„Kteří se plaví po moři na lodích, pracujíce na velikých vodách, tiť vídají skutky Hospodinovy a divy Jeho v hlubokosti.“ (Ž. 107,23-24) Jak pravdivé to je! A přesto se naše zbabělá srdce takových „velikých vod“ tolik lekají. Raději se chceme plavit po mělčinách a ve výsledku pak nemůžeme vidět „skutky“ a „divy“ našeho Boha, protože ty mohou být viděny a známy jen „v hlubokosti“.
Právě v den zkoušky a těžkosti smí duše zakusit něco z hlubokosti nevypravitelného požehnání svého spoléhání na Boha. Nemohlo by tomu tak být, kdyby všechno šlo hladce. Při klidné plavbě po hladině tichých vod jezera nepociťujeme přítomnost Páně, nýbrž právě když bouře zuří a vlny se valí přes loď. Pán nám nepraví, že budeme ušetřeni zkoušek a soužení, naopak říká, že se setkáme s obojím. Ale zaslibuje nám svoji přítomnost, a to je nekonečně více. Boží přítomnost ve zkoušce je lepší než vyjmutí ze zkoušky. Hluboká účast Jeho srdce s námi je mnohem sladší než moc Jeho ruky pro nás. Přítomnost Boha s Jeho věrnými služebníky, kteří procházeli pecí, byla mnohem lepší než projevení Jeho moci, kterou by byli z pece vytrženi. (Dan. 3) Přáli bychom si často, abychom se směli ubírat cestou bez zkoušek, ale to by s sebou neslo vážnou ztrátu. Přítomnost našeho Pána nebývá nikdy tak sladká jako v okamžicích hrozivé těžkosti.
Tak tomu bylo v případě Izraelských, jak o tom máme zprávu v této kapitole. Byli uvedeni do obrovské, skličující těžkosti: byli povoláni „pracovat na velikých vodách“; „duše jejich v nebezpečenství rozplývala se“. Farao litoval, že je nechal odejít ze své země, a proto činí zoufalý pokus, aby je přivedl zpět. „Protož zapřáhl do svého vozu, a lid svůj vzal s sebou. A vzal šest set vozů vybraných, i všecky vozy egyptské, nad nimiž nade všemi byli hejtmané. A když se přiblížil farao, pozdvihli synové izraelští očí svých, a aj, Egyptští táhnou za nimi. I báli se velmi, a volali synové izraelští k Hospodinu.“ (6-7. a 10. v.) Byla to vskutku veliká zkouška, – zkouška, kde všechno lidské úsilí nebylo nic platné. Snažit se pomoci si nějak vlastní silou by bylo stejně pošetilé jako pokoušet se stéblem slámy zastavit mořský proud. Před nimi bylo moře, za nimi faraonova vojska a kolem nich hory. A všimněme si, že to vše dopustil a nařídil Bůh. On určil jejich tábor „před Fiarot, mezi Magdalem a mořem, proti Belsefon“. (2. v.) A k tomu ještě dovolil faraonovi, aby je dostíhal. Proč to? Právě proto, aby se mohl zjevit ve spasení Svého lidu a v úplné porážce Svých nepřátel. „Kterýž rozdělil moře Rudé na díly, neboť jest věčné milosrdenství Jeho. A převedl Izraele prostředkem jeho, neboť jest věčné milosrdenství Jeho. A uvrhl faraona s vojskem jeho do moře Rudého, neboť jest věčné milosrdenství Jeho.“ (Ž. 136,13-15)
Není ani jedno zastavení na celé cestě putování Božích vyvolených pouští, jehož hranice by nebyly naprosto přesně vyznačeny rukou neomylné moudrosti a nekonečné lásky. Zvláštní rozsah a vliv každého takového postavení byl přesně stanoven. Všechny Fiaroty a Magdaly jsou nařízeny v přímé souvislosti s mravním stavem těch, které Bůh vede zákruty a bludišti pouště a také v souvislosti se zjevením Své povahy. Nevěra může často vnukat otázku: „Proč to či ono?“ Jenom Bůh však zná všechna taková proč a On ta proč jistě vyvede na světlo, jestliže ukázání té jejich příčiny bude k Jeho oslavení a k dobrému pro Jeho lid. Jak často cítíme u sebe sklon ptát se, proč a z jakého důvodu jsme byli uvedeni do té či oné situace! Jak často se sami namáháme a klameme, chtíce si sami vysvětlit důvod, proč jsme vystaveni té či oné zkoušce! Oč lépe by pro nás bylo, kdybychom v pokorné oddanosti sklonili své hlavy a řekli: „Je to tak dobře“ a „Bude to dobře“! Kdykoli nám Bůh určuje nějaké místo, můžeme být klidní a ujištění, že nám je volí s největší moudrostí, a aby nám bylo co nejprospěšnější. A i když si pošetile a úmyslně sami pro sebe zvolíme nějaké postavení, Bůh s největší laskavostí zvládne naši pošetilost a způsobí, aby vliv okolností, které jsme si sami zvolili, musel nakonec spolupůsobit k našemu duchovnímu prospěchu.
Právě když je Boží lid uvržen do největších rozpaků a těžkostí, smí spatřovat nejslavnější zjevování Božího charakteru a působení. Proto je Bůh často uvádí do takového postavení zkoušek, aby Ho mohli lépe a zřetelněji vidět. Mohl je vést Rudým mořem a držet daleko z dosahu vojsk faraona, dříve ještě, než je začal z Egypta pronásledovat. Ale tím by nebylo Jeho jméno tak plně oslaveno, ani nepřátelé, na nichž se Bůh chtěl „oslavit“, by tím nebyli tak plně zahubeni. Příliš často ztrácíme tuto velikou pravdu ze zřetele a výsledkem bývá naše zemdlené srdce v čase zkoušky. Kdybychom se jen dovedli dívat na takovou velice těžkou zkoušku jako na příležitost, při které Bůh chce veřejně ukázat plnou postačitelnost Své milosti v náš prospěch! Umožnilo by nám to udržet naše duše v rovnováze a oslavit Boha i při procházení nejhlubšími vodami.
Možná, že se musíme divit řeči Izraele v té věci, o níž právě uvažujeme. Můžeme snad být na rozpacích, jak si ji vysvětlit. Ale čím lépe známe svá zlá, nevěřící srdce, tím spíše uvidíme, jak velice se jim podobáme i my. Zdálo se, jako by úplně zapomněli na nedávné zjevení Boží moci ve svůj prospěch. Byli přece svědky soudu nad egyptskými bohy i sražení vší moci Egypta k zemi pod ranami metly ve všemohoucí ruce Hospodina. Viděli, jak byl toutéž rukou přetržen železný řetěz egyptského otroctví a uhašena pec. To všechno viděli, a přece když se jim na obzoru ukazuje jeden temný mrak, jejich doufanlivost přestává, jejich srdce selhává a oni vyjadřují reptáním takto svou nevěru: „Zdali proto, že nebylo hrobů v Egyptě, vyvedl jsi nás, abychom zemřeli na poušti? Co jsi nám to učinil, že jsi vyvedl nás z Egypta?… Neboť lépe bylo nám sloužiti Egyptským, než zemříti na poušti.“ (11-12. v.) Taková je slepá nevěra! Neumí nic jiného než „vždy bloudit a nepoznávat Božích cest“. A tato nevěra byla taková za všech dob, nezměnila se. Způsobila, že David v jedné zlé chvíli řekl: „Když tedy sejdu od ruky Saulovy, nic mi lepšího není, než abych naprosto utekl do země filistinské.“ (1. Sam. 27,1) A co se nakonec stalo? Saul padl na horách Gelboe a Davidův trůn byl postaven na věky. Podobně způsobila nevěra, že Eliáš Tesbitský v okamžiku hluboké tísně prchá, aby zachránil svůj život před hněvivými pohrůžkami Jezábel. A jak to nakonec dopadlo? Jezábel leží rozbita, svržená na dlažbu, a Eliáš je vzat v ohnivém voze do nebe.
Tak tomu bylo s Izraelem v prvním okamžiku zkoušky. Věřili opravdu, že jen proto je Pán s takovou těžkostí vysvobodil z Egypta, aby je nechal pomřít na poušti. Namlouvají si, že jen proto byli uchráněni krví beránka, aby mohli být pohřbeni na poušti. Takto usuzuje nevěra vždycky. Vede nás k tomu, že si vykládáme Boží myšlenky tváří v tvář určité těžkosti, namísto abychom si vysvětlovali tu či onu těžkost v Boží přítomnosti. Víra se dívá na těžkost a tam nalézá Boha v plné Jeho věrnosti, lásce a moci. Je výsadou věřícího, že se smí vždy zdržovat v Boží přítomnosti. Byl do ní uveden skrze krev Pána Ježíše Krista a neměl by strpět nic, co mu chce tuto přítomnost vzít. Toto místo nemůže nikdy ztratit, protože Kristus, Jeho Hlava a Zástupce, je pro něho sám zaujal a uchovává je. Ale i když nemůže ztratit místo samo, snadno může přicházet o radost z něho, může se připravit o jeho praktické zakoušení a o jeho moc. Kdykoli se těžkosti věřícího postaví mezi jeho osobu a Pána, neraduje se už z přítomnosti Páně, ale hledí na ony těžkosti a trpí. Je to něco podobného, jako když se nějaký mrak postaví mezi nás a slunce a oloupí nás na čas o radost z jeho hřejivých paprsků. Mrak nemůže slunci zabránit, aby svítilo, pouze nám zabrání, abychom se z něho mohli radovat. Právě tak tomu bývá, když dovolíme svým zkouškám, těžkostem a bezradnostem, aby našim duším zakryly jasné paprsky dobrotivosti našeho Otce, která nám vždy září vstříc, s nezměněným jasem, ve tváři Ježíše Krista. Pro našeho Boha není žádná těžkost příliš veliká. Ba jistě, čím větší bývá nějaká těžkost, tím více místa a příležitosti tu bývá pro Něho, aby působil podle Svého vlastního charakteru jako Bůh veškeré moci a milosti. Postavení Izraele na počátku této kapitoly bylo ovšem velikou zkouškou, bylo jistě s to úplně sklíčit tělo a krev. Ale byl tu přece též Učinitel nebe i země a oni nemusili dělat nic jiného, než jen použít pro sebe Jeho moc.
Ale, žel, milý čtenáři, jak rychle v praxi selháváme, když vyvstane nějaká zkouška! Tyto myšlenky se dají dobře poslouchat a snadno se ukládají na papír (a budiž za to Bohu dík a chvála, že jsou podle Něho pravé), ale jiná věc bývá praxe, když se dostaví zkouška a s ní praktická příležitost. Jenom v praxi se může osvědčit jejich moc a uplatnit jejich požehnání. „Bude-li kdo chtíti vůli Jeho činiti, tenť bude uměti rozeznati, jest-li to učení z Boha.“ (Jan 7,17)
„I řekl Mojžíš lidu: Nebojte se, stůjte a vizte spasení Hospodinovo, kteréž vám způsobí dnes; neboť Egyptských, kteréž jste viděli dnes, neuzříte nikdy více až navěky. Hospodin bojovati bude za vás, a vy mlčeti budete.“ (13-14. v.) „Ztišit se“ je to první postavení, které víra zaujme, když se dostavuje zkouška. Pro tělo a krev je to nemožné. Všichni, kdo poněkud znají nepokojnost lidského srdce, které vidí blížící se zkoušku a těžkost, si budou umět představit, co vše se takovým „ztišením“ rozumí. Lidská přirozenost musí stále něco dělat. Honí se a pachtí sem a tam. Ráda by se chtěla sama nějak uplatnit. A i kdyby se zdálo poněkud opodstatněné ospravedlňování a posvěcování jejího bezcenného počínání, kdybychom jí dali onen působivý a často používaný titul „oprávněné používání prostředků, které jsou právě k dispozici“, přesto v jádře to nebývá nic jiného než pouhé a jasné ovoce naší nevěry, která vždycky vylučuje Boha. Nevidí nic jiného než temný mrak, který si sama utvořila. Nevěra si sama utváří anebo zveličuje těžkosti a pak nás vede k tomu, abychom je sami odstraňovali svou horečnou, ale naprosto neužitečnou činností, která ve skutečnosti kolem nás jenom rozviřuje oblak prachu, bránící nám vidět Boží spasení.
Víra naopak pozdvihuje duši nad takovou těžkost, a to přímo k Bohu a uschopňuje ji „ztišit se“. Svými neklidnými a úzkostlivými snahami beztak nic nezískáme. „My nemůžeme jednoho vlasu učiniti bílého aneb černého“ ani „přidati ku postavě své loket jeden“. (Mat. 5,36 a 6,27) Co mohl dělat Izrael u Rudého moře? Mohli je vysušit? Anebo mohli srovnat hory s rovinou? Mohli zničit egyptská vojska? Jistěže ne. Byli uzavřeni mezi neproniknutelné zdi těžkostí, před nimiž se přirozenost mohla jen třást a cítit svou naprostou nemohoucnost. Ale to byl právě čas pro Boha, aby sám vystoupil a jednal. Jakmile je odstraněna nevěra, může na jeviště vstoupit Bůh. A abychom mohli správně porozumět Jeho činům, musíme se „ztišit“. Každé pohnutí přirozenosti je samo o sobě skutečnou překážkou našeho chápání Božího zásahu v náš prospěch a radosti se z něho.
