Věřící, vyučený v Božích myšlenkách, může jen přiznat, že to, co se jako Boží církev představuje před lidmi, nemá žádnou podobnost s Boží církví, jak je představena v Písmu. Tento vážný odklon od Božího slova jasně ukazuje, že Boží úmysl pro církev v průběhu jejího pobytu ve světě, ve kterém je Kristus nepřítomen, byl v rukou člověka zkažen. Někteří přesto chtějí popírat, že žijeme ve dni úpadku. Proto má velkou důležitost, abychom jasně rozuměli, co máme na mysli, když mluvíme o úpadku církve.
Musíme si připomenout, že v Písmu je církev viděna dvěma způsoby. Na jedné straně je předložena podle Božích rad; na druhé straně je viděna ve spojení s odpovědností člověka. V prvním pohledu je v Písmu představena jako založená na Kristu, Božím Synu, složená ze všech pravých věřících a určená, aby byla Kristu představena slavná církev bez poskvrny a bez vrásky ani čehokoli takového. Jako taková je výsledkem Kristova vlastního díla a brány pekla ji nemohou přemoci. Žádná zkáza se nemůže dotknout Kristova díla, ani postavit stranou Boží věčnou radu pro Krista a církev.
V druhém pohledu je církev viděna jako postavena do odpovědnosti, aby byla svědectvím pro Krista v době Jeho nepřítomnosti a aby představovala Boží milost světu, který ji potřebuje. Ale ach! Církev v nesení této odpovědnosti naprosto zklamala. Pro nedostatek závislosti na Pánu, poddanosti Duchu a poslušnosti Slovu se Boží lid stal rozděleným a rozptýleným; a nedostatek bdělosti vedl k rozsáhlému vyznání, zahrnujícímu věřící i nevěřící. Výsledkem toho je, že co se před světem ukazuje jako církev, je tak daleké toho, aby představovalo Kristovu slávu, a je „popřením povahy, lásky, svatosti a náklonností Krista“. Takto na zemi bylo svědectví o církvi zkaženo. Skutečnost, že musíme mluvit o vyznávající církvi, která je viditelná, a o duchovní církvi, která se skládá ze všech pravých věřících, která je neviditelná, jen ukazuje, jak je zkáza úplná.
Když tedy mluvíme o tom, že žijeme ve dnech úpadku, máme na mysli to, že náš úděl padl do dnů, kdy bylo zkaženo svědectví církve o nepřítomném Kristu. V listech sedmí církvím ve Zjevení máme prorocký nástin historie církve na zemi, viděné jako odpovědné svědectví pro Krista; a v nich máme zvětšující se úpadek církve v zodpovědnosti předpověděný s božskou přesností Pánem samým, počínaje odpadnutím od první lásky a konče stavem tak odporným Kristu, že ji nakonec vyvrhne ze Svých úst.
Písmo však dává další světlo ohledně dne zkázy. V této Druhé Epištole Timoteovi máme nejen předpověď zkázy, ale Duch Svatý skrze apoštola Pavla dává naprosto jasné směrnice pro pobožného, jak má jednat, když zkáza přijde. Ať už je den jakkoli tmavý a zkáza velká, Boží lid není ponechán bez božského vedení. Boží milosrdenství vyznačilo stezku pro Jeho lid ve dnech úpadku. Možná že nám chybí víra v Boha a oddanost Kristu, které jsou nutné, abychom šli touto cestou; ta je však vyznačena v Božím slově pro poslušnost víry.
Takto se dostáváme k závěru, že dvě věci jsou nutné pro to, abychom rozumným způsobem šli Boží cestou uprostřed zkázy: Předně je podstatnou věcí, abychom měli nějakou známost Pavlova učení (které zahrnuje jak pravdu evangelia, tak i pravdu o církvi); za druhé tu musí být správný duchovní stav. Bez známosti o církvi, jak je představena v Písmu, by bylo nemožné poznat rozsah zkázy; a bez správného duchovního stavu by věřící byl sotva připraven dát se cestou, kterou Bůh vyznačil uprostřed zkázy.
Pavel zjevně předpokládá, že ten, komu píše, je dobře seznámen s jeho učením. V první i ve druhé kapitole poukazuje na věci, které od něho Timoteus slyšel (kap. 1,13; 2,2), a ve třetí kapitole říká: „Ty jsi ale přesně poznal mé učení…“ (kap. 3,10 – přel.) V této 2. Epištole Timoteovi není proto žádné rozvinutí pravdy o církvi dle učení. Tato pravda je apoštolem plně představena v Epištolách Efezským a Koloským, v 1. Epištole Korintským a v 1. Epištole Timoteovi.
