Ve třetí kapitole apoštol plně předpověděl hrozný stav křesťanského vyznání v posledních dnech, a dále upomenul věřící na bohatá opatření, která Bůh učinil, aby v den rozhojňujícího se zla byli „hotovi ke všelikému dobrému skutku“.
Když ukázal zkázu vyznání a zdroje pomoci pro zbožné, Pavel nyní ve čtvrté kapitole dává zvláštní naučení pro službu Pánu ve dni všeobecného selhání.
Zkušenost nás učí, že v den rostoucího zla v křesťanském vyznání a slabosti mezi Božím lidem může být služebník snadno skleslý a pozbývat odvahu ve své službě. Odtud pramení důležitost těchto naučení. Pisatel nejenže nedovoluje, aby žalostný a beznadějný stav křesťanstva byl omluvou pro apatii na straně služebníka, ale užívá ho jako popud k opravdovější službě.
Verš 1: Apoštol začíná tuto část svých naučení tím, že představuje důvody své výzvy k věřícím, aby vytrvali ve své službě pro Pána. Mluví se vší vážností jako před Bohem a Kristem Ježíšem, velkými Pozorovateli našeho postavení a naší pevnosti, a naléhá, abychom sloužili s pohledem na tři velké skutečnosti:
Předně: Kristus je Soudce živých i mrtvých. On je posuzovatel cesty, po které jdeme, a našeho stavu na této cestě. Nadto je stav křesťanského vyznání takový, že větší počet křesťanů tvoří neobrácení a jdou k soudu buď jako živí lidé, když se Kristus zjeví, anebo jako počteni s mrtvými u velkého bílého trůnu. Na nás se tedy sluší, abychom varovali lidi před přicházejícím soudem a abychom jim ukazovali na Spasitele.
Za druhé nás Pavel povzbuzuje, abychom pokračovali ve své službě, velkou pravdou o zjevení Krista. Lepší překlad je „a (při) Jeho zjevení“ 1, a tím činí zjevení druhou velkou skutečností, rozdílnou od soudu živých a mrtvých. Nemluví o uchvácení, ale o zjevení se Krista, aby vládl, neboť odměna za službu je vždy spojena se zjevením. Ta slova znějí: „A aj, přijdu brzo, a odplata má se mnou, abych odplatil jednomu každému podle skutků jeho.“ (Zjevení 22,12)
Za třetí jsme ke službě povzbuzováni „jeho královstvím“. Každá duše zachráněná kázáním evangelia přidá ke slávě Krista, když přijde, aby vládl a byl oslaven ve Svých svatých.
Ať tedy to je soud zlých, odměna pro služebníky nebo Kristova sláva, jsou tu všechny pohnutky pro služebníka, aby vytrval ve své službě.
Verš 2: Když tedy ukázal důvody své výzvy, apoštol nyní předkládá svůj příkaz ke službě. Jestliže jsou lidé odpovědni Bohu, pak „kaž slovo Boží, ponoukej v čas neb ne v čas“. Jestliže Kristus bude soudit, pak „usvědčuj“ a „napomínej“ ty, kteří žijí způsobem, jenž vyvolává soud. Jestliže svatí mají být odměněni při zjevení Krista, pak „napomínej (povzbuzuj) ve vší tichosti a učení“.
Služebník má hlásat „slovo“. To není pouze evangelium hříšníkům, ale „slovo“ Boží jak hříšníkům, tak i svatým. Je tu také nezbytnost pro naléhání v kázání, stejně jako ke kázání v každém čase. Boží slovo je pro všechny lidi za všech časů. „Usvědčování“ a „napomínání“ může být potřebné jak mezi svatými, tak i mezi hříšníky. Ale to může být jen kázáním Slova, neboť jen Slovo působí usvědčení. Můžeme se snažit usvědčit a napomínat svými vlastními slovy a argumenty, ale jen proto, abychom zjistili, že dráždíme a vyvoláváme odpor. Jestliže kárání má být účinné, musí být založeno na Božím slovu. Pro ty, kteří jsou ochotni sklánět se před Slovem a přijímat jeho usvědčování a kárání, tu je slovo povzbuzení.
Ať už služba má jakoukoli formu, má být vykonávána s trpělivostí a podle pravdy nebo „učení“. Slovo jistě vyvolá odpor těla, a to si žádá trpělivost ze strany služebníka; a jediná účinná odpověď na odpor je v učení a pravdě Písma.
