový byl předobraz. A skutečnost vidíme v Pánu Ježíši Kristu, jak byl nejprve Duchem Svatým „počat“ a potom „pomazán“. (Srovnej Mat. 1,18–23 s Mat. 3,16). Je to božsky dokonalé. Přesnost, jež zde vychází najevo, vzbuzuje v duši údiv. Tentýž Duch, který zaznamenává jednotlivé složky předobrazu, podává také fakta o skutečném Protějšku. Ten, jenž pro nás s takovou udivující přesnosti ve 3. Mojžíšově knize podrobně popsal předobrazy a stíny, nám také ukázal podstatu těchto stínů v záznamech evangelií. Tentýž Duch provívá stránkami Starého i Nového zákona a umožňuje nám poznat, jak přesně si navzájem odpovídají.
Duchem Svatým způsobené početí Krista jako člověka v životě panny Marie je jedním z nejhlubších tajemství, jež mohou zaujmout pozornost obnovené mysli. Nejpodrobněji je o tom podána zpráva v Lukášově evangeliu. To je naprosto příznačné vzhledem k tomu, že jak se zdá, úmyslem Ducha Svatého v tomto evangeliu je především, představit Svým božsky jímajícím způsobem „Člověka Krista Ježíše“. U Matouše máme „Syna Abrahamova – Syna Davidova“; v Markově evangeliu máme Božího Služebníka – Nebeského Dělníka; a v Janově evangeliu máme „Božího Syna“ – Věčné Slovo – Život – Světlo a Toho, skrze Něhož byly učiněny všechny věci. Ale velkým tématem Ducha Svatého v Lukášově evangeliu je „Syn člověka“.
Když anděl Gabriel zvěstoval Marii čest, jíž se jí mělo dostat v souvislosti s velkým dílem vtělení, zeptala se, nikoli v pochybovačném duchu, nýbrž v čestné nevědomosti: „Kterak se to stane, poněvadž já muže nepoznávám?“ Zřejmě se domnívala, že narození té slavné Osoby, které se již brzy měla zjevit, se stane podle běžných pravidel zrození. A tato její myšlenka dala Bohu příležitost, aby ve Své nesmírné dobrotě zjevil velice cenné světlo ohledně té základní pravdy o vtělení. Andělova odpověď panně Marii má nevýslovný význam a je třeba ji vždy pečlivě zvažovat: „I odpověděv anděl, řekl jí: Duch svatý sstoupí v tě, a moc Nejvyššího zastíní tebe; a protož i to, což se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží.“ (Luk. 1,34.35)
Z tohoto slavného místa se učíme, že lidské tělo, do něhož druhá Osoba věčné Trojjedinosti vstoupila, bylo utvořeno „mocí Nejvyššího“. „Tělo (Ty) jsi mi způsobil.“ (Srovnej Žalm 40,7 se Židům 10,5.) Bylo to pravé lidské tělo, skutečné „tělo a krev“. Zde není nejmenšího místa pro prázdné a bezcenné teorie gnosticismu či mysticismu – žádné oprávnění pro studené dohady jednoho či pro nejasnou obrazotvornost druhého. Vše je hluboká, pevná a božská skutečnost; právě to, co naše srdce potřebovala a co Bůh dal. Ono prvotní zaslíbení prohlašovalo, že semeno ženy potře hadovi hlavu – a to nemohl vykonat nikdo jiný, než skutečný člověk – takový, jehož přirozenost byla stejně tak skutečně lidská, jako též čistá a neporušitelná. „Počneš v životě,“ řekl andělský posel, „a porodíš syna.“4 A potom, aby zde nemohlo být místo pro nějaký blud vzhledem ke způsobu toho početí, dodává Duch Svatý slova, jež podávají nepopiratelný důkaz o tom, že „tělo a krev“ jichž Věčný Syn byl „účasten“ (Žid. 2,14), byly pravé a skutečné, avšak naprosto neschopné přijmout, mít na sobě či sdílet jakoukoli poskvrnu. Tělo, lidská přirozenost Pána Ježíše, je se zvláštním důrazem nazvána „to svaté“. A poněvadž bylo zcela bez poskvrny, – bylo též bez jakéhokoli zárodku smrtelnosti. Na smrtelnost můžeme myslet jedině v souvislosti s hříchem, a Kristova lidská přirozenost neměla s hříchem nic společného, ani osobně, ani ve svých vztazích. Hřích Mu byl přičten na kříži, kde On „byl učiněn hříchem za nás“. Avšak suchá oběť není předobrazem Krista jako nositele hříchů. Představuje nám Ho v Jeho dokonalém životě na této zemi – kdy jistě trpěl, ale nikoli jako nositel hříchů, nikoli jako zástupce, nikoli od ruky Boží. Toto je třeba jasně si uvědomit. Ani v zápalné oběti, ani v suché oběti nemáme Krista jako nositele hříchů. V té druhé Jej vidíme žijícího, v prvé umírajícího. Ale ani v jedné se nejedná o otázku přičtení hříchu a nesení Božího hněvu kvůli hříchu. Krátce řečeno, předkládat Krista jako zástupce hříšníků někde jinde – kromě kříže – znamená oloupit Jeho život o všechnu jeho Božskou krásu a výtečnost a stavět kříž na úplně jiné místo, než jaké mu náleží. Navíc by takové pojetí způsobilo v předobrazech 3. Mojžíšovy knihy beznadějný zmatek.
V souvislosti a tím bych chtěl s vážnosti upozornit věřícího čtenáře na to, jak velice je třeba svaté horlivosti, pokud jde o tu tolik důležitou pravdu o Osobě Pána Ježíše Krista a o Jeho vztazích. Jestliže v této věci je něco nesprávného, nebude potom nic jistého nikde. Bůh nemůže potvrdit Svou přítomností něco, co nemá za základ tuto pravdu. Kristova Osoba je živý, božský střed všeho působení Ducha Svatého. Nech si vzít pravdu o Kristu a budeš jako loď odtržená od kotvy, hnaná bez vesla a bez kompasu divokou vodní pustinou a jsoucí v bezprostředním nebezpečí, že se roztříští na útesech arianismu, nevěry či ateismu. Začni pochybovat o Kristovu věčném Synovství, o Jeho Božství nebo o Jeho čistém člověčenství a otevřel jsi stavidla, jimiž vnikne pustošivá záplava nejhorších bludů. Nechť se nikdo ani na chvíli nedomnívá, že toto je věc, o níž by měli hovořit učení teologové, – že to je jen zvláštní otázka – skryté tajemství – bod, v němž se právem můžeme různit. Ne, je to životně důležitá, základní pravda, již je třeba držet v moci Ducha Svatého a hájit stůj co stůj – ano, již je třeba vyznávat za všech okolností, ať jsou následky jakékoliv.
