Zde přicházíme k závěru velmi pozoruhodného úseku 2. Mojžíšovy knihy. Viděli jsme, jak Bůh při vykonávání Své dokonalé milosti navštívil Svůj lid, vykoupil ho, vyvedl jej z Egyptské země, vysvobodil ho nejprve z faraonovy a potom z Amalechovy ruky. Dále jsme viděli v manně obraz Krista sestoupivšího z nebe, ve skále obraz Krista udeřeného pro Svůj lid a v tekoucím proudu obraz daného Ducha Svatého. Potom následuje v pozoruhodném a krásném pořádku obraz budoucí slávy rozdělený na tři velké oddíly, jimiž jsou: „Židé, pohané a Církev Boží“.
Mojžíš byl v období, kdy byl zavržen svými bratry, vzat stranou a byla mu dána nevěsta – účastnice jeho zavržení. A na začátku této knihy jsme byli vedeni, abychom viděli charakter Mojžíšova vztahu k této nevěstě. Byl jí „ženichem skrze krev“. Přesně tím je Kristus Církvi. Její vztah k Němu je založen na smrti a vzkříšení; a ona je povolána, aby s Ním sdílela utrpení. Víme, že Církev je povolávána (shromažďována) v období nevěry Izraele a Kristova zavržení. Jakmile bude podle Boží rady Církev dokonaná – když nadejde „plnost pohanů“ (Řím. 11,25) – bude Izrael opět uveden na dějiště.
Tak tomu bylo ve staré době se Zeforou a Izraelem. Během svého poslání k Izraeli ji Mojžíš odeslal nazpět domů. A když byl Izrael zjeven jako plně vysvobozený lid, čteme, že „vzal Jetro, tchán Mojžíšův, Zeforu manželku Mojžíšovu, kterouž byl odeslal, a dva syny její, z nichž jméno jednoho Gerson; nebo řekl: Příchozí jsem byl v zemi cizí; jméno pak druhého Eliezer; nebo řekl: Bůh otce mého spomocník můj byl, a vytrhl mne od meče faraonova. I přišel Jetro, tchán Mojžíšův, se syny jeho i s ženou jeho k Mojžíšovi na poušť, kdež se byl položil při hoře Boží. A vzkázal Mojžíšovi: Já, tchán tvůj Jetro, jdu k tobě, i žena tvá a oba synové její s ní. I vyšel Mojžíš proti tchánu svému, a pokloniv se, políbil ho. I ptal se jeden druhého, jak se má; potom vešli do stanu. A vypravoval Mojžíš tchánu svému všecko, což učinil Hospodin faraonovi a Egyptským pro Izraele, a o všech potížích, které přicházely na ně na cestě, a jak je vysvobodil Hospodin. I radoval se Jetro ze všeho dobrého, což učinil Hospodin Izraelovi, a že vytrhl jej z ruky Egyptských. A řekl Jetro: Požehnaný Hospodin, kterýž vytrhl vás z ruky Egyptských a z ruky faraonovy, který vytrhl ten lid z poroby Egyptské. Nyní jsem poznal, že větší jest Hospodin nade všecky bohy; nebo touž věcí, kterouž se vyvyšovali, On je převýšil. A vzal Jetro, tchán Mojžíšův, zápal a oběti pro Boha. Potom přišel Aron a všichni starší Izraelští, aby jedli chléb s tchánem Mojžíšovým před Bohem.“ (2. Moj. 18,2-12)
To je velmi zajímavý výjev. Celé shromáždění je v triumfu shromážděno před Pánem, pohan přináší oběť, a k dovršení obrazu je uvedena manželka osvoboditele spolu s dětmi, které mu dal Bůh. Je to v krátkosti zvlášť pozoruhodné nastínění budoucího království. „Hospodin udílí milost a slávu.“ (Žalm 84,12) V tom, co jsme z této knihy již prošli, jsme viděli velmi mnohá působení „milosti“. A zde máme z pera Ducha Svatého krásný obraz „slávy“, – obraz, který je třeba považovat za zvlášť důležitý, neboť nám ukazuje různá pole, na kterých bude tato sláva zjevena.
„Židé, pohané a Církev Boží“ (srv. 1. Kor. 10,32) jsou podle Písma rozdílné věci, které nelze přehlédnout, aniž bychom porušili onen dokonalý pořádek pravdy, který Bůh zjevil ve Svém svatém Slově. Tyto rozdíly existovaly od doby, kdy skrze službu apoštola Pavla bylo plně zjeveno tajemství Církve, a budou existovat po celou dobu tisíciletého království. Proto každý, kdo duchovně studuje Písmo, jim ve svém myšlení dá náležité místo.
Apoštol nás ve své epištole k Efezským výslovně učí, že tajemství Církve nebylo za jiných věků známé lidským synům tak, jako bylo zjeveno jemu. (Ef. 3; srv. s Kol. 1,25-28) Ale ačkoliv nebylo zjeveno přímo, bylo tím nebo oním způsobem nastíněno, např. Josefovým sňatkem s Egypťankou nebo spojením Mojžíše s etiopskou ženou. Předobraz nebo stín pravdy je velice rozdílná věc od jejího přímého a jasného zjevení. Veliké tajemství o Církvi nebylo zjeveno, dokud je Kristus v nebeské slávě nezjevil Saulovi z Tarsu. Proto všichni, kdo hledají plné odkrytí tohoto tajemství v zákonu, prorocích nebo žalmech, shledají, že se dali do nerozumné práce. Jestliže je však naleznou jasně zjevené v epištole k Efezským, budou moci se zájmem a užitkem sledovat předobrazy Církve v Písmech Starého Zákona.
Takto máme na začátku naší kapitoly výjev představující tisícileté království. Všechna pole slávy jsou otevřena před našim zrakem. „Žid“ tu stojí jako velký pozemský svědek Hospodinovy věrnosti, milosrdenství a síly. (Viz Iz. 43,10-12.21.)
Jím byl v minulé době, je jím nyní a bude jím věčně. „Pohan“ čte v knize Božích cest s Izraelem své nejhlubší lekce. Sleduje obdivuhodnou historii zvláštního a vyvoleného lidu – „lidu hrozného zdávna i posavad“. (Iz. 18,2; srov. 2. Moj. 33,16; 5. Moj. 4,6-8) Vidí skácené trůny a říše a národy otřesené až do základu. Vidí, jak každý člověk a každá věc jsou nuceni uvolnit místo nadvládě toho lidu, který Hospodin učinil předmětem Své lásky. „Nyní jsem poznal“, říká, „že větší jest Hospodin nade všecky bohy; nebo touž věcí, kterouž se vyvyšovali, On je převýšil“. (11. v.) Toto je vyznání „pohana“, když před ním leží rozvinuta obdivuhodná stránka židovské historie.
Konečně „Církev Boží“, jako celek představovaná Zeforou a ve svých údech jejími dětmi, zde ukazuje nejužší spojení s vysvoboditelem. Vše je na svém místě dokonalé. Možná, že budeme žádáni, abychom předložili své důkazy. Odpověď zní: „Jakožto opatrným (moudrým) mluvím, Vy suďte, co pravím.“ (1. Kor. 10,15) Nikdy nemůžeme stavět učení na nějakém předobrazu. Ale jestliže je učení zjeveno, předobraz může být s přesností rozeznán a s užitkem studován. Ať se jedná o porozumění učení nebo o rozeznání předobrazu, v každém případě je hlavně nezbytná duchovní mysl. „Tělesný člověk nechápá těch věcí, kteréž jsou Ducha Božího; nebo jsou jemu bláznovství, aniž jich může poznati, protože ony duchovně mají rozsuzovány býti.“ (1. Kor. 2,14)
Od 13. verše do konce naší kapitoly máme ustanovení knížat, která měla pomáhat Mojžíšovi ve správě záležitostí shromáždění. Stalo se to na Jetrův podnět, který se obával, aby Mojžíš pod tíhou svých prací nezemdlel. V souvislosti s tím bude snad užitečné, když se podíváme na ustanovení sedmdesáti starších ve 4. Moj. 11. Tam nalézáme Mojžíšova ducha stísněného pod váhou zodpovědnosti, jež na něm spočívala, a slyšíme, jak v úzkosti svého srdce pronáší slova: „I řekl Mojžíš Hospodinu: Proč jsi tak zle učinil služebníku svému? Proč jsem nenalezl milost před očima Tvýma, že jsi vložil břímě všeho lidu tohoto na mne? Zdaliž jsem já počal všecken lid tento? Zdali jsem já zplodil jej, že mi díš: Nes jej na rukou svých, jako nosí chůva děťátko, do země té, kterouž jsi s přísahou zaslíbil otcům jejich?… Nemohuť já sám nésti všeho lidu tohoto, nebo jest to nad možnost mou. Pakli mi tak dělati chceš, prosím, zabí mne raději, jestliže jsem nalezl milost před očima Tvýma, abych nehleděl na trápení své.“ (4. Moj. 11,11-15)
V tom ve všem vidíme, že Mojžíš zřejmě odchází z místa cti. Když se Bohu zalíbilo učinit jej jediným nástrojem při vedení shromáždění, nestalo se tak proto, aby jej zahrnul tím větší ctí a přízní? Odpovědnost byla ovšem nezměrná; ale víra by uznala, že Bůh ve všem a na všechno stačí. Zde však Mojžíš poklesl na mysli (jakkoli to byl požehnaný služebník) a říká: „Nemohu já sám nésti všeho lidu tohoto, nebo jest to nad možnost mou.“ Ale nebylo na něm žádáno, aby jej nesl sám, neboť Bůh byl s ním. Pro Boha nebyli příliš těžcí. Byl to On, kdo je nesl, Mojžíš byl jen nástrojem. Mohl zrovna tak dobře říci o své holi, že nese lid; neboť co on byl jiného, než pouhý nástroj v Boží ruce, tak jako hůl v jeho ruce? Právě zde Kristovi služebníci neustále selhávají a toto selhávání je tím nebezpečnější, že nese zdání pokory. Vyhnout se těžké zodpovědnosti nese zdání nedůvěry v sebe sama a hluboké pokory ducha. Ale vše, nač se máme ptát, je, zdali tuto zodpovědnost na nás vložil Bůh. Je-li tomu tak, tu On jistě bude se mnou a pomůže mi ji nést. Je-li On se mnou, mohu snést všechno. S Ním není váha hory ničím; ale bez Něho je váha peříčka příliš velká. Něco úplně jiného je, když si člověk příliš důvěřuje v marnosti své mysli a bere na svá ramena břímě, jež mu Bůh nikdy nezamýšlel dát nést; a proto ho k tomu také nikdy neuzpůsobil. Potom můžeme s jistotou očekávat, že ho uvidíme pod tíží klesnout. Ale jestliže břemeno na něho vloží Bůh, uschopní a posilní ho, aby jej mohl nést.
Opustit místo, na něž nás postavil Bůh, není nikdy ovoce pokory. Naopak, nejhlubší pokora se bude vyznačovat tím, že zde zůstane v prosté závislosti na Bohu. Když se vyhnu službě kvůli neschopnosti, tak je to jisté svědectví o tom, že se zabývám sám sebou. Bůh nás nepovolává do služby na základě naší schopnosti, ale Své schopnosti. Proto pokud nejsem naplněn myšlenkami o sobě nebo nedůvěrou k Němu, nemusím opouštět žádné místo služby nebo svědectví kvůli těžké odpovědnosti s tím spojené. Všechna moc náleží Bohu a je úplně jedno, jedná-li tato moc skrze jednoho člověka nebo skrze sedmdesát – moc je stále táž. Jestliže však někdo odmítne hodnost, je to pro něho jen tím horší. Bůh nechce lidi nutit, aby zůstávali na místě cti, jestliže jim chybí důvěra v Jeho podporu. Vždy je pro ně otevřena cesta, aby mohli sestoupit ze svého vysokého postavení a klesnout na místo, které jim nízká nedověra již připraví.
Tak tomu bylo s Mojžíšem. Stěžoval si na břemeno a břemeno bylo rychle odstraněno; ale s ním zároveň i ona vysoká čest, že je směl nést. „Tedy řekl Hospodin Mojžíšovi: Shromažď mi sedmdesáte mužů z starších Izraelských, kteréž znáš, že jsou starší v lidu a správcové jeho; i přivedeš je ke dveřím stánku úmluvy, a státi budou tam s tebou. A Já sstoupím a mluviti budu s tebou, a vezmu z ducha, kterýž jest na tobě, a dám jim. I ponesou s tebou břímě lidu, a tak ty ho sám neponeseš.“ (4. Moj. 11,16.17) Nebyla uvedena žádná nová síla. Byl to týž duch, ať na jednom nebo na sedmdesáti. V těle sedmdesáti mužů nebylo víc významu a moci než v těle jednoho muže. „Duch jest, kterýž obživuje, tělo nic neprospívá.“ (Jan 6,63) Tímto krokem Mojžíš nezískal nic na moci, ale mnoho ztratil na cti.
V další části 11. kapitoly 4. Mojžíšovy knihy dává Mojžíš průchod slovům nevěry, která vyvolala ostré pokárání od Pána: „Zdali ruka Hospodinova ukrácena jest? Již nyní uzříš, přijde-li na to, což jsem mluvil, čili nic.“ (4. Moj. 11,23) Jestliže čtenář porovná verše 11-15 s verši 21-23, uvidí význačnou a vážnou spojitost. Muž, který se vyhýbá zodpovědnosti pro svou slabost, je ve velkém nebezpečí, že bude pochybovat o plnosti a dostatečnosti Božích zdrojů. Celý tento výjev je velice poučný pro každého Kristova služebníka, který je snad v pokušení cítit se ve své práci sám nebo přetížen. Nechť takový má na paměti, že tam, kde působí Duch Svatý, je jediný nástroj právě tak dobrý a tak výkonný, jako sedmdesát; kde On nepůsobí, nemá sedmdesát žádnou větší cenu než jeden. Vše závisí na síle Ducha Svatého. S Ním může jeden člověk všechno učinit, vše vydržet a vše snést; bez Něho nemůže sedmdesát mužů učinit nic. Nechť si ten osamělý služebník pro útěchu a povzbuzení svého klesajícího srdce připomene, že jestliže přítomnost a moc Ducha Svatého je s ním, pak si nemusí naříkat na své břemeno, ani vzdychat po rozdělení práce. Jestliže Bůh nějakého člověka poctí tím, že mu dá vykonat mnoho práce, nechť se z toho raduje a nereptá, neboť jestliže bude reptat, může svoji poctu velice rychle ztratit. Bůh není na rozpacích, pokud jde o nástroje. Mohl by z kamenů vzbudit syny Abrahamovi a z těchto kamenů může také vzbudit potřebné pracovníky, aby pokračovali v Jeho slavném díle.
Ó, kéž bychom měli srdce ochotné Mu sloužit! – srdce trpělivé, pokorné, od sebe samého oproštěné, oddané, – srdce připravené sloužit ve společnosti s jinými, připravené sloužit samo, – srdce tak naplněné láskou ke Kristu, že to bude jeho radostí, jeho hlavní radostí Mu sloužit, ať už okruh a charakter služby je jakýkoliv! Jistě je toto zvláštní potřeba dnů, v nichž žijeme. Kéž Duch Svatý pohne naše srdce k hlubšímu citu pro nezměrnou vzácnost jména Ježíš a umožní nám dát plnější, jasnější a jednoznačnější odpověď na neměnnou lásku Jeho srdce!
Nyní přicházíme k nejzávažnějšímu úseku dějin Izraele. Spatřujeme Izraele na úpatí „hory, která se mohla ohmatat a hořela ohněm“. Krásný výjev tisícileté slávy, který postavila před oči předchozí kapitola, zmizel. Byl to jen krátký okamžik slunečního svitu, který nám poskytl velmi jasný obraz království. Ale sluneční svit byl rychle zakryt těžkými mraky, jež se nahromadily kolem oné „hmatatelné hory“, kde Izrael v duchu temné a nerozumné zákonickosti opustil Hospodinovu smlouvu čisté milosti, aby ji směnil za lidskou smlouvu skutků. Jaký nešťastný krok! Krok plný nejsmutnějších následků. Až dosud, jak jsme viděli, nemohl před Izraelem obstát žádný nepřítel – žádná překážka nemohla přerušit jejich vítězný pochod vpřed. Faraonova vojska byla zničena, Amalech a jeho lid byli poraženi ostřím meče; vše bylo vítězství, protože Bůh jednal ve prospěch lidu podle Svého zaslíbení Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi.
V prvních verších naší kapitoly Pán připomíná Své skutky vůči Izraeli následující dojemnou a krásnou řečí: „Takto díš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraelským: Sami jste viděli, co jsem učinil Egyptským, a jak jsem vás nesl na křídlách orličích, a přivedl jsem vás k Sobě. Protož nyní, jestliže skutečně poslouchati budete hlasu Mého, a ostříhati smlouvy Mé, budete Mi lid zvláštní mimo všecky lidi, ačkoli Má jest všecka země. A vy Mi budete království kněžské a národ svatý.“ (3-6. v.) Všimněte si, že to je „Můj hlas“ a „Má smlouva“. A co řekl tento „hlas“? Co zahrnovala tato „smlouva“? Dal se Hospodinův hlas slyšet proto, aby stanovil pravidla a ustanovení přísného a neústupného zákonodárce? Nikoliv. Mluvil, aby žádal svobodu pro zajaté, aby obstaral útočiště před mečem zhoubce, aby pro vykoupený lid připravil cestu, aby dal chléb z nebe, aby vyvedl vodu z tvrdé skály – to byly milostivé a jasné výroky „hlasu“ Hospodinova až do chvíle, kdy „Izraelští rozbili stany naproti té hoře“.
A Jeho „smlouva“ byla smlouvou čisté milosti. Nepředkládala žádné podmínky, nekladla požadavky, nedávala jho na šíji ani břímě na ramena. Když se „Bůh slávy“ zjevil Abrahamovi v Ur Chaldejských (Sk. 7,2), neobrátil se k němu se slovy: „Toto budeš činit“ a „toto nebudeš činit“. Taková řeč nebyla podle Božího srdce. Mnohem raději vstavuje „čepici pěknou“ na hlavu hříšníka, než dává „jho železné na jeho šíji“. (Zach. 3,5; 5. Moj. 28,48) Jeho slovo určené Abrahamovi, znělo: „Dám.“ Kananejská země neměla být získána lidským přičiněním, ale měla být dána Boží milostí. Tak tomu bylo. A na začátku 2. Mojžíšovy knihy vidíme, jak se Bůh v milosti sklání, aby osvědčil Svou smlouvu Abrahamovu semeni. Stav, ve kterém toto símě nalezl, nebyl na překážku, protože krev beránka Mu poskytla dokonale spravedlivý základ, na němž mohl uskutečnit Své zaslíbení. Je zřejmé, že Bůh nepřislíbil Abrahamovu semeni Kananejskou zemi na základě něčeho, co by od nich očekával, neboť to by úplně zničilo skutečnou povahu zaslíbení – stala by se z toho oboustranná smlouva a ne zaslíbení. „Ale Bůh dal Abrahamovi dědictví skrze zaslíbení“, a ne skrze oboustrannou smlouvu. (Srov. Gal. 3.) Proto je lidu na začátku této devatenácté kapitoly připomínána milost, se kterou s nimi Hospodin až do té chvíle jednal; a jsou také ujištěni o tom, čím mají nyní být, jestliže jen budou nadále naslouchat nebeskému „hlasu“ milosrdenství a zůstávat ve „smlouvě“ volné a plné milosti. „Budete mi lid zvláštní mimo všecky lidi.“ Jak se to mohlo stát? Snad tím, že klopýtajíce stoupali po žebříku vlastní spravedlnosti a zákonickosti? Učinily je „lidem zvláštním“ kletby porušeného zákona – zákona, který překročili ještě dříve, než ho přijali? Jistě ne. Jak se tedy měli stát tímto „lidem zvláštním“? Tím, že zůstali v postavení, v němž je viděl Hospodin, když donutil ziskuchtivého proroka zvolat: „Jak velmi krásní jsou stánkové tvoji, Jákobe, příbytkové tvoji, Izraeli! Tak jako se údolí rozšiřují, jako zahrady vedle řeky, jako stromoví aloes, kteréž štípil Hospodin, jako cedrové podlé vod. Poteče voda z okovu jeho, a símě jeho u vodách mnohých. A král jeho vyvýšen bude více než Agag, a vyzdvihne se království jeho. Bůh silný vyvedl jej z Egypta, jako udatnost jednorožcova jest jemu.“ (4. Moj. 24,5-8)
Ale Izrael nebyl nakloněn tomu, aby zaujal toto požehnané postavení. Místo radosti z Božího „svatého zaslíbení“, se odvážili učinit ten nejtroufalejší slib, jaký lidské rty mohou vyslovit: „Odpověděl pak všecken lid společně a řekl: Cožkoli mluvil Hospodin, budeme činiti.“ (8. v.) To byla smělá řeč. Neřekli ani, že doufají, nebo že se budou snažit, aby tak činili. To by vyjadřovalo jakousi míru nedůvěry v sebe. Ale ne, oni odpověděli co nejrozhodněji: „Budeme činit.“ Ani to nebyla řeč několika sebevědomých myslí, které si dovolily oddělit se od shromáždění. Ne, „odpověděl všechen lid společně“. Jednomyslně opustili „svaté zaslíbení“, „svatou smlouvu“.
A následky? Ve chvíli, kdy Izrael vyslovil svůj „zvláštní slib“, ve chvíli, kdy se rozhodli něco „činit“, se úplně změnil obraz věcí. „I řekl Hospodin Mojžíšovi: Aj, Já půjdu k tobě v hustém oblaku… Uložíš pak lidu meze všudy vůkol a povíš: Varujte se, abyste nevstupovali na horu, ani nedotýkali se krajů jejích. Kdož by se koli dotkl hory, smrtí umře.“ (9-12. v.) To byla velmi nápadná změna. Ten, který právě řekl: „Nesl jsem vás na křídlách orličích, a přivedl jsem vás k Sobě“, se nyní sám zahaluje do „hustého oblaku“ a říká: „uložíš meze lidu všudy vůkol.“ Sladká slova milosti a milosrdenství jsou zaměněna za „hřímání a blýskání“ ohnivé hory. (16. v.) Člověk se odvážil tváří v tvář slavné Boží milosti mluvit o svých bídných skutcích. Izrael řekl: „Budeme činiti“, a proto musí být postaveni opodál, aby bylo jasně vidět, co jsou schopni činit. Bůh sám zaujal místo vzdálen od lidu, a ten je s tím zcela srozuměn, neboť jsou všichni naplněni strachem a třesením. A není divu, neboť „tak hrozné bylo to, což viděli, že Mojžíš řekl: Lekl jsem se, až se třesu“. (Žid. 12,21) Kdo mohl snést pohled na ten „sžírající oheň“, který byl vhodným výrazem božské svatosti? „Hospodin z Sinai přišel, a vzešel jim z Seir, zaskvěl se z hory Fáran, a přišel s desíti tisíci svatých, z jehožto pravice oheň zákona přišel jim.“ (5. Moj. 33,2) Slovo „oheň“ vztahující se na zákon, je výrazem jeho svatosti. „Bůh náš je oheň spalující.“ (Židům 12,29) Naprosto nemůže snášet zlo ani v myšlenkách, ani ve slovech, ani ve skutcích.
Izrael učinil osudnou chybu, když řekl: „Budeme činiti.“ Zavázali se slibem, který nebyli schopni splnit ani při nejlepší vůli; a my víme, kdo řekl: „Lépe jest, abys nesliboval, než abys slibě, nesplnil.“ (Kaz. 5,5) Podstata nějakého slibu předpokládá schopnost, že ho budeme moci splnit, ale kde je tato schopnost u člověka? Stejně tak dobře může bankrotář vystavit šek na banku, jako může bezmocný hříšník učinit slib. Člověk, který činí slib, popírá pravdu o své přirozenosti a o svém stavu. Je zruinován, co může činit? Je úplně bez síly a nemůže učinit, ani neučiní nic dobrého. Splnil Izrael svůj slib? Učinili „vše, co Hospodin mluvil“? Zlaté tele, rozbité desky, znesvěcená sobota, pohrdaná a zanedbávaná přikázání, ukamenovaní poslové, zavržený a ukřižovaný Kristus, protivení se Duchu Svatému – to jsou pádná svědectví o nesplněných slibech člověka. Tak tomu musí být vždy, když si padlé lidstvo dovolí něco slibovat.
Milý křesťane, neraduješ se z toho, že tvé věčné spasení není založeno na tvých ubohých slibech a rozhodnutích, ale na „obětování těla Ježíše Krista jednou“? (Žid. 10,10) Ano, to je naše radost – radost, která nám nijak nemůže být uloupena. Kristus vzal všechny naše sliby na sebe a slavně je všechny věčně naplnil. Jeho vzkříšený život proudí Jeho údy a způsobuje v nich to, co zákonní sliby a požadavky nikdy způsobit nemohly. On je naším životem a naší spravedlností. Kéž Jeho jméno je našim srdcím drahé. Kéž Jeho věc vždycky ovládá a vede náš život. Kéž je vždy naším pokrmem a nápojem vydat všechno i sebe samy Jeho službě.
Nemohu uzavřít tuto kapitolu a nezmínit se přitom o jednom místě v 5. Mojžíšově knize, které některým duším může činit potíže. Je v přímém vztahu k předmětu, u něhož jsme právě prodlévali. „Uslyšev pak Hospodin hlas řečí vašich, když jste mluvili ke mně, řekl mi Hospodin: Slyšel jsem hlas řeči lidu tohoto, kterouž mluvili tobě. Cožkoli mluvili, dobřeť jsou mluvili.“ (5. Moj. 5,28) Z tohoto oddílku by se mohlo zdát, jakoby Pán schvaloval, že učinili slib; ale jestliže čtenář přečte celou souvislost (24-27. v.), uvidí, že tu vůbec nejde o vlastní slib, ale že obsahuje výraz jejich hrůzy jako následku jejich slibu. Nebyli schopni snést to, co bylo nařizováno. Řekli: „Jestli více slyšeti budeme hlas Hospodina Boha našeho, zemřeme. Nebo což jest všeliké tělo, aby slyše hlas Boha živého mluvícího z prostředku ohně, jako my, mělo živo býti? Přistup ty a slyš všecky věci, kteréž mluviti bude Hospodin Bůh náš; potom ty mluviti budeš nám, což by koli řekl tobě Hospodin Bůh náš, a my slyšeti i činiti budeme.“ Bylo to vyznání jejich neschopnosti setkat se s Hospodinem v onom hrozném způsobu, který na sebe pro jejich pyšnou zákonickost vzal. Je nemožné, aby Pán někdy mohl schválit opuštění svobodné a neměnné milosti a její zaměnění za pískové základy „skutků zákona“.
Je nanejvýš důležité rozumět pravému charakteru a účelu mravního zákona, jak je nám předložen v této kapitole. U člověka se projevuje vždycky sklon směšovat v mysli zásady zákona a milosti, takže nelze potom správně porozumět ani jednomu, ani druhému. Zákon je zbaven svého přísného a neoblomného majestátu a milost je oloupena o svůj božský půvab. Takový pochybený systém, postavený těmi, kdo se pokoušejí smísit zákon a milost, nechává Boží svaté požadavky neuspokojeny a mnohé potřeby hříšníka nedosaženy. Zásady zákona a milosti ve skutečnosti nemohou být nikdy spojeny, neboť jsou vzájemně tak rozdílné, jak jen dvě věci mohou být. Zákon ukazuje, čím by měl člověk být, a milost ukazuje, kdo je Bůh. Jak by tyto dvě věci mohly někdy tvořit jeden systém? Jak by kdy hříšník mohl být spasen nějakým systémem založeným částečně na zákonu a částečně na milosti? To je nemožné. Musí to být buď to, nebo ono.