Verše 3 a 4: V prvním verši Boží služebník hleděl za přítomné období a ve světle toho, co přijde, ukazuje naléhavost služby. Nyní opět hledí kupředu, ale tentokrát ke konci křesťanského období, a užívá děsivého stavu, který bude mezi vyznavači křesťanství, jako další pohnutky pro aktivitu ve službě. Už mluvil o falešných učitelích, kteří se budou vkrádat do domů; nyní mluví o lidech samých. Ať už učitelé chybují nebo ne, přijde doba, kdy lidé, „majíce svrablavé uši“, nesnesou zdravé učení, ale podle svých vlastních žádostí si budou shromažďovat učitele. To není popis pohanů, kteří nikdy neslyšeli pravdu, ale křesťanstva, v němž lidé slyšeli evangelium, ale už ho nesnesou. I tak se ale nevzdají všeho vyznání křesťanství, neboť si stále budou hromadit učitele, ale musejí to být učitelé, kteří nebudou bránit uspokojování jejich světských žádostí kázáním pravdy.
Písmu je naprosto cizí skutečnost, že si společnosti vyznávajících křesťanů samy vybírají učitele. Ukazuje to, jak daleko se křesťanstvo dostalo od Božího pořádku pro Jeho shromáždění. Výsledek tohoto nepořádku je jen to, že až příliš často ten vybraný učitel je pouze slepý vůdce slepých, a „povede-li slepý slepého, oba v jámu upadnou“ (Mat. 15,14). Tak se stane, že odvrácením se od pravdy se lidé „obrátí k básním (bajkám)“.
Verš 5: Jestliže se tedy stav křesťanstva stal tak hrozným, že ti, kteří vyznávají křesťanství, už nesnesou zdravé učení, následují své žádosti a obracejí se k bajkám, tu na služebníka se sluší „být střídmý ve všech věcech“, mít svůj úsudek utvořený pravdou a nedovolovat své mysli, aby byla ovlivněna zlem a bajkami vyznávající většiny.
Už jsme byli napomenuti, abychom „trpěli spolu s radostnou zvěstí“, abychom „se podíleli na utrpení“ jako dobří vojáci Ježíše Krista; a byli jsme varováni, že „všichni, kteří chtějí pobožně živi býti v Kristu Ježíši, protivenství míti budou“ (kap. 1,8; 2,3; 3,12). Nyní jsme dále varováni, že musíme být připraveni „snášet protivenství“ kvůli zlu v křesťanstvu.
Takto věrný musí být připraven na utrpení pro evangelium, pro Ježíše Krista, kvůli zbožnému životu křesťana a vzhledem ke zlým věcem posledních dnů.
Dále, ať je den jakkoli zlý, dokud trvá den milosti, má člověk Boží, ať už je jeho dar jakýkoli, pokračovat ve svém díle jako evangelista. Opuštění pravdy většinou, když velká část takzvaných církví propadla světskosti a bajkám, jen působí, že člověk Boží má jen větší povinnost pokračovat v díle evangelia a naplnit plnou míru své služby. Dílo Páně nemá být konáno polovičatě. Máme se snažit dokonale dokončit to, co nám dal za úkol ve Svém díle.
Verš 6: Kristův služebník se nyní zmiňuje o svém odchodu jako o další pohnutce ke službě. Konec jeho života oddanosti a z ní vyplývajícího pronásledování od světa byl tak blízký, že mohl říci: „Již se k tomu blížím, abych obětován byl.“ („Již jsem jako oběť vyléván.“ – p. p.) Mluví o svém odchodu jako o době svého „rozdělení (odchodu, uvolnění)“. Pro něho bylo opuštění této scény uvolněním od těla, které jej drželo pryč od Krista, ale předkládá to jako důvod pro to, aby Timoteus naplnil plnou míru své služby. Jak často byl od toho dne odchod oddaného služebníka Pánem užit k tomu, aby povzbudil ty, kdo jsou zanechání, k aktivní službě.
Verš 7: Jestliže však církev měla být zbavena apoštolova aktivního vedení, jeho příklad zůstává pro naše povzbuzení. Zde tedy Pavel, v předvečer svého odchodu, hledí zpět na svou cestu služebníka a hledí kupředu ke dni slávy, kdy jeho služba bude mít svou jasnou odměnu. Když hledí zpět, může říci: „Boj výborný bojoval jsem, běh jsem dokonal, víru jsem zachoval.“ V Pavlových dnech byla víra už napadena ze všech stran a ještě více je napadána v našich dnech. Vně křesťanského okruhu byla napadána židovskými ritualisty a pohanskými filozofy. Uvnitř křesťanského vyznání byli takoví, kteří „zbloudili ohledně pravdy“ (1. Timoteovi 6,21), a někteří, kteří se protivili pravdě (2. Timoteovi 3,8). Tváří v tvář takovým útokům z vnějšku i z vnitřku mohl Pavel říci: „Bojoval jsem dobrý boj.“ Bojoval za víru a „víru zachoval“.
