Poté, co se skončily dějiny Izraele, nacházíme až do konce knihy dějiny posledních judských králů. Než se dostaneme k podrobnostem, promluvme si o jednom obecném tématu, který má velkou důležitost:
Navenek Juda bezpochyby chodil s Bohem a „se svatými věrný byl“ (Oz. 11,12 /12,1/), ale jeho zkáza byla zřejmá už dlouho. Zvláště se to ukazovalo od doby, co zbožný Jozafat usiloval o smlouvu s Achabem. I když si Juda uchoval tento vnější vzhled, který Efraim opustil od počátku své existence, byl Bohu morálně vzdálen. Proroci Izaiáš, Jeremiáš a Ezechiel nás informují o jeho vnitřním stavu. Proto Izaiáš, když popisuje stav Judy v tomto období, píše: „Proto že lid tento přibližuje se ústy svými, a rty svými ctí mne, srdce pak své vzdaluje, a bázeň jejich, jíž se mne bojí, jest z přikázání lidských pošlá: Z té příčiny, aj, já také divně zajdu s lidem tímto, divně, pravím a zázračně. I zahyne moudrost moudrých jeho, a opatrnost opatrných jeho vymizí.“ (Iz. 29,13-14) A opět: „Lid tento vzpurný jest, synové lháři, synové, kteří nechtějí poslouchati zákona Hospodinova.“ (Iz. 30,9) A opět, v předvečer Senacheribova vpádu: „Zděsili se na Sionu hříšníci, podjala hrůza pokrytce, řkoucí: Kdo by z nás mohl ostáti před ohněm sžírajícím? Kdo by z nás mohl ostáti před plamenem věčným? Ten, který chodí v spravedlnosti, a mluví pravé věci, který pohrdá ziskem z útisku, který otřásá ruce své, aby darů nepřijímal, který zacpává uši své, aby neslyšel radu o vraždě, a zavírá oči své, aby se na zlé nedíval.“ (Iz. 33,14-15) Není třeba uvádět další místa. Budeme ostatně mít příležitost se k tomu vrátit, když se při uvažování o Joziášově vládě obrátíme ohledně mravní historie Judy k proroku Jeremiášovi.
Uprostřed tohoto stavu věcí se judský král Achas rozhodl změnit základní instituce Hospodinova chrámu. Nevidíme, že by lid, byť jen v nejmenším, proti tomuto znesvěcení protestoval. Dovolil, aby se to stalo. Proto se za Achasovy vlády roznítil Hospodinův hněv proti Judovi (2. Par. 28,9) a vydal jej do rukou Efraima, a proti Achasovi, „protože odvrátil Judu, aby naprosto převráceně činil proti Hospodinu“ (2. Par. 28,19). Pouze bezbožný Manasses později překonal Achasovu nepravost.
Ale mezi těmito dvěma králi Bůh vzbudil v Judovi svědectví. Tím vstupujeme do období vlastních probuzení. První, kterým se budeme zabývat, je probuzení za Ezechiáše, a druhé v době Joziáše. Význačným charakterovým rysem těchto probuzení je, že jsou absolutním ovocem Boží milosti. Nic nedovoluje předvídat je, žádná přípravná činnost nevede k jejich uskutečnění, žádné znamení pokání mezi lidmi je nepředchází. Jsou přímým dílem Božího Ducha a nápadně vynikají uprostřed zkázy Judy. Ezechiáš je synem světského otce, který je oddán modlářským ohavnostem; jeho syn Manasses předčil Achasa v odpadlictví. Manassesovým synem byl Amon, který byl stejně odpadlý jako on. Ale jeho syn Joziáš, vnuk Manasesův, je nástrojem druhého probuzení v Judovi. Po něm přichází období konce, kdy se zdá, že Davidova lampa zhasla navždy.
Tato probuzení jsou pro nás zvláště důležitá. Žijeme v době konce dějin křesťanstva, který má, s výjimkou pohanského modlářství, velkou mravní obdobu s koncem dějin Judy. Skrze Slovo je již dávno vyřčen soud nad současným stavem věcí (čti 2. Tim.; 2. Petra; Judy) a nikdo tomu nevěnuje pozornost. Ve chvíli své náhlé zkázy lidé stále volají: „Pokoj a bezpečnost!“ Boží milost skrze probuzení na okamžik staví hráz proti přívalu, který je odnáší. Používá ji k tomu, aby oddělil od již odsouzených mas větší či menší počet duší, které jsou pozorné k hlasu Jeho evangelia. Tak připravuje ty Své na příchod Svého Milovaného k jejich vychvácení k doplnění počtu vyvolených, aby ani jeden z nich nechyběl při poslední výzvě k závěrečnému shromáždění.
Tato probuzení konce nemají všechna stejný charakter, ale když se je pokusíme odlišit od návratů ke zbožnosti, které jim předcházely, zjistíme, že se za prvé netýkají pouze osoby krále, ale že jsou sdíleny lidem; za druhé, že navzdory své rozmanitosti mají společný charakter, totiž naprostý rozchod s tradicemi, které se svou starobylostí zdály být v očích lidí úctyhodné, ale nebyly učením Ducha Svatého a nebyly ustanoveny Bohem. Probuzení konce jsou jedním slovem rozchod s tradicí a návrat k tomu, co bylo na počátku. Tato skutečnost je zvláště nápadná v příběhu Ezechiáše a Joziáše. David, hlava královského rodu, nikdy neobětoval na výsostech; měl jedinou starost: najít místo pro Hospodinovu truhlu. Když bylo toto místo nalezeno na Sionu, zdržuje se tam a tam se klaní Bohu. Šalomoun nechodí po cestě svého otce a odchyluje se od ní, když obětuje Hospodinu na výsostech. To je nebezpečná praxe, která nese hrozné ovoce, když bylo královo srdce odvráceno cizími ženami (1. Král. 11,7.8). Od té doby oběti na výsostech, tradice vlády Šalomouna, už nebyly z Judy odstraněny a lze říci, jak jsme již poznamenali, že výsosti se staly součástí jeho národního náboženství18. Máme tedy pravdu, když tvrdíme, že toto náboženství, i když si uchovalo mnoho rysů pravdy, opustilo to, co bylo na počátku a co se vrátilo nejen k Davidovi, ale až k Mojžíšovi (srov. s 5. M. 12,1-3). Toto náboženství podporovalo Jozafatovo spojenectví s králem Izraele, protože i když mezi nimi neexistovalo žádné morální pouto, shoda určitých náboženských zvyklostí mezi jejich dvěma národy zaslepila tohoto zbožného krále vůči bezbožnosti takové smlouvy. Toto počáteční ochabnutí přinese dříve nebo později své ovoce. Bezbožný Achas zaútočí nikoli na Šalomounovy výsosti, ale na věci jím zřízené podle vzoru, který Hospodin na počátku sdělil Davidovi, to jest na samotný Boží dům. Považuje za bezcenné všechny božské zásady, oznámené při zřízení chrámu, stejně jako jsou v dnešní době považovány za bezcenné všechny zásady víry bez jakéhokoli respektu k božskému ustanovení věcí křesťanství, stejně jako Achas nerespektoval oltář a pánve (umyvadla).
Řekli jsme, že společným charakterem probuzení konce je oddělení od v zemi obvyklého náboženství za účelem návratu k tomu, co bylo na počátku vyučováno v Božím slově.
Proto za Ezechiáše došlo k úplnému zničení (a ještě radikálnějšímu za Joziáše, který je provedl po celém území Kanánu) všeho, co se týkalo výsostí, obrazových sloupů, ašer /hájů/, kadidla, kněží a všeho toho náboženství věštců, zaklínačů duchů a jiných, k němuž byl Izrael veden. Srovnáme-li příběh Joziáše s příběhem Ezechiášovým, povšimneme si charakteristických rysů těchto probuzení, protože, jak jsme řekli, každé z nich má zvláštní charakter podle různých dob, jejichž potřeby Bůh zná. Omezme se pro začátek na probuzení, které charakterizuje Ezechiášovu vládu.
Ezechiášova matka byla pravděpodobně kněžského nebo levitského původu a není pochyb o tom, jak jsme již často poznamenali, že ji Pán použil při výchově jejího syna, protože Achas, otec Ezechiáše, na něj mohl mít pouze zhoubný vliv. Ať už je to však s těmito příznivými nebo nepříznivými vlivy jakkoli, jedno zůstává, a to, že pouze milost vysvětluje charakter Ezechiáše a Joziáše, a poslední judští králové, kteří byli bezbožní navzdory svým židovským matkám nebo zbožným otcům, jsou toho důkazem.
