Začátek tohoto oddílu představuje drobnou chronologickou obtíž, kterou racionalisté neopomněli využít proti autoritě biblického vyprávění (srov. s 3. kapitolou). Zde je nám řečeno, že judský král Jehoram začal vládnout nad Judou v pátém roce vlády izraelského krále Joráma, za života svého otce Jozafata. V 1. kapitole nastupuje izraelský Jorám po svém otci Ochoziášovi ve druhém roce vlády judského krále Jehorama. To se vysvětluje docela jednoduše skutečností, že judský král Jozafat svěřil regentství svému synu Jehoramovi a po sedmi letech, když byl Jozafat ještě naživu, mu udělil konečné království, snad s ohledem na případné těžkosti, které by mohl mít se svými bratry (2. Par. 21,1-4). První rok regentství Jehorama v Judovi odpovídá době, kdy jeho otec Jozafat vytáhl s izraelským králem Achabem, aby od Syrských dobyli zpět Rámot v Galád. Tyto takzvané rozpory nejsou nikdy rozpory pro prostého křesťana, který ta sdělení obdržel z Boží ruky. Není mu vždy možné odpovědět na námitky, protože je omezená a nevědomá bytost, ale když očekává na Pána, obdrží odpověď dříve či později, když to Bůh uzná za vhodné. Zůstává pro něj nesporné, že Bůh mluvil a bude shledán pravdivým, zatímco každý člověk bude shledán lhářem.
Stručné dějiny judských králů Jehorama a Ochoziáše, které jsou zde vloženy, aby spojily sled událostí, nicméně nabízejí závažné a poučné rysy. Judský Jehoram „měl dceru Achabovu za manželku“ (v. 18), dceru manžela Jezábel. Ochoziáš, syn Jehoramův, byl také „zetěm domu Achabova“ (v. 27). Tyto nesvaté smlouvy je oba, jednoho i druhého, přivádějí na cesty izraelských králů. Tak tomu je za všech dob. Křesťan, který sdílí s dítětem světa stejné jho, tím nutně ztrácí své svědectví, ano dokonce i zdání svého křesťanství; neboť svět není nikdy vylepšen spojením křesťana s ním, zatímco je to naopak špatná společnost, která kazí dobré mravy. Hospodin, věrný slibům daným Davidovi, judského Jehorama nevyhladil, ale Jehoram nenašel ve světě odpočinutí, které mu jeho zkažené náboženství nemohlo dát a které mu Boží kázeň a tresty nedopřály. Edom, který měl do té doby místodržícího závislého na judském trůnu (1. Král. 22,48), se vzbouřil a zvolil si krále. Důsledkem je válka; Jehoram má sice navrch, ale vzpoura není zlomena a tento nezdolný nepřítel zůstává „až do tohoto dne“.
Ve stejné době odpadlo také Lebno (v. 22). Lebno bylo město v Judsku, kněžské město, patřící synům Aronovým (Joz. 21,13; 1. Par. 6,57). Jaká škoda pro Jehorama! V jeho vlastním království se od něj oddělilo jedno z v mravním ohledu nejdůležitějších měst. Důvod je uveden v 2. Par. 21,10-11. Aronovi synové se nemohli stýkat s tím, který „opustil Hospodina, Boha otců svých“ a který vedl Judu na tuto cestu svými výsostmi a modlářstvím. V Judovi tedy ještě bylo nějaké svědectví, a toto svědectví bylo k Jehoramově hanbě. Hospodin od něho oddělil část kněžstva, které jediné mohlo zachovávat jeho vztahy k Němu. Ponecháme si to pro studium knih Paralipomenon, abychom se podrobněji zmínili o soudu nad tímto bezbožným králem.
Ochoziáš, syn judského Jehorama, začal kralovat ve dvanáctém roce vlády izraelského krále Joráma (v. 25). Jeho matkou byla Atalia, dcera Amriho (to je mezi Židy běžný způsob mluvy, protože byla ve skutečnosti vnučkou Amriho), hlavy této dynastie, dcerou Achaba a manželkou judského krále Jehorama (v. 18). Byla tedy sestrou izraelského Joráma. Ochoziáš sám byl zetěm Achabova domu. Stejně jako se jeho děd Jozafat spojil s Achabem, aby znovu dobyl Rámot v Galád, které upadlo do moci syrského krále, Ochoziáš, syn judského Jehorama, se spojil s izraelským Jorámem, synem Achabovým, aby vedli válku proti syrskému králi Hazaelovi. Táhli proti Rámot v Galád, které bylo útočištným městem (5. M. 4,43). Stalo se tak podle rady jeho rádců z Achabova domu a jeho matky Atalie (2. Par. 22,4-5). Tato smlouva s izraelskými králi byla v Hospodinových očích ohavností. Joráma potkal v Rámot stejný osud jako Achaba, kterého na stejném místě Syrští zranili (1. Král. 22,34). Uchýlil se do Jezreel, aby si hojil rány; právě tam přišel Ochoziáš, judský král, jeho spojenec, aby projevil svůj soucit. Podle světa to byl akt prosté zdvořilosti, ale poté, co se postavil Hazaelovi, Boží metle proti Izraeli, postavil se Ochoziáš sám od sebe pod údery Jéhu, druhé Boží metly proti svému spojenci. Protože tyto soudy nad Izraelem s ním nepohnuly, ani ho nezadržely na jeho cestě, postihly jeho samého!
Celý příběh o Jéhu je obsažen ve třech verších v Paralipomenon (2. Par. 22,7-9), které hovoří pouze o jeho vztazích k Judovi. K tomu se budeme muset vrátit při studiu této knihy.
Kapitola, kterou máme před sebou, ukazuje, jak jsme poznamenali výše, charakter Elizeovy milosti. Místo toho, aby Jéhu pomazal, svěřil toto poslání jednomu ze synů proroků. Tento mladý muž nemá zůstat s Jéhu ani na okamžik, ale má uprchnout, jakmile vykoná svůj úkol. Všechno se děje v tajnosti a ve spěchu, protože když se jedná o soud, Elizeova duše u toho neodpočívá ani nezůstává. Soud musí být vykonán, protože Bůh mluvil; ale Bůh má zalíbení v milosti a schvaluje způsob jednání Svého služebníka.
Jak odlišná je na základě svého soudcovského charakteru tato scéna od výjevu, který doprovází Davidovo pomazání! Zde má syn proroků vyvolat Jéhu „z prostředku bratří jeho“, odvést ho pryč od očí všech do „nejtajnějšího pokojíku“ a pomazat ho beze svědků, spěšně a tajně. Samuel naproti tomu pomazal Davida, krále milosti, „uprostřed bratří jeho“, kteří teprve při jeho příchodu usednou za stůl. A tento rodinný svátek je spojí ke společnému jídlu. Potom Samuel v pokoji vstane a odejde do Ráma (1. Sam. 16,11-13). Jak zcela jinak se vše odehrává zde! Jéhu je Boží metla proti Izraeli a Judovi a Bůh nemůže mít společenství s nástrojem soudu, ať je jakkoli nezbytný. Později (kap. 10,30) schválí způsob, jakým Jéhu vykonal svůj úkol, ale bez společenství s ním, protože když takto mluví, neschvaluje ani člověka, ani jeho pohnutky, jak budeme mít příležitost nejednou vidět v těchto kapitolách.
Jestliže prorok Elizeus plakal před Hazaelem, co by udělal před Jéhu? Proto dává co nejstručnější pověření: „Toto praví Hospodin: Pomazuji tebe za krále nad Izraelem.“ (v. 3) Ponechává na synu proroků, jenž sám je prorok, starost o to, co má skrze Ducha dodat, aniž by mu předepisoval jeho slova.
Mladý muž zjevuje Jéhu soud bez omezení nad Achabovým domem. Důvodem tohoto soudu je způsob, jakým král pod vedením Jezábel jednal s Hospodinovými služebníky a proroky (v. 7). Vždy skutečně přijde chvíle, kdy Pán připomene to, co bylo v minulosti provedeno „Jeho bratřím“, ať už v Izraeli nebo v křesťanské Církvi.
Skutečnost, že mladý prorok přidává k Elizeovým slovům všechny tyto podrobnosti, je velmi charakteristická pro Elizeovu životní dráhu a mravní bytost. Ani jednou (kromě v Bethel, a my jsme ukázali důvod, proč tomu tak je) nevyřkne soud sám, i když musí procházet scénou, v níž z Boží strany je vše soud. Tento soud musí skoncovat s domem Amri, aby se naplnil rozsudek, vynesený nad Achabem. Ze stejného důvodu Hospodin již skoncoval s domem Jeroboáma, syna Nebatova (1. Král. 15,28-30) a s domem Bázy (1. Král. 16,1-4), a pokaždé opakoval strašlivé rčení: „Toho, kdo umře ve městě, psi žráti budou, a toho, kdo umře na poli, ptáci nebeští jísti budou.“ (1. Král. 14,11; 16,4; 21,24)
Mladík utíká podle rozkazu, který mu dal prorok. Nebylo třeba vracet se k tomu, co bylo nařízeno, nebylo třeba podávat žádné vysvětlení, žádné varování, jako se to stalo u Achaba (1. Král. 21,27-29). Soud stál přede dveřmi a musel být vykonán bezodkladně.
Jak jsme už viděli, Jorám, král Izraele zraněný v bitvě, opustil Rámot v Galád, kde ho porazil Hazael, a odebral se do Jezreel, aby si tam léčil rány. Mezitím se vůdcové jeho vojska zdržovali v Rámot, aby nadále zaujímali a střežili toto důležité postavení, které si právem nárokovali izraelští králové (srov. s 1. Král. 22,3). Zde vidíme, jak Boží ruka vládne nad událostmi a nad lidmi, když nadešel čas vykonat Jeho nařízení. Sotva Jéhu přijal olej pomazání, všichni náčelníci, aniž by se předem dohodli (protože nevěděli, co udělal prorok, kterého nazvali „bláznem“), prohlásili Jéhu za krále. Byli sami moudří, když bez porozumění, bez uvažování, bez volby troubí na polnici a říkají: „Kraluje Jéhu“, zatímco toho, který navzdory svému mládí přišel s plným poznáním faktů, aby hlásal Boží myšlenky, nazvali bláznem nebo hlupákem? V dnešní době si lze často všimnout stejné nenormálnosti. Křesťan, který zná Boží myšlenky, může lidem oznamovat události, jejichž dějištěm bude tento svět, v jejich souvislostech i v podrobnostech. Moudří ho budou nazývat bláznem až do dne, kdy se jim otevřou oči, ale kdy bude příliš pozdě na to, aby uznali pravdu toho, co jim bylo oznámeno.
Povšimněme si, že Jéhu se „spikl proti Jorámovi“ teprve tehdy, když byl prohlášen za krále. Okamžitě pak podnikl kroky, aby se král v Jezreel nedozvěděl o tom, co se stalo. Tato povaha Jéhu, velká prudkost, spojená s velkou chytrostí, rozhodností a znalostí lidí, poskytuje dostatek materiálu ke studiu. Povšimněme si tohoto rysu: „Vidí-li se vám, nechť nevychází žádný z města, který by šel a oznámil to v Jezreel.“ (v. 15) Své komplice umně zapojuje do kolektivní odpovědnosti, aby v případě neúspěchu nebylo možné vše dávat za vinu jemu. Pokračování nám poskytne druhý příklad. Ale právě zde můžeme vidět jeho nedostatek zbožnosti a závislosti na Bohu a jeho ctižádost, která užívá Hospodinova slova k zajištění své nadvlády. Myslí jen na sebe, na svůj vlastní zájem a na uspokojení svých vášní; uplatňuje soud, aby si z něho zajistil prospěch, a zakrývá všechno toto sobectví pláštěm, který nazývá „horlivostí pro Hospodina“ (kap. 10,16).
Ochoziáš mezitím sestoupil k Jorámovi, aby mu vyjádřil soucit ohledně jeho zranění. Spojení těchto dvou králů bylo přes své zdání zdvořilosti a srdečnosti pro Hospodina ošklivostí. Svíce, udržovaná stále ještě v Davidově domě, byla blízká svému uhasnutí, kdyby se Bůh nezabýval jejím čištěním. Ale rodinné vztahy s odpadlým rodem měly pro Ochoziáše větší cenu než sláva Boha Izraele. S podobnými skutečnostmi se setkáváme i dnes. Boží rodina však z takových vztahů nemůže nic získat. Kdykoli Izrael využil přátelství judského krále, co mu dal na oplátku? Ztráta byla vždy na straně těch, kteří ještě v nějaké malé míře nesli svědectví o pravém Bohu.
Jéhu jede do Jezreel. „Jest-li pokoj?“ To je velká otázka, která se pozvedá. Soud je přede dveřmi a Jorám ještě neví, zda k němu přichází pokoj, nebo hněv. K čemu jsou jeho poslové a opatření, která může učinit? Nikdo z jeho služebníků se nevrátí, aby ho varoval a přiměl k ostražitosti. O to se postarala prozíravost Jéhu. „Jeď za mnou,“ řekl jim. Byl to vynikající způsob, jak dosáhnout svých cílů, aniž by předčasně vzbudil královu nedůvěru. Ale Bůh drží nejvyšší řízení všech věcí, i toho, co je zcela proti Jeho povaze. On je Bohem pravdy; Jeho cesty jsou přímé a nikdy křivé. On řekl: „Nemají žádného pokoje, praví Hospodin, bezbožní.“ (Iz. 48,22) Jeho rozsudek musí být vykonán.
Jéhu řídí svůj válečný vůz „vztekle“. Hřmění hromu ohlašovalo bouři pro všechny kromě Joráma, který byl hluchý k blížící se bouři, stejně jako byl hluchý ke slovu milosti, které před ním bylo tak často pronášeno. Nedělá nic, aby odvrátil svůj osud. Uchyluje se s Ochoziášem pod strom, do kterého má udeřit blesk. Běda! Takový je osud lidí. Hledají pokoj kromě toho pokoje, který Bůh nabízí všem, a nacházejí jen neklid, úzkost, a nakonec Boží soud. „Hojný pokoj dalekému jako blízkému, praví Hospodin, a tak uzdravím jej. Bezbožní pak budou jako moře vzbouřené, když se spokojiti nemůže, a jehož vody vymítají nečistotu a bláto. Nemají žádného pokoje, praví Bůh můj, bezbožní.“ (Iz. 57,19-21) Přijde také chvíle, kdy lidé řeknou: „Pokoj.“ A pak na ně přijde náhlá zkáza (1. Tes. 5,3). „Jaký pokoj,“ odpovídá Jéhu, „poněvadž ještě smilství Jezábel matky tvé a kouzelnictví její velmi mnohá trvají?“ Jorám při útěku křičí: „Zrada, Ochoziáši!“ Ne zrada, ale soud! Boží slovo k Eliášovi se naplní do písmene: „I stane se, že toho, kdo by ušel meče Hazaelova, zamorduje Jéhu.“ (1. Král. 19,17). Sám Jéhu udeří krále Joráma a pak připomene Eliášovo proroctví vůči Achabovi (1. Král. 21,19-24), ne stejnými slovy, ale s podobným významem. Ubohý král! O co se s důvěrou opíral? O svůj titul a královskou důstojnost, jak je vidět z této vyjížďky, která ho vede do záhuby; bezpochyby o dlouhých dvanáct let svého kralování, (a kdo by po tak dlouhé vládě pomyslel na zradu); o věrnost svých poddaných a lidí kolem sebe. Marné opory! „Jak přichází na spuštění jako v okamžení!“ (Viz Žalm 73,19.)
Kdo tedy způsobil, že všechny okolnosti přispěly k tomuto výsledku? Kdo vedl Joráma, aby opustil Rámot a zanechal tam Jéhu a jeho hejtmany? Kdo ho vedl do Jezreel, jevišti Achabova hříchu? Kdo ho dovedl na jeho voze až na Nábotovu vinici? Kdo ho nechal ležet za městem právě na místě, kde tekla krev spravedlivého, aby tam byl kořistí nebeského ptactva? O tom není pochyb. Byla to Hospodinova ruka!
Ochoziáše postihl stejný osud (verše 27-29), i když se zmírněním, protože Hospodin ještě definitivně nezavrhl dům Judy. I když to „bylo k pádu od Boha Ochoziášovi, že přišel k Jorámovi“ (2. Par. 22,7), přesto nebyl vydán napospas polní zvěři a nebeskému ptactvu jako hanebný zločinec, ale byl pohřben ve svém hrobě se svými otci v městě Davidově.