To pro nás platí v každém úseku naší pozemské dráhy. Platí to pro nás jako pro hříšníky, když pod nemilým tlakem hříchu na naše svědomí býváme v pokušení uchýlit se k nějakým vlastním činům a dosáhnout tak upokojení. Máme se jistě „ztišit“, abychom mohli „vidět spasení Boží“. Vždyť co vůbec můžeme činit v díle zadostučinění za hřích? Mohli jsme být s Božím Synem na kříži? Cožpak jsme spolu s Ním mohli být tam hluboko v „cisterně hlučící“ a v „blátě bahnivém“? (Ž. 40,3) Anebo jsme si snad mohli prorazit cestu až tam nahoru k oné věčné skále, na niž se On postavil ve vzkříšení? Každá správně uvažující mysl jistě hned dozná, že něco takového by bylo opovážlivým rouháním. Pouze Bůh má co činit ve vykoupení, nám pak náleží jenom „stát a vidět spasení Boží“. Již sama skutečnost, že je to Boží spasení, ukazuje, že člověk v něm nemůže naprosto nic učinit. Totéž pro nás však platí i dále od okamžiku, kdy jsme nastoupili putování jako křesťané. V každé nové těžkosti, ať je velká nebo malá, se má naše moudrost ztišit, „stát“, má se vzdát vlastních činů, zato však nalézat sladké odpočívání v Božím spasení. Ani nemáme činit nějaké rozdíly v těžkostech.
Nemůžeme nikdy říkat, že některé těžkosti jsou tak nepatrné, že je můžeme hravě zdolat sami, zatímco v jiných těžkostech nám nemůže pomoci nic jiného než Boží ruka. Ne. Každá těžkost přesahuje naše možnosti a síly. Jsme stejně neschopní změnit barvu jediného svého vlasu, jako jsme neschopní odstranit nějakou horu, – stejně neschopní stvořit jediné stéblo trávy jako stvořit celý svět. Nic z toho nemůžeme učinit, ale všechno to může Bůh. Proto můžeme jen s pevnou vírou být uvrženi na Něho, „kterýž snižuje se, aby všecko spatřoval, což jest na nebi i na zemi“. (Ž. 113,6) Někdy je nám, jako bychom byli vítězoslavně proneseni i nejtěžšími zkouškami, zatímco jindy se chvějeme, kolísáme a býváme sraženi k zemi i tou nejobyčejnější zkouškou. Proč? Protože v prvním případě býváme přinuceni uvalit své břímě na Pána, zatímco v případě druhém se pošetile pokoušíme nést je sami. Křesťan sám v sobě – ovšem uskuteční-li to – se podobá nepracujícímu motoru, kde mnoho peněz na opravu anebo pouze jedno nové nepatrné pérko mívají někdy naprosto stejnou cenu.
„Hospodin bojovati bude za vás, a vy mlčeti budete.“ Jak vzácné ujištění! Jak jedinečně způsobilé uklidnit mysl i před nejděsivějšími těžkostmi a nebezpečími! Pán se staví nejen mezi nás a naše hříchy, ale také mezi nás a věci, kterými procházíme. Tím, co učinil v prvním případě, dává pokoj našemu svědomí, a tím, co koná v druhém případě, udílí pokoj srdci. Každý zkušený křesťan ví, že obě ty věci nejsou jedno a totéž. Je mnoho těch, kdo mají pokoj svědomí, ale nemají pokoj srdce. Nalezli Krista skrze milost a víru, jak se s božskou účinností Své krve postavil mezi ně a všechny jejich hříchy; ale nedovedou stejně prostě skrze víru uskutečňovat, aby On ve Své božské moudrosti, lásce a moci stál mezi nimi a jejich situacemi. Z toho plyne základní rozdíl jak v praktickém stavu duše jednotlivého věřícího, tak i v povaze jeho svědectví. Nic nemůže více oslavit Ježíšovo jméno než tiché odpočívání mysli, plynoucí z toho, že On stojí mezi námi a vším, co by mohlo být nějakým předmětem úzkosti našim srdcím. „Člověka spoléhajícího na Tě ostříháš v pokoji; v pokoji, neboť v Tebe doufá.“ (Iz. 26,3)
Ale někdo se zeptá: „Copak nemáme vůbec nic dělat?“ Odpovědí může být jiná otázka: „Co máme dělat?“ Všichni, kdo se opravdu znají, musí odpovědět: „Nic.“ Jestliže tedy nemůžeme nic dělat, není pro nás lepší „ztišit se“? Jestliže Pán pracuje za nás, není pro nás lepší ustoupit a stát stranou? Chtěli bychom snad běžet před Ním? Chtěli bychom se nějak činně vmísit do okruhu Jeho působení? Měli bychom Jemu vstoupit do cesty? Zde je naprosto neužitečné, aby pracovali dva, jestliže jenom jeden je dokonale schopný učinit vše. Jistěže by nikoho nenapadlo přinést hořící svíčku a myslit si, že tím přidáme jasu slunci svítícímu v pravé poledne; a přece takový člověk by ještě mohl být považován za moudrého ve srovnání s jiným, který se pokouší pomáhat Bohu svou nepokojnou, nemístnou pracovní horlivostí.
Jakmile však Bůh ve Svém velikém milosrdenství otevře cestu, smí na ni víra ihned vstoupit. Ona jen přestává chodit po cestě člověka, aby mohla chodit po Boží cestě. „I řekl Hospodin Mojžíšovi: Co voláš ke Mně? Mluv synům izraelským, ať jdou předce.“ (15. v.) Pouze tehdy, když jsme se naučili „stát“, býváme vskutku schopní vykročit. Pokoušet se o to dřív, než jsme se naučili prvnímu, povede jen k tomu, že se ukáže naše pošetilost a mdloba. Proto je opravdu moudré vždycky, kdykoli se dostaví nějaká těžkost nebo bezradnost, umět „stát“, čekat jen na Boha, a On nám jistě otevře cestu. Po ní pak budeme moci pokojně a radostně „vykročit“. Tam, kde Bůh sám před námi otevírá nějakou cestu, nebývá nejistota, ale každá samozvolená cesta se vždy ukáže jako cesta pochyb a váhání. Neznovuzrozený člověk může chodit se zdánlivě velkou jistotou a pevnou rozhodností po svých vlastních cestách. Ale jednou z nejzákladnějších složek nového stvoření je nedůvěřování sobě a spolu s tím spoléhání na Boha. Jen jestliže naše oči viděly spasení, budeme moci chodit po Jeho cestě. Ale nikdy ji nebudeme moci jasně rozeznat, dokud neskoncujeme s veškerou svou neužitečnou činností.
Je zvláštní moc a krása ve slovech „vidět spasení Hospodinovo“. Už sama skutečnost, že jsme vybízeni „vidět“ Boží spasení, svědčí o tom, že ono je hotové, úplné. Učí nás, že spasení je věc učiněná a zjevená Bohem, na kterou se jen můžeme dívat a z ní se radovat. Není to nějaká věc, kterou by zčásti učinil Bůh a zčásti člověk. Kdyby tomu tak bylo, nemohla by být nazvána Božím spasením. Aby jím spasení bylo, musí být úplně zbaveno všeho, co je z člověka. Člověk v té věci zpravidla neumí dělat nic jiného, než že kolem rozšíří oblak prachu zatemňující výhled na Boží spasení.
„Mluv synům izraelským, ať jdou předce.“ Zdá se, jako by i Mojžíš ustával, jak tomu nasvědčuje otázka Páně: „Co voláš ke Mně?“ Mojžíš sice řekl lidu, aby „stáli a viděli spasení Hospodinovo“, ale jeho vlastní mysl byla dále v hlubokých zkouškách a v opravdovém volání k Bohu. Ale je naprosto neužitečné volat k Bohu, dokud sami něco děláme, stejně jako je neužitečné dělat něco, máme-li čekat. Žel, že to však často tak děláme. Vydáváme se na nějakou cestu, zatímco máme stát, a stojíme, máme-li vykročit. V případě Izraele mohla ovšem v srdci vyvstat otázka: „Kam máme jít?“ Zdálo se, že před nimi leží naprosto nepřekročitelná překážka, která jim brání vykročit. Vždyť jak by mohli jít mořem? V tom byla ona těžkost. Přirozenost by tuto otázku nemohla nikdy vyřešit. Ale smíme si být jisti, že Bůh nám nikdy neudílí žádný příkaz, aby nám spolu s ním nedal také sílu uposlechnout. Skutečný stav srdce může být příkazem vystaven zkoušce, ale duši, která skrze milost je připravena poslechnout, udělí Bůh sílu shůry, aby to mohla učinit. Když Kristus přikázal onomu muži s uschlou rukou, aby ji vztáhl, mohl onen člověk říci: „Jak ji mohu vztáhnout, když visí jako mrtvá?“ On však neříká nic, protože spolu s příkazem a ze stejného zdroje vyšla i moc uposlechnout.
Podobně v případě Izraele vidíme, že spolu s příkazem, aby vykročili, milost opatřila také potřebnou cestu. „Zdvihni hůl svou, a vztáhni ruku svou na moře, a rozděl je; a nechať jdou synové izraelští prostředkem moře po suše.“ (16. v.) Zde byla cesta víry. Boží ruka nám otevírá cestu, abychom učinili první krok, a to je vše, co vždy víra žádá. Bůh nikdy nedává řízení pro dva kroky najednou. Nejprve musím ten jeden krok udělat a pak mi On udělí světlo pro další krok. To udržuje srdce v závislosti na Bohu. „Věrou přešli moře Rudé jako po suchu.“ (Žid. 11,29) Je zřejmé, že moře nebylo rozděleno celé najednou. Kdyby tomu tak bylo, mohli by jít „viděním“ a ne „vírou“. Nepotřebuji přece víru, jestliže mám vyjít a vidím před sebou cestu otevřenou až do konce; ale vyjít a moci udělat jen jeden krok – k tomu je třeba víra. Moře se stále otevíralo, jak postupovali vpřed, takže pro každý další krok museli spoléhat na Boha. Taková je cesta, po níž Pán vedl Svou řídící rukou Svůj vykoupený lid. Prošli temnými vodami smrti a musili shledat, že právě tyto „vody jim byly jako zeď po pravé i po levé straně.“ (22. v.)
Egyptští po takové cestě jít nemohli. Vkročili na ni, protože viděli, že je před nimi otevřená; – u nich to bylo vidění, nikoli víra. „0 čež pokusivše se Egyptští, ztonuli.“ (Žid. 11,29) Když se lidé pokoušejí dělat to, co může vykonat pouze víra, musí se potkat jen s porážkou a zahanbením. Po cestě, na kterou Bůh povolává Svůj lid, nemůže nikdy chodit přirozenost. „Tělo a krev království Božího dědictví dosáhnouti nemohou“ (1. Kor. 15,50), ani nemohou chodit po Božích cestách. Víra je onou velikou, význačnou zásadou Božího království a pouze ona nás může uschopnit k chození po Božích cestách. „Bez víry pak nemožné jest líbiti se Bohu.“ (Žid. 11,6) Zcela zvláštním způsobem Ho oslavujeme, když s Ním, jak se říká, slepě chodíme. Dokazujeme tím, že více důvěřujeme Jeho zraku než svému vlastnímu. Jestliže vím, že Bůh se dívá vpřed místo mne, pak mohu klidně zavřít oči a mohu putovat v svatém klidu a v bezpečí. Pokud jde o lidské věci, víme, že tam, kde je na svém místě nějaká hlídka nebo strážný, mohou ostatní klidně spát. Oč více smíme odpočívat v dokonalém bezpečí my, víme-li, že Ten, který nikdy nedříme ani nespí (Ž. 121,4), má Své oko upřené na nás a Své věčné rámě ovinuté kolem nás!
„I bral se anděl Boží, kterýž byl prvé předcházel vojsko izraelské, a šel zezadu za nimi; neboť hnul se sloup oblakový, kterýž byl před nimi, a stál zezadu za nimi. A přišed mezi vojska Egyptských a vojska izraelská, byl Egyptským oblakem a tmou, Izraelským pak osvěcoval noc, tak aby nepřiblížili se jedni k druhým přes celou noc.“ (19-20. v.) Hospodin se postavil přímo mezi Izraele a nepřítele. To byla jistě mocná ochrana. Dříve než by se farao mohl dotknout jediného vlasu na hlavě některého Izraelity, musel by projít přímo příbytkem Nejvyššího, ano, samým Hospodinem. Takto se Bůh vždycky klade mezi Svůj lid a každého nepřítele, takže žádná proti nim ukovaná zbraň nikdy nic neprospěje. (Srov. Iz. 54,17.) On se postavil mezi nás a naše hříchy, a je naší radostnou výsadou, že Ho smíme nalézat mezi sebou a každou bytostí nebo věcí, která by mohla být proti nám. To je pravá cesta, na níž nalezneme jak pokoj srdce, tak i pokoj svědomí. Věřící se může pustit do pilného a pečlivého hledání svých hříchů, ale nenajde je. Proč? Bůh je mezi ním a jimi. On všechny naše hříchy „hodil za Sebe“ (Iz. 38,17), zatímco nás, vykoupené, zalévá zároveň světlem Své usmířené tváře.
Právě tak může věřící hledat své těžkosti a nenajde je, protože Bůh je mezi ním a jimi. Jestliže tedy oko spočine pouze na Kristu místo spočívání na svých hříších a těžkostech, osladí mu to mnohý hořký kalich a rozjasní mnohou temnou hodinu. Vždycky se však přesvědčujeme, že devět desetin našich zkoušek a starostí je způsobováno zlem, kterého se předem obáváme, nebo které existuje pouze v naší rozhárané a nevěřící mysli. Kéž by každý čtenář znal onen hluboký, pevný pokoj srdce i svědomí, který vyplývá z toho, že máme Krista v celé Jeho plnosti mezi sebou a všemi svými hříchy a všemi svými starostmi.
Je vážné, ale zároveň zajímavé povšimnout si v této kapitole dvojího rázu „sloupu“. Egyptským byl „oblakem a tmou“, ale Izraelitům „osvěcoval noc“. Podobně jako kříž našeho Pána Ježíše Krista! Zajisté i kříž má dvojí charakter. Je základem pokoje věřícího, ale zároveň pečetí rozsudku nad provinilým světem. Tatáž krev, která očisťuje svědomí hříšníka a udílí mu dokonalý pokoj, lpí nesmazatelně na této zemi a dovršuje její vinu. Totéž poslání Božího Syna, které odnímá světu jeho kabát přetvářky a ukazuje, že je naprosto bez omluvy, přiodívá Církev pláštěm spravedlnosti a naplňuje ústa neutuchající chválou. Tentýž Beránek, jenž prchlivostí hněvu předěsí všechna pokolení a všechny vrstvy obyvatel země, bude láskyplnou rukou věčně vodit Své stádo, koupené krví, po zelených pastvách a kolem tichých vod. (Srov. Zj. 6,15-17 s 7,13-17.)
