Výsledek první výzvy určené faraonovi se nezdál být ani trochu povzbuzující. Pomyšlení, že ztratí Izraelské, způsobilo, že je sevřel s ještě větší přísností a že je dal ještě bedlivěji střežit. Každé omezení Satanovy moci zvyšuje jeho zuřivost. Tak tomu bylo i zde. Pec soužení má být uhašena rukou spásné lásky. Ale dřív než se tak stane, šlehají plameny s ještě větší prudkostí a silou. Ďábel nerad propouští někoho, koho drží ve svém hrozném sevření. Je to „silný oděnec“, a dokud „ostříhá síně své, v pokoji jsou všecky věci, kteréž má“. Ale veleben budiž Bůh, že jest Někdo „silnější než on“, který ho přemohl a odňal mu „všecka odění jeho, v něž doufal“, a který rozdělil kořisti mezi Svůj lid – výhodami obdařené předměty Své věčné lásky.
„Potom pak přišli Mojžíš s Aronem, a řekli faraonovi: Takto praví Hospodin, Bůh izraelský: Propusť lid Můj, ať Mi slaví svátky na poušti.“ (5,1) Tak znělo poselství Hospodina faraonovi. Žádal pro lid úplné vysvobození proto, že byli jeho vlastnictvím, a aby Jemu mohli slavit na poušti slavnost. Pokud se týče vyvoleného lidu, nemůže Boha nikdy uspokojit nic jiného, než jejich úplné vyproštění z jařma otroctví. „Rozvažtež jej, a nechte, ať odejde“ (Jan 11,44) – jistě, tak zní veliké heslo nadepsané nad Božími cestami plnými milosti vůči těm, kteří, ač jsou Satanem drženi v zajetí, jsou předměty věčné Boží lásky.
Když tak vidíme Izraele v egyptských cihelnách, máme před sebou věrné vyobrazení postavení každého přirozeného Adamova potomka. Leželi tam sraženi k zemi do krvava rozdírajícím jhem nepřítele, nemajíce v sobě ani trochu síly, aby se mohli vysvobodit. Již jen pouhé vyslovení slova svoboda způsobilo, že utlačovatel spoutal své vězně ještě silnějšími pouty a naložil jim břemena působící ještě větší bolest. Bylo tedy naprosto nutné, aby vysvobození přišlo zvenčí. Ale odkud mělo přijít?! Kde byly prostředky na zaplacení výkupného, anebo kde byla síla na přervání jejich řetězů? A i kdyby tu bývalo obojí, to i ono, kde byla potřebná vůle a síla? Kdo vynaloží námahu na jejich vysvobození? Zde nebyla žádná naděje, ani nablízku ani v dáli. Mohli vyhlížet jen vzhůru. Museli se utéci k Bohu. U Něho bylo obojí, síla i vůle. On mohl způsobit vykoupení jak zaplacením, tak i mocí. V Hospodinu, ano, výhradně v Něm, bylo spasení pro zdeptaného a utlačeného Izraele.
Tak je tomu vždy. „A neníť v žádném jiném spasení; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, skrze kteréž musíme spaseni býti.“ (Skut. 4,12 – p. p.) Hříšník je v rukou krutovládce. Je „prodaný hříchu“ (Řím. 7,14), je Satanem jat „k činění jeho vůle“ (2. Tim. 2,26), pevně svázán pouty vilnosti, vášně a nálad, – „mdlý“ (Řím. 5,6), „naděje nemající a bez Boha“ (Ef. 2,12). Takové je postavení hříšníka. Jak by si tedy mohl pomoci sám? Co může dělat? Je podmaněn v otrockou službu a cokoli dělá, je činěno v postavení a v možnostech otroka. Jeho myšlenky, slova a činy jsou myšlenkami, slovy a činy otroka. Ba jistě, ačkoli možná pláče a vzdychá po svobodě, jsou i ty jeho slzy a vzdechy jen chmurným důkazem, že je otrokem. Může bojovat za svobodu, ale i jeho bojování naprosto jasně svědčí o jeho otrockém postavení, i když je důkazem touhy po svobodě.
A nejde tu jen o postavení hříšníka, – také jeho přirozenost je naprosto zkažená, úplně pod mocí Satana. Proto musí být nejenom uveden do nového postavení, ale musí mu být opatřena nová přirozenost. Přirozenost a postavení jsou spolu úzce spjaty. I kdyby hříšník mohl zlepšit své postavení, co by mu to prospělo, dokud jeho přirozenost zůstává nenapravitelně zlá? Některý šlechtic může vzít žebráka z ulice a přijmout jej za vlastního. Může jej opatřit hojností, jakou má šlechtic a dát mu šlechtické místo. Ale nemůže mu udělit urozenost své přirozenosti, a tak přirozenost žebráka se nikdy nebude cítit v postavení šlechtice doma. Musí zde být přirozenost, která by se hodila k onomu stavu, a musí tu být stav, který by odpovídal možnostem, přáním a zálibám i sklonům přirozenosti.
Nuže v evangeliu Boží milosti jsme poučováni, že věřící je uveden do úplně nového postavení, že už není spatřován ve svém dřívějším stavu viníka hodného odsouzení, nýbrž ve stavu dokonale a navěky ospravedlněného, – že v postavení, v němž ho nyní vidí Bůh, má nejen úplné odpuštění, nýbrž že ani neskonalá svatost na něm nemůže najít jedinou poskvrnu. Byl vzat ze svého původního postavení provinilce a plně a věčně uveden do nového postavení čisté spravedlnosti. Tím není nijak řečeno, že se zlepšil jeho bývalý stav. To je naprosto nemožné. „Což křivého jest, nemůže se vzpřímiti.“ (Kaz. 1,15) „Může-li změniti Mouřenín kůži svou, anebo pardál skvrnitost svou?“ (Jer. 13,23) Nic se nepříčí té ústřední pravdě evangelia víc, než teorie o jakémsi postupném zlepšování stavu hříšníka. Narodil se v určitém stavu a nemůže být jiný, dokud se nezrodí znovu. Může se pokoušet polepšovat se, dělat předsevzetí, že „se polepší“, že bude „žít lepším životem“, ale přitom všem ani o vlas nezmění nic na svém stavu hříšníka. Může se stát, jak se říká „nábožným“, může zkoušet prosit, může s pilností zachovávat různá ustanovení a budit dojem, že v něm došlo k vnitřní nápravě – ale žádná z těch věcí nemůže ani trochu ovlivnit jeho skutečný stav před Bohem.
Je tomu navlas jako s otázkou přirozenosti. Jak by mohl člověk změnit svou přirozenost? Může ji podrobovat různým polepšovacím cvičením, může se pokoušet potlačovat ji a krotit, přísně ji trestat – ale výsledek? Přirozenost tu bude dál. „Což se narodilo z těla, tělo jest.“ (Jan 3,6) S novým stavem zde musí být také nová přirozenost. Jak se to však může stát? Tím, že uvěříme Božímu svědectví o Jeho Synu. „Kteříž pak koli přijali Jej, dal jim moc syny Božími býti, kteříž věří ve jméno Jeho, kteříž ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha zplozeni jsou.“ (Jan 1,12-13) Jsme poučováni, že ti, kdo uvěřili ve jméno jednorozeného Božího Syna, mají právo anebo výsadu být Božími syny. Jsou učiněni účastníky nové přirozenosti: dostali věčný život. – „Kdo věří v Syna, má život věčný.“ (Jan 3,36) – „Amen, amen pravím vám: že kdož slovo Mé slyší, a věří Tomu, kterýž Mne poslal, máť život věčný a na soud nepřijde, ale přešelť jest ze smrti do života.“ (Jan 5,24) – „Totoť jest pak věčný život, aby poznali Tebe samého pravého Boha, a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17,3) – „A totoť jest svědectví to, že život věčný dal nám Bůh, a ten život v Synu Jeho jest. Kdožť má Syna, máť život.“ (1. Jan. 5,11-12)
Tak zní jasné učení Božího slova, pokud jde o závažné otázky týkající se stavu a přirozenosti. Ale na čem je to založeno? Oč se to vše opírá? Jak je věřící uveden do postavení Boží spravedlnosti a učiněn účastníkem Boží přirozenosti? To vše spočívá na veliké pravdě, že „Ježíš umřel a z mrtvých vstal“. (1. Tes. 4,14) Tento Požehnaný opustil lůno věčné lásky, trůn slávy, příbytky nepomíjejícího světla. Sestoupil na tento svět viny a bídy. Vzal na Sebe podobnost těla hříchu, a když dokonale ukázal a dokonale oslavil Boha ve všech činech Svého požehnaného života zde na zemi, zemřel na kříži pod plnou tíhou přestoupení Svého lidu. A učiniv tak, vypořádal se podle Božích požadavků se vším, co bylo nebo co mohlo být proti nám. „Zvelebil zákon a slavným jej učinil.“ (Iz. 42,21 – p. p.) A učiniv to, byl pak učiněn zlořečeným visíc na dřevě. Každému požadavku bylo učiněno zadost, každý nepřítel byl umlčen, každá překážka odstraněna. „Milosrdenství a víra potkaly se spolu, spravedlnost a pokoj daly sobě políbení.“ (Ž. 85,11) Nekonečná spravedlnost byla uspokojena a nekonečná láska může nyní plynout s plnou svojí tišící a osvěživou mocí do zlomeného srdce hříšníka. Současně však očisťující a smíření působící proud, který vytryskl z probodeného boku ukřižovaného Krista, dokonale činí zadost všem potřebám provinilého a usvědčeného svědomí. Pán Ježíš zaujal na kříži to místo, které patřilo nám. Byl tam naším zástupcem. „Trpěl, spravedlivý za nespravedlivé.“ (1. Petra 3,18) Byl za nás učiněn hříchem. (2. Kor. 5,21) Zemřel smrtí na místě hříšníka, byl pohřben a opět vstal z mrtvých, když vše dokonal. Proti věřícímu už tedy není naprosto nic. Je spjat s Kristem a nalézá se v témže postavení spravedlnosti. „Jakýž jest On, takoví i my jsme na tomto světě.“ (1. Jan. 4,17)
To dává svědomí trvalý, neochvějný pokoj. Nejsem-li již ve stavu viny, nýbrž ve stavu spravedlnosti – vidí-li mne Bůh už jen v Kristu a podobně jako Krista, pak je zřejmě mým podílem dokonalý pokoj. „Ospravedlněni tedy jsouce z víry, pokoj máme s Bohem skrze Pána našeho Ježíše Krista.“ (Řím. 5,1) Beránkova krev zahladila všechnu vinu každého, kdo uvěřil. Smazala jeho přetěžký dluh a dala mu do ruky naprosto čistý list před svatostí, jejíž „čisté jsou oči“, takže „na bezpráví se dívati nemůže“. (Abak. 1,13)
Ale věřící získal nejen pokoj s Bohem. Byl též učiněn Božím dítětem, takže smí skrze moc Ducha Svatého okoušet vzácnost obecenství s Otcem i se Synem. Kříž musíme vidět z dvojího hlediska: předně jím byly uspokojeny Boží požadavky, a dále je jím vyjádřena Boží láska. Dívám-li se na své hříchy v souvislosti s požadavky Boha jako Soudce, shledávám, že v kříži byly tyto požadavky dokonale vyřízeny. Bohu, jakožto Soudci, bylo podle Jeho požadavků plně učiněno zadost – On byl v kříži oslaven. Ale je tu něco víc, než jen toto. Bůh měl kromě požadavků i lásku, a v kříži Pána Ježíše tato láska sladce a jímavě promlouvá k uchu hříšníka, zatímco je současně učiněn účastníkem nové přirozenosti, jež je schopna radovat se z projevů té lásky a mít obecenství se srdcem, z něhož plynou. „Neboť i Kristus jednou za hříchy trpěl, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu.“ (1. Petra 3,18) A tak nejenže jsme uvedeni do jistého postavení, nýbrž také k určité Osobě, k samému Bohu, a jsme opatřeni určitou přirozeností, která se z Něho může radovat. – „Chlubíme se i Bohem, skrze Pána našeho Ježíše Krista, skrze Něhož nyní smíření jsme došli.“ (Řím. 5,11)
Jaká síla a vzácnost se nám tudíž jeví v těch slovech o vysvobození: „Propusť lid Můj, ať Mi slaví svátky na poušti.“ (5,1) „Duch Páně nade Mnou, protože pomazal Mne, kázati evangelium chudým poslal Mne, a uzdravovati zkroušené srdcem, zvěstovati jatým propuštění a slepým vidění, a propustiti soužené v svobodu.“ (Luk. 4,18) To radostné poselství o spasení ohlašuje úplné vysvobození z jakéhokoli jha otroctví. Pokoj a svoboda jsou těmi úžasnými věcmi, které evangelium udílí každému, kdo uvěří, jak prohlašuje sám Bůh.
A všimněte si: „ať Mi slaví svátky na poušti“. Jestliže na jedné straně skončili s faraonem, měli na druhé straně začít s Bohem. To byla veliká změna. Místo plahočení pod faraonovými dozorci nad robotou, měli konat slavnost Hospodinu. A i když měli putovat z Egypta na poušť, vždy měli s sebou mít doprovod Boží přítomnosti. A třebaže poušť byla drsná a pustá, byla pro ně cestou do země Kanaán. Božím úmyslem bylo, aby Mu na poušti konali slavnost, a aby se tak mohlo stát, museli být z Egypta „propuštěni“.
Ale farao není ani trochu nakloněn uposlechnout Boží příkaz. „Kdo jest Hospodin, abych poslechl Jeho a propustil Izraele? Hospodina neznám, Izraele také nepropustím.“ (5,2) Farao vyjádřil těmito slovy věrně svůj skutečný stav. Jeho postavením byla neznámost a z ní plynoucí neposlušnost. Obojí je spolu spjato. Nezná-li někdo Boha, nemůže Ho poslouchat, protože poslušnost se vždy opírá o známost. Je-li duše požehnána známostí Boha, shledává, že tato známost je jí životem (Jan 17,3), a život je síla. Jestliže mám sílu, mohu jednat. Je zřejmé, že nemohu jednat bez života, a proto je velmi nemoudré působit na lidi, aby něco dělali, když ještě nevlastní to, co jedině dává člověku schopnost něco konat.
Ale farao neznal ani sebe, ani Pána. Nevěděl, že není nic víc než ubohý, bídný pozemský červ a že byl vyvýšen jen a jen k tomu, aby na něm byla známou učiněna sláva Toho, kterého on neznal. (2. M. 9,16; Řím. 9,17) „I řekli: Bůh hebrejský potkal se s námi. Nechť medle jdeme cestou tří dní na poušť, a obětujeme Hospodinu Bohu našemu, aby nedopustil na nás moru nebo meče. I řekl jim král egyptský: Proč ty Mojžíši a Arone, odtrhujete lid od prací jejich? Jděte k robotám svým… nechť se přitíží robot mužům těm; a nechť pracují v nich, aby se neohlédali na slova lživá.“ (3-9. v.)
Jaký zde vidíme obraz skrytých pohnutek lidského srdce! Jaká úplná neschopnost pochopit Boží věci! Všechny Boží tituly a Boží spojení byly podle faraonova ocenění „slova lživá“. Co věděl farao o „cestě tří dní na poušť“ a o „slavnosti Hospodinu“?
Jak mohl mít nějaké pochopení pro nutnost takové cesty anebo pro způsob a předmět takové slavnosti? To bylo nemožné. Věděl, co je to nosit břemena a dělat cihly. To byly věci, v nichž podle jeho úsudku byla určitá skutečnost. Ale mít pochopení pro něco Božího, pro nějakou službu nebo poctu Bohu? Ne, na to se mohl dívat jen jako na marnou vidinu vymyšlenou těmi, kdo chtěli mít výmluvu pro únik před tvrdými skutečnostmi opravdového života.
Tak tomu bylo až příliš často s mudrci a velikány tohoto světa. Vždy byli až příliš pohotoví sepisovat pošetilosti a marnosti o Božích svědectvích. Poslechněte si jen, co třeba soudí „výborný Festus“ o oné veliké otázce, která vznikla mezi Pavlem a Židy: – „O nějaké otázky při tom svém náboženství měli s ním nesnáz, a o jakémsi Ježíšovi mrtvém, o kterémž jistil Pavel, že jest živ.“ (Skut. 25,19) Jak málo věděl, o čem mluví! Jak málo věděl, oč šlo v té otázce, totiž zda „Ježíš“ byl „mrtev“ nebo „živ“! Nepomyslel na nesmírný dosah té vážné otázky pro sebe i pro své přátele, Agrippu s Bernicí. To však nic neměnilo na věci. On i oni toho nyní znali více, i když v rychle míjejících dnech své pozemské slávy se na věc dívali jako na jakousi podivínskou otázku, která podle nich nezasluhovala, aby si jí rozumní lidé vůbec povšimli a která mohla zajímat jenom nemocný mozek snivých blouznivců. Ano, ta úžasná otázka, jež určuje osud každého Adamova potomka, otázka, na níž je založeno přítomné i věčné postavení Církve a světa, – otázka, spjatá se všemi Božími plány, ano, tato otázka byla podle Festova úsudku prázdnou pověrou.
Tak tomu bylo u faraona. Nevěděl nic o „Hospodinu, Bohu hebrejském“, o tom velikém „JÁ JSEM“. Proto se na vše, co mu řekl Mojžíš s Aronem o obětování Bohu, díval jako na „slova lživá“. Boží věci se vždy musí zdát malicherné, neužitečné a nesmyslné člověku s neposvěcenou myslí. Boží jméno může používat ve svých pohrdavých řečech lhostejná a formální nábožnost, samého Boha však nezná. Jeho drahé jméno, které pro srdce věřícího v sobě chová vše, co může potřebovat nebo si přát, nemá pro nevěřícího ani význam, ani moc, ani působnost. Proto na všechno, co je spjato s Bohem, na Jeho výroky, na Jeho plány, myšlenky a cesty, slovem na vše, co se týká Boha nebo se na Něho odvolává, se takový člověk dívá jako na „slova lživá“.
Ale rychle se blíží doba, kdy tomu tak více nebude. Soudná stolice Kristova, hrůzy budoucího věku a jezera hořícího ohněm nebudou žádnými „slovy lživými“. Zcela jistě ne. A mělo by být velkým cílem všech, kdo skrze milost věří, že to jsou skutečnosti. Měli by tyto věci klást na svědomí všech, kdo se dívají podobně jako farao na „dělání cihel“ jako na jedinou věc hodnou zájmu a přemýšlení, jako na jedinou věc, kterou je možné označit za skutečnost a jistotu.
Žel, že i křesťané tak často žijí v okruhu viditelných věcí – v okruhu věcí zemských, v okruhu přirozenosti, takže se jim ztrácí hluboké, trvající, působivé vědomí o opravdovosti Božích a nebeských věcí. Potřebujeme žít více v okruhu víry – v oblasti nebes, v okruhu „nového stvoření“. Pak uvidíme věci tak, jak je vidí Bůh, budeme o nich smýšlet tak, jak o nich smýšlí On, a celý náš praktický život bude vznešenější, nezištnější, pečlivěji oddělený od země a pozemských věcí.
Ale ta nejbolestnější zkouška nevyvstala Mojžíšovi v úsudku faraona o jeho poslání. Pravý a věrný Kristův služebník musí vždy počítat s tím, že lidé tohoto světa se na něho budou dívat jen jako na pouhého fantastu a snílka. Hledisko, z něhož se dívají na věřícího, je takové, že od nich nemůžeme nic jiného čekat. Čím věrnější je svému nebeskému Mistru, čím více kráčí v Jeho šlépějích, čím podobnější Mu je, tím spíše se na něho synové této země budou dívat jako na „blázna“. Nemělo by to proto nikoho překvapit ani zbavit odvahy. Mnohem palčivější bolest však působí, jestliže jeho služba a svědectví je v nepochopení a v nezájmu u těch, jimž je obojí určeno. Je-li tomu tak, musí dlít mnoho v Boží přítomnosti, obírat se Jeho skrytými myšlenkami, čerpat sílu z obecenství s Ním, aby tak byl Bohem posilněn vědomím o správnosti cesty a služby, kterou koná. V takové těžké situaci ten, kdo není plně přesvědčen, že ho posílá Bůh a kdo si není vědom Boží přítomnosti, téměř jistě selže.