Jéhu vstupuje do Jezreel (v. 30-37). Jezábel se to dozví a zdobí se a šminkuje ve své divoké důvěře ve svůj triumf. Chce mu ukázat, že se ho nebojí s jeho oddílem vojskem, protože ona má autoritu a moc. Z okna na něj chrlí tato ironická slova: „Jest-li pokoj, ó Zamri, mordéři pána svého?“ Domníváš se, že tu je pokoj pro tebe? Nejsi o nic lepší než Zamri, vrah Bázy. Vyhrál jen sedm dní vlády, a pak zahynul v důsledku svého spiknutí. Všechny tyto myšlenky opovržení vibrují v těchto několika slovech. Jéhu zvedne hlavu k oknu, kde stojí královna, a zvolá: „Kdo drží se mnou, kdo?“ A dvěma nebo třem komorníkům, kteří na něho shora vyhlédli, říká: „Svrzte ji. Kteřížto svrhli ji. I pokropena jest krví její stěna i koně; a tak pošlapal ji.“ (v. 33)
Zde vidíme, jak daleko je Jéhu ve svých myšlenkách vzdálen cti a oslavení Hospodina, ačkoli znal Boží výrok a věděl, že on je jeho vykonavatelem. Mohli bychom očekávat, že z jeho úst vyjdou slova: „Kdo je pro Hospodina?“ Ale Bůh má v myšlenkách tohoto násilnického a ctižádostivého muže jen málo místa. Ani to, co Eliáš prorokoval o Jezábel, mu scéna, které byl svědkem (v. 25; srovnej s 1. Král. 21,23), nevrací do paměti. Řekl: „Pohleďte již na tu zlořečenou a pochovejte ji, neboť jest dcera královská.“ (v. 34) Když se muži vrátí a najdou jen několik ubohých zbytků, ohlodaných psy, vzpomene si na to proroctví, ale jenom proto, že se shoduje s jeho vášněmi. Když se jedná o to, aby podle něho řídil své chování, nebere je na vědomí.
Jéhu posílá poselství do Samaří knížatům, starším a vychovatelům sedmdesáti Achabových synů: „Hned, jak vás dojde list tento,“ říká, „poněvadž u vás jsou synové pána vašeho, jsou i vozové u vás, i koně, i město hrazené a zbroj, vyberte nejlepšího a nejzpůsobnějšího ze synů pána svého, a posaďte na stolici otce jeho, a bojujte za dům pána svého.“ (v. 1-3) Tento dopis pod svou velkorysou formou dýchá hrozbou muže, který si je jist sebou samým, anebo alespoň se takovým chce jevit. V té míře, jak pokračujeme v tomto vyprávění, poznáváme různé charakterové rysy tohoto člověka, který je podle smýšlení světa pozoruhodný. Prudkost, rychlost rozhodování, politický rozhled, znalost a opovrhování lidmi, schopnost využít příležitosti anebo je vytvářet za účelem vnutit se druhým či použít je pro své úmysly, naprosté chybění ohledů, když jde o vítězství nad překážkami, a to vše s opíráním se o vědomí, že je ve svém ničivém díle Hospodinovým nástrojem.
Význační lidé v Samaří dostávají strach a ukazuje se, že jsou ochotni zradit a vraždit, což jim Bůh nenařídil. Poslechnou Jéhu, když jim říká: „Jste-li moji a hlasu mého posloucháte-li, vezmouce hlavy všech synů pána svého, přijďte ke mně zítra o tomto času do Jezreel.“ (v. 6) Pořád stejná myšlenka jako předtím: Kdo je pro mne? Kdo je můj? Jéhu tak získává výhodu provést tento masakr skrze druhé, jejichž čin ospravedlňuje před obyvateli Jezreel. „Spravedlivi jste vy. Aj, já spuntoval jsem se proti pánu svému a zabil jsem jej; kdo by pobil tyto všecky?“ (v. 9) Pyšně vyhlašuje své spiknutí a svůj atentát, ale za spolupachatele má všechny velké a knížata Izraele, které svou smělostí a arogancí přinutil, aby mu sloužili. Svou obratností přivádí na svou stranu všechny vůdce tohoto lidu. Potom dodává: „Vězte nyní, že nepochybilo nižádné slovo Hospodinovo, které mluvil Hospodin proti domu Achabovu, ale vykonal Hospodin to, což byl mluvil skrze služebníka svého Eliáše.“ (v. 10) Odvolává se na nezpochybnitelnost Božího slova, aby ospravedlnil své chování, a potom „pobil Jéhu všecky, kteří pozůstali z domu Achabova v Jezreel, i všecky nejpřednější jeho, i známé jeho, i kněží jeho, tak že nezůstalo z nich žádného živého“ (v. 11). To nebylo vlastně přesně to, co Hospodin řekl (1. Král. 21,21-26). Jéhu šel za Jeho příkazy a překročil své poslání, ale bylo to v zájmu jeho panování, aby v Izraeli zmizela každá náklonnost k Achabovi.
Když nám Boží slovo vykresluje takové povahy, mějme na paměti, že Bůh je dalek toho, aby nám vždy vyjadřoval Své schválení nebo odsouzení nástrojů, které slouží Jeho úmyslům. Poví nám, v čem se Jéhu dobře zhostil svého úkolu, a nepůjde dále, ponechávaje ocenění jeho jednání našemu duchovnímu úsudku, abychom z toho získali naučení pro sebe samé. Nechť si čtenář vzpomene na historii soudců a způsob, jakým nám jsou vyprávěny skutky osvoboditelů Izraele. Mohli bychom ukázat další příklady, když bychom vzali historii Jákoba a mnoha jiných. Že si Bůh použije Jéhu nebo Samsona, aby vykonal Své soudy, nikterak neznamená, že u těchto mužů byla živá víra, nebo že stav jejich srdce má Jeho schválení. Samson a Barák jsou jmenováni v Židům 11, protože v této kapitole se nejedná o víru v nich, nýbrž o její činnost, což je jiná věc. Jejich chování, opakuji, je rozlišováno duchovně, a proto svět nerozumí ničemu z těchto příkladů, dávaných Božím slovem. V jiných případech, zvláště když se jedná o krále, nám Bůh obvykle říká Svůj úsudek. Posuzuje v něm stav věcí, jichž byl král odpovědným představitelem, a kdyby to Bůh neučinil, spravedlnost Jeho soudů by mohla být zpochybňována, pokud by vždy byla ponechána našemu chybujícímu posuzování.
Tato poznámka má zcela zvláštní použití v případě Jéhu, jenž je zároveň nástrojem Božího hněvu proti Achabovu domu, a tím, jemuž je svěřeno království. Na jedné straně se mu dostává Hospodinova schválení, protože vykonal, co bylo správné v Jeho očích (kap. 10,30), a to bez jakéhokoli omezení, pokud se týká jeho mravního charakteru; na druhé straně je v následujícím verši (v. 31) Hospodinem přísně káráno jeho jednání jako krále. Pokud jde o masakr v Jezreel, nacházíme v Ozeášovi 1,4.5, jak o tom Bůh smýšlí a co je jeho důsledkem: „Po malém času já vyhledávati budu krve Jezreel na domu Jéhu, a přestati káži království domu toho. I stane se v ten den, že polámu lučiště Izraelovi v údolí Jezreel.“
Bratry Ochoziáše, judského krále (v. 12-14), stihne tentýž osud u domu pastýřů jako jeho. Když srovnáme 2. Královskou 9,27-29 a 2. Paralipomenon 22,7-9, dovídáme se, že předtím, než byl zabit u Magedda, utekl Ochoziáš do Samaří a byl ze svého útočiště vyrván teprve poté, co jeho bratři přišli, aby navštívili Jorámovy syny. Teprve po zahubení svých bratrů byl Ochoziáš přiveden k Jéhu a zažil tento „pád od Boha“ na výšině Guru, aby utekl do Magedda a byl převezen a pohřben v Jeruzalémě.
I když čin Jéhu nebyl Hospodinem nařízen, tu přece není méně pravdivé, že ho Bůh stanovil. Tento oddíl nám skýtá vážné naučení. Spojovat se, jako Ochoziáš, se světem, na kterém spočívá Boží hněv, znamená vystavovat se náhlé zkáze, která ho zasáhne. Avšak ti, kteří nedbají na Boží svatost a jdou, byť jen proto, aby upevnili přátelská pouta s tímto světem, budou mít podíl na podobném osudu. Ochoziášovi bratři toho nesou neblahé důsledky. Pro ty, které Bůh povolává, aby vedli Jeho lid, tu nemůže a nemá být žádné společenství s něčím, co On neschvaluje.
Na druhé straně nalézáme pozoruhodný příklad oddělení od zla u Jonadaba, syna Rechabova (Jer. 35), který se setkává s Jéhu (v. 15). Jonadab pocházel z rodu Cinejských, kteří vstoupili s Izraelem do Kanánu. Rozdělili se do několika větví: nejmenší na dalekém severu v Kádes, které patřilo k Neftalimovi (Soudců 4,11), nejsilnější na Judské poušti, která je jižně od Aradu (Soudců 1,16); a třetí, rozdělená do několika čeledí, v blízkosti Jábezu, které patřilo k Judovi (1. Par. 2,55). Nevíme, co přivedlo Jonadaba z Judského království do Izraelského království. Patřil snad k družině Ochoziášových bratrů, jak by to mohla naznačovat bezprostřední otázka Jéhu? Ať tak či onak, neměl nic společného se vším tím zlem kolem sebe. Jeho zásady spočívaly v naprostém oddělení pro Boha, v pravém nazarejství, a protože je nemohl vštípit do zkaženého prostředí, které ho obklopovalo, učil jim alespoň svou rodinu a svůj domov. Okruh jeho svědectví byl malý, tváří v tvář nevěře, která zachvátila oba domy Izraele jako stoupající záplava, ale bylo to nicméně svědectví a Bůh je schválil. Tyto podrobnosti známe z 35. kapitoly Jeremiáše. Jonadabovy zásady byly zásadami každého pravého nazarea: (1) Zdržovat se vína, které představuje opojné žádosti světa. (2) Nestavět dům, to znamená neusazovat se zde na zemi natrvalo. (3) Nezasévat semeno, jako by se mělo něco očekávat, i kdyby to byla jen roční sklizeň. (4) Nesázet vinnou révu, to znamená nepěstovat to, co by dříve nebo později vedlo k opuš-tění nazarejství; a kolik věřících o ně přišlo, protože v tomto směru nebyli bdělí! (5) Přebývat ve stanech jako praví Abrahamovi synové, jako cizinci a poutníci v zemi zaslíbení. Jonadab chápal, že tato země, daná Božímu lidu, vůbec není jeho současným vlastnictvím, dokud přetrvává mravní zkáza lidu a z toho vyplývající vnější otřesy. Jeho víra stále čekala na odpočinutí Božího lidu; on i jeho synové to dosvědčovali svým postojem.
Není nám řečeno, při jaké příležitosti Jonadab vyučoval těmto předpisům svou rodinu, ale protože se v naší kapitole nachází jediná historická zmínka o něm, můžeme usuzovat, že pohled na zlo a všeobecnou zkázu po slavných vládách Davida a Šalomouna mu dal pocítit nutnost velmi přesného chození a návratu k tomu „co bylo od počátku“, k věcem, kterým učili patriarchové v protikladu k uvolněnosti, která ho obklopovala. Kéž bychom také byli v těchto časech konce pravými dětmi Jonadaba, syna Rechabova, a to nikoli, jak je dnes zvykem, vnějšími skutky, které ponechávají srdce daleko od Boha a kterými Satan oklamává duše, ale mravním chováním, které tyto praktiky symbolizovaly v rámci domácnosti zákona!
Jéhu zdraví Jonadaba a říká mu: „Jest-li srdce tvé přímé, jako jest srdce mé se srdcem tvým?“ Jonadab může odpovědět: „Jest.“ Avšak je tu jeden rozdíl. Jeho srdce bylo upřímné k Hospodinu. Jeho zásady nám to právě ukázaly. Srdce Jéhu bylo upřímné vzhledem k Jonadabovi, jemuž svěřuje své úmysly, ale mohli bychom říci, že bylo upřímné vůči Bohu? To nám ukáže pokračování: „Pojeď se mnou,“ říká Jéhu, „a viz horlivost mou pro Hospodina.“ (v. 16) A přece, jak byla tato horlivost rozdílná! Jestliže je nerozdělená, Boží služebník o ní sotva mluví, ale spíše má sklon zvolat: „Služebník neužitečný jsem.“ Nemůže být pochyb o tom, že u Jéhu byla horlivost, ale kolik z ní bylo skutečně pro Hospodina? Saul z Tarsu byl horlivým fanatikem pro tradice svých otců. Pokud jde o horlivost, pronásledoval Církev, a přitom věřil, že slouží Bohu. Pavel říkal o Židech, svých bratrech podle těla, že „horlivost Boží mají, ale ne podle umění /známosti/“ (Řím. 10,2). Skutečně více opravdové horlivosti, více poznání a více síly bylo ve svatém oddělení Jonadaba než v nespoutaném běhu Jéhu. Verš 31 nás informuje o ceně a míře horlivosti Jéhu.
Když „pobil všechny, kteří byli pozůstali z domu Achabova v Samaří, a vyhladil jej vedle řeči Hospodinovy, kterou byl mluvil k Eliášovi“ (v. 17), začíná jednat s kněžími Bále. I tady vidíme lidskou chytrost, když neponechává nic náhodě, spojenou se lstí, která ostatně není převládajícím charakterovým rysem Jéhu (v. 19). V každém případě to není jednání víry, prosté a smělé podle pravdy. Jak se postoj Jéhu liší od Eliášova postoje, který stál sám v nepohnutelné důvěře v Hospodina tváří v tvář nepřátelské moci krále, všech Bálových kněží a lidu „kulhajícího na obě strany“ – sám, aby čelil všem, protože s ním byl Bůh, kterému důvěřoval. Ve výjevu u potoka Císon nebyla žádná lest! Jen autorita prorokova slova stačila ke zničení všech kněží falešného boha!
Ne že by si Jéhu necenil Božího slova, vysloveného skrze Eliáše, ale u toho se zastavil. Kromě prorokových slov, která se ho týkala, neměl opravdovou známost Božích myšlenek. Cituje jen Eliáše (kap. 9,25.36; 10,17); zná jen Boží soudy. Nezmiňuje dokonce ani Elizea, jehož životní dráhu mohl od začátku sledovat. Milost se jeho srdce nezmocnila. Není nic nebezpečnějšího než jen částečná známost božských zásad. Ta vždycky povede k chybnému použití těchto zásad a ke zlému chození. Jéhu se domníval, že svým dílem vyhubení vykonal všechno, a vůbec nechápal, že všechna ta domnělá horlivost se nevyrovnala jedinému skutku poslušnosti, který by ho býval oddělil od náboženství Jeroboáma, syna Nebatova, jímž přivedl k hřešení izraelský lid (v. 29).
V průběhu vyhlazení Bálových kněží, jejich chrámu a jejich modly, kde Jéhu s takovým strategickým duchem rozdělil svým velitelům a svým služebníkům úkoly (v. 18-27), ukazuje způsob jednání Jonadaba, syna Rechabova, charakter tohoto Božího muže. Jéhu mu svěřil svůj plán. Jonadab doprovází Jéhu, ale objevuje se (v. 23), jen aby konstatoval, že žádný služebník Hospodinův se nenalézá mezi služebníky Bále. Není to krásná úloha, podobná roli Jeremiášově: „Oddělíš-li věc drahou od ničemné, jako ústa má budeš.“ (Jer. 15,19)? Jonadab byl jako Boží ústa, když nejprve oddělil svůj vlastní dům a potom všechny pravé Hospodinovy služebníky od zkažených modlářů.
Dnes, stejně jako tehdy, má práce, která odděluje Boží děti od světa a spojuje je spolu (protože tyto dvě funkce tvoří ve skutečnosti jednu), plné schválení od Pána bez ohledu na to, co říká svět nebo dokonce křesťané, kteří si přejí udržovat vztah se světem. Tam je také moc (Jer. 15,20). Eliáš vlastnil Božího Ducha, který v něm působil úplné oddělení od zla a jehož moc oživovala proroka svatou horlivostí pro Pána. Jéhu má horlivost bez Ducha, horlivost, která používá lidské prostředky, aby reagovala na Boží příkazy. Co se tedy stane? Je-li dle zdání výsledek, vyhlazení Bálových kněží, stejný na straně Eliáše i na straně Jéhu, je ve skutečnosti zcela odlišný. Eliáš (i když je Bohem vzat do kázně) pokračuje ve své cestě v moci Ducha a na konci životní cesty je podoben Kristu, kterého předobrazně představuje, a končí svou cestu slavným způsobem, když je vyzdvižen do nebe vozy a jezdci Izraele. Jéhu, ohnivý vykonavatel soudu nad druhými, ho nijak nevykonává sám nad sebou a neodvrací se od zla a modlářství, aby sloužil pouze Bohu. Jeroboámova telata, národní náboženství posvěcené tradicí, ho nepohoršují. Naopak, jeho politika a lidské zájmy jeho vlády se k tomu dokonale hodí. Přesto ho Bůh spravedlivě oceňuje! Bere v úvahu skutečnost, že Jéhu „vykonal to, což dobrého jest před Jeho očima“, když soudil Achabův dům, a proto mu dává potomky na trůnu Izraele až do čtvrté generace.
Na druhé straně, jaká je u Boha dokonalá spravedlnost a svatost! Používá Hazaele, Svou metlu kázně, aby bil Jéhu. „Za těch dnů počal Hospodin zmenšovati Izraele; neboť je porazil Hazael po všech končinách Izraelských. Od Jordánu, proti východu slunce, všecku zemi Galád, Gádovu a Rubenovu i Manassesovu, od Aroer, které jest při potoku Arnon, tak Galád jako Bázan.“ (v. 32-33). Za života Jéhu bylo jeho království tříštěno na všech stranách, zvláště v oblasti pokolení za Jordánem. Tato neštěstí jsou Božím soudem nad jeho chováním. Zde Bůh nevyjadřuje Svou nelibost slovy, ale skutky, které se, jak se zdá, nedotkly králova svědomí.
