Touto kapitolou jsme se dostali k druhému velkému probuzení, které nastalo v posledních dnech Judy. Nalezneme v ní dostatek materiálu pro své poučení. Jak jsme řekli při uvažování o Ezechiášovi, probuzení konce jsou charakterizována rozchodem s tradicemi (jakkoli posvěcené byly některé z nich svým použitím) a návratem k věcem, které byly ustanoveny na počátku. Rozumí se samo sebou, že kromě tohoto zvláštního a mocného působení Ducha Svatého jsou období, kdy převládá osobní zbožnost a staví se proti současnému modlářství, jako v případě Joasa, Amaziáše a Azariáše. Všichni, kdo jednají s Bohem, proto mohou ve všech dobách pro své okolí vykonávat požehnané působení; ale pozoruhodnou věcí na Božích cestách je, že jak zlo roste a vleče svět ke konečnému soudu, Boží pravda září jasněji a živěji a vykonává všeobecný vliv na duše k jejich probuzení.
Za Joziáše, stejně jako za Ezechiáše, dochází k rozhodnému a úplnému rozchodu s dávným zlem, které bylo v Judsku tolerováno nebo zavedeno. Joziášova věrnost v tomto ohledu, jak nám o ní vypráví kniha Královská, je velmi pozoruhodná.
Joziáš začal vládnout jako malý chlapec, a proto byl ještě v péči své matky Jedidy, dcery Adaiáše z Baskatu, která byla judskou ženou. (Srov. s Joz. 15,39.) Podobně jako Ezechiáš, chodil „po vší cestě Davida otce svého, neuchyluje se napravo ani nalevo“ (v. 2). První věc25, kterou se zde o něm dozvídáme, je, že začal péčí o Hospodinův dům, aby napravil jeho poškození, spoléhaje na „věrnost“ těch, kteří byli pověřeni tímto dílem. To je jeden z cha-rakteristických znaků probuzení v posledních dnech. Boží dům nabývá pro věřící zcela nového významu a jeho stav zkázy přitahuje jejich starostlivost. Tak tomu musí být ve dnech, kterými nyní prochází křesťanstvo. Musí zaznít hlas věrných, aby obrátil pozornost Božího lidu k Božímu domu, ke Shromáždění živého Boha, jako k nejdražšímu předmětu Kristova srdce. Nejde o to, znovu postavit zničený chrám, ale opravit trhliny, věrně přivézt potřebný materiál, přidat k této budově cedrové dřevo a opracované kameny, které se líbí Bohu, jenž dům postavil. Stejně tak v těchto časech konce křesťan, který si je vědom svého povolání, místo aby přidával k domu dříví, slámu a strniště, do něj přináší to, co se hodí pro Boží dům: živé kameny, vytesané Duchem Svatým v lomu světa, zformované Mistrem a schopné být definitivním způsobem součástí Boží stavby. Probuzení naší doby to pochopilo. Pro ně Boží Shromáždění existuje, i když je v troskách, a nedbá na budovy, které lidé nazývají svými církvemi a které udržují. Věrní Kristovi svědkové nepřinesou materiál k těmto budovám, ale k Církvi živého Boha, a každý je odpovědný pouze Jemu samotnému za dílo, které mu bylo svěřeno. „Avšak ať počtu nečiní,“ říká Joziáš, „z peněz, které se dávají v ruce jejich, nebo věrně dělati budou.“ (v. 7)
Tato horlivost pro Boží dům má bezprostřední a nejdůležitější výsledek: kniha zákona se nachází v „domě Hospodinově“ (v. 8). Kdyby se Joziáš nestaral o obnovu chrámu, kniha zákona, která se tam uchovávala (2. Par. 34,15), by nebyla vynesena na světlo. To je zvláštní charakter Joziášova probuzení. Ezechiáš projevoval zvláště důvěru v Hospodina, doprovázenou, jak je to samozřejmé, skutečným podřizováním se Božímu slovu, jehož nositelem byl prorok Izaiáš. Ale pod Joziášem nalézáme jakoby zcela nové zjevení psaného Slova, v tomto konkrétním případě Mojžíšových knih. V tomto probuzení Svatá písma, která byla za předchozích vlád zanedbávána a jakoby zapomenuta, náhle znovu nabývají svého významu. To bylo velké požehnání spojené s probuzením zvaným reformace. Bible, vyvedená ze stínu cestami prozřetelnosti a předložená všem, okamžitě zazářila nejjasnějším leskem. Avšak bolestně se nás dotýká, když vidíme, že reformace nezačala, jako Joziáš, horlivostí pro Boží dům. Ale není pochyb o tom, že důležitost Kristova Shromáždění byla vyhrazena pro pozdější dobu, a tehdy ještě nebyla zjevena.
Když horlivost pro dům a poslušnost Písma jdou ruku v ruce, Písmo se stává jakoby zcela novým zjevením. Věci, které byly dříve známé jako jsoucí od Boha, jistě neztrácejí svou důležitost, ale vynořuje se světlo, které nejenom udivuje a působí jako dosud zcela neznámé, nýbrž také hluboce zasahuje svědomí: „A když slyšel král slova knihy zákona, roztrhl roucho své.“ (v. 11) Jak bylo možné, že Boží slovo bylo od Jeho lidu zapomenuto a přestupováno?! Lze se divit, že důsledkem toho byla zkáza lidu?
A teď, kdo nám vyloží toto Slovo? Jak se můžeme „dotázat Hospodina“ ohledně toho, co máme dělat, když víme, že podle tohoto Slova jsme na sebe přivodili Jeho nelibost? Pouze prorok, představitel Ducha Kristova (1. Petra 1,11), nám je může vyložit. Joziáš se proto neobrací na písaře Safana, ba ani na velekněze Helkiáše; chce se dostat bezprostředně do spojení se Slovem. Za dnů bezbožného Manassesa bylo mnoho proroků (2. Král. 21,10). V době Joziášově, v těchto dnech probuzení, ale také velké slabosti, nacházejí v Jeruzalémě prorokyni. Ne že by v Judovi chyběli proroci (kap. 23,2), ale činnost, která je svěřena ženě, tu charakterizuje úpadek, tak jako v případě Debory v knize Soudců.
Podobně jako Debora, ani Chulda, Hospodinova služebnice, se nesnaží vykonávat veřejnou službu, jako falešné prorokyně v dnešní době. Svůj dar používá ve sféře, která jí byla přidělena. Přišli k ní Joziášovi služebníci a ona „bydlela v Jeruzalémě na druhé straně“ (v. 14). Zde jsme daleko od Izaiáše, jehož služba zahrnovala celé proroctví a jehož přítomnost charakterizovala Ezechiášovo probuzení. Ale Kristův Duch mluví skrze tuto ženu, aby potvrdil „všecka slova knihy té, kterou četl král Judský“ (v. 16), a zároveň ujistil Joziáše o jeho budoucnosti. Bůh bral ohledy na královo hluboké ponížení: „Poněvadž obměkčeno jest srdce tvé, a ponížils se před tváří Hospodinovou, když jsi slyšel, které věci jsem mluvil proti místu tomuto a proti obyvatelům jeho, že má přijíti v zpuštění a v zlořečení, a roztrhl jsi roucho své, a plakals přede mnou, i já také uslyšel jsem tě, praví Hospodin.“ (v. 19) Pokořit se bylo ve skutečnosti to jediné, co bylo nutné. To charakterizovalo Joziáše a vyznačuje to za všech dob věrný ostatek uprostřed zla (Ezech. 9,4), ve dnech zkázy církve, stejně jako mezi všemi, kdo vyznávají, že znají Hospodinovo jméno. Dnes můžeme srdce věrného poznat podle pokoření, které pociťuje ohledně přítomného stavu věcí. Joziášovo srdce je k tomu citlivé: roztrhl své roucho a plakal. Ale měl být „před příchodem zlého vychvácen“, jak to říká Izaiáš (kap. 57,1).
