Veškerá Boží přízeň za vlády Joziáše, požehnání a radost, kterými Hospodin naplnil srdce lidu, nemají žádný výsledek pro nástupce tohoto krále. Joachaz, vyvolený lidem a prohlášený za krále na místo svého otce, „činil to, což jest zlého před očima Hospodinovýma, všecko tak, jak činili otcové jeho“ (v. 32). Není ve spojení s Joziášem, nýbrž se svými nevěřícími a modlářskými otci. Nepatří k linii víry. Není možné mít za otce Joziáše nebo Abrahama, aniž bychom nepřinášeli ovoce hodné pokání. Nyní byla sekera přiložena ke kořeni stromu, království leželo v posledních křečích, aby bylo konečně od Judy odťato. Matky, vzešlé z Božího lidu, jsou nyní bez vlivu buď proto, že už tu nejsou uši, které by jim naslouchaly, nebo proto, že se samy podílejí na zkáze. Chamutal, manželka Joziášova a matka Joachazova, byla dcerou Jeremiáše z Lebna a zřejmě pocházela z kněžského rodu. (Srov. s Joz. 21,13.) Její syn vládl pouhé tři měsíce, a přesto si našel čas, aby páchal zlo a svým chováním vůči Bohu odporoval tomu, co Joziáš ustanovil. Faraon Nécho se mu pomstil za odpor Joziáše, který pošetile podporoval Asyrské, když chtěl zabránit postupu egyptské armády. Spoután řetězy, je Joachaz odveden do Egypta, a tam umírá. Faraon vůbec nebral ohled na toto lidem ustanovené kralování. Jeremiáš o něm prorokuje: „Neplačte mrtvého, aniž ho litujte, ale ustavičně plačte příčinou toho, který odchází, neboť se nenavrátí více, aby pohleděl na zemi, v níž se narodil. Nebo takto praví Hospodin o Sallumovi26, synu Joziáše, krále Judského, který kraluje místo Joziáše otce svého: Když vyjde z místa tohoto, nenavrátí se sem více, ale tam v tom místě, kam jej zastěhují, umře, a tak země této neuzří více.“ (Jer. 22,10-12) Nécho vzal Eliakima, syna Joziášova, a ustanovil ho „na místo Joziáše, otce jeho“ a změnil mu jméno na Joakim. Ten se stává služebníkem a poplatníkem krále Egypta a dává faraonovi zlato a stříbro, které vybral od lidu (v. 35).
Pro Joakimovu matku platí totéž, co pro matku Joachazovu. Jmenovala se Zebuda a byla dcera Pedaiova z Ruma, které bylo (pravděpodobně) jedním z judských měst. Joakim, který byl nejprve faraonovým poplatníkem, se pak stal poplatníkem Nabuchodonozora, jehož vláda začala ve čtvrtém roce vlády Joakima. Hospodinova varování mu dává Jeremiáš (Jer. 22,13-19) a další proroci, ale nikdo jim nenaslouchá. Usmrtí proroka Uriáše, který prorokoval proti Jeruzalému a proti Judovi, pak ale, protože mu tváří v tvář královým vražedným plánům chyběla víra, uprchl do Egypta (Jer. 26,20-23). Také Jeremiáš čelí stejným nebezpečím, ale tento Boží muž spoléhá na Hospodinovo slovo: „Nebo aj, já postavuji tě jako sloup železný, a jako zdi měděné proti vší této zemi, proti králům Judským, proti knížatům jejím, proti kněžím jejím, a lidu země této. Kteří bojovati budou proti tobě, ale neodolají proti tobě. Nebo já jsem s tebou, praví Hospodin, abych tě vysvobozoval.“ (Jer. 1,18.19; viz také kap. 6,27; 15,20.21)
Hospodin nad ním bdí podle tohoto slova. Když se například král ve své nevěře poté, co rozřezal nožem a hodil do ohně svitek Jeremiášova proroctví, ještě snaží zmocnit se proroka a jeho věrného druha Bárucha, je nám řečeno, že „skryl je Hospodin“ (Jer. 36,23-26).
Jeremiáš začal prorokovat od třináctého roku vlády věrného Joziáše, kdy se lid ještě těšil z blahobytu, který mu způsobila králova věrnost, ale lid neposlouchal. Tehdy prorok oznámil 70 let trvající zajetí pod jhem Babylonu (Jer. 25,11), dále osud všech národů, do jejichž čela postavil Jeruzalém, který postavil na roveň modlářským národům, a nakonec osud samotného Babylonu (Jer. 25,17-29). Tento výčet dává porozumět tomu, co byla univerzální monarchie, uvedená Babylonem, jakkoli krátká byla jeho nadvláda ve srovnání s dlouhou asyrskou nadvládou; ale Asýrie nikdy nevytvořila kompaktní, pevné a všeobecně uznávané království, jako bylo babylonské.
Když Joakim změnil pána, neměl nic spěšnějšího k činění než vzbouřit se proti Nabuchodonozorovi. Poté, co se jeho země už částečně stala kořistí všech jeho sousedů (24,2), tento panovník proti němu vytáhl a spoutal ho bronzovými okovy, aby ho odvedl do Babylonu (2. Par. 36,6). Od Jeremiáše se dozvídáme, co o něm Hospodin řekl: „Takto praví Hospodin o Joakimovi, králi Judském: Nebude míti, kdo by seděl na stolici Davidově, a tělo jeho mrtvé bude vyvrženo na horko ve dne a na mráz v noci.“ (Jer. 36,30)
„A jistě podle řeči Hospodinovy to se dálo proti Judovi, aby jej zavrhl od tváři své pro hříchy Manassesovy, vedle toho všeho, což byl činil, ano i pro krev nevinnou, kterou vylil, naplniv Jeruzalém krví nevinnou, čehož nechtěl Hospodin prominouti.“ (kap. 24,3-4) Od doby Manassesovy vyšlo od Hospodina neodvolatelné rozhodnutí; ale jeho vykonání by bylo, jako u Joziáše, tak i u jeho následovníků zadrženo, kdyby jen chtěli slyšet (Jer. 25,1-11). Pro tento závěrečný soud byly dvě příčiny: modlářství a nevinná krev; a Joakim, stejně jako Manasses, podle možnosti prolévali tuto krev v Jeruzalémě, který zabíjel své proroky a kamenoval ty, kteří k němu byli posíláni.
„Král pak Egyptský nikdy více nevytáhl ze země své; nebo král Babylonský pobral od řeky Egyptské až k řece Eufraten všecko, cožkoli měl král Egyptský.“ (kap. 24,7)
Joachin, jinak Koniáš, pokračuje ve stopách svého otce. Jeho matkou byla Nechusta, dcera Elnatana z Jeruzaléma. Zdá se být stále zřejmější, že matky těchto posledních králů, stejně jako jejich synové, zapomněly na Hospodina. Za dnů Koniáše oblehli Nabuchodonozorovi služebníci Jeruzalém. Sám tento velký král pak přichází, aby se obléhání osobně zúčastnil. Joachin se mu vzdal. Je odveden do zajetí do Babylonu i se svou matkou podle Jeremiášova proroctví: „Živ jsem já, dí Hospodin, že byť pak byl Koniáš, syn Joakima, krále Judského, prstenem pečetním na mé ruce pravé, však tě i odtud strhnu. A vydám tě v ruku těch, kteří hledají bezživotí tvého, a v ruku těch, jejichž ty se obličeje lekáš, totiž v ruku Nabuchodonozora, krále Babylonského, a v ruku Kaldejských. A hodím tebou i matkou tvou, která tě porodila, do země cizí, tam, kde jste se nezrodili, a tam zemřete. Do země pak, po níž toužiti budete, abyste se navrátili tam, tam se nenavrátíte. Zdaliž modlou ničemnou, kteráž roztřískána bývá, bude muž tento Koniáš? Zdali nádobou, v níž není žádné líbosti? Proč vyházíni byli on i símě jeho, a uvrženi do země, o níž nevědí? Ó země, země, země, slyš slovo Hospodinovo. Takto praví Hospodin: Zapište to, že muž tento bez dětí bude, a že se jemu nepovede šťastně za dnů jeho. Anobrž nepovede se šťastně i tomu muži, který by z semene jeho seděl na stolici Davidově, a panoval ještě nad Judou.“ (Jer. 22,24-30)
Všechny poklady krále a chrámu byly odneseny do hlavního města Kaldejských a všechen lid, urozený i tělesně zdatný, válečníci, knížata a řemeslníci, byl odveden do zajetí. „Žádného nezanechal, kromě chatrných lidí země.“ (v. 13-16)