Kroniky izraelských králů (v. 34) obsahují, pokud se vůbec někdy najdou, skutky a veškerou moc Jéhu, ale ne to, čím byl před Bohem, ani Boží soud nad jeho chováním jako krále.
Jeho syn Joachaz kraluje místo něho.
Atalia byla vnučkou Amriho, dcerou Achaba, sestrou izraelského Joráma, manželkou judského Jehorama a matkou Ochoziáše. V kapitole 10,14 čteme o čtyřiceti dvou Ochoziášových bratřích. Většina z nich bezpochyby nebyla dětmi Atalie, nýbrž měli jiné matky. Avšak to, že Atalia měla ještě další syny, vyplývá z 2. Par. 24,7, kde slyšíme krále Joasa říkat: „Atalia bezbožná a synové její vlámali se do domu Božího, a všecky věci posvěcené domu Hospodinova obrátili na modly /Bále/.“ Není tedy divu, že Bůh dovolil, aby je Jéhu vyhladil?
Když se Atalia doslechla o smrti svého syna Ochoziáše (královy bratry, jak jsme viděli, před ním potkal stejný osud), tato ctižádostivá žena pozabíjela bez výčitek svědomí a bez přirozené náklonnosti všechny královy syny, své vlastní vnuky, aby si zajistila království. Boží soud vál jako bouřlivý vítr, aby smetl všechno v Izraeli a Judsku. Nástrojem tohoto soudu byla tělesná horlivost Jéhu a bezbožnost modlářského srdce Atalie. Jedno jako druhé vede ke stejným výsledkům, k masakru a vraždě. Tyto nástroje, a zvláště Atalia, se domnívají, že tím uskutečňují své záměry, ale nakonec jsou jen Hospodinovým mečem k obhájení svatosti Jeho charakteru tímto vyhlazením. Avšak Bůh zlomí meč, když vykoná Své dílo, a jeho zlomením ukáže, že je spravedlivý Bůh, který nenechá zločin bez trestu.
Královský dům Izraele je zničen, aniž by zůstal jediný muž, a Bůh znovu začíná Své zkoušky trpělivosti s novou dynastií, dynastií Jéhu. Jinak tomu je s judským domem. Věrný Bůh dodržuje Své slovo, protože řekl, že dá Davidovi „svíci i synům jeho po všecky dny“ (kap. 8,19). V osobě Joasa uchová slabé světélko, které neuhasí a skrze které bude pro judské království zahájena éra požehnání a Hospodinovy bázně. Boží velká trpělivost ještě oddálila okamžik zavržení tohoto provinilého lidu.
Jozaba, dcera Jehorama judského a sestra Ochoziáše, manželka nejvyššího kněze Joiady, ukradne Joasa před pobitím královských synů a skrývá svého synovce u sebe šest let v Hospodinově domě, to jest v té části domu, v níž bydlel její muž a kněží.
Přítomnost Davidova semene je projevem toho, co ještě bylo v Judovi v souladu s Hospodinovým srdcem. Kolem pomazaného je seskupeno a soustředěno vše, co může přispět k obnově lidu. Přes všechen zmatek zůstalo místo, kde Hospodin dal přebývat Svému jménu, a král tam byl v bezpečí pod Jeho ochranou. A kromě toho mohl věrný velekněz chodit před tváří Jeho pomazaného a řídit všechny věci podle myšlenek Boha, do jehož tajemství byl zasvěcen, když neexistovalo uznávané kralování.
V sedmém roce, v pravém roce jubilea a osvobození, ukazuje Joiada králova syna důstojníkům vojska. S nejpodrobnějšími opatřeními jim svěřuje opatrování této zasvěcené osoby, tohoto drahocenného klenotu, bez něhož by Davidův dům vyhasl. Žádný nezasvěcený člověk se nebude moci přiblížit k tomuto nedotknutelnému předmětu, aniž by nezemřel. Jeho tělesná stráž ho bude doprovázet při jeho vcházení i vycházení. Cítíme, že Joiadovo srdce hořelo pro Davidova syna, svou jedinou naději a naději království. Ztratit ho znamenalo ztratit všechno a on si ho nechtěl za žádnou cenu nechat vzít.
Není pro nás Joiada příkladem? Chceme v těchto zlých časech, které přes své vnější zdání jsou nebezpečnější než časy Atalie, trpět, aby se někdo mezi námi dotkl Osoby Božího Syna? Obklopme Ho, každý se zbraní v ruce. Naše zbraně nejsou tělesné; jsou jimi meč Ducha, Boží slovo. Shromážděme se kolem Něho, i kdyby nás bylo jen několik, a Bůh bude s námi, jako byl s věrnou skupinou, která obklopila Joasa, a snahy nepřítele zničit jméno svatého Božího Syna a zničit Jeho svědectví budou zmařeny.
K obraně kralování použil Joiada Davidovy zbraně. „I dal kněz setníkům kopí a štíty, které byly Davida krále a které byly v domě Hospodinově.“ (v. 10) Tak se vrátil k původu božského ustanovení kralování. Tyto zbraně byly dobré a byly uchovávané v Božím domě. Stejně tak i my musíme hájit to, „co bylo od počátku“, se Slovem, které „jsme slýchali od počátku“. Toto Slovo nebudeme hledat v lidských arzenálech, ale v Božím chrámu. Je skryto ve svatyni svatých, kde nám je může zjevit jen Duch Svatý a dát nám, abychom je uchopili.
Potom vyvedli Joasa ke vchodu do domu, na nádvoří. Králův syn má na sobě pomazání, které ho posvěcuje, korunu, znamení své královské důstojnosti, a „svědectví“, tedy zákon, jehož opis si měl král, sedící na trůnu, udělat pro sebe a z něhož se měl učit bát se Hospodina a zachovávat Jeho ustanovení (5. M. 17,18-20).
Co tedy chybělo této obnově navzdory chudobě a všudypřítomnému odpadlictví? Byl tam Boží chrám, Jeho příbytek uprostřed Jeho vlastního lidu, byl tam velekněz, prostředník mezi Hospodinem a lidem, byl tam Davidův syn, nepochybně nejprve uznávaný jen některými, ale brzy uznaný od všeho lidu; bylo tam pomazání, Duch Svatý, a slabý ostatek pozdravil Hospodinova pomazaného a obklopil ho, jako kdysi Davidovi silní muži obklopili krále.
Pro Atalii (v. 13-16) byla obnova kralování podle Boha spiknutím. A tak volá: „Spiknutí, spiknutí!“ jako Jorám volal: „Zrada!“ Ani jeden, ani druhý se nemůže ani na okamžik domáhat svých práv. Jorám padá, zasažen metlou Boží kázně, a Atalia se nemůže domáhat těchto práv, poněvadž přišel okamžik, kdy se zjevil Hospodinův vyvolený. Stejně tomu bude s nepřáteli Krista před soudy a před zjevením slávy Jeho království. Ale jaká radost pro srdce Joiady a jeho věrné manželky! Trpělivě čekali celý cyklus let na Hospodinův čas pro zjevení Jeho pomazaného. Nedali se zmalomyslnět ani hnát netrpělivostí k použití lidských prostředků k tomu, aby králova věc zvítězila. Během těchto dlouhých let žili vskrytu se vzácným předmětem své naděje, a konečně sklidili slavné výsledky své víry. Napodobujme jejich trpělivost. Náš Joas je stále skryt ve svatyni. Učme se tam Jej lépe poznávat, den za dnem a rok za rokem. Nechť tam roste v našich očích. Brzy se zjeví a všichni se budou těšit z tohoto pohledu. Ale někteří, jako Joiada a jeho žena, protože s Ním žili, když byl ještě neviditelný, ponesou v době, kdy čekají na Jeho slávu, paprsky Jeho úsvitu jako jitřní hvězdy, vzešlé v jejich srdcích!
„Tedy učinil Joiada smlouvu mezi Hospodinem a mezi králem, i mezi lidem, aby byli lid Hospodinův, též mezi králem a mezi lidem.“ (v. 17) Smlouvu uzavírají dvě strany: zde se pod zákonem navzájem zavazují Hospodin na jedné straně a král a lid na druhé straně. Je to, jako by král odpovídal za lid a lid za krále jako jeden celek ve vztahu k Hospodinu. Tento slib je však učiněn ještě slavnostnějším spojenectvím mezi králem a lidem. Oba se vzájemně zavazují, že půjdou stejnou cestou. „Potom šel všechen lid země do domu Bálova, a zbořili jej, i oltáře jeho a obrazy jeho v kusy ztroskotali; Matana také, kněze Bálova, zabili před oltáři.“ (v. 18) Je to společenství horlivosti pro Boha. Lsti a úskoky Jéhu nebyly vůbec zapotřebí k tomu, aby vyhladily Bále z Judy (kap. 10,18-27). Zde vidíme mocné působení Božího Ducha v lidu. Je nakonec mnohem požehnanější než působení jednoho člověka, i když skutečně vykonávajícího Boží vůli. Jéhu vymyslel svůj plán sám a jeho provedení svěřil běžcům a velitelům. Zde vidíme, jak si všechen lid opět nárokuje svůj titul jako Hospodinův lid, vnitřně spojen se sobě od Boha daným králem vyhlazuje Bále, jeho dům a jeho uctívání; a přibližně po dobu 180 let, až do bezbožného Manassesa, zmizela tato ohavná modloslužba z domu Juda.
Jéhu shromáždil všechen lid, aby k němu mluvil lstivě, poněvadž nepochybně nedůvěřoval jeho smýšlení. Zde lid jedná na základě smlouvy, a tím je nutno začít. Horlivost Jéhu neobnovila smlouvu, ačkoli zničila Bále, a dále nejde. Staré modlářství, Jeroboámova telata, mu zůstává, zatímco nové je vyhlazeno. Tak je tomu vždy, když se tělo podílí na reformách. Nemůže napravit opuštění Boha, které je charakterizuje od počátku, jinak by už nebylo tělem. Přirozený člověk (a to se děje každý den před našima očima) může docela dobře vyhubit modlu, ať už je to víno nebo jakákoli jiná neřest, ale děje se to jen, aby se na jejím místě objevilo, a ještě více vyniklo jeho zbožňování sebe, jeho vlastní spravedlnost a jeho nedostatek svědomí vůči Bohu, Bohu, o kterém jako Jéhu tvrdí, že Mu horlivě slouží.
Atalia je vedena do králova domu cestou, kudy vcházejí koně, aby tam byla usmrcena. Joas vchází jinou cestou, cestou běžců, aby se pokojně posadil na Davidův trůn. Cesta k tomuto trůnu nemá být potřísněna krví. Tak tomu nebylo s Jéhu vzhledem k Jezábel. Její krev vytryskla na zeď a na koně a Jéhu ji pošlapal a vešel do domu, aby jedl a pil (kap. 9,33-34); takže celá scéna, i když je ustanovena Bohem, dýchá „zuřivostí“ toho, kdo je jejím původcem. V Judsku se vše odehrává ve slavnostním klidu a s vědomím Boží přítomnosti, které je udržováno nejvyšším veleknězem. Duše mají co činit s Hospodinem. Pro Něho jednají a hledají Jeho čest. Bez těchto pohnutek nemůže nikdy dojít k úplnému očištění a nápravě. V Judovi tato Boží přítomnost, která působí na svědomí lidu, vede po očištění k požehnanému výsledku: „I veselil se všechen lid země, a město se upokojilo.“ (v. 20) Radost a pokoj jsou podílem duší, které, aby se líbily Bohu a sloužily Mu, se oddělily od toho, co Ho zneuctívá.
Stav, o kterém jsme právě mluvili, netrval dlouho. Joasova vláda je smutným příkladem, daným Božím slovem, šťastného začátku v moci Ducha Božího a konce, v němž zmizelo vše, k čemu počátek vzbuzoval naděje. Výjimečnou skutečností je, že 2. Paralipomenon nám podává podrobnou zprávu o Joasově konečné nevěrnosti, zatímco 2. Královská kniha, nepochybně proto, aby ukázala kontrast mezi uctíváním pravého Boha, které bylo obnoveno v Judovi, a modlářským náboženstvím Izraele, nám mluví pouze o šťastném a požehnaném začátku této vlády. Začneme tedy tímto, ale nejprve prozkoumejme, co bylo v Joasově povaze, co ho mohlo vést k tomu, aby se zcela zřekl zásad, které charakterizovaly počátek jeho životní dráhy.
Něco o tom říkají první slova našeho vyprávění: „I činil Joas, což dobrého jest před očima Hospodinovýma po všecky dny své, pokud ho vyučoval Joiada kněz.“ (v. 2) Joas, vychovávaný od nejútlejšího věku v Hospodinově zákonu, střežený se zbožnou starostlivostí před všemi vnějšími pokušeními péčí Joiady a Jozaby, byl obdařen jemnou, poddajnou povahou, vyznačující se spíše pokorou než silou. Podřizoval se dobrým vlivům, dokud převládaly, ale byl v nebezpečí, že kvůli nedostatku „ctnosti“ se poddá zlým vlivům. – Joas si od dětství zvykl těšit se ze vztahů s Bohem přes prostředníka, aniž by cítil potřebu přímého společenství s Hospodinem. Ne že by mu chyběla schopnost sám se chopit nějaké věci. Bohabojné chození, na které byl zvyklý, mu umožňovalo, aby příležitostně pokáral i samotného velekněze (v. 7), ale chybělo mu bezprostřední vedení Božího Ducha.
Takový pohled často skýtají děti křesťanů. Jejich první kroky vede víra jejich rodičů, a to je věc, která je správná a Bohem schválená. Později ukazují víru, která je skutečná, ale není zbavena svých dřívějších zvyků a vzhlíží spíše k člověku než k samotnému Bohu. Jejich svědomí nebylo hluboce pocvičeno, pokud jde o hříšný stav člověka a jeho přirozené vzdálení od Boha. Věří tomu, čemu věřili vždycky, a přece nelze pochybovat o tom, že mají život. Jejich chování je bez výtek a mají opravdový zájem o Boží věci. Slovo jim není neznámé a vidíme, že Joas dokonce připomíná veleknězi „sbírku /daň/ Mojžíše, služebníka Hospodinova, /uloženou/ shromáždění všeho Izraele k stánku svědectví“ (2. Par. 24,6). Ale hodina jejich duchovní dospělosti ještě neudeřila, i když k ní mělo dojít už dávno. Skutečná známost a zbožnost nenahradí přímý vztah duše s Pánem. Ten musí křesťan hledat především. Tisíce zbožných duší zůstávají ve stavu dětství, když jsou závislé nejprve na svých rodičích, později na svých „duchovních vůdcích“, místo aby byly závislé na Bohu a Jeho Slovu. Jestliže vůdce zmizí, jejich zbožnost zmizí s ním; jestliže se odvrátí, jejich duše se odvrátí za ním. Jakkoli mohou být některé rysy této zbožnosti milé, kéž jsme před ní uchráněni, zvláště ve zlých časech, kterými procházíme. Často přemýšlejme o apoštolových slovech „dítkám“: „Vy pak máte pomazání od Svatého, a znáte všecko.“ (1. J. 2, 20.26.27) Neznamená to, že by měla chybět poslušnost vůči vůdcům. Křesťané mají poslouchat své vůdce a být poddáni, protože „oni zajisté bdí nad dušemi vašimi“ (Žid. 13,17). Apoštol jim také doporučuje, aby pamatovali na vůdce, kteří jim „mluvili slovo Boží“ (Žid. 13,7), ale to neznamená, že se musí podřizovat všem bez rozlišování, a ještě méně to, že aby byli ochráněni, nemusí hledat přímé a bezprostřední společenství s Pánem. Joas sám poslouchal své vůdce bez rozlišení, ať to byl Joiada nebo knížata – a to byla jeho zkáza.
Vůdci se mohou změnit a selhat, Kristus jediný se nemění: On je tentýž včera, dnes i na věky; On je ten „velký Pastýř ovcí“ (Žid. 13,20). K Němu se musíme přimknout. To je jedno ze závažných naučení, která nám skýtá charakter a životní dráha Joasa.
Již od počátku jeho vlády jedna věc, zdánlivě druhořadá, předznamenávala úpadek: „Avšak výsosti nebyly zkaženy, ještě lid obětoval a kadil na těch vý-sostech.“ (v. 3) Od Šalomounovy vlády byla přítomnost výsostí tolerována, ne že by to zpočátku, před postavením chrámu, bylo zjevné modlářství. Šalomoun obětoval Bohu na hlavní výsosti v Gabaon (1. Král. 3,2-4); ale lid, povzbuzený příkladem krále, v tom viděl něco jiného a jeho pověrečné nebo modlářské myšlenky stoupaly vzhůru spolu s kadidlem, které tam bylo páleno. Roboám, Šalomounův syn, dovoluje, aby se jeho království zmocnilo nestoudné modlářství. Od té doby neměl žádný z věrných judských králů odvahu je zrušit. Aza, jehož „srdce bylo celé při Bohu po všecky dny jeho“, je neodstraňuje (1. Král. 15,14). Jozafat, který „chodil po vší cestě Azy, otce svého, aniž se od ní uchýlil, čině, což dobrého bylo před obličejem Hospodinovým“, je nechal stát (1. Král. 22,43-44). V souvislosti s Abiamem, synem Roboámovým, Jorámem judským a Ochoziášem není žádná zmínka o výsostech, protože tito bezbožní králové následovali cestu izraelských králů a dopouštěli se mnohem horších modlářství, než je toto. Tatáž skutečnost, o níž jsme se zmínili v souvislosti s Joasem, se opakuje v naší knize u jeho syna Amaziáše, který činil to, co je správné v Hospodinových očích (kap. 14,3-4); dále u Azariáše (nebo Uziáše), syna Amaziášova (kap. 15,3-4); u Jotama, syna Uziášova (kap. 15,34-35). Ovšem Achas, Jotamův syn, který následoval cestu izraelských králů, využíval výsostí ke svému ohavnému modlářství (kap. 16,3-4). Teprve s Ezechiášem a první opravdovou obnovou Judy výsosti konečně mizí (kap. 18,4). Bezbožný Manasses, jeho syn, je znovu postavil (kap. 21,3). Amon, Manassesův syn, chodil ve šlépějích svého otce. Nakonec Joziáš během druhé obnovy se nespokojil s tím, aby je odstranil jako zbožný Ezechiáš, ale zcela je zničil, poskvrnil je a naplnil jejich místa lidskými kostmi (kap. 23,8.13.14). Toto zničení bylo tak úplné, že žádný ze zlých králů, kteří přišli po něm, neměl příležitost je znovu vybudovat. Skutečně, pouze jeden judský král, Joziáš, a to až ke konci dějin národa, toto zlo a toto trvalé nebezpečí pro Boží lid definitivně vymýtil. Tyto časy konce, tyto časy zkázy, které odpovídají naší době, nám dávají takové příklady. Jestliže, tak jako za dnů Joziáše, má přítomné svědectví o Bohu v očích lidí mnohem menší důležitost a rozsah, považují-li je za něco, oč není třeba se starat, není tomu tak v Božích očích. Svědectví Ezechiáše nebo Joziáše je zaznamenáno v Boží „pamětní knize“. A i když toto svědectví jen na okamžik zastaví úpadek a oddálí vykonání rozsudku, přece dává vystoupit Božímu charakteru v tomto světě a slouží jako prostředek spasení nebo vzdělání pro mnoho duší.
Joasovou první starostí byl Hospodinův chrám, místo Boží přítomnosti uprostřed Jeho lidu. Když dojde k oživení zbožnosti, nabývá tento zanedbaný předmět zcela nové hodnoty. Boží děti pociťují potřebu shromáždit se tam, kde se Pánu zalíbilo dát přebývat Svému jménu, a svou činností, svou oddaností a svým veškerým chováním ctít Jeho přítomnost uprostřed Jeho lidu.
„Řekl pak Joas kněžím: Všecky peníze svaté, které se vnášejí do domu Hospodinova, totiž peníze těch, kteří jdou v počet, a peníze ceny za osobu jednoho každého, a všecky peníze, které by kdo dobrovolně uložil dáti do domu Hospodinova, vezmou kněží k sobě, jeden každý od známého svého, a oni /sami/ opraví zbořeniny domu všudy, kde by bylo zboření.“ (v. 4-5)
Jak bylo řečeno výše, nacházíme zde u Joasa přesnou známost Hospodinova zákona, který mu byl dán při jeho korunovaci. Na obnovu svatyně mělo být podle králova nařízení použito více částek. Za prvé „všecky peníze svaté, které se vnášejí do domu Hospodinova“. Zahrnovalo to všechny případy dobrovolných darů „dobrovolného ducha“ pro zřízení svatyně, o nichž se zmínil Mojžíš (2. M. 35,5.20-29; 4. M. 7). Do této kategorie mohou být zahrnuty i peníze z kořistí (4. M. 31,25-54). Peníze vykoupení a sečtení tvořily druhou kategorii (2. M. 30,11-16; 4. M. 3,44-51). A konečně „peníze ceny za osobu jednoho každého“, spočívaly v každém dobrovolném daru, který nebyl předepsán žádným zákonem ani žádným nařízením. To se dělo při různých příležitostech, jak můžeme vidět z některých citovaných pasáží. Pro Joasa bylo nejdůležitější vrátit se ke sbírce /dani/ „Mojžíše, služebníka Božího, uložené na Izraele na poušti“ (2. Par. 24,9), a neodchýlit se od slov zákona, když šlo o obnovení cti Božího domu a všeho, co k němu patřilo. Totéž platí i dnes. Stejně jako u Joasa nejde o to, abychom začali znovu stavět dům, znovu budovat novou církev, ale pouze o spravení jejích trhlin, a proto to Bůh neponechává naší iniciativě, která by ke starému zlu jen přidala nové. Také my máme v Božím slově, ve své Mojžíšově dani, náznak toho, co od nás Bůh očekává, a je-li naše srdce „dobrovolné“, bude hledat jen jednu věc: zájmy Krista a Božího domu zde na zemi.
Je-li Joas v té době naplněn horlivostí, nesetkává se s ní ve stejné míře u kněžstva, a dokonce ani u zbožného Joiady, který je jeho hlavou. Kněží používají pro svou potřebu dary, které čerpají od svých známých (v. 7 a 8). Ne že by neměli právo žít z oltáře, ale jejich zájmy měly v jejich srdcích přednost před zájmy Pána a Jeho domu a jejich chování to ukazovalo. Oni žili z darů a Boží dům si ponechával své trhliny. Sám Joiada je to bez protestů nechal dělat. Dále vidíme (v. 14 a 15), že lidé bez úředního charakteru, počínaje těmi, kteří měli na starosti práci, až po tesaře a zedníky, „věrně dělali“, mnohem více než sami kněží. Nechme se povzbudit příkladem těchto mužů, abychom projevovali totéž srdce k dílu, a ve službě, která nám byla svěřena, „věrnosti pravé dokazovali“, abychom „učení spasitele našeho Boha ve všem ozdobovali“ (Titovi 2,10).
Na druhé straně ti, kteří měli v rukou peníze, aby je rozdělovali dělníkům, k nim neprojevovali žádnou nedůvěru, protože uznávali nezištnost, kterou ukazovalo celé jejich chování. Tak vládlo šťastné společenství mezi všemi a nic nebránilo pravidelnému postupu práce. K takovému výsledku dochází vždy, když místo odsouvání zájmů Božího domu do pozadí, jsou považovány za prvořadé.
Přesto se nezapomínalo na potřeby kněží. Některé částky (peníze obětí za vinu a peníze obětí za hřích) nebyly vkládány do truhly u vchodu do domu Hospodinova, ale zůstaly určeny kněžím (v. 16). Tak bylo o vše postaráno v pořádku a s mírou.
Mezi verše 16 a 17 spadá vyprávění z 2. Par. 24,17-22, to jest Joasův pád, jdoucí až k vraždě proroka Zachariáše, Joiadova syna. Bude čas rozjímat o tomto smutném posledním roce tak krásné vlády, když se dostaneme ke knihám Paralipomenon; ale ten jeden rok stačil k tomu, aby zničil plody Joasova svědectví.
Hazael, král syrský, Boží metla, vytáhl proti Jeruzalému, když se zmocnil Gát, které leželo na úpatí judských hor a které tvořilo klíč k zemi ze strany Filistinských. Joas posílá Hazaelovi jako výkupné všechny posvěcené věci z Božího domu. Co se stalo s jeho krásnou horlivostí o vše, co patřilo Hospodinu? Podle 2. Par. 24,23-27 to však Hazaelovi nezabránilo, aby se s malým počtem mužů neobjevil v Jeruzalémě k hanbě a potupě velkého Joasova vojska, které nemělo žádnou sílu, protože opustilo Hospodina, Boha svých otců. Všichni vůdcové lidu, kteří podněcovali krále ke zlu a spikli se proti Zachariášovi, byli usmrceni, a tak se naplnila slova umírajícího proroka: „Nechť popatří Hospodin a vyhledá to!“ Joas sám, kterého nepřítel zanechal „v těžkých nemocech“, byl zabit svými služebníky, jedním Ammonitským a jedním Moábským, kteří se proti němu spikli a stali se nevědomými nástroji božské spravedlnosti, která podle prorokových slov také pomstila na králi krev Joiadova syna.
Hospodin splnil slib daný Jéhu: „Synové tvoji až do čtvrtého pokolení seděti budou na stolici izraelské.“ (kap. 10,30) Joachaz je následníkem svého otce. Ve 2. knize Paralipomenon, která nám vypráví historii Davidovy rodiny, není o Joachazovi zmínka, protože mezi tímto králem a Judou neexistovaly vztahy. Když tyto vztahy neexistují, kniha je přechází mlčením. Joachaz se neodvrátil od hříchů Jeroboáma o nic víc než jeho otec, a v hlavním městě Izraele se dokonce zachovala i ašéra (kral. překlad: „háj“), modla fénické Venuše, jejíž nečisté uctívání zavedl Achab v Samaří (1. Král. 16,33). Proto Boží metla v osobě Hazaele a jeho syna Benadada dopadá dále na deset pokolení.
Jaké milosrdenství je v Božím srdci! Stačí, když Joachaz, aniž by se jeho srdce nějak změnilo, prosí Hospodina, On odpovídá, pohnut bídou a útlakem Izraele. „Ale když se modlil Joachaz Hospodinu, vyslyšel jej Hospodin. Viděl zajisté trápení Izraelské, že je sužoval král Syrský.“ (v. 4) Bere v úvahu sebemenší hnutí nešťastné duše směrem k Sobě. Boha je velmi snadné najít. Kdo může nyní říci, že Ho hledal nadarmo, když i ten nejbezbožnější člověk, když se k Němu na okamžik obrátil, dostal odpověď? „Proto dal Hospodin Izraelovi vysvoboditele, a vyšli z ruky Syrských, i bydlili synové Izraelští v příbytcích svých jako kdy prvé.“ (v. 5) Tento vysvoboditel se zjevuje, jak uvidíme, v osobě Joasa, syna a nástupce Joachaza. Lidé si konečně mohou užívat trochu klidu. Kdyby to dobrodiní připsali Bohu, trvalo by toto požehnání dále, ale oni „neodstoupili od hříchů domu Jeroboámova, který přivedl k hřešení Izraele, nýbrž v nich chodili“ (v. 6). Poznáváme stále znovu, že svět se ochotně těší z Božích požehnání, aniž by se v nejmenším staral o to, aby Mu sloužil.
Joas, syn Joachazův a vnuk Jéhu, kraloval šestnáct let, první tři roky současně s judským králem Joasem, jehož vláda trvala čtyřicet let. Nejenže se neodvrátil od žádného z Jeroboámových hříchů, ale „chodil v nich“ (v. 11), což zde naznačuje, že je měl jako pravidlo chování. Tito izraelští králové, kteří jeden po druhém kráčeli stejnou cestou, k tomu měli velmi silné a snadno rozpoznatelné pohnutky. Ve skutečnosti jejich autorita a vlastnictví království byly, lidsky řečeno, spojeny s kultem, který je odděloval od kultu Judy, jehož středem byl chrám a Jeruzalém. Vrátit se k uctívání Hospodina znamenalo vzdát se svého panství, podřídit se Davidově rodině a zříci se svých královských výsad. Jejich myšlenky samozřejmě neměly žádný vztah k Božím myšlenkám. Hospodinův soud oddělil deset pokolení od Davidova domu. Kdyby bývali zůstali věrni Pánu, nepochybně by je naučil, jak spojit službu Jemu se skutečností, že byli oloupeni o chrám; ale mnohem spíše, když je prakticky oddělil od Judy, je mohl udržet v náboženském spojení s chrámem v Jeruzalémě. V případě izraelského krále Joasa je to tím více nápadné, že Bůh mu později vydal do rukou judského krále a Jeruzalém. Kdyby měl nějaký zájem o Hospodina, měl příležitost obnovit náboženské spojení s Božím chrámem, které Jeroboám přerušil. Později nám Joziáš, tento věrný judský král, dává další příklad. Aniž by si činil nárok na získání královských výsadních práv nad Efraimem, stal se svou horlivostí obnovitelem Hospodinovy služby mezi těmi z deseti pokolení, kteří unikli odvedení do Asýrie (kap. 23,15-20).
Pokud jde o moc izraelského Joasa, byla veliká a doba jeho kralování byla významná. Mnoho vykonal, ale žil bez Boha, a co z něho zbylo? Stejně jako z mnoha jiných lidských vládců z něj zůstala jen slova, „že se tu každý z nich narodil“ (Žalm 87,4).
V životě izraelského Joasa však existoval světlý bod (v. 14-21), podobně jako v životě Joachazově. Ten v době tísně a bídy úpěnlivě prosil Hospodina, a On mu odpověděl. Joas navštívil umírajícího Elizea a plakal nad jeho tváří. V té době pro něj byly okolnosti stejně těžké jako kdysi pro jeho otce. Na Izraeli těžce leželo jho Hazaele a po něm jeho syna Benadada. „Vysvoboditel Izraele“ ještě nebyl v osobě Joasa zjeven. Jedině Boží milost ho mohla zasvětit tomuto dílu. Mezitím však prorok, správce této milosti, umíral. S ním mizel i poslední prostředek k vysvobození lidu. Co by se stalo s Izraelem bez něho? Král vzdychá a pláče nad Elizeovou tváří a volá: „Otče můj, otče můj, vozové Izraelští a jízdo jeho!“ Když vzpomíná na prorokova slova při Eliášově uchvácení, vyjadřuje tak bolest z jeho ztráty. Nebyl snad hoden vystoupit na nebesa jako Eliáš, on, Elizeus, prorok milosti, který umíral? Král těmito slovy zároveň dosvědčuje, že Elizeus pro něj má stejnou cenu, jakou měl Eliáš pro Elizea. Kdyby měl zemřít jediný zprostředkovatel požehnání mezi Bohem a Izraelem, pak by každé požehnání pro utlačovaný národ bylo ztraceno. Joasovo srdce je rozervané. Možná povrchní pocit, v každém případě ne příliš trvalý, ale takový, který přitahuje na tohoto odpadlého modláře soucit Božího srdce. Bůh slíbil Izraeli vysvoboditele; Joas měl být tím vysvoboditelem. Kdyby nesestoupil k Elizeovi, bylo by zabráněno veškerému vysvobození a každé vítězství by bylo znemožněno.
Zajímavou skutečností je, že zde před sebou máme dva příběhy o Joasovi, z nichž každý končí shrnutím, vyjádřeným stejnými slovy (v. 12-13 a kap. 14,15-16). První příběh obsahuje všeobecný charakter krále, druhý jeho vítězství nad Sýrií a Judou. Mezi těmito dvěma oddíly nacházíme konec Elizeovy životní dráhy a to, co mohlo způsobit, že se tento zlý král stal nástrojem vysvobození svého lidu. Byla to milost. Bůh ji ukazuje všude, a tak dlouho, dokud ji může ukazovat. Milost má zalíbení v duši, v níž září záblesk pokání nebo pouhý vzdech sklíčeného srdce; a prorokovy odpočítávané okamžiky jsou ještě využívány k tomu, aby, i kdyby to bylo jen na okamžik, svým posledním dechem rozdmýchal malou jiskřičku života, která ještě zůstává v srdci krále, onom ohořelém, zčernalém dřevu.
Povšimněme si také, že slova, pronesená k Eliášovi: „Toho, kdo by ušel meče Jéhu, zamorduje Elizeus,“ se naplnila, a to prorocky, teprve v posledních okamžicích prorokova života. Je tak málo prorokem soudu, že to provádí jen obrazně, a tento soud není ničím jiným než spásou Izraele a jeho vysvobozením ze syrského jha. Takže, jak jsme viděli v průběhu jeho příběhu, Elizeus nikdy neztrácí svůj charakter milosti, ale aby mohl zprostředkovat milost svému lidu, musí zemřít, a to je to, co najdeme v oddílu, kterým se zabýváme.
Jestliže se Joas stane zachráncem Izraele, neznamená to, že by si tento titul zasloužil sám o sobě nebo v sobě. Jeho srdce se nezměnilo, jeho bezbožnost zůstává, ale Bůh ho chce použít jako nástroj záchrany, jejímž východiskem je smrt Božího muže. „Elizeus řekl jemu: Vezmi lučiště a střely. I vzal je v ruku svou. Vložil také Elizeus ruce své na ruce královy. A řekl: otevři to okno k východu.“ (v. 15-17) Král se musí pouze řídit Elizeovými slovy a nesmí mít žádnou iniciativu; ale více než to, jsou to Elizeovy ruce, jež řídí ruce krále, které jsou ztotožňovány se soudem nad Benadadem, ale zároveň se spásou, kterou tento soud přinese Izraeli. Elizeovy ruce jsou ruce zachránce lidu; bez nich by nedošlo k vysvobození. Prorok je zde zástupcem Hospodina; musí být ukázáno, že vše pochází od Něho.