Kdyby Mojžíš nebyl takto podpírán, muselo by jeho srdce naprosto selhat, když zvýšený útlak faraonovy moci způsobil, že ze rtů představených izraelských synů vyšla takováto zoufalá, skličující slova: „Pohlediž Hospodin na vás, a suď; neboť zošklivili jste nás před faraonem a služebníky jeho, a dali jste meč v ruku jejich, aby nás zamordovali.“ To byla velice zarmucující řeč a Mojžíše zasáhla tak, že „navrátil se… k Hospodinu a řekl: Pane, proč jsi tyto zlé věci uvedl na lid tento? Proč jsi mne sem poslal? Neboť od té chvíle, jakž jsem všel k faraonovi, abych mluvil jménem Tvým, hůře nakládá s lidem tímto, a Ty jsi vždy nevysvobodil lidu Svého.“ (5,22-23) Situace, která vyvstala, působila nejvýš skličujícím dojmem a to právě v době, kdy vysvobození bylo takřka již za dveřmi – právě tak jako v přírodě nejtemnější hodinou noci bývá často právě ta, jež bezprostředně předchází rozbřesku nového dne. Tak tomu jistě bude ještě i posledního dne v budoucí historii Izraele. Okamžik nejhlubší temnoty a velikého zarmoucení bude předcházet náhlému proniknutí „slunce spravedlnosti“, jež prozáří mraky, „a zdraví bude na paprscích jeho“ k věčnému uzdravování škod dcery Jeho lidu.
Můžeme se právem tázat, jak dalece byla u Mojžíše opravdová víra anebo ve smrti držená vlastní vůle, když vyřkl to slovo „proč?“ Ale ať tomu bylo jakkoli, Pán nekárá námitku vyvolanou silným tlakem situace. Velice vlídně odpovídá Mojžíšovi: „Nyní uzříš, co učiním faraonovi; neboť v ruce silné propustí je, a v ruce mocné vyžene je ze země své.“ (6,1) Z této odpovědi dýchá zvláštní milost. Místo trestání nedůtklivosti a rozmrzelosti, které se odvažují uvádět v pochybnost nevyzpytatelné cesty velkého „JÁ JSEM“, ten vždy milostí bohatý Bůh se snaží upokojit stále zneklidňovanou mysl Svého služebníka rozvíjeje před ním, co se chystá učinit. To bylo jistě důstojné chvályhodného Boha, toho nic nevyčítajícího dárce všeho dobrého a každého dokonalého daru. „Onť zajisté zná slepení naše, v paměti má, že prach jsme.“ (Ž. 103,14)
A není to pouze v Jeho činech, kde On by rád, aby srdce našlo útěchu, nýbrž v Něm samém, v Jeho pravém jméně a charakteru. V tom je jistě plné, Boží a věčně trvající blahoslavenství. Nalézá-li srdce vítanou pomoc v Bohu samém – utíká-li se do pevné věže, kterou mu poskytuje Jeho jméno – umí-li nalézt v Jeho charakteru dokonalou odpověď na každou svou potřebu, pak je jistě povzneseno vysoko nad okruh tohoto stvoření, může se odvracet od krásných pozemských slibů a může správně ohodnotit pyšné nároky člověka. Srdce, které je vystrojeno praktickou známostí Boha, nejenže dovede hledět na tuto zemi a říkat: „Všechno je marnost“, nýbrž umí též zaměřovat svůj zrak vzhůru, přímo k Bohu, a říkat: „Všechny zdroje mé jsou v Tobě“! (Ž. 87,7 – p. p.)
„Mluvil ještě Bůh k Mojžíšovi a řekl jemu: Já jsem Hospodin. Ukázalť jsem se zajisté Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi v tom, že jsem Bůh silný všemohoucí; ale v jménu Svém, HOSPODIN, nejsem poznán od nich. K tomu utvrdil jsem smlouvu Svou s nimi, že jim dám zemi Kananejskou, zemi putování jejich, v níž pohostinu byli. Nadto, já slyšel jsem křik synů izraelských, kteréž Egyptští v službu podrobují, a rozpomenul jsem se na smlouvu Svou.“ (6,2-5) „HOSPODIN“ – takový je titul, který si Bůh dává jakožto Vysvoboditel Svého lidu na podkladě Své smlouvy způsobené pouhou svrchovanou milostí. Zjevuje se jako veliký, na nikom nezávislý Zdroj vykupující lásky, určující Své plány, naplňující Svá zaslíbení, vysvobozující Svůj vyvolený lid od všech nepřátel a od jakéhokoli zla. Bylo výsadou Izraele zdržovat se stále pod bezpečnou záštitou tohoto významného titulu, který ukazuje, jak Bůh pracuje ke Své vlastní slávě, a jak se ujímá Svého utiskovaného lidu, aby v něm tuto slávu zjevil.
„Protož pověz synům izraelským: Já jsem Hospodin, a vyvedu vás z robot egyptských, a vytrhnu vás ze služby jejich, a vysvobodím vás v ruce vztažené a skrze soudy veliké. A vezmu vás Sobě za lid, a budu vám za Boha; a zvíte, že jsem Hospodin Bůh váš, vysvobozující vás z robot egyptských. Uvedu vás také do země, o níž jsem, zdvihna ruku Svou, přisáhl, že ji dám Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi; a dám ji vám v dědictví; Já Hospodin.“ (6,6-8) To vše mluví o nejryzejší, přeštědré milosti, naprosto ničím nepodmíněné a nevázané. Hospodin se představuje srdci Svého lidu jako ten, který chce působit v nich, pro ně a s nimi, aby ukázal Svoji slávu. Jakkoli byli bídní a bez pomoci, Bůh sestupuje, aby zjevil Svou slávu, prokázal Svou milost a ukázal něco ze Své moci v jejich úplném vysvobození. Jeho sláva a jejich spasení byly spolu nerozlučně spjaty. Měli si to vše později připomínat, jak čteme v 5. Mojžíšově knize: „Ne proto, že by vás více bylo nad jiné národy, připojil se k vám Hospodin, a vyvolil vás, (neboť menší vás počet byl nežli jiných národů,) ale proto, že miloval vás Hospodin, a splniti chtěl přísahu, kterouž přisáhl otcům vašim, vyvedl vás v ruce silné, a vysvobodil vás z domu služby, z ruky faraona, krále egyptského.“ (5. M. 7,7.8)
Nic není příhodnější k ujištění a upevnění pochybujícího a třesoucího se srdce než vědomí, že Bůh se nás ujal právě takových, jací jsme byli, jsa si plně vědom, co jsme; ba více: že nikdy na nás nemůže objevit něco nového, co by přivodilo změnu ve způsobu a velikosti Jeho lásky. „Milovav Své, kteříž byli na světě, až do konce je miloval.“ (Jan 13,1) Jeho láska zůstává až do konce nezměněná jak v tom, koho On miluje, tak i v tom, jak On miluje. V tom je obsaženo nevýslovné potěšení. Bůh o nás věděl všechno, – znal o nás i to nejhorší, když zjevil Svou lásku k nám, když dal Svého Syna. Věděl, co potřebujeme a postaral se o to. Věděl, co má být zaplaceno a zaplatil to. Věděl, co je třeba udělat, a učinil to. Jeho požadavkům musilo být učiněno zadost, a On se o to postaral. Všechno je jen a jen Jeho dílo. Proto Ho slyšíme říkat ve výše uvedeném oddílku: „Vyvedu vás“, „uvedu vás“, „vezmu vás Sobě“, „dám vám zemi“, „Já jsem Hospodin“. To všechno chtěl učinit, a to na základě toho, co byl sám. Dokud tato veliká pravda není plně přijata, dokud nepronikne do duše skrze moc Ducha Svatého, nemůže být řeč o trvalém pokoji. Dokud člověk neví a nevěří, že všechny Boží požadavky byly božsky uspokojeny, nemůže mít nikdy šťastné srdce a plně utišené svědomí.
Závěr tohoto oddílku Písma je věnován soupisu „předních z otců“, a je velice zajímavé vidět, jak Hospodin sčítá ty, kdo Mu patří, třebaže byli ještě v rukou nepřítele. Izrael byl Boží lid, a Bůh zde sčítá ty, na něž měl svrchovaný nárok. Jak úžasná milost! A našla svůj předmět v těch, kdo byli uprostřed ponížení pod egyptským jařmem! Takový je Bůh! Ten, který učinil světy, který byl obklopen vojsky andělů, vždy připravených „činit vůli Jeho“ (Ž. 103,21), zde sestupuje, aby se ujal určitého počtu ujařmených otroků, k nimž se sklonil, spojiv s nimi Své jméno. Sestoupil a stál uprostřed egyptských cihelen a hleděl na lid, který úpěl pod biči dozorců nad robotou, pronášeje tato pamětihodná slova: „Propusť lid Můj.“ A když to pověděl, začíná je sčítat, jako by chtěl říci: tito patří Mně; uvidím, kolik jich mám, aby zde žádný nezůstal. Ano, Bůh „nuzného vyzdvihuje z prachu, a z hnoje vyvyšuje chudého, aby je posadil s knížaty, a stolici slávy dědičně jim dal“. (1. Sam. 2,8)
Těchto pět kapitol tvoří zvláštní celek, jehož obsah můžeme rozdělit do dalších oddílů, tj. na deset soudů z Boží ruky, Jannesův a Jambresův odpor a čtyři faraonovy námitky.
Celá egyptská země se třásla strachem pod novými a novými ranami Boží metly. Všichni, počínaje panovníkem na trůnu a konče tím nejposlednějším služebníkem v dílně, začali pociťovat její hrozné zásahy. „I poslal Mojžíše slouhu Svého, a Arona, kteréhož vyvolil. Kteříž předložili jim slova znamení Jeho a zázraků v zemi Chámově. Poslal tmu, a zatmělo se, aniž odporná byla slovu Jeho. Obrátil vody jejich v krev, a zmořil ryby v nich. Vydala země jejich množství žab, i v pokojích králů jejich. Řekl, i přišla směsice žížal, a štěnice na všechny končiny jejich. Dal místo deště krupobití, oheň hořící na zemi jejich, takže potloukl réví jejich i fíkoví jejich, a zpřerážel stromy v krajině jejich. Řekl, i přišly kobylky a chroustů nesčíslné množství. I sežrali všelikou bylinu v krajině jejich, a pojedli úrody země jejich. Nadto pobil všechno prvorozené v zemi jejich, počátek všeliké síly jejich.“ (Ž. 105,26-36)
Duchem Božím vedený žalmista zde vykreslil stručný obsah hrozných trestů, které byly uvedeny pro tvrdost faraonova srdce na jeho zemi a lid. Tento vysokomyslný vládce si osoboval stavět se proti svrchované vůli a do cesty Bohu Nejvyššímu a postihl ho spravedlivý soud. Bůh zatvrdil a oslepil jeho srdce. „I zsilil Hospodin srdce faraonovo, a neposlechl jich, tak jakž byl mluvil Hospodin k Mojžíšovi. Tedy řekl Hospodin Mojžíšovi: Vstana ráno, postav se před faraonem, a rci k němu: Takto praví Hospodin, Bůh hebrejský: Propusť lid Můj, ať Mi slouží. Neboť Já teď již pošli všechny rány Své na srdce tvé, i na služebníky tvé a na lid tvůj, abys věděl, žeť není podobného Mně na vší zemi. Neboť nyní, když jsem vztáhl ruku Svou, byl bych tebe také ranil i lid tvůj morem tím; a tak bys byl vyhlazen ze země. Ale však proto jsem tě zachoval, abych ukázal na tobě moc Svou, a aby vypravovali jméno Mé na vší zemi.“ (2. M. 9,12-16)
Když tak hledíme na faraona a na to, jak si počíná, přenáší se bezděky naše mysl k strhujícím výjevům v knize Zjevení, kde nalézáme posledního pyšného utiskovatele Božího lidu, který na své království a na sebe uvede sedm koflíků prchlivosti Všemohoucího. Je v Božím plánu, že Izrael má mít zvláštní, vynikající místo na zemi. Proto každý, kdo se opováží postavit se do cesty Božímu předsevzetí, musí být odstraněn. Bůh musí mít Svůj předmět, a kdokoli se chce stavět jako překážka do cesty milosti, bude z cesty odstraněn bez ohledu na to, kdo to je, zda Egypt, Babylon anebo „šelma, která byla, a není, a máť vystoupiti“. (Zj. 17,8) Boží moc vyčistí cestu, aby Boží milost mohla volně plynout, a věčné běda všem, kdo jí stáli v cestě! Budou musit po věky věků okoušet trpké ovoce své vzpoury proti „Hospodinu, Bohu hebrejskému“. On řekl Svému lidu: „Žádný nástroj proti tobě udělaný nepodaří se“ (Iz. 54,17), a Jeho nikdy neselhávající věrnost jistě správně provede, cokoli Jeho neskonalá milost zaslíbila.
Proto, když farao chce tvrdošíjně dál držet v železném sevření Boží Izrael, jsou na něho vylity koflíky Boží prchlivosti, a egyptská země je po celém území pokryta temnotou, nemocí a zkázou. Podobně tomu bude brzy, až z bezedné propasti vyzbrojen satanskou mocí vyvstane ten poslední veliký utlačovatel, aby „nohou pyšných“ (Ž. 36,12) rozdrtil milované předměty, které Hospodin vyvolil. Jeho trůn bude skácen, jeho království zpustošeno sedmi posledními ranami, a on sám bude nakonec uvržen ne do Rudého moře, nýbrž „do jezera ohně a síry“. (Zj. 17,8; 20,10)
Ani čárka, ani tečka se neztratí, – naplní se všechno, co Bůh zaslíbil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Přes všechno, proti všem námitkám i činům Bůh pamatuje na Svá zaslíbení a naplní je. Ona jsou všechna „ano a amen“ v Kristu Ježíši. (2. Kor. 1,20) Celé královské rody vyvstaly a odehrály svou úlohu na jevišti tohoto světa – na zdánlivých troskách někdejší slávy Jeruzaléma byly postaveny cizí trůny, císařství na čas vykvetla, ale pak se rozpadla – ctižádostiví mocnáři zápolili o nadvládu nad „zemí zaslíbení“. To vše se stalo, ale Hospodin řekl o Palestině: „Země nebude prodávána v manství: neboť Má jest země.“ (3. M. 25,23) Proto nakonec nebude tu zem vlastnit nikdo z nich, nýbrž jen Hospodin, který ji dá v dědictví skrze Abrahamovo símě. Kterýkoli ucelený oddíl Písma úplně stačí ujistit mysl o tomto nebo o každém jiném předmětu. Země Kanaán je pro Abrahamovo símě, a Abrahamovo símě opět zase pro zemi Kanaán. A proto žádná pozemská ani pekelná moc nikdy nezvrátí tento Boží řád. Věčný Bůh se zaručil Svým slovem a krev věčné smlouvy plynula, aby toto slovo potvrdila. Kdo by je tedy mohl zmařit? „Nebe a země pominou, ale slova Má nikoli nepominou.“ (Mat. 24,35) Jistě, „neníť žádného, jako Bůh silný, ó Izraeli, kterýž se vznáší na nebesích ku pomoci tobě, a u velebnosti Své na oblacích nejvyšších. Ochrana tvá buď Bůh věčný, a zespod ramena věčnosti, kterýž vyžene nepřátely před tebou, aneb řekne: Vyhlaď je, aby sám bezpečně bydlil Izrael, rodina Jákobova, a to v zemi obilím a vínem oplývající, jehož nebesa také i rosu vydávati budou. Blahoslavený jsi, Izraeli. Kdo jest podobný tobě, lide vysvobozený skrze Hospodina, jenž jest pavéza spomožení tvého a meč důstojnosti tvé? Tvoji zajisté nepřátelé poníženi budou, ale ty po všech vyvýšenostech jejich šlapati budeš.“ (5. M. 33,26-29)
Všimněme si nyní druhého bodu, odporu egyptských kouzelníků Jannese a Jambrese. Neznali bychom jména těchto dávných protivníků Boží pravdy, kdyby nám nebyla Duchem Svatým zaznamenána v souvislosti s „časy nebezpečnými“, před nimiž apoštol Pavel varuje svého syna Timotea. Je důležité, aby křesťan, který toto čte, jasně chápal, co bylo skutečnou podstatou odporu, který Mojžíšovi kladli tito dva kouzelníci, a aby bylo vyjasněno celé jádro věci, uvedu zde celý oddílek z Pavlovy 2. epištoly Timoteovi. Je to nesmírně hluboce vážné místo.
„Toto pak věz, že v posledních dnech nastanou časové nebezpeční. Neboť nastanou lidé sami sebe milující, peníze milující, chlubní, pyšní, zlolejcí, rodičů neposlušní, nevděční, bezbožní, nelítostiví, nesmiřitelní, utrhači, nestředmí, krutí, nemilující dobro, zrádci, kvapní, nadutí, rozkoší milovníci více nežli milovníci Boha, majíce způsob pobožnosti, ale moci její zapírajíce. A od takových se odvracuj. Neboť z těch jsou i ti, kteříž se vluzují do domů, a jímajíce, vodí ženky obtížené hříchy, kteréž vedeny bývají rozličnými žádostmi, kteréž vždycky se učí, ale nikdy ku poznání pravdy přijíti nemohou. Jakož zajisté Jannes a Jambres zprotivili se Mojžíšovi, tak i tito protiví se pravdě, lidé na mysli porušení, a při víře spletení. Ale nebudouť více průchodu míti. Neboť nemoudrost jejich zjevná bude všechněm, jako i oněch byla.“ (2. Tim. 3,1-9)
Všimněme si, jak obzvláště vážný je způsob takového odporování pravdě. Způsob, jímž se „Jannes a Jambres protivili Mojžíšovi“, bylo prostě napodobování všeho, co dělal on, pokud toho byli schopni. Nenalézáme, že by byli sami jeho činy připisovali nějaké nepravé nebo zlé moci, ale spíše se snažili zneškodnit vliv Mojžíšových divů na svědomí tím, že dělali totéž. Co dělal Mojžíš, dělali i oni, takže zde vlastně nebyl žádný velký rozdíl. Div jako div. Konal-li Mojžíš divy proto, aby lid mohl vyjít z Egypta, dělali oni divy proto, aby jej tam udrželi. Kde tedy byl nějaký rozdíl?
Z toho všeho se učíme vážné pravdě, že nejsatanštější odpor proti Božímu svědectví ve světě způsobují ti, kdo mají jen „způsob pobožnosti“, „moci její zapírajíce“, ačkoli napodobují výsledky pravdy. Tato třída lidí dělá totéž: osvojuje si zvyky a formy, používá tytéž výrazy, vyznává stejné názory jako druzí. Jestliže opravdový křesťan, puzen Kristovou láskou, nasycuje hladové, šatí nahé, navštěvuje nemocné, šíří Bibli, rozdává traktáty, podporuje šíření evangelia, je zapojen na modlitbách, zpívá chvalozpěvy, káže evangelium – pak člověk, který má pouze jméno křesťana, může dělat kteroukoli z těchto věcí. A právě tím, pozor na to, se obzvláště vyznačuje odpor k pravdě „v posledních dnech“ – ano, toto je duch „Jannese a Jambrese“. Jak velice je dnes třeba to chápat! Jak důležité je mít na paměti, že „jako Jannes a Jambres protivili se Mojžíšovi, tak i tito“ sami sebe milující, po světě bažící a za požitky se honící pouzí vyznavači „protiví se pravdě“. Nechtěli by být bez „způsobu pobožnosti“, ale ačkoli přijímají a osvojují si její formu, způsob, protože na to jsou zvyklí, nenávidí „moc“, neboť ta vyžaduje sebeza-pření. „Moc“ zbožnosti v sobě zahrnuje uznávání Božích požadavků, vštípení Jeho království do srdce a jako výsledek pak zjevování toho v celém životě a smýšlení. Formální křesťan z toho však nezná nic. „Moc“ zbožnosti se nikdy nemůže snést s žádným z těch ohyzdných charakterových rysů, vylíčených ve výše citovaném oddílku, zatímco prázdná „forma“, pouhý „způsob“, ačkoli je přikrývá, vůbec proti nim nic nepodniká a to se formálnímu křesťanovi zamlouvá. Takový křesťan si nepřeje potlačovat své vášně, rušit své rozkoše, držet na uzdě své záliby, ovládat své sklony, mít očištěné srdce. Přeje si jen tolik náboženství, kolik mu umožňuje mít co nejvíc z obojího – z toho nynějšího i z toho budoucího světa. Takový křesťan neví nic o tom, že se má vzdávat tohoto světa, protože nalezl ten „budoucí“ svět.