„Víra“ je více než jen evangelium našeho spasení. Je soustředěna v Kristu a zahrnuje slávy Jeho Osoby a velikost Jeho díla. Zahrnuje celou pravdu křesťanství. Apoštol směle bojoval za víru, odmítal dovolit jakýkoli útok na ni z jakékoli strany. Žádné falešné milosrdenství nemohlo bránit jeho nekompromisní obraně slávy Osoby a díla Krista.
Verš 8: Když bojoval dobrý boj, skončil běh a zachoval víru, mohl hledět kupředu s velkou jistotou do budoucnosti a říci: „Již za tím odložena jest mi koruna spravedlnosti.“ Vstoupil na cestu spravedlnosti (kap. 2,22), následoval naučení spravedlnosti (kap. 3,16), a nyní hledí kupředu, kdy ponese korunu spravedlnosti.
Nadto bude apoštolovi koruna spravedlnosti dána Pánem, spravedlivým Soudcem. Apoštol se zastával práv Pána v den Jeho zavržení, a obdrží korunu spravedlnosti v den Jeho slávy. Lidé dali apoštolovi vězení; mnoho svatých se od něho odvrátilo a někteří se mu protivili; ale pro něho to byla „nej-menší věc“, že byl souzen svatými nebo lidským soudem. Pro něho byl Pán Soudcem (1. Korintským 4,3-5). Neříká, že posouzení jeho chození od svatých, pokud jde o věrnost nebo jinak, by bylo ničím; ale ve srovnání se soudem Pána to byla velmi malá věc. Náš soud o druhých je až příliš často pokřiven osobními malichernostmi a sobeckými úvahami. Pán je spravedlivý Soudce.
Potřetí v průběhu Epištoly apoštol mluví o „onom dni“ (kap. 1,12.18; 4,8). Ve všech utrpeních, pronásledováních, odvráceních se od něho a urážkách, s nimiž se musel setkat, před ním jasně svítil onen den – den Pánova zjevení. Kolik je věcí, kterým nemůžeme rozumět a které nemůžeme rozplést, kolik posměchu a urážek, při nichž dnes musíme mlčet. Ale od všech těchto věcí můžeme nalézt odpočinutí, když je předáme Pánu – tomu spravedlivému Soudci – pro onen den, kdy On „osvítí to, což skrytého jest ve tmě, a zjeví rady srdcí. A tehdy bude míti chválu jeden každý od Boha“ (1. Korintským 4,5).
Dále je nám pro naše povzbuzení řečeno, že koruna spravedlnosti není prostě připravena jen pro apoštola nebo nějakého obdařeného služebníka, ale „všechněm těm, kteří milují to slavné příští (zjevení) jeho“. Mohli bychom si myslet, že koruna spravedlnosti je vyhrazena velké aktivitě v díle Páně nebo jen pro ty, kteří jsou v první linii jako vůdcové Božího lidu; ale Slovo neříká, že koruna je pro ty, kteří pracují, nebo pro ty, kteří jsou vynikající, ale pro ty, kteří milují – milují Jeho zjevení. Velkým tématem této části Epištoly je skutečně povzbudit služebníka k dílu; ale nechť si dává pozor, aby jeho dílo bylo ovládáno láskou. Milovat Jeho příchod znamená, že milujeme Toho, jenž se má zjevit, a když Ho milujeme, rádi myslíme na den, kdy Ten, jenž je nyní zavržený a lidmi opovrhovaný, „přijde, aby oslaven byl v svatých svých, a předivný ukázal se ve všech věřících“. Nadto milovat Jeho příchod předpokládá, že chodíme v sebeodsuzování, neboť čteme: „Každý, kdo má takovou naději v něm,“ – naději, že bude podobný Kristu, když se zjeví – „očišťuje se, jako i on čistý jest.“ (1. Jana 3,3)
V závěrečných verších Epištoly máme krásný obraz milostí Krista, křesťanské lásky a zájmů Pána, které vážou jednotlivé svaté k sobě; je to vzácné v každé době, ale tím více ve dni slabosti a selhání, když ti, kteří se bojí Pána, mluví jeden k druhému.
