V Epištole Efezským čteme, že Kristus „vstoupiv na výsost, jaté vedl vězně, a dal dary lidem… pro spořádání svatých, k dílu služebnosti, pro vzdělání těla Kristova.“ (4,8.12.) Tyto dary dal Bůh skrze Ducha Svatého k prospěchu všech Božích dětí, které tvoří tělo Kristovo.
V průběhu minulého století nastalo v křesťanstvu působením Ducha Svatého všeobecné probuzení. Mnozí z věřících si uvědomili svou zodpovědnost před Bohem i před lidmi. Na základě zevrubného zpytování Písem byly znovu oživeny pravdy, dobře známé křesťanům Církve na počátku, jako pravda o brzkém příchodu Krista pro Církev, pravda o jednotě Jeho těla a další.
Jedním z nástrojů, které k tomu Bůh použil, byl Charles Henry MACKINTOSH, autor této knihy. Narodil se v říjnu r. 1820 v Irsku, v Glenmalure Barracks (hrabství Wicklow). Již jako 18ti letý mladík prožil duchovní probuzení prostřednictvím dopisů, které mu po svém obrácení posílala jeho sestra. O něco později dosáhl pokoje s Bohem, k čemuž Bůh použil zvláště spisu J. N. Darbyho „Působení Ducha Svatého“ a to zejména uvedeného tam tvrzení, že „to je Kristovo dílo pro nás a nikoli Jeho dílo v nás, jež nám způsobuje pokoj.“
Celý jeho život po obrácení až do odejití k Pánu (2. 11. 1896) byl naplněn pilným studiem Písma, prací na veřejnosti a hlavně literární činností. První práce C. H. Mackintoshe, traktát „Pokoj Boží“, vyšla r. 1843, rukopis posledního díla, „Bůh pokoje“ odeslal vydavateli několik měsíců před smrtí.
Předložená kniha, „Poznámky ke 2. Mojžíšově knize“, vyšla ve 3. vydání v angličtině r. 1862. Předmluvu k ní napsal současník C. H. Mackintoshe, Andrew MILLER.
Z ostatních větších spisů C. H. Mackintoshe jsou zvláště známé „Poznámky o 1., 3., 4. a 5. Mojžíšově knize“, „Ty a dům tvůj aneb křesťan ve svém domě“, „Myšlenky o večeři Páně“, „Praktické úvahy o životě a době Eliáše Tesbitského“, „Život a doba Davida“, „Všedostatečnost Krista“, „Job a jeho přátelé“, „Nerovné jho“, „Přednášky o příchodu Páně“, „Muž Boží“, „Boží Církev aneb všedostatečnost Ježíšova jména“, „Přednášky o evangelizaci“, „Živý Bůh a živá víra“, „Co je to obrácení?“, „Veliké poslání“, „Biblické prozkoumání pravé povahy soboty, zákona a křesťanské služby“, „Dnes a potom aneb časnost a věčnost“, „Jozafat“, „Život a doba Joziáše“, „Povolání Bohem“, „Gedeon a jeho druhové“, „Rozhodnost pro Krista“, „Galgala“, „Křesťan, jeho postavení a práce“, „Služba Krista v minulosti, přítomnosti a budoucnosti“, „Modlitba a modlitební shromáždění“, „Šimon Petr – jeho život a čemu se z něho učíme“, „Historie pokolení Lévi“, „Radostné zvěsti“, „Služba smíření“, „Tři kříže“, „Bethanie“, „Jericho a Achor“ aj.
Spisy C. H. Mackintoshe jsou v mnohatisícových nákladech vydávány ve stále nových vydáních a rozšířeny v nejrůznějších jazycích po celém světě. Vzdor požehnání, které tyto spisy přinesly již mnohým křesťanům, je třeba poznamenat, že nemohou nahradit osobní studium Písma svatého s modlitbou. Naopak je třeba myšlenky uvedené i v předložené knize přijímat jen po bedlivém srovnávání s Písmy. Povzbuzující příklad nám podává Bůh v křesťanech z Berie, kteří byli „udatnější než Tessalonitští, kteříž přijali slovo Boží se vší chtivostí, na každý den rozvažujíce Písma, tak-li by ty věci byly“. (Sk. 17,11)
Pisatel je nucen doprovodit vyjití nového vydání tohoto svazku několika řádky díků Pánu za Jeho milost, že použil jej, tak slabého nástroje, k podpoře Své pravdy a ke vzdělání Svého lidu. Budiž za to chváleno a ctěno Jeho jméno. ON pomocí knihy nebo traktátu provádí Své milostiplné cíle. Ano, On je mocen odít duchovní mocí ty stránky a oddílky, které by se nám mohly zdát zbytečné nebo neúčinné. Kéž by se dále přiznával k této službě a žehnal jí k zvelebení Svého slavného jména.
C. H. M.
V rukopisu a v kartáčových otiscích jsou už ukončeny úvahy o hluboce poučné a velice zajímavé knize Božího slova – 2. MOJŽÍŠOVĚ KNIZE.
Význačné místo v ní zaujímá vykoupení skrze krev. Z toho pak plynula mnohá Boží milosrdenství vůči Jeho vykoupenému lidu, rozvíjení Boží moci, trpělivost Jeho lásky a bohatství Jeho milosti. Ona veliká otázka poměru Izraele k Bohu byla vyřízena krví beránka. Ta úplně změnila jejich postavení. Izrael za veřejemi dveří, skropenými krví, byl Božím vykoupeným, za krev koupeným lidem.
Poněvadž Bůh byl svatý a Izrael ve stavu provinilosti, nemohlo mezi oběma existovat žádné radostné spojení, dokud nebyl proveden soud. Hřích musel být odsouzen. Mezi Bohem a člověkem byl kdysi blahý, přátelský poměr, protože člověk byl ve stavu nevinnosti. Ale pronikl hřích a přeťal to spojení. Jestliže mělo dojít k smíření, musel být úplně vyjádřen Boží mravní soud nad hříchem. Život můžeme mít jenom skrze smrt. Bůh je svatý, a musí hřích soudit. Odsoudil hřích při spasení hříšníka. Plným, dokonalým vyjádřením toho je kříž. V předobrazu to byla ona veliká otázka „čtrnáctého dne prvního měsíce k večeru“, totiž: jak může Bůh vyprostit ze soudu a přijmout do Své láskyplné péče ty, které Jeho svatost odsuzuje? Na tuto velice vážnou otázku byla jenom jedna odpověď, jež mohla uspokojit požadavky Boží svatosti, a tou byla krev Beránka, kterého On sám opatřil. „Když uzřím krev, pominu vás.“
Tak byla vyřešena ona prvořadě důležitá otázka. Šlo o život nebo o smrt, o vysvobození nebo odsouzení. Veřeje skropené krví byly dokonalou Boží odpovědí na všechny požadavky svatosti a na jakoukoli potřebu izraelského lidu. Tím bylo vše zařízeno. Bůh byl oslaven, hřích odsouzen a odstraněn a Izrael spasen skrze krev beránka.
Jak požehnaná je to pravda! Izrael tu měl pokoj s Bohem, byl pod Jeho ochranou coby spasený a šťastný lid, třebaže se ještě nalézal v Egyptě – v zemi smrti a soudu. Božím pevným záměrem bylo pak vysvobodit Izrael – vzácný předobraz dokonalého bezpečí, v němž jsou všichni, kdo se svěřili krvi Krista! Izraelští jedli v bezpečí a pokoji beránka pečeného ohněm, když „o půlnoci pobil Hospodin všecko prvorozené v zemi egyptské, od prvorozeného faraonova, kterýž seděti měl na stolici jeho, až do prvorozeného vězně, kterýž byl v žaláři, i všecko prvorozené hovad. Tedy vstal farao noci té, a všichni služebníci jeho i všichni Egyptští, a vzešel křik veliký v Egyptě; neboť žádného nebylo domu, v němž by nebylo něčeho mrtvého.“ (12,29-30) „U synů však izraelských nikdež nehne pes jazykem svým, ovšem pak ani člověk ani hovado, abyste věděli, že rozdíl učinil Hospodin mezi Egyptskými a Izraelskými.“ (11,7)
Ale někdo se snad zeptá: proč byl ten rozdíl? Vždyť přece Izraelští byli právě tak hříšníci jako Egypťané. Jistě, v tomto smyslu mezi nimi „nebylo rozdílu“. Ale Boží soud nad hříchem byl předobrazně ukázán ve smrti toho beránka bez poskvrny. Krev „nade dveřmi a na obou veřejích“ byla důkazem. Mocnou řečí mluvila o tom, že zde byl zabit beránek, vězeň vyveden na svobodu, spravedlnosti učiněno zadost a že nadešla hodina úplného vysvobození“ Izraele. Byla to krev, jež způsobila onen rozdíl, jiného nic; „všickniť zajisté zhřešili, a nemají slávy Boží“. (Řím. 3,23)
Ale ovšem jaký to byl rozdíl! Jedni v bezpečné Boží ochraně před mečem soudu, druzí proti němu bezbranní a jím skoseni! Jedni se sytili vším, co jim opatřila přehojná milost, – druzí byli donuceni okusit hořkost kalicha hněvu! Anděl zhoubce vkročil do každého domu po celé egyptské zemi, který nebyl skropen krví. Padl stejně faraonův prvorozený na trůně jako prvorozený vězně, jenž byl v žaláři.
Před mečem neochránilo ani postavení, ani věk nebo povaha. Skončila doba dlouhého Božího shovívání a nadešla hodina Jeho soudu. Anděl smrti se v té temné, děsné noci řídil jen jednou věcí: KDE NENÍ KREV, NENÍ SPASENÍ!
Milý čtenáři! Toto dnes platí stejně plně, jako to platilo tenkrát! Kde není krev, tam není spasení, – „bez krve vylití nebývá odpuštění vin“ (Žid. 9,22). Může být nějaká otázka pro tebe stejně důležitá jako tato: jsem chráněn a přikryt krví Ježíše? Ach, utekl ses již pod ochranu té na Golgotě prolité krve? Tam byl „Beránek náš velikonoční za nás obětován, Kristus“ (1. Kor. 5,7).
Jeho krev je ukázána jako ta, jíž bylo kropeno na „slitovnici“. Ano, tam Boží oko vždy vidí krev našeho pravého velikonočního Beránka. Věříš v tu drahou krev? I když si třeba uvědomuješ svou vinu, můžeš opravdu říci: to je má jediná skrýše, na krvi Krista prolité i za mne závisí všechno!? Pak smíš být klidný a jistý, že jsi v dokonalém bezpečí – že jsi věčně spasen. Máš k tomu jako potvrzení vlastní Boží výrok: „Když uzřím krev, pominu vás.“ (2. M. 12,13) – „Máme vykoupení skrze krev Jeho, totiž odpuštění hříchů, podle bohatství milosti Jeho“ (Ef. 1,7) – „Ale nyní v Kristu Ježíši vy, kteříž jste někdy byli dalecí, blízcí učiněni jste skrze krev Kristovu.“ (Ef. 2,13) – „Jehož Bůh vydal za smírci, skrze víru v krev Jeho.“ (Řím. 3,25)
„Šťasten každý, kdo jedině
v Ježíši má doufání,
věčný podíl vstříc mu kyne,
sladký, jistší nad vše jiné,
vyšší nad vše poznání!“
Naopak ale, jestliže někdo opomíjí krev Ježíše anebo jí pohrdá, nemůže mít jistotu, pokoj ani spasení. „Kterakž my utečeme, takového zanedbávajíce spasení?“ (Žid. 2,3) Jestliže anděl zhoubce nevidí krev, musí vstoupit jako soudce nad hříchem. Každý hřích musí být potrestán, a to buď na osobě hříšníka, nebo na zástupci hříšníka. To je hluboce vážná pravda. Ale jak požehnané, když víme, že „Kristus jednou za hříchy trpěl, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu“. (1. Petra 3,18) „Neboť toho, kterýž hříchu neučinil, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v Něm“. (2. Kor. 5,21) Zanedbávat tohoto Božího Zástupce a bezpečné útočiště a skrýš, které On opatřil, znamená vystavovat se nevyhnutelnému Božímu soudu. Žádný hříšník, byť byl jeho hřích sebemenší, tomu soudu neujde – buď byl ten hřích potrestán na kříži Krista, anebo bude potrestán v jezeře ohně. Ano, jak nesmírná je cena té krve, jež „očišťuje nás od všelikého hříchu“! (1. Jan. 1,7), která nás činí dostatečně čistými pro nebe!
Když tak bylo dokonáno vykoupení a Izraelští Bohem připraveni, začíná jejich putování. Ale všimni si, jen tak mimochodem, jak tu cestu začínají. Dříve než činí první krok, je úplně, tak jak si to Bůh přeje, vyřízena otázka mezi svědomím člověka a Bohem. Došli u Boha odpuštění, ospravedlnění a přijetí. Proto bylo napsáno: „Když dítětem byl Izrael, miloval jsem jej, a z Egypta povolal jsem syna Svého.“ (Oz. 11,1) Jak vzácný je to obraz skutečného postavení, v němž každý opravdový věřící začíná svůj křesťanský běh! Je možné, že tuto vzácnou pravdu nevidí anebo že ji jen slabě chápe – podobně jako kdysi Izrael – ale to nic nemění na skutečnosti.
Bůh jedná podle toho, jak sám zná onen úzký poměr, a s láskou, která z něho plyne. Vidíme to ve slavném vysvobození Jeho milovaného lidu u Rudého moře, v manně s nebe, ve vodě z tvrdé skály, a ve sloupu Jeho přítomnosti, který je doprovázel na všech jejich putováních. Bůh vždycky jedná podle záměrů Své lásky a podle ceny Ježíšovy krve.
Dovol mi, milý čtenáři, ještě jednou otázku: jsi si jist, že jsi pod bezpečným úkrytem, v tom přepevném útočišti, v té požehnané skrýši Vykupitelovy krve?
A nyní, když se s tebou musím rozloučit, bych ti chtěl vážně doporučit, abys cestu pouští konal ve společnosti s Bohem a s Jeho vykoupenými. Shledáš, že tyto úvahy jsou k tomu velmi užitečné. Vhodně a moudře podávají pravdu srdci, svědomí a rozumu. Kéž by v nich mnohý poznal skutečnou oázu v poušti. Putování se ukáže být nejvýš užitečné, naučíme-li se při něm lépe znát přirozenou nevěru svého srdce, ale naproti tomu neproměnnou věrnost srdce Božího. ON se nikdy nemění – budiž za to vyvyšováno a chváleno Jeho jméno! A krev Beránka, jenž byl za nás zabit, nikdy nepozbude své účinné moci.
„Budiž Tobě čest a chvála,
Beránku, že Tvoje krev
pro náš hřích se v oběť dala,
usmířila Boží hněv!
Nikdy neztratí svou cenu,
věčně platí její moc;
čest a sláva Tvému jménu,
že jsi zrušil hříchu noc“
Kéž se Pán přizná a použije následujících „Poznámek“ ke Svému oslavení a k požehnání mnoha duší.
(Andrew Miller).
Pod vedením Boží milosti přistoupíme nyní k rozjímání o 2. Mojžíšově knize, jejímž nejvýznačnějším předmětem je vykoupení. Prvních pět veršů znovu vyvolává v naší mysli závěrečné výjevy z předcházející knihy. Jsou nám představeny předměty Boží vyvolující lásky obdařené milostí a cítíme, jak pisatel, vedený Duchem Božím, nás hned uvádí do dějů této knihy.
Při úvahách nad 1. Mojžíšovou knihou jsme viděli, že chování Jákobových synů vůči Josefovi, jejich bratru, bylo příčinou k jejich cestě do Egypta. Na tuto skutečnost se můžeme dívat z dvojího hlediska. Jednak tu čteme hluboce vážnou lekci o chování Izraele vůči Bohu, na druhé straně je však před námi rozvinuta povzbuzující stránka v tom, jak Bůh jednal s Izraelem.
Co může být významnější, než sledovat následky chování Izraele vůči Bohu právě na muži, v němž zrak víry rozeznává vzácný předobraz Pána Ježíše Krista? Bez jakéhokoli ohledu na úzkost jeho duše vydali Josefa do rukou neobřezaných. A co jim to způsobilo? Byli zavedeni do Egypta, aby tam prožívali hluboké, bolestné zkoušky srdce, vylíčené tak zevrubným a jímavým způsobem v závěrečných kapitolách 1. Mojžíšovy knihy. Ale to nebylo vše. Dlouhá a temná doba zkoušky očekávala jejich potomstvo v téže zemi, v níž Josef našel vězení.
Ale kromě lidí byl ve všech těch věcech i Bůh, a Jeho svrchovanou výsadou je, že může vyvodit dobro i ze zla. Byť bratři prodávají Josefa Izmaelitům a ti zase Putifarovi, i když jej Putifar vsazuje do žaláře – Hospodin je nade vším a při tom všem naplňuje Své vznešené záměry. „Zajisté i hněv člověka Ho musí chválit“ (srov. Ž. 76,11). Ještě nenastala doba, kdy by dědicové byli připraveni pro dědictví a dědictví pro dědice. Ještě musely být egyptské cihelny tvrdou školou Abrahamovu semeni, zatímco uprostřed „hor i údolí“ zaslíbené země dozrávala „nepravost Amorejských“. (Srov. 1. M. 15,16 a 5. M. 11,11.)
Jak je to vše hluboce zajímavé a poučné! V Boží vládě jsou „kola uprostřed kol“. (Srov. Ezech. 1,16.) Bůh používá nejrozmanitějších prostředků k splnění Svých nevyzpytatelných plánů. Putifarova žena, faraonův vrchní číšník, faraonovy sny, sám farao, žalář, trůn, řetěz, královský pečetní prsten, hladomor – všechno je Mu k Jeho neomezenému použití a musí spolupůsobit k uskutečnění Jeho předivných záměrů. Duchovně smýšlející srdce rádo prodlévá u těchto věcí. Rádo prochází rozsáhlou oblastí stvoření a prozřetelnosti a rozeznává ve všem hybnou páku, jíž používá vševědoucí a všemocný Bůh k rozvinutí plánů Své spasitelné lásky. I když přitom uvidíme nejednu stopu hada, – mnohdy i hluboce a ostře vyznačené šlépěje onoho nepřítele Božího i lidského, – objevujeme mnoho nevysvětlitelného a nám nepochopitelného. I když trpící nevinnost a triumfující zloba může být zdánlivě důvodem k nevěreckému mudrování mnohého pochybovače, opravdový věřící smí přesto s dětinnou důvěrou pevně trvat v jistotě, že „Soudce vší země učiní soud“. (Srov. 1. M. 18,25.)