Zákon je někdy označován za „vyjádření Božích myšlenek“. Tato definice je úplně špatná. Kdybychom použili označení, že to je vyjádření Božích myšlenek o tom, co by měl člověk být, byli bychom pravdě blíže. Mám-li se dívat na deset přikázání jako na přepis Božích myšlenek, pak se ptám, zda v Božích myšlenkách není nic jiného, než jen „budeš činit“ a „nebudeš činit“? Není zde žádná milost, žádné milosrdenství a dobrota? Nemá Bůh zjevit to, kdo je? Nemá mluvit o hlubokých tajemstvích lásky, která přebývá v Jeho nitru? Není v Boží podstatě nic jiného, než jen přísné požadavky a zákazy? Kdyby tomu tak bylo, museli bychom říkat, že Bůh je zákon, místo „Bůh láska jest“. Ale buď Jeho jméno velebeno; v Jeho srdci je více, než může být zahrnuto v „deseti slovech“ vyslovených na ohnivé hoře. Chci-li vidět, kdo je Bůh, musím se dívat na Krista; „nebo v Něm přebývá všecka plnost Božství tělesně“. (Kol. 2,9) „Zákon skrze Mojžíše dán jest, milost a pravda skrze Ježíše Krista stala se.“ (Jan 1,17) Jistěže v zákoně byla určitá míra pravdy; obsahoval pravdu o tom, čím člověk měl být. Jako všechno, co vychází od Boha, byl dokonalý v té míře, kam až sahal – dokonalý pro účel, k němuž byl dán. Ale tímto účelem rozhodně nebylo odkrýt zraku provinilého hříšníka Boží přirozenost a charakter. Nebyla tu milost, ani milosrdenství. „Kdož by koli pohrdal zákonem Mojžíšovým, bez lítosti… umírá.“ (Žid. 10,28) „Člověk ten, kterýž by činil ty věci, živ bude v nich.“ (3. Moj. 18,5; Řím. 10,5) „Zlořečený každý, kdož nezůstává ve všem, což jest psáno v knize zákona, aby to plnil.“ (5. Moj. 27,26; Gal. 3,10) To nebyla milost. Hora Sinai nebyla místem, kde by bylo možné něco takového hledat. Tam se Hospodin zjevil v hrozné velebnosti uprostřed temnoty, bouře, hřímání a blýskání. To nebyly doprovodné projevy vlády milosti a milosrdenství, ale zcela odpovídaly vládě pravdy a spravedlnosti. Zákon byl toto a nic jiného.
V zákoně Bůh určuje, čím člověk má být a vyslovuje nad ním zlořečení, jestliže tím není. Ale člověk, který se na sebe podívá ve světle zákona, shledá, že je právě tím, čemu zákon zlořečí. Jak má tedy skrze zákon získat život? Staví před nás život a spravedlnost jako cíle, jichž dosáhneme, když budeme zákon zachovávat; ale hned od prvního okamžiku nám dokazuje, že jsme ve stavu smrti a nespravedlnosti. Potřebujeme od začátku ty věci, které nám zákon staví za cíl. Jak je tedy máme získat? Abych mohl činit, co zákon vyžaduje, musím mít život; a abych mohl být tím, co zákon vyžaduje, musím mít spravedlnost. Jestliže nemám obojí, to i ono, jsem „zlořečený“. Ale skutečností je, že nemám ani jedno, ani druhé. Co mám dělat? To je otázka. Ať ji zodpovědí ti, kdo „chtějí být učitelé zákona“. (1. Tim. 1,7) Nechť dají uspokojivou odpověď upřímnému svědomí, které je sehnuto dvojnásobným vědomím duchovní vysokosti a neoblomnosti zákona a své vlastní beznadějné tělesnosti.
Pravdou je, jak nás apoštol učí, že „zákon k tomu přistoupil, aby se rozhojnilo přestoupení“. (Řím. 5,20) To nám zcela jasně ukazuje skutečný účel zákona. Dodatečně přistoupil, aby ukázal nadměrnou hříšnost hříchu. (Řím. 7,13) Podobal se v určitém smyslu dokonalému zrcadlu spuštěnému z nebe, aby člověku zjevilo jeho mravní zkaženost. Jestliže se postavím ve zničeném obleku před zrcadlo, ukáže mi vady, ale nenapraví je. Jestliže přiložím ke křivé stěně olovnici, ukáže její křivost, ale nenarovná ji. Vezmu-li do tmavé noci svítilnu, ukáže mi všechny překážky a nepříjemnosti na cestě, ale neodstraní je. Nadto zrcadlo, olovnice i lampa nezpůsobují ony zlé věci, na které tak přísně ukazují; ani je nezpůsobují, ani neodstraňují, ale pouze je zjevují. Tak tomu je i se zákonem; nepůsobí zlo v lidském srdci, ani je neodstraňuje; ale s neomylnou přesností je zjevuje. „Což tedy díme? Že zákon je hříchem? Nikoli; nýbrž hříchu jsem nepoznal, než skrze zákon. Nebo i o žádosti bych byl nevěděl, kdyby byl zákon neřekl: Nepožádáš.“ (Řím. 7,7) To neznamená, že by před tím „žádost“ neměl, nýbrž že „o ní nevěděl“. „Žádost“ tu byla, ale byla obklopena tmou, dokud zákon, jako „svíce Všemohoucího“ (Job 29,3) nezasvítil do temných koutů jeho srdce a nezjevil zlo, které tam bylo. Podobně jako člověk, který je v temném pokoji snad obklopen prachem a nepořádkem, ale pro tmu z toho nemůže nic vidět. Vniknou-li tam však paprsky slunce, rychle si všeho všimne. Vytvoří snad sluneční paprsky prach? Určitě ne. Prach je tu a ony ho jenom objeví a ukáží. To je prostý příklad účinku zákona. Soudí charakter a stav člověka; dokazuje mu, že je hříšník a staví ho pod zlořečení. Přichází, aby posoudil, co člověk je a zlořečí mu, jestliže není tím, čím by měl být.
Je proto zjevnou nemožností, aby někdo dosáhl života a spravedlnosti skrze to, co mu může jenom zlořečit tak dlouho, dokud se zcela nezmění stav hříšníka a povaha zákona. Zákon postrádá jakoukoliv shovívavost vůči nedostatkům a neví nic o upřímné, ale nedokonalé poslušnosti. Kdyby to měl činit, nebyl by již „svatý, spravedlivý a dobrý“. (Řím. 7,12) A právě proto, že zákon je tím, čím je, nemůže skrze něj hříšník dosáhnout života. Kdyby se to mohlo stát, nebyl by zákon dokonalý nebo by hříšník nebyl hříšníkem. Je nemožné, aby hříšník mohl dostat život skrze dokonalý zákon, neboť protože zákon je dokonalý, musí ho nezbytně odsoudit. Jeho úplná dokonalost zjevuje a zpečeťuje naprostou lidskou zkaženost a odsouzení. „Protož ze skutků zákona nebude ospravedlněn žádný člověk před obličejem Jeho; nebo skrze zákon poznání hřícha.“ (Řím. 3,20) Neznamená to, že „skrze zákon je hřích“, nýbrž jen „poznání hřícha“. „Nebo až do zákona hřích byl na světě, ale hřích se nepočítá, když zákona není.“ (Řím. 5,13) Hřích tu byl, ale byl zapotřebí zákon, aby byl odhalen ve formě „přestoupení“. Je to, jako když řeknu svému dítěti, že nesmí sahat na nůž. Můj zákaz zjeví sklon jeho srdce, že chce činit svou vlastní vůli. Nezpůsobí tento sklon, ale jen ho zjeví.
Apoštol Jan říká, že „hřích jest přestoupení zákona“. Slovo „přestoupení“ nezjevuje pravý úmysl Ducha na tomto místě. Abych mohl být „přestupníkem“, musím mít určeno nějaké pravidlo nebo danou čáru. Přestoupení znamená překročení zakázané čáry. A takovou čáru nalézám v zákoně. Vezmu některý z jeho zákazů, jako: „Nezabiješ“, „nezcizoložíš“, „nepokradeš“ atd. Mám tak před sebou pravidlo nebo čáru. Ale já shledávám, že v sobě mám právě ty věci, proti nimž jsou tyto zákazy namířeny. Ano, právě skutečnost, že je mi řečeno, abych nespáchal vraždu, ukazuje, že náklonnost k vraždě je v mé povaze. (Srov. Řím. 3,15.) Bylo by zbytečné zakazovat mi věc, kdybych neměl sklon ji učinit; ale ukázání Boží vůle o tom zjevuje náklonnost mé vůle být tím, čím být nemám. Je to prosté a jasné a dokonale to odpovídá apoštolskému poučení o tomto předmětu.
Mnozí připouštějí, že skrze zákon nemůžeme dosáhnout život, ale současně tvrdí, že zákon je naším pravidlem pro život. Apoštol však prohlašuje, že „kteřížkoli z skutků zákona jsou, pod zlořečenstvím jsou“. (Gal. 3,10) Nezáleží na tom, kdo jsou, ale jestliže se staví na půdu zákona, jsou nezbytně pod zlořečenstvím. Někdo snad řekne: „Jsem znovuzrozen, a proto nejsem vystaven zlořečení.“ Tak tomu není. Jestliže znovuzrození nepostaví člověka mimo půdu zákona, tu ho nemůže také ani postavit mimo dosah zlořečení zákona. Jestliže je křesťan pod zákonem, je nezbytně také vystaven jeho zlořečení. Ale co má zákon společného s novým rodem? Kde o tom něco najdeme ve 2. Mojžíšově 20? Zákon má jen jednu otázku, kterou člověku klade – jednu krátkou, vážnou a přesně namířenou otázku, totiž: „Jsi tím, čím bys měl být?“ Jestliže člověk odpoví záporně, může zákon po něm jen mrštit svou strašnou kletbu a zabít ho. A kdo připustí tak ochotně a rozhodně, že jako opravdu znovuzrozený člověk je jenom tím, čím by měl být? A proto, jestliže je pod zákonem, musí nevyhnutelně být pod zlořečením. Zákon nemůže snižovat své přesné požadavky, ani se slučovat s milostí. Lidé se stále snaží snižovat jeho požadavky. Cítí, že jsou pro ně nedosažitelné, a proto se snaží snížit si je k sobě; ale je to marné úsilí – zákon zde stojí dále ve vší své čistotě, majestátu a přísné neoblomnosti a nechce přijmout žádnou poslušnost, jíž do dokonalosti chybí byť jen vlásek. Kde však je člověk, ať znovuzrozený nebo neznovuzrozený, který by mohl být s to vyhovět tomuto požadavku? Možná, že někdo řekne: „Máme dokonalost v Kristu.“ To je pravda. Ale to není skrze zákon, nýbrž z milosti. A tyto dvě zásady nesmíme v žádném případě spolu směšovat.
Písmo nás zevrubně a jasně učí, že nejsme ospravedlněni ze zákona a že také zákon není naším pravidlem pro život. To, co dovede jenom zlořečit, nemůže nikdy ospravedlnit, a to, co může jenom zabít, nemůže nikdy být pravidlem pro život. Jak nesmyslný by se jevil člověk pokoušející se zbohatnout skrze listinu o úpadku vyplněnou proti sobě.
Pohled do 15. kapitoly Skutků čtenáře poučí, jak rozhodně vystoupil Duch Svatý proti pokusu uvést pohanské věřící pod zákon jako pravidlo života. „Povstali někteří z sekty farizejské, kteří byli uvěřili, pravíce, že musejí obřezováni býti, a aby jim bylo přikázáno zachovávati zákon Mojžíšův.“ (5. v.) Nebylo to nic jiného, než zasyčení starého hada, který se dal slyšet v tom temném a tíživém návrhu oněch zákonických mužů první doby. Ale mocná síla Ducha Svatého a jednomyslný hlas dvanácti apoštolů a celé církve se postavily proti: „A když mnohé vyhledávání toho bylo, povstav Petr, řekl jim: Muži bratří, vy víte, že od dávních dnů mezi námi Bůh vyvolil, aby skrze ústa má slyšeli pohané“ (7. v.) – Co? Požadavky a zlořečení Mojžíšova zákona? Ne. Díky Bohu, to nebylo to, co Bůh chtěl, aby bezmocní hříšníci slyšeli. A co tedy? – „ABY SLYŠELI SLOVO EVANGELIA A UVĚŘILI.“ (7. v.) Jenom to bylo přiměřené Boží povaze a charakteru. Bůh by nikdy nechtěl znepokojovat lidi chmurnými slovy požadavků a zákazů. Ti farizeové nebyli Jeho posly, vůbec ne. Nebyli nositeli dobrých zvěstí, ani hlasateli pokoje, a proto jejich „nohy“ byly všechno, jen ne „krásné“ v očích Toho, který nachází Svou zálibu jen v milosrdenství.
„Protož nyní“, pokračuje apoštol, „proč pokoušíte Boha, vzkládajíce na hrdlo učedlníků jho, kteréhož ani otcové naši, ani my nésti jsme nemohli?“ (10. v.) To byla silná a vážná řeč. Bůh nechtěl „vkládat jho na hrdlo“ těch, jejichž srdce byla osvobozena skrze evangelium pokoje. Chtěl je raději napomínat, aby pevně stáli v Kristově svobodě a „nezaplétali se zase ve jho služebnosti“. (Gal. 5,1) Nechtěl ty, které přijal na Své milující srdce, poslat k oné „hmotné hoře“, aby byli předěšeni „vichrem a mrákotou a bouří“. (Žid. 12) Jak bychom jen mohli připustit myšlenku, že Bůh by chtěl ty, které přijal v milosti, spravovat zákonem? To je nemožné. „Věříme“, říká Petr, „že skrze MILOST PÁNA JEŽÍŠE KRISTA spaseni budeme, rovně jako i oni“. (Viz Sk. 15,11.) Jak Židé, kteří přijali zákon, tak i pohané, kteří ho nikdy neměli, obojí měli být nyní „spaseni milostí“. A nejenom měli být milostí „spaseni“, ale měli v milosti také „stát“ (Řím. 5,2; Gal. 5,1) a v ní „růst“. (2. Petra 3,18) Učit něco jiného znamenalo „pokoušet Boha“. (Sk. 15,10) Tito farizeové podvraceli samé základy křesťanské víry; a tak je tomu se všemi, kdo se snaží vést věřící pod zákon. V očích Páně není žádné zlo a žádný blud ohavnější, než zákonictví. Poslechněme si jen ostrou řeč, výrazy spravedlivého rozhořčení, které používá Duch Svatý vůči těmto zákoníkům, když praví: „Ó by také odřezáni byli, kteří vás nepokojí!“ (Gal. 5,12)
A ptám se, zda se myšlenky Ducha Svatého o této otázce změnily? Přestalo být pokoušením Boha, vkládá-li se na hrdlo hříšníka jho zákonictví? Je nyní v souhlasu s Jeho milostivou vůlí, aby byl do uší hříšníků čten nahlas zákon? Ať čtenář odpoví na tyto dotazy ve světle patnácté kapitoly Skutků a epištoly ke Galatským. Tyto části Písma, i kdyby nebyly žádné další, bohatě a dostatečně prokazují, že Bůh nikdy neměl v úmyslu, aby „pohané slyšeli slovo“ zákona. Kdyby to zamýšlel, jistě by si „vyvolil“ někoho, aby jim toto slovo zvěstoval. Ale ne. Když vydával Svůj zákon, mluvil jenom jedním jazykem; ale když vyhlašoval dobrou zvěst o spasení skrze krev Beránka, mluvil řečí „všelikého národu, kterýž pod nebem jest“. Mluvil tak, že přítomní řekli: „Jeden každý slyšíme jazyk náš, v kterémž jsme se zrodili“; a v něm slyšeli onen milý příběh milosti. (Sk. 2,1-11)
Když Bůh vydával z hory Sinai přísné požadavky zákona skutků, obracel se výlučně k jednomu lidu. Jeho hlas byl slyšen jen v úzkých hranicích židovského národa. Ale když v betlémské krajině „anděl Páně“ zvěstoval „radost velikou“, dodal ona charakteristická slova: „kteráž bude všemu lidu“. (Lukáš 2,10) A opět, když vzkříšený Kristus vysílal Své hlasatele spasení, stalo se tak těmito slovy: „Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření.“ (Marek 16,15; srv. Luk. 3,6) Mocný proud milosti, který má svůj pramen v Božím srdci a svou cestu v Beránkově krvi, se měl v neodolatelné síle Ducha Svatého rozšířit daleko za úzké hranice Izraele a měl se valit po celé délce a šířce hříchem poskvrněného světa. „Každé stvoření“ musí „ve svém vlastním jazyce“ slyšet poselství o pokoji – slovo evangelia – svědectví o spasení skrze krev kříže.
Konečně, aby našim ubohým zákonickým srdcím nechybělo nic k důkazu, že hora Sinai nebyla místem, kde byla vyřčena hluboká tajemství Božího srdce, říká Duch Svatý ústy jak proroka, tak jednoho apoštola: „Jak krásné nohy zvěstujících pokoj, zvěstujících dobré věci.“ (Iz. 52,7; Řím. 10,15) Ale o těch, kteří chtěli být učiteli zákona, tentýž Duch Svatý říká: „Ó by také odřezáni byli, kteří vás nepokojí.“ (Gal. 5,12)
Je tedy zřejmé, že zákon není ani základem života hříšníka, ani pravidlem pro život křesťana. Kristus je obojí. On je naším životem a On je naším pravidlem pro život. Zákon může jenom zlořečit a zabít. Kristus je náš život a naše spravedlnost. Stal se za nás zlořečením tím, že visel na dřevě. Sestoupil na místo, kde hříšník leží – na místo smrti a soudu. A když Svou smrtí úplně odstranil vše, co bylo nebo mohlo být proti nám, stal se ve Svém vzkříšení pramenem života a základem spravedlnosti pro všechny, kdo věří v Jeho jméno. Majíce v Něm takto život a spravedlnost, máme žít ne pouze tak, jak to určuje zákon, ale máme „jakž On chodil, tak choditi“. (1. Jan. 2,6) Nemusíme snad ani poznamenat, že zabíjet, cizoložit nebo krást se přímo protiví křesťanské mravouce. Ale kdyby křesťan uzpůsobil svůj život podle těchto příkazů nebo podle celého desatera, sklidil by pak ono vzácné a rozkošné ovoce, o kterém mluví epištola k Efezským? Přimělo by deset přikázání zloděje někdy k tomu, aby přestal krást a šel pracovat, aby měl co rozdávat? Přeměnila by přikázání zloděje v pracovitého a štědrého muže? Zajisté ne. Zákon říká: „Nepokradeš“; ale říká také: „Jdi a dej tomu, kdo potřebuje, jdi a nasyť, oblékni a žehnej svému nepříteli – jdi, a svými dobrými city a dobročinnými skutky potěš srdce toho, kdo vždy jen hledá tvoji škodu“? Vůbec ne. A přece, kdybych byl pod zákonem jako pravidlem, mohl by mi jenom zlořečit a zabít mne. Jak je to možné, když míra požadavků v Novém Zákoně je o tolik vyšší? Prostě tím, že já jsem slabý a zákon mi nedává ani sílu, ani mi neprokazuje milosrdenství. Zákon žádá sílu od toho, kdo sílu nemá, a zlořečí mu, když ji nemůže ukázat. Evangelium dává sílu tomu, kdo žádnou nemá, a žehná mu, když ji zjevuje. Zákon představuje život jako cíl poslušnosti. Evangelium dává život jako jediný opravdový základ poslušnosti.
Chtěl bych se čtenáře zeptat: Jestliže má zákon skutečně být pravidlem pro život věřícího, kde to najdeme v Novém Zákoně takto ukázané? Inspirovaný apoštol zřejmě neměl nejmenší pomyšlení na to, že by zákon měl být pravidlem, když psal tato slova: „Nebo v Kristu Ježíši ani obřízka nic neprospívá, ani neobřízka, ale nové stvoření. A kteřížkoli tohoto pravidla následují, pokoj na ně a milosrdenství, i na lid Boží Izraelský.“ (Gal. 6,15.16) Co je tím „pravidlem“? Zákon? Ne, ale „nové stvoření“. Kde něco takového najdeme ve 2. Mojžíšově 20? Není tam ani slovo o „novém stvoření“. Naopak, tato kapitola se obrací k člověku takovému jaký je – v jeho přirozeném starém stvoření – a vystavuje ho zkoušce, co skutečně je schopen činit. Kdyby tedy zákon byl pravidlem, podle něhož má věřící chodit, proč vyslovuje apoštol své požehnání těm, kdo chodí podle docela jiného pravidla? Proč neříká: „Kteřížkoli chodí podle pravidla deseti přikázání?“ Není z tohoto oddílku zřejmé, že Boží Církev má vyšší pravidlo, podle něhož má žít? Bezesporu. Ačkoliv deset přikázání tvoří, jak každý pravý křesťan uzná, část inspirovaného Slova, nemůže nikdy být pravidlem pro život těch, kdo skrze nekonečnou milost byli uvedeni do nového stvoření – kdo přijali v Kristu nový život.
Ale někdo se může zeptat: „Cožpak zákon není dokonalý? A je-li dokonalý, co můžeme chtít více?“ Zákon je božsky dokonalý. Ano, právě ta dokonalost zákona působí, že zlořečí a zabíjí ty, kdo se pokoušejí před ním obstát a nejsou dokonalí. „Zákon jest duchovní, ale já jsem tělesný.“ (Řím. 7,14) Je naprosto nemožné si o nekonečné dokonalosti a duchovnosti zákona utvořit přiměřenou představu. Ale jakmile potom tento dokonalý zákon přijde do styku s padlým člověkem, jakmile se tento duchovní zákon setká s „tělesnou myslí“, může jenom „působit hněv“ a „nepřátelství“ (Řím. 4,15; 8,7). Proč? Protože zákon není dokonalý? Ne, nýbrž proto, že člověk je hříšník. Kdyby člověk byl dokonalý, zachovával by zákon ve vší jeho duchovní dokonalosti. Dokonce v případě pravých věřících, ačkoliv stále s sebou nosí zlou přirozenost, nás apoštol učí, že „spravedlnost zákona je naplněna v nás, kteří nechodíme podle těla, ale podle Ducha“. (Řím. 8,4) „Kdo miluje bližního, zákon naplnil… Láska bližnímu zle neučiní, a protož plnost zákona jest láska.“ (Řím. 13,8-10; srv. Gal. 5,14.22.23) Jestliže člověka miluji, nebudu krást jeho věci – budu se naopak snažit pro něho udělat vše, co mohu nejlepšího. To vše je jasné a duchovní mysl to snadno pochopí; ale nechává to naprosto nedotčenou otázku zákona, ať jako základu pro život hříšníka nebo jako pravidla pro život věřícího.
Uvažujeme-li o zákonu v jeho dvou hlavních rysech, vidíme, že člověk má milovat Boha z celého svého srdce a ze vší své duše a ze vší své mysli; a má milovat svého bližního jako sebe samého. To je souhrn celého zákona: požaduje toto a nic menšího. Ale bylo někdy tomuto požadavku vyhověno nějakým členem Adamova padlého potomstva? Kdo by mohl říci, že miluje Boha tímto způsobem? „Tělesná mysl (tj. mysl, kterou máme od přirozenosti) je nepřátelství proti Bohu.“ (Řím. 8,7) Člověk nenávidí Boha a Jeho cesty. Bůh přišel v Kristově Osobě a zjevil se člověku – nikoli v ohromujícím lesku Své velebnosti, ale v půvabu a líbeznosti dokonalé milosti a blahosklonnosti. A jaký byl výsledek? Člověk nenáviděl Boha: „Nyní viděli i nenáviděli i Mne i Otce Mého.“ (Jan 15,24) Ale řekne se: „Člověk by měl Boha milovat.“ Bezpochyby, a zaslouží si smrt a věčné zatracení, jestliže to nečiní. Ale může zákon způsobit tuto lásku v lidském srdci? Byl to jeho účel? Naprosto ne, neboť „zákon působí hněv“. (Řím. 4,15) Zákon nachází člověka ve stavu nepřátelství vůči Bohu; a aniž by nějak tento stav měnil (neboť to není jeho oborem působnosti), nařizuje mu, aby miloval Boha z celého svého srdce, a zlořečí mu, jestliže to nečiní. Zákon nebyl určen k tomu, aby měnil nebo napravoval lidskou přirozenost; ani jí nemohl nějak dát sílu, aby mohla vyhovět jeho spravedlivým požadavkům. Zákon řekl: „To čiň a živ budeš.“ Nařídil člověku milovat Boha. Nezjevil, čím je Bůh pro člověka, i pro provinilého a zkaženého člověka, ale řekl člověku, jakým by měl být vůči Bohu. To bylo smutné dílo. Nebylo to odhalení mocné přitažlivosti Boží podstaty, které v člověku rozehřívá jeho ledové srdce, působí skutečné pokání vůči Bohu a povznáší jeho duši k pravé lásce a velebení. Ne, byl to neústupný rozkaz milovat Boha; a místo, aby způsobil lásku, „způsobil hněv“; ne proto, že Bůh by neměl být milován, ale protože člověk je hříšník.
Dále: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ Může to činit přirozený člověk? Miluje svého bližního jako sebe samého? Je toto zásada, která je uplatňována v obchodním životě, na burzách, v bankách a na trzích tohoto světa? Ne, člověk nemiluje svého bližního jako sebe samého. Bezpochyby by to měl činit, a kdyby jeho stav byl dobrý, také by to činil. Ale jeho stav je zcela zlý, a pokud se „nenarodí znovu z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího“. (Jan 3,5) Zákon nemůže způsobit tento nový rod. Zabíjí „starého člověka“, ale nepovolává, a nemůže povolat k životu „nového člověka“. Víme, že Pán Ježíš ve Své slavné Osobě spojoval jak Boha, tak i našeho bližního, neboť podle základní pravdy křesťanského vyznání byl Bůh „zjevený v těle“. (1. Tim. 3,16) Jak s Ním člověk naložil? Miloval Ho z celého svého srdce nebo jako sebe samého? Právě naopak. Ukřižoval Ho mezi dvěma lotry, když předtím dal přednost vrahovi a lupičovi před velebenou Osobou Toho, který „chodil dobře čině“ – který vyšel z věčného sídla světla a lásky, sám jsa živé zosobnění onoho světla a lásky – jehož srdce bylo vždy plno nejčistšího soucitu s potřebami lidí, jehož ruka byla vždy připravena osušit slzy hříšníka a zmírnit jeho utrpení. Když se takto díváme na Kristův kříž, vidíme v něm nevyvratitelný důkaz skutečnosti, že není v moci lidské přirozenosti dodržet zákon.
Po tom všem, o čem jsme právě uvažovali, bude pro duchovního čtenáře zvláště zajímavé všimnout si vzájemného postavení Boha a hříšníka v závěru této pamětihodné kapitoly. „I řekl Hospodin Mojžíšovi: Tak povíš synům Izraelským… Oltář ze země uděláš mi a obětovati budeš na něm zápaly své, a pokojné oběti své, ovce své a voly své. Na kterémkoli místě rozkáži slaviti památku jména Svého, PŘIJDU K TOBĚ A POŽEHNÁM TOBĚ. Jestliže Mi pak vzděláš oltář kamenný, nedělej ho z kamene tesaného; nebo jestliže pozdvihneš železa na něj, poskvrníš ho. Aniž po stupních vstupovati budeš k oltáři Mému, aby hanba (nahota) tvá u něho odkryta nebyla.“ (22-26. v.)
