V Osobě a díle Pána Ježíše Krista je nesmírná plnost, která stačí pro jakoukoli potřebu člověka, a to jak hříšníka, tak i velebitele. Nesmírná důstojnost Jeho Osoby dodává Jeho dílu věčnou cenu. V 1. Mojžíšově knize jsme viděli v tom zaslíbeném semeni – Korábu spasení – a v rozmanitém rozvinutí Boží milosti vůči padlému, hříšnému člověku Boží záchranný prostředek pro padlého člověka. Máme tam něco jako výstřelek, jehož plně rozvinuté slávy a vůně ještě jednou naplní nebesa a zemi radostí a veselím.
Ve 2. Mojžíšově knize jsme viděli Boží odpověď na problém člověka. Člověk je tam nejen mimo ráj, nýbrž upadl do rukou krutého, mocného nepřítele – je ujařmeným otrokem světa. Jak může být vysvobozen z faraónova otroctví – z egyptské pece? Jak může být vykoupen, ospravedlněn a uveden do zaslíbené země? Jenom Bůh mohl dát odpověď na tyto otázky a učinil to v krvi zabitého Beránka. Vykupující mocí této krve je vyřízena jakákoli otázka. Činí zadost nejvyšším požadavkům nebe i nejhlubším potřebám hříšníka. Skrze její úžasné účinky je Bůh oslaven a člověk vykoupen, spasen, ospravedlněn a přiveden do svatého místa Božího přebývání, zatímco nepřítel je úplně poražen a je zrušena jeho moc.
A nyní při našich úvahách o 3. Mojžíšově knize nalézáme co nejplněji zjeveno to, co bychom mohli nazvat Božím opatřením pro potřebu člověka – totiž: oběť, kněze a místo ke klanění. To vše je naprosto nutné, aby člověk mohl přistupovat k Bohu, jak tato kniha zvlášť hojným způsobem dokládá. Ale každou věc, která s tím byla spojená, předepsal Bůh a stanovil ji Svým zákonem. Nic nebylo ponecháno, aby to bylo doplněno vynalézavým myšlením člověka nebo jeho chytrými úpravami. – „Učinil tedy Aron i synové jeho všecky věci, kteréž přikázal Hospodin skrze Mojžíše.“ (8,36; 9,6–7) Ani kněz, ani lid nemohli bez výslovného výroku Páně udělat správným směrem ani jeden krok. Stejně tak je tomu dnes. V tomto temném světě není ani jednoho paprsku světla, jenž by nepocházel z Písma svatého. „Svíce nohám mým jest Slovo Tvé, a světlo stezce mé.“ (Ž. 119, 105) Je opravdu radostné, jestliže Boží děti tak ctí Jeho Slovo, že se jím nechávají vést ve všech věcech. Nám je dnes stejně jako kdysi Židům právě tak třeba Božího řízení a vedení, abychom velebili způsobem, jejž by Bůh mohl přijmout. „Ale jdeť hodina, a nyníť jest, kdyžto praví velebitelé klaněti se budou Otci v duchu a v pravdě. Neboť takových Otec hledá, aby se klaněli Jemu.“ (Jan 4,23–24 – přel.) Aby se Boží děti mohly klanět, potřebují něčeho více než jen upřímnosti a oddané mysli – musí mít pomazání Ducha a všechno se musí dít podle Boží pravdy. My ale máme to všechno v Osobě a v díle našeho velebeného Pána Ježíše. Vždyť On je jak naší Obětí, tak Knězem a také naším právem ke vstupování do svatyně svatých. Kéž bychom se jen zdržovali blíže při Jeho probodeném boku a byli si vždy vědomi, že On je základem, podstatou i vzácnou vůní veškerého našeho velebení!
A nyní si krátce povšimněme oněch tří již zmíněných bodů.