Dobře ví, že
„vždy bloudí slepá nevěra, zkoumajíc Jeho cesty,
nadarmo snaží se, neb jen Bůh sám Sebe vykladač jesti.“
Budiž Bohu chvála za potěšení a povzbuzení, plynoucí nám z takovýchto úvah! Potřebujeme to na každém kroku při putování zlým světem, v němž nepřítel způsobil tak hroznou bídu, kde zlé žádosti a vášně lidí plodí tak trpké ovoce a kde stezka věrného učedníka je tak drsná a neschůdná, že pouhá přirozenost by těmto těžkostem nikdy nemohla čelit. Jen víra ví zcela bezpečně, že v pozadí za vším je Někdo, koho svět nevidí a ani na Něho nedbá, a s tímto vědomím smí klidně říci: „Vše je dobré“ a „Vše bude dobré“.
V úvodních řádcích naší knihy jasně vystupují naznačené myšlenky. „Boží rada se koná, a vše, co se Mu líbí, činí“ (srov. Iz. 46,10). Nepřítel se může stavět na odpor, ale vždy se prokáže, že Bůh je silnější. Vše, co potřebujeme, je ono prosté, dětské důvěřování v Boha a odpočívání v Jeho záměrech. Nevěra se vždy spíše dívá na protichůdně působící úsilí nepřítele než na Boží moc, která všechno dovede k Svému cíli. Víra se naopak dívá na Boží moc, čímž vítězí a stále se těší hlubokému pokoji. Má vždy co činit s Bohem a s Jeho neomylnou věrností. Nespočívá na stále se měnících píscích lidských věcí a pozemských vlivů, nýbrž na nepohnutelné skále Božího věčného Slova. Ano, tam je svaté a bezpečné místo, kde může víra odpočívat. Ať přijde cokoli, smí bydlet v té svatyni síly.
„Umřel Josef a všichni bratři jeho, a všechen ten rod.“ (6. v.) Ale co na tom? Cožpak mohla mít smrt nějaký vliv na plány živého Boha? Jistěže ne. Bůh jenom čekal na určitý okamžik – na pravý čas, aby dal i nejnepřátelštějším vlivům spolupůsobit k provedení Svých záměrů.
„V tom povstal král nový v Egyptě, kterýž neznal Josefa. Ten řekl lidu svému: Aj, lid synů izraelských jest mnohý a silnější nad nás. Nuže, opatrně sobě počínejme před ním, aby se nerozmohl; a když by přišla válka, aby se nepřipojil i on k nepřátelům našim, a nebojoval proti nám, a nevyšel ze země.“ (8-10. v.) Taková jsou mudrování srdce, které se nikdy nenaučilo počítat s Bohem. Neobnovené srdce toho nikdy není schopné, a proto jakmile Bohu vyhradíme místo, které Mu náleží, všechna taková rozumování se rozpadnou vniveč. Odděleny nebo nezávisle na Bohu mohou taková rozumování, plány a výpočty budit zdání veliké moudrosti, ale uveďte jen do nich Boha, a hned se prokáže jejich holá nesmyslnost.
Ale proč bychom měli své mysli dovolovat, aby byla nějak ovlivňována mudrováním a výpočty, které proto, aby mohly budit zdání pravdy, musí úplně vyloučit Boha? Něco takového by byl co do podstaty a svým způsobem prakticky ateismus. Pokud jde o faraona, vidíme, že dovedl přesně a dopodrobna zvážit různé pravděpodobné možnosti lidských věcí – rozmnožení lidu, vypuknutí války, jejich přidání k nepříteli a únik ze země. Všechny tyto okolnosti dovedl zvážit s neobyčejným bystrozrakem, ale nikdy ho nenapadlo, že by v tom vůbec měl co činit Bůh. Kdyby na to byl již jen pomyslil, bylo by to zvrátilo všechno jeho mudrování a nade všemi jeho výpočty by napsalo nápis: „bláznovství“.
Nuže je jasné, že vždy tomu tak je s chytráckými výpočty pochybovačné mysli člověka. Bůh je úplně vyloučen. Ano, zdánlivá pravda a důslednost takového chytračení právě nutně záleží v tom, že Bůh musí být vyloučen. Jakmile je však do věcí uveden Bůh, působí to na všechno pochybovačství a nevěrectví jako smrtící dech. Dokud není uveden Bůh, mohou se kdekoli pyšnit ukazováním úžasné moudrosti a chytrosti, ale stačí, aby jen oko zahlédlo sebemenší zásvit záře toho Požehnaného – a hned vyklouznou ze svého pěkného pláštíku a jsou odhaleny v plné své nahotě a bídě.
O egyptském králi lze právem říci, že „velmi bloudil“ (srov. Mk. 12,24-27), protože neznal ani Boha ani Jeho nezměnitelné plány. Nevěděl, že už před staletími, mnohem dříve než bylo v jeho chřípí dechnutí smrtelného života, Boží slovo a přísaha – tyto „dvě věci nepohnutelné“ (Žid. 6,18) – bezpečně zajistily plné a slavné vysvobození téhož lidu, který on chtěl vyhladit. To vše mu bylo neznámé, proto všechny jeho myšlenky a plány byly založeny na naprosté neznalosti té základní pravdy všech pravd, totiž že BŮH JEST. Ve své šílené zaslepenosti se domýšlel, že svými opatřeními bude moci zabránit rozmnožení těch, o nichž Bůh řekl, že budou „jako hvězdy nebeské, a jako písek, kterýž jest na břehu mořském“. (1. M. 22,17) Proto faraonova chytrá opatření nebyla v jádře ničím jiným, než planým nesmyslem a bláznovstvím.
Nejpošetilejším omylem, jehož se člověk vůbec snad může dopustit, je, že něco dělá a nebere v úvahu Boha. Dříve či později na něho dolehne pomyšlení na Boha, a pak dojde k hroznému zřícení všech jeho plánů a výpočtů. V nejlepším případě to, co je podniknuto v nezávislosti na Bohu, může trvat jenom v tomto čase. Ale nikdy to nepřesáhne až na věčnost. Všechno, co je pouze lidské, jakkoli třeba pevné a skvělé nebo jakkoli poutavé, musí padnout pod chladnou moc smrti a rozpadne se v tmavém, tichém hrobě. Hlína musí přikrýt i ty nejlepší výbornosti a nejskvělejší slávu člověka. Má na svém čele vyrytu smrtelnost, proto všechny jeho plány jsou pomíjející. Naproti tomu vše, co je spojeno s Bohem a na Něm založeno, přetrvá navěky. „Jméno Jeho na věčnost a památka Jeho po všecky věky.“ (2. M. 3,15 – srov. Ž. 135,13) Proto je tak nesmyslné od slabého smrtelníka, chce-li se stavět proti věčnému Bohu, „vztáhnout proti Bohu silnému ruku svou, a proti Všemohoucímu postavit se“! (Job 15,25) Vládce Egypta se mohl stejně marně snažit bojovat svou rukou proti mořským přívalům, jako nemohl zabránit rozmnožení lidu, který byl předmětem věčného Hospodinova předsevzetí. Ačkoli tedy „ustanovili nad ním úředníky, kteříž by plat vybírali, aby je trápili břemeny svými“, přesto „čím více trápili jej, tím více rostl a tím více se rozmáhal“. (11-12. v.) Vždy tomu tak musí být. „Ten, jenž přebývá v nebesích, směje se, Pán posmívá se jim.“ (Ž. 2,4) Každý lidský i ďáblův odpor ponese pečeť věčného zahanbení. To dává srdci blahý klid i uprostřed všeho toho, co je tak zřetelně zahroceno proti Bohu a proti víře. Kdybychom neměli ono bezpečné ujištění, že „i hněv člověka musí chválit Pána“ (Ž. 76,11), tu by naše mysl často bezmocně klesala, hledíc na okolnosti a vlivy kolem nás. Ale díky Bohu, my „nepatříme na ty věci, kteréž se vidí, ale na ty, kteréž se nevidí. Nebo ty věci, kteréž se vidí, jsou časné, ale které se nevidí, jsou věčné“. (2. Kor. 4,18) A v síle, kterou toto vědomí udílí, smíme zajisté říkat: „Mlčelivě se měj k Hospodinu a očekávej na Něj pečlivě. Nekormuť se příčinou toho, jemuž se daří na cestě jeho, příčinou člověka, kterýž provodí, cožkoli umyslil.“ (Ž. 37,7) Jak jasně vystupuje v předložené kapitole najevo pravda těchto slov jak o utlačovaných, tak i o utlačovateli! Kdyby se byl Izrael díval „na ty věci, kteréž se vidí“, co by byl viděl? Faraonův hněv, ukrutné úředníky, trýznivá břemena, přísnou službu, tvrdé otroctví, hlínu a cihly. Co však tvořilo „ty věci, …které se nevidí“? Věčné Boží předsevzetí, Jeho nepochybné zaslíbení, blížící se jitro dne spasení, „hořící svíce“ Hospodinova vysvobození. – Jaké to podivuhodné protiklady. Jen víra je mohla pochopit a jen víra dovedla ubohým utlačovaným Izraelcům propůjčit schopnost, aby se odvraceli od kouřící pece Egypta a zahleděli se k zeleným nivám a révou pokrytým horám Kananejské země. Jen víra sama byla s to rozeznat v těch utlačených otrocích, těžce se lopotících v egyptských cihelnách, dědice spasení a předměty zvláštního zájmu, péče a přízně nebes, ty, na něž bylo neustále upřeno Boží oko.
Tak tomu bylo tehdy a tak je tomu i dnes. „Skrze víru chodíme, ne skrze vidění.“ (2. Kor. 5,7) „Ještě se neokázalo, co budeme.“ (1. Jan. 3,2) Jsme zde „pohostinu v tomto těle, vzdáleni ode Pána“. (2. Kor. 5,6) Jsme skutečně ještě v Egyptě, ale v duchu jsme v nebeském Kanaánu. Víra uvádí srdce pod mocný vliv Božích neviditelných věcí a tím mu umožňuje povznášet se nade vše, co je zde na zemi, kde vládne smrt a temnota. Ó kéž by každý z nás měl takovou prostou, dětsky důvěřující víru, která usedá u čistého, věčného pramene pravdy a pije tam dlouhými doušky osvěžující vodu, jež má moc znovu vzpřímit umdlévající duši, a jež udílí novému člověku novou sílu, kterou potřebuje tak nutně k dokončení své cesty k nebesům.
Poslední verše naší kapitoly nám poskytují vysoce povzbudivé poučení ve způsobu, jak se chovaly ony bohabojné ženy, Zefora a Fua. Nechtějí provádět krutý rozkaz krále, ale srdnatě se staví proti jeho hněvu, a proto jim Bůh vzdělal domy. (21. v.) „Nebo těch, kteříž Mne ctí, poctím, kteříž pak mnou pohrdají, v pohrdání přijdou“, praví Bůh. (1. Sam. 2,30) Kéž bychom to vždy měli na paměti a pracovali za všech okolností pro Boha!
Tento oddílek knihy, o které uvažujeme, je bohatý velmi důležitými zásadami Boží pravdy, je plný zásad, které lze shrnout do tří hlavních částí, kterými jsou moc Satana, moc Boží a moc víry.
V posledním verši předchozí kapitoly čteme: „I přikázal farao všemu lidu svému, řka: Každého syna, kterýž se narodí, do řeky uvrzte.“ Vidíme zde před sebou moc Satana. Řeka byla místem smrti a smrtí se nepřítel snažil zmařit Boží záměr. Vždy tomu tak bylo. Ten starý had slídil za všech dob se zlovolným okem po nástrojích, které Bůh chtěl použít k rozvinutí cílů Své milosti. Podívejme se třeba na případ Abela ve 4. kapitole 1. Mojžíšovy knihy. Kdo jiný to byl než onen had, který tu viděl Boží vyvolenou nádobu a snažil se ji odstranit z cesty smrtí? Pohleďme dále na Josefův případ v 37. kapitole téže knihy. Také zde vidíme nepřítele, jak hleděl usmrtit muže Božích plánů. Nebo si všimněme případu „semene královského“ (2. Par. 22), Herodova činu ve 2. kap. ev. Matouše, a konečně samé smrti Krista (27. kap. téhož ev.), a uvidíme, že to byl vždy nepřítel, kdo usiloval přerušit běh Božího působení.
Ale Bohu chvála! Za smrtí je něco, kam už její moc nesahá! Celý okruh Božího působení v souvislosti se spasením leží za hranicemi panství smrti. Když Satan vyčerpá své síly, tehdy se počne ukazovat Bůh. Hrob je koncem ďáblovy činnosti, ale právě zde začíná působit Bůh. Jak slavná je to pravda! Satan má moc smrti, ale Bůh je Bohem živých, a On uděluje život, který je mimo dosah a mimo moc smrti a jehož se ďábel nikdy nemůže dotknout. V takovéto pravdě nalézá věřící srdce sladkou útěchu i na dějišti, kde vládne smrt. Víra se může neohroženě dívat na Satana. I když on rozvine svou plnou moc, smí se víra opírat o mocnou Boží přítomnost ve vzkříšení. Může stát u čerstvého hrobu, který se právě uzavřel nad některým milovaným předmětem, a může přijmout z úst Toho, který je „vzkříšení a život“, blažené ujištění o nesmrtelnosti, ano, může u vědomí, že Bůh je silnější než Satan, klidně vyčkávat na úplné zjevení této nejvyšší moci a takto čekajíc, nalezne vítězství a stálý, nepohnutelný pokoj. Krásný příklad takové síly víry máme v počátečních verších kapitoly, o které uvažujeme.
„Odšed pak muž jeden z domu Lévi, vzal dceru z pokolení Lévi. I počala žena ta, a porodila syna; a viduci, že jest krásný, kryla ho za tři měsíce. A když ho nemohla déle tajiti, vzala mu ošatku z sítí a omazala ji klím a smolou, a vložila do ní to dítě a vyložila do rákosí u břehu řeky. A postavila sestru jeho zdaleka, aby zvěděla, co se s ním díti bude.“ (2,1-4) Zde se před námi odehrává úchvatný výjev, ať ho sledujeme z kteréhokoli hlediska. Víra vítězí nad vlivy přirozenosti i smrti a dává Bohu vzkříšení možnost, aby jednal sám ve Svém okruhu působnosti a Svým způsobem. Je tu ovšem také jasně vidět moc nepřítele, protože dítě bylo položeno na místo, které je v zásadě místem smrti. A nadto pronikal srdce oné matky meč, když musela vidět, jak její drahé dítko je vydáno napospas smrti. Leč ačkoli Satan projevil svou moc a přirozenost prolévala slzy, přece jen Ten, který obživuje mrtvé, stál za temným oblakem, a tam, kde svými zářnými oživujícími paprsky zlatil nebeskou stranu oblačna, Jej viděla víra. – „Věrou Mojžíš, narodiv se, ukryt byl za tři měsíce od rodičů svých, protože viděli krásné pacholátko a nebáli se rozkazu královského.“ (Žid. 11,23)
A tak nám tato šlechetná dcera z rodu Lévi dává svaté poučení. Její „ošatka ze sítí omazaná klejem a smolou“ svědčí o její plné důvěře k pravdě, že tu je tajuplná síla, která může vychvátit jejího „krásného syna“ z vod smrti, jako před nimi uchránila Noema, „hlasatele spravedlnosti“. Máme se snad dívat na tu „ošatku“ jako na pouhý vynález přirozenosti? Vymyslela ji jen péče přirozenosti? Zhotovila ji pouhá lidská chytrost a dovednost? Byl to pouhý nápad mateřského srdce, které se odhodlalo položit děťátko do košatinky v blahé, ale ovšem i bláhové naději, že tím svůj poklad uchrání před nemilosrdnou rukou smrti? Kdybychom na tyto otázky měli odpovědět kladně, mám za to, že bychom se připravili o vzácné poučení těchto všech sdělení. Jak bychom jen mohli předpokládat, že tu košatinku vymyslel někdo, kdo pro své dítě neviděl jiný úděl či osud než smrt utopením? Nikoli. Smíme v té zvláštní konstrukci vidět jen plán víry dodaný z pokladnice Boha vzkříšení. Byl vymyšlen rukou víry jako nádoba slitování, aby „krásné dítě“ přepravila bezpečně temnými vodami smrti až na místo, které mu předurčilo nevyzpytatelné předsevzetí živého Boha. Pozorujeme-li tuto dceru Lévi, jak se sklání nad „ošatkou ze sítí“, kterou zhotovila její víra, a jak do ní ukládá své pacholátko, vidíme, že „kráčí šlépějemi víry svého otce Abrahama“ (Řím. 4,12), víry, kterou měl, když „vstal od mrtvého svého“ a koupil od synů Het jeskyni Machpelah. (1. M. 23) Nemůžeme v ní vidět jenom sílu pouhé přirozenosti lnoucí k milovanému předmětu, jenž byl blízko upadnutí do železné moci krále hrůz. Vidíme v ní naopak sílu víry, která ji uschopnila stát na břehu vod smrti jako vítěz a spatřovat na druhé straně v bezpečí vyvoleného Hospodinova služebníka.
Ano, milý čtenáři. Víra dovede podnikat takové smělé a vysoké lety do oblastí velice vzdálených od této země smrti a všestranné zkázy. Její orlí pohled dovede pronikat temnými mraky, shromážděnými kolem hrobu a patřit na Boha vzkříšení, jak ukazuje výsledky Svých věčných, nezrušitelných plánů tam, kam nikdy nedosáhne žádný šíp smrti. Smí se postavit na vrcholu Skály věků a naslouchat ve svatém vítězství, zatímco hluboko dole dorážejí příboje smrti.
A čím byl „rozkaz královský“ duši, která stála na „Skále věků“? Jakou váhu měl ten příkaz pro někoho, kdo mohl tiše stát u své „ošatky ze sítí“ a zpříma se dívat smrti do očí? Duch Svatý odpovídá: „nebáli se rozkazu královského“. (Žid. 11,23) Duše, která zná obecenství s Tím, jenž obživuje mrtvé, se nebojí ničeho. Taková duše může opakovat s apoštolem onen vítězoslavný výrok z 15. kapitoly 1. Ep. Korintským: „Kde je, ó smrti, osten tvůj? Kde jest, ó peklo, vítězství tvé? Osten pak smrti jestiť hřích, a moc hřícha jest zákon. Ale Bohu díka, kterýž dal nám vítězství skrze Pána našeho Jezukrista.“ Může vyslovovat tato slova vítězství nad ubitým Ábelem, nad Josefem v jámě, nad Mojžíšem v ošatce ze sítiny, nad „semenem královským“ vražděným rukou Atalie, nad betlémskými nemluvňátky, zabíjenými rukou krutého Heroda, a zcela obzvlášť smí ta slova vyslovit při hrobu Vůdce našeho spasení.
