Ve druhé kapitole jsme byli poučeni ohledně nízkého stavu vyznávající církve, jak se jevil už tehdy. Tato třetí kapitola podává slavnostně vážný popis hrozného stavu, do kterého křesťanské vyznání upadne v posledních dnech.
Protože žijeme v těchto dnech, můžeme být vděčni za to, že nám nebylo ponecháno, abychom si sami učinili úsudek o stavu křesťanstva. Bůh tento stav předpověděl a popsal, takže můžeme mít správné, Bohem dané ocenění vyznávajícího Božího lidu.
Protože většina křesťanů nemá správné myšlenky o křesťanství, jak je předloženo v Písmu, dívají se na křesťanství pouze jako na náboženský systém, jímž bude svět postupně reformován a pohané civilizováni. I mnoho Božích dětí, které mají jen částečnou znalost spasení, jež evangelium přináší, se těší falešným očekáváním, že rozšířením evangelia se svět postupně obrátí a bude uvedeno tisícileté království.
Takto je mezi pouhými vyznavači, a s nimi i mezi mnohými pravými Božími dětmi, chybný dojem, že křesťanstvo postupuje k triumfálnímu vítězství nad světem, tělem a ďáblem. Jasná pravda Písma je, že církev, viděná pod odpovědností lidí, se tak naprosto zkazila, že většina těch, kteří tvoří křesťanstvo, jde směrem k soudu.
Inspirovaní pisatelé Nového zákona se shodují v tom, že nás varují před vzrůstajícím zlem křesťanského vyznání v posledních dnech a před soudem, který zachvátí křesťanstvo. Jakub nám říká, že „soudce již přede dveřmi stojí“ (Jakuba 5,7-9); Petr nás varuje, že soud musí začít „od domu Božího“ a že v posledních dnech se křesťanské vyznání bude vyznačovat posměvači a hrubým materialismem (1. Petra 4,17; 2. Petra 3,3-5); Jan nás varuje, že v poslední hodině povstane z křesťanského okruhu antikrist (1. Jana 2,18. 19); Juda nám mluví o přicházejícím odpadnutí; a apoštol nás v tomto slavnostně vážném oddílku připravuje na děsivou zkaženost, která bude vyznačovat křesťanské vyznání v jeho závěru.
Nicméně jestliže pro své varování máme tento podrobný popis konce závěrečných dnů, tu pro povzbuzení pobožných máme stejně jasné ukázání plnosti zdrojů pomoci, aby věřící mohli uniknout zkaženosti křesťanstva a žít zbožně v Kristu Ježíši.
To tedy jsou dvě velká témata této třetí kapitoly – zlo vyznávajícího křesťanstva v posledních dnech a zdroje pomoci pobožných v přítomnosti zla.
a) Zkaženost křesťanstva v posledních dnech
(1. až 9. verš)
Verš 1: Bůh nechce, abychom byli nevědomí ohledně stavu křesťanstva, ani abychom se pod nějakou záminkou milosrdenství poddali lhostejnosti ke zlu. Proto služebník Pána začíná tuto část svých naučení slovy: „Toto pak věz…“ Pak pokračuje, aby nás varoval, že „v posledních dnech nastanou nebezpečné (nebo: „nesnadné“) časy“.
Verše 2 až 5: Apoštol pokračuje a podává nám s krajní přesností hrozný obraz stavu, do kterého křesťanstvo upadne, když do detailu vykresluje hlavní význačné charakteristiky těch, kteří budou tvořit většinu křesťanského vyznání v těchto posledních dnech. Boží Duch mluví o těchto náboženských vyznavačích jako o „lidech“, neboť není žádný důvod pro to, aby je nazýval svatými nebo věřícími. A přece poznamenejme, že apoštol nepopisuje stav pohanských „lidí“, ale těch, kteří tvoří křesťanské vyznání tím, že předstírají vnější formu zbožnosti. V tomto hrozném obrazu přichází před naše zraky devatenáct charakteristik.