I. Na prvém místě bychom chtěli poznamenat, že základem velebení je oběť. Takové klanění, které Bůh může přijmout, musí být založeno na oběti pro Boha přijatelné. A protože člověk je sám v sobě provinilý a nečistý, potřebuje oběť k odstranění své viny, k očištění vlastních poskvrn a k uzpůsobení pro Boží svatou přítomnost. „Bez krve vylití nebývá odpuštění vin“ (Žid. 9,22), – a bez odpuštění, ano, bez poznaného odpuštění, není možné žádné patřičné velebení, žádné opravdové, ze srdce vycházející chválení a děkování. Jít k nějakému „místu, kde náleží se klaněti“, anebo skutečně se klanět Bohu jsou dvě nesmírně odlišné věci. Bůh je svatý a člověk k Němu musí přistupovat Jeho cestou a v souladu s tím, čím On je. Jako to pověděl Mojžíš Aronovi při oné tolik vážné věci hříchu Nádaba a Abiu: „Toť jest, což mluvil Hospodin, řka: V těch, kteříž přistupují ke Mně, posvěcen budu, a před obličejem všeho lidu oslaven budu.“ (3. M. 10,3) Jenom Pán mohl dát směrnice o tom, jak má lid k Němu přistupovat, a toto je oním velikým předmětem 3. Mojžíšovy knihy. „Poznámky“ k prvním sedmi kapitolám a k šestnácté dají věřícímu opravdu plný a zajímavý pohled na ustanovenou službu obětí a na způsob a ráz židovské bohoslužby. Jen na základě přinesené a přijaté oběti byli izraelští synové ustanoveni jako lid Božích velebitelů. A na stejném základě, totiž na základě přinesené a přijaté oběti, jsou dnes věřící v Ježíše ustanoveni za velebící Boží lid. (Přečti si pozorně 3. M. 16 a 9. a 10. kapitolu ep. Židům.) Zaujali místo, které kdysi patřilo Izraeli, ovšem v mnohem vyšším stupni, ať přihlédneme k oběti, ke knězi anebo k místu klanění. Rozdíl mezi obojí bohoslužbou je obrovský a je v Písmu velice přesně vyznačen, zvláště v epištole Židům. Židovské oběti nikdy nedosahovaly ke svědomí obětujícího a židovský kněz ho nikdy nemohl prohlásit za očištěného od jakékoli poskvrny. Dary a oběti obětované za doby zákona nemohly, jak nám říká apoštol, „dokonalého v svědomí učiniti toho, kdož obětuje“. (Žid. 9,9) Ano, všimněme si toho, že svědomí, tak úzce spjaté s obětí, nemohlo být dokonalé, protože oběť nebyla dokonalá: „Neboť možné není, aby krev býků a kozlů shladila hříchy“. (Žid. 10,4) Proto byla židovská bohoslužba spjata s nedostačujícími oběťmi, s obřady, které tížily jako nějaké jho, a s neočištěným svědomím, které v osobě, jež se chtěla klanět, působilo pocit manství a strachu.
Ale nyní si všimněte rozdílu mezi tím vším a tou jednou provždy položenou a přijatou obětí Krista! ON „skrze obětování Sebe sama zahladil hřích“ (Žid. 9,26). To vše je hotová věc. Kristus „očištění hříchů našich skrze Sebe samého učiniv, posadil se na pravici Velebnosti na výsostech“. (Žid. 1,3) Jestliže velebitel přichází před Boha na základě této Oběti, shledává, že už nemusí dělat nic kromě toho, že jako kněz vyjadřuje chvály Tomu, „kterýž nás povolal ze tmy v předivné světlo Své“, (1. Petr. 2,9) Ani Kristus nemusí nic více činit, co se týče našeho ospravedlnění a přijetí, „neboť jednou obětí dokonalé učinil navěky ty, kteříž posvěceni bývají“. (Žid. 10,14) Žid byl svou obětí pouze ceremoniálně čist, a to ještě jen pro určitou dobu, kdy se oběť stala, zatímco křesťan je skrze obětování Krista skutečně čist, a to navěky! Ó jak úžasné je to slovo „NAVĚKY“! Je to všeobecnou výsadou všech věřících, že jsou učiněni dokonalými před Bohem „skrze obětování těla Ježíše Krista jednou provždy“. (Žid. 10,10 – přel.) V této tolik důležité věci je svědectví Písma nanejvýše úplné a přesné. Neboť jednou již očištění velebitelé nemají mít více „žádného svědomí z hříchů“. – „Krev Krista Ježíše, Syna Jeho, očišťuje nás od všelikého hříchu.“ – „A na hříchy jejich i na nepravosti jejich nikoli nevzpomenu více.“ (Žid. 10,2 a 17; 1. Jan. 1,7) Skrze Kristovo dílo pro nás učiněné byly všechny naše hříchy odstraněny a my nyní věrou v Boží slovo víme, že všechny jsou odpuštěny a zapomenuty. Můžeme tedy přistupovat do samé Boží blízkosti a stát v Jeho svaté přítomnosti v blahém ujištění, že na nás není ani jednoho hříchu nebo poskvrny. Náš veliký Nejvyšší Kněz nás prohlásil za „úplně čisté“. (Jan 13,10) A my, věříce tomu, jsme oproštěni od vědomí viny, ano, „NEMÁME JIŽ ŽÁDNÉHO SVĚDOMÍ Z HŘÍCHU“.
