Příběh Eliáše jako proroka soudu končí v 1. kapitole. Kapitola 2 nám představuje konec jeho kariéry a tajemné skutečnosti, které tuto velkou událost doprovázely.
V Božím slově nalézáme mnohá tajemství, tajemství skrytá od věčnosti v Božím srdci, věci, které oko nevidělo, ucho neslyšelo a které nevstoupily na srdce člověka. Tato tajemství zůstala ve Starém zákoně neznámá, ale není ani jedno, které by nám nebylo zjeveno Božím Duchem v Novém zákoně. A přece je Slovo navzdory tomuto zjevení plné tajemných věcí, které objevuje jen duchovní porozumění. Pán nám je může několika slovy objasnit, ale nechává nás, abychom je objevili k většímu prospěchu a radosti svých duší.
Klíč k těmto hádankám nalezneme pouze studiem pod vedením Ducha Svatého s modlitbou a s vážným přemýšlením o Božích věcech. Tak se učíme poznávat, že pod zdánlivě prostým faktem je uložen skrytý význam, jako je tomu s diamantem, o němž si nevědomý člověk myslí, že je to obyčejný kámen, ale který oslní svým leskem toho, kdo se rozhodne jej vybrousit. Druhá část 1. kapitoly Janova evangelia a 21. kapitola téhož evangelia jsou naplněny těmito skrytými poklady. Totéž platí o naší kapitole. Sotva která jiná ji může předčit v zájmu, v hlubokých zážitcích, v prorockých zjeveních, v majestátní velikosti. Je to proto, že když nás seznamuje s Eliášem a Elizeem, mluví nám o Kristu a Jeho Duchu. Především je to kapitola předobrazů.
Při více než jedné příležitosti, jako například v příběhu o vdově ze Sarepty (srov. s Luk. 4,26), Bůh poctil proroka Eliáše tím, že si ho použil, aby nám představil určité jednotlivé charakterové rysy Svého Milovaného, ale poslední den jeho prorocké cesty je využit k tomu, aby ilustroval život, smrt a nanebevstoupení Mesiáše a požehnání, která z toho měla proudit k Jeho lidu. Tato Eliášova výsada je do jisté míry výsadou každého věřícího, protože každý z nás je povolán reprodukovat ve světě Kristovy vlastnosti. Je-li pravda, že jsme před Bohem „v Něm“, je také pravda, že On je „v nás“ před světem a že jsme povoláni Ho zjevovat v očích všech. Je-li křesťan věrný, stane se kopií, díky níž bude její vzor okamžitě rozpoznatelný. Kdo v této kapitole nevidí pravdu, o které mluvíme, ve skutečnosti v ní neviděl nic. Jenomže, jak jsme řekli, vše je nám představeno v tajemném světle. K záhadě přispívá i to, že Eliáš není sám. Elizeus, jeho společník, prorok a služebník, ho ani na okamžik neopouští a vidí ho, jak vystupuje do nebe, a pak se vrací, aby navštívil „syny proroků“, jejichž okolnosti vyplňují celý zbytek tohoto příběhu.
„Stalo se potom, když měl již vzíti Hospodin Eliáše u vichru do nebe, že vyšel Eliáš s Elizeem z Galgala.“ Prorok musí dokončit čtyři etapy, než bude vzat do nebe: Galgala, Bethel, Jericho a řeku Jordán. Na začátku své kariéry byl poslán, aby přivedl srdce lidu zpět k Hospodinu. Jeho poslání, věrně splněné, nakonec zcela selhalo. Izrael po chvilkovém návratu v době zničení Bálových kněží, nečinil opravdové pokání a králové setrvávali ve svém modlářství. Ježíšovo poslání selhalo stejným způsobem u lidu, který vyšel ze zajetí. Prorok je nyní poslán od Boha, jako Kristus v Evangeliích, aby v moci Ducha Svatého sledoval cestu, kterou měl Izrael jít, ale kterou posel nevěrnostmi a zkázou, