Různé způsoby vidění mají v této kapitole velký význam. Nalézáme nejprve Elizea, vidoucího, jehož oči nepotřebovaly být otevřeny, aby viděly Hospodinovo vojsko. Potom jeho služebníka, ovládaného starostmi o viditelné věci, který potřeboval prorokovo zprostředkování, aby byl uklidněn viděním neviditelných věcí. Dále se setkáváme s vojskem Syrských, které je dvakrát slepé, protože se domnívá že vidí, a je přitom ponořeno do úplné noci; potom totéž vojsko, které nakonec vidí svůj osud pod Božím soudem, ale má zároveň otevřené oči pro to, aby zasedlo k „velké hostině“ milosti. Nakonec nalézáme krále Izraele, cizího Božím myšlenkám, který si myslí, že vidí, a jehož „hřích zůstává“ (Jan 9,41). Je to smutný představitel Izraele, nepřátelského Kristu, který stále více zraje pro soud.