„Jorám pak, syn Achabův, počal kralovati nad Izraelem v Samaří léta osmnáctého Jozafata, krále Judského, a kraloval dvanáct let.“ (2. Král. 3,1)
Naším záměrem není vysvětlovat všechny chronologické obtíže, které vyvolala vláda judského krále Jehorama, syna Jozafatova (srov. s kap. 1,17; 3,1; 8,16; 1. Král. 22,52; 2. Par. 20,31). K těm nejdůležitějším se vrátíme v kapitole 8. Nevěra, která rychle shledává Boží slovo chybným, neopomněla poukázat na zjevné omyly. Přiznat opisovačovu chybu (což je vždy možné) v kapitole 1,17 by odstranilo obtíže jen z poloviny. Věřící, aniž by chtěl všechno vysvětlovat, čeká na Boha a dostává světlo v pravý čas jako cenu za svou důvěru.
V této kapitole vidíme proroka, jak se potýká s okolnostmi světa kolem sebe. S jakými těžkostmi se setká ten, kdo sestupuje z hory Karmel, aby navštívil Samaří! Moáb se vzbouřil proti Izraeli; bylo to pokračování Achabovy nevěrnosti (kap. 1,1), ale mělo to váhu jako Boží soud nad Ochoziášem, jeho nehodným nástupcem. Zvykem podmaněných králů, jakmile došlo ke změně vlády, bylo svrhnout jho svých utlačovatelů (v. 4 a 5). Politik nevidí v této vzpouře Moábských nic jiného, zatímco věřící v ní poznává Boží ruku v kázni nebo soudu.
Jorám, Achabův syn, byl v jistém smyslu méně bezbožný než jeho otec. Odstranil Bálovu modlu, kterou vztyčil Achab, ale nezničil její proroky, jak lze odvodit z Elizeovy odpovědi v 13. verši. Navenek opustil toto ohavné uctívání, ale málo se staral o to, že duch toho zůstal. Čeho se ani v nejmenším nevzdal, byla národní bohoslužba, kterou zavedl Jeroboám, syn Nebatův, která skrývala hrubé modlářství pod rouškou náboženství pravého Boha.
Elizeus je svědkem smlouvy mezi izraelským králem Jorámem a Jozafatem proti Moábovi. Jorám zde navazuje na tradici vlády svého otce, který se spojil s týmž Jozafatem proti Syrským, ale ve zlu zachází dále než jeho otec. Protože musí projít Idumejskou zemí, aby se dostal do Moábské země (v. 8), zahrnul do své smlouvy tento modlářský národ, který je dobře známý svým hořkým nepřátelstvím vůči Hospodinovu lidu. Jaký je to obraz světa, jehož politika nebere ohled na Boha!
Podle člověka je vše vypočítáno pro jistý úspěch; malý, bojovný národ Moábských nebude, navzdory své udatnosti, schopen odolat této mocné konfederaci; ale je tu Bůh, jediný, s nímž měl Jorám počítat a kterého urážlivým způsobem vynechal.
A co si máme myslet o spravedlivém Jozafatovi, který byl již dříve poučen o Božích myšlenkách (1. Král. 22) a který o několik let později znovu upadl do omylů, které ho přivedly na pokraj záhuby? Řekl: „Potáhnu, jako jsem já, tak jsi ty, jako lid můj, tak lid tvůj, jak koni moji, tak koni tvoji.“ Přesně ta samá slova, která kdysi řekl Achabovi. Shovívavost a laskavost ke světu, touha zalíbit se mu, spojenectví s ním za účelem prosazování společných zájmů jsou strašlivou překážkou věrného chození; a když tyto city křesťan nenazývá pravým jménem – hřích –, tu ničí jeho svědectví a přispívají k tomu, aby svět zůstal ve falešném bezpečí, protože je oklamán a věří, že chodí křesťanskou cestou, protože Boží děti jdou s ním, zatímco ve skutečnosti je to křesťan, kdo chodí po cestě světa. A konečně, pokud tato cesta neznamená okamžitý soud nad věřícím, je pro něj přinejmenším neplodná, jak to ukazuje příběh o Jozafatovi. A pokud někomu prospívá, pak je to odpadlý král Jorám, jehož moc a prosperita se tímto spojenectvím zvýší. Jozafat byl to, čemu se říká velkorysý a tolerantní muž. Rozdělení Izraele pro něj bylo hotovou věcí, kterou už necítil, pokud ji kdy pocítil. Neurážely ho Jorámovy názory ani Jorámovo náboženství. Ochotně se k němu připojil pod záminkou, že je mu užitečný, ale zapomněl na něco důležitějšího, totiž na to, že je solidární s člověkem, který zneuctívá Boha, uráží Jeho svatost a nedbá na Jeho Slovo. Samozřejmě, že svět takovou smlouvu hlasitě schvaluje a dává takové věřící jako příklad těm, kteří se oddělují od zla, aby byli pravými svědky Krista. „Jako jsem já, tak jsi ty, jako lid můj, tak lid tvůj, jak koni moji, tak koni tvoji.“ A proč ne? říká svět. Protože se vzdávám svého svědectví, ne-li samotného Boha, od chvíle, kdy přijmu spojenectví se světem, Božím nepřítelem.
Takové chození má ještě další vážné vady. Člověk se může, stejně jako Jozafat, spojit s Jorámem, obrazem světa, který si ještě zachovává vnější zdání božského náboženství. Jozafatovi se to nepochybně jevilo lepší než jeho dřívější smlouva s Achabem. Možná žil v iluzi, že když Jehoram shodil Bálův posvátný sloup, smí s ním uzavřít smlouvu. Ve skutečnosti byla tato smlouva horší než ta první, protože vedla ke spojenectví s Edomem, což ubohý Jozafat ani netušil, anebo by ji možná nepovažoval za závaznou.
Achab před odchodem do války svolal proroky, aby se jich zeptal, zda se má pustit do války (1. Král. 22,6). Zdá se, že Jorám o tom ani nepřemýšlí; Jozafat, žel, také ne! Vůči Achabovi byl věrnější (1. Král. 22,5). Když věřící upadá zpět do zla, místo aby se ho zdržoval, jeho svědomí se otupí, a nakonec už necítí potřebu být veden Slovem, což dříve považoval za nutné.
Tito tři králové, tak smutně spojení, se vydávají na cestu, a místo aby se setkali s nepřítelem, dostávají se do okolností, které jim ukazují, že na Boha nelze zapomínat, aniž by se dostali do nebezpečí. Chybí voda a král Izraele říká: „Běda! Neboť povolal Hospodin tří králů těchto, aby je vydal v ruku Moábovu.“ Až dosud se řídil jen svou vlastní vůlí. Když si vzpomněl na Hospodina, obvinil Ho, že ho a jeho dva druhy přivedl do záhuby. Člověk se bouří proti svému osudu, tedy proti Bohu, který ho řídí, místo aby uznal, že je to on sám, kdo si ho přivodil. Zbožný Jozafat sice postrádá soudnost v chápání zla a sebe sama, ale přesto má, byť opožděně, myšlenku, že z nesnází se lze dostat jedině tak, že se poradí s Hospodinem. Naproti tomu Jorám nevěděl o existenci Elizea, proroka v Izraeli, a necítil potřebu doptávat se nositele Božího slova v přítomném neštěstí, stejně jako to necítil, když začínal tažení. Naštěstí jeden z jeho sluhů zná Elizea. Malí země si uvědomují Boží zdroje pomoci, zatímco velcí na zemi se na ně neptají. Jsou také schopni lépe ocenit charakter proroka, který zapomněl na sebe samého a byl tak dokonalým Eliášovým služebníkem, že jeho jméno, jak jsme viděli, nebylo vysloveno od jeho prvního povolání až do dne, kdy byl povolán, aby zaujal místo svého pána v jeho poslání. Je to pro Joráma bezpochyby nepříjemná vzpomínka, protože mu připomíná Eliáše a jeho soudy nad jeho otcem, matkou a bratrem.
Když Jozafat uslyšel Elizeovo jméno, znovu nalézá správné ocenění Božího Slova: „U toho jest slovo Hospodinovo.“ (v. 12). Tři králové sestupují k prorokovi, který si vůbec nevšímá krále Idumejských, izraelského krále odkazuje na Bálovy proroky a bere v úvahu pouze slabého Jozafata, jediného představitele Božího svědectví v Izraeli, i když je v tak špatné společnosti. Ať jsou jakkoli chudí a nedůslední, Pán nezapomíná na ty Své a bere v úvahu sebe-menší náznak věrnosti vůči Sobě. Pokud jde o deset pokolení, ta jsou definitivně zavržena v osobě svého odpovědného krále. Nevyčerpatelná trpělivost Boha jako vždy ještě zadržuje ránu, která ho má zasáhnout, a je hotova dbát až do konce nejmenšího návratu k Sobě. Ale zazní tato strašlivá slova: „Co mně do tebe?“ Není to ono: „Amen, pravím vám, neznám vás“, z Matouše 25,12? Zajisté je to horší, než rozsudek vyslovený nad Ochoziášem: „Jistotně umřeš.“
Elizeus je však prorokem milosti. Nepřechází zlo, ale místo toho, aby vynášel rozsudek, poukazuje na zázračný zdroj pomoci pro tyto tři krále v jejich neštěstí. Aby mohl mluvit o vysvobození, musí se odpoutat od toho, co má před očima a co by ho mohlo podnítit k nemilosrdnému soudu. „Ale nyní,“ říká, „přiveďte mi toho, který by uměl hráti na harfu.“ Jak lépe se přivést na jiné myšlenky než pozvednutím duše k Bohu, protože právě strunnými nástroji srdce věřících vydechovalo Pánu svou chválu, své touhy, své potřeby nebo své nářky. Lék působí: Nad Elizeem „byla ruka Hospodinova“. Pak může zjevit, jakým zázračným zásahem (v. 16-19) Pán způsobí vysvobození. Musejí nadělat množství jam a Hospodin je naplní. Nečiní zázrak milosti, který by zároveň neměl za cíl uvést v činnost víru. Nejeden příklad toho uvidíme v příběhu proroka Elizea. Pán zde nezasahuje, jako to dělal při jiných příležitostech, přirozenými prostředky, větrem nebo deštěm. Ukončuje všechny nedůvěřivé úvahy spojeneckých králů.
K vysvobození dochází ráno, v tu hodinu, kdy se obětuje oběť na oltáři. Jeroboámovo modlářské národní uctívání nemá nic společného s touto hodinou a Bůh ji nijak neuznává; Jeho zásah je spojen s oltářem chrámu v Jeruzalémě. Tento druhý otevírá, abychom tak řekli, zázračná stavidla, skrze která bude napojena celá armáda. Tak tomu je také s křížem Krista. Na hodinu této Oběti, jakkoli se zdá být vzdálena, hledí Bůh, aby zachránil všechny ty, kteří důvěřují Jeho Slovu. Voda života vyvěrá jakoby ze smrti oběti. Ale to, co je pro jedny život, znamená pro druhé smrt. Moáb, oklamaný zdáním, se slepě vrhá do svého vlastního odsouzení právě ve chvíli, kdy Hospodin vysvobozuje ty, kteří přijali Jeho poselství. Protože Moáb nedokázal rozlišit a poznat Boží vysvobození, je zničen a vítězství je na straně těch, kteří pili vody, připravené milostí. Nebylo to jako částečné splnění Balámova proroctví: „Poteče voda z okovů jeho … A král jeho vyvýšen bude více než Agag.“ (4. M. 24,7)?
Jen o Izraeli je řečeno, že porazil nepřítele a dovršil jeho zničení podle Eli-zeova proroctví. Moábský král se pokusil se sedmi sty muži proniknout k idumejskému králi, pravděpodobně proto, aby u něho nalezl útočiště, ale nepodařilo se mu to. Potom obětuje svého prvorozeného jako zápalnou oběť na zdi. Nepřipomíná nám to to, co později řekne Hospodin ohledně téhož Moába? „Dám-li prvorozeného svého za přestoupení své, plod života svého za hřích duše své?“ (Micheáš 6,7)
Tato strašlivá oběť vyvolala rozhořčení spojenců Izraele, jehož pomstychtivost dohnala Moába až k této krajnosti,5 a tak se od vítěze odvrátili a vrátili se domů (v. 27). Zbytečné vítězství. Moáb se může domnívat, že byl touto strašlivou obětí svému bohu vysvobozen a zůstává neporažen uprostřed svých trosek, připraven na nejhorší odvetu. Takový bude vždy výsledek lidských vítězství, když to nebude Bůh, kdo vede Svůj lid k vítězství. Edom, jednodenní spojenec Izraele, ho opouští a je v nevoli vůči němu, jakmile Izrael vede válku s Hospodinovým jménem jako korouhví. Jozafat ho také opouští a vrací se do své země se stejnými pocity, i když pocházejí z jiných pohnutek. Jorám se musí naučit, že náboženství, které má jen zdání toho pravého, nenachází trvalou oporu ani mezi zjevnými nevěřícími, ani mezi těmi, kdo zachovávají svědectví o Bohu.
Čím dále se tyto kapitoly odvíjejí před našima očima, tím více si můžeme všimnout protikladu mezi dobou Eliáše a Elizea. Eliáš stále uznává Izrael a jeho krále, i když se to děje jen proto, aby nad nimi vynesl rozsudek. Pro Elizea už král neexistuje: „Nepohleděl bych na tě, ani popatřil.“ (2. Král. 3,14) Lid je zavržen a jen Juda sám má v očích proroka stále ještě nějakou váhu. Ale zatímco za dnů Eliáše byl věrný ostatek skryt a pouze Hospodin mohl rozeznat 7 000 mužů, kteří nesklonili koleno před Bálem, za dnů Elizea tento ostatek vyšel na světlo. K němu se prorok obrací. Synové proroků tvoří zvláštní předmět jeho poslání. Tato služba (jak uvidíme) jde nepochybně dále než k nim, ale role, kterou hrají, je zcela převažující, a to dává zvláštní pečeť předobraznému charakteru tohoto Božího muže.
Jaké je to prostředí, ve kterém rozvíjel svou činnost! Synové proroků jsou v Izraeli bez prostředků. Jsou hladoví, mají žízeň. Jejich bída je absolutní. Prvních sedm veršů naší kapitoly zdůrazňuje tento stav zvláštním způsobem. Prorokova žena nemá žádnou vnější podporu; hlava rodiny jí byla vzata smrtí; bezcitný věřitel se chce zmocnit jejích synů a udělat z nich své otroky. Vdova nemá nic, čím by je vykoupila vlastní rukou. Vše, co doma má, je jen trocha oleje, a olej, symbol duchovní moci, je téměř u konce. Může tento skromný zdroj pomoci stačit? Totéž bude platit pro poslední dny před vysvobozením ostatku. Obklopuje ho odpadlý lid; Antikrist dává ostatku pocítit své kruté jho a má v úmyslu si ho zotročit, ale Hospodin má pro něj Své božské zdroje pomoci. Ostatek se učí k Němu volat: „Ty víš, že služebník tvůj bál se Hospodina.“ Neslyšíme zde řeč čistoty a upřímnosti, která je tak často vyjádřena v Žalmech? Kristus je nepřítomen; Hospodin už nepřebývá uprostřed lidu, ale Jeho Duch je přítomen dvojí mírou v prorokovi. Elizeus se vdovy zeptal: „Co chceš, ať /pro tebe/ učiním?“ Tato ubohá žena, jejíž pláč k němu dolehl, se stává předmětem něžné starostlivosti. Nejprve však musí prorokovi přiznat, co má k dispozici: „Nemá služebnice tvá nic v domě, jediné báni oleje.“ To slovo znamená: Množství oleje potřebné k pomazání. Nebylo tu nic, čím by bylo možné zaplatit, nic, čím se osvobodit, jen docela malá míra duchovní síly. „Jdi,“ říká prorok, „vyžádej sobě nádob vně ode všech sousedů svých, nádob prázdných tím více. A vejda, zavři za sebou dveře i za syny svými, a nalévej do všech těch nádob, a která bude plná, rozkážeš ji odstaviti.“ Plnost duchovních zdrojů je v Elizeovi, ale potřebuje prázdné nádoby a chudá vdova jich nemůže nashromáždit příliš mnoho. Musí si je vyžádat od všech sousedů, přinést je do domu zvenčí a poté, co je shromáždí, za sebou zavřít dveře. Je to důvěrná scéna, a odpadlý národ není v žádném případě povolán, aby se jí účastnil. Třikrát v této kapitole (v. 4.21.33) jsou dveře zavřené, aby bylo jasné, že tyto výjevy nemají nic společného s veřejným svědectvím, jako bylo svědectví Elizeova velkého předchůdce. Jsou zapotřebí prázdné nádoby. Aby byl člověk naplněn olejem pomazání, musí být prázdný sám od sebe. Obyvatelé Jericha potřebovali novou nádobu a sůl; potřebovali novou přirozenost, posvěcenou pro Boha, aby od jejich města mohlo být odvráceno zlořečení. Dcera proroků a její děti, které již měly trochu oleje, si nepotřebovaly opatřovat nové nádoby, aby získaly plnou míru. Bůh používá duchovní zdroje, které nachází u těch Svých, bez ohledu na to, jak jsou malé. Tak tomu bylo i s učedníky při rozmnožování chlebů. Říkají Pánu: „Nemáme zde než pět chlebů a dvě ryby.“ Ježíš jim řekl: „Přineste mi je sem.“ Potom požehnal a lámal ty chleby a dával je učedníkům, kteří je rozdali zástupům, a tak použil to, co měli, aby se skrze ně dostalo požehnání 5 000 mužů.