Ale všimněme si dobře, že tato nesmírně vzácná pravda neznamená, že již více nemáme vědomí hříchů. Ani neznamená, že bychom již nemohli mít nějaké zlé svědomí, jestliže klesneme. Ani tím není míněno, že bychom se již nepotřebovali zkoušet, „abychom měli svědomí bez úrazu před Bohem i před lidmi“. (Sk. 24,16) Zdaleka ne. Je tím pouze míněno, že Kristus skrze jednu dokonalou a dokonanou oběť Sebe sama odstranil navěky všechny naše hříchy, a to se vším všudy. A mohli bychom my, kteří jsme byli přivedeni k poznání a uvěření těmto skutečnostem, pochybovat a mít ještě nějaké svědomí z hříchů? Ta drahá krev oné za nás jednou položené a přijaté oběti nás očistila od jakékoli poskvrny a znečištění hříchem. Můžeme si být hluboce vědomi hříchu, který v nás (tj. v našem těle) ještě přebývá, a i mnohých hříchů a selhání v našem každodenním životě a může být při nás skutečností trýznivé vyznávání všeho toho Bohu, – ale přesto máme plné ujištění, že Kristus zemřel za naše hříchy, že je všechny odstranil a že ani pro jeden z nich nebudeme obžalováni. To je jistě jedna z nejúžasnějších pravd, ale je to též veliká a nutné pravda pro velebitele. Jak bychom mohli stát v Boží přítomnosti, kde všechno je dokonalé, kdybychom nebyli tak čistí, jak On chce, abychom byli? My musíme být dostatečně čisti pro oko Jeho neskonalé svatosti. Ach, budiž chvála Bohu, že všichni, kdo věří v Ježíše a spočívají na Jeho dokonané oběti, mají odpuštění a ospravedlnění – mají věčný život, spravedlnost a pokoj. Na první volání provinilého hříšníka o milost je odpověď v krvi Oběti. Ona proniká až do nejzazších hlubin jeho potřeb, povznáší ho do největších výšin nebes a uzpůsobuje ho, aby tam byl radostným velebitelem v bezprostřední blízkosti Božího trůnu, „neboť Kristus jednou za hříchy trpěl, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu.“ (1. Petr. 3,18) – „Neboť jestliže krev býků a kozlů, a popel jalovice, pokropující poskvrněných, posvěcuje k očistění těla, čím více krev Kristova, kterýž skrze Ducha věčného samého Sebe obětoval, očistí svědomí vaše od skutků mrtvých k sloužení Bohu živému?“ (Žid. 9,13–14)
II. Na druhém místě máme skrze hojná opatření Boží milosti Pána Ježíše Krista co svého velkého Nejvyššího Kněze za nás v Boží přítomnosti. Zabývá se tam námi. – „Takového máme Nejvyššího Kněze, kterýž se posadil na pravici trůnu Velebnosti v nebesích, služebník jsa svatyně a pravého toho stánku, kterýž Pán vzdělal a ne člověk.“ (Žid. 8,1–2) Posadil se, protože Jeho obětní dílo bylo cele dokonáno. O Aronovi se nám praví, že ve své velekněžské službě vždycky stál. Jeho práce nikdy nekončila. Stál, „na každý den službu konaje a jednostejné často obětuje oběti, kteréž nikdy nemohou odejmouti hříchů, ale Tento, jednu oběť obětovav za hříchy, vždycky sedí na pravici Boží.“ (Žid. 10,11–12) Jakmile byl dán zákon Páně o obětech, bylo ihned ustanoveno kněžství. (Viz „Poznámky“ o 8. a 9. kapitole.) Svatí mají v Kristu obojí. ON je naší Obětí i naším Knězem. Postavil se kdysi za nás na kříži, nyní je činný pro nás v nebesích a nebude to trvat dlouho a zjeví se ve slávě s námi. Známost toho, co On pro nás dokonal na kříži a co pro nás nyní koná v té vrchní svatyni, bude v našich srdcích živit naději na Jeho příchod a touhu, aby se již zjevil ve Slávě.
