Dříve než se budeme blíže zabývat podrobnostmi této první kapitoly, je třeba, abychom si pozorně všimli dvou věcí: předně Hospodinova místa a za druhé pořádku, v němž jsou oběti představeny.
„Povolal pak Hospodin Mojžíše, a mluvil k němu ze stánku úmluvy.“ (1. v.) To bylo místo, z něhož Hospodin učinil sdělení obsažená v této knize. Předtím mluvil s hory Sinaj a Jeho místo tam udělilo oněm sdělením zvláštní ráz. Z hořící hory vyšel „ohnivý zákon“, ale zde mluví „ze stánku úmluvy“. Zaujímá tedy zcela jiné místo. Zbudování tohoto stánku jsme viděli na konci předchozí knihy. „Naposledy vyzdvihl síň vůkol příbytku a oltáře, a zavěsil zastření brány síně. A tak dokonal Mojžíš dílo to. Tedy přikryl oblak stánek úmluvy, a sláva Hospodinova naplnila příbytek… A byl oblak Hospodinův nad příbytkem ve dne, a oheň býval v noci na něm, před očima všeho domu Izraelského ve všech taženích jejich.“ (2. M. 40,33–38)
Stánek úmluvy byl místem Božího přebývání v milosti. Tam mohl učinit Svůj příbytek, poněvadž byl ze všech stran obklopen tím, co živě představovalo základ Jeho spojení s lidem. Kdyby byl vstoupil do jejich středu v plném rozvinutí charakteru zjeveného na hoře Sinaj, mělo by to za následek okamžité zničení Izraele jako „lidu tvrdé šíje“. Ale Bůh se skryl za oponu – předobraz to Kristova těla (Židům 10,20) – a zaujal Své místo na slitovnici, kde Jeho zrak patřil nikoli na „tvrdou šíji“ Izraele, nýbrž na krev smíření, a ta uspokojovala všechny nároky Jeho přirozenosti. Krev, již nejvyšší kněz vnášel do svatyně, byla obrazem oné krve, která očišťuje od všelikého hříchu. A ačkoliv Izrael podle těla z toho nic neviděl, přece ona krev zajišťovala Boží spravedlnost. Bůh tak mohl přebývat mezi nimi, neboť je „posvěcovala k očištění těla“. (Židům 9,13)
Tolik o místě, jež Hospodin zaujal při sděleních učiněných v této knize a jehož musíme dbát, chceme-li jim správně porozumět. Nalezneme v nich neoblomnou svatost spojenou a nejčistší milostí. Bůh je svatý, ať mluví odkudkoli. Byl svatý na hoře Sinaj i nad slitovnicí, jenže v prvním případě byla Jeho svatost spojena se „sžírajícím ohněm“, zatímco v druhém s trpělivou milostí. Právě spojení dokonalé svatosti a dokonalé milosti charakterizuje vykoupení, které je v Kristu Ježíši. A toto vykoupení je různými způsoby nastíněno ve 3. Mojžíšově knize. Bůh musí být svatý, i kdyby se to mělo prokázat věčným zatracením hříšníků, kteří nečiní pokání. Ale plné rozvinutí Jeho svatosti ve spasení hříšníku vyvolává ty nejzvučnější a nejvznešenější chvalozpěvy nebe. „Sláva na výsostech Bohu, na zemi pokoj, v lidech zalíbení.“ (Luk. 2,14) Tento chvalozpěv nemohl být zpíván v souvislosti a „ohnivým zákonem“. Tam sice byla „sláva na výsostech Bohu“, ale nikoli „na zemi pokoj“, ani „v lidech zalíbení“, poněvadž zákon vyhlašoval, čím by člověk napřed musel být, než by v něm Bůh mohl nalézt zalíbení. Ale když „Syn“ zaujal jako člověk Své místo na zemi, tu nebe mohlo vyjádřit všechnu svou libost v Něm, jehož Osoba a dílo mohly tím nejdokonalejším způsobem spojit božskou slávu s požehnáním lidí.
A nyní několik slov o pořádku obětí v úvodních kapitolách 3. Mojžíšovy knihy. Pán začíná zápalnou oběti a končí obětí za vinu. To znamená, že končí tam, kde my začínáme. Tento pořádek je pozoruhodný a velice poučný. Když prvně pronikne do duše šíp usvědčení z hříchu, nastávají hluboké zkoušky svědomí vzhledem ke skutečně učiněným hříchům. Paměť předkládá osvícenému oku jednotlivé stránky uplynulého života a ono je vidí pošpiněné nesčetnými přestoupeními proti Bohu a proti lidem. Na tomto stupni svých dějin se duše neobírá tolik kořenem, z něhož ta přestoupení vzešla, jako spíše tou vážnou a hmatatelnou skutečnosti, že ten či onen hřích skutečně byl učiněn. Musí proto vědět, že Bůh se postaral o oběť, skrze niž nám všechna přestoupení mohou být zdarma a bez našich zásluh odpuštěna. To je nám představeno v oběti za vinu.
Ale jak pokračujeme v životě z Boha, uvědomujeme si, že hříchy, jichž jsme se dopustili, jsou jenom větvemi vyrůstajícími z nějakého kořene, proudy vytékajícími z nějakého zdroje. A nadto si uvědomujeme, že hřích v naší přirozenosti je tím zdrojem – tím kořenem. To vede k mnohem hlubším zkouškám, jimž lze čelit pouze hlubším poznáním díla vykonaného na kříži. Krátce řečeno, budeme musit porozumět, že v kříži Bůh sám „odsoudil hřích v těle“. (Řím. 8,3) Čtenář si všimne, že to neznamená „hříchy v životě“, nýbrž že jde o kořen, z něhož pocházejí, totiž o „hřích v těle“. To je nesmírně důležitá pravda. Kristus nejen že „zemřel za naše hříchy podle Písem“, ale byl také „za nás učiněn hříchem“. (2. Kor. 5,21) Tomu nás učí oběť za hřích.
Když tedy na základě poznání Kristova díla je srdce i svědomí uspokojeno, můžeme se v Boží přítomnosti sytit Kristem jako základem svého pokoje a radosti. Nemůže zde být ani radost ani pokoj, dokud nevidíme, že všechny naše hříchy jsou odpuštěny a náš hřích odsouzen. Musíme poznat oběť za vinu a oběť za hřích dříve, než budeme schopni ocenit pokojnou oběť, oběť radosti a oběť díků. Proto také pořadí, v němž pokojná oběť stojí, odpovídá pořadí našeho duchovního chápání Krista.
Tentýž dokonalý pořádek lze pozorovat, i pokud jde o oběť suchou (správněji: „oběť pokrmů“ – p. p.). Když je duše vedena, aby okusila sladkost duchovního obecenství s Kristem – aby se Jím v klidu a s vděčností v Boží přítomnosti sytila, tu je přitahována opravdovým přáním poznat více z těch podivuhodných tajemství Jeho Osoby; a této tužbě obzvlášť požehnaně vychází vstříc suchá oběť, která je obrazem Kristova dokonalého člověčenství.
Potom se v zápalné oběti dostáváme k bodu, za nějž dále již nelze jít, a sice proto, že usazuje dílo kříže jako vykonané přímo před Božím okem a jako výraz neproměnné oddanosti Kristova srdce. Během úvah uvidíme postupně všechny tyto věci v krásných podrobnostech. Zde si jen ukazujeme na pořádek obětí, který je skutečně podivuhodný, ať už postupujeme směrem ven od Boha k nám, anebo směrem dovnitř od nás k Bohu. V obou případech křížem začínáme a křížem končíme. Jestliže začneme zápalnou obětí, vidíme na kříži Krista, jak naplňuje Boží vůli – čině smíření na základě Svého dokonalého oddání se Bohu. Začneme-li obětí za vinu, vidíme na kříži Krista, jak nese naše hříchy a odstraňuje je na základě dokonalosti Své smírčí oběti; přitom ve všem a všude spatřujeme výbornost, krásu a dokonalost Jeho božské a velebeníhodné Osoby. Toto vše jistě dostačí, aby byl v našich srdcích vzbuzen hluboký zájem o studium oněch vzácných předobrazů, jimiž se nyní budeme podrobněji zabývat. A kéž Bůh Duch Svatý, autor 3. Mojžíšovy knihy, živou mocí objasní našim srdcím její obsah, tak abychom až dojdeme k jejímu závěru, měli hojně příčin chválit Jeho jméno za mnohé uchvacující a duši povznášející pohledy na Osobu a dílo našeho velebeníhodného Pána a Spasitele Ježíše Krista, jemuž buď sláva nyní i po všechny časy. Amen.
V zápalné oběti, jíž naše kniha začíná, máme obraz Krista, který „samého Sebe obětoval neposkvrněného Bohu“. Proto jí Duch Svatý dává toto první místo. Jestliže Pán Ježíš Kristus vyšel, aby vykonal slavné dílo smíření, bylo přitom oslavení Boha Jeho nejvroucnějším a nejvznešenějším předmětem. „Aj, jduť, abych činil, o Bože, vůli Tvou.“ – bylo velikým heslem v každém konání a ve všech okolnostech Jeho života, avšak nikde výrazněji, než v díle kříže. Nechť byla Boží vůle jakákoliv, On přišel, aby ji činil. Budiž Bohu chvála za to, že víme, jaký je náš podíl z vykonání té „vůle“; neboť skrze ni „posvěceni jsme skrze obětování těla Ježíše Krista jednou“. (Židům 10,10) Přesto však bylo Kristovo dílo určeno na prvním místě Bohu. Bylo Mu nevýslovnou rozkoší naplnit na této zemi Boží vůli. Nikdo před Ním to neučinil. Někteří z milosti činili to, „co bylo pravého v očích Hospodinových“; ale nikdo kromě Pána Ježíše nikdy nevykonal Boží vůli dokonale, beze změny od počátku až do konce, bez váhání a bez odchýlení. On byl „poslušný až do smrti, a to smrti kříže“. (Filipenským 2,8) „On se na tom ustavil, aby šel (lépe: „s rozhodností zaměřil svou tvář k jití“ – p. p.) do Jeruzaléma.“ (Luk. 9,51) A když se ubíral z Getsemanské zahrady ke kříži na Golgotě, ukázala se plná oddanost Jeho srdce v těchto slovech: „Což nemám píti kalicha, kterýž Mi dal Otec?“
Nuže, ve vší této na sebe vůbec nemyslící oddanosti Bohu byla vpravdě libá vůně. Dokonalý Člověk vykonávající na zemi Boží vůli dokonce i ve smrti – to byl pro nebe předmět úžasného zájmu. Kdo mohl prozkoumat nesmírné hloubky toho oddaného srdce, jak se ukázalo před Božím zrakem na kříži? Jistě nikdo jiný než jen Bůh. Neboť v tomto, jakož i ve všem ostatním pevně platí, že „nikdo nezná Syna, jediné Otec“; a nikdo z Něho nemůže nic poznat, pokud by Otec jemu nezjevil. Lidská mysl se může do určité míry chopit některých předmětů vědění „pod sluncem“, lidská věda může být držena lidskou myslí, ale nikdo nezná Syna, leč by Otec zjevil jemu, a to mocí Ducha Svatého skrze psané slovo. Duch Svatý má zalíbení v tom, aby nám zjevoval Syna, aby bral z Ježíšových věcí a oznamoval nám je. Tyto věci máme v celé jejich plnosti a kráse v Božím slovu. Nemůže být žádné nové zjevení, poněvadž Duch Svatý připomněl apoštolům „všecko“ a uvedl je ve „všelikou pravdu“. Mimo „všelikou pravdu“ nemůže být nic víc, a proto nárok na nějaké nové zjevení a rozvíjení nové pravdy, – myslím tím pravdu, která není obsažena v inspirovaném souboru Písma –, je pouhým úsilím člověka přidávat něco k tomu, co Bůh nazývá „všelikou pravdou“. Duch Boží může beze vší pochyby ukázat a s novou a obzvláštní mocí použít pravdu, která již je v Božím slovu obsažena. Ale to je samozřejmě něco zcela jiného, než chtít mimo okruh božského zjevení objevit nějaká pravidla, myšlenky a věroučné zásady závazné pro svědomí. Na toto druhé lze pohlížet pouze jako na bezbožnou opovážlivost.