Ale může se stát, že někdo nerozeznává ve zhotovení košatinky ze sítiny činnost víry. Mnozí možná nejdou dále, než Mojžíšova sestra, která stála „zdaleka, aby zvěděla, co se s ním díti bude“. Je naprosto jasné, že jeho sestra neměla tu „míru víry“ jako jeho matka. Měla nesporně hluboký zájem a opravdovou lásku, jakou třeba shledáváme u „Marie Magdaleny, a druhé Marie sedících naproti hrobu“ (Mat. 27,61), ale v srdci matky, která zhotovila onu košatinku, bylo něco, co její zájem a lásku mnohem převýšilo. Mojžíšova matka nestála „zdaleka, aby zvěděla, co se díti bude“ s jejím dítětem, a klid její víry mohl snad, jak to často bývá, budit zdání lhostejnosti. Ale nebyla to lhostejnost, nýbrž pravá velikost – velikost víry. Jestliže přirozená láska u ní nezpůsobila, aby prodlévala ve větší blízkosti dějiště smrti, pak to bylo jen proto, že byla mocí víry, v přítomnosti Boha vzkříšení, vyzbrojena k vyplnění znamenitějšího díla. Její víra uvolnila místo Jemu a On se tu zjevil velice slavně.
„A v tom sešla dcera faraonova, aby se myla v řece; a děvečky její procházely se po břehu řeky. A uzřevši ošatku mezi rákosím, poslala děvečku svou a vzala ji. A když otevřela, uzřela dítě; a aj, plakalo pacholátko. A slitovavši se nad ním, řekla: Z dětí hebrejských je toto.“ (5-6. v.) Tu jistě začíná zaznívat Boží odpověď tou nejsladší mluvou uchu víry. Za vším v pozadí byl Bůh. Rozumářství, pochybovačství, nevěrectví nebo ateismus se takové myšlence mohou smát. Ovšem také víra se může smát, ale její smích je naprosto jiný. Ti první se smějí v chladném, pohrdajícím úsměvu při pomyšlení, že tak nevýznamná věc, jakou byla procházka královské dcery po břehu řeky, mohla by být Božím zásahem. Naproti tomu se víra směje s opravdovou srdečnou radostí při pomyšlení, že ve všem je Bůh. A ovšem jestliže Bůh měl kdy v něčem Svoji ruku, bylo to v této procházce faraonovy dcery, i když ona si toho nebyla vědoma.
Pro obnovenou mysl věřícího je velmi milým zaměstnáním sledovat Boží stopy v situacích a událostech, v nichž neosvícená mysl nevidí nic víc než slepou náhodu nebo neodvratný osud. Ta nejmalichernější věc se někdy může změnit v nejdůležitější článek v řetězu událostí, jimiž všemohoucí Bůh spolupůsobí při provádění Svých velikých plánů. Pohleďme třeba na první verš 6. kap. knihy Ester, a co uvidíme? Pohanského vladaře, který strávil bezesnou noc. To jistě nebylo nic neobvyklého, a přece jen právě tato okolnost byla článkem ve velikém řetězu opatření prozřetelnosti, na jejichž konci nalezneme vysvobození utlačovaného izraelského semene.
Právě tak tomu bylo s faraonovou dcerou při její procházce po břehu řeky. Jistě ji nenapadlo, že má spolupůsobit k podpoře úmyslů „Hospodina, Boha hebrejského“ a že plačící děťátko v košatince ze sítiny je Hospodinův vyvolený nástroj, skrze nějž se měla egyptská země otřást ve svých nejhlubších základech! A přece tomu tak bylo. Ano, Pán může způsobit, že „i hněv člověka Ho musí chválit“, a že On „ostatek zuřivosti zkrotí“. (Ž. 76,11) Jak jasně se nám rýsuje tato pravda v dalších verších:
„I řekla sestra jeho k dceři faraonově: Mám-li jíti a zavolati tobě chůvy z žen hebrejských, kteráž by odchovala tobě dítě? Odpověděla dcera faraonova: Jdi. Tedy šla děvečka a zavolala matky toho dítěte. I řekla jí dcera faraonova: Vezmi toto dítě, a odchovej mi je; a dámť mzdu tvou. I vzala žena dítě, a chovala je. A když odrostlo pachole, dovedla je k dceři faraonově, kteráž jej měla za syna; a nazvala jméno jeho Mojžíš, řkuci: Nebo jsem ho z vody vytáhla.“ (2,7-10) Skvělá víra Mojžíšovy matky zde dochází plné odměny. Satan je poražen a jasně se ukazuje předivná Boží moudrost. Kdo by si byl pomyslil, že tentýž člověk, jenž prohlásil: „Byl-li by syn, zabijte ho“, a pak znovu: „Každého syna, kterýž se narodí, do řeky uvrzte“, měl na svém dvoře právě jednoho z takových synů, ba dokonce co „syna“. Ďábel byl poražen svou vlastní zbraní, neboť faraona, jehož použil k zmaření Božího předsevzetí, použil Bůh, aby živil a vychovával Mojžíše, který měl být Božím nástrojem k porážce Satanovy moci. Jak zvláštní prozřetelnost! Jak obdivuhodná moudrost! Hospodin vskutku „jest divný v radě, a veleslavný v skutku“. (Iz. 28,29) Kéž bychom Mu jen více a s větší dětskou prostotou důvěřovali. Naše cesta by pak jistě byla šťastnější a naše svědectví účinnější.
Rozjímáme-li o Mojžíšově příběhu, musíme se na něj dívat ze dvou hledisek, totiž v jeho osobním a dále v jeho předobrazném významu.
Co se týče jeho osobní stránky, je tu pro nás mnoho, velmi mnoho poučného. Táž ruka, která jej vytáhla z vln a povýšila, musila jej také za dlouhého období osmdesáti let rozličně vychovávat, nejprve v domě faraonovy dcery a pak v „poušti“. (3. kap.) Věnovat tak dlouhou dobu výchově Božího služebníka by se naší omezené mysli mohlo zdát divné. Ale Boží myšlení není jako naše myšlení. Bůh věděl, že oněch dvakrát čtyřicet let bylo nutně třeba k připravení vyvolené nádoby. Když Bůh vychovává, činí to způsobem odpovídajícím Jemu i Jeho svaté službě. Nechce mít ve Svém díle žádného nováčka. Kristův služebník se musí v ústraní vyučit nejedné lekci, musí projít mnohou zkouškou, musí podstoupit nejeden boj, než je skutečně kvalifikován k veřejné činnosti. To nemá přirozenost ráda. Raději chce před veřejností hrát nějakou úlohu, než aby se učila v tichu soukromí. Chce raději být předmětem lidského obdivu, než aby byla kázněna Boží rukou. Ale tak tomu nikdy nebude. Musíme se ubírat Boží cestou. Přirozenost se může horlivě drát na nějaké místo, ale Bůh si ji tam nepřeje mít; musí být zlomena, potřena, odstraněna. Místo smrti je tím pravým místem, které jí patří. Jakmile chce být činnou, Bůh ve Své neskonalé věrnosti a dokonalé moudrosti zařídí věci tak, že výsledky její činnosti budou muset prokázat jen její naprostou porážku a zahanbení. Bůh ví, jak zacházet s přirozeností, jaké místo jí má být vyhrazeno a kde musí být držena. Ó kéž bychom všichni byli v hlubším obecenství s Božími myšlenkami, pokud se týče našeho „já“ a všeho, co s tím souvisí! Dopustíme se pak méně chyb, naše stezka bude stálejší a vyrovnanější, náš duch klidnější a naše služba účinnější.
„I stalo se ve dnech těch, když vyrostl Mojžíš, že vyšel k bratřím svým, a hleděl na trápení jejich. Uzřel také muže egyptského, an tepe muže hebrejského, jednoho z bratří jeho. A sem i tam se ohlédna, vida, že žádného tu není, zabil Egyptského, a zahrabal jej v písku.“ (11. v.) To byla jistě horlivost, jež se zasadila o bratry, ale nebyla „podle umění“. (Řím. 10,2) Ještě nenadešel Boží čas k soudu nad Egyptem a k vysvobození Izraele, a moudrý služebník vždy vyčká na Boží čas. „Mojžíš vyrostl“ a „vyučen jest vší moudrosti egyptské“, a též se „domníval, že bratří jeho rozumějí, že skrze ruku jeho chce jim dáti Bůh vysvobození“. (Sk. 7,22.25) To byla ovšem pravda, ale přesto je jasné, že započal svoji dráhu předčasně a kdokoli si tak počíná, musí dojít k úplné porážce.1
A nejenže na konci bývá porážka, ale v takovém díle, započatém před Božím časem, se také zjevuje zřejmá nejistota a naprostý nedostatek tiché vznešenosti a svaté nezávislosti (na lidech i na okolnostech). Mojžíš „se ohlíží sem i tam“. Něco takového není potřeba, jestliže člověk koná dílo pro Boha a s Ním, a co se týče podrobností práce, koná je v plném chápání Jeho myšlenek. Kdyby byl opravdu nadešel Boží čas a kdyby si byl Mojžíš opravdu vědom, že jej posílá Bůh, aby provedl soud nad Egypťanem, a kdyby byl ujištěn, že Bůh je s ním, nemusel se „ohlížet sem i tam“.
Mojžíšův čin chová v sobě hluboké naučení pro všechny Boží služebníky. Byly to dvě věci, které na něho měly vliv: totiž strach z hněvu člověka a naděje na přízeň člověka. Služebník živého Boha se neměl podrobovat ani tomu ani onomu. Neměl se na to ohlížet. Vždyť co znamená hněv nebo přízeň ubohého smrtelníka pro toho, kdo si je vědom, že ho posílá Bůh a kdo se raduje z Boží přítomnosti? Má to pro něho menší cenu než prášek na miskách vah. „Zdaliž jsem nepřikázal tobě, řka: Posilni se a zmužile se měj, neboj se, ani lekej, neboť s tebou jest Hospodin Bůh tvůj, kamž se koli obrátíš.“ (Joz. 1,9) „Protož ty přepaš bedra svá, a vstana, mluv k nim, cožkoli já přikazuji tobě. Nelekej se jich, abych tě nepotřel před obličejem jejich. Nebo aj, já postavuji tě dnes jako město hrazené, a jako sloup železný, a jako zdi měděné proti vší této zemi, proti králům judským, proti knížatům jejím, proti kněžím jejím, a lidu země této. Kteříž bojovati budou proti tobě, ale neodolají proti tobě. Nebo Já jsem s tebou, praví Hospodin, abych tě vysvobozoval.“ (Jer. 1,17-19)
Stojí-li Kristův služebník na tomto vznešeném základě, nebude se „ohlížet sem i tam“; bude jednat podle moudrosti nebeské rady: „Oči tvé ať k dobrým věcem patří, a víčka tvá ať přímě hledí před tebou.“ (Přísl. 4,25) Boží moudrost nás vždy povede k tomu, abychom hleděli vzhůru a vpřed. Jakmile se však budeme ohlížet kolem sebe, abychom se vyhnuli hněvivému pohledu smrtelného člověka, anebo abychom ulovili jeho úsměv, můžeme být ujištěni, že tu není něco v pořádku. Nestojíme pak na pravém základě Boží služby. Úplně nám pak chybí jistota, že jsme nositeli Božího poslání a chybí nám také radost z Boží přítomnosti. Tyto obě věci jsou pro Božího služebníka naprosto a nezbytně nutné.
Jsou ovšem mnozí, kteří buď z hluboké nevědomosti anebo z přílišné sebedůvěry se unáhleně stavějí do okruhu služby, pro niž s nimi Bůh vůbec nepočítá, a k níž je proto také nevystrojil. A nejenže se do takové služby unáhleně stavějí, ale osvědčují v ní často tolik chladnokrevnosti a sebeovládání, že to úplně udivuje ty, kdo jsou schopni učinit si nestranný úsudek o jejich darech nebo zásluhách. Ale všechno toto oslnivé zdání brzy ustoupí holé skutečnosti a také nikterak není na újmu pravidlu, že opravdu nic nemůže účinněji oprostit člověka od sklonu „ohlížet se sem i tam“ než vědomí, že nás posílá Bůh a že je s námi. Jen ten, kdo má obě tyto věci, je úplně oproštěn od vlivu lidí a tedy i na nich nezávislý. Žádný člověk není schopen opravdu sloužit druhým lidem, není-li na nich úplně nezávislý. Ale ten, kdo zná sobě vymezené místo a stojí na něm, se též umí sklánět a umývat nohy bratří.
Odvrátíme-li se od člověka a podíváme-li se na toho jedině věrného a dokonalého Služebníka, nikdy neuvidíme, že by se ohlížel sem či tam, a to proto, že Svůj zrak nikdy neupíral na člověka, nýbrž vždy jen na Boha. Nebál se hněvu člověka, ani se neucházel o jeho přízeň. Nikdy neotevřel Svá ústa proto, aby sklidil obdiv lidí a rovněž tak je nezavřel, aby se vyhnul jejich haně a výtkám. To dávalo pečeť vznešenosti a svaté pevnosti všemu, co mluvil a co činil. Byl jistě jediný, o němž mohlo být řečeno: „Jehož list nevadne a cožkoli činiti bude, šťastně mu se povede.“ (Ž. 1,3) Každý Jeho čin nesl užitek a ovoce, protože všechno bylo konáno pro Boha. Každý čin, každé slovo, každý pohyb, každý pohled, každá myšlenka byly jako nádherný hrozen ovoce, jehož vůně vstupovala vzhůru a působila radost Božímu srdci. Nikdy se nebál následků Svého jednání, protože vždy pracoval s Bohem a pro Něho a v plném porozumění pro Jeho myšlenky. Jeho vlastní vůle, třebaže božsky dokonalá, se nikdy nevměšovala do ničeho, co konal na zemi jako člověk.
Mohl říci: „Nebo jsem sestoupil s nebe, ne abych činil vůli Svou, ale vůli Toho, kterýž Mne poslal.“ (Jan 6,38) Proto nesl ovoce „časem svým“. „Co bylo Otci libého, to On činil vždycky.“ (Srov. Jan 8,29) Proto se nikdy nemusel „bát“, ničeho nemusel „litovat“, ani se nemusel „ohlížet sem i tam“.
Jak rozhodným protikladem v tomto i v každém jiném směru je náš drahý Pán a Mistr k nejctěnějším a nejvýznačnějším ze Svých služebníků. I takový Mojžíš se „ulekl“ a Pavel se musel „omluvit“, ale u Pána Ježíše nepostřehneme nikdy ani to ani ono. Nikdy nemusel napravovat chybný krok, nikdy ani slovo odvolat nebo opravovat některou myšlenku. Vše bylo při Něm naprosto dokonalé: vše bylo „ovoce časem svým“. Průběh Jeho svatého a nebeského života se odvíjel bez jakéhokoli zakřivení nebo záhybu. Jeho vůle byla božsky poddaná. I ti nejlepší a nejoddanější lidé se dopouštějí chyb, ale je naprosto jisté, že čím jsme schopnější mrtvit Boží milostí svoji vůli, tím méně chyb uděláme. Je opravdu blahoslavené, jestliže naše stezka je stezkou víry a prosté, upřímné oddanosti Kristu.
Tak tomu bylo s Mojžíšem. Byl to muž víry, muž, který hluboce pronikl do myšlenek svého Mistra a který s obdivuhodnou pevností kráčel v Jeho šlépějích. Chtěl sice, jak už bylo podotknuto, o čtyřicet let urychlit čas Páně k soudu nad Egyptem a k vysvobození Izraele, ale Ep. Židům (11. kap.) se této okolnosti vůbec nedotýká. Shledáme tam jenom Boží zásadu, na níž se všeobecně zakládal jeho praktický život. „Věrou Mojžíš, byv již dorostlý, odepřel slouti synem dcery faraonovy, vyvoliv sobě raději protivenství trpěti s lidem Božím, nežli časné a hříšné pohodlí míti, větší sobě pokládaje zboží nad egyptské poklady pohanění Kristovo; neboť prohlédal k odplatě. Věrou opustil Egypt, neboje se hněvu královského; nebo jako by viděl Neviditelného, tak se utvrdil.“ (24-27. v.)
Tento citát z Písma nám ukazuje Mojžíšovo jednání ve světle milosti. Duch Svatý takto pojednává vždy o životě svatých Starého zákona. Když nám popisuje život člověka, představuje nám ho takového, jaký opravdu je a věrně zaznamenává všechna jeho selhání a nedokonalosti. Jestliže však v Novém zákoně vysvětluje týž život poznámkami, uvádí pouze ústřední zásadu a hlavní výsledek života toho či onoho člověka. Tak třeba ve 2. Mojžíšově knize čteme, že Mojžíš „se ohlédl sem i tam“, že „ulekl se… a řekl: Jistě známá jest ta věc“, a konečně, že „utekl od tváři faraonovy“, – ale v Ep. Židům jsme poučováni, že „jednal věrou“, že „věrou se nebál hněvu královského“ a „věrou, jako by viděl Neviditelného, se utvrdil“.
Právě tak tomu brzy bude, až přijde Pán, „kterýž i osvítí to, což skrytého jest ve tmě, a zjeví rady srdcí. A tehdážť bude míti chválu jeden každý od Boha“. (1. Kor. 4,5) Toto je drahá a potěšující pravda pro každou upřímnou mysl a pro každé věrné srdce. „Srdce“ může vymyslet mnohou radu, kterou však ruka z různých příčin není schopna provést. Všechny takové rady budou „zjeveny“ „až přijde Pán“. Budiž Bohu chvála za milost, že nám to předem pověděl! Rady srdce, které Ho miluje, jsou Kristu mnohem dražší než nejzdařilejší dílo rukou. Toto snad může oslnit lidské oči, ony však jsou určeny pro Ježíšovo srdce. Toto může být předmětem hovoru a lidské chlubivosti, ony však budou zjeveny před Bohem a před Jeho svatými anděly. Kéž se srdce všech služebníků Krista obírají jenom Jeho osobou, a kéž jsou jejich zraky ustavičně zaměřeny k Jeho příchodu!