Nám je pouze zapotřebí přijmout prostě, z milosti Ducha Svatého, do svých srdcí Otcovo zjevení o Synu; a potom jsou naše duše plně chráněny před léčkami nepřítele, ať jsou jakéhokoliv druhu. Ďábel může přikrýt povrch pasti arianismu nebo socinianismu trávou a listím pěkně znějícího a přitažlivého způsobu výkladu; ale jakmile bohabojné srdce pozná, co takový systém se snaží učinit z požehnané Osoby Toho, jemuž vděčí za všechno, a na jaké místo se Jej snaží postavit, nebude mu nijak zvlášť těžké, aby takové učení vykázal tam, odkud zjevně vyšlo. Velice dobře se obejdeme bez lidských teorií; ale nikdy se ne- obejdeme bez Krista – Krista Božího – Krista Boží lásky – Krista Božích rad – bez Krista Božího slova.
Pán Ježíš Kristus, Boží věčný Syn, druhá osoba svaté Trojjedinosti, „Bůh zjevený v těle“ (1. Tim. 3,16), „Bůh nade všecky, velebený na věky“ (Řím. 9,5), vzal na Sebe tělo, jež samo v sobě bylo božsky čisté a svaté, prosté jakéhokoli zárodku či principu hříchu nebo smrtelnosti a bez možnosti poskvrnění. Kristus byl takovým způsobem člověkem, že v kterémkoli okamžiku, pokud šlo o Něho osobně, se mohl vrátit do nebe, odkud přišel a kam patřil. Nemluvím zde o věčných radách vykupující lásky nebo o neproměnné lásce Ježíšova srdce – o Jeho lásce k Bohu – lásce k Božím vyvoleným či o díle, kterého bylo třeba k potvrzení věčné Boží smlouvy se semenem Abrahamovým a s celým stvořením. Vlastní Kristova slova nás učí, že „tak musil trpěti, a třetího dne z mrtvých vstáti“. (Luk. 24,46) Jeho utrpení bylo zcela nezbytné, aby mohlo být plně zjeveno a dokonale naplněno to velké tajemství vykoupení. Jeho milostivým úmyslem bylo „přivést mnohé syny ke slávě“. (Žid. 2,10) Nechtěl „zůstat sám“, a proto musel jako to „zrno pšeničné“ padnout do země a zemřít. Čím více poznáváme pravdu o Jeho Osobě, tím výše oceňujeme milost zjevenou v Jeho díle.
Když apoštol mluví o Kristu jako o Tom, jenž byl „skrze utrpení dokonalým učiněn“ (Žid. 2,10 – přel.), dívá se na Něho jako na „Původce našeho spasení“ a nikoli jako na věčného Syna, jenž pokud se týká Jeho Osoby a přirozenosti, byl tak božsky dokonalý, že bylo nemožné Jemu něco přidávat. Stejně tak, když On sám říká: „Aj, vymítám ďábly, a uzdravuji dnes i zítra a třetího dne dokonám“ (lépe: „budu dokonalý“ – p. p.). (Luk. 13,32) Zde se odvolává na Své učinění dokonalým v moci vzkříšení jako Naplnitel celého díla vykoupení. Pokud šlo o Něho osobně, mohl říci dokonce i na Své cestě z Getsemanské zahrady: „Zdaliž mníš, že bych nyní nemohl prositi Otce Svého, a vydal by Mi více nežli dvanácte houfů andělů? Kterak by se pak naplnila písma, že tak musí býti?“ (Mat. 26,53.54)
Je dobře, když má duše v této věci jasno – když vlastní božský pocit o harmonii, která existuje mezi těmi místy Písma, jež nám představují Krista ve vlastní důstojnosti Jeho Osoby a v božské čistotě Jeho přirozenosti, a těmi místy, jež nám Ho představují v Jeho vztazích k Jeho lidu a jako naplňujícího velké dílo smíření. Někdy nalézáme obě tyto věci spojené v jednom a témž verši Písma, jako např. v Žid. 5,8.9: „A ačkoli byl Syn, z toho však, což strpěl, naučil se poslušenství. A tak dokonalý jsa učiněn, stal se všechněm Sebe poslušným původcem spasení věčného.“ (část přel. – p. p.) Musíme však mít na paměti, že ani jeden z těchto vztahů, do nichž Kristus dobrovolně vstoupil – ať už jako projev Boží lásky k zahynulému světu nebo jako Služebník Božích rad – ani jeden z nich nemohl učinit nějakou újmu vlastní čistotě, výtečnosti a slávě Jeho Osoby. Duch Svatý sestoupil na pannu a moc Nejvyššího ji zastínila, „a proto i to, což se z ní svatého narodilo, bylo nazváno Synem Božím“. Jak slavně ukazují tato slova na to hluboké tajemství, že Kristus byl čistý a dokonalý člověk. To je ta velká skutečnost k obrazu „bělné mouky olejem zadělané“!
A zde bych chtěl poznamenat, že mezi lidskou přirozeností, jak ji vidíme v Pánu Ježíši Kristu, a naší lidskou přirozeností nemohlo nastat žádné spojení. Čisté se nemohlo nikdy smísit s nečistým. Neporušitelné se nikdy nemohlo spojit s porušitelným. Duchovní nelze nikdy spojit s tělesným, ani nebeské s pozemským. Z toho plyne, že vtělení nebylo, jak se někteří pokoušeli učit, že Kristus se spojil v jedno s naší padlou přirozeností. Neboť kdyby byl mohl toto učinit, pak smrt na kříži by nebyla žádnou nutností. V takovém případě by pšeničné zrno nemuselo padnout do země a zemřít. To je velice vážná otázka. Nechť ji duchovní mysl hluboce zváží. Bylo naprosto nemožné, aby se Kristus spojil v jedno s hříšným člověčenstvím. Slyšme jen, co anděl říká Josefovi v první kapitole Matoušova evangelia: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijíti Marie manželky své; nebo což v ní jest počato, z Ducha Svatého jest.“ Tak se přirozené Josefovy pocity, jakož i zbožná nevědomost Marie staly příležitostí k plnějšímu ukázání svatého tajemství Kristova vtělení a zároveň k ochránění toho člověčenství před všemi rouhavými útoky nepřítele.
Jak tedy jsou věřící s Kristem spojeni? V Jeho vtělení nebo v Jeho vzkříšení? Jistěže v Jeho vzkříšení. Jak to lze prokázat? „Jestliže zrno pšeničné nepadne do země a nezemře, ono samo zůstane.“ (Jan 12,24 – přel.) Před Jeho smrtí nemohlo dojít k žádnému spojení mezi Kristem a Jeho lidem. Věřící jsou spojeni s Kristem v moci nového života. Byli mrtví v hříších a On v dokonalé milosti sestoupil, a ačkoli sám byl čistý a bez hříchu, „byl učiněn hříchem“ – „zemřel hříchu“ – odstranil jej – vstal, slavě vítězství nad ním i nade vším, co k němu přináleželo, a ve vzkříšení se stal Hlavou nového rodu. Adam byl hlavou starého stvoření, které spolu s ním padlo. Kristus se ve Své smrti postavil pod plnou tíži stavu Svého lidu a když se střetl se vším, co bylo proti nim, opustil hrob jako Vítěz nade vším a uvedl Svůj lid s Sebou do nového stvoření, kde On sám je oslavenou Hlavou a středem. Proto čteme: „Ten pak, kdož je připojen k Pánu, jeden duch jest s ním.“ (1. Kor. 6,17) „Ale Bůh, bohatý jsa v milosrdenství pro velikou lásku Svou, kterouž zamiloval nás, také i nás, když jsme mrtví byli v hříších, obživil spolu s Kristem (milostí spaseni jste) a spolu s Ním vzkřísil i posadil na nebesích v Kristu Ježíši.“ (Ef.2,4–6) „Neboť jsme údové těla Jeho, z masa Jeho, a z kostí Jeho.“ (Ef. 5,30) „Ano i vás, mrtvé v hříších a v neobřízce těla vašeho, spolu s Ním obživil, odpustiv vám všecky hříchy.“ (Kol. 2,13)
Mohli bychom uvést mnohá podobná místa, ale již citovaná bohatě stačí k důkazu, že nikoli ve vtělení, nýbrž ve smrti zaujal Kristus postavení, ve kterém mohl být Jeho lid „spolu s Ním obživen“. Zdá se to snad čtenáři nedůležité? Nechť to zkoumá ve světle Písma. Nechť zváží všechny důsledky. Nechť si uvědomí dosah toho na Kristovu Osobu, na Jeho život, na Jeho smrt, na náš přirozený stav ve starém stvoření a na naše místo – skrze milost – ve stvoření novém. Nechť to zváží takovýmto způsobem a jsem přesvědčen, že potom se na to nebude dívat jako na něco nedůležitého. V jednom alespoň může být ujištěn, že autor těchto stránek by nenapsal ani řádek k důkazu této věci, kdyby ji nepovažoval za velice vážnou v jejích důsledcích. Celé Boží zjevení tak spolu souvisí – je tak seřízeno rukou Ducha Svatého – je tak propojeno ve všech svých částech, že je-li porušena jedna pravda, pokazí se vše. Toto uvážení by mělo stačit, aby v mysli každého křesťana způsobilo svatou obezřelost, aby nějakým hrubým dotykem nepokazil krásnou stavbu. Každý kámen musí být ponechán na svém, Bohem určeném místě; a pravda o Kristově Osobě je jistě ústředním kamenem celé obrovské klenby.
Když jsme se takto snažili odkrýt pravdu zobrazenou „bělnou moukou zadělanou olejem“, můžeme si povšimnout jiného velice významného bodu obsaženého ve výrazu: „I poleje ji olejem.“ Zde máme obraz pomazání Pána Ježíše Duchem Svatým. Nejenom že bylo tělo Pána Ježíše Duchem Svatým tajemně zformováno, ale ta čistá a svatá nádoba byla také toutéž mocí pro službu pomazána. „I stalo se, když se křtil všechen lid, a když se pokřtil i Ježíš a modlil se, že otevřelo se nebe, a sestoupil Duch Svatý v tělesném způsobu jako holubice na Něj, a stal se hlas s nebe, řkoucí: Ty jsi ten Syn Můj milý, v Toběť Mi se zalíbilo.“ (Luk. 3,21.22)
Pomazání Pána Ježíše Duchem Svatým před Jeho nastoupením veřejné služby má velký praktický význam pro každého, kdo si skutečně přeje být pravým a platným Božím služebníkem. Ačkoliv byl počat, pokud se týká Jeho člověčenství, z Ducha Svatého, ačkoliv ve Své Osobě byl „Bůh zjevený v těle“, ačkoliv v Sobě ztělesňoval plnost Božství, přece, a toho si dobře všimněme, když stanul na této zemi jako člověk, aby činil Boží vůli, ať už se tato vůle týkala kázání evangelia, učení v synagogách, uzdravování nemocných, očišťování malomocných, vyvrhování ďáblů, nasycování hladových nebo kříšení mrtvých, přece všechno činil skrze Ducha Svatého. Tato svatá a nebeská nádoba, v níž se Bohu Synu zalíbilo zjevit se na tomto světě, byla vytvořena, naplněna, pomazána a vedena Duchem Svatým.
Jak hluboké a svaté naučení pro nás! A jak velice je potřebné a zdravé! Jak jsme my nakloněni k tomu, abychom běželi neposláni! Jak snadno něco děláme v pouhé síle těla! Jak mnoho z toho, co vypadá jako služba, je jen neklidná a neposvěcená činnost přirozenosti, která nikdy nebyla měřena a souzena v Boží přítomnosti! Vskutku jednám potřebí pozorněji hledět na onu božskou „suchou oběť“, abychom lépe porozuměli významu „bělné mouky polité olejem“. Potřebujeme hlouběji uvažovat o Kristu samém, který, ač ve Své Osobě vlastnil božskou moc, přesto konal všecko Své dílo, působil všechny Své zázraky a konečně i „samého Sebe obětoval neposkvrněného Bohu“ – „skrze Ducha věčného“. On mohl říci: „Duchem Božím ďábly vymítám.“ (Mat. 12,28)
Všechna naše činnost je nepotřebná a bezcenná, není-li působena a řízena Duchem Svatým. Někdo může psát, ale není-li jeho pero vedeno a použito Duchem Svatým, nepřinesou jeho spisy žádné svaté výsledky. Někdo může mluvit, ale nejsou-li jeho rty pomazány Duchem Svatým, nezapustí jeho slovo hlubší kořeny. Toto je velmi vážná myšlenka, a jestliže ji náležitě zvážíme, povede nás k větší bdělosti nad sebou samými a k vážnější závislosti na Duchu Svatém. Potřebujeme být úplně oproštěni od svého „já“, aby v nás měl plné místo Duch Svatý a mohl skrze nás jednat. Je nemožné, aby člověk plný sebe samého mohl být nádobou Ducha Svatého. Takový musí být nejprve oproštěn od svého „já“ a pak ho může Duch Svatý použít. Pozorujeme-li Osobu a službu Pána Ježíše, vidíme, že v každém okamžiku a v každé situaci jednal skrze moc Ducha Svatého. Když zde na zemi zaujal Své místo jako člověk, ukázal, že člověk má nejenom žít Slovem Božím, ale také jednat skrze Ducha Božího. I když v Něm jako v člověku byla Jeho vůle, myšlenky, slova, skutky a vůbec vše dokonalé, přece nechtěl jednat jinak, než na základě autority Božího slova a skrze moc Ducha Svatého. Kéž bychom v tom, jakož i ve všem ostatním, dovedli přesněji a věrněji jít v Jeho šlépějích! Pak by vskutku byla naše služba účinnější, naše svědectví plodnější a celý náš život více k Boží slávě.