Zde se požehnání zastaví až tehdy, když již nejsou žádné nádoby, které by bylo možné naplnit. Určitý počet lidí je obdrží, jako později, na konci časů, bude v Izraeli zapečetěno 144 000 lidí, ale pro každého z nich je míra plná. Tak jako první učedníci o Letnicích „naplněni jsou všichni Duchem svatým“ (Sk. 2,4), tak tomu bude s ostatkem v období pozdního deště poslední doby, jak říká Joel.
Jakmile jsou nádoby plné, olej musí být prodán; udělené požehnání se šíří. To bude svědectví ostatku v posledních dnech. Mnozí se budou podílet na duchovních dobrodiních a sami se stanou vlastníky těchto požehnání. Rozumějící z lidu, nositelé Slova, tito synové proroků, budou vyučovat spravedlnosti množství lidu (Dan. 11,33; 12,3). Tak prorocká rodina žije a je udržována duchovním olejem, který se jí rozmnožuje a naplňuje její srdce radostí, a zásoba přetéká k druhým.
Tento zázrak nám připomíná zázrak u vdovy ze Sarepty; pouze v tom případě je požehnání přineseno národům Mesiášem; zde, ostatkům Izraele, skrze vylití Kristova Ducha.
Chtěli bychom ještě jednou připomenout a zdůraznit, že se všechny tyto Elizeovy zázraky obracejí k víře. Vdova po prorokovi musela shromáždit nádoby, být přesvědčena o věcech, které ještě neviděla, stejně jako v předchozí kapitole musely být jámy připraveny dříve, než přišla osvěžující voda, aby je naplnila.
Kromě synů proroků existovalo mezi masou už souzeného a zavrženého lidu také ještě svědectví osobní víry. Příkladem je Sunamitská. Tato žena byla bohatá6, na rozdíl od vdovy po synu proroků, která byla v naprosté bídě, ale byla to žena víry a celý její příběh to dokazuje.
Prokazuje pohostinnost cizinci, který procházel Sunem, ale po několika návštěvách si uvědomuje charakter svého hosta. Možná, že rozhovor, a nepochybně celý způsob prorokova chování, jí dávají poznat jeho charakter. Nesoudí na první pohled, ale čeká, až jí to osvětlí vnější znaky. Má střízlivé a zdravé smýšlení víry. „Aj,“ řekla svému muži, „nyní vím, že ten muž Boží svatý jest, který často tudyto chodívá.“ Začala tím, že ho přijala, a prorok nalezl prostředí, které ho upoutává a odpovídá jeho charakteru. Pokaždé, když procházel kolem, uchyloval se tam. Tyto dvě povahy se přitahují a hodí se k sobě. Je to „muž svatý Boží“, říká ona. Má pro její srdce nejen oficiální charakter nositele Božího Slova, ale uznává ho jako „svatého“, jako skutečně odděleného pro Boha v jeho praktickém životě.
Nestačí jen mít dar od Boha; pro důvěryhodnost je také nutné mít mravní charakter, který tomu odpovídá. Starý prorok z Bethel měl dar bez tohoto charakteru (1. Král. 13). Jak důležité je, aby každý pracovník Páně na to dbal. Dar zůstává bez užitku, ať je jakkoli významný, není-li doprovázen morální autoritou, která se dotýká svědomí posluchačů mnohem více než slova, která jej doprovázejí. A kromě toho sám nositel daru ztrácí svou přesvědčivou sílu, když jeho svědomí není upřímné před Bohem i před lidmi. „Naději mám,“ říká apoštol, „že i svědomí vašemu známi jsme.“ (2. Kor. 5,11) Tak tomu bylo i u Elizea. „Vím, že ten muž Boží svatý jest,“ říká Sunamitská.
A pohleďte, jak si uvědomuje, co se hodí pro Božího muže. Její bohatství by ji mohlo vést k tomu, aby mu připravili útulek ozdobený veškerým možným pohodlím. Ne, ona odhlíží od svého vlastního postavení a myslí jen na to, co je vhodné pro člověka, pro něhož bohatství nemá žádnou cenu nebo kterým pohrdá jako léčkou, nastraženou nepřítelem. Co jí nyní leží na srdci, je, aby Elizea neměla jen mimochodem, ale aby mu ve svém domě připravila bydlení. Čím více se seznamujeme s Kristem, s Jeho Slovem, které Jej zjevuje (jehož nositelem byl Elizeus), tím více si přejeme, aby se stali součástí našeho života a aby na dveřích našeho domu byla napsána tato slova: „Zde přebývá Boží Slovo.“ Už pro nás není pomíjivým potěšením nebo jeho četba příležitostnou povinností, ale je součástí našeho života, naší rodiny, nás samotných. Víra u křesťana, obdařeného statky tohoto světa, se bude vždy projevovat touto vnější prostotou.
„Udělejme malou zděnou horní místnost a dejme mu tam postel, stůl, židli a svícen. I stane se, když k nám přijde, že si tam zajde.“ (v. 10 – ČSP) Jen chybění porozumění a společenství s Pánem jedná jinak. Ti, kteří patří do Boží rodiny a vlastní statky tohoto světa, nepřemýšlejí dost o nebezpečí, když svým bratřím, zapojeným do díla Páně, nabízejí více, než je nutné, než jak jsou zvyklí. Je-li ten bratr duchovní, pak i relativní přepych mu bude nepříjemný a bude překážkou svobodnému otevírání jeho srdce, připraveného přinést svým hostitelům něco od Boha. Je-li jeho křesťanský život oslaben, stane se pro něj tento blahobyt léčkou, a když se jím nechá uchvátit, vrátí se na místo, kde je mu nabízen, už ne pouze pro Pána, ale aby uspokojil potřeby blahobytu, které jsou pouze potřebami těla.
Oddanost a porozumění této ženy si získávají prorokovo srdce, stejně jako přitahují Kristovo srdce. A tak dostanou svou odměnu. Elizeus volá Sunamitskou; má jí co dát. „I postavila se před ním,“ jako on stál před Hospodinem. Existuje krásná shoda mezi vzájemnými postoji tohoto Božího muže a této ženy víry. Chce ji odměnit za její snahu, ale nejprve ji podrobuje zkoušce, aby viděl, zda jejich dvě srdce bijí v souladu: „Máš-li jakou potřebu před králem aneb před hejtmanem vojska?“ Má v sobě nějakou touhu zvýšit své zdroje v tomto světě? Odmítá, a později uvidíme, že tyto věci jí byly dány navrch v době nouze, kdy už pro ni nebyly léčkou. Pro tu chvíli odpovídá: „Uprostřed lidu svého bydlím.“ Krásná odpověď, hodná této zbožné ženy. Uznává tento národ, nad nímž se již vznáší soud, za svůj lid a neodděluje se od něho. Vidí v něm to, co v něm může rozlišit jedině Bůh, co si může uvědomovat jedině víra. Dokud tam Bůh pro Sebe něco uznává, je tento lid jejím lidem a ona nemá jinou touhu než být jeho součástí. Uprostřed zkázy se přimkne k Božímu lidu jako Eliáš se svým oltářem z dvanácti kamenů, když dvanáct pokolení jako celek již neexistovalo. Nic jiného nepotřebuje. Je spokojená s odpočinkem, společenstvím a pokojem, který jí přináší toto bydlení uprostřed existujícího nepořádku.
V dnešní době se pravá víra neliší od víry Sunamitské; neusiluje o zlepšení stavu věcí, který je zcela vzdálen Božímu myšlení, ale hledí na to, co Bůh ustanovil ve svých radách. I když si je vědoma zkázy Církve jako Božího domu a Božího lidu zde na zemi, žije v pokoji a pevně se přidrží toho, co Pán ustanovil na počátku, té Církve, která byla vybudována na jménu vzkříšeného Krista a na kterou pohlíží s myšlenkami a city Pána, jak si ji On představí ve slávě. Víra se nesnaží znovu budovat trosky, ale říká: „Uprostřed lidu svého bydlím,“ jako by všechno bylo v pořádku, protože Boží myšlenky vůči tomuto lidu jsou pro ni skutečností.
V srdci Sunamitské se však skrývá tajná touha, velká touha. Potřebuje předmět pro své náklonnosti. Ohledně takové touhy, tak vznešené, tak nedosažitelné, nikomu své nitro neotevřela. Prorokův služebník však vidí, že jí schází jedna věc, bez níž by štěstí zůstalo vždy neúplné. „Hle, syna nemá, a muž její starý jest.“ Tuto neplodnost, utvářenou podle okolností, vždy znovu nalézáme u zbožných izraelských žen a už jsme o ní během těchto úvah nejednou mluvili. Pro tato věrná srdce to byla ta největší možná zkouška. Jejich svatou touhou bylo nejen mít potomstvo, ale také být tímto způsobem uvedené do osobního vztahu, blízkého či vzdáleného, s Osobou a rodokmenem Mesiáše. Pro tyto ženy byl tedy syn nejvyšším jměním. Sunamitská tuto potřebu nevyjádřila, přijala okolnosti, do kterých ji Boží prozřetelnost postavila, avšak – byla tu prázdnota, kterou její srdce hluboce pociťovalo.
Tak tomu je i s námi křesťany. Všechna duchovní požehnání nám nemohou stačit, pokud jsme pro své srdce nenalezli předmět v osobním vlastnictví Krista. Mít Ho, znát Ho, milovat Ho, vidět Ho, držet Ho jakoby ve své náruči jako Simeon, spočinout na Jeho hrudi jako ten milovaný učedník, sedět u Jeho nohou jako Maria, hledět na Jeho slávu jako učedníci na svaté hoře, zajímat se o to nejmenší, co se Jeho týká, protože On se zmocnil našich srdcí, vidět Jeho božskou krásu jako Mojžíšovi rodiče –, to vše a mnoho dalších věcí tvoří neocenitelné štěstí těch, kteří Mu náležejí. Hospodin skrze Elizea dává této ženě syna, jako Duch Svatý skrze Slovo k nám přivádí Ježíše a dává Mu v nás přebývat, Krista, naději slávy.
Elizeus povolává Sunamitskou podruhé. Prorokova první otázka byla zkouškou její víry, a tato zkouška ukázala, že si tato žena necení výhod, které jí může poskytnout svět, o nic více než její host. Ve škole svatého Božího muže se naučila, co má pro svědka uprostřed zkázy Izraele skutečnou cenu. Řekl jí tatáž slova, která kdysi přinesl anděl Páně Sáře: „V času jistém vedle času života chovati budeš syna.“ (Srovnej s 1. M. 18,10.) To přece neznamená nic jiného, než že toto dítě je také syn zaslíbení, ze stejného rodu jako Izák, který je předobrazem pravého semene, Krista. – Jak se jí při těchto slovech rozbuší srdce! „Nechtěj, pane můj, muži Boží, nechtěj se posmívati služebnici své!“ Takže je to pravda! Její radost je úplná. V tomto daru našla uspokojení všech svých tužeb.
Běda! Jen několik hodin stačilo k tomu, aby tuto radost ztratila. V době sklizně se všechny naděje Sunamitské zhroutí. Dítě k poledni umírá. Tak tomu bylo také s nadějemi učedníků v Ježíšově době. Dva emauzští učedníci říkají: „My pak jsme se nadáli, že by on měl vykoupiti Izraele.“
Boží muž je pro tuto ženu jediným útočištěm. Ona tedy pokládá dítě tam, kde odpočíval nositel Slova. Dostala dítě od něho, mrtvé je svěřuje jemu. Je to čin víry. Kdyby učedníci, o nichž jsme právě mluvili, důvěřovali Písmům, nepotřebovali by, aby jim je Pán otevřel, aby věděli, že předpověděla přesně ty události, které se právě odehrály před jejich očima.
Sunamitská zavolá svého manžela a požádá ho o osla a o jednoho služebníka. Jaká úzkost svírá její ubohé srdce! Dokazuje však nyní tutéž víru, která ji charakterizovala, když přijala proroka, a potom když se chopila naděje, kterou před ni vložil. Smrt zasahuje a vypadá to, že všechno zvrátí; ale víra a naděje Sunamitské zůstávají stejné uprostřed toho, co se zdá, že je zničí. „Měj o to pokoj,“ říká, když má v duši smrt. Jaká to slova! Její syn je mrtvý, ale všechno je v pořádku! Proč? Je to proto, že je podporována nadějí. Je důstojnou dcerou Abrahama, toho, jehož víra soudila, že Bůh je mocen vzkřísit Izáka z mrtvých. Bůh, který jí dal toto dítě a vzal si ho zpět smrtí, jí ho může vrátit ve vzkříšení. Od Božího muže neočekává nic menšího než to.
Avšak jak pospíchala! „Pobádej a běž, a nemeškej se pro mne v jízdě,“ řekla svému služebníkovi. Když ztratila předmět svého srdce, nebude mít pokoj, dokud ho znovu nenajde. Marie Magdaléna nám skýtá podobný příklad. Samozřejmě je nevědomá a málo poučená, ale chce mít Ježíše za každou cenu: „Vzal-lis ty jej, pověz mi, kdes ho položil, ať já jej vezmu.“ (Jan 20,15) A v ten okamžik Ho nalézá vzkříšeného.
Každé zastavení je osudné; jeden promarněný okamžik může ohrozit vše. Tato žena nalezne odpočinutí až tehdy, když „se chopí noh jeho“ – muže Božího. Nemoc dítěte Hospodin z různých důvodů prorokovi neoznámil. Kdyby to nebezpečí znal, běžel by tam a dítě by nezemřelo. Tak by jeho závislost na Bohu nebyla tímto způsobem postavena na zkoušku. Pán věděl o Lazarově smrti, neboť Bůh ví všechno, ale ze stejného důvodu, jako závislý člověk, nespěchal do Betánie, protože k tomu, aby to udělal, neměl ani slovo od Svého Otce. A pak, kdyby Elizeus věděl, jaké nebezpečí hrozí, Sunamitská by neviděla „slávu Boha“, který křísí mrtvé (Jan 11,40). Ale třetím důvodem, proč tato záležitost byla před prorokem utajena, bylo asi to, že víra Sunamitské měla být vystavena zkoušce až do konce. Ta by neměla příležitost se tak plně projevit, i kdyby Boží posel přišel do jejího domu ve chvíli, když by její syn umíral. Takto ale měla její víra dokonalý skutek. Řekla: „Zdali jsem žádala syna od pána mého? Zdali jsem neřekla, abys mne nešálil?“ Spoléhá se na Toho, jenž Svých zaslíbení nelituje, a ta závisejí pouze na Jeho milosti, který je dává, aniž by o ně někdo žádal. Věří, že i když lidé klamou, Bůh neklame. Kdyby byl Elizeus člověk jako každý jiný, mohl by se mýlit, mohl by něco slíbit, aniž by to dodržel. Ale on zastupuje Boha, a Boží muž tak jednat nemohl. Proto ona má jen jeden zdroj pomoci: věrnost svého pána; a nedělá nic jiného, nezná jinou cestu než se obrátit k němu. Je to skutečně žena „jedné věci“. Není pochyb o tom, že „jest v hořkosti“, ale důvěřuje jedinému možnému zdroji pomoci a také nalézá plný soucit v srdci toho, na něhož se obrací.