Jak jsme viděli, důležitost Božího domu na zemi, místa, kde Pán dává přebývat Svému jménu, a kniha smlouvy jsou tím, co charakterizuje duchovní obnovu za Joziáše. Neváháme to opakovat: V době, ve které žijeme, budou tyto dvě věci vždy charakterizovat pravé probuzení. Zájem o Shromáždění živého Boha, a ne o ubohé napodobeniny, jimiž je nahradilo padlé křesťanstvo, a horlivost pro inspirovanou autoritu Písma svatého, jsou tím, k čemu se dnes bude za každou cenu upínat každá věrná duše, hledající slávu Pána.
Král dává k sobě shromáždit všechny starší Judy a Jeruzaléma a vystupuje do Hospodinova domu „a všichni muži Judští, i všichni obyvatelé Jeruzalémští s ním, i kněží a proroci, a všechen lid od malého až do velikého“. Dává před nimi číst „všechna slova knihy smlouvy, která byla nalezena v domě Hospodinově“ (v. 2). Tato kniha smlouvy obsahuje nejen smlouvu ze Sinaje, ale i smlouvu, která byla uzavřena na rovinách Moábských, tedy všechna slova 5. Mojžíšovy knihy. Vztahovala se přesně na tehdejší stav lidu a Bůh ho předem popsal v této knize. Pátá Mojžíšova kniha mluvila především o poslouchání a ukazovala závislost požehnání nebo neštěstí lidu, který Bůh vykoupil z Egypta, na poslušnosti Slova. Zde je tato smlouva obnovena: „Potom stoje král na místě vyšším, učinil smlouvu před Hospodinem, že bude následovati Hospodina, a ostříhati přikázání jeho, i svědectví jeho a ustanovení jeho vším srdcem svým a vší duší svou, a plniti slova smlouvy té, která jsou zapsána v knize té, ke kteréžto smlouvě i všechen lid přistoupil.“ (v. 3)
V těchto probuzeních konce dochází k mocnému působení na všechny, i když realita se nachází pouze v srdci ostatku. Kniha Jeremiáše, který prorokoval za Joziáše, nám ukazuje, že mravní stav lidu se ve skutečnosti nijak nezměnil. Snadno souhlasili se zrušením modlářství skrze královu věrnost, ale jejich srdce zůstávalo od Boha stejně vzdálené jako dříve. Prorok řekl: „Tedy řekl mi Hospodin za dnů Joziáše krále: Viděl-lis, co činila vzpurná dcera Izraelská? Chodívala na každou horu vysokou, i pod každé dřevo zelené, a tam smilnila. A ačkoli jsem řekl, když ty všecky věci ona činila: Nechť se navrátí ke mně, však se nenavrátila. Načež hleděla zpronevěřilá sestra její, dcera Judská. Pročež vidělo mi se pro ty všecky příčiny, poněvadž cizoložila vzpurná dcera Izraelská, propustiti ji, a dáti jí lístek zapuzení jejího. Však se vždy neulekla zpronevěřilá sestra její, dcera Judská, ale šedši, smilnila také sama. I stalo se, že hanebným smilstvím svým poskvrnila země; nebo cizoložila s kamenem i s dřevem. Avšak s tím se vším neobrátila se ke mně zpronevěřilá sestra její, dcera Judská, celým srdcem svým, ale pokrytě, praví Hospodin.“ (Jer. 3,6-10. Čti také: 5,27-29; 6,9-15.29; 8,8-13.)