Další součástí suché oběti, jíž si musíme povšimnout, bylo „kadidlo“. „Bělná mouka“, jak jsme již poznamenali, byla základem oběti. „Olej“ a „kadidlo“ byly dva hlavní přídavky a jejich vzájemná souvislost je velice poučná. „Olej“ představuje sílu Kristovy služby, „kadidlo“ zase účel této služby. První nás učí, že On činil vše skrze Ducha Božího; druhé nám říká, že vše činil k Boží slávě. Kadidlo nám představuje v Kristově životě to, co bylo výlučně pro Boha. To je zřejmé z druhého verše: „Přinese ji pak k synům Aronovým kněžím, a vezme odtud plnou hrst svou té mouky bělné a toho oleje se vším kadidlem jejím; i páliti to bude kněz na památku její na oltáři, v oběť ohnivou, vůně libé Hospodinu.“ Tak tomu bylo u té pravé suché oběti – Člověka Krista Ježíše. V Jeho životě bylo něco, co bylo výlučně pro Boha. Každá myšlenka, každé slovo, každý pohled, každé Jeho konání vysílaly vzácnou vůni, která stoupala vzhůru přímo k Bohu. A jako v předobrazu, „oheň oltáře“ působil tu libou vůni kadidla, tak podobně čím více byl ve Svém životě náš Pán, onen veliký Protějšek té oběti, „pokoušín“ (Židům 2,18), tím plněji se ukazovalo, že v Jeho člověčenství nebylo nic, co by nemohlo jako libá vůně vystupovat k Božímu trůnu. Jestliže v zápalné oběti vidíme Krista, jenž „samého Sebe obětoval neposkvrněného Bohu“, pak v suché oběti Jej vidíme, jak přináší Bohu všechnu vnitřní výbornost a dokonalé činy Své lidské přirozenosti. Dokonalý, sebe oproštěný, poslušný člověk na zemi, konající Boží vůli, jednající skrze autoritu Slova a v moci Ducha, měl libou vůni, kterou mohl přijmout a ocenit jenom Bůh. To, že „všechno kadidlo“ bylo stráveno na oltáři, jasně ukazuje jeho význam.
Nyní nám zbývá k uvážení už jen jedna součást suché oběti, která nesměla chybět, totiž „sůl“. „Také všeliký dar suché oběti své solí osolíš, a neodejmeš soli smlouvy Boha svého od suché oběti své. Při každé oběti své sůl obětovati budeš.“ (3. M. 2,13) Výraz „sůl smlouvy“ ukazuje na trvalý charakter té smlouvy. Sám Bůh jí dal takové místo mezi jinými věcmi, že nic ji nemůže změnit, žádný vliv ji nezkazí. Z duchovního a praktického hlediska je význam takovéto složky nedocenitelný. „Řeč vaše vždycky budiž v milosti, kořeněné solí.“ (Kol. 4,6 – přel.) Všecko jednání Pána, toho dokonalého Člověka, vyjadřovalo mravní moc této zásady. Jeho slova byla nejenom slova milosti, ale též slova pronikavé moci – slova božsky uzpůsobená k ochraně před jakoukoli zkažeností i kazícím vlivem. Nikdy nepronesl slovo, jež by nevonělo „kadidlem“ a zároveň nebylo „osoleno solí“. První bylo velice příjemné Bohu, druhé velice prospěšné člověku.
Žel, někdy zlé srdce a porušená chuť lidí nedovede snést pronikavost božsky osolené suché oběti. Vezměme si na příklad výjev v Nazaretské synagoze (Luk. 4,16–29). Lidé Pánu Ježíši sice „posvědčovali a divili se libým slovům, pocházejícím z úst Jeho“, ale když pokračoval a kořenil tato slova solí, která byla tak potřebná, aby je ochránila před kazícím vlivem jejich národní pýchy, byli by Ho rádi svrhli s vrchu hory, na níž bylo jejich město postaveno.
Podobně ve 14. kapitole Lukáše. Když slova „milosti“ k Němu přivedla „mnohé zástupy“, Pán ihned uvádí sůl, neboť slovy svaté věrnosti ukazuje, k čemu musí dojít ten, kdo Jej bude následovat. „Pojďte, neboť již připraveno jest všechno.“ Zde byla „milost“. Ale potom: „… každý z vás, kdož se neodřekne všech věcí, kterýmiž vládne, nemůže býti Mým učedlníkem.“ Zde byla „sůl“. Milost přitahuje, ale „sůl jest dobrá“. Řeč plná milosti se lidem může velice líbit; ale řeč osolená takovou nikdy nebude. Za čistým evangeliem Boží milosti mohou v určité době a za jistých okolností běžet na chvíli celé zástupy. Jakmile se však věrně přidá sůl, brzy odejdou z lavic všichni, kromě těch, kdo byli přivedeni pod moc slova Duchem Svatým.
Když jsme takto uvažovali o jednotlivých složkách suché oběti, zmíníme se ještě o tom, co z ní bylo vyloučeno.
Předně to byl „kvas“. „Žádná oběť suchá, kterouž obětovati budete Hospodinu, nebude kvašená.“ Kvas je v celém Svatém Písmu bez výjimky symbolem zla. Jak později uvidíme ve 23. kapitole 3. Mojžíšovy knihy, byl kvas připuštěn ve dvou pecnech chleba obětovaných v den letnic. Avšak ze suché oběti byl vždy přísně vyloučen. V tom, co představovalo „Člověka Krista Ježíše“, nesmělo být nic kvašeného, nic, co by mohlo nadýmat, nic, co by mluvilo o zlu. V Něm nemohlo být nic, co by mělo příchuť hořké přirozenosti, nic nadutého, nic domýšlivého. Vše bylo čisté, ryzí a pravé. Jeho slovo mohlo někdy tnout do živého, ale nikdy nebylo zatrpklé. Jeho způsob řeči vždy odpovídal dané situaci. V Jeho chování se vždy projevovala hluboká opravdovost někoho, kdo žil v bezprostřední Boží přítomnosti.
Žel, až příliš dobře víme, jak se kvas se všemi svými vlastnostmi a působením projevuje u těch, kdo nesou Kristovo jméno. Byl jenom jeden nepokažený snopek lidského ovoce – jenom jedna naprosto nenakvašená suchá oběť; a díky Bohu, tato jedna Oběť je naše, naše, abychom se jí sytili ve svatyni Boží přítomnosti, v obecenství s Bohem. Žádné cvičení nemůže být obnovené mysli více ke skutečnému vzdělání a osvěžení, než zdržuje-li se v přítomnosti nenakvašené dokonalosti Kristova člověčenství a pozoruje-li život a službu Toho, jenž byl naprosto a veskrze nenakvašený. Ve zdrojích Jeho myšlenek, citů, přání a představ nebylo ani zrnko kvasu. Byl to neposkvrněný, dokonalý Člověk bez hříchu. A čím více jsme schopni mocí Ducha Svatého toto všechno chápat, tím bude hlubší náš pocit o milosti, jež tohoto Dokonalého vedla, aby nesl veškeré následky hříchů Svého lidu, jak to On učinil, když visel na kříži. Tato myšlenka však patří úplně jinam. Souvisí s Pánem viděným jako oběť za hřích. V suché oběti nejde o hřích. Suchá oběť není předobrazem nositele hříchů, nýbrž opravdového, dokonalého, neposkvrněného Člověka, počatého a pomazaného Duchem Svatým, vlastnícího nenakvašenou přirozenost a žijícího zde na zemi nenakvašeným životem; tento Člověk vždy vysílal k Bohu vzácnou vůni Své vlastní osobní výbornosti a mezi lidmi žil způsobem, jenž se vyznačoval „milostí, která byla okořeněna solí“.
Ale byla zde ještě jiná složka, stejně tak vyloučená ze suché oběti jako „kvas“, a tou byl „med“. „Nižádného kvasu, ani medu nebudete obětovati v oběť ohnivou Hospodinu.“ (11. v.) Nuže, jako je „kvas“ v přirozenosti výrazem toho, co je zjevně zlé, tak můžeme na „med“ pohlížet jako na symbol něčeho, co je zjevně sladké a přitažlivé. Ani jedno nebylo Bohem povoleno – obojí bylo ze suché oběti přísně vyloučeno – obojí bylo pro oltář nevhodné. Člověk se může jako Saul pokoušet dělat rozdíl mezi „zlým a proklatým“ a tím, co takové není, ale Boží soud klade vznešeného Agaga do jedné řady s tím nejhorším ze synů Amalechových. Jistěže jsou v člověku některé dobré vlastnosti, na které je nutno se dívat podle jejich skutečné hodnoty. „Nalezneš-li med, jez, pokudž by dosti bylo tobě“ (Přísloví 25,16), ale nezapomeň, že neměl žádné místo v suché oběti, ani v jejím velikém Protějšku. Tam byla plnost Ducha Svatého; byla tam líbezná vůně kadidla a byla tam uchovávající síla „soli smlouvy“. Všechny tyto věci doprovázely „bělnou mouku“ v Osobě té pravé „suché oběti“; avšak žádný „med“.
Jaké je tu poučení pro srdce! Kolik zdravého naučení je v celé té inspirované Knize! Pán Ježíš věděl, jak dát přirozenosti a jejím věcem jejich pravé místo. Věděl, kolik „medu“ bylo „dosti“. Mohl říci Své matce: „Zdali jste nevěděli, že v těch věcech, kteréž jsou Otce Mého, musím Já býti?“. A přece zase mohl říci Svému milovanému učedníkovi: „Aj, matka tvá.“ Jinými slovy: Nárokům přirozenosti nebylo nikdy dovoleno, aby byly nějak na újmu Kristova dokonalého člověčenství oddávaného Bohu s plnou silou a rozhodností. Marie, a možná i jiní s ní, si snad mysleli, že jejich příbuzenský poměr k milovanému Pánu jim dává možnost činit si na Něho nějaký zvláštní nárok nebo Jej nějak ovlivňovat, a to již z přirozených důvodů. „Tedy přišli bratří („podle těla“) a matka Jeho, a stojíce vně, poslali k Němu, aby Ho vyvolali. A seděl okolo Něho zástup. I řekli Jemu: Aj, matka Tvá a bratři Tvoji hledají Tebe.“ (Marek 3,31–32) Než jaká byla odpověď té pravé Suché Oběti? Opustil ihned Své dílo, aby vyhověl požadavkům přirozenosti? Nikoliv. Kdyby tak učinil, přimísil by k suché oběti „med“, což nesmělo být. Med byl s věrnou důsledností vyloučen při této, jakož i při všech ostatních příležitostech, kdy bylo třeba dostát Božím nárokům. Na místo toho byla vzácným způsobem vyjádřená moc Ducha Svatého, libá vůně „kadidla“ a účinná moc „soli“. „Ale On odpověděl jim, řka: Kdo jest matka Má a bratři Moji? A obezřev učedlníky vůkol sebe sedící, řekl: Aj, matka Má a bratři Moji. Nebo kdož by koli činil vůli Boží, ten jest bratr Můj, i sestra Má, i matka. (Marek 3,33–35)5
Je málo věcí, které by pro Kristova služebníka byly těžší, než umět s duchovní přesností seřídit nároky tělesného příbuzenství tak, aby nečinily újmu nárokům Páně. Víme, že v případě našeho Pána byly všechny věci seřízeny božsky přesně. Nám se často stává, že povinnosti, které nám byly uloženy Bohem, jsou jasně zanedbávány pro věc, kterou považujeme za službu Kristu. Boží učení bývá tak obětováno domnělé službě evangeliu. Je dobře mít na paměti, že pravá oddanost vždy vychází odtud, kde jsou zajištěny všechny Boží požadavky. Jestliže mám takové zaměstnání, které mi ukládá práci od rána od sedmi hodin do čtyř hodin odpoledne, nemám právo konat během této doby návštěvy anebo kázat. Mám-li nějaký obchod, jsem povinen ho vést správně, tak jak si to Bůh přeje. Nemám právo běhat sem a tam a kázat, zatím co můj obchod doma je v nepořádku a působí, že Boží svaté učení je v porouhání. Někdo snad řekne: „Cítím se být povolán ke kázání evangelia a vidím, že mé zaměstnání nebo můj obchod mi je v tom překážkou.“ Dobrá, jsi-li Bohem povolán a vystrojen pro dílo evangelia a nemůžeš-li obě ty věci spojit, vzdej se svého zaměstnání nebo ukonči způsobem dle Boha svůj obchod a jdi pak dále ve jménu Páně. Avšak dokud mám nějaké zaměstnání nebo provozuji nějakou živnost, musí má evangelizační práce vycházet z takových podmínek, kde je Božím nárokům na takovouto živnost nebo zaměstnání plně učiněno zadost. Taková je pravá oddanost. Něco jiného by byl jen zmatek, byť to bylo sebelépe míněno. Díky Bohu, že máme před sebou dokonalý příklad v životě Pána Ježíše a dostatečné vodítko pro nového člověka v Božím slově, takže nemusíme dělat chyby v různých závislostech, do nichž nás Boží prozřetelnost postavila, nebo při různých požadavcích, které na nás klade Boží vláda v souvislosti s takovými podmínkami.
II. Druhým bodem v předmětu, jímž se zabýváme, je způsob, jak byla suchá oběť připravována. To se dělo, jak čteme, působením ohně. Byla buď „pečená v peci“, „na pánvici“ nebo „v kotlíku“. Postup pečení vyvolává mimoděk myšlenku utrpení. Ale poněvadž suchá oběť je nazvána „vůní líbeznou“ (6,15) – což je výraz, který nikdy není použit u oběti za hřích nebo u oběti za vinu, – je zřejmé, že tu nemáme myslet na utrpení za hřích, na nesení Božího hněvu kvůli hříchu a na utrpení Krista jako hříšníkova zástupce pod rukou dokonalé Spravedlnosti. Oba ty pojmy, totiž „líbezná vůně“ a utrpení za hřích, jsou spolu podle levitského zřízení naprosto neslučitelné. Zcela by se tím porušil předobrazný význam suché oběti, kdybychom sem měli uvést myšlenku utrpení za hřích.