V textech evangelií máme Kristovu Osobu, charakter a dílo představeny z různých stránek. K těmto vzácným záznamům se Boží lid ve všech dobách rád obracel, aby se osvěžil nebeskými zjeveními o předmětu své lásky a důvěry, o Tom, jemuž pro čas i pro věčnost vděčí za vše. Ale jen nemnozí byli přivedeni k tomu, aby v ustanoveních a ceremoniích levitského zřízení viděli podrobné naučení o témž vyvýšeném předmětu. Například oběti ve 3. Mojžíšově knize byly ponejvíce považovány jenom za zastaralé záznamy o židovských zvycích, které mluví našim uším nesrozumitelnou řečí a nepřinášejí našemu duchovnímu porozumění žádné světlo. Avšak musí být připuštěno, že ty zdánlivě nesrozumitelné záznamy ve 3. Mojžíšově knize, stejně jako vznešený tón proroka Izaiáše, patří mezi věci, které „napsány jsou“ a které jsou proto i „k našemu naučení“. Jistě máme zapotřebí studovat tyto záznamy, stejně jako celé Svaté Písmo, s pokornou, sebe prázdnou myslí, se zbožnou závislostí na vyučování Toho, jenž je pro nás dal zaznamenat, přihlížejíce přitom pozorně k celkovému rozvržení, významu a vnitřním souvislostem celého okruhu božského zjevení, a konečně s vážností potlačující vlastní obrazotvornost, aby nás nezavedla k nějakému nesvatému blouznění. Jestliže však z milosti takto započneme studium předobrazů 3. Mojžíšovy knihy, nalezneme v nich bohatou žílu nejčistšího zlata.
Nyní přistoupíme k uvažování o zápalné oběti, která jak jsme již poznamenali, představuje Krista, jenž „samého Sebe obětoval neposkvrněného Bohu“.
„Jestliže zápalná oběť jeho byla by ze skotů, samce bez vady obětovati bude.“ (3. v.) Podstatná sláva a důstojnost Kristovy Osoby tvoří základ křesťanství. Tato důstojnost a sláva doprovází vše, co On činí, a každé postavení, které zastává. Žádné postavení nemůže přidat slávy Jemu, který je „Bůh nade všecky, velebený navěky“ (Řím. 9,5) – „Bůh zjevený v těle“ (1. Tim. 3,16) – ten slavný „Immanuel = Bůh s námi“ – věčné Slovo. – Stvořitel a Udržovatel vesmíru. Cožpak by mohlo nějaké postavení přispět něčím k důstojenství Toho nade vše vyvýšeného? My ovšem víme, že všechna Jeho pověření (úřady) jsou spojena s Jeho člověčenstvím. A aby toto člověčenství na sebe vzal, sestoupil ze slávy, již měl u Otce, dříve než tento svět existoval. Snížil se takto, aby dokonale oslavil Boha právě na tom místě, kde všecko bylo proti Němu v nepřátelství. Přišel, aby byl „sněden“ svatým a neuhasitelným horlením o Boží slávu a o vykonání Jeho věčných rad.
Jednoletý „samec bez vady“ byl předobrazem Pána Ježíše Krista, jak se obětoval pro dokonalé naplnění Boží vůle. Nesmělo zde být nic, co by vyjadřovalo nějakou slabost nebo nedokonalost. Byl vyžadován jednoletý „samec bez vady“. Při uvažování o dalších obětech uvidíme, že v některých případech byla jako oběť dovolena samice. Ale to mělo pouze vyjadřovat určitou nedostatečnost chápání velebitele, v žádném případě však nějaký nedostatek v oběti, neboť tato musela být v obou případech „bez vady“. Zde však to byla oběť nejvyššího řádu, neboť to byl Kristus obětující Sebe samého Bohu. Kristus v zápalné oběti byl výlučně pro Boží oko a srdce. Toto je třeba si dobře vštípit. Pouze Bůh mohl náležitě ocenit Kristovu Osobu a dílo. Jenom On mohl plně ocenit kříž jako výraz Kristovy dokonalé oddanosti. Kříž, jak je nastíněn zápalnou obětí, měl v sobě něco, co mohla chápat jen Boží mysl. Měl tak nekonečné hloubky, že by je nemohl prozkoumat žádný smrtelník, ani žádný anděl. Mluvil řečí, která byla určena jenom Otci a šla přímo k Jeho sluchu. Mezi křížem na Golgotě a Božím trůnem existovalo spojení, které se zdaleka vymyká chápání i té nejvyšší třídy stvoření.
„U dveří stánku úmluvy obětovati jej bude dobrovolně, před obličejem Hospodinovým.“ (Správnější překlad: „U dveří stánku shromáždění obětovati jej bude, aby došel oblíbení před Hospodinem“ – p. p. (3. v.) Použité slovo „dobrovolně“ (nebo: „oblíbení“) zde velice jasně ukazuje onu velkou myšlenku obsaženou v zápalné oběti. Vede nás k tomu, abychom se na kříž dívali z hlediska, jež nebývá dostatečně chápáno. My jsme příliš nakloněni dívat se na kříž pouze jako na místo, kde mezi Spravedlností a tou neposkvrněnou Obětí šlo o projednání té veliké otázky hříchu – jako na místo, kde za provinilého bylo učiněno smíření a kde Satan byl slavně poražen. Budiž věčná chvála vykupující lásce, že kříž byl tím vším! Ale byl více než jen tím. Byl místem, kde Kristova láska k Otci byla vyjádřena mluvou, již jenom Otec mohl slyšet a jí rozumět. V tomto smyslu ho máme předobrazen zápalnou obětí, a proto se zde vyskytuje to slovo „dobrovolně“. Kdyby zde šlo pouze o otázku přičtení hříchu a o strpění Božího hněvu kvůli hříchu, pak by takovýto výraz nebyl na místě. Náš drahý Pán, přesně vzato, nemohl být představen jako svolný „být učiněn hříchem“, jako ochotný snášet Boží hněv a odvrácení Boží tváře. Tato skutečnost nás zcela jasně učí, že zápalná oběť nám nepředstavuje Krista na kříži nesoucího hříchy, nýbrž Krista vykonávajícího na kříži Boží vůli. Že Kristus se sám díval na kříž z těchto dvou hledisek, je zřejmé z Jeho vlastních slov. Když hleděl na kříž jako na místo, kde měly být neseny hříchy, a předem pociťoval hrůzu s tím spojenou, zvolal: „Otče, chceš-li, přenes kalich tento ode Mne.“ (Luk. 24,42) Lekal se toho, co Jeho dílo jako nositele hříchu v sobě obsahovalo. Jeho čistá a svatá mysl se lekala myšlenky na dotyk s hříchem a Jeho milující srdce se chvělo při pomyšlení, že by ztratilo byť jen na okamžik světlo Boží tváře.