Boží cesta pro nás ve dnech úpadku a nutný duchovní stav, abychom touto cestou mohli jít, jsou ukázány v této druhé kapitole 2. Epištoly Timoteovi. Jestliže si přejeme odpovídat Božím myšlenkám v tomto dni selhání, učiníme dobře, když s modlitbou budeme studovat tento důležitý oddíl. Pravdy této kapitoly mohou být viděny v tomto pořádku:
a) Nutný duchovní stav, abychom ve dnech úpadku mohli jít Boží cestou
(verše 1-13)
Verš 1: Duchovní milost je první velkou nezbytností ve dni slabosti. Odtud napomenutí úvodního verše je: „Zmocni se (Buď silný) v milosti, která jest v Kristu Ježíši.“ Stát proti zvedající se záplavě zla, vkročit na cestu, kterou Pán vyznačil pro Svůj lid uprostřed zkaženosti křesťanstva, a pevně jít dál po této cestě přes selhání, protivenství a opuštěnost, vyžaduje velkou milost – milost, která je v Kristu Ježíši. Ať už je protivení se Boží cestě jakkoli veliké, ať už jsou těžkosti ve vytrvání na ní a pokušení odvrátit se od ní jakékoli, milost Pána je dostatečná, aby věřícímu umožnila překonat všechno protivenství, pozvednout se nad těžkosti, vzdorovat všemu pokušení, být poslušný Jeho Slova a odpovídat Jeho myšlenkám. Jak kdosi jednou řekl: „Ať je potřeba jakákoli, Jeho plnost je táž, nezmenšená, přístupná a volná.“ Duchovní milost je první potřeba pro „věrné lidi“ ve dni nevěrnosti. Dále je milost, o níž apoštol mluví, více než jen „milostivý duch“. Zahrnuje to, že ve vzkříšeném a vyvýšeném Kristu tu je od doby začátku církve až do posledního dne jejího pobytu zde každý zdroj pomoci. Umožňuje člověku Božímu udržovat svůj život svědectví a služby, aniž by se uchyloval k jakémukoli z prostředků lidské vynalézavosti, které mnozí přijali ve dni úpadku. Když apoštol psal Korintským, mohl Bohu děkovat za „milost Boží“, danou jim „v Kristu Ježíši“, a hned jim ukazuje, že touto milostí je „slovo učení“, „známost“ a „dary“, kterými byli obohaceni v Kristu (1. Kor 1,4-7). Každé napomenutí v této kapitole jen prohloubí náš pocit o potřebě milosti, která je v Kristu Ježíši, máme-li odpovídat Božím myšlenkám.
Verš 2: Za druhé je potřebná nejen milost, ale věrní musejí také vlastnit pravdu, jestliže mají být opatřeni Božími myšlenkami pro dny úpadku a učiněni schopnými vyučovat druhé. Dále je pravda, nutná pro den zkázy, nejen pravda nalezená v Písmu jako celku, ale zcela zvlášť pravda, sdělená apoštolem v přítomnosti mnoha svědků. Ve dni zkázy se apoštolské spisy stávají naprosto rozhodným testem k rozeznání „věrných lidí“. „My z Boha jsme. Kdo zná Boha, poslouchá nás; kdo není z Boha, neposlouchá nás,“ říká apoštol Jan (1. Jana 4,6).
Abychom tedy po všechny časy mohli vlastnit pravdu, je Timoteovi řečeno, aby svěřoval „ty věci“, které slyšel od apoštola, věrným lidem, kteří opět budou schopni vyučovat druhé. Je to Boží cesta, aby pravda, chovaná v apoštolských spisech, byla svěřována těm, kteří jsou schopni učit druhé. Soběstačnost a vlastní důležitost těla si může namlouvat, že se obejde bez pomoci druhých; ale i když Bůh je svrchovaný a může vyučovat přímo ze Svého slova, Jeho obvyklý způsob je držet nás vzájemně závislé jednoho na druhém – abychom dostávali jako učící se a abychom sdělovali druhým pravdu a světlo, které jsme přijali.
Nadto je důležité, abychom viděli, že to, co dáváme dále, není oficiální autorita nebo oficiální postavení, ale pravda. Timoteus neměl ani pověření, ani moc, aby nějakému jednotlivci nebo třídě jednotlivců předával výlučné nebo oficiální právo kázat. Byla to zjevená pravda, zaručená proti bludům pomocí svědků, kterou měl svěřovat jiným. Ve světle tohoto Písma se můžeme ptát sami sebe, jak dalece odpovídáme své odpovědnosti a svěřujeme druhým to vzácné dědictví pravdy, kterému jsme se naučili od věrných lidí. Držet pravdu a předávat ji druhým je možné, jen když jsme silní v milosti, která je v Kristu Ježíši.
Verš 3: Držení pravdy ve dnech všeobecného odvrácení bude zahrnovat utrpení. My se přirozeně chceme utrpení vyhýbat. Proto je Timoteus napomínán – a také každý, kdo si přeje být věrný Kristu: „Přijímej svůj podíl na utrpení jako dobrý voják Ježíše Krista.“ (přel.) Ve srovnání s Pavlem bude „podíl“ utrpení, který jsme povoláni přijmout, velmi malý; ale kdekoli je dnes nějaký svatý, který odmítá blud a stojí za pravdou, musí být připraven nějakou mírou čelit protivení se (kap. 2,25), pronásledování (kap. 3,12), odvrácení se (kap. 4,10) a špatnosti (kap. 4,14); a tak jako u apoštola, tyto věci mohou přicházet dokonce i od vlastních bratří. To však utrpení zahrnuje, a když jsme v soužení nespravedlivě, přirozeně máme sklon oplácet. Je nám proto připomenuto, abychom přijímali svůj podíl na soužení ne jako přirození lidé, ale „jako dobří vojáci Ježíše Krista“. Dobrý voják bude poslouchat svého velitele a bude jednat jako on. Kristus je ten velký Vůdce našeho spasení a On dosáhl Svého místa slávy „skrze utrpení“ a zanechal nám dokonalý příklad utrpení s trpělivostí, neboť „trpěv, nehrozil, ale poroučel tomu, který spravedlivě soudí“ (1. Petra 2,23). Jednat způsobem, jenž se tak příčí přirozené vůli, vskutku vyžaduje, abychom „byli silní v milosti, která je v Kristu Ježíši“.
