Duch Boží má v úmyslu před nás postavit zkázu Božího domu a narůstající selhání křesťanského vyznání v době křesťanského období s kulminací zla v posledních dnech. Takový hrozný obraz beznadějného zhroucení křesťanstva je schopen zdrtit i to nejstatečnější srdce. Proto před vylíčením zkázy se apoštol snaží upevnit naši duši a posílit naši důvěru v Boha tím, že před nás staví pomocné zdroje v Bohu. Proto v této první kapitole před námi prochází život, který je v Kristu Ježíši (1. verš); věci, které nám Bůh dal (6. a 7. verš); svědectví našeho Pána (8. verš); Boží spasení a povolání (9. a 10. verš); den slávy, o kterém se mluví jako o „onom dni“ (12. a 18. verš); a zdravá slova pravdy, jichž se nemůže dotknout žádný blud (13. verš).
Verš 1: Pavel začíná Epištolu tím, že předkládá své „pověřovací listiny“. Píše s celou autoritou jako „apoštol Krista Ježíše“. Pro nás je dobré, když potom budeme Epištolu číst jako přinášející nám poselství od Ježíše Krista skrze člověka Jím poslaného. Pavlovo apoštolství nevzniklo ordinací nebo vůlí člověka, ale „skrze vůli Boží“. Nadto byl Pavel poslán Ježíšem Kristem, aby sloužil v tomto světě smrti a měl ve výhledu naplnění zaslíbení života, života, který je vidět ve vší své plnosti v Kristu. Jako tak často u apoštola Pavla, „život“ je viděn ve vší své plnosti ve slávě, a v tomto smyslu o něm může být mluveno jako o zaslíbení. Žádná zkáza církve se nemůže dotknout tohoto života, který je v Kristu Ježíši a který náleží každému věřícímu.
Verše 2 až 5: Apoštol se může na Timotea obracet jako na své „milované dítě“. Jaká je to útěcha, že ve dnech zkázy tu jsou takoví, jimž můžeme bez zábran projevit svou lásku a u nichž můžeme se vší důvěrou ulevit svému srdci. Pavlovu lásku a důvěru vyvolaly dva charakterové rysy Timotea. Předně měl na paměti jeho slzy; za druhé si vzpomínal na jeho víru bez pokrytectví. Timoteovy slzy dokazovaly, že to byl muž duchovní hloubky a lásky, který cítil nízký a porušený stav křesťanského vyznání; jeho víra bez pokrytectví dokazovala, že je schopen se povznést nad zlo v poslušnosti a důvěře vůči Bohu.
Timoteus asi skutečně měl bázlivou povahu a byl v nebezpečí, že bude přemožen zlem, které vnikalo do církve; poněvadž ale jeho známkou byly slzy a víra, apoštol byl povzbuzen, aby mu dal instrukce a napomenul ho s vědomím, že má vlastnosti, které mu umožní odpovědět na jeho výzvu. Ani dnes tomu není jinak. Naučení této tklivé Epištoly naleznou malou odpověď, jestliže tu nebudou slzy, které mluví o jemném srdci, jež je schopné zármutku nad trápením Božího lidu, a víra, která může jít Boží cestou oddělení uprostřed zkázy.
Pavlovi činilo dobře, když se mohl ve svých modlitbách rozpomínat na tohoto muže slz a víry. Jakým povzbuzením je pro každého svatého, jehož srdce je zlomeno stavem Božího lidu, když ví, že tu jsou oddaní a věrní svatí, kteří na něho vzpomínají v modlitbě. Věrnost ve dni opuštěnosti spojuje srdce pouty božské lásky.
Verš 6: Když Pavel vyjádřil svou lásku a důvěru k Timoteovi, přechází k napomenutí, povzbuzení a naučení. Předně jej napomíná, aby rozněcoval „dar Boží“, který mu byl udělen pro službu Pánu. V jeho případě byl dán skrze apoštola. Při pohledu na těžkosti, nebezpečí a všeobecnou nevěrnost, když se ukazuje malý výsledek služby, je zde nebezpečí, že si budeme myslet, že je téměř bez užitku vykonávat dar. Proto potřebujeme varování, abychom dar nezanedbávali tak, že bychom ho už neužívali. Máme ho rozněcovat a ve dnech úpadku více vytrvávat v jeho užívání. Apoštol o něco později může říci: „Kaž slovo … v čas i ne v čas (vhod i nevhod).“ (kap. 4,2)
Verš 7: Poté, co mluvil o darech, které jsou zvláštní pro jednotlivce, apoštol přechází k tomu, aby Timoteovi připomenul dar, který je společný všem věřícím. Některým dává Bůh zvláštní dar pro službu Slovem, všemu Svému lidu dává ducha moci a lásky a moudré opatrnosti. Sotva je zde odvolávka na Ducha Svatého, ačkoli dar Ducha je zahrnut. Spíše to je stav a duch věřícího, který je výsledkem díla Ducha Svatého, a proto sdílí charakter Ducha, jak Pán řekl: „Co se narodilo z Ducha, duch jest.“ Timoteus snad byl od přirozenosti bázlivý, náchylný ustupovat, ale Duch Svatý nedává vzniknout duchu zbabělosti, ale moci a lásky a rozvážné mysli. U přirozeného člověka můžeme nalézt moc bez lásky nebo lásku degenerující v pouhý cit. U křesťana, vedeného Duchem Svatým, je moc kombinovaná s láskou a láska je vyjadřována s moudrou rozvahou.
Takto je věřící, i když žije v nesnadných dnech, dobře vyzbrojen mocí k činění Boží vůle, k vyjádření Boží lásky a k uplatňování střídmého úsudku uprostřed zkázy.
Verš 8: Když nám připomněl ducha svaté smělosti, který nám byl dán, apoštol může ihned říci: „Nestyď se za svědectví Pána našeho, ani za mne, vězně jeho.“ Svědectví našeho Pána je svědectví slávě Krista, postaveného jako Člověka do nejvyšší moci, když předtím triumfoval nad vší mocí Satana. Petr se nestyděl za svědectví našeho Pána, ale směle svědčil, když řekl: „Věziž tedy jistotně všechen dům Izraelský, že Bůh i Pánem ho učinil i Kristem, toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali.“ (Skutky ap. 2,36) Jak kdosi řekl: „Poté, co ďábel přivedl člověka k tomu, aby do krajnosti jednal proti Kristu, hle, Ježíš je po tom všem korunován slávou a ctí. Nuže, to je vítězství!“
Tak nyní, když zkáza přišla mezi Boží lid, když Satan slaví takový triumf, že Pavel je ve vězení, svatí se od něho odvrátili a zlo narůstá, apoštol, ačkoli hluboce cítí všechno to selhání, je v tom všem podpírán a pozvedán vědomím, že Pán Ježíš je na nejvyšším místě moci nad vším vlivem Satana. Jeho zdrojem síly je Pán ve slávě. Proto Pavel říká: „Pán pak byl se mnou a posilnil mne.“ „Vysvobodí mne Pán od každého skutku zlého a zachová ke království svému nebeskému.“ (kap. 4,17.18)
Právem mnoho mluvíme o Kristu na Jeho pozemské stezce, o Kristu na kříži a o Kristu, který opět přijde, ale zřídka mluvíme o Kristu, kde je v přítomné chvíli – v Boží slávě, a přece toto je svědectví Pána – velké svědectví, kterého je nyní zapotřebí, a jsme varováni, abychom se za ně nestyděli.