Když se díváme na život Pána Ježíše, který je, jak již bylo vzpomenuto, zvláštním předmětem nastíněným v suché oběti, můžeme rozeznat tři různé druhy utrpení: utrpení pro spravedlnost, utrpení skrze soucit a utrpení v předtuše.
Pán jako spravedlivý, Boží služebník trpěl v prostředí, kde vše bylo proti Němu; avšak to bylo něco naprosto jiného než utrpení za hřích. Je nejvýš důležité činit rozdíl mezi těmito dvěma druhy utrpení. Jejich zaměňování musí vést k vážným omylům. Kristovo utrpení kvůli Bohu, jako spravedlivého mezi lidmi, je jedna věc; a Jeho utrpení na místě člověka pod Boží rukou je zcela jiná věc. Pán Ježíš trpěl pro spravedlnost během Svého života. Za hřích však trpěl ve Své smrti. Po dobu celého Jeho života člověk a Satan dělali, co jen mohli; dokonce i u kříže vynaložili všechny své síly. Ale když vše, co mohli, bylo učiněno – když ve své smrtelné nenávisti dospěli k nejzazší hranici lidského a ďábelského odporu, tu daleko za tím ležela oblast neproniknutelné temnoty a hrůzy, do níž Pán měl vstoupit jako Nositel hříchu, aby dokonal Své dílo. Během Svého života kráčel vždy v nezastřeném světle Boží tváře; ale na zlořečeném dřevě temný mrak hříchu zakryl to světlo a vynutil ono hrozné zvolání: „Bože Můj, Bože Můj, proč jsi Mne opustil?“ To byl okamžik, který je v historii věčnosti zcela ojedinělý. Během Kristova života zde na zemi se několikrát otevřelo nebe, aby vyjádřilo Boží zalíbení v Něm. Ale na kříži Jej Bůh opustil, poněvadž Kristus položil Svou duši v oběť za hřích. Kdyby byl Kristus nesl hříchy po celý Svůj život, jaký by potom byl rozdíl mezi křížem a ostatními časovými úseky? Proč nebyl Bohem opuštěn po celou životní dráhu? Jaký by potom byl rozdíl mezi Kristem na kříži a Kristem na svaté hoře proměnění? Byl Bohem opuštěn na té hoře? Byl tam nositelem hříchů? To jsou velice jednoduché otázky, které by měly být zodpovězeny těmi, kdo zastávají myšlenku, že Kristus nesl hříchy po celý Svůj život.
Skutečností je toto: Ani v Kristově člověčenství, ani v povaze Jeho vztahů nebylo nic, co by Ho nějak mohlo spojovat s hříchem, hněvem nebo smrtí. Na kříži byl „učiněn hříchem“; tam strpěl Boží hněv a tam položil Svůj život jako plně dostačující smíření za hřích. Avšak nic z toho se nenalézá v suché oběti. Máme zde sice postup pečení – působení ohně; ale to není Boží hněv. Suchá oběť nebyla obětí za hřích, ale obětí „líbezné vůně“. Tím je naprosto jasně dán její význam. Nadto její rozumný výklad musí vždy se svatou horlivostí dbát vzácné pravdy o Kristově neposkvrněném člověčenství a o pravé povaze Jeho vztahů. Činit Jej kvůli nezbytnosti Jeho zrození nositelem hříchů, anebo Jej tím stavět pod zlořečenství zákona a pod Boží hněv, znamená odporovat celé Boží pravdě o Jeho vtělení – pravdě oznámené andělem a vždy znovu opakované inspirovaným apoštolem. Nadto by se tím zničil celý charakter a předmět Kristova života a kříž by byl oloupen o svou obzvláštní slávu. Bylo by tím sníženo vědomí o tom, co je hřích, a co je smíření. Slovem, byl by tím odjat vrcholový kámen z klenby zjevení a vše by bylo uvedeno do beznadějného zmatku.
Dále trpěl Pán Ježíš skrze soucit; a tento charakter utrpení nám dává nahlédnout do hlubokých tajemství Jeho něžného srdce. Lidský zármutek a lidská bída se vždy dotýkaly struny v tom srdci plném lásky. Nebylo možné, aby dokonalé lidské srdce necítilo podle své božské citlivosti všechnu tu bídu, kterou hřích přinesl lidskému pokolení. Ačkoliv Pán sám osobně byl prost jak takové příčiny, tak i následku – ačkoliv patřil nebi a žil na zemi dokonale nebeským životem, přece skrze vroucí soucit sestupoval do nejhlubších hlubin lidských bolestí; ano, On cítil všechnu tu bídu mnohem pronikavěji a bolestněji než ti, kdo byli jejími přímými předměty, poněvadž Jeho člověčenství bylo dokonalé. Nadto byl schopen vidět jak utrpení, tak i jeho příčiny, podle jejich pravé míry a charakteru, jak se jeví v Boží přítomnosti. Cítil tak, jak nikdo jiný nemohl cítit. Jeho cítění a Jeho náklonnosti, celá Jeho mravní a duchovní podstata – vše bylo dokonalé. Z tohoto důvodu nemůže nikdo posoudit, co na Své cestě tímto světem musel trpět. Viděl, jak lidské pokolení se svíjí pod těžkou váhou své viny a bídy. Viděl celé stvoření úpící pod jhem. Slyšel křik vězně, dobře viděl slzy vdovy. Násilné braní a chudoba se dotýkaly Jeho citlivého srdce. Nemoc a smrt způsobily, že „zasténal v duchu“. Jeho utrpení příčinou soucitu převyšovala všechno lidské chápání.
Uvedu čtenáři jedno místo, které ukazuje tento charakter utrpení, o němž jsme se právě zmínili. „A když byl večer, přivedli k Němu mnohé, kteříž ďábelství měli; a On vymítal duchy zlé slovem, a všecky, kteříž se zle měli, uzdravil: aby se naplnilo povědění skrze Izaiáše proroka řkoucího: Onť vzal na se mdloby naše a neduhy naše nesl.“ (Mat. 8,16–17) To byl dokonalý soucit – hluboké spolucítění, které v Kristu bylo dokonalé. Sám v Sobě neměl žádné mdloby nebo nemoci. Ony věci, které bývají někdy označovány jako „nehříšné slabosti“, byly v Jeho případě jen svědectvím, že byl opravdu skutečným, dokonalým člověkem. Ale ve Svém dokonalém soucitu „vzal naše mdloby a nesl naše neduhy“. To mohl učinit jen dokonalý člověk. My můžeme cítit za někoho nebo s někým; ale jedině Ježíš mohl učinit lidské slabosti a nemoci Svými vlastními.