Přesto je prostřednictvím těch, kteří jsou věrní, uplatňován mravní nátlak na duše, i když jsou ve skutečnosti vzdáleny od Boha. V 2. Paralipomenon 34,33 vidíme, že Joziáš „přidržel všecky, kteříkoli byli v Izraeli, k tomu, aby sloužili Hospodinu Bohu svému. Po všecky dny jeho neodstoupili od následování Hospodina, Boha otců svých.“ Takto zde všechen lid vstupuje do smlouvy. Amon znovu zřídil vše, co Manasses ve svém pokání zrušil. Joziáš ve své horlivosti pro Boha, a pro Boha samotného, která se velmi liší od horlivosti Jéhu, zcela očišťuje Jeruzalém, Judu a Izrael, kam až jeho rámě dosáhne. V údolí Cedron spálí všechny předměty, nahromaděné v chrámu k uctívání Bále, Aštarty a hvězd, a odnese jejich prach do Bethel, původního místa Jeroboámova modlářství. Odstraňuje také (v. 5; Sof. 1,4) kněze, ustanovené judskými králi, aby pálili kadidlo falešným bohům. Zcela zničil sochu Ašery, obraz nemravné Venuše, který byl postaven v Hospodinově domě, a sype špínu jejího popela na hroby těch, kteří se jí klaněli. Odstraňuje prostituci, která se šířila v Jeruzalémě pod rouškou kultu Aštarty. Shromažďuje kněze, kteří pod vedením kajícného Manassesa pokračovali v obětech Hospodinu na výsostech (2. Par. 33,17). Nestaví je na roveň modlářským kněžím, ale nedovoluje jim vystupovat k Hospodinovu oltáři v Jeruzalémě. Každé společenství s náboženstvím, které, i když je odděleno od modlářství, se odvážilo neuznávat ten jediný střed shromažďování, je rozhodně přerušeno. V tom nacházíme poučení pro dny, ve kterých žijeme. Joziášův způsob jednání nám ukazuje, že probuzení se nemůže spojovat s velebením, které není přinášeno u Pánova stolu, jediného středu shromažďování Jeho lidu. Přesto Joziáš přiznává těmto kněžím právo jíst „chleby přesné mezi bratřími svými“ (v. 9). Individuální svatost těch, které Pán posvětil, je plně uznávaná, ale pro tu chvíli (ne-li provždy), není vykonávání jejich úřadu při bohoslužbě Izraele trpěno. Joziáš také zahlazuje sluneční koně, boří a pálí oltáře, které se odvážily nahradit jediný Boží oltář. Ve své horlivosti pro Hospodina dokonce útočí na oltáře, které postavil Šalomoun (v. 13).
Jde ještě dál, jeho zájem se vztahuje na všechen Boží lid. Odchází do Bethel, soudí tam všechno toto zlo u jeho kořene, a tak se naplňuje proroctví pronesené před Jeroboámem proti oltáři, kde král přinesl oběti (v. 15-16; 1. Král. 13,2). Ušetřil však hrob muže Božího, který „předpověděl tyto věci“. Ať už byla nevěrnost tohoto muže jakákoli, Joziáš uznává, co učinil pro Boha, a ušetřil také kosti proroka ze Samaří, který způsobil jeho pád, ale ponížil se kvůli své chybě. Každé opravdové křesťanské srdce tak uznává, co Boží lidé v minulosti vykonali pro Boží službu, a váží si jejich díla, i když bylo poznamenáno nedostatky, které způsobily, že ztratilo svou moc, a poškodily jeho výsledky (v. 17-18).
Nakonec král procházel města Izraele a kazil domy výsostí, aniž by měl slitování s modlářskými kněžími, které vyhladil, i když se jejich vliv poté, co lid byl odvlečen Asyrskými, zřejmě zmenšil. Jednal s vyhlídkou na budoucí obnovu a jeho srdce, zapálené pro službu Hospodinu, se k ní přimklo; neboť proroci již za jeho vlády ohlašovali obnovu pod žezlem Krále spravedlnosti a pokoje.
„Přikázal pak král všemu lidu, řka: Slavte velikunoc Hospodinu Bohu svému, jakož psáno jest v knize smlouvy této. Nebo nebyla slavena taková velikanoc od času soudců, kteří soudili Izraele, a po všecky dny králů Izraelských a králů Judských. Osmnáctého léta krále Joziáše slavena jest ta velikanoc Hospodinu v Jeruzalémě.“ (v. 21-23)
Slavení Fáze je nám zde podáno několika slovy, zatímco Paralipomenon ji popisuje v celém rozsahu (2. Par. 35,1-19). Tato skutečnost je však v dějinách probuzení příliš důležitá, než abychom k ní na okamžik neobrátili pozornost našich čtenářů. Před chvílí jsme mluvili o dvou velkých principech, které charakterizují probuzení konce: rozchod s modlářstvím světa nebo jeho náboženskými tradicemi a návrat k Písmu svatému. Jako doprovod těchto dvou skutečností a v jejich důsledku máme slavení Fáze.