Ať zkáza a úpadek mezi Božím lidem jsou jakkoli velké, ať tu jsou jakékoli těžkosti, s nimiž se střetáváme, odpadnutí svatých (15. verš), svévole těch, kteří se protiví (kap. 2,25.26) anebo špatnost takových, kteří se snaží nám působit zlé (kap. 4,14), náš neselhávající zdroj pomoci má být nalezen v Pánu Ježíši po Boží pravici. Když hledíme k Němu, jsme jako apoštol pozdviženi nad všechno selhání jak při sobě, tak i při druhých. Žel, že ve svých těžkostech můžeme věci zhoršit tím, že se snažíme napravit je svou vlastní silou; zatím co kdybychom se obrátili k Pánu, shledali bychom jako Pavel, že Pán je s námi, aby nás posiloval a osvobozoval od každého zlého skutku.
Jak nutné je potom, abychom vydávali jasné svědectví o přítomném postavení Pána v místě nadřazenosti a moci jako Člověka ve slávě, v němž je každý zdroj pomoci k naší podpoře v těchto velmi temných dnech.
Nadto dejme pozor, abychom se nestyděli za ty, kteří se ve dnech odpadnutí směle snaží dávat Pánu Jeho místo; a buďme připraveni trpět, bude-li to nutné, při zastávání se evangelia s tím vědomím, že můžeme počítat s Boží mocí k naší podpoře.
Verše 9 a 10: Apoštol nás varoval, abychom se nestyděli za svědectví o Pánu, ani za toho, kdo vydává svědectví o Jeho nejvyšším místě jako Pána a trpí pohanění pro své svědectví. Povzbuzuje nás, abychom sdíleli soužení evangelia. Nyní přechází k tomu, aby nám připomněl velikost tohoto evangelia, které je Boží mocí pro ty, kteří jsou spaseni a povoláni (1. Kor 1,18.24). Uvědomování si slávy Pána a velikosti evangelia nás bude chránit, abychom se nestyděli za svědectví, a připraví nás, abychom trpěli soužení s evangeliem.
Z těchto veršů se jasně ukazuje, že dvě velká témata evangelia jsou spasení a povolání. Evangelium na jedné straně vyhlašuje cestu spasení; na druhé straně nám předkládá Boží úmysl, pro který jsme spaseni. My jsme nakloněni omezovat evangelium na důležitou otázku našeho spasení; ale když toto činíme, ztrácíme mnohem hlubší požehnání, které je spojeno s Božím věčným úmyslem, a takto se mineme toho, abychom vstoupili do nebeského povolání. Je jasné, že prvním velkým předmětem evangelia je naše spasení, a Bůh by chtěl, aby věřící neměl žádnou nejistotu, pokud jde o toto spasení, jak to čteme v tomto místě Písma, že „on nás spasil“. Požehnaný výsledek smrti a vzkříšení Pána Ježíše Krista je ten, že staví věřícího mimo soud, který si zasluhoval kvůli svým hříchům, a vysvobozuje ho z běhu tohoto světa. Takto čteme: „Který vydal sebe samého za hříchy naše, aby nás vytrhl z tohoto přítomného věku zlého.“ (Gal 1,4) Ačkoli jsme dočasně ve světě, tu jako osvobození od jeho moci a vlivu, neboť mravně z něho ne-jsme.
Toto je první část evangelia a s tím se většina Božího lidu snaží být spokojená. Přesto evangelium hlásá mnohem větší požehnání, neboť nám mluví o Božím povolání. Bůh nás nejen spasil, ale čteme, že nás „povolal povoláním svatým“. V tomto verši se o povolání mluví jako o „svatém povolání“; ale mluví se také o „nebeském povolání“ (Židům 3,1) a o „povolání vzhůru (kral.: „svrchovaném povolání“)“ (Fil 3,14). Spasení nás osvobozuje od našich hříchů a od světa, jehož údělem je soud: povolání nás spojuje s nebem a se všemi duchovními požehnáními, která Bůh pro nás určil v nebeských místech v Kristu. Proto požehnání Božího povolání jsou „ne podle skutků našich“, ani podle našich myšlenek nebo zásluh, ale „podle Jeho uložení a milosti“.