V návaznosti na toto odvedení viděl Jeremiáš v jednom vidění dva koše fíků, které byly postaveny před Hospodinovým chrámem (Jer. 24) jako jediným místem, kde bylo možné ocenit skutečný stav lidu. Jeden z těchto košů byl v Božích očích naplněn velmi dobrými fíky, jako byly rané fíky, druhý velmi špatnými fíky. To, co lidé viděli, byl přesný opak toho, co Bůh zjevil Jeremiášovi. Pro svět byly dobrými fíky lidé, kteří zůstali v Jeruzalémě pod Sedechiášem, pro Boží srdce ti, kteří byli z Judska odvedeni. Jejich dobrota měla svůj důvod v tom, že kvůli své nepravosti vytrpěli Boží soud. Tatáž zásada platí i pro nás; jen s tím rozdílem, že jsme, díky Bohu, podstoupili soud v Osobě Krista, odsouzeného na kříži místo nás. Protože rozsudek byl vykonán, mohl Bůh pohlížet příznivě na ty, kteří byli jeho předmětem. „Obrátím zajisté oči své k nim k dobrému, a přivedu je zase do země této, kdežto vzdělám je, a nezkazím, štípím je, a nevyplením.“ (Jer. 24,6) Mohl je navždy uvést do Své přítomnosti. K tomu je zapotřebí dokonalost, a právě v tomto charakteru Pán viděl tento ubohý zajatý ostatek. Tak je tomu i s námi: v moci Kristova soudu nás Bůh vidí dokonalé v Něm, jakkoli jsme sami v sobě ubozí.
Hospodin ohlašuje obnovu lidu: „A přivedu je zase do země této.“ Zároveň ale prohlašuje, že jim v budoucnosti dá před Sebou mravní dokonalost, výsledek nové smlouvy, v níž bude všechno pocházet od Něho. On sám bude jejím původcem; bude to smlouva milosti, ne smlouva zodpovědnosti. „Nebo dám jim srdce, aby znali mne … I budou mým lidem, a já budu jejich Bohem, když se obrátí ke mně celým srdcem svým.“ (v. 7)
„Fíky zlé, kterýchž nelze jísti pro trpkost“ (v. 8) a s nimiž sám Bůh nemůže nic dělat, jsou ti, kteří neprodělali první soud pod Joachinem a budou muset podstoupit druhý soud, tentokrát definitivní. Zatímco Bůh prohlašoval, že je vše ztraceno, oni důvěřovali sami sobě a chlubili se, že jsou představitelé Božího lidu. Egyptská země, obraz světa pod vládou Satana, jim dobře vyhovovala. Místo toho, aby přijali Boží rozsudek, vzbouřili se proti Němu, jak to uvidíme v historii Sedechiáše.
Uprostřed zkázy Bůh otevíral Svému lidu dveře naděje, a právě z těch odvedených chtěl v ustanovený čas vzbudit ostatek, jádro budoucího Izraele, nad nímž bude vládnout Král spravedlnosti, Hospodinův Pomazaný, poté, co všichni Davidovi synové ve své odpovědnosti zcela selhali. Jeremiášova slova o konci zpustošení Jeruzaléma později utěšila a posílila Danielovo srdce, když se babylonské zajetí chýlilo ke konci (Dan. 9,1-3). S týmiž slovy útěchy pro lid zajatý pod Joachinem se setkáváme v Ezechielovi: „Tedy stalo se slovo Hospodinovo ke mně, řkoucí: Synu člověčí, bratři tvoji, bratři tvoji, příbuzní tvoji, a všechen dům Izraelský, všechen dům, kterýmž říkali obyvatelé Jeruzalémští: Daleko zajděte od Hospodina, nám jest dána země tato v dědictví. Protož rci: Takto praví Panovník Hospodin: Ačkoli daleko zahnal jsem je mezi národy, a ačkoli rozptýlil jsem je do zemí, však budu jim svatyní i za ten malý čas v zemích těch, do kterých přijdou. Protož rci: Takto praví Panovník Hospodin: Shromáždím vás z národů a seberu vás z zemí, do kterýchž rozptýleni jste, a dám vám zemi Izraelskou. I vejdou tam, a vyvrhnou všecky mrzkosti její, i všecky ohavnosti její z ní. Nebo dám jim srdce jedno, a Ducha nového dám do vnitřností vašich, a odejmu srdce kamenné z těla jejich, a dám jim srdce masité, aby v ustanoveních mých chodili, a soudů mých ostříhali, a činili je. I budou lidem mým, a já budu jejich Bohem.“ (Ezech. 11,14-20)
Zmiňme se také o události, týkající se Joachina, o níž podává zprávu Jeremiáš (kap. 28) a která se odehrála za Sedechiáše. Chananiáš, syn Azurův, prorok, jako byli mnozí v oněch dnech, prorokoval před Jeremiášem v Hospodinově domě. Podle něho mělo být po dvou letech zlomeno jho krále Babylonu, které Jeremiáš nosil na krku jako symbol před vším lidem. Po uplynutí dvou let měli být ti, kteří byli odvedeni z Judy pod Joachinem, přivedeni zpět do Jeruzaléma, a posvátné nádoby měly být vráceny do Hospodinova domu. Nato zlomil jho, které prorok nosil. Udělal to, co udělala knížata, když radila těm, kdo byli odvedeni, aby nestavěli domy, proti tomu, co jim řekl Jeremiáš (Ezech. 11,3). Pak přichází Hospodinovo slovo k Jeremiášovi: Dřevěné jho, které Chananiáš zlomil, se mělo stát železným jhem na všech národech a falešný prorok byl odsouzen k smrti, protože „mluvil o vzpouře proti Hospodinu“ (Jer. 28,16 – přel.). Dva měsíce po jeho proroctví byl Boží rozsudek vykonán.