Avšak kříž měl ještě jinou stránku. Byl před očima Krista místem, kde mohl plně vyjádřit všechna hluboká tajemství Své lásky k Otci, místem, kde „dobrovolně“, (resp.: „k zalíbení“ – p. p.) mohl vzít kalich, který Mu Otec podával, a vypíti jej až do dna. Je pravdou, že celý Kristův život vyzařoval libou vůni, která vždy vystupovala k Otcovu trůnu – On vždy činil to, co se líbilo Otci – vždy konal Boží vůli; ale zápalná oběť nepředstavuje Krista v Jeho pozemském životě – jakkoli vzácný nade vše pomyšlení byl každý skutek tohoto Jeho života – nýbrž v Jeho smrti, a to nikoli jako Toho, jenž „se za nás stal zlořečenstvím“, ale jako přinášejícího Otcovu srdci zvláštní libou vůni.
Tato pravda udílí kříži zcela obzvláštní přitažlivost pro duchovní mysl. Dodává utrpením našeho Pána zvlášť hluboký smysl. Provinilý hříšník najde bezpochyby v kříži Boží odpověď na nejhlubší a nejvážnější potřeby svého srdce a svědomí. Pravý věřící nalézá v kříži to, co jímá všechny city jeho srdce a hluboce se dotýká celé jeho vnitřní bytosti. Andělé nalézají v kříži téma pro neutuchající obdiv. To vše je pravda. Ale v kříži je ještě něco, co daleko přesahuje nejvyšší chápání svatých i andělů, totiž ona hluboká oddanost Synova srdce přinesená Otcovu srdci a Jím oceněná. Toto je ta nejvznešenější stránka kříže, která je tak výstižně předobrazena zápalnou obětí.
A zde bych chtěl, poznamenat, že všechna ta zvláštní krása zápalné oběti musí být zcela obětována, jestliže připustíme myšlenku, že Kristus byl nositelem hříchů po celý Svůj život. Slovo „dobrovolně“ by potom bylo bez jakékoli váhy, ceny a významu. Nebylo by zde místa pro nijakou dobrovolnou činnost, kdyby někdo byl pro své postavení donucen položit svůj život. Kdyby Kristus byl nositelem hříchů ve Svém pozemském životě, musela by být Jeho smrt činem nutným a nikoli dobrovolným. Můžeme bezpečně říci, že není jediné oběti, jejíž krása by nebyla zmařena a jejíž dokonalost by nebyla dotčena teorií o nesení hříchů během života. Především tomu tak je u zápalné oběti, poněvadž v ní nejde o nesení hříchu nebo o nesení Božího hněvu, nýbrž jen a jen o dobrovolnou oddanost zjevenou ve smrti na kříži. V zápalné oběti rozeznáváme předobraz Boha Syna vykonávajícího skrze Boha Ducha Svatého vůli Boha Otce. Toto učinil dobrovolně, „sám od Sebe“ (Jan 10,18), „k zalíbení“. „Protož Mne Otec miluje, že Já pokládám život Svůj, abych jej zase vzal.“ (Jan 10,17) Zde máme Kristovu smrt z hlediska zápalné oběti. Na druhé straně však, když se na Něho prorok dívá jako na oběť za hřích, říká: „Zahlazen (lépe: „vzat“ – p. p.) byl z země život jeho.“ (Skutky 8,33, což odpovídá Izaiáši 53,8 dle řeckého překladu Starého zákona – Septuaginty). Kristus říká: „nižádný jej nebere ode Mne, ale Já pokládám jej sám od Sebe.“ Byl nositelem hříchů, když toto řekl? Všimni si, že zde stojí: „Nižádný“ – ani člověk, ani anděl, ďábel nebo kdokoliv. Byl to Jeho dobrovolný čin, že položil Svůj život, aby jej opět vzal. „Abych činil vůli Tvou, Bože Můj, libost mám.“ (Žalm 40,9) – Taková byla řeč té božské zápalné oběti – Toho jenž nalezl Svou nevýslovnou radost v obětování Sebe samého bez poskvrny Bohu. (Židům 9,14)
Je proto velmi důležité, abychom jasně pochopili, co bylo hlavním předmětem Kristova srdce v díle vykoupení. Upevní to pokoj věřícího. Vykonání Boží vůle, provedení Božích rad a rozvinutí Boží slávy zaujímalo přední místo v tom oddaném srdci, jež na vše hledělo a vše posuzovalo jen se zřetelem k Bohu. Pán Ježíš se nikdy nezaměstnával otázkou, jakou měrou se nějaký čin nebo okolnost dotkne Jeho samého. „Ponížil sám Sebe“ – „Sebe sama zmařil“ (tj. „učinil se ničím“; Filipenským 2,6.7 – přel.) – Vzdal se všeho. A proto když dospěl ke konci Své pozemské cesty, mohl se na to vše podívat nazpět a s očima pozvednutýma k nebi říci: „Jáť jsem oslavil Tebe na zemi; dílo jsem vykonal, kteréž jsi Mi dal, abych činil.“ (Jan 17,4) Je nemožné hledět na Kristovo dílo v tomto jeho charakteru a nemít přitom srdce naplněné upřímnými city lásky k Jeho Osobě. Poznání, že i na kříži měl Boha za Svůj první předmět, nemůže ani v nejmenším ubrat něco našemu vědomí o Jeho lásce k nám. Právě naopak. Jeho láska k nám a naše spasení v Něm mohly být založeny jenom na Jím potvrzené Boží slávě. Tato sláva musí tvořit pevný základ všeho. „Avšak živ jsem Já a sláva Má naplňuje všecku zemi.“ (Správněji: „Jako že žiji, bude slávou Hospodina naplněna celá země.“ – 4. M. 14,21) Ale my víme, že věčná Boží sláva a věčná požehnání stvoření jsou v Božích radách spolu nerozlučně spojeny, takže je-li zajištěno prvé, musí být zajištěno druhé též.
„A vloží ruku svou na hlavu oběti zápalné i bude příjemná za něj, aby za něho učinila smíření.“ (4. verš – přel.) Úkon vložení ruky na hlavu oběti byl vyjádřením úplného ztotožnění. Toto symbolické jednání sjednotilo obětujícího s obětí a tato jednota přenesla u zápalné oběti na obětujícího celou příjemnost jeho oběti. Použití toho na Krista a na věřící představuje vzácnou pravdu, která je podrobně rozvinuta v Novém zákoně, totiž pravdu o věčném sjednocení věřícího s Kristem a o jeho příjemnosti v Něm. „Jakýž jest On, takoví i my jsme na tomto světě.“ (1. Jana 4,17) „Jsme v tom pravém.“ (1. Jana 5,20) Něco menšího než to by nám neprospělo. Člověk, který není v Kristu, je ve svých hříších. Nějaký střed mezi tím neexistuje. Musíš být buď v Kristu, anebo jsi ještě mimo Něj. Být v Kristu jen částečně je nemožné. Jestliže mezi tebou a Kristem je mezera široká třeba jen jako vlas, nalézáš se ještě pod hněvem a zavržením. Ale jestliže naopak jsi v Něm, potom jsi před Bohem takový, „jakýž jest On“, a za takového jsi v přítomnosti té nekonečné svatosti považován. To je jasné učení Božího slova. „V Něm jste doplněni“, – „vzácni v tom milovaném“, – „údové těla Jeho, z masa Jeho a z kostí Jeho“. „Ten pak, kdož se připojuje Pánu, jeden duch jest s Ním.“ (Kol. 2,10; Ef.1,6; 5,30; 1. Kor. 6,17) Není možné, aby Hlava byla v jednom stupni vzácnosti a údy v jiném. Ne, hlava a údy jsou jedno. Bůh je vidí jako jeden celek, a proto jsou jedno. Tato pravda je zároveň základem nejvyšší důvěry i nejhlubší pokory. Dává věřícímu tu nejplnější jistotu „smělého doufání v den soudný“, protože přece není možné, aby bylo vzneseno nějaké obvinění proti Tomu, s Nímž jsme sjednoceni. Zároveň ale vštěpuje věřícímu hluboké vědomí vlastní nicotnosti, poněvadž naše spojení s Kristem je založeno na smrti staré přirozenosti a na úplném zrušení všech jejích požadavků a nároků.
Poněvadž tedy Hlava a údy jsou před Bohem viděny v témž postavení nekonečné přízně a zalíbení, je zcela zřejmé, že všechny údy jsou v jednom a tomtéž zalíbení, v jednom a tomtéž spasení, v jednom a tomtéž životě a v jedné a téže spravedlnosti. V ospravedlnění neexistují žádné stupně. Právě znovuzrozené dítko v Kristu stojí v tomtéž ospravedlnění jako věřící s padesátiletou zkušeností. Ten první je v Kristu stejně tak jako onen druhý; a jako je toto jediným základem života věřícího, je to i jediným základem jeho ospravedlnění. Nejsou ani dva druhy života, ani dva druhy ospravedlnění. Samozřejmě jsou různé stupně, jak se z tohoto ospravedlnění těšíme, různé stupně v poznání jeho plnosti a rozsahu a různé stupně ve schopnosti používat jeho sílu na srdce a na život. Ale tyto věci bývají často zaměňovány s ospravedlněním samým, které poněvadž je od Boha, musí proto nezbytně být věčné, neomezené a neproměnné a nijak nemůže být dotčeno nestálostí lidských pocitů a zkušeností.
Dále také neexistuje nějaký růst v ospravedlnění. Věřící není dnes ospravedlněn více, než byl včera, ani nebude ospravedlněn zítra více, než je dnes. Ano, duše, která je „v Kristu Ježíši“, je ospravedlněna stejně dokonale, jako kdyby už stála před Božím trůnem. Je „doplněna (tj. „dosáhla plnosti“ – p. p.) v Kristu“. Je „jako“ Kristus. Podle vlastního Kristova prohlášení je „všecka čistá“ (Jan 13,10). Čím by mohla být více na této straně slávy? Bude moci, a jestliže chodí v Duchu, také skutečně bude činit pokroky v chápání a zakoušení této slavné skutečnosti. Ale co se věci samé týče, tu v okamžiku, kdy skrze moc Ducha Svatého uvěřil evangeliu, přešel věřící ze stavu nespravedlnosti a zavržení do absolutního stavu spravedlnosti a přízně u Boha. Toto všechno je založeno na božské dokonalosti Kristova díla právě tak, jako v případě zápalné oběti byla příjemnost velebitele založena na příjemnosti jeho oběti. Nešlo o to, čím byl on, nýbrž prostě o to, čím byla jeho oběť. „I bude (ona) příjemná za něj, aby za něho učinila smíření.“
„Tedy zabije volka toho před tváří Hospodinovou, a přinesou kněží, synové Aronovi, krev, a pokropí tou krví oltáře svrchu vůkol, kterýž jest u dveří stánku úmluvy.“ (5. v.) Při uvažování o zápalné oběti je zcela nezbytné mít stále na zřeteli, že tím velkým předmětem v ní vyjádřeným není uspokojení potřeby hříšníka, nýbrž přinesení Bohu toho, co Mu je neskonale vzácné. Kristus představený v zápalné oběti není pro svědomí hříšníka, nýbrž pro Boží srdce. A kříž v zápalné oběti není ukázáním nejzazší ošklivosti hříchu, nýbrž ukázáním nezlomné a neochvějné Kristovy oddanosti Otci; rovněž není ukázáním Božího hněvu vylitého na Krista jako nositele hříchu, nýbrž Otcova naprostého zalíbení v Kristu jako v té dobrovolné a líbezně vonící oběti. A konečně „smíření“ představené v zápalné oběti je přiměřené nejenom potřebám lidského svědomí, nýbrž také hluboké touze Kristova srdce naplnit Boží vůli a potvrdit Boží rady – touze, která Jej přiměla, aby Bohu obětoval Svůj naprosto čistý a vzácný život jako „dobrovolnou oběť libé vůně“.