1) „Nastanou lidé sami sebe milující.“ První a výrazný charakteristický znak křesťanstva v těchto posledních dnech bude láska k sobě samým. To je v přímém kontrastu s pravým křesťanstvím, které nás učí, že Kristus „za všecky umřel,…, aby ti, kteří živi jsou, již ne sami sobě živi byli, ale tomu, který za ně umřel i z mrtvých vstal“.
2) „Chamtiví“ nebo „peníze milující“. Milovat sám sebe vede k milování peněz, neboť za ně si lidé mohou koupit, co bude sloužit k jejich vlastnímu uspokojení. Křesťanství nás učí, že láska k penězům je kořen všeho zlého, a ti, kteří jich jsou žádostiví, pobloudí od víry a sami se naplní mnohými bolestmi.
3) „Chlubní“. Láska k penězům učiní lidi chlubivými. V Písmu čteme o těch, „kteří doufají v svá zboží, a množstvím bohatství svého se chlubí“ (Žalm 49,7); a také: „Honosí se bezbožník v libostech života svého, a lakomý sobě pochlebuje, a Hospodina popouzí.“ (Žalm 10,3) Lidé se nejen chlubí svou zručností v dosahování bohatství, ale když nahromadili bohatství, často se chápou příležitosti, aby vytrubovali své charitativní skutky v protikladu k pokorné milosti křesťanství, která nás učí dávat tak, aby levice nevěděla, co činí pravice.
4) „Pyšní“ nebo „arogantní“. Chlubivost, která vynáší sama sebe, je úzce spjata s arogancí nebo pýchou, která tak zdůrazňuje rod, sociální postavení a přirozené nadání v protikladu ke křesťanství, které nás vede k tomu, abychom tyto věci považovali jen za ztrátu pro vyvýšenost známosti Krista Ježíše, našeho Pána.
5) „Utrhači“ nebo „prostořecí“. Pýcha vede k rouhání. Pyšní na to, čeho dosáhli, a na své intelektuální schopnosti, takoví lidé neváhají „rouhat se tomu, čemu nerozumějí“ (2. Petra 2,12), „mluvit slova proti Nejvyššímu“ a napadat Osobu a dílo Krista, odmítajíce zjevení a posmívajíce se inspiraci.
6) „Rodičů neposlušní“. Jestliže jsou lidé schopni rouhat se Bohu, není divu, že jsou neposlušní rodičů. Jestliže mají malou úctu k božským Osobám, nebudou mít žádnou úctu k lidským vztahům.
7) „Nevděční“. Ti, kteří jsou neposlušní rodičů, budou každé milosrdenství z Boží strany nebo od lidí přijímat jako věc, na kterou mají právo a za kterou není potřebí být vděčný. Křesťanství nás učí, že všechna dobrodiní stvoření mají být užívána „s díků činěním“ od „věřících a těch, kteří poznali pravdu“ (1. Timoteovi 4,3).
8) „Nesvatí“ nebo „světští“ (kral.: „bezbožní“). Jestliže jsou lidé nevděční za časná a duchovní požehnání, brzy budou opovrhovat milosrdenstvím a milostí, které jim tato požehnání dávají. Ezau neuctivě opovrhl právem prvorozenství, skrze něž by mu Bůh požehnal.
9) „Bez přirozené lásky“ (kral.: „nelítostiví“). Člověk, který lehkovážně nakládá s Boží láskou a milosrdenstvím, brzy ztratí přirozenou lásku k svým bližním. Láska k sobě samému vede ke lhostejnosti k poutům rodinného života, nebo dokonce k pohlížení na ně jako na překážku k sebeuspokojení či seberealizaci.
10) „Rušitelé úmluv“ nebo „nesmířliví“. Člověk, který je necitelný v přirozené lásce, bude jistě nesmiřitelný či takový, který není otevřen pro přesvědčování a který nemůže být upokojen.
11) „Falešní žalobci“ nebo „pomlouvači“. Člověk, jehož mstivý duch je necitelný vůči všem snahám, nebude váhat pomlouvat nebo falešně obžalovat ty, kteří kříží jeho vůli.