Zde je její víra podrobena nové zkoušce. Elizeus říká Gézimu: „Přepaš bedra svá, a vezmi hůl mou v ruku svou a jdi. Jestliže potkáš koho, nepozdravuj ho, a jestliže tě kdo pozdraví, neodpovídej jemu, a přijda, polož hůl mou na tvář dítěte.“ Přijme Sunamitská jako lék na své trápení symbol prorokova chození, který nese někdo jiný než on sám? Ne, její víra nepřijímá žádné prostředníky, protože Gézi nezachraňuje ani zachraňovat nemůže. V prorokově škole se naučila, že způsob, jak získat požehnání, spočívá v neustálém kontaktu s tím, kdo je jeho zdrojem. Řekla: „Živ jest Hospodin a živa jest duše tvá, že se tebe nespustím.“ To jsou Elizeova vlastní slova k Eliášovi. Jak by mohl Boží muž odolat této víře, která si bere za vzor jeho samého? Jak by mohl nejít? Mohl by si přát, aby jednala jinak než on sám? Ne. „Protož vstav, bral se za ní.“ Gézi je předešel, ale prorokova hůl nestačila k tomu, aby dítě přivedla zpět k životu. Nestačí mít v rukou moc. Učedníci, kteří obklopovali Pána, od Něho obdrželi „sílu a moc nad všelikým ďábelstvím, a aby neduhy uzdravovali“ (Luk. 9,1), a když bylo třeba uzdravit posedlého – „nemohli“ (v. 40). Proč? Záviselo to na jejich osobním obecenství. Kdyby měli víru jako hořčičné zrno, hory by přenášeli; ale tito duchové vycházeli pouze skrze modlitbu a půst. Osobní stav závislosti a oddělení od zla byl nezbytný k tomu, aby bylo možné používat moc. Tento stav srdce, jak uvidíme později, Gézimu chyběl.
Zatímco se tyto věci děly, dítě leželo na prorokově posteli. Elizeus vstoupí dovnitř a zavře za nimi dvěma dveře. Chce se absolutně ztotožnit s dítětem ve smrti. A jaká námaha, jaká úzkost, jaká práce duše! Nemá dříve klidu, dokud nevykoná svou práci a nezaujme místo toho mrtvého, aby mu dal život. Dítě otevřelo své oči.
Kromě jiných cenných naučení, která nám tento výjev skýtá, nepochybuji o tom, že se v něm nachází smrt a vzkříšení Izraele. Na konci časů ti, kteří jsou bohabojní a věrní mezi lidem, ti, kteří jako Sunamitská považují svůj lid za dítě neselhávajícího Božího zaslíbení, neztrácejí naději, přestože lid je v mravním smyslu mrtvý. Jejich víra vzhledem k Izraeli je činná. Uvědomuje si, že ho může vzkřísit pouze Boží Duch, a ztotožňuje jeho stav s křížem kde Mesiáš, Spasitel lidu, za něj trpěl, a hrobem, kam byl položen. Jejich víra jde hledat Pána jakoby na horu Karmel, kde se On nachází a těší se z nebeské sféry Svého království předtím, než uvede jeho pozemskou část. Pak poznají a skrze Ducha uskuteční, že práce duše Krista měla na zřeteli znovuožití Jeho lidu, a z Jeho ruky obdrží, jako v Ezechieli 37, nový lid, který je ovocem této práce a je zrozený z Ducha Svatého. Smrt jako nastalou si uvědomí ve chvíli prací na žni. Ty nejsou přerušeny a Izrael opět dostává život dříve, než obilí bude sklizeno do sýpky. Ostatek nakonec dostane vše, po čem jeho srdce toužilo. A tak se těmito výjevy, plnými praktických poučení pro naši duši, odvíjí cyklus Božích myšlenek ohledně Jeho starého lidu.
„Tedy /Elizeus/ zavolav Gézi, řekl: Zavolej Sunamitské. I zavolal ji. A když přišla k němu, řekl jí: Vezmi syna svého. Kteráž jakž vešla, padla k nohám jeho a poklonila se k zemi. I vzala syna svého a vyšla.“ (v. 36-37)
Zavolej ji … Jak musela být Sunamitská dojata tímto novým zavoláním! Poprvé (v. 12) ji prorok povolal, aby vyzkoušel drahocennou víru, kterou měla; podruhé (v. 15), aby jí dal dítě zaslíbení, předmět pro její srdce. Potřetí... Co jí chtěl dát, když její duši naplnil zármutek? Ach! Ona o tom nepochybuje: Chystá se jí dát jejího syna, oděného zcela novým charakterem, jejího vzkříšeného syna. Tuto radost nemohou vyjádřit žádná slova. Její srdce je příliš plné, než aby se projevovalo. Tiše se s velebením sklání!
Drazí křesťanští čtenáři, učinili jste tyto zkušenosti? Nejprve jste poznali Krista jako člověka, který za vás prošel smrtí, jako člověka, který strpěl všechna její muka. Radost, kterou jste z tohoto vysvobození pociťovali, byla jistě veliká, ale zůstali jste u toho stát? Anebo jste také stáli před vzkříšeným Kristem? Není-li tomu tak, máte pro svou víru stále jen poloviční křesťanství, poloviční radost, poloviční předmět. Jestliže jste naproti tomu poznali Krista pod tímto charakterem, můžete se jako Sunamitská poklonit k zemi, vzít svého syna a odejít. Váš díl je úplný. Chybí už jen ujmout se svého dědictví s Ním, a to je to, co uvidíme předobrazně později v závěrečném výjevu příběhu této ženy.
Naši pozornost upoutá nový výjev. Místo toho, aby se Elizeus vrátil na Karmel, odešel do Galgala. Duch Kristův, reprezentovaný prorokem, shromažďuje syny proroků. Je to pro ně společné požehnání. Ostatku může být požehnáno pouze tehdy, když se sjednotí na místě obřízky, pokání a sebeodsuzování.
„Byl pak hlad v té zemi.“ (v. 38) Zatímco izraelská země je pod tíhou trápení, které je obrazem budoucího soužení, slabý ostatek nachází na tomto místě, kde se zdržuje u Elizea, to, co je nutné k jeho obživě. Mimo toto místo, daleko od této osoby, by byli bez prostředků jako ostatní. Pokání a Kristus v Duchu s nimi pak postačí věřícím bez ohledu na to, jak jsou bez prostředků a jakkoli je obklopuje zkáza. Naleznou dostatek potravy v prorokově „hrnci velikém“, který jim nebude skoupě odměřovat jejich pokrm.
Ale jeden z nich, aby rozmnožil společné zdroje, nasbírá svůj oděv plný plodů, o nichž věří, že jsou užitečné pro všechny. Tyto plody, které člověk sklízí ve své nevědomosti, přinášejí „smrt v hrnci“. Všechno jejich jídlo je otrávené, a tak jsou uvedeni do stejné nouze jako lid. Je třeba, aby tento ubohý ostatek pocítil moc smrti, která mu hrozí a která je výsledkem jeho práce a nedostatku soudnosti. Co mohli synové proroků přidat k Elizeovu pokrmu? Jestliže izraelská pole neplodila pšenici, pak naopak produkovala hojnost jedu. To bude všechno ovoce, které jim bude moci přinést panství odpadlého krále, člověka hříchu, v posledních dnech a všechno ovoce, které může sklidit jejich tělo.
Elizeus řekl: „Vezměte /Přineste/ mouky. Kteréž nasypav do hrnce, rozkázal vylíti lidu.“ Mouka, dokonalé Kristovo lidství, je to, co uzdravuje obsah hrnce. Veškerá činnost těla z něj může udělat jen smrtelnou potravu. Ale sotva se obrátili na proroka, byl nalezen lék. Pouze jeden člověk je může zachránit a napravit jejich stav. Cítí to a jejich první myšlenkou, když jsou pod mocí smrti, je muž Boží. Volají k němu „z hlubokosti“. Kdo obstojí, „bude-li nepravosti šetřiti“? Vzhlížejí k němu: U Něho „jest odpuštění“ (Žalm 130,1.3.4). U Něho jsou shromážděni a dokonalost Jeho lidství je jejich jedinou ochranou a stává se dokonce jejich pokrmem. Ve Své svaté Osobě zrušil všechny zhoubné následky lidského zasahování do Božího díla. Elizeus, Kristus v Duchu u nich, jim otevře zdroj vysvobození skrze poznání toho, čím On jako člověk je zde na zemi pro ty, kdo se Ho chopí vírou. „I jedli, aniž co zlého bylo v hrnci.“
„V tom muž přišel z Balsalisa, který přinesl muži Božímu chleby z prvotin, totiž dvacet chlebů ječných, a zrní v klasech ve svém pytli.“ (v. 42)
Synům proroků, kteří obklopují Elizea v Galgala, je přinesen nový způsob obživy, dokonalejší než ten předchozí. Nejprve je to dvacet ječných chlebů, chudý pokrm, které představují, jako ve snu Madianských (Soudců 7), poníženého Krista; pak obilí v klasech, první plody sklizené v zemi Kanán, obraz vzkříšeného Krista, zrní, které Izrael kdysi okusil na stejném místě po přechodu Jordánu. Tak bude prorocký ostatek při sebeodsuzování postupně poznávat všechny zdroje, které má v Kristu. Tyto prostředky mu budou dány Pánem, který bude stát v Duchu s ním. Bude sytit Své chudé chlebem, jako to dělal během Svého pobytu na zemi. To způsobí, že to málo známosti, kterou mají, přinese ovoce. „Dej lidu, ať pojedí.“ Jsou to stejná slova, jako Elizeus pronesl před uzdraveným obsahem hrnce. Už je nenapadne, aby k tomuto pokrmu přidávali svou práci, protože je hotový. Podle Hospodinova slova jim něco zbylo, jako 5 000 mužů v Ježíšově době. Co jim teď chybělo?
Celá tato kapitola nám ukazuje cestu, kterou jsou věřící ostatku vedeni pod vedením Ducha Svatého poté, co přišli k poznání práce Kristovy duše, aby (skrze odsouzení sebe samých a zkušenost o neschopnosti činit dobré, kterou je postižena veškerá jejich činnost) byli přivedeni zpět k životu, a to až k uspokojení všech svých potřeb poznáním člověka Krista, který doprostřed smrti přinesl svatý život, když si uvědomí cenu poníženého, a potom zmrtvýchvstalého Krista jako svého pokrmu až k nadbytku. „I jedli, a zůstalo ještě vedle řeči Hospodinovy.“ Mohou se jím živit i jiní, tento pokrm je z milosti nabízen všem.
V této kapitole jsme tedy byli svědky zázraků budoucího věku, a přitom jsme nalezli zdroj požehnání i pro nás samotné. Ve 2. kapitole jsme v osobě Elizea nalezli Ducha Kristova, který byl v milosti poslán k ostatku; ve 3. kapitole Ducha Kristova, který zavrhuje Izrael, aby bral ohled už jen na Judu, a přesto ještě jedná v milosti vůči všem; a konečně ve 4. kapitole zdroje, které Duch Kristův rozvíjí pro ty, kdo jsou věřící mezi lidem, a potom pro syny proroků, kteří procházejí všemi fázemi soužení, ve kterém je hluboce zkoušena jejich víra.
Jaký svět to tehdy byl! Jaký svět je ten náš! Jaký bude svět na konci! Ale Pán má ve všech dobách ostatek, který miluje, který podepírá, raduje se z něj a sytí ho; který je v Jeho očích pravou solí země!
Scéna se mění. Během odpadlictví národa se Elizeus zaměstnává s pohany a stává se prostředkem k jejich spasení a očištění. Je-li druhá kapitola typickým shrnutím celých budoucích dějin Izraele, nikdy neztrácejme ze zřetele skutečnost, že následující příběhy, které jsou tak důležité pro naše srdce a svědomí, jsou zároveň „prorockými písmy“, jejichž předobrazné použití nelze zanedbat. V určitém okamžiku, až prorocký Duch shromáždí věrný ostatek kolem jména Mesiáše, budou národy, které zde představuje Náman, nuceny vyhledat Boží lid, který předtím utlačovaly. Nebudou mít žádný jiný zdroj pomoci než Boha Izraele, aby byly uzdraveny od svého malomocenství a špíny. Věřící doby konce, tito zajatci národů, podobně jako mladé děvče z Izraele, o němž mluví naše kapitola, jim ukáží cestu uzdravení, nasměrují je k prorokovi, k Božím výrokům daným lidu, dají jim poznat Hospodina, Boha Izraele, jako jediný prostředek spásy. Tato událost nezměrného prorockého významu, je nám představena v obrazu jediného muže, Námana, stejně jako v dávných dobách, při dobývání Kanánu, byla pouze jedna žena, Raab, obrazem připuštění pohanů mezi Boží lid. Důvodem je asi to, že toto téma až dosud bylo v historii izraelského národa a jeho králů odkrýváno jen mimochodem a, abychom tak řekli, tajuplným způsobem. Proroci je později rozvinuli v jeho celistvosti. Pro tuto chvíli je vloženo na své správné místo ve zprávě o Elizeově životní dráze. Vzhledem k tomu, že budoucí úloha národů je zde pouze naznačena, nebudeme se jí dále zabývat.7
Když se nyní budeme podrobně zabývat tímto vyprávěním, které je tak často vykládáno a které je tak vzácné pro předkládání evangelia duším, budeme se snažit dát vyniknout pravdám, které nás osobně zasáhly.
„Náman, hejtman vojska krále Syrského, jsa muž veliký u pána svého, a osoba vzácná, skrze něho zajisté dal Hospodin vysvobození zemi Syrské, ten, pravím, muž tak udatný, byl malomocný.“ Náman byl podle světa hrdinou. Jeho skvělé vlastnosti mu získaly jméno mezi lidmi. Ti staví sochy mužům, kteří je převyšují. Těšil se velké vážnosti u svého krále a požíval úctu svého lidu. Jeho udatnost a síla byly všem známy, ba ještě více, byl nástrojem prozřetelnosti v Hospodinových rukou jako vysvoboditel svého národa. Co mu chybělo? Nic, řekl by svět. Všechno, odpovídá věřící. Nejpozoruhodnější dary člověka, nejvyšší postavení, kterého může dosáhnout, největší výhody, které si může nárokovat, jsou zmařeny, anulovány jednou, jedinou věcí – hříchem.
Náman byl malomocný. Jeho osoba nesla zjevnou poskvrnu. K čemu mu byly odznaky jeho důstojnosti, všechen vnější lesk jeho postavení moci? Ty sloužily jen k tomu, aby tím více ukázaly hluboké ponížení, do kterého ho uvrhla jeho nemoc. Nádherné šaty na mrtvém těle vyzvedají zkaženost, kterou skrývají. Mohl mít tento muž okamžik skutečného uspokojení, když malomocenství, které mu rozežíralo tělo, ho pomalu, ale jistě odsuzovalo k hrozné smrti? Blahoslavení jsou ti, kteří si jako Náman uvědomují svůj stav před Bohem! Až příliš často se lidé spokojují s tím, že se skrývají před sebou i před jinými a přikrývají, zakrývají svou poskvrnu marnými hadry, a tak jdou vstříc neúprosnému údělu, zavírajíce oči před svým stavem.