Pán Ježíš je v místě svrchované moci a v daný čas bude jednat v moci, skrze kterou je schopen podrobit všechny nepřátele pod Své nohy. Avšak stále ještě je den milosti. Den soudu nad nepřáteli milosti ještě nepřišel. Proto potřebujeme nikoli sílu k rozdrcení svých nepřátel, ale milost, abychom přijali svůj podíl na utrpení. Štěpán v přítomnosti svých nepřátel, kteří na něho skřípali zuby a házeli na něho kameny, hleděl upřeně do nebe na „Ježíše, stojícího po Boží pravici“. Ale i když Ježíš je Pán v místě nejvyšší moci, všeobecně nejedná v moci k zničení nepřátel Svých služebníků a ani Štěpánovi nedal moc k rozdrcení jeho nepřátel. Udělal to, co je v dokonalém souladu se dnem milosti. Dal milost, skrze kterou Štěpán byl tak silný v milosti, která je v Kristu Ježíši, že byl schopen přijmout svůj podíl v utrpení a jako dobrý voják Ježíše Krista nehrozil ani nezlořečil svým pronásledovatelům; naopak se za ně modlil a poručil svého ducha Pánu.
Rovněž Pavel byl ve své době tak silný v milosti, která je v Kristu Ježíši, že strpěl utrpení pro Krista a poručil svůj život, své blaho, své všechno Kristu pro „onen den“ (kap. 1,12).
Verš 4: Za čtvrté: Jestliže máme celým srdcem přijmout Boží cestu ve dnech úpadku, bude nezbytné zdržovat se od zapletení do věcí tohoto života. Apoštol nenaznačuje, že bychom se neměli starat o záležitosti tohoto života nebo že nutně jsme povoláni vzdát se svého pozemského zaměstnání. V dalších místech Písma takovou myšlenku odmítá, neboť nás rozhodně poučuje, abychom pracovali svýma rukama, abychom si čestně obstarávali potřebné věci, a o sobě říká: „Sami víte, že toho, čeho mi kdy potřebí bylo,… dobývaly ruce tyto.“ (Skutky ap. 20,34) Ale varuje nás, abychom nedovolili věcem tohoto života tak zabrat náš čas, strávit naši energii a zaujmout naši mysl tak plně, že bychom byli zapleteni jako v nějaké síti a už bychom nebyli volni ke konání vůle Pána. Dobrý voják Ježíše Krista je ten, který se snaží líbit ne sobě nebo druhým, ale především a hlavně Tomu, kdo ho vybral, aby byl vojákem. V náležité poddanosti Tomu, který nás zvolil, abychom byli vojáky pod Jeho vedením a hledali líbit se jen Jemu, bychom měli odmítnout každou lidskou organizaci, která zahrnuje vedení od nějaké lidské autority. Uniknout zápletkám tohoto života a být oddáni Vůdci našeho spasení bude možné jen tehdy, když jsme silní v milosti, která je v Kristu Ježíši.
Verš 5: Za páté: Apoštol užívá jako příklad veřejné hry a říká: „Jestliže někdo bojuje ve hrách, není korunován, leč by řádně (dle řádu) bojoval.“ (přel.) Tak i v duchovní sféře nebude dána koruna za velkou aktivitu, ani za množství služby, ale za věrnost ve službě. Koruna je dána tomu, kdo bojuje podle pravidel. Může být namítáno, že ve dni velké slabosti je nutné přijmout jakoukoli metodu, o které si myslíme, že je nejlepší k vykonání naší služby. Aby bylo čeleno takovým argumentům, jsme speciálně varováni, že v den zkázy je stále naší povinností „bojovat dle řádu“. Tím je zavrženo zavádění tělesných metod, lidských prostředků a světských vylepšení ve službě Pánu. Sloužit podle zásad Písma bude vyžadovat, abychom byli „silní v milosti, která je v Kristu Ježíši“.
Verš 6: Za šesté: Věrný služebník musí být připraven pracovat, dříve než okusí ovoce. Není tu náš odpočinek; je doba práce; doba sklizně přijde. Jsme často až příliš žádostiví toho, abychom viděli ovoce; ale je lépe být vytrvalí ve své práci a vědět, že Bůh není nespravedlivý, aby se zapomněl na „skutek víry vaší a na práci lásky“. Věrný služebník čeká, aby uslyšel ono „To dobře“ od Toho, jemuž se snaží líbit, aby obdržel korunu, poté co bojoval podle řádu, a aby se těšil z ovoce, když předtím pracoval.
Verš 7: Nestačí však mít tato napomenutí a všeobecně uznávat jejich pravdivost. Jestliže mají ovládat náš život, musíme uvažovat o tom, co apoštol říká; a když zvažujeme tyto věci, Pán nám dá porozumění ve všech věcech. Budeme činit malý pokrok v porozumění Božím věcem, neuděláme-li si čas k přemýšlení o nich. Apoštol nám může představit určité pravdy, ale nemůže nám dát porozumění. To může udělat jen Pán. A tak čteme, že Pán nejen „otevřel“ učedníkům Písma, ale „otevřel jim mysl, aby rozuměli písmům“ (Lukáš 24,27.32.45).