12) „Nevázaní“ nebo „nezkrotných vášní“. Člověk, který neváhá pomluvit druhé svým jazykem, také snadno ztratí kontrolu nad sebou a jedná bez zábran.
13) „Krutí“ nebo „divocí“. Kdo v řeči pomlouvá druhé a je bez zábran ve svém jednání, bude také zjevovat divoké sklony a naprosto postrádat jemnost, která vyznačuje ducha křesťana.
14) „Nepřátelští k dobrému“ nebo „kterým není milé nic dobrého“. Divoké dispozice nutně činí člověka slepým k tomu, co je dobré. Nejen že v křesťanském vyznání jsou ti, kteří milují zlo, ale skutečně nenávidí, „co je dobré“.
15) „Zrádci“. Když lidé nemají lásku k tomu, co je dobré, nebudou váhat jednat se špatností, která zrazuje důvěru a nemá žádnou úctu k důvěrným vztahům s těmi, o nichž vyznává, že jsou přáteli.
16) „Ukvapení“ nebo „nerozvážní (lehkomyslní)“. Člověk, který může zradit své přátele, bude s rozhodností jednat podle své vlastní vůle a bude lhostejný k důsledkům a nebude brát zřetel na druhé.
17) „Nadutí“ nebo „s marnými nároky“. Naplněn domýšlivostí, nadutý člověk se snaží přikrýt svévoli pod marnými nároky, že jedná pro všeobecné blaho.
18) „Rozkoší milovníci více nežli milovníci Boha“. Poněvadž lidská domýšlivost je marná, budou lidské snahy také postrádat všechnu vážnost. Oblaka přicházejícího soudu se mohou stahovat, ale křesťanstvo, zaslepené svou vlastní marností a sobectvím, se vrhá do víru vzrušení a snaží se najít svou radost v nesmyslných požitcích a až příliš často jsou takzvaní služebníci náboženství vůdci ve všech druzích světských radostí.
19) „Majíce formu zbožnosti, ale zapírajíce její moc“. Takto v závěrečných dnech křesťanstva se vyznávající většina bude oddávat každé formě zla, když se bude snažit svou špatnost zakrýt pláštěm svatosti. Takovým způsobem se křesťané dle jména stanou horšími než pohané, neboť zatím co budou trpět všechny druhy zla pohanství, přidají ke své špatnosti to, že se budou snažit skrýt pod formou křesťanství, i když je naprosto zbaveno své duchovní síly. Co může být horšího, než snaha užít jméno Krista jako pláštík pro zlo? Právě tento pláštík svatosti činí poslední dny „nesnadnými (nebezpečnými) časy“, neboť vystavování zbožnosti navenek může oklamat i pravé křesťany.
Je třeba si všimnout, že první a hlavní zlo v tomto hrozném obraze je nekontrolované sobectví lidí, které vede ke všem ostatním druhům zla. Lidé, kteří milují sami sebe, budou pro sebe žádat a budou se chlubit sebou. Chlubení sebou způsobí, že nad sebou nesnesou žádné omezení, ani lidské, ani božské. Láska k sobě samým a sledování vlastní vůle učiní lidi nevděčnými, nesvatými a povede je k překonání přirozených náklonností a učiní je nemilosrdnými a pomlouvači. Láska k sobě samým povede lidi k tomu, aby dali volnost svým vášním, a to povede k divokosti ke všemu, co kříží jejich vůli. Povede to lidi k tomu, aby opovrhovali tím, co je dobré, a zrazovali důvěru, a s nerozvážnou marností budou milovat rozkoše více než Boha.
Takový je hrozný obraz, který Písmo předkládá o posledních dnech křesťanského vyznání. Izrael, jenž byl postaven stranou od všech národů, aby byl svědectvím pravému Bohu, tak úplně selhal ve své odpovědnosti, že nakonec muselo o něm být řečeno: „Jméno Boží pro vás v porouhání jest mezi pohany.“ (Římanům 2,24) Ale oč hroznější je zkaženost vyznávající církve, mající mnohem větší světlo a větší výsady. Byla postavena, aby byla svědectvím pro Krista v době Jeho nepřítomnosti, a velká většina těch, kteří vyznávají jméno Krista, klesla pod úroveň pohanů a stala se vyjádřením vůle a vášní lidí, a tak přivedla pohanu na požehnané jméno Krista. Můžeme se potom divit, že nakonec bude to, co na zemi vyznává jméno Krista, vyvrženo z Jeho úst?