Závěr této kapitoly nám ukazuje Izraelity, jak slaví vítězství na břehu Rudého moře, a faraonova vojska zatopená spoustami jeho vod. Obavy Izraelitů i pyšná vychloubání Egyptských se ukázala jako naprosto bezpodstatná: obojí bylo zničeno slavným Hospodinovým dílem. Tytéž vody, které byly Božímu vykoupenému lidu zdí, se staly faraonovi hrobem. Tak tomu ale bývá vždycky. Ti, kteří chodí vírou, nalézají cestu, po níž se mohou ubírat, zatímco všichni, kteří se o to pokoušejí bez víry, tam najdou svůj hrob. Toto je velmi vážná pravda, kterou ani dost málo neoslabuje skutečnost, že farao jednal v jasném a skutečném nepřátelství proti Bohu, když „se pokusil“ přejít Rudé moře. Vždy se ukáže pravda, že všichni, kteří se pokoušejí napodobovat skutky víry, budou zahanbeni. Blažení všichni, kteří jsou schopní chodit vírou, byť by byli i slabí. Ti jdou cestou nevypravitelného blahoslavenství – cestou, která byla započata, sledována a zakončena s Bohem, i když na ní bylo často zřejmé klesání a mdloby. Ó kéž bychom všichni více rozuměli Boží skutečnosti, tiché vznešenosti a svaté nezávislosti oné cesty!
Nemůžeme opustit obsahem bohatý oddíl této knihy a nezmínit se o 1. Kor. 10,1, kde je nám připomenut „oblak a moře“. „Nechciť pak, abyste nevěděli, bratří, že otcové naši všichni pod oním oblakem byli, a všichni moře přešli, a všichni v Mojžíše pokřtěni jsou v oblace a v moři.“ (1-2. v.) V tomto místě má křesťan mnoho hlubokého, vzácného naučení. Apoštol dále říká: „Ty pak věci ku příkladu nám se staly“ (6. v.), čímž nám je podáno Boží oprávnění pro výklad křtu Izraele „v oblaku a v moři“ jako předobrazu. A jistě je to hluboce významné a prakticky důležité. Jako takto pokřtěný lid nastoupili cestu pouští, kde jim Boží láskyplná ruka opatřovala „duchovní pokrm“ i „duchovní nápoj“. Jinak řečeno, byli obrazně lidem, který byl mrtev Egyptu a všemu, co s tím souviselo. Oblak a moře byly pro ně tím, čím je pro nás Kristův kříž a hrob. Oblak je zabezpečoval před nepřáteli, moře je oddělovalo od Egypta. Podobně nás kříž chrání před vším, co by mohlo být proti nám, a stojíme na nebeské straně prázdného Ježíšova hrobu. Zde začínáme svou cestu pouští, zde začínáme okoušet nebeskou mannu a napájet se z proudů, které tryskají z „duchovní skály“, ubírajíce se jako poutníci vpřed k oné vlasti odpočinutí, o níž nám Bůh mluvil.
Chtěl bych ještě dodat, že čtenář by se měl snažit porozumět rozdílu mezi Rudým mořem a Jordánem. Obě tato rozhraní mají svůj protějšek v Kristově smrti, ale zatímco v Rudém moři vidíme oddělení od Egypta, máme v Jordánu uvedení do Kanaánu. Věřící je nejen oddělen Kristovým křížem od přítomného zlého věku, nýbrž vyšel z Kristova hrobu živ, byl s Ním vzkříšen a posazen v Kristu na nebesích. (Ef. 2,5-6) A tak třebaže je obklopen věcmi Egypta, je podle nynějších zkušeností na poušti, ačkoli zároveň mocí víry se nese vzhůru k onomu místu, kde po Boží pravici sedí Ježíš. Takže věřícímu už jsou odpuštěna nejen všechna přestoupení, nýbrž je též skutečně spojen se zmrtvýchvstalým Kristem v nebesích; není už jen Kristem spasen, nýbrž je s Ním spojen navěky. Nic menšího nemohlo ani uspokojit Boží srdce, ani uskutečnit Jeho plány týkající se Církve.
Jak tomu, milý čtenáři, rozumíme? Věříme tomu? Uskutečňujeme to? Zjevujeme moc těchto skutečností? Chvála budiž za milost, která způsobila, že jsou nezměnitelně pravdivé o každém údu Kristova těla, ať je to oko, oční řasa, ruka nebo noha.
Jejich pravost a skutečnost nezávisí na tom, jak je zjevujeme, jak je uskutečňujeme, nebo jak jim rozumíme, nýbrž na DRAHÉ KRVI KRISTA, která zahladila všechnu naši vinu. Ona položila základ všem radám, které Bůh o nás učinil. Zde je pravé odpočinutí pro každé zlomené srdce a pro každou obtíženou mysl.
Tato kapitola začíná nádhernou písní vítězství Izraele na břehu Rudého moře, kdy viděli „moc velikou, kterouž prokázal Hospodin na Egyptských“. (14,31) Viděli Boží spasení, a proto Mu zpívají chválu a vyprávějí o Jeho mocných skutcích. „Tehdy zpíval Mojžíš a synové Izraelští píseň tuto Hospodinu.“ (1. v.) Až do této chvíle jsme neslyšeli ani jediný tón chvály. Slyšeli jsme jejich křik v největší úzkosti, když se lopotili v cihelnách Egypta, naslouchali jsme jejich volání nevěry, když byli obklopeni tím, co pokládali za nepřekonatelné těžkosti, ale až dosud jsme neslyšeli žádnou píseň chvály. Teprve když jako zachráněný lid viděli, že jsou obklopeni ovocem Božího spasení, propuká celé vykoupené shromáždění v tento vítězoslavný zpěv. Teprve když se vynořili ze svého významuplného křtu „v oblace a v moři“ a mohli hledět na bohaté kořisti vítězství, které ležely rozptýlené kolem nich, bylo slyšeno oněch šest set tisíc hlasů zpívajících píseň vítězství. Vody Rudého moře se valily mezi nimi a Egyptem a oni stáli na břehu jako úplně vysvobozený lid, takže mohli chválit Hospodina.
V tomto jako i ve všem ostatním byli našimi předobrazy. Také my musíme o sobě vědět, že jsme zachráněni v moci smrti a vzkříšení, než vůbec jsme schopní jasně a rozumně velebit. Jestliže toto vědomí chybí, bude se stále v duši projevovat zdrženlivost a nerozhodné váhání, stav, který jistě pramení z neschopnosti vejít do dokonalého díla vykoupení, které je v Kristu Ježíši. Někdo může uznávat skutečnost, že spasení je v Kristu a v nikom jiném; ale to je něco úplně jiného, než uchopí-li se někdo vírou pravého charakteru a základu toho spasení a přivlastní si je. Duch Boží s naprostou jasností zjevuje v Písmě svatém, že Církev je s Kristem spojena ve smrti a vzkříšení; a dále, že vzkříšený Kristus po Boží pravici je mírou a zárukou přijetí Církve. Když tomu uvěří, vyvede to duši úplně z okruhu pochybností a nejistoty. Jak může křesťan pochybovat, když ví, že je před Božím trůnem neustále zastupován Přímluvcem, totiž „Ježíšem Kristem spravedlivým“? (1. Jan. 2,1) Je výsadou i toho nejslabšího údu Boží Církve vědět, že byl Kristem zastupován na kříži, – že všechny jeho hříchy byly vyznány, neseny, odsouzeny a bylo za ně zaplaceno. Taková je před Bohem skutečnost a je-li uchopena vírou, musí přinést pokoj. Ale něco menšího než toto pokoj dát nemůže. U někoho může být vážnost, úzkost a skutečně upřímná touha po Bohu. Takový člověk může být velice zbožný a oddaně střežit všechny předpisy, služby a formy náboženství; ale proto, aby dosáhl vědomí, že jeho svědomí je zcela očištěno od hříchu, není jiný prostředek, než vidět hřích odsouzený, a to na Kristově Osobě – oběti za hřích na zlořečeném dřevě (Žid. 9,26; 10,1–18). Jestliže tam byl hřích odsouzen jednou provždy, má se na to nyní věřící dívat jako na otázku vyřízenou Bohem, a proto na věky. Že tam byl takto odsouzen, je prokázáno vzkříšením Ručitele. „Znám, že cožkoli činí Bůh, to trvá na věky; nemůže se k tomu nic přidati, ani od toho co odjíti. A činí to Bůh, aby se báli obličeje Jeho.“ (Kaz. 3,14)
Ale zatímco se všeobecně připouští, že toto vše je pravda, pokud jde o Církev jako o celek, činí mnohým značné potíže si to přivlastnit osobně. Jsou připraveni povědět s žalmistou: „Jistě žeť jest Bůh dobrý Izraelovi, těm, kteříž jsou čistého srdce. Ale já…“ (Kral.: „Ale nohy mé…“) atd. (Žalm 73,1.2) Dívají se na sebe místo hledění na Krista ve smrti a na Krista ve vzkříšení. Obírají se více svým přivlastňováním si Krista než Kristem samým. Myslí spíše na svou schopnost, než na svůj nárok na Něho. Takto zůstávají stát ve stavu velice skličující nejistoty, a proto nikdy nemohou zaujmout místo šťastných, rozumných velebitelů. Prosí za spasení místo radování se v přesvědčení, že spasení je jejich vlastnictvím. Dívají se na své nedokonalé výsledky v sobě místo hledění na Kristovo dokonalé smíření.
Když tak probíráme jednotlivé části této písně v 15. kapitole 2. Mojžíšovy knihy, nenalézáme nic, co by mluvilo o vlastním já, o jeho činech, řečech, o jeho pocitech nebo o jeho projevech. Vše se týká od začátku až do konce Hospodina. Píseň začíná slovy: „Zpívati budu Hospodinu, neboť (On) jest slavně zveleben; koně i s jezdcem (On) uvrhl do moře.“ (1. v.) Toto je vlastně jádro celé písně. Je to prostý záznam Hospodinových vlastností a skutků. Ve 14. kapitole byla srdce lidu jakoby sevřena přílišným tlakem situace, v níž se nalézali. Ale v 15. kapitole je tlak odstraněn a srdce dávají plný průchod sladkému chvalozpěvu. Vlastní já je zapomenuto, okolnosti jsou ztraceny ze zřetele. Jenom jeden předmět je před jejich zraky a tímto předmětem je sám Pán ve Svém charakteru a Svých cestách. Mohli říci: „Rozveselil jsi mne, Hospodine, skutky Svými, o skutcích rukou Tvých zpívati budu.“ (Žalm 92,5) Toto je pravé velebení. Jenom když ubohé, bezcenné já se vším, co k němu náleží, zmizí našemu pohledu a sám Kristus naplňuje naše srdce, přinášíme pravé velebení. Není přitom vůbec třeba nějaké úsilí tělesné nábožnosti, aby byla v duši vzbuzena pravá zbožnost. Rovněž nejsou vůbec třeba cizí pomůcky tak zvaného náboženství k tomu, aby byl v duši roznícen plamen Bohu libé pocty. Ne, nic takového. Ať se jen srdce obírá Kristovou Osobou a přirozeným výsledkem budou „písně chvály“. Je nemožné, aby oko spočinulo na Něm a duch se přitom nesklonil ve svatém velebení. Jestliže budeme pozorovat klanění zástupů, které obklopují Boží a Beránkův trůn, shledáme, že je vždy vyvoláno projevem některého zvláštního rysu božské výbornosti nebo božského jednání. Tak by tomu mělo být s Církví na zemi. A když tomu tak není, je to proto, že dovolujeme přístup věcem, pro které v oblasti bezoblačného světla a dokonalého požehnání není místo. V každé pravé bohoslužbě je Bůh sám cílem, předmětem a silou velebení.
15. kapitola 2. Mojžíšovy knihy je takto krásným vzorkem písně chvály. Je to mluva vykoupeného lidu vyvyšujícího chválu důstojnou Toho, jenž je vykoupil. „Síla má a píseň má jest Hospodin, nebo vysvobodil mne. Onť jest Bůh můj silný, protož stánek (příbytek) vzdělám Jemu; Onť jest Bůh otce mého, protož vyvyšovati Ho budu. Hospodin jest udatný bojovník, Hospodin jméno Jeho… Pravice Tvá, Hospodine, zvelebena jest v síle, pravice Tvá, ó Hospodine, potřela nepřítele… Kdo podobný Tobě mezi silnými, ó Hospodine? Kdo jest tak, jako Ty, velebný ve svatosti, hrozný v chválách, činící divy? V milosrdenství jsi vedl (Kral.: „zprovodíš“) lid, kterýž jsi vykoupil; laskavě jsi je vedl v síle Své k příbytku svatosti Své…. Hospodin kralovati bude na věky věků.“ (v. 2,3,6,11,13,18) Jak obsažná je tato píseň! Začíná vykoupením a končí slávou. Začíná křížem a končí královstvím. Je to jako krásná duha, která se na jedné straně noří do „utrpení“ a na druhé straně do „slávy za tím“. (1. Petra 1,11) Vše je o Hospodinu. Je to výlev duše způsobený pohledem na Boha a na Jeho milostivé a slavné konání.