„Ten činil, což jest dobrého před očima Hospodinovýma, všecko tak, jak činil David, otec jeho.“ (v. 3) Bůh srovnává jeho věrnost s příkladem, daným Davidem, což je o to pozoruhodnější, že se to neříká o jeho předchůdcích. Jotam „činil to, což pravého jest před očima Hospodinovýma, jakž činil Uziáš, otec jeho, tak činil“ (kap. 15,34); Uziáš „činil … vedle všech věcí, které činil Amaziáš, otec jeho“ (kap. 15,3); Amaziáš „všecko, což činil Joas, otec jeho, tak činil“ (kap. 14,3). Boží slovo říká o Joziášovi totéž, co o Ezechiášovi (kap. 22,2), a tak potvrzuje skutečnost, že tito dva králové se vrátili k tomu, co bylo na počátku. Dnes nemůžeme mluvit o nějakém opravdovém probuzení, jestliže nemá tento charakter19. Tak tomu bylo za dnů Ezdráše a Nehemiáše. I v dobách největšího úpadku se lid vrátil k božským základům a k Božímu slovu, když se zároveň oddělil od každého společného jednání a každého spojení se světem. V našich dnech se tvrdí, že se vytvářejí probuzení, a přitom se ponechávají spojení s vyznávajícím křesťanstvem, která zneucťují Boha, Pána Ježíše, Ducha Svatého a Slovo! Tak tomu nebylo u Ezechiáše. Neudělal žádné ústupky zkaženosti, která se vplížila do Judy. Ale to, co ho v zásadě odlišuje od nás, prostých křesťanů, je to, že Ezechiáš jako král měl zvláštní autoritu a odpovědnost před Bohem, a že bylo jeho povinností použít tuto svoji autoritu k očištění lidu, což bylo jednání, které mohlo (stejně jako za předchozích vlád) nechat jeho poddané více či méně lhostejnými k jeho osobní zbožnosti. Probuzení se uskutečnilo v srdci krále, král byl jeho hnací silou, a nyní vyvstala otázka, zda srdce a svědomí lidu budou následovat daný podnět. Nuže, v 2. Paralipomenon 30,10-44 a 31,1 vidíme, že Ezechiášova horlivost přinesla ovoce a u lidu vyvolala pokoření a jednotu srdce a mysli, aby se očistili od zla. Nejen v Judovi, ale i v ostatku Efraima, který po odvedení zůstal v zemi, pocítili požehnané účinky královy zbožnosti, takže zničení nástrojů modlářství se rozšířilo nejen na Judu a Benjamina, ale také na Efraima a Manassesa.
„On zkazil výsosti a ztroskotal obrazy, a háje posekal, a ztloukl hada měděného, jehož byl udělal Mojžíš; nebo až do těch dnů synové Izraelští kadívali jemu, a nazval jej Nechustan (kus mosazi).“ (v. 4) Na tomto místě je toto očištění připisováno pouze králi. Bylo z jeho strany dokonalé a šlo až k měděnému hadovi, kterého udělal Mojžíš. Není to zarážející, že Slovo se nezmiňuje o bronzovém hadovi od doby, kdy ho Mojžíš vztyčil na poušti, a přesto ho Izrael pečlivě uchovával po více než 700 let nepochybně na památku podivuhodného vysvobození, které jeho prostřednictvím bylo lidu způsobeno? Izrael byl skrze něj uzdraven a nebylo přirozené, že si přál uchovat ho jako viditelné svědectví tohoto uzdravení? Byla to úctyhodná věc, starodávný předobraz vysvobození od hříchu a jeho následků skrze Kristovu oběť, ale v rukou nepřítele se stala pro lid prostředkem modlářství: pálili mu kadidlo. Bylo zapotřebí zásahu věrného Ezechiáše, aby poukázal na toto skryté modlářství, oděné do formy božského ustanovení, a zničil ho.
Tento had byl symbolem, a ne něčím, co by samo o sobě mělo zázračnou vlastnost. Vzhledem k tomu, že výjimečná příležitost, při níž byl použit, nebyla a nemohla být obnovena, neměl sám o sobě větší cenu než kterýkoli jiný Nechustan či kus mosazi. Nechustanové, skrytější modlářství, ale stejně hrubé jako obyčejné modlářství, jsou v křesťanstvu stále početní. Stejně jako Nechustan, dal Kristův kříž vzniknout pověrečným praktikám. Vlastnit kousek „pravého kříže“, líbat ho nebo uctívat kus bronzu či slonoviny, zobrazující umírajícího Pána na kříži, jsou běžné praktiky ve velké části křesťanstva. Člověk se váže k symbolu a přiznává mu nějakou zvláštní hodnotu nebo vlastnost. Učinil tento symbol svým Bohem. Je to lepší než modlářství, které si z Božích vlastností činí bohy? Ne, samozřejmě, že ne. Je to modlářství právě tak hrubé, ale ještě nebezpečnější, protože se zmocňuje předmětu, který je ještě světější, vyšší: kříže, středu všech Božích rad, symbolu věčné lásky, aby z něho udělalo modlu, kterou vidí oči těla, kterou líbají rty těla, modlu, která sama nemá ani oči k vidění, ani uši k slyšení. Víra dává tyto věci stranou a považuje je za takové, jaké jsou, totiž za nic víc a nic míň než za kus dřeva nebo mosazi.
„V Hospodinu, Bohu Izraelském, doufal.“ (v. 5) Zde nalézáme zvláštní a velmi pozoruhodný charakter Ezechiáše a probuzení, které doprovází jeho vládu. Je jím důvěra v Boha. Tato důvěra ho vedla k tomu, aby odmítal veškerou lidskou pomoc. Nehledal, jako jiní králové, pomoc v Egyptě, aby unikl Asýrii (Iz. 30,1-5; 31,1-3), ani se, jako jeho otec, neopíral o Asýrii proti jiným vnějším nepřátelům. A přece jeho víra ukazuje své slabiny i z této strany, jak uvidíme.
Ezechiáš neměl mezi judskými králi sobě rovného, pokud jde o důvěru. A tato důvěra je neoddělitelná od poslušnosti: „Nebo se přidržel Hospodina, aniž se uchýlil od něho, a ostříhal přikázání jeho, která byl přikázal Hospodin Mojžíšovi.“ (v. 6) Mějme se na pozoru před takzvanou důvěrou v Boha, která je spojena s neposlušností Jeho Slova. Důvěřuji-li Mu, přidržím se Ho; jestliže se Ho přidržím, zachovávám Jeho Slovo a dodržuji je, jak mi je dal na počátku, jako Ezechiáš zachovával „přikázání jeho, která byl přikázal Hospodin Mojžíšovi“. Můžeme bezpochyby nalézt důvěru v Něho, která je smíšená s mnohou nevědomostí, ale nevědomost není neposlušnost. Pouze jakmile se duše dostane do styku s jasným zjevením Božích myšlenek a když dá přednost před nimi svým náboženským formám, svým výsostem a svým Nechustanům, nikdy nebude mít pravou důvěru v Boha. Ano, důvěra, přidržení se Pána a poslušnost jsou věci od sebe neoddělitelné. Výsledek Ezechiášovy víry na sebe nenechal dlouho čekat: „A byl Hospodin s ním; k čemuž se koli obrátil, šťastně se mu vedlo.“ (v. 7) Jaký šťastný kruh požehnání! Boží přízeň a duchovní prosperita jdou ruku v ruce s věrností. Kéž jsou tato požehnání, milý čtenáři, i naším podílem! Amen.
Potom je nám řečeno, že Ezechiáš „se zprotivil pak králi Assyrskému, a nesloužil jemu“ (v. 7). Jednal tedy opačně než jeho otec Achas, který, ačkoli byl Izaiášem slavnostně vyzván, aby se nebál útoku Rezina, krále Sýrie, a Pekacha, syna Romeliášova, a byl povzbuzen, aby si vyžádal od Hospodina znamení, že Jeho zaslíbení se naplní, dal přesto přednost tomu, aby se uchýlil pod ochranu Asýrie. Bůh mu pak řekl, že „roztažená křídla jeho /krále Asýrie – jemuž důvěřoval/ naplní širokost země tvé, ó Immanueli“ (Iz. 7,1-17; 8,8). Zdá se nám, že Ezechiáš jednal podle Boha, když tuto autoritu neuznal. Jinak tomu bylo později s Judou, když šlo o Babylon. (Porovnej s Jeremiášem a koncem naší knihy.) Vzbouřit se proti Nabuchodonozorovi, když mu Bůh předal říši a použil toto jho jako soud nad Judou, znamenalo bouřit se proti Bohu. V případě Ezechiáše to znamenalo neuznávat v Asyrských autoritu nad Judou, kterou jim Bůh v té době nesvěřil. Ezechiáš byl Božím služebníkem a nemohl být služebníkem krále Asýrie. Také vítězství nad Filistinskými (v. 8) mu bylo tedy dopřáno díky důvěře v Boha, která způsobila, že setřásl toto jho.
Ale ve čtrnáctém roce jeho vlády vidíme, že důvěra tohoto zbožného krále, ten dominantní charakter víry od počátku jeho vlády, zakolísala. Bůh často dopouští, aby se takové věci děly, aby nás naučil znát naše srdce a nespoléhat se na sebe. Dějiny mužů víry, od Abrahama přes Mojžíše až po Davida, nám nabízejí mnoho příkladů. Právě co se týká důvěry, která především charakterizuje celé jeho chození, dělá Ezechiáš svůj první chybný krok. Strašlivá pohroma, která postihla Izrael vpádem Salmanazara, bezpochyby připravila otřesení této důvěry, ale když Ezechiáš viděl, jak všechna judská města upadají do rukou asyrského krále, klesl na mysli. Poslal k němu do Lachis se slovy: „Zhřešil jsem, odtáhni ode mne; cožkoli na mne vložíš, ponesu.“ (v. 14) Zmocňuje se ho strach. Jako Petr se dívá na vítr a na vlny a ztrácí ze zřetele Pána. Srovnává se s králem Asýrie, místo aby ho srovnával s Hospodinem. Král mu ukládá tribut. Ezechiáš se vzdává všeho, aby ho zaplatil, a to až do té míry, že odloupává zlato z bran a sloupů Hospodinova chrámu. K čemu to je? Král na to nebere žádný ohled. Co je mu do toho, že poruší své slovo, když jde o nenáviděného Hospodinova služebníka?20 Kniha Paralipomenon (2. Par. 32,1-8) o tomto selhání mlčí a stejně jako Izaiáš 36 přechází k popisu toho, co následuje v naší kapitole, počínaje veršem 17. Je tomu tak proto, že jak jsme často viděli v průběhu těchto rozjímání, zde se jedná o historii odpovědného krále, zatímco Paralipomenon nám ukazují působení Boží milosti v srdcích těch, které Bůh používá ke Své službě. Tato výchovná kázeň byla pro Ezechiášovo srdce požehnáním, jak uvidíme v dalším průběhu jeho historie.
Než půjdeme dále, povšimněme si, že zpráva ve 2. Paralipomenon (29-31) mnoho prodlévá u části Ezechiášovy činnosti na počátku jeho vlády, kterou vyprávění ve 2. Královské zcela přechází mlčením. V Paralipomenon je nám skutečně po celou dobu představována Ezechiášova horlivost o obnovení bohoslužby a Hospodinova domu, zatím co naše zpráva popisuje jeho energii v oddělení se od zla a očistění od něj lidu. Tyto dvě charakteristiky jsou neoddělitelné od pravého probuzení a lze říci, že ta první, návrat k Bohu, nutně musí mít přednost před druhou, nebo abych se vyjádřil jasněji, že oddělení od zla následuje po obnovení našich vztahů s Bohem. To je pravda do té míry, že 2. Paralipomenon 29 nám ukazuje, že Ezechiáš „od prvního léta kralování svého měsíce prvního“, „učinil smlouvu s Hospodinem Bohem Izraelským“ a že posvěcení chrámu začalo „prvního dne měsíce prvního“ (2. Par. 29,3.10.17). A tak se 25letý král od prvního dne své vlády odhodlaně postavil na Boží stranu. Přišel na trůn mladý, a za vlády svého otce neviděl nic jiného než věci, které měly odvrátit duše od Hospodina. Jak si tedy můžeme vysvětlit jeho postoj? Vstupuje do své životní dráhy pouze ve víře, ovoci milosti!
„Potom čtrnáctého léta krále Ezechiáše přitáhl Senacherib, král Assyrský, proti všechněm městům Judským hrazeným, a zdobýval jich.“ (v. 13) Zde vsuneme jednu důležitou historickou poznámku. Ezechiáš kraloval 29 let. Ve čtrnáctém roce jeho vlády proti němu povstal Senacherib. Kapitola 20 nám říká, že v důsledku jeho úpěnlivé prosby, když byl na smrt nemocný, přidal Hospodin k jeho dnům patnáct let. Ezechiášova nemoc tedy byla na počátku vpádu Asyrských a před jejich porážkou a není nám vyprávěna v chronologickém pořadí21. Proto jsou tyto skutečnosti zmíněny poněkud neurčitým způsobem: „V těch dnech roznemohl se Ezechiáš až k smrti.“ (kap. 20,1) Podle této skutečnosti můžeme měřit hloubku zkoušky, kterou tento Boží muž musel projít. Na jedné straně dobytí celé jeho země kromě Jeruzaléma (kap. 18,13), na druhé straně smrtelná nemoc, a to ve chvíli, kdy svému lidu vrátil uctívání pravého Boha, kdy vyhladil modlářství a osvobodil Judu z asyrského otroctví! Je pochopitelné, že jeho víra, vystavená této strašlivé zkoušce, zakolísala, že důvěra v Boha byla na chvíli v jeho srdci zatemněna.
Asyrský král, který oblehl a dobyl Lachis, poslal do Jeruzaléma své služebníky: Tartana neboli vrchního velitele svých vojsk, Rabsara (náčelníka hlav), jehož funkce nejsou příliš známé, a Rabsaka, politického šéfa králova domu a jeho mluvčího při důležitých příležitostech. Stojí před Jeruzalémem a Ezechiášovi služebníci Eliakim, Sobna a Joach, vycházejí k nim. Od tohoto místa se naše zpráva téměř slovo od slova shoduje s Izaiášovou zprávou (Iz. 36-37).
První část Rabsakovy promluvy (v. 19-25) pojednává o Ezechiášově důvěře v Hospodina, která, jak jsme viděli, charakterizovala jeho zbožnost. „Jaké jest to doufání, na kterém se zakládáš?“ „V koho tedy nyní doufáš, že mi se protivíš?“ (v. 19 a 20). Zde se jasně ukazuje hrozná pýcha Asyrských. Bude Ezechiáš, zbavený svého území, zavřený v Jeruzalémě jako pták v kleci, schopen odolat asyrskému vojsku? Poslední myšlenka, která nepřítele napadne, je, jak někdo může důvěřovat neviditelnému Bohu a jak může mít Ezechiáš jiné vůdčí zásady, jiné opory než svět. Pokud někomu důvěřuje, musí to být Egyptu. Tato myšlenka zvětšuje králův hněv proti Ezechiášovi. Egypt byl právě tím protivníkem, proti němuž byla jeho výprava namířena, a pokud se Ezechiáš vzbouřil, bylo to podle něj proto, že odtud očekával pomoc. Tak tomu bylo se všemi okolními národy, které setřásly těžké jho Asýrie. Lišil se Ezechiáš od nich všech? Možná, že předstíral, že důvěřuje Hospodinu? „Pakli mi díte: V Hospodina Boha svého doufáme …“ (v. 22). Prázdná slova! Nebyl to právě ten bůh, „jehož Ezechiáš pobořil výsosti i oltáře“, neboť Senacherib nezná pravého Boha a plete si Ho s modlami, které Ezechiáš ve své věrnosti odstranil.
Nadarmo říkáš, že „máš doufání v Egyptu“ (v. 24). Svět si nikdy nedokáže představit, že by křesťané nehledali své spojence u světa. A skutečně na této skepsi není nic překvapivého, když vidíme stav křesťanstva kolem sebe. Je náboženství ohroženo, je napadáno nebo pronásledováno? Křesťanský svět se okamžitě uchyluje k vládě světa, aby se tomu vyhnul nebo se od toho osvobodil. Chování a skutky křesťanstva se zakládají na vlivu světa nebo na jeho finanční podpoře. Dobré skutky nemají jinou oporu. Nevěřící je ospravedlněn, když nám říká: „Co to znamená: V Hospodina Boha svého doufáme? V podstatě v Něho nedoufáte více než my.“ S Ezechiášem tomu tak nebylo. Mohl Asyrského nechat mluvit, protože věděl, od kterých bohů očistil svůj lid; věděl, na kterého Boha se může spolehnout.