Tento malý výjev nám ukazuje city lidu a jejich vůdců uprostřed Božích soudů. Tyto soudy vůbec nepřijali a nepodřídili se jim. Jejich národní hrdost nesnesla pokoření; ani oni, ani jejich král se neobrátili k Bohu, aby hledali Jeho vůli.
A tak jsme měli po celou dobu příležitost slyšet od proroků, že srdce lidu bylo beznadějně zlé a že jeho stav nutně volal po Božím soudu.
Tak jako bylo nutné přijmout rozsudek, bylo nutné jej trpělivě snášet až do skončení 70 let, určených Hospodinem. Proto Jeremiáš píše těm, kdo byli převedeni pod Jekoniášem (Joachinem): „Stavějte domy, a osazujte se, štěpujte také štěpnice, a jezte ovoce jejich. Pojímejte ženy, a ploďte syny i dcery, dávejte také synům svým ženy, dcery též své dávejte za muže, ať rodí syny a dcery; množte se tam, a nebeřte umenšení. A hledejte pokoje města toho, do kterého jsem zastěhoval vás, a modlívejte se za ně Hospodinu; nebo v pokoji jeho budete míti pokoj.“ (Jer. 29,5-7) V určený čas mělo dojít k obnovení, „nebo já nejlépe znám myšlení, která myslím o vás, dí Hospodin, myšlení o pokoji, a ne o trápení, abych učinil vašemu očekávání konec přežádostivý.“ (Jer. 29,11)
Sedechiáš byl Joachinův strýc a byl dosazen babylonským králem, který změnil jeho jméno z Mataniáše na Sedechiáš. Jeho matka Chamutal byla dcerou z Judy; nebudeme ohledně toho opakovat poznámky, které již byly učiněny předtím.
Když Nabuchodonozor ustanovil Sedechiáše, očekával, že bude mít krále, který na něm bude závislý a který nebude podněcovat nové vzpoury. Dva Sedechiášovi předchůdci přinutili babylonského krále, aby proti Jeruzalému podnikl dvě výpravy. Chtěl nyní mít pokoj s tímto pyšným a neklidným národem, který byl podřízen jeho žezlu. Prorok Ezechiel (kap. 17) popisuje v podobenství Nabuchodonozorovu politiku a zásady. Velký babylonský orel utrhl Joachina, nejvyššího z mladých výhonků cedru Libánu, a odnesl ho do Babylonu. Potom vzal něco ze semene země (Sedechiáše) a zasadil jej jako vrbu u velkých vod. Stala se z ní vinná réva, která se rozpínala, ale ne do výšky, protože babylonský král chtěl mít v Judsku pod svou nadvládou pokořené království. Tato réva se obrátila k jinému velkému orlu, egyptskému Faraonovi, místo aby zůstala podřízena prvnímu. Bůh skrze proroka oznamuje, co z toho vzejde.