„A když otevřel, řekl Elizeus: Střel. I střelil. Tedy řekl. Střela spasení Hospodinova a střela vysvobození proti Syrským; nebo porazíš Syrské v Afeku, až i do konce vyhladíš je.“ (v. 17) Král vystřelí svůj šíp k východu; nic se neděje bez Božího slova. Joas z toho nemůže ničemu rozumět a prorok mu musí vysvětlit, o co se jedná. Je zapotřebí, aby Joas věděl, že on sám je jen nástroj bez síly a bez ceny v sobě samém, když se Bůh skloní, aby si ho použil.
„Střela spasení!“ To je obecný plán. Pak se dozvídáme podrobnosti o porážce Syrských. „Opět řekl: Vezmi střely. I vzal. Tedy řekl králi Izraelskému: Střílej k zemi /Udeř do země/. I střílel po třikrát, a potom tak nechal.“ (v. 18) Zničení Syrie závisí na míře víry, horlivosti a důvěry v Boha, kterou Joas projeví. Ukáže se, zda se tento nástroj může sám o sobě stát prostředkem k úplnému vysvobození Izraele. Běda! Když jde o střílení proti zemi, aniž by Elizeovy ruce zakrývaly jeho ruce, když je, krátce řečeno, ponechán sám sobě, král třikrát udeří šípy do země a zastaví se. Tváří v tvář tak mnohé milosti a blahosklonnosti z Boží strany je člověk nejen nedostatečný, ale i nevěřící. Předtím, když vystřelil šíp k východu, neznal význam tohoto činu a nebyl zodpovědný za to, aby ho znal. Bůh mu to vysvětluje. Teď, když své šípy obrací proti zemi, se zastaví. Hněv Božího muže, ano, hněv Boha samého se rozněcuje proti němu: „Chtěl jsem tento lid osvobodit zcela; záleželo to na tobě, a ty jsi to nechtěl! Porazíš nepřítele jen třikrát.“
Stejně jako Eliášův konec, i Elizeův konec nám vypráví o Kristu. U umírajícího Krista nacházíme milost a vysvobození. Stačí povzdech k Němu, aby člověk byl osvobozen od nepřítele, který nás utlačuje. Tato spása je nabízena tomu nejubožejšímu, nejnehodnějšímu, který se tak může stát nástrojem vysvobození pro druhé. Jaká čest a jaká výsada! Ale přirozená nevěra srdce ochromuje působení Ducha a ničí veškerý dobrý úmysl Boha vůči lidem. Pokud se necháme vést Slovem při každém pohybu, který musíme vykonat (tento příběh je toho jasným potvrzením), úspěch je pro nás zajištěn. Jakmile je sebemenší věc ponechána naší zodpovědnosti, zastavujeme se na cestě a působíme tak proti úmyslům Pánovy milosti.
Scéna, která následuje (v. 20-21), je stejně působivá jako ta, o které jsme právě uvažovali. Příběh Elizea nekončí hněvem proroka, ale končí smrtí pro něj samého a vzkříšením pro druhé. Elizeus, stejně jako jeho mistr Eliáš, během svého života navrátil život mrtvému, a tato skutečnost, která už sama dokazovala Boží přítomnost v člověku uprostřed Izraele a která později charakterizovala Božího Syna u Lazarova hrobu, se donesla až k uším krále. Nyní se nám však naskytne mnohem podivuhodnější výjev, než bylo vzkříšení syna Sunamitské. Právě ve své smrti se Elizeus stává prostředkem života pro mrtvého. Bylo vyhrazeno Jinému a pouze Jemu, aby vyšel z hrobu silou života, který byl v Něm, a být skrze Své vlastní vzkříšení v moci prokázán jako Syn Boží, jako Syn živého Boha. Zde nalezne mrtvý člověk život ve smrti proroka, když se dotkne Elizeových kostí. To bylo ještě skutečnější, a to i po hmotné stránce, když zemřel náš milovaný Spasitel. Po Jeho smrti, když předal Svého ducha, byla těla zesnulých svatých vzkříšena, aby potom vstoupila do svatého města. Z mravního a duchovního hlediska máme věčný život a vzkříšení v poslední den tím, že vírou přicházíme do kontaktu s mrtvým Kristem (Jan 6,54). V Jeho smrti je pro nás moc smrti přemožena a moc toho, který tuto moc držel, je zlomena. Ten, jenž nemohl mít vůli nezemřít, umírá, aby dal život.
Nezapomínejme však na prorocký charakter tohoto výjevu. Konec posledního velkého proroka Izraele, zvěstovatele milosti, není s vozy a jízdou, které ho vezou do nebe: je v hrobě. „Potom umřel Elizeus, a pochovali ho.“ (v. 20) Po jeho smrti se útlak nepřítele projevil vpády Moábských na území Izraele. Tento ubohý lid nemá ani tolik času, aby pohřbil své mrtvé, ale v danou chvíli je tu Elizeův hrob, aby tam položili mrtvolu; a jakmile se tento poslední předobraz Izraele, položený mezi mrtvé, dostal do skutečného kontaktu s mrtvým prorokem, když „se dotkl kostí Elizeových, ožil a vstal na nohy své“ (v. 21). Stejně tomu bude s Izraelem v posledních dnech. Získá zpět svůj národní život a vstane z mrtvých, jakmile vstoupí do vztahu s Tím, kterého probodl, a uvěří v Něho. Bude to poslední zázrak milosti vykonaný pro tento lid, až se prokáže, že stav národa je neuzdravitelný a zoufalý. – Zde končí Elizeův příběh.
Ve verších 22-25 se splňuje slovo, které prorok dal Joasovi. Hazael vzal izraelská města Joachazovi; Joas je znovu dobyl od Benadada, syna Hazaelova, a „po třikrát porazil ho Joas“.
Amaziáš, syn judského Joasa, počal kralovati druhého léta izraelského krále Joasa. Kraloval v Jeruzalémě patnáct let současně s tímto králem, celkem dvacet devět let. Při této příležitosti si v dějinách králů povšimněme vlivu matek na chování jejich dětí. Když tyto matky pocházely z Judy a Jeruzaléma, je zřídka vidět, že jejich synové následují uctívání falešných bohů. Pouze poslední čtyři judští králové, kteří patřili k celkovému úpadku, unikli vlivu svých matek, které vyšly ze stejného pokolení, a samy byly takříkajíc zapleteny do odpadnutí. O těchto králích je řečeno, že „činili to, což jest zlého před očima Hospodinovýma, podle všeho, co činili otcové jejich /nebo také: otec jeho/“. K této poznámce se ostatně vrátíme později.
Matka judského krále Joasa byla Sebia z Bersabé (2. Par. 24,1); matka Amaziáše, Joasova syna, byla Joadan z Jeruzaléma (2. Par. 25,1). Setkáme se s dalšími příklady. Na druhé straně vliv modlářských matek a manželek byl pro krále zhoubný.
Judský Jehoram měl za manželku Atalii, dceru Achaba (kap. 8,18); Ochoziáš byl synem Atalie (kap. 8,26). Tato poznámka je vhodná k tomu, aby křesťanské matky porozuměly své odpovědnosti, a měla by je vést k tomu, aby vychovávaly své syny v bázni Páně; na druhé straně ukazuje, že svazek křesťanské hlavy rodiny s ženou ze světa je pro děti, vzešlé z tohoto svazku, mravním neštěstím.
Amaziáš činil, „činil to, což dobrého jest před očima Hospodinovýma, ačkoli ne tak jako David otec jeho. Všecko, což činil Joas otec jeho, tak činil“ (v. 3). Aby Amaziáš upravil své chování, musel by se vrátit k počátku království a k jednání Davida, krále podle Božího srdce. Není pochyb o tom, že David v životě velmi chyboval, a proto musel podstoupit přísnou kázeň; ale Davidovo srdce bylo vždy upřímné, když šlo o službu Hospodinu a o Boží trůn uprostřed Jeho lidu. Amaziáš kráčel ve šlépějích svého otce Joasa, jehož život byl, jak jsme viděli, rozdělen do dvou odlišných období, z nichž jedno bylo obdobím pravé zbožnosti a druhé úpadkem, který byl tím výraznější, čím zářivější byly jeho začátky.
Ani jeho začátky však nesvědčí o tom, že by jeho srdce bylo bezvýhradně oddané službě Hospodinu. Stačí kousek slámy v kusu litiny, aby se zlomil, když se naskytne příležitost. Touto slámou bylo zachování výsostí. Již jsme o tom mluvili a vracíme se k tomu, abychom ukázali, že až na dvě výjimky, o kterých jsme se už zmínili, slova: „Avšak výsosti nezkazili“ doprovázejí jako refrén historii věrných judských králů; zatímco druhý refrén: „Následoval hříchů Jeroboáma, syna Nebatova, který přivedl k hřešení Izraele“, vyznačuje izraelské krále. Ti řídili své náboženské chování podle hlavy svého královského domu, který byl modlář. Judští králové, místo aby se řídili podle svého otce Davida, se obvykle spokojili s tím, že hledali svůj výchozí bod ve vládě Šalomouna, který nezrušil výsosti. Je vždy velmi nebezpečné přizpůsobovat se režimu, který, i když se pyšní svou vysokou starobylostí, nehledá Boží myšlenky u jejich zdroje. Tato historie je také dějinami odpovědné církve. Místo toho, aby své svědectví vztahovala k tomu, „co bylo od počátku“, vycházela ze zvyků, tradic a zásad, které ji charakterizovaly v době, kdy už byla v úpadku. Joas strpěl, aby lidé pálili kadidlo na výsostech; on sám se bezpochyby těchto modlářských zvyků neúčastnil, ale proto nebyl méně provinilý. Trpět zlo u lidu, který mu Bůh svěřil, bylo totéž, jako páchat je sám.
Druhý bod chválí Amaziáše: „I stalo se, když upevněno bylo království v ruce jeho, že pobil služebníky své, kteří byli zabili krále, otce jeho.“ (v. 5) V rámci své odpovědnosti nenechal zlo bez trestu. Alespoň v tomto ohledu chápal, stejně jako Šalomoun při svém nástupu na trůn, že tolerovat zlo a zločin znamená ztotožňovat se s ním. Této otázce ztotožnění je dnes málo rozuměno. Většině křesťanů se zdá, že se neproviňují, když tolerují zlo v okruhu, ke kterému patří, a že jejich zodpovědnosti stačí, pokud se ho osobně zdržují. To je vážný omyl, který dříve nebo později přinese své smutné ovoce! „Božímu domu náleží svatost“ (Žalm 93,5 – přel.; viz též ČSP), nejen osobně jednotlivým křesťanům. Na zkáze a konečném odpadnutí křesťanstva má velký podíl nedbání na tuto pravdu. Alespoň v tom byl Amaziáš věrný a poněkud to vyvažovalo jeho nedostatek ostražitosti ohledně výsostí.
„Synů pak těch vražedníků nepobil, jakož jest psáno v knize zákona Mojžíšova, kde přikázal Hospodin, řka: Nebudou na hrdle trestáni otcové za syny, aniž synové trestáni budou na hrdle za otce, ale jeden každý za svůj hřích umře.“ (v. 6) I zde Amaziáš s porozuměním projevil úctu k Božímu slovu. Toto Hospodinovo přikázání bylo dáno v 5. Mojžíšově knize 24,16 a Amaziáš se jím řídil s poslušným srdcem, které je vyžadováno od všech, kdo slyší nebo čtou Slovo.
Mezi verši 6 a 7 máme záměrně mezeru, která je vyplněna 2. Par. 25,5-16. Zde se budeme řídit svým zvykem dotýkat se jen letmo toho, co nám ona kniha předkládá, neboť Slovo tímto vynecháním dává vystoupit hříchu králů Izraele, když staví do protikladu to, co bylo spravedlivé a zbožné v jednání judských králů. Paralipomenon nám však pomáhá porozumět události, která je zaznamenána ve verších 7-14 naší kapitoly. Amaziáš, který byl na okamžik rozhodnut použít izraelské vojsko, které si vzal do žoldu k boji proti Idumejským, a byl varován prorokem, že „Hospodin není s Izraelem“, se vzdává svého plánu, který byl již z poloviny proveden, a posílá toto vojsko zpět do jejich domovů. Podniká tažení proti Idumejským jen se svým vojskem, spoléhaje na Hospodina, a dosahuje drtivého vítězství. Rozpuštěná izraelská vojska napadají judská města, pobíjejí tři tisíce mužů a odnášejí velkou kořist, ale jak prorok řekl Amaziášovi, Hospodin mu dal mnohem více, než byl žold, vyplacený mužům z Efraima. A jestliže měl v nějaké míře nést následky své nevěrnosti, když je naverboval, aniž by se radil s Hospodinem, mohl na druhou stranu počítat s požehnáním, které vždy následuje po poslušnosti.
Tato těžkost, která zakalila jeho vítězství nad Edomem, nepřivedla krále k Hospodinu. Dokonce i jeho vítězství se pro něj stává příležitostí k pádu. Přináší s sebou do Judy bohy Idumejců a sklání se před nimi, aniž by dbal na varování dalšího proroka.
Amaziáš, zraněný ve své pýše vítězného krále a pobouřený ponížením, které mu způsobila Efraimova vojska, provokuje izraelského krále Joasa, syna Joachazova. Naráží na pýchu, která je ještě domýšlivější, než je jeho vlastní. Joas mu odpovídá lehce srozumitelným podobenstvím: Jehoram judský, trn /trnitý keř/ na Libánu, manžel Atalie, dcery Achabovy, poslal k izraelskému Jorámovi, cedru Libánskému, a požádal ho o manželku z Achabova domu pro svého syna Ochoziáše. Jéhu, polní zvíře, které bylo na Libánu, pošlapalo judského krále Ochoziáše. A nyní se chce jeho nástupce, místo aby se pokořil, chlubit svým vítězstvím nad Edomem. Zde vidíme, jak byl Joas rozhořčen, když viděl, jak bylo opovrženo jeho vojenskými silami, zatímco Juda sám stačil k tomu, aby porazil Edoma.
Amaziáš nedbá na toto varování; a „od Boha to bylo“, říká nám 2. Paralipomenon 25,20, „aby je /Judu/ vydal v ruku oněch /Izraele/, protože hledali bohů Idumejských“. Juda je poražen.
Amaziáš je zajat, ve zdech Jeruzaléma je vybořena mezera, všechny poklady krále a chrámu jsou odvezeny jako kořist i s rukojmími (2. Král. 14,12-14). Amaziáš se setkává se svým Bohem, o němž vyznával, že mu slouží a ctí ho, jako se stravujícím ohněm od chvíle, kdy Ho opouští, aby sloužil jiným bohům.
Táž nevěra je příčinou Amaziášovy tragické smrti. Naše kapitola jednoduše vypráví: „Potom spikli se proti němu v Jeruzalémě, a on utekl do Lachis. Proto poslali za ním do Lachis, a zamordovali ho tam. Odkud odnesli jej na koních, a pochován jest v Jeruzalémě s otci svými v městě Davidově.“ Ale 2. Paralipomenon 25,27 nám udává vážný důvod pro toto drama: „Od toho zajisté času, jak se spustil Amaziáš Hospodina“, došlo k tomuto spiknutí proti němu.
Mezitím (v. 15-16) zemřel Joas izraelský, syn Joachazův, takže Amaziáš přežil svého přemožitele ještě o patnáct let. Jeho nástupcem se stal jeho syn Azariáš. Získal zpět pro Judu Elat a vzdělal je. Toto město, které bylo dříve pod Davidovou nadvládou (2. Sam. 8,14) s celým územím Edomu, k němuž patřilo, tvořilo součást Šalomounova panství. Bylo důležitým východiskem pro jeho námořní moc, protože leželo nedaleko od Aziongaber na břehu Rudého moře14 (1. Král. 9,26; 2. Par. 8,17). Po Azariášovi v rukou Judy nezůstalo dlouho. O šedesát osm let později je syrský král Rezin získal zpět (kap. 16,6).
Izraelský král Jeroboám, třetí následník Jéhu, nastupuje po svém otci Joasovi. „A činil to, což jest zlého před očima Hospodinovýma, neuchýliv se od žádných hříchů Jeroboáma, syna Nebatova, který k hřešení přivedl Izraele.“ (v. 24) A přesto jeho vláda trvala 41 let! Někdo by si mohl myslet, a máme k tomu několik příkladů v této historii, že Bůh vždy rychle odstraní ty krále, kteří Ho svým chováním zneuctili. To je případ Zachariáše, syna téhož Jeroboáma (kap. 15,8), ale zde tomu tak není. Bůh má různé cesty, které umí přivést do souladu se Svou velkou trpělivostí a milosrdenstvím. Jeho soucit se stavem utlačovaného Izraele vede Jeho cesty ohledně Jeroboámovy vlády. „Nebo viděl Hospodin trápení Izraele těžké náramně, a že jako zajatý, tak i zanechaný, s nic býti nemůže, aniž jest, kdo by pomohl Izraelovi. A nemluvil Hospodin, že by chtěl zahladiti jméno Izraele, aby ho nebylo pod nebem; proto vysvobodil je skrze Jeroboáma, syna Joasova.“ (v. 26-27) Bůh vzbudil tomuto lidu zachránce v osobě tohoto krále, který na sebe přivolal Jeho nelibost, jako to učinil předtím skrze ruku jeho otce Joasa (kap. 13,5). „On zase dobyl končin Izraelských od toho místa, kdy se jde do Emat, až k moři pustému /moři roviny/.“ (v. 25)
Území Emat, hlavního města horní Syrie, kdysi patřilo Šalomounovi (2. Par. 8,3). Jeroboámovo vítězství obnovilo Izraeli „vstup do Emat“, což byla velmi důležitá strategická pozice. Zdá se, že město Emat samo o sobě nebylo součástí tohoto dobytí, ale hranice Izraele je obnovena od vstupu do Emat až po Slané moře, kterým je Mrtvé moře (srov. s Joz. 3,16). Toto uchvácení zvětšilo území Izraele na úkor území Judy, neboť část Damašku a Emat patřily kdysi Judsku (v. 28).