Při zevrubnějším sledování Mojžíšovy cesty zjišťujeme, že ho ona víra vedla zcela proti obvyklému způsobu přirozenosti. Vedla ho k tomu, že nejen pohrdl všemi radovánkami, lákadly a poctami faraonova dvora, nýbrž že také opustil zdánlivě výhodný a rozsáhlý okruh působnosti. Lidský rozum a praktičnost by ho byly vedly úplně opačnou cestou a nutily ho k tomu, aby využil svého vlivu ve prospěch Božího lidu, – aby něco pro něj udělal, namísto aby s ním trpěl. Podle lidského úsudku tu před ním Prozřetelnost otevřela rozsáhlé a velice důležité pracovní pole, neboť jestliže kdy Boží ruka dosadila člověka do nějakého zvláštního postavení, pak tomu bylo právě v Mojžíšově případě. Nejpředivnějšími zásahy, řetězem složeným z nejnevysvětlitelnějších okolností, kde každý článek jeví stopu prstu Všemohoucího, skrze celou řadu událostí, které nemohla uspořádat žádná lidská prozíravost, byla faraonova dcera nástrojem, aby vytáhla Mojžíše z vody, aby ho živila a vychovávala až do doby, „když jemu bylo čtyřicet let“. (Skut. 7,23) Jestliže se Mojžíš tváří v tvář všem těm nejslibnějším možnostem rozhodl opustit vysoké a vlivné postavení, pak by to jistě mohlo být považováno za výsledek pochybné, špatným směrem zaměřené horlivosti, kterou by „zdravý rozum“ člověka nikdy neschválil.
Tak usuzuje slepá přirozenost. Ale víra uvažovala zcela jinak, protože přirozenost a víra se nikdy neshodnou. Nemohou se shodnout ani v jediném bodě. Avšak snad v ničem se jejich úsudek neodlišuje vzájemně natolik, jako ve věci tak zvaných „jedinečných příležitostí“. Přirozenost se ovšem na takové „příležitosti“ vždy bude dívat jako na zplnomocnění, že smí následovat své sklony, zatímco víra v nich uvidí příležitosti k sebezapření. Jonáš sice mohl považovat za velmi pozoruhodnou jedinečnou příležitost, když nalezl loď, která měla plout do Tarsu; ve skutečnosti to však byla příležitost, na níž utekl z cesty poslušnosti.
Je jistě výsadou křesťana smět spatřovat ve všem ruku svého Otce a slyšet Jeho hlas, ale nikdy se nesmí dát řídit okolnostmi. Jimi řízený křesťan se podobá lodi na širém moři, která nemá ani vesla ani kompas, jsouc vydána napospas vlnám i větrům. Bůh přislibuje Svému dítěti: „Dámť radu, oči Své na tě obrátě.“ (Ž. 32,8) Ale varuje: „Nebývejte jako kůň a jako mezek, kteříž rozumu nemají, jejichž ústa uzdou a udidly sevříti musíš, aby tobě neškodili.“ (Žalm 32,9) Je mnohem lépe dát se řídit Otcovským okem než uzdou a udidly okolností, a jak víme, zpravidla se slovem „příležitost“ rozumí podnět ze strany okolností.
Nuže síla víry se ustavičně projevuje v odmítání a opouštění takových „jedinečných příležitostí“ a zdánlivě „slastných možností“. Tak tomu bylo s Mojžíšem. „Věrou odepřel slouti synem dcery faraonovy“ a „věrou opustil Egypt“. Kdyby byl usuzoval podle toho, co viděly jeho oči, byl by se jistě uchopil vysokého postavení, které se mu nabízelo jako nepochybného daru laskavé Prozřetelnosti a byl by zůstal na faraonově dvoře jako na poli působnosti, které mu zdánlivě široce otevřela Boží ruka. Ale Mojžíš chodil vírou, a nikoli viděním, a proto se všeho vzdal. Jak krásný to je příklad! Kéž máme milost následovat ho!
A všimněte si, co pokládal Mojžíš za „větší zboží nad egyptské poklady“: „pohanění Kristovo“. Nebylo to jenom pohanění pro Krista. „Hanění hanějících Tě na mne připadla.“ (Ž. 69,10) Pán Ježíš se v dokonalé milosti učinil zajedno se Svým lidem. Sestoupil z nebe, opustil Otcovo lůno, vzdal se Své slávy a zaujal místo Svého lidu, vyznal jejich hříchy a nesl jejich soud na zlořečeném dřevě. Taková byla Jeho dobrovolná odevzdanost. Jednal nejen za nás, nýbrž také se učinil zajedno s námi, a takto nás dokonale vysvobodil od všeho, co bylo anebo co mohlo být proti nám.
Z toho vidíme, jak velice byl Mojžíš v souladu s myšlenkami a city Krista vzhledem k Božímu lidu. Dlel uprostřed všestranného pohodlí, nádhery a lesku faraonova domu, kde se kolem něho v hojnosti kupily „radosti hříchu“ a „poklady egyptských“. Všechny ty věci měl na dosah ruky, kdykoli se mu jich zachtělo. Kdyby chtěl, mohl žít a zemřít v samém bohatství a slávě. Kdyby se tak rozhodl, mohla být jeho cesta od počátku až do konce zalita slunnými paprsky královy přízně. Ale byla by to „víra“? Bylo by to podobné Kristu? Mojžíš viděl se svého vysokého postavení své bratry sehnuté pod tlakem těžkých břemen a vírou poznal, že jeho místo je u nich. Ano, s nimi ve všem jejich pohanění, otroctví, ponižování a utrpení. Kdyby hybnou pákou jeho činů byla přirozená snaha po dobru, láska k lidem nebo vlastenectví, využil by snad osobní vliv ve prospěch svých bratrů. Možná by se mu podařilo přimět faraona, aby jim ulevil v břemenech a usnadnil jejich cestu královskými výnosy v jejich prospěch. Ale to nikdy nemohlo uspokojit srdce, které neumělo jinak než tepat v souzvuku s Kristovým srdcem. A takové srdce Mojžíš z Boží milosti nosil ve své hrudi, a proto v plné síle a s plnou láskou tohoto srdce se vrhá tělem, duší a duchem přímo do kruhu svých utlačovaných bratrů. „Vyvolil sobě raději protivenství trpěti s lidem Božím.“ A navíc, činil to „vírou“.
Hluboce se nad tím, milý čtenáři, zamysli! Nesmíme se spokojit s tím, že přejeme Božímu lidu dobré, že mu sloužíme nebo že o něm laskavě mluvíme. Potřebujeme plně se s ním sjednotit, ať nás to bude stát jakoukoli potupu nebo pohanění. Chtít být dobrotivým a šlechetným, vystupovat jako ochránce křesťanství je do určité míry příjemná věc, ale něčím naprosto jiným je stát s křesťany na jedné a téže půdě anebo trpět s Kristem. Příznivec nebo ochránce, a mučedník jsou naprosto odlišné pojmy. Celé Písmo jednoznačně zdůrazňuje tuto naprostou odlišnost. Abdiáš pečoval o Boží svědky (1. Kr. 18,3.4), ale Eliáš byl svědkem pro Boha. Darius měl takovou starost o Daniela, že kvůli němu strávil jednu bezesnou noc, ale Daniel strávil tutéž noc ve lví jámě (Dan. 6,18.19) jako svědek Boží pravdy. Nikodém se odvážil promluvit v Kristův prospěch, ale větší věrnost v následování Páně by jej byla vedla k tomu, aby byl zajedno s Kristem. (Srov. Jan 7,50-53.)
Úvahy tohoto druhu jsou velmi poučné pro praktický život. Pán Ježíš nechce ochraňování a přízeň – chce obecenství. Pravda o Něm nám nebyla zjevena proto, abychom byli ochránci Jeho věci na zemi, nýbrž abychom měli obecenství s Jeho osobou v nebesích. On se s námi učinil zajedno za nesmírnou cenu všeho, co Jeho láska mohla dát. Mohl se tomu vyhnout. Mohl zůstat v nebi a dál se těšit Svému věčnému místu „v lůně Otcově“. Ale jak by se pak mohl rozlévat ten mohutný proud lásky, kterou choval ve Svém srdci, až k nám, provinilým a peklo zasluhujícím hříšníkům? Mezi Ním a námi nemohla být žádná jednota, jen za podmínky, že se musí všeho vzdát. Ale budiž na věky věků vyvyšováno Jeho chvályhodné jméno, že se toho všeho dobrovolně vzdal. „Dal Sebe samého za nás, aby nás vykoupil od všeliké nepravosti, a očistil Sobě samému lid zvláštní, horlivě následovný dobrých skutků.“ (Tit. 2,14)
Nechtěl se radovat ze Své slávy sám. Jeho milující srdce hledalo uspokojení v tom, že sloučil se Sebou v té slávě „mnoho synů“. „Otče“, řekl, „kteréž jsi Mi dal, chciť, kdež jsem Já, aby i oni byli se Mnou, aby hleděli na slávu Mou, kteroužs Mi dal; neboť jsi Mne miloval před ustanovením světa“. (Jan 17,24) Takové byly Kristovy myšlenky o Jeho lidu, a proto můžeme lehce posoudit, jak velice bylo Mojžíšovo srdce s těmito drahými myšlenkami zajedno. Je nesporné, že značnou měrou sdílel smýšlení svého Mistra a osvědčil toto vzácné smýšlení v tom, že se ochotně vzdal všech osobních předností a výhod a bez výhrady se spojil s Božím lidem.
V dalších kapitolách této knihy budeme mít vždy příležitost vrátit se znovu k osobnímu charakteru a činům tohoto velikého Božího služebníka; omezujeme se tedy na to, že o něm nyní uvažujeme jako o předobrazu Pána Ježíše Krista. Že byl Jeho předobrazem, zřejmě vysvítá ze slov: „Proroka z prostředku tvého, z bratří tvých, jako já jsem, vzbudí tobě Hospodin Bůh tvůj; Jeho poslouchati budete.“ (5. M. 18,15) Proto zde nedáváme místo nějaké lidské obrazotvornosti, díváme-li se na Mojžíše jako na předobraz. Učí nás tomu jasně Písmo a v posledních verších 2. kap. 2. Mojžíšovy knihy vidíme tento předobraz dvojím způsobem: nejprve v zavržení Izraelem (14. v.) a dále v jeho spojení s jednou cizinkou v madianské zemi.
Na obě tyto věci jsme už částečně ukázali u Josefova příběhu. Josef v době svého zavržení bratry podle těla vstupuje do manželství s jednou egyptskou nevěstou. Tam, stejně jako v Mojžíšově případě, máme obrazně nastíněno zavržení Krista Izraelem i Jeho spojení s Církví, třebaže z různého hlediska. V Josefově případě vystupuje do popředí skutečné nepřátelství proti jeho osobě, zatímco u Mojžíše vidíme zavržení jeho služby, jeho poslání. V Josefově případě čteme: „Nenáviděli ho, aniž mohli pokojně k němu promluviti.“ (1. M. 37,4) Vzhledem k Mojžíšovi se ale praví: „Kdo tě ustanovil knížetem a soudcí nad námi? Zdali zabiti mne myslíš jako jsi zabil Egyptského?“ (2. M. 2,13) Tak byl jeden nenáviděn osobně, druhý pak odmítnut ve své službě a poslání.
Právě tak je tomu se způsobem, jak vysvětlit veliké tajemství o Církvi v příběhu těchto dvou starozákonních svatých. „Asenat“ představuje úplně jiné období Církve, než jaké máme v období „Zefory“. Asenat byla spojena s Josefem v době jeho povýšení, Zefora však byla Mojžíšovou společnicí v skrytosti jeho života na poušti. (Srov. 1. M. 41,41-45 s 2. M. 2,15 a 3,1.) Je ovšem pravda, že jak Josef, tak i Mojžíš byli v době svého spojení s cizinkou zavrženi se strany svých bratrů, jenže Josef byl „ustanoven nade vší zemí egyptskou“, zatímco Mojžíš ostříhal malé stádo ovcí „na druhé straně pouště“.
Ať už se tedy díváme na Krista jako zjeveného ve slávě anebo jako skrytého zrakům světa, vždy uvidíme, že Církev je s Ním úzce spjata. A právě tak, jako Ho svět nyní nevidí, nemůže ani nic vědět o těle, které s Ním tvoří jediný celek. „Protoť svět nezná nás, že Jeho nezná.“ (1. Jana 3,1) Brzy se však Kristus zjeví ve Své slávě, a Církev s Ním. „Když se ukáže Kristus, život náš, tehdy i vy ukážete se s Ním v slávě.“ (Kol. 3,4) A opět: „A Já slávu, kterouž jsi Mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako My jedno jsme. Já v nich, a Ty ve Mně, aby dokonáni byli v jedno, a aby poznal svět, že jsi Ty Mne poslal, a že jsi je miloval, jakožs Mne miloval.“ (Jan 17,22-23)2
Takové je tedy to vysoké a svaté postavení Církve. Ona je zajedno s Ním, jenž je tímto světem zavržen, který však zaujal Své místo na trůně velebnosti v nebesích. Pán Ježíš se za ni učinil zodpovědným na kříži, aby ona s Ním nyní mohla sdílet Jeho nynější zavržení a Jeho budoucí slávu. Kéž by všichni, kdo tvoří část těla obdařeného tak vysokými výsadami, hlouběji cítili, co se sluší na jejich praktický život a způsob na této zemi! Jistěže by pak bylo u všech Božích dětí znát plnější a jasnější odpověď na onu lásku, kterou On je miloval, na spasení, které pro ně způsobil, jakož i na důstojenství, jímž je oděl. Praktický život křesťana by měl být vždy přirozeným výsledkem živého uskutečňování té výsady a nikoli nějakým vynuceným výsledkem zákonitých slibů a rozhodnutí, – měl by být pravým ovocem postavení, které víra zná a prakticky ho žije, a ne ovocem vlastních úsilí, abychom dosáhli nějakého postavení „ze skutků zákona“. Všichni opravdoví věřící jsou součástí nevěsty Krista, proto Mu jsou povinováni takovou srdečnou láskou, jaká tomuto poměru odpovídá. Tohoto poměru se nedosáhne na základě našich srdečných citů a lásky, nýbrž milující láska plyne z tohoto poměru.
Kéž by tomu tak bylo, ó Pane, se vším Tvým milovaným a za cenu Tvé krve koupeným lidem!
Vrátíme se opět k Mojžíšovu příběhu a budeme ho sledovat za onoho hluboce zajímavého období jeho života, které strávil v ústraní. Bylo to, jak bychom řekli, období jeho čtyřiceti nejlepších let, období jeho plné životní síly. To je významné. Pán milostivě, moudře a věrně vede Svého milovaného služebníka stranou zraku a myšlenek lidí, aby ho vychovával pod Svým přímým vedením. Mojžíš to potřeboval. Prožil ovšem čtyřicet let v domě faraona, a i když pobyt tam nebyl pro něho bez vlivu a bez významu, přesto byl takřka ničím v porovnání s jeho pobytem na poušti. Onen pobyt mohl mít svou cenu, ale pobyt na poušti byl nepostradatelný.
Nic nemůže nahradit nedostatek takového skrytého obecenství s Bohem nebo výchovu a kázeň v Boží škole. „Všechna moudrost egyptská“ nemohla Mojžíše kvalifikovat pro jeho budoucí dráhu. Mohl projít nejskvělejší cestou v egyptských školách a na vysokých učilištích. Mohl z nich vyjít s poctami, maje mysl plnou nabytých vědomostí a srdce plné pýchy a povýšenectví. Mohl dosáhnout nejvyšších titulů ve škole člověka, a přesto se musel ještě učit prvním písmenům abecedy v Boží škole. Pouhá lidská moudrost a učenost, jakkoli jsou cenné, nikdy z nikoho neučiní Božího služebníka, ani ho nevystrojí pro žádný obor Boží služby. Takové věci mohou pouze kvalifikovat neznovuzrozeného člověka, aby sehrál určitou roli před zraky světa, ale člověk, kterého chce použít Bůh, musí být vybaven naprosto jinými schopnostmi. Takovými, které lze nalézt pouze ve skryté a svaté samotě v přítomnosti Páně.
Je třeba, aby všichni Boží služebníci znali pravdu těchto tvrzení a měli ji prožitou. Mojžíš na Orébu, Eliáš u Karit, Ezechiel u Chebar, Pavel v Arábii a Jan na Pathmu – to vše jsou výmluvné příklady, jak nesmírně praktický význam má čas strávený takto o samotě s Bohem. A když se podíváme na onoho pravého Božího Služebníka, Pána Ježíše, shledáme, že doba, kterou strávil v soukromí, byla téměř desetkrát delší než doba Jeho veřejné služby. Ačkoli byl dokonalý v moudrosti, poznání a vůli, strávil téměř třicet let v skrytosti domu jednoho tesaře v Nazaretu, než vystoupil veřejně. A i potom, když už nastoupil Svou veřejnou dráhu, jak často odchází do ústraní, vzdálen zrakům lidí, aby se těšil blahé a svaté samotě v Boží přítomnosti!
Ale někdo se třeba zeptá, jak je vůbec možné učinit zadost naléhavé potřebě dělníků, když je všem třeba takové dlouhodobé výchovy v ústraní dřív, než mohou započít svou práci? To je Mistrovou věcí, nikoli naší. On je mocen vzbudit dělníky a také je mocen je vychovat. Nic z toho nemůže činit člověk. Pouze Bůh může povolat a vychovat pravého služebníka a je Jeho věcí, jak dlouhou dobu uzná za nutnou pro výchovu toho či onoho muže. Víme, že má moc vychovat ho v okamžiku, bude-li to Jeho vůle. Ale jedno je jasné: Bůh měl všechny Své služebníky velmi často ve Své přítomnosti, ať už před nebo po nastoupení jejich veřejné služby, a nikdo se bez toho neobejde. Nedostatek skryté výchovy a kázně nutně musí působit, že zůstaneme bez ovoce, povrchní a teoretičtí. Člověk, který se odváží nastoupit veřejnou dráhu dřív, než se správně zvážil na vahách svatyně anebo než se změřil v Boží přítomnosti, se podobá lodi, která se s plnými plachtami vydává na cestu bez potřebného zatížení: taková loď se jistě převrátí při prvním náporu prudkého větru. Jestliže jsme však prošli jednotlivými třídami Boží školy, které jsou základem utváření charakteru každého pravého a zdatného Božího služebníka, vyplyne z toho pro nás hluboká opravdovost, neochvějná pevnost a vytrvalá stálost.