Je tu však ke zvážení velmi vážná věc, totiž že nevěrnost Judy dává nepříteli příležitost rouhat se pravému Bohu a zapírat Jeho existenci. Ten jako by řekl: „Výsosti a oltáře, které jste měli, byly pro vás Hospodinem.“ Zná Hospodina jen skrze modly, z nichž si Juda udělal bohy. Právem jim proto mohl říci: „Měli jste stejné bohy jako já a sloužili jste jim stejně jako já. A když teď říkáte: Doufáme v Hospodina! Kdo je, prosím, tento Hospodin? Hospodin výsostí, nebo Hospodin oltáře, který jste právě postavili? Liší se od sebe nějak?“
A nyní, „Hospodin řekl mi: Táhni proti zemi té a zkaz ji.“ (v. 25) Neměl snad i Asyrský právo mluvit o Hospodinu? Mám stejného Boha jako vy, znám Ho stejně dobře jako vy. Cožpak tato slova neslyšíme ve světě denně? Mezi dvěma národy vypukne válka. Který z nich má Boha na své straně? Oba Ho vzývají, jisti si vítězstvím. Kde je pravý Bůh? Běda! Dokonce i mezi křesťanskými národy ani na jedné, ani na druhé straně. Pravý Bůh je všem neznámý. S Ezechiášem tomu tak nebylo. Jeho důvěra v Boha byla zpochybněna nepřítelem, který ho urážel a vysmíval se mu. Co měl dělat? Nechat ho mluvit a mlčet a pokorně vzhlížet k Bohu. Nepřítel řekl: Hospodin je se mnou proti tobě. Nech ho mluvit, Ezechiáši, a důvěřuj svému Bohu, kterého nepřítel nezná!
Rabsace mluví k lidu, stojícímu na hradbách, hebrejsky. Ezechiášovi služebníci ho prosí, aby mluvil syrsky. Odmítá to opovržlivými a urážlivými slovy. Nebezpečí, že uvidí, jak lidé ztrácejí odvahu, by mohlo Ezechiáše naplnit úzkostí. Ale i toto nebezpečí ponechává duši věřícího v klidu a pokoji. Má jen mlčet. Jeho důvěra v Boha odpovídá na všechno.
A nyní Rabsace útočí na osobu krále. Ezechiáš je svůdce a podvodník (v. 29 a 30). Lže vám, když vás vyzývá, abyste obrátili svou důvěru k Hospodinu. Neposlouchejte Ezechiáše (v. 31 a 32). Naslouchejte asyrskému králi (v. 28). Nechá vás v klidu, a pak vás přenese do „země úrodné, země chleba a vinic, země olivoví, oleje a medu“ (v. 32), země plné dobrých věcí jako země Kananejská. Tam najdete pravou hojnost (srov. s 5. M. 8,7-10). Není pochyb o tom, že budete mít navíc otroctví, ale Asyrský má na zřeteli vaše štěstí! Takto Satan vždy promlouval k lidským srdcím. Běda tomu, kdo mu naslouchá, neboť kníže tohoto světa nikdy neučiní člověka šťastným. Měli bychom s ním rozmlouvat, pouštět se s ním do sporu nebo mu odpovídat? Naši první rodiče s tím učinili až příliš vážnou zkušenost pro svou zkázu a zkázu celého svého potomstva. Muž víry rozhodně necítí potřebu mu odpovídat. „Lid pak mlčel, a neodpověděl mu žádného slova; nebo takové bylo rozkázání královo, řkoucí: Neodpovídejte jemu.“ (v. 36) Je třeba jen mlčet a ponechat nepřítele jeho hrozbám a medovým slovům. Lid má důvěru ke slovům krále, svého vůdce, a napodobuje jeho víru. Bůh používá tento otevřený útok Asyrských proti Bohu a Jeho Pomazanému, aby posílil a probudil lid.
Než budu pokračovat, rád bych učinil jednu nebo dvě poznámky ke třem zprávám o Ezechiášově životě, které jsou obsaženy v Božím slově (2. Král. 18-20; 2. Par. 29-32; Iz. 36-39). Pouze naše vyprávění začíná Ezechiášovou vzpourou proti Senacheribovi, po níž následoval vpád do Judy a ponížení krále v důsledku nedostatku jeho důvěry. Je to proto, že příběhy v Královských knihách nám představují životní dráhy králů pod jejich odpovědností. Boží kázeň vůči Ezechiášovi mu v tomto případě ukazuje, že jedině důvěra v Hospodina má moc ho ochránit. Zpráva klade důraz především na charakter opravdového svědectví v čase konce; spočívá v opuštění všeho smíšení s modlářstvím světa. Pak se setkáváme se Senacheribovým útokem na Jeruzalém, kde je Ezechiášova absolutní důvěra v Hospodina podrobena zkoušce, ze které vychází vítězně.
Ve vyprávění v 2. Paralipomenon nacházíme krále podle Božích rad. Juda už není nic víc než malý, bezvýznamný ostatek, který je omezen na Jeruzalém. Král se od prvního dne jeví jako Bohem připravený pro Jeho dílo milosti. Hospodinův dům zůstává u ostatku, který ho střeží. Ezechiáš ho očišťuje, obnovuje čistotu uctívání Boha a uctívání falešných bohů je vykořeněno a zrušeno. Ostatek lidu tak získává právo být nositelem Božího svědectví. Ale ještě je nutné zabezpečit Boží město před nepřítelem tím, že se mu odříznou prameny, které město zásobují; už mu nezbývá nic, co by bylo společné se svědectvím. Obraz je v rozsahu a mezích tohoto malého poníženého národa úplný. Příběh Senacheribova útoku na Jeruzalém je zde mnohem kratší než v obou ostatních zprávách.
V Izaiášovi máme historii Ezechiáše z prorockého hlediska. Podrobně jsou vylíčeny pouze tři skutečnosti: útok Senacheriba, smrtelná nemoc Ezechi-áše, a po nich následující návštěva vyslanců, která prorocky vysvětluje vzestup a pád Babylonu ve spojení s Judou. V tomto vyprávění je Ezechiáš v některých bodech předobrazem Mesiáše, v mnoha jiných je předobrazem ostatku. Ten, odsouzený k smrti, vstupuje jakoby do života vzkříšení. Ezechiášova nemoc, o níž se zmiňují i ostatní dvě zprávy, nabývá u Izaiáše zvláštního prorockého významu prostřednictvím zmínky o „zapsání Ezechiáše“, což je prorocký nářek ostatku, který touží oslavovat Hospodina „v zemi živých“ (Izaiáš 38,9.11).
Vraťme se nyní k průběhu našeho příběhu.
Poté, co mu Asyrský vyhrožoval, vstoupil Ezechiáš poprvé do Hospodinova domu. Zdá se, že ubohému králi zbylo jen málo. Celý Judský kraj byl vypleněn, asyrské vojsko obléhalo jediné město, které se ještě drželo, Hospodinovým služebníkem bylo národy opovrhováno a zacházely s ním jako se zločincem. Hospodinovo jméno bylo pošlapáváno. Okolnosti byly takové, že vše muselo být snášeno v tichosti a v ponížení přijímáno jako spravedlivá odplata za hříchy a neposlušnost lidu. Měl tento chabý „ostatek, který se /tu ještě/ nalézá“ (v. 4) nějaký zdroj pomoci? Ano, jistě! Zůstával mu Hospodinův chrám, Jeho milované město, hora Sion, Davidův syn, a Davidův trůn, prorok, nositel Božího slova. Zůstalo mu mnohem víc než samotnému Davidovi v jeskyni Adulam! Tělo mohlo být malomyslné, ale víra ne, protože uprostřed této bezejmenné pohromy měla vše, co tvoří její pevnou jistotu, vše, co utěšuje a dává radost v soužení. Vlastnila Emmanuele, Boží přítomnost u Jeho lidu. Není tomu dnes stejně? Hledejte Boží svědectví uprostřed světa zralého k odpadnutí. Jedině víra je může odhalit, ten „ostatek, který se /tu ještě/ nalézá“. Ale ona ho objeví; dává přednost Božímu domu před všemi stany bezbožných, chudému a trpícímu lidu před veškerým blahobytem Asyrských. Naslouchá hlasu proroka a zavírá ucho před rouhavými hlasy služebníků nepřítele. Shromažďuje se kolem Hospodinova Pomazaného, a jak by se mohla bát, když Bůh vidí a hledí na tvář Svého Pomazaného?