Zde nalézáme člověka v postavení ne činitele, nýbrž velebitele. Toto, opakuji, na konci 2. Mojžíšovy 20. Jak jasně nás to učí, že ovzduší hory Sinai není tím, které má podle Božího přání hříšník vdechovat, a že hora Sinai vůbec není vhodné místo pro setkávání Boha s člověkem! „Na kterémkoli místě rozkáži slaviti památku jména Svého, přijdu k tobě, a požehnám tobě.“ Místo, kde Hospodin dává slavit památku Svého jména, kde „přichází“, aby „žehnal“ Svému klanějícímu se lidu se vůbec nepodobá hrůzám ohnivé hory.
Mimo to se chce Bůh setkat s hříšníkem u oltáře vystavěného z neotesaného kamene, který nemá žádné stupně – na místě velebení, jehož postavení nevyžaduje žádnou lidskou zručnost a přístup k němu žádné lidské úsilí. To první mohlo jenom znečistit, druhé jen ukázat lidskou „nahotu“. Je to obdivuhodný předobraz místa, na kterém se Bůh nyní setkává s hříšníkem, totiž předobraz Osoby a díla Jeho Syna, Ježíše Krista, kde je učiněno zadost všem požadavkům zákona, spravedlnosti a svědomí! Za všech dob a na všech místech měl člověk vždycky sklon tak či onak používat při zřizování oltáře svoje nástroje – „pozdvihovat železa“, nebo se k němu blížit po stupních, které si sám udělal. Ale výsledkem všech takovýchto pokusů bylo „poskvrnění“ a „nahota“. „Jako nečistý jsme my všichni a jako roucho ohyzdné všecky spravedlnosti naše. Pročež pršíme jako list my všichni, a nepravosti naše jako vítr zachvacují nás.“ (Iz. 64,6) Kdo by se chtěl odvážit blížit se k Bohu v „rouchu ohyzdném“ a kdo by se chtěl postavit k velebení s odkrytou „nahotou“? Co může být převrácenějšího, než myšlenka přistoupit k Bohu způsobem, který s sebou nevyhnutelně nese buď poskvrnění, nebo nahotu? A přece tomu tak je ve všech případech, kdy je použito lidské úsilí, aby hříšníkovi byla otevřena cesta k Bohu.
Nejenže je takovéto úsilí bez užitku, ale nese také pečeť nečistoty a nahoty. Bůh se snížil tak blízko k hříšníku, dokonce do samé hlubiny jeho zkaženosti, že není vůbec zapotřebí, aby člověk pozvedal nástroje zákonictví nebo aby stavěl stupně samospravedlnosti. Činit to znamená jenom ukazovat svoji nečistotu a nahotu.
To jsou zásady, kterými Duch Svatý uzavírá tento velice pozoruhodný oddíl Boží knihy. Kéž by byly nesmazatelně zapsány v našich srdcích, abychom jasněji a plněji mohli porozumět základnímu rozdílu mezi ZÁKONEM a MILOSTÍ.
Uvažování o této části naší knihy je vhodné k tomu, aby naplnilo naše srdce pocitem Boží nevyzpytatelné moudrosti a nekonečné dobroty. Umožňuje nám učinit si nějakou představu o charakteru království spravovaného podle zákonů daných Bohem. Zde též smíme vidět obdivuhodnou blahosklonnost Toho, který ačkoliv je velký Bůh nebe i země, může se přesto sklonit, aby vydal rozhodnutí mezi člověkem a člověkem ohledně smrti vola (22,10) nebo v zástavu vzatého roucha (26. v.), či služebníkova vyraženého zubu. „Kdo je rovný Hospodinu, Bohu našemu…, kterýž snižuje se, aby všechno spatřoval, což jest na nebi i na zemi?“ (Žalm 113,5-6) Vládne vesmíru, a přece se může zabývat starostí o oděv pro jedno ze Svých stvoření, řídí let orla a všímá si lezoucího červa. Sklání se, aby řídil pohyby nesčetných těles pohybujících se nezměrným prostorem a aby zaznamenal pád jednoho vrabečka.
Pokud jde o charakter soudů a nařízení, které jsou nám v této kapitole ukázány, nacházíme v nich dvojí poučení. Tyto soudy a nařízení nesou dvojí svědectví. Přinášejí uchu dvojí poselství a představují oku dvě strany obrazu. Mluví o Bohu a mluví o člověku.
Na prvním místě, co se týče Boha, vidíme, že vydává zákony ukazující přísnou, nestrannou a dokonalou spravedlnost. „Oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, ránu za ránu, modřinu za modřinu.“ (24. a 25. v.) Takový byl charakter zákonů, ustanovení a soudů, jimiž Bůh vládl nad Svým pozemským královstvím, Izraelem. O vše bylo postaráno, každému zájmu byla věnována pozornost, všem požadavkům bylo učiněno zadost. Nebyla zde žádná stranickost, nebylo rozlišování mezi bohatým a chudým. Váha, na níž byl vážen každý lidský požadavek, byla seřízena s božskou přesností, takže si nikdo nemohl spravedlivě stěžovat na rozhodnutí.
Čisté roucho spravedlnosti nemělo být pošpiněno odpornými skvrnami podplácení, korupce a stranickosti. Oko a ruka božského Zákonodárce se postarala o všechno. A božský Vykonavatel jednal neoblomně s každým provinilcem. Ruka spravedlnosti dopadla jenom na hlavu provinilého, zatímco každá poslušná duše byla chráněna při užívání všech svých práv a výsad.
Co se týče člověka, je nemožné číst tyto zákony, aniž bychom nebyli zasaženi nepřímým sice, ale skutečným odhalením jeho hrozné zkaženosti. Okolnost, že Hospodin musel dát zákony proti některým zločinům, prokazuje schopnost člověka tyto zločiny spáchat. Kdyby k tomu neměl schopnost a náklonnost, nebyla by takováto nařízení třeba. Jsou mnozí, kteří – kdyby jim byly jmenovány hrubé ohavnosti zakázané v této kapitole – by byli nakloněni osvojit si řeč Hazaele a říci: „I což jest služebník tvůj pes, aby učiniti mohl věc tak velikou?“ (2. Král. 8,13) Takoví lidé ještě nikdy nesestoupili do hluboké propasti svého vlastního srdce. Neboť ačkoliv zde jsou zakazované zločiny, které se zdají stavět člověka, pokud jde o jeho zvyky a náklonnosti, pod úroveň „psa“, přece tatáž ustanovení jednoznačně dokazují, že i ten nejjemnější a nejvzdělanější člen lidské rodiny s sebou ve svém nitru nese zárodky těch nejtemnějších a nejhroznějších ohavností. Pro koho byly tyto zákony vydány? Pro člověka. Byly potřebné? Bezpochyby. Ale byly by zcela zbytečné, kdyby člověk nebyl schopen spáchat hříchy, k nimž se vztahují. Ale člověk je toho schopen; a proto vidíme, že člověk klesl na tu nejnižší možnou úroveň – že jeho přirozenost je úplně zkažena – že od spodku noh až do vrchu hlavy na něm není místa celého. (Iz. 1; Řím. 3,9-18)
Jak může taková bytost stát bez pocitu strachu v plném světle Božího trůnu? Jak může stát uvnitř svatyně? Jak může prodlévat u skleného moře? (Zj. 4,6) Jak by mohla vejít branami z perel a vstoupit do zlatých ulic? (Zj. 21,21) Odpověď na tyto otázky odkrývá obdivuhodné hloubky vykupující lásky a věčné platnosti krve Beránka. Jakkoli je zkaženost člověka hluboká, je Boží láska ještě hlubší; jakkoli černá je jeho vina, Ježíšova krev ji může všechnu smýt; a ať je propast oddělující člověka od Boha jakkoli široká, kříž ji překlenul. Bůh sestoupil až k nejnižšímu bodu stavu hříšníka, aby ho mohl pozvednout do postavení nekonečné přízně, do věčného obecenství se Svým vlastním Synem. Jistě můžeme zvolat: „Pohleďte, jakou lásku dal nám Otec, abychom synové Boží slouli.“ (1. Jan. 3,1) Nic než Boží láska nemohlo změřit bídu člověka a nic než Kristova krev nemohlo vyrovnat jeho vinu. Ale nyní právě ta hloubka zkaženosti oslavuje lásku, která ji vystihla, a velikost viny oslavuje působnost krve, která ji očišťuje. Ten nejodpornější hříšník, který věří v Ježíše, se může radovat v jistotě, že Bůh ho vidí a vyhlašuje ho za „celého bílého“ – „čistého“. (3. Moj. 13,12.13)
To je tedy dvojí charakter naučení, která si můžeme vzít ze zákonů a nařízení v tomto oddílu, díváme-li se na ně jako na celek; a čím přesněji o nich budeme uvažovat do podrobností, tím více budeme ovlivněni jejich plností a krásou. Vezměme například první z těchto nařízení, které se vztahuje na židovského služebníka.
„Tito jsou pak soudové, kteréž jim předložíš: Jestliže koupíš k službě Žida, šest let sloužiti bude, a sedmého odejde svobodný darmo. Přišel-li by sám toliko, sám odejde; pakli měl ženu, vyjde s ním i žena jeho. Jestliže pán jeho dá mu ženu, a ona zrodí jemu syny neb dcery, žena ta i děti její budou pána jeho, on pak sám toliko odejde. Pakli by řekl služebník: Miluji pána svého, manželku svou a děti své, nevyjdu svobodný. Tedy postaví ho pán jeho před soudce, a přivede ho ke dveřím neb veřejím, a probodne pán jeho ucho jemu špicí; i zůstane služebníkem jeho na věky.“ (21,1-6) Služebník byl, pokud se jeho osoby týče, úplně svobodný a mohl odejít; ale pro lásku ke svému pánovi, své ženě a svým dětem se dobrovolně zavázal k věčné službě. A nejen to, ale byl také ochoten na své vlastní osobě nést znamení oné služby.
Že to vše ukazuje na Pána Ježíše Krista, bude čtenáři zřejmé. Spatřujeme Toho, který, dříve než byly světy, byl v lůně Otce – předmětem Jeho věčné rozkoše. Toto Své osobní a zcela zvláštní místo mohl zaujímat po celou věčnost, neboť na Něm nespočívala žádná povinnost (kromě té, kterou nekonečná láska způsobila a k níž se nekonečná láska rozhodla), aby to místo opustil. Avšak Jeho láska k Otci, o jehož rady šlo, Jeho láska k Církvi jako celku a ke každému jejímu údu, o jehož spasení se jednalo, byla taková, že sestoupil dobrovolně na zemi, Sebe zmařil, vzal na Sebe způsob služebníka a znamení věčné služby. Zdá se, že v Žalmu 40,7 nalézáme narážku na tato znamení ve slovech: „Uši jsi mi otevřel.“ Tento Žalm je výrazem Kristovy oddanosti Bohu. „Tehdy řekl jsem: Aj, jduť, jakož v knihách psáno jest o Mně. Abych činil vůli Tvou, Bože můj, líbost mám; nebo zákon Tvůj jest u prostřed vnitřností mých.“ (8. a 9. v.) Přišel, aby činil Boží vůli, ať je jakákoliv. Nikdy nečinil Svou vlastní vůli. Ani při přijímání a záchraně hříšníků, ačkoliv Jeho milující srdce se tohoto slavného díla jistě plně účastnilo. Ujímá se hříšníka a zachraňuje ho jako Služebník Otcových rad. „Všechno, což Mi dává Otec, ke Mně přijde, a toho, kdož ke Mně přijde, nevyvrhu ven. Nebo jsem sestoupil s nebe, ne abych činil vůli Svou, ale vůli Toho, kterýž Mne poslal. Tatoť jest pak vůle Toho, kterýž Mne poslal, Otcova, abych ničeho toho, což Mi dal, neztratil, ale vzkřísil to v nejposlednější den.“ (Jan 6,37-39; srov. Mat. 20,23)
Charakter Pána Ježíše jako Služebníka je zde ukázán nanejvýš poutavě. V dokonalé milosti se považuje za odpovědného přijmout všechny, kdo přijdou do okruhu božské rady. A nejenom je přijmout, ale též ochránit je ve všech těžkostech a zkouškách jejich cesty zde na zemi, i v okamžiku samé smrti, a vzkřísit je v poslední den. Jak bezpečný je ten nejslabší úd Boží Církve! Je předmětem Božích věčných rad, za jejichž vykonání se zaručil Pán Ježíš Kristus. Ježíš miluje Otce a síla této lásky je mírou bezpečnosti každého údu vykoupené rodiny. Spasení hříšníka, který věří ve jméno Syna Božího, je v určitém směru jen výrazem Kristovy lásky k Otci. Kdyby člověk, který věří v Syna Božího, mohl z nějaké příčiny zahynout, dokazovalo by to, že Pán Ježíš Kristus nebyl schopen vykonat Boží vůli, což by prakticky bylo přímé rouhání Jeho svatému jménu, jemuž buď čest a sláva na věky věků.
Takto máme v židovském služebníkovi předobraz Krista v Jeho čisté oddanosti Otci. Ale je tu více než jen to. „Miluji manželku svou a své děti.“ „Kristus miloval Církev, a vydal Sebe samého za ni, aby ji posvětil, očistiv obmytím vodou skrze Slovo, aby ji Sobě postavil slavnou Církev, nemající poskvrny, ani vrásky, neb cokoli takového, ale aby byla svatá a bez úhony.“ (Ef. 5,25-27) Jsou ještě jiná místa Písma představující Krista jako naplnění předobrazu židovského služebníka, a to v Jeho lásce k Církvi jako tělu, tak i ke všem věřícím osobně. V Matouši 13, Janu 10 a 13 a v Židům 2 nalezne čtenář obzvláštní poučení o tomto předmětu.
Porozumění této lásce Ježíšova srdce musí jistě vyvolat v našich srdcích vroucí oddanost k Tomu, který mohl projevit takovou čistou, tak dokonalou a tak nezištnou lásku. Jak by žena a dítky židovského služebníka mohly nemilovat toho, který se dobrovolně vzdal své svobody, aby s nimi mohl zůstat spojen? A čím je láska ukázaná v předobrazu ve srovnání s láskou, která září z jeho naplnění? Není ničím. „Láska Kristova je přenesmírná.“ (Ef. 3,19) Vedla Ho k tomu, aby na nás myslel dříve, než byly světy – aby nás navštívil v plnosti času – aby dobrovolně šel k veřejím a trpěl za nás na kříži proto, aby nás mohl povýšit k obecenství se Sebou ve Svém věčném království a slávě.
Kdybych se měl dát do podrobnějšího výkladu zbývajících ustanovení a soudů této části 2. Mojžíšovy knihy, dostal bych se mnohem dále, než kam se nyní cítím být veden.9 Na závěr bych chtěl ještě poznamenat, že je nemožné číst tento oddíl, aniž by srdce nebylo naplněno velebením při pohledu na hlubokou moudrost, dokonalou spravedlnost a zároveň něžnou péči, jimiž tu všechno dýchá. Od studia této části povstáváme s hluboce do duše vepsaným přesvědčením, že ten, kdo zde mluví, je ten „jediný pravý“, „jediný moudrý“ a nekonečně milostivý Bůh.
Kéž všechny naše úvahy o Jeho věčném Slově způsobí, že se naše duše v pravém velebení skloní před Ním, jehož dokonalé cesty a slavné vlastnosti tam září v celém svém lesku a blahoslavenství pro občerstvení, blaho a vzdělání Jeho lidu koupeného krví.
Tato kapitola začíná výrokem pozoruhodně charakterizujícím celé Mojžíšovské zřízení. „Mojžíšovi pak řekl: Vstup k Hospodinu ty a Aron, Nádab a Abiu, a sedmdesáte z starších Izraelských, a klaněti se budete zdaleka… oni se nepřiblíží; aniž lid vstoupí s ním.“ (1. a 2. v.) Můžeme hledat kdekoliv v zákonickém rituálu, a přece nenalezneme ta drahá slova: „přiblíží se“. Taková slova nelze nikdy slyšet z vrchu hory Sinai, ani zprostřed stínů zákona. Mohou být vyslovena jen na nebeské straně Ježíšova prázdného hrobu, kde krev kříže otevřela jasný výhled zraku víry. Slova „zdaleka“ jsou tak charakteristická pro zákon, jako slova „přibližte se“ pro evangelium. Pod zákonem nebylo nikdy vykonáno dílo opravňující hříšníka, aby se přiblížil. Člověk nikdy nesplnil poslušnost, kterou slíbil; „krev býků a kozlů“ nemohla ani přikrýt poklesek, ani dát provinilému svědomí pokoj. Proto musel stát „zdaleka“. Člověk porušil své sliby a jeho hřích nebyl očištěn; jak se potom mohl přiblížit? Krev deseti tisíců býků nemohla setřít jedinou skvrnu ze svědomí, ani nemohla dát pokojný pocit, že člověk je smířen a přiveden do Boží blízkosti.
Přesto však je zde „první smlouva“ posvěcena krví. Na úpatí hory je vzdělán oltář a „dvanácte sloupů podle počtu dvanáctera pokolení Izraelského“. (4. v.; srv. Jozue 4 a 1. Královská 18,31) „A poslal mládence z synů Izraelských, kteříž obětovali zápaly, a obětovali oběti pokojné Hospodinu, totiž voly. I vzav Mojžíš polovici krve, vlil do medenic, a polovici druhou vylil na oltář… Vzal také Mojžíš krev a pokropil lidu a řekl: Aj, krev smlouvy, kterouž učinil s vámi Hospodin při všech těchto věcech.“ (5-8. v.) Ačkoliv apoštol učí, že „není možné, aby krev býků a kozlů shladila hříchy“ (Žid. 10,4), přece „posvěcovala k očištění těla“ (Žid. 9,13) a jako „stín budoucího dobrého“ byla postačitelná, aby udržovala lid ve spojení s Hospodinem.
„Potom vstoupili Mojžíš a Aron, Nádab a Abiu a sedmdesáte starších Izraelských, a viděli Boha Izraelského. A pod nohama Jeho bylo jako dílo z kamene zafírového, a jako nebe, když jest jasné. Na knížata pak synů Izraelských nevztáhl ruky Své, a viděli Boha, a jedli a pili.“ (9-11. v.) To bylo zjevení „Boha Izraelského“ ve světle a čistotě, slávě a svatosti. Nebylo to zjevení náklonnosti Otcovského srdce, ani sladké zvuky Otcova hlasu, vlévající do srdce pokoj a vzbuzující důvěru. „Dílo z kamene zafírového“ zjevující čistotu a ono nepřistupitelné světlo mohly hříšníkovi jen říci, že se má držet „zdaleka“. A přece „viděli Boha a jedli a pili“. Jak dojemný důkaz Boží shovívavosti a milosrdenství, jakož i moci krve!
Celá tato scéna, pozorovaná jako pouhé vylíčení, skýtá mnohé, co může srdce zajímat. Je zde poskvrněný tábor dole a safírové dláždění nahoře; ale oltář na úpatí hory nám mluví o cestě, na níž může hříšník uniknout nečistotě svého stavu a vystoupit vzhůru do Boží přítomnosti a zde slavit svátek a klanět se v dokonalém pokoji. Krev, která tekla kolem oltáře, opatřila člověku jediný nárok na to, aby mohl stát v přítomnosti oné slávy, která „byla jako spalující oheň na vrchu hory, před očima synů Izraelských“. (17. v.)
„I všel Mojžíš do prostřed oblaku a vstoupil na horu. A byl Mojžíš na hoře čtyřiceti dní a čtyřiceti nocí.“ (18. v.) To bylo pro Mojžíše vskutku vznešené a svaté postavení. Byl odvolán od země a zemských věcí. Oddělen od přirozených vlivů je sám s Bohem, aby z Jeho úst slyšel hluboké tajemství o Kristově Osobě a díle, neboť tak nám jsou představeny „příklady nebeských věcí“ (Žid. 9,23) ve stánku a jeho významuplném zařízení. Bůh věděl velmi dobře, jaký bude konec lidské smlouvy skutků, ale ukazuje Mojžíšovi v obrazech a stínech Své vlastní drahocenné myšlenky o lásce a rady o milosti, zjevené a zajištěné skrze Krista.
Buď vždy velebena milost, která nás nezanechala pod smlouvou skutků. Buď veleben Ten, který utišil hlasité hřímání zákona a uhasil plameny hory Sinai „krví věčné smlouvy“ (Žid. 13,20) a dal nám pokoj, kterým nemůže otřást žádná síla země ani pekla. Tomu, „který zamiloval nás, a umyl nás od hříchů našich krví Svou, a učinil nás krále a kněží Bohu a Otci Svému, Jemuž buď sláva a moc na věky věků. Amen“. (Zj. 1,5.6)
Tato kapitola tvoří začátek jedné z nejbohatších zlatých žil nevyčerpatelného dolu inspirovaných Písem – žíly, kde každý úder krumpáče přivádí na světlo nevýslovné bohatství. Známe krumpáč, kterým jedině můžeme pracovat v takovém dolu: je jím služba Ducha Svatého. Přirozenost zde nezmůže nic. Rozum je slepý a představivost naprosto zbytečná. I ten největší intelekt místo toho, aby vysvětlil posvěcené symboly, vypadá spíše jako netopýr ve sluneční záři slepě narážející na předměty, které není schopen rozeznat. Musíme donutit rozum a představivost, aby stály stranou, když se skloněným srdcem, prostým okem a duchovní myslí vstoupíme na posvěcená místa a budeme pozorovat hluboce významný obsah. Bůh Duch Svatý je jediný, kdo nás může provést síněmi domu Páně a vysvětlit naším duším pravý význam všeho, s čím se tam náš zrak setká. Pokusit se o výklad pomocí neposvěcených sil rozumu by bylo nekonečně nesmyslnější, než se pustit do opravy hodinek pomocí kovářského kladiva a kleští. „Příklady nebeských věcí“ (Žid. 9,23) nelze vysvětlovat přirozenou myslí, byť i v té nejvzdělanější formě. Všechny musí být vykládány ve světle nebe. Země nemá takové světlo, jež by mohlo ukázat jejich krásu. Pouze Ten, kdo příklady připravil, může objasnit, co znamenají. Pouze Ten, kdo připravil ony krásné symboly, je může vysvětlit.
Lidskému oku by se mohlo zdát, že ve způsobu, jakým Duch Svatý předložil zařízení stánku, není žádný řád; ale ve skutečnosti jak také lze očekávat, je zde ten nejdokonalejší pořádek, velice pozoruhodná přesnost a správnost. Kapitoly 25-30 tvoří zvláštní, jasně ohraničený úsek 2. Mojžíšovy knihy. Tento úsek je rozdělen na dvě části. První část končí veršem 27,19 a druhá posledním veršem 30. kapitoly. První část začíná truhlou smlouvy za oponou uvnitř a končí měděným oltářem a síní, kde oltář stál. To znamená, že nám na prvním místě ukazuje Hospodinův trůn soudu, na němž seděl Pán vší země, a vede nás k místu, kde se v uznání a moci dokonaného smíření setkával s hříšníkem. Potom v druhé části máme způsob, jak se člověk přibližoval k Bohu – přednosti, hodnost a odpovědnost těch, kterým bylo dovoleno, aby se jako kněží přibližovali do Boží přítomnosti a tam se radovali z velebení a obecenství. Pořádek je tedy dokonalý a krásný. Jak by tomu také mohlo být jinak, když je božský? Truhla a měděný oltář představují jakoby dva krajní body. Truhla byla Božím trůnem založeným na „spravedlnosti a soudu“ (Žalm 89,15), oltář byl místem, kam se přibližoval hříšník a kde „milost a pravda“ přicházely před Hospodinovu tvář. Člověk sám o sobě se nesměl přiblížit k truhle smlouvy, aby se setkal s Bohem, neboť „ještě nebyla zjevena cesta ke svatyni“ (Žid. 9,8), ale Bůh se mohl přiblížit k oltáři z mědi, aby se setkal s člověkem jako hříšníkem. „Spravedlnost a soud“ nemohly vpustit hříšníka dovnitř, ale „milost a pravda“ mohly způsobit, že Bůh vyšel ven, a to ne v oné přemáhající nádheře a velebnosti, v níž se zjevoval mezi tajemnými nosiči Svého trůnu – „cherubíny slávy“, nýbrž v oné milostivé službě, která nám je symbolicky představena v zařízení a službě stánku.
To vše nám jistě připomene cestu, po níž kráčel Ten, který je naplněním všech těchto předobrazů – tělem všech těchto stínů. Šel cestou z věčného Božího trůnu v nebi dolů do hlubokosti golgotského kříže. Přišel ze vší slávy prvního do všeho pohanění druhého, aby mohl s sebou zpět vést Svůj vykoupený, hříchů zbavený a přijatý lid a představit ho bez poskvrny před tímtéž trůnem, který pro něj opustil. Pán Ježíš vyplňuje Svou Osobou a dílem celý prostor mezi Božím trůnem a prachem smrti a celý prostor mezi prachem smrti a Božím trůnem. V Něm Bůh sestoupil v dokonalé milosti k hříšníkovi, v Něm je hříšník v dokonalé spravedlnosti přiveden k Bohu. Cesta od truhly k měděnému oltáři byla vyznačena stopami lásky a celá cesta od měděného oltáře k Boží truhle byla pokropena krví smíření (viz 3. Moj. 1,5; 3,2; 4,6.7.16-18.30.34 atd.; 16,14-19; Žid. 9,6-12). Když vykoupený velebitel jde touto podivuhodnou stezkou, spatřuje jméno Ježíš otištěno na všem, s čím se jeho zrak střetává. Kéž se toto jméno stane dražší našim srdcím!
Přistupme však nyní k uvažování o této kapitole v jejím pořádku. Je velmi zajímavé si všimnout, že první věc, kterou zde Pán Mojžíšovi sděluje, je Jeho milostivý úmysl mít uprostřed Svého lidu svatyni, čili svaté místo přebývání – svatyni složenou z materiálů, které přímo ukazují na Krista, na Jeho Osobu, Jeho dílo a na drahé ovoce toho díla, jak je viděno ve světle, moci a rozmanité milosti Ducha Svatého. Nadto byly tyto materiály vonným ovocem Boží milosti – dobrovolnými obětmi oddaných srdcí. Hospodin, jehož Majestát „nebesa nebes neobsahují“ (1. Král. 8,27), nalezl milostivé zalíbení v tom, aby přebýval v ohraničeném a zastřeném stanu vztyčeném pro Něho těmi, kdo toužili uvítat ve svém středu Jeho přítomnost. Je možné se na tento stánek dívat dvěma způsoby: předně jako na „příklad nebeských věcí“ a za druhé jako na hluboce významný předobraz Kristova těla. Různými materiály, z nichž byl stánek složen, se budeme zabývat postupně, jak k nim budeme přicházet. Nyní budeme uvažovat o třech obsažných předmětech, které tato kapitola před nás staví, totiž o truhle smlouvy, stolu a svícnu.