Verš 8: Dále, jako povzbuzení pro nás, abychom podle těchto naučení také žili, je náš pohled veden ke Kristu. Máme „pamatovat, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých, ze semene Davidova, podle evangelium mého“. Nemáme pouze pamatovat na skutečnost vzkříšení, ale na Toho, který vstal, a to jako Člověk ze semene Davidova. Jsme povoláni trpět na stezce věrnosti? Pak pamatujme, že náš „podíl“ utrpení je malý ve srovnání s utrpením, s nímž se setkal On. Jestliže se pro trochu věrnosti na své straně staneme opuštěnými, budou se nám protivit nebo nás urážet, a to i mnozí z Božího lidu, pamatujme, že Kristus byl na Své dokonalé stezce vždy věrný Bohu a chodil, dobře čině lidem; a přece, kvůli Své věrnosti, byl vždy v pohanění. Tak může říci: „Pro tebe snáším pohanění,“ a opět: „Odplacují se mi zlým za dobré, a nenávistí za milování mé.“ (Žalm 69,8; Žalm 109,5)
Jestliže jsme na cestě služby napomínání, abychom snášeli utrpení, když se snažíme líbit Tomu, který nás vyvolil, pamatujme na to, že Kristus mohl říci: „Což jest jemu libého, to já činím vždycky.“ (Jan 8,29) Nic nemohlo odvést Pána z cesty absolutní poslušnosti vůči Otci. Pracoval a měl před sebou ovoce Své práce, neboť řekl. „Já musím dělati dílo toho, který mne poslal, dokud den jest.“ (Jan 9,4) Nyní skončil dílo, které Mu Bůh dal, aby je činil, utrpení a práce jsou za Ním a my Jej vidíme vzkříšeného a korunovaného slávou a ctí, aby ve vzkříšení přijal „ovoce práce duše své“. Chtějme tedy na naší stezce s její mírou utrpení a námahy „pamatovat na Ježíše Krista“.
Verš 9: Máme nejen dokonalý vzor Pána Ježíše v Jeho cestě utrpení a práce, ale máme vzor apoštola Pavla, jenž ve své oddanosti při zvěstování evangelia nemalou mírou zakoušel utrpení Kristova života. Místo aby byl ve cti v tomto světě, trpěl i pouta jako zločinec. Tak šel ve šlépějích svého Mistra, jehož náboženský svět Jeho dnů nařkl, že je „člověk žráč a pijan vína“, že „má ďábelství“ a že je „hříšník“ (Lukáš 7,34; Jan 8,48; Jan 9,24).
Avšak žádné pronásledování ze strany světa nemůže zabránit, aby požehnání nedosáhlo Božích vyvolených. Svět může svázat kazatele; nemůže svázat Boží slovo. Skutečně, nepřátelství světa, které svázalo Pavla, se jen stalo příležitostí k tomu, aby evangelium bylo přineseno před velké toho světa a aby on napsal z vězení Epištoly, které tak nádherně ukazují naše povolání.
Verš 10: My snad nejsme připraveni snášet mnoho utrpení nebo urážek, ale apoštol může říci: „Všechno snáším pro vyvolené, aby i oni spasení došli, které jest v Kristu Ježíši se slávou věčnou.“ Jeden věřící řekl: „Jak málo lidí od toho dne až do dneška by se odvážilo říci tato slova jako zkušenost své vlastní duše! Nicméně si to můžeme svou mírou vážně přát; ale předpokládá to ve věřícím nejen dobré svědomí a srdce hořící láskou, ale také důsledné sebeodsuzování, a Kristovo přebývání v jeho srdci vírou.“ (W. K.)
Boží vyvolení jistě obdrží spasení a dosáhnou slávy. Ovšem na cestě ke slávě se proti nim bude stavět celá moc Satana, nepřátelství světa a zkaženost křesťanstva. A tak slávy dosáhnou skrze soužení a utrpení. K provedení vyvolených takovými okolnostmi bude zapotřebí služby vší „milosti, která je v Kristu Ježíši“, jak se to často děje skrze Jeho věrné služebníky.
Verše 11 a 12: K povzbuzení, abychom pamatovali na Ježíše Krista a následovali příkladu apoštola v tom, že přijmeme cestu utrpení a námahy, je nám připomenut spolehlivý výrok: „Jestliže jsme s ním zemřeli, tedy také spolu s ním živi budeme.“ Jestliže jsme povolání, abychom „strpěli všechny věci“, i smrt, nezapomeňme na to, že si můžeme dovolit procházet tímto přítomným životem ve světle velké pravdy, že když jsme zemřeli s Kristem, jistě budeme s Ním žít. A nejen že budeme žít s Ním, ale, „trpíme-li, budeme také spolu s ním kralovat“.
Verše 12 a 13: Je tu však vážné varování: „Pakli ho zapíráme, i on nás zapře. Pakli jsme nevěrní, on zůstává věrný: zapříti sám sebe nemůže.“ Zapření zde není izolovaný pád, jakkoli je zahanbující jako v případě apoštola Petra, nýbrž ustavičné chození těch, kteří, ať už je jejich vyznání jakékoli, zapírají slávu a dílo Syna. Takový člověk bude zapřen, jak bylo pravdivě řečeno: „Bůh by přestal být Bohem, kdyby svolil ke zneuctění Svého Syna.“ Uprostřed vší nevěrnosti křesťanstva vůči Kristu „On zůstává věrný: zapříti sám sebe nemůže“.
Takto úvodní verše tohoto velkého oddílu jasně ukazují, že abychom mohli rozeznat Boží cestu ve dni zkázy, a především věrně vstoupit na tuto cestu tváří v tvář odvrácení se, protivenství a špatnosti, nevyžaduje to božskou moc k rozdrcení našich nepřátel, ale milost, která je v Kristu Ježíši, která nám umožní účastnit se soužení – milost, která se s prostým okem snaží líbit Tomu, jenž nás vyvolil; milost, která nás povede, abychom bojovali podle řádu a odmítli všechny tělesné a světské metody; a milost, která připravuje pro trpělivou práci při čekání na ovoce naší práce.
Kromě toho budeme potřebovat nejen milost, kterou nám poskytuje Pán ve slávě, nýbrž duchovní porozumění, které nám může dát jen Pán, a především mít Pána samého před sebou jako náš Předmět – pravého Člověka ze semene Davidova, ale žijícího Člověka ve slávě mimo dosah moci smrti.
b) Průběh zla, které vedlo ke zkáze církve jako Božího domu
(verše 14 až 18)
V úvodních verších kapitoly máme před sebou duchovní stav, který má charakterizovat „věrné lidi“ a umožnit jim rozeznávat vážný odklon od pravdy a Boží cestu uprostřed zkaženosti. Než nám představí Boží cestu, apoštol se ve verších 14 až 18 krátce dotýká některých způsobů zla, které způsobilo zkázu církve v její odpovědnosti.