Avšak nezapomínejme, že uprostřed rozsáhlého vyznání má Bůh Svůj lid a že Pán zná ty, kteří jsou Jeho. Ani jeden z těch, kteří Mu patří, nebude ztracen, a nakonec ti, kteří tvoří pravou Boží církev, budou představeni Kristu bez poskvrny nebo vrásky nebo čehokoli takového.
Do té doby pravý Boží lid – ti, kteří vzývají jméno Pána z čistého srdce – mají jasné naučení, aby se „odvrátili“ od zkaženého vyznání křesťanstva. Nejsme povoláni, abychom se přeli s těmi, kteří tvoří toto velké vyznání, a ještě méně k tomu, abychom na ně svolávali soud. Máme se od takových odvrátit a ponechat je Božímu soudu.
Jenom jako takoví, kteří jsou odděleni od zkaženého vyznání křesťanstva, budeme správně vidět jeho hrozný stav a budeme správným svědectvím pravdě.
Když si uvědomíme stav křesťanstva, budeme se kořit před Bohem a vyznávat své selhání a slabost a mít na paměti, že i my máme v sobě tělo, které, když nás Jeho milost neochrání, nás snadno svede do kteréhokoli z těchto druhů zla.
Verše 6 až 9: Pisatel popsal hrozný stav, který bude vyznačovat křesťanstvo jako celek v posledních dnech. Nyní nás varuje před zvláštním zlem, které se vyvine z této zkaženosti. Povstane zvláštní třída, která bude aktivním nástrojem v odporování pravdě tím, že bude učit blud.
Nehledě na jejich falešné učení, jsou takoví zavrženi pro své podvodné metody, které si osvojují. Čteme že „vcházejí (vnikají) do domů“. Pro blud je charakteristické, že se vyhýbá světlu a nejprve musí být šířen potají. Potom, když půda byla potají připravena podvodnými metodami, hlasatelé bludu se nebojí vyhlásit své falešné učení veřejně. Když se blud vyhlásí veřejně, většinou se ukáže, že už léta byl držen a vyučován potají.
Dále jsou tito falešní učitelé zavrženíhodní pro skutečnost, že se obracejí na ty, kteří jsou charakterizováni jako „pošetilé ženy“ (kral.: „ženky“), a chtějí být v postavení, kdy mohou ovlivňovat domy a rodiny vyznávajících křesťanů. Apoštol pravděpodobně užívá opovržlivý výraz „pošetilé ženy“, aby ukázal na zženštilou třídu lidí (mužů i žen), kteří jsou ovládáni svými emocemi a žádostmi, spíše než svědomím a rozumem. Jejich mysl je ovládnuta bludem, a ačkoli se chlubí, že se „stále učí“, „nikdy k poznání pravdy přijít nemohou“. Blud ponechává své oběti ve tmě a nejistotě.
Takoví učitelé, jako Jannes a Jambres za starých časů, se protiví pravdě tím, že napodobují vnější náboženskou formu, a přitom jim naprosto chybí všechno to, co je v křesťanství podstatné. Takoví jsou „lidé na mysli porušení a při víře spletení“. Všechny falešné systémy v křesťanstvu mohou být sledovány zpět k lidem, jejichž mysli byly pokaženy zlem a kteří, pokud se týká pravdy, jsou zcela bezcenní.
Nicméně Bůh v cestách Své vlády často dovoluje, aby tito falešní učitelé byli zcela vystaveni před oči všech. Znovu a znovu bývá „nemoudrost“ těchto náboženských systémů, stejně jako zlý život mnoha jejich vůdců, tak plně vystavena před světem, že se stávají předmětem opovržení v očích všech, kromě svých svedených obětí.
b) Zdroje pomoci zbožných v přítomnosti zla
(verše 10-17)
Ve druhé části kapitoly jsme poučeni o bohatých opatřeních, která Bůh učinil, aby Jeho lid byl uchráněn od zkaženosti křesťanstva a aby jednal, jak se sluší na člověka Božího v posledních dnech.