Tuto událost předpověděl prorok Jonáš, syn Amaty (v. 25). Jonáš je prvním prorokem, o kterém vlastníme prorocké slovo Písma. Náš úryvek nám ho dává poznat jako proroka Izraele. Jeho proroctví se nedochovalo. Mluvilo o konkrétní události, která neměla trvalý dosah. Je zmíněno v Písmu, ale není to „proroctví Písma“ ve smyslu 2. Petra 1,20. To nemá nikdy svůj výklad v nadcházejících událostech, jichž se dotýká. Jonáš je nám v tomto oddílu představen jako prorok milosti a momentálního vysvobození pro Izrael.
Několik slov postačí jako charakteristika knihy, která o něm mluví. Jonáš, představitel lidu, chlubícího se svou spravedlností podle zákona, se bouří proti Hospodinu, který ho chce poslat k pohanům. Je pro tu chvíli uvržen do moře národy, jejichž loď může v klidu dále plout po utišeném oceánu. Na konci tří dnů je prorok, představitel Mesiáše, jenž zaujímá místo nevěrného Izraele, vzkříšen, a nový Izrael oznamuje pohanům soud a milost, která následuje po jejich pokání. Tehdy je poučen o milostivých záměrech Hospodina.
Kromě svého prorockého významu, který by nás zde neměl zdržovat, má Jonášovo kázání proti Ninive historický význam pro běh událostí, které se odehrávají v této části 2. Královské knihy. Ukazuje nám, jak významnou úlohu hrálo tehdejší asyrské království, království, které se mělo pro vykonání Božích soudů dostat do konfliktu s královstvím Izraele.
Prorok Amos, který prorokoval ve stejnou dobu, oznámil izraelskému domu, že Jeroboámovo vítězství nebude mít dlouhého trvání. Asyrský si má to dobyté vzít zpět: „Ale aj, já vzbudím proti vám, ó dome Izraelský, praví Hospodin Bůh zástupů, národ, který vás souží, odtud, kudy se jde do Emat, až do potoka roviny.“ (Amos 6,14) O necelých sto let později se toto proroctví naplnilo za vlády Ezechiáše (2. Král. 18,34; 19,13). Jeroboám oddálil „den bídy“ (Amos 6,3) tím, že znovu dobyl hranice Izraele až k „Emat velikému“ (Amos 6,1-2) a k moři roviny, a hle, říká Amos, den bídy sám je blízko. V předvečer zkázy kníže odpočíval a myslel jen na své vlastní pohodlí (6,4), a hle, Emat a Gát (znovu dobyté Uziášem – 2. Par. 26,6) a Chalne a Babylon měly padnout do rukou Asyrského! Jeroboámův dům byl v nebezpečí zkázy pod soudem Hospodina, který „nebude již více promíjeti jemu“ a uvede na něj soud odshora až dolů, až k jeho základům (Amos 7,7-9).
Je pozoruhodné, že Ozeáš, prorokující za vlády judských králů Uziáše, Jotama, Achasa a Ezechiáše, se zmiňuje pouze o izraelském králi Jeroboámovi a mlčky přehlíží všechny jeho nástupce, pod nimiž také prorokoval (Ozeáš 1,1). Zdá se, že jejich příběh pro něj končí v Jeroboámovi, ačkoli Zachariáš, syn Jeroboámův, byl čtvrtou generací, kterou Hospodin udělil domu Jéhu (2. Král. 10,30). Ale Zachariáš, poslední článek tohoto řetězu, je ve skutečnosti již zavržen. Vládl jen šest měsíců a Bůh se od něj a od jeho nástupců odvrátil podle Svého slova: „Nebudu již více promíjeti jemu.“ (Amos 7,8-9; 8,2). A jak říká Ozeáš: „Oni ustanovují krále, ale beze mne.“ (Ozeáš 8,4)
Amos nám sděluje některé podrobnosti o konci vlády Jeroboáma II. (Amos 7,10-17). Amaziáš, kněz telete v Bethel, varoval krále, že Amos prorokuje proti Izraeli, a dodal, což byla lež, že předpověděl královu násilnou smrt. Touto pomluvou se Amaziáš snažil zbavit proroka a poslat ho zpátky do Judy, protože s ním soupeřil v Bethel, „v svatyni králově i domě královském“ (Bethel, „dům Boží“, byl zcela zapomenut). Pravý Boží svědek trápí Amaziáše, který trvá na svém uzurpovaném kněžství a na svém oficiálním postavení. Amos mu odpovídá: „Nebyl jsem já prorokem, ano ani synem prorockým, ale byl jsem skotákem, a česával jsem plané fíky. Ale Hospodin mne vzal, když jsem chodil za stádem, a řekl mi Hospodin: Jdi, prorokuj lidu mému Izraelskému.“ (Amos 7,14-15) Amos nebyl závislý na nějaké prorocké škole, ale přímo na Bohu, a nepatřil ke kněžskému rodu. Tak se později vyjadřuje Kristus v proroku Zachariášovi (13,5). Duch Svatý vyvolil Amosa z pastýřů v Tekoe (1,1) od ovcí, jako kdysi vyvolil Davida, Svého pomazaného. Hospodin mu řekl: „Jdi!“ a on šel. V Amosovi máme jako příklad službu, která se přímo vztahuje ke službě Kristově, a předzvěst toho, čím bude, nebo spíše by měla být, veškerá křesťanská služba v budoucnosti. Nyní prorok přímo útočí na falešnou službu a její falešná tvrzení: „Protož takto praví Hospodin: Žena tvá cizoložiti bude v městě, synové pak tvoji i dcery tvé od meče padnou; a země tvá provazcem dělena bude, a ty v zemi nečisté umřeš, Izrael pak jistotně přestěhován bude ze země své.“ (v. 17)
Strašlivý soud měl dopadnout na tyto lidi v úřadu a hodnostech, kteří byli ve službě světu a jeho falešným bohům, jež spojovali se jménem Hospodinovým. Pokud šlo o Izrael, ten měl být jistotně přestěhován. V Božím srdci už pro něj nebyla žádná lítost. Nadešel čas; bylo příliš pozdě, jak je to řečeno ve Zjevení 22,11: „Kdo činí nepravost, čiň ještě nepravost, a kdo je nečistý, znečišťuj se ještě!“ (- přel.) Juda měl být ještě nějakou dobu ušetřen a Bůh tam chtěl způsobit probuzení, dokud neudeří hodina, kterou Jeremiáš předpověděl i pro Judu.
2. Paralipomenon 26 nám podává podrobný příběh Azariáše neboli Uziáše, který nastoupil po svém otci Amaziášovi. Jeho matka pocházela z Jeruzaléma. Jeho vláda byla dlouhá a začala, když byl ještě velmi mladý. „Ten činil, což dobrého jest před očima Hospodinovýma vedle všech věcí, které činil Amaziáš otec jeho.“ „Avšak,“ dodává zpráva, „výsosti nezkazili, ještě lid obětoval a kadil na výsostech.“ Stálý refrén, obvyklý pro Judu, stejně jako Jeroboámova telata pro Izrael. Prorok Micheáš se zmiňuje o těchto dvou charakteristikách, aby vysvětlil Boží soud nad Jeho lidem. Řekl: „A to všecko pro Jákobovo zpronevěření, a pro hříchy domu Izraelského. Kdo jest příčina zpronevěření Jákobova? Zdali ne Samaří? A kdo výsostí Judských? Zdali ne Jeruzalém?“ (Micheáš 1,5)
Naše zpráva o Uziášově vládě obsahuje stejnou mezeru, o které jsme se již zmínili v případě Amaziáše. Stejně jako modlářství posledně jmenovaného, i Uziášův hřích, zaznamenaný v 2. Par. 26, je přejit mlčením. Jak jsme řekli výše, důvod je zřejmý. Jde o to, dát vystoupit bohabojnosti judských králů, aniž by byla oslabována vyprávěním o jejich chybách a nesrovnalostech, v protikladu k bezbožnosti a modlářství izraelských králů, které k Hospodinu volaly po pomstě. Zde nacházíme pouze: „Ranil pak Hospodin krále, tak že byl malomocný až do dne smrti své, a bydlil v domě obzvláštním,“ (v. 5) aniž by byla zmíněna příčina tohoto soudu.
Uziášovi bylo skutečně na začátku požehnáno za jeho věrnost, ale stal se pyšným kvůli neobyčejným úspěchům své životní dráhy a myslel si, že si může osobovat místo nejvyššího kněze tím, že bude sám obětovat kadidlo na zlatém oltáři. Tento čin mohl trochu připomínat vzpouru levity Chóre, který chtěl zaujmout místo Arona. V Uziášovi však mělo zlo jiný charakter. Myšlenka na jeho důstojnost, na jeho značnou důležitost jako krále, vedla jeho, civilní moc, k tomu, aby si uzurpoval náboženskou autoritu. Tento hřích tvoří jeden z mnoha prvků dnešního křesťanstva. Hospodin soudí Uziáše tím, že ho raní malomocenstvím. Kněží ho vyhnali z chrámu a zůstává až do své smrti vyloučen ze společenství Izraele. Moc vlády, na kterou byl tolik pyšný a kvůli které neuměl Hospodinu vzdát čest, mu byla odňata a svěřena jeho synu Jotamovi mnoho let před jeho smrtí. Bylo nemožné trpět tělesnou domýšlivost, jejímž uvedením do Božího domu byl tento dům hrozným způsobem znečištěn. Uziáš umírá, oddělen od požehnání tohoto domu, protože nedbal na důstojnost velekněžství (předobrazu Kristova velekněžství), které tam Hospodin ustanovil.
Nebudeme se pouštět do chronologických obtíží, které vyvstávají v souvislosti s datem nástupu Zachariáše, syna Jeroboáma II., na trůn, protože naším cílem zde není odpovídat na útoky nevěry. Když lidský rozum vyvolává těžkosti, moudrost spočívá v tom, že pokud nám chybí potřebné světlo, čekáme na Boha, aby to osvětlil. Naše závislost na Něm je tak uvedena na zkoušku a můžeme si být jisti, že v pravý čas dostaneme odpověď. Kolikrát to už křesťané zakusili, když se pokorně poddali Slovu!
Zachariáš, poslední král z potomků Jéhu, vládl v Samaří pouhých šest měsíců. „A činil to, což jest zlého před očima Hospodinovýma, jakž činívali otcové jeho, neuchýliv se od hříchů Jeroboáma, syna Nebatova, který přivedl k hřešení Izraele.“ (v. 8-9) Jestliže zbožní judští králové, jak jsme viděli, neměli dost síly na to, aby zrušili výsosti – a jak velmi Šalomounovo zanedbání v tomto ohledu neslo neblahé ovoce mezi jeho nástupci, zvyklými přizpůsobovat se zvykům trpěným slavnou hlavou dynastie, izraelští králové naproti tomu se rozhodně drželi zvyků ustanovených Jeroboámem I. V moderním křesťanství nechybí příklady, charakterizující tyto dvě tendence. Od chvíle, kdy protestantské křesťanstvo, které se nevracelo k čistému zdroji Božího slova, přijalo spolu s pravdami Písma, hlásanými reformátory, i některá protibiblická dogmata, která neopustili, bylo vše zasvěceno brzké zkáze. Od chvíle, kdy katolicismus, chodící v napůl modlářském náboženství římských nebo východních biskupů, opustil Boží slovo a nahradil je svými bájemi, musí ho zasáhnout soud. Je vysloven, a v blízké budoucnosti dopadne na velkou nevěstku.
Zde začíná závěrečné období uchvacování trůnu a vraždění, které předchází převedení deseti pokolení a o kterém Ozeáš, prorok Izraele, řekl: „Všichni napořád rozpáleni jsou jako pec, sžírají soudce své; všichni králové jejich padají, aniž kdo z nich volá ke mně.“ (Ozeáš 7,7) Prorokovo srdce prozrazuje ve svém pokračujícím nářku svou úzkost ohledně Izraele. Přišlo období, kdy Bůh „vyhledávati bude krve Jezreel na domu Jéhu, a přestati přikáže království domu toho.“ (Ozeáš 1,4) Hospodin mlčel o krvi, kterou Jéhu prolil v Jezreel; s nikým o tom nemluvil, dokonce ani provinilému Jéhu. Naopak, když mu Bůh řekl: „Snažně jsi vykonal to, což dobrého jest před očima mýma,“ (kap. 10,30) a já tě odměním, mohlo by se zdát, že schvaluje všechno, co Jéhu učinil. Zdaleka ne. Jestliže ho Hospodin vzbudil pro soud a schválil ho v tom, tu nadešla chvíle, kdy králova tělesná lstivost a zuřivé násilí měly být potrestány. Hospodinovo slovo: „Synové tvoji do čtvrtého kolena seděti budou na stolici Izraelské,“ (v. 12) se jako odměna už naplnilo, a nyní se naplnilo Jeho slovo v odplatě a spravedlivém soudu. Jaký Bůh je náš Bůh! Kdo může jako On vážit na stejných vahách skutky, které schvaluje nebo odsuzuje, odměňovat je a trestat, když za ně dává odplatu podle cest Své spravedlivé vlády!
Sallum se spikne proti Zachariášovi, zabije ho a vládne místo něj. Jeho zločin mu příliš neprospěl, protože po měsíci padl pod údery Manahema. A příčina všeho toho násilí je, že každý si chce uzurpovat moc ve svůj prospěch. Tím, že svědomí už nepozvedá svůj hlas, jsou hříšníci vydáni všem pudům své zlé přirozenosti.
Město Tipsach nechtělo Manahemovi otevřít své brány, a tak s ním jednal s největší krutostí. Podařilo se mu zůstat na trůnu deset let. Činí to, co je zlé, když po všechny své dny chodí v Jeroboámových hříších. Během jeho vlády se na scéně konečně objevuje Asyrský: „Vytáhl Ful, král assyrský proti zemi té.“ (v. 19) Je prvním asyrským králem, jehož jméno je zmiňováno v biblických dějinách. Tato osobnost vyvolala mnoho sporů mezi kritiky, kteří se nyní shodují v tom, že je totožný s Tiglatfalazarem, jedním z největších a nejznámějších asyrských panovníků (15,29; 16,7 atd.). Když se chceme držet litery Písma, budeme spíše vedeni k tomu, abychom ve Fulovi, králi Asýrie, viděli odlišnou osobnost, jak je nám to řečeno v 1. Paralipomenon 5,26: „Vzbudil Bůh Izraelský ducha Fule, krále Assyrského, a ducha Tiglatfalazara, krále Assyrského, který přenesl pokolení Rubenovo a Gádovo a polovici pokolení Manassesova.“ V 29. verši naší kapitoly je odvedení pokolení, bydlících za Jordánem, připsáno Tiglatfalazarovi, zatímco Ful je nám ve verši 19 představen jako ten, jenž přišel proti Izraeli, ale byl přiveden obrovským daňovým poplatkem (10 000 centnéřů stříbra) k tomu, aby se stal ochráncem izraelského krále tím, že „byl nápomocen k utvrzení království v rukou jeho“, které bylo velmi otřeseno. Tento Ful, čehož jsme si dostatečně nepovšimli, „obrátiv se …, nemeškal se více tu v zemi“ (v. 20), což není případ jeho nástupce. Je pravda, že lidské záznamy o tom mlčí, a možná vždy mlčet budou, ale my máme Boží slovo jako svého průvodce a naší ochranou je přijmout je jednoduše tak, jak nám je Bůh dal. Ozeáš se zmiňuje o tom, co nás zajímá: „Utekl se Efraim k Assurovi, a poslal ke králi, který by se o něj zasadil /ke králi Jarebovi/. Ale on nebude moci zhojiti vás, ani uzdraviti vás od nežitů.“ (Ozeáš 5,13) Tímto králem Jarebem může dobře být Ful15. Jeho jméno znamená „ten, kdo se hádá“, což nepochybně odkazuje na bojovnou sílu Asýrie, o níž se Izrael domníval, že si ji nakloní a usmíří si ji dary. „Obyvatelé Samaří budou mít úzkost pro tele z Beth-Aven; ano, jeho lid bude nad ním mít zármutek, a jeho modlářští kněží se budou kvůli němu třást, kvůli jeho slávě, protože ona od něho odešla; také toto bude odneseno do Asýrie jako dárek pro krále Jareba.“ (Ozeáš 10,5.6 – přel.) Dokonce jedno z Jeroboámových telat bylo přivezeno do Asýrie jako dar králi. A tentýž prorok na jiném místě dodává: „Šli nahoru do Asýrie. Divoký osel zůstává sám pro sebe, ale Efraim si najal milence.“ (kap. 8,9 – přel.) Ale jaká hanba pro Izrael – dát svého boha nepříteli lidu jako obyčejný dárek. Také to bylo od Hospodina.