Nadto tato píseň nezůstává za skutečným naplněním Božích rad, když čteme: „Ty jsi je vedl v síle Své ke Svému svatému příbytku.“ (13. v.) Lid to mohl říci, ačkoliv právě vstoupil svýma nohama sotva na okraj pouště. Nebyl to výraz nějaké nejisté naděje nebo možné náhody. Nikoli! Když se duše plně obírá Bohem, je uschopněna se vpravit do celé plnosti Jeho milosti, slunit se ve světle Jeho vlídné tváře a těšit se z bohaté hojnosti Jeho milosrdenství a dobroty. Žádný mrak nebrání výhledu, když věřící duše stojí na věčné skále, na kterou ji postavila vykupující láska ve spojení se vzkříšeným Kristem. Prohlédá rozsáhlé klenby Božích nekonečných plánů a cílů a prodlévá u lesku té slávy, kterou Bůh připravil pro všechny, kdo umyli a zbělili své šaty v krvi Beránkově.
To objasňuje onen neobyčejně krásný, vznešený a nevyrovnatelný charakter všech písní chvály, s kterými se setkáváme v Písmě svatém. Stvoření je odsunuto stranou; Bůh je předmětem. Naplňuje celý obzor duše. Není tam nic z člověka, jeho pocitů nebo jeho zkušeností, a proto proud chvály plyne hojně a nepřerušeně. Jak velmi se to liší od některých písní, jež tak často slyšíme zpívat v křesťanských shromážděních a v nichž se tolik zpívá o našich selháních, našich slabostech a naší nedostatečnosti. Skutečností je, že nikdy nemůžeme zpívat s opravdovým duchovním porozuměním a silou, díváme-li se sami na sebe. Vždycky v sobě objevíme něco, co bude působit jako brzda našeho velebení. A zdá se, že to skutečně mnozí považují téměř za křesťanskou milost, jsou-li ustavičně ve stavu pochyb a váhání; a tím také nesou jejich písně zcela charakter jejich stavu. Takoví lidé, jakkoli mohou být upřímní a zbožní, ještě nikdy nevstoupili na pravou půdu velebení. Ještě neskončili sami se sebou – ještě neprošli mořem a ještě nezaujali jako duchovně pokřtěný lid své postavení na břehu v síle vzkříšení. Tak či onak se stále zaměstnávají sami sebou: nehledí na vlastní já jako na ukřižované, jako na věc, s níž Bůh provždy skončil.
Kéž Duch Svatý vede všechny Boží dítky k plnějšímu, jasnějšímu a důstojnějšímu uchopení jejich postavení a výsady jako těch, kdo jsou umyti od svých hříchů v Kristově krvi a představeni Bohu v celé té nekonečné a dokonalé příjemnosti, v níž On stojí jako vzkříšená a oslavená Hlava Své Církve. Pochybnosti a obavy se na ně nesluší, neboť jejich nebeský Ručitel neponechal ani náznak nějakého základu pro pochybnost a obavy. Jejich místo je uvnitř za oponou. „Mají smělost k vjití do svatyně skrze krev Ježíšovu.“ (Žid. 10,19) Jsou snad ve svatyni nějaké pochybnosti a obavy? Copak není zřejmé, že pochybující duch ve skutečnosti bere v potaz dokonalost Kristova díla – díla, kterému Bůh před zrakem všech stvořených bytostí vydal svědectví vzkříšením Krista z mrtvých? Kristus by nemohl opustit hrob, kdyby všechny důvody k obavám a pochybnostem pro Jeho lid nebyly dokonale odstraněny. Je proto vzácnou výsadou křesťana, aby se vždy radoval z plného spasení. Pán sám se stal jeho spasením; a on má jenom užívat ovoce toho, co Bůh sám pro něho vykonal, a stále žít k Jeho chvále v očekávání té doby, kdy „Hospodin bude kralovati na věky věků“. (18. v.)
Ale v této písni je jeden motiv, k němuž bych chtěl nyní upoutat čtenářovu pozornost. – „Onť jest Bůh můj silný, protož stánek (příbytek) vzdělám Jemu.“ Toto je hodné povšimnutí: Když srdce překypuje radostí ze spasení, vyjadřuje svůj zbožný úmysl ohledně „příbytku pro Boha“. Nechť o tom čtenář uvažuje. Bůh přebývající s člověkem je velká myšlenka prostupující Písmo od 2. Mojžíšovy 15 až ke Zjevení. Slyš následující promluvu oddaného srdce: „Jistě že nevejdu do stánku domu svého a nevstoupím na postel ložce svého, aniž dám očím svým usnouti, ani víčkám svým zdřímati, dokudž nenajdu místo Hospodinu, k příbytkům Nejmocnějšímu Jákobovu.“ (Žalm 132, 3-5) Nepokouším se zde sledovat tento předmět; ale chtěl bych vzbudit u svého čtenáře zájem, aby to s modlitbou učinil sám a sledoval tento předmět v Písmě od první zmínky o něm až k onomu duši povznášejícímu oznámení: „Aj, stánek Boží s lidmi, a bydliti bude s nimi, a oni budou lid Jeho, a On Bůh s nimi bude, jsa Bůh jejich. A setře Bůh všelikou slzu z očí jejich.“ (Zjevení 21,3-4)
„Hnul pak Mojžíš lidem Izraelským od moře Rudého a táhli na poušť Sur. I šli tři dni po poušti a nenalezli vod.“ (22. v.) Se vstupem do zkušeností života na poušti jsme postaveni do zkoušky, která ukáže skutečnou míru naší známosti Boha a známosti našeho vlastního srdce. Začátek našeho života jako křesťanů je obyčejně spojen se svěžestí a nadmírou radosti, které jsou velmi brzy vystaveny zkoušce od ostrého závanu pouště; a jestliže potom hluboké vědomí toho, co Bůh pro nás je, nepřevládne nade vším ostatním, jsme velmi lehce nakloněni se zhroutit a „svými srdci se obrátit zpět do Egypta“. (Sk. 7,39) Kázeň pouště je nutná, ale ne proto, aby nám opatřila nárok na Kanaán, nýbrž aby nám dala poznat Boha a naše vlastní srdce; aby nás uschopnila porozumět síle našeho vztahu k Bohu a aby zvětšila naši schopnost radovat se z Kanaánu, až tam skutečně vejdeme. (Viz 5. Moj. 8,2-5)
Zeleň, svěžest a bujný vzrůst jara brzy pominou i se svým zvláštním kouzlem v pálivém horku léta. Ale právě toto horko, které stírá milé stopy jara, vydává vyzrálé a jemné plody podzimu. Tak tomu je také i v životě křesťana; neboť jak víme, existuje hluboká a poučná obdoba mezi zásadami panujícími v říši přírody a zásadami charakterizujícími království milosti, vzhledem k tomu, že obojí je dílem téhož Boha.
Jsou tři různá postavení, ve kterých můžeme Izrael vidět, totiž: v Egyptě, na poušti a v zemi Kanaán. Ve všech těchto postaveních jsou „našimi předobrazy“; ale my se nalézáme ve všech třech současně. Snad se to zdá být paradoxní, ale je tomu tak. Skutečně jsme v Egyptě, jsme totiž obklopeni přirozenými věcmi, které zcela odpovídají přirozenému srdci. Ale poněvadž jsme byli povoláni Boží milostí do obecenství s Jeho Synem Ježíšem Kristem, nalézáme nezbytně podle sklonů a tužeb nové přirozenosti své místo vně všeho, co přináleží k Egyptu7 (to jest k světu v jeho přirozeném stavu) a to nám dává okoušet zkušenosti pouště, či jinými slovy, staví nás to, co se zkušeností týká, na poušť. Přirozenost z Boha žádostivě touží po jiném pořádku věcí – po čistší atmosféře než je ta, která nás obklopuje a dává nám takto cítit, že Egypt je mravní poušť.
To činí naše dny „těžkými“ (Kral.: „nebezpečnými“) časy, jak se vyjadřuje Duch Svatý (2. Tim. 3,1). Vyžaduje to zvláštní energii Ducha Božího a úplné podrobení se autoritě Slova, abychom mohli čelit spojenému vlivu skutečností Egypta a ducha a zásad Babylonu. První působí na přirozené žádosti srdce, zatímco druhé se obrací na přirozenou nábožnost, spojuje se s ní, a tak má velký vliv na srdce. Člověk je nábožensky založená bytost a je zvlášť přístupný dojmům z hudby, sochařství, malířského umění a vlivu náboženských obřadů a ceremonií. Jestliže tyto věci jsou spojeny s plným uspokojením jeho přirozených tužeb – s celou pohodlností a bujností života, pak jenom velká moc Božího Slova a Ducha může někoho zachovat věrným Kristu.
Také bychom si měli povšimnout, že je veliký rozdíl mezi osudem Egypta a osudem Babylonu. Devatenáctá kapitola Izaiáše před nás staví požehnání chovaná pro Egypt. Na konci kapitoly čteme: „A tak bíti bude Hospodin Egypt, aby zbije, uzdravil jej; nebo obrátí se k Hospodinu, a On je vyslyší a uzdraví… V ten den bude Izrael Egyptským a Assyrským jako třetí z nich, i budou požehnáni uprostřed země. Nebo požehná jim Hospodin zástupů, řka: Požehnaný lid Můj Egyptský, a dílo rukou Mých Assur, i dědictví Mé Izrael.“ (22-25. v.)
Velmi rozdílný od toho je závěr dějin Babylonu, ať už se na něj díváme doslovně jako na město, anebo jako na duchovní systém. – „A obrátím jej v dědictví bukačů, a v jezera vod, a vymetu jej pometlem zahynutí, praví Hospodin zástupů.“ (Iz. 14,23) „Nebudou se v něm osazovati na věky, ani bydliti od pokolení až do pokolení.“ (Iz. 13,20) Tolik o Babylonu doslovně. A díváme-li se naň z hlediska obrazného a duchovního, čteme o jeho osudu ve Zjevení 18. Celá kapitola je popisem Babylonu a uzavírá se takto: „I zdvihl jeden silný anděl kámen jako žernov veliký, a hodil jím do moře, řka: Tak prudce uvržen bude Babylon, to město veliké, a nikoli více nebude nalezen.“ (21. v.)
S jak nesmírnou vážností by měla tato slova dopadnout do uší těch, kdo jsou jakýmkoliv způsobem spojeni s Babylonem – to jest s falešnou vyznávající církví! „Vyjděte z něho, lide Můj, abyste neobcovali hříchům jeho, a abyste nepřijali z jeho ran!“ (Zj. 18,4) „Moc“ Ducha Svatého přinese nějakou zvláštní „formu“ nebo se projeví v nějaké zvláštní „formě“; a cílem nepřítele vždy bylo oloupit vyznávající církev o sílu tím, že ji vede k lpění a setrvávání na formě – k uchovávání formy, když všechen duch a život pominul. Takto staví duchovní Babylon. Kameny, z nichž se toto město staví, jsou vyznavači bez života; a malta držící tyto kameny pohromadě je „tvářnost pobožnosti bez síly“. Milý čtenáři, dbejme na to, abychom plně, jasně a s užitkem rozuměli těmto věcem!
Potom však, poněvadž v Božích očích jsme na věky učiněni jedno s Tím, jenž vítězně vstoupil na nebeská místa a zaujal tam Své místo na pravici Majestátu, je naší požehnanou výsadou skrze víru vědět, že jsme tam „posazeni s Ním“. (Ef. 2,6) A tak ačkoliv jsme v Egyptě, co se týká těla, jsme zkušenostmi na poušti, zatímco víra nás současně vede v duchu do Kanaánu a uschopňuje nás k sycení se „obilím země“, to jest Kristem nejen jako Tím, který sestoupil na tuto zemi, ale také jako Tím, který se navrátil zpět do nebe a je tam na trůně ve slávě. (Srv. 1. Tim. 3,16.)
Závěrečné verše této patnácté kapitoly nám ukazují Izraele na poušti. Až do této chvíle se jim zdálo vše být snadnou záležitostí. Na Egypt byly vylity těžké soudy, ale Izrael byl z nich vyňat; egyptská armáda ležela mrtvá na břehu moře, ale Izrael slavil vítězství. To vše bylo pro ně dobré. Ale tvářnost věcí se rychle změnila. Tóny chvály se brzy změnily v hlasy nespokojenosti. „A přišedše do Marah, nemohli píti vod z Marah, nebo byly hořké; protož nazváno jest jméno jeho Marah. Z té příčiny reptal lid na Mojžíše, řka: Co budeme píti?“ (23. a 24. v.) A opět: „I reptalo všechno shromáždění synů Izraelských proti Mojžíšovi a proti Aronovi na poušti. A mluvili jim synové Izraelští: Ó bychom byli zemřeli od ruky Hospodinovy v zemi Egyptské, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme se najídali chleba do sytosti! A teď vyvedli jste nás na tuto poušť, abyste zmořili všecko shromáždění toto hladem.“ (16,2.3)
To byly zkoušky pouště: „Co budeme jísti?“ a „Co budeme píti?“. Vody Marah zkusily srdce Izraele a ukázaly jeho reptavého ducha. Ale Pán jim ukázal, že není žádná hořkost, kterou by On zásahem Své milosti nemohl učinit sladkou. „A ukázal mu Hospodin dřevo, kteréž jakž uvrhl do vod, učiněny jsou sladké vody. Tu vydal jemu práva a soudy a tu ho zkusil.“ (25. v.) Jak krásný obraz nám to skýtá o Tom, jenž byl v nekonečné milosti uvržen do hořkých vod smrti, aby jim pro nás propůjčil věčnou sladkost. Můžeme vpravdě říci, že hořkost smrti pominula a pro nás nezbývá nic, než věčná sladkost vzkříšení.