Verše 10 a 11: Předně nám je jasně řečeno, že velkou ochranou proti všemu, co je falešné, je známost toho, co je pravdivé. Tak apoštol říká Timoteovi: „Ty jsi došel mého učení, způsobu života mého, úmyslu, víry, snášelivosti, lásky, trpělivosti, protivenství, utrpení.“ Vůbec není nutné plně znát to zlé, neboť zlu neunikneme prostě tím, že ho známe. Pouze znalostí pravdy můžeme odhalit to, co je falešné a odporující pravdě; a když jsme zjistili zlo, jsme napomínání, abychom se jím nezabývali, ale abychom „se odvrátili“ od těch, kteří v něm chodí. Pravda byla vyzdvižena v apoštolově učení a ukázána v jeho Epištolách. Může být souhrnně vyjádřena jako úplné dání stranou člověka podle těla, coby naprosto zkaženého a pod rozsudkem smrti, odsouzení starého člověka v Kristově kříži a uvedení nového člověka v životě a neporušitelnosti, jak je ukázán ve vzkříšeném a oslaveném Kristu, s nímž jsou věřící ze Židů i z pohanů spojeni v jedno tělo skrze Ducha Svatého.
O tomto učení Pavel Timoteovi říká, že ho „došel“ (nebo: „plně poznal“). Čím plněji poznáváme Pavlovo učení, tím jistěji budeme schopni odkrýt zlo a odvrátit se od něho v těchto posledních dnech.
Za druhé může apoštol poukazovat na svůj „způsob života“. Jeho život byl v naprostém souladu s učením, jemuž učil. V tom je nepochybně úmyslně ukázán kontrast mezi apoštolem a zlými učiteli, o nichž jsme mluvili. Jejich pošetilost je vystavena tou mírou, jak jejich život je ve zjevném rozporu s pobožností, kterou vyznávají. Všem je zjevné, že jejich vyznání formy zbožnosti nemá nad jejich životem žádnou moc. U apoštola to bylo naprosto jiné. Ve svém učení vyhlašoval nebeské povolání svatých a v souladu s jeho učením jeho způsob života ukazoval na cizince a poutníka, jehož občanství je v nebi. Byl to život ovládaný jasným „úmyslem“ a žitý „vírou“, zjevující charakter Krista ve vší „snášelivosti, lásce, vytrvání“, zahrnující „protivenství“ a „utrpení“.
Takto je tou první ochranou proti zlu posledních dnů známost pravdy; a druhou ochranou je život vedený v souladu s pravdou. Avšak je tu ještě další zdroj bezpečí, neboť za třetí čteme o podpoře od Pána. O tom může Pavel vydat svědectví ze své vlastní zkušenosti, neboť když mluví o utrpeních a pronásledováních ve svém životě, může říci: „Ze všech vysvobodil mne Pán.“ Jestliže jsme pilní v poznávání učení, jsme-li připraveni žít život v souladu s učením, zakusíme pomoc Pána. Druzí nás mohou opustit, tak jak se to stalo apoštolovi; jiní si mohou myslet, že jsme příliš extrémní a příliš nekompromisní; ale v boji o víru shledáme totéž jako on, že Pán bude stát při nás. Posilní nás, uschopní nás vyhlašovat pravdu. Vysvobodí nás z úst lva a od každého skutku zlého a zachová nás ke Svému nebeskému království (kap. 3,11; 4,17.18).