Nejenže byly všechny naše dluhy zaplaceny a my jsme byli vysvobozeni z vlivu a moci výjevu, ve kterém k dluhům došlo, ale ke svému údivu se dovídáme, že podle Božího úmyslu jsou tu věci, které jsou připraveny pro ty, kteří Jej milují, a které „oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupily“ (1. Kor 2,9). V Božím povolání nám je zjeveno tajemství Jeho srdce, když před námi rozvíjí daleký pohled na nebeská požehnání a ujišťuje nás, že všechna tato požehnání byla pro nás zamýšlena v Kristu před založením světa. Tak se učíme, že dlouho předtím, než jsme zhřešili nebo se dopustili prvního přestoupení, měl Bůh pevný úmysl pro naše věčné požehnání. Žádné zlo, které jsme učinili, žádné zhroucení církve v zodpovědnosti nemůže změnit Boží úmysl, stejně jako žádné dobro z naší strany ho nemůže přivodit.
Tento věčný úmysl byl nyní ukázán skrze zjevení našeho Spasitele Ježíše Krista, který zahladil smrt a vyvedl na světlo život a neporušitelnost skrze evangelium. Tím, že Kristus vešel do smrti, vzal na sebe za věřícího rozsudek smrti, který na něm byl, a otevřel nám nový výjev života a neporušitelnosti. Smrt už nemůže bránit věřícímu, aby vešel do tohoto výjevu života a požehnání podle Božího úmyslu. Nejen že duše přechází ze smrti do života, ale tělo na sebe vezme neporušitelnost. Takto skrze evangelium je přivedena na světlo sféra života a neporušitelnosti, která už nikdy nemůže být zmařena smrtí nebo porušením. V moci Ducha je možné se už nyní těšit z tohoto nového výjevu.
Verš 11: Dále nám bylo toto evangelium oznámeno ve vší své plnosti skrze zvláště určenou nádobu – skrze toho, kdo k nám, pohanům, přišel jako apoštol Ježíše Krista. Přichází proto s příslušnou autoritou apoštola, který mluví skrze zjevení a inspiraci.
Verš 12: Nadto musel Pavel kvůli svému věrnému svědectví trpět. Utrpení a pohanění mu nepřineslo nějaké chybné konání. Jeho horlivost jako hlasatele, jeho oddanost jako apoštola poslaného Kristem, jeho věrnost vů-či církvi jako učitele mu umožnily říci: „Pro tu příčinu toto (tyto věci) trpím“. Uvěznění bylo jen jednou z „těchto věcí“, které musel věrný služebník trpět. Byla tu jiná utrpení, ostřeji pociťovaná jeho citlivým srdcem, neboť „tyto věci“ zahrnovaly odvrácení se těch, které miloval a mezi kterými tak dlouho pracoval v Asii. Potom rovněž trpěl odporováním vyznavačů, kteří se protivili pravdě (kap. 2,25), pronásledováním od zlých lidí (kap. 3,11-13) a aktivní zlou vůlí jednotlivců, jako byl Alexander, kteří způsobili apoštolovi mnoho zlého (kap. 4,14). Protože Pavel viděl, že trpí pro svou věrnost jako služebník Ježíše Krista, může říci: „Nestydím se.“ Dále nejen nebyl zahanben, ale nebyl ani zkrušen, ani z jeho rtů neuniklo slovo rozmrzelého hněvu kvůli nespravedlnosti světa a kvůli odvrácení se, nevděku a dokonce i protivení se ze strany mnoha křesťanů. Je povznesen nade všechnu depresi, rozmrzelost a zatvrzelost, poněvadž je přesvědčen, že Kristus je mocen ochránit to, co u Něho složil, až do onoho dne. Když Kristu zlořečili, On nezlořečil, když trpěl, nehrozil, ale poroučel se Tomu, který soudí spravedlivě. Pavel v soužení, opuštění a urážkách svěřuje v duchu svého Mistra vše rukám Krista. Jeho čest, jeho pověst, jeho charakter, jeho obhájení, jeho štěstí, vše je svěřeno Kristu s vědomím, že ačkoli se svatí mohou odvrátit, a dokonce se mu i protivit, Kristus ho nikdy nezklame. Je přesvědčen, že Kristus je mocen postarat se o jeho zájmy, obhájit jeho čest a napravit křivdy „v onen den“.