Žádná moc země nebo pekla, lidí nebo ďáblů Jej nemohla zviklat, když šlo o uskutečnění tohoto vroucího přání. Jak zněla odpověď Páně, když se Petr ve své nevědomosti snažil Jej odradit od cesty hanby a ponížení kříže slovy falešné něžnosti: „Odstup to od Tebe, Pane, nikoli nestane se Tobě toho.“? – „Jdi za Mnou, satane, ku pohoršení jsi Mi; nebo nemyslíš na ty věci, kteréž jsou Boží, ale kteréž jsou lidské.“ (Mat. 16,22.23) A podobně říká Svým učedníkům při jiné příležitosti: „Již nemnoho mluviti budu s vámi; neboť jde kníže tohoto světa, ale nemáť nic na Mně. Ale aby poznal svět, že miluji Otce, a jakož Mi přikázal Otec, tak činím.“ (Jan 14,30.31) Tato a mnohá jiná podobná místa Písma nám ukazují Kristovo dílo z hlediska zápalné oběti, v níž prvořadou myšlenkou je, že Kristus „samého Sebe obětoval neposkvrněného Bohu“.
V plném souladu se vším, co bylo uvedeno o této zvláštní pravdě představené v zápalné oběti, je také místo, jehož se dostává Aronovým synům, a práce, jimiž jsou pověřeni. „Kropí krví“, „dávají oheň na oltář“, „rovnají dříví na tom ohni“, „pořádají díly ty, hlavu i tuk, na dřiví vložené na oheň, kterýž jest na oltáři“. (5–8. v.) Toto jsou velmi důležité práce a jsou význačným rysem zápalné oběti tvořícím protiklad k oběti za hřích, kde o Aronových synech není vůbec zmínka. „Synové Aronovi“ představují církev, nikoli jako „jedno tělo“, nýbrž jako kněžský dům. Tomu lze snadno rozumět. Jestliže Aron byl obrazem Krista, potom Aronův dům byl obrazem Kristova domu, jak čteme v Žid. 3,6: „Ale Kristus jako Syn nad domem Svým. Kterýžto dům my jsme…“ A jinde: „Aj, Já a dítky, kteréž dal Mi Bůh.“ (Žid. 2,13) Je to výsadou církve, vedené a poučované Duchem Svatým, aby hleděla na tuto stránku Kristovy Osoby, která nám je obrazně ukázána na začátku 3. Mojžíšovy knihy, a radovala se z ní. „Obecenství naše je s Otcem“, který nás milostivě zve, abychom s Ním sdíleli Jeho myšlenky o Kristu. My se jistě nikdy nemůžeme pozvednout k výši oněch myšlenek; ale můžeme v tom mocí Ducha Svatého, který v nás přebývá, mít obecenství s Bohem. Zde nejde o utišení svědomí skrze krev Krista jako nositele hříchů, ale o obecenství s Bohem vzhledem k dokonalé oddanosti Krista na kříži.
„Kněží, synové Aronovi, přinesou krev a pokropí tou krví oltář svrchu vůkol, kterýž jest u stánku úmluvy.“ Zde máme předobraz církve přinášející rozpomínání na dokonanou oběť a předkládající je na místě, kde věřící osobně přistupuje k Bohu. Ale musíme mít na paměti, že to je krev zápalné oběti a nikoliv oběti za hřích. Je to církev, která tu skrze moc Ducha Svatého myslí na ten úžasný předmět dokonalé Kristovy oddanosti Bohu, a nikoliv usvědčený hříšník, který začíná poznávat cenu krve Toho, jenž nesl hříchy. Nemusíme snad říkat, že církev se skládá z hříšníků, a to z usvědčených hříšníků; ale „synové Aronovi“ nepředstavují usvědčené hříšníky, nýbrž velebící svaté. Jako „kněží“ mají co činit se zápalnou obětí. Mnozí se v této věci mýlí. Domnívají se, že když člověk – byv pozván Boží milostí a uschopněn k tomu Kristovou krví – zaujme místo velebitele, že se tím odmítá uznávat za ubohého, bezcenného hříšníka. To je velký omyl. Věřící sám v sobě není ničím. Ale v Kristu je očištěným velebitelem. Ve svatyni nestojí jako nějaký provinilý hříšník, ale jako klanějící se kněz, oblečený v „roucha k slávě a k ozdobě“ (srv. 2. M. 28,2). Kdybych se v Boží přítomnosti obíral svou vinou, nebyla by to, co se týče mé osoby, pokora, nýbrž nevěra vzhledem k té veliké oběti.