„Zprotivil se Sedechiáš králi babylonskému.“ (2. Král. 24,20) To byl v Hospodinových očích hanebný skutek a svatokrádež, a to i proto, že Nabucho-donozor ho „přísahou zavázal skrze Boha“ (2. Par. 36,13). A Ezechiel 17,13 nám říká, že „učiniv s ním smlouvu, přísahou jej zavázal“. Tak tento král přidal ke všem svým ostatním přestupkům porušení přísahy, kterou učinil v Hospodinovu jménu před modlářskými národy, a tak před nimi dokázal, že nemá žádnou úctu k Bohu, o němž tvrdil, že Mu patří. Paralipomenon zaznamenávají čtyři příčiny odsouzení tohoto krále. Činil to, co je zlé v Hospodinových očích. Nepokořil se před prorokem Jeremiášem, který k němu mluvil jménem Hospodina; to je vzpoura proti slovu a Duchu Božímu. Vzbouřil se proti Nabuchodonozorovi, který ho zavázal přísahou skrze Boha. Zatvrdil svou šíji a zatvrdil své srdce, aby se nevrátil k Hospodinu (2. Par. 36,12-13). Pokud jde o první bod, který je tak často opakován u posledních judských králů, není nám řečeno o těch, kteří bezprostředně předcházeli Sedechiášovi, že jejich modlářství by bylo tak křiklavé jako modlářství Manassesovo; nebo nám alespoň nejsou sděleny podrobnosti, ale o Sedechiášovi jsme nejprve informováni z Paralipomenon (2. Par. 36,13-14), kde je nám řečeno, že se všemi vůdci lidu „poskvrnili domu Hospodinova, jehož byl posvětil v Jeruzalémě“; a prorok Ezechiel nám ve svém vidění (kap. 8) podává podrobnosti o těchto ohavnostech: „Modla k horlivosti /žárlivosti/“, Manassesem zřízená Aštarta, „k zuřivosti /žárlivosti/ popouzející“ Hospodina, byla u vchodu do chrámu. Uvnitř nádvoří, v „obrazárnách“, se nacházely všelijaké malované modly, před nimiž izraelští starší pálili kadidlo. U vchodu do severní brány domu seděly ženy, truchlící pro Tammuze (pravděpodobně Adonise). U vchodu do chrámu, mezi síní a oltářem, padali muži tváří k zemi před vycházejícím sluncem. Myšlenky srdcí lidu nebyly o nic lepší. Místo toho, aby uznali, že na ně přichází Boží soud kvůli jejich nevěrnosti, řekli: „Budeme jako jiní národové, jako čeledi jiných zemí, sloužíce dřevu a kameni.“ (Ezech. 20,32) Tentýž prorok nám také představuje mravní stav proroků, kněží a knížat. Všude násilí, znesvěcení, nepoctivý zisk, vydírání a loupeže (Ezech. 22,23-31; srov. též s Jer. 32,30-35).
Sedechiášova vzpoura mohla mít v očích světa přijatelné politické motivy. Stejně jako se to stává dnes, souhlasili s ní všichni, kdo byli netrpěliví vůči babylonskému jhu. Ale toto jho bylo podle Boha a Hospodin je viditelně vyhlásil skrze Svého proroka Jeremiáše, který procházel městem a měl na krku dřevěné jho. Judský král to měl vědět a pamatovat si to, kdyby jen měl sebemenší zájem sloužit Hospodinu. Ale tento muž, tak statečný ve své vzpouře, byl v jádru plný strachu, bál se, aby se nezkompromitoval před knížaty svého lidu. Není pochyb o tom, že ho v jeho činnosti podporovaly okolní národy, jak vidíme v Jer. 27,3, kde králové Moábský a Idumejský, král synů Ammon, králové Týru a Sidonu vyslali své posly, aby ho povzbudili, aby s nimi setřásl jho Babylonu. Judští vůdcové byli stejného smýšlení a ve svých myšlenkách odporu se nechali podporovat proroky, kteří používali svůj dar k tomu, aby sváděli lid na cestu vzpoury proti Hospodinu (Jer. 27,12-22).