Ne že by tato důvěra vylučovala úzkost a že by extrémní nebezpečí nesvíralo srdce, ani že by člověk na sobě nenosil pytel a neroztrhl si šaty na znamení soužení, ponížení a smutku. Ale nebezpečí žene Ezechiáše a jeho lid do Hospodinova domu a k Božím výrokům, aby obdrželi radu, sílu a útěchu. „Den úzkosti a útržek /trestání/ i rouhání jest den tento; přiblížil se plod k vyjití, ale není síly při rodičce.“ (v. 3) V dobách, jako byly tyto a jako jsou naše, musíme cítit, že toto jsou dny úzkosti a trestání, že naším podílem je hluboké ponížení, že stejně jako tento malý ostatek, musíme na sebe vzít „pohanu velkého lidu“ a že to máme vyjádřit svými slzami a vzdechy nad stavem křesťanstva, které tak strašně zneuctilo Pána. Jedno však stačilo pro ztrápený ostatek a musí stačit i nám: Hospodin je zde; byl to On, ne my, komu utrhali. Tehdy řekneme s Ezechiášem: Snad Hospodin uslyší všechna slova toho, kdo zlořečil živému Bohu, a ztrestá slova, která slyšel (v. 4), a Hospodin nám odpoví.
Izaiáš řekl: „Nestrachuj se slov těch, která jsi slyšel, jimiž se mi rouhali služebníci krále Assyrského. Aj, já pustím naň vítr, aby uslyše pověst, navrátil se do země své, a učiním to, že padne od meče v zemi své.“ (v. 6-7) Hospodinovo slovo se do písmene naplnilo. Zpráva o tom, že etiopský král Tirhák, který se zmocnil Egypta, postupuje proti němu, když jeho cílem bylo právě dobytí Egypta, způsobí, že se náhle vydal proti němu.22
Než však Senacherib odtáhl, posílá Ezechiášovi písemné poselství. Předtím lidu vzkázal: „Nechť vás nesvodí Ezechiáš … A nechť vám nevelí Ezechiáš doufati v Hospodina.“ (kap. 18,29-30). Nyní říká Ezechiášovi: „Nechť tebe nesvodí Bůh tvůj, v něhož ty doufáš.“ (v. 10) Přirovnává Boha k falešným bohům, které on, Asyrský, zničil. Byla to přímá „útržka Bohu živému“ (v. 16). Vztek, který naplňuje asyrského panovníka, brzděného v jeho plánech a zraněného v jeho pýše, se nyní ukazuje ve své pravé povaze: Jeho hněv platí Bohu Izraele.
Ezechiáš vstupuje podruhé do Hospodinova domu. Už nejde o ponížení jako poprvé, ale o přímý útok proti jménu Hospodina, kterého Ezechiáš ctí. Bůh má o tomto dopisu vědět. Král mu předává svou vlastní věc, ale ví, že pro čest Svého jména Hospodin zachrání Svůj ponížený lid. „A nyní, Hospodine Bože náš, vysvoboď nás, prosím, z ruky jeho, ať by poznala všecka království země, že jsi ty sám, Hospodine, Bohem.“ (v. 19)
Tedy oznámil Izaiáš králi slovo Hospodinovo, vyřčené proti Asyrskému. Jestliže má Ezechiáš na svém srdci zájmy svého Boha, pokud jde o nepřítele, Hospodin mu odpovídá, že nedovolí, aby „panna, dcera Sionská“, byla světem urážena, protože je manželkou velkého krále. „Pohrdá tebou, a posmívá se tobě, králi, panna dcera Sionská, a potřásá za tebou hlavou dcera Jeruzalémská.“ (v. 21) Tak se Bůh zastává charakteru a cti svých milovaných, kteří jsou provinilí, ale ponížení, když oni se zastávají Jeho vlastní cti a Jeho charakteru. Asyrský ve své pošetilosti pozvedl svůj zrak vysoko proti Svatému Izraelskému. Byl metlou Božího hněvu, který toto „již dávno učinil“, ale stal se pyšným na své úspěchy a nebál se pozvednout se až k Bohu. Řekl: „Vytáhl jsem, zpodtínám, vejdu, vykopal jsem a pil jsem, vysušil jsem …“ (v. 23-24), zatímco to byl Hospodin, kdo tímto způsobem nařídil zkázu národů a Svého lidu (v. 25-26). „Sedání pak tvé, vycházení i vcházení tvé znám,“ říká Hospodin, „i vzteklost tvou proti mně. Poněvadž jsi se rozzlobil proti mně, a tvé vzpouzení přišlo v uši mé, proto vpustím udici svou v chřípě tvé, a udidla svá do úst tvých, a odvedu tě zase tou cestou, kterou jsi přišel.“ (v. 27-28)
Hospodin pak dal Ezechiášovi znamení jeho vysvobození: v prvním roce budou jíst to, co vyroste samo, což byla špatná úroda, ale ochrání je před smrtí hladem. To je prorocky příběh o zachování ostatku v Jeruzalémě. Ve druhém roce tu bude síla k růstu. Ve třetím přijde sklizeň a plody vinné révy. Hospodin králi vysvětluje toto podobenství: „Ostatek zajisté domu Judova, který pozůstal, vpustí zase kořeny své hluboce, a vydá užitek nahoru. Nebo z Jeruzaléma vyjdou ostatkové, a ti, kteří jsou zachováni, z hory Siona. Horlivost Hospodina zástupů učiní to.“ (v. 30-31) Ostatek Judy bude znovu Hospodinem založen a naplněn Jeho požehnáním.
Je-li tomu tak v případě Jeruzaléma, tím spíše v případě Shromáždění, Nevěstě Krista, slabém ostatku uprostřed trosek, u kterého není síly k porodu, a je tak pokořený, že nepřítel může říci: „Nechť tebe nesvodí Bůh tvůj, v němž ty doufáš.“ Ale je drahocenný Kristu, který ho posadí spolu na Svůj trůn a navěky ho zasadí v Božích nádvořích jako strom obtěžkaný květy a ovocem.
Asyrský neměl vejít do města, střílet do něj šípy ani proti němu postavit valy; a přece ho nepřátelská armáda právě v tomto okamžiku obklopovala. Bůh však zasahuje kvůli Svému jménu a kvůli Svému služebníku Davidovi, vůči němuž neodvolá svou smlouvu ani Svá zaslíbení (v. 32-34).
Téže noci, kdy se stalo toto proroctví, byl tábor Asyrských zasažen. Ráno z nich byla mrtvá těla. „V loupež dáni jsou udatní srdcem, zesnuli snem svým, aniž nalezli zmužilí hrdinové síly v rukou svých. Od žehráni tvého, ó Bože Jákobův, i vůz i kůň tvrdě zesnuli… Když povstává k soudu Bůh, aby zachoval všecky pokorné na zemi.“ (Žalm 76,6.7.10) Tak také Asyrského doby konce, krále severu, postihne jeho soud: „V tom noviny od východu a od půlnoci přestraší jej; pročež vytáhne s prchlivostí velikou, aby hubil a mordoval mnohé. I rozbije stany paláce svého mezi mořem a horou okrasy svatosti; a když přijde k skonání svému, nebude míti žádného spomocníka.“ (Daniel 11,44–45) Jeho samého, velitele vojska, stihne rozsudek, který nad ním vynesl prorok (v. 37). Když se klaněl v chrámě Nizrocha, boha svého, jeho synové jej zabili mečem. Ezechiášovi řekl: „Hospodin tě nevysvobodí.“ A hle, jeho bůh Nizroch ho nemohl vysvobodit, když se mu klaněl.
V tom všem sledujeme pokroky Božího muže a odměnu, kterou dostává jeho důvěra v Hospodina. Na začátku se bouří proti Asyrskému, i když (snad z nedostatku sebepoznání) mohl považovat důvěru, jíž vlastní „Já“ nebylo cizí, za čistou důvěru v Boha. Pak ji před nepřítelem ztratí, ale Bůh používá kázeň, aby mu vzal veškerou důvěru v sebe sama. V této zkoušce Ezechiáš, pokořený stavem lidu a nehledající oporu ve svém srdci, svěřuje všechno Bohu. Jeho důvěra postupně roste s tím, jak roste zkouška. Už nemyslí na sebe ani na svůj lid, leda aby soudil sám sebe; hledá pouze Hospodinovu slávu, ale s touto slávou spojuje spasení Izraele. Bůh mu odpoví tím, že mu ukazuje, že Jeho myšlenky se zaměstnávají výhradně Jeruzalémem, synem Davidovým a milovaným ostatkem. Osvobozuje Svůj lid soudem a ústy proroka odpovídá na pokornou modlitbu „ostatku, který se /tu ještě/ nalézá“ (19,4).