Pozorujeme-li způsoby, jimiž se Satan protiví Boží pravdě, shledáme, že jeho metodou bylo vždycky napřed se protivit násilím, a potom, jestliže se mu to nepodařilo, zkazit pravdu vytvořením nějaké padělané napodobeniny. Proto se nejprve snažil zabít Mojžíše (2,14), a když se mu nepodařilo provést tento záměr, snažil se napodobit jeho činy.
Podobně tomu je také s pravdou, kterou Bůh svěřil Své Církvi. První úsilí Satana se ukázalo v souvislosti s rozhněváním předních kněží a starších, se soudnou stolicí, vězením a mečem. Ale v právě citovaném oddílku z 2. Tim. nenalézáme nic, co by svědčilo o takovéto jeho činnosti. Zjevné násilí je vystřídáno mnohem lstivější a nebezpečnější bezmocnou formou, prázdným vyznavačstvím, lidským padělkem. Nepřítel místo zjevení se s třímajícím mečem pronásledování, obchází, maje přes ramena přehozen kabát vyznavačství. Vyznává a napodobuje to, čemu se kdysi protivil a co pronásledoval, a touto metodou nyní dosahuje hrozných úspěchů. Ohavné formy mravního zla, které v průběhu věků poskvrňovaly stránky historie lidstva, místo vyskytování se jenom tam, kde bychom je přirozeně hledali, v brlozích a doupatech lidské tmy, mohou být nalezeny, pečlivě upravené, pod rouškou ledového vyznavačství bez moci, bez výrazu a bez vlivu. A to je jeden z obzvláštních Satanových mistrovských kousků.
Že člověk jako padlý, zkažený tvor miluje jen sebe, že miluje peníze, je vychloubačný, pyšný a podobně, je přirozené. Ale že s tím vším může být pod pěkným pláštíkem „formy pobožnosti“, signalizuje zvláštní účinky Satanovy působnosti v jeho odporování pravdě v těchto „posledních dnech“. Že člověk vystupuje s troufalým ukazováním takových ohavných neřestí, chtíčů a vášní, jež jsou nutným důsledkem jeho vzdálení od zdroje neskonalé svatosti a čistoty, je něčím, co lze jen čekat, neboť až do konce historie bude člověk zjevovat svou zkaženou přirozenost. Ale na druhé straně jestliže svaté jméno Pána Ježíše Krista nalézáme spjato s lidskou vychytralostí a smrtícím zlem – jestliže nalézáme svaté zásady spjaté s nesvatou praxí – jestliže shledáváme, že všechny charakteristické rysy zkaženosti pohanů vypsané v 1. kap. Ep. Římanům jsou spjaty s „formou zbožnosti“, pak jsme jistě oprávněni říci, že to jsou hrozné rysy „posledních dnů“, že to je odporování „Jannese a Jambrese“.
Ale byly jen tři věci, v nichž egyptští kouzelníci byli s to napodobit služebníky pravého Boha, totiž že také proměnili své hole v hady (7,12), vodu v krev (7,22), a že vyvedli žáby (8,7), – ale ve čtvrté věci, jíž bylo vyvedení života a spolu s tím veřejné pokoření přirozenosti, jsou úplně přivedeni z míry a musí přiznat: „Prst Boží toto jest“. (8,16 až 19) Tak tomu bude také s odpůrci pravdy posledních dnů. Všechno, cokoli budou dělat, bude působeno přímo z moci Satana, ale bude jen v mezích jeho moci. Jejich zvláštním cílem bude navíc „protivit se pravdě“.
Ty tři věci, které „Jannes a Jambres“ byli schopni provádět, se vyznačovaly satanskou mocí, smrtí a nečistotou, tj. hady, krví a žabami. Takto „se protivili Mojžíšovi“, a „tak i tito protiví se pravdě“, a maří její vliv a působení na svědomí. Není nic, co by mělo za následek tak umrtvovat moc pravdy, jako skutečnost, že osoby, které vůbec nejsou pod jejím vlivem, dělají tytéž věci jako druzí, kteří pod vlivem pravdy jsou. Právě v tom je způsob Satanovy práce. Snaží se dosáhnout, aby všichni lidé byli považováni za křesťany. Tak rád by nám namluvil, že kolem nás je každý křesťan, ačkoli dobře víme, že to je většinou jen padělané, falešné křesťanství, které – jsouc daleko toho být svědectvím pravdy – je podle plánu toho nepřítele pravdy určeno mařit její očišťující a povznášející vliv.
Zkrátka, Kristův služebník a svědek pro pravdu je všude obklopen duchem „Jannese a Jambrese“ a je dobře, aby to měl stále na mysli, aby důkladně znal zlo, s nímž má bojovat. Má si být stále vědom, že to je Satanova napodobenina, padělek Boží skutečnosti, vytvořený nikoli hůlkou nějakého neskrývaně zlého kouzelníka, nýbrž činností falešných vyznavačů, kteří mají „způsob pobožnosti, ale moci její zapírají“, kteří dělají věci zdánlivě správné a dobré, ale kteří ve svém nitru nemají ani Kristův život, ani ve svých srdcích nemají Boží lásku a nezakoušejí ovšem na svých svědomích působení moci Božího slova.
„Ale“, dodává Duchem Svatým inspirovaný apoštol, „nebudouť více průchodu míti. Neboť nemoudrost jejich zjevná bude všechněm, jako i oněch byla“. Jistě, „bláznovství“ „Jannese a Jambrese“ bylo zjevné všem, když se jim nejenže nepodařilo napodobit další skutky Mojžíše a Arona, ale když vlastně sami upadli pod Boží soudy. To je velice vážné. Podobně bude zjeveno bláznovství všech, kdo mají pouhou formu. Nejenže vůbec nebudou moci napodobit všechny ryzí výsledky Božího života a moci, nýbrž sami budou zachváceni soudy, které na ně dolehnou, protože zavrhli pravdu, které se protivili.
Chtěl by snad někdo tvrdit, že nám to vše nemá co říci v dnešní době bezmocného vyznavačství? Myslíme, že právě naopak. Mělo by to s živou mocí mluvit ke svědomí nás všech. Mělo by to mluvit důraznou, hluboce vážnou řečí k srdci každého z nás. Každý by se měl opravdu vážně zkoumat, zda pomáhá svědectví pravdy praktickým životem v moci zbožnosti, anebo zdali pravdě škodí a maří její účinnost tím, že má jen formu – holou napodobeninu. Výsledek moci zbožnosti bude zřejmý v tom, že budeme „zůstávat v tom, čemu jsme se naučili“. Nikdo nemůže zůstávat, trvat, kromě těch, kdo jsou vyučeni Bohem a skrze moc Ducha Svatého čerpají pro svůj život z čistého zdroje Božího slova Boží zásady.
Budiž Bohu čest a chvála! Jsou ještě mnozí takoví v různých úsecích vyznávající církve. Tu a tam jsou ještě mnozí, jejichž svědomí byla omyta smírčí krví „Beránka Božího“, jejichž srdce tepou ryzí láskou k Jeho Osobě a jejichž mysli se veselí „požehnanou nadějí“, že Ho uvidí takového, jaký je, a že s Ním věčně budou, jsouce Jemu podobni. Takové pomyšlení těší a povzbuzuje. Je to veliká milost, že můžeme mít obecenství s těmi, kdo vyjadřují naději, která je v nich, a kteří jsou ve svědectví na svém místě. Kéž by Pán na každý den přidával k jejich počtu. Kéž by se moc zbožnosti rozmáhala široko daleko v těchto posledních dnech, aby tak bylo vydáváno jasné a správné svědectví jménu Toho, který je toho hoden.
Zbývá nám uvážit ještě třetí bod, totiž čtyři faraonovy lstivé námitky proti úplnému vysvobození a naprostému oddělení Božího lidu od Egypta. První z nich máme ve 25. verši 8. kapitoly: „Povolal pak farao Mojžíše a Arona, a řekl: Jděte, obětujte Bohu svému tu v zemi.“ Není třeba podotýkat, že když se ani kouzelníci proti tomu nestaví a ani farao proti obětování nic nenamítá, pak že za vším v pozadí stál Satan a jeho zřejmým cílem v návrhu faraona bylo položit překážku jménu Páně – svědectví, které bylo možné jen v úplném oddělení Jeho lidu z Egypta. Protože kdyby zůstali v Egyptě, nemohli být svědectvím, ani kdyby tam obětovali Hospodinu. Tím by se totiž postavili na stejnou půdu s neobřezanými Egypťany a snížili by Hospodina na úroveň egyptských bohů. V takovém případě by některý Egypťan mohl říci Izraelitovi: „Nevidím, že by mezi námi byl nějaký rozdíl – vy máte svou bohoslužbu a my také. Kde je tedy nějaký rozdíl?“
Lidé mají za samozřejmé a za naprosto správné, aby každý měl nějaké náboženství. Jen když prý je každý upřímný a nechává svého souseda s jeho náboženstvím na pokoji; na tom, jaký kdo nosí „náboženský kabát“, prý nezáleží. Ano, tak usuzují lidé o tom, čemu říkají „náboženství“. Ale je jasné, že sláva Ježíšova jména nemá místo v žádné z těchto věcí. Nutnost oddělení je něco, proti čemu se bude nepřítel vždycky stavět a co srdce člověka nemůže chápat. Takové srdce může sice velice toužit po nábožnosti, protože mu svědomí jasně říká, že není všecko v pořádku, ale stejně tak touží po světě. Rádo by „obětovalo Bohu tu v zemi“ – a Satanova cíle je dosaženo, jestliže lidé přijmou světské náboženství a odmítnou „vyjít ven a oddělit se“. (2. Kor. 6) Odedávna měl Satan vždy jediný cíl: činit překážky svědectví, které je vydáváno Božímu jménu na zemi. Stejně temný byl jeho cíl v návrhu: „Jděte, obětujte Bohu svému tu v zemi.“ Jaké naprosté umlčení svědectví by znamenalo přijetí tohoto návrhu! Boží lid v Egyptě a sám Bůh sloučen s egyptskými modlami! Jak hrozné by to bylo rouhání!
Milý čtenáři! Měli bychom to hluboce uvážit. Úsilí nepřítele přimět Izrael, aby se klaněl Bohu v Egyptě, prozrazuje hlubší zásadu, než by se nám na první pohled mohlo zdát. Nepřítel jásá pokaždé, když se mu jakýmikoliv prostředky nebo v jakékoliv situaci podaří vzbudit třeba jen zdání, že sám Bůh takové světské náboženství schvaluje. Proti takovému náboženství nemá námitky. Dosahuje svého záměru stejně účinně tím, čemu se říká „náboženský svět“, jako kteroukoliv jinou činností. Proto když se mu podaří přivést některého křesťana ke schválení nějakého vyhlášeného náboženství, dosáhne znamenitého vítězství. Je dobře známou skutečností, že ve světě nic nevzbuzuje tak prudký odpor a nelibost jako Boží zásada: oddělit se od současného zlého věku. Můžeš mít třeba tytéž názory, kázat tatáž učení, konat stejné dílo – ale jakmile, i když třeba jen velice slabě, se pokusíš zařídit podle Božího příkazu: „od takových se odvracej!“ (2. Tim. 3,5), a „vyjděte z prostředku jejich“ (2. Kor. 6,17), můžeš zcela jistě počítat s nejsilnějším odporem. Čím to je? Hlavně tím, že křesťané svým oddělením od prázdného náboženství tohoto světa jsou svědectvím Kristu, kterým by nikdy nemohli být, pokud by byli spojeni se světem.
Je obrovský rozdíl mezi lidským náboženstvím a Kristem. Takový ubohý, nevědomý Hinduista nám může vyprávět o svém náboženství, ale o Kristu neví vůbec nic. Apoštol neříká: „Je-li jaké potěšení v náboženství“ (srv. Filip. 2,1), i když je jisté, že stoupenci každého náboženství v něm nalézají něco, co považují za potěšení. Pavel však nalezl své potěšení v Kristu, když napřed všestranně prokázal bezcennost pouhého náboženství, a to v jeho nejhezčí a nejvíc imponující podobě. (Srv. Gal. 1,13-14; Filip. 3,4-11)
Duch Boží nám sice mluví o „náboženství čistém a neposkvrněném“, ale ten, kdo není znovuzrozen, nemůže na něm mít žádnou účast, vždyť jak by mohl mít účast na něčem, co je „čisté a neposkvrněné“? Takovéto náboženství je z nebe, je zdrojem všeho, co je čisté a milé. Vidí ho jen „Bůh a Otec“. Je určeno k činnosti a rozvíjení působností nové přirozenosti, kterou mají všichni, kdo věří ve jméno Božího Syna. (Jan 1,12-13; Jak. 1,18; 1. Petr. 1,23; 1. Jan. 5,1) Ono ostatně v sobě chová dvě rozsáhlé kategorie: činnou dobrotivost a osobní svatost: „Navštěvovati sirotky a vdovy v souženích jejich, a ostříhati sebe neposkvrněného od světa.“ (Jak. 1,27) Projdete-li celým seznamem pravého ovoce skutečného křesťanství, najdete je seřazeno v obou těch kategoriích, a je velice zajímavé, že jak v 8. kapitole 2. Mojžíšovy, tak v 1. kapitole Ep. Jakuba stojí v popředí oddělení od světa jako nepostradatelný význačný rys každé věrné služby Bohu. Bohu by se nemohlo líbit, nemohlo by být Jeho rukou opatřeno pečetí „čisté a neposkvrněné“, co by bylo poskvrněno stykem s „přítomným zlým věkem“. „Vyjdětež z prostředku jejich, a oddělte se, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a Já přijmu vás. A budu vám za Otce, a vy Mi budete za syny a za dcery, praví Pán Všemohoucí.“ (2. Kor. 6,17-18)
Hospodin a Jeho vyvolení se nemohli sejít k slavnosti v Egyptě. Pro Izrael bylo vykoupení a oddělení od Egypta jedno a totéž. Bůh řekl: „Protož jsem sestoupil, abych vysvobodil jej“, a něco menšího než toto by Ho nikdy nemohlo uspokojit nebo oslavit. Spasení, které by je ještě ponechalo v Egyptě, nemohlo být nikterak Božím spasením. Ba ještě něco více: musíme mít na zřeteli, že Hospodinovým cílem při spasení Izraele jako i při záhubě faraona bylo, „aby vypravovali jméno Mé na vší zemi“ (9,16). A jak by mohlo být o tomto jméně nebo o jeho významu vypravováno, kdyby se Jeho lid pokusil klanět se Mu v Egyptě? V tom případě by se o něm nemohlo vypravovat nic, leda něco naprosto nepravdivého. Proto, aby mohlo být plně a pravdivě vyprávěno o Božím charakteru, bylo zásadně třeba, aby Jeho lid byl cele vysvobozen a úplně oddělen od Egypta. Pro jasné a jednoznačné svědectví Božího Syna dnes je stejnou zásadní nutností, aby všichni, kteří Mu opravdu patří, byli odděleni od tohoto světa. Tak si to přeje Bůh, a proto se Kristus vydal. „Milost vám a pokoj od Boha Otce a Pána našeho Ježíše Krista, kterýž vydal sebe samého za hříchy naše, aby nás vytrhl z tohoto přítomného věku zlého, podle vůle Boha a Otce našeho, Jemuž buď sláva na věky věků. Amen.“ (Gal.1,3-5)
Galatští začínali schvalovat tělesné a světské náboženství: náboženství různých ustanovení, náboženství dnů, a měsíců, a časů i let, a apoštol začíná svou epištolu jim sdělením, že Pán Ježíš Kristus Sebe vydal proto, aby je od každé takové věci vysvobodil. Protože Boží lid je Jeho svatým lidem, musí být oddělen, aby mohl, jak náleží moudře odpovídat cíli milosti, kde Bůh chce být s ním spjat a kde s ním spojuje Své jméno. Lid, který by se ještě nalézal mezi poskvrnami a ohavnostmi Egypta, by nemohl být svědectvím Svatého. Podobně dnes ten, kdo je zapleten do poskvrn zkaženého náboženství podle světa, nemůže být v žádném případě jasným a věrným svědectvím ukřižovanému a zmrtvýchvstalému Kristu.
To, co Mojžíš odpověděl na první faraonovu námitku, je opravdu pozoruhodné: „I řekl Mojžíš: Nenáleží nám tak činiti; neboť ohavnost egyptských obětovali bychom Hospodinu Bohu našemu. A jestliže bychom obětovali to, což jest ohavnost před očima egyptských, zdaž by nás neukamenovali? Cestou tří dnů půjdeme na poušť, a obětovati budeme Hospodinu Bohu našemu, jakž nám rozkázal.“ (8,26-27) Zde máme pravé oddělení od Egypta – „cestu tří dnů“. Nic menšího než toto nemůže uspokojit víru. Boží Izrael musí být oddělen v moci vzkříšení od země smrti a temnoty. Vody Rudého Moře se musí valit mezi Božím vykoupeným lidem a Egyptem, dříve než Boží lid může, jak náleží obětovat Hospodinu. Kdyby Izraelci zůstali v Egyptě, obětovali by Pánu právě předměty egyptské ohavné modloslužby.4 To se nesmělo nikdy stát. V Egyptě nemůže být ani stánek, ani chrám, ani oltář. Na celém jeho území není nikde ani jedno místo pro něco podobného. A vskutku, jak ještě dále uvidíme, neslyšíme od Izraele ani jediný tón chvalozpěvu, dokud celé shromáždění nestálo skrze plnou moc dokonaného vykoupení na kanaánské straně Rudého Moře. Přesně tak je tomu i dnes. Věřící musí napřed vědět, kam ho navěky postavila Kristova smrt a zmrtvýchvstání, než může být moudrým velebitelem, služebníkem, který se líbí Bohu, nebo zdatným svědkem na svém místě.
Nejde tu jen o to, zda jsem Božím dítětem a tedy vykoupenou osobou. Celá řada Božích dětí je velice daleko od plné znalosti výsledků, které jim plynou z Kristovy krve a zmrtvýchvstání. Nerozumějí té drahé pravdě, že Kristova krev navěky učinila konec jejich hříchům a že oni jsou nyní šťastnými účastníky Jeho života vzkříšení, života, s nímž už hřích nemá naprosto nic společného. Kristus se stal pro nás zlořečenstvím ne proto, jak by nás někteří chtěli učit, že se narodil pod zlořečenstvím přestoupeného zákona, nýbrž protože visel na dřevě. (Srv. pozorně 5. M. 21,23 a Gal. 3,13.) My jsme byli pod zlořečenstvím, protože jsme nenaplnili zákon. Ale Kristus, ten dokonalý Člověk, jenž „zvelebil zákon a slavným jej učinil,“ (Iz. 42,21), neboť zákon dokonale zachovával, se stal zlořečenstvím kvůli nám tím, že visel na dřevě. (Srv. Iz. 42,21.) A tak On ve Svém životě zvelebil Boží zákon a ve Své smrti nesl naše zlořečenství. Pro věřícího už tedy neexistuje ani vina, ani zlořečenství, ani hněv, ani odsouzení, a ačkoli ještě bude muset být zjeven před Kristovou soudnou stolicí, nebude tam vznesena otázka hříchu. Kristův kříž tuto věc vyřídil navěky, takže o těch, kdo věří, je napsáno: „A na hříchy jejich, i na nepravosti jejich nikoli nevzpomenu více.“ (Žid. 10,17) Celý život křesťana bude ovšem muset být zjeven před Kristovou soudnou stolicí, ale sám Soudce odňal všechny hříchy věřícího a je jeho spravedlností, takže soudná stolice může být pro něho jen příznivá. On jistě neodsoudí Své vlastní dílo. Požadovanou spravedlnost zjednal sám Bůh. Nenalezne na ní jistě žádný nedostatek. Světlo soudné stolice bude zářit dostatečným jasem, aby rozptýlilo jakoukoli mlhu nebo mrak, který by chtěl zatemnit jedinečnou, s ničím nesrovnatelnou slávu a moc patřící kříži, a aby ukázalo, že věřící je „všecek čist“. (Jan 13,10; 15,3; Ef. 5,27)
Protože základní pravdy nejsou pevně uchopeny prostou vírou, tak celá řada Božích dětí si naříká na nedostatek hlubokého, trvalého pokoje, na stálé proměny v jejich duchovním stavu, na ztrácející se výšky a nízké stavy v jejich zkušenostech. Každá pochybnost v srdci křesťana je neúctou k Božímu slovu i Kristově oběti. Protože se už nyní nevyhřívá ve světle, které září z Kristova kříže, je stále sužován pochybováním a strachem. Nicméně takovéto věci, nad nimiž mnozí musí naříkat – takové proměnlivosti a kolísání jsou vlastně jen podružného významu, poněvadž se týkají spíše jejich osobní zkušenosti. Mnohem vážnější jsou však následky, které působí v souvislosti se ctí Páně na jejich velebení, na jejich službu a na jejich svědectví. Žel, že na čest Páně lidé tak málo myslí, asi proto, že osobní spasení je u většiny vyznávajících křesťanů hlavním předmětem, jediným cílem. Máme sklon dívat se na vše, co se nás týká, jako na hlavní, zatímco všechno, co se týká Kristovy slávy, pokládáme za nepodstatné.
Ale je dobře jasně si všimnout, že tatáž pravda, která udílí duši trvalý, stálý pokoj, ji také uvádí do postavení moudrého velebení, služby, která se líbí Bohu, a opravdového, náležitého svědectví. V 15. kapitole 1. Ep. Korintským vykládá apoštol o smrti a vzkříšení Krista jako o velikém základu všeho. „Připomínám pak vám, bratři, evangelium, kteréž jsem zvěstoval vám, kteréž jste i přijali, v němž i stojíte. Skrze kteréž i spasení béřete, kterak kázal jsem vám, pamatujete-li, leč byste nadarmo uvěřili. Vydal jsem zajisté vám nejprve to, což jsem i vzal, že Kristus umřel za hříchy naše podle Písem. A že jest pohřben, a že vstal z mrtvých třetího dne podle Písem.“ (1-4. v.) Zde máme evangelium v jedné stručné, ale obsažné výpovědi. Zemřelý a zmrtvýchvstalý Kristus je základem spasení. „Kterýž vydán jest pro hříchy naše, a vstal z mrtvých pro ospravedlnění naše.“ (Řím. 4,25) Vidět okem víry Ježíše přibitého na kříž – a sedícího na trůně, musí dát svědomí pevný pokoj a srdci dokonalou svobodu. Můžeme nahlédnout do hrobu a vidět, že je prázdný – můžeme se podívat na trůn a zjistit, že je obsazen a smíme pak jít svou cestou radujíce se. Pán Ježíš vyřídil na kříži pro Svůj lid vše a důkazem tohoto vyřízení je, že je nyní po Boží pravici. Ano, zmrtvýchvstalý Kristus je věčným důkazem naplněného vykoupení. A jestliže vykoupení je hotovou skutečností, pak je hotovou, hlubokou skutečností také pokoj věřícího. My pokoj neuděláme a nikdy toho nebudeme schopni. Každé úsilí o zjednání pokoje z naší strany by nás jen ještě plněji muselo odhalit jako rušitele pokoje. Ale Kristus, když způsobil pokoj skrze krev Svého kříže, se posadil na výsostech a slavil vítězství nad každým nepřítelem. Skrze Něho dává Bůh zvěstovat pokoj. Tento pokoj přináší slovo evangelia a duše, která evangeliu uvěří, má pokoj – stálý pokoj před Bohem, protože jejím pokojem je Kristus. (Viz Sk. 10,36; Řím. 5,1; Ef. 2,14; Kol. 1,20) Takto Bůh nejen učinil zadost Svým vlastním požadavkům, nýbrž tím nalezl odpovídající východisko Své spravedlnosti, skrze které může nyní proudit Jeho bezmezná láska i na toho největšího viníka z Adamova padlého pokolení.
A jaký to vše má praktický výsledek? Kristův kříž nejenže odstranil hříchy věřícího, nýbrž také navěky rozvázal jeho spojení se světem. Tím je věřící oprávněn dívat se na svět jako na ukřižovanou věc, a může být světem považován za ukřižovaného. Ano, tak je tomu se vzájemným postavením věřícího a světa: svět je mu ukřižován a on světu. Takové je skutečné, náležité místo každého opravdového křesťana. Úsudek světa o Kristu byl vyjádřen v tom místě, které Mu po zralé úvaze přiřkli. Měli zvolit, zdali chtějí vraha anebo Krista. Dali souhlas k propuštění vraha na svobodu, zatímco Krista přibili na kříž mezi dvěma lotry. Jestliže věřící bude chodit ve šlépějích Krista, jestliže bude čerpat z Jeho myšlenek a bude je projevovat, pak podle ocenění světa dostane totéž místo. A takto bude nejen vědět, že je ukřižován s Kristem, ale bude také veden k tomu, aby to uskutečňoval ve svém praktickém životě a v každodenních zkušenostech.
Ale ačkoli kříž tak úplně přeťal jakékoli spojení mezi věřícím a světem, vzkříšení ho přesadilo do moci nových svazků a spojení. Jestliže v kříži vidíme úsudek světa o Kristu, pak v Jeho vzkříšení vidíme Boží úsudek. Svět Ho ukřižoval, ale Bůh „povýšil Ho nade vše“. (Fil. 2,9) Člověk Mu dal to nejnižší místo, Bůh místo nejvyšší, a ačkoli věřící může mít plné obecenství s Bohem v Jeho myšlenkách o Kristu, smí oplácet světu stejné stejným a smí se na svět dívat jako na ukřižovanou věc. Jestliže tedy věřící je na jednom kříži a svět na druhém, mravní vzdálenost mezi oběma je opravdu nesmírná. A je-li tomu tak, co se týče zásady, mělo by tomu tak být také v praxi. Svět a křesťan nemohou mít naprosto nic společného a ani nic společného mít nebudou, nebude-li věřící svého Pána a Mistra zapírat. Věřící dokazuje svou nevěrnost Kristu, má-li obecenství se světem, a ta nevěrnost je tím větší, čím větší je takové obecenství.
To vše je dostatečně jasné. Ale, milý křesťane, který toto čteš, jaké místo nám to dává vůči světu? Ovšemže nás to staví stranou, a to úplně. Zemřeli jsme světu, ale jsme živi s Kristem. Jsme současně účastníky Jeho zavržení tímto světem, a zároveň také účastníky Jeho přijetí do nebe. A radost z tohoto druhého podílu působí, že považujeme za nic utrpení spojená s onou první věcí. Kdybych měl být vyvržen světem a nevěděl, že mám místo nahoře v nebesích, bylo by to něco nesnesitelného. Ale jestliže obzor mé duše vyplňují rozmanité slávy nebes, nebudu mít čas obírat se příliš tím, s čím se ještě potkám na cestě světem.
Ale někdo se snad zeptá: co je to svět? Bylo by těžké najít nějaké slovo k jasnějšímu a přesnějšímu vyjádření pojmů „svět“ a „světáctví“, neboť my si obvykle myslíme, že světáctví začíná o jeden nebo dva body dále než kam, jak se domníváme, ještě můžeme mít přístup. Ale Boží slovo ukázalo s dokonalou přesností, co je to „svět“, když nám jej vykresluje jako něco, co „není z Otce“. (1. Jan. 2,15-16) Proto čím hlubší je mé obecenství s Otcem, tím vytříbenější a ostřejší bude schopnost mého rozeznávání všeho, co je ze světa. Tak nás tomu vyučuje Bůh. Čím více se radujeme z Otcovy lásky, tím více pohrdáme světem. Ale kdo zjevuje Otce? Syn. A jak? Mocí Ducha Svatého. Takže čím více jsem schopen v moci Ducha, kterého nezarmucuji, čerpat ze Synova zjevení Otce, tím přesnější se stane můj úsudek o tom, co je to svět. Podle toho, jak se v mém srdci rozmáhá Boží království, stává se mé usuzování vytříbenějším o tom, co vše je světáctví. Bylo by těžké, kdyby se někdo chtěl pokusit vyjádřit slovy, co je světáctví. Je to, jak kdosi pověděl, něco „ve všech odstínech od bílé barvy až do černé jako uhel“. V tom je veliký kus pravdy. Nemůžeš vytýčit hranici a říci: „Zde začíná světáctví.“ Ale jemná, vytříbená citlivost přirozenosti z Boha se od světáctví sama odvrací. A nám všem je třeba chodit v moci této přirozenosti, abychom se tak vyhýbali jakémukoli druhu a způsobu světáctví. „Duchem choďte, a žádosti těla nevykonáte.“ (Gal. 5,16) Chladné poučky a nějaká přísná pravidla zde nejsou nic platné. Potřebujeme moc života z Boha. Potřebujeme duchovní porozumění a praktické uplatnění „cesty tří dnů na poušť“, kterou jsme navěky odděleni, a to nejen od egyptských cihelen a dozorců nad robotou, nýbrž také od jeho chrámů a oltářů.
Faraonova druhá námitka velice připomíná způsob a cíl námitky první. „I řekl farao: Já propustím vás, abyste obětovali Hospodinu Bohu svému na poušti, však dále abyste nikoli neodcházeli.“ (8,28) Když už je nemůže zadržet v Egyptě, snaží se alespoň udržet je v blízkosti Egypta, aby tak na ně mohl působit různými vlivy. Takto budou moci zas být přivedeni zpět a svědectví bude potlačeno ostřeji, než kdyby z Egypta vůbec nikdy nevyšli. Ano, mnohem vážnější škodu způsobují Kristově věci osoby, o nichž se zdá, že se vzdaly světa, ale potom se do něho znovu vracejí a počínají si, jako by v něm úplně zůstaly. Neboť tím prakticky vyznávají, že zkusily nebeské věci, ale že zjistily, že pozemské věci jsou lepší a že je více uspokojují.
Ale to není vše. Jak smutné, že mravní vliv pravdy na svědomí dosud neobrácených lidí je mařen takovým zlým příkladem vyznavačů, kteří se opět navracejí k věcem, o nichž se zdálo, že je už opustili. Ne snad, že by takové případy dávaly někomu sebemenší oprávnění zamítnout Boží pravdu, poněvadž, jak víme, každý člověk je osobně zodpovědný a bude musit sám za sebe vydávat počet Bohu. Přesto však zlý vliv v této věci jako i v jiných zůstává. „Jestliže by pak ti, kteříž ušli poskvrn světa, skrze známost Pána a Spasitele Ježíše Krista, opět zase v to zapleteni jsouce, přemoženi byli, učiněn jest poslední způsob jejich horší nežli první. Lépe by zajisté jim bylo nepoznávati cesty spravedlnosti, nežli po nabytí známosti odvrátiti se od vydaného jim svatého přikázání.“ (2. Petr. 2,20-21)
Proto jestliže lid neměl „odcházet dále“, pak bylo lépe, aby vůbec nevyšli. To nepřítel dobře věděl – proto ta druhá námitka. Polovičatost a zdržování se při hranici Egypta velice vyhovuje cílům nepřítele. Ti, kdo zaujímají takové neutrální postavení, nejsou ani tací, ani onací a jejich vliv, ať už je jakýkoli, působí vždy zlým směrem.
Je velice důležité vidět ve všech těchto faraonových námitkách Satanův plán, totiž mařit svědectví jménu izraelského Boha, k němuž mohlo dojít pouze po ujití „cesty tří dnů na poušť“. To opravdu znamenalo „odejít daleko“. Bylo to mnohem dále, než si farao dovedl představit nebo než je mohl sledovat. A jistě jak vzácné by bylo, kdyby všichni, kdo vyznávají, že vyšli z Egypta, opravdu ve svých myslích a v celém způsobu svého počínání odtamtud vyšli daleko. Kéž by jen moudře uznali, že hranicí mezi nimi a světem je Kristův kříž a hrob! Nikdo se nemůže na takovéto místo postavit jen v síle přirozenosti. Žalmista mohl říci: „Nevcházej v soud se služebníkem Svým, neboť by nebyl spravedliv před Tebou nižádný živý.“ (Ž. 143,2) Tak je tomu také s pravým a působivým oddělením od světa. „Nižádný živý“ je nemůže uskutečnit. Pouze ti, kteří „zemřeli s Kristem“ a „s Ním z mrtvých vstali skrze víru“ v mocné dílo Boží (srv. Kol. 2,12), mohou dosáhnout ospravedlnění před Bohem nebo oddělení od světa. Něco takového můžeme nazvat „odejitím daleko“. Kéž by všichni, kdo vyznávají, že jsou křesťané, a kdo se tak nazývají, šli tak daleko. Pak bude jejich lampa šířit stálé, jasné světlo. Pak bude jejich trubka vždycky vydávat jistý hlas. Jejich praktický život pak bude vyvýšený, jejich zkušenost hluboká a bohatá. Jejich pokoj poplyne jako řeka, to, co budou oblibovat, bude nebeské a jejich roucha beze skvrn. A nadto nade všecko: jméno Pána Ježíše bude jimi skrze moc Ducha Svatého zvelebováno podle vůle Boha, jejich Otce.
Třetí námitka vyžaduje, abychom si jí zvlášť dobře povšimli. „I zavolán jest Mojžíš s Aronem před faraona. Jimž řekl: Jděte, služte Hospodinu Bohu svému. Kdo jsou ti, kteříž jíti mají? A odpověděl Mojžíš: S dítkami i se starými našimi půjdeme, se syny i s dcerami našimi, s ovcemi a s větším dobytkem naším odejdeme; neboť slavnost Hospodinovu držeti máme. Tedy řekl jim: Nechať jest tak Hospodin s vámi, jako já propustím vás i dítky vaše. Hleďte, neboť zlé jest před tváří vaší. Nebudeť tak. Jděte vy sami muži, a služte Hospodinu, neboť toho vy toliko žádáte. I vyhnáni jsou od tváři faraonovy.“ (10,8-11) Zde opět vidíme nepřítele, jak chce zasáhnout smrtící ranou svědectví jménu izraelského Boha. Rodiče na poušti a jejich děti v Egyptě! Jaká je to hrozná nenormálnost! To by přece bylo jen poloviční vysvobození. Pro Izrael naprosto neužitečné, zato však působící nečest izraelskému Bohu. Tak tomu nesmělo být. Kdyby děti zůstaly v Egyptě, nemohlo by být o rodičích řečeno, že opustili Egypt, poněvadž přece děti patřily jim a tvořily s nimi jeden nedílný celek. Nanejvýše by se o takovém případě dalo říci, že částečně sloužili Hospodinu a částečně faraonovi. Ale Hospodin přece nemohl mít nic na půl s faraonem. Buď měl mít všechno, anebo nic. Toto je vážná zásada pro křesťanské rodiče. Kéž bychom si ji hluboce vštípili do srdce! Je naší radostnou výsadou, že smíme, pokud jde o naše děti, počítat s Bohem a vychovávat je „v cvičení a v napomínání Páně“. (Ef. 6,4) Pro naše děti bychom se neměli spokojit s ničím menším, než z čeho se těšíme sami.
Faraonova čtvrtá a poslední námitka se týkala stád ovcí a většího dobytka. „Potom povolav farao Mojžíše, řekl: Jděte, služte Hospodinu. Toliko ovce vaše a větší dobytek váš nechať zůstane, také dítky vaše půjdou s vámi.“ (10,24) S jakou vytrvalostí se Satan pře o každou píď cesty Izraele ven z Egypta! Nejprve se snažil zadržet je v zemi, potom udržet je v blízkosti své země, nato zadržet jich alespoň část ve své zemi, a když se mu nepodařil žádný ze tří prvních záměrů, snaží se odeslat je pryč bez jakékoli možnosti sloužit Pánu. Když nemůže zadržet služebníky, snaží se zadržet jejich potřeby ke službě, čímž vlastně chce dosáhnout stejného cíle. Když je nemohl přimět, aby obětovali v jeho zemi, chce je odeslat ze své země, ale bez obětí.
V Mojžíšově odpovědi na tuto poslední námitku máme obsaženo krásné vyjádření svrchovaných práv Páně na Jeho lid a na vše, co mu patří: „Odpověděl Mojžíš: Dáš také v ruce naše oběti a zápaly, kteréž bychom obětovali Hospodinu Bohu našemu. A protož, také dobytek náš půjde s námi, a nezůstane ani kopyta; neboť z nich vezmeme ku poctě Hospodinu Bohu našemu. My pak nevíme, čím sloužiti máme Hospodinu, dokudž nepřijdeme tam.“ (25-26) Pouze když se Boží lid postaví s prostinkou dětinnou vírou na ono vysoké místo, na které ho staví smrt a vzkříšení, může mít užitek ze smýšlení, které odpovídá Božím nárokům na něho. „My nevíme, čím sloužiti máme Hospodinu, dokudž nepřijdeme tam.“ To znamená, že oni neznali napřed ani Boží požadavek, ani svou příslušnou povinnost, dokud neurazili „cestu tří dnů na poušti“. K poznání těchto věcí nemohli dospět uprostřed ztuchlého, znečištěného ovzduší Egypta. Napřed musí člověk poznat jako hotovou skutečnost vykoupení, než si může správně a plně uvědomovat svoji zodpovědnost a povinnost. To vše je dokonalé a krásné. „Bude-li kdo chtíti vůli Jeho činiti, tenť bude uměti rozeznati… to učení.“ (Jan 7,17) Nejprve musím být venku z Egypta, v moci smrti a vzkříšení, a teprve pak, ne dříve, poznám, v čem opravdu spočívá služba Páně. Jenom staneme-li vírou na tom slavném místě, do něhož nás uvádí drahá Kristova krev a rozhlédneme-li se okolo, uvidíme tolikeré drahé a rozmanité výsledky vykupující lásky. Hledíme-li na Osobu Toho, který nás na toto místo přivedl a opatřil nás oním bohatstvím, jsme nuceni povědět slovy básníka:
„Kdyby vší přírody má byla říš
a já ji chtěl za Tvou lásku dát –
pohrdnut byl bych, jak v Slově Svém díš
a musil dále svou bídu znát.
Láska Tvá velká, jež dala se cele
za bídné hříšníky, za nepřátele,
chce jen mé srdce, mé žití, mne mít.“
„Nezůstane ani kopyta.“ Jak vzácná slova! Egypt není místem pro nic, co patří Božím vykoupeným. Bůh je hoden mít všechno: naše „tělo, duši i ducha“. Všechno, co jsme a co máme, patří Jemu. „Nejste sami svoji, neboť koupeni jste za mzdu.“ (1. Kor. 6,19-20) Naší blahou výsadou je vydávat sebe i vše, co máme, v oběť Jemu, kterému patříme a jemuž máme sloužit. V tom není nic zákonického. Slova „dokudž nepřijdeme tam“ poskytují Boží ochranu před takovým hrozným zlem. Musíme urazit „cestu tří dnů na poušť“ než můžeme zaslechnout první slovo o obětování a porozumět mu. Jsme přesazeni do plného a nesporného vlastnictví života vzkříšení a věčné spravedlnosti. Opustili jsme zemi smrti a tmy. Byli jsme přivedeni k samému Bohu, takže se z Něho můžeme radovat v moci toho života, který nám byl udělen, a v okruhu spravedlnosti, kam jsme postaveni: proto je naší radostí, že můžeme sloužit. Nemůže být žádný hluboký cit v srdci, kterého by On nebyl hoden, – nemůže být žádná oběť v celém stádu ovcí, která by byla příliš nákladná pro Jeho oltář. Čím blíž a úžeji s Ním chodíme spjati, tím výše si ceníme, že je naším pokrmem a nápojem konat Jeho svatou vůli. Věřící má za nejvyšší výsadu službu svému Pánu. Smí se radovat v každé působnosti a v každém zjevování Boží přirozenosti. Nepohybuje se pod nějakým břemenem na šíji, které působí bolest, anebo pod nesnesitelnou váhou na svých ramenou. Jeho jho je zlomeno, břemeno navěky odstraněno krví kříže, zatímco tu putuje jako cizinec, vykoupený, znovuzrozený a vysvobozený z otroctví v souladu s úchvatnými slovy „PROPUSŤ LID MŮJ“.