26. verš před nás staví vážnost této první zastávky Božího vykoupeného lidu na cestě pouští. Právě zde jsme ve velkém nebezpečí, že upadneme do ducha netrpělivosti, vznětlivosti a reptání. Jediným lékem je mít oko ustavičně upřené na Ježíše – „hledět na Ježíše“. (Žid. 12,2) On se zjevuje vždy, buď za to Jeho jméno chváleno, způsobem přiměřeným potřebám Svého lidu; a Jeho lid, místo aby si na okolnosti stěžoval, by je měl považovat za podnět k tomu, aby se o Něho vždy znovu opíral. Takto nám poušť slouží, abychom poznali, co je Bůh. Je to škola, v níž se učíme znát Jeho trpělivou péči a bohaté zdroje pomoci. „Čtyřicet let snášel jejich obyčeje na poušti.“ (Sk. 13,18) Duchovní mysl vždy uzná, že stojí za to potkat hořké vody, aby je Bůh mohl osladit. „Chlubíme se také souženími, vědouce, že soužení trpělivost působí, a trpělivost zkušenost, zkušenost pak naději; a naděje nezahanbuje; nebo láska Boží rozlita jest v srdcích našich skrze Ducha Svatého, kterýž dán jest nám.“ (Řím. 5,3-5)
Avšak poušť má svá Elim, stejně jako svá Marah – své studnice vod a palmy, stejně jako své hořké vody. „I přišli do Elim, kdež bylo dvanácte studnic vod a sedmdesáte palem; i rozbili tu stany při vodách.“ (27. v.) Pán ve Své milosti a něžné péči připravuje pro Svůj putující lid v poušti zelená místa; a ačkoliv to jsou při nejlepším jen oázy, přece jsou občerstvením duchu a povzbuzením pro srdce. Pobyt v Elim byl pozoruhodně vypočten tak, aby ukonejšil srdce lidu a utišil jejich reptání. Příjemný stín palem a občerstvující voda studní Elim přišly po zkouškách v Marah v pravý čas a v předobrazu staví před náš zrak vysokou cenu duchovní služby, kterou Bůh poskytuje Svému lidu zde na zemi. Čísla dvanáct a sedmdesát jsou čísla úzce spojená se službou. (Srov. Luk. 10,1-17; 6,13.)
Ale Elim nebylo Kanaán. Jeho studnice a palmy byly jen předchutí oné blažené země, která ležela až za hranicemi pusté pouště, do níž vykoupený lid právě vkročil. Elim poskytlo jisté občerstvení, ale bylo to občerstvení pouště. Bylo jen pro přechodnou chvíli a z milosti bylo určeno k tomu, aby povzbudilo jejich skleslého ducha, aby jim dodalo sílu pro jejich další cestu do Kanaánu. Jak víme, je tomu právě tak se službou v Církvi. Ta je milostivým opatřením pro naši potřebu, určeným k osvěžení, posilnění a povzbuzení našich srdcí, „až bychom všichni dospěli k jednotě víry a poznání Syna Božího“. (Ef. 4,13)
„Když se pak hnuli z Elim, přišlo všecko množství synů Izraelských na poušť Sin, kteráž jest mezi Elim a Sinai, v patnáctý den druhého měsíce po vyjití z země Egyptské.“ (16,1) Zde nalézáme Izraele ve velmi pozoruhodném a zajímavém postavení. Je stále ještě v poušti, ale je v nejdůležitějším a nejvýznamnějším úseku cesty skrze ni, totiž „mezi Elim a Sinai“. První je místem, kde před tak krátkou dobou okusili osvěžení ze zdrojů božské služby; druhé je místem, kde zcela opustili půdu volné a svrchované milosti a postavili se pod smlouvu skutků. Tyto skutečnosti činí z „pouště Sin“ obzvlášť zajímavý úsek cesty Izraele. Jsou zde viděni jako předměty téže milosti, která je vyvedla z Egypta, a proto jejich reptání okamžitě vychází vstříc božská pomoc. Když Bůh jedná ve zjevení Své milosti, není zde překážka. Proudy požehnání od Něho vycházející plynou bez přerušení dále. Jenom když se člověk sám postaví pod zákon, ztrácí všechno; neboť Bůh mu musí potom dovolit, aby dokázal, jak velké nároky si může činit na základě svých vlastních skutků.
Když Bůh navštívil a vykoupil Svůj lid a vyvedl je z Egyptské země, jistě nebylo Jeho úmyslem nechat je zemřít žízní a hladem na poušti. To měli vědět. Měli se na Něho spolehnout a jít dále s důvěrou k oné lásce, která je tak slavně vysvobodila od hrůz egyptského otroctví. Měli si uvědomit, že je mnohem lépe být na poušti s Bohem, než v cihelnách s faraonem. Lidskému srdci je však velice nesnadné dát svou víru Boží čisté a dokonalé lásce. Má mnohem větší důvěru k Satanu než k Bohu. (Srv. 1. Moj. 3,1-6) Zahleďme se na chvíli na žal a utrpení, bídu a ponížení, jež člověk zakusil jako následek toho, že naslouchal hlasu Satana; a přece neslyšíme nikdy ani slovo nářku na jeho službu, ani tužby uniknout zpod jeho ruky. Člověk není nespokojen se Satanem, ani není unaven jeho službou. Opět a opět sklízí trpké ovoce z polí, na něž jej Satan zavedl, a přece vždy znovu ho vidíme rozsívat totéž símě a dobrovolně podstupovat tytéž práce.
Jak zcela jinak jedná člověk vůči Bohu! Sotva jsme vykročili na Jeho cesty, jsme při prvním náznaku těžkosti nebo utrpení připraveni reptat. Vskutku, v ničem neselháváme tak význačným způsobem, jako v pěstování důvěřivého a vděčného ducha. Deset tisíc důkazů milosrdenství je zapomenuto, jakmile se dostaví jedno lehké strádání. Byly nám cele odpuštěny všechny hříchy (Ef. 1,7; Kol. 1,14), jsme „přijati v Tom Milovaném“ (Ef. 1,6), jsme učiněni dědici Božími a spoludědici s Kristem (Ef. 1,11; Řím. 8,17; Gal. 4,7), očekáváme věčnou slávu (Řím. 8,18-25; 2. Kor. 4,15; 5,4; Filip. 3,20-21; Gal. 5,5; Tit. 2,13; 1. Jan. 3,2 aj.) a k tomu ke všemu je naše cesta poseta nesčetnými projevy milosti. Ale stačí, aby se na obzoru objevil mrak velikosti jen lidské dlaně, a my při spatření tohoto jediného mráčku, který se snad nakonec vyleje na naše hlavy jen k požehnání, hned zapomeneme na bohaté milosrdenství minulosti. Tato úvaha by nás měla vést k hlubokému pokoření v Boží přítomnosti. Jak se nepodobáme v tomto, ani v žádném jiném ohledu našemu požehnanému Vzoru. Pohleďme na Něho – pravého Izraele v poušti – obklopeného divokými zvířaty a postícího se čtyřicet dní. Jak se On zachoval? Reptal? Naříkal na Svůj osud? Přál si být v jiných okolnostech? Nikoli. Bůh byl díl Jeho dědictví a Jeho kalicha. (Žalm 16,5) Proto když se přiblížil pokušitel a nabízel Mu věci nezbytné pro život, slávu, vyznamenání a pocty tohoto života, odmítl to všechno a pevně setrval v postavení naprosté závislosti na Bohu a úplné poslušnosti Jeho Slova. Chléb a stejně tak i slávu chtěl přijmout jen od Boha.
Zcela jinak tomu bylo s Izraelem podle těla! Sotva pocítili utrpení hladu, hned „reptali proti Mojžíšovi a Aronovi na poušti“. Zdá se, jako by v té chvíli skutečně zapomněli, že byli vysvobozeni Hospodinovou rukou, neboť volali: „A teď vyvedli jste (vy) nás na tuto poušť.“ (3. v.) A opět v kapitole 17: „A reptal lid na Mojžíše a mluvil: Proč jsi (ty) vyvedl nás z Egypta, abys nás s syny i dobytky našimi zmořil žízni?“ (3. v.) Takto při každé příležitosti zjevovali ducha hořkosti a nespokojenosti a až příliš jasně ukazovali, jak málo si uvědomují přítomnost svého všemocného a nekonečně milostivého Boha a jak málo se dovedou opřít o Jeho rámě.
Nic nezneucťuje Boha více, než projev reptavého ducha u těch, kteří Mu náležejí. Apoštol to uvádí jako zvláštní známku zkaženosti pohanů, že „když poznali Boha, neslavili Ho jako Boha, ani Jemu neděkovali“. Pak následuje praktický výsledek tohoto nevděčného ducha: „Marní učiněni jsou v myšleních svých, a zatmíno jest nemoudré srdce jejich.“ (Řím. 1,21) Srdce, které v sobě nedrží vědomí vděčnosti za Boží dobrotu, se rychle stává „temným“. Takto ztratil Izrael vědomí o tom, že je v Božích rukou. To vedlo, jak se dalo očekávat, ke stále hustší temnotě, neboť v jednom z dalších úseků svých dějin říkají: „A proč Hospodin vede nás do země té, abychom padli od meče, ženy naše i dítky naše aby byly v loupež?“ (4. Moj. 14,3) To je cesta, po níž půjde duše, které ztratila obecenství s Bohem. Nejprve ztratí vědomí o tom, že je v Božích rukou ke svému požehnání a nakonec si myslí, že je v těchto mocných rukou ke svému neštěstí. Jak žalostný pokrok!
Poněvadž však Izrael byl předmětem milosti, učinil Bůh obdivuhodné opatření, aby jejich potřebám vyšel vstříc; a naše kapitola skýtá obdivuhodný popis těchto opatření: „I řekl Hospodin Mojžíšovi: Aj, já dám vám chleba s nebe jako déšť.“ (4. v.) Krátce před tím, zahaleni do ledového mraku své nedověry, řekli: „Ó bychom byli zemřeli od ruky Hospodinovy v zemi Egyptské, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme se najídali chleba do sytosti!“ (3. v.) Ale nyní slyšíme slova: „chléb z nebe“. Jak požehnaný protiklad! Jak udivující rozdíl mezi hrnci masa, pórem, cibulí a česnekem Egypta a touto nebeskou mannou – „chlebem mocných“! (Žalm 78,25) První náleželo zemi, druhé nebi.
Ale tento nebeský pokrm byl pak nutně zkušebním kamenem stavu Izraele, jak čteme: „Abych ho zkusil, bude-li choditi v zákoně Mém, či nebude.“ (4. v.) Bylo zapotřebí srdce odvyklé vlivům Egypta, aby byli spokojeni a těšili se z „chleba z nebe“. Víme, že Izraelský lid nebyl s tímto chlebem spokojen, ale pohrdali jím nazývajíce jej „chlebem ničemným“ (4. Moj. 21,5) a toužili po mase. Tím dokazovali, jak málo byla jejich srdce osvobozena od Egypta a nakloněna k chození v Božím zákoně. „Ve svých srdcích se obrátili zpět do Egypta.“ (Sk. 7,39) Ale místo aby se tam dostali zpět, byli nakonec přestěhováni za Babylon. (Sk. 7,43) To je vážná a prospěšná lekce pro nás křesťany: Jestliže ti, kdo byli vykoupeni z tohoto přítomného zlého věku, nechodí s Bohem s vděčností v srdci a nejsou spokojeni s opatřeními, která Bůh pro Své vykoupené v poušti učinil, jsou v nebezpečí pádu do nástrah vlivu Babylonu. To je vážná myšlenka. Abychom se mohli sytit chlebem z nebe, je k tomu zapotřebí nebeská chuť. Přirozenost v tomto pokrmu nenachází žádnou chuť; vždy bude toužit po Egyptu, a proto musí být držena v poddanosti. Jako pokřtění v Kristovu smrt, „s Ním pohřbeni skrze křest a spoluvzkříšeni skrze víru v mocnou sílu Boží“ (Řím. 6,3; Kol. 2,12) máme výsadu sytit se Kristem jako „chlebem života, který sestoupil s nebe“. (Jan 6,48.50) Naší potravou na poušti je Kristus, tak jak je nám skrze psané Slovo Duchem Svatým představován; zatím k našemu duchovnímu osvěžení sestoupil Duch Svatý jako drahé ovoce udeřené Skály, to jest pro nás zbitého Krista. To je náš vzácný podíl na poušti tohoto světa.
Nyní je zřejmé, že abychom se mohli těšit z tohoto podílu, musí být naše srdce odloučena od všeho, co náleží tomuto přítomnému zlému věku a co je nám vlastní jako v těle žijícím lidem. Světské srdce a tělesné smýšlení nenajdou ve Slovu Krista. A kdyby Ho mohly najít, tak by se z Něho nemohly těšit. Manna byla tak čistá a jemná, že nemohla snést dotek se zemí. Padala na rosu (viz 4. Moj. 11,9) a musela být sbírána před východem slunce. Každý musel být proto brzy vzhůru a hledat svou denní porci potravy. Zrovna tak tomu je i s Božím lidem. Nebeská Manna musí být sbírána čerstvá každého jitra. Včerejší Manna není nic platná pro dnešek, ani dnešní pro zítřek. Musíme se živit Kristem každý den s novou energií Ducha, neboť jinak přestaneme růst. Nadto musíme učinit Krista svým prvním předmětem. Musíme Ho hledat „časně“, dříve než „jiné věci“ zaberou náš čas a zaujmou naše přístupné srdce. Žel, mnozí z nás v tom velmi chybujeme. Dáváme Kristu druhé místo a následkem je naše slabost a vyprahlost. Ten stále bdělý nepřítel využívá naší duchovní pohodlnost a olupuje nás o požehnání a sílu, které plynou ze sycení Kristem. Nový život věřícího může být živen a udržován jenom Kristem. „Jakož Mne poslal ten živý Otec, a Já živ jsem skrze Otce, tak kdož jí Mne, i on živ bude skrze Mne.“ (Jan 6,57)
Milost Pána Ježíše Krista, který sestoupil z nebe, aby byl potravou Svého lidu, je pro obnovenou duši nevýslovně vzácná; ale abychom se takto z Něho mohli těšit, musíme být na poušti jako ti, kteří jsou pro Boha odděleni v síle dokonaného vykoupení. Jestliže kráčím pouští s Bohem, budu spokojen s potravou, kterou mi On podává; a touto potravou je Kristus, ten z nebe přišlý. „Obilí země Kanaán“ jako předobraz ukazuje na v nebe vystoupivšího a oslaveného Krista. Jako takový je vhodnou potravou pro ty, kdo skrze víru vědí, že jsou spolu s Ním vzkříšeni a posazeni v nebeských místech. Ale Manna, to jest z nebe sestoupivší Kristus, je potřebná pro Boží lid v jeho životě a zkušenostech na poušti. Jako lid putující zde po této zemi potřebujeme Krista, který tu také byl jako poutník; jako lid jsoucí v duchu v nebi, máme Krista, který je též v tomto místě. To snad pomůže k osvětlení rozdílu mezi mannou a obilím země. Není to otázka vykoupení; to máme v krvi kříže a jenom tam. Jedná se prostě o opatření, které Bůh učinil vzhledem k různým postavením Svého lidu, ať už zápasícího na poušti nebo v duchu se zmocňujícího nebeského dědictví.