„V těch dnech roznemohl se Ezechiáš až k smrti.“ (v. 1). Jak jsme řekli výše, tato událost historicky předchází asyrskému útoku na Jeruzalém, ale ve třech zprávách, které o ní máme, následuje po něm. Kniha Paralipomenon nám o tom vypráví několika slovy, Královská kniha obšírněji a Izaiáš velmi podrobně, protože tento prorok k ní přidává „zapsání Ezechiáše“ (kap. 38,9-22), které se v historických knihách nevyskytuje. Toto přehození má různé důvody. Prvním je, že úloha Babylonu je posláním vyslanců spojena s Ezechiášovou nemocí. Babylon byl předurčen k tomu, aby potlačil Asyrské, k nimž tehdy ještě patřil, a od nynějška měl v dějinách Judy hrát vedoucí úlohu. Tato úloha, předání moci pohanům a ustavení první univerzální monarchie, se začala projevovat v Božích cestách s Jeho lidem, až když skončila histo-rická (nikoli prorocká) úloha Asýrie. Druhým důvodem je, že bylo nutné postavit před naše oči celou věrnou životní dráhu Ezechiáše před smrtelnou nemocí, která hrozila jejím ukončením. To činí z prorockého hlediska (jmenovitě u Izaiáše) slzy a snažnou Ezechiášovu modlitbu ještě významnějšími. Jeho smrt se mohla jevit jako Boží soud, když před Ním strávil celý svůj život v bezúhonnosti. Proto se také Ezechiášovo zapsání nalézá jen ve vlastním proroctví, protože popisuje pocity k smrti odsouzeného „ostatku“. Ve skutečnosti bude muset ostatek projít podobnými okolnostmi. Poté, co s upřímným srdcem jakoby po celý svůj život, tak jako Ezechiáš, sloužil Bohu a očistil se od zlého a od každého zlého spojení, bude muset vnitřně zakusit, co to je být vyťat ze země živých, a to pod tíhou spravedlivého hněvu v cestách Boží vlády s Izraelem, z něhož ostatek tvoří jednu část; avšak bude zachráněn a navrátí se k životu v důsledku podílu, který bude mít na smrti a vzkříšení Mesiáše. Třetím důvodem je, že v knize, kterou se zabýváme, bylo důležité nepřerušit vyprávění, které začíná legitimní vzpourou Ezechiáše, pokračuje vpádem do Judska, kde je vystavena zkoušce králova důvěra, a končí podivuhodným vysvobozením jako odpovědí na plnou důvěru v Boha, když veškerá lidská pomoc je nemožná.
Poté, co Boží kázeň zasáhla Ezechiáše v jeho okolnostech, zasahuje ho nyní v jeho osobě: „Zřiď dům svůj, neboť umřeš, a nebudeš živ.“ (v. 1) Musí zemřít; jaká to je záhada! Ten, kdo mohl říci: „Ó Hospodine, rozpomeň se nyní, že jsem stále chodil před tebou v pravdě a v srdci upřímném, a že jsem to činil, což dobrého jest před očima tvýma“ (v. 3), musí zemřít! Pro zbožného Žida bylo chození před Bohem v zemi živých zjevným znamením Boží přízně. Tato přízeň se tedy od krále odvrátila! Bůh nevzal v úvahu čtrnáct let oddanosti Jemu, Jeho věci a Jeho domu! Ezechiáš byl tedy zavržen jako nějaký neužitečný nástroj v době, kdy jeho zbožnost a důvěra v Boha zářily zvláštním způsobem! Toto království, které mu Bůh svěřil, mělo brzy padnout do jiných, méně čistých rukou, než byly jeho vlastní!
To vše nám mluví o tom, co se stalo Mesiášovi, jehož je Ezechiáš jen slabým předobrazem. Také On musel být uprostřed Svých dnů odříznut, svržen poté, co byl vysoce vyzdvižen; také On, ten věrný svědek, který činil pouze Boží vůli, musel podstoupit smrt; také On musel odejít, nemaje nic, a ztratit Své království a všechnu Svou pozemskou slávu (Dan. 9,26)! Ale Kristus, což nemohl být případ Ezechiáše, to vytrpěl, protože nesl nepravost velikého lidu a musel vytrpět Boží spravedlivý rozsudek místo nás. Člověk jako Ezechiáš v žádném případě nemohl vykoupit svého bratra a dát za něj Bohu výkupné (Žalm 49,8); ale mohl zakusit Boží rozhořčení v Jeho vládě, a to je to, co se stane ostatku. Jako Ezechiáš, který z hlubokosti pozvedl svůj hlas k Bohu, pozná, že Hospodin nedbá na jeho nepravost, protože ji navštívil na Mesiášovi.
Ezechiáš tedy může v našem úryvku být považován za předobraz Mesiáše pouze do té míry, do jaké má účast na zkušenostech Krista. Osobně, stejně jako u Pána, „ho strávila horlivost o Boží dům“ (Jan 2,17), i on osobně, ale ne bez selhání, mohl říci: „Já v tobě naději skládám.“ (Žalm 31,15; 22,11) Osobně, když šlo o to, aby zemřel, se zdálo, že byl bezdůvodně vyťat ze země živých; ale Ezechiáš byl hříšník, a proto bylo nutné, aby jeho místo pod Božím soudem zaujal jiný.
„I plakal Ezechiáš pláčem velikým.“ (v. 3) Pán nikdy neplakal kvůli osudu, který Ho čekal, neboť přišel na tento svět, aby zemřel. Plakal nad vzpurným Jeruzalémem; plakal před hrobem Lazara, když viděl, jak moc smrti doléhá na padlého, ubohého člověka, ale nikdy neplakal sám nad Sebou. Pouze v jednom smyslu, podobně jako Ezechiáš, „s hlasitým křikem a slzami obětoval modlitby a úpěnlivé prosby tomu, který byl mocen Ho zachránit ze smrti,“ ale ne jako Ezechiáš, aby nezemřel, nýbrž aby byl zachráněn ze smrti, aby byl vzkříšením osvobozen od rohů buvolů /kral. př.: rohů jednorožcových/, aby se neztratilo ovoce Jeho práce. Pokud jde o Ezechiáše, slzy byly na místě, stejně jako budou na místě u věrného ostatku. Musel se naučit přijmout rozsudek smrti jako rozsudek náležející jemu; říci, aniž by nejprve rozuměl Božímu cíli: „Co mám více mluviti? I předpověděl mi, i učinil;“ aby konečně pochopil na konci vší své úzkosti, že Hospodin ho chtěl zachránit (Iz. 38,15-20).
Boží odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: „Ještě pak Izaiáš nebyl vyšel do půl síně, když se k němu stalo slovo Hospodinovo, řkoucí: Navrať se a rci Ezechiášovi, vůdci lidu mého: Toto praví Hospodin, Bůh Davida otce tvého: Slyšel jsem modlitbu tvou, a viděl jsem slzy tvé; aj, já uzdravím tě, třetího dne vstoupíš do domu Hospodinova.“ (v. 4-5) Sotva byla Ezechiášova duše prozkoumána, přichází k Izaiášovi Boží slovo. Člověk cítí, že Bůh měl pro krále předem připraveno všechno to, co zde udílí po jeho soužení. Ezechiáš je přiveden zpět k životu jakýmsi druhem vzkříšení. „I řekl Izaiáš: Vezměte hrudu suchých fíků. Kterouž vzavše, přiložili na vřed, i uzdraven jest.“ (v. 7) Navenek nemá ten prostředek žádnou hodnotu, ale když je použit podle prorokova slova, prokazuje se jako Boží moc ke spasení.
„Řekl pak Ezechiáš Izaiášovi: Jaké bude znamení toho, že mne uzdraví Hospodin, a že půjdu třetího dne do domu Hospodinova? Odpověděl Izaiáš: Toto bude tobě znamení od Hospodina, že Hospodin učiní věc tuto, kterou mluvil: Chceš-li, aby postoupil dále stín o deset stupňů, aneb navrátil se nazpět o deset stupňů? Odpověděl Ezechiáš: Snáze může stín postoupiti dolů o deset stupňů. Nechci, ale nechť zase postoupí stín nazpět o deset stupňů. Volal tedy Izaiáš prorok k Hospodinu, a navrátil stín po stupních, po nichž sešel na hodinách slunečných Achasových, zpátkem o deset stupňů.“ (v. 8-11)
Achas zřídil tyto sluneční hodiny. Od jeho vlády stín postupoval, čas rychle ubíhal a měl skončit nocí, úplným zmizením království pod Božím soudem. Hospodin mohl uspíšit tento konec, neboť míra byla plná, ale Jemu se zalíbilo vyhovět přání zbožného krále a prosbě proroka tím, že tu hodinu zpozdil, místo aby ji uspíšil, a tak dal králově moci nový termín. Tento zázrak má však hlubší význam. Znamená, že Bůh mohl převrátit a převrátí celý pořádek přírody a zákony, které podrobovaly hříšníka smrti, aby vykonal spásu Svých milovaných. Smrt již nemá svůj osudný běh; život, jdoucí ke svému konci, začne pro věrný ostatek znovu ve vzkříšení Mesiáše, jeho zástupce. Pro nás začíná znovu ve věčném životě skrze vzkříšení Spasitele. To je znamení, o které Ezechiáš žádá. Jeho prosba znamená naprostou důvěru v Boha, který jediný může učinit nemožné pomocí nemožného. Tím, že Bůh v Kristu, aby nás spasil, převrací to, co se pro nás v důsledku hříchu stalo řádem přirozenosti, nás ujišťuje, že splní Svou radu, která se týká nás.