Truhla smlouvy zaujímá v božských sděleních Mojžíšovi první místo. Její místo ve stánku bylo také velice význačné. Uzavřena uvnitř za oponou ve svatyni svatých tvořila základ Hospodinova trůnu. Už samo její jméno připomíná duši její důležitost. Truhla (archa), pokud nás Slovo poučuje, je určena k tomu, aby zachovávala neporušené vše to, co do ní bylo vloženo. Archa nesla Noéma a jeho rodinu spolu se všemi čeleděmi zvířat stvoření v bezpečí nad vlnami soudu, které pokryly zemi. Takovou archou byla také „ošatka ze sítí“, která, jak jsme viděli ve druhé kapitole této knihy, jako loď víry ochránila „krásné dítě“ před vodami smrti. Když proto čteme o „truhle (arše) smlouvy“, (4. Moj. 10,33; 5. Moj. 31,26; Jer. 3,16; Žid. 9,4) jsme vedeni k tomu, abychom věřili, že byla Bohem určena k zachování Jeho smlouvy neporušené uprostřed bloudícího lidu. V ní, jak víme, byl uschován druhý pár desek zákona. Pokud jde o první desky, ty byly rozbity na kousky pod horou (2. Moj. 32,19) a ukázaly tak, že smlouva člověka byla úplně zrušena – že jeho dílo nikdy nemohlo tvořit základ Hospodinova trůnu vlády. „Spravedlnost a soud jsou základem trůnu Tvého“ (Žalm 89,15), jak ve vztahu k zemi, tak i ve vztahu k nebi. Truhla nemohla ve svém posvěceném prostoru obsahovat rozbité desky. Člověk mohl selhat ve splnění svého svévolného slibu, ale Boží zákon musí být zachován ve své božské neporušenosti a dokonalosti. Jestliže Bůh měl vztyčit Svůj trůn uprostřed Svého lidu, mohl to učinit jenom způsobem hodným Sebe. Jeho měřítko soudu a spravedlnosti musí být dokonalé.
„Uděláš k tomu i sochory z dříví setim, a obložíš je zlatem. I uvlečeš sochory do kruhů po stranách té truhly, aby na nich nošena byla truhla“ (13. a 14. v.) Truhla smlouvy měla doprovázet lid při všech jeho putováních. Nikdy neodpočívala, když byli putujícím nebo bojujícím zástupem. Pohybovala se v poušti z místa na místo, šla před nimi doprostřed Jordánu, byla jejich velkým místem shromažďování ve všech válkách o Kanaán. Byla jistým a určitým závdavkem moci všude, kamkoli přišla. Žádná moc nepřítele nemohla obstát před tím, co bylo známým výrazem Boží přítomnosti a moci. Truhla měla být společníkem Izraele na cestě pouští a „sochory“ a „kruhy“ byly vhodným vyjádřením jejího putovního charakteru.
Ale neměla být stále poutníkem. „Trápení Davida“ (Žalm 132,1), stejně jako války Izraele, měly jednou skončit. K Bohu měla vystoupit a být vyslyšena modlitba: „Povstaniž, Hospodine, a vejdi do odpočinutí Svého, Ty i truhla velikomocnosti Tvé.“ (Žalm 132,8) Tato vznešená prosba došla svého částečného vyplnění v Šalomounových dnech rozkvětu, kdy „vnesli kněží truhlu smlouvy Hospodinovy na místo její, do vnitřního domu, do svatyně svatých pod křídla cherubínů. Nebo cherubínové měli roztažená křídla nad místem truhly, a přikrývali cherubínové truhlu i sochory její svrchu. A povytáhli sochorů, tak že vidíni byli koncové jejich v svatyni k předku svatyně svatých, avšak vně nebylo jich viděti; a byly tam až do tohoto dne.“ (1. Král. 8,6-8) Písek pouště měl být vyměněn za zlatou podlahu chrámu. (1. Král. 6,30) Putování truhly tehdy skončilo; nebylo tu „žádného protivníka, ani útoku nebezpečného“ (1. Král. 5,4) a proto byly „sochory povytaženy“.
Ale to nebyl jediný rozdíl mezi truhlou ve stánku a v chrámu. Když apoštol mluví o truhle v jejím příbytku na poušti, popisuje ji jako „truhlu smlouvy, všudy obloženou zlatem, kdežto bylo věderce zlaté, mající v sobě mannu, a hůl Aronova, která byla zkvetla, a desky zákona“. (Žid. 9,4) To byl obsah truhly při jejím putování pouští – vědro manny, svědectví o Hospodinově věrnosti a pečování o Jeho vykoupený lid na poušti, a Aronova hůl, „znamení proti buřičům vzpurným, aby byla učiněna přítrž reptání jejich“. (Srov. 2. Moj. 16,32-34 a 4. Moj. 17,10.) Ale když přišel okamžik, kdy „sochory“ měly být „povytaženy“, kdy putování a války Izraele skončily, kdy ten „veliký, znamenitý a slovutný dům“ (1. Par. 22,5) byl dokončen, kdy slunce slávy Izraele dosáhlo v předobrazu svého vrcholu, jak je to vyznačeno bohatstvím a nádherou Šalomounovy vlády, svědectví o potřebách a selháních v poušti zmizelo a nezůstalo nic než jen to, co tvořilo věčný základ trůnu Boha Izraele a vší země. „Nic nebylo v truhle kromě dvou tabulí kamenných, které tam složil Mojžíš na Orébě.“ (1. Král. 8,9)
Ale všechna tato sláva měla být brzy zkalena těžkými mraky lidského selhání a Boží nelibosti. Drsná noha neobřezance měla ještě kráčet zříceninami toho krásného domu a jeho pohaslé světlo a zmizelá sláva měly ještě vyvolat opovržlivý „sykot“ cizince. (1. Král. 9,8) Zde není místo sledovat tyto věci do podrobností. Proto bych chtěl čtenáře odkázat jen na poslední zmínku, kterou nám Boží Slovo o „truhle smlouvy“ podává – zmínku, která nás přenáší kupředu do doby, kdy lidská pošetilost a hřích už nebudou moci rušit místo odpočinku této truhly a kdy už nebude ani uzavřena ve stanu zastřeném záclonami, ani v chrámu udělaném rukama. „A sedmý anděl zatroubil, i stali se hlasové velicí v nebi, řkoucí: Učiněna jsou království světa Pána našeho a Krista Jeho, a kralovati bude na věky věků. Tedy těch dvacet čtyři starců, kteříž před obličejem Božím sedí na stolicích svých, padli na tváři své, a klaněli se Bohu, řkouce: Díky činíme Tobě, Pane Bože všemohoucí, kterýž jsi, a kterýžs byl, a kterýž přijíti máš; nebo jsi přijal moc Svou velikou, a království ujal. I rozhněvali se národové, a přišel hněv Tvůj, a čas mrtvých, aby souzeni byli, a aby dána byla odplata služebníkům Tvým, prorokům a svatým, a bojícím se jména Tvého, malým i velikým, a aby zkaženi byli ti, kteří nakažují zemi. I otevřín jest chrám Boží na nebi, a vidína jest truhla smlouvy v chrámě Jeho. I stalo se blýskání, a hlasové, a hromobití, a země-třesení, i krupobití veliké.“ (Zjevení 11,15-19)
Pak přichází na řadu slitovnice – „Uděláš i slitovnici ze zlata čistého. Půl třetího lokte bude dlouhost její, půl druhého pak lokte širokost její. Uděláš také dva cherubíny zlaté, z taženého zlata uděláš je na dvou koncích slitovnice. Uděláš pak cherubína jednoho na jednom konci, a cherubína druhého na druhém konci; na slitovnici uděláte cherubíny na obou koncích jejích. A budou míti cherubínové křídla vztažená svrchu, zastírajíce křídly svými slitovnici, a tváři jejich obráceny budou jednoho k druhému; k slitovnici budou tváři cherubínů. Dáš pak slitovnici svrchu na truhlu, a do truhly vložíš svědectví, kteréž dám tobě. A tam budu přicházeti k tobě, a s tebou z té slitovnice, z prostředku dvou cherubínů, kteříž jsou nad truhlou svědectví, mluviti o všecko, což bych poroučeti chtěl k synům Izraelským.“ (17-22. v.)
Zde vyjadřuje Hospodin Svůj milostivý úmysl sestoupit z ohnivé hory a zaujmout Své místo na slitovnici. To mohl učinit, když desky svědectví pod ní byly zachovány neporušeny a po pravici i po levici se tyčily symboly Jeho moci (jak ve stvoření, tak i v prozřetelnosti) – neoddělitelní průvodci onoho trůnu, na němž Hospodin sám seděl – trůnu založeném na božské spravedlnosti a udržovaném spravedlivostí a soudem. Zde zářila sláva Izraelova Boha. Odtud vycházely Jeho rozkazy zmírněné a zpříjemňované milostivým zdrojem a prostředím, skrze které přicházely – podobně jako paprsky poledního slunce procházející oblakem, z jejichž příjemného a oživujícího vlivu se můžeme těšit, aniž bychom byli oslněni jejich jasem. „Přikázání Jeho nejsou těžká“ (Jan 5,3), jestliže jsou přijímána ze slitovnice, poněvadž přicházejí ve spojení s milostí, která dává uším schopnost slyšet a sílu k poslušnosti.
Když se díváme na truhlu a na slitovnici společně, vidíme v nich výstižný předobraz Krista v Jeho Osobě a díle. Když ve Svém životě zvelebil zákon a učinil ho slavným, stal se skrze smrt obětí slitování (čili slitovnicí) pro každého věřícího. (Řím. 3,25) Boží milost mohla spočinout jenom na základě dokonalé spravedlnosti. „Milost kraluje skrze spravedlnost k životu věčnému skrze Ježíše Krista Pána našeho.“ (Řím. 5,21) Jediné vhodné místo pro setkání Boha s člověkem je bod, kde se milost a spravedlnost střetávají v dokonalém souladu. Jenom dokonalá spravedlnost mohla stačit Bohu a jenom dokonalá milost mohla stačit člověku. Ale kde se mohly tyto vlastnosti střetnout v jednom bodě? Pouze na kříži. Tam se naplnilo, že „milosrdenství a pravda potkaly se spolu, spravedlnost a pokoj daly sobě políbení.“ (Žalm 85,11) A tam nalezne pokoj duše věřícího hříšníka. Vidí, že Boží spravedlnost a jeho ospravedlnění spočívají na přesně stejném základu, totiž na Kristově dokonaném díle. Zaujme-li člověk pod mocným působením Boží pravdy své místo jako hříšník, může Bůh ve vykonávání milosti zaujmout Své místo jako Spasitel a potom je vyřešena každá otázka, neboť kříž učinil zadost všem požadavkům Boží spravedlnosti a bohaté proudy milosti mohou plynout bez překážky. Když se spravedlivý Bůh a zahynulý hříšník setkají na krví skropeném základě, je všechno provždy urovnáno, a sice tak, že Bůh je dokonale oslaven a hříšník je na věky zachráněn. Pravda musí být na Boží straně, i kdyby všichni lidé měli být shledáni lháři. Jestliže člověk dospěje k pravému poznání svého stavu před Bohem a je ochoten zaujmout místo, které mu vykazuje Boží pravda, potom se učí rozumět, že Bůh se zjevil jako spravedlivý Ospravedlňovatel takového člověka. To jistě dá svědomí neotřesitelný pokoj. A nejen to, ale dává to také schopnost mít obecenství s Bohem a v poznání požehnaného vztahu, do něhož ho Boží milost přivedla, naslouchat Jeho svatým přikázáním.
„Svatyně svatých“ rozvíjí proto před našima očima vpravdě podivuhodnou scénu. – Truhla, slitovnice, cherubové, sláva! Jaký to pohled se naskytoval zraku nejvyššího kněze Izraele, když jedenkrát v roce přišel dovnitř za oponu! Kéž Duch Boží otevře oči našeho chápání, abychom mohli plněji porozumět hlubokému významu oněch vzácných obrazů!
Dále se Mojžíšovi dostává naučení o „stolu chlebů předložení“. Na tomto stole ležela potrava pro Boží kněze. Po sedm dní bylo těch dvanáct pecnů z bělné mouky s čistým kadidlem předloženo před Hospodinem. A když byly nahrazeny jinými, staly se potravou kněží, kteří je jedli na místě svatém. (Viz 3. Moj. 24,5-9.) Není třeba říkat, že těch dvanáct pecnů představuje „Člověka Krista Ježíše“. „Bělná mouka“, z níž byly upečeny, označuje Jeho dokonalé člověčenství, zatímco „čisté kadidlo“ ukazuje na úplnou oddanost tohoto člověčenství Bohu. Jestliže Bůh má Své kněží, kteří přisluhují ve svatyni, jistě pro ně bude mít stůl, a to dobře opatřený stůl. Kristus je ten stůl a Kristus je chléb na něm. Čistý stůl a dvanáct chlebů zobrazují Krista jako ustavičně předloženého před Boha ve vší znamenitosti Jeho neposkvrněného člověčenství a poskytnutého za pokrm kněžské rodině. „Sedm dní“ vyjadřuje dokonalost toho, jak se Bůh těší z Krista a „dvanáct chlebů“ je výrazem způsobu té radosti z Krista v člověku a skrze člověka. Snad tím je také vyjádřena myšlenka Kristova spojení s dvanácti pokoleními Izraele a dvanácti Beránkovými apoštoly.
Dále přichází na řadu svícen z čistého zlata, neboť Boží kněží potřebovali stejně tak světlo jako potravu, a obojí mají v Kristu. U tohoto svícnu není zmínka o ničem jiném, než jen o čistém zlatu. – „Vše to zcela kované z zlata čistého“ (36. v.) „Sedm lamp“, které „ven ze svícnu“ svítily, vyjadřuje dokonalost světla a moci Ducha, založenou a spojenou s dokonalou účinností Kristova díla. Dílo Ducha Svatého nemůže být nikdy odděleno od díla Kristova. To je v tomto krásném obrazu zlatého svícnu ukázáno dvojím způsobem. „Sedm lamp“ spojených „pruty z taženého zlata“ ukazuje na Kristovo skončené dílo jako na jedinou základnu pro zjevení Ducha v Církvi. Duch Svatý nebyl dán, dokud Ježíš nebyl oslaven. (Srov. Jan 7,39 se Sk. 19,2-6). Ve třetí kapitole Zjevení je Kristus představen církvi v Sardis jako „mající sedm Duchů Božích“. Kristus jako „povýšený na pravici Boží“ vylil Ducha Svatého na Svou Církev (Sk. 2,33), aby mohla svítit podle moci a dokonalosti svého postavení ve svatyni – její vlastní sféře života, působení a klanění.
Také vidíme, že zvláštním Aronovým zaměstnáním bylo rozsvěcovat a seřizovat těch sedm lamp. – „Mluvil pak Hospodin k Mojžíšovi, řka: Přikaž synům Izraelským, ať přinesou tobě oleje olivového, čistého, vytlačeného, k svícení, aby lampy ustavičně rozsvěcovány byly. Před oponou svědectví v stánku úmluvy spořádá je Aron, od večera až do jitra před Hospodinem vždycky. Toť bude ustanovení věčné v národech vašich. Na svícen čistý rozstavovati bude lampy před Hospodinem vždycky.“ (3. Moj. 24,1-4) Takto vidíme, jak je dílo Ducha Svatého v Církvi spojeno s Kristovým dílem na zemi a Jeho dílem v nebi. „Sedm lamp“ tu bezpochyby bylo, ale byla třeba kněžská píle a obezřetnost, aby byly seřízeny a svítily. Kněz neustále potřeboval klíšťky na knot a nádoby k oharkům (38. v.), aby mohl odstranit všechno, co by mohlo ucpat přívody „čistého vytlačeného oleje“. Tyto kleště na knot a nádoby k oharkům byly také z „taženého zlata“. Neboť toto všechno bylo přímým výsledkem božského působení. Jestliže Církev svítí, je to jenom skrze moc Ducha, a tato moc spočívá na Kristu, který se podle Božích věčných rad stal ve Své oběti a kněžství pro Svou Církev pramenem a silou všeho. Vše je z Boha. Ať se tedy díváme dovnitř za onu tajemnou oponu a vidíme truhlu s jejím přikrytím a dvěma významuplnými postavami s ní spojenými, nebo hledíme-li na to, co je venku před oponou – na čistý stůl a čistý svícen s jejich rozličnými nádobami a nástroji – vše nám mluví o Bohu, ať už ve spojení se Synem nebo s Duchem Svatým.
Milý křesťane, tvé vysoké povolání tě staví do samého středu všech těchto vzácných skutečností, Tvé místo je už nikoli pouze uprostřed „příkladů nebeských věcí“ (Žid. 9,23) ale uprostřed „nebeských věcí samých“. Máš „plnou svobodu k vjití do svatyně skrze krev Ježíšovu“. (Žid. 10,19) Jsi Bohu knězem. „Chléb předložení“ náleží tobě. Tvé místo je u „čistého stolu“, aby ses tam sytil kněžskou potravou ve světle Ducha Svatého. Nic tě nikdy nemůže připravit o tyto božské výsady – jsou tvé provždy. Buď vždy na stráži proti všemu, co by tě mohlo oloupit o radost z nich. Chraň se všech nesvatých nálad, žádostí, pocitů a představ. Drž přirozenost dole, svět venku a Satana daleko. Kéž Duch Svatý naplní celou tvou duši Kristem. Potom budeš prakticky svatý a trvale šťastný – poneseš ovoce, Otec bude oslaven a tvá radost bude plná.
Úsek naší knihy, který se před námi nyní otevírá, obsahuje poučný popis záclon a přikrytí stánku, v čemž duchovní oko rozezná stíny různých rysů Kristova zjeveného charakteru. „Příbytek pak uděláš z desíti čalounů, které budou z bílého hedvábí soukaného, a z postavce modrého a z šarlatu a z červce dvakrát barveného; a cherubíny dílem řemeslným uděláš.“ (1. v.) Zde máme „Člověka Krista Ježíše“ pozorovaného z různých stran. „Bílé soukané hedvábí“ předobrazuje neposkvrněnou čistotu Jeho života a charakteru, zatímco „postavec modrý, šarlat a červec dvakrát barvený (správněji: „modř, purpur a šarlat“ – p. p.) nám Ho představují jako „Pána z nebe“, který má podle Božích rad kralovat, ale jehož kralování má být výsledkem Jeho utrpení. Vidíme zde tedy neposkvrněného, nebeského, královského a trpícího Člověka. Tyto materiály nebyly omezeny jenom na „čalouny“ stánku, ale byly užity také při zhotovování „opony“ (31. v.), „zastření dveří stánku“ (36. v.), „zastření brány síně“ (27,16), „roucha k službě“ a „roucha svatého Aronova“ (39,1). Slovem, byl to Kristus všude, Kristus ve všem, Kristus sám.10
„Bílé soukané hedvábí“ jakožto výraz Kristova neposkvrněného člověčenství, otvírá duchovní mysli velice vzácný a hojný pramen myšlenek. Dává nám téma, o kterém nemůžeme uvažovat dost hluboce. Pravda o Kristově člověčenství musí být přijímána s přesností podle Písma, držena s duchovní silou, hájena se svatou žárlivostí a vyznávána s nebeskou mocí. Jestliže v tomto bodě chybujeme, nemůžeme mít pravdu v ničem. Je to velká životní a základní pravda, a pokud není přijata, držena, hájena a vyznávána tak, jak ji Bůh zjevil ve Svém svatém Slově, pak celá nástavba musí být nezdravá. Nemůže být nic žalostnějšího než volnost myšlenek a výrazů, která se zdá dnes převládat v tomto nanejvýš důležitém učení. Kdyby bylo k Božímu Slovu více úcty, byla by zde také jeho přesnější znalost a tak bychom se šťastně vyhnuli všem těm mylným a neopatrným výrokům, které jistě musí zarmucovat Božího Ducha Svatého, jehož úkolem je svědčit o Ježíšovi.
Když anděl oznamoval Marii radostnou zvěst o narození Spasitele, řekla mu: „Kterak se to stane, poněvadž já muže nepoznávám?“ (Luk. 1,34) Ve svém slabém porozumění byla zcela neschopná pochopit ono úžasné tajemství o „Bohu zjeveném v těle“. (1. Tim. 3,16) Ale všimněme si pečlivě andělské odpovědi, – odpovědi dané ne nějakému pochybovačnému duchu, nýbrž zbožnému byť nevědomému srdci. – „Duch Svatý sstoupí v tě, a moc Nejvyššího zastíní tobě; a protož i to, což se z tebe narodí, slouti bude Syn Boží.“ (Luk. 1,35) Marie si bezpochyby představovala, že k tomuto narození má dojít podle normálních zásad přírody, ale anděl její omyl opravuje a přitom vyslovuje jednu z největších pravd božských zjevení. Oznamuje jí, že božská moc hodlá utvořit PRAVÉHO ČLOVĚKA – „druhého člověka – Pána s nebe“ (1. Kor. 15,47), – člověka, jehož přirozenost byla božsky čistá, naprosto neschopná přijmout nebo sdílet jakoukoliv poskvrnu. Tento svatý člověk byl učiněn „v podobnosti těla hřícha“ (Řím. 8,3), ale bez hříchu v těle. Vzal na sebe skutečné tělo a krev, avšak bez jediného prášku nebo stínu zla, jímž bylo poskvrněno stvoření.
To je základní pravda, která nemůže být příliš přesně uchopena nebo příliš pevně držena. Vtělení Syna, druhé Osoby ve věčné Trojjedinosti – Jeho tajemný vstup do čistého a neposkvrněného těla utvořeného mocí Nejvyššího v lůnu panny, je základem „velikého tajemství pobožnosti“ (1. Tim. 3,16), jehož vrcholným kamenem je oslavený Bůh – Člověk v nebi, Hlava, Představitel a Vzor vykoupení Boží Církve. Úplná čistota Jeho člověčenství dokonale vyhověla Božím požadavkům, skutečnost tohoto člověčenství vyhověla potřebám člověka. On byl člověkem, neboť nikdo jiný se nemohl střetnout s lidskou zkažeností. Ale byl takovým člověkem, že mohl uspokojit všechny nároky Božího trůnu. Byl neposkvrněným, skutečným člověkem, v Němž mohl Bůh nalézat dokonalé zalíbení a o Něhož se člověk mohl bez zábran opřít.
Není třeba, abych osvícenému čtenáři připomínal, že to vše by bylo pro nás bez užitku, kdyby to bylo odděleno od smrti a vzkříšení. Potřebujeme Krista nejen vtěleného, ale též ukřižovaného a vzkříšeného. Ovšemže se musel stát člověkem, aby mohl být ukřižován. Ale jenom Jeho smrt a vzkříšení činí pro nás Jeho vtělení užitečným. Mít za to, že Kristus spojil se Sebou hříšného člověka Svým vtělením, není nic jiného než hrozný blud. To bylo nemožné. On sám výslovně učí opaku: „Amen, amen, pravím vám: Zrno pšeničné padna v zemi, neumře-li, onoť samo zůstane, a pakliť umře, mnohý užitek přinese.“ (Jan 12,24) Nemohlo být žádné spojení mezi hříšným a svatým tělem, čistým a nečistým, porušitelným a neporušitelným, smrtelným a nesmrtelným. Dokonaná smrt je jedinou základnou jednoty mezi Kristem a Jeho vyvolenými údy. Je to v krásném spojení se slovy: „Vstaňte, pojďme odtud“, když říká: „Já jsem vinný kmen a vy ratolesti.“ (Jan 14,31; 15,5) „Jsme s Ním vštípeni připodobněním smrti Jeho.“ „Starý člověk náš s Ním spolu ukřižován jest, aby bylo umrtveno tělo hřícha.“ (Řím. 6,5.6) „V Němž i obřezáni jste obřezáním ne rukou učiněným, svlékše tělo hříchů skrze obřezání Kristovo, pohřbeni jsouce s Ním skrze křest, skrze nějž i spolu s Ním z mrtvých vstali jste skrze víru, kteráž jest mocné dílo Boží, kterýž vzkřísil Jej z mrtvých.“ (Kol. 2,11.12)
Odkazuji čtenáře na Římanům 6 a Kolossenským 2 jako na plné a srozumitelné předložení pravdy o tomto důležitém předmětu. Kristus a Jeho lid se mohli stát jedno jenom jako zemřelí a vzkříšení. (Srov. též Ef. 1,20-2,6) Pravé zrno muselo padnout do země a zemřít, než mohl vyrůst plný klas a být shromážděn do nebeské obilnice.
Ale jako toto je jasně zjevená pravda Písma, je stejně tak jasné, že vtělení tvořilo jakoby základní kámen slavné budovy; a čalouny z „bílého hedvábí soukaného“ předobrazují mravní čistotu „Člověka Krista Ježíše“. Už jsme viděli, jak byl počat a zrozen (Luk. 1,26-38), a když sledujeme celý běh Jeho života zde na zemi, setkáváme se u Něho stále a všude s toutéž neposkvrněnou čistotou. Byl čtyřicet dní na poušti pokoušen od ďábla, ale v Jeho čisté přirozenosti nebyla žádná odezva na lstivé našeptávání pokušitele. Mohl se dotknout malomocného a nebyl nakažen; mohl se dotknout rakve a nebyl zasažen dechem smrti; mohl se nedotčen pohybovat uprostřed nejhlubší zkázy. Pokud se Jeho člověčenství týče, byl jako paprsek vyzařující ze slunce, který může procházet nejšpinavějším prostředím, aniž by se sám zašpinil. Ve Své přirozenosti, původu a charakteru byl jediný. Nikdo nemohl říci: „Nedopustíš svatému Svému viděti porušení“, pouze On. (Žalm 16,10) To mělo vztah jen k Jeho člověčenství, které, protože bylo dokonale svaté a dokonale čisté, bylo schopné nést hříchy. „Kterýžto hříchy naše na Svém těle sám nesl na dřevě.“ (1. Petr. 2,24 – dle pův.) Ne ke dřevu, jak by nás někteří chtěli učit, ale na dřevě. Na kříži byl Kristus nositelem našich hříchů, a jenom tam. „Toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v Něm.“ (2. Kor. 5,21)
„Modř“ je barva nebe a vyznačuje nebeský charakter Krista, který, ačkoliv sestoupil do všech okolností skutečného a pravého člověčenství (hřích vyjímaje), přece byl „Pán z nebe“. (1. Kor. 15,47) Ačkoliv byl skutečný člověk, přece vždy chodil ve stálém vědomí Své vysoké hodnosti jako cizinec z nebe. Nikdy ani na okamžik nezapomněl, odkud přišel, kde je a kam jde. Pramen vší Jeho radosti byl nahoře. Země Ho nemohla učinit ani bohatším, ani chudším. Shledal, že tento svět je „země žíznivá a vyprahlá, v níž není vody“ (Žalm 63,2), a proto mohl Jeho duch nalézt občerstvení jenom nahoře. „Žádný nevstoupil v nebe, než Ten, kterýž sstoupil s nebe, Syn člověka, kterýž jest v nebi.“ (Jan 3,13)
„Purpur“ je znamení královské hodnosti a ukazuje nám na Něho, který byl „narozeným králem Židů“, který se sám jako takový židovskému národu představil a byl zavržen, (srv. Jan 19,3), který před pontským Pilátem vydal dobré svědectví a nazval sebe králem, když pro lidské oko tu nebylo ani stopy po královské cti. – „Ty pravíš, že Já král jsem. Jáť jsem se k tomu narodil.“ (Jan 18,37) „A uzříte Syna člověka, an sedí na pravici moci Boží a přichází s oblaky nebeskými.“ (Marek 14,62; srv. Dan. 7,13) A konečně nápis na Jeho kříži, napsaný „židovsky, řecky a v latině“ – jazyky náboženství, vědy a vlády – vyhlašoval o Něm celému známému světu, že je „Ježíš Nazaretský, Král židovský“. Země ke svému neštěstí neuznala Jeho práva, ale ne tak nebe. Tam byly Jeho nároky plně uznány. Jako vítěz byl přijat do nebeského příbytku světla, byl korunován slávou a ctí a za jásotu andělských zástupů posazen na trůn velebnosti v nebi, aby tam očekával, až Jeho nepřátelé budou učiněni za podnož Jeho nohám. – „Proč se bouří národové, a lidé daremné věci přemyšlují? Sstupují se králové zemští, a knížata se spolu radí proti Hospodinu a proti pomazanému jeho, říkajíce: Roztrhejme svazky jejich a zavržme od sebe provazy jejich. Ale ten, jenž přebývá v nebesích, směje se, Pán posmívá se jim. Tehdáž mluviti bude k nim v hněve svém, a v prchlivosti své předěsí je, řka: Jáť jsem ustanovil krále svého nad Sionem, horou svatou mou. Vypravovati budu úsudek. Hospodin řekl ke mně: Syn můj ty jsi, já dnes zplodil jsem tě. Požádej mne, a dámť národy, dědictví tvé, a končiny země vládařství tvé. Roztlučeš je prutem železným, a jako nádobu hrnčířskou roztříštíš je. A protož, králové, nyní srozumějte, vyučujte se, soudcové zemští. Služte Hospodinu v bázni, a veselte se s třesením. Líbejte syna, aby se nerozhněval, a zhynuli byste na cestě, jakž by se jen málo zapálil hněv jeho. BLAHOSLAVENÍ JSOU VŠICHNI, KTEŘÍ DOUFAJÍ V NĚHO.“ (Žalm 2; srov. s Žalmem 110,1)
„Šarlat“, je-li pravý, se získává smrtí; to nám výstižně ukazuje na trpícího Krista. „Kristus trpěl za nás na těle.“ (1. Petra 4,1) Bez smrti by všechno bylo neužitečné. Můžeme obdivovat „modř“ a „purpur“, ale bez „šarlatu“ by stánku chyběl veledůležitý rys. Jenom skrze smrt zničil Kristus toho, jenž měl moc smrti. Když Duch Svatý před nás postavil výstižný obraz Krista – toho pravého stánku – bylo nemožné, aby opomněl tuto část Jeho charakteru, která tvoří základ Jeho spojení s vlastním tělem – Církví, základ Jeho nároků na Davidův trůn a Jeho svrchované vlády nade vším stvořením. Krátce řečeno, představuje nám v těch významuplných čalounech (kobercích, závěsech – p. p.) Pána Ježíše nejen jako člověka bez poskvrny a člověka královského, ale také jako člověka trpícího – Toho, který skrze smrt uplatnil Své nároky na vše, k čemu byl oprávněn podle božských rad jako člověk.