(Poznámka: Obsah 9. kapitoly musíme rozjímat v souvislosti s bezpečností Izraele pod ochranou krve velikonočního beránka.)
„Řekl pak byl Hospodin Mojžíšovi: Ještě ránu jednu uvedu na faraona a na Egypt, potom propustí vás odsud; propustí docela, anobrž vypudí vás odsud.“ (11,1) Ještě jedna těžká rána musí dopadnout na onoho srdcem zatvrzeného vládce a na jeho zemi, než bude donucen propustit milované předměty svrchované Hospodinovy milosti.
Jaká to je holá marnost, zatvrzuje-li se člověk a pozdvihuje-li se proti Bohu, protože On jistě může rozdrtit na prášek i to nejtvrdší srdce a v prach snížit i tu nejpyšnější mysl. „Kterýž chodící v pýše může snižovati.“ (Dan. 4,34) Člověk si může bláhově namlouvat, že něco znamená, může zpupně pozdvihovat hlavu s okázalostí a chvástavostí, jako by byl svým vlastním pánem. Pošetilec! Jak málo zná své skutečné postavení a svůj charakter! Je pouhým nástrojem Satana, který člověka bere a používá ve svých zlovolných snahách mařit Boží předsevzetí. Ten nejosvícenější rozum, ten nejvyšší úctu vzbuzující génius, ta nejnezkrotitelnější síla, nejsou-li pod přímým řízením Ducha Božího, jsou jen pouhými různými nástroji v Satanově ruce k dalšímu provádění jeho temných záměrů. Žádný člověk není sám sobě pánem: buď je ovládán a řízen Kristem, anebo Satanem. Egyptský král se mohl bláhově domnívat, že je svobodnou, na nikom nezávislou osobou, ale ve skutečnosti byl pouhým nástrojem v rukou někoho jiného. Za jeho trůnem stál Satan, a protože se farao postavil proti Božím záměrům, byl soudcovsky vydán oslepujícímu a zatvrzujícímu vlivu svého krutého pána, kterého si sám zvolil.
To nám pomůže vysvětlit onen tak často se vyskytující výraz v dřívějších kapitolách 2. Mojžíšovy knihy: „Hospodin zatvrdil srdce faraonovo.“ Je marné, snaží-li se někdo vyhnout plnému, jasnému smyslu tohoto velice vážného výroku. Jestliže člověk vzdoruje světlu Božího svědectví, je jeho srdce soudcovsky oslepeno a zatvrzeno. Bůh ho opustí, ponechá ho jemu samému, a pak přijde Satan a táhne ho střemhlav do zahynutí. Faraon dostal mnohé světlo, aby poznal nehoráznou nesmyslnost svého počínání, když se usiloval zadržet ty, jimž Hospodin poručil, aby šli. Ale pravou snahou jeho srdce bylo pracovat proti Bohu, takže Bůh ho zanechal jemu samému a učinil z něho pomník Své slávy „po vší zemi“. Není nic tak těžkého to pochopit, kromě těch, kteří se chtějí stále s Bohem přít – kteří chtějí „útočit na silné kování štítu Všemohoucího“ (srov. s Jobem 15,26 – p. p.) k záhubě svých nesmrtelných duší.
Bůh někdy dává lidem něco podle skutečného přání jejich srdce: „… protož pošle jim Bůh mocné dílo podvodů, aby věřili lži, a aby odsouzeni byli všickni, kteříž neuvěřili pravdě, ale oblíbili sobě nepravost.“ (2. Tes. 2,11-12) Jestliže lidé nestojí o předloženou pravdu, pak jistě dostanou lež. Nechtějí-li Krista, budou mít Satana, – nechtějí-li nebe, budou mít peklo.5 Má duch nevěry právo něco tu vytýkat? Dřív než se k tomu odváží, ať podá důkaz, že všichni, s nimiž musilo být takto soudcovsky naloženo, učinili zadost své zodpovědnosti a povinnosti. Ať třeba dokáží, že farao jednal podle určité míry světla, které měl. A totéž by muselo být dokázáno v každém jiném případě. Je nesporné, že takovou úlohu dokazování musí podniknout ti, kdo se s Bohem chtějí přít o způsob, jak On naloží s odmítači Své pravdy. Srdcem prostné Boží dítě ospravedlní Boha i ve všech Jeho nejnevyzpytatelnějších cestách. A i když se nemůže pustit do obtížných otázek mysli pochybovače a rozřešit je, přesto smí být dokonale uspokojeno Božím slovem: „Zdaliž soudce vší země neučiní soudu?“ (1. M. 18,25) V tomto způsobu vypořádání se se zdánlivou těžkostí je mnohem více moudrosti, než v tom nejlépe připraveném důkazu, neboť je naprosto jisté, že takové srdce, které chce „odmlouvat Bohu“ (Řím. 9,20), nebude nikdy přesvědčeno důkazy člověka.
Nicméně Boží absolutní výsadou je odpovídat na každé pyšné mudrování a do prachu snižovat pyšné nápady lidských myslí. On může nadepsat rozsudek smrti nad přirozeností i v jejích nejlíbivějších projevech. „Je uloženo lidem jednou umříti.“ (Žid. 9,27) Tomu se nelze vyhnout. Člověk se může snažit skrývat své pokoření různě, zakrývat svůj útěk do údolí smrti co nejhrdinněji, může ten nejbídnější úsek svého života nazývat těmi nejčestnějšími jmény jaké jen lze vymyslet, může pozlacovat smrtelnou postel falešným třpytem, může krášlit smuteční průvody a hroby zdáním okázalosti, pompy a slávy, může nad tlejícím prachem stavět nádherné pomníky a vyrývat na ně záznamy o lidské pýše – ano, to vše může dělat, ale vzdor tomu všemu smrt zůstane smrtí a její příchod nemůže člověk zadržet ani o jedinou minutu, a také z ní nemůže udělat něco jiného, než čím ona je, totiž „odplatou za hřích“.
Výše uvedený sled myšlenek napadá člověka při četbě prvního verše 11. kapitoly: „ještě ránu jednu“! Jak vážný výrok! Napsal rozsudek smrti na každého egyptského prvorozeného, „počátek (tj. prvotiny) všeliké síly jejich“. (Ž. 105,36) „I řekl Mojžíš: Takto praví Hospodin: 0 půlnoci Já půjdu prostředkem Egypta. A pomře všecko prvorozené v zemi egyptské, od prvorozeného faraonova, jenž seděti měl na stolici jeho, až do prvorozeného děvky, kteráž jest při žernovu, i všecko prvorozené hovad. I bude křik veliký po vší zemi egyptské, jakéhož nebylo prvé, a jakéhož nikdy nebude více.“ (11,4-6) Toto měla být poslední rána; smrt v každém domě. „U synů pak izraelských nikdež nehne pes jazykem svým, ovšem pak ani člověk ani hovado, abyste věděli, že rozdíl učinil Hospodin mezi Egyptskými a Izraelskými.“ (7. v.) Je to jenom Pán, jenž může „rozdíl učinit“ mezi těmi, kdo jsou Jeho a kdo nikoli. Není naší věcí říkat někomu: „Táhni pryč, nepřistupuj ke mně, neboť světější jsem nežli ty.“ (Iz. 65,5) To by byla řeč farizeje. Jestliže však Bůh učiní nějaký rozdíl, jsme povinni zkoumat, v čem ten rozdíl spočívá. V případě, o němž právě uvažujeme, vidíme, že šlo prostě o život nebo smrt. Takový byl onen veliký „rozdíl“ způsobený Bohem. Sám Bůh vykreslil ostrou hraniční čáru, na jejíž jedné straně byl „život“ a na druhé „smrt“. Mnohý prvorozený Egypťan mohl být stejně hezký a milý jako Izraelita, ba možná ještě více – ale Izrael měl život a světlo na základě Božích plánů lásky, která způsobila vykoupení, založené, jak brzy uvidíme, na krvi beránka. Takové bylo šťastné místo Izraele. Na druhé straně však po celé egyptské zemi, široko daleko, od vládce na trůně až do sloužící otrokyně u žernovu, nebylo vidět nic jiného než smrt – nic jiného slyšet než křik hrozné úzkosti, způsobený dopadem těžké rány Hospodinovy metly. Bůh dovede ponížit zpupnou mysl člověka. Jistě „i hněv člověka chváliti Ho musí, a ostatek zuřivosti zkrotí“. (Ž. 76,11) „I sestoupí všickni tito služebníci tvoji ke mně, a skláněti mi se budou, řkouce: Vyjdi, ty i všecken lid, kterýž jest pod správou tvou; a potom vyjdu.“ (8. v.) Bůh naplní své plány. Úmysly Jeho milosrdenství musí být provedeny stůj co stůj, ale zahanbení tváře bude podílem každého, kdo se Mu bude chtít postavit do cesty. „Oslavujte Hospodina, neboť jest dobrý, neboť věčné jest milosrdenství Jeho… Kterýž ranil Egyptské v prvorozených jejich, neboť věčné jest milosrdenství Jeho. A vyvedl Izraele z prostředku jejich, neboť jest věčné milosrdenství Jeho. V ruce silné a v rameni vztaženém, neboť jest věčné milosrdenství Jeho.“ (Ž. 136,1.10-12)
„Mluvil pak Hospodin k Mojžíšovi a k Aronovi v zemi egyptské, řka: Tento měsíc počátek měsíců vám bude; první vám bude mezi měsíci ročními.“ (12,1-2) Zde je uvedena velice zajímavá změna v časovém pořadí. Běžný aneb občanský rok probíhal jako obvykle, když ho Hospodin v souvislosti se Svým lidem přerušuje a v principu je vlastně poučuje, že mají začít nové období ve společenství s Ním. Na svou dřívější historii se měli od této chvíle dívat jako na prázdný, nepopsaný list papíru. Na vykoupení měli hledět jako na první krok do skutečného života.
To nás učí prosté, srozumitelné pravdě. Život člověka je bezcenný až do doby, kdy začne chodit s Bohem v známosti úplného spasení a hlubokého, pevného pokoje způsobeného krví Beránka. Vše, čím člověk byl předtím, je podle Božího úsudku pověděno slovy Písma: „mrtvý ve vinách a hříších“, „odcizený od života Božího“. (Ef. 2,1; 4,18) Celá jeho historie v takovém období je jako úplné nic, i když podle lidských výpočtů to může být nepřetržitý sled pilné činnosti. Všechno, co poutá zájem člověka tohoto světa: tituly, vyznamenání a pocty, bohatství, zábavy a „užití života“, zkrátka všechno musí být počteno při zvážení ve světle Božího soudu, na vahách svatyně, za bídné nic, za bezcennou prázdnotu, naprosto nehodnou k dostání nějakého místa v záznamech Ducha Svatého. „Kdožť jest nevěřící Synu, neuzříť života.“ (Jan 3,36) Lidé považují za „opravdový život“, když se ženou do společnosti, když cestují sem a tam a dívají se na všechno, co se vůbec kde dá vidět. Ale zapomínají, že tím jediným pravým, oním jedině skutečným, jedině Božím „poznáním života“ je „věřit v Božího Syna“.
Jak málo lidí na to myslí! Podle jejich představ „opravdový život“ končí, jakmile se někdo stane opravdu a ve skutečnosti, nejen co do jména a vyznání navenek, křesťanem. Boží slovo nás však učí, že pouze tak můžeme uzřít život a okoušet pravé štěstí. „Kdožť má Syna, máť život.“ (1. Jan. 5,12) A jinde znovu: „Blahoslavený jest ten, jemuž odpuštěno přestoupení, a jehož hřích přikryt jest.“ (Ž. 32,1) Života a štěstí můžeme dosáhnout výhradně v Kristu. Mimo Něj je podle úsudku nebe všechno jenom smrt a bída, byť to vypadá navenek sebe pěkněji. Jenom je-li odstraněn z našeho srdce hustý závoj nevěry a my jsme schopni hledět okem víry na krvácejícího Beránka, který nesl na zlořečeném dřevě přetěžké břemeno naší viny, vstupujeme na cestu života a máme podíl na Boží blaženosti. Ano, je to život, který začíná u kříže a plyne vstříc věčné slávě a blaženosti, která se den ze dne stává hlubší a čistší, úžeji spjatá s Bohem a založená na Kristu, dokud nedosáhne své vlastní sféry v Boží a Beránkově přítomnosti. Hledat život a štěstí nějak jinak je marnější práce než dělat cihly bez slámy.
Nepřítel duší ovšem obestírá toto jeviště pomíjejícnosti pozlacováním, aby si lidé mysleli, že všechno je zlato. Uvádí všelijaká loutková představení, aby u nemyslícího davu vyvolal hlučný smích, a diváky nenapadne, že v zákulisí všeho je Satan, a že jeho cílem je vzdalovat lidi od Krista a táhnout je do věčné záhuby. Není nic skutečně pravého, opravdu pevného a vpravdě uspokojujícího kromě Krista. Mimo Něho „všecky věci jsou marnost a trápení ducha“. (Kaz. 2,17) Pouze v Něm lze nalézt pravou a věčnou radost, a náš život začíná opravdu teprve tehdy, když začneme žít v Kristu, z Krista, s Kristem a pro Krista. „Tento měsíc počátek měsíců vám bude; první vám bude mezi měsíci ročními.“ Doba strávená v cihelnách a u hrnců masa musí být považována za dobu, která jako by neexistovala. Je od toho okamžiku bez ceny, ledaže její občasné připomínání při nás oživuje a prohlubuje vědomí, co vše pro nás Boží milost vykonala.
„Mluvte ke všemu shromáždění izraelskému, řkouce: Desátého dne měsíce tohoto vezmete sobě jeden každý beránka po čeledech, beránka na každý dům… Beránka bez vady, samce ročního míti budete, kteréhož z ovcí aneb z koz vezmete. A chovati ho budete až do čtrnáctého dne měsíce tohoto; a zabije ho všecko množství shromáždění izraelského k večerou.“ (12, 3-6) Zde vidíme vykoupení lidu, založené na krvi beránka, jak to bylo ve věčném Božím plánu. To udílí všemu Boží pevnost a stálost. Vykoupení nebylo nějakou pozdější Boží myšlenkou. Dříve ještě než byl svět, než byl Satan a hřích – ještě předtím než byl slyšen Boží hlas přerušující ticho věčnosti a povolávající v existenci množství světů, byly už učiněny hluboké plány Jeho lásky a tyto plány nikdy nemohly nalézt dostatečně pevný základ ve stvoření. Všechna požehnání, výsady a důstojnost stvoření se zakládaly na poslušnosti stvoření, a jakmile stvoření zhřešilo, bylo vše ztraceno. Ale i zde Satanův pokus zkazit stvoření jen otevírá cestu ke zjevení ještě hlubších Božích plánů vykoupení.
Tato krásná pravda je nám obrazně předložena v tom, že beránek byl „chován“ od „desátého“ do „čtrnáctého dne“. Že tento beránek ukazoval na Krista, je nesporné. 1. Ep. Korintským 5,7 podává jednoznačný výklad tohoto zajímavého předobrazu: „Neboť jest Beránek náš velikonoční za nás obětován, Kristus.“ V 1. Ep. Petra máme narážku na chování Beránka: „Vědouce, že ne porušitelnými věcmi, stříbrem neb zlatem, vykoupeni jste z marného svého obcování toho, od otců vydaného, ale drahou krví jakožto Beránka nevinného a nepoškvrněného, Krista, předzvěděného zajisté před ustanovením světa, zjeveného pak v časích posledních pro vás.“ (1,18-20)
Všechny Boží plány od věčnosti se týkaly Krista a žádné úsilí nepřítele je nikdy nemohlo zrušit. Naopak, jeho úsilí měla za výsledek jen zjevení Boží nevyzpytatelné moudrosti a neproměnné pevnosti Jeho předsevzetí. Jestliže „Beránek nevinný a neposkvrněný“ byl „předzvěděn před ustanovením světa“, pak jistě vykoupení muselo být v Boží mysli ještě před založením světa. Ten nejvyšší chvály hodný neměl zapotřebí se zastavit, aby pojal nějaký plán k odstranění hrozného zla, které nepřítel uvedl do Jeho nádherného stvoření. Ne, stačilo jen, aby vynesl z nevyzpytatelného pokladu Svých drahých rad pravdu o Beránku bez poskvrny, který byl předzvěděn od věčnosti a byl „zjeven v časích posledních pro nás“.
Krev Beránka nebyla potřeba ve stvoření, když právě vyšlo z ruky Stvořitele, a kde se na něm ve všem všudy jevil nádherný otisk Jeho ruky, ten nezvratný důkaz, „totiž ta Jeho věčná moc a Božství“ (Řím. 1,20). Ale když „skrze jednoho člověka hřích na svět všel“ (Řím. 5,12), vystoupila do popředí vyšší, bohatší, plnější a hlubší myšlenka o vykoupení krví Beránka. Tato slavná pravda poprvé pronikla hustými oblaky, které obklopovaly naše praprarodiče, když museli opustit zahradu Eden. Její třpytivá záře nám svítí vstříc v obrazech a stínech Mojžíšovy doby. Ale plným jasem zazářila světu, když se Kristus „z výsosti“ zjevil v Osobě „Boha zjeveného v těle“ (Luk. 1,78; 1. Tim. 3,16), a její přerozmanité, vzácné výsledky se uskuteční, až se kolem Božího a Beránkova trůnu shromáždí nesčíslný zástup oděný v bílá roucha, nesoucí palmové ratolesti a všechno stvoření bude odpočívat pod žezlem pokoje Davidova Syna.
Nuže onen desátého dne vzatý a až do čtrnáctého dne chovaný beránek nám ukazuje na Krista od věčnosti předzvěděného Bohem, ale zjeveného pro nás v posledních dnech. Věčný Boží plán v Kristu se stal základem pokoje věřícího. Nic menšího než to by nemohlo postačit. Jsme tu vedeni zpět daleko před stvoření, před hranice času, před dobu, kdy hřích vstoupil na tento svět, před všecko, co vůbec mohlo ovlivnit základ našeho pokoje. Výrok „předzvěděný před ustanovením světa“ nás vede zpět do nevyzpytatelných hlubin věčnosti a ukazuje nám Boha, jak utváří Své plány vykupující lásky a jak je zakládá na smírčí krvi Jeho drahého, neposkvrněného Beránka. Kristus byl vždy první myšlenkou v Boží mysli. Proto, kdykoli On promlouvá nebo začíná nějak působit, užívá příležitost, aby v obrazech a stínech ukázal Toho, který zaujímal to nejvyšší místo v Jeho plánech a v Jeho srdci. A když tak pročítáme inspirované stránky Božího slova, shledáváme, že každý obřad, každý slavnostní čin, každé nařízení a každá oběť ukazovala dopředu na „Beránka Božího, kterýž snímá hřích světa“. Ale žádná z těch věcí to neukazovala výrazněji, než slavnost fáze. Velikonoční beránek se vším, co doprovázelo jeho obětování, tvoří jeden z nejhlubších, nejzajímavějších a nejpoučnějších předobrazů Písma.
Při výkladu 12. kap. 2. Mojžíšovy knihy máme co činit s jedním shromážděním a s jednou obětí. „Zabije ho všecko množství shromáždění izraelského k večerou.“ (6. v.) Nemáme zde tak co činit s velkým počtem rodin s různými beránky – což je ovšem Samo o sobě pravda – jako spíše s jedním shromážděním a jedním beránkem. Každý dům byl pouze místním vyjádřením celé pospolitosti shromážděné kolem beránka. Protějšek tohoto vyjádření máme v celé Boží Církvi shromažďované Duchem Svatým ve jménu Ježíše, kde každý jednotlivý sbor, ať se shromažďuje kdekoli na světě, by měl být jeho místním vyjádřením.