„Třetího dne vstoupíš do domu Hospodinova.“ Takto nám Kristova smrt a zmrtvýchvstání po třech dnech umožňují volný vstup do svatyně.
Ezechiáš již obdržel, aniž by o to žádal, znamení konečné porážky nepřítele (kap. 19,29-31) v tom, že Bůh udrží naživu, bez jakéhokoli lidského zásahu, ostatek, z něhož chtěl vytvořit nový Izrael; zde se dozvídá, jakým prostředkem bude tento ostatek zachráněn.
Než uzavřeme tuto část Ezechiášova příběhu, povšimněme si pozoruhodné role proroka Izaiáše ve všech těchto událostech. Jako Boží slovo, které představuje, je nositelem rozsudku smrti nad nejlepším z lidí, kteří jsou přece všichni součástí hříšné a padlé rasy. Smrt je vynesena bez možnosti odvolání. Toto poselství vyvolává hluboký zármutek v duši, která je přijímá. Pak ale Izaiáš okamžitě oznamuje šťastné poselství o králově uzdravení. Poté ukazuje prostředek, kterým lze toto uzdravení provést, a aplikuje jej na smrtelný vřed. Nakonec oznamuje znamení, kterým se, když obrátí řád přírody, Hospodin zavazuje k tomu, že vykoná, co slíbil. Tyto věci se dějí prostřednictvím proroka, který „volal k Hospodinu“, neboť žádné požehnání není získáno jinak než osobním zprostředkováním Pána Ježíše. Zde máme úplný příklad toho, co evangelium přináší duši hříšníka.
Krátký úryvek z knihy Paralipomenon, jediný v této knize, který hovoří o celém obsahu naší kapitoly, nás informuje o stavu Ezechiášovy duše v době, kdy babylonský král vyslal posly: „V těch dnech roznemohl se Ezechiáš až k smrti, i modlil se Hospodinu. Kterýž promluvil k němu, a ukázal mu zázrak. Ale Ezechiáš nebyl vděčen dobrodiní sobě učiněného, nebo pozdvihlo se srdce jeho. Pročež povstala proti němu prchlivost, i proti Judovi a Jeruzalému. Ale když se pokořil Ezechiáš pro to pozdvižení srdce svého i s obyvateli Jeruzalémskými, nepřišla na ně prchlivost Hospodinova za dnů Ezechiášových.“ (2. Par. 24-26) Zde vidíme, jaké pocity král měl, když přijímal posly z Babylonu: „Pozdvihlo se srdce jeho.“ V té době, za vlády Berodacha Baladana, nebyl Babylon ještě tím, čím se od té doby stal. Jeho král se zbavil vazalství Asýrie a přál si odvrátit útočný návrat této moci tím, že hledal přátele nebo spojence mezi národy, ležícími na západ od svého království. Poslal tedy Ezechiášovi prostřednictvím svých vyslanců dopis a dar. Náš oddíl říká, že „vyslyšel je Ezechiáš“. Měli k němu tedy nějakou žádost, zřejmě mu chtěli nabídnout nějaké spojenectví proti společnému nepříteli, jehož jho ze sebe setřásal i sám Ezechiáš. Slovo nám neříká, že toto spojenectví bylo uzavřeno, ale že král přijal vyslance příznivě. Zde opět zažil pokořující zkušenost, že jeho důvěra v Boha nebyla absolutní. Ve 2. Paralipomenon 32,27-31 je uvedeno, že mu Bůh v prvních čtrnácti letech jeho vlády za jeho věrnost hojně žehnal: „Měl pak Ezechiáš bohatství a slávu velmi velikou,“ a právě v té chvíli přišlo „poselství knížat Babylonských, poslaných k němu, aby se vyptali na zázrak, který se byl stal v zemi“. To byl cíl, udaný Berodachem Baladanem. Pokud jde o jeho tajný záměr, lichotí Ezechiášově pýše. Při této příležitosti „opustil ho Bůh, aby ho zkusil, aby známé bylo všecko, co bylo v srdci jeho“ (2. Par. 32,31). Ponechán sám sobě, „pozdvihlo se srdce jeho“. Ukázal bohatství, které mu Bůh dal, aby si získal uznání v očích cizinců, místo aby před těmito modláři oslavil Boha, který ho zázrakem zachránil od jisté smrti, a který mu bohatě požehnal, když štědře naplnil jeho pokladnice. Tyto poklady, včetně jeho zbrojnice, jeho domu a jeho panství, byly předvedeny žárlivému světu, který může být přítelem svatých a Božího lidu jen navenek. A hle, v dosti blízké budoucnosti „odneseno bude do Babylona, cožkoli jest v domě tvém, a cožkoli nachovali otcové tvoji až do tohoto dne“ (2. Král. 20,17; Izaiáš 39,6). 2. Paralipomenon nám říká, že „povstala proti němu prchlivost i proti Judovi a Jeruzalému“, a Ezechiáš v tom musel učinit bolestnou zkušenost. Mezitím však byla jeho duše pokořena a obnovena; byl připraven, jak říká ve svém zapsání (Iz. 38,15 – přel.), tiše chodit po „všechna léta svá“ – (15 let života, která měl před sebou) – „v /při/ hořkosti své duše“. Tichost a hořkost zároveň! Tyto věci, které se zdají být neslučitelné, se pro křesťana dokonale shodují. S hořkostí kázně, skrze niž jsme lámáni, se spojuje nevýslovný pocit Otcovy lásky, který na nás kázeň vkládá!
Izaiáš se zde objevuje v nové roli, v roli Slova, které nás proniká a zkoumá nás. Budeme šťastni, když se jako Ezechiáš nebudeme snažit něco skrývat před Tím, s nímž máme co činit. Zbožný král, který je trestán, se před prorokem ke všemu přiznává a vše uznává. „Co pravili ti muži? A odkud přišli k tobě?“ ptá se Izaiáš. „Ze země daleké přišli, z Babylona,“ odpovídá Ezechiáš. Měla něco společného s Boží přítomností tato „daleká země“, kde marnotratný syn mohl žít ve svých zábavách daleko od Boží tváře (Luk. 15,13)? Tito muži pocházeli „z Babylona“, kolébky vzpoury proti Bohu a modlářského kultu. Ezechiáš neuzavřel s jeho králem smlouvu, ale spřátelil se s ním. Prorok se ptá: „Co viděli v domě tvém?“ Král odpovídá se stále stejnou upřímností: „Všecko, co jest v domě mém, viděli. Ničeho není v pokladech mých, čeho bych jim neukázal.“ (v. 14 a 15) Tehdy oznamuje Izaiáš Hospodinův soud: „Slyš slovo Hospodinovo: Aj, dnové přijdou, v nichž odneseno bude do Babylona, cožkoli jest v domě tvém, a cožkoli nachovali otcové tvoji až do tohoto dne; nezůstane ničeho, praví Hospodin.“ Není to závěrečné slovo Písma, jestliže se naše srdce nechalo přitáhnout a učinit pyšným věcmi země? „Svět pak hyne /pomíjí/ i žádost jeho.“ (1. J. 2,17) Nic z toho nezůstane!
Ezechiáš před Hospodinem nic neskrýval a přijímá svůj rozsudek ve vší pokoře. Jeho slova připomínají Davidovo: „Zhřešil jsem proti Hospodinu“ ve 2. Sam. 12,13, ale obsahují ještě více: „Dobré jest slovo Hospodinovo, které jsi mluvil.“ (v. 19) Se zkroušeným srdcem přijímá následky svého jednání. Svědectví, které mu Bůh svěřil, nevyšlo z jeho rukou bez úhony, naopak, bylo beznadějně zničeno. Toto probuzení, započaté ve svěžesti božské moci, končí pochybením toho, kdo byl jeho nástrojem. Ale Ezechiášovo srdce a svědomí z těchto zkušeností získaly osobní prospěch. Jestliže se jeho svědectví nemohlo udržet a vyklouzlo z jeho rukou, jeho duše skrze kázeň znovu nalezla společenství s Pánem a pokornou důvěru v Něho, kterou na okamžik opustila, aby se nechala oklamat slovy nepřítele, který lichotil jeho pýše.