Ve světle „onoho dne“ může Pavel vítězně procházet „tímto dnem“ se všemi jeho urážkami a opovržením a hanbou. Můžeme se divit, proč bylo dovoleno, aby oddaný apoštol byl opuštěn a aby se proti němu stavěli dokonce i svatí; ale nebudeme se divit v „onen den“, kdy každá křivda bude napravena a kdy všechna hanba a utrpení a pohana budou nalezeny k chvále a cti a slávě při zjevení Ježíše Krista. Věrní mohou být v tento den skutečně malou a nevýznamnou menšinou, tak jako byl Pavel s těmi nemnohými, kteří s ním byli spojeni v závěru jeho života; nicméně v „onen den“ bude shledáno, že to je mnohem lepší, být v minulosti s opovrhovanými nemnohými než s nevěrným zástupem.
Marnivost těla má ráda, když je populární a důležitá, a sama se staví před světem a před svatými do popředí, ale z pohledu onoho dne je lépe zaujímat nízké místo a sám sebe stavět do pozadí, než zaujímat veřejné místo v propagování sama sebe, neboť potom bude shledáno, že mnozí lidé, kteří jsou první, budou poslední; a poslední první.
Skutečně můžeme trpět kvůli vlastnímu pochybení, a to by nás mělo kořit. Nicméně máme-li před sebou apoštolův příklad, učiníme dobře, když si připomeneme, že kdybychom chodili v absolutní věrnosti, měli bychom trpět ještě více, neboť stále zůstává pravdou, že „všichni, kteří chtějí pobožně živi býti v Kristu Ježíši, protivenství míti budou“ (kap. 3,12). Jsme-li věrní vzhledem ke světlu, které nám Bůh dal, a snažíme-li se chodit v oddělení od všeho, co je popřením pravdy, v malé míře shledáme, že budeme muset čelit pronásledování a protivenství, a to v jeho nejbolestivější formě, od svých spolukřesťanů. A je pro nás dobré, když přijde zkouška, můžeme-li jako Pavel vše svěřit Pánu a čekat na Jeho obhájení v onen den. Příliš často jsme hněviví a netrpěliví, když dojde ke křivdám, a snažíme se, aby byly napraveny „v tomto dni“, místo abychom čekali na „onen den“. Jestliže ve víře našich duší před námi svítí sláva onoho dne, místo abychom byli pokoušeni vzpouzet se při urážkách a křivdách, které snad jsou vůči nám dovoleny, budeme se „radovat a veselit“, neboť, jak říká Pán, „odplata vaše hojná jest v nebesích“ (Mt 5,12).