Jaký je to rozdíl mezi děvčátkem z Izraele (v. 2) a tímto mužem! Ubohé stvoření, bezvýznamné v očích světa, odloučené od své přirozené opory a od všech požehnání náležejících Božímu lidu, zajatec a otrok Námanovy ženy, tak stála v tomto pokorném postavení před svou paní, zatímco on mohl hrdě pozvednout hlavu před svým králem! Co vlastnilo toto dítě? Svět řekne: nic. Věřící odpovídá: všechno! Znala proroka a moc Božího slova, jehož byl ústy. „Ó by pán můj,“ řekla, „dostal se k proroku, který jest v Samaří!“ Stěžuje si na svůj osud? Ani o tom nepřemýšlí, vlastní poklad, a je ráda, že se o něj může podělit. Její víra nezná nejistotu, a to je vždy charakter víry. Kdyby se jen Náman mohl dostat do styku s prorokem! Ona ví, že „on by ho uzdravil od malomocenství jeho“. Toto dítě je opravdovým evangelistou. Evangelista nemůže hříšníka spasit, ale může mu ukázat cestu ke spáse. Zajímá se o jeho osud a láska je pohnutkou k jeho jednání. Nemá oči sám pro sebe, ať jsou jeho okolnosti jakkoli opovrženíhodné, ale protože má štěstí, které ho staví nade vše ostatní, chápe bídu druhých a nabízí jim s plným přesvědčením to, co je může učinit šťastnými. „Žádal bych od Boha,“ zvolal v pozdějších dnech apoštol Pavel, „abyste i poněkud i z cela netoliko ty, ale všichni, kteří slyší mne dnes, byli takoví, jaký já jsem, kromě okovů těchto.“ (Sk. 26,29)
Avšak ještě více než toto mladé děvče, kterou použil, se o Námana zajímal sám Bůh. Cožpak ho nepoužil, aniž by o tom Náman věděl, k uskutečnění Svých záměrů (v. 1)? Pouze Náman do té doby neznal Boha, takže se musel všemu naučit. Ale slova dítěte nacházejí ozvěnu v jeho srdci, odpovídají na jeho tajnou bídu, probouzejí v něm touhu, kterou si možná sotva uvědomoval, i když nebyl nevědomý o svém stavu. Jeho první myšlenkou je obrátit se na svého pána, který mu snad bude moci otevřít cestu k vysvobození.
„Jdi,“ řekl syrský král, „a já pošlu list králi Izraelskému.“ Panovník, kterému jsou božské zdroje pomoci zcela cizí, chce o uzdravení svého služebníka jednat jako král s králem. To je do očí bijící příklad nepochopení světa. Ani ho nenapadne, že by Bůh mohl něco udělat; protože je na světě bez Boha, je jeho jediným zdrojem člověk. Svědčí o tom dopis, který napsal izraelskému králi: „Aj, poslal jsem k tobě Námana, služebníka svého, abys ho /ty/ uzdravil od malomocenství jeho.“ (v. 6)
Sám Náman vůbec neví, jakým prostředkem může být uzdraven: „Odcházeje, vzal s sebou deset centnéřů stříbra a šest tisíců zlatých, nad to desatero roucho proměnné.“ Na tom není nic překvapivého, neboť to pochází od pohanského modláře; avšak co říci o králi Izraele, jemuž jsou zdroje pomoci, nalézající se v jeho vlastním království, stejně tak neznámé, jako pohanům? Jak jsme viděli, Jorám měl určitý druh národního náboženství, které sice nebylo uctíváním Bále, ale nebylo o mnoho lepší. Náboženství pravého Boha nepůsobilo na jeho svědomí o nic víc než na jeho kolegu v Sýrii. Elizeus ho nebral v úvahu a oznámil mu to při jedné příležitosti již dříve (kap. 3,14). Jorám čte dopis, roztrhuje svůj oděv a volá: „Zdali jsem já Bohem, abych mohl umrtviti a obživiti, že tento poslal ke mně, abych uzdravil muže od malomocenství jeho?“ Bůh, jenž má Svou ruku v této záležitosti, vkládá do úst tohoto bezbožného krále svědectví, že jen On, Bůh, který může umrtvit a oživit, dokáže vykonat takové dílo. Neboť co může člověk udělat proti moci smrti, nebo aby dal život? Důkaz o tom, žíe Hospodin může obojí, byl již uprostřed Izraele podán; Sunamitská Ho poznala oběma těmito způsoby prostřednictvím velkého proroka Elizea. Totéž platí i dnes. Tento svět byl jevištěm moci, která ničí smrt, důsledek hříchu, a zprostředkovává život vzkříšení skrze Člověka, seslaného za tímto účelem z nebe.
Ubohý král Izraele neví o nic více než král Sýrie a neumí poslat Námana k prorokovi, který vykonal tak velké věci v jeho vlastní zemi. Malá otrokyně věděla mnohem víc než on. Zajímala se o Námana, což Jorám nemohl udělat. Soucítila s jeho žalostným stavem, k němuž byl král lhostejný, a znala zdroj pomoci, který král neznal, přestože ho měl na dosah.
Elizeus se dozvídá, že král na znamení zoufalství roztrhl své šaty. Teprve tehdy, a ne dříve, Bůh zasahuje, protože k ukázání Své slávy chce, aby nejprve byla jasně uznána lidská bezmocnost. „Proč jsi roztrhl roucho své? Nechť nyní přijde ke mně a zví, že jest prorok v Izraeli.“ To byla slova, která byla schopna zasáhnout královo svědomí tím, že ho odsoudila. Věděl, ke komu má Námana poslat? Měl tušení o tom, že v Izraeli je prorok, a nebyl za tuto nevědomost zodpovědný? Jeho vyznání bez života ho vystavovalo mnohem více Božímu soudu než nevědomost modlářského panovníka. Ale slovo proroka jde na jinou adresu a dává poznání pravého Boha nešťastnému člověku, který Ho nezná a nyní v Něm najde spásu. To slovo odsuzuje krále Izraele a přináší milost Námanovi. „A /on/ zví,“ řekl Elizeus.
Tento velký muž ještě nic neví. Přišel k prorokovi „s jízdou svou a s vozy svými“, svědky o moci člověka, a „stál“ u dveří domu Elizeova. Očekává od něho znamení úcty, na něž má podle světa právo. Ale ani jeho moc, ani jeho důstojnost, ani jeho zásluhy nemají žádnou cenu, pokud jde o vstup do vztahu s Bohem, a to je první lekce, které se musí naučit.
„Poslal pak k němu Elizeus posla, řka: Jdi a umyj se sedmkrát v Jordáně, a uzdraveno bude tělo tvé, a čist budeš.“ (v. 10) Prorok místo toho, aby přišel osobně, mu posílá poselství. Tak tomu je i dnes s psaným Slovem. Toto poselství je naprosto postačitelné k vyléčení malomocenství. Slovo, které je zjevením všech Božích myšlenek, obsahuje tisíc jiných věcí kromě tohoto poselství; ale toto, adresované hříšnému člověku, obsahuje pouze jedno z nich, a to jedno z nejjednodušších, lék na hřích. Žádný jiný lék neexistuje. „Jdi a umyj se sedmkrát v Jordáně.“ Tato výzva ničí všechny Námanovy myšlenky. Rozhněvá se a odchází... Není daleko od toho, aby se vrátil do své země stejně malomocný, jako vyšel. A proč? Bylo to proto, že si myslel, že prorok udělá pro velitele syrského vojska velké věci: „Jistotně vyjde, a stoje, vzývati bude jméno Hospodina Boha svého, a vznášeje ruku svou nad místem neduživým, tak uzdraví malomocenství mé.“ Kolik po sobě jdoucích činů by podle Námana musel vykonat, aby dosáhl vytouženého výsledku! Nic podobného; poselství je naprosto jednoduché. Prorok nemusí přijít osobně, jeho slovo má stejnou hodnotu jako on, protože je to Boží slovo. Lék navíc nemusí být teprve nalezen: existuje. Je to řeka Kananejské země, jejíž síla vždy teče bez přerušení a která tu je k dispozici malomocnému, jenž se do ní ponoří. Náman si myslel: „Prorok to udělá.“ Elizeus mu posílá vzkaz: „Bůh to učinil.“ „Jdi a umyj se.“ Obrací se jen na víru. Náman musí věřit tomu, co mu Bůh říká … Je to snad proto, že ta věc je pochopitelná? Ne. Protože je možná? Rovněž ne. Ale proto, že to řekl Bůh. To uvádí ve zmatek všechny lidské představy o spasení. Nebylo to stejné, jako když Ježíš řekl slepému člověku: „Jdi, umyj se v rybníku Siloe.“?
Copak je tedy tento Jordán, v němž je člověk očištěn a jakoby získá nové narození? Viděli jsme to v našich úvahách: Jordán je smrt (ale smrt s Kristem), kterou musíme projít, abychom byli osvobozeni od hříchu. Za tím účelem musí být na nás použita celá plnost této smrti (tedy sedmero ponoření); museli jsme zde najít konec sama sebe, abychom mohli s apoštolem říci: „S Kristem ukřižován jsem.“ Náman si přál něco jiného, ale kdyby Bůh udělal to, co si myslel, dával by kredit malomocnému. Zde je tedy spasení, vůči kterému deset centnéřů stříbra a šest tisíců zlatých a desatero rouch proměnných znamenalo méně než nejmenší peníz, spasení, k jehož získání není potřebné nic než poslušnost víry!
Smrt!... ale Náman říká, že přece v Damašku jsou také řeky: Abana a Farfar. Což nejsou lepší než Jordán? Ne, smrt, která neteče v zemi Božích zaslíbení, není schopná očistit hříšníka. Zdaleka není jeho vysvobozením, nýbrž jeho odsouzením, protože to, co lidi čeká, je jednou zemřít a potom soud. Jordán není obrazem této smrti, ale smrti Krista, naší smrti, kterou On nesl, aby nás z ní vysvobodil, a kterou nikdy nebudeme muset trpět. A je to také náš život, protože když jsme s Ním spojeni v Jeho smrti, jsme s Ním spojeni i v Jeho vzkříšení.
Málo chybělo, a osud tohoto nešťastníka by byl nenávratně rozhodnut. Písmo nám dvakrát říká, že se obrátil a odešel s hněvem. Ale Bůh, který až dosud řídil všechny věci, ho chtěl zachránit, a proto používá domluvu Námanových služebníků. Jejich slova jsou správná: Bůh by nám mohl přikázat, abychom udělali velké věci, a kdybychom si jako Náman vroucně přáli být vysvobozeni, neudělali bychom je? Zajisté. Proč je Bůh nenařizuje? Je to proto, že pro Něj nemají žádnou hodnotu. Zalíbilo se Mu dát se poznat skrze to, co je neurozené a opovržené a skrze to, co není, aby to, co je, anuloval. To je slabost kříže, ale je to Boží moc!
Jakmile Náman zakusil tuto moc prostou vírou v Boží slovo, vděčnost ho přivádí před proroka. Dostává se do přímého vztahu už ne s dílem, ale s osobou, která je vykonala; je přiveden k Bohu. Říká: „Aj, již jsem poznal, že není Boha na vší zemi, jedině v Izraeli.“ Zná Boha, a všimněme si, že Ho poznává v čase a v prostředí, kde je ze strany člověka všechno v troskách. V dějinách Izraele se všechno změnilo, ale Bůh se nemění. Jeho moc a Jeho zdroje pomoci jsou stejně neporušené jako v dobách největšího rozkvětu. Námanova víra poznává Boha Izraele, zatímco Izrael sám Ho už nezná. Přistupuje a chtěl by Mu něco dát, dát Mu dar. Je to oddanost srdce, které chápe, že za všechno vděčí Bohu, jenž ho vysvobodil. Prorok však navzdory jeho naléhavým prosbám všechny nabídky odmítá. Na začátku chtěl Náman dávat, aby přijal, nyní chce dávat, protože obdržel, ale to nejde; musí se naučit, že když Bůh dává, je to proto, aby dal více, protože Jeho bohatství je nevyčerpatelné. Jeho dílo je zcela „zdarma“, a tak nestrpí nic, co by mu mohlo propůjčit nějaký jiný charakter.
Náman, osvícený vírou, to rychle pochopí. „Tedy nic? Ale nechť jest dáno, prosím, mně, služebníku tvému, břímě země na dva mezky; neboť nebude více obětovati služebník tvůj zápalů aneb obětí bohům cizím, ale Hospo-dinu.“ Žádal o maličkost, ale pro něj velmi důležitou, o dar, který je velmi v souladu s tím, co obdržel; neboť Bůh mu předložil malou věc, která mu přinesla velkou záchranu! Protože nemohl zůstat v Kanánu, přál si vzít s sebou právě tolik zaslíbené země, aby mohl postavit obětní oltář a tam zavést uctívání pravého Boha. V tomto „břemeni země na dva mezky“ vzal s sebou Kanán a nachází tak místo pro službu a velebení, neboť svět, který je daleko od Boha, mu neskýtal ani to nejmenší místo, kde by mohla být vykonávána pravá bohoslužba. Tak s ním Bůh bude u něho jako malá „svatyně“ (Ezech. 11,16 – p. p.). Tak je tomu i dnes s Božími dětmi shromážděnými u stolu Páně; i když jsou ponechány ve světě, mohou uskutečňovat nebe, svůj Kanán, oltář, připomínku oběti a klanění. Tam konečně bude moci Náman něco Bohu přinést. A tam i my obětujeme ovoce rtů, které oslavují Jeho jméno.
Náman však ještě není prost všech otázek. „Když vchází pán můj do chrámu Remmon, aby se tam modlil, a on podpírá se na mou ruku, že i já skláním se v chrámě Remmon. Toho klanění mého v chrámě Remmon, nechť neváží, prosím, Hospodin služebníku tvému při té věci.“ Život věřícího nemůže být bez pokroku a práce svědomí; správně cítí svou slabost ve svých vztazích ke světu a to, jak velmi by mohl zneuctít svého Boha svými nedůslednostmi a těžkostmi svého postavení. Nenalézáme zde samozřejmě velkou víru, ale v tomto nově obráceném člověku je čistota srdce. Bude se muset naučit, že těžkosti, které předvídá, pro Boha neexistují, a pokud jde o jeho chování, Pán nad ním bude bdít a denně mu bude poskytovat potřebné světlo na každém kroku. Je to otázka víry. Bůh nás předem nepoučuje o každé těžkosti, s kterou se setkáme. Často to, co se nám zdálo být nevyhnutelnou překážkou, před námi zmizí. Je na Bohu, aby řídil okolnosti, a není žádná, která by nemohla být překonána prostou a závislou vírou.
„Jdi v pokoji,“ říká mu prorok. Jinými slovy. Neboj se, nenech se připravit o radost myšlenkou na to, co by se ti snad mohlo stát. Bůh je mocný, aby se postaral o všechno. Dnes je důležité odejít v pokoji, bez otázek mezi tebou a Bohem, který tě zachránil. Přenech zítřku jeho úkol. Jaká božská moudrost, jaká útěcha pro duši spočívá v této prosté odpovědi: „Jdi v pokoji!“
Sotva Náman obdržel záchranu, poznání pravého Boha a pokoj, pouští se do práce nepřítel, aby zničil to, co Bůh vybudoval. Nástrojem, který používá, je Gézi, prorokův služebník. Odporná postava! Tento člověk se ve škole svého mistra ničemu nenaučil! Elizeův příklad nepřinesl v jeho srdci žádné ovoce! Doprovázel Elizea, stejně jako Elizeus kdysi doprovázel Eliáše, a v minulosti mu stejným způsobem prokazoval služby. Na této cestě oddanosti a sebezapření Elizeus nalezl společenství s Bohem, poznání, sílu a dvojnásobný díl Ducha Svatého. A Gézi? – A přece ho jeho mistr použil jako nástroj k požehnání Sunamitské, dokonce ho seznámil se svými úmysly ohledně dobra, které si přál této ženě prokázat; nesl Elizeovu hůl, byl svědkem vzkříšení dítěte, připravoval jídlo prorokům, sloužil jako prostředník pro nasycení lidu, podobně jako později Ježíšovi učedníci. Ale to vše bylo zapomenuto, a to ze stejných důvodů, které vedly Jidáše ke zradě Pána. Zmocnily se ho zájmy světa, chamtivost a lakota. Až dosud, když měl co činit hlavně s chudými, nebyly podněcovány jeho chtíče pokušením bohatství, ale pohled na Námana, tuto vznešenou osobnost, a na poklady, které tak štědře nabízel, se stal výchozím bodem, či spíše zjevením věcí, které byly až dosud pohřbeny v nitru jeho srdce. Před všemi předchozími požehnáními i těmi, která by nutně následovala po prvním – protože Bůh nám nikdy neopomene darovat rozmnožení duchovního bohatství, když jsme věrní – dává přednost penězům, bohatství, aniž by na okamžik pomyslel na to, že jeho žádost musí na něho přivolat Boží soud.