K čemu byla nakonec celá tato politika a hledání spojenectví a ochrany, přičemž se jednou obraceli k Asýrii, jindy k Egyptu? Mohlo to na okamžik oddálit vynesený rozsudek? A není tomu tak i dnes? Záruky, které se národy snaží získat jeden proti druhému, zmizí jako stébla odvátá větrem, když „zabitý Beránek“ předstoupí, aby vzal knihu Božích rad a cest se světem a přivede je k vykonání.
Vzhledem k tomu, že Manahem nezemřel násilnou smrtí, vládl místo něj jeho syn Pekachia. Boží odplata vůči Manahemovi a jeho konání není uplatňována. Jeho případ, stejně jako řada dalších v této historii, nás učí, že Boží pozemská vláda nemůže být považována ani za měřítko Jeho spravedlnosti, ani za plnou odplatu cest člověka. To byl omyl Jobových přátel, proti kterému Elihu s hněvem vystoupil. Pekachia během své dvouleté vlády, stejně jako všichni jeho předchůdci, setrvával v hříších Jeroboáma, syna Nebatova. Všimněme si toho, co je často opakováno v předcházejících kapitolách, že Izrael byl sveden k hřešení hříchy svých králů. Osobní hřích se stává podstatně vážnějším, když je kamenem úrazu pro druhé, a jeho následky se počítají těm, kteří vedou nevědomé a nestálé na cestu jejich vlastní neposlušnosti.
Pekach, syn Romeliův, podporovaný ve svém spiknutí syny Galádských, zabil Pekachiu a dva z jeho druhů. Vládne v Samaří dvacet let a vzhledem k Hospodinu chodí po cestě králů izraelských. Důsledky jeho vlády jsou shrnuty ve verši 29: Asyrský Tiglatfalazar proti němu vytáhl a odvedl pokolení Ruben, Gád a polovinu pokolení Manassesova, všechen lid, který se usadil za Jordánem, a odvedl je „do Chelech a do Chabor, až do Hara a k řece Gozan až do dnešního dne“ (1. Par. 5,26). Rozdělení království Efraim začalo u pokolení, která si z pohodlí zvolila svůj díl za Jordánem.
Tak je tomu vždy. Křesťané, kteří rozhodně a bez ohlížení se nevstoupí na půdu, kde Kristova smrt (jako Jordán) vytváří nepřekonatelnou bariéru mezi nimi a světem, jsou jako první vystaveni útokům nepřítele a stávají se ubohými zajatci světa, od něhož se, navzdory opravdové víře, nechtěli úplně oddělit. Tak začalo rozdělení izraelského království, které bylo dokončeno za vlády Ozee. K Pekachovi se vrátíme v příští kapitole, ale ještě předtím nacházíme zmínku o vládě Jotama.
Tento Uziášův syn začal svou vládu ve druhém roce vlády Pekacha (srov. s 2. Par. 27,1-9) a vládl v Jeruzalémě šestnáct let. Jeho matka Jerusa, dcera Sádochova, byla pravděpodobně kněžského původu. U ní opět vidíme požehnanou úlohu matek judských králů. Nic podobného nenacházíme u izraelských králů. Ale „lid ještě porušený byl“ (2. Par. 27,2) pro nedostatek rozhodnosti ze strany těchto zbožných králů, kteří se neodvážili napadnout modlářství u jeho kořenů. Ze zprávy v Paralipomenon se dozvídáme, že „zesílil se Jotam; nebo nastrojil cesty své před Hospodinem Bohem svým“ (2. Par. 27,6). Zbožnost je i pro nás zdrojem duchovní síly a moci. Jakmile naše cesty nejsou usměrňovány před Bohem, síla nás opouští. To je vážná myšlenka pro všechny, a tisíckrát závažnější pro ty, kdo mají zvláštní odpovědnost vůči Božímu lidu. Pocit této síly ale skýtá nebezpečí. Viděli jsme to na případu Uziáše, který byl tímto pocitem pohnut k tomu, aby povstal proti nejvyššímu knězi (2. Par. 26,16-21). Jotam se svou sílou nestal pyšným, a tak je o něm, když je srovnáván se svým otcem, řečeno: „Nevešel do chrámu Hospodinova.“ (2. Par. 27,2) Naopak, protože byl pokorný, byl použit v Božím domě. „On vystavěl bránu hořejší domu Hospodinova,“ (v. 35) což je charakteristický skutek jeho vlády v knize Královské. Jaká je to výsada, když věřící zanechá za sebou jako památku něco, co udělal pro Boží dům! Bůh tento čin zaznamenává a zanechává nám ho jako památku na Jotama. V jeho životě jsou i jiné skutky a Paralipomenon nám o nich vyprávějí, ale není dojemné vidět, že Bůh vynáší na světlo tento skutek, který v Jeho očích charakterizuje vládu tohoto věrného krále? Aniž bychom popouštěli uzdu fantazii, můžeme dobře mít za to, že Sádochova dcera vštěpovala svému synovi od útlého věku úctu k Hospodinovu chrámu a že pod tímto vlivem byl středem královy činnosti Boží dům.
Pekach, syn Romeliův, spojenec syrského krále Rezina, začal povstávat proti Judovi za dnů Jotama (v. 37). Hřích Judy si vyžádal Boží kázeň, ale následky této kázně mohly být oddáleny zbožností jeho vůdce, jak se to později stalo za zbožného Ezechiáše ohledně Asýrie. Zdá se také, že tomu tak bylo i za vlády Jotama.
Achas, syn Jotamův, počal kralovati nad Judou tři roky před smrtí izraelského krále Pekacha, který kraloval v Samaří dvacet let. Jméno jeho matky nám není sděleno, jako kdyby Bůh chtěl jeho matku této hanby ušetřit. Místo aby sloužil Hospodinu, chodil po cestě izraelských králů a vrátil se do zlých dnů bezbožného Achaba a zavedl v Judsku uctívání Bále a Molocha, jemuž obětoval svého syna (2. Par. 28,2.3). Jeho předchůdci nikdy výsosti nezrušili a dovolovali lidu, aby tam obětoval kadidlo, aniž by se k tomuto modlářství sami připojili. Achas sám „obětoval také a kadil na výsostech a na pahrbcích, i pod každým stromem zeleným“ (v. 4). Dělal to, co je zlé v Hospodinových očích, jako izraelští králové. Povšimněme si, že výraz „zlé“ je vždy řečen ve vztahu k Hospodinu. Jistě se stává, že opuštění Boha vydá viníka každému druhu mravního zla, zločinu a nečistotě, ale není tomu tak vždy. Jeroboám I., Joas, izraelský král, a Jeroboám II. byli v očích lidí pozoruhodní panovníci; dva z nich byli „zachránci“ svého lidu, jehož pověst pomohli založit a znovu dobýt panství. Ale pro Boha vypadá věc zcela jinak. U Něho se jedná o určení, jaké vztahy k Němu měli tito králové (jako zde judský král Achas).
Prostá skutečnost, že mravní měřítko člověka spočívá v jeho chování vůči Bohu, je v dnešní době zvlášť opomíjena. Člověk může být volnomyšlenkář, dokonce i ateista, ale pokud se chová mravně a slouží lidstvu, budou ho dokonce i křesťané nazývat vynikajícím člověkem, jako kdyby od něj Bůh mohl něco přijmout nebo ho pro jeho dobré chování nějakým způsobem zprostit nutnosti věřit v Něho. To je pro tohoto člověka osudný omyl, ale je zvláště skličující, když vidíme, jak je schvalován křesťany, kteří tak neuznávají, že bez Boží bázně tu nemůže být pro člověka ani počátek moudrosti. Až se tito nevěřící objeví před Bohem, budou Jím usvědčeni – ale žel, pak bude příliš pozdě – z toho, že činili, co je zlé v Hospodinových očích, a křesťané, kteří omlouvali jejich nevěru, budou odpovědni za to, že jim tímto hříšným souhlasem uzavřeli cestu k pokání. Achas „chodil po cestě králů Izraelských“ (v. 3). To je dvojí odsouzení tohoto krále, který, ačkoli znal službu pravému Bohu v Judovi, se k Němu obrátil zády, aby následoval ohavnosti modlářských národů.
Proto nyní Achasa pro jeho nevěrnost zasahuje soud, který se připravoval proti lidu za Jotama. Je nám řečeno: „Tedy vytáhl Rezin, král Syrský, a Pekach, syn Romeliášův, král Izraelský, proti Jeruzalému k boji, a oblehli Achasa. Ale nemohli ho dobýti.“16 (v. 5). I když musíme kvůli omezení odkazovat zmínky o judských prorocích na studium Druhé knihy Paralipomenon, jsme nuceni se tu a tam odchýlit od tohoto pravidla a zde se obrátit k Izaiášovi zvláště proto, že v něm hraje důležitou roli Pekach, syn Romeliáše, krále izraelského. Izraelský král, který byl dříve ve válce se Sýrií, je nyní jejím spojencem nepochybně proto, aby se na jedné straně osvobodil od jha asyrského krále Tiglatfalazara, který, jak jsme viděli výše, ho připravil o velkou část jeho území, ale také proto, aby získal zpět to, co mu Juda vzal, a zároveň tak sloužil plánům svého spojence.
Tito dva králové tedy vytáhli proti Jeruzalému a „oblehli Achasa. Ale nemohli ho dobýti“. Srdce Achasa a jeho lidu jsou pohnuta, „tak jako se pohybuje dříví v lese od větru“ (Iz. 7,2). Hospodin posílá Izaiáše, aby se setkal s králem. Proroka doprovází jeho syn Sear Jašub, jehož jméno znamená „Ostatek se obrátí.“ (Srov. s Iz. 10,21.) Mluví k tomuto bezbožnému králi v milosti. Je tomu tak proto, že Bůh zůstává v každém případě věrný Svým slibům a obnoví své vztahy s Izraelem a s Judou v Osobě Krista a ostatku. Ale jak dojemná je Boží trpělivá milost k tomuto ničemnému králi! Dodává mu opět odvahu, místo aby ho zničil. Oznamuje mu vysvobození. Řekl mu: „Šetři se, abys se nekormoutil“, nech Mě jednat. Řekl mu: „Neboj se,“ jemu, který měl všechny důvody, aby se od Něho všeho obával. Oznamuje mu čas, kdy Efraim „nebude lidem“. Zlo je určeno na pevně stanovený a neodvolatelný čas, a přesto by Juda, kdyby uvěřil, ještě nějakou dobu stál (Iz. 7,8.9). Duch Boží skrze proroka řekl Achasovi: „Požádej sobě znamení od Hospodina Boha svého.“ Achas odpověděl: „Nebudu prositi, aniž budu pokoušeti Hospodina.“ (v. 10-12) A své nevěře a neposlušnosti se snaží dát zdání zbožnosti. Pokoušet Hospodina znamenalo nedůvěřovat Mu, ale Achas ve skutečnosti dělal mnohem víc, než že jen nedůvěřoval; on nevěřil Hospodinovu slovu. Pak mu Bůh ohlašuje znamení: Juda, to jest Davidův dům, reprezentovaný Achasem, unavil trpělivost Boha, který ho nahradí Immanuelem, semenem ženy (v. 14). Avšak dříve, než druhý syn, který se měl prorokovi na-rodit, „bude uměti zavrhnouti zlé, a vyvoliti dobré, opuštěna bude země, které nenávidíš pro dva krále její /jejíchž dvou králů se bojíš – přel. /“ (v. 16). Tento druhý syn se měl jmenovat: „K rychlé kořisti pospíchá loupežník.“ (Iz. 8,3) Země Pekachova a Rezinova bude opuštěna. Toto proroctví se doslovně splnilo a záměr těchto králů dosadit v Judovi „syna Tabealova“ (Iz. 7,6) byl zmařen.
Achas raději proti Pekachovi a Rezinovi důvěřuje králi Asýrie místo poslouchání Hospodina. To vysvětluje jeho odpověď Izaiášovi. Poslal „Achas posly k Tiglatfalazarovi, králi Assyrskému, řka: přitáhni a vysvoboď mne z ruky krále Syrského, a z ruky krále Izraelského, kteří povstali proti mně. A pobrav Achas stříbro a zlato, které se nalézti mohlo v domě Hospodinově a v pokladech domu královského, poslal králi Assyrskému dar. Tedy povolil jemu král Assyrský, a přitáhl k Damašku a dobyl ho, a přenesl obyvatele jeho do Kir. Rezina pak zabil.“ (2. Král. 16,7-9) A Bůh řekl jemu: „Na tebe pak přivede Hospodin, a na lid tvůj, i na dům otce tvého dny, jakých nebylo ode dne, v němž odstoupil Efraim od Judy, a to skrze krále Assyrského.“ (Iz. 7,17) A proti Izraeli a Sýrii: „Odejme zboží Damašské a loupeže Samařské lid krále Assyrského.“ (Iz. 8,4) A tak to, co Hospodin mluvil proti Izraeli, který hledal podporu v Asýrii (Ozeáš 5,13-14), nyní mluví proti Judovi, který usiloval o tutéž smlouvu. Zdá se, že první výsledek Judovy důvěry v Asýrii je pro něj příznivý. Tiglatfalazar dobyl Damašek, odvedl jeho obyvatele a usmrtil Rezina. Proroctví, které dávno předtím vyslovil Amos (1,3-5), se nyní naplnilo.
Achas není u konce svých přestoupení. Izaiášovo proroctví nemá žádný vliv na jeho svědomí. Vydal se do Damašku, aby se setkal s asyrským králem, kterému přišel poděkovat za jeho pomoc a poblahopřát k úspěchu. Když uviděl Rezinův modlářský oltář, poslal jeho podobu do Jeruzaléma a staví ji na nádvoří chrámu. Nachází si také velekněze, který tento svatokrádežný čin vykoná! 2. Par. 28,22-23 nám říká, že Achas obětoval bohům Damašským, protože přinášet oběť na jiném oltáři než na měděném oltáři, znamenalo obětovat falešným bohům.
Nenalézáme snad něco podobného v dnešním náboženství, kde si lidé, kteří se nazývají křesťany, myslí, že se mohou blížit k Bohu skrze nějaký jiný oltář než oltář smíření, ve který již nevěří? Stejně jako Rezinův oltář, je i ten jejich mnohem větší a má krásnější vzezření než Boží oltář. Někdejší náboženská úzkoprsost podle nich ustoupila širším názorům. Už to není krev kříže, která ospravedlňuje a vykupuje hříšníka. Mají jiného Krista než Toho, který zemřel na kříži; mají Krista, který svým životem obnovil spojení lidstva s Bohem, a přitom Jeho kříž není ničím jiným než korunováním života plného vznešené oddanosti. Nový oltář nemá žádný styčný bod se starým. Svou podobou a krásou je pro svět nekonečně více žádoucí než měděný oltář, který je proto odstraněn ze svého místa a odložen stranou (v. 14). Už není nezbytným výchozím bodem pro to, abychom se mohli blížit Bohu v Jeho svatyni. Zkrátka, lidé mají nový výchozí bod, zavádějí nové náboženství, a to první je odsunuto do kouta. Měděný oltář může být nanejvýš použit k „doptávání se“ (v. 15), ne k přemýšlení o tom, co se s ním má stát, jak bývá také říkáno, ale k pověrečným praktikám. Tak je v celé části křesťanstva používání kříže odkloněno a používáno k hrubým pověrám. Achasovo náboženství, pokud jde o takzvané uctívání Hospodina, vede na jedné straně k nevěře, pokud jde o vlastní základ víry, Kristův kříž, a na druhé straně k pověře, pokud jde o tentýž základ.
Achasova svatokrádež se vztahuje i na umyvadla (v. 17), která, jak jsme viděli v rozjímání o První Královské knize (7,27-40), sloužila k omývání obětí, což znázorňovalo úplnou čistotu Krista, obětovaného ke smíření. Achas vyjímá umyvadla z jejich podstavců. A nenajdeme zde opět obdobu s tím, co se děje před našima očima nebo co se říká kolem nás? Myšlenka na dokonalou čistotu Krista, Božího Beránka, se opouští, a říká se, že On byl poddán stejným sklonům, jako jsou naše, a ukazuje se na Něho, jako kdyby byl pokoušen vnitřními žádostmi, ačkoli jim nepodlehl. Umyvadla sice zůstávají, ale jsou sejmuta ze svých podstavců.