Avšak čalouny stánku jsou nejenom výrazem různých dokonalostí Kristova charakteru, nýbrž představují také jednotnost a pevnost tohoto charakteru. Každý rys je rozvinut ve své vlastní dokonalosti a žádný nikdy nepřekáží nebo neubírá vybrané kráse jiného. Vše bylo v Božích očích v dokonalé harmonii a tak to bylo představeno v „podobenství, které bylo ukázáno Mojžíšovi na hoře“ (Kap. 25,40; Žid. 8,5; Sk. 7,44), jakož i v napodobení tohoto vzoru zde na zemi. „Míra jedna bude všech čalounů. Pět čalounů spolu spojeno bude jeden s druhým, a pět čalounů též spojeno bude jeden s druhým.“ (2. a 3. v.) Vidíme v tom správný poměr a shodu ve všech Kristových cestách. Ať Ho pozorujeme z kteréhokoliv hlediska nebo v jakémkoliv spojení, jednal na této zemi vždy jako dokonalý člověk. Když jednal v některém z těchto charakterů, nedělo se tak nikdy na úkor božské dokonalosti druhého. Byl v každé chvíli, na každém místě a za všech okolností dokonalým člověkem. Na všech Jeho cestách nebylo nic, co by tomuto krásnému a dokonalému poměru neodpovídalo. „Míra jedna bude všech čalounů.“
Ty dvě sestavy po pěti čalounech snad symbolizují obě velké stránky Kristova charakteru, v Jeho jednání vůči Bohu a vůči člověku. Tytéž dvě stránky nacházíme v zákoně, totiž povinnosti vůči Bohu a povinnosti vůči člověku. V Kristu je vše dokonalé. Jestliže pohledíme do Jeho nitra, shledáme, že „zákon Tvůj jest uprostřed vnitřností Mých“ (Žalm 40,9), a jestliže pohledíme na Jeho vnější charakter a praktický život, vidíme tyto dva prvky vyrovnané s dokonalou přesností; a nejenom vyrovnané, ale i nerozdělitelně spolu spojené nebeskou milostí a božskou mocí, jež přebývaly v Jeho přeslavné Osobě.
„A naděláš i ok z hedvábí modrého po kraji čalounu jednoho na konci, kde se má spojovati s druhým; a tolikéž uděláš na kraji čalounu druhého na konci v spojení druhém… Uděláš také padesát haklíků zlatých a spojíš čalouny jeden s druhým haklíky těmi; a tak bude příbytek jeden.“ (4-6. v.) Zde je nám ukázána v „okách z hedvábí modrého“ a v „haklících zlatých“ ona nebeská milost a božská moc v Kristu, jež Mu umožňovaly spojovat a dokonale vyvažovat Boží požadavky a požadavky člověka; takže když odpovídal oběma, ani na okamžik neučinil újmu jednotě Svého charakteru. Když Ho lstiví a pokrytečtí lidé pokoušeli otázkou: „Sluší-li daň dáti císaři, čili nic?“, zněla Jeho moudrá odpověď: „Dávejtež tedy, co jest císařova, císaři, a co Božího, Bohu.“ (Mat. 22,17.21)
Dokonale odpovídal nejen všem povinnostem vůči císaři, nýbrž také vůči člověku v každém postavení. Jako ve Své dokonalé Osobě spojoval přirozenost Boha a člověka, tak ve Svém dokonalém životě vycházel vstříc požadavkům Boha i člověka. Bylo by velice zajímavé sledovat ve všech evangeliích příklady oněch zásad, které jsou nám předznačeny „oky z modrého hedvábí“ a „haklíky zlatými“. Ale musím ponechat čtenáři, aby v tomto studiu sám pokračoval pod vedením Ducha Svatého, který rád prodlévá u každého rysu a u každé stránky Osoby Toho Dokonalého, kterého vyvyšovat je Jeho neměnným úmyslem a jediným předmětem.
Závěsy, jimiž jsme se právě zabývali, byly zastřeny jinými „houněmi z srstí kozích“. (7-14. v.) Jejich krása byla skryta pod něčím, co naznačovalo drsnost a přísnost. Ti, kdo byli uvnitř, přikrytí z kozích srstí neviděli. Všichni, kdo měli tu výsadu, že směli vstoupit dovnitř svatyně, spatřili jen „modř, purpur, šarlat a bílé soukané hedvábí“, tyto různé a přece spojené obrazy ctností a výborností onoho božského Stánku, ve kterém Bůh přebýval za oponou – to jest Osobou Krista. Skrze Jeho tělo, protějšek všech těch věcí, zářily paprsky božské přirozenosti tak jemně a mile, že hříšník je mohl spatřovat, aniž by byl oslepen jejich oslňující září.
Když Pán Ježíš kráčel tímto světem, jak málo lidí Ho skutečně poznalo! Jak málo bylo těch, kdo měli oči pomazané nebeským balzámem k tomu, aby pronikli a ocenili hluboké tajemství Jeho bytosti! Jak málo lidí vidělo „modrý postavec, purpur, šarlat a bílé soukané hedvábí“! Jenom tehdy, když víra přivedla člověka do Jeho přítomnosti, dovolil, aby lesk toho, čím byl, vyzařoval a sláva pronikla mraky. Oku přirozenosti se zdál být obklopen jakousi zdrženlivostí a přísností, což bylo vhodně předobrazeno „přikrytím z kozích srstí“. To vše bylo výsledkem Jeho hlubokého oddělení a vzdálení, ne od hříšníků osobně, ale od myšlenek a zásad lidí. S člověkem jako takovým neměl nic společného. Jemu rozumět nebo se Jím těšit úplně vybočovalo z okruhu pouhé přirozenosti. „Žádný“, řekl Pán, „nemůže přijíti ke Mně, jediné leč Otec Můj, kterýž Mne poslal, přitrhl by jej.“ (Jan 6,44) A když jeden z těch „přitržených“ vyznal Jeho jméno, prohlásil, že „tělo a krev nezjevilo tobě, ale Otec můj, kterýž jest v nebesích“. (Mat. 16,17) On byl „kořen ze země vyprahlé“, který neměl „podoby ani krásy“, aby na Sebe upoutával oko člověka nebo uspokojoval jeho srdce. Proud přízně lidu nemohl nikdy téci směrem k Tomu, kdo rychle procházel dějištěm tohoto marného světa a halil se do „přikrytí z kozích srstí“. Ježíš nebyl populární. Zástupy Ho snad na chvíli následovaly, poněvadž podle jejich soudu stála Jeho služba ve spojení s „chleby a rybami“, které potřebovaly. Ale byli právě tak ochotni volat: „Vezmi, vezmi a ukřižuj Jej!“ (Jan 19,15), jako: „Hosana, Synu Davidovu!“ (Mat. 21,9) Kéž na to pamatují všichni křesťané, Kristovi služebníci a kazatelé evangelia. Kéž my všichni se vždy snažíme mít na mysli „přikrytí z kozích srstí“!
Ale jestliže kozí kůže vyjadřovaly přísnost Kristova oddělení od země, tu „kůže skopové na červeno barvené“ (14. v.) vyjadřovaly Jeho úplné zasvěcení a oddání se Bohu, ve kterém vytrval až do smrti. On byl ten jediný Boží Služebník, který vždycky byl na Boží vinici. Znal jenom jeden cíl, k němuž bez přerušení směřoval od jeslí až po kříž, a tímto cílem bylo oslavit Otce a dokonat dílo, které Mu dal. „Zdaliž jste nevěděli, že v těch věcech, kteréž jsou Otce Mého, musím Já býti?“ (Luk. 2,49) To byla řeč Jeho mladosti. A naplnění věcí (díla – p. p.) Jeho Otce bylo účelem Jeho života. Jeho pokrmem bylo činit vůli Toho, který Ho poslal, a dokonat Jeho dílo. (Jan 4,34) „Kůže skopové na červeno barvené“ tvořily, smím-li to tak říci, zrovna tak určitou část Jeho obvyklého oděvu, jako „kozí srst“. Jeho dokonalé oddání Bohu Jej oddělovalo od způsobů lidí.
„Jezevčí kůže“ (14. v.) se zdají označovat onu svatou bdělost, se kterou se Pán Ježíš vyvaroval každého přiblížení pohnutek, které by se chtěly nepřátelsky stavět proti úmyslu naplňujícím celou Jeho duši. Zaujal Své postavení pro Boha a hájil je s takovou pevností, jakou nemohl překonat žádný vliv lidí nebo ďábla, země nebo pekla. Přikrytí z jezevčích kůží bylo „svrchu“ (14. v.). To nás poučuje, že tím nejvýraznějším rysem v charakteru „Člověka Krista Ježíše“ byla neotřesitelná odhodlanost stát na zemi jako svědectví pro Boha. Byl tím pravým Nábotem, který položil raději Svůj život, než aby zapřel Boží pravdu nebo se vzdal toho, kvůli čemu zaujal Své místo na tomto světě.
Koza, skopec a jezevec musí být považováni za symboly určitých přirozených rysů, jakož i mravních vlastností; a obojí musíme vzít v úvahu, chceme-li tyto obrazy vztahovat na Kristův charakter. Lidské oko nemohlo rozeznat nic z mravní milosti, krásy a důstojnosti, které byly skryty pod vnější formou opovrhovaného a pokorného Ježíše z Nazaréta. Když z Jeho rtů plynuly poklady nebeské moudrosti, zazněly otázky: „Zdaliž tento není ten tesař?“ (Marek 6,3) a „Kterak tento písmo umí, neučiv se?“ (Jan 7,15) A když potvrzoval Své věčné Synovství a Božství, tu slyšíme: „Padesáti let ještě nemáš“ a „zchápali kamení, aby házeli na Něj“. (Jan 8,57.59) Vyznání farizeů: „O tomto nevíme, odkud jest“, bylo pravdou ve vztahu k lidem všeobecně.
Je naprosto nemožné sledovat v rámci takovéto knihy rozvinutí vzácných rysů Kristovy povahy v evangeliích. Co zde bylo řečeno, dostačuje, aby čtenáři otevřelo prameny duchovního přemýšlení a aby mu dalo slabou představu o bohatých pokladech, které jsou obaleny závěsy a přikrytím stánku. Kristova ukrytá bytost, skryté prameny a Jeho zvláštní výbornosti – Jeho vnější nepřitažlivá tvářnost – co byl sám v Sobě, čím byl vůči Bohu a čím byl vůči člověku – to, zač Jej považovala víra a zač Jej měla přirozenost – vše je mile a působivě řečeno chápající mysli v „čalounech z postavce modrého, purpuru, šarlatu a z bílého soukaného hedvábí“ a v „přikrytí z kůží“.
„Desky stojaté k příbytku“ (15. v.) byly udělány z téhož dřeva, jakého bylo užito při zhotovení „truhly smlouvy“. Nadto spočívaly na podstavcích, které stejně jako „háky a makovice (=hlavy sloupů – p. p.) byly zhotoveny ze „stříbra očištění (smíření)“. (Srovnej pozorně kap. 30,11-16 s kap. 38,25-28). Celá kostra příbytku spočívala tedy na materiálu, který mluvil o smíření anebo o výkupném, zatímco „háky a makovice“ na vrchní části vyjadřovaly totéž. Podstavky se zabořovaly do písku a háky a makovice byly nahoře. Nezáleží na tom, jak hluboko pronikneš nebo jak vysoko vystoupíš, vždy je před tebou vyobrazeno „VYKOUPENÍ“. (Job 33,24) Bůh buď veleben! Jsme vykoupeni „ne porušitelnými věcmi, stříbrem neb zlatem,… ale drahou krví jakožto Beránka nevinného a neposkvrněného, Krista“. (1. Petra 1,18.19)
Stánek byl rozdělen na tři různé části, totiž na „svatyni svatých“, „svatyni“ a „síň stánku“. Vchod do každé z nich byl ze stejných materiálů: „postavce modrého, purpuru, šarlatu a bílého přesoukaného hedvábí“. (Srov. kap. 26,31.36 a kap. 27,16.) Vysvětlení je prosté: Kristus tvoří ty jediné dveře do různých oblastí slávy, která se má ještě zjevit na zemi, v nebi anebo v nebesích nebes. „Všeliká rodina na nebi i na zemi“ (Ef. 3,15) bude postavena pod Jeho svrchovanost, když všichni budou uvedeni do věčné blaženosti a slávy na základě Jeho dokonalého smíření. To je dost jasné a k pochopení není třeba žádná namáhavá představivost. Víme, že to je pravda; a když známe pravdu, která je nastíněna, je lehké stínu porozumět. Stačí jen, když jsou naše srdce naplněna Kristem, abychom při výkladu stánku a jeho nástrojů daleko nepobloudili. Neprospěje nám zde mnoho ani hlava plná vědění, ani ostrý, kritický rozum, nýbrž jen Kristovou láskou naplněné srdce a svědomí, jež našlo pokoj v krvi Jeho kříže.
Kéž nám Duch Boží dá, abychom tyto věci studovali s větším zájmem a rozumností. Kéž „otevře naše oči, abychom spatřovali divné věci ze zákona Jeho.“ (Žalm 119,18)
Došli jsme nyní k měděnému oltáři, který stál u dveří stánku. Chtěl bych čtenáře upozornit, aby věnovali zvláštní pozornost pořádku, který Duch Svatý v tomto oddílu naší knihy zvolil. Už jsme poznamenali, že verše 25,1 až 27,19 tvoří zvláštní oddíl, který podává popis truhly a slitovnice, stolu a svícnů, závěsů a opony a nakonec popis měděného oltáře a síně, kde stál. Jestliže se čtenář podívá na verše 35,15; 37,25 a 40,26, všimne si, že na všech třech místech je mezi svícnem a měděným oltářem zmínka o zlatém oltáři ke kadění, zatímco v návodu, který Hospodin dává Mojžíšovi, je měděný oltář uveden ihned za svícnem a závěsy stánku. Poněvadž pro tento rozdíl musí být nějaký božský důvod, je výsadou každého pečlivého a rozumného člověka zkoumajícího Slovo tuto příčinu prozkoumat.
Proč tedy Pán, dávaje směrnici o zařízení „svatyně“, opomíjí zlatý oltář ke kadění a jde ven k měděnému oltáři, který stál u dveří stánku? Mám za to, že důvod je prostě tento: Nejdříve popisuje způsob, jímž se chtěl sám zjevit člověku, a potom popisuje způsob, jak se člověk může přibližovat k Němu. Zaujal Své místo na trůnu jako „Panovník vší země“ (Joz. 3,11.13) Paprsky Jeho slávy byly skryty za oponou – předobrazem Kristova těla (Žid. 10,20), ale čistý „stůl s chleby předložení“ byl zjevením Jeho samého ve spojení s člověkem a moc Ducha Svatého byla obrazně představována „zlatým svícnem“. Pak tu máme zjevený charakter Krista jako člověka zde na této zemi, jak je viděn v závěsech a přikrytí stánku. A konečně vidíme v měděném oltáři symbol místa, kde se mohl setkat svatý Bůh a hříšný člověk. To nás vede jakoby k nejzazšímu bodu, odkud se vracíme v doprovodu Arona a jeho synů zpět do svatyně, normálního kněžského místa, kde stál zlatý oltář ke kadění. Tento pořádek je pozoruhodně krásný. 0 zlatém oltáři se nemluví, dokud tu není kněz, aby na něm pálil kadidlo, neboť Hospodin Mojžíšovi ukázal příklady věcí v nebi podle pořádku, v jakém mají tyto věci být chápány vírou. Když však Mojžíš dává směrnice shromáždění (35. kap.), když zaznamenává práce „Bezeleela a Aholiaba“ (37. a 38. kap.) a když vyzdvihuje stánek (40. kap.), následuje prostě pořádek, v jakém byly nástroje skutečně umístěny.
Modlitbou doprovázené zkoumání tohoto zajímavého předmětu a porovnání míst shora uvedených čtenáře bohatě odmění. Nyní budeme uvažovat o měděném oltáři.
Tento oltář byl místem, kde se hříšník blížil k Bohu v moci a účinnosti krve smíření. Stál „u dveří stánku úmluvy“ a na něm byla vylévána všecka krev. Byl z „dříví setim a mědi“. Dřevo bylo totéž jako dřevo zlatého oltáře ke kadění. Ale kov byl jiný. A důvod pro tento rozdíl je zřejmý. Oltář z mědi byl místem, kde se nakládalo s hříchem podle Božího soudu o něm. Oltář ze zlata byl místem, odkud stoupala k Božímu trůnu vůně Kristovy příjemnosti. „Dřevo setim“ je obraz Kristova člověčenství a musí být v každém případě stejné; ale v měděném oltáři vidíme Krista setkávajícího se s ohněm Boží spravedlnosti, zatímco ve zlatém oltáři Ho spatřujeme nasycujícího Boží zalíbení. Na prvním byl uhašen oheň Božího hněvu; na druhém byl zanícen oheň kněžského velebení. Duše v obou s rozkoší nalézá Krista; ale oltář z mědi je to, co vychází vstříc potřebě provinilého svědomí – je to ta první věc potřebná pro ubohého, bezmocného, mdlého a usvědčeného hříšníka. V otázce hříchu nemůže být nastolen pokoj do té doby, dokud oko víry nespočine na Kristu jako na naplnění obrazu měděného oltáře. Musím vidět svůj hřích přeměněný na popel v pánvi toho oltáře, dříve než se mohu těšit z pokoje svědomí v Boží přítomnosti. Přijímám-li skrze víru Boží sdělení, že On sám jednal s mým hříchem v Osobě Krista na měděném oltáři – že uspokojil všechny Své spravedlivé požadavky – že odstranil můj hřích ze Své svaté přítomnosti, takže se tam už nikdy nemůže vrátit zpět – tehdy, a teprve tehdy, se mohu radovat z Božího věčného pokoje.
Chtěl bych zde připojit poznámku o skutečném významu „zlata“ a „mědi“ v zařízení stánku. „Zlato“ je symbol božské spravedlnosti nebo božské přirozenosti v „Člověku Kristu Ježíši“. „Měď“ je symbolem spravedlnosti vyžadující soud nad hříchem jako u měděného oltáře, nebo soud nad nečistotou jako u měděného umyvadla. (kap. 30,18) To odpovídá skutečnosti, že uvnitř stanu stánku bylo vše ze zlata, – truhla, slitovnice, stůl, svícen, oltář ke kadění. Všechny tyto věci byly symboly božské přirozenosti – vlastní osobní výbornosti Pána Ježíše Krista. Na druhé straně vně stanu stánku bylo vše z mědi – měděný oltář a jeho nádoby, umyvadlo i jeho podstavec.
Požadavky spravedlnosti, pokud jde o hřích a nečistotu, musí být podle Božího měřítka uspokojeny dříve, než je možné se nějak těšit ze vzácných tajemství Kristovy Osoby, jak jsou zjevena ve vnitřní Boží svatyni. Teprve když vidím všechen hřích a nečistotu dokonale odsouzené a smyté, mohu se jako kněz přiblížit a klanět se ve svatyni a těšit se z plného zjevení vší krásy a výtečnosti Boha – Člověka, Krista Ježíše.
Čtenář může s mnohým užitkem sledovat uplatnění těchto myšlenek nejen při studiu stánku a chrámu, ale také na různých místech Božího Slova. Například v první kapitole Zjevení je Kristus viděn „přepásán na prsech pasem zlatým“ a „nohy pak Jeho podobné mosazi (mědi) jako v peci hořící“. „Zlatý pás“ je symbolem Jeho vrozené spravedlnosti. „Nohy podobné mědi“ vyjadřují nezmírněný soud nad zlem. Bůh nemůže zlo trpět, ale musí je rozdrtit Svýma nohama.
Takový je Kristus, s Nímž máme co činit. Soudí hřích, ale zachraňuje člověka. Víra vidí hřích proměněný v popel na měděném oltáři; vidí všecku nečistotu smytou v měděném umyvadle; a konečně raduje se z Krista jak je ve světle a moci Ducha Svatého zjeven v tajuplném tichu Boží přítomnosti. Nachází Ho na zlatém oltáři v plné ceně Jeho přímluvy. Sytí se Jím u čistého stolu. Poznává Ho v truhle a slitovnici jako Toho, který odpovídá všem požadavkům spravedlnosti a současně vychází vstříc vší potřebě člověka. Spatřuje Ho v oponě se všemi jejími tajuplnými obrazy. Čte Jeho drahé jméno na všech věcech. Ó, kéž bychom měli srdce, jež by chválilo a ctilo tohoto neporovnatelného, slavného Krista!
Nic nemůže být důležitější, než jasné pochopení obrazného významu měděného oltáře a učení, jež nám v něm Duch Svatý podává. Nedostatek jasna v tomto směru je příčinou, že tak mnohé duše tráví své dny ve smutku. Nikdy nedošly k jasnému, úplnému vyřešení celé otázky své viny u měděného oltáře. Nikdy opravdově skrze víru nespatřily, že Bůh sám na kříži urovnal celou záležitost jejich hříchů. Hledají klid pro své nepokojné svědomí ve znovuzrození a jeho známkách – v ovoci Ducha, stavu mysli, pocitech, zkušenostech – věcech zcela správných a o sobě samých velice cenných, ale které nejsou základem pokoje. Co naplňuje duši dokonalým pokojem, je vědomí o tom, co Bůh vykonal na měděném oltáři. Popel v nádobě pod oltářem vypráví pokoj dávající zvěst, že VŠE JE VYKONÁNO. Všechny hříchy věřícího byly odstraněny Boží vlastní rukou vykupující lásky. „Toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v Něm.“ (2. Kor. 5,21) Každý hřích musí být odsouzen, ale hříchy věřícího už byly odsouzeny na kříži, proto je dokonale ospravedlněn. Myslet si, že by něco mohlo být proti tomu nejslabšímu věřícímu, znamená popírat celé dílo kříže. Všechny jeho hříchy a nepravosti byly odstraněny Bohem samým, a proto musely být odstraněny dokonale. Zmizely úplně v prolité krvi Božího Beránka.
Milý čtenáři, kéž i tvé srdce pevně spočívá v pokoji, který Ježíš učinil „skrze krev Svého kříže“.
Tyto kapitoly nám ukazují kněžství ve vší jeho ceně a působnosti. Jsou pro nás plné hlubokého poučení. Samotné slovo „kněžství“ vzbuzuje v srdci pocity nejhlubší vděčnosti za milost, která nejenom připravila cestu, po níž se můžeme dostat do Boží přítomnosti, nýbrž v souhlasu s charakterem a požadavky tohoto vysokého a svatého postavení připravila též prostředky, jak nás tam udržet.
Aronské kněžství bylo Božím opatřením pro lid, který sám o sobě byl od Něho do určité míry vzdálen a potřeboval někoho, kdo by v jeho zastoupení před Něho předstupoval. V Žid. 7 jsme poučováni, že tento pořádek kněžství náležel zákonu – že byl učiněn „podle zákona přikázání tělesného“ (16. v.) – že „mnozí bývali kněží, proto že smrt bránila jim vždycky trvati“ (23. v.) – a že kněží k tomu náležející měli nedostatky (28. v.). Toto kněžství nemohlo způsobit dokonalost, a proto máme příčinu děkovat Bohu, že bylo zavedeno „bez přísahy“ (20. a 21. v.). Boží přísaha mohla být spjata jenom s tím, co mělo trvat navždy, totiž s dokonalým, nesmrtelným, nepřenosným kněžstvím našeho velkého a slavného Melchisedecha, který udílí jak Své oběti, tak i Svému kněžství všecku cenu, důstojnost a slávu Své vlastní nesrovnatelné Osoby. Myšlenka, že máme takovou oběť a takového kněze jako je On, musí v našich srdcích vyvolat ty nejvděčnější pocity.
Ale přikročme k podrobnějšímu zkoumání těchto dvou kapitol. Ve 28. kapitole máme oděvy a ve 29. kapitole máme oběti. První jsou více ve spojení s potřebami lidu, druhé s požadavky Boha. Roucha vyjadřují různé funkce a vlastnosti kněžské služby. „Efod“11 byl hlavní částí kněžského roucha. Byl neoddělitelně spojen s nárameníky a náprsníkem. To nás zřetelně učí, že síla kněžských ramen a hluboké náklonnosti kněžského srdce byly plně oddány zájmům těch, které zastupoval a v jejichž prospěch nosil efod – ono zvláštní kněžské roucho. To, co bylo předobrazem v Aronovi, je uskutečněno v Kristu. Jeho všemocná síla a nekonečná láska jsou naše – bezesporu a navždy naše. Rámě, které podpírá vesmír, udržuje i ten nejslabší a nejnevědomější úd toho krví vykoupeného shromáždění. Ježíšovo srdce bije s neproměnnou náklonností a s věčnou, vše překonávající láskou pro toho nejvíce opomíjeného člena vykoupeného shromáždění.