Verše 14 až 16: Už v první kapitole jsme se dověděli, že všichni v Asii se odvrátili od apoštola. To znamená, že církev se neudržovala na výši nebeského povolání. První krok v úpadku církve bylo vzdání se jejího nebeského charakteru. To, co je odloženo nejprve, je vždy nejvyšší pravda. Vzdání se nebeského povolání nechalo otevřené dveře pro vniknutí světa a těla. Ve 14. verši této kapitoly se Boží služebník zmiňuje o prvních zjevech zkaženosti. Sleduje zkázu zpět ke spekulacím lidské mysli, které vedou k hádkám „o slova, což k ničemu není užitečné“, a tak opouštějí „slovo pravdy“.
Varuje před hádkami o slova a vede nás zpět nejen ke slovu pravdy, ale ke slovu pravdy správně rozdělovanému. Celé Písmo je slovo pravdy, a přece neštěstí může být způsobeno tím, že se Písmu dá soukromý výklad anebo se texty užijí mimo svou souvislost, a tak, jak Petr říká, se Písmo natahuje k vlastnímu zatracení.
Pak jsme varování před dalším úpadkem. Neužitečné spekulace ze 14. verše degenerují v „prázdné světské řeči“. Řeči, které jsou světské, jednají s božskými věcmi, jako kdyby byly obecné, poněvadž berou svaté věci na lehkou váhu. Jsou „prázdné (marné)“ v tom, že užívané argumenty jsou bez jakéhokoli obsahu.
Dále jsme varováni, že tyto světské a prázdné řeči budou přibývat. Pokud se týká většiny osob křesťanského vyznání, Pavel nedrží žádnou naději, že tento pohyb dolů bude natrvalo zastaven. Naopak jsme jasně varováni, že zlo bude přibývat.
Navíc jsme varováni, že s růstem světských a marných řečí přijde růst bezbožného chování. Světské mluvení vede k bezbožnému chození. Držení nebo šíření bludu povede jako vždy k poklesu vnějšího chování. Volnost v učení vede k volnosti mravů.
Verše 17 a 18: Dalším hrozným výsledkem přibývání světských řečí a bezbožnosti bude zkažení základních pravd křesťanství v myslích lidí, neboť čteme, že slova těchto světských mluvků se budou šířit jako sněť, která se zažírá a ničí životně potřebné tkáně těla.
Takto apoštol s božskou dovedností sleduje stopy postupu zla, které zkazilo křesťanstvo:
Aby apoštol ukázal výsledek tohoto zkažení a zlý stav, do kterého křesťanstvo upadne, uvádí dva vážné příklady. Hymeneus a Filétus, dva muži uvnitř křesťanského vyznání, učili blud. Místo aby „správně rozdělovali slovo pravdy“, ohledně pravdy bloudili. Učili, že ke vzkříšení už došlo. Očividně nepopírali vzkříšení; zdá se, že je zduchovnili a tvrdili, že určitým způsobem už nastalo. Takový blud nelze lehce přejít jako divokou spekulaci nebo neodpovědné fantazírování. Ať už je to blud jakkoli nerozumný, apoštol předem vidí, že zkazí vyznávající církev a bude působit jako sněť. Není ani nesnadné vidět, že „převrátí víru“ těch, kteří ten blud přijali. Jestliže ke vzkříšení již došlo, je zřejmé, že svatí dosáhli svého konečného stavu, zatím co jsou ještě na zemi, s tím výsledkem, že církev přestane vyhlížet příchod Pána, ztratí pravdu o svém nebeském určení a vzdá se svého charakteru jako cizince a poutníka. Když ztratí svůj nebeský charakter, církev se usadí na zemi, zaujme postavení jako část systému pro reformování světa a vládu nad ním.
Když tohoto výsledku je dosaženo, ďáblovo dílo bylo vykonáno a on už nepovede své nástroje, aby ten zvláštní blud zdůrazňovaly. Dnes se asi nikdo nebude pokoušet učit, že ke vzkříšení už došlo, ale výsledky tohoto přemrštěného bludu zůstávají a jsou vidět plně rozvinuté v křesťanském vyznání. Stav, správa, náboženské snahy a misionářská horlivost vyznávajícího křesťanstva považuji za danou tu skutečnost, že církev je zde usazena jako doma a vykonává své určené dílo se snahou reformovat svět a civilizovat pohany s cílem učinit svět váženým a šťastným místem.
c) Boží cesta pro jednotlivce ve dnech úpadku
(verše 19-22)
Verš 19: Když nejprve předpověděl zlý stav, do kterého křesťanstvo upadne, apoštol nyní dává naučení, jak jednat uprostřed zkázy. Dříve než tak učiní, předkládá nám dvě velké skutečnosti pro útěchu našeho srdce:
Předně: Ať je selhání člověka jakkoli velké, „pevný základ Boží stojí“. Boží základ je Jeho vlastní dílo – ať už má to dílo formu jakoukoli – buď základ v duši, nebo základ církve na zemi prostřednictvím apoštolů a příchodu Ducha Svatého. Žádné selhání člověka nemůže postavit stranou základ, který Bůh položil, anebo zabránit Bohu, aby dokončil to, co začal.