Jak výstižný obraz nám podává Izrael na poušti! Egypt byl za nimi, Kanaán před nimi a písek pouště kolem nich, zatímco oni sami měli vzhlížet k nebi pro svou denní potravu. Poušť neposkytovala Božímu Izraeli ani stéblo trávy, ani kapku vody. V Hospodinu samém byl jejich podíl. Jak je to výstižný obraz Božího putujícího lidu tímto pustým světem! Nemají zde nic. Jejich život, poněvadž je nebeský, může být udržován jen nebeskými věcmi. Ačkoli jsou ve světě, nejsou ze světa, poněvadž je Kristus vyvolil ze světa. Jako pro nebe narozený lid jsou na cestě k místu svého narození a jsou živeni potravou odtud seslanou. Jdou jenom nahoru a vpřed. Sláva vede pouze tímto směrem. Je naprosto marné obracet své oko směrem k Egyptu; tam nelze spatřit ani paprsek slávy. „Obrátili se tváří k poušti, a aj, sláva Hospodinova ukázala se v oblaku.“ (10. v.) Hospodinův vůz byl také v poušti a všichni, kdo si přáli být s Ním v obecenství, tam museli být rovněž a v tomto případě musela být jejich pokrmem manna a nic jiného.
Manna byla zvláštní potrava, které nějaký Egypťan nemohl rozumět, nemohl ji ocenit, ani z ní žít. Ale ti, kdo byli „pokřtěni v oblaku a v moři“, jestliže prakticky žili ve shodě s tímto významným křtem, se z ní mohli těšit a živit se jí. Tak je tomu nyní s pravým věřícím. Světský člověk nemůže pochopit, jak věřící žije. Jak život věřícího sám, tak i to, čím je udržován, leží zcela mimo oblast i toho nejostřejšího pohledu přirozenosti. Kristus je život křesťana a on z Krista žije. Skrze víru se sytí výbornostmi Toho, jenž ačkoliv jsa „Bůh nade všecky, požehnaný na věky“ (Řím. 9,5), „přijal způsob služebníka a byl podobný lidem učiněn“. (Fil. 2,7) Sleduje Jeho stopy od Otcova lůna až ke kříži a od kříže k trůnu a v každém úseku Jeho cesty a v každém postavení Jeho života v Něm nalézá drahocennou potravu pro svého nového člověka. I když okolí křesťana je ve skutečnosti Egypt, přece je mravně suchou pouští, která obnovenému duchu nemůže nic poskytnout, a tou měrou, jakou si zde duše nalézá prostředky k obživě, jsou pak brzděny její pokroky v duchovním životě. Jediný prostředek obživy, který nám Bůh připravil, je nebeská Manna, a tou by se pravý věřící měl vždy znovu sytit.
Je hluboce zarmucující, setkáme-li se s křesťany, kteří hledají věci tohoto světa. To jasně dokazuje, že nebeská Manna se jim „zošklivila“ a že ji považují za „ničemný chléb“. Slouží tomu, co měli umrtvovat. Činnost nového života se projevuje ve spojení se „svléknutím starého člověka se skutky jeho“ (Kol. 3,9), a čím více je to uskutečňováno, tím více budeme toužit po tom, abychom se sytili pravou Mannou. Jako v přirozeném životě zvýšená činnost zvětšuje naši chuť k jídlu, tak i v duchovním životě se zvětšuje potřeba sytit se Kristem tou měrou, jakou uvádíme do činnosti své obnovené schopnosti. Vědět, že v Kristu máme život spojený s plným odpuštěním a přijetím před Bohem je jedna věc. Ale zcela něco jiného je být s Ním v obecenství ze zvyklosti, vírou se Jím sytit, činit z Něho jedinou potravu pro své duše. Je velmi mnoho lidí, kteří vyznávají, že v Ježíšovi nalezli odpuštění a pokoj, a ve skutečnosti se sytí mnoha různými věcmi, které s Ním nemají nic společného. Sytí svého ducha novinami a různou lehkovážnou četbou bezduché literatury dne. Najdou tam Krista? Sděluje Duch Svatý těmito prostředky duši něco o Kristu? Jsou toto ony čisté kapky rosy, s nimiž sestupuje nebeská Manna, kterou Bůh dává za pokrm Svému vykoupenému lidu na poušti? Nikoli. Jsou to spíše ty hrubé věci, v nichž nachází potěšení tělesně smýšlející člověk. Jak by ale potom z nich mohl být živ pravý křesťan? Slovo Boží nás poučuje, že věřící s sebou nese dvě přirozenosti; a zde vyvstává otázka, která z těchto dvou přirozeností je sycena světskou četbou? Odpověď může být jen jedna. Nuže, o kterou z těch dvou si přeji pečovat? Mé chování zajisté podá nejpravdivější odpověď na tuto otázku. Jestliže si upřímně přeji růst v životě z Boha – jestliže mým velkým cílem je být připodobňován Kristu a Jemu být oddán – jestliže vážně toužím po tom, aby Boží království ve mně rostlo, budu bezpochyby vyhledávat vždy tu potravu, kterou Bůh připravil pro podporu mého duchovního růstu. Skutky, které člověk činí, jsou vždy nejpravdivějším ukazatelem jeho tužeb a úmyslů. Proto jestliže vidím, že některý vyznávající křesťan zanedbává Bibli a přece si nalézá hojnost času – často ze svých nejvzácnějších chvil – pro lehkou literaturu, není pro mne těžké posoudit pravý stav jeho duše. Jsem si jist, že nemůže být duchovní – nemůže se živit Kristem, pro Něho žít a být Mu svědectvím.
Kdyby některý Izraelita zanedbal za časného jitra nasbírat svou denní porci Bohem určené potravy, rychle by přestal dostávat sílu pro pokračování v cestě. Tak je tomu i s námi. Musíme učinit Krista prvním předmětem hledání své duše, jinak náš duchovní život bude nevyhnutelně upadat. Nemůžeme se ani sytit pocity a zkušenostmi spojenými s Kristem, poněvadž tyto jsou proměnlivé a prchavé a nemohou tedy tvořit naši duchovní potravu. Kristus to byl včera, musí to být Kristus dnes a Kristus to musí být provždy. Nadto nepostačí sytit se zčásti Kristem a zčásti jinými věcmi. Jako v otázce získání života je to Kristus sám, tak v jeho praktickém žití to musí být Kristus sám. Jako nemůžeme nic směšovat s tím, co život udílí, tak také nemůžeme přiměšovat nic k tomu, co jej udržuje.
Je úplná pravda, že v duchu a skrze víru se můžeme už nyní sytit vzkříšeným a oslaveným Kristem, který vstoupil na nebe v moci dokonaného vykoupení, tak jak je předobrazen „úrodami země“. (Viz Jozue 5) A nejen to, ale víme, že když Boží vykoupení vejdou na ona pole slávy, odpočinku a nesmrtelnosti, jež leží na druhé straně Jordánu, skoncují ve skutečnosti s potravou pouště; ale nebudou u konce s Kristem, ani se vzpomínkou na to, co tvořilo onu zvláštní potravu jejich života na poušti.
Izrael nikdy neměl při hojnosti mléka a medu země Kanaán zapomenout, co tvořilo jeho potravu po dobu čtyřiceti let pobytu na poušti. „Toť jest, což přikázal Hospodin: Naplň gomer tou mannou, aby chována byla na budoucí věky vaše, aby viděli pokrm, kterýž jsem vám dával jísti na poušti, když jsem vás vyvedl ze země Egyptské. I řekl Mojžíš Aronovi: Vezmi jedno věderce, a vsyp do něho plné gomer manny; a nech ji před tváří Hospodinovou, aby chována byla pro budoucí věky vaše. A protož jakž byl přikázal Hospodin Mojžíšovi, nechal ji Aron před svědectvím, aby tu chovaná byla.“ (v. 32-34) Jak vzácná upomínka na Boží věrnost! Nenechal je zemřít hlady, jak to jejich nevěřící srdce předvídala. Dštil jim chléb s nebe, sytil je potravou mocných, bděl nad nimi s něžností matky, trpělivě je snášel, nesl je na křídlech orličích, a kdyby jen šli dále po půdě milosti, uvedl by je do věčného vlastnictví všech zaslíbení učiněných jejich otcům. Džbán naplněný mannou, obsahující jednu denní porci pro jednoho člověka a postavený před Pána chová mnoho pravd pro naše poučení. Nebyl v něm žádný červ, ani cokoliv nakažujícího. Bylo to svědectví o Hospodinově věrnosti, jak se postaral o ty, které vykoupil z ruky nepřítele.
Ale nebylo tomu tak, když si ji někdo nahromadil sám pro sebe. Potom se brzy projevily příznaky zkaženosti. Jestliže si osvojujeme pravdu a skutečnost svého postavení, nemůžeme si dělat pro sebe zásoby. Naší výsadou je den za dnem poznávat vzácnosti Krista jako Toho, který sestoupil s nebe, aby dal světu život. Kdyby však někdo chtěl na to zapomenout a shromažďoval by si zásobu pro zítřejší den, tj. chtěl by si uchovávat pravdu přesahující jeho současnou potřebu pro pozdější dobu, místo aby ji využil k obnovení své síly, tu tato pravda jistě propadne zkáze. To je pro nás užitečná lekce. Učit se pravdě je hluboce vážná věc, neboť není zásada, o níž vyznáváme, že jsme se jí naučili, abychom ji nemuseli prokázat prakticky. Bůh z nás nechce mít teoretiky. Člověk se často chvěje, když slyší některé duše, jak ve svých modlitbách nebo při jiných příležitostech činí vysoká vyznání a vyslovují slova nejhlubší oddanosti, protože se musí obávat, že až přijde hodina zkoušky, nebudou mít potřebnou sílu, aby vykonaly to, co jejich rty vyslovovaly.
Je zde velké nebezpečí, že rozum přeroste svědomí a náklonnosti.
Odtud pramení zdání, že mnozí od začátku až k určitému bodu činí tak rychlé pokroky, ale dále nedosáhnou a zjevně jdou zpět. Jsou jako Izraelita, který sbíral více manny, než bylo potřebí k obživě na jeden den. Při sbírání nebeské potravy vypadal asi mnohem pilnější než ostatní; ale přesto každé zrno nad denní potřebu bylo nejen neužitečné, ale mnohem horší než to, protože „zčervivělo“. Tak je tomu s křesťanem. To, co dostal, musí použít – musí se sytit Kristem jako předmětem současné potřeby a tato potřeba se mění ve skutečnou službu. Charakter a cesty Boží, Kristova vzácnost a krása a živé hloubky Slova jsou odkryty pouze víře a potřebě. Jen tehdy, upotřebíme-li co nám bylo dáno, můžeme dostat více. Cesta věřícího má být praktickou cestou, a právě zde tak mnozí z nás ztroskotávají. Často vidíme, že ti, kteří jdou v teorii vpřed nejrychleji, jsou v praktické části a zkušenostech nejpomalejší, protože to je dílo spíše rozumu, než srdce a svědomí. Vždy bychom měli mít na paměti, že křesťanství není souhrn názorů, systém dogmat a učení. Je to především živá skutečnost, – osobní, praktická. Je to mocná věc, která se zjevuje ve všech událostech a okolnostech denního života, rozlévá svůj posvěcený vliv na celý charakter a praktický život a udílí nebeský tón všem vztahům, do nichž můžeme být Bohem povoláni. Slovem, je tím, co vyplývá ze skutečnosti, že jsme s Kristem spojeni a Jím se obíráme. To je křesťanství. Můžeme mít jasné náhledy, správné pojmy a zdravé zásady, aniž bychom přitom měli obecenství s Ježíšem. Ale pravověrné vyznání víry se bez Krista vždy prokáže jako studená, suchá a mrtvá věc.