Chápeme hněv Nabuchodonozora, který se třikrát, v bezprostředně po sobě jdoucích vládách, musel obrátit proti Jeruzalému, aby ho oblehl, a rozhněvání tohoto despoty, jemuž bylo všechno podřízeno od Boha (Hospodin mu to otevřeně oznámil – Dan. 2,37-38), když viděl, že je zneuznán a potupen malým a sníženým obyvatelstvem izraelského království. Nemeškal a rozhodl se vzpouru potrestat. Ezechiel popisuje, jak si není jistý vykonáním své pomsty: Začne s Rabbat synů Ammonitských, nebo s Jeruzalémem? Praktikuje věštění, aby to zjistil. Hospodinova ruka, aniž by si toho byl vědom, ho vede proti Judovi. „Sejmi tu čepici, a svrz tu korunu! … Zmotanou /svrženou/, zmotanou, zmotanou učiním ji. “ (Ezech. 21,21-27 /26-32/)
Nabuchodonozor vybudoval kolem Jeruzaléma opevnění a zahájil obléhání, které trvalo asi osm měsíců. Hladomor ve městě se zesiluje podle Jeremiášových slov: „Aj způsobím to, že žráti budou maso synů svých a maso dcer svých, tolikéž jeden každý maso bližního svého žráti bude, v obležení a v soužení, kterýmiž souží je nepřátelé jejich, a ti, kteří hledají bezživotí jejich.“ (Jer. 19,9) Po celou tu dobu, navzdory nesčetným nebezpečím, která mu hrozila, se Jeremiáš pevně drží Hospodina podle Jeho slova: „Nebo jsem tě postavil proti lidu tomuto jako zeď měděnou pevnou. Kteří bojovati budou proti tobě, ale neodolají tobě; nebo já jsem s tebou, abych tě vysvobozoval a vytrhoval, dí Hospodin. Vytrhnu tě zajisté z rukou nešlechetníků, a vykoupím tě z ruky násilníků.“ (Jer. 15,20-21) Jeho slovo, které se neustále opakuje, zní: „Skloňte šíje své pod jho krále Babylonského.“ Vzdejte se mu. Dává stejnou radu národům, které se spojily s Judou (Jer. 27,3-11), Sedechiášovi i jeho lidu (Jer. 27,12-15). Vůdcové proroka pronásledují a snaží se ho zabít pod záminkou, že oslabuje ruce lidu. Sedechiáš se bojí knížat (Jer. 38,24). V jednu chvíli přichází na pomoc Jeruzalému Faraon se svým vojskem (Ezech. 17,17; Jer. 37,5). Když se to Kaldejští dozvěděli, stáhli se od Jeruzaléma. Jeremiáš vyvádí lid z omylu, když říká: „Aj, vojsko Faraonovo, které potáhne vám na pomoc, navrátí se zase do země své Egyptské. Kaldejští pak navrátí se zase.“ Ve chvíli, kdy se Kaldejští stahují, prorok vychází z Jeruzaléma, aby šel do Benjaminovy země a obdržel svůj podíl mezi lidem (Jer. 37,12). Byl zajat, obviněn z přeběhnutí a uvržen do hluboké jámy, kde se noří do bahna. Knížata lidu jsou proti němu nejrozhořčenější. Etiopan Ebedmelech promluví s králem v jeho prospěch a vytahuje ho z jámy (kap. 38). V den, kdy bylo město dobyto, byl tento muž zachráněn podle prorokova slova (Jer. 39,15-18). I Sedechiáš Jeremiáše pronásleduje a zavírá ho do vězení (Jer. 32,2-3), ale ve skutečnosti je to král, kdo je zajatcem svých velitelů a knížat a neodvažuje se jim odporovat, protože v hloubi duše nenávidí nikoli Jeremiáše, ale je ovládán strachem z lidí, místo aby byl ovládán bázní Hospodinovou, jímž pohrdal a kterého neznal (Jer. 38,24-28).
Prorok se smělostí, opírající se o Boží slovo a Boží zaslíbení, neskrývá před králem nic z toho, co má přijít: město bude zničeno, vydrancováno a vypáleno ohněm. Jak se blíží soud, oznamuje všechny podrobnosti všem i králi. Řekl: „Sedechiáš také, král Judský, neznikne ruky Kaldejských, ale jistotně vydán bude v ruku krále Babylonského, a budou mluviti ústa jeho s ústy jeho, a oči jeho uzří oči jeho.“ (Jer. 32,4) A opět: „Oči tvé uzří oči krále Babylonského.“ (Jer. 34,3) A Ezechiel prorokuje: „Kníže, které jest uprostřed nich, na rameni ponese /své zavazadlo/ po tmě a vyjde. Zeď prokopají, aby jej vyvedli skrze ni; tvář svou zakryje, tak že nebude viděti okem svým země. Nebo roztáhnu síť svou na něj, a polapen bude do vrše mé, a zavedu jej do Babylona, země Kaldejské, které neuzří, a tam umře.“ (Ezech. 12,12-13) Tato dvě proroctví se do písmene naplní. Když Sedechiáš u příležitosti dočasného odchodu chaldejského vojska vyhlásí rok jubilea a přikáže, aby všichni izraelští služebníci a služebnice byli propuštěni na svobodu, všechna „knížata Judská a knížata Jeruzalémská, komorníci, a kněží, i všechen lid té země“ prošli mezi kusy napůl rozetnutého telete, aby potvrdili smlouvu, kterou uzavřeli před Hospodinem (Jer. 34,18-19; srov. s 1. M. 15,9). Jakmile je však slib učiněn, poruší jej, obrátí se a vezmou si své služebníky a služebnice zpět, aby si je zase podmanili. Proto je nad nimi prorokem s největší rozhodností vynesen soud (34,20-22).