Za druhé je nám pro naši útěchu řečeno: „Zná Pán ty, kteří jsou jeho.“ A jak kdosi řekl: „Toto vědomí není nic menšího než známost srdce se srdcem, vztah mezi Pánem a těmi, kteří jsou Jeho.“ Zmatení je tak veliké, věřící a nevěřící jsou v tak úzkém spojení, že pokud se většiny týká, nemůžeme s konečnou platností říci, kdo je Páně a kdo není. V takovém stavu je velkou útěchou vědět, že co je z Boha, nemůže být dáno stranou, a ti, kteří jsou Páně, ačkoli jsou skryti ve množství, nemohou být ztraceni.
Boží dílo a ti, kteří Pánu patří, se ukážou na světle v „onen den“, o němž se apoštol znovu a znovu v průběhu Epištoly zmiňuje (kap. 1,12.18; 4,8).
Když potěšil naše srdce ohledně trvalého charakteru Božího díla a bezpečí těch, kteří jsou Pána, dává Boží služebník naučení jednotlivci, jak má jednat uprostřed zkázy křesťanstva.
Po odchodu apoštolů nastal rychle úpadek a v průběhu staletí pokračoval až do dnešního dne, kdy vidíme v křesťanstvu smutně vážný stav předpověděný Pavlem. Nadto, jak jsme viděli, apoštol nedává žádnou naději na uzdravení naprosté většiny. Naopak nás více než jednou varuje, že v průběhu času bude zlo přibývat. Nejen budou přibývat marné řeči (kap. 2,16), ale zlí lidé a svůdcové půjdou v horší (kap. 3,13) a přijde čas, kdy křesťanské vyznání nesnese zdravé učení, ale odvrátí své uši od pravdy (kap. 4,3).
Jestliže tu není, jak jsme viděli, naděje na uzdravení velké masy křesťanského vyznání, jak má jednat jednotlivec, který si přeje být věrný Pánu? Tato hluboce vážná otázka je položena a zodpovězena apoštolem v důležitém oddílu, který následuje – oddílu, který jasně vyznačuje Boží cestu pro jednotlivce ve dni zkázy (verše 19-22).
Nejprve si všimněme, že nám není řečeno, abychom opustili to, co vyznává, že je Božím domem na zemi. To je nemožné, leč bychom opustili zemi nebo se stali odpadlíky. Nemáme se vzdávat vyznání křesťanství, protože se toto vyznání v rukou lidí stalo zkaženým. Dále nám není řečeno, že máme reformovat zkažené vyznání. Křesťanstvo jako celek nemůže být reformováno.
Jestliže však nemáme ani opouštět vyznání, ani se snažit reformovat množství, ani se klidně usadit a schvalovat zkázu tím, že se s ní spojíme, jakým směrem se máme dát?
Když apoštol utěšil naše srdce, pokračuje tím, že před jednotlivého věřícího staví cestu, po které by Bůh chtěl, aby věřící šel v den zkázy. Smíme si být jisti, že ať už je den jakkoli tmavý, časy nesnadné, zkáza veliká, tu zde nikdy nebylo a nikdy nebude období v historii církve na zemi, kdy zbožný by byl ponechán bez vedení, pokud se týká cesty uprostřed zkázy. Bůh předzvěděl zkázu a Bůh ve Svém Slově učinil opatření pro den zkázy. Kvůli chybějícímu cvičení snad selžeme v rozeznání cesty; kvůli nedostatku víry se můžeme uhnout a nejít po ní; nicméně Boží cesta je pro nás vyznačena tak jasně v temném dni jako v jasném dni.
Jestliže tedy Bůh vyznačil cestu pro Svůj lid v den zkázy, je zřejmé, že to nenechal na nás, abychom si vymýšleli cestu sami, anebo abychom prostě dělali to nejlepší, co můžeme. Naším úkolem je snažit se rozeznat Boží cestu a vkročit na ni v poslušnosti víry a hledat od Boha milost, aby nás udržela na té cestě.
Oddělení od zlého je první krok na Boží cestě. Jestliže nemohu reformovat zlé věci v křesťanstvu, jsem odpovědný, abych se choval správně sám. Ačkoli se nemohu vzdát křesťanského vyznání, mohu se oddělit od zla v tomto vyznání. Chtějme si pečlivě všimnout, kolikrát je v této Epištole pod různými výrazy a různými způsoby naléháno na oddělení od zlého. Apoštol říká:
Předně tedy všichni, kteří jmenují jméno Páně, mají povinnost odstoupit od nepravosti. Nesmíme spojovat jméno Pána se zlem v jakékoli formě. Zmatení a nepořádek v křesťanstvu dostoupily takové velikosti, že na jedné straně můžeme snadno chybně usoudit, že Pánův není někdo, kdo v srdci je skutečný věřící – ale: „Zná Pán ty, kteří jsou jeho“. Na druhé straně ten, kdo vyznává Pána, je odpovědný za to, aby odstoupil od nepravosti. Jestliže odmítne tak učinit, nemůže si stěžovat, jestliže o něm je chybně usuzováno. V den zmatení už nestačí, aby někdo vyznával Pána. Jeho vyznání musí být vystaveno zkoušce. Zkouškou je, zda se poddáváme autoritě Pána tím, že odstoupíme od nepravosti. Zůstávat ve spojení se zlem a se jménem Pána znamená spojovat Jeho jméno se zlem.
Verše 20 a 21: Za druhé se máme oddělit nejen od nepravosti, nýbrž také od osob, které jsou se zlem spojené, které jsou zde nazvány nádoby k necti. Apoštol užívá ilustrace velkého domu člověka ve světě, aby ukázal stav, do kterého křesťanstvo upadlo. To, co na zemi zaujímá místo Božího domu, místo aby bylo stranou světa a v protikladu ke světu, se stalo podobné světu a domům světa. V těchto domech jsou nádoby z různých materiálů, užívané k různým účelům, ale nádoby ke cti v nich mohou být ve styku s nádobami k necti. Jestliže však nějaká nádoba má být připravená pro užití Mistrovi, nesmí být v kontaktu s nádobou k necti.