Křesťanský čtenáři, dbej pozorně na to, abys byl nejen Kristem spasen, ale abys také byl z Něho živ. Učiň Ho denní potravou své duše. Hledej Ho „časně“ a hledej „jen“ Jeho. Jestliže něco upoutává tvoji pozornost, ptej se: „Přinese to mému srdci Krista? Zjeví Ho to mé mysli a přivede mne to blíž k Jeho Osobě?“ Jestliže ne, zavrhni to ihned; ano, zavrhni tu věc ihned, i kdyby se ti představovala v nejkrásnějším světle a opírala se o nejváženější lidské autority. Jestliže je skutečně tvým přáním jít kupředu v životě z Boha, činit duchovní pokroky a pěstovat osobní obecenství s Kristem, tu vážně vybídni své srdce, aby tak učinilo! Učiň Krista svou obvyklou potravou, jdi, sbírej Mannu padající na kapky rosy a syť se jí s chutí zostřenou bdělým chozením s Bohem po této poušti. Kéž tě v tom ve všem hojně posílí Boží bohatá milost skrze Ducha Svatého.8
V naší kapitole máme ještě jeden předmět, o němž se zmíníme, totiž zavedení soboty v souvislosti s mannou a postavením Izraele, jak je zde předloženo. Od druhé kapitoly 1. Mojžíšovy knihy až k této kapitole nenalézáme žádnou zmínku o tomto předmětu. To je pozoruhodné. Ábelova oběť, Enochovo chození s Bohem, Noémovo kázání, Abrahamovo povolání spolu s podrobným vypravováním Izákova, Jákobova a Josefova příběhu to vše je nám sděleno; ale nikde není zmínka o sobotě až do okamžiku, kdy vidíme Izrael uznaný jako národ ve spojení s Hospodinem a pod odpovědností z toho vyplývající. Sobota byla přerušena v Eden. Zde ji nalézáme opět ustanovenou pro Izraele v poušti. Ale žel, člověk nemá srdce pro Boží odpočinek. „Stalo se pak dne sedmého, že vyšli někteří z lidu sbírat, a nenašli. Tedy řekl Hospodin Mojžíšovi: I dokud zpěčovati se budete přikázání Mých ostříhati a zákonů Mých? Viztež, žeť Hospodin vám dal sobotu, a proto On vám dává v den šestý chleba na dva dny. Zůstaňte každý v svém, aniž kdo vycházej z místa svého v den sedmý.“ (v. 27-29) Bůh chtěl, aby se Jeho lid těšil z blaženého odpočinku s Ním. Chtěl jim dát odpočinek, potravu a osvěžení i na poušti. Ale srdce člověka není nakloněno k tomu, aby odpočinulo s Bohem. Lid si dovedl pamatovat a mluvit o době, kdy v Egyptě „sedávali nad hrnci masa“ (3. v.), ale nedovedl ocenit blaženost sedění ve svých stanech, těšení se s Bohem z „odpočinku svaté soboty“ a sycení se přitom nebeskou mannou.
A všimněme si též, že sobota je zde předložena jako dar. – „Hospodin vám dal sobotu.“ (29. v.) Dále ji v této knize nalezneme danou jako zákon doprovázený zlořečením a soudem v případě neposlušnosti. Ale ať padlý člověk obdrží výsadu nebo zákon, požehnání nebo zlořečení, všechno je jedno. Jeho přirozenost je zlá. Nemůže s Bohem ani odpočívat, ani pro Něho pracovat. Když Bůh působí a připraví mu odpočinek, nechce na tomto odpočinku mít účast; a když ho Bůh vybízí k činnosti, nechce konat to, co Bůh od něho vyžaduje. Takový je člověk. Nemá srdce pro Boha. Umí použít sobotu jako něco ke svému vlastnímu vyvýšení nebo jako znamení své vlastní nábožnosti, ale obrátíme-li se ke 2. Moj. 16, shledáme, že si nedovede cenit Boží sobotu jako dar, a obrátíme-li se k 4. Moj. 15,32–36, vidíme, že ji nedovede zachovávat jako zákon.
Nicméně víme, že sobota, jako i manna, byla předobrazem. Sama o sobě byla skutečným požehnáním – darem milosti z ruky milujícího a milostivého Boha, který chtěl ulehčit námahu a práci země obtížené hříchem tím, že jeden den ze sedmi dal k odpočinku. Ať se díváme na ustavení soboty jakkoli, musíme vidět, že je plné bohatého milosrdenství – ať už vzhledem k člověku nebo ke zvířectvu. A ačkoliv křesťané zachovávají „první den týdne“, „den Páně“, a s ním spojují jeho zvláštní zásady, přece je tu milostivá prozřetelnost stejně pozoruhodná a žádná mysl ovládaná správnými pocity by se ani na okamžik nesnažila překážet takovéto význačné milosti. „Sobota byla učiněna pro člověka“, a ačkoliv ji člověk nikdy nezachovával tak, aby to odpovídalo Boží myšlence o ní, nesnižuje to milost, která září z jejího ustanovení, ani ji to nezbavuje hlubokého významu jako předobrazu onoho věčného odpočinku, který zůstává pro Boží lid, nebo jako stínu té lásky, z níž se víra nyní těší v Osobě a díle vzkříšeného Krista.
Pisatel těchto řádků nemá úmysl se jakkoli dotýkat milostivého zřízení jednoho dne odpočinku pro lidi a pro stvoření a ještě méně chtít popírat to oddělené místo, jež v Novém Zákoně zaujímá den Páně. Nic není jeho úmyslům vzdálenější. Jako člověk si příliš cení dne odpočinku a jako křesťan se příliš raduje ze dne Páně, než aby mohl napsat nebo říci jedinou slabiku, která by tomu či onomu přinesla újmu. Jen by chtěl žádat čtenáře, aby s nestrannou myslí zvážil na vahách Písma Svatého každý řádek a každý výrok zde uvedený a aby si nevytvářel žádný ostrý úsudek předem.
Dá-li Pán, budeme se tímto předmětem zabývat opět ve svých dalších úvahách. Kéž se naučíme více si cenit odpočinku, který pro nás náš Bůh připravil v Kristu. A těšíme-li se z Něho jako ze svého odpočinku, smíme se Jím sytit jako „skrytou Mannou“ (Zj. 2,17) položenou do vnitřní svatyně v síle vzkříšení jako svědectví o tom, co Bůh pro nás vykonal, když ve Své nekonečné milosti přišel na tento svět, abychom mohli před Ním stát podle Kristovy dokonalosti a navěky se mohli sytit z Jeho nevýslovných bohatství.
„Tedy když se odebralo všecko shromáždění synů Izraelských z pouště Sin, po stanovištích svých vedle rozkazu Hospodinova, položili se v Rafidim, kdež nebylo vod, kteréž by lid píti mohl. Protož domlouval se lid na Mojžíše, pravě: Dejte nám vody, abychom pili. Jimž odpověděl Mojžíš: Proč se na mne domlouváte? Proč pokoušíte Hospodina?“ (kap. 17,1.2) Kdybychom neznali něco o pokořujícím zlu svých vlastních srdcí, byli bychom asi na rozpacích, jak vysvětlit podivuhodnou necitelnost Izraele ke vší dobrotě, věrnosti a mocným Božím skutkům. Právě viděli chléb sestupující s nebe, aby nasytil šest set tisíc lidí v poušti, a nyní jsou odhodláni kamenovat Mojžíše za to, že je vyvedl na poušť, aby je nechal zemřít žízní. Nic nemůže překonat hroznou nevěru lidského srdce, kromě nade vše se rozhojňující Boží milosti. Pouze v této milosti můžeme nalézt odpočinutí od stále vzrůstajícího pocitu o své zlé přirozenosti, kterou okolnosti zjevují. Kdyby byli Izraelští přepraveni z Egypta přímo do Kanaánu, nezažili by tak smutné důkazy toho, co je lidské srdce, a v důsledku toho by se pro nás nestali tak výstižnými příklady a před-obrazy. Jejich čtyřicetileté putování pouští nám poskytuje bohaté množství varování, napomenutí a poučení. Mezi mnoha jinými věcmi také poznáváme neměnící se náklonnost lidského srdce nedůvěřovat Bohu. Všecko je mu vhod, jen ne Bůh. Raději se bude opírat o pavučinu z lidských zdrojů, než o rámě všemocného, vševědoucího a nekonečně milostivého Boha. Ten nejmenší mráček je víc než postačitelný, aby jeho zraku zakryl světlo Boží tváře. Právem se proto mluví o „srdci zlém a nevěrném,“ které se vždy ukáže být ochotné „odstoupit od Boha živého“. (Žid. 3,12)
Je zajímavé povšimnout si obou velkých otázek, které nedověra vyzvedá v této i v předcházející kapitole. Jsou to přesně tytéž otázky, které každého dne povstávají v nás a okolo nás, totiž: „Co budeme jísti?“ a „Co budeme píti?“. Lid nepřipojuje ještě třetí otázku tohoto druhu: „Čím se budeme odívati?“ Ale jsou zde otázky pouště: „Co?, Kde?, Jak?“. Víra má krátkou a srozumitelnou odpověď na všechny tři: Bůh! Vzácná, dokonalá odpověď! Kéž by pisatel i čtenář dokonaleji poznali její sílu a plnost! Jistě máme zapotřebí, abychom ve chvílích zkoušky pamatovali, že „pokušení vás nezachvátilo, než lidské. Ale věrný jest Bůh, kterýž nedopustí vás pokoušeti nad vaši možnost, ale způsobí s pokušením také i vysvobození, abyste mohli snésti.“ (1. Kor. 10,13) Kdykoliv se dostaneme do zkoušky, můžeme mít důvěru, že se zkouškou tu je i východisko, a vše, co potřebujeme, je zlomená vůle a prostší oko, abychom toto východisko viděli.
„Tedy volal Mojžíš k Hospodinu, řka: Což mám činiti s tím lidem? Však již tudíž ukamenují mne. I řekl Hospodin Mojžíšovi: Jdi před lidem, pojma s sebou ze starších Izraelských; hůl také svou, kterouž jsi udeřil v vodu, vezmi do ruky své a jdi. Aj, já státi budu před tebou tam na skále, na Orébě; i udeříš v skálu, a vyjdou z ní vody, kteréž bude píti lid. I učinil tak Mojžíš před očima starších Izraelských.“ (4-6. v.) Takto se vše setkává s nejdokonalejší milostí. Každé reptání přivodí její nové zjevení. Zde máme osvěžující proud řinoucí se z udeřené skály – krásný předobraz Ducha daného jako ovoce Kristovy dokonané oběti. V 16. kapitole máme obraz Krista přicházejícího z nebe na zem, aby dal světu život. V 17. kapitole máme předobraz Ducha Svatého „vylitého“ na základě Kristova skončeného díla. „Pili zajisté z duchovní Skály, kteráž za nimi šla. Ta pak Skála byl Kristus.“ (1. Kor. 10,4) Ale kdo mohl pít, než byla Skála udeřena? Izrael mohl na skálu hledět a přitom zemřít žízní; dokud nebyla udeřena Boží holí, nemohla poskytnout žádné občerstvení. To je zcela jasné. Pán Ježíš Kristus byl středem a základem všech Božích rad o lásce a milosrdenství. Skrze Něho mělo k člověku plynout všechno požehnání. Proudy milosti měly vytékat od „Beránka Božího“; ale k tomu bylo třeba, aby Beránek byl zabit – aby se dílo kříže stalo dokonanou skutečností: teprve tehdy se mohly tyto věci uskutečnit. Až když Skála věku byla rozpolcená Hospodinovou rukou, byla široce otevřena stavidla věčné lásky a hynoucí hříšníci byli svědectvím Ducha Svatého pozváni, aby „hojně pili“, aby pili hluboce a zdarma. „Dar Ducha Svatého“ (Sk. 2,38) je výsledkem Synova dokonaného díla na kříži. „Zaslíbení Otce“ (Lukáš 24,49) se nemohlo naplnit, dokud Kristus nezaujal Své místo po pravici Majestátu v nebi, když způsobil dokonalou spravedlnost, uspokojil všechny požadavky svatosti, zvelebil a uctil zákon, nesl všechen Boží hněv proti hříchu, vzal smrti moc a připravil hrob o jeho vítězství. Vykonav toto vše, „vstoupiv na výsost, jaté vedl vězně a dal dary lidem. Ale to, že vystoupil, co jest, jediné že i sstoupil prvé do nejnižších stran země? Ten, kterýž sestoupil, Onť jest, kterýž i vstoupil vysoko nade všecka nebesa, aby naplnil všecko.“ (Ef.4,8-10; Žalm 68,19)
Toto je provždy pravým základem pokoje, požehnání a slávy Církve. Dokud skála nebyla udeřena, byl proud uzavřen a člověk nemohl nic dělat. Která lidská ruka by mohla vyvést vodu z tvrdé skály? A tak se můžeme ptát: Jaká lidská spravedlnost by mohla poskytnout zmocnění k otevření stavidel božské lásky? To je pravý způsob, jak vyzkoušet způsobilost člověka. Ani svým konáním, ani svými řečmi, ani svými pocity nemohl postavit základ pro seslání Ducha Svatého. Ať byl čímkoliv, toto učinit nemohl. Ale díky Bohu, je to učiněno. Kristus skončil dílo. Pravá Skála byla udeřena a osvěžující proud z ní vyrazil, takže žíznivé duše mohou pít. „Voda ta, kterouž Já dám jemu“, říká Kristus, „bude v něm studnicí vody prýštící se k životu věcnému.“ (Jan 4,14) A opět: „V poslední pak den ten veliký svátku toho, stál Ježíš a volal, řka: Žízní-li kdo, pojď ke Mně a napij se. Kdož věří ve Mne, jakož dí Písmo, řeky z břicha jeho poplynou vody živé. (A to řekl o Duchu, kteréhož měli přijmouti věřící v Něho; nebo ještě nebyl dán Duch Svatý, protože ještě Ježíš nebyl oslaven.)“ (Jan 7,37-39; srov. též Skutky 19,2)
Jako v manně máme předobraz Krista, tak v proudu vytékajícím ze skály máme předobraz Ducha Svatého. „Kdybys znala ten dar Boží“ (tj. Krista)…,“ ty bys prosila Jeho, a dal by tobě vody živé“ (tj. Ducha). (Jan 4,10)
Toto tedy je učení sdělené duchovní mysli skrze udeřenou skálu; ale jméno místa, na kterém tento význačný předobraz byl předložen, je stálým památníkem lidské nedověry. „A dal jméno místu tomu Massah (pokušení) a Meribah (reptání), pro reptání synů Izraelských, a že pokoušeli Hospodina, řkouce: Jest-li Hospodin uprostřed nás, či není?“ (7. v.) Takováto otázka po tak mnohých ujištěních a osvědčeních Hospodinovy přítomnosti dokazuje hluboce zakořeněnou nevěru lidského srdce. Ve skutečnosti to znamenalo pokoušet Ho. Tak činili Židé za dnů, kdy Kristus byl mezi nimi, když od Něho žádali znamení z nebe, pokoušejíce Ho. Víra tak nikdy nejedná, ona věří a těší se Boží přítomností ne skrze znamení, ale skrze známost Jeho samého. Ví, že tu je pro ni, a těší se z Něho. Pane, dej nám prostšího ducha důvěry!