Vidíme-li tedy, jak je Mojžíš ve věku čtyřiceti let vzat z veškeré důstojnosti a nádhery královského dvora, aby mohl plných čtyřicet let strávit v osamělosti na poušti, můžeme jistě čekat, že byl určen pro zvláštní službu, a tak tomu také bylo. Jenom ten člověk, kterého vychoval a vzdělal Bůh, je opravdu kvalifikován, nikdo jiný. Je mimo dosah lidských možností připravit nějaký nástroj k Boží službě. Lidská ruka nikdy nevytvoří „Pánu užitečnou nádobu“. Jenom Ten, jenž bude takovou nádobu používat, je také mocen ji připravit. V Mojžíšově případě máme před sebou jedinečně krásnou ukázku takové přípravy.
„Mojžíš pak pásl dobytek Jetry tchána svého, kněze madianského, a hnav stádo po poušti, přišel až k hoře Boží Oréb.“ Jak veliká tu nastala změna situace. V 1. Mojžíšově knize 46,34 čteme: „v mrzkosti mají Egyptští všecky pastýře stáda.“ Ano, ten Mojžíš, jenž „vyučen jest vší moudrosti egyptské“, je přesazen z egyptského dvora na poušť k nějaké hoře, aby tam hlídal stádo ovcí a byl tam vzděláván k Boží službě. To jistě není „způsob člověka“, ani běh věcí, jak ho zná přirozenost. My bychom si asi mysleli, že Mojžíšovo učení a výchova skončila, když se stal mistrem veškeré egyptské moudrosti a to navíc ještě v přímém styku s tak neobvyklými možnostmi, jaké poskytuje královský dvůr. Očekávali bychom u člověka, který byl obdařen takovými zvláštními výhodami, nejenom důkladné ale i všestranné vzdělání a výchovu a také zvláštní uhlazenost, jež by mu umožňovala vědět si rady v každém okruhu činnosti. Ale vidět takového muže, s takovými znalostmi a dovednostmi, jak je odvolán ze svého vysokého postavení, aby pásl ovce u nějaké hory na poušti – to přesahuje všechny lidské myšlenky a city. Něco takového sráží do prachu všechnu pýchu a chloubu člověka. Jasně hlásá, že všechno, co může poskytovat svět, má malou cenu v Božích očích, ano, že to je „škodou a smetím“ nejenom v očích Páně, ale také v očích všech, kdo se vyučili v Jeho škole (Fil. 3,8).
Je obrovský rozdíl mezi lidskou a Boží výchovou. Lidská výchova má za cíl zjemnění a povznesení přirozenosti, kdežto Boží výchova začíná právě tím, že přirozenost úplně zemdlí a pak ji odstraní. „Tělesný člověk nechápe těch věcí, kteréž jsou Ducha Božího, neboť jsou jemu bláznovství, aniž jich může poznati, protože ony duchovně mají rozsuzovány býti.“ (1. Kor. 2,14) Vychovávejte si přirozeného „tělesného člověka“ jak chcete, nikdy z něho neuděláte „duchovního člověka“. „Což se narodilo z těla, tělo jest, a což se narodilo z Ducha, duch jest.“ (Jan 3,6) Mohl-li někdy některý vzdělaný přirozený člověk mít vyhlídku na úspěch v Boží službě, pak jím byl jistě Mojžíš. „Vyrostl“, „byl vyučen“, „byl mocný v řečech i skutcích“, a přesto se musel „za pouští“ učit ještě něčemu, čemu ho nikdy nemohly naučit školy Egypta. Pavel se toho naučil víc v Arábii, než když sedal u nohou Gamalielových.3 Nikdo nemůže tak vyučit, jako Bůh, a kdokoli se chce Jím dát vyučovat, musí s Ním být sám. Bůh tě bude učit na poušti. Ano, a tam také Mojžíš dostal nejvzácnější, nejhlubší, nejúčinnější a nejtrvanlivější vyučení v Boží škole. Tam se však také musí odebrat všichni, kdo chtějí být vzděláni ke službě.
Kéž bys, milý čtenáři, sám hlubokou zkušeností poznal pravý význam toho, co je míněno slovy „za pouští“! Kéž bys poznal to svaté místo, kde přirozenost je vržena do prachu a kde je vyvýšen jen Bůh. Tam jsou lidé a věci, svět i naše „já“, přítomné okolnosti a jejich vlivy oceněny podle jejich pravé ceny. Tam a jenom tam najdeš Bohem přesně seřízenou váhu, abys mohl správně zvážit vše, co je v tobě i kolem tebe. Tam neplatí žádný falešný nátěr, žádné cizí peří, žádná prázdná osobování. Nepřítel tvé duše nemůže ozlatit písek takového místa. Tam je všechno skutečné a pravé. Srdce, které pobylo v Boží přítomnosti „za pouští“, má o všem správné myšlenky. Je povzneseno vysoko nad vzrušující vliv plánů tohoto světa. Hluk a křik, ruch a zmatek Egypta nemohou doléhat k sluchu na tom vzdáleném místě. Není tam slyšet povyk peněžního a obchodního světa ani povzdechy ctižádosti, nevábí tam vadnoucí vavříny světa, není tam cítit žízeň po zlatě. Oko se tam nikdy nezatemní zlou žádostí a srdce nenadme pýcha, – lidský potlesk tam nepovznese a lidská kritika nesklíčí: všechno je tam odstraněno až na ticho a světlo Boží přítomnosti. Je tam slyšet jen Boží hlas, vidět jen Jeho světlo a cítit Jeho myšlenky. Takové je to místo, kam se musí odebrat všichni, kdo mají být vzděláni ke službě a tam musí prodlévat všichni, kdo chtějí ve službě požehnaně působit.
Kéž by všichni, kdo nastupují do služby na veřejnosti, více znali, co to je vdechovat ovzduší takového místa. Pak by bylo mnohem méně prázdných pokusů o službu, zato však mnohem více účinnější služby, která je ke Kristově cti. Podívejme se nyní, co Mojžíš viděl a slyšel tam „za pouští“. Shledáme, že se tam učil lekcím, které daleko přesahovaly duševní obzor i těch nejnadanějších egyptských učitelů. Úsudkům lidského rozumu by se ovšem mohlo zdát, že čtyřicetiletý pobyt na poušti takového muže, jakým byl Mojžíš, na poušti, kde neměl na práci nic jiného než hlídat nemnoho ovcí, byl opravdu mrháním časem. Ale Mojžíš tam byl s Bohem, a takto strávený čas nikdy nebývá ztracen. Je dobré si připomenout, že je to pro věrného služebníka mnohem víc než pouhá nějaká činnost. Člověk, který stále pracuje, se vydává v nebezpečí, že bude pracovat příliš mnoho. Takovému je třeba, aby zvážil hluboce praktická slova toho dokonalého Služebníka, s nimiž se setkáváme v Iz.50,4: „Probuzuje každého jitra, probuzuje mi uši, abych slyšel, tak jako pilně se učící.“ Toto je nepostradatelná součást služebníkovy činnosti. Služebník se musí často zdržovat v přítomnosti Páně, aby mohl vědět, co má dělat. Ucho a jazyk jsou spolu úzce spjaty, a to jak v duchovním, tak v mravním smyslu. Jestliže mé ucho je zavřeno a jazyk volný, mohu si být jist, že budu mluvit mnoho pošetilého. „A tak, bratří moji, budiž každý člověk rychlý k slyšení, ale zpozdilý k mluvení.“ (Jak. 1,19) Toto případné napomenutí se opírá o dvě skutečnosti, totiž že cokoli je dobré, přichází shůry, a že srdce je veskrze špatné. Proto ta nutnost, abychom měli ucho otevřené a tichý jazyk – což je vzácně se vyskytující a znamenité umění – umění, v němž Mojžíš učinil veliké pokroky „na druhé straně pouště“, a jehož mohou dosáhnout všichni, jsou-li ovšem ochotní učit se v takové škole. „Tedy ukázal se mu anděl Hospodinův v plameni ohně z prostředku kře. I viděl, a aj, keř hořel ohněm, a však neshořel. Protož řekl Mojžíš: Půjdu nyní, a spatřím vidění toto veliké, proč neshoří keř.“ (3,2-3) Toto bylo jistě „vidění veliké“ – keř, který hořel a přece neshořel. Faraonův palác nemohl nikdy poskytnout takové vidění. Ale bylo to vidění stejně milostivé jako veliké, neboť jasně ukazovalo postavení Božích vyvolených. Byli v egyptské peci, a sám Hospodin se zjevuje v hořícím keři. Ale jako neshořel keř, tak ani Izraelští nezahynuli, protože tam s nimi byl Bůh. „Hospodin zástupů jest s námi, hradem vysokým jest nám Bůh Jákobův.“ (Ž. 46,8) Zde je síla a bezpečí – vítězství a mír. Bůh s námi, Bůh v nás a Bůh pro nás. Jak štědré je to opatření pro každou potřebu!
Nic nemůže být zajímavějšího a poučnějšího nad způsob, kterým se Hospodinu zalíbilo zjevit se Mojžíšovi, jak je to popsáno ve výše uvedeném citátu. Bůh se chystá udělit Mojžíšovi úkol, aby vyvedl Jeho lid z Egypta, aby byli Jeho shromážděním – místem Jeho přebývání na poušti a v zemi Kanaán. A místem, odkud Bůh mluví, je hořící keř. Jak případný, vážný a krásný symbol Hospodinova přebývání uprostřed Jeho vyvoleného a vykoupeného shromáždění! „Bůh náš jest oheň spalující“ (Žid. 12,29), nikoli aby spálil nás, nýbrž aby spálil v nás a při nás všechno, co se příčí Jeho svatosti, a co tudíž ničí naše opravdové a trvající štěstí. „Svědectví Tvá jsou velmi jistá, domu Tvému ušlechtilá svatost, Hospodine, až na věky.“ (Ž. 93,5)
Ve Starém i Novém Zákoně je řada případů, kde vidíme Boha, jak se zjevuje jako „oheň spalující“. Podívejme se třeba na případ Nádaba a Abiu v 10. kap. 3. Mojžíšovy knihy. Byla to velice vážná událost. Bůh bydlel uprostřed Svého lidu a chtěl jej zachovat ve stavu, jaký se slušel na takový poměr s Bohem. Jinak jednat nemohl. Nebylo by ani k Boží slávě ani k prospěchu Izraele, kdyby Bůh na nich strpěl něco, co bylo neslučitelné s Jeho přítomností. Místo, kde přebývá Bůh, musí být svaté.
Podobný další výstižný důkaz, že Hospodin by nikdy nemohl Svojí přítomností schválit zlo, ať už v jakékoli podobě nebo formě, ba i zlo skryté, máme v 7. kapitole Jozue v případě Achana. Také zde byl Bůh „ohněm spalujícím“, a jako takový musel vážně zakročit proti každému pokusu poskvrnit shromáždění, v jehož středu Bůh bydlil. Snaha spojit Boží přítomnost s neodsouzeným zlem je vpravdě nejvyšším výrazem bezbožnosti.
Také v 5. kap. Skutků ap. nás případ Ananiáše a Zafiry učí téže hluboce vážné věci. Bůh Duch Svatý přebýval uprostřed Církve, a to ne jako pouhý vliv nebo síla, nýbrž jako božská Osoba, a to tak, že nebylo možné Ho obelhat. Církev byla a ještě je místem Jeho přebývání, a Bůh musí v jejím středu panovat a soudit. Lidé mohou chodit ruku v ruce s podvodem, lakomstvím a pokrytectvím, ale Bůh nikoli. Má-li s námi kráčet, musíme své cesty rozsuzovat, anebo je za nás rozsoudí On. (Srov. též 1. Kor. 11,29-32.)
Ve všech těchto případech, jež by mohly být rozmnoženy o mnohé další, shledáváme sílu vážného slova: „Domu Tvému ušlechtilá svatost, Hospodine, až na věky.“ Mravní účinek této pravdy se vždy bude podobat onomu, jejž pozorujeme u Mojžíše, jak nám zaznamenává tato kapitola. „Nepřistupuj sem, szuj obuv s noh svých; neboť místo, na kterémž ty stojíš, země svatá jest“ (5. v.). Místo Boží přítomnosti je svaté a smí na ně být vstoupeno jen bosýma nohama. Bůh, který přebývá uprostřed Svého lidu, udílí shromáždění toho lidu charakter svatosti; ten je základem každé svaté náklonnosti a každé svaté činnosti. Způsob toho místa přebývání nese pečeť charakteru Toho, kdo tam bydlí.
Uplatnění této zásady na Církev, která je nyní příbytkem Božím v Duchu, má vskutku nejvýš praktický význam. Jako je požehnanou pravdou, že Bůh skrze Svého Ducha bydlí v každém jednotlivém údu Církve, udíleje tím charakter svatosti jednotlivci, je též pravdou, že přebývá v celé Církvi – Shromáždění, takže tato musí být svatá. Středem, kolem něhož jsou údy shromažďovány, není nic menšího než Osoba živého, vítězného a oslaveného Krista, a mocí, která je shromažďuje, je sám Bůh Duch Svatý. A Pán, Bůh Všemohoucí, v ní přebývá a prochází se v ní. (Viz Mat. 18,20; 1. Kor. 6,19; 3,16.17; Ef. 2,21.22.) Poněvadž pak tomu místu, kde Bůh přebývá, přináleží taková svatá vznešenost, je zřejmé, že tam nemůže být trpěno nic nesvatého ať už v zásadách, nebo v praktickém životě. Každý, kdo je ve spojení s tímto místem, by měl cítit váhu a vážnost toho výroku: „Místo, na kterémž ty stojíš, země svatá jest.“ „Jestližeť kdo chrámu Božího poskvrňuje, tohoť zatratí Bůh.“ (1. Kor. 3,17) Jak hluboce vážná jsou tato slova pro každý úd Božího Shromáždění – pro každý „živý kámen“ v Jeho svatém chrámě! Kéž bychom se všichni naučili vstupovat do Hospodinových síní s bosýma nohama!
Ale ona vidění na hoře Oréb svědčí o milosti Boha Izraele stejně, jako svědčí o Jeho svatosti. Jestliže Boží svatost je neskonalá, je neskonalá také Jeho milost a poněvadž způsob, v němž se zjevil Mojžíšovi, dává poznat Jeho svatost, skutečnost, že se Bůh vůbec zjevil, svědčí zase o Jeho milosti. Že Bůh sestoupil na zemi, byla milost, ale když pak sestoupil, musel se zjevit ve svatosti. „A řekl: Já jsem Bůh otce tvého, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův, a Bůh Jákobův. I zakryl Mojžíš tvář svou, (nebo se bál), aby nepatřil na Boha.“ (6. v.) Výsledkem působení Boží přítomnosti vždy je skrytí se přirozenosti. A stojíme-li před Bohem s bosýma nohama a se zakrytým obličejem – tj. v oné dispozici duše, kterou obě ty jmenované věci tak případně a krásně vyjadřují, jsme připraveni naslouchat sladkým slovům milosti. Zaujme-li člověk místo, které mu patří, Bůh k němu může mluvit řečí milosrdenství nesmíšenou s ničím jiným.
„Jemužto řekl Hospodin: Zřetelně viděl jsem trápení lidu Mého, kterýž jest v Egyptě; a křik jejich pro přísnost úředníků jeho slyšel jsem, nebo znám bolesti jeho. Protož jsem sestoupil, abych vysvobodil jej z ruky Egyptských, a vyvedl jej z země té do země dobré a prostranné, do země oplývající mlékem a strdím… Nebo nyní, aj, křik synů izraelských přišel ke Mně; viděl jsem také i ssoužení, jímž je ssužují Egyptští.“ (7-9. v.) Zde nám září vstříc v plném svém lesku absolutní, svobodná, bezpodmínečná milost Boha Abrahamova a Boha semene Abrahamova, nerušená žádným „jestliže“ nebo „ale“, žádnými sliby, rozhodnutími a podmínkami zákonické mysli člověka. Bůh sestoupil, aby se zjevil v neomezené milosti a vykonal celé dílo vykoupení, aby naplnil Své zaslíbení učiněné Abrahamovi a opakované Izákovi a Jákobovi. Nesestoupil, aby se přesvědčil, zda předměty Jeho zalíbení byly takové, aby si Jeho vykoupení zasloužily. Jemu stačilo, že to vykoupení nutně potřebovaly. Jejich utlačení, jejich naříkání, slzy, vzdychání a tvrdé otročení – to vše Jím bylo vyšetřeno, neboť – chvála budiž Jeho jménu – Bůh má v počtu utíkání Svého lidu a jejich slzy schovává do Své lahvice (Ž. 56,9). Nelákaly Ho jejich přednosti ani jejich ctnosti. Ne proto, že by v nich objevil něco dobrého, co buď viděl, nebo očekával, se Bůh chystal je navštívit, neboť dobře věděl, co v nich je. Jediný pravý důvod Jeho zásahu milosti je obsažen ve slovech: „Já jsem Bůh Abrahamův“, a „zřetelně viděl jsem trápení lidu Mého“.
Tato slova zjevují velikou základní zásadu v Božích cestách. Bůh jedná na základě toho, co je sám. Ono „Já jsem“ zajišťuje všechno pro „lid Můj“. Zcela jistě nechtěl nechat Svůj lid uprostřed egyptských cihelen a pod důtkami faraonových úředníků nad prací. Izrael byl Jeho lid, a proto chtěl jednat vůči němu způsobem hodným Sebe sama. Skutečnost, že byli Jeho lid, – že byli přízní zahrnovanými předměty Hospodinovy vyvolující lásky – předměty Jeho bezpodmínečného zaslíbení, byla ve všem rozhodující. Nic nemohlo bránit veřejnému ukázání Jeho poměru k těm, jimž Jeho věčná předsevzetí zajistila zemi Kanaán. Sestoupil na zemi, aby je vysvobodil a ani spojená síla země a pekla je nemohla zadržet byť jen o hodinu déle, než byl Boží stanovený čas. On ovšem mohl použít Egypt za školu a faraona za učitele, ale jakmile byla potřebná práce skončena, byla škola i s učitelem odstraněna a Boží lid vyveden rukou silnou a ramenem vztaženým.