Je třeba, aby čtenáři bylo jasné, že myšlenka nesení hříchu, přičtení hříchu a trpění Božího hněvu se v zápalné oběti vůbec nevyskytuje. Čteme sice: „Bude příjemná za něj, aby za něho učinila smíření“, ale potom je toto „smíření“ nikoli podle hloubek a nezměrné velikosti lidské viny, nýbrž podle dokonalosti Kristova oddání se Bohu a podle hlubokého Božího zalíbení v Kristu. Takový je ten nejvznešenější smysl smíření. Jestliže hledím na Krista jako na oběť za hřích, vidím smíření učiněné podle nároků Boží spravedlnosti vzhledem k hříchu. Ale když vidím smíření v zápalné oběti, vidím velikost Kristovy ochoty a schopnosti vykonat Boží vůli a velikost Božího zalíbení v Kristu a Jeho díle. Jak dokonalé musí být toto smíření, které je ovocem Kristovy oddanosti Bohu! Může být něco nad ně? Jistě ne. Smíření z hlediska zápalné oběti je něco, čím se bude moci celá kněžská rodina zabývat v nebeských síňcích Božího domu po celou věčnost.
„I stáhne kůži s oběti zápalné a rozseká ji na díly její.“ (6. v.) Zákonem předepsaný úkon stažení kůže je obzvláště významný. Bylo to prostě odstranění vnějšího přikrytí, aby bylo plně zjeveno, co je uvnitř. Nestačilo, aby oběť byla zevně „bez poskvrny“. Také všechny „skryté části“ měly být obnaženy, aby bylo vidět každou šlachu a každý kloub. Tento úkon je výslovně uveden jenom u zápalné oběti. Je s ní svým rázem v naprostém souladu a má nám znázornit hloubku Kristovy oddanosti Otci. U Něho to nebylo jen nějaké povrchní dílo. Čím více byla odhalována tajemství Jeho vnitřního života, čím více byly prozkoumávány hloubky Jeho bytosti, tím jasněji se ukazovalo, že pohnutkou jednání v tom velkém Protějšku zápalné oběti byla ryzí oddanost do vůle Otce a opravdová touha Jej oslavit. On byl vskutku cele zápalnou obětí.
„A rozseká (rozloží) ji na díly její.“ Tato činnost před nás staví pravdu dosti podobnou té, jíž nás učí „vonné věci (na drobno) stlučené“. (2. M. 30,36; 3. M. 16,12) Duch Svatý tak rád prodlévá u vzácnosti a libé vůně Kristovy oběti nejenom jako celku, ale i ve všech jejích nejmenších podrobnostech. Podívej se na zápalnou oběť jako na celek a uvidíš, že je bez poskvrny. Podívej se na ni ve všech jejích částech a uvidíš totéž. Takový byl Kristus a jako takový je nastíněn v tomto důležitém obrazu.
„A dají synové Arona kněze oheň na oltář a narovnají dříví na tom ohni. Potom zpořádají kněží, synové Aronovi, díly ty, hlavu i tuk, na dříví vložené na oheň, kterýž jest na oltáři.“ (7. a 8. v.) Toto bylo vskutku vysoké postavení pro kněžskou rodinu. Zápalná oběť byla celá obětována Bohu. Celá byla spálena na oltáři.1 Člověk na ní neměl žádný podíl; ale syny Arona kněze, kteří sami byli také kněžími, zde vidíme stát kolem Božího oltáře, aby hleděli na plamen příjemné oběti stoupající k Němu jako líbezná vůně. To bylo vysoké postavení – vysoké obecenství – vysoký řád kněžské služby – výstižný to obraz Církve mající obecenství s Bohem v dokonalém naplnění Jeho vůle Kristovou smrtí. Jako usvědčení hříšníci se díváme na kříž našeho Pána Ježíše Krista a spatřujeme v něm to, co plně odpovídá vší naší potřebě. Z tohoto hlediska dává kříž dokonalý pokoj svědomí. Ale potom jako kněží, jako očištění velebitelé, jako údové kněžské rodiny, se můžeme dívat na kříž v jiném světle, totiž jako na dokonání Kristova svatého úmyslu vykonat, třeba až na smrt, vůli Otce. Jako usvědčení hříšníci stojíme u měděného oltáře a nalézáme pokoj skrze krev smíření, ale jako kněží tam stojíme proto, abychom spatřovali a obdivovali dokonalost oné zápalné oběti – ono dokonalé oddání se a obětování Bohu Toho Neposkvrněného.
Měli bychom velice nedokonalý pojem o tajemství kříže, kdybychom v něm měli vidět jenom to, co vychází vstříc potřebě člověka jako hříšníka. V tomto tajemství byly hloubky, do nichž mohla proniknout pouze Boží mysl. Je proto důležité vidět, že když nám Duch Svatý podává předobrazná vyjádření kříže, předkládá nám jako první to, co ukazuje kříž ve vztahu k Bohu. Již to by mohlo stačit, abychom poznali, že v kříži jsou výšky a hlubiny, kterých člověk nikdy nemůže dosáhnout. Může přistoupit k tomu prameni radosti a navěky z něho pít – může uspokojit ty nejvyšší tužby svého ducha, může kříž zkoumat vší silou své obnovené přirozenosti; ale přes to vše je v kříži ještě něco, co jenom Bůh může poznat a ocenit. Proto se zápalné oběti dostává prvního místa. Předobrazuje Kristovu smrt, jak ji vidí a oceňuje jedině sám Bůh. A jistě bychom nemohli takovýto obraz postrádat, neboť nám podává nejenom nejvyšší možný pohled na Kristovu smrt, nýbrž také velice vzácnou myšlenku o zvláštním Božím zájmu na té smrti. Již skutečnost, že ustanovil obraz Kristovy smrti, který vyjadřuje význam této oběti jen pro Něho, je velice poučná pro každou duchovní mysl.