Jen malý ostatek, který přijal Hospodinovo poselství a vzdal se Kaldejským, zachránil svůj život (2. Král. 25,11). To jsou ty dobré fíky z 24. kapitoly Jeremiáše.
Jeruzalém je dobyt. Sedechiáš prchá se svým vojskem směrem k Jordánu. Jeho doprovod je rozptýlen; on je zajat, přiveden k Nabuchodonozorovi, souzen, jak jsme viděli, a odveden do Babylonu, kde jej dali „do vězení až do dne smrti jeho“ (Jer. 52,11). Pouze podle slov proroka neumírá násilnou smrtí (Jer 34,4-5), neboť Hospodin přihlíží k sebemenšímu náznaku obratu u tohoto ubohého krále, který se na okamžik slitoval nad Hospodinovým služebníkem a naslouchal Jeho slovu, i když mu chyběla odvaha k poslušnosti a víra, aby se před Bohem pokořil.
Lid byl odveden do Babylonu; kněží a ti, kdo pomáhali v odboji, zemřeli násilnou smrtí v Ribla. V důsledku tohoto útoku zmizely poslední stopy moci a prosperity Judy. Dokonce i dva sloupy chrámu byly rozbity a odneseny do Babylonu, stejně jako všechna měď, zlato a stříbro Božího domu. Hospodinem bylo opovrhováno. Co měl ještě Jachin a Boaz v Jeruzalémě dělat? Síla, která byla v Hospodinu, se skrze Judovu nevěrnost vzdálila, a Bůh, místo aby jej upevnil, ho zničil. Tak končila historie člověka, postaveného před Bohem pod odpovědnost. Bůh ho musel opustit – ale Svých zaslíbení nelituje. Obnoví vládu Svého Pomazaného nad těmito dvěma podivuhodnými sloupy, a tato vláda nebude moci být nikdy otřesena.
Nabuchodonozor ustanovil Godoliáše, syna Achikamova, nad lidem, který byl ponechán v zemi jako pachtýři a oráči. Tento Achikam zachránil Jeremiáše za dnů Joakima, když, podobně jako prorok Uriáš, prorokoval proti Jeruzalému (Jer. 26,24). Není pochyb o tom, že tato skutečnost ovlivnila smýšlení babylonského krále, který Jeremiáše respektoval a chránil. Godoliáš bydlel v Masfa, opevněném městě, které judský král Aza postavil z kamenů Ráma (1. Král. 15,22). Tam šel Jeremiáš a všichni přeživší z okolních krajin spolu s chudým obyvatelstvem, které pozůstalo, hledat ochranu u Godoliáše, šlechetného zástupce babylonského krále. Uklidňoval lid a přísahal jim, že se nemají čeho bát, když přijmou poddanství Kaldejským.
Tak si tento ubohý ostatek na několik měsíců oddechl. Nasbírali velké množství vína a letního ovoce (Jer. 40,12). Zdá se dokonce, že uctívání Hospodina přišlo ke cti v době, kdy byl chrám v troskách, zcela zničen. Alespoň se zdá, že tu byl nějaký „dům Hospodinův“, kam mohli vystoupit ti, kdo truchlili nad stavem Izraele (Jer. 41,4-5).
Ti, kteří ještě zbývali z vůdců vojska, se shromáždili kolem Godoliáše, na čele s Izmaelem, synem Netaniáše z královského rodu. Ten přišel se zlými úmysly, jsa poslán Baalisem, králem Ammonitských, a veden nepochybně svou vlastní ctižádostí. Godoliáš, varován před plánovanou zradou Jochananem, jedním z vůdců, tomu odmítá uvěřit a propůjčit svou ruku k vraždě Izmaele (Jer. 40,13-16). Nato ho Izmael zbaběle zabije a naposledy se vzbouří proti autoritě babylonského krále. Zmasakruje místodržitelovy přívržence a kaldejské válečníky, kteří tam byli. Druhého dne pobil muže, kteří přišli, možná nevědomé, a ne bez pohanských zvyků, ale se zlomeným srdcem, aby hledali Hospodina, a odvádí k Ammonitským všechen ostatní lid, který byl v Masfa, i s královskými dcerami (Jer. 41,4 -10). Jochanan a vůdcové vojska ho pronásledují, dostihnou ho u vod v Gabaon, zajatce mu opět berou, zatímco jemu se daří s osmi muži uprchnout a dostat se k Baalisovi.