Takový byl tedy dvojí způsob zjevení ukázaného Mojžíšovi na hoře Oréb. Co tam viděl a slyšel, spojovalo v sobě obě věci: svatost i milost, základní prvky, které, jak víme, prostupují a zřetelně označují všechny cesty a všechna spojení Boha hodného nejvyšší chvály, a jimiž by také měly být charakterizovány kroky všech, kdo pro Boha nějak pracují, nebo s Ním mají obecenství. Každý pravý služebník je vysílán z přímé Boží přítomnosti s veškerou svatostí a s veškerou milostí, která z takové přítomnosti vyplývá a také sám je volán, aby byl svatý a plný milosti a tyto vlastnosti, které jsou Boží podstatou, z něho vyzařovaly. Aby tomu tak mohlo být, musí svoji cestu z přímé Boží přítomnosti nejen započít, nýbrž musí být také navyklý často se v Boží přítomnosti zdržovat. Takové je tajemství každé skutečně účinné služby.
„S dětinnou důvěrou čekat chci jen na to, co Ty řekneš, jak vůle Tvá, – pak půjdu pracovat, dokud je den, k Tobě se vždy vracet nezanedbám!“
Jenom duchovně smýšlející člověk dovede rozumět významu obou věcí: „pak půjdu pracovat“ a „nezanedbám“. Aby mohl pracovat pro Boha venku, na veřejnosti, musí osobně vnitřně často s Ním přebývat v ústraní. Musím s Ním být ve skrytu svatyně Jeho přítomnosti, protože v opačném případě bude výsledkem úplné selhání.
Opravdu mnoho je těch, kdo ztroskotávají na tomto úskalí. Pro nás je snad největší možné nebezpečí, že v rušném styku s lidmi a vzruchem služební činnosti se dáme odlákat a zapomeneme na vážnost a ticho Boží přítomnosti. Měli bychom se před tím mít opravdu na pozoru. Pozbudeme-li onoho svatého výrazu, vyjadřovaného „bosýma nohama“, naše služba brzy zemdlí a stane se neužitečnou. Dovolím-li, aby se moje služba vklínila mezi mé srdce a Pána, bude mít malou cenu. Jen v praktickém, živém obecenství s Kristem jsme schopni opravdu Mu sloužit. Jedině když se naše srdce zdržuje v obecenství s poutající mocí Jeho osoby, jsou naše ruce schopné pracovat způsobem oslavujícím Jeho jméno. Nikdo nemůže jiným předkládat Krista s pomazáním, svěžestí a mocí, jestliže se sám ve skrytu své duše Kristem nesytí. Může ovšem kázat, konat přednášky, modlit se nahlas, napsat knihu, a vůbec se dovedně pohybovat v celém okruhu služby navenek, a přece to, co předkládá, není Kristus. Kdo chce jiným předkládat Krista, musí se Jím nejprve obírat sám pro sebe.
Šťastný je ten člověk, který takto slouží, ať už jeho služba bude mít úspěch nebo ne, ať dojde kladného nebo záporného přijetí. Neboť i když jeho služba nevzbudí všeobecnou pozornost, nebude vlivná anebo nezpůsobí žádné viditelné výsledky, smí takový služebník mít své blahé útočiště a nikdy neselhávající podíl v Kristu, o který ho nic nemůže oloupit. Naproti tomu ten, kdo se jen sytí ovocem své služby a kdo má svou rozkoš z užitku, který mu z toho plyne, nebo z pozornosti a zájmu, který jeho služba vyvolává, podobá se pouhé trubce, která přivádí jiným vodu, ale pro sebe samu nemá už nic jiného než rez. Je velmi bídnou věcí nalézat se v takovém stavu, a přece je to opravdu stav každého služebníka, který se obírá více svou prací a jejími výsledky než Pánem a Jeho slávou.
Je to věc, která vybízí k velmi přísnému soudu sebe samého. Naše srdce je klamné a moc nepřítele veliká, a proto je tolik třeba, abychom poslouchali slova napomenutí: „Střízliví buďte, bděte.“ (1. Petra 5,8) Jenom tehdy, když naše duše bdí a je schopna rozeznávat mnohá a rozmanitá nebezpečí nastražovaná podél cesty služebníka Páně, jsme schopní vůbec nějak rozumět, jak je nutné, abychom velice mnoho prodlévali o samotě s Bohem: jen tak můžeme být bezpeční a šťastní. Pouze v případě, kdy svou práci začínáme, v ní pokračujeme a končíme ji vždy u nohou Páně, bude naše služba mít pravý ráz.
Ze všeho, co bylo pověděno, čtenář jistě sezná, že ovzduší takového pobytu „za pouští“ je pro každého Kristova služebníka nejvýš blahodárné a prospěšné. Oréb je jistě východiskem všech, které Bůh vysílá do práce na Své vinici. Na Orébu se Mojžíš naučil zouvat svou obuv a zakrývat svou tvář. Čtyřicet roků předtím šel do práce, ale jeho vyjití bylo předčasné. Teprve v oné pro tělo podmanivé samotě Boží hory a z hořícího keře zaznělo k uchu Božího služebníka: „Nyní pojď a pošli tě k faraonovi; a vyvedeš lid Můj, syny izraelské z Egypta.“ (10. v.) Zde byla pravá autorita. Je nesmírný rozdíl mezi tím, posílá-li Bůh do služby některého člověka, nebo běží-li některý člověk do služby sám, ač neposlán. Je však naprosto zřejmé, že Mojžíš nebyl zralý ke službě, když se tenkrát poprvé chtěl pustit do práce. Musel-li napřed projít čtyřicetiletou školou skryté výchovy, jak by bylo možné, aby se dal do práce bez toho všeho? Nikoli, to nebylo možné. K práci musel být Bohem vychován a rovněž Bohem prací pověřen, a totéž platí pro všechny, kdo nastupují dráhu služby nebo svědectví pro Krista. Ó kéž by se tyto svaté lekce hluboce vryly do srdcí nás všech, aby tak každá naše práce nesla pečeť autority Pána a schválení Pána!
A musíme se naučit ještě něčemu jinému na úpatí hory Oréb. Duše na takovém místě ráda prodlévá. „Dobré jest nám tuto býti.“ Boží přítomnost je vždycky hluboce praktickým místem, bývá v ní plně zjeveno naše srdce. Světlo, které svítí na svatém místě, zjevuje všecko a to právě nám je tak zapotřebí uprostřed tolikeré prázdné domýšlivosti, pýchy a samolibosti kolem nás.
Ale nyní bychom si asi mysleli, že Mojžíš v témže okamžiku, kdy dostal Boží pověření, odpoví: „Aj, já“, anebo „Pane, co chceš, abych činil?“ Ne, k tomu musel být Mojžíš teprve přiveden. Jistěže na něho muselo mocně působit, když si vzpomněl, jak poprvé selhal. Jestliže někdo něco dělá bez Boha, může si být jistý, že nakonec zatrpkne a ztratí odvahu a to i v případě, vyslal-li ho Bůh. „I řekl Mojžíš Bohu: Kdo jsem já, abych šel k faraonovi, a abych vyvedl syny izraelské z Egypta?“ (11. v.) Jak málo se tu Mojžíš podobá onomu muži, který před čtyřiceti lety „se zajisté domníval, že bratří jeho rozumějí, že skrze ruku jeho chce jim dáti Bůh vysvobození“! (Srov. Skut. 7,25.) Ano, takový je člověk: hned samý spěch a hned zase taková liknavost a otálení! Mojžíš se ovšem od oné chvíle, kdy zabil Egyptského, mnohému naučil. Pokročil v poznání sebe sama a to u něho působilo nedůvěru v sebe a bojácnost. Ale zároveň se tu ukazoval i zřejmý nedostatek důvěry v Boha. Dívám-li se jenom na sebe, nebudu jistě moci učinit „nic“; jestliže se však dívám na Krista, pak „všechno mohu“. Vznáší-li tedy Mojžíš, veden nedůvěrou v sebe a bojácností, otázku: „Kdo jsem já?“, odpovídá Bůh: „Však Já budu s tebou.“ (12. v.) To mu mělo stačit. Je-li Bůh se mnou, pak pramálo záleží na tom, kdo anebo co jsem já. Praví-li Bůh „Já tě pošlu“ a „Já budu s tebou“, pak je služebník takto bohatě opatřen Boží autoritou a Boží mocí. To by mu mělo to stačit a měl by se vydat na cestu.
Ale Mojžíš klade novou otázku, protože srdce člověka je plné otázek. „I řekl Mojžíš Bohu: Aj, já půjdu k synům izraelským a dím jim: Bůh otců vašich poslal mne k vám. Řeknou-li mi: Které jest jméno Jeho? co jim odpovím?“ (13. v.) Je divné, vidíme-li, jak srdce člověka přemítá a klade otázky tam, kde je na místě výhradně povinnost bez váhání Boha uposlechnout. Ale ještě divnější je milost, která trpělivě snáší taková rozumování srdce a zodpovídá jeho otázky. Zdá se, jakoby každá ta otázka vyvodila nějaký nový rys Boží milosti.
„I řekl Bůh Mojžíšovi: JSEM, KTERÝŽ JSEM. Řekl dále: Takto díš synům izraelským: JSEM poslal mne k vám.“ (14. v.) Název, který si tu Bůh dává, má obdivuhodný význam. Sledujeme-li v Písmě různá jména, která Bůh přijal, shledáme, že jsou úzce spjata s rozmanitou potřebou těch, kdo s Ním byli ve spojení. „Jehova – jireh“ (Hospodin opatří) (1. M. 22,14), „Jehova – nissi“ (Hospodin korouhev má) (2. M. 17,15), „Jehova – šalom“ (Hospodin jest pokoj) (Soud. 6,24), „Jehova – cidkenu“ (Hospodin spravedlnost naše) (Jer. 23,6); – ve všech těchto milostivých titulech vychází vstříc potřebám Svého lidu. Dává-li si však za titul: „JÁ JSEM“, pak tento titul v sobě zahrnuje všechny ostatní. Když Hospodin bral na Sebe tento titul, opatřil Svůj lid jakoby prázdnou poukázkou, aby ji vyplnil jakoukoli částkou. Nazývá se „JÁ JSEM“, a víra smí vedle toho nevýslovně drahého jména napsat vše, čeho je jí potřeba. (Prvním rozhodujícím číslem je Bůh a lidské potřeby mohou přidávat další číslice.) Potřebujeme-li život, praví Kristus: „JÁ JSEM život.“ Potřebujeme-li spravedlnost, je On „PÁN SPRAVEDLNOST NAŠE“. Chceme-li pak pokoj, „Onť jest pokoj náš“. A žádáme-li moudrost, posvěcení a vykoupení, „je nám“ tím vším „učiněn“. Slovem, mohli bychom projít obrovským okruhem všech lidských potřeb a vždy v údivu staneme před hloubkou a plností onoho neobsáhnutelného a uctívaného jména „JÁ JSEM“.
Jaká milost smět putovat ve společenství s Tím, kdo nese takové jméno! Jsme na poušti a potkáváme se zde se soužením, starostmi a těžkostmi, ale dokud se těšíme výsadě, že vždy a za všech okolností se smíme utíkat k Tomu, který se právě v souvislosti se všemi našimi potřebami a s naší mdlobou zjevoval ve Své rozmanité milosti, nemusíme se pouště vůbec bát. Bůh se právě chystal převést Svůj lid přes písčitou poušť, když zjevil Své drahé jméno plné významu. A i když dnes věřící, maje Ducha synovství, smí volat: „Abba, Otče“, není přitom zbaven výsady těšit se obecenství s Bohem ve všech různých zjeveních, která se Bohu zalíbilo o Sobě učinit. Tak třeba titul „Bůh“ nám Ho zjevuje jako působícího v oddělenosti, zvláštní ojedinělosti Jeho bytosti, zjevujícího Svoji věčnou moc a Božství ve skutcích stvoření. „Hospodin Bůh“ je titul, který On na Sebe bere v souvislosti s člověkem. A konečně jako „Všemohoucí“ se objevuje před zrakem Svého služebníka Abrahama, aby ujistil jeho srdce, že naplní Své zaslíbení o potomku, který se měl Abrahamovi narodit. Jako „Hospodin“ se učinil známým Izraeli, když jej vysvobodil z egyptské země a uvedl do země Kanaán.
Takové byly různé stupně a různé způsoby, v nichž „mluvíval někdy Bůh otcům skrze proroky“ (Žid. 1,1), a věřící, protože má Ducha synovství, smí říkat v současném období milosti: „Je to (v Kristu) můj Otec, který sebe takto zjevil, takto mluvil, takto jednal.“
Nic není ve svém druhu poutavější ani prakticky významnější než zpytovat ony tituly, které se Bohu líbilo dát si v různých obdobích Jeho cest s člověkem. Jsou vždy v úzké vnitřní souvislosti se situacemi a poměry, za nichž došlo k jejich zjevení. Ale ve jméně „JÁ JSEM“ je výška, hloubka, délka i šíře, jež přesahují i ty nejzazší meze lidského pojetí.
„Chce-li nás Bůh poučiti
o nesmírném jménu Svém,
dá nám Svoje „JÁ JSEM“ zříti.
Budem’ pak záruku míti,
že vše, zač Ho prosíme
podle Jeho vůle svaté,
od Něho vždy vzíti smíme.
Jej pak ctíme, velebíme.“
Všimněme si ale, že Bůh tato jména užívá jen v souvislosti se Svým lidem. Na faraona se tímto jménem neobrátil. Mluví-li s ním, nazývá se přikazujícím a majestátním titulem „Pán, Bůh hebrejský“, tj. Bůh spjatý právě s tím lidem, který chtěl farao zničit. To mohlo faraonovi stačit, aby poznal hrozné postavení, které vůči Bohu zaujímal. „JÁ JSEM“ bylo jméno, které by neobřezanému uchu a nevěřícímu srdci neřeklo naprosto nic srozumitelného, nic z Boží skutečnosti. Když Bůh zjevený v těle pravil kdysi Židům: „Prvé nežli Abraham byl, Já jsem“ (Jan 8,58), zvedali kamení, aby je na Něho házeli. Jenom skutečný věřící může pocítit sílu jména „JÁ JSEM“ a radovat se ze vzácnosti toho nevypravitelného jména. Věřící se raduje, slyší-li ze rtů velebeného Pána Ježíše slova jako: „Jáť jsem ten chléb života“, „Já jsem světlo světa“, „Já jsem ten pastýř dobrý“, „Já jsem vzkříšení i život“, „Já jsem ta cesta, i pravda, i život“, „Já jsem ten vinný kmen pravý“, „Jáť jsem Alfa i Omega“, „Já jsem hvězda jasná a jitřní“. Slovem, může vzít kterékoli jméno Boží jedinečnosti a vzácnosti a položí-li je za ono „JÁ JSEM“, nalezne v něm JEŽÍŠE a smí se obdivovat, velebit a klanět.
A tak ve jméně „JÁ JSEM“ je půvab, plnost a velikost, pro něž lidská řeč nemá význam. Každý věřící v něm smí nalézat to, co právě odpovídá jeho skutečné osobní duševní potřebě, ať je jakákoli. Není záhyb cesty na celém putování pouští, není úsek ve zkušenosti duše, není nejmenší bod v situaci a poměrech křesťana, aby ten titul nenalezl božsky dokonalé vyřešení. I v těch nejobyčejnějších potřebách je třeba jenom jedno: postavit vírou každou věc před ono „JÁ JSEM“ a pak všechno nalézt v Ježíši. Proto věřící, ať je jakkoli slabý a klopýtající, má v tom drahém jménu plné požehnání.
Ale třebaže to mělo být k Božím vyvoleným, jimž měl Mojžíš přikázáno říci: „JÁ JSEM poslal mne k vám“, je v tom jménu hluboká vážnost a skutečnost, díváme-li se na ně se zřetelem k nevěřícímu člověku. Jestliže se někdo, kdo je dosud ve svých hříších, na chvíli zamyslí nad oním vzácným titulem, nemůže se jistě vyhnout tomu, aby si sám nepoložil otázku: „Jak já obstojím před touto bytostí, která Sebe nazývá: „JSEM, KTERÝŽ JSEM“? Je-li vskutku pravda, že ON JEST, pak čím On je vůči mně? Co já mohu napsat proti tomu slavnostně vážnému jménu „JÁ JSEM“? Nechtěl bych této otázce ujmout nic z její vlastní plné váhy a moci, abych k ní přidal nějaká svá slova. Ale modlím se, aby Bůh Duch Svatý způsobil její proniknutí do svědomí každého čtenáře, který opravdu potřebuje být tou otázkou zprubován.
Nemohu tento oddílek uzavřít a neupozornit ještě čtenáře – křesťana na hluboce zajímavé prohlášení obsažené v 15. verši: „Řekl ještě Bůh Mojžíšovi: Takto díš synům izraelským: Hospodin, Bůh otců vašich, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův poslal mne k vám; toť jest jméno Mé na věčnost, a tať jest památka Má po všecky věky.“ Tento výrok obsahuje velmi důležitou pravdu – pravdu, na niž mnozí vyznavačští křesťané zapomínají, že totiž Boží úzké spojení s Izraelem je věčného rázu. On je dnes právě tak izraelským Bohem, jako jím byl tehdy, když Izraele navštívil v egyptské zemi. Poněvadž zavrhli svého Mesiáše, jsou nyní v cestách Boží vlády jenom na čas odstaveni. Ale Boží výrok jasně a důrazně říká: „Toť jest jméno Mé na věčnost.“ Bůh nepraví: „Toto jest jméno Mé na určitou dobu, pokud oni budou trvat v tom, čím mají být.“ Ne. „Toť jest jméno Mé na věčnost, a tať jest památka Má po všecky věky.“ Uvaž to, milý čtenáři! „Nezavrhlť Bůh lidu Svého, kterýž předzvěděl.“ (Řím. 11,2) Oni jsou stále ještě Jeho lidem, ať už poslouchají anebo ne, ať spojení v jeden celek, nebo rozptýlení v cizině, ať zjevní národům, nebo skryti jejich zraku. Jsou Jeho lidem a On je jejich Bůh. 2. M. 3,15 je pro to nezvratným dokladem. Vyznávající církev nemá žádné právo nevšímat si spojení, o němž Bůh říká, že potrvá „navěky“. Mějme se, drazí, na pozoru, jak zacházíme s tím hluboce obsažným slovem „navěky“. Budeme-li říkat, že se zřetelem k Izraeli to neznamená: věčně, jaký důkaz budeme mít, že to znamená věčně o nás? Bůh ví, co říká. A On brzy veřejně ukáže všem národům na zemi, že Jeho spojení s Izraelem trvá přes všechny proměny dob. „Darů zajisté Svých a povolání Bůh nelituje.“ (Řím. 11,29) Když říká: „Toť jest jméno Mé na věčnost“, říká to v absolutním smyslu. „JÁ JSEM“ prohlašuje o Sobě, že je Bohem Izraele navěky. A všichni pohané budou nuceni tuto pravdu uznat. Zároveň budou muset též uznat, že všechny cesty Boží prozřetelnosti s Izraelem a všechny jejich osudy jsou tak či onak spjaty s ním, výhodami obdařeným a ctěným, třebaže v dnešní době souzeným a rozptýleným lidem. „Když dědictví rozděloval Nejvyšší národům, když rozsadil syny Adamovy, rozměřil meze národům vedle počtu synů izraelských. Neboť díl Hospodinův je lid Jeho, Jákob provazec dědictví Jeho.“ (5. M. 32,8-9)
Přestalo to být pravda? Vzdal se Hospodin Svého „dílu“, vzdal se „provazce dědictví Svého“? Nespočívá už Jeho oko s něžnou láskou na izraelských rozptýlených pokoleních, dávno už ztracených lidskému zraku? Ne-jsou už před Ním zdi Jeruzaléma? Anebo přestal už jejich prach být vzácný Jeho očím? Jako odpověď na tyto otázky by bylo třeba citovat velikou část Starého a nemalou část Nového zákona. Zde však nemáme dost místa obírat se zevrubněji tímto předmětem. Uzavíraje tuto kapitolu, rád bych jen řekl, aby křesťanstvo nezapomínalo na ono tajemství, že „zatvrdilost z částky přihodila se Izraelovi, dokudž by nevešla plnost pohanů. A takť všecken Izrael spasen bude“. (Řím. 11,25-26)
Musíme se ještě zdržet na úpatí hory Oréb, „za pouští“. Ovzduší toho místa je jistě nejzdravější pro potřeby nového člověka. Jak ostrým způsobem se tu zjevuje na jedné straně nevěra člověka, na druhé straně pak bezmezná Boží milost.