Jména dvanácti pokolení, vyrytá do drahých kamenů, byla nošena na ramenou i na hrudi nejvyššího kněze. (Viz verše 9-12, 15-29). Obzvláštní vzácnost drahého kamene spočívá v tom, že čím jasnější je světlo, jež na něj dopadá, tím jasněji září. Světlo nemůže nikdy drahému kameni ubrat jeho jas, jen ho zvyšuje a rozvíjí. Dvanáct pokolení – jedno jako druhé, nejmenší i to největší – byla neustále nošena na Aronově hrudi a ramenou před Pánem. Každé z nich bylo udržováno v Boží přítomnosti v onom nezkaleném lesku a neproměnné kráse, jež náležely postavení, do něhož je uvedla dokonalá milost Izraelova Boha. Lid byl před Bohem zastupován veleknězem. Jejich slabosti, chyby a selhání mohly být jakkoli veliké, přesto jejich jména zářila na náprsníku nepomíjejícím leskem. Hospodin je tam postavil a kdo by je odtud mohl odstranit? Hospodin je tam postavil takovým způsobem, a kdo by to mohl změnit? Kdo mohl proniknout do svatyně, aby odtrhl z Aronovy hrudi jméno jednoho z pokolení Izraele? Kdo mohl poskvrnit jas, který obklopoval jména na tom místě, kam je Bůh postavil? Nikdo. Ležela mimo dosah každého nepřítele – mimo vliv všeho zla.
Jak povzbuzující a potěšující pro sužované, pokoušené, zmítané a často tak slabé Boží děti je myšlenka, že Bůh je vidí na Ježíšově srdci! V Jeho očích září vždycky v plném lesku Krista – jsou ozdobeni božskou krásou. Svět je tak vidět nemůže, ale Bůh je tak vidí a v tom je celý rozdíl. Když se lidé dívají na Boží lid, vidí jenom jeho poskvrny a vady. Nemají žádnou schopnost vidět dále, a proto je jejich soud vždy špatný – vždy jednostranný. Nemohou vidět zářící drahokamy nesoucí jména Božích vykoupených vyrytá rukou neproměnné lásky. Je pravda, že křesťané by měli být velice pečliví v tom, aby lidem světa nedávali spravedlivou příčinu k výčitkám.
Měli by se snažit „dobře činíce, zacpati ústa nemoudrých a neumělých lidí“. (1. Petra 2,15) Kdyby jen v moci Ducha Svatého postihli krásu, v jaké před Božíma očima nepřetržitě září, jistě by je to vedlo k tomu, aby před zraky lidí chodili v praktické svatosti, mravní čistotě a vznešenosti. Čím jasněji vírou vnikneme do objektivní pravdy, neboli do toho, co je o nás pravda v Kristu, tím hlubší, více ze zkušenosti a praktické bude vnitřní dílo v nás a tím úplnější bude zjevování mravního účinku v našem životě a charakteru.
Ale díky Bohu, nemáme co činit s úsudkem lidí, nýbrž s Božím úsudkem. On nám milostivě ukazuje našeho nejvyššího kněze „nesoucího náš soud na srdci svém před Bohem vždycky“ (30. v.) To nám dává hluboký a trvalý pokoj, kterým nic nemůže otřást. Snad se musíme vyznávat ze svých neustálých selhání a nedostatečností a rmoutit se nad nimi – oko je snad někdy tak zkaleno slzami pravé lítosti, že jsme jen velmi málo schopni postřehnout jas drahokamů, na nichž jsou naše jména vyryta, ale přece jsou tam po všechen ten čas. Bůh je vidí a to stačí. Je oslaven jejich leskem – leskem, který není z nás, ale je darován Bohem. My jsme neměli nic, kromě temnoty, nečistoty a ošklivosti. Bůh nám udělil světlo, lesk a krásu. Jemu buď na věky chvála!
„Pás“ je známý symbol služby. Kristus je dokonalý Služebník – Služebník Božích rad a Božího srdce a Služebník hlubokých a rozmanitých potřeb Svého lidu. V duchu plné oddanosti, která nemohla být oslabena, se sám opásal pro Své dílo. A když víra vidí Božího Syna takto opásaného, usuzuje, že žádná těžkost pro Něho nemůže být příliš veliká. Z tohoto předobrazu vidíme, že všechny Kristovy ctnosti, důstojnosti a slávy v Jeho božské i lidské přirozenosti vstupují plně do Jeho charakteru jako služebníka. „Přepásání pak přes efod, kteréž na něm bude, podobné bude dílu jeho; z týchž věcí bude, totiž ze zlata, z postavce modrého a z šarlatu, a z červce dvakrát barveného, a z hedvábí bílého přesukovaného.“ (8. v.) To musí dostačit všem potřebám duše i těm nejhoroucnějším přáním srdce. Vidíme Krista nejenom jako zabitou oběť na měděném oltáři, ale také jako opásaného nejvyššího kněze nad Božím domem. Inspirovaný apoštol jistě proto může říci: „Přistupmež“ – „Držme“ (pevně) – „Šetřme jedni druhých“! (Židům 10,19-24)
„Položíš pak do náprsníku soudu urim a thumim (=světla a dokonalosti), aby bylo na srdci Aronově, když vcházeti bude před Hospodina; a nositi bude Aron soud synů Izraelských na srdci svém před Hospodinem vždycky.“ (30. v.) Z různých oddílů Božího Slova se učíme, že „urim“ bylo spjato se sdělováním Božích myšlenek o různých otázkách, jež vyvstávaly v jednotlivých úsecích dějin Izraele. Tak např. při ustanovení Josue čteme: „Kterýž před Eleazarem knězem postavě se, ptáti se ho bude na soud urim před Hospodinem.“ (4. Moj. 27,21). „O Lévi také řekl: Thumim tvé a urim tvé buď při muži svatém tvém… Vyučovati budou soudům tvým Jákoba, a zákonu tvému Izraele.“ (5. Moj. 33,8-10) „I dotazoval se Saul Hospodina, ale Hospodin neodpovídal jemu ani skrze sny, ani skrze urim, ani skrze proroky.“ (1. Sam. 28,6) „A zapověděl jim Tirsata, aby nejedli z věcí svatosvatých, dokudž by nestál kněz s urim a thumim.“ (Ezdráš 2,63) Takto se učíme, že nejvyšší kněz nejenom nesl před Pánem soud shromáždění, ale že také sděloval shromáždění soud Páně. Jak vážné, důležité a vzácné to jsou úkony! To vše v božské dokonalosti máme ve svém „Nejvyšším Knězi, kterýž pronikl nebesa“. (Žid. 4,14) On vždycky nese soud Svého lidu na Svém srdci a skrze Ducha Svatého nám sděluje Boží rady o těch nejmenších okolnostech našeho denního života. Nepotřebujeme ani sny, ani vidění. Jestliže jen chodíme Duchem, budeme se těšit ze vší jistoty, kterou může poskytnout dokonalé „urim“ na hrudi našeho Nejvyššího Kněze.
„Uděláš také plášť efodu, všechen z postavce modrého…. Uděláš i na podolku (=okraji, p. p.) jeho jablka zrnatá z hedvábí modrého, z purpuru a ze šarlatu na podolku jeho vůkol, a zvonečky zlaté mezi nimi vůkol. Zvonček zlatý a jablko zrnaté, opět zvonček zlatý a jablko zrnaté na podolku pláště vůkol. A bude to míti na sobě Aron při službách, aby slyšen byl zvuk jeho, když vcházeti bude do svatyně před Hospodina, i když vycházeti bude, aby nezemřel.“ (31-35. v.) Modrý plášť efodu je výrazem zcela nebeského charakteru našeho Nejvyššího Kněze. Odešel do nebe – je mimo dosah smrtelného vidění; ale skrze moc Ducha Svatého tu je božské svědectví pravdě o tom, že je živ v Boží přítomnosti, a nejen svědectví, ale také ovoce této pravdy. „Zvonček zlatý a jablko zrnaté, opět zvonček zlatý a jablko zrnaté“, takový je krásný pořádek. Pravé svědectví o té velké pravdě, že Ježíš vždycky žije, aby se za nás přimlouval, je nerozlučně spojeno s plodností v Jeho službě. Kéž bychom měli hlubší pochopení pro tato vzácná a svatá tajemství!
„Uděláš také plech ze zlata čistého, a vyryješ na něm dílem vyrývajících pečeti: SVATOST HOSPODINU. Kterýž dáš na tkanici z modrého postavce, a bude na čepici; napřed na čepici bude. I bude nad čelem Aronovým, aby nesl Aron nepravosti posvěcených věcí, kterýchž by posvětili synové Izraelští při všech darech posvěcených věcí svých; a bude nad čelem jeho vždycky, aby příjemné je činil před Hospodinem.“ (36-38. v.) Zde je důležitá pravda pro duši. Zlatý plech na Aronově čele byl obrazem svatosti Pána Ježíše Krista. „Bude nad čelem JEHO VŽDYCKY, aby příjemné JE činil před Hospodinem.“ Jaký klid to dává srdci uprostřed vší nestálosti našich vlastních zkušeností! Náš Nejvyšší Kněz je „vždycky“ v Boží přítomnosti za nás. Jsme jím zastupováni a v něm učiněni příjemní. Jeho svatost je naší svatostí. Čím hlouběji se seznamujeme se svou osobní špatností a nedostatečností, čím více si osvojujeme pokořující pravdu, že v nás nepřebývá nic dobrého, tím vroucněji chválíme Boha vší milosti za tu duši povzbuzující pravdu obsaženou ve slovech: „Bude nad čelem jeho vždycky, aby příjemné je činil před Hospodinem.“
Jestliže čtenář je z těch, kdo jsou často pokoušeni a znepokojováni pochybami a obavami, vrchy a dolinami svého duchovního stavu, neustálým sklonem hledět do svého ubohého, chladného, bloudícího a vrtošivého srdce – jestliže je pokoušen nadměrnou nejasností a potřebou svaté skutečnosti, pak nechť upne celou svou duši na vzácnou pravdu, že tento veliký Nejvyšší Kněz zastupuje před Božím trůnem jeho. Nechť upře svůj zrak na zlatý plech a v jeho nápisu čte míru svého věčného přijetí u Boha. Kéž mu Duch Svatý umožní okusit obzvláštní sladkosti a posilňující moci tohoto božského a nebeského učení.
„Synům pak Aronovým zděláš sukně; pasy také jim uděláš a klobouky (vysoké čepice – p. p.) k slávě a k ozdobě… Nadělej jim i košilek lněných k zakrytí nahoty těla… A ať je na sobě mají Aron i synové, když vcházeti budou do stánku úmluvy, aneb když přistupovati budou k oltáři, aby sloužili v svatyni; a neponesou nepravosti, aniž zemrou.“ (v. 40.42.43) Zde máme Arona a jeho syny jako předobraz Krista a Církve, stojící v moci božské a věčné spravedlnosti. Aronova kněžská roucha jsou výrazem vnitřních, osobních a věčných vlastností Krista, zatímco „sukně“ a „klobouky“ Aronových synů představují ony dary milosti, jimiž je přioděna Církev pro své spojení s vyvýšenou Hlavou kněžské rodiny.
Ve všem v této kapitole vidíme, s jak milostivou péčí vyšel Hospodin vstříc potřebám Svého lidu, když jim dovolil vidět toho, který měl jednat v jejich prospěch a zastupovat je v Jeho přítomnosti, oděného všemi těmi rouchy, která vyhovovala jejich okamžitému stavu tak, jak On ho znal. Nebylo opomenuto nic, co by si srdce mohlo přát anebo co by mohlo potřebovat. Mohli si ho prohlížet od hlavy až k patě a vidět, že vše je dokonalé. Od svaté čepice, která pokrývala jeho čelo, až ke zvonečkům a zrnatým jablkům na lemu jeho oděvu – vše bylo tak, jak to mělo být, poněvadž vše bylo podle vzoru ukázaného na hoře – vše bylo učiněno podle míry, dle níž Bůh posuzoval potřeby Svého lidu a Své vlastní požadavky.
Ale s Aronovými rouchy je spojena ještě jedna věc, která vyžaduje čtenářovu zvláštní pozornost, a to je způsob, jakým bylo při jejich zhotovení upotřebeno zlato. Tento předmět je sice blíže rozvinut teprve v kapitole 39, ale vysvětlení na tomto místě je vhodné. „I nadělali plíšků zlatých, a nastříhali z nich nití, aby jimi províjeli skrze modrý postavec a šarlat, a červec dvakrát barvený a bílé hedvábí, dílem řemeslným.“ (39,3) Už jsme poznamenali, že „modř, purpur, šarlat a bílé hedvábí“ ukazují na různé částky Kristova člověčenství a zlato představuje Jeho božskou přirozenost. Zlaté nitě byly pečlivě zatkány do všech ostatních materiálů, takže s nimi byly nerozlučně spojeny, a přece od nich zřetelně odlišeny.
Uplatnění tohoto výstižného obrazu na charakter Pána Ježíše má velký význam. Při různých událostech vylíčených v evangeliích můžeme lehce rozeznat toto krásné a podivuhodné spojení člověčenství a božství a současně také jejich tajemnou rozdílnost.
Podívejme se např. na Krista na Genezaretském jezeru. (Marek 4,38) Uprostřed bouře „spal na podušce“ (vzácná ukázka Jeho dokonalého člověčenství!), ale v příštím okamžiku se pozvedá z tohoto postavení skutečného člověčenství do vší hodnosti a majestátu Božství a jako nejvyšší Vládce vesmíru tiší bouři a upokojuje moře. Nepozorujeme nijakou námahu, ani žádný spěch, ani přípravy. S dokonalou lehkostí se pozvedá ze stavu lidství do sféry skutečného Božství. Stejně přirozeně odpočívá jako člověk a stejně přirozeně je činný jako Bůh. V prvním i v druhém případě je vždy dokonalý.
Pozorujme Ho dále na konci 17. kapitoly Matoušova evangelia, kde se výběrčí obracejí na Petra s otázkou: „Což mistr váš nedává platu?“ Jako „nejvyšší Bůh, kterýž vládne nebem a zemí“ (1. Moj. 14,22) klade Svou ruku na poklady oceánu a říká: „Mé jsou“ (Žalm 50,12; 24,1; Job 41,2); a dokázav, že „Jeho jest moře a že On je učinil“ (Žalm 95,5), obrací se s vyjádřením dokonalého člověčenství a spojuje se se Svým chatrným služebníkem oněmi dojemnými slovy: „Ten vezma, dej jim za Mne i za sebe.“ (Mat. 17,27) Milostivá slova! – Tím milostivější, když o nich uvažujeme v souvislosti se zázrakem, který tak výrazně zjevil Božství toho, kdo se takto nekonečně snížil, aby se spojil s ubohým, slabým červem.
Ještě jednou se na Něho podívejme u Lazarova hrobu. (Jan 11) Rmoutí se a pláče a tento zármutek a slzy vycházejí z hloubky dokonalého lidství – z toho dokonalého lidského srdce, jež cítilo tak, jak nemohlo cítit žádné jiné srdce uprostřed scény, kde hřích způsobil tak strašné ovoce. Ale potom, jako Vzkříšení a Život, jako Ten, který drží ve Své všemocné ruce „klíče pekla i smrti“ (Zj. 1,18), volá „Lazare, pojď ven!“ – a smrt a hrob, poslušné Jeho velícího hlasu, otvírají své mocné brány a nechávají svého zajatce vyjít. (Jan 11,43-44)
Čtenář si jistě lehce vybaví jiné výjevy v evangeliích, ilustrující krásné spojení zlatých nití s „modří, purpurem, šarlatem a bílým hedvábím“, to jest sjednocení Božství s člověčenstvím v tajemné Osobě Božího Syna. V této myšlence není nic nového; často na ni bylo poukazováno těmi, kdo pečlivě studovali Písma Starého Zákona.
Ale pro naše duše je vždy užitečné, když jsou vedeny k Pánu Ježíši jako k „pravému Bohu a pravému Člověku“. Duch Svatý obojí spojil „dílem řemeslným“ a předkládá je obnovené mysli věřícího, aby se jimi těšila a obdivovala se jim. Kéž si naše srdce dovedou cenit takového vyučování.
Dříve než uzavřeme tento oddíl, podívejme se na chvilku na 29. kapitolu.
Bylo už poznamenáno, že Aron a jeho synové představují Krista a Církev; ale v úvodních verších této kapitoly se dostává Aronovi prvenství. – „Potom Aronovi a synům jeho přistoupiti kážeš ke dveřím stánku úmluvy, a umyješ je vodou.“ (4. v.) Umytí vodou činilo Arona takovým, jakým je Kristus sám o sobě, totiž svatým. Církev je svatá mocí svého spojení s Kristem v životě ze vzkříšení. Kristus je dokonalým výrazem toho, čím ona je před Bohem. Obřadný akt umytí vodou nám představuje působení Božího Slova. (Viz Ef. 5,26) „A Já posvěcuji sebe samého za ně, aby i oni posvěceni byli v pravdě.“ (Jan 17,19) Kristus se v moci dokonalé poslušnosti oddělil pro Boha, když jako člověk byl ve všech věcech veden Božím Slovem a věčným Duchem, aby všichni, kdo Mu náležejí, mohli být zcela odděleni v moci pravdy.
„Naposledy vezmeš olej pomazání, a vyleje na hlavu jeho, pomažeš ho.“ (7. v.) Zde máme Ducha, ale budiž zde poznamenáno, že Aron byl pomazán dříve, než byla vylita krev, poněvadž před námi stojí jako obraz Krista, jenž v moci toho, čím byl ve Své vlastní Osobě, byl pomazán Duchem Svatým dlouho před tím, než dílo kříže bylo dokonáno. Naproti tomu synové Aronovi byli pomazáni, teprve když byla vylita krev. – „A zabiješ skopce toho, a vezma krev jeho, pomažeš jí konce ucha Aronova, a konce pravého ucha synů jeho, i palce na pravé ruce jejich, a palce na pravé noze jejich; a vykropíš tu krev na oltáři vůkol.12 A vezma krve, kteráž bude na oltáři, a oleje pomazání, pokropíš Arona a roucha jeho i synů jeho a roucha jejich s ním; a budeť posvěcen on i roucho jeho, i synové jeho, a roucho synů jeho s ním.“ (20. a 21. v.) Pokud jde o Církev, krev kříže leží u základu všeho. Nemohla být pomazána Duchem Svatým, dokud její vzkříšená Hlava nevešla do nebe a nepoložila na trůn božské velebnosti svědectví o Své dokonané oběti. „Toho Ježíše vzkřísil Bůh, jehož my všickni svědkové jsme. Protož pravicí Boží jsa zvýšen, a vzav zaslíbení Ducha Svatého od Otce, vylil to, což vy nyní vidíte a slyšíte.“ (Sk. 2,32.33; srov. též Jan 7,39; Sk. 19,1-6) Ode dnů Ábelových až do nynějška zde byly duše, které Duch Svatý obnovil, na ně působil a uschopňoval je k službě. Ale Církev nemohla být pomazána Duchem Svatým dříve, dokud vítězný Pán nevstoupil do nebe a nepřijal pro ni zaslíbení od Otce. Pravda tohoto učení je velmi určitě a zřetelně hlásána v celém Novém zákoně a její striktní úplnost je potvrzena v předobrazu, který máme před sebou, tou zřejmou skutečností, že ačkoliv Aron byl pomazán před tím, než byla vylita krev (7. v.), přece jeho synové nebyli a nemohli být pomazáni, dokud krev nebyla prolita. (21. v.)
Ale z pořádku pomazání v naší kapitole se učíme více, než jen důležitou pravdu o díle Ducha a o postavení Církve. Je nám zde také postaveno před oči prvenství Syna: – „Miloval jsi spravedlnost, a nenáviděl bezbožnosti, protož pomazal tě, Bože, Bůh tvůj, olejem veselé nad účastníky tvé.“ (Žalm 45,8; Žid. 1,9) Je nutné, aby Boží dítky tuto pravdu vždy pevně uchovávaly ve svém přesvědčení i zkušenostech. Boží nekonečná milost se zjevila v té podivuhodné skutečnosti, že o provinilém, peklo zasluhujícím hříšníkovi se mluví takovýmito výrazy – že vůbec má být nazván „účastníkem“ Syna Božího; ale nezapomeňme nikdy ani na okamžik na slovo „nad“. Nezáleží na tom, jak úzké je spojení (a to je tak těsné, jak je mohla učinit věčná rada vykupující Boží lásky), přece však „ve všech věcech“ musí Kristus „mít prvotnost“. (Kol. 1,18) Nemohlo by tomu být jinak. On je Hlava nade vším – Hlava Církve, Hlava stvoření, Hlava andělů, Pán vesmíru. Ani jediné nebeské těleso neprobíhá širým vesmírem, aby se nepohybovalo bez Jeho kontroly, ani jediný červík neleze po zemi, aby nebyl vždy pod dohledem Jeho bdícího oka. On je „Bůh nade všecky“ (Řím. 9,5), „prvorozený všeho stvoření“ (Kol. 1,15), „počátek stvoření Božího“ (Zj. 3,14). „Všeliká rodina na nebi i na zemi“ (Ef. 3,15) se podle Boží rady musí podřídit Kristu. Každá duchovní mysl to všechno vždy s vděčností uzná; ba samo vyslovení této myšlenky způsobí v křesťanově srdci radostné vzrušení. Všichni, kdo jsou vedeni Duchem, budou se radovat z každého zjevení osobní Synovy slávy a nestrpí ani na okamžik nic, co by jí mohlo způsobit újmu. Nechť je Církev vyvýšena do těch největších výšin slávy, přece bude její radostí sklánět se k nohám Toho, jenž se snížil, aby ji v moci dokonané oběti povýšil do spojení se Sebou. Když plně uspokojil všechny požadavky Boží spravedlnosti, může vyhovět všem tužbám Božího srdce ve Své nekonečné příjemnosti Otci a ve Své věčné slávě tím, že spolu nerozlučně spojil Církev. „Nestydí se jich nazývati bratřími.“ (Žid. 2,11)13
Když ve dvou předchozích kapitolách bylo zřízeno kněžství, jsme zde seznámeni s postavením pravého kněžského velebení a obecenství. Pořadí je pozoruhodné a poučné a nadto přesně odpovídá postupné zkušenosti věřícího. U měděného oltáře vidí popel svých hříchů; potom vidí sebe spojeného s Tím, který ač sám osobně byl čistý a bez poskvrny, takže mohl být pomazán bez krve, přece se s námi spojil v životě, spravedlnosti a přízni. Konečně ve zlatém oltáři hledí na vzácnost Krista, jako na předmět, jímž se sytí Boží srdce.
Tak je tomu vždy. Musí zde být měděný oltář a kněz, dříve než tu může být zlatý oltář a kadidlo. Velmi mnoho Božích dítek se nikdy nedostalo dále než k měděnému oltáři. Nikdy proto v duchu nevstoupili do moci a skutečnosti pravého kněžského velebení. Neradují se v plném, jasném, božském vědomí o odpuštění a spravedlnosti – nikdy nedospěly ke zlatému oltáři. Doufají, že se k němu dostanou, až zemřou, ale jejich výsadou je být u něho nyní. Dílo kříže odstranilo z cesty všechno, co by mohlo překážet jejich volnému a rozumnému velebení. Přítomné postavení všech pravých věřících je u zlatého oltáře ke kadění.
Tento oltář znázorňuje obzvláště požehnané postavení. Tam pociťujeme opravdovost a účinnost Kristovy přímluvy. Nejprve jsme v Kristově smrti nalezli konec pro své „já“ se vším, co k němu náleží, pokud jsme od toho očekávali něco dobrého. Nyní jsme povoláni zabývat se tím, co On je před Bohem. V sobě nenajdeme nic než jen nečistotu. Každý projev našeho „já“ je poskvrňující. V Božím soudu bylo zavrženo, dáno stranou a ani kousíček, ani částečka z něho nezůstala v čistém kadidle a čistém ohni na oltáři z čistého zlata. „Krví Ježíše“ jsme byli uvedeni do svatyně – svatyně kněžské služby a velebení, kde není ani stopa po hříchu. Vidíme čistý stůl, čistý svícen a čistý oltář, ale není zde nic, co by nám připomínalo naše „já“ a jeho ubohost. Kdyby bylo možné, abychom tam něco takového spatřili, znamenalo by to smrtelnou ránu našemu velebení, zkazilo by to naši kněžskou potravu a zastřelo naše světlo. Přirozenost nemůže v Boží svatyni mít žádné místo. Se vším, co k ní náleží, byla spálena na popel; a my se nyní máme těšit líbeznou Kristovou vůní, vystupující v příjemném kadění k Bohu. V tom nalézá Bůh Své zalíbení. Vše, co představuje Krista v Jeho vlastní výbornosti, je před Bohem líbezné a příjemné. I ten nejslabší výraz nebo vyjádření Krista v životě nebo velebení svatého je příjemnou vůní, v níž má Bůh zalíbení.
Žel, že až příliš často jsme se zabývali svými nedostatky a slabostmi. Jestliže jsme nějak dovolili, aby se projevil v nás přebývající hřích, musíme o tom jednat s Bohem, neboť Bůh nemůže hřích snášet. Může ho odpustit a očistit nás od něj; milostivou službou našeho Nejvyššího Kněze může naši duši obnovit, ale nemůže být ve spojení s jednou jedinou hříšnou myšlenkou. Lehkomyslná nebo pošetilá myšlenka, stejně tak jako myšlenka nečistá a žádostivá, plně dostačí k tomu, aby zmařila křesťanovo obecenství a přerušila jeho velebení.
Jestliže taková myšlenka vyvstane, musí být odsouzena a vyznána dříve, než můžeme znovu okusit vznešenou radost svatyně. Srdce, v němž působí žádost, se netěší z vlastního konání ve svatyni. Jsme-li ve stavu kněžství, tu přirozenost jako by neexistovala. Tehdy se můžeme sytit Kristem, můžeme okoušet božskou výsadu být zcela prázdni sebe samých a zcela naplněni Kristem.
To vše může být způsobeno jenom mocí Ducha. Není třeba se snažit použitím různých prostředků lidského náboženství vyvolat zbožné pocity přirozenosti. Musí zde být jak čistý oheň, tak i čisté kadidlo. (Srv. 3. Moj. 10,1 s 3. Moj. 16,12.) Všechny snahy klanět se Bohu v neposvěcené moci přirozenosti spadají pod pojem „cizí oheň“. Bůh je předmět velebení, Kristus je základ a předmět velebení a Duch Svatý je síla velebení.
Přesněji řečeno: jako máme v měděném oltáři Krista v ceně Jeho oběti, tak máme ve zlatém oltáři Krista v ceně Jeho přímluvy. To čtenáři poslouží k jasnějšímu porozumění, proč je kněžská služba uvedena mezi těmi dvěma oltáři. Jak se dalo očekávat, je mezi nimi úzká souvislost, neboť Kristova přímluva je založena na Jeho oběti. „Toliko očištění vykoná nad rohy jeho Aron jednou v roce, krví oběti za hřích očišťování; jednou v roce očištění vykoná na něm po rodech vašich; svatosvaté jest Hospodinu.“ (10. v.) Vše spočívá na nepohnutelném základě VYLITÉ KRVE. „A téměř všechno podle zákona krví očišťováno bývá, a bez krve vylití nebývá odpuštění vin. Protož potřebí bylo, aby věcí nebeských příkladové těmi věcmi očišťováni byli, nebeské pak věci lepšími obětmi, nežli jsou ty. Neboť nevšel Kristus do svatyně rukou udělané, kteráž by nesla figuru pravé, ale v samo nebe, aby nyní přítomný byl tváři Boží za nás.“ (Žid. 9,22-24)
V 11-16. verši se mluví o penězích smíření za shromáždění. Všichni měli platit stejně. – „Bohatý nedá více, a chudý nedá méně, než půl lotu, když dávati budou oběť pozdvižení Hospodinu k očištění duší svých.“ Ve věci smíření musí stát všichni na jednom společném základu. Mohou být velké rozdíly ve známosti, zkušenosti, schopnosti, vzdělání, píli nebo oddanosti, ale základ smíření je pro všechny stejný. Velký apoštol pohanů i nejslabší ovečka Kristova stáda, oba stojí na téže úrovni, pokud jde o smíření. To je velmi prostá a velmi požehnaná pravda. Všichni snad nejsou stejně oddaní a nenesou stejné množství ovoce, ale „drahá krev Kristova“ (1. Petra 1,19) a nikoliv oddanost nebo ovoce, je pevným a věčným základem pokoje věřícího. Čím více vnikneme do této pravdy a její moci, tím více poneseme ovoce.