V Novém zákoně čteme pouze o dvou řádech kněží, totiž o Kristu jako velikém Nejvyšším Knězi v nebesích a o všeobecném kněžství všech věřících na zemi. „I vy, jako kamení živé, jste vzděláváni v dům duchovní, kněžstvo svaté, k obětování duchovních obětí, vzácných Bohu skrze Ježíše Krista.“ (1. Petr. 2,5 – přel.) Anebo jak čteme jinde: „Kterýž zamiloval nás, a umyl nás od hříchů našich krví Svou, a učinil nás krále a kněží Bohu a Otci Svému.“ (Zj. 1,5–6) Tato místa jasně dokazují, že všichni věřící mají před Bohem všeobecné kněžství. V Novém zákoně není ani zmínky o tom, že by měla být nějaká zvláštní skupina nebo třída křesťanů, jež by zastávala kněžský úřad a lišila se tím od ostatních křesťanů. Kristus je velikým Nejvyšším Knězem nad Božím domem a všichni, kdo Mu patří, jsou na základě svého spojení s Ním kněžími a jako tací oprávněni vstupovat jakožto jednou již očištění velebitelé do svatyně svatých. Ani apoštolé nikdy nezastávali místo kněží jako by v tom byli nadřazeni nebo se odlišovali od ostatních Božích dětí. Znali snad své výsady lépe než mnozí jiní a více se z nich těšili. Jejich dary a povolání, co se týče služby Slova, byly ovšem odlišné a zvláštní, ale jako velebitelé stáli na stejném základě jako všichni ostatní a společně s nimi se klaněli Bohu skrze Ježíše Krista, velikého Nejvyššího Kněze všeho Jeho lidu.
V kněžské službě našeho Pána je celá řada zvlášť zajímavých stránek. Zmíním se pouze o dvou následujících:
1. Zastupuje nás jako náš veliký Nejvyšší Kněz v nebeské svatyni. A jistě, jaký je to Zástupce! – Boží milovaný Syn, oslavený Člověk, jehož jméno je nad každé jméno! – „Neboť nevšel Kristus do svatyně rukou udělané, která by nesla obraz pravé, ale v samo nebe, aby nyní přítomný byl tváři Boží za nás.“ (Žid. 9,24) Jistě, jaké důstojenství! Do jaké Boží blízkosti jsme uvedeni! Kéž by to naše srdce jen dovedla více oceňovat! Když Aron stál v krásných a slavných šatech přede Pánem, zastupoval syny izraelské. Jejich jména byla vyryta do drahokamů na skvostném náprsníku. Byl to krásný obraz našeho pravého a věčně trvajícího místa na srdci Krista, který ne jako kdysi Aron jednou za rok, nýbrž ustavičně je v Boží přítomnosti za nás. Jméno každého věřícího je ustavičně před Božím zrakem v plné slávě a kráse Krista, Jeho tolik milovaného Syna. On je naší spravedlností, my máme Jeho život, těšíme se Jeho pokoji, jsme naplněni Jeho radostí a zračí se na nás Jeho sláva. Třebaže sami v sobě jsme bez jakéhokoli práva, bez titulu a jakékoli výsady, v Něm máme všechno. On je tam pro nás, jako náš zástupce a představitel. Budiž za to věčně chváleno Jeho jméno!
„V nebi je přítomen před Boží tváří
co veliký Nejvyšší jejich Kněz,
by každého z těch, kdo Jemu patří,
jméno na srdci Svém před Bohem nes’.“
Je to na základě Jeho ustavičného orodování v nebi, že svatí na zemi jsou zachováváni a podpíráni při putováni pouští tohoto světa a zároveň udržováni jako velebitelé uvnitř za oponou v plné vzácnosti vůně Jeho božských výborností. Přitom ani jejich nevědomost ani nedostatek praktického zakoušení těchto věci nemůže změnit nebo ovlivnit jejich požehnanou, slavnou a věčnou skutečnost, totiž že On je „vždycky živ k orodování za ně“. (Žid. 7,25)
2. Jako náš veliký Nejvyšší Kněz přednáší Kristus Bohu dary a oběti Svého velebícího lidu. Za doby zákona přinášel velebitel svou oběť knězi a ten ji předložil Pánu na Jeho oltář. Kněz vyřizoval jakoukoli záležitost, a to podle Slova Páně. Jak dokonale to vše nyní pro velebitele činí jeho Nejvyšší Kněz v nebi! Naše modlitby, chvály i díkůvzdání, ano, vše napřed prochází Jeho rukama, než dosáhne k Božímu trůnu. Jaká úžasná milost, pomyslíme-li na naši někdy tak zmatenou a s lidskými prvky smíšenou službu! Kolik toho bývá z těla a mísí se s tím, co je z Ducha! Ale náš chvályhodný Pán dovede obojí rozlišit a oddělit. Cokoli je z těla, musí být zavrženo a spáleno jako dříví, seno a strniště, zatímco to, co je z Ducha, je vzácné, je uchováváno a přednášeno před Boha v ceně a libé vůni Jeho dokonalé oběti. „Protož skrze Něho obětujme Bohu oběť chvály vždycky, to jest ovoce rtů, oslavujících jméno Jeho.