V řeči Štěpána k židovské radě v Jeruzalému je jedna narážka na Mojžíšovo počínání, na něž je dobré poukázat. „A když jemu bylo čtyřidceti let, vstoupilo na srdce jeho, aby navštívil bratří své, syny izraelské. A uzřev jednoho, an bezpráví trpí, zastal ho, a pomstil toho, kterýž bezpráví trpěl, zabiv Egyptského. Domníval se zajisté, že bratří jeho rozumějí, že skrze ruku jeho chce jim dáti Bůh vysvobození, ale oni nerozuměli.“ (Sk. 7,23-25) Je zřejmé, že Štěpán byl v celé své řeči veden úmyslem vyzvednout z historie národa zvláštní úseky, které se hodily, aby působily na svědomí jeho posluchačů, a bylo by v rozporu s tímto úmyslem, jakož i se způsobem Ducha Svatého v Novém Zákoně, rozvinout zde otázku, zda Mojžíš jednal předčasně a ne v době Bohem stanovené.
Ostatně Štěpán jen říká: „Vstoupilo na srdce jeho, aby navštívil bratří své.“ Nepraví, že Bůh jej poslal v oné době. To se také nijak nedotýkalo otázky mravního stavu těch, kteří jej zavrhovali. „Ale oni nerozuměli.“ Takový byl jejich skutečný stav, bez ohledu na to, čemu se Mojžíš musel při té příležitosti naučit. Duchovně smýšlejícímu čtenáři to nebude zatěžko rozeznat.
Rozjímáme-li o Mojžíšovi jako o předobrazu, můžeme v těch rysech jeho života rozeznat poslání Krista k izraelským synům i Jeho zavržení jimi a odmítnutí, aby nad nimi kraloval. Rozjímáme-li ale o osobním charakteru Mojžíše, vidíme, že se jako ostatní dopouštěl chyb a projevoval slabosti, že někdy přistupoval k dílu příliš rychle, jindy zase příliš pomalu. Lze tomu snadno rozumět a zvyšuje to jen Boží neskonalou milost a nevyčerpatelnou trpělivost.