Verše 12 a 13: Je nám připomenuto, jak velmi potřebujeme podporu od Pána, protože jsme varováni, že všichni, kteří si přejí pobožně žít v Kristu Ježíši, budou trpět. Forma pronásledování se může v různých dobách a na různých místech měnit, ale zůstává pravdou, že ten, kdo stojí stranou zla v křesťanstvu a snaží se držet pravdu, musí být připraven na opuštěnost, urážky a špatnost. Jak by tomu mohlo být jinak, když v křesťanstvu samém „zlí lidé a svůdcové půjdou v horší, i ti, kteří v blud uvodí, i ti, kteří jsou bludem pojati“?
Verš 14: Za čtvrté ti, kteří chtějí pobožně žít, najdou v přítomnosti zla bezpečí a pomoc, když budou zůstávat v těch věcech, jimž se naučili od apoštola. Tak Pavel píše Timoteovi: „Ale ty zůstávej v tom, čemu ses naučil, a co jest svěřeno, věda, od koho ses naučil.“ Apoštol Pavel potřetí v této krátké Epištole zdůrazňuje důležitost toho, abychom nejen měli pravdu, ale abychom ji přijali z inspirovaného zdroje, jestliže má být držena s plnou jistotou (viz kap. 1,13; 2,2).
Zkušenost dokazuje, že věřící se příliš často nedovedou postavit proti bludu proto, že nejsou „plně přesvědčeni“ o pravdě. V přítomnosti bludu, a zvláště bludu smíšeného s pravdou, potřebujeme být absolutně ujištěni, že věci, jimž jsme se naučili, jsou skutečně pravdivé. Tuto jistotu můžeme mít, jen když víme, že ten, od koho jsme pravdu přijali, mluví s inspirovanou autoritou. Učitel nám může předkládat pravdu, ale žádný učitel nemůže mluvit s inspirovanou autoritou. Musí nás vést k inspirovaným spisům apoštolů, jestliže máme pravdu držet ve víře a jistotě. V přítomnosti zlých lidí a svůdců, kteří jdou stále k horšímu, stále přinášejíce nové rozvinutí zla, učiníme dobře, když se budeme varovat každého „nového světla“ a budeme zůstávat ve věcech, jimž jsme se naučili.
Verše 15-17: Takto je konečnou ochranou proti bludu inspirace a dostatečnost Svatých Písem. Lidé rozlévají své nekonečné a proměnlivé teorie, ale v Písmech máme každou pravdu, která bude k našemu užitku, zachovanou v trvalé formě, ostříhanou před bludy skrze inspiraci a představenou s božskou autoritou.
Svatá Písma, která Timoteus znal od dětství, budou bezpochyby Písma Starého zákona. Ale když apoštol prohlašuje, že „všeliké Písmo od Boha jest vdechnuté“, zahrnuje do toho i Nový zákon se všemi apoštolskými spisy. Víme, že Petr klasifikuje všechny Pavlovy epištoly jako „jiná Písma“ (2. Petra 3,16).
Nadto je před nás postaven velký zisk z Písem. Předně jsou schopná nás učinit moudrými ke spasení skrze víru, která je v Kristu Ježíši. Za druhé, když jsme byli vedeni ke Kristu, takže v Něm najdeme spasení, objevíme dále, že „všeliké Písmo“ je pro věřícího „užitečné“, poněvadž jak v Mojžíšově zákoně, tak i v prorocích a Žalmech objevíme věci, týkající se Krista (Lukáš 24,27.44). Dále shledáme, jak užitečná jsou Písma pro „usvědčování“. Žel, že my můžeme být slepí ke svým vlastním chybám, a můžeme být tak naplněni svou vlastní důležitostí, že jsme hluší k napomínání od druhých; ale jsme-li poddáni Slovu, shledáme, že Písmo přináší usvědčení, neboť ono je živé a „mocné a pronikavější nad všeliký meč na obě strany ostrý,… a rozeznává myšlení i mínění srdce“.
Písma nadto nejen usvědčují, ale jsou také užitečná pro „napravování“. Když usvědčila, chtějí napravit; a když napravila, chtějí nás vyučit cestě, která je správná. Když Boží člověk tedy má inspirovaná Písma, může být plně upevněn v pravdě i v přítomnosti rozmnožujícího se bludu, a ve zlý den být „plně schopný ke všelikému dobrému skutku“.