Verš 9: Pavel už vyjádřil svou touhu vidět Timotea, svého něžně milovaného (kap. 1,4); a nyní, při výhledu na svůj brzký odchod, naléhá na Timotea, aby přišel brzo.
Verše 10 a 11: Toužil vidět Timotea tím více, protože utrpěl ztrátu spolupracovníků. Démas apoštola opustil, když zamiloval tento přítomný svět. Neznamená to, že Démas opustil Krista, ale shledal nemožným jít dále s tak oddaným představitelem Krista a současně být zadobře s přítomným světem. Jednoho nebo druhého se musel vzdát. Žel, opustil Pavla a zvolil svět. Ostatní odešli bezpochyby ve službě Pánu. Byl s ním jen Lukáš. Tento věrný společník jeho aktivní práce zůstával s ním ve chvíli, kdy Pavel cítil blížící se smrt, a apoštol s radostí zaznamenává jeho oddanou lásku.
Apoštol si zvláště přeje, aby Timoteus přivedl Marka. Byla doba, kdy se Marek obrátil zpět od díla a od apoštola, a na základě toho jej apoštol rozhodně odmítl vzít na svou druhou cestu ve službě Pánu. Soudil, že by to nebylo užitečné. Toto selhání bylo ze strany Marka zřejmě odsouzeno, proto všechny nepříznivé pocity byly odstraněny a o selhání už není činěna žádná zmínka. Kdyby toto byla jediná zmínka o Markovi, nikdy bychom nevěděli o nějakém selhání ve službě. Pavel jej už zvláště doporučil shromáždění v Kolosis (Koloským 4,10); nyní si přeje jeho přítomnost a zvláště poznamenává, že právě v té věci, ve které selhal, tento napravený služebník bude velmi nápomocný, neboť apoštol říká: „Jest mi velmi potřebný k službě.“
Verš 12: Tychikus, jenž byl zřejmě dříve apoštolem poslán na Krétu (Titovi 3,12), byl nyní poslán do Efezu. Byl to někdo, jenž byl ochoten sloužit pod vedením Kristova služebníka.
Verš 13: Přirozený člověk by se mohl divit, že v takovém důležitém pastorálním dopisu se apoštol zastavuje, aby mluvil o plášti a knihách. Zapomínáme, že Bůh, jenž se postaral o naše věčné požehnání, není lhostejný k našim nejmenším časným potřebám. Plášť, který nosíme, a knihy, které čteme, nejsou pro Něho lhostejnou věcí. My ve své pošetilosti si můžeme myslet, že takové věci nejsou hodny Jeho pozornosti; když tak smýšlíme, pak ty samé věci – oblek, který nosíme, knihy, které čteme – se často pro nás stanou největší léčkou.
Verše 14 a 15: O Alexandrovi je zmínka ne jako o učiteli bludu – jako v případě Hymenea a Filéta, ani jako o někom, kdo miloval přítomný svět – jako Démas. Alexander je spíše aktivní osobní apoštolův nepřítel, a protože byl veden osobním nepřátelstvím, nezáleželo na tom, co Pavel říkal, Alexander se protivil jeho slovům. Takoví lidé existovali ve dnech apoštola a žel, v křesťanském vyznání jsou stále takoví, kteří se staví proti tomu, co je řečeno, ne proto, že by to bylo chybné, ale kvůli osobnímu nepřátelství vůči osobě, která mluví. Když si jsme vědomi nespravedlnosti takových lidí, snadno můžeme ztratit ostražitost a vůči tělu jednat v těle. Služebník Pána neoplácí takové zlo zlem, nebo posměch posměchem. Neřekne: „Pokusím se jednat s ním podle jeho skutků.“ Ale poručí celou věc Pánu, a proto může říci: „Odplatiž jemu Pán podle skutků jeho.“ Nicméně varuje Timotea, aby byl vůči němu na stráži. Žel, že v křesťanském vyznání jsou takoví, před nimiž je třeba svaté varovat.