„A vezmouce krve, pomaží obou veřejí a nade dveřmi u domů, v nichž jej jísti budou. I budou jísti noci té maso pečené ohněm, s chleby přesnými; s bylinami hořkými jísti jej budou. Nebudete jísti z něho nic surového ani v vodě vařeného, ale pečené ohněm, s hlavou jeho i s nohami a droby.“ (7-9. v.) Smíme se tu dívat na velikonočního beránka z dvojího hlediska, totiž jako na základ pokoje, a dále jako na střed jednoty. Krev nade dveřmi zajišťovala pokoj Izraele: „Když uzřím krev, pominu vás.“ (13. v.) Nic nebylo tak nutné vzhledem k andělu – zhoubci než použití krve skropení. Smrt měla vykonat své dílo ve všech domech po celé egyptské zemi. „Uloženo je lidem jednou umříti.“ Ale Bůh ve Své nesmírné milosti nalezl pro Izrael zástupce bez vady, na němž byl vykonán rozsudek smrti. A tak Boží nároky a potřeba Izraele byly splněny jednou a touž věcí, totiž krví beránka. Krev venku svědčila o tom, že všechno bylo vyřízeno dokonale, protože to bylo vyřízeno podle Boha, – a proto uvnitř domu vládl dokonalý pokoj. Nějaký stín pochybnosti v nitru některého Izraelity by byl zjevnou neúctou vůči Bohem stanovenému základu pokoje – smírčí krvi.
Je pravda, že každý, kdo byl uvnitř za dveřmi, které byly skropeny krví, jistě musel cítit, že kdyby obdržel to, co zasluhoval, meč zhoubce by byl určitě našel svůj cíl i v něm; ale na jeho místě bylo takto naloženo s beránkem. Takový byl pevný základ jeho pokoje. Soud, který patřil jemu, dolehl na Bohem ustanovenou oběť, a protože tomu věřil, mohl se uvnitř domu v klidu tou obětí sytit. Každé pochybování by bylo učinilo Hospodina lhářem, neboť On řekl: „Když uzřím krev, pominu vás.“ To stačilo. Nešlo vůbec o to, zdali toho takový Izraelita byl hoden. Jeho osobní „já“ nemělo v té věci vůbec co činit. Všichni, kdo byli pod ochranou krve, byli v bezpečí. Nebylo tomu s nimi tak, že spaseni být mohli, nýbrž spaseni byli. Nedoufali, že budou spaseni, ani se nemodlili, aby byli spaseni, – věděli, že to je hotová, jistá skutečnost, opírající se o věrohodnost Slova, které trvá na věky věků. Ani nebyli zčásti spaseni a zčásti vystaveni soudu, nýbrž byli zachráněni úplně. Krev beránka a slovo Páně tvořily základ pokoje Izraelitů oné hrozné noci, kdy byli koseni egyptští prvorození. Kdyby mohl být zkřiven jediný vlas na hlavě některého Izraelity, byl by to důkaz, že Hospodinovo slovo je prázdné a krev beránka bezcenná.
Je nanejvýš třeba prostě a jasně rozumět tomu, co tvoří základ pokoje hříšníka před Bohem. Tak mnoho věcí bývá totiž směšováno s dokonaným Kristovým dílem, že duše pak vězí ve tmách a pochybnostech o tom, zda Bůh ji přijme. Tací lidé nevidí, že vykoupení skrze Kristovu krev je naprosto vyřízená, hotová záležitost, kterou mají pro sebe už jen uchopit. Zdá se, jako by si neuvědomovali, že úplné odpuštění hříchů záleží jen ve skutečnosti, že bylo způsobeno úplné, dokonalé očištění a smíření – skutečnosti, která byla stvrzena před zraky všech stvořených bytostí vzkříšením hříšníkova ručitele. Vědí, že není jiná cesta k spasení než krev kříže (ale to vědí i ďáblové, a přesto jim to není nic platné). Co je nejvíce třeba, je vědomí, že jsme spaseni. Izraelita nejen věděl, že je v krvi jistota a bezpečí – on též věděl, že sám tu jistotu a bezpečí má. A jak to mohl vědět? Snad proto, že něco udělal, nebo že něco cítil, anebo snad že si něco myslel? Kdepak. Ale jen proto, že Bůh řekl: „Když uzřím krev, pominu vás.“ Zakotvil, pevně se ustavil a odpočíval na Božím svědectví: uvěřil tomu, co Bůh řekl, protože to řekl Bůh: „zpečetil to, že Bůh pravdomluvný jest“. (Jan 3,33)
A všimni si, milý čtenáři, že pokoj Izraelitů nespočíval v tom, co si o té krvi myslí, co k ní cítí nebo jaké s ní mají zkušenosti. To by byl velmi bídný, pískový základ pokoje; jeho myšlenky mohly být hluboké nebo mělké. Ale ať byly hluboké nebo povrchní, neměly nic společného se základem jeho pokoje. Nebylo přece řečeno: „Když vy uvidíte krev a když ji oceníte, jak náleží, pominu vás.“ Něco takového by stačilo k jeho uvrhnutí do hluboké beznaděje o vlastním stavu a to tím více, že pro lidskou mysl je naprosto nemožné dostatečně ocenit drahou krev beránka. Co Izraelitu uspokojovalo, byla skutečnost, že Hospodinovo oko spočívalo a odpočinulo na krvi a že On znal její cenu. To stačilo upokojit srdce. Krev byla venku a Izraelita uvnitř, takže ji nemohl vidět. Ale Bůh ji viděl a to stačilo.
Praktické uplatnění této pravdy na otázku hříšníkova pokoje je velice prosté. Když Pán Ježíš vylil Svou drahou krev jako dokonalou smírčí oběť za hřích, vnesl ji do Boží přítomnosti a tam jí kropil. A Boží svědectví ujišťuje uvěřivšího hříšníka, že co se jeho týče, je všechno vyřízeno. Ale vyřízeno ne jeho úsudkem o krvi nebo jejím oceněním, nýbrž samou krví, kterou Bůh tak vysoce oceňuje. A na tomto základě, aniž k tomu hříšník mohl to nejmenší přidat, Bůh může spravedlivě odpustit všechen hřích a přijmout hříšníka jako dokonale ospravedlněného v Kristu. Mohl by se vůbec někdy někdo těšit z hlubokého pokoje, kdyby tento pokoj závisel na jeho vlastním ocenění krve? Něco takového by bylo naprosto nemožné. I to nejvyšší ocenění, jakého je o této krvi schopna mysl člověka, musí zůstat daleko za Božím oceněním. Proto, kdyby náš pokoj měl záviset na našem správném ocenění, bylo by pro nás stejně nemožné těšit se z hlubokého pokoje, jako kdybychom se pokoušeli dosáhnout ho skrze „skutky zákona“. Zde musí být buď dostatečný základ pokoje pouze v krvi, anebo nikdy nemůžeme dojít pokoje. Mísit svůj názor na krev s její vlastní mocí znamená převracet celou stavbu křesťanství právě tak, jako kdybychom chtěli hříšníka vést k úpatí hory Sinaj a postavit ho pod smlouvu skutků. Buď Kristova smírčí oběť stačí, anebo nestačí. A jestliže stačí, proč pochybnosti a obavy? Slova našich rtů vyznávají, že ono dílo je hotové, ale pochybnosti a obavy našeho srdce prohlašují, že tomu tak není. Každý, kdo pochybuje o svém plném a věčném odpuštění, popírá, aspoň vzhledem k sobě samému, úplnost Kristovy oběti.
Jsou však mnohé duše, které by se zalekly pomyšlení, že by měly vědomě a neskrývaně pochybovat o účinnosti Kristovy krve; přesto však nemají hluboký, stálý pokoj. Takové osoby sice vyznávají, že jsou ujištěny o dostatečnosti krve, ale že si nejsou jisté, zdali o ni mají pravý zájem, a zda mají správný druh víry. Spousty drahých duší vězí v takovém nešťastném postavení. Obírají se svým zájmem a svou vírou, místo aby se zaměstnávaly Kristovou krví a Božím slovem. Jinými slovy: dívají se dovnitř – na sebe, místo aby se dívaly mimo sebe – na Krista. To však není víra a proto nemají pokoj. Izraelita, ukrytý za dveřmi, které byly svrchu skropeny krví, by mohl takové duše naučit nejvýš potřebnou lekci. Nebyl spasen na základě svého zájmu o krev nebo na podkladě svého úsudku o ní, nýbrž jen a jen skrze krev samu. Bezpochyby o ni měl vzácný zájem a jistě se jí ve svých myšlenkách obíral. Ale Bůh přece neřekl: „když uvidím váš zájem o krev, pominu vás.“ Nikoli. KREV ve své vlastní ceně a božské účinnosti byla předložena před Izraelské, a kdyby se pokusili položit vedle té krve jako základ své bezpečnosti třeba jen kousíček nekvašeného chleba, učinili by Hospodina lhářem a popřeli dostačitelnost Jeho prostředku vykoupení.
My jsme vždy nakloněni dívat se jako na důležité na něco, co je v nás, nebo co je s námi ve spojení, abychom z toho spolu s krví Krista učinili základ našeho pokoje. Z pochybností a obav, jimiž jsou sužováni tak mnozí mezi Božím lidem, je zřejmé, že v tomto nesmírně důležitém bodu převládá žalostný nedostatek poznání a správného poučení. My jsme nakloněni dívat se jako na základ pokoje spíše na ovoce Ducha v nás než na Kristovo dílo pro nás. Brzy uvidíme, jaké místo zaujímá dílo Ducha Svatého v křesťanstvu. Není však nikdy v Písmě ukázáno jako základ našeho pokoje. Náš pokoj neučinil Duch Svatý, nýbrž Kristus. Nepraví se, že by naším pokojem byl Duch Svatý, ale že je jím Kristus. Bůh nezvěstoval pokoj skrze Ducha Svatého, nýbrž skrze Ježíše Krista. (Srv. Sk. 10,36; Ef. 2,14 a 17; Kol. 1,20.) Kéž by každý čtenář zcela prostě pochopil tento významný rozdíl. Je to Kristova krev, která dává pokoj a zprostředkuje dokonalé ospravedlnění. Boží spravedlnost očišťuje svědomí, uvádí nás do svatyně svatých, ospravedlňuje Boha, když přijímá hříšníka, a utváří náš nárok na všechny radosti, důstojenství a slávy nebe. (Viz Řím. 3,24-26; 5,9; Ef. 2,13-18; Kol. 1,20-22; Žid. 9,14; 10,19; 1. Petr. 1,19; 2,24; 1. Jan. 1,7; Zj. 7,14-17.)
Jestliže se snažím postavit „drahou krev Krista“ na místo, které jí určil Bůh, pevně doufám, že si nikdo nebude myslit, že jsem chtěl napsat cokoli sebemenšího, co by nějak snižovalo cenu díla Ducha Svatého. Chraň nás toho Bůh! Duch Svatý zjevuje Krista. Umožňuje nám znát Jej, radovat se z Něho a sytit se Jím. Vydává svědectví o Kristu. Bere z Kristových věcí a ukazuje nám je. Je mocí obecenství, pečetí, svědkem, závdavkem, pomazáním. Jeho požehnaná působení jsou nanejvýš důležitá. Bez Něho bychom nemohli ani vidět, ani slyšet, znát, cítit, zakoušet, radovat se ani zjevovat něco z Krista. To je jasné. V Božím slově je jasně ukázána rozmanitá činnost Ducha Svatého, které rozumí a připouští ji každý opravdový a správně vyučený křesťan.
Ale přesto není dílo Ducha základem pokoje, neboť kdyby jím bylo, nemohli bychom mít hluboký pokoj, dokud nepřijde Kristus, protože dílo Ducha Svatého v Církvi bude ukončeno teprve, až Pán přijde. On dosud koná Své dílo ve věřícím. „Prosí za nás lkáními nevypravitelnými.“ (Řím. 8,26) Působí naše vzdělávání v ten předem určený vzor, totiž v dokonalou, všestrannou podobnost obrazu „Syna“. On je jediným původcem každého dobrého přání, každé svaté tužby, každého čistého oblíbení, každé zkušenosti podle Boha, každého zdravého přesvědčení. Ale je jasné, že Jeho dílo v nás nebude úplné, dokud neopustíme dějiště této časnosti a nezaujmeme s Kristem místo ve slávě; podobně jako dílo Abrahamova služebníka, pokud se týkalo Rebeky, nebylo ukončeno, dokud ji nepředstavil Izákovi.
Ne tak je tomu s Kristovým dílem pro nás. To je naprosto a věčně dokonalé a úplné. On mohl říci: „Dílo jsem vykonal, kteréž jsi Mi dal, abych činil.“ (Jan 17,4) A na jiném místě: „Dokonánoť jest.“ (Jan 19,30) Duch Svatý nemůže ještě říci, že by už své dílo dokonal. Jako věrný Kristův zástupce na zemi stále ještě pracuje uprostřed rozmanitých nepřátelských vlivů, které obklopují oblast Jeho působení. Působí v srdcích Božího lidu, aby jej prakticky a přímo vzdělával ve vzor určený Bohem. Nikdy však nikoho neučí, aby se opíral o Jeho dílo k získání pokoje před Bohem. Jeho posláním je mluvit o Ježíši. On nemluví o Sobě. „On“, praví Kristus, „z Mého vezme, a zvěstuje vám.“ (Jan 16,13-14) Jestliže tedy pouze skrze vyučování Ducha může někdo porozumět pravému základu pokoje a jestliže Duch Svatý o Sobě nemluví, je zřejmé, že může jako základ pokoje předkládat pouze Kristovo dílo, o něž se musí duše opřít a na něm věčně spočinout. Na základě tohoto díla může Duch Svatý ve věřícím učinit Svůj příbytek a pokračovat v něm ve Svém předivném působení. On netvoří naše právní nároky, i když nám je zjevuje a umožňuje nám rozumět jim a radovat se z nich.
Proto velikonoční beránek jako základ pokoje pro Izraele je význačným, krásným předobrazem Krista jako základu pokoje pro hříšníka. Ke krvi na vrchu dveří nemohlo být nic přidáno. Stejně tak nemohlo být nic přidáno ke krvi na slitovnici. „Nekvašený chléb“ a „hořké byliny“ byly nutné, ale rozhodně ne jako složka tvořící částečně nebo úplně náš pokoj. Byly určeny pro vnitřek domu a tvořily tam charakteristický rys obecenství, ale BYLA TO KREV BERÁNKA, JEŽ BYLA ZÁKLADEM VŠEHO. Zachránila je před smrtí a uvedla je do života, světla a pokoje. Utvořila pojítko mezi Bohem a Jeho vykoupeným lidem. Jako lid spojený s Bohem měli na základě vykoupení vysokou výsadu, že byli postaveni pod určitou zodpovědnost, ale tato zodpovědnost netvořila pouto, nýbrž spíše vyplývala z onoho spojení.
A dále bych chtěl čtenáři připomenout, že to není Kristův život v poslušnosti, který je nám předložen jako prostředek způsobující odpuštění našich hříchů. Byla to Jeho smrt na kříži, která otevřela věčná stavidla lásky, jež by jinak zůstala navěky uzavřena. Kdyby Kristus zůstal na zemi až dodnes a chodil izraelskými městy „dobře čině a uzdravuje všecky“ (Sk. 10,38), nebyla by opona chrámu roztržena a bránila by přístupu velebitele k Bohu. Byla to Jeho smrt, jež roztrhla tajuplnou oponu „od vrchu až dolů“ (Mk. 15,38). Ano, „zsinalostí Jeho“ a nikoli poslušností v Jeho životě „lékařství nám způsobeno“ (Iz. 53,5; 1. Petr. 2,24). Tuto zsinalost On strpěl na kříži a nikde jinde. To, co pověděl za Svého požehnaného života, úplně stačí k objasnění této věci: „Křtem mám křtěn býti, a kterak jsem soužen, dokudž se nevykoná!“ (Luk. 12,50) Čeho jiného by se tento výrok měl týkat, než Jeho smrti na kříži, která byla dokonáním Jeho křtu a otevřením té pravé cesty, po které může k provinilým Adamovým synům volně plynout Jeho láska. A jindy znovu říká: „Zrno pšeničné padna v zemi, neumře-li, onoť samo zůstane.“ (Jan 12,24) On byl tím drahým „zrnem pšeničným“, a zůstal by věčně „sám“, třebaže se vtělil, kdyby Svou smrtí na zlořečeném dřevě neodstranil z cesty všecko, co mohlo bránit spojení Jeho lidu s Ním ve vzkříšení. „Pakliť umře, mnohý užitek přinese.“
Tento tak významný předmět nemůžeme nikdy dost zvážit. Je nesmírně závažný a důležitý. Je třeba si tu připomínat dvojí, totiž, že nemohlo být žádné spojení s Kristem mimo Jeho vzkříšení, a dále že Kristus trpěl za hříchy pouze na kříži. Nesmíme se domnívat, že skrze vtělení Krista jsme s Ním byli spojeni. Tak tomu nikdy nemohlo být. Cožpak bylo možné, aby s Ním bylo spojeno naše hříšné tělo? Tělo hříchu muselo být zrušeno smrtí. Hřích musel být odstraněn tak, jak to požadoval Bůh; všechna moc nepřítele musela být zničena. Jak se to vše ale mohlo stát? Pouze skrze toho drahého, neposkvrněného Božího Beránka, který se podrobil smrti na kříži. „Slušeloť zajisté na Toho, pro kteréhož jest všecko, a skrze kteréhož jest všecko, aby mnohé syny k slávě přiveda, Vůdce spasení jejich skrze utrpení dokonalým učinil.“ (Žid. 2,10) „Aj, vymítám ďábly a uzdravuji dnes i zítra, a třetího dne budu dokonán.“ (Luk. 13,32 – p. p.) Výrazy „dokonalý“ a „dokonán“ v uvedených místech se netýkají Kristovy Osoby, neboť jako Boží Syn byl dokonalý od věčnosti; také jako člověk byl naprosto dokonalý. Ale jako „Vůdce spasení“, jako ten, který „mnohé syny k slávě přivedl“ a „mnohý užitek přinesl“, a který spojuje se Sebou vykoupený lid, musel přijít k „třetímu dni“, aby byl učiněn dokonalým. Sám sestoupil do „cisterny hlučící i do bláta bahnivého“, ale hned se „postavil na skále“ vzkříšení. Spojuje se Sebou „mnohé“. (Ž.40,2-4) Sám vybojoval boj, ale jako mocný Vítěz rozdává kolem Sebe štědře přehojnou kořist vítězství, abychom ji mohli shromažďovat a navěky se z ní radovat.
Dále pak se nesmíme na Kristův kříž dívat jako na pouhé uzavření Jeho života určeného nést hřích. Kříž byl velkým a jediným místem, kde byl nesen hřích. „Kterýžto hříchy naše na Svém těle sám nesl na dřevě.“ (1. Petr. 2,24) Nikde jinde, než tam, je nenesl. Nenesl je ani v jeslích, ani na poušti, ani v zahradě Getsemane, nýbrž POUZE „NA KŘÍŽI“. Nikdy neměl nic společného s hříchem kromě místa na kříži. Tam sklonil Svou hlavu a položil Svůj drahý život pod nakupenou vahou hříchů Svého lidu. Ani nikde netrpěl od Boží ruky, kromě místa na kříži. A tam musil Bůh skrýt před Ním Svou tvář, protože byl „učiněn hříchem“. (2. Kor. 5,21)
Uvedený sled myšlenek a zmíněná příslušná místa z Písma pomohou snad čtenáři plněji proniknout do Boží moci, skryté ve slovech: „Když uzřím krev, pominu vás.“ Onen beránek ovšem musel být bez vady. Neboť co jiného by se mohlo setkat se svatým Hospodinovým okem? Ale kdyby krev nebyla vylita, nemohlo být žádné pominutí, protože „bez krve vylití nebývá odpuštění vin“. (Žid. 9,22) S tímto předmětem se však budeme plněji a příležitostněji, když Pán dá, obírat v předobrazech 3. Mojžíšovy knihy. Vyžaduje si hlubokou pozornost každého, kdo upřímně miluje Pána Ježíše Krista.