Nuže, kdyby byl nesl všechny tyto věci jako nezbytné důsledky Svého narození nebo Svého příbuzenství s Izraelem a lidskou rodinou, ztratili bychom všecku tu krásu a vzácnost Jeho dobrovolného soucitu. Pak by u Něho nebylo místa pro nějaké dobrovolné jednání. Ale na druhé straně zase jestliže vidíme, jak byl osobně i ve Svých vztazích zcela prost lidské bídy i toho, co ji vyvolávalo, můžeme rozumět, že jenom dokonalá milost a dokonalé slitování Jej vedly v moci pravého soucitu k tomu, aby „vzal naše slabosti a nesl naše nemoci“. Je proto naprosto jasný rozdíl mezi utrpením Krista dobrovolně spolucítícího s lidskou bídou, a tím, kde trpěl jako zástupce hříšníka. To první se ukazuje po celou dobu Jeho života; to druhé je omezeno na Jeho smrt.
Zbývá nám uvažovat ještě o Kristových utrpeních cítěných předem. Kříž už předem vrhal temný stín přes Jeho cestu a působil Mu velmi ostrý druh utrpení, které však musíme dobře rozlišovat jak od Jeho smiřujícího utrpení, tak i od Jeho utrpení pro spravedlnost a utrpení ze soucitu. Ukažme si to na příkladě jednoho místa Písma: „A vyšed, šel podlé obyčeje Svého na horu Olivovou, a šli za Ním i učedlníci Jeho. A když přišel na místo, řekl jim: Modlete se, abyste nevešli v pokušení. A sám vzdáliv se od nich, jako by mohl kamenem dohoditi a poklek na kolena, modlil se řka: Otče, chceš-li, přenes kalich tento ode Mne; ale však ne Má vůle, ale Tvá staň se. I ukázal se Jemu anděl s nebe, posiluje Ho. A jsa v boji (nebo: „v zkormoucení“ – p. p.), horlivěji se modlil. I učiněn jest pot Jeho jako krůpě krve, tekoucí na zemi.“ (Luk. 22,39–44) A jinde čteme: „A pojav s Sebou Petra a dva syny Zebedeovy, počal se rmoutiti a teskliv býti. Tehdy dí jím: Smutnáť jest duše Má až k smrti; pozůstaňtež tuto a bděte se Mnou…. Opět po druhé odšed, modlil se, řka: Otče Můj! nemůže-liť tento kalich minouti Mne, než abych jej pil, staniž se vůle Tvá.“ (Mat. 26,37.38.42)
Z těchto míst je vidět, že Pán před Sebou viděl něco, s čím se dosud nesetkal. Byl zde pro Něho připraven „kalich“, z něhož ještě nikdy nepil. Kdyby po celý Svůj život byl nositelem hříchů, proč potom ta úzkost duše při pomyšlení na dotyk s hříchem a na snášení Božího hněvu pro hřích? V čem by pak byl rozdíl mezi Kristem v Getsemane a Kristem na Golgatě, jestliže po celý Svůj život byl nositelem hříchu? Byl zde podstatný rozdíl, a to proto, že Kristus nebyl po celý Svůj život nositelem hříchu. V čem tedy byl rozdíl? V Getsemane pociťoval utrpení kříže napřed, na Golgatě je snášel ve skutečnosti. V Getsemane „se ukázal Jemu anděl s nebe, posiluje Ho“. Na Golgatě byl opuštěn všemi. Tam nevidíme žádnou službu anděla. V Getsemane se obrací k Bohu jako k „Otci“ a plně se těší z obecenství tohoto úžasného vztahu. Ale na Golgatě volá: „Bože Můj, Bože Můj, proč jsi Mne opustil?“ Tam Nositel hříchů vzhlíží vzhůru a vidí trůn věčné Spravedlnosti zahalený v temné mraky a tvář neoblomné svatosti od Sebe odvrácenou, poněvadž tam byl „učiněn hříchem za nás“. (2. Kor. 5)
Věřím, že čtenář neshledá žádnou obtíž, když ještě sám tento předmět dle Písma rozváží. Bude moci podrobně sledovat všechny tři druhy utrpení v životě našeho velebeníhodného Pána a bude umět činit rozdíl mezi nimi a Jeho utrpením ve smrti – utrpením pro hřích. Uvidí, že když člověk a Satan došli ve svém konání, jak jen mohli nejdál, zůstal zde ještě jistý druh utrpení, které bylo svým způsobem zcela ojedinělé, totiž utrpení pod Boží rukou kvůli hříchu – utrpení Krista jako zástupce hříšníků. Dokud nepřišel ke kříži, mohl vždy hleděti vzhůru a slunit se v jasném světle obličeje Svého Otce. I v nejtemnějších chvílích nalézal tam nahoře vždy připravený zdroj pomoci. Jeho stezka zde na zemi byla drsná. Jak jinak by tomu mohlo být ve světě, kde vše bylo v pravém opaku k Jeho čisté a svaté přirozenosti? Musel „snášeti od hříšníků taková proti Sobě odporování“, musel snášet „hanění hanějících Boha“. Co všechno musel strpět! Byl nechápán, nesprávně posuzován, byl tupen, nepřátelsky s Ním jednáno, nařčen, že se smyslem pominul a že má ďábelství. Byl zrazen, zapřen, opuštěn, posmíván, bit, popliván, korunován trním, vyvržen, odsouzen a přibit na kříž mezi dva zločince. Všechny tyto věci strpěl z ruky člověka spolu se vší nevypravitelnou hrůzou, kterou nechal Satan působit na Jeho Ducha; ale, budiž ještě jednou s důrazem opakováno, když člověk a Satan vyčerpali všechnu svou moc a nepřátelství, musel náš drahý Pán a Spasitel strpět ještě něco, s čím ve srovnání vše ostatní nebylo ničím. Tím zvláštním utrpením bylo skrytí Boží tváře – ony tři hodiny tmy a hrozné temnoty, v nichž procházel takovým utrpením, jehož velikost kromě Boha nemůže nikdo obsáhnout.