Takto použito, se věřící, který chce být připraven pro užití Pánem, „sám musí očistit“ od nádob k necti. Bylo ukázáno, že jediné místo v Novém zákoně, kde je užito slovo přeložené jako „očistit se“, je užito v 1. Korintským 5,7, kde je Korintským dáno naučení, aby „se očistili od starého kvasu“. Když shromáždění bylo ve svém normálním stavu a v jeho středu se nalézal činitel zla, tu dostali naučení, aby „vyvrhli“ ze sebe toho zlého člověka. Zde apoštol vidí dopředu dobu, kdy stav vyznávající většiny bude tak nízký, že tu nebude síla k tomu, aby vyvrhli toho, kdo činí zlé. V takovém stavu, když všechna napomenutí podle Boha jsou marná, je pobožným dáno naučení, aby se oddělili od nádob k necti. V obou případech je zásada stejná: nemá tu být spojení mezi pobožným a bezbožným. Odmítnout takové spojení v jednom případě – v normálním stavu – znamená, že shromáždění se má „očistit se od starého kvasu“; v druhém případě – když tu už není síla k jednání se zlem – se nádoby ke cti mají „očistit“ od nádob k necti tím, že se od nich oddělí. Kdosi pravdivě řekl: „Jestliže proto nese jméno Páně někdo, kdo pod záminkou jednoty, lásky ke klidu nebo kvůli stranění svým přátelům toleruje zlo, které Písmo ukazuje jako Bohu odporné, tu zbožný člověk nemá volbu; je povinen poslechnout božské slovo a očistit se od nádob k necti.“
Takto je jasné, že musíme přestat činit zlé, dříve než se chceme učit dělat dobré; neboť jen jako oddělený od zlého se někdo stane posvěceným a vhodným, aby jej Mistr mohl použít, a připraveným ke všemu dobrému skutku. Míra našeho oddělení bude mírou naší přípravy. Kdosi pravdivě řekl: „V každém údobí církve každá i malá snaha poslechnout této výzvy měla svou odměnu, ať jí bylo dbáno jedním nebo více; a kdokoli si dá námahu a bude zkoumat běh kteréhokoli významného služebníka Páně nebo společnosti věřících, shledá, že oddělení od obklopujícího zla bylo jednou z hlavních charakteristik a že služba a čest tomu byly úměrné, ale upadali a zanikli, když tento klíč ke službě byl zanedbán nebo nebyl užit.“
Pro svou útěchu a povzbuzení je ten, kdo jedná dle této výzvy, ujištěn, že nejen bude hotový pro Mistrovo užití, ale bude „nádobou ke cti“. Snad se bude muset setkat s výčitkami, ba i s opovržením od těch, od nichž se odděluje, ale apoštol říká, že „bude nádobou ke cti“.
Tyto verše ukazují, že oddělení má dvojí charakter: předně se máme odvrátit od každého nesprávného systému; za druhé se máme oddělit od zneucťujících osob.
Zde tedy je naše oprávnění (zmocnění) pro jednotlivce k oddělení od všech těch velkých lidských systémů, které dávají stranou Krista jako jedinou Hlavu Jeho těla, které ignorují přítomnost Ducha Svatého, které se rychle vzdávají základních pravd křesťanství, ve kterých jsou spojeni věřící a nevěřící a v nichž není síla k jednání se zlem nebo kde se připouštějí zásady, které znemožňují, aby bylo se zlem jednáno.
Verš 22: Směrnice k oddělení se od zla je následována stejně důležitou výzvou: „Utíkej před mladickými žádostmi.“ Když jsme se oddělili od zkaženosti křesťanstva, máme dát pozor, abychom neupadli do zkaženosti přirozenosti. „Mladické žádosti“ se týkají nejen hrubých žádostí těla, ale také všech těch věcí, které si přirozenost žádá se vší bezohlednou prudkostí svévole mládí. Nikdy nejsme ve větším nebezpečí, že budeme jednat v těle, než když jsme předtím jednali ve věrnosti vůči Pánu. Jeden věřící řekl: „Můžeme být svedeni do mravní uvolněnosti uspokojením ze svého církevního oddělení.“ Jak na místě je potom, když napomenutí, abychom utíkali před mladickými žádostmi, následuje po výzvě, abychom odstoupili od nepravosti a oddělili se od nádob k necti.
Když jsme se oddělili od zkaženosti křesťanstva a odmítli zkaženost přirozenosti, jsme napomenuti, abychom se snažili o určité velké mravní vlastnosti, které dávají cestě kladný charakter. Není nám řečeno, že máme následovat význačné učitele, i když bychom rádi měli uznávat každý dar, když vede na cestu, jež má tyto znaky. Vlastnosti, které máme následovat, jsou: „spravedlnost, víra, láska, pokoj“.
Spravedlnost nutně přichází jako první, neboť zde je předmětem cesta jednotlivce. Když jsme se oddělili od nepravosti, máme soudit vlastní cesty a dát pozor, aby všechny naše praktické vztahy, ať ve spojení se světem nebo s Božím lidem, byly v souladu se spravedlností.
Pak přichází víra a ještě více zužuje cestu, neboť víra má co činit s Bohem; a ne každá spravedlivá cesta je cestou víry. Praktická spravedlnost vůči lidem ve smyslu čestného vzájemného jednání může existovat bez víry v Boha. Boží cesta tímto světem pro Jeho lid si žádá ustavičnou aktivní víru v živého Boha. Potřebujeme nejen cestu, na kterou máme vstoupit, ale potřebujeme víru, abychom po té cestě šli.