Nyní budeme uvažovat o velikonočním beránku z druhého hlediska, totiž jako o středu, kolem něhož byli všichni shromážděni v radostném, pokojném a šťastném obecenství. Izrael spasený skrze krev je jedno, ale Izrael sytící se beránkem je docela něco jiného. Byli spaseni pouze krví; ale předmětem, kolem něhož byli shromážděni, byl zřejmě beránek pečený ohněm. To není nijak bezvýznamný rozdíl. Krev Beránka tvoří základ našeho spojení s Bohem, a rovněž i základ spojení nás věřících navzájem. Jakožto omytí krví, jsme přivedeni k Bohu a k nikomu jinému. Mimo dokonalé smíření Kristem by zřejmě nemohlo být žádné obecenství ani s Bohem, ani s Jeho shromážděním. Přesto si musíme být vědomi, že Duch Svatý nás shromažďuje k živému Kristu v nebesích. Jsme spojeni s živou Hlavou, – přistoupili jsme ke „kameni živému“. (1. Petr. 2,4) On je naším středem. Když jsme pak nalezli pokoj skrze Jeho krev, máme Jej jako svůj veliký střed, kolem něhož se shromažďujeme a jako svazek, který nás pojí. „Neboť kdežkoli shromáždí se dva neb tři ve jménu Mém, tuť jsem Já uprostřed nich.“ (Mat. 18,20) Duch Svatý je tím jediným Shromažďovatelem, Kristus sám pak je tím jediným předmětem, k němuž jsme shromažďováni a naše shromáždění, když jsme tak pospolu, se musí vyznačovat svatostí, aby Pán, náš Bůh, mohl mezi námi přebývat. Duch Svatý může shromažďovat Boží lid jen ke Kristu. Nemůže shromažďovat k žádnému systému (tj. k žádné lidské organizaci – p. p.), k žádnému jménu, k žádnému učení, k žádnému zřízení. On shromažďuje k osobě a touto osobou je oslavený Kristus v nebesích. To musí dávat Boží Církvi zvláštní ráz. Lidé se mohou spolčovat na jakémkoli základě, kolem jakéhokoli středu anebo za jakýmkoli účelem, který se jim líbí. Když však shromažďuje Duch Svatý, je to na základě dokonaného vykoupení kolem Osoby Krista, aby připravil Bohu svatý příbytek. (1. Kor. 3,16-17; 6,19; Ef. 2,21-22; 1. Petr. 2,4-5)
Nyní se podíváme podrobněji na zásady, které nám jsou předloženy ve slavnosti fáze. Izraelské shromáždění, jsoucí pod ochranou krve, muselo být spravováno a řízeno Hospodinem tak, jak On si to přál. Pro jeho ochranu před soudem byla třeba pouze krev. Ale v obecenství, které vyplývalo z této bezpečnosti, byly zapotřebí jiné věci, které nemohly být beztrestně opomenuty.
Nejprve tedy čteme: „I budou jísti noci té maso pečené ohněm, s chleby přesnými; s bylinami hořkými jísti jej budou. Nebudete jísti z něho nic surového ani v vodě vařeného, ale pečené ohněm, s hlavou jeho i s nohami a droby.“ (8-9. v.) Beránek, kolem něhož byla shromážděna celá pospolitost a z něhož slavnostně jedli, byl beránek pečený ohněm, – beránek, který prošel účinkem ohně. V tom vidíme „Beránka našeho velikonočního – Krista“, jak se vydal účinku ohně Boží svatosti a soudu, který v Něm však nenašel nic jiného, než dokonalost samu. On mohl říci: „Zkusils srdce Mého, navštívils je v noci; ohněm jsi Mne zpruboval, aniž jsi co shledal; to, což myslím, nepředstihá úst Mých.“ (Ž. 17,3) Všechno v Něm bylo dokonalé. Oheň Ho zkusil a nebyla nalezena žádná struska. „Hlava jeho i s nohami a droby.“ To znamená sídlo Jeho rozumu, to, jak se jevil navenek Jeho praktický život spolu se vším, co k tomu patřilo – všechno bylo podrobeno účinku ohně a všechno shledáno dokonalým. Ona příprava pečením na ohni měla tedy hluboký význam, jako je ovšem významná každá věc v Božích ustanoveních. Proto nic nesmí být opomenuto, neboť všechno je plné hluboce obsažného významu.
„Nebudete jísti z něho nic syrového ani ve vodě vařeného.“ Kdyby to bylo takto jedeno, nebyla by tu vyjádřena ona veliká pravda, kterou Boží úmysl chtěl předobrazně nastínit, totiž že náš velikonoční Beránek musel na kříži strpět spravedlivou prchlivost Hospodinova hněvu, – tedy pravda, která je tolik drahá pro duši. My už nejsme jen pod ochranou krve Beránka, nýbrž skrze víru se též Osobou Beránka sytíme. Mnozí z nás zůstávají v tomto směru daleko za cílem. Máme sklon spokojovat se vědomím, že jsme spaseni tím, co Kristus pro nás učinil, ale nepěstujeme s Ním svaté obecenství. Jeho milující srdce se tím nikdy nemůže spokojit. Uvedl nás do Své blízkosti, abychom se v Něm mohli radovat, abychom se Jím mohli sytit a těšit se v Něm. Představuje se nám jako ten, kdo až do nejzazší míry strpěl prudký žár prchlivosti Božího hněvu, aby v tomto Svém předivném charakteru byl pokrmem našich vykoupených duší.
Ale jak měl být beránek jeden? „S chleby přesnými, s bylinami hořkými.“ Kvas je v celém Písmu vždy používán stejně jako symbol zla. Ani ve Starém ani v Novém zákoně nám kvas nikdy není ukázán jako něco čistého, svatého anebo dobrého. Proto je také v této kapitole „slavnost přesných chlebů“ obrazem praktického oddělení od zla, které je vlastním výsledkem našeho omytí od našich hříchů krví Beránka a přímou složkou našeho obecenství s Jeho utrpením. Nic jiného se nemohlo snést s beránkem pečeným ohněm než nekvašený chléb. Sebemenší částečka toho, co bylo význačným obrazem zla, by zničila mravní ráz celého toho nařízení. Jak bychom mohli spojit jakýkoliv druh zla s obecenstvím s trpícím Kristem? Něco takového je naprosto nemožné. Všichni, kdo skrze moc Ducha Svatého rozumějí významu kříže, budou jistě stejnou mocí vedeni k odstranění kvasu ze svého středu. „Neboť jest Beránek náš velikonoční za nás obětován, Kristus. A protož hodujmež (= slavme slavnost – p. p.) ne v kvasu starém, ani v kvasu zlosti a nešlechetnosti, ale v přesnicích upřímnosti a pravdy.“ (1. Kor. 5,7-8) Slavností, o níž se v tomto oddílku mluví, je ta, která v životě a putování Církve odpovídá slavnosti nekvašených chlebů. Ta trvala „sedm dní“, a Církev jako celek i každý věřící zvlášť jsou zodpovědní za chození v praktické svatosti plných sedm dní, tj. po celé období svého putování po této zemi a to má být u nich navíc přímým výsledkem skutečnosti, že jsou omyti krví a mají obecenství s Kristovým utrpením.
Izraelita neodstraňoval kvas proto, aby byl spasen, ale protože byl spasen. A kdyby opomněl kvas odstranit, nebyla by tím rozhodně zpochybněna jeho bezpečnost skrze krev, nýbrž pouze jeho obecenství se shromážděním. „Za sedm dní nebude nalezeno kvasu v domích vašich; neboť kdo by koli jedl něco kvašeného, vyhlazena bude duše ta ze shromáždění izraelského, tak příchozí jako zrozený v zemi.“ (19. v.) Vyhlazení Izraelity ze shromáždění odpovídá přesně tomu, co známe jako přerušení obecenství křesťana, jestliže si dovoluje věci, které odporují svatosti Boží přítomnosti. Bůh nemůže trpět zlo. Jedna nesvatá myšlenka přeruší obecenství duše, a dokud znečištění způsobené každou takovou myšlenkou není odstraněno vyznáním, odstraněno na základě služby Krista jako našeho Přímluvce, je nemožné, aby obecenství bylo obnoveno. (Srv. 1. Jan. 1,5-10) Věrný křesťan se z toho raduje. Vždy může Bohu děkovat, když si uvědomuje Jeho svatost a nechtěl by snižovat míru svatosti byť jen o vlas, ani kdyby mohl. Nevýslovně se raduje, že smí chodit v obecenství s Tím, který nemůže být ani na okamžik spjat se sebemenší částečkou „kvasu“.
Bůh buď chválen a veleben za jistotu, že nic nemůže zrušit svazek, kterým je věrný věřící s Ním spojen. Jsme „spaseni skrze Hospodina“, ale ne nějakým spasením dočasným nebo nějak podmíněným, nýbrž „spasením věčným“. (Iz. 45,17) Ale spasení a obecenství není jedno a totéž. Mnozí jsou spaseni, ale nevědí o tom; a jsou mnozí, kteří se z toho neradují. Je naprosto nemožné, abych se mohl těšit z toho, že veřeje mého domu jsou skropeny krví, jestliže můj dům je znečištěn kvasem. Taková je nezměnitelná, stále platná zásada a pravda v životě z Boha. Kéž by byla hluboce vepsána do našich srdcí! Praktická svatost, i když není základem našeho spasení, je co nejúžeji spjata s naší radostí ze spasení. Izraelita nebyl spasen nekvašeným chlebem, ale krví; a přece by ho kvas oloupil o obecenství. Křesťan také není spasen skrze svou praktickou svatost, nýbrž skrze krev; ale bude-li trpět nějaké zlo – v myšlenkách, v slovu nebo v skutku, – nebude mít pravou radost ze spasení a rovněž ne pravé obecenství s Beránkovou Osobou.
Nepochybuji o tom, že toto bývá většinou příčina mnohé duchovní prázdnoty a vyprahlosti a nedostatku pevného, hlubokého a stálého pokoje, jak se s tím setkáváme u Božích dětí. Ony nepěstují svatost; neslaví „slavnost nekvašených chlebů“. Krev je nade dveřmi, ale kvas uvnitř domu jim brání radovat se z bezpečí, které jim krev zjednává. Ohleduplnost ke zlu a přátelení s ním ničí naše obecenství, i když nemůže zrušit pouto, které naše duše věčně spojuje s Bohem. Ti, kdo patří k Božímu shromáždění, musí být svatí. Musí být nejenom vyproštěni z viny a následků hříchu, ale také z konání hříchu, z moci hříchu a z milování hříchu. Právě skutečnost, že byli vysvobozeni krví velikonočního beránka, působila, že Izraelité byli zodpovědní za odstranění kvasu ze všech svých příbytků. Jistě by nemohli mluvit onou hroznou řečí člověka, který pohrdal zákonem: „nyní tedy, když jsme vykoupeni, se můžeme chovat, jak chceme“. Nikdy ne! Jestliže byli spaseni milostí, byli spaseni k svatosti. Taková duše, která dovede používat svobody Boží milosti a dokonalého vykoupení v Kristu Ježíši a „zůstává v hříchu“ (Řím. 6,1), jasně dokazuje, že nerozumí ani milosti, ani spáse.
Milost nejenže zachraňuje duši věčným spasením, ale udílí též přirozenost, která se raduje ze všeho, co patří Bohu, protože sama je z Boha. Jsme učiněni účastníky Boží přirozenosti, která nemůže hřešit, protože se narodila z Boha. Chodit v síle a moci této přirozenosti znamená opravdu „slavit“ slavnost nekvašených chlebů (přesnic; – p. p.). V nové přirozenosti není ani „starý kvas“ ani „kvas zlosti a nešlechetnosti“, protože tato přirozenost je z Boha, a Bůh je svatý a „Bůh láska jest“. Je tedy zřejmé, že nemáme od sebe odstraňovat zlo proto, abychom polepšili svou starou přirozenost, která je nevyléčitelně nenapravitelná, – a rovněž ne proto, abychom dostali novou přirozenost, ale protože ji máme. Máme život a v moci a síle tohoto života odstraňujeme zlo. Jenom jsme-li vysvobozeni z viny hříchu, můžeme chápat nebo zjevovat pravou moc svatosti. Pokoušet se o to nějak jinak je beznadějná práce a marné lopocení. Slavnost nekvašených chlebů mohla být slavena pouze pod dokonalou ochranou krve.
Podobnou důležitost a obraznou řeč k našemu mravnímu uplatnění nalézáme v tom, co doprovázelo nekvašený chléb, totiž v „bylinách hořkých“. Nemůžeme se radovat z obecenství s Kristovým utrpením, jestliže si nepřipomínáme, proč k těm utrpením muselo dojít. Takovéto připomínání nutně působí potřeného a pokorného ducha, který je tak trefně vyjádřen v hořkých bylinách slavnosti velikonočního beránka. Jestliže beránek pečený ohněm vyjadřoval, že Kristus na Své Osobě na kříži strpěl prchlivost Božího hněvu, pak hořké byliny mluví o tom, že věřící uznává pravdu, že Pán „trpěl za nás“. „Kázeň pokoje našeho na Něj vzložena, a zsinalostí Jeho lékařství nám způsobeno.“ (Iz. 53,5) Vzhledem k veliké lehkomyslnosti našich srdcí je dobré rozumět hlubokému významu hořkých bylin. Kdo by mohl číst takové žalmy jako 6., 22., 38., 69., 88. a 109. a nepochopit alespoň trochu význam nekvašeného chleba a hořkých bylin? Praktická svatost života s hlubokou pokorností duše musí plynout ze skutečného obecenství s Kristovým utrpením, protože je naprosto nemožné, aby mravní zlo a lehkomyslnost mysli mohly existovat tváří v tvář tomuto utrpení.
Ale někdo se možná zeptá, zda není hlubokou radostí duše vědomí, že Kristus nesl naše hříchy a že za nás až do dna vyprázdnil kalich Božího spravedlivého hněvu? O tom není pochyb. To je pevným základem veškeré naší radosti. Ale mohli bychom někdy zapomenout, že pro „naše hříchy“ On trpěl? Mohli bychom někdy ztratit ze zřetele onu duši přemáhající pravdu, že nejvyšší chvály hodný Boží Beránek sklonil Svou hlavu pod tíží našich přestoupení? Jistěže ne. Musíme jíst beránka s bylinami hořkými, jež – nezapomeňme – představují ne slzy nějaké bezcenné, mělké rozcitlivělosti, nýbrž hluboké a skutečné zkušenosti duše, která proniká duchovní moudrostí a mocí do významu a praktického účinku kříže.
Při hledění na kříž shledáváme, že zahlazuje naši vinu. To udílí vzácný pokoj a radost. Ale vidíme v něm také úplné odstavení přirozenosti, ukřižování „těla“, smrt toho „starého člověka“. (Srv. Řím. 6,6; Gal. 2,20; 6,14; Kol. 2,11) Tato skutečnost ve svých praktických výsledcích s sebou nese mnohé, co je pro přirozenost „hořké“. Bude nás volat k sebezapření, k mrtvení našich údů, které jsou na zemi (Kol. 3,5), k tomu, že se opravdu budeme považovat za mrtvé hříchu. (Řím. 6) Všechny tyto věci se mohou zdát na první pohled hrozné, ale jakmile se někdo dostane za dveře skropené krví, smýšlí úplně jinak. Tytéž byliny, které by se jazyku Egypťana zdály hořké, tvořily nedílnou součást slavnosti Izraelova vykoupení. Ti, kdo jsou vykoupeni krví Beránka, kdo znají radost z obecenství s Ním, považují odstraňování zla a držení přirozenosti na místě smrti za „slavnost“.
„Nezanecháte z něho ničehož do jitra; pakli by co pozůstalo z něho až do jitra, ohněm spálíte.“ (10. v.) V tomto příkazu jsme poučováni, že obecenství shromáždění nesmělo být nijak oddělené od oběti, která byla základem tohoto obecenství. Srdce musí vždy v sobě uchovávat živé vědomí, že každé pravé obecenství je nerozlučně spjato s dokonaným vykoupením. Jestliže si myslíme, že máme obecenství s Bohem na nějakém jiném základě, je to totéž, jako kdybychom si představovali, že by Bůh mohl mít obecenství s naším zlem. Podobně, jestliže si myslíme, že máme obecenství s lidmi na nějakém jiném základě, pak můžeme utvořit jen nějaký nesvatý spolek, z něhož nebude moci vzejít nic jiného než zmatek a nepravost. Slovem, všechno musí být založeno na krvi a musí s ní být nerozlučně spjato. Takový je prostý význam předpisu o jedení velikonočního beránka ještě téže noci, kdy byla prolita krev. Obecenství nesmí být oddělováno od svého základu.
Jakým krásným obrazem působí shromáždění Izraele pod ochranou krve, pokojně se sytícího beránkem, který byl pečen ohněm, s nekvašeným chlebem a s hořkými bylinami! Nevidíme zde žádný strach před soudem, žádný strach před Hospodinovým hněvem ani před hroznou vichřicí spravedlivé pomsty, která se v půlnoční hodině prudce přehnala přes egyptskou zemi. Uvnitř za krví skropenými dveřmi bylo vše plné hlubokého pokoje. Lidé u-vnitř se nemuseli bát ničeho zvenčí a ani je nemohlo nic znepokojit kromě kvasu, který by zasadil smrtící ránu všemu jejich pokoji a požehnání. Jaký je to obraz pro Církev! Jaký obraz pro křesťana! Kéž bychom na něj více hleděli osvíceným okem a s myslí, která se chce učit!
Ale ještě nejsme u konce s tímto velice poučným ustanovením. Viděli jsme postavení Izraelitů a jejich jídlo. Nyní se podívejme na jejich oděv.
„Takto jej pak jísti budete: Bedra svá přepásaná míti budete, obuv svou na nohách svých a hůl svou v ruce své, a jísti budete s chvátáním; neboť jití jest Hospodinovo.“ (11. v.) Měli ho jíst jako lid připravený zanechat za sebou zemi smrti a tmy, hněvu a soudu, – jako lid odhodlaný vydat se na cestu k zemi zaslíbení, k jim určenému dědictví. Krev, která je uchránila před osudem egyptských prvorozených, byla také základem jejich vysvobození z egyptského otroctví. A měli nastoupit cestu a jít s Bohem k zemi, která oplývala mlékem a strdím. Ještě ovšem nepřekročili Rudé moře, ještě neušli „cestu tří dnů“ – přesto však v principu byli vykoupeným, odděleným a putujícím lidem, lidem očekávajícím a závislým. A všecko jejich oblečení mělo být v souladu s jejich přítomným postavením a budoucím určením. Přepásaná bedra mluví o úplném oddělení od všeho, co bylo kolem nich, a zároveň o jejich pohotovosti ke službě. Obuté nohy ukazovaly na jejich připravenost opustit toto místo. A konečně hůl byla význačným symbolem putujícího lidu, opírajícího se o něco, co bylo mimo ně. Jak vzácné rysy! Kéž by se více zračily na každém údu Boží vykoupené rodiny.
Milý křesťane, „o tom přemyšluj“! (1. Tim. 4,15) Skrze milost jsme zakusili očisťující účinek Ježíšovy krve. Jako tací máme výsadu sytit se Jeho velebeníhodnou Osobou a radovat se z Jeho „nevystihlých bohatství“, – mít obecenství s Jeho utrpením a být připodobněni Jeho smrti. Kéž by nás tedy bylo vidět s nekvašeným chlebem a s hořkými bylinami, s přepásanými bedry, s obutýma nohama a s holí v ruce. Zkrátka, kéž bychom nesli znaky svatého lidu, ukřižovaného lidu, lidu bdícího a pilného, – lidu, který je zjevně na cestě k Bohu, – na cestě ke slávě. Kéž by nám to Bůh dal, abychom více pronikali do hloubky a moci všech těchto věcí, aby tak ony nezůstávaly pouhými teoriemi, pouhými principy známosti a výkladu Písma, nýbrž živými Božími skutečnostmi, které známe z vlastní zkušenosti a které osvědčujeme k Božímu oslavení v praktickém životě.
Uzavřeme tento oddíl letmým nahlédnutím do 43-49. verše. Jsme tam poučováni, že na místě, kde měl výsadu každý pravý Izraelita jíst velikonočního beránka, žádný neobřezaný cizinec nesměl mít účast. „Žádný cizozemec nebude jísti z něho… všecko shromáždění izraelské tak učiní.“ Dříve než mohl být beránek jeden, musela být provedena obřízka. Jinými slovy: na naši přirozenost musí být napsán rozsudek smrti, než se můžeme rozumně sytit Kristem, ať už jako základem pokoje nebo jako středem jednoty. Obřízka má svůj protějšek v kříži. Jenom Izraelité mužského pohlaví byli obřezáni; ženské pohlaví bylo zastoupeno muži. Podobně na kříži Kristus zastoupil Svou Církev, a proto Církev je ukřižována spolu s Kristem, ale žije skrze Kristův život, který je na zemi poznáván a vyjadřován skrze moc Ducha Svatého. „Jestliže by pak cizozemec bydlil s tebou pohostinu, a slaviti by chtěl fáze Hospodinu, prvé obřezán bude každý pohlaví mužského; a tehdy přistoupí k slavení jeho, a bude jako tu v zemi zrozený, žádný pak neobřezaný nebude jísti z něho.“ (48. v.) „Ti, kteříž jsou v těle, Bohu se líbiti nemohou.“ (Řím. 8,8)
Ustanovení o obřízce tvořilo velikou dělicí čáru mezi Božím Izraelem a všemi národy, které bydlily na tváři země.
Podobně dnes kříž Pána Ježíše Krista tvoří takovou hranici mezi Církví a světem. Ani trochu nezáleželo na tom, jaké kdo měl přednosti nebo postavení. Nemohl mít společný podíl s Izraelem, dokud se nepodrobil oné operaci odříznutí těla. Obřezaný žebrák byl Bohu blíže než neobřezaný král. Podobně ani dnes nemůže být někdo zúčastněn na radostech Božích vykoupených než jen skrze kříž našeho Pána Ježíše Krista. A tento kříž odstraňuje všechny pyšné nároky, smazává všechny rozdíly v postavení a spojuje všechny v jedno svaté shromáždění velebitelů omytých krví. Kristův kříž tak tvoří natolik vysokou hranici a natolik neproniknutelnou obrannou zeď, že ani jediný atom země nebo přirozenosti nemůže tuto hranici překročit a vmísit se mezi „nové stvoření“. „To pak všecko jest z Boha, kterýž smířil nás se Sebou.“ (2. Kor. 5,18)
Ale nejen oddělení Izraele od všech cizozemců mělo být přísně dodržováno v ustanovení o fázi, nýbrž měla být také jasně prosazena jednota Izraele. „V témž domě jísti jej budeš, nevyneseš z domu ven masa jeho; a kostí v něm nezlámete.“ (46. v.) Jak krásný a vzácný zde máme předobraz o tom „jednom těle a jednom Duchu“. (Ef. 4,4) Boží Církev je jedna. Takovou ji vidí Bůh, jako takovou ji udržuje a jako takovou ji také jednou zjeví před anděly, lidmi a ďábly přes vše, co bylo činěno, aby tato jednota byla mařena. Budiž Bůh veleben za to, že jednota Církve je právě tak předmětem Jeho opatrování jako je Církev předmětem Jeho ospravedlnění, přijetí a věčné bezpečnosti. „Onť ostříhá všech kostí jeho, žádná z nich nebývá zlámána.“ (Ž. 34,21) A opět jinde čteme: „Kost Jeho nebude zlámána.“ (Jan 19,36) Přes surovost a krutost římských vojáků a přes všechny nepřátelské vlivy, které působily po všecka staletí, je Kristovo tělo jedno a tato Boží jednota nemůže být nikdy zrušena. „JEDNO JEST ZAJISTÉ TĚLO A JEDEN DUCH“, a to zde, na této zemi. Blahoslavení jsou všichni, kdo tuto pravdu vírou uznávají a jsou dost věrní, aby ji v těchto posledních dnech uskutečňovali přes téměř nepřekonatelné těžkosti, s nimiž se setkávají při jejím vyznávání a uskutečňování. Jsem přesvědčen, že Bůh to uzná a poctí.
Kéž nás Pán vysvobodí od ducha nevěry, který by nás chtěl svést, abychom vynášeli úsudky podle toho, co naše oči vidí, místo žití ve světle Jeho neproměnného Slova.
První verše této kapitoly nás jasně učí, že osobní oddanost a osobní svatost jsou dva druhy ovoce, které Boží láska způsobuje u těch, kdo jsou jejími šťastnými předměty. Zasvěcení prvorozených a slavnost nekvašených chlebů jsou zde uvedeny v přímé souvislosti s vysvobozením lidu z egyptské země.
„Posvěť mi všeho prvorozeného, cožkoli otvírá každý život mezi syny izraelskými, tak z lidí jako z hovad, neboť Mé jest. Protož řekl Mojžíš lidu: Pamatujte na den tento, v kterémž jste vyšli z Egypta, z domu služby (=otroctví); neboť v silné ruce vyvedl vás odsud Hospodin, aniž kdo jez co kvašeného.“ (2-3. v.) A dále: „Za sedm dní jísti budeš chleby přesné, dne pak sedmého slavnost bude Hospodinova. Přesní chlebové jedeni budou za dnů sedm, aniž spatříno bude u tebe co kvašeného, aniž se uhlédá u tebe kvas ve všech končinách tvých.“ (6-7. v.)
Pak nám je vysvětlen důvod obou těch důležitých ustanovení. „A vypravovati budeš synu svému v ten den, řka: Proto, což mi učinil Hospodin, když jsem vycházel z Egypta.“ (8. v.) A dále: „A když by se tebe zeptal syn tvůj potom, a řekl: Co jest to? tedy povíš jemu: V ruce silné vyvedl nás Hospodin z Egypta, z domu služebnosti (=otroctví). Neboť když se byl zatvrdil farao a nechtěl nás propustiti, pobil Hospodin všecko prvorozené v zemi egyptské, od prvorozeného z lidí, až do prvorozeného z hovad; i tou příčinou já obětuji Hospodinu všecky samce otvírající život, ale všecko prvorozené ze synů svých vyplacuji.“ (14-15. v.)
Čím plněji pronikáme skrze moc Ducha Božího do vykoupení, které je v Kristu Ježíši, tím rozhodnější bude naše oddělení a tím upřímnější bude naše oddanost. Vlastní úsilí o vytvoření takového oddělení nebo oddanosti, dokud člověk nepoznal vykoupení, se ukáže jako naprosto beznadějná práce. Všechny naše činy musí být konány „proto, co učinil Pán“, a ne proto, abychom od Něho něco dostali. Úsilí o dosažení života a pokoje jsou důkazem, že ještě neznáme moc krve, zatímco ryzí ovoce prožitého vykoupení je k chvále Toho, který nás vykoupil. „Neboť milostí spaseni jste skrze víru, (a to ne sami ze sebe, darť jest to Boží), ne ze skutků, aby se někdo nechlubil. Jsme zajisté Jeho dílo, jsouce stvořeni v Kristu Ježíši ke skutkům dobrým, kteréž Bůh připravil, abychom v nich chodili.“ (Ef. 2,8-10) Bůh již pro nás připravil cestu dobrých skutků, a nyní nás skrze milost připravuje, abychom po ní chodili. Chodit po ní můžeme jen jako spasení. Kdyby tomu bylo jinak, mohli bychom se chlubit. Ale poněvadž sami nejsme nic než Boží dílo, stejně jako cesta, po níž chodíme, nemáme důvod ke chlubení.
Pravé křesťanství je pouze zjevováním Kristova života, uděleného nám působením Ducha Svatého podle věčných plánů svrchované milosti, a všecky naše činy, které u nás předcházely před udělením tohoto života, jsou pouze „skutky mrtvé“, od nichž musí být naše svědomí stejně tak očištěno jako od „skutků zlých“. (Žid. 9,14) Výraz „skutky mrtvé“ v sobě zahrnuje všechny skutky, které lidé činí se zřejmým úmyslem dosáhnout života. Jestliže někdo hledá život, je naprosto jasné, že ho dosud nemá. Může být v hledání třeba velice upřímný, ale jeho veliká upřímnost tím jasněji dokazuje, že tento život dosud vědomě nedosáhl. Proto všecko, co je činěno za účelem dosažení života, je mrtvý skutek, poněvadž je to učiněno bez života, – bez Kristova života, toho výhradně pravého života, jediného zdroje, odkud mohou plynout dobré skutky. A všimněme si, že zde nejde o „skutky zlé“; nikoho by jistě nenapadlo, že by skrze takové skutky mohl dosáhnout život. Zjistíte naopak, že lidé se stále utíkají ke „skutkům mrtvým“, aby utišili své svědomí, které si uvědomuje „skutky zlé“, zatímco Boží zjevení nás poučuje, že svědomí musí být očištěno od skutků mrtvých i zlých.
Také o spravedlnosti čteme, že „jako roucho ohyzdné jsou všecky spravedlnosti naše.“ (Iz. 64,6) Nepraví se, že pouze všechny naše bezbožnosti jsou jako roucho ohyzdné. To by jistě každý hned připustil. Ale je skutečností, že i to nejlepší ovoce, které jsme schopni nést v podobě nábožnosti a spravedlnosti, je na stránkách věčné pravdy označeno jako „skutky mrtvé“ a „roucho ohyzdné“. Právě naše úsilí o dosažení života a každé naše úsilí o spravedlnost jen dokazuje, že jsme mrtví a že jsme zahaleni do ohyzdných rouch. Jen jako ti, kdo už nyní mají věčný život a Boží spravedlnost, můžeme chodit po cestách dobrých skutků, které Bůh připravil. Mrtvé skutky a ohyzdná roucha nestačí, aby se mohly ukázat na takové cestě. Jen „vykoupení Páně“ po ní mohou chodit. Jen jako vykoupený lid slavil Izrael slavnost nekvašených chlebů a zasvěcoval své prvorozené Hospodinu. 0 tom prvním ustanovení jsme už uvažovali. To druhé ustanovení v sobě také zahrnuje velmi mnohá naučení.
Anděl zhoubce procházel egyptskou zemí, aby zahubil všecko prvorozené. Ale izraelští prvorození unikli soudu skrze smrt Bohem ustanoveného zástupce. V souladu s tím je v této kapitole vidíme jako živé lidi zasvěcené Bohu. Jsouce spaseni krví, mají výsadu zasvěcovat svůj vykoupený život Tomu, jenž je vykoupil. Proto jen jako vykoupení měli život. Pouze Boží milost učinila u nich rozdíl a dala jim místo živých lidí v Jeho přítomnosti. V tomto případě jistě nebyl důvod chlubit se, protože pokud jde o osobní zásluhy nebo osobní cenu, učíme se z této kapitoly, že byli postaveni na jednu úroveň s nečistou a bezcennou věcí. „Každé pak prvorozené osle vyplatíš hovádkem; pakli bys nevyplatil, zlom jemu šíji; každého také prvorozeného člověka mezi syny svými vyplatíš.“ (13. v.) Byly dvě skupiny zvířat – čistá a nečistá, a člověk je zde přiřazen ke druhé skupině. Beránek měl zastoupit nečisté zvíře. Jestliže pak osel neměl být vyplacen, měla mu být zlomena šíje. A tak člověk nevykoupený – nespasený – byl uveden na úroveň nečistého zvířete a to dokonce nalézajícího se v takovém stavu, že nic nemohlo být bezcennějšího a nevzhlednějšího. Jak bídný obraz skýtá člověk ve svém přirozeném stavu! Kéž by tomu naše pyšná srdce dovedla více rozumět! Pak bychom se jistě upřímněji radovali z výsady, že jsme byli omyti od své viny krví Beránka a že navěky jsme zanechali všechnu svoji ohyzdnost za sebou, v hrobě, kde ležel pohřben náš Ručitel.
Kristus byl ten Beránek, čistý, neposkvrněný Beránek; my pak nečistí. Ale On se postavil na naše místo a na kříži byl učiněn hříchem a jako s takovým s Ním bylo zacházeno – buď za to navěky ctěno Jeho s ničím nesrovnatelné jméno. To, co my jsme měli vytrpět po celé nesčíslné věky věčnosti, vytrpěl On za nás na zlořečeném dřevě. Všechno, co patřilo nám, vytrpěl tam na golgotském kříži, abychom se mohli navěky radovat z toho, co patřilo Jemu. Jemu se dostalo to, co jsme zasloužili my, abychom mohli mít to, co zasloužil On. Ten čistý zaujal na čas místo nečistého, aby nečistý mohl mít navěky místo čistého. A tak ačkoli jsme co do přirozenosti znázorněni odporným obrazem osla se zlomenou šíjí, skrze milost se nalézáme představováni zmrtvýchvstalým a oslaveným Kristem v nebesích. Jak obrovský rozdíl! Zde všecka sláva člověka leží v prachu a vyvyšuje a zveličuje jen a jen lásku, která nás vykoupila. Všemu pyšnému vychloubání člověka jsou zavřena ústa a místo toho je do nich vložen chvalozpěv Bohu a Beránkovi, který bude zaznívat obrovskými prostorami nebes po věky věků.6
Jak mocně nás to upomíná na pamětihodná, hluboce závažná slova apoštola v epištole Římanům: „Jestližeť jsme pak zemřeli s Kristem, věřímeť, že spolu s Ním také živi budeme, vědouce, že Kristus, vstav z mrtvých, již více neumírá, smrt nad Ním již více nepanuje. Neboť že umřel, hříchu umřel jednou; že pak jest živ, živ jest Bohu. Tak i vy za to mějte, že jste zemřeli zajisté hříchu, ale živi jste Bohu v Kristu Ježíši, Pánu našem. Nepanujž tedy hřích v smrtelném těle vašem, abyste povolovali jemu v žádostech jeho. Aniž vydávejte oudů svých za odění nepravosti hříchu, ale vydávejte se k službě Bohu, jako byvše mrtví, již živí, a oudy své za odění spravedlnosti Bohu. Neboť hřích nebude panovati nad vámi; nejste zajisté pod zákonem, ale pod milostí.“ (Řím. 6,8-14) Jsme nejen vykoupeni z moci smrti a hrobu, ale také spojeni s Tím, který nás vykoupil za obrovskou cenu Svého drahého života, abychom mohli v síle Ducha Svatého svůj nový život se všemi jeho silami zasvěcovat Jeho službě, aby Jeho vzácné jméno v nás bylo oslaveno podle vůle našeho Boha a Otce.
Ve zbývajících málo verších 13. kapitoly 2. Mojžíšovy knihy je nám podán jímavý, krásný příklad láskyplného ohledu Páně k potřebě Jeho lidu. „Onť zajisté zná slepení naše, v paměti má, že prach jsme.“ (Ž. 103,14) Když vykoupil Izraele a navázal s ním úzký vztah, vzal na Sebe ve Své nevyzpytatelné, neskonalé milosti péči o všechny jejich potřeby i mdloby. Nezáleželo na tom, co byli oni nebo čeho jim bylo třeba, když veliký „JÁ JSEM“ byl s nimi s úplnou, nevyčerpatelnou hlubinou Svého jména. Chystal se vést je z Egypta do Kanaánu a zde Ho vidíme, jak pro ně vybírá vhodnou cestu. „Stalo se pak, když pustil farao lid, že nevedl jich Bůh cestou země filistinské, ačkoli bližší byla; neboť řekl Bůh: Aby nepykal lid, když by uzřel, an válka nastává, a nevrátili se do Egypta. Ale obvedl Bůh lid cestou přes poušť, kteráž jest při moři Rudém.“ (17-18. v.)
Pán ve Své sklánějící se milosti zařídil vše tak, aby se Jeho lid nemusel hned na počátku putování potkat s těžkými zkouškami, které by mohly zmalomyslnět jejich srdce a přimět je k putování zpět. „Cesta pouště“ byla mnohem delší; ale Bůh měl v plánu naučit Svůj lid hluboké a rozmanité lekce, které se mohli naučit jenom na poušti. „A rozpomínati se budeš na všecku cestu, kterouž tě vedl Hospodin, Bůh tvůj již teď čtyřicet let po poušti, aby ponížil tebe a zkusil tě, aby známé bylo, co jest v srdci tvém, budeš-li ostříhati přikázání Jeho čili nic. I ponížil tě a dopustil na tebe hlad, potom tě krmil mannou, kteréž jsi ty neznal, ani otcové tvoji, aby známé učinil tobě, že ne samým chlebem živ bude člověk, ale vším tím, což vychází z úst Hospodinových, živ bude člověk. Roucho tvé nezvetšelo na tobě, a noha tvá se neodhnetla, již od čtyřiceti let.“ (5. M. 8,2-4) Takové vzácné lekce by se nikdy nemohli naučit „cestou země filistinské“. Tam by se mohli naučit, co je to válka, a to hned na začátku svého putování. Ale „cestou pouště“ se naučili tomu, co je tělo ve vší své zkaženosti, nevěře a vzpouře. Ale byl tu veliký „JÁ JSEM“ s veškerou Svou trpělivou milostí, nechybující moudrostí a neskonalou mocí. Jen On mohl učinit zadost jejich potřebě, jen On mohl s takovou trpělivostí otvírat hlubiny lidského srdce. Mít srdce otevřené někde jinde než v přítomnosti neskonalé milosti by mne uvrhlo do beznadějného zoufalství. Srdce člověka není ničím jiným než malým peklem. Jak nezměrné je to milosrdenství, že jsme byli vysvobozeni z jeho hrozných hloubek!
„Ach, čím vším jsem dlužen
Tobě za milost, znám každý den…
Pane, dejž, ať v každé době,
milost Tvoje poutá k sobě
pevným poutem srdce mé!“
„Vytáhše tedy z Sochot, položili se v Etam při kraji pouště. Hospodin pak předcházel je ve dne v sloupu oblakovém, aby je vedl cestou, v noci pak v sloupu ohnivém, aby svítil jim, aby ve dne i v noci jíti mohli. Neodjal sloupu oblakového ve dne, ani ohnivého sloupu v noci od tváři toho lidu.“ (20-22. v.) Hospodin nejen vybral cestu pro Svůj lid, ale také sestoupil, aby putoval spolu s nimi a oni Ho mohli poznávat podle svých rozmanitých potřeb. On je nejen bezpečně vyvedl přes hranice Egypta, nýbrž také sestoupil, tak říkajíc ve Svém putovním voze, aby byl jejich společníkem v nejrozmanitějších okolnostech, s nimiž se setkávali na cestě. Byla to Boží milost. Nebyli pouze vysvobozeni z pece Egypta, aby jim bylo ponecháno na vůli vybrat si cestu do Kanaánu podle svého nejlepšího uvážení – takto s nimi Bůh nejednal. Věděl, že mají před sebou namáhavé a nebezpečné putování, mezi hady a štíry, skrze pasti a těžkosti, přes vyprahlost a prázdnotu pouště. A chvála budiž Jeho jménu! Nechtěl je nechat jít samotné. Chtěl být jejich společníkem při všech jejich námahách a nebezpečích, ano, „předcházel je“. Byl jim vůdcem, slávou a ochranou, aby je vysvobozoval z každé úzkosti a strachu. Žel, že vždy znovu a znovu zarmucovali Nejvyššího zatvrzelostí svých srdcí. Kdyby s Ním chodili v pokoře, skromnosti a v plné důvěře v Něho, pak by musela jejich cesta od počátku až do konce být stálé vítězství. Poněvadž měli v čele Hospodina, nemohla žádná moc rušit postup jejich putování z Egypta do Kanaánu. Bůh je chtěl provést vším až k cíli a vštípit je na hoře Svého dědictví podle Svého příslibu a podle moci Své pravice. Rovněž tam neměl zůstat ani jediný Kananejský, aby jim pak nebyl trnem v boku. Tak tomu bude, až Hospodin v blížící se již době vztáhne Svou ruku podruhé, aby Svůj lid vysvobodil z moci všech jejich utlačovatelů. Kéž by Pán ten okamžik už urychlil!