V poslední kapitole 3. knihy Mojžíšovy nacházíme jiný způsob oceňování. Když někdo učinil obzvláštní „slib“ (3. Moj. 27,2), ocenil ho Mojžíš podle jeho věku. Jinými slovy, když se někdo odvážil připisovat si nějakou schopnost, tak ho Mojžíš, jako zástupce Božích požadavků ocenil „podle lotu svatyně“.
Jestliže byl „chudší“ než Mojžíšovo ocenění, potom měl být „postaven před knězem“ jako představitelem Boží milosti, aby ho ocenil „podle toho, seč bude moci býti ten, kdož slib učinil“. (8. v.)
Bůh buď chválen za to, že víme, že všechny Jeho požadavky byly uspokojeny a všechny naše sliby naplněny Tím, kdo byl současně představitelem Jeho požadavků i zástupcem Jeho milosti. On dokonal dílo smíření na kříži a je nyní na Boží pravici. To je sladký odpočinek pro srdce a svědomí. Smíření je první věcí, jíž se chápeme, a nikdy ji nesmíme ztratit ze zřetele. Jakkoliv je snad dosah naší inteligence rozsáhlý, míra našich zkušeností bohatá a tón naší oddanosti vznešený, přece se vždy musíme vracet k onomu prostému, božskému, neproměnnému a duši posilujícímu učení o KRVI. Tak tomu bylo vždy v dějinách Božího lidu, tak tomu je nyní a tak tomu bude vždy. Nejhlouběji vyučení a nejvíce obdaření Kristovi služebníci se vždycky s radostí vraceli k oné „studnici vod živých“, kde jejich žíznivý duch pil, když poprvé poznali Pána. Věčná píseň Církve ve slávě bude znít: Tomu, „kterýž zamiloval nás, a umyl nás od hříchů našich krví Svou“. (Zj. 1,5) Nebeské síně se vždy budou ozývat slavným učením o krvi.
Ve verších 17-21 nalézáme „umyvadlo měděné a podstavek jeho měděný“ – nádobu k umývání a její podstavec. Tyto dvě věci jsou vždy uváděny společně. (Viz kap. 30,28; 38,8; 40,11.) V tomto umyvadle si kněží myli ruce a nohy, a tak udržovali čistotu, jež byla podstatou k vlastnímu výkonu jejich kněžské činnosti. Nestalo se tak novým použitím krve, ale prostě úkonem, kterým byli uchováni ve stavu přiměřeném kněžské službě a velebení. – „Když vcházeti budou do stánku úmluvy, umývati se budou vodou, aby nezemřeli, aneb když by měli přistupovati k oltáři, aby sloužili, a zapalovali oběť ohnivou Hospodinu. I budou umývati ruce i nohy své, aby nezemřeli.“ (20. a 21. v.)
Pravé obecenství s Bohem můžeme mít jen tehdy, když pečlivě udržujeme osobní svatost. „Díme-li, že s Ním obecenství máme, a ve tmě chodíme, lžeme, a nečiníme pravdy.“ (1. Jan. 1,6) Tato osobní svatost může vyplynout pouze z působení Božího Slova na naše konání a praktický život. – „Já podlé slova rtů tvých vystříhal jsem se stezky zhoubce.“ (Žalm 17,4) Naše stálé selhávání v kněžské službě může být přičteno tomu, že zanedbáváme náležité používání umyvadla. Jestliže naše cesty nejsou podrobeny očistnému působení Slova – jestliže dále činíme to, co podle svědectví našeho vlastního svědomí Písmo zřetelně zavrhuje, bude našemu kněžskému charakteru jistě chybět síla. Vědomí setrvávání ve zlém a pravé kněžské velebení jsou dvě zcela neslučitelné věci. „Posvětiž jich v pravdě své, slovo tvé pravda jest.“ (Jan 17,17) Jestliže na nás lpí nečistota, nemůžeme se těšit z Boží přítomnosti. Účinkem Jeho přítomnosti by bylo naše usvědčení Jeho svatým světlem.
Ale jestliže jsme z milosti uschopněni očistit své stezky tak, že se chováme podle Božího Slova, jsme mravně s to těšit se z Jeho přítomnosti.
Čtenář jistě ihned postřehne, jak široké pole praktické pravdy se mu zde otevírá, a také v jak rozsáhlé míře je učení o měděném umyvadle vyloženo v Novém Zákoně. Kéž by všichni, kdo mají výsadu vstupovat v kněžském rouchu do prostoru svatyně a blížit se v kněžském velebení k Božímu oltáři, udržovali své ruce a nohy čisté používáním pravého měděného umyvadla.
Snad bude zajímavé poznamenat, že umyvadlo se svým podstavkem bylo zhotoveno „ze zrcadel houfně přicházejících žen, kteréž přicházely ke dveřím stánku úmluvy“. (Viz kap. 38,8) Tato skutečnost je významuplná. Člověk, který se neustále utíká k Božímu Slovu a dovoluje, aby toto Slovo mluvilo k jeho srdci a svědomí, bude udržován ve svaté působnosti života z Boha.
S pronikajícím a očistným působením Slova je úzce spojena Kristova kněžská služba. „Živáť jest zajisté řeč Boží a mocná, a pronikavější nad všeliký meč na obě strany ostrý, a dosahujeť až do rozdělení i duše i ducha i kloubů i mozku v kostech, a rozeznává myšlení i mínění srdce. A neníť stvoření, kteréž by nebylo zjevné před obličejem Jeho, nýbrž všecky věci jsou nahé a odkryté očím Toho, o kterémž jest řeč naše.“ Potom inspirovaný apoštol ihned dodává: „Protož majíce velikého Nejvyššího Kněze, kterýž pronikl nebesa, Ježíše Syna Božího, držmež to vyznání. Nebo nemáme nejvyššího kněze, kterýž by nemohl čitedlen býti mdlob našich, ale zkušeného ve všem nám podobně kromě hříchu. Přistupmež tedy směle s doufáním k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, a milost nalezli ku pomoci v čas příhodný.“ (Židům 4,12-16)
Čím živěji budeme cítit ostří Slova, tím více si budeme cenit milosrdné a milostivé služby našeho Nejvyššího Kněze. Ty dvě věci jdou ruku v ruce. Jsou nerozlučnými společníky křesťanovy stezky. Proto se k oltáři mohu blížit jedině tehdy, když užívám umyvadlo. Velebení musí být vždy předkládáno v moci svatosti. Musíme zcela ztratit z očí přirozenost, jak se odráží v zrcadle, a cele se zabývat Kristem, jak je představen v Božím Slově. Jenom tak budou „ruce a nohy“ – skutky a cesty – očištěny podle očišťování svatyně.
Ve verších 22-25 se mluví o „oleji pomazání svatého“, jímž byl pomazán kněz a stánek se vším nářadím. V tomto pomazání vidíme obraz různých darů milosti Ducha Svatého, které se všechny ve své božské plnosti nacházejí v Kristu. „Mirra, aloe a kassia, všecka roucha tvá voní z paláců, z kostí slonových vzdělaných, nad ty, jenž tě obveselují.“ (Žalm 45,9) „Bůh pomazal Ježíše od Nazareta Duchem Svatým.“ (Sk. 10,38) Všechny tyto milostivé dary Svatého Ducha se ve své dokonalé líbezné vůni soustředily v Kristu a jen od Něho mohou plynout dále. On, pokud se týká Jeho člověčenství, byl počat z Ducha Svatého; a dříve, než nastoupil Svoji veřejnou službu, byl pomazán Duchem Svatým; a konečně, když na znamení dokonaného vykoupení zaujal Své místo na výsosti, vylil na Své tělo – Církev – vzácný dar Ducha Svatého. (Viz Mat. 1,20; 3,16.17; Luk. 4,18.19; Sk. 2,33; 10,45-46; Ef. 4,8-13.)
Jako spojení s tímto požehnaným a vysoce vyvýšeným Kristem jsou věřící účastni všech darů a milosti Ducha Svatého; nadto, jestliže s Ním žijí v navyklém obecenství, jsou s to těšit se z těchto darů a vydávat jejich libou vůni. Neznovuzrozený člověk o tom nic neví. „Tělo člověka nebude mazáno jím.“ (32. v.) Milostivé dary Ducha Svatého nemohou být ve spojení s tělem člověka, neboť Duch Svatý nemůže naši přirozenost uznat. Žádné ovoce Ducha nikdy nevyrostlo na vyprahlé půdě přirozenosti. Musíme se „znovuzroditi“. (Jan 3,3) Jen jako spojení s novým člověkem, jako součást „nového stvoření“ můžeme vědět něco o ovoci Ducha Svatého. Je marnou snahou chtít toto ovoce a dary milosti napodobit. Nejkrásnější plody, které kdy vyrostly na půdě přirozenosti, nejlíbeznější rysy, které může přirozenost vystavit na odiv, nemohou být ani ve své nejvypěstěnější formě nijak uznány v Boží svatyni. „Tělo člověka nebude mazáno jím, a podlé složení jeho neuděláte podobného. Svatýť jest, svatý vám bude. Kdo by koli udělal mast podobnou, aneb mazal by jí cizího, vyhlazen bude z lidu svého.“ (32. a 33. v.) Nesmí zde být žádná napodobenina díla Ducha, vše musí být z Ducha – cele, skutečně z Ducha. A kromě toho, co je z Ducha, nesmí být připisováno člověku. „Tělesný člověk nechápá těch věcí, kteréž jsou Ducha Božího; nebo jsou jemu bláznovství, aniž jich může poznati, proto že ony duchovně mají rozsuzovány býti.“ (1. Kor. 2,14)
Velmi krásná obrazná zmínka o tomto „svatém oleji pomazání“ je v jedné z „písní stupňů“. Žalmista říká: „Aj, jak dobré a jak utěšené, když bratří v jednomyslnosti přebývají! Jako mast výborná na hlavě, sstupující na bradu, bradu Aronovu, tekoucí až i na podolek roucha jeho.“ (Žalm 133,1.2) Když byla pomazána svatým olejem hlava kněžského domu, musí jeho vzácné působení zjevovat dokonce i „podolek jeho roucha“. Kéž by čtenář sám zakusil moc tohoto pomazání! Kéž by poznal cenu toho, že má „pomazání od Svatého“ (1. Jan. 2,20), a že je „znamenán Duchem zaslíbení svatým“ (Ef. 1,13)! Nic, co není bezprostředně ve spojení s Kristem, nemá podle Božího hodnocení cenu. Ale všechno, co se v tomto spojení nachází, může toto svaté pomazání přijmout.
V závěrečném odstavci této nanejvýš poučné kapitoly máme „kadidlo, složení dílem apatykářským smíšené, čisté a svaté“. (35. v.) Toto nadmíru vzácné kadidlo nám představuje neomezené, nezměřitelné Kristovy dokonalosti. Není předepsáno žádné určité množství od každé součásti, protože ctnosti, které přebývají v Kristu, krásy a výbornosti, jež jsou soustředěny v Jeho velebeníhodné Osobě, jsou bez mezí. Jen nekonečná mysl Božství by mohla prozkoumat nekonečné dokonalosti Toho, v Němž přebývá všecka plnost Božství. A až věčnost půjde svým během nekonečnými věky, budou se ony slavné dokonalosti stále zjevovat zraku klanějících se svatých a andělů. Znovu a znovu, jak budou z onoho Slunce božské slávy vycházet nové paprsky světla, budou se nebeské síně nahoře a rozsáhlá pole stvoření dole ozývat vzrušeným „haleluja“ Tomu, jenž byl, je a navždy bude předmětem chvály všech stupňů stvořených bytostí.
Ale nejen že nebylo předepsáno určité množství jednotlivých složek, nýbrž čteme také: „jednostejná váha toho bude“. Každý rys mravní výbornosti nalezl v Kristu své pravé místo a správný poměr. Žádná vlastnost nikdy nevytlačovala z místa druhou, ani jí nečinila újmu. Všecko bylo „smíšené, čisté, svaté“ a vydávalo vůni tak libou, že ji mohl ocenit jen Bůh.
„A ztluka to drobně, klásti budeš z něho před svědectvím v stánku úmluvy, kdež přicházeti budu k tobě. Nejsvětější to vám bude.“ (36. v.) Ve výrazu „drobně“ je neobyčejná hloubka a moc. Učí nás to, že každý nepatrný pohyb v Kristově životě, každá drobná okolnost, každý skutek, každé slovo, každý pohled, každý rys, vyjadřují vůni způsobenou stejným poměrem – „jednostejnou váhou“ všech božských milostí tvořících Jeho charakter. Čím bylo kadidlo roztlučeno drobněji, tím zřetelněji vystupovalo jeho vzácné a výtečné smíšení.
„Neuděláte sobě kadidla podlé složení tohoto, kteréž připravíš; za svatou věc tobě bude pro Hospodina. Kdo by koli dělal co podobného k vůni sobě, vyhlazen bude z lidu svého.“ (37. a 38. v.) Tato libá vůně byla určena výlučně pro Hospodina. Její místo bylo „před svědectvím“. V Ježíšovi je něco, co mohl ocenit jen Bůh. Ovšemže každé věřící srdce se může přiblížit k Jeho nesrovnatelné Osobě a více než uspokojit své nejhlubší a nejvroucnější tužby; a přece, když Boží vykoupený lid pil podle své možnosti až k nasycení, když andělé hleděli na nevyrovnatelné slávy Člověka Krista Ježíše tak důkladně, jak jejich zrak je schopen – přece po všem tom je v Něm něco, co jen Bůh sám může změřit a z toho se těšit. (Srov. Mat. 11,27.) Oko člověka ani anděla by nemohlo patřičně sledovat ony výtečné částečky toho „drobně roztlučeného“ svatého kadidla, a země by ani nemohla poskytnout vhodnou sféru, do níž by vysílalo svou božskou a nebeskou vůni.
Takto jsme tedy ve svém zběžném náčrtu dospěli k závěru jednoho jasně vyznačeného oddílu této knihy. Začali jsme u „truhly smlouvy“ a putovali ven k „měděnému oltáři“. Vrátili jsme se od „měděného oltáře“ a přišli jsme ke „svaté vůni“. A jaká je to cesta, když po ní jdeme doprovázeni ne blikajícím světlem lidské představivosti, ale neomylnou lampou Ducha Svatého! Jaká je to cesta, jestliže jsme ji nastoupili ne z prostředku stínů minulé dispenzace (minulého období Božích cest s člověkem – p. p.), ale uprostřed osobních sláv a možných půvabů Syna, které zde jsou vyobrazeny! Jestliže je čtenář takto prošel, shledá, že jeho náklonnost je více než kdy před tím přitahována ke Kristu. Bude mít vznešenější představu o Jeho slávě, Jeho kráse, vzácnosti, výbornosti, Jeho schopnosti uzdravit poraněné svědomí a uspokojit toužící srdce. Jeho oči budou pevněji uzavřeny všem půvabům země a jeho uši všem pozemským nárokům a zaslíbením – slovem, bude připraven vyslovit hlubší a vroucnější „amen“ ke slovům inspirovaného apoštola: „JESTLIŽE KDO NEMILUJE PÁNA JEŽÍŠE KRISTA, BUDIŽ ANATHEMA: MARAN ATHA.“ (1. Kor. 16,22)14
Začátek této krátké kapitoly zaznamenává božské povolání a zmocnění „Bezeleele a Aholiaba“ k dílu na stánku shromáždění. „I mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: Hle, povolal jsem ze jména Bezeleele, syna Uri, syna Hur, z pokolení Judova. A naplnil jsem ho duchem Božím, moudrostí a rozumností, i uměním všelijakého řemesla… A aj, já přidal jsem jemu Aholiaba, syna Achisamechova, z pokolení Dan. A v srdci každého vtipného složil jsem moudrost, aby spravili vše, což jsem přikázal tobě.“ (1,2,3,6 v.) Ať pro „dílo stánku“ staré doby, nebo pro „dílo služby“ nyní, vždy je třeba božské vyvolení, božské povolání, božské ustanovení, a vše musí být konáno podle božského příkazu. Člověk nemohl vybírat, zmocnit nebo ustanovit někoho, aby konal dílo stánku, a ani dnes to není v moci člověka vzhledem k dílu služby. Dále žádný člověk nemohl sám sebe ustanovit k dílu stánku a nemůže to učinit ani k dílu služby. Bylo, je a musí to být plně a zcela od Boha. Lidé se mohou dát vyslat svými druhy nebo jít z vlastního popudu, ale můžeme si být jisti, že všichni, kdo vycházejí, aniž byli posláni Bohem, budou jednou zahanbeni. To je jasné a prospěšné učení, podané nám slovy: „Povolal jsem“, „naplnil jsem“, „přidal jsem“, „složil jsem“, „přikázal jsem“. Vždy zůstanou pravdou slova Jana Křtitele: „Nemůžť člověk vzíti ničeho, leč by jemu dáno bylo s nebe.“ (Jan 3,27) Jak málo místa má tedy člověk k tomu, aby se sám chlubil, a právě tak málo, aby žárlil na své bližní.
Prospěšnou lekci se můžeme naučit ze srovnání této kapitoly s 1. Moj. 4. „Tubalkain byl řemeslník všelikého díla od mědi a od železa.“ (22. v.) Kainovi potomci byli nadáni neposvěcenou zručností k tomu, aby učinili prokletou a úpějící zemi rozkošným místem bez Boží přítomnosti. „Bezeleel a Aholiab“ byli naproti tomu nadáni božskou zručností k tomu, aby okrášlili svatyni, jež měla být posvěcena a požehnána přítomností a slávou Izraelova Boha.
Čtenáři, zde bych chtěl, aby ses na chvíli zastavil a položil svému svědomí tuto vážnou otázku: „Věnuji všechny své schopnosti a sílu zájmům Církve, která je Božím příbytkem, anebo tomu, abych zkrášlil bezbožný svět, který zavrhl Krista?“ Neříkej ve svém srdci: „Nejsem Bohem povolán ani Bohem zmocněn k dílu služby.“ Pamatuj na to, že ačkoliv všichni Izraelští nebyli samí Bezeleelové nebo Aholiabové, přece mohli všichni sloužit zájmům svatyně. Dveře byly otevřeny pro účast všech. Tak je tomu i nyní. Každý má nějaké místo, které má zaujímat, nějakou službu, kterou má vykonat, odpovědnost, které má dostát. Ty i já v tomto okamžiku buď podporujeme zájmy Božího domu – Kristova těla – Církve, anebo napomáháme bezbožným plánům světa poskvrněného Kristovou krví a krví všech Jeho zabitých svatých. Uvažme to důkladně v přítomnosti toho velkého Zpytatele srdcí, jehož nikdo nemůže oklamat a který nás všechny zná.
Naše kapitola končí zvláštním poukázáním na zřízení soboty. Zmínka o sobotě byla už v 16. kapitole ve spojení s mannou. Potom, ve 20. kapitole, byla sobota určena a výslovně nařízena, když byl lid formálně postaven pod zákon. A zde ji máme opět ve spojení se zřízením stánku. Kdykoliv je Izraelský národ líčen v nějakém zvláštním postavení nebo uznán za lid ve zvláštní zodpovědnosti, děje se zmínka o sobotě. A nechť si čtenář pozorně všimne jak dne, tak i způsobu, jakým měla být sobota zachovávána, a také důvodu, proč byla v Izraeli zavedena. „Protož ostříhati budete soboty, nebo svatá jest vám. Kdož by jí poskvrnil, smrtí umře; a kdo by koli dělal v ní dílo, vyhlazena bude ta duše z prostředku lidu svého. Šest dní děláno bude dílo, ale v den sedmý sobota odpočinutí jest, svatost Hospodinu. Každý, kdož by dělal dílo v den sobotní, smrtí umře.“ (14. a 15. v.) To je tak určité a zřetelné, jak jen něco může být. Je určen „sedmý den“ a žádný jiný. A pod trestem smrti je zakázána jakákoliv práce. Je nemožné nějak obejít prostý a jasný smysl těchto slov. A mějme dobře na paměti, že v Písmě Svatém není ani řádek, který by ospravedlňoval tak rozšířený názor, že sobota byla změněna nebo že přísné zásady jejího zachovávání byly jen o stupínek zmírněny. Ať se čtenář o tom přesvědčí pro své vlastní upokojení.
Ptejme se nyní, zda vyznávající křesťané zachovávají Boží sobotu v den a podle způsobu, jak ji Bůh nařídil. Bylo by zbytečné ztrácet čas důkazem, proč tak nečiní. Dobrá, ale jaké jsou následky jediného porušení soboty? „Vyhlazena bude“, „smrtí umře“.
Ale jistě na to bude řečeno, že my „nejsme pod zákonem, ale pod milostí“. (Řím. 6,14) Bůh buď veleben za tuto vzácnou jistotu! Kdybychom byli pod zákonem, tak v celém rozsáhlém okruhu křesťanství by nebyla jediná duše, která by již dávno nebyla setřena kamenem soudu jen kvůli tomuto jedinému bodu o sobotě. Ale který den nám náleží, jsme-li pod milostí? Zajisté „první den týdne“ – „den Páně“. To je den Církve – den vzkříšení Ježíše, který, když strávil sobotu v hrobě, opět vstal slavě vítězství nad všemi mocnostmi temnosti, a tak vyvedl Svůj lid ze starého stvoření a ze všeho, co k němu náleželo, do nového stvoření, kteréhož On je Hlavou a jehož vhodný výraz spatřujeme v prvním dnu týdne.
Tento rozdíl je hoden čtenářovy vážné pozornosti. Nechť jej zkoumá s modlitbou a ve světle Písma. Prosté jméno může mít samo velký význam a tak je tomu právě zde. V tomto případě je v rozdílu mezi „sobotou“ a „dnem Páně“ obsaženo mnohem více, než si mnozí křesťané uvědomují. Je zcela zřejmé, že první den týdne v Božím Slově dostává místo, které nemá žádný jiný den. Žádný jiný den nenese ono vznešené velebné jméno „den Páně“. Jsem si vědom, že někteří popírají, že Zjevení 1,10 se vztahuje k prvnímu dni týdne; ale cítím se plně přesvědčen o tom, že důkladné posouzení a správný výklad tohoto místa jsou zárukou – ba vyžadují uplatnění tohoto oddílku nikoli na Kristův příchod ve slávě, ale na den Jeho vzkříšení z mrtvých.
Ale zcela určitě není den Páně nikdy ani jednou nazván sobotou. Spíše naopak jsou oba tyto dny v Písmu znovu a znovu rozlišovány. Proto je třeba, aby si čtenář dal pozor na dvojí protichůdné úskalí. Jednak se musí vyvarovat zákonictví, jež se tak často vyskytuje ve spojení se slovem „sobota“, a dále je třeba, aby byl rozhodným svědectvím proti každému pokusu zneuctít den Páně nebo ho snížit na úroveň obyčejného dne. Věřící je zcela osvobozen od zachovávání „dnů, měsíců, časů a let“. (Gal. 4,10) Spojení se vzkříšeným Kristem ho vyprostilo od všech takovýchto pověrčivých zvyklostí. (Kol. 2,16-20) Ale jakkoliv je toto požehnaná pravda, vidíme, že „prvnímu dni týdne“ je v Novém Zákoně vykázáno místo, jaké žádný jiný den nemá. Nechť mu křesťan toto místo dává. Je to milá a šťastná výsada, nikoli tíživé jho.
Rozsah těchto stránek mi nedovoluje zabývat se tímto zajímavým předmětem důkladněji. Bylo o něm mluveno na stránkách této knihy již dříve. Tyto poznámky uzavřu tím, že v několika bodech poukáži na rozdíl mezi „sobotou“ a „dnem Páně“.
Milý čtenáři, kéž nám Pán dá, abychom s větší prostotou dovedli odpočinout ve jménu Pána Ježíše Krista a abychom pro toto jméno horlivěji pracovali! Máme odpočívat s myslí dítěte a pracovat silou muže.
Nyní máme uvažovat o něčem zcela odlišném od toho, co až do této chvíle zaměstnávalo naši pozornost. Měli jsme před sebou „příklady nebeských věcí“ – Krista v Jeho slavné Osobě, milostivé službě a dokonalém díle, jak je ukázán ve stánku a všech jeho tajemných zařízeních. V duchu jsme byli na hoře a naslouchali jsme Božím slovům – líbezným výřezům nebeských myšlenek, náklonností a rad, jejichž „alfou i omegou – počátkem i koncem – prvním i posledním“ je Ježíš.
Avšak nyní jsme povoláni dolů na zem, abychom spatřili smutné trosky, v něž člověk obrátí všechno, co mu je svěřeno.
„Vida pak lid, že by prodléval Mojžíš sstoupiti s hůry, sebrali se proti Aronovi a řekli jemu: Vstaň, udělej nám bohy, kteříž by šli před námi; nebo Mojžíšovi, muži tomu, kterýž vyvedl nás z země Egyptské, nevíme, co se přihodilo.“ (1. v.) Jaký nízký stav se zde zjevuje! Udělej nám bohy! Opouštěli Hospodina a stavěli se pod vedení bohů vyrobených rukou – bohů, které učinil člověk. Tmavé mraky a těžké mlhy obklopily horu. A Izraelité se unavili čekáním na nepřítomného Mojžíše a byli syti závislosti na neviditelném, ale silném rameni. Domnívali se, že bůh zhotovený „dlátem“ je lepší než Hospodin – že tele, které mohli vidět, je lepší než neviditelný a přece všudypřítomný Bůh – lepší viditelný padělek než neviditelná skutečnost.
Žel, v historii člověka tomu bylo vždycky tak. Lidské srdce miluje to, co lze vidět; miluje to, co odpovídá jeho smyslům a dovede je ukojit. Jenom víra je schopna „utvrdit se tak, jakoby zřela Neviditelného“. (Žid. 11,27) Proto ve všech dobách byl člověk nakloněn vytvářet lidské napodobeniny božských skutečností a opírat se o ně. To je důvod, proč dnes kolem sebe vidíme takové množství těchto padělků vyrobených zkaženým náboženstvím! Věci, které známe na základě Božího Slova jako božské a nebeské skutečnosti, přeměnila vyznávající církev v lidské a pozemské napodobeniny. Když se unavila závislostí na neviditelném rameni, důvěřováním v neviditelnou oběť, obracením k neviditelnému knězi a spoléháním ve vedení neviditelnou Hlavou, začala tyto věci sama „dělat“. Tak od století ke století pilně pracovala s „dlátem“ v ruce, tesala a ztvárňovala věc po věci, až posléze můžeme mezi většinou toho, co kolem sebe vidíme, a tím, o čem čteme v Božím Slově, rozeznat tak malou podobnost, jako byla mezi „teletem slitým“ a Izraelským Bohem.