Následuje láska. Jestliže jsme spravedliví ve svých praktických vztazích ke druhým a chodíme vírou v Boha, naše srdce bude volné, aby se s láskou obracelo k druhým. „Víra v Kristu Ježíši“ je následována „láskou ke všem svatým“ (Efezským 1,15; Koloským 1,4).
Pokoj přichází naposled a na svém místě jako výsledek spravedlnosti, víry a lásky. Seznam začíná spravedlností a končí pokojem, neboť „ovoce spravedlnosti se rozsívá v pokoji“ (Jakuba 3,18). Pokud není chráněn předchozími vlastnostmi, může snaha o pokoj degenerovat ve lhostejnost ke Kristu a v souhlas se zlem.
Zde tedy máme jasné instrukce pro naši individuální cestu ve dnech úpadku. Avšak instrukce nekončí těmito individuálními směrnicemi, neboť apoštol v tomto bodě přechází od toho, co je individuální, k tomu, co je kolektivní. Říká nám, že těchto vlastností máme následovat „s těmi, kteří vzývají Pána ze srdce čistého“. Slova „s těmi“ jasně vnášejí to, co je kolektivní. To má velmi hluboký význam, poněvadž bez toho bychom se mohli ptát, jakou směrnici máme v Písmu pro chození s druhými v den zkázy? Zde je naše směrnice: nejsme ponecháni v izolaci. Vždy tu bude někdo druhý, kdo v den zkázy vzývá Pána z čistého srdce. Vzývání Pána je výraz závislosti na Pánu a zdá se být zvláště spojený se dnem odvrácení se od Pána. Ve zlých Setových dnech čteme: „Tehdy začalo se vzývání jména Hospodinova.“ (1. M 4,26) Tak také čteme o Abrahamovi, když vyšel ze své země, ze své příbuznosti a z domu svého otce, že „vzýval jméno Hospodinovo“ (1. M 12,8). Takto zde máme společnost, která se v poddanosti Pánu oddělila od zkažených věcí křesťanstva, na tomto místě vně chodí v závislosti na Pánu, a činí tak s čistým srdcem. Čisté srdce není to, které tvrdí, že je čisté, ale spíše to, které pod okem Pána následuje spravedlnost, víru, lásku a pokoj.
Takto zde máme jistou cestu, vyznačenou Božím slovem pro den zkázy, charakterizovanou:
Jestliže tu je tedy několik málo věřících pospolu podle těchto jasných směrnic, může vyvstat otázka: Jaké zásady je mají vést v jejich klanění, ve vzpomínce na Pána, v jejich shromážděních ke vzdělání, v jejich službě a v jejich způsobu života vůči sobě navzájem a vůči světu? Odpověď je prostá: Takoví hned shledají, že pro jejich vedení jsou k dispozici všechny zásady pro upravení každé podrobnosti v Božím shromáždění, jak jsou nám představeny v Epištole ke Korintským a v dalších částech Nového zákona, zásady, které žádná zkáza v církvi nemůže postavit stranou. Nadto, když se oddělili od zla v křesťanstvu, takoví shledají, že nyní může být v prostotě používáno mnoho zásad a směrnic pro praktickou správu církve, které bylo těžké provádět v lidských systémech. Takto ti, kteří přijímají Boží cestu v den zkázy, shledají, že je stále ještě možné chodit ve světle shromáždění (církve), jak bylo ustaveno na začátku. Nebudou určitě tvrdit, že oni jsou shromáždění, ani vzorek shromáždění, poněvadž jich je nanejvýš několik málo jednotlivců, kteří se oddělili od zkaženosti křesťanstva, a proto jestliže jsou svědectvím, jsou jen svědectvím o zkaženém stavu církve v těchto závěrečných dnech, spíše než vzorkem církve v jejích prvních dnech.
d) Duch, v jakém je třeba jednat s protivníky
(verše 23 – 26)
V závěrečných verších kapitoly máme důležité varování pro služebníka Páně. Ve vztahu k této cestě oddělení od zkaženosti křesťanstva apoštol předpovídá, že jestliže tu jsou ti, kteří budou poslušni těchto směrnic, budou tu také ti, kteří se jim budou horlivě protivit. Předkládání těchto pravd vyvolá spoustu „bláznivých a nevzdělavatelných otázek“. Zkušenost ukázala, jak to je pravdivé. Téměř každý argument, který lidská vynalézavost může navrhnout, byl užit, aby byly dány stranou jasné směrnice našeho oddílu. Jsme varováni, že tyto argumenty „plodí sváry“. Ať se stane cokoli, služebník Pána nemá být zatahován do sporů – „nemá se přít“. Když si dovolí být zatažen do sporu, může shledat, že je naprosto poražen, i když zastává absolutní pravdu. Služebník si má pamatovat, že je jen služebníkem, a ne Mistrem. Jeho věcí jako služebníka Pána je zjevovat charakter Pána – jemnost, schopnost učit, trpělivost a pokoru tváří v tvář odporu. Přirozený sklon je bránit se, držet se toho, s čím jsme spojeni, i když to naprosto není dle Písma. Takto prvním výsledkem předložení těchto pravd je často to, že vznikne odpor. Jestliže, jak to může být, služebník sám proti někomu vystoupí, sluší se na něho, aby měl velkou trpělivost a velkou pokoru a snažil se druhé poučit. Předkládání pravdy se nesmí dít s myšlenkou, že bude přijata tímto jasným předložením nebo jemností způsobu, ale s jasným porozuměním, že jen Bůh může přivést někoho k „poznání (uznání) pravdy“.