Totéž platilo o moři z bronzu /mědi/ (v. 17), nástroji každodenního očišťování kněží. Bylo položeno na volech, symbolech Boží trpělivosti s Jeho lidem, pokud jde o jeho praktické očišťování. Toto očišťování mohlo být přijato pouze na základě Boží trpělivosti na všech Jeho cestách vůči Jeho lidu. Achas sundal moře z toho, co tvořilo jeho základnu a položil je „na dláždění kamenné“. Není tato kamenná dlažba pozoruhodným obrazem srdce a povahy člověka? Všechny současné náboženské tendence se zakládají na neomalené domýšlivosti, že lidský prvek, a ne Boží charakter, je základem našeho praktického zasvěcení se Jeho službě a že rozhodný akt vůle člověka mu umožňuje kráčet bez poskvrny a bez hříchu po Boží cestě zde na zemi.
Nakonec Achas mění vchod do Hospodinova domu (v. 18), který byl zakázán každému kromě krále. Udělal to, „boje se krále Assyrského“. Popírá své výsady jako hlavy Božího lidu a mění „sobotní zastření /krytou vstupní chodbu/“, privilegium lidu samotného, aby nepohoršoval svět, jehož se stal otrokem. Nyní může asyrský král prohlásit, že je spokojen! Zmizely samotné základy náboženství Izraele, kterými byl lid posvěcen Bohu. Proč by tedy svět neměl nadále vstupovat do vztahu s Bohem Izraele prostřednictvím damašského oltáře? Toto náboženství, pozměněné a zbavené své moci a výsad, mu dokonale vyhovuje!
Nyní jsme se dostali k poslednímu dějství příběhu Efraima, to jest deseti pokolení. Ozee /Ozeáš/, Pekachův vrah, kraloval v Samaří devět let. I když dělal to, co bylo zlé před Hospodinovýma očima, jeho chování vůči Němu je méně bezbožné než chování jeho předchůdců; jen nebere v úvahu Boží soudní výroky, které učinil skrze všechny Své proroky ohledně zotročení Izraele Asýrií. Král Ozee posílal rok co rok králi Asýrie dary (v. 3) podle příkladu Manahema, jednoho ze svých předchůdců, který se dary prohlásil za vazala Pula, aby utvrdil království v jeho rukou (kap. 15,19-20). Později povstal proti Pekachovi Tiglatfalazar a, jak jsme viděli, přenesl do Asýrie pokolení, která bydlela za Jordánem. Pekach se zřejmě neřídil, na rozdíl od Manahema, pravidlem podřízenosti Asýrii, což by vysvětlovalo politické pohnutky pro toto převedení, které nám nejsou ve Slově sděleny, zatímco božská pohnutka je nám naznačena v Paralipomenon slovy: „Vzbudil Bůh Izraelský ducha Fule, krále Assyrského, a ducha Tiglatfalazara, krále Assyrského, který přenesl pokolení Rubenovo a Gádovo a polovici pokolení Manassesova, a dovedl je do Chelach a do Chabor, až do Hara a k řece Gozan až do dnešního dne.“ (1. Par. 5,26) Zde je ukázáno obvyklé jednání asyrských králů s Izraelem: „Proti němu přitáhl Salmanazar, král Assyrský. I učiněn jest Ozee služebníkem jeho a dával mu plat.“ (v. 3) Hrozba invaze silnějšího nepřítele, než byl on sám, donutila Ozee, aby se tomuto vazalství podřídil, nepochybně neochotně.
„Shledal pak král Assyrský při Ozee puntování; nebo poslal posly k Sua, králi Egyptskému, a neposílal králi Assyrskému ročního platu.“ (v. 4) O tomto dvojakém a podezřelém chování krále se zmiňuje i prorok Ozeáš: „Efraim se větrem pase, a vítr východní honí, každého dne lež a zhoubu množí; nebo smlouvu s Assurem činí, a masti do Egypta donášejí se.“ (Oz. 12,1/2/) a opět: „Efraim jest jako holubice hloupá bez srdce; k Egyptskému králi volají, k Assyrskému se utíkají.“ (Oz. 7,11) Proto když se Salmanazar dozvěděl o králově spiknutí, „svázaného dal ho do žaláře“ (v. 4). Podle Ozeášova proroctví (10,7) král zahynul, aniž by byly zaznamenány okolnosti jeho smrti. Když byl izraelský král zajat, „táhl král Assyrský po vší zemi; přitáhl také do Samaří, a ležel u ní tři léta.“ (v. 5; srov. s kap. 18,9) Ale nebyl to sám Salmanazar, kdo dobyl město, neboť je řečeno: „I vzali ji při konci léta třetího.“ (18,10)
Mezitím Sargon (Iz. 20,1) nastoupil po Salmanazarovi, nebo alespoň stál v čele vojska během krátkého mezivládí. Osud vzpurného města byl podle slov Micheáše, který prorokoval „o Samaří a Jeruzalému“, hrozný: „Proto obrátím Samaří v hromadu rumu, k štípení vinic, a svalím do údolí kamení její, i základy její odkryji. A všecky rytiny její ztlučeny budou, i všickni darové její ohněm spáleni, a všecky modly její obrátím v pustinu. Nebo ze mzdy nevěstčí toho nashromáždila, proto se zase ke mzdě nevěstčí to navrátí.“ (Mich. 1,6-7) Ozeáš nám tuto událost také popisuje: „Zpuštěna bude Samaří, proto že se protivila Bohu svému; od meče padnou, dítky jejich zrozrážíny budou, a těhotné ženy jejich zroztínány.“ (Oz. 13,16)
„Vzal král Assyrský Samaří, a přenesl Izraele do Assyrie, a osadil je v Chalach a v Chabor při řece Gozan, a v městech Médských.“ (v. 6) Někteří si mysleli, že část deseti pokolení v té době uprchla do Egypta. Nedomníváme se, že oddíl z Ozeáše 8,13: „Oni se do Egypta navracejí“ může být interpretován tímto způsobem. Tentýž prorok řekl: „K Egyptskému králi volají, k Assyrskému se utíkají.“ (7,11) Dále: „Efraim sobě najímá milovníky.“ (8,9) A opět: „Navrátí se Efraim do Egypta, a v Assyrii věci nečisté jísti budou.“ (9,3) To vše se zcela shoduje se spiknutím Ozee, stejně jako tento další výrok: „Nevrátí se do země Egyptské, ale Assur bude králem jeho.“ (11,5). „Navracet se do Egypta“ nemusí nutně znamenat tam uprchnout, ale hledat tam pomoc, jak je řečeno u Izaiáše 31,1: „Běda těm, kteří se utíkají do Egypta o pomoc.“
Pokud jde o Ozeáše 8,13 a 9,3, je třeba poznamenat, že prorok neustále spojuje nepravost Judy s nepravostí Efraima: „Nebo sberou se na ně národové k svázání jich, pro dvojí nepravost jejich. Nebo Efraim jest jalovička, která byla vyučována; mlatbu miluje, ačkoli jsem já nastupoval na tučný krk její, abych k jízdě užíval Efraima, Juda, aby oral a Jákob vláčel.“ (10,10-11) Tak jako je také sjednocuje v témž budoucím požehnání poté, co byli v nejhlubším otroctví (10,12-13). Tato poznámka objasňuje, že „oni do Egypta se navracují“ v kapitole 8,13 se vztahuje na Judu, který je morálně spojen s Izraelem. Dokazuje to následující verš: „Izrael … nastavěl chrámů /paláců/, a Juda vzdělal mnoho měst hrazených.“ (8,14) Ale ještě mnohem více verš (9,6 ): „Aj, zahynou skrze poplenění /odešli pro zpustošení – přel./, Egypt sbéře je, a pohřbí je Memfis /Nof/.“ Z Jeremiášova vyprávění (43; 44,1) víme, že dezertéři z Judska uprchli před babylonským králem a uchýlili se do Egypta a mimo jiné do Nof, když donutili proroka, aby je tam doprovázel, a že on tam proti nim prorokoval, když se domnívali, že jsou před svým utlačovatelem v bezpečí (srov. s 2. Král. 25,26).17
Sám Bůh nyní rekapituluje tuto dlouhou historii Izraele, která začíná vyjitím z Egypta a končí v naší kapitole. Ne že by byla trvale uzavřena; je tomu tak pouze s ohledem na tento lid a jeho krále, kteří jsou považováni za zodpovědné. Srdce proroka Ozeáše, pohnuté božským soucitem, je předzvěstí jeho budoucí obnovy: „Zkormouceno jest ve mně srdce mé, ano i nitro slitováních mých pohnulo se. Nevykonám prchlivosti hněvu svého, nezkazím více Efraima; nebo jsem já Bůh silný, a ne člověk, uprostřed tebe svatý, aniž přitáhnu na město. I půjdou za Hospodinem řvoucím jako lev; on zajisté řváti bude, tak že se strachem přiběhnou synové od moře, se strachem poběhnou jako ptactvo z Egypta, a jako holubice z země Assyrské, i osadím je v domech jejich, dí Hospodin.“ (Oz. 11,8-11) Tentýž Bůh, který jim dal krále ve Svém hněvu a vzal ho ve Své prchlivosti (13,11), řekl: „Z ruky hrobu vyplatím je, od smrti vykoupím je.“ (13,14) A opět: „Uzdravím odvrácení jejich, budu je milovati dobrovolně; nebo odvrácen bude hněv můj od nich. Budu jako rosa Izraelovi, rozkvete jako lilie, a hluboce vpustí kořeny své jako Libán. Rozloží se ratolístky jeho, a bude jako oliva okrasa jeho, a vůně jeho jako Libánská. Ti, kteří by seděli pod stínem jeho, navrátí se, ožijí jako obilí, a pučeti se budou jako kmen vinný, jehož památka bude jako vína Libánského.“ (Oz. 14,4-7)
Ve verších 7 až 18 naší kapitoly Bůh ukazuje, co udělal pro Izrael od chvíle, kdy ho vysvobodil z Egypta a přivedl do Kanánu (v. 7). Potom mluví o tom, co dělali, když nejprve jednali „pokrytě“ (v. 9) proti Hospodinu a chodili podle modlářství národů, které Bůh před nimi vyhnal, a podle ustanovení, která ustanovili izraelští králové, počínaje Jeroboámem I., tím, že založili a udržovali národní náboženství telat v Dan a Bethel. Dále ve všech svých městech, od věží strážných až k opevněným městům, nastavěli výsosti a zřídili obrazové sloupy, mužské a ženské modlářské obrazy, a šli v tom dále než Juda, který se spokojil s tím, že výsosti, které byly kdysi zasvěceny Hospodinově službě, ponechal a učinil z nich místa skutečné modloslužby (v. 8-12).
Hospodin svědčil proti nim i proti Judovi skrze všechny proroky. Poslouchali je? Ne, opustili přikázání smlouvy a oddávali se strašlivému odpadlictví, které je ve všech svých podobách popsáno ve verších 14-17. Nakonec je Bůh ve Svém hněvu odstranil od Své tváře, „nezanechav z nich nic, kromě samého pokolení Judova“ (v. 18). Bůh ještě uznával Judu, i když už jen pro krátký čas.
Ve verších 19-20 se Bůh zmiňuje o Judovi jen jakoby mimochodem. Protože ten chodil také v ustanoveních, která byla zřízena deseti pokoleními, „opovrhl Hospodin všecko símě Izraelské“. Ale od 21. do 24. verše se vrací k Efraimovi a k jeho oddělení od Davidova domu. To byl bezpochyby Hospodinův soud proti Šalomounovi, a jako takový byl Bohem nařízen, ale na druhé straně to bylo ovoce zlého srdce Izraele, pro nějž měl Boží chrám v Jeruzalémě malou důležitost, když myslel na to, aby se stal národem nezávislým na Judovi. Izrael by však možná ani nepomýšlel na to, že by si pro sebe vytvořil nějaké nové náboženství, kdyby Jeroboámovy politické plány, zcela cizí veškeré Boží bázni, nepřinutily jeho lid, aby se vydal touto cestou. „Jeroboám pak odvrátil Izraele od následování Hospodina, a přivedl je k hřešení hříchem velikým.“ (v. 21) Ale na druhé straně „chodili synové Izraelští [byli tedy sami provinilí] ve všech hříších Jeroboámových, které on činil, a neodstoupili od nich“ (v. 22). A tak byl Izrael odveden do Asýrie. Ve verši 24, jako i ve verši 6, vidíme, jak se toto království zvětšilo. Asyrský panovník přivedl lidi z Bábel a dalších míst, aby v samařských městech nahradili deportované.
Tyto modlářské národy, přenesené do izraelské země, se nebály Hospodina. Poslal proti nim lvy, kteří je zabíjeli. Navzdory současnému zpustošení se Bůh staral o zemi Svého dědictví. Nárokoval na ni Svá práva a nedovolil, aby Mu byla odňata. Nechtěl, aby znovu upadla pod zlořečení, od kterého ji vysvobodil tím, že vyhladil Kananejce. Ať byla zkáza jakákoli, Hospodinovo jméno nesmělo být z izraelské země zcela vyrváno, a to kvůli budoucnosti, neboť ostatek, ten pravý Izrael, má tu zem zdědit.
Tito ubozí, nevědomí pohané, kteří ztotožňovali Boha Izraele se svými falešnými bohy, zdecimovaní lvy, chápou tento soud. Měli větší porozumění než Hospodinův lid (v. 26). Asyrský král k nim posílá jednoho z přestěhovaných kněží, aby je „učil obyčeji Boha země té“ (v. 27); ale tento kněz už sám podporoval strašlivou směs model s náboženstvím pravého Boha a může je učit jen své vlastní zkaženosti, takže oni se na jedné straně učí, „jak se bát Hospodina“ (v. 28 – přel.), zatímco na druhé straně si každý dělá své bohy a staví je „v domech výsostí, jichž byli nadělali Samařští“ (v. 29).
Zkažené náboženství – tuto zřejmou skutečnost však je třeba zvlášť zdůraznit – nemůže vést lidi k pravdě; vždy je bude utvářet podle svého vzoru. Proto se praví: „Sloužili Hospodinu /Báli se Hospodina – přel./, nadělavše sobě z počtu svého kněží výsostí, kteří přisluhovali jim v domech výsostí /kteří za ně přinášeli oběti v domech na posvátných návrších – přel./.“ (v. 32). Cožpak Jeroboám neučinil s kněžstvím totéž? To, co se učí od samařského kněze, je přivádí na tutéž cestu, ale jdou ještě o kousek dále a kněží, které ustanovují po Jeroboámově způsobu, se prostě stávají kněžími jejich model (srov. v. 32 s v. 29). Boží slovo opakuje, že „Hospodina ctili /Hospodina se báli – přel./, však přece bohům svým sloužili vedle obyčeje těch národů, odkud převedeni byli“ (v. 33), ale ve verši 34 dodává: „A do dnes činí vedle obyčejů starých. Nebojí se Hospodina, a nečiní vedle ustanovení a úsudků jeho, ani vedle zákona a přikázání, která vydal Hospodin synům Jákobovým, jehož nazval Izraelem.“ (v. 34) Nezapomínejme, že Hospodinova bázeň, tento první krok na cestě moudrosti, nemůže být spojena s modlářstvím světa, s modlami pohanů o nic více než s modlami současného světa, který tím, že odmítl Krista, uznal nadvládu Satana. Ti, kdo se zdánlivě bojí Boha, se Ho ve skutečnosti nebojí, jestliže Ho neposlouchají, protože bát se Ho znamená poslouchat Ho. Bůh nestrpí smíšení.
Povšimněme si v celém tomto oddílu, jak Hospodinova bázeň, tento počátek moudrosti, je vložena zároveň na svědomí lidu (v. 35-40) i národů. Hos-podin řekl Izraeli: „Nebudete ctíti /se báti/ cizích /jiných/ bohů.“ (v. 35.37. 38). „Ale Hospodina …, toho ctíti /báti se/ budete, a jemu se klaněti, a jemu obětovati.“ (v. 36) „Ale Hospodina Boha vašeho se bojte; on vás vysvobodí z ruky všech nepřátel vašich.“ (v. 39) V tomto krátkém oddílu se slova „ctít /bát se/ Hospodina“ opakují jedenáctkrát! Na tomto základním přikázání záviselo a stále závisí všechno ostatní!
Pokud jde o tyto národy, tu jim Hospodin dal pocítit Svou nelibost útokem lvů, a tím vedl jejich pozornost na Sebe. Pak je přenechal jejich vlastní odpovědnosti a jednal tak vůči nim podle téže zásady, která Jej vedla u Jeho lidu. Národy na to nedbaly o nic více než Izrael. Ale která z těchto dvou stran je více provinilá? Když se judští zajatci vrátili do své země, aby přijali Krista, hluboce pohrdali Samaritány a neměli s nimi žádný styk (Jan 4,9). Šli však ještě dále a řekli svému Mesiáši: „Ty jsi Samaritán.“ (Jan 8,48) Tak odsuzuje nábožensky založený člověk jiné lidi, ačkoli sám je pod týmž soudem, a tak odsuzuje Boha! Zavržený Ježíš přijímá toto jméno, aby v podobenství ukázal, že navzdory tomuto postavení necti, které Mu lidé dali, byl On jediným dárcem milosti, na rozdíl od náboženského člověka, jemuž jeho vlastní samospravedlnost zabránila být bližním pro nešťastný Izrael, který upadl do rukou národů, které ho oloupily!