„Odpověděl pak Mojžíš, a řekl: Aj, neuvěří mi, ani uposlechnou hlasu mého; neboť řeknou: Neukázalť se tobě Hospodin.“ (1. v.) Jak nesnadné je přemoci nevěru lidského srdce! Jak je pro člověka těžké vždy důvěřovat Bohu! Jak váhá, namísto aby se směle opřel o jasné Hospodinovo zaslíbení! Lidská přirozenost je schopna podniknout všechno možné kromě tohoto. Ta nejubožejší třtina, kterou je vidět, platí u lidí za mnohem důležitější základ, o nějž se důvěra přirozenosti může opřít, než neviditelná „Skála věčná“ (Iz. 26,4). Přirozenost se chtivě požene za jakýmkoli potůčkem nebo děravou cisternou stvoření, namísto setrvání u neviditelného „Pramene vod živých“. (Jer. 2,13; 17,13)
Můžeme předpokládat, že Mojžíš již viděl a slyšel dost, aby zanechal všechny své obavy. Spalující oheň v keři, který přece neshořel, sklánějící se milost, drahé, zbohacující a hluboce obsažné tituly, Boží pověření a plná jistota o Boží přítomnosti – to vše jistě mělo zapudit jakoukoli bojácnost, a mohlo naplnit srdce pevnou jistotou. Přes to však se Mojžíš dál táže a Bůh – jak zvláštní – na jeho otázky vždy znovu ještě odpovídá! A jak jsme si povšimli, každá nová otázka vyvolává zvláštní novou milost. „Tedy řekl jemu Hospodin: Co jest to v ruce tvé? Odpověděl: Hůl.“ (2. v.) Pán chtěl upotřebit Mojžíše právě takového, jaký byl, a použít to, co měl Mojžíš právě v ruce. Hůl, s níž hlídal Jetrovy ovce, měla nyní vysvobodit Boží Izrael, trestat kázní egyptskou zemi, razit cestu mořem, aby vykoupený lid Páně mohl přejít, vyvést vodu z tvrdé skály k občerstvení žíznících izraelských zástupů na poušti. Bůh používá nejslabšího nástroje, aby provedl Své nejmohutnější cíle. „Hůl“, „roh beraní“ (Joz. 6,5), „pecen chleba ječmenného“, „prázdná báně“ (Soudců 7,13.16), „prak“ pastýře (1. Sam. 17,50), slovem cokoli, upotřebí-li to Bůh, provede vytčený úkol. Lidé si myslívají, že skvělých cílů může být dosaženo pouze zase skvělými prostředky. To však není Boží způsob. Vždyť Bůh může použít jak lezoucího červa, tak i pálící slunce, stejně tak tykve jako východní žhoucí vítr. (Viz knihu proroka Jonáše.)
Ale Mojžíš se měl naučit ještě důležitou lekci, a to jak vzhledem k holi, tak i k ruce, která ji měla používat. Mojžíš se měl učit a lid měl být přesvědčen. „I řekl: Vrz ji na zem. I povrhl ji na zem, a obrácena jest v hada, a utíkal Mojžíš před ním. Tedy řekl Hospodin Mojžíšovi: Vztáhni ruku svou, a chyť ho za ocas. Kterýžto vztáhl ruku svou, chytil jej, a obrácen jest v hůl v jeho rukou. Aby věřili, že se ukázal tobě Hospodin, Bůh otců jejich, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ (3-5. v.) To bylo velmi důležité znamení. Hůl se stala hadem, takže sám Mojžíš před ní utíká. Ale na Hospodinův příkaz uchopil hada za ocas a ten se opět stává holí. Nic nemohlo vhodněji ukázat představu o Satanově moci, která se obrací proti němu samému. Boží cesty nám o tom podávají množství příkladů. Sám Mojžíš je takovým pozoruhodným příkladem. Had je cele pod Kristovou mocí. Jakmile však dosáhne vrcholu své šílené dráhy, bude uvržen do ohnivého jezera, aby tam sklízel po celou nekončící věčnost ovoce své práce. Ten „starý had“, „žalobník“ a „protivník“ bude věčně drcen pod holí Božího Pomazaného.
„Jaký to konec, až pod Jeho nohu
nepřítel lidí padne poslední!
Halelujah! pak Kristus v Bohu
a Bůh v Kristu – vše ve všem – věčností zní.“
„Potom zase řekl jemu Hospodin: Vlož nyní ruku svou za ňadra svá. I vložil ruku svou za ňadra svá; a vyňal ji, a aj, ruka jeho byla malomocná, bílá jako sníh. Řekl opět: Vlož ruku svou zase v ňadra svá. Kterýž vložil ruku svou zase v ňadra svá; a vyňal ji z ňader svých, a aj, učiněna jest zase jako jiné tělo jeho.“ (6-7. v.) Malomocná ruka a její očištění nám představuje mravní účinek hříchu, ale také způsob, jak se s ním vypořádalo dokonalé Kristovo dílo. Čistá ruka vložená za ňadra se stala malomocnou. A zase malomocná ruka tam vložená je čistou. Malomocenství je velmi dobře známým obrazem hříchu. A hřích byl prvním člověkem do světa uveden a druhým Člověkem byl odstraněn. „Neboť poněvadž skrze člověka smrt, skrze člověka i vzkříšení z mrtvých.“ (1. Kor. 15,21) Skrze člověka pád – skrze člověka vykoupení; skrze člověka vina – skrze člověka odpuštění; skrze člověka hřích – skrze člověka spravedlnost; skrze člověka naplněn svět smrtí – skrze člověka smrt odstraněna a svět naplněn životem a slávou. Had tedy bude nejen sám na věky poražen a zahlazen, nýbrž také každá stopa jeho ohavného díla bude vykořeněna a vyhlazena smírčí obětí Toho, který „zjeven jest, aby kazil skutky ďáblovy“. (1. Jana 3,8)
„A pakli neuvěří ani těm dvěma znamením, a neuposlechnou hlasu tvého, tedy nabereš vody z řeky, a vyliješ ji na zem; a promění se vody, kteréž vezmeš z řeky, a obrátí se v krev na zemi.“ (9. v.) To byl hluboce vážný a nanejvýše výmluvný obraz následku odmítnutí sklonit se před Božím svědectvím. Toto znamení mělo být učiněno jenom v případě, že by byla odmítnuta obě předešlá. Bylo to především znamení pro Izraele a pak rána pro Egypt. (Srov. kap. 7,17.)
Ale nic z toho nestačí uspokojit Mojžíšovo srdce. „I řekl Mojžíš Hospodinu: Prosím, Pane, nejsem muž výmluvný, aniž prvé, aniž jakž jsi mluvil s služebníkem svým; neboť zpozdilých úst a neohbitého jazyku jsem.“ (10. v.) Jak bídná liknavost! Nic jiného by ji nedovedlo snášet kromě nezměrné Hospodinovy trpělivosti. Když sám Bůh řekl: „Však budu s tebou“ (3,12), pak to byla spolehlivá jistota naproti jakékoli potřebě nebo těžkosti, která mohla vyvstat. Jestliže byl třeba výmluvný jazyk, cožpak nestačilo, aby Mojžíš tento problém postavil naproti tomu velikému titulu „JÁ JSEM“? Výmluvnost, moudrost, moc, síla – to vše bylo obsaženo v tomto nevyčerpatelném pokladu. „Odpověděl Hospodin: Kdo dal ústa člověku? Aneb kdo může učiniti němého, neb hluchého, vidoucího, neb slepého? Zdali ne Já, Hospodin? Nyní tedy jdi, a Já budu v ústech tvých a naučím tě, co bys mluviti měl.“ (11-12. v.) Jak hluboká, nedostižná a s ničím nesrovnatelná milost! Zajisté důstojné Boha! Kdo je takový jako Pán, náš Bůh, jehož trpělivá milost kráčí přes všechny naše těžkosti a dokazuje, že naprosto stačí na naše nejrozmanitější potřeby a mdlobu. „JÁ PÁN“ by vlastně mělo působit, aby navždy přestávala rozumování našich tělesných srdcí. Ale jak těžké bývá umlčet tato rozumování! Ukazují se vždy znovu a znovu, rušíce náš pokoj a činíce nečest Tomu, který se staví před naši duši, dávaje nám čerpat ze Své všeobsáhlé plnosti podle našich potřeb.
Je dobré pamatovat, že máme-li na své straně Pána, pak i naše nedostatky a slabosti se stávají jen příležitostí, aby On mohl viditelně prokazovat Svou milost i Svou dokonalou trpělivost. Kdyby si to Mojžíš uvědomoval, nemusela ho trápit touha po výřečnosti. Apoštol Pavel se naučil říkat: „Nejraději tedy chlubiti se budu nemocemi svými, aby ve mně přebývala moc Kristova. Protož líbost mám v nemocech, v pohaněních, v nedostatcích, v protivenstvích a v úzkostech pro Krista. Neboť když mdlím, tehdy silen jsem.“ (2. Kor. 12,9-10) To je jistě řeč někoho, kdo dosáhl vysokého vzdělání v Kristově škole. Je to zkušenost člověka, který by se příliš netrápil tím, že nemá výřečný jazyk, protože pro jakoukoli možnou potřebu nalézal odpověď v drahé milosti Pána Ježíše Krista.
Znalost této pravdy měla vlastně Mojžíše zbavit jeho ostýchavosti a přílišné bázlivosti. Když ho Pán milostivě ujistil, že bude v jeho ústech, pak to zajisté mělo umlčet otázku souvisící s výřečností. Učinitel lidských úst má jistě všechnu moc naplnit je, kdykoli je to třeba, tou nejpodmanivější výřečností. Pro usuzování víry je něco takového zcela prosté, – ale ubohé, pochybující srdce zpravidla vždy mnohem více počítá s obratným jazykem než s Tím, který jej stvořil. Na první pohled se to může zdát velmi podivné, kdybychom sami i ze zkušenosti neznali, z jakého materiálu je složeno naše vlastní přirozené srdce. Toto srdce je neschopné důvěřovat Bohu. Proto dokonce i u Božího lidu se projevuje takový žalostný nedostatek důvěry v živého Boha, když dovolují, aby je třeba už jen malou měrou ovládala přirozenost.
A tak v tomto dalším oddílku vidíme, že Mojžíš stále ještě něco namítá: „I řekl: Pane, pošli, prosím, toho, kteréhož poslati máš.“ (13. v.) To ve skutečnosti znamenalo, že pro sebe odmítá vysokou poctu – být jediným Hospodinovým poslem Egyptu a Izraeli.
Netřeba snad říkat, že Bohem způsobená pokora je nevýslovná milost. „Pokorou vnitř se ozdobte“ (1. Petra 5,5) je Bohem daný předpis. A pokora je jistě nejhezčím šatem, v kterém se může bídný hříšník ukázat. Ale nelze nazvat pokorou, jestliže někdo odmítá zaujmout místo, které mu udílí Bůh, nebo nechce-li nastoupit cestu, kterou mu Jeho ruka vyznačila. Že to u Mojžíše nebyla žádná pravá pokora, je zřejmé ze skutečnosti, že „rozhněval se velmi Hospodin na Mojžíše“. Neboť co tu nyní vidíme, není ani skutečná pokora, ale překračuje to i mez pouhé slabosti. Dokud chování Mojžíše mělo ráz přílišné bojácnosti, třebaže už i tak zasloužilo pokárání, nezměrná Boží milost ho snášela a vycházela mu vstříc vždy novými ujištěními. Ale jakmile si osobuje jistý druh nevěry a zpozdilosti srdce, přivolává na sebe spravedlivou Hospodinovu nelibost. A tak Mojžíš namísto aby byl jediným nástrojem v díle svědectví a vysvobození, musí se o toto místo dělit s další osobou.
Snad nic nepůsobí takovou nečest Bohu a nám není nebezpečnější než falešná pokora. Odmítáme-li zaujmout místo, které nám Boží milost uděluje, pod záminkou, že nemáme určité schopnosti a kvality, pak to není pokora. Neboť kdybychom uspokojovali svá svědomí tím, že takové schopnosti a kvality máme, považovali bychom se za oprávněné takové místo zaujmout. Jestliže by např. Mojžíš měl takovou míru výřečnosti, jakou považoval za nutnou k splnění své služby, byl by jistě bez otálení ochoten jít. Nyní však se vynořuje otázka, jak mnoho té výřečnosti potřeboval, aby byl vystrojen ke svému poslání.
Odpovědí je: bez Boha by nebyla platná žádná míra lidské výmluvnosti. Ale s Bohem i pouhý koktal by se osvědčil jako zdatný služebník.
Toto je velice praktická pravda. Nevěra není žádná pokora, ale veskrze jen pýcha. Ona odmítá věřit, protože v sobě nenalézá žádný důvod, proč by měla věřit. Proto je pýcha tolik závažnou věcí. Mluví-li Bůh, a já odmítám na základě něčeho v sobě věřit, činím Ho lhářem. (1. Jana 5,10) Oznamuje-li Bůh Svoji lásku a já odmítám věřit, protože si myslím, že pro ni nejsem dost důstojným předmětem, činím Ho lhářem a dávám najevo vrozenou pýchu svého srdce. Už pouhé pomyšlení, že bych si zasloužil něco lepšího než tu nejhlubší jámu v pekle, jen ukazuje, v jak hluboké nevědomosti vězím o svém vlastním stavu i v nevědomosti o Božích požadavcích. A odmítne-li někdo zaujmout místo, které mu přiznává spásu, již mu přináší Boží láska na základě dokonaného Kristova díla, činí Boha lhářem a činí hrubou neúctu oběti kříže. Boží láska plyne volně, sama od sebe. Není způsobena mými zásluhami, nýbrž mojí ubohostí a bídou. Rovněž tu nejde o to, jaké místo si zasluhuji, ale o to, jaké si zasluhuje Kristus. Kristus zaujal na kříži místo hříšníka, aby hříšník mohl spolu s Ním sdílet Jeho místo ve slávě. Kristus dostal to, co zasloužil hříšník, aby hříšník mohl mít účast na slávě, kterou zasluhuje Kristus. Takže naše „já“ je úplně odsunuto, a toto je pravá pokora. Nikdo nemůže být opravdu pokorný, dokud nedosáhl té nebeské stránky kříže – tam ale nalézá život z Boha, Boží spravedlnost a Boží přízeň. Takový člověk navždy skoncoval s sebou a nehledá už v sobě žádnou dobrotu nebo spravedlnost a žije z přebohaté knížecí hojnosti někoho jiného. Je vnitřně, mravně připraven vpadnout v to zvučné volání, jímž bude na věky věků zaznívat obrovská klenba nebes: „Ne nám, Hospodine, ne nám, ale jménu Svému dej čest.“ (Ž. 115,1)
Ale nebylo by vhodné, abychom se ještě déle zdržovali u chyb a nedostatků tak poctěného služebníka, jakým byl Mojžíš, o němž čteme, že byl „věrný v celém domě Jeho, na osvědčení toho, což potom mělo mluveno býti“. (Žid. 3,5) Ale ačkoli bychom při těch chybách neměli prodlévat s pocitem jakési samolibosti, namlouvajíce si, že my bychom si v jeho situaci počínali jinak, přesto bychom si měli z takových věcí brát svaté a nám tolik potřebné naučení, uložené v nich zřejmě pro nás. Měli bychom se na nich učit odsuzovat sebe, více důvěřovat Bohu a odstavovat naše „já“, aby Bůh mohl působit v nás a v náš prospěch. V tom je tajemství pravé síly.
Poznamenali jsme už, že Mojžíš se připravil o důstojenství být jediným Hospodinovým nástrojem v tom slavném díle, které On chtěl právě vykonat. Ale to nebylo vše. „A rozhněvav se velmi Hospodin na Mojžíše, řekl: Zdaliž nemáš Arona bratra svého z pokolení Léví? Vím, že on výmluvný jest; ano aj, sám vyjde v cestu tobě, a vida tebe, radovati se bude v srdci svém. Ty mluviti budeš k němu, a vložíš slova v ústa jeho, a já budu v ústech tvých a v ústech jeho; a naučím vás, co byste měli činiti. A on mluviti bude za tebe k lidu; a bude tobě on za ústa, a ty budeš jemu za Boha. Hůl pak tuto vezmeš v ruku svou, kterouž činiti budeš ta znamení.“ (4,14-17) Toto místo je pravým zlatým dolem velice cenných praktických naučení. Všimli jsme si Mojžíšovy bojácnosti a váhání přes rozmanitá zaslíbení a ujištění, která mu projevila Boží milost. A nyní, ačkoli nezískal na skutečné síle, ačkoli v jedněch ústech nebylo více ráznosti a zdatnosti než v druhých ústech, ačkoli je to nakonec zase jen Mojžíš, jenž má mluvit, třebaže k Aronovi – Mojžíš je připraven jít, když je ujištěn, že bude mít po boku a k spolupráci právě tak ubohého a chatrného smrtelníka, jakým byl sám, zatímco nechtěl jít, když byl vždy znovu a znovu ujišťován, že s ním bude Hospodin.