Verše 13 a 14: Vzhledem k tomu, že toto velké evangelium se svým spasením a povoláním přichází k Timoteovi skrze inspirovaný zdroj, je napomínán, aby „měl jistý příklad (nebo: „obrys, vzor, obraz, formu“) zdravých slov“, která slyšel od apoštola. Pravdu, která byla Timoteovi sdělena „zdravými slovy“, měl Timoteus držet v řádné formě, nebo obrazu, tak aby mohl jasně a rozhodně říci, co drží. Když má tento obraz, bude pravda, podaná „zdravými slovy“, viděna ve správném vzájemném vztahu. Pro nás se tento obraz nalézá v psaném Slovu, zcela zvlášť v Pavlových Epištolách. Takto je v Epištole Římanům správné představení pravd týkajících se našeho spasení, zatím co jeho další Epištoly nám podávají obrys týkající se církve, příchodu Pána a dalších pravd. V křesťanstvu se tento obraz velkou mírou ztratil tím, že se izolované texty užívaly odděleně od svého kontextu. Tento obraz, jak je předkládán v Písmu, má být žárlivě střežen. Upřímní mužové se mohou snažit formulovat svou víru v náboženských vyznáních nebo článcích, v teologických vyznáních víry; přesto takové lidské pomůcky, ať mají na svém místě jakékoli užití, vždy zaostávají za pravdou a nemohou zaujmout místo inspirovaného obrysu (obrazu), předloženého v Písmu.
Kromě toho má být tento obraz zdravých slov, obdržený od apoštola, držen ne jako pouhé vyznání víry, kterému můžeme dát své schválení, ale vírou a láskou v Kristu Ježíši, živé Osobě, o které ta pravda mluví. Nestačí mít obraz zdravých slov. Jestliže pravda má působit v našem životě, musí být držena „ve víře a v lásce, která je v Kristu Ježíši“. Pravda, když byla nejprve předložena duši a je přijata s radostí, ztratí svou svěžest, pokud není držena v obecenství s Pánem.
Nadto má-li být pravda držena v obecenství s Kristem, může se tak stát jen v síle Ducha Svatého. Proto celý rozsah pravdy, obsažený v obrazu zdravých slov, který byl dán Timoteovi, měl být držen skrze Ducha Svatého, který v nás přebývá.
Verš 15: Nesmírná důležitost držení obrazu pravdy v obecenství s Kristem v moci Ducha je zdůrazněna slavnostně vážnou skutečností, že ten, skrze něhož pravda byla zjevena, byl opuštěn většinou svatých v Asii. Právě ti svatí, jimž bylo zjeveno nebeské povolání a celý rozsah křesťanské pravdy, se od Pavla odvrátili. Neznamená to, že tito svatí se odvrátili od Krista nebo se vzdali evangelia svého spasení; ale pravda o nebeském povolání, která byla oznámena skrze apoštola, nebyla držena v obecenství s Kristem a v moci Ducha. Proto nebyli připravení být s ním spojeni na vnějším místě zavržení v tomto světě, které tato plná pravda křesťanství zahrnuje.
Je zřejmé, že nemůžeme důvěřovat ani nejosvícenějším svatým, pokud jde o držení pravdy. Jen tehdy, když Kristus ovládá náklonnosti v moci Ducha, budeme držet tuto dobrou věc, která nám byla svěřena.
Verše 16 až 18: Zmínka o Oneziforovi a jeho domácnosti je velmi dojemná. Dokazuje, že lhostejnost a odvrácení se většiny nevedly apoštola k tomu, aby přehlédl lásku a přívětivost jednotlivce a jeho rodiny. Odvrácení se většiny spíše učinilo lásku těch několika věřících tím vzácnější. Když velká většina zarmucovala Pavlovo srdce, tu zde byl alespoň jeden, o kterém může říci, že „často mi činil pohodlí („mne často občerstvil“)“. Druzí se snad za něho styděli, ale o tomto bratrovi může být řečeno: „aniž se styděl za řetězy mé“. Když se druzí od něho odvrátili, stále tu byl jeden, o němž může napsat, že „pilně mne hledal, i nalezl“. Když druzí ho zanedbávali, může s radostí tomuto bratrovi přiznat, že „mi mnoho posluhoval“.
Jak to muselo těšit apoštolovo srdce v den opuštěnosti, když si uvědomil Kristův soucit a útěchu, jak byly vyjádřeny skrze tohoto oddaného bratra. Jestliže Pavel nezapomíná toto vyjádření lásky v den své opuštěnosti, Pán na ně nezapomene „v onen den“ – v den budoucí slávy.