Další bod předkládaný naší kapitolou je pro nás zvláště zajímavý. „Přitáhl pak Amalech, a bojoval s Izraelem v Rafidim. I řekl Mojžíš k Jozue: Vybeř nám muže, a vytáhna, bojuj s Amalechem; já zítra státi budu na vrchu hory, hůl Boží v ruce své.“ (8. a 9. v.) Dar Ducha Svatého vede ke střetnutí. Světlo kárá a střetává se s temnotou. Kde všechno je tmou, tam není boj, ale i ten nejslabší boj prozrazuje přítomnost světla. „Tělo žádá proti Duchu, a Duch proti tělu. Ty pak věci jsou sobě vespolek odporné, tak abyste ne, což byste chtěli, to činili.“ (Gal. 5,17) Tak tomu je v kapitole, kterou máme před sebou; skála je udeřena a voda vytéká a my ihned čteme: „Přitáhl pak Amalech, a bojoval s Izraelem.“
Poprvé zde vidíme Izrael v konfliktu s vnějším nepřítelem. Až do této chvíle Pán bojoval za ně, jak čteme ve 14. kapitole: „Hospodin bojovati bude za vás, a vy mlčeti budete.“ Teď však máme: „Vybeř nám muže.“ Nyní ovšem musí Bůh bojovat v Izraeli, tak jako před tím bojoval za něj. Znamená to rozdíl, pokud se týká předobrazu; a pokud jde o skutečnost k tomuto předobrazu, víme, že je velký rozdíl mezi boji Krista za nás a mezi boji Ducha Svatého v nás. Kristovy boje za nás jsou, díky Bohu, všechny vítězně skončeny a je zajištěn slavný a věčný mír. Boje Ducha Svatého v nás naopak stále pokračují.
Farao a Amalech představují dvě různé síly či vlivy. Farao představuje překážku osvobození Izraele z Egypta. Amalech představuje překážku jejich putování pouští s Bohem. Farao užil věcí Egypta, aby zabránil Izraeli sloužit Pánu; je proto obrazem Satana, který užívá proti Božímu lidu „tohoto přítomného věku zlého“. (Gal. 1,4) Amalech naproti tomu stojí před námi jako předobraz těla. Byl vnukem Ezaua, který dal přednost jídlu z čočky před prvorozenstvím. (Viz 1. Moj. 25,34.) Byl prvním, kdo se postavil proti Izraeli po jejich křtu „v oblace a v moři“. Tyto skutečnosti umožňují zřetelně určit jeho charakter. A k tomu také víme, že Saul jako král Izraele byl dán stranou proto, že selhal při zničení Amalecha. (1. Sam. 15) A dále shledáváme, že Aman je poslední z Amalechitských, o němž v Písmu nalézáme zmínku. Byl pověšen na šibenici pro svůj zlý útok proti semeni Izraele. (Viz Ester 7.) Žádnému Amalechitskému nebyl dovolen přístup do shromáždění Páně. A konečně v uvažované kapitole vyhlašuje Pán věčný boj proti Amalechovi.
Všechny tyto okolnosti nám podávají svědectví o skutečnosti, že Amalech je obrazem těla. Souvislost mezi jeho střetnutím s Izraelem a vodou vytékající ze skály je velmi patrná a poučná a je v plném souhlasu s bojem, který musí věřící vést se zlou přirozeností a který je následkem vlastnictví nové přirozenosti, v níž přebývá Duch Svatý. Boj Izraele začal, když stáli v plné síle vykoupení a okusili „duchovní pokrm a pili z duchovní skály“. (1. Kor. 10,3-4) Dokud se nesetkali s Amalechem, neměli nic činit. Nepotýkali se s faraonem, nezlomili moc Egypta, ani nerozbili řetězy jeho otroctví. Nerozdělili moře, ani neponořili faraonovo vojsko do jeho vln. Nedali sestoupit chlebu s nebe, ani nevyvedli vodu z tvrdé skály. Žádnou z těchto věcí neučinili, ani učinit nemohli. Ale nyní jsou vyzváni, aby bojovali s Amalechem. Všechny předchozí boje byly mezi Hospodinem a nepřítelem. Měli jen „mlčeti“ a hledět na mocné vítězství, které způsobilo Hospodinovo vztažené rámě, a těšit se z jejich výsledků. Pán bojoval za ně; ale nyní bojuje v nich či skrze ně.
Tak je tomu také s Boží Církví. Vítězství, na nichž je založen její věčný pokoj a požehnání, vybojoval za ni Kristus sám. Byl sám na kříži, sám v hrobě. Církev musela stát stranou, neboť jak by tam také mohla být? Jak by mohla přemoci Satana, snést Boží hněv nebo oloupit smrt o její osten? To bylo nemožné. Ty věci leží zcela z dosahu hříšníků, ale nikoli z dosahu Toho, který přišel, aby je spasil, a který jediný mohl na Svých ramenou nést těžké břemeno všech jejich hříchů a Svou nekonečnou obětí toto břemeno provždy odstranit. Takto Bůh Duch Svatý poslaný Bohem Otcem může zaujmout na základě dokonalého smíření vykonaného Bohem Synem Svůj příbytek v Církvi jako celku a v každém jejím údu jednotlivě.
Nyní, když v nás takto Duch Svatý na základě Kristovy smrti a vzkříšení zaujal Svůj příbytek, začíná náš boj. Kristus bojoval za nás, Duch Svatý bojuje v nás. Sama skutečnost, že se těšíme z tohoto prvního bohatého ovoce vítězství, nás staví do přímého konfliktu s nepřítelem. Ale jakou útěchou je, že jsme vítězi dříve, než vůbec vstoupíme na bitevní pole. Věřící kráčí k boji se zpěvem: „Díky Bohu, který dal nám vítězství skrze Pána našeho Jezukrista.“ (1. Kor. 15,57) Nebojujeme proto v nejistotě, jako vítr rozrážejíce, ale podmaňujeme tělo své a v službu je podrobujeme. (1. Kor. 9,26.27) „Jsme více než vítězové (Kral.: „Ale v tom ve všem udatně vítězíme) skrze Toho, kterýž nás zamiloval.“ (Řím. 8,37) Milost, ve které stojíme, zbavuje tělo veškeré moci nad námi. (viz Řím. 6) Jestliže zákon je „moc hřícha“, (1. Kor. 15,56), pak milost je jeho mdloba. Zákon dává hříchu moc nad námi, milost dává moc nám nad hříchem.
„I řekl Mojžíš k Jozue: Vybeř nám muže, a vytáhna, bojuj s Amalechem; já zítra státi budu na vrchu hory, hůl Boží v ruce své. Tedy Jozue udělal tak, jakž mu poručil Mojžíš, a bojoval s Amalechem; Mojžíš pak, Aron a Hur vstoupili na vrch hory. A dokud Mojžíš vzhůru držel ruce své, vítězil Izrael; ale jakž opouštěl ruku svou, přemáhal Amalech. Ale že ruce Mojžíšovy byly obtíženy, protož vzavše kámen, podložili pod něho, a on sedl na něm; Aron pak a Hur podpírali ruce jeho, jeden z jedné, druhý z druhé strany. I byly obě ruce jeho vztažené až do západu slunce. A tak porazil Jozue Amalecha i lid jeho mečem.“ (9-13. v.)
Máme zde dvě odlišné věci, totiž boj a přímluvu. Kristus je na výsosti za nás, zatímco Duch Svatý vede ten mocný boj v nás. Obojí jde ruku v ruce. Tou měrou, jak skrze víru uskutečňujeme moc Kristovy přímluvy za nás, vítězíme také nad svou zlou přirozeností.
Někteří se snaží přehlížet skutečnost boje křesťana se starou přirozeností. Dívají se na znovuzrození jako na úplnou proměnu nebo obnovení vzhledem ke staré přirozenosti. Z této zásady by nezbytně vyplynulo, že věřící už nemá s čím bojovat. Jestliže má přirozenost je obnovena, s čím mám bojovat? S ničím. Ve mně není nic, poněvadž moje stará přirozenost je obnovena, a zvenčí na mne nemůže nic působit, poněvadž zlo ve mně nenajde žádný styčný bod. Pro člověka, jehož tělo je zcela přeměněno, nemá svět žádný půvab a Satan nemá nic, čím nebo nač by působil. Všem těm, kdo hájí takovou teorii, je třeba říci, že zapomněli na místo, které v historii Božího lidu zaujímá Amalech. Kdyby se Izrael domníval, že zničením faraonova vojska pro ně boj už skončil, tak by se jim smutně dařilo, když se na ně vrhl Amalech. Skutečností je, že jejich boje teprve započaly. Tak je tomu s věřícím, neboť „toto všechno v předobraze dálo se jim, a napsáno jest k napomenutí našemu“. (1. Kor. 10,11) Ale pro člověka, jehož stará přirozenost byla obnovena, by zde nebyl ani „předobraz“, ani „příklad“, ani „napomenutí“. Takový člověk může potřebovat jen málo těch milostivých opatření, které Bůh ve Svém království učinil pro ty, kdo jsou předměty této milosti.
Písmo nás jasně učí, že věřící v sobě nese něco, co odpovídá Amalechovi, a to je „tělo“ – „ten starý člověk“ – „tělesná mysl“. (Řím. 6,6; 8,7; Gal. 5,17) Ale když nyní křesťan, postřehnuv pohnutky své zlé přirozenosti, začne pochybovat o tom, že je křesťanem, tak se činí nejen nanejvýš nešťastný, ale také se připravuje o výhodné postavení vzhledem k nepříteli. Tělesnost ve věřícím existuje a zůstane v něm až do konce. Duch Svatý její jsoucnost plně uznává, jak můžeme snadno vidět z různých částí Nového Zákona. V Řím. 6,12 čteme: „Nepanujž tedy hřích v smrtelném těle vašem.“ Takové nařízení by bylo zcela nevhodné, kdyby ve věřícím tělo neexistovalo. Bylo by zbytečné nám říkat, abychom nenechali hřích v sobě panovat, kdyby v nás hřích ve skutečnosti nepřebýval. Mezi přebýváním a panováním je veliký rozdíl. Přebývá ve věřícím, ale panuje v nevěřícím.
Ačkoliv tedy v nás hřích přebývá, máme – díky Bohu – základ moci nad ním. „Nebo hřích nebude panovati nad vámi; nejste zajisté pod zákonem, ale pod milostí.“ (Řím. 6,14) Milost, která skrze krev kříže odňala hřích, zajišťuje naše vítězství a dává nám současnou moc nad jeho principem přebývajícím v nás.
Zemřeli jsme hříchu, a proto již nad námi nemá žádnou moc. „Kdo umřel, ospravedlněn jest od hříchu.“ (Řím. 6,7) „To vědouce, že starý člověk náš spolu s Ním ukřižován jest, aby bylo umrtveno tělo hřícha, abychom již potom nesloužili hříchu.“ (Řím. 6,6) „A porazil Jozue Amalecha i lid jeho mečem.“ Vše bylo vítězství a Hospodinova korouhev vlála nad triumfujícím vojskem s krásným a povzbuzujícím nápisem: „Jehovah – nissi“ (Pán je má korouhev). Jistota vítězství by měla být tak úplná jako pocit odpuštění vzhledem k tomu, že obojí je založeno na velké skutečnosti, že Ježíš zemřel a opět vstal z mrtvých.
Na tomto základě se věřící těší z očištěného svědomí a podmaňuje hřích, který v něm ještě přebývá. Když Kristova smrt vyhověla všem Božím nárokům vzhledem k hříchu, stává se potom Jeho vzkříšení zdrojem síly ve všech podrobnostech dalšího boje. Zemřel za nás a nyní žije v nás. Kristova smrt nám dává pokoj, Jeho život nám dává sílu.
Je příkladné si uvědomit rozdíl mezi Mojžíšem na hoře a Kristem na trůně. Ruce našeho velkého Přímluvce nemohou nikdy poklesnout. Jeho přímluva nikdy nezakolísá. „Vždycky je živ, aby se za nás přimlouval.“ (Žid. 7,25) Jeho přímluva nikdy neustává a nade vším vítězí. Když zaujal Své místo na výsosti v moci božské spravedlnosti, jedná pro nás v souhlasu s tím, co On je, a v souhlasu s nekonečnou dokonalostí toho, co vykonal. Jeho ruce nikdy nepoklesávají, ani nepotřebuje nikoho, aby je podpíral. Jeho dokonalá přímluva je založena na Jeho dokonalé oběti. Staví nás před Boha oděné Svými vlastními dokonalostmi, takže i když máme stále příčinu sklánět své tváře do prachu s vědomím toho, co jsme, přece nám Duch Svatý může jenom vydávat svědectví o tom, čím je Kristus před Bohem pro nás, a o tom, čím jsme my v Něm. „Vy pak nejste v těle, ale v Duchu.“ (Řím. 8,9) Jsme v těle, pokud jde o náš skutečný stav, ale nejsme v tělesnosti, pokud se jedná o naše postavení. Nicméně tělesnost je v nás, ačkoliv my jsme jí odumřeli, ale my nejsme v tělesnosti, poněvadž jsme obživeni s Kristem.
Než skončíme úvahu této kapitoly, poznamenáme ještě, že Mojžíš měl s sebou na hoře Boží hůl – hůl, kterou udeřil do skály. Tato hůl byla výrazem či symbolem Boží moci, kterou vidíme jak ve smíření, tak i v přímluvě. Když bylo dílo smíření dokonáno, Kristus zaujal Své místo v nebi a seslal Ducha Svatého, aby přebýval v Církvi, takže zde je nerozlučné spojení mezi Kristovým dílem a dílem Ducha Svatého. V každém z nich se uplatňuje Boží moc.