Tito osvobození zajatci, plni obav a toužící jít do Egypta, se radí s Hospodinem prostřednictvím Jeremiáše, aby získali odpověď podle svých tužeb; avšak v základu jsou rozhodnuti neuposlechnout, pokud tato odpověď nebude příznivá pro jejich plán. Prorok jim dává vážné varování. Zůstanou-li, je to jejich záchrana, protože požehnání jde vždy ruku v ruce s poddáním se Božímu soudu, když se mu duše pokorně podřizuje a navzdory všemu spoléhá na Něj, že On požehná. Sestoupit do Egypta, kde se domnívali, že naleznou bezpečí, znamenalo jít vstříc nevyhnutelnému soudu (Jer. 42).
Vůdcové se ve své pýše nechtějí smířit s ponížením a zacházejí s Božím slovem jako se lží. Není tomu tak vždy, když Bůh předkládá Své Slovo, které odsuzuje svět a vůli člověka, duším, které si zvolily svět a svou vlastní vůli? Vůči těm nejjasnějším výrokům říkají: „Lež ty mluvíš, neposlal tebe Hospodin Bůh náš.“ (Jer. 43,2) A tak neposlechli Hospodinovo slovo, ale přidrželi se až do konce jedné věci – své vzpoury proti Bohu – a vzali s sebou Jeremiáše a věrného Bárucha, neboť nechtěli zanechat svědky své neposlušnosti a nevěry. Zapomínají jen na jednu věc, a to, že si s sebou berou Slovo, které je odsuzuje. Jeremiáš pokračuje až do konce ve věrném vykonávání daru proroctví, který mu Bůh svěřil. V Tachpanches, stejně jako v Jeruzalémě, je svědkem Boží pravdy. Předpovídá budoucí vpád Nabuchodonozora do Egypta, který si pak vzpomene na tyto vzbouřence (Jer. 43).
Tito ubožáci začínají v Egyptské zemi, do které uprchli, znovu sloužit jiným bohům. Jejich stav je nám popsán těmito slovy: „Nekořili se až do tohoto dne, aniž se báli, aniž chodili v zákoně mém a v ustanoveních mých, kteráž předložil jsem vám jako i otcům vašim.“ (Jer. 44,10) Proto Bůh prohlašuje, že ze všech, kdo sestoupili do Egypta, kromě „malého počtu“ uniknuvších (Jer. 44,28) „nebude, kdo by ušel …, aby se zase navrátiti mohli do země Judské“ (v. 14).
Lid otevřeně prohlašuje, že chce pokračovat ve svých obětech „tvoru nebeskému /královně nebe/“ a připisují tomu blahobyt, kterému se kdysi těšili v Jeruzalémě (Jer 44,17-18). Předpověděná pohroma ho postihla v Egyptě, jehož Faraona Chofru Hospodin vydal do rukou babylonského krále (v. 30).
Ve třicátém sedmém roce odvedení propouští babylonský král Evilmerodach Joachina (Jekoniáše) z vězení a vydržuje ho u svého dvora po všechny dny jeho života. Lampa, která se zdála být vyhaslá, začíná opět vrhat slabé světlo na důkaz toho, že Hospodin vždy dbá na zaslíbení, která dal Davidovi, Svému pomazanému, a že navzdory všemu Jeho milost bdí nad tímto provinilým pokolením. Neboť měl přijít den, a nebyl daleko, kdy podle Izaiáše Duch Páně oznámí vězňům otevření vězení a vyhlásí léto Hospodinovy přízně, léto Hospodinovo vzácné. Bude to pak lid chtít? Běda! Odmítne Hospodinova Pomazaného, stejně jako odmítl Jeremiáše a všechny proroky před Ním, ale přesto se Boží zaslíbení pro něj naplní a jeho konečné Jubileum nastane, až meč soudu vykoná na zemi své zvláštní dílo a věčné brány se pozvednou, aby nechaly vejít Krále slávy!
o