Ale ačkoliv ani člověk, ani anděl nemůže nikdy plně probádat úžasné hloubky tajemství Kristovy smrti, přece můžeme poznat alespoň některé její rysy, které ji musejí činit Bohu nade vše vzácnou. Z díla kříže sklidil Bůh tu největší žeň slávy. Žádným jiným způsobem nemohl nikdy být tak oslaven jako skrze Kristovu smrt. V Kristově dobrovolném vydání se na smrt září božská sláva svým nejplnějším jasem. Zde byl také položen pevný základ všech Božích rad. Jak útěchyplná je tato pravda. Stvoření by nikdy nemohlo poskytnout takovýto základ. Nadto kříž vytvořil potrubí, jímž muže proudit Boží láska, aniž by se děla nějaká újma Boží spravedlnosti. A konečně skrze kříž je Satan na věky zahanben a „knížata a moci vedeny na odiv zjevně“. (Kol. 2,15) Takové je slavné ovoce, které kříž způsobil. Když o tom přemýšlíme, můžeme poznat pravý důvod, proč měl být dán jeden předobraz kříže v jeho výlučném významu pro Boha, i důvod, proč tento obraz musel zaujímat nejpřednější místo. A byla by jistě smutná prázdnota mezi ostatními předobrazy, kdyby tu chyběla zápalná oběť, a byla by bolestná mezera na stránkách inspirovaného Písma, kdyby byl záznam o tomto předobrazu vynechán.
„A vnitřnosti jeho i nohy jeho vymyje vodou. I páliti bude kněz všecko to na oltáři; zápal jest, oběť ohnivá vůně líbezné Hospodinu.“ (9. v. – přel.) Tento úkon činil z oběti obrazně to, čím Kristus byl ve skutečnosti: vnitřně i zevně čistý. Mezi Kristovými vnitřními pohnutkami a vnějším jednáním byla naprostá shoda. Jeho chování navenek bylo vždy výrazem Jeho smýšlení. Vše směřovalo k jednomu bodu, totiž k Boži slávě. Údy Jeho těla dokonale poslouchaly a vykonávaly rady Jeho oddaného srdce – srdce, které tepalo jenom pro Boha a pro Jeho oslavení ve spasení lidí. Právem tedy mohl kněz „pálit všecko to na oltáři“. V obrazu bylo vše čisté a vše bylo určeno pouze za potravu pro Boží oltář. Na některých obětech měl podíl kněz; na některých osoba, která přinesla oběť; ale zápalná oběť byla „celá“ strávena na oltáři. Patřila jen a jen Bohu. Kněží směli narovnat dřevo a seřídit oheň a dívat se, jak plamen stoupal vzhůru; a to byla jistě vysoká a svatá výsada, že to směli činit. Ale z oběti nejedli. Jenom Bůh byl Kristovým předmětem v Jeho smrti, díváme-li se na ni jako na zápalnou oběť. V chápání toho nemůžeme být příliš prostí. Od okamžiku, kdy „samec bez vady“ byl přiveden ke dveřím stánku úmluvy, až do chvíle, kdy působením ohně byl spálen na popel, v něm rozeznáváme Krista, který „skrze Ducha věčného samého Sebe obětoval neposkvrněného Bohu“. (Židům 9,14)
To činí zápalnou oběť nevýslovně vzácnou pro duši. Ukazuje nám tu nejvznešenější stránku Kristova díla. V tom díle má Bůh Svou zvláštní radost – radost, do níž nemůže žádná stvořená bytost proniknout. Toto nesmíme nikdy ztrácet ze zřetele. Je to ukázáno v zápalné oběti a potvrzeno „zákonem (král.: „řádem“) zápalné oběti“, o kterém se hned zmíníme.
„I mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: Přikaž Aronovi i synům jeho a rci: Tento bude řád při oběti zápalné: (slove pak oběť zápalná od pálení na oltáři celou noc, až do jitra, nebo oheň na oltáři vždycky hořeti bude). Obleče se kněz v roucho své lněné, a košilku Iněnou vezme na tělo své, a vyhrabe popel, když oheň spálí oběť zápalnou na oltáři, a vysype jej u oltáře. Potom svleče šaty své a obleče se v roucho jiné, a vynese popel ven ze stanů na místo čisté. Oheň pak, kterýž jest na oltáři, bude hořeti na něm, nebude uhašován. A bude zapalovati jím kněz dříví každého jitra, a zpořádá na něm oběť zápalnou, a páliti bude na něm tuk pokojných obětí. Oheň ustavičně hořeti bude na oltáři, a nebudeť uhašen.“ (3. M. 6,8–13)2 Oheň na oltáři strávil zápalnou oběť a tuk pokojné oběti. Bylo to vhodné vyjádření Boží svatosti, která nalezla v Kristu a Jeho dokonalé oběti vhodný předmět, jímž se mohla sytit. Ten oheň nikdy nevyhasínal. Měl být neustále udržován jako něco, co vyjadřovalo působení Boží svatosti. I ve tmě a tichu nočních bdění planul oheň na Božím oltáři.
„Obleče se kněz v roucho své lněné…“ (6,10). Zde kněz v obraze zaujímá místo Krista, jehož osobní spravedlnost je vyjádřena bílým lněným rouchem. Poté, když se na kříži vydal na smrt, aby vyplnil Boží vůli, vstoupil ve Své vlastní věčné spravedlnosti do nebe, nesa s sebou pamětná znamení Svého dokonaného díla. Popel svědčil o dokonání oběti a o jejím přijetí Bohem. Popel umístěný vedle oltáře ukazoval, že oheň strávil oběť – že to byla nejenom dokonaná, ale též i přijatá oběť. Popel zápalné oběti mluvil o přijetí oběti. Popel oběti za hřích svědčil o soudu nad hříchem.
Mnohé věci, jimiž jsme se právě obírali, se nám ukážou jasněji, plněji, přesněji a mocněji v pokračování našich úvah o obětech. Každá oběť se ukáže v ještě jasnějším světle tehdy, díváme-li se na ni v protikladu k ostatním obětem. Všechny oběti jako celek nám podávají úplný obraz Kristovy oběti. Jsou jako různá zrcadla, jež jsou tak nastavena, aby různými způsoby odrážela obraz oné pravé a jedině dokonalé Oběti. Žádný jednotlivý obraz nám Jej nemůže plně představit. Potřebovali jsme Jej mít zobrazeného v Jeho životě i v Jeho smrti – jako Člověka i jako Oběť – v tom, čím ona je pro Boha, i čím je pro nás; a takového Jej nalézáme v obětech 3. Mojžíšovy knihy. Bůh milostivě vyšel vstříc naší potřebě. A kéž nám On dá schopnost hlouběji pronikat a více se těšit z toho, co pro nás zde připravil.