To však ještě není nejzávažnější stránka jeho chování. Je v nebezpečí, že v očích toho dosud nezkušeného mladého věřícího, ještě se radujícího ze svého uzdravení, stejně jako v očích jeho družiny, zneuctí charakter Boha, kterého prorok představuje. Toto – jak to hluboce cítí každý křesťan, kterému leží na srdci Kristova sláva – je nejohavnější charakter činu Géziho. Kompromituje Hospodinova služebníka a zároveň i Boží milost. Kdyby to záleželo jen na něm, mohl by tohoto znovuzrozeného přivést zpět k zákonickému myšlení na povinnosti, ke jhu otroctví tím, že by ho připravil o nezaslouženou radost z jeho spásy. Gézi dává přednost klamu bohatství před věčným dobrem duše; je jedním z těch, kteří kladou kámen urážky před jednoho z těch maličkých a o nichž je řečeno: „Lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí na hrdlo jeho, a pohřížen byl do hlubokosti mořské.“ (Mat. 18,6) Myslíme dost na to, že světáctví našeho chození může nenapravitelně uškodit dětem ve víře? Jak pozornými by nás měla tato myšlenka učinit ke všemu našemu chování.
„Hle, nedopustil pán můj Námanovi Syrskému tomuto, aby dáti měl z ruky své to, což přivezl. Živ jest Hospodin, že poběhnu za ním, a vezmu něco od něho.“ (v. 20) Tento nešťastník se dovolává Hospodina, aby se zmocnil bohatství, stejnými slovy, jakými je odmítl jeho pán (v. 16). Lže, aby si přivlast-nil cizí majetek (v. 22). Ale i když v Námanovi by bývala mohla vyvstat pochybnost o Elizeově nezištnosti a o tom, že Boží dar je zadarmo, Bůh dává najevo, že Má péči o malé děti, a neblahé následky se nedostaví. Géziho chamtivost a faleš naopak zdůrazní štědrost tohoto muže a jeho touhu sloužit Boží rodině, synům proroků. „Raději vezmi dva centnéře,“ [70 kg?] říká Gézimu. Gézi skrývá všechno toto bohatství; je to důsledek špatného svědomí, zapleteného na křivých cestách, které se před lidmi snažíme skrývat, ale budeme je moci skrýt také před Bohem?
Gézi „všed, stál před pánem svým“, tak jako Náman stál před Elizeem (v. 15) a jako Elizeus sám stál před Bohem (v. 16). To byla nevysvětlitelná smělost, pokud měl nejmenší povědomí o tom, že Hospodinu je známý a že On ho zkoumá. Necítil ani si neuvědomoval, že prorokovy oči zdáli sledovaly každý jeho pohyb a viděly jeho myšlenky. Ba ještě více, Elizeovo srdce bylo přitom, „když obrátil se muž z vozu svého“. Pro srdce Božího muže bylo důležitější než vše ostatní nebezpečí pro duši toho, který jej právě v pokoji opustil. Můžeme z toho soudit, že jestliže šlo jeho srdce, znamená, že se vroucně modlil k Hospodinu, aby ochránil tohoto znovuzrozeného ve víře. Byl vyslyšen.
A nyní se obrací ke Gézimu a říká mu tato vážná slova: „Zdali čas byl bráti stříbro aneb roucho, aneb olivoví a vinice, aneb stáda a voly, neb služebníky aneb služebnice? ...“ Ano, byl to čas uprostřed zkázy Izraele, když už nad lidem visel konečný soud, byl to čas získávat něco pro sebe v předvečer zkázy tohoto národa? Byl to charakterový znak, který měl nést služebník Pána? To je vážná otázka, která se obrací také k našim svědomím, neboť zkáza křesťanstva dnes odpovídá době zkázy Izraele. Když si uvědomíme tuto skutečnost, jakými lidmi pak budeme ve svatém chození, nezištní jako Elizeus, aby nebyla činěna újma bezplatnosti Božího daru, a abychom jako on, znajíce čas, nesnažili se získávat výhody v tomto světě, protože víme, že konec všech věcí je blízký.
Soud nad Gézim na sebe nenechává čekat: „Proto malomocenství Námanovo přichytí se tebe i semene tvého na věky.“ (v. 27) Je to Námanovo malomocenství. Nečistotu těla, která charakterizuje modlářského, Bohu odcizeného člověka, Hospodin uvaluje na prorokova nevěrného služebníka. Není mezi nimi žádný rozdíl. Ošklivost hříchu není zmírněna skutečností, že někdo patří k izraelskému lidu, že má postavení blízkosti a zvláštních vztahů s Hospodinem, když přitom je od Něho mravně vzdálen. Stejně tomu je s křesťanským vyznáním bez života. Místo aby mu Bůh žehnal, vkládá na ně, abychom tak řekli, Své zlořečení, všechno jeho potomstvo jím tím poskvrněno.
Než se dostaneme k tématu těchto několika veršů, rádi bychom zrekapitulovali příběh „synů proroků“, jak je nám předkládán v této knize. Synové proroků, jak jsme viděli, představují prorocký ostatek Izraele, který byl přiveden do spojení s Mesiášem skrze Jeho Ducha na konci časů.
Ve 2. kapitole jsou stále roztroušeni tu a tam, někteří v Bethel, jiní v Jerichu. Mají částečné poznání Božích myšlenek; vědí skrze proroctví, že Pán vezme Eliáše pryč, ale chybí jim pravé porozumění. Nejsou ještě sjednoceni společným charakterem, který by z nich takříkajíc vytvořil těleso svědectví. Někteří zůstávají v Bethel a drží se Božích zaslíbení, jiní v Jerichu a pociťují tíhu Božího zlořečení nad Jeho lidem. Nezastavují se u Jordánu a obrazně řečeno, nechápou jeho hodnotu. Ještě neznají plnou účinnost Kristovy smrti, o které rozjímají z dálky (kap. 2,7). Ukazují, že nevědí nic o Jeho vzkříšení, protože když hledají Eliášovo tělo, hledají „živého mezi mrtvými“.
Pak jsou viděni (kap. 4,1-7) v tísni; smrt prochází mezi nimi a jejich vdovám chybí prostředky k obživě. Tehdy je jim skrze Elizeovu službu jako předobraz vylit olej, Duch, který potřebují. Poté jsou nalezeni shromážděni ve společném svědectví kolem proroka v Galgala. Charakterizuje je odsouzení sebe, zarmoucení a pokání – vše samozřejmě v předobrazu. Tehdy poznávají hodnotu svatého lidství Krista, který přišel na tento svět, aby jim přinesl život, když je „smrt v hrnci“, protože nedokázali rozlišit dobré ovoce od špatného. Tam, v jejich extrémní chudobě, v době hladu a soužení, Pán sytí Své ubohé svědky. A konečně, právě na tomto místě, jako kdysi Izrael, když vstoupil do Kanánu, se obrazně sytí poníženým a vzkříšeným Kristem a učí se Ho poznávat. Postupně se jejich duchovní chápavost rozšiřuje, což se projevuje rostoucím oceněním Pána.
Po těchto událostech je Jordán, který byl již dříve představen jako smrt, a potom následující vzkříšení Krista, ukázán v 5. kapitole jako jediný prostředek k očištění pohanů, vůči nimž začíná projevovat svůj vliv dříve, než se toho účastní prorocký ostatek. Ale když tento ostatek zůstával v Galgala, nemohl tam zůstávat donekonečna. Tento čas milosti pro pohany je časem, kdy se jeho počet doplní. „Ej, teď místo toto, v němž bydlíme s tebou, jest nám těsné.“ (kap. 6,1) Jde o to, aby šli ještě o krok dál a našli jiný příbytek než místo trápení a pokání, jakkoli je drahocenné. Tímto místem je řeka Jordán. Nyní znají hodnotu Jordánu. Smrt tam byla anulována mocí Eliášova ducha. Prorok jím prošel, aby vystoupil do nebe. Elizeus se tam vrátil v moci, aby jim přinesl požehnání. Znali už Kristovu smrt jako jediný možný způsob, jak přijmout dar Ducha Svatého. Právě ji poznali jako očištění od poskvrnění pohanů, a to právě v době, kdy se toto poskvrnění přidrželo nevěrného Izraele (Gézi). Podivuhodný Jordán, který uzdravil poskvrnění Námana, je stále pramenem otevřeným pro poskvrnění Izraele. Ostatek si tam chce postavit dům a žít v něm; konečně si uvědomuje, že tato smrt je pro něj místem požehnání a odpočinku. To je bod, ke kterému věřící docházejí. Když dosáhli tohoto místa, zůstanou tam, bydlí tam spolu; našli odpočinek, hnízdo jako vlaštovka, dům jako vrabec.
Elizeus jejich záměr schválil a staví je na zkoušku, když říká: „Jděte.“ Ale jak by měli jít bez něho? Je třeba tam přebývat pod vedením Kristova Ducha, jinak by s nimi nebylo požehnání. Jak by mohl Kristův Duch zůstávat v Galgala, zatímco oni půjdou, aby přebývali u Jordánu bez Něho?
Stejně jako Pán v pozdějších dnech, když k Němu Jairus volal kvůli své dceři (Marek 5,22), Elizeus souhlasí, že půjde se svými služebníky. Říká: „A já půjdu.“ (v. 3). Když dorazili na břeh Jordánu, pracovali, ale náhle byla práce přerušena. Jeden prorokův syn ztratí v řece svůj nástroj, který ani není jeho, protože si ho vypůjčil. Tak se projevuje jeho chudoba, jeho neschopnost. Je bez prostředku pomoci. Řeka smrti pohlcuje všechnu jeho naději. Jedině Elizeus, Kristus v Duchu s ostatkem, tu může pomoci. Smrt je poražena; má nejen dar očišťování, ale navrací věřícímu sílu, kterou ztratil, aby působil v Kristově díle a dal Izraeli přebývat v bezpečí. Všechno pochází od Něho, od moci Jeho Ducha Svatého, od síly Jeho smrti. Je to On, kdo řídí dílo, kdo dává prostředky k jeho uskutečnění, kdo naplňuje srdce Svého lidu pocitem jejich neschopnosti, kdo posiluje dílo jejich rukou (Žalm 90,17). Bez této události by prorocký ostatek mohl mít důvěru ve svou skutečnou bezúhonnost, ve svou schopnost konat Boží dílo v Izraeli. Jedině Kristův Duch sám má schopnost vložit sílu do jejich rukou, aby mohli pracovat na Jeho díle.
Povšimněme si, že to vše se odehrává uprostřed zkázy lidu a že to ještě není obraz pokojného vlastnictví požehnání Tisíciletého království. Jen Elizeus sám mohl bydlet na Karmelu. Zde se jedná o postupné zkušenosti prorockého ostatku, který se zabýval stavbou obydlí, kde by mohl být Elizeus s ním během vlády světského krále. To je doba, popsaná v Žalmu 90, kdy Kristus má „lítost nad služebníky svými“ (v. 13). Přichází jim na pomoc ve všech jejich slabostech. Tentýž prostředek, který kdysi proměnil vody Mara ve sladkou vodu, dává ostatku sílu k práci a působí, aby smrt vrátila to, co se zdálo ztracené, a zároveň ničí všechny nároky věřitele tohoto ubohého lidu, aby si nárokoval to, co mu bylo svěřeno pod vládou zákona.
Prorockou hodnotu těchto zpráv nemůžeme dostatečně zdůraznit. To neznamená, jak uvidíme, že bychom v tom nemohli, tak jako v kterékoli jiné části Písma, nacházet použití vztahující se k evangeliu; ale povšimněme si, že je dobré zasadit tyto události do jejich přirozeného kontextu, abychom se vyhnuli opovážlivým interpretacím. Když jsme toto řekli, zaměříme se nyní trochu na význam tohoto příběhu v jeho použití na naše okolnosti.
Řeka Jordán je pro věřícího výtečné místo přebývání. Musí vždy přebývat tam, kde je ukřižován s Kristem. Právě tam nalézáme moc Pána s námi; tam uskutečňujeme, shromážděni okolo Něho, jednotu Církve: „Uděláme sobě tu místo, v němž bychom bydlili.“ (v. 2) Právě tam Pán ochotně kráčí se Svým lidem, aby mu dal Svou pomoc a sílu, když Ho k tomu zvou. Uznává a schvaluje prostotu srdce, které si uvědomuje, že požehnání je na místě, kde nicota člověka byla prokázána v Jeho smrti. Bez Jeho osobní přítomnosti u Jeho lidu by veškerá naše práce byla neúspěšná. Je-li tu On, pak nechybí Jeho pomoc, když přiložíme ruku k dílu.
Železo syna proroků nebylo, jako v případě Izraele, nástrojem smrti pro jeho bližního (5. M. 19,5), a přesto i v tomto případě tu byl zdroj pomoci pro lid, který byl ve své nevědomosti nástrojem smrti Krista, protože mohl utéci do útočištného města.
Ve výjevu, kterým se zabýváme, je práce vykonávaná pro Boží rodinu jednoduše přerušena. Ale jaký je to svět, ve kterém syn proroka ani nemá pracovní nástroj, který by mu patřil! Kristus však odpovídá i na sebemenší potřebu synů Svého lidu. Je plný soucitu s úzkostí ubohého lidského srdce nad ztraceným nástrojem. Tato ztráta, jakkoli malá, se dotýká Jeho srdce. Zázrak je takříkajíc dětinský, ale je to zázrak lásky. Svět, který čte tuto pasáž, ji může docela dobře přijímat s posměšným úsměvem. Je to uvěřitelné, řekne, že nám Bůh zjevuje takovou dětinskost? Věřící ale chápe tuto starostlivost a s velebením se z ní raduje. Ví, že Bůh je pro něho a že Ten, který za nás vydal Svého vlastního Syna, nám s Ním dává všechno. Stará se o nejmenší potřeby Svého lidu a uplatňuje stejnou lásku, s kterou se staral o ty větší. Sám Kristus, který se pokořil až k smrti, může soucítit s našimi slabostmi a postarat se o ně mnohem lépe, než to udělal Elizeus pro syny proroků.
Tento oddíl nám skýtá ještě další naučení. V Mara dřevo, symbol Kristova kříže, odstranilo hořkost vod, symbol smrti; zde tentýž prostředek ruší moc smrti, která zadržuje předmět, jehož se zmocnila.
Smrt, ze které není návratu, je od okamžiku, kdy se člověk stal hříšníkem, přirozeným údělem člověka. Jedině kříž je od chvíle, kdy zasáhne, schopen přemoci a zrušit tuto neúprosnou moc, a dává se nám do služby, aby nám vrátil naše statky, a poražená smrt si již nemůže ponechat nic z toho, co nám patří.
Zdá se, že uzdravení velitele syrské armády nemělo na svědomí syrského krále žádný vliv. Jeho tlupy již podnikly mnoho vpádů na území Izraele (kap. 5,2, srov. též s v. 23) a vztahy mezi oběma králi byly tak napjaté, že v případě Námana se izraelský král domníval, že syrský král „příčiny hledá proti mně“ (kap. 5,7).