Milý čtenáři! Zda to není pro nás neklamné zrcadlo, kde ty i já smíme vidět pravý obraz svého srdce? Jistě, býváme pohotovější důvěřovat více komukoli jinému než živému Bohu. Vydáváme se se smělou rozhodností na cestu, cítíme-li mravní podporu a účast stejně ubohého a chatrného smrtelníka jako jsme sami, zatímco kolísáme, váháme a činíme námitky, třebaže máme ujištění, že Pán bude s námi a že síla Jeho všemohoucího ramene nás bude podpírat. To by nás mělo před Ním hluboce pokořovat a měli bychom se snažit lépe Ho znát a proto plněji Mu důvěřovat a chodit pevnějším krokem jako lid, jehož jediným zdrojem pomoci a síly i podílem je On.
Není ovšem pochyb, že je velice cenné, smíme-li se těšit společnosti některého bratra, – „lépeť jest dvěma než jednomu“ (Kaz. 4,9) – ať v práci, v odpočinku, nebo v boji. Když Pán Ježíš vysílal Své učedníky, „poslal je po dvou“. (Lukáš 10,1) Společenství je vždy lepší než osamocenost. Jestliže však naše osobní obeznámenost s Bohem a zakoušení Jeho přítomnosti nejsou takové, abychom, je-li toho třeba, byli schopni jít sami, zjistíme, že přítomnost bratra nám bude málo platná. Zdali není zvláštní, že právě Aron, jehož doprovod se zdál tolik uspokojovat Mojžíše, později zhotovil zlaté tele? (2. M. 32,21) Zajisté, často se stává, že se právě ta osoba, jejíž přítomnost pokládáme za nezbytnou pro zdařilý vývoj a osobní úspěchy, stane později našemu srdci příčinou velikých starostí. Kéž bychom si to vždy uvědomovali!
Mojžíš tedy konečně souhlasí a chce jít. Ale dříve, než je zcela vystrojen k dílu, musí projít jinou hlubokou zkouškou – Boží ruka musí na jeho přirozenost napsat rozsudek smrti. Tam „za pouští“ se naučil mnohým, velice důležitým věcem, ale „na cestě v hospodě“ (24. v.) se má nyní naučit ještě hlubší lekci. Není lehkou věcí být služebníkem Páně. Žádná obvyklá výchova nemůže člověka uzpůsobit pro takové postavení.
Vlastní přirozenost musí být uvedena do smrti a tam držena. „Ale sami v sobě jsme měli rozsudek smrti, a to proto, abychom nedoufali v sebe, nýbrž v Boha, který křísí mrtvé.“ (2. Kor. 1,9 novější př.) Každý služebník, jehož služba má být požehnaná, musí být do jisté míry obeznámen s touto skutečností. Také Mojžíš musil tuto pravdu poznat z vlastní zkušenosti, dříve než byl vnitřně uzpůsoben ke službě. Připravuje se přinést k faraonovým uším ono hluboce vážné poselství: „Toto praví Hospodin; Syn Můj, prvorozený Můj jest Izrael. I řekl jsem tobě: Propusť syna Mého, ať slouží Mi; a nechtěl jsi ho propustiti. Aj, já zabiji syna tvého, prvorozeného tvého.“ (22-23. v.) Takové mělo být jeho poselství faraonovi – poselství smrti, poselství soudu. Současně v téže době však jeho poselství bylo Izraeli poselstvím života a spasení. Ale pamatujme vždy, že ten muž, který má mluvit na Božím místě o smrti a soudu, o životě a spasení, musí dříve, než to může činit, sám porozumět těmto pravdám a na vlastní duši zakusit jejich moc. Tak tomu tedy bylo i s Mojžíšem. Viděli jsme ho již na samém počátku obrazně na místě smrti. Ale to bylo něco úplně jiného, než když zde má sám na své vlastní osobě zakusit smrt. Proto čteme: „I stalo se, když byl Mojžíš na cestě v hospodě, že se obořil na něj Hospodin, a hledal ho usmrtiti. Tedy vzala Zefora nůž ostrý, a obřezala neobřízku syna svého, kteroužto vrhla k nohám jeho, řkuci: Zajisté ženich krví jsi mi. I nechal ho. Ona pak nazvala ho tehdáž ženichem krví pro obřezání.“ (24-26. v.) Tento oddílek nás uvádí do hlubokého tajemství v Mojžíšově osobním a domácím životě. Je naprosto jasné, že srdce Zefory se až dosud zdráhalo použít nůž a uplatnit ho na to, co bylo opředeno láskou a city její přirozenosti. Vyhýbala se onomu znamení, jímž muselo být označeno tělo hříchu každého příslušníka Božího Izraele. Ne-uvědomovala si, že její svazek s Mojžíšem v sobě zahrnoval smrt přirozenosti. Couvala před křížem. To bylo naprosto přirozené. Ale Mojžíš jí v té věci povoloval. A to nám objasňuje onen tajuplný výjev „v hospodě“. Bude-li se Zefora zdráhat obřezat svého syna, Hospodin vztáhne ruku na jejího muže, a bude-li chtít Mojžíš šetřit city své manželky, Hospodin ho bude „hledat usmrtit“. Na přirozenost musí být napsán rozsudek smrti. Budeme-li se tomu chtít nějak vyhnout, setkáme se s tím jinak.
Poznamenali jsme už, že Zefora je poučným, krásným obrazem Církve. Byla spjata s Mojžíšem v době jeho zavržení. A z právě citovaného místa se učíme, že Církev je povolána znát Krista jako Toho, s Nímž je spjata „krví“. Je její výsadou pít z Jeho kalicha, a být pokřtěna Jeho křtem. Jsouc s Ním ukřižována, je připodobněna Jeho smrti: aby mrtvila své údy, jež jsou na zemi, aby každodenně brala na sebe kříž a následovala Ho. Její spojení s Kristem je založeno na krvi, a zjevování moci tohoto svazku s sebou nutně nese smrt přirozenosti. „A v Něm jste doplněni, kterýž jest hlava všeho knížatstva i mocnosti, v Němž i obřezáni jste obřezáním ne rukou učiněným, svlékše tělo hříchů skrze obřezání Kristovo, pohřbeni jsouce s Ním skrze křest, skrze nějž i spolu s Ním z mrtvých vstali jste skrze víru, kteráž jest mocné dílo Boží, kterýž vzkřísil Jej z mrtvých.“ (Kol. 2,10-12)
Takové je učení o místě Církve s Kristem, – učení plné největších výsad pro Církev i pro každý její úd. Nalézáme tu slovem vše: dokonalé odpuštění hříchů, Boží spravedlnost, plné přijetí, věčnou bezpečnost, plné obecenství s Kristem v celé Jeho slávě. „V Něm jste dokonáni.“ V tom je zajisté zahrnuto vše. Mohlo by být ještě něco přidáno takovému, kdo je „dokonán“? Mohla by to být „filosofie“, „moudrost světa“, „lidské podání“, „živly světa“, „pokrmy, nápoje, svátky, novměsíce nebo soboty“? (Srov. Kol. 2,8 a 2,16) „Nedotýkej se“ toho, „neokoušej“ ono, „neobírej se“ tím, „přikázání a učení lidská“, „dny a měsíce, časy i léta“ (Kol. 2,21-22; Gal. 4,10) – mohla by některá z těch věcí anebo všechny dohromady přidat byť jen tečku tomu, o němž Bůh prohlašuje, že je „dokonán“? Stejně tak bychom se mohli tázat, zda po skončení oněch šesti dní, kdy Bůh dokonal slavné dílo stvoření, se člověk mohl odvážit vztáhnout ruku a posledním dotykem dokonat to, o čem Bůh prohlásil, že to bylo „velmi dobré“?
Nesmíme ovšem nikdy pohlížet na stav dokonanosti jako na něco, čeho máme teprve dosáhnout, – jako na něco, k čemu jsme dosud nedošli a oč musíme všemožně usilovat, o čem si nemůžeme být jisti, že to máme, dokud nebudeme ležet na smrtelném loži, anebo stát před soudnou stolicí Krista. Tato dokonanost patří i tomu nejslabšímu, nejnezkušenějšímu, nejméně vzdělanému Božímu dítěti. I ten nejslabší svatý je zahrnut v onom apoštolském „vy“. Všechen Boží lid je „dokonán“ v Kristu. Apoštol neříká: budete, ani: možná budete, nebo: doufejte, že budete, popřípadě: proste, abyste mohli být. Nikoli, apoštol skrze Ducha Svatého naprosto jasně a jednoznačně tvrdí: „v Něm jste dokonáni.“ To je správné křesťanovo východisko. Jestliže tedy člověk to, co Bůh určil za východisko, učiní svým cílem, bude vše zkřiveno a převráceno.
Ale teď se někdo zeptá: cožpak nemáme žádný hřích, žádné chyby, žádnou nedokonalost? Zcela určitě! „Pakli díme, že hříchu nemáme, sami se svodíme, a pravdy v nás není.“ (1. Jana 1,8) Máme hřích v sobě, ale nemáme žádný hřích na sobě. A dále naše postavení není už v našem „já“, nýbrž v Kristu. Ano, „v Něm“ jsme „dokonáni“. Bůh vidí věřícího v Kristu, s Kristem a jako Krista. Takové je jeho neproměnné, věčné postavení. „Tělo hříchu“ je „svlečeno v obřezání Krista“. Věřící není v těle, třebaže tělo je ještě v něm. Je spojen s Kristem v moci nového a nikdy nekončícího života a tento život je nerozlučně spjat s Boží spravedlností; v ní věřící stojí před Bohem. Pán Ježíš odstranil všechno, co bylo proti věřícímu a přivedl ho do Boží blízkosti, do téže přízně, jíž se těší sám. Slovem: Kristus je jeho spravedlností. Tím je jakákoli otázka vyřízena, každá námitka zodpovězena, každá pochybnost umlčena. „I ten, kterýž posvěcuje, i ti, kteříž posvěceni bývají, z jednoho jsou všickni.“ (Žid. 2,11)
Uvedené pořadí pravd vyplynulo z hluboce zajímavého obrazu ukázaného nám ve svazku Mojžíše se Zeforou. Rozloučíme se na čas s oním místem „za pouští“, i když se nechceme rozloučit s jeho hlubokými naučeními a svatými zážitky, tak důležitými pro každého Kristova služebníka a pro každého posla živého Boha. Každý, kdo chce být zdatným služebníkem – ať už v důležitém díle evangelizace nebo v rozmanitých službách Božího domu, jenž je Církev – si musí hluboce vštípit naučení, která dostal Mojžíš na úpatí hory Oréb a „na cestě v hospodě“.
Kdyby byly tyto věci náležitě uskutečňovány, neměli bychom tak mnoho běžících, kteří nebyli posláni, tak mnoho těch, kdo se ženou na pole služby, k níž nikdy nebyli určeni. Kéž by se každý, kdo povstává, aby kázal, učil, napomínal, anebo vůbec aby nějak sloužil, opravdu vážně přesvědčil, zda ho vystrojil, vyučil a poslal Bůh. Není-li tomu tak, nebude jeho dílo ani Bohem uznáno, ani nebude lidem k požehnání, a čím dříve přestane, tím lépe pro něho samého i pro ty, jimž ukládal těžkou povinnost ho poslouchat. Ani lidmi zřízená, ani samozvolená služba se nikdy nehodí pro svatá místa Boží Církve. Všichni musí být Bohem vystrojeni, vyučeni a vysláni.
„Řekl také Hospodin Aronovi: Jdi vstříc Mojžíšovi na poušť. I šel a potkal se s ním na hoře Boží, a políbil ho. A vypravoval Mojžíš Aronovi všecka slova Hospodinova, kterýž ho poslal, i o všech znameních, kteráž přikázal jemu.“ (27-28. v.) Jak krásný je to výjev – výjev bratrské lásky a spojení, výjev, který je v příkrém rozporu k různým výjevům, k nimž později došlo v životě obou těchto mužů na poušti. Čtyřicet let pobytu na poušti jistě působí veliké změny u lidí i u věcí. Přesto, jak je vzácné prodlévat u nejprvnějších dnů v životě některého křesťana, dříve než tvrdé skutečnosti života na poušti nějak zarazí proud vroucích, šlechetných srdečných citů – dříve než klam, zkaženost a pokrytectví téměř vysuší zdroje srdečné důvěry a vystaví celou bytost mrazícím účinkům podezíravosti.
A že k takovým výsledkům v řadě případů i po letech zkušenosti došlo, je, žel, až příliš pravdivé. Šťasten je každý, komu byly otevřeny oči, aby viděl lidskou přirozenost v jasnějším světle, než jaké poskytuje tento svět; a přesto smí sloužit svému pokolení s mocí té milosti, která proudí z Božího srdce. Kdopak kdy poznal hlubiny a zákoutí lidského srdce tak, jak je zná Ježíš? „On znal všecky. Aniž potřeboval, aby kdo svědectví vydával o člověku; neboť On věděl, co by bylo v člověku.“ (Jan 2,24-25) Znal člověka tak dobře, že se mu nemohl svěřit. Nemohl potvrzovat vyznání člověka ani schvalovat jeho nároky. A přece, kdo byl tak plný milosti a dobroty jako On? Kdo tak milující, tak citlivý, tak soucitný, kdo měl tak hlubokou účast? Se srdcem, které rozumělo všemu, měl dokonalé pochopení, účast a cítění pro každého. Ačkoli dokonale znal ničemnost lidského srdce, nezpůsobilo to nikterak, že potřeby lidí mu byly cizí. „Chodil dobře čině.“ Proč? Bylo to snad proto, že se domníval, že všichni, kdo Ho obklopovali, to mysleli opravdově? Nikoli, ale protože „Bůh s Ním byl“. (Skut. 10,38) Toto je náš příklad. Řiďme se jím, i když přitom budeme nuceni šlapat po svém „já“ na každém kroku cesty.
Kdo by toužil po takové moudrosti, přirozené známosti a zkušenosti, která přivádí lidi jen k tomu, že se skrývají v ohradách bezcitného sobectví, odkud hledí na každého člověka temným podezíravým pohledem? Jistěže takový výsledek by nikdy nemohl plynout z té nebeské, dobré přirozenosti. Bůh udílí moudrost. Ale není to moudrost, která zamyká srdce před každým úpěnlivým voláním lidské potřeby a bídy. Bůh dává známost přirozenosti. Ale není to známost, která působí, abychom se honili se sobeckou chtivostí za tím, o čem mylně tvrdíme, že to je „naše“. Bůh dává zkušenost. Ale není to zkušenost, která vede k podezírání kohokoli jiného jenom ne sebe. Jestliže se ubírám v Ježíšových šlépějích, jestliže mnou proniká a na mně se pak projevuje Jeho mysl, jestliže mohu říci: „Mně zajisté živu býti jest Kristus“ (Filip. 1,21), pak třebaže chodím tímto světem a vím, co je svět, třebaže potkávám lidi a vím, co od nich mohu čekat, zjevuji uprostřed toho všeho Kristovu milost. Vše, co mne přivádí do pohybu a vede k činům, i všechny podněty, které na mne působí – všechno to je nahoře, tam, kde je On, který „včera i dnes tentýž jest, i na věky.“ (Žid. 13,8) To podpíralo srdce toho milého a poctěného služebníka, jehož příběh, ačkoli tak dávný, nám už poskytl tolik hlubokých a důkladných naučení. To ho provádělo těžce zkušujícími a měnícími se scénami v jeho životě na poušti. A smíme docela dobře tvrdit, že nakonec i po čtyřiceti letech zkoušek a bojů Mojžíš mohl, stoje na hoře Hor, obejmout svého bratra stejně vřele, jako když se poprvé setkali „na hoře Boží“. Ovšemže obě ty příležitosti se navzájem velice lišily. Na „hoře Boží“ se setkali a objali, a zahájili společně práci, k níž je Bůh určil a vyslal. Na „hoře Hor“ se setkali na Hospodinův příkaz, aby Mojžíš sňal se svého bratra jeho kněžská roucha a viděl ho, jak je připojen k otcům pro přestoupení, jehož se rovněž sám zúčastnil. (Jak je to slavnostně vážné! Jak vážně to k nám mluví!) Okolnosti se mění; lidé se mohou od sebe odvracet, ale u Boha „není proměnění, ani pro obrácení se jinam zastínění“. (Jak. 1,17)
„Tedy šel Mojžíš s Aronem, a shromáždili všecky starší synů izraelských. I mluvil Aron všecka slova, kteráž byl mluvil Hospodin k Mojžíšovi, a činil znamení před očima lidu. A uvěřil lid, když uslyšeli, že navštívil Hospodin syny izraelské, a že viděl soužení jejich. A sklonivše se, poklonu učinili.“ (29-31. v.) Když Bůh působí, musí jít z cesty jakákoli překážka. Mojžíš řekl: „Aj, neuvěří mi.“ Ale nešlo o to, zda uvěří jemu, nýbrž zda uvěří Bohu. Je-li člověk schopen dívat se na sebe jen jako na Božího posla, nebude jej zneklidňovat, jak bude jeho poselství přijato. Nesmí si dát vzít nic ze své citlivé, láskyplné péče o ty, k nimž mluví. Právě naopak. Chrání ho to před přílišnou úzkostlivostí mysli, která může vést jen k tomu, že nebude schopen k tichému, důstojnému, pevnému a stálému svědectví. Boží posel by si měl vždy být vědom toho, čí poselství nese. Když se Zachariáš otázal anděla: „Po čem to poznám?“, byl snad anděl takovou otázkou zneklidněn? Ani trochu. Jeho klidnou, důstojnou odpovědí bylo: „Jáť jsem Gabriel, kterýž stojím před obličejem Božím, a poslán jsem, abych mluvil s tebou, a tyto věci veselé tobě zvěstoval.“ (Luk. 1,18-19) Anděl stojí před pochybujícím smrtelníkem s plným a pevným vědomím o důstojenství svěřeného poselství. Je to, jakoby chtěl říci: „Jak můžeš pochybovat, právě když byl vyslán jeden posel ze svatyně Velebnosti na výsostech?“ Tak by se měl každý Boží posel ubírat cestou vpřed a s takovou myslí vyřizovat své poselství.