Verš 16: Apoštol ve svých dnech shledal, tak jako to shledali mnozí od té doby, že jak se blížíme cíli, stezka se zužuje. Takto když byl obžalován před mocnými tohoto světa, musí říci: „Žádný se mnou nebyl, ale všichni mne opustili.“ Toto jednání, které se jeví jako bezcitné a zbabělé, nevyvolává v Pavlově srdci žádnou rozmrzelost. Naopak vyvolává jeho modlitbu za ně: „Nebudiž jim to počítáno.“
Verš 17: Jestliže všichni ostatní zklamou a opustí nás, Pánova slova vždy zůstanou pravdivá: „Nikoli nenechám tebe, aniž tě opustím.“ Pavel v den, kdy byl svatými opuštěn, shledal, že Pán byl s ním a „posilnil ho“. Avšak když Pán dá sílu, není to síla ke zničení našich nepřátel nebo síla k vysvobození z těžkých okolností, ale duchovní síla ke svědectví pro Něho v přítomnosti Jeho nepřátel. Tak apoštol může říci: „Pán pak byl se mnou, a posilnil mne, aby skrze mne utvrzeno bylo kázání, a slyšeli je všichni národové.“ Ze záznamů Pavlových kázání víme, že to kázání bylo kázání o odpuštění hříchů skrze Krista Ježíše, vzkříšeného Člověka ve slávě (Skutky 13,38). Jestliže Pavlovi byla dána síla, aby hlásal Krista, Pán sám použil Svoji sílu k vysvobození Svého služebníka z bezprostředního nebezpečí. Tak může říci, nikoli: „Vysvobodil jsem se“, ale: „Vytržen jsem byl z úst lva.“
Verš 18: Nadto apoštol může hledět kupředu a říci: „A vysvobodí mne Pán od každého skutku zlého, a zachová ke království svému nebeskému.“ Tak jako žalmista, může říci: „Hospodin tě ostříhati bude ode všeho zlého, ostříhati bude duše tvé.“ (Žalm 121,7) Nebeské království může vskutku být dosaženo mučednickou smrtí, ale duše bude ochráněna od každého zla.
S nebeským královstvím před očima může Boží věrný služebník svou Epištolu ukončit projevem chvály vůči Tomu, jenž přes opuštěnost od svatých, moc lva a každý zlý skutek zachová Svůj lid ke Svému Království – „jemuž sláva na věky věků. Amen.“
Verš 19: Pavel připojuje závěrečný pozdrav dvěma svatým: Priscille a Akvilovi, kteří s ním byli ve spojení v jeho dřívějších pracích a zůstali mu věrni v jeho závěrečných dnech (Skutky 18,2). A také znovu myslí na domácnost toho, jenž se nestyděl za jeho řetězy (kap. 1,16-18).
Verš 20: Se zájmem, na kterém můžeme mít účast, ohledně pohybu, prací a blaha věrných služebníků Pána, Pavel za svých dnů zaznamenává skutečnost, že „Erastus zůstal v Korintu“ a Trofimus byl zanechán v Milétu nemocen. Zázračná moc uzdravování, která byla v průběhu jeho svědectví apoštolem tak jasně užívána, nebyla nikdy užita pro uzdravení nějakého bratra nebo přítele. Jak jeden řekl: „Zázraky zpravidla byly znamením pro nevěřící, nikoli prostředkem uzdravování pro domácnost víry.“
Verš 21: Žádný detail, týkající se Jeho dětí, není příliš malý v uvažování našeho Boha a Otce. Pavel se už zmínil o plášti a knihách; nyní myslí na roční období. Timoteus se má snažit přijít dříve, než zima přidá jeho cestě těžkostí.
Jménem jsou zmíněni tři bratři a sestra, jako posílající pozdravy Timoteovi, spolu se „všemi bratry“, což je důkaz nejen lásky a úcty k Timoteovi, ale i apoštolovy péče o to, aby podpořil lásku mezi svatými.
Verš 22: Pavel velmi krásně končí Epištolu Timoteovi přáním, aby Pán Ježíš Kristus byl s jeho duchem. Jak často můžeme stát správně v učení a zásadách, a i ve vnějším chození, a přece je vše zmařeno tím, že náš duch není v pořádku. Je-li Pán Ježíš s naším duchem, budeme ve svých slovech a cestách zjevovat „ducha Ježíše Krista“ (Filipským 1,19). K tomu Timoteus a svatí s ním potřebují milost; tak apoštol uzavírá svou Epištolu přáním: „Milost buď s vámi.“
Kéž bychom my v těchto ještě nesnadnějších dobách věděli, jak být silní v milosti, která je v Kristu Ježíši, aby náš duch byl ochraňován tváří v tvář všem snahám nepřítele zmařit naše svědectví tím, že burcuje naše tělo. Potřebujeme neústupnou věrnost v držení pravdy, spojenou s dobrotou Krista, aby o cestě pravdy nebylo zle mluveno.