Když tedy Písmo mluví o tom, že máme účast na utrpeních Krista, vztahuje se to pouze na Jeho utrpení pro spravedlnost – na utrpení z ruky člověka. Kristus trpěl za hřích, abychom zaň již sami nemusili trpět. Nesl Boží hněv, abychom ho již nemuseli nést my. Toto je základem našeho pokoje. Ale pokud jde o utrpení ze strany člověka, tu vždy shledáme, že čím věrněji půjdeme v Kristových šlépějích, tím více budeme v tomto smyslu trpět; avšak to je určitá výsada, milost a pocta. (Viz Fil. 1,29.30) Kráčet ve šlépějích Krista – těšit se z Jeho společenství – být uveden na místo spolucítění s Ním, to jsou jistě výsady nejvyššího řádu. Kéž bychom s nimi byli všichni více obeznámeni! Ale žel, my se až příliš lehce obejdeme bez nich – stačí nám, když jako Petr „jdeme za Ním z daleka“ – když se zdržujeme zpovzdálí od toho opovrhovaného a trpícího Krista! Tím vším jistě velice mnoho ztrácíme. Kdybychom měli více účast na Jeho utrpeních, ona zaslíbená koruna by se před zraky naší duše skvěla mnohem jasněji. Ale jestliže se vyhýbáme účasti na Kristových utrpeních, olupujeme se sami o hlubokou radost z nynějšího Jeho společenství a také o mravní sílu, kterou dává naděje na Jeho budoucí slávu.
III. Když jsme tedy uvažovali o jednotlivých složkách suché oběti a o různých formách, jak byla obětována, zbývá nám už jen zmínit se o osobách, které na ni měli účast. Těmito osobami byla hlava a údy kněžského domu. „Což pak zůstane z oběti té suché, bude Aronovi i synům jeho, svaté svatých (nebo: „svatosvaté“ – p. p.), z ohnivých obětí Hospodinových.“ (10. v.) Jako jsme u zápalné oběti viděli Aronovy syny uvedeny co obraz všech pravých věřících, nikoli jako usvědčených hříšníků, nýbrž jako velebících kněží, tak je nalézáme u suché oběti, jak se sytí zbytky toho, co bylo jakoby položeno na stůl Boha Izraelova. To byla vysoká a svatá výsada. Jenom kněží se z ní mohli těšit. To je velice jasně vyjádřeno v „zákonu suché oběti“, který zde budu celý citovat: „Tento pak bude řád při oběti suché, kterouž obětovati budou synové Aronovi Hospodinu u oltáře: Vezme hrst bělné mouky z oběti té a z oleje jejího, se vším tím kadidlem, kteréž bude na oběti suché, a páliti to bude na oltáři u vůni líbeznou, pamětné její Hospodinu. Což pak zůstane z ní, to jísti budou Aron i synové jeho; přesné (=nekvašené) jísti se bude na místě svatém, v síni stánku úmluvy jísti to budou. Nebude pečeno s kvasem, neboť jsem jim to dal za díl z obětí Mých ohnivých; svaté svatých (nebo: „svatosvaté“) to jest, jako i oběť za hřích a jako oběť za vinu. Každý mužského pohlaví z synů Aronových jisti bude to právem věčným po rodech vašich, z ohnivých obětí Hospodinových. Což by se koli dotklo toho, svaté bude.“ (3. M. 6,14–18)
Zde máme krásný obraz Církve, která se „na svatém místě“ v síle praktické svatosti sytí dokonalostmi „Člověka Krista Ježíše“. To je z Boží milosti náš podíl; ale musíme mít na paměti, že to musí být jedeno „nekvašené“. Nemůžeme se sytit Kristem, jestliže se přidržíme něčeho zlého. „Což by se koli dotklo toho, svaté bude.“ Nadto se to musí jíst „na místě svatém“. Naše postavení, naše praktické chování, naše osoba, naše styky, vše musí být svaté, dříve než se můžeme sytit suchou obětí. A konečně je psáno, že „každý mužského pohlaví z synů Aronových jisti bude“. To znamená, že je vyžadována skutečná kněžská síla podle Božího měřítka, aby bylo možné se těšit z tohoto svatého podílu. Aronovi „synové“ vyjadřují v kněžském jednání myšlenku síly, zatímco jeho „dcery“ myšlenku slabosti. (Srovnej se 4. M. 18,8–13) Byly některé věci, které mohli jíst synové, nikoli však dcery. Naše srdce by měla vážně toužit po nejvyšší míře kněžské síly, abychom mohli vykonávat ty nejvyšší kněžské funkce a mít podíl na nejvyšším druhu kněžské stravy.
Závěrem bych chtěl dodat, že my, poněvadž z milosti jsme učiněni „účastníky božské přirozenosti“, můžeme, jestliže žijeme v síle této přirozenosti, kráčet ve šlépějích Toho, jenž je v suché oběti předobrazen. Jen když jsme oproštěni od svého „já“, může každé naše konání vysílat k Bohu líbeznou vůni. Ty nejmenší i ty největší služby mohou v moci Ducha Svatého vydávat Kristovu vůni. Návštěva, dopis, veřejná služba Božím slovem, podání číše studené vody učedníkovi, peněžitý dar někomu chudému, ano i to nejobyčejnější jednání jako pití a jedení – vše může vysílat sladkou vůni Ježíšova jména a milosti.
Tak také, jestliže ovšem stará přirozenost je držena ve smrti, může v nás být vyjadřováno to, co není porušitelné, dokonce i řeč kořeněná „solí“ ustavičného obecenství s Bohem. Ale ve všech těchto věcech jsme nedostateční a všelijak selháváme. Svými cestami zarmucujeme Ducha Svatého. I když konáme své nejlepší služby, míváme sklon hledat své věci anebo se snažit líbit lidem a zapomínáme „kořenit“ svou řeč. Odtud plyne, proč máme stálý nedostatek „oleje“, „kadidla“ a „soli“, zatímco současně míváme sklon trpět „kvas“ nebo „med“ jako projevy naši přirozenosti. Byla jenom jedna dokonale „suchá oběť“; a Bohu budiž chvála, že my jsme přijati v Něm. Jsme „syny“ pravého Arona; naše místo je ve svatyni, kde se můžeme sytit svatým podílem. Jak požehnané je to místo! Jak požehnaný podíl! Kéž bychom se z toho těšili více než doposud! Kéž by oproštění našeho srdce od všeho, co není Kristus, bylo hlubší! Kéž náš zrak je tak upřen na Něho, že už nebudeme mít v srdci místo pro půvaby okolního světa, ani pro ty tisíce malicherných věcí na naší cestě, které tak snadno skličují naše srdce a matou naši mysl! Kéž bychom se více radovali z Krista, a to když svítí slunce, i když je tma; když nás ovívají něžné vánky jara, i když kolem zuří prudké zimní bouře; ať se plavíme po klidné hladině jezera, anebo jsme zmítáni vlnami bouřlivého oceánu. Díky Bohu! – „nalezli jsme Jeho“, který je navěky naším uspokojujícím podílem. Celou věčnost budeme trávit hleděním na božské dokonalosti Pána Ježíše. Naše oči už nikdy nebudou odvráceny od Něho, jakmile Jej jednou spatříme takového, jaký je.
Kéž Duch Boží v nás mocně působí a posilní nás „na vnitřním člověku“! Kéž nás uschopní k tomu, abychom se sytili tou dokonalou Suchou Obětí, jejímž pamětným se sytil sám Bůh! Taková je naše svatá a blahá výsada. Kéž bychom ji zakoušeli vždy plněji!