“ (Žid. 13,15) Dobrotivost Filipských vůči Pavlovi byla „vůně sladkosti, oběť vzácná a libá Bohu“. (Fil. 4,18) Proto je taková vážnost v napomenutí: „Všecko, cožkoli činíte v slovu neb v skutku, všecko čiňte ve jménu Pána Ježíše, díky činíce Bohu a Otci skrze Něho.“ (Kol. 3,7)
III. A jako třetí věci si povšimněme, že jediným místem velebení pro křesťany je místo uvnitř za oponou, „kde Předchůdce pro nás všel Ježíš“. (Žid. 6,20) Místo křesťana jako svědka je venku za stany, jeho místo jako velebitele je uvnitř za oponou. Na obou těch místech je s ním jistě Kristus. „Vyjděmež tedy k Němu ven ze stanů, pohanění Jeho nesouce.“ „Majíce tedy, bratři, plnou svobodu k vjití do svatyně skrze krev Ježíšovu, přistupmež.“ (Žid. 13,13; 10,19) Je nevýslovným požehnáním, jestliže vyučeni Duchem známe obě tato místa v obecenství se samým Kristem. Církev nemá zde na zemi žádného Bohem určeného místa ke klanění. Takovéto naše místo je v nebi, v plné ceně oběti a kněžské služby Krista pro nás. Ať jsou křesťané shromážděni ve jménu Pána Ježíše v jakýchkoli budovách, jejich pravým a jediným místem velebení je nebeská svatyně. Věrou v Boží slovo a skrze moc Ducha Svatého se Bohu klanějí v tom pravém stánku, „kterýž Pán vzdělal a ne člověk“. (Žid. 8,2)
Izrael měl „svatyni světskou“, a proto způsob jeho bohoslužby byl světský; „ještě nebyla zjevena cesta k svatyni, dokudž první stánek trval“. (Žid. 9,1; 9,8) Ale Ježíšova krev k ní otevřela cestu. Tentýž úder, jenž zasáhl Beránka, roztrhl oponu od hůry až dolů. Byla tím zjevena cesta do svatyně svatých a Kristus se vším Svým krví obmytým lidem vstoupil do přímé Boží přítomnosti, kde již není žádná zastírající opona. Již neexistuje žádná bohoslužba venku v předsíni pro lid a bohoslužba v chrámu pro kněze, jak tomu bylo za doby zákona. Takovéto rozdělení je v Církvi Boha živého naprosto neznámou věcí. Dnes je vše jen kněžskou a chrámovou bohoslužbou. Všichni jsou uvedeni do stejné Boží blízkosti, všichni mají stejnou svobodu a všichni jsou stejně vzácní, a to skrze přítomnost a prostřednictví velikého Nejvyššího Kněze Božího lidu. Tatáž drahá krev, jež nás očistila ode všeho hříchu, nás uvedla do Boží blízkosti jako děti a jako velebící kněze. A známe-li opravdu tu úžasnou účinnost a moc této krve v nebeských místech, budeme tam doma a štastni v plné svobodě a důstojenství synů a v plně oprávněné blízkosti, stojíce na tom nejsvětějším místě jako jednou provždy očištění velebitelé.
O kéž by naše srdce byla chována v blahém připomínání, známosti a moci těchto přehojných opatření Boží milosti týkajících se veškeré naší potřeby. Kéž bychom nikdy neztratili ze zřetele tu krev na slitovnici, našeho Služebníka té pravé svatyně a naše svaté, nebeské a věčné místo klanění!
Nyní však musíme milého čtenáře opustit, s vážností mu doporučujíce, aby s opravdovými modlitbami a s pilností se dal do studia té vzácné 3. Mojžíšovy knihy. Světlo, které ona vrhá na Osobu a dílo Krista – základ a podstatu našeho obecenství s Bohem, je nesmírně požehnané pro každé srdce, které touží žít v radosti z těchto věčných skutečností. Takový shledá, že „Poznámky“ jsou velice dobrou pomůckou k objasňování textu Písma a že podávají zajímavý i praktický pohled na celou řadu obřadů, jež bychom mohli přehlížet, domnívajíce se, že jsou pro nás nezajímavé anebo bez zvláštního ponaučení.
A nyní, kéž by se Pán milostivě přiznal k tomuto svazečku, použil ho a požehnal pro oslavení Svého jména a k potěšení a požehnání mnoha drahých duší.
L., květen 1860 A. Miller