„Udělej nám bohy!“ Jaká je to myšlenka! Člověk je vybídnut, aby udělal bohy, a lid je ochoten jim důvěřovat! Čtenáři, zahleďme se do sebe a kolem sebe, zdali bychom neobjevili něco podobného. V 1. Korintským 10 čteme o historii Izraele, že „toto všecko v předobrazu dálo se jim, a napsáno jest k napomenutí našemu, kteříž jsme na konci světa“. (11. v.) Snažme se tedy z „napomenutí“ získat užitek. Mějme na paměti, že ačkoliv si snad nevytváříme „slité tele“ a neklaníme se mu, přece je onen hřích Izraele předobrazem něčeho, do čeho jsme v nebezpečí upadnout. Kdykoliv se v srdci odvracíme od výlučného spoléhání na samého Boha, ať už ve věci našeho spasení nebo potřeb pro naši stezku, v principu říkáme: „Vstaň, udělej nám bohy!“ Není třeba říkat, že sami v sobě nejsme o nic lepší než Aron nebo Izraelský lid; a jestliže oni uctívali tele místo Hospodina, jsme my v nebezpečí, že budeme jednat podle téže zásady a projevovat téhož ducha. Jen v Boží přítomnosti nalezneme své jediné útočiště. Ta nás ochrání. Mojžíš věděl, že „tele slité“ není Hospodin, a proto je neuznal. Jestliže však opustíme Boží přítomnost, nelze předem říci, do jakých hrubých bludů a hříchů můžeme být zavlečeni.
Jsme povoláni, abychom žili vírou; očima přirozenosti nevidíme nic. Ježíš vystoupil na nebesa a nám je řečeno, abychom trpělivě čekali, až se znovu objeví. Boží Slovo uplatněné na srdce v moci Ducha Svatého je základem důvěry pro všechny věci časné, duchovní, přítomné i budoucí. Duch Svatý nám mluví o Kristově dokonané oběti a my z milosti věříme, svěřujeme své duše její účinnosti a víme, že nikdy nebudeme zahanbeni. Mluví nám o velikém Nejvyšším Knězi, který vešel do nebe – o Ježíši, Synu Božím, jehož přímluva zmůže všecko. Z milosti věříme, důvěřivě se opíráme o Jeho moc a víme, že budeme dokonale spaseni. Mluví nám o živé Hlavě, s níž jsme spojeni v moci života vzkříšení a od které nikdy ničím nemůžeme být odděleni, ani působením andělským, lidským nebo ďábelským. Z milosti věříme, prostou vírou lneme k této požehnané Hlavě a víme, že nikdy nezahyneme. Mluví nám o slavném zjevení Syna z nebe. Skrze milost věříme a snažíme se prokázat očistnou a povznášející moc oné „blahoslavené naděje“ (Tit. 2,13) a víme, že nebudeme zklamáni. Mluví nám o „dědictví neporušitelném a neposkvrněném a neuvadlém, které se chová v nebesích nám, kteří jsme ostříháni Boží mocí“ (1. Petra 1,4.5), abychom je v uloženém čase ujali. Z milosti věříme, že nebudeme nikdy zahanbeni. Říká nám, že všechny vlasy naší hlavy jsou sečteny a že nikdy nebudeme trpět nedostatkem dobrých věcí; z milosti věříme a těšíme se ze sladkého pokoje.
Tak tomu je, anebo alespoň náš Bůh si přeje, aby tomu tak bylo. Ale nepřítel je stále činný a snaží se nás přimět, abychom odvrhli tyto božské skutečnosti, vzali „dláto“ nevěry a sami si „učinili bohy“. Buďme před ním na stráži, vyzbrojme se proti němu modlitbou, svědčme proti němu a pracujme proti němu. Tak bude zahanben, Bůh oslaven a my sami hojně požehnáni.
Pokud jde o Izraele, v kapitole, kterou probíráme, bylo jejich zavržení Boha úplné. „I řekl jim Aron: Odejměte náušnice zlaté, které jsou na uších žen vašich, synů vašich i dcer vašich, a přineste ke mně… Kteréžto vzav z rukou jejich, dal je do formy, a udělal z nich tele slité. I řekli: Tito jsou bohové tvoji, Izraeli, kteříž tě vyvedli z země Egyptské. Což vida Aron, vzdělal oltář před ním. I volal Aron a řekl: Slavnost Hospodinova zítra bude.“ (2-5. v.) To znamenalo, že Bůh byl zcela odsunut stranou a na Jeho místo bylo postaveno tele. Jestliže Izraelští mohli říci, že je z Egypta vyvedlo tele, zjevně ztratili veškeré vědomí o přítomnosti a charakteru pravého Boha. Jak „rychle“ musili „sejít s cesty“ (8. v.), aby učinili tak hrubý a hrozný omyl! A Aron, Mojžíšův bratr a spolupracovník, jim byl v této věci vůdcem a s podobou telete před sebou, mohl říci: „Slavnost Hospodinova zítra bude!“ Jak je to smutné! Jak hluboce pokořující! Bůh musí udělat místo modle! Ubohá věc vytvořená rukou a podle plánu člověka je postavena na místo „Pána vší země“.
To vše dokazovalo ze strany Izraele uvážené rozvázání jejich spojení s Hospodinem. Vzdali se Ho a následkem toho se s nimi Bůh střetá na půdě, na kterou se postavili. „Mluvil pak Hospodin k Mojžíšovi: Jdi, sstup, nebo porušil se lid tvůj, kterýž jsi vyvedl z země Egyptské. Sešli brzo z cesty, kterouž jsem přikázal jim… Viděl jsem lid tento, a aj, lid jest tvrdé šíje. Protož nyní nech mne, abych v hněvě prchlivosti své vyhladil je, tebe pak učiním v národ veliký.“ (7-10. v.) Zde byly otevřené dveře pro Mojžíše a on zde ukazuje neobvyklou milost a podobu ducha s oním jemu podobným prorokem, kterého Pán měl vzbudit. (5. Moj. 18,18) Zdráhá se být něčím nebo mít něco bez tohoto lidu. Zastává se ho před Bohem na základě Jeho vlastní slávy, a vkládá lid zpět na Něho těmito dojemnými slovy: „Pročež, ó Hospodine, rozněcuje se prchlivost tvá na lid tvůj, kterýž jsi (Ty) vyvedl z země Egyptské v síle veliké a v ruce mocné? A proč mají mluviti Egyptští, řkouce: Lstivě je vyvedl, aby zmordoval je na horách, a aby vyhladil je se svrchku země? Odvrať se od hněvu prchlivosti své, a lituj zlého proti lidu svému. Rozpomeň se na Abrahama, Izáka a Izraele, služebníky své, jimž jsi zapřisáhl skrze sebe samého a mluvil jsi jim: Rozmnožím símě vaše jako hvězdy nebeské, a všecku zemi tuto, o kteréž jsem mluvil, dám semeni vašemu, a dědičně obdržíte ji na věky.“ (11-13. v.) To byla mocná obhajoba. Boží sláva, čest Jeho svatého jména, vyplnění Jeho přísahy – to jsou důvody, na jejichž základě prosí Mojžíš Pána, aby se odvrátil od hněvu Své prchlivosti. V jednání a charakteru Izraele nemohl najít nic, na čem by svou přímluvu mohl založit. Všechno to nalezl v Bohu samém.
Pán řekl Mojžíšovi: „Lid tvůj, kterýž jsi (ty) vyvedl…“ Ale Mojžíš Pánu odpovídá: „Lid Tvůj, kterýž jsi (Ty) vyvedl…“ Přes všechno byli lidem Hospodinovým a Jeho jméno, Jeho sláva, Jeho přísaha, to vše bylo zahrnuto v jejich osudu. V okamžiku, kdy se Pán spojí s některým lidem, je v tomto spojení zahrnut Jeho charakter a na tomto neochvějném základě Ho víra vždy bude vidět. Mojžíš ztrácí sebe zcela ze zřetele a všecka jeho duše je naplněna myšlenkami na slávu Páně a na lid Páně. Požehnaný služebník! Jak málo je jemu podobných! A přece, když ho pozorujeme v celém tomto výjevu, všimneme si, jak nekonečně daleko zůstává za naším požehnaným Mistrem. Mojžíš sestoupil s hory, a když viděl tele a tance, „rozhněvav se velmi, povrhl z rukou svých desky, a rozrazil je pod horou“. (19. v.) Smlouva byla porušena a svědectví o ní rozbito na kousky. A potom, když ve spravedlivém hněvu vykonal soud – „řekl Mojžíš lidu: Vy jste zhřešili hříchem velikým. Protož nyní vstoupím k Hospodinu, zda bych snad dosáhl smíření pro hřích váš.“ (30. v.)
Jak veliký rozdíl proti tomu, co spatřujeme v Kristu! On sestoupil dolů z lůna Otcova nikoli s deskami zákona ve Svých rukou, ale se zákonem ve Svém srdci. Sestoupil ne proto, aby poznal stav lidu, ale s dokonalou znalostí tohoto stavu. A namísto aby svědectví o smlouvě zničil a vykonal soud, zákon zvelebil a učinil ho slavným a nesl na kříži ve Své požehnané Osobě soud Svého lidu. A když všechno vykonal, vrátil se zpět do nebe ne s tím, aby „snad dosáhl smíření za váš hřích“, ale aby na trůn velebnosti na výsosti položil svědectví o již vykonaném smíření. To je obrovský a vpravdě slavný rozdíl. Díky Bohu, nemusíme úzkostně hledět za svým Prostředníkem, abychom poznali, zda pro nás vykoná smíření a uspokojí uraženou spravedlnost. Nikoli. On to vše dokonal. Jeho přítomnost na výsosti zvěstuje, že celé dílo je skončeno. Mohl stát na hranici tohoto světa, připraven ho opustit, a s klidným vědomím Vítěze říci: „Jáť jsem oslavil Tebe na zemi; dílo jsem vykonal, kteréž jsi mi dal, abych je činil“ (Jan 17,4), ačkoliv měl před sebou ještě výjev ze všech nejtemnější. Klaníme se Ti a vyvyšujeme Tě, slavný Spasiteli, který jsi na místě důstojnosti a slávy, na něž Tě postavila věčná spravedlnost. Tobě náleží to nejvyšší místo v nebi a Tvoji svatí jen čekají na okamžik, kdy „se každé koleno skloní a každý jazyk bude vyznávat, že Ježíš Kristus jest Pánem, k slávě Boha Otce“. (Fil. 2,10-11) Kéž by tento okamžik již brzy přišel!
Na konci této kapitoly prohlašuje Hospodin Svá práva jako mravní Vládce slovy: „Kdo zhřešil proti Mně, toho vymaži z knihy své. Protož nyní jdi, veď lid tento, kamž jsem rozkázal tobě. Aj, anděl můj půjde před tebou; v den pak navštívení mého navštívím na nich hřích jejich.“ (33. a 34. v.) To je Bůh v soudní vládě, nikoli Bůh v evangeliu. Zde chce vymazat hříšníka. V evangeliu Ho vidíme, jak vymazává hřích. To je veliký rozdíl!
Lid má tedy být dále Mojžíšovým prostřednictvím veden rukou anděla. Jak velice se to liší od toho, co převládalo na cestě z Egypta až k Sinai. Izrael ztratil na základě zákona všechny nároky. Proto Bohu nezbylo nic jiného, než vrátit se zpět ke Své svrchovanosti a říci: „Smiluji se, nad kýmž se smiluji a slituji se, nad kým se slituji.“ (33,19)
Hospodin se zdráhá doprovázet Izraele do země zaslíbení. – „Sám nevstoupím s tebou, protože lid tvrdé šíje jsi, abych nezahubil tebe na cestě.“ (3. v.) Na začátku této knihy, když byl lid v Egyptské peci, mohl Pán říci: „Zřetelně viděl jsem trápení lidu mého, kterýž jest v Egyptě; a křik jejich pro přísnost úředníků jeho slyšel jsem; nebo znám bolesti jeho.“ (3,7) Ale nyní musí říci: „Viděl jsem lid tento, a aj, lid jest tvrdé šíje.“ (32,9) Soužený lid je předmětem milosti, ale lid tvrdé šíje musí být pokořen. Křik utlačovaného Izraele byl vyslyšen prokázáním milosti, ale na zpěv modlářského Izraele musí odpovědět hlas přísného pokárání.
„Vy jste lid tvrdé šíje; jakž jen jednou vstoupím mezi vás, zahladím vás. Protož již, slož okrasu svou z sebe, a zvím, co učiniti mám s tebou.“ (5. v.) Bůh s námi může jednat pouze tehdy, když jsme zbaveni vší přirozené ozdoby. Nahý hříšník může být oděn, ale hříšník zakrytý ozdobami musí být svlečen. Tak je tomu vždycky. Nejdříve musíme být zbaveni všeho, co náleží k našemu „já“, než můžeme být oblečeni v to, co náleží Bohu.
„I svlékli s sebe synové Izraelští okrasy své u hory Oréb.“ (6. v.) Tam stáli pod onou památnou horou zbaveni ozdob, jejich slavnost a zpěvy se proměnily v hořké naříkání a desky svědectví byly rozbity na kousky. Takový byl jejich stav. A Mojžíš ihned podle toho začíná jednat. Nemůže už uznávat lid v jeho charakteru jako celek. Shromáždění se úplně poskvrnilo tím, že na místo Boha postavilo modlu, kterou si sami zhotovili – tele na místo Hospodina. „Mojžíš pak vzav stánek, rozbil jej sobě vně za stany, vzdáliv se od táboru, a nazval jej stánkem úmluvy.“ (7. v.) Tábor už nebyl tedy uznáván za místo Boží přítomnosti. Bůh tam nebyl a nemohl tam být. Byl vytlačen lidským vynálezem. Bylo proto ustanoveno nové místo shromažďování. „Tedy kdokoli hledal Hospodina, ven choditi musil k stánku úmluvy, kterýž byl vně za stany.“ (7. v.)
Zde je obsažena vzácná zásada pravdy, kterou duchovní mysl lehce pochopí. Místo, které Kristus nyní zaujímá, je „vně za stany“ a my jsme vyzváni, abychom „vyšli k Němu“. (Žid. 13,13) Abychom přesně rozeznali to, co těmi stany skutečně je, vyžaduje velkou podřízenost Božímu Slovu. Abychom z nich vyšli, vyžaduje také mnoho duchovní síly. A když jsme se „vzdálili z tábora“, potřebujeme ještě více duchovní sílu k tomu, abychom vůči těm, kdo v něm jsou, jednali ve spojené moci svatosti a milosti – svatosti, která nás odděluje od nečistoty tábora, a milosti, která nás uschopňuje jednat ve prospěch těch, kdo v něm ještě jsou.
„A mluvíval Hospodin k Mojžíšovi tváří v tvář, tak jako mluví člověk s přítelem svým. Potom navracel se (Mojžíš – p. p.) do táboru, ale služebník jeho Jozue, syn Nun, mládenec, neodcházel ze stánku.“ (11. v.) Mojžíš ukazuje vyšší stupeň duchovní síly než jeho služebník Jozue. Je mnohem snazší zaujmout místo oddělení od tábora, než správně jednat vůči těm, kteří v něm jsou.
„I řekl Mojžíš Hospodinu: Pohleď, ty velíš mi, abych vedl lid tento, a neoznámils mi, koho pošleš se mnou, ještos pravil: Znám tě ze jména, k tomu také nalezl jsi milost přede mnou.“ (12. v.) Mojžíš prosí o doprovod Hospodinovy přítomnosti jako o důkaz, že před Ním nalezl milost. Kdyby se jednalo pouze o spravedlnost, Hospodin by je, když by mezi ně přišel, musil vyhladit, protože byli „lid tvrdé šíje“. Ale hned jak v souvislosti s prostředníkem mluví Pán o milosti, pak právě ona „tvrdá šíje“ lidu je učiněna důvodem k prosbě o Jeho přítomnost. – „Prosím, našel-li jsem milost v očích tvých, Pane, nechť jde, prosím, Pán u prostřed nás, nebo lid jest tvrdé šíje, a milostiv buď nepravosti naší a hříchu našemu, a měj nás za dědictví.“ (kap. 34,9) Jak dojemně krásné! „Lid tvrdé šíje“ prosí o Boží neomezenou milost a nevyčerpatelnou trpělivost. Nikdo jiný, pouze Bůh je mohl snášet.
„I odpověděl: Tvář má předcházeti vás bude, a dámť odpočinutí.“ (14. v.) Vzácný podíl! Drahá naděje! Boží přítomnost s námi přes celou poušť a věčné odpočinutí na konci! Milost vycházející vstříc naší přítomné potřebě a sláva pro náš budoucí úděl! Jistě můžeme s uspokojeným srdcem volat: „Je to dosti, můj drahý Pane!“
V 34. kapitole dává Hospodin druhý pár desek, ne aby byly rozbity, jako ty první, nýbrž aby byly uschovány v truhle, nad níž Hospodin chce zaujmout místo jako Pán vší země. „Tedy Mojžíš vytesal dvě dsky kamenné podobné prvním, a vstav ráno, vstoupil na horu Sinai, jakž přikázal mu Hospodin, a vzal v ruku svou dvě dsky kamenné. I sstoupil Hospodin v oblaku, a stál s ním tam, a zavolal ze jména: HOSPODIN. Nebo pomíjeje Hospodin tvář jeho, volal: „Hospodin, Hospodin, Bůh silný, lítostivý a milostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství a pravdě, milosrdenství čině tisícům, odpouštěje nepravost a přestoupení i hřích, a kterýž nikoli neospravedlňuje vinného, navštěvuje nepravost otců na synech, a na synech synů do třetího i čtvrtého pokolení.“ (4-7. v.) Budiž připomenuto, že Bůh je zde viděn ve Své mravní vládě nad světem, a nikoli tak, jak se zjevil v kříži – ne tak, jak září v tváři Ježíše Krista – ne tak, jak je zvěstován v evangeliu Své milosti. Evangelium nám Jej představuje ve slovech: „To pak všecko jest z Boha, kterýž smířil nás s sebou skrze Jezukrista, a dal nám služebnost smíření toho, neboť Bůh byl v Kristu, v mír úvodě svět s sebou, NEPOČÍTAJE jim hříchů jejich, a složil v nás to slovo smíření.“ (2. Kor. 5,18.19) Výrazy „neospravedlňuje“ a „nepočítaje“ představují dvě zcela rozdílné myšlenky o Bohu. „Navštěvovat nepravosti“ a „nepočítat je“ jsou dvě různé věci. První je Bůh ve vládě, druhá je Bůh v evangeliu. Ve třetí kapitole 2. Korintským ukazuje apoštol rozdíl mezi „přisluhováním“ z 2. Moj. 34 a „přisluhováním“ v evangeliu. Čtenář učiní dobře, když si tuto kapitolu pozorně pročte. Naučí se z ní, že každý, kdo považuje Boží charakter ukázaný Mojžíšovi na hoře Oréb za zjevení evangelia, musí mít velmi špatný pojem o tom, co evangelium je. Ani ve stvoření, ani v Boží mravní vládě nemohu nikdy poznat hluboké tajemství otcovského srdce. Mohl marnotratný syn nalézt své místo v náruči toho, který se zjevil na hoře Sinai? Jistě ne. Ale Bůh se sám zjevil ve tváři Ježíšově. (2. Kor. 4) V díle kříže vyvedl na světlo v božské harmonii všechny Své vlastnosti. Tam „milosrdenství a pravda potkaly se spolu, spravedlnost a pokoj daly sobě políbení“. (Žalm 85,11) Hřích je zcela odstraněn a věřící hříšník je dokonale ospravedlněn „SKRZE KREV KŘÍŽE“. (Kol. 1,20) Když obdržíme pohled na takto zjeveného Boha, musíme jen jako Mojžíš „sklonit hlavu k zemi a klanět se“ (8. v.) – to je postavení, které přísluší omilostněnému a přijatému hříšníku v Boží přítomnosti.
Tyto kapitoly obsahují krátké zopakování různých částí stánku a jeho zařízení. Poněvadž jsem už poukázal na význam částí podle mého porozumění nejvýznačnějších, nebudu se o tom dále šířit. Nicméně jsou v tomto oddílu dvě věci, z nichž můžeme vyvodit velmi užitečná naučení, totiž: dobrovolné dávání a bezpodmínečná poslušnost lidu vzhledem k práci na stánku úmluvy.
Pokud jde o jejich dobrovolné dávání, čteme: „Vyšlo tedy všecko shromáždění synů Izraelských od tváři Mojžíšovy, a přišli, každý muž, kteréhož ponuklo srdce jeho, a každý, v němž duch jeho byl dobrovolný, a přinesli oběť pozdvižení Hospodinu, k dílu stánku úmluvy a ke vší službě jeho, i k rouchu svatému. Přicházeli muži i ženy, každý, kdož byl ochotný v srdci, a přinášeli spinadla, a náušnice, a prsteny, a záponky z pravých rukou, všelijaké nádobí zlaté, a kdožkoli obětoval oběť zlata Hospodinu. Každý, kdo měl postavec modrý a šarlat, a červec dvakrát barvený, a bílé hedvábí a kozí srsti, a kůže skopců na červeno barvené a kůže jezevčí, přinesl to. Kdokoli obětoval oběť stříbra a mědi, přinášeli to za oběť pozdvižení Hospodinu; každý také, kdo měl dříví setim, ke všelikému dílu služebnosti, přinášeli je. Ano i všechny ženy vtipné rukama svýma předly, a přinesly, co napředly, postavec modrý a šarlat, a červec dvakrát barvený a bílé hedvábí. Všecky pak ženy, kterýchž ponuklo srdce jejich, aby předly uměle, předly srsti kozí. Knížata pak přinášeli kamení onychinové a jiné kamení k vsazování do nárameníku a náprsníku. Též vonné věci a olej k svícení, a k oleji pomazání, a k vonnému kadidlu. Každý muž i žena, v nichž ochotné srdce jejich bylo k tomu, aby přinášeli potřeby ke všelikému dílu, kteréž byl přikázal dělati Hospodin skrze Mojžíše, přinášeli synové Izraelští oběť dobrovolnou Hospodinu.“ (kap. 35,20-29) A opět čteme: „Tedy přišli všichni vtipní dělníci díla svatyně, každý od díla svého, kteréž dělali, a mluvili k Mojžíšovi těmi slovy: Mnohem více přináší lid, nežli potřebí jest k dělání díla, kteréž přikázal Hospodin dělati…. Nebo měli potřeb hojně dosti k dělání všelikého díla, takže zbývalo.“ (kap. 36,4-7)
Jak milý obraz upřímné oddanosti dílu svatyně! K tomu, aby srdce lidu bylo pohnuto k darům, nebylo třeba vyvinout žádné úsilí, nebylo potřeba zvláštní vybídnutí, ani důtklivé napomenutí. Nikoli. Jejich srdce je vybídlo a to byl ten správný způsob. Proudy dobrovolné obětavosti plynuly z vnitřku. „Knížata“, „muži“, „ženy“ – všichni považovali za svou vzácnou výsadu dávat Pánu, a to ne s úzkostným srdcem a skoupou rukou, ale takovým knížecím způsobem, že „měli potřeb hojně dosti… tak že zbývalo“.
Pokud se týče jejich naprosté poslušnosti, čteme: „Vedlé všeho, což přikázal Hospodin Mojžíšovi, tak udělali synové Izraelští všecko to dílo. A viděl Mojžíš všecko to dílo, a aj, udělali je, jakž byl přikázal Hospodin, tak udělali. I požehnal jim Mojžíš.“ (kap. 39,42.43) Hospodin dal nejpodrobnější naučení ohledně celého díla stánku. Každý kůl, každý podstavec, každé poutko, každý hák, vše bylo přesně popsáno. Pro rozum a obyčejné smysly člověka nebylo ponecháno místo. Hospodin nedal jen hrubý nárys a neponechal člověka, aby si plán doplnil. Neponechal prázdný okraj, na který by člověk mohl umístit své vlastní úpravy. „Hlediž, abys udělal všecko ku podobenství, kteréžť jest ukázáno na této hoře.“ (2. Moj. 25,40; 26,30; Žid. 8,5) To neponechává prostor lidské vynalézavosti. Kdyby bylo člověku dovoleno, aby směl udělat byť i jen jediný kůl, tak by jistě podle Božího úsudku nebyl tento kůl na svém místě. Co lidské „dláto“ vyrábí, to můžeme vidět v kapitole 32. Díky Bohu, ve stánku nebylo pro „dláto“ místo. Synové Izraelští dělali v této věci přesně to, co jim bylo nařízeno – nic více a nic méně. Jak prospěšné naučení pro vyznávající církev! V historii Izraele je mnoho věcí, kterých bychom se vážně měli snažit vyvarovat – jejich netrpělivé reptání, jejich zákonické sliby, jejich modloslužba. Ale v těchto dvou věcech bychom je měli napodobit. Kéž naše obětavost je srdečnější a naše poslušnost dokonalejší! Můžeme s jistotou říci, že kdyby vše nebylo uděláno „ku podobenství, kteréž jest ukázáno na této hoře“, nemohli bychom ani na konci knihy číst: „Tedy přikryl oblak stánek úmluvy, a sláva Hospodinova naplnila příbytek. A nemohl Mojžíš vjíti do stánku úmluvy; nebo byl nad ním oblak, a sláva Hospodinova naplnila příbytek.“ (kap. 40,34.35) Stánek byl v každém směru podle Božího ukázání, a proto mohl být naplněn Boží slávou.
Jaká vzácná naučení jsou v tom pro nás obsažena! Člověk je všeobecně nakloněn k tomu, aby Boží Slovo považoval za nedostačující v jednotlivých podrobnostech spojených s velebením Boha a s Jeho službou. To je velký omyl – omyl, který se vyznávající církvi stal hojným zdrojem chyb, zla a pobloudění. Boží Slovo je plně dostačující pro všechno, ať jde o osobní spasení a život, nebo o pořádek a pravidlo pro shromáždění. „Všeliké Písmo od Boha jest vdechnuté, a užitečné k učení, k přesvědčování, k napravování, k vyučování ve spravedlnosti, aby byl dokonalý člověk Boží, ke všelikému skutku dobrému hotový.“ (2. Tim. 3,16.17) Jestliže Boží Slovo činí člověka hotového ke všelikému skutku dobrému, pak z toho jako nezbytný následek plyne, že co na stránkách Písma nenajdu, nemůže být dobrým dílem. (Srov. s Ef. 2,10.) A nikdy nezapomínejme, že Boží sláva se nemůže spojit s něčím, co není podle Božího ukázání.
Milý čtenáři, společně jsme prošli tuto vzácnou knihu Písma. Pevně doufám, že jsme ze svého studia sklidili nějaký užitek. Věřím, že jsme po cestě nashromáždili řadu osvěžujících myšlenek o Ježíši a Jeho oběti. Jistě jsou naše nejvznešenější myšlenky slabé a naše nejhlubší představy a pojmy mělké vzhledem k Božím myšlenkám obsaženým v této knize. Je milé si připomenout, že z milosti jsme na cestě k oné slávě, kde poznáme, tak jak jsme byli poznáni, a kde budeme stát ve světle Toho, který je počátkem i koncem všech Božích cest, ať ve stvoření, v prozřetelnosti nebo ve vykoupení. Kéž bychom my všichni znali onu hlubokou blaženost, že máme svůj díl jen v Kristu, a kéž zůstáváme v trpělivém očekávání na Jeho slavný příchod. Amen.
🙛