Fáze jako instituce se poprvé slavilo v Egyptě. Izraelský lid byl vykoupen ze země otroctví krví velikonočního beránka; skrze ni byl od Izraele odvrácen Boží soud, který postihl Egypt. Lid, přivedený pod pokropení krví, jedl velikonočního beránka. Byl to obraz přivlastnění, které nám bylo dáno jednou provždy skrze víru v Kristovu oběť, a tento symbol odpovídá tomu, co je nám řečeno o křesťanovi v Janu 6,53.
Připomínka tohoto vysvobození přišla potom. Opakovala se každý rok čtrnáctého dne prvního měsíce (2. M. 12,14.26.27.45). Tuto připomínku slavil všechen lid. Za normálních okolností by se toho nikdo v Izraeli nemohl zdržet pod hrozbou, že bude „vyhlazen z lidu svého“. První podmínkou bylo, že člověk musel být obřezán (2. M. 12,48). Toto znamení bylo obrazem oddělení pro Boha skrze soud nad hříchem a odstranění těla. Když tedy vstoupili do země Kanán a překročili Jordán, byli v Galgala obřezáni všichni patřící k pokolení, jehož otcové padli na poušti, a kteří nebyli obřezáni. Tak z nich bylo odvaleno „pohanění Egyptské“ a oni mohli slavit Fáze na pláních Jericha (Jozue 5,6-12).
Tím, že byla dána vykoupenému a obřezanému lidu, se tato připomínka stala symbolem jednoty Božího lidu. Fáze tedy bylo jak připomínkou vykoupení, tak vyhlašováním jednoty lidu.
Duch Boží nám ukazuje slavení jako základní ustanovení nejprve během přechodu pouště (4. M. 9,1-14), a potom při vstupu do Kanánu (Joz. 5,10). Od té doby se o něm Slovo už nezmiňuje až do dnů Ezechiáše. Ne že by se Velikonoce za soudců, za Davida, Šalomouna a králů nezachovávaly, ale nebyly zvláštním předmětem, předkládaným Duchem Svatým. Naproti tomu vidíme, že za vlády Šalomouna zaujímají význačné místo svátky sedmého měsíce, zvláště svátek stánků.
U probuzení v Ezechiášově době se Fáze neslavilo čtrnáctého dne prvního měsíce, ale ve druhém měsíci, ve stejný den měsíce (2. Par. 30,15), což je datum schválené Slovem pro ty, kteří v době slavení tohoto svátku byli nečistí nebo cestovali (4. M. 9,11). Na kněží v Ezechiášově době se vztahoval první případ. Protože jim chyběla horlivost, aby se posvětili, byli nečistí a Ezechiáš podle toho jednal. Joziášovo Fáze se slavilo ve stanovený den, v prvním měsíci (2. Par. 35,1). Potřeba posvěcovat se pro Hospodina byla tehdy mnohem obecnější než za Ezechiáše, protože Boží slovo bylo lépe chápáno a touha poslouchat Boha byla skutečnější.
V Ezdrášově době slavili Fáze v den posvěcení také „ti, kteří se vrátili z přestěhování …, nebo očistili se byli kněží a Levitové jednomyslně. Všichni čisti byli.“ (Ezdráš 6,19-20).
Proto, jak postupujeme v dějinách zkázy Božího lidu, Fáze a s ním spojený stav mysli nabývá pro věřící na důležitosti; a – což je velmi pozoruhodné – znamení jednoty lidu se stává tím důležitějším, čím více je tento lid úpadkem rozptýlen.
Je třeba dodávat, že tyto pravdy odpovídají dnešní době? Podává se Večeře Páně, která jako památka nahradila v noci, kdy byl Ježíš zrazen, židovské Fáze, a je prostírán Pánův stůl pro vykoupený lid a pouze pro něj. Tam je zvěstována smrt Páně až do Jeho návratu. Tento stůl je zároveň středem shromažďování Božího lidu, hlásáním jednoty Kristova těla (1. Kor. 10,17), a to i v době, kdy se zdá, že všechno této pravdě odporuje, kdy se lidé dokonce smějí a vysmívají těm, kdo ji hlásají, jako v době Ezechiášově (2. Par. 30,10).
Příběh Fáze zde nekončí a vlastně nikdy neskončí. Ochotný lid jej bude slavit na zemi během Kristova tisíciletého království (Ezech. 45,21). Zároveň bude slaven v nebeském království, kde oslavení svatí budou shromážděni kolem zabitého Beránka (Zj. 5).
Od chvíle, kdy došlo k vykoupení, vzpomínka na Toho, kdo je vyzískal pro Boží lid, trvá přese všechno a bude trvat až do věčnosti. Připomínka Kristovy smrti je vždy nutná, neboť tato smrt je jediným základem veškerého požehnání.
Vraťme se nyní k Joziášovým Velikonocím. Zpráva v naší knize, i když je velmi stručná, je charakterizována důležitými slovy: „Jakož psáno jest v knize smlouvy.“ (v. 21) Není pochyb o tom, jak vidíme v Paralipomenon, že lid pod Ezechiášem také přišel, aby slavil podle „podle slova Hospodinova“ a „podle zákona Mojžíše, muže Božího“ (2. Par. 30,12.16), ale za Joziáše nabývá psané Slovo, podivuhodně uchované a nalezené v chrámu, ještě většího významu. Bez Slova se nemělo stát nic, co souviselo s touto památkou. Měli se na to připravit tak, „jak je v zápisu izraelského krále Davida a v zápisu jeho syna Šalomouna“ (2. Par. 35,4 – ČSP); vše mělo být připraveno „vedle slova Hospodinova“ (v. 6); oběť měla být předložena Hospodinu, „jakž psáno jest v knize Mojžíšově“ (v. 12); „podle nařízení“ se měla péct na ohni (v. 13); „podle rozkázání Davida, Azafa, Hémana a Jedutuna, králova vidoucího“ měl každý stát na svém místě a zachovávat Bohu libý pořádek při zpěvu a chválení (v. 15 – přel.). A všechno se dělo „podle rozkázání krále Joziáše“ (v. 16), to znamená, že nástroj tohoto probuzení měl porozumění, aby lidem sděloval a přikazoval jen to, co se shodovalo s Písmy.
Vezměme si tyto věci k srdci. Joziáš obdržel od Hospodina poselství (2. Král. 22,20) a přesně věděl, že když takto jedná, nemůže zastavit přicházející soud; a věděl také, že bude vzat před tím neštěstím a že jeho oči je neuvidí. Ale měl jen jednu myšlenku: S hlubokým ponížením cítil zneuctění Hospo-dina a Jeho služby, a dychtil po tom, aby Ho uctil uprostřed zkázy Izraele právě na místě, kde byl zneuctěn. Celým svým chováním odsuzoval hanebnosti, které byly páchané v Judovi pod rouškou náboženství; ponížil se kvůli tomuto odpadnutí, jako by za něj nesl zodpovědnost stejně jako ostatní, ale veškerá jeho činnost byla zaměřena, aniž by od ní něco odebral, na službu Hospodinu a na očištění pro Něj zvláštního lidu, jakkoli byl ponížený nebo rozptýlený.
Joziášova doba nebyla poznamenána, jako doba Ezechiášova, zvláštními útoky nepřítele, zkouškami, přicházejícími zevnitř nebo zvenčí. Byla to poměrně klidná doba, kdy lhostejnost byla jistě více rozšířena než nenávist; ale zatímco svět odpočíval a nechal věcem volný průběh, Joziáš využil tohoto klidu k tomu, aby rozvinul horlivou činnost ve službě svému Pánu.
Naše doba, jak jsme již řekli, se podobá této době a věřící v ní mají totéž postavení a tytéž povinnosti. Kéž využijeme tyto dny konce s jejich poměrným klidem k tomu, abychom vydávali svědectví o těchto třech věcech: o odloučení od náboženského a nenáboženského světa kolem nás, o oddanosti Písmu, a o shromažďování Božích dětí u stolu Páně, dokud nepřijde.
Naše kapitola k tomu ještě dodává: „A všecky ty ohavnosti, což jich bylo viděti v zemi Judské a v Jeruzalémě, vyplenil Joziáš, aby naplnil slova zákona zapsaná v knize, kterou nalezl Helkiáš kněz v domě Hospodinově.“ (v. 24) A tak Joziáš až do konce své životní dráhy v praxi uplatňoval předpisy, které nalezl v Písmu. Nebylo krále jemu podobného ani před ním, ani po něm; a to nebylo způsobeno jeho osobními zásluhami ani spravedlností, ale skutečností, že Boží slovo, smíšené s vírou v jeho srdci, se stalo neoddělitelnou součástí jeho samého.
Joziášův konec neodpovídá počátečním požehnáním jeho vlády. Viděli jsme, že mu Bůh zvláštní milostí dopřál vnější odpočinutí, aby se jeho svědectví mohlo rozvinout v pokoji. Byl to sám Joziáš, kdo se nechal svést, aby hledal válku. Nadešel čas, kdy podle proroctví měla být zlomena moc Asyrských, která tak těžce doléhala na všechny národy, aby udělala místo univerzální říši Babylona. Nécho táhne s egyptským vojskem proti králi Asýrie. Joziáš se staví na stranu Asýrie proti faraonovi, což mu Bůh nikterak nepřikázal. Co měl společného s tím, aby podporoval kymácející se budovu této mocnosti, krutého nepřítele Izraele? Skrze proroky věděl, že konečná zkáza Asyrských je blízko. Měl poslání od Boha, aby napravoval události ve světě, nebo aby je podpořil? Nic ve stavu světa nemůže být v Božích očích zlepšeno a my víme, že svět je již odsouzen. Joziáš byl oddělen od všeho běhu světa, aby sloužil samotnému Hospodinu a Jeho lidu, a my vidíme, jak se vměšuje do politiky! Výsledek na sebe nenechá dlouho čekat: svět nás potrestá za naše vměšování do jeho záležitostí. „Já nic nemám s tebou činiti, králi Judský,“ řekl Nécho, který si byl vědom, že je Božím nástrojem. „Ne proti tobě, slyš ty, dnes táhnu, ale proti domu, který se mnou bojuje, kam mi rozkázal Bůh, abych pospíšil. Nebojuj s Bohem, který se mnou jest, ať tě neshladí.“ A Néchova slova „pošla z úst Božích“ (2. Par. 35,20-22). V okamžiku, kdy Joziáš vstoupí na tuto cestu, ztrácí schopnost rozeznávat Hospodinovy myšlenky a už neumí poznávat slova Jeho úst. Tak tomu je vždy. Duchovní porozumění a pravá známost Slova jsou spojeny se skutečným oddělením od všeho, co tvoří svět, včetně jeho politiky. A kromě toho, Boží dítě by bylo vždy velmi špatným diplomatem, protože se nemůže vyhnout tomu, aby se nechalo vést mravními zásadami, na nichž světu nezáleží. Ale na druhé straně, kdo může znát budoucnost světa tak jako křesťan? Prosté dítě ve víře, které se přidrží Božího slova, převýší svou znalostí budoucnosti největší politiky, protože zná všechny podrobnosti budoucích věcí tak, jak mu je Bůh zjevil.
Joziáš za to musí trpět, protože tento zásah byl těžkou nevěrností pro muže, který byl, jako on, obdařen požehnáním a společenstvím se svým Bohem. Byl zabit faraonem v Mageddo a pohřben ve své hrobce. Jeremiáš naříká nad koncem tohoto zbožného Hospodinova služebníka (2. Par. 35,25).