Teď už to není otázka šarvátek, vypukla opravdová válka. Syrský král rozbíjí svůj tábor jednou tu a jindy tam a snaží se vlákat Joráma do pasti. Počítá s tím, že neví o jeho pohybech; ale počítá bez Boha. Elizeus přichází králi Izraele na pomoc a vícekrát ho varuje ohledně ležení syrského vojska. Spočívala tedy nyní na Jorámovi Boží přízeň? Vůbec ne, protože královo srdce se nezměnilo ode dne, kdy mu Elizeus řekl: „Co mně do tebe? Jdi k prorokům otce svého a k prorokům matky své.“ (kap. 3,13) Bůh však chtěl syrskému králi a jeho vojsku dokázat, že v Izraeli je prorok, že je tam Hospodin, jak to už jednou ukázal při uzdravení Námana. Tím projevil svou velkou trpělivost s Jorámem a jeho lidem, a jestliže se tento ničemný král po takových projevech přízně neobrátil k Hospodinu, neměl už žádnou omluvu.
Když syrský král vidí, že jeho plány jsou neustále mařeny, předpokládá zradu lidí kolem sebe, protože myšlenka na Boha a jeho zásah – jak se to v průběhu těchto vyprávění neustále ukazuje – v jeho srdci ani nevznikne. Svět takto uvažuje stále. Připisuje všechny události, které přicházejí, druhotným příčinám, místo aby v nich viděl Boží ruku. Jeden z králových služebníků, který si je vědom skutečného stavu věcí lépe než král, ho vyvádí z omylu. Duchovní rozlišování a známost se obecně zmenšují s vyvýšením člověka a ti, kteří by měli mít největší zájem poznat pravdu, ji znají nejméně. „Elizeus prorok, který jest v Izraeli, oznamuje králi Izraelskému slova, která ty mluvíš v nejtajnějším pokoji svém.“ (v. 12) To je bolestivá, trýznivá, dokonce děsivá myšlenka! Cože? Neviditelná postava je „všech mých cest vědoma, než ještě mám na jazyku slovo“, ona to všechno ví? (Žalm 139,3.4) Když srdce postrádá upřímnost, nepoddává se tomuto poznání a nevolá: „Kam bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl?“ (Žalm 139,7), je zmateno nebo se bouří proti Bohu. To se děje syrskému králi: „Jděte,“ říká, „vizte, kde jest, abych poslal a jal jej.“ Má jen jednu myšlenku: Zbavit se proroka a odstranit pohled, který vidí každý jeho pohyb. Pak se bude cítit osvobozen od tohoto obtížného svědka, který mu nedovolí, aby se řídil svojí vůlí a uskutečňoval své záměry. A tak nasadí všechny své síly, celé své vojsko, koně a vozy, aby se zmocnil jednoho muže! Svět stále cítí Boží přítomností jako obtěžující. V Getsemane se shromáždil oddíl vojáků, zástup a soudní vykonavatelé, všichni ozbrojeni meči a holemi, proti Kristu, aby tohoto obtížného svědka poslali zpět do nebe, odkud přišel. Cožpak snad syrský král vůbec nepomyslel na to, že i kdyby potlačil viditelného nositele svědectví v Izraeli, neodstraní oko neviditelného Boha?
„Jděte, vizte, kde jest.“ Oči těla mohly snadno vidět, kde Elizeus je, protože se nebál. Bůh nemá co skrývat, On je světlo samo. Lidé naopak milují tmu a bojí se světla. To je důvod, proč armáda táhne „v noci“, aby obklíčila město (v. 14).
Elizeův sluha časně ráno vstal a uviděl všechnu nepřátelskou moc: vojsko, koně a vozy, a děsí se. Jeho oči ho neklamou, ale to, co mu chybí, jsou oči víry. Proto si okamžitě zoufá. „Ach, pane můj, co budeme dělati?“ (v. 15) Sebejistá syrská armáda skutečně nasazuje veškerou svou sílu proti jednomu bezbrannému muži; jak by se mohl bránit? Služebník vidí armádu a přichází k témuž závěru. Není omluvitelný, protože jako služebník proroka je neustále ve styku s neviditelnými věcmi a měl by vědět, že žádná lidská síla nemůže obstát před Boží mocí.
„Neboj se,“ říká Elizeus8. Je to vždy totéž slovo milosti. Má dar uklidnit úzkostnou duši. Jak často je v Písmu vyřčeno toto slovo: „Neboj/te/ se!“ Je ho plný Starý zákon i Nový zákon. Na tomto světě se všechno dělá proto, aby se v ubohých, slabých a hříšných bytostech, jako jsme my, vzbuzoval strach. Potýkáme se s obtížnými okolnostmi, se světem, s jeho svody a nepřátelstvím, se Satanovou nenávistí, se sebou samými a svou hříšnou přirozeností, a pak přichází potřeba předstoupit před Boha a mít co činit s Ním. Kdo odpoví na tolik znepokojivých otázek? Kdo je schopen utišit úzkost a vzrušení našich srdcí? Bůh sám, protože On má odpověď na všechno.
„Neboj se,“ řekl Ježíš hříšníkovi, který Mu padá k nohám, přemožen ve svém svědomí Jeho velkou milostí (Lukáš 5,10). To je tedy první slovo, kterým začíná naše historie jako znovuzrozených lidí. „Nebojte se,“ když se zvedá bouře, aby je pohltila (Mat. 14,27). „Neboj se,“ když ztroskotání je již dokonáno (Sk. 27,24). „Neboj se,“ říká malému, bezmocnému stádu uprostřed vlků, kteří mají moc zabíjet ovce (Luk. 12,32; Mat. 10,28; Zj. 2,10). „Neboj se,“ když Satan vynaloží veškerou svou moc, aby překážel Božímu dílu (Skutky 18,9). „Neboj se,“ když smrt již vykonala své dílo (Marek 5,36).
Toto slovo však zaznívá především při slavnostně vážných příležitostech, kdy jsou slabé bytosti, nemající žádnou sílu, které v sobě nosí tělo, povolány k setkání s Bohem. I když se zjevuje jen skrze některého Svého mocného anděla, nebeského posla, je duše, ke které se obrací, zachvácena hlubokým zděšením a potřebuje, jako Zachariáš nebo Marie, tato utěšující slova: „Neboj se!“ (Lukáš 1,13.30) Čím více tehdy, když jsou ubozí lidé v přítomnosti celého chóru nebeského vojska a kolem nich září Pánova sláva, potřebují toto slovo: „Nebojte se!“ (Luk 2,10). Co se však stane s učedníky, až budou muset na svaté hoře vstoupit do oblaku slávy, do příbytku Hospodinova (Luk. 9,34)? „Nebojte se,“ říká jim Ježíš (Mat. 17,7). Ubohé ženy, které se domnívaly, že navždy ztratily pokorného a tichého člověka, kterého následovaly na zemi, a náhle se ocitly v přítomnosti vzkříšeného Krista, potřebují tato slova: „Nebojte se.“ (Mat. 28,9) A když konečně milovaný učedník, který předtím položil hlavu na Ježíšovu hruď, Ho nalezl oděného zářivým a hrůzu vzbuzujícím rouchem jako Soudce, padl k Jeho nohám jako mrtvý, je laskavě povzbuzen slovy: „Neboj se.“ (Zj. 1,17)
Tajemstvím tohoto slova je milost. Máme co činit s ní samotnou. Uklidňuje nás, a to i když se ocitáme před Bohem soudu, protože Soudce je náš Spasitel.
Ve Starém zákoně není duše tak často uklidňována, když je postavena do bezprostřední přítomnosti Boha, protože tu Bůh ještě nebyl plně zjeven jako Bůh milosti. Mojžíš sám řekl: „Lekl jsem se až se třesu.“ (Žid. 12,21) Toto naše slovo slyšíme nanejvýš tehdy, když se Gedeon setká tváří v tvář s Hospodinovým andělem (Soudců 6,23) a když Daniel v ponížení stojí před zástupcem Mesiáše (Dan. 10,12.19). Na druhé straně se však slova „neboj se“ stále znovu vracejí jako ujištění věřícího, který stojí osamělý uprostřed těžkostí, tísně a nenávisti světa. Příklady jsou Abraham, Agar a Izák (1. M. 15,1; 21,17; 26,24). Pronásledovaný kněz a Mifibozet je slyší z úst Davida, Hospodinova pomazaného, u kterého hledali útočiště. Chudé sidonské vdově, která byla blízko smrti, se tato slova dostávají z úst proroka (1. Sam. 22,23; 2. Sam. 9,7; 1. Král. 17,13).
Tato slova udeří do uší Božího lidu, kdykoli má co činit s nepřítelem, ať je to v Egyptě, na poušti, v Kanánu za Jozueho, nebo dokonce v období úpadku, které charakterizovalo izraelské království, stejně jako v období, které následovalo po vyhnanství (2. M. 14,13; 4. M. 14,9; 21,34; 5. M. 1,21; 3,2.22; 7,18; 20,3; 31,6.8; Jozue 8,1; 10,8.25; 11,6; 2. Par. 20,17; 32,7; Iz. 7,4; Neh. 4,14). A když Izrael leží na dně „jámy“ a odtamtud volá k Bohu v tísni, Hospodin mu odpovídá: „Neboj se.“ (Pláč. 3,53.57)
Nakonec tento provinilý lid, skloněný pod Božím soudem, potrestaný a kajícný, ale na pokraji zoufalství, uslyší slova, pronesená na konci doby jeho zkoušky: „Potěšujte, potěšujte lidu mého!“ (Iz. 40,1). Slyšíme slova: „Neboj se,“ která se opakují a množí jako ozvěna za ozvěnou. Neboj se, Má láska tě utěšuje, Já ti pomohu, Já tě posilním, budu se Svým služebníkem. Zdali jsem tě nevykoupil? Nejsem snad s tebou? Neboj se, Já tě posilním. Neboj se posměchu ani pohanění, ani hanby. Jsi Můj a Já jsem tě přijal v milosti. Celý konec Izaiáše má tato utěšující a božská slova jako refrén (Izaiáš 41,10.13.14; 43,1.5; 44,2; 51,7; 54,4).
Ujištění o Boží přízni rozptyluje strach, dokonalá láska ho vyhání. Jak často nalézáme v Žalmech tuto absenci veškerého strachu před nepřítelem, před otřesy všech věcí, před hrozbami těla a člověka! (Žalm 27,3; 46,2; 56,5.12; 118,6). Vskutku, pro věřícího je všechno radost, všechno je důvěra, dokonalá jistota a pokoj, protože ve všem má na své straně Boha, o němž je řečeno: „Je-li Bůh pro nás, kdo proti nám?“
„Neboj se,“ říká Elizeus svému služebníkovi, „Neboť mnohem více jich s námi jest než s nimi.“ (v. 16) A modlí se: „Ó Hospodine, otevři, prosím, oči jeho, aby viděl.“ Oči jeho těla viděly nepřátelské vojsko a nemýlily se, a přece byl slepý. Byly věci, které vyžadovaly prorokovu přímluvu a Hospodinův zásah, aby je mohl vidět. Tehdy se mu otevřely oči „a aj, hora ta plná koňů, a vozové ohniví okolo Elizea“ (v. 17). Andělé, ohnivé vozy a jezdci, kteří se kdysi shromáždili, aby uvedli Eliáše do nebe, jsou nyní tu, aby ochránili jednoho bezmocného člověka na zemi a zmařili všechny plány jeho nepřátel. Tento božský zásah ve prospěch vykoupených nikdy nepřestal. Jákob to spatřil, když se s ním andělé ve dvou skupinách setkali v Mahanaim9, a i když byl v bezprostředním nebezpečí, mohl o sobě říci (když se ztotožnil s Hospodinovým vojskem): „Nyní pak dva houfy mám /Nyní jsem se stal dvěma houfy – přel./.“ (1. M. 32,1.2.10). Tentýž andělský zástup bude bít protivníky Pána a Jeho Shromáždění, až se zjeví z nebe s anděly Své moci, v plamenu ohně (2. Tes. 1,7), jak je psáno: „Který činí anděly své duchy a služebníky své plamen ohně.“ (Žid. 1,7) Tak jako Ezauova tlupa zmizela před houfy z Mahanaim, tak je syrské vojsko jako tlupa mravenců před svatými myriádami, jimiž byla pokryta hora; pouze se tu jedná o ochranu, a ne o boj, jako když David uslyšel šustění /kráčení – přel. / po vrcholcích moruší (2. Sam. 5,24).
Příběh o Jákobovi, kterého Hospodin nazval Izraelem, se zde opakuje. Pravý Izrael byl přítomen v osobě svého představitele, proroka. V čase konce se ostatku otevřou oči a uslyší tato slova: „Neboj se!“ A když mnozí řeknou: „Ó bychom viděti mohli dobré věci!“, budou moci volat: „Já u pokoji i lehnu i spáti budu; nebo ty, Hospodine, sám způsobíš mi bydlení bezpečné.“ (Žalm 4,7.9).
Andělský zásah bezprostředněji charakterizuje domácnost zákona, a v důsledku toho i dobu prorockého ostatku10, ale nechybí ani v domácnosti milosti, jak vidíme v Petrově příběhu (Sk. 12); pouze věřící je dnes bez pro-středníka v přímém spojení s Kristem. Jeho oči jsou otevřené, aby „viděl Ježíše“, ne aby viděl anděly. Může říci: „Viděli jsme Pána,“ ne vozy Izraele. Křesťanům je darováno důvěrnější společenství, vlastní lepší díl než ostatek; a od chvíle, kdy Ježíš vstoupí na scénu, dostává duše od Něho ujištění, že se nemá čeho bát, protože On je v každém jednotlivém případě absolutně dostatečným zdrojem pomoci.
Poté, co Bůh otevřel oči Elizeovu služebníkovi, ranil na prorokovu žádost syrské vojsko slepotou. Tentýž Bůh, který k modlitbě Eliáše zavřel a otevřel nebe, k modlitbě Elizea otevírá a zavírá oči lidí. Je tomu tak proto, že tyto prosby přicházely ze srdcí, která jsou ve skutečném společenství s Boží myslí a která se Ho ptala jen na to, co chce učinit. „Zač bychom koli prosili podle vůle jeho, slyší nás.“ (1. J. 5,14) Mnohem více tomu tak bylo s Pánem Ježíšem. Mohl říci: „Otče, děkuji tobě, že jsi mne slyšel. Já zajisté vím, že mne vždycky slyšíš.“ (Jan 11,41.42)
„I porazil je slepotou vedle řeči Elizeovy.“ (v. 18) Jakou milost nám Pán uděluje! Bere v úvahu bezplatné Boží dary, o které jsme prosili vírou skrze Ducha, jako kdyby přicházely od nás! Prorok se od té chvíle může otevřeně ukázat nepřátelům. Oni ho nepoznávají. Vede je do Samaří. Pak jim Hospodin k prorokově prosbě otevírá oči. Služebníkovy oči byly otevřeny, aby viděl Jeho vysvobození, jejich oči byly otevřeny, aby v přítomnosti Božího soudu viděli svou zkázu. Není tu žádná pomoc; je to bezvýchodné postavení; nenávratná zkáza! Ale Ten, který jediný má právo je soudit, tak nečiní. Byla to Jeho milost, která je přivedla před Jeho soud. Světský a nevěřící král je vidí a chtěl by je usmrtit! „Mám-li je zmordovati, otče můj?“ Navzdory svým otevřeným očím je stejně slepý, jako byli jeho nepřátelé11. Chtěl by vykonat soud, který si zasloužil tisíckrát více než tento modlářský národ, protože sám milost nedokáže ani vidět, ani pochopit. Elizeus odpověděl: „Nemorduj.“ Jorám si zasloužil být bit a neměl právo bít druhé, ale Bůh chtěl ukázat jemu i všem ostatním, že žádný soud nemá zasáhnout ty, kdo jsou přesvědčeni o své ztracenosti. Ještě pro ně nebylo pozdě. Boží milost je právě přivedla k soudu, ale v tomto světě, a ne mimo život zde na zemi, kde budou všechny zdroje pomoci uzavřeny. Ať se nám to líbí nebo ne, tito muži se setkali s Bohem Elizeovým a nikoli s Bohem Eliášovým. Nejsou zničeni ohněm z nebe, který si zasloužili, ale jsou jakoby vytrženi z prostředku ohně, aby zakusili slitování Boha, kterého urazili. „Dej jim chleba a vody,“ řekl Elizeus, „ať jedí a pijí, a navrátí se ku pánu svému!“ Stále se třesoucí, nacházejí místo králova meče hostinu, kterou pro ně připravil Bůh. Toto je veliká večeře milosti.
Co tito muži udělali pro to, aby se podíleli na takové štědrosti? To, co udělal Saul z Tarsu a tolik dalších Kristových nepřátel. Bezpochyby jednali v nevědomosti; ale vedli válku proti Bohu, a Bůh odpovídá na jejich nenávist tímto způsobem. Od té chvíle už nečteme, že by „lotříkové Syrští vskakovali do země Izraelské“. Ojedinělé útoky končí, ale Satan nemůže zůstat v klidu.
Nepřítel Božího lidu se nikdy nepovažuje za poraženého. Jestliže syrské tlupy, přesvědčené o moci Boha Izraele, přestanou podnikat své vpády do země, Benadad naproti tomu shromáždí celé své vojsko, aby oblehlo Samaří, a toto obléhání s sebou přináší velký hladomor. Takové jsou následky hříchu Izraele. Nepřítel, aniž by o tom věděl, byl Bohem poslán k soudu nad tímto lidem, ale zároveň je obrazem knížete smrti, před nímž hříšný člověk nemůže uniknout. Hladomor je důsledkem přítomnosti nepřítele, který jistě nikdy nepomyslí na to, aby nakrmil ty, které utlačuje. Je to jako další forma smrti, která tíží tento provinilý lid. V celé této kapitole tedy dominuje smrt, strašlivý a nevyhnutelný osud, který si zasluhuje hříšný člověk. Ale Bůh má prostředky i proti samotné smrti. Ohlašuje to skrze proroka, a jestliže oznamuje, že potlačí hladomor, uvidíme, že se to stane odstraněním nepřítele, nástroje jeho soudu. To nás uvádí do okruhu milosti a evangelia.
Po tomto krátkém přehledu se pojďme podrobně podívat na obsah této zajímavé kapitoly.
Samaří bylo hlavním městem a centrem náboženského světa, který si stále uchovával zdání, že zachovává uctívání Hospodina, ale ve skutečnosti je zkazil. Tento svět dnes nalézáme v jiné podobě, a právě kvůli jeho náboženské domýšlivosti je předmětem Božího soudu. V Samaří byly tolerovány všechny ohavnosti a hladomor, místo aby přivedl lid a jeho krále k zamyšlení nad sebou, sloužil jen k tomu, aby se projevilo strašlivé sobectví srdcí lidí, kteří, aby se vyhnuli hladu, obětovali dokonce i své děti, místo aby se obětovali za ně. Jestliže se v tomto prostředí daly najít takové věci, neznamenalo to, že by z něj bylo vyhnáno vnější náboženské zdání. Sám král nosil na znamení smutku a pokoření, pravděpodobně v naději, že odvrátí nebezpečí, „pytel na svém těle“, aniž by tím bylo zasaženo jeho svědomí nebo změněno jeho srdce. Vidíme, že totéž se děje v křesťanstvu, když jsou národy postiženy zjevnými pohromami.
Král se kál právě ve chvíli, kdy, naplněn nenávistí, usiloval o život Hospodinova proroka. „Proto řekl král: Toto mi učiň Bůh a toto přidej, jestliže zůstane hlava Elizea syna Safatova na něm dnes.“ (v. 31) Ten, který byl nucen říci ženě v její tísni: „Jestli nepomůže Hospodin, odkud já mám pomoci tobě?“, a který tváří v tvář strašlivé skutečnosti roztrhl své šaty, s násilím odmítá jediného muže, skrze něhož je mu nabízen prostředek záchrany. Jak zcela zapomněl na to, že mu prorok zachránil život „ne jednou ani dvakrát“ (kap. 6,10) a že mu Hospodin s bezmeznou trpělivostí podával pomocnou ruku. To vše jako kdyby se nestalo, protože si nechtěl připustit to jediné důležité, že jeho hříchy mu způsobily soud a smrt.
Zatímco se tyto věci dějí, prorok sedí ve svém domě a v klidu rozmlouvá se staršími; ale jako „vidoucí“ nepotřebuje, aby mu Bůh otevřel oči, aby poznal lidské záměry nebo aby si uvědomil Boží ochranu. Král, věrný své přísaze, vyslal posla s příkazem, aby Elizeovi setnul hlavu, a ve své pomstychtivosti šel v patách za vykonavatelem svého rozsudku. Než přišel, prorok ho viděl: „Nevíte-li, že poslal ten syn vražedníkův (Achabův), aby sťal hlavu mou?“ Muž, který zjistil, že dveře jsou zabarikádované, není schopen splnit své poslání a vrací se ke svému pánovi. Když byly plány krále zmařeny, řekl: „Aj, toto zlé jest od Hospodina, což mám déle čekati na něj?“ (v. 33) Jak často člověk ve svém stavu vzpoury proti Bohu uvažuje jako Jorám! Protože mi Bůh nedává to, po čem toužím, nedává mi uzdravení milovaného člověka, neosvobozuje mě z mých hmotných potíží, zbavuji se svých závazků vůči Němu; už pro mě neexistuje! Je to proto, že lidská srdce se nechtějí vrátit ke kořeni našeho zla, kterým je hřích, a nechtějí uznat jeho následky o nic víc než Jorám. Nechce činit pokání; jeho pýcha se odmítá vydat na milost a nemilost svému soudci s uznáním, že má pravdu, když ho odsuzuje. Dokonce i Boží výzvy mu poskytují novou příležitost, aby se zatvrdil.
Jak Bůh odpoví na tolik ničemnosti a vzpoury?... Vyhlašuje Svoji milost právě tím mužem, o jehož život král usiluje! „Řekl pak Elizeus: Slyšte slovo Hospodinovo. Toto praví Hospodin. O tomto času zítra míra mouky bělné bude za lot stříbra, a dvě míry ječmene za lot stříbra v bráně Samařské.“ (7,1) Ano, Bůh na zítřek vyhlašuje, že dá hojnost a nasytí hladové chudé, i když příčinou hladomoru byl jejich hřích.
Když je tato dobrá zpráva ohlašována, jeden z přítomných se Bohu vysmívá: „I odpověděl muži Božímu jeden z knížat, na jehož ruku král spoléhal, a řekl: Kdyby otevřel Hospodin průduchy nebeské, zdali by to býti mohlo?“ (v. 2) Král byl vůči tomuto poselství nedůvěřivý, jak je patrné z následujícího vyprávění (v. 12). Svou nenávist a vzpouru uchovával nezměněné ve svém srdci, a přece byl jeho stav méně hrozný než stav tohoto posměvače, když Boží prorok hlásal dobrou zprávu o Boží milosti. Prorok mu řekl: „Aj, uzříš očima svýma, ale nebudeš jísti z toho.“ Bůh snáší všechny hříšníky s nesmírnou trpělivostí, ale ti, kteří se vysmívají Jemu a Jeho Slovu, jsou nenávratně ztraceni. Na konci kapitoly uvidíme, že tento muž je jediný, kdo je na jevišti záchrany a hojnosti odstraněn, aniž by se na ní jakkoli podílel.
Charakter posměvačů není dnes tak vzácný, jak se předpokládá, naopak, lze říci, že charakterizuje dobu, v níž žijeme. Petr řekl: „Toto nejprve vědouce, že přijdou v posledních dnech posměvači, podle svých vlastních žádostí chodící, a říkající. Kde jest to zaslíbení o příchodu jeho? Nebo jak otcové zesnuli, všecko tak trvá od počátku stvoření. Toho zajisté z úmyslu věděti nechtí, že nebesa již dávno slovem Božím byla učiněna, i země z vody a na vodě upevněna. Pročež onen první svět vodou jsa zatopen, zahynul. Ta pak nebesa, která nyní jsou, i země, týmž slovem odložena, chovají se k ohni, ke dni soudu a zatracení bezbožných lidí.“ (2. Pet. 3,3-7) Nemysleme si, že posměvači jsou lidé, kteří se smějí každé zbožnosti. Nevěra před půldruhým stoletím mohla mít tento charakter, ale časy se změnily. Dnešní posměvači dávají svou nevěru najevo velmi vážným způsobem, přicházejí s rozumovými důvody. Boží slovo je pro ně neplatné a prázdné, jako bylo pro Jorámova knížete, a protože mu nedůvěřují, doufají ve stálost viditelných věcí a tvrdí, že nikdy neskončí. Dobrovolně ignorují – a to je charakter jejich výsměchu – to, co jim Bůh zjevil skrze Své Slovo. Jejich soud je přede dveřmi.
A nyní nám Bůh ukazuje, že pokud ho člověk nechce, nejenže připraví, jako v předchozí kapitole, velkou hostinu pro Své nepřátele, ale také připraví duše na požitek z této hostiny.
„Byli pak u vrat brány čtyři muži malomocní, kteří řekli jeden druhému: Co tu sedíme, až bychom zemříti musili?“ (kap. 7,3) Tito čtyři muži byli nečistí, protože malomocenství je symbolem hříchu, který poskvrňuje člověka. Jako takoví nemohli přebývat s lidmi; jejich poskvrnění je vyhnalo z brány Samaří. Byli zároveň, jako všichni malomocní, vyloučeni z Boží přítomnosti. Navíc jejich stav byl takový, že o něm nemohli být v nevědomosti; jejich nemoc měla tu zvláštnost, že byla v Izraeli náležitě zjištěna, že nemohla být utajena před Bohem ani před jinými, ani před sebou samými. A konečně, pokud nedošlo k Božímu přímému zásahu, vedla nevyhnutelně k smrti. Žádný lidský prostředek nemohl pomoci.
Takový byl tedy osobní stav těchto čtyř mužů u vchodu do samařské brány. Nejhorší bylo, že je smrt obklopovala ze všech stran. „Díme-li: Pojďme do města, hlad jest v městě, i zemřeme tam; pakli zde zůstaneme, také zemřeme. Proto nyní pojďte, a utecme do vojska Syrských. Budou-li nás živiti, zůstaneme živi; pakli nás zbijí, též zemřeme.“ (v. 4) Kdyby se mohli vrátit do města, našli by hlad a smrt. Zůstat tam, kde byli, znamenalo nepochybně smrt. A vzdát se nepříteli, představiteli Božího soudu a tomu, který držel meč, nebyla to také smrt? Avšak na této straně existoval alespoň záblesk naděje. „Budou-li nás živiti, zůstaneme živi.“ Jejich životy závisely na dobré vůli nepřítele. Kdo ví? Možná, že by rozsudek smrti nad nimi nevynesl.
Neprocházíme dnes stejnými okolnostmi? Hříšník, usvědčený z hříchu, nemůže najít pomoc a vysvobození u světa, a to ani v jeho náboženském charakteru. Tam se setká jen s hladem a se smrtí. Nemůže zůstat ve svém současném stavu; zase je to smrt. Má před sebou hrozbu Božího soudu, a to je smrt, strašlivá a nevyhnutelná smrt... Ale snad se nad ním Soudce slituje... Ať jde a vrhne se k nohám Soudce! Ať jde! Pozná, že tento Bůh-Soudce je Bůh lásky, Bůh Spasitel!
Ale naše vyprávění nejde tak daleko. Tito malomocní nepovstávají, aby se setkali s Bohem. Postupovali nejistě a ustrašeně a „přišli až k okraji ležení syrského, a hle, nebylo tu žádného“. Co se stalo? „Pán učinil to, aby slyšelo vojsko syrské hřmot vozů a zvuk koňů, a tak hluk vojska velikého.“ A Syrští, domnívajíce se, že jde o útok izraelských spojenců, uprchli, opouštějíce stany, osly a koně a tábor takový, jaký byl, aby si zachránili život.
Nepřítel, nástroj Božího soudu, zmizel. Soud padl na něj. Už tu nebyl soud. Jak se to mohlo stát? Bylo slyšet zvuk velkého vojska, ale byl to jen hluk, ve skutečnosti jen něco slabého a bezvýznamného, vůbec se to nedalo srovnat s ohnivými koňmi a vozy z Dotain. Ale přece to bylo zase něco nanejvýš mocného, protože to pocházelo od samotného Pána. On byl v tom hluku, a to stačilo ke zničení veškeré Benadadovy moci.
Pro nás, drazí křesťanští čtenáři, byl tento hluk slyšet na kříži, kde Boží Syn měl co činit se vší mocí knížete smrti a jeho vojska. Porazil jej jeho vlastními zbraněmi, ale bez rozvinutí moci. Ve smrti jednoho člověka, ukřižovaného ve slabosti, byla Boží moc k přemožení a zničení tohoto strašlivého nepřítele. Taková byla Kristova smrt. Satan držel člověka v zajetí strachu ze smrti a byl přemožen svými vlastními zbraněmi, jako byla kdysi uťata hlava Goliáše slabým Davidem vlastním mečem obra.
Smrt byla poražena, rozsudek nad těmito čtyřmi malomocnými byl zrušen. S chvěním šli těmto věcem vstříc. Místo nich nalézají život, hojnost zboží a bohatství, dost pro to, aby ukojili svůj hlad, všechnu kořist nepřítele, a to, aniž by je to něco stálo. Sklízejí ovoce vítězství, jímž pro nás je vítězství Pána. V táboře je klid; nikdo jim neodporuje; jsou nasyceni, objevují poklady, které si přivlastňují. Mohou však mlčet a nechat si je pro sebe? Ne, radost ze spasení je nakažlivá. Tito muži se stávají posly dobrých zpráv pro druhé: „Den tento jest den dobrých novin, a my mlčíme.“
To, co charakterizuje tuto kapitolu, není Bůh, který odstraňuje poskvrnu hříchu, to by tito malomocní, stejně jako Náman, nezůstali tím, čím byli; nýbrž je to Bůh, který odjímá soud v osobě nepřítele a zároveň ničí moc smrti, aby ubohé, poskvrněné bytosti mohly žít a těšit se z požehnání, o která byly připraveny.
Povšimněme si také jedné z charakteristik evangelia v tomto příběhu. Když Elizeus oznamuje, že hladomor skončí „zítra“, říká: „Slyšte.“ (v. 1). Tato slova jsou určena všem bez rozdílu: lidu, králi, posmívajícímu se knížeti, stejně tak jako semeno rozsévače padá bez rozdílu na každou zemi. Totéž platí o dosaženém vítězství. Všichni jsou zváni. Jeho výsledky jsou nabízeny všem bez rozdílu. Lid, celé město, král a jeho služebníci jsou pozváni na hostinu. Toto slavné „zítra“, ohlašované prorokem, se proměnilo v „dnes“. Všichni přicházejí, sytí se a obohacují se, ale jsou dalecí toho, aby sdíleli radost malomocných. Ti v přítomnosti divů své záchrany nemohou mlčet. Je třeba, aby mluvili: „My mlčíme.“ Vidíme, jak král a jeho služebníci přijímají oznámení o vysvobození (v. 12-15). Pro ně tato spása, která je nic nestojí, skrývá past. Udělejme alespoň něco sami, řeknou, a začnou pronásledovat nepřítele se dvěma vozy a pěti vysílenými koňmi. Jediné, co mohou učinit, je oddálit hodinu vysvobození a snažit se zjistit to, čeho se víra malomocných chopila před jejich zkoumáním. Jejich myšlenky jsou v přítomnosti dobré zprávy čirou nevěrou. Král řekl: „Povím vám nyní, co jsou nám udělali Syrští. Vědí, že jsme hladovití, proto vyšli z ležení, aby se skryli v poli, řkouce: Když vyjdou z města, zajmeme je živé a vejdeme do města.“ (v. 12). Na popud jednoho ze svých sluhů pak dodává: „Jděte a vizte.“ Vidění u nich nahrazuje víru, a pokud se jako ostatní podílejí na výsledcích vysvobození, vidění je nezachrání; ještě nikdy nikoho nezachránilo. Onen kníže je děsivým příkladem. Prorok mu řekl: „Aj, ty uzříš očima svýma, ale z toho jísti nebudeš.“ (v. 19) „A tak se stalo jemu; nebo pošlapal ho lid v bráně, tak že umřel.“ Vidění pro něho bylo bezprostřední předzvěstí smrti!
Kapitola 7 nás právě seznámila s pravdami, které lze aplikovat na evangelium. Verše, které máme před sebou, nás spolu se Sunamitskou přivádějí zpět na půdu věřících v Izraeli. Předobrazy Písma musíme používat střízlivě, abychom nepřicházeli k násilnému vysvětlení; na druhé straně ale nesmíme zapomínat, že před sebou máme prorocká Písma, která mají jen částečný historický význam a která nám pomocí příkladů ukazují zásady událostí konce.
Zde, stejně jako v celé této historii, nalézáme charakter milosti proroka Elizea. Tak jako v 7. kapitole hlásal jako pravý služebník dobré zprávy pro všechny, všemu lidu bez rozdílu osob, zabývá se zde věrným ostatkem, Sunamitskou, k níž bylo jeho srdce připoutáno tolika pouty podle Boha. Tato spravedlivá žena je předmětem zvláštní Boží péče, jenž ji ochraňuje v době, kdy Jeho soudy dopadají na celou zem. Prorok předem znal roky hladomoru a oznámil je Sunamitské, stejně jako věděl, že hlad v Samaří skončí, a oznámil to všemu lidu, velkým i malým. Sděluje své tajemství této jím vyvolené duši, kterou chtěl chránit, stejně jako její dům. V předchozí kapitole i v této kapitole jsou zmínky o hladomoru. První z nich, v Samaří, byl místní a částečný; byl to Boží soud a nepřítel byl použit jako nástroj k jeho vyvolání. Druhý, kterým se obíráme, byl závažnější a bezprostřední Boží soud, vztahující se na celou izraelskou zem. Tytéž skutečnosti jsou vidět v Knize Zjevení, kde se soudy jeví nejprve jako dějící se v Boží prozřetelnosti, ale pak nabývají mimořádné intenzity, když jsou vykonávány přímo Pánem.
„Vstaň,“ řekl prorok Sunamitské, „a jdi, ty i čeleď tvá, a buď pohostinu, kdekoli budeš moci byt míti.“ A tak musela tato žena, jejíž radostí bylo bydlet „uprostřed lidu svého“, opustit svůj majetek, své dědictví, utéci před bezprostředně hrozícími soudy a přijmout první útočiště, které se naskytne. Celý cyklus, jeden týden let, jí byl ukázán jako doba útočiště u cizích lidí. Už nešlo o to, aby zůstala jako Abraham v Kanánu uprostřed hladomoru, ani o to, aby jako Izák krátce pozůstala v zemi Filistinských, neboť ani jeden z těchto patriarchů neměl sestupovat do Egypta. Ne, měla zůstat, kde to bude možné, jen pod podmínkou, že to nebude v Kanánu. Soud se rozšířil na celou izraelskou zem, jako za Josefových dnů na celý Egypt; ale pro Kanán neexistovalo žádné opatření v prozřetelnosti proti zlu. Sunamitská se měla zdržovat mimo místo tohoto soužení, které mělo přijít na celý Izrael. Obrazně je to příběh věrného ostatku na konci časů, zatímco Církev, na rozdíl od Izraele, bude uchráněna před hodinou pokušení.
Můžeme říci, že Sunamitská byla v té době vdovou. Prorok by jí za života jejího manžela nikdy neřekl: „Ty i čeleď tvá.“ Ztratila tedy svého ochránce; je nucena vzdát se svého majetku, který byl kdysi značný a který přešel do rukou cizinců. Upadla do bídy a odchází, aby byla živena Hospodinem v útočišti, kterého bude moci dosáhnout. Ale bere s sebou svého syna, kterého prorok vzkřísil.
Všechny tyto podrobnosti předznamenávají historii ostatku Izraele na konci časů. Než ostatek uprchne ze své vlasti, zakusí moc vzkříšení. Bude podle Božích rad pravým Izraelem, ženou ze Zjevení, která porodila syna mužského pohlaví a která uteče na poušť, kde má Bohem připravené místo, aby tam byla živena (Zj. 12). Osud tohoto lidu bude přesně osudem Sunamitské; pak bude stejně jako ona znovu dosazen do svého údělu na konci dnů, až skončí Boží soudy nad izraelskou zemí.
V těchto mezích můžeme chápat předobrazný význam našeho vyprávění. Ten však chybí v tom, co následuje, že přijde den, kdy se Jorám začne zajímat o Elizeovy zázraky. Jeho svědomí přitom není nikterak účastno. To do-kázal v celé své životní dráze více než bohatě. Ale člověk může být velmi daleko od Boha, a přesto se zajímat o to, co se týká Jeho i Jeho díla. Je to dokonce význačný rys posledních časů. Nikdy se lidé nevyptávali více na zázraky a na Boží slovo. Tyto věci jsou velmi zajímavé i pro srdce, ve kterých nejsou spojeny s vírou. Můžeme tedy rozumět tomu, že si král přeje slyšet něco blíže o velkých skutcích proroka. Gézi, nevěrný služebník, na němž navždy ulpělo Námanovo malomocenství, je nyní na královském dvoře. Malomocnému, který je pod Božím soudem, nevěřící monarcha naslouchá. Jaká změna se udála v Géziho životě! Dříve sdílel prorokovu chudobu a byl jeho požehnaným prostředníkem u věřících, a prostředníkem věřících v Izraeli u Elizea. Stále ještě může vyprávět světu, jehož se stal služebníkem, o někdejších zázracích, protože je dostatečně poučen, aby tyto věci pravdivě vyložil, ale nemůže jít dál.
Takové postavení můžeme dnes v křesťanstvu snadno najít. Lidé, kteří jako Gézi dávají přednost výhodám, které jim svět nabízí, mohou být pověřeni vysvětlováním Božích věcí. Budou říkat pravdu, ale nebudou ji moci použít na svědomí; jejich vlastní svědomí, které je špatné, nemůže dosáhnout svědomí druhých. Není pochyb o tom, že existují témata, kterým se Gézi bude vyhýbat a která jsou mu nutně zapovězena. Jak by mohl mluvit o Námanově uzdravení, když je sám malomocný? A jaké zvědavé otázky by jeho vyprávění mohlo u krále vyvolat! A přesto Bůh používá královu zvědavost i přítomnost Géziho na jeho dvoře, aby uskutečnil Své záměry milosti vůči Svým milovaným. Žena přichází se svým synem právě ve chvíli, kdy se o ní mluví. Kdo ji tedy přivádí tak příhodně? Bůh sám, protože ona musí přijmout svědectví o své totožnosti z úst očitého svědka. Zde role Géziho končí. Král ho už nepotřebuje. Ptá se ženy, která mu všechno říká (v. 6). Bůh, který ji přivedl, se dotýká i králova srdce a působí, aby jí bylo navráceno všechno, co ztratila.
S ní prorocký příběh končí. Protože soud nad Izraelem je vykonán, vrací se ona a její dům na konci dnů plně a zcela do svého dědictví. Král říká: „Ať jsou navráceny všecky věci, které byly její, i všecky užitky pole, ode dne, v němž opustila zemi, až po dnes.“ „Až po dnes!“ Dny zkoušky pro věrný ostatek přešly. Všechna požehnání, o něž byl oloupen od svého rozptýlení mezi národy, dostává zpět se všemi ztracenými úroky, aniž by cokoli chybělo.
Mnohým čtenářům se může zdát divné, že Eliáš nenásledoval Pánův příkaz na Orébu (1. Král. 19,15-17), aby pomazal Hazaele, Jéhu a Elizea. Faktem je, že Eliáš se nejdříve setkal s Elizeem, kterého mu Hospodin postavil do cesty. Poprvé na něho uvrhl svůj prorocký plášť, vzdal se, abychom tak řekli, svého pověření, a předal ho Elizeovi, i když jeho prorocká dráha ještě neskončila. Od chvíle, kdy byl Elizeus jmenován, připadly na něho ty další dva skutky. Pomazání, kterým je Elizeus ustanoven za proroka, je pomazání Duchem Svatým ve 2. kapitole naší knihy. Toto pomazání dvojnásobnou mírou Eliášova ducha mu mohlo být uděleno pouze Eliášem vystupujícím do nebe. Kdyby byl pomazán, když se s ním Eliáš poprvé setkal, byl by posvěcen na proroka soudu, stejně jako jeho mistr. Ale jak jsme viděli, Elizeus je v celém svém příběhu, s výjimkou výjimečného případu dětí z Bethel, prorokem milosti a vysvobození pro ostatek, a dokonce i pro národy.
Nyní připadlo na Elizea, aby v důsledku svého poslání pomazal Hazaele a Jéhu, kteří měli vykonat soud; ale v oddílu, který nám vypráví o setkání Elizea a Hazaele, je pomazání Hazaele přejito mlčením. Boží hůl byla prorockým slovem vložena do rukou Hazaele, ale o pomazání se nemohlo mluvit, když Boží muž, který přišel v milosti, hořce plakal nad zlem, které Hazael spáchá na synech Elizeova lidu.
Pomazání Jéhu (kap. 9) je více v souladu s tím, co se dalo očekávat od Hospodinova příkazu Eliášovi, ale Elizeus se zříká osobního činu a pověří jednoho ze synů proroků, aby toto poslání provedl. Není to pádný důkaz toho, že Elizeův charakter je charakterem milosti a ne soudu? Boží slovo se muselo naplnit, ale ne na úkor prorokova charakteru milosti.
Tak tomu bylo i s prorokem par excellence, naším Pánem Ježíšem Kristem. On, jenž přišel ke křtu Jana Křtitele, měl křtít Duchem Svatým a ohněm. Poté, co přijal křest Duchem Svatým mocí své lidské dokonalosti, křtí Duchem Svatým v moci Svého nanebevstoupení. Toto pomazání charakterizuje dny, ve kterých žijeme. Pomazání ohněm, to jest soudem, ještě nenastalo. Pán ještě neseslal metly svého hněvu na Izrael a na svět. Učiní tak později, ale nyní nechce a nemůže ztratit Svůj charakter Spasitele, který přišel v milosti.
Je-li tomu tak, jaký je význam slov pronesených k Eliášovi: „I stane se, že … toho, kdo by ušel meče Jéhu, zamorduje Elizeus“? Abychom viděli uskutečnění těchto slov, musíme si předem přečíst vyprávění ve 13. kapitole. To, co tam je řečeno, je tím pozoruhodnější, že tam vidíme Elizea na samém konci jeho života: „Elizeus pak roznemohl se nemocí těžkou, v které i umřel.“ (v. 14) Tehdy ho přišel navštívit izraelský král Joas. Až k této části knihy dojdeme, vrátíme se k podrobnostem. Ale právě zde vidíme, že prorok svěřuje od Hospodina Joasovi soud nad tím, co uniklo meči Jéhu, to jest nad Hazaelem a jeho nástupcem. Jéhu nebyl schopen ubránit celé území Izraele proti Sýrii, ale Elizeus zasahuje a Izrael porazí ty, kteří nad ním vítězili. Avšak ani při této příležitosti prorok při vynášení soudu neztrácí svůj charakter milosti. Prorocky sám vykonává rozsudek, protože vkládá ruce na královy, aby vystřelil z luku a porazil Syrské, ale s vyhlídkou na vysvobození Izraele.
Vraťme se nyní k našemu vyprávění. Benadad12, syrský král, byl nemocen. „I oznámeno jemu těmito slovy: Přišel muž Boží sem. I řekl král Hazaelovi: Vezmi v ruce své dar, a jdi vstříc muži Božímu, a zeptej se Hospodina skrze něho, řka: Povstanu-li z nemoci této?“ (v. 7 a 8) Přesně tatáž slova, která pronesl izraelský král Ochoziáš, když vyslal své posly, aby se poradili s Belzebubem (kap. 1,2). To znamená dvě věci. První je, že všichni lidé, ať už jsou modláři, nebo znají pravého Boha, myslí vždy se stejným úzkostným pocitem na smrt. Protože nemají jinou naději než tu, kterou skýtají viditelné věci, jsou hluboce zkoušeni myšlenkou, že je budou muset opustit, (nemluvě o nejistotě ohledně budoucnosti, kterou slovo smrt naplňuje jejich mysl). Za druhé nám to ukazuje, že takzvané náboženské zdroje pomoci, které mají k dispozici, je nemohou uspokojit. Jeden, král Izraele, který má nějakou známost pravého Boha, i když je jakkoli smíšená s pověrou a modlářstvím, nenachází v tomto vnějším poznání žádnou jistotu a raději se obrací k démonu, aby mu poskytl uspokojivou odpověď. Uctívač slunce, který u svého boha nenachází žádnou odpověď, dává přednost tomu, aby se obrátil k Božímu muži, který se nachází v jeho blízkosti, aby se jeho prostřednictvím poradil s Hospodinem; ne proto, aby našel odpověď na potřeby svého svědomí, ale pouze proto, aby zjistil, zda může zůstat ještě déle živ. Případ izraelského krále je mnohem závažnější než případ Benadada, protože je to čin odpadlíka. Ale syrský král sám není hnán skutečnými potřebami, když se obrací k Božímu muži. Nemohl ten, který byl nástrojem Námanova uzdravení, vyléčit obyčejnou nemoc a neprojevoval od té doby stále znovu božskou moc pro vysvobozování? Benadad věděl tak málo o prorokovi, který odmítl Námanovy dary, že mu poslal královský dar prostřednictvím Hazaele s myšlenkou, že si ho příznivě nakloní.
Hazael předstoupí před Božího muže a opakuje králova slova, ale v hloubi jeho bytosti se již něco pohnulo, skrytá touha, chtíč, plán, možná nejasný, ale čekající jen na své potvrzení. Elizeus četl v tomto srdci; tajné myšlenky neuniknou Božímu oku. Jeho odpověď by byla pro kohokoli jiného nejednoznačná. Pro Hazaele má význam, který urychluje jeho rozhodnutí. Žádost v něm porodí hřích. Elizeus „znehybnil svou tvář a upřel ji na něho, dokud nebyl zahanben“ (v. 11 – přel.). Pod tímto intenzivním pohledem, který pátrá v zákoutích jeho vědomí, se obnažený Hazael cítí nepříjemně. „Zajisté mohl by živ býti.“ Přesně toho se Hazael obával. Kdyby se král uzdravil, co by se stalo s jeho tajnými plány a touhami? „Ale Hospodin mi ukázal, že jistotně umře.“ Ano, vskutku, řekl si, mou jedinou nadějí je zbavit se mého pána. A protože to Bůh ví a nebrání tomu, ospravedlňuje mě to. Můžeme to cítit: Tak musel uvažovat tento muž, který byl ve svých myšlenkách již vrahem. Přestože byl zpytován až do hloubi svého srdce, zmaten pod Božím pohledem, neopouští své zvrácené úmysly a ospravedlňuje je tím, že Bůh o nich ví.
Po těchto slovech Elizeus pláče, když myslí na zlé věci, které Hazael způsobí jeho lidu. Měli bychom říci, že tím, že Hazaelovi tuto skutečnost prozradil, ho podnítil k tomu, aby ji naplnil? Hazael se trochu prozradí v přítomnosti proroka, který mu řekne celou pravdu: „I což jest služebník tvůj pes, aby učiniti mohl věc tak velikou?“ Člověk cítí (spíše, než to může dokázat) tváří v tvář této pokrytecké a uzavřené povaze, že zničení Izraele je pro Hazaele důležitá věc. Je pro něj snadné zaujmout roli psa, když by to měl uskutečnit. Nakonec mu Elizeus zjevuje, proč byl poslán do Damašku: „Ukázal tě mi Hospodin, že budeš králem Syrským.“ (v. 13) Prvky, z nichž se tato temná duše skládá, jsou nyní kompletní. Vše, co je v jeho mysli ve stavu temných tužeb a ambicí, je neměnné. „Král se může uzdravit, ale zemře. Budu králem místo něho a budu trápit Izrael.“ Odtud je k provedení jen jeden krok. Hazael krále zabije a vládne místo něho. Tak Bůh připravuje hůl, která bude trestat Jeho lid, dokud nepřijde čas, kdy tu hůl zlomí.