„Ale … pokořil se Ezechiáš pro to pozdvižení srdce svého i s obyvateli Jeruzalémskými,“ říká nám Paralipomenon (2. Par. 32,26). Šťastný výsledek osobního pokoření: vyvolává je u druhých. Když se Asyrský objeví před hradbami Jeruzaléma, král a lid budou jednoho srdce a jedné mysli, aby mu neodpověděli a aby pohrdali jeho hrozbami a doufali v Hospodina. Když kázeň přinesla své ovoce, bylo vyslyšeno Ezechiášovo přání: „Není-liž pravda, že za mých dnů bude mír a stabilita?“ (kap. 20,19 – přel.) „Nepřišla na ně prchlivost Hospodinova za dnů Ezechiášových.“ (2. Par. 32,26)
Období probuzení je často následováno ještě rychlejším úpadkem, a je pozoruhodné, že není řečeno, že Bůh Svými soudy zvlášť dává poznat tento stav věcí. Manassesova vláda, charakterizovaná skutečnou přemírou modlářství, je nejdelší vládou, zaznamenanou v dějinách judských a izraelských králů. Stav lidí nelze posuzovat podle větší či menší přísnosti Božích cest s nimi. To byl přesně omyl Jobových přátel, kteří jeho charakter posuzovali podle zkoušek, jež na něho byly vloženy, a z malého počtu zkoušek u nějakého člověka vyvozovali, že je relativně spravedlivý. Manasses začal vládnout ve dvanácti letech a v Jeruzalémě v ní pokračoval 55 let. Je nám udáno jméno jeho matky: Chefziba, „Mé zalíbení v ní“, což je jméno, kterým bude obnovený Jeruzalém nazván Hospodinem (Iz. 62,4). Pro tuto chvíli Chefziba, žel, porodila strašnou bytost, předmět Hospodinovy nelibosti. Je to důvod, proč není uveden ani otec, ani místo původu Manassesovy matky?
Manasses znovu staví výsosti, zničené jeho otcem, staví oltáře Bálovi, zhotovuje obraz Venuše Aštarty24, jejíž nečistý kult zneuctíval i modloslužebníky, umístí její sochu do chrámu, postaví oltáře v Hospodinově domu a v obou nádvořích, věnuje se uctívání hvězd, obětuje svého syna Molochovi. Oddává se věštění a kouzelnictví a svým chováním přivádí lid Páně na scestí. V Judsku nebylo ohavnějšího krále. Přesto byla jeho vláda navenek úspěšná předně svým trváním, a až na jednu příležitost nevidíme, že by na svůj lid přivodil nějaké zvláštní pohromy. Chceme zopakovat to, co jsme řekli dříve, že Bůh soudí skutky lidí podle toho, co jsou vůči Němu, a ne podle jejich chování vůči světu. Máme vyvozovat, že ateista je v Božích očích méně vinen, protože se věnuje humanitární věci? Nikterak. Lidé budou souzeni podle toho, jak si vážili Boha a Jeho Krista, a nemají-li jejich skutky za předmět Otce a Syna, jsou zlé. Tak tomu bylo i v případě Kaina, který se domníval, že získá zásluhy bohatými plody své práce, zatímco nenáviděl svého bratra Abela.
Manassesovy skutky volaly po soudu, ale Bůh se Svým svědectvím v Judovi ještě neskončil. „Hospodin mluvíval skrze služebníky své proroky.“ (v. 10) Tak zůstává Boží slovo ještě jediným zdrojem pomoci v těchto zlých časech, ale je nyní už jen svědectvím o blížícím se soudu pro lid, o soudu bez odvolání. „Nebo vztáhnu na Jeruzalém šňůru Samařskou, a závaží domu Achabova, a vytřu Jeruzalém, jako vytírá někdo mísu, a vytra, poklopí ji. A opus-tím ostatky dědictví svého, a vydám je v ruku nepřátel jejich, i budou v loupež a v rozchvátání všechněm nepřátelům svým, proto že činili to, což jest zlého před očima mýma, a popouzeli mne od toho dne, jak vyšli otcové jejich z Egypta, až do dnešního dne.“ (v. 13-15) Hospodin spojuje jejich stav s vyjitím z Egypta. Od té chvíle hřešili. Dalo se říci, nebo bude se moci říci, že by Bůh neměl trpělivost s těmi, nad nimiž bylo vzýváno Jeho jméno?
Slovo ještě dodává: „Ano i krve nevinné vylil Manasses velmi mnoho, tak že naplnil Jeruzalém od jednoho konce k druhému.“ (v. 16) Tak Manasses pronásledoval Boží lid, ty, kteří byli nevinní ve všech těchto hanebnostech. Bůh nás zde nechává u této strašlivé podívané, která volá po Boží pomstě, ale knihy Paralipomenon, které si vždy s potěšením všímají působení milosti, nám podávají informaci o konci Manassesova příběhu. Až do určitého bodu svých dějin přijímal svrchovanost asyrských králů. Po Senacheribovi nastoupil Esarchaddon (2. Král. 19,37) a po něm Assurbanipal, jeho syn. Babylon, který pod Berodach Baladanem setřásl jho Asyrských, byl brzy znovu dobyt a opět se dostal pod nadvládu asyrských králů. Manasses, který byl pravděpodobně zapleten do spiknutí všech těchto orientálních království proti krutému otroctví Asyrských, je odveden do zajetí do Babylonu, jsa obtěžkán mosaznými řetězy. To jsou, soudě podle dějin, pravděpodobně příčiny tohoto krutého zajetí, ale pravá příčina je nám zjevena v Božím slově: „Pročež přivedl na ně Hospodin hejtmany vojska krále Assyrského, kteří jali Manassesa …, a svázavše ho dvěma řetězy ocelivými, dovedli jej do Babylona.“ (2. Par. 33,11)
Záměr Boha, který si nepřeje smrt hříšníka, byl dosažen. Manasses se pokořil, odsoudil před Bohem všechno své chování a Bůh ho přivedl zpět do Jeruzaléma a do jeho království. Tehdy tak horlivě pálil to, čemu se klaněl, jako zbožní králové, kteří byli před jeho otcem Ezechiášem, a lid se vydal stejnou cestou. Zdá se, že Joel, který asi prorokoval pod Manassesem, naráží na tuto událost (Joel 2,12-14). Výsosti však zrušeny nebyly. Nebylo to probuzení ve vlastním slova smyslu, ale návrat k Bohu skrze soužení, které způsobuje, že nešťastný člověk k Němu volá a obdrží vysvobození ze všech svých úzkostí. K tomuto tématu se vrátíme později při studiu Paralipomenon. Kniha Královská končí, když představila odpovědnost krále. Kniha Paralipomenon nám ukazuje milost, která působí skrze soudy, aby krále napravila. Jak je šťastná myšlenka, že i ta nejzatvrzelejší srdce se mohou stát předmětem milosti! S kolika lidmi se setkáme u Pána, jejichž životní dráha, tak jako zde, se zdála být soudem ukončena, a kteří přece, aniž bychom to my tušili, byli dotčeni pokáním ke spasení!
Krátká Amonova vláda (dva roky) se vyznačuje stejnou bezbožností jako vláda jeho otce a je, pokud to je možné, ještě horší, protože byl svědkem soudu vloženého na Manassesa, svědkem jeho pokání i toho, jak opustil své modly; a měl si z toho pro sebe vzít poučení. Jeho matka byla Mesullemet, dcera Charus z Jateba. Musela to být Edomitka, pokud je Jateba totéž místo jako Jotbata. (Viz tažení synů Izraelských ve 4. M. 33,33; 5. M. 10,7.) Ne nadarmo, jak jsme už často řekli, se naše kniha všude nenápadně zmiňuje o původu králů z matčiny strany. Ať je tomu jakkoli, vyzdvihovat zničené modly je v očích Hospodina ještě horší než stavět nové. Je to nestoudné pohrdání Bohem poté, co se nám zjevil Svými cestami a Svým Slovem, aby nás přiměl opustit to, co Ho zneuctívá. Vrátit se k nim znamená jednat, jako by Bůh neexistoval a nemluvil, a to je také to, co činí křesťanstvo tak provinilým. Bůh je oddělil od modlářství a jeho nemravných zásad; ono se vrátilo k těmto principům, jak to vidíme ze srovnání 2. Tim. 3,1-5 s Řím. 1,29-32, a později se vrátí k samotným modlám. Amon „opustil Hospodina Boha otců svých“. Takový je rozsudek nad ním. Pro něj není ponecháno místo k pokání. Zemřel násilnou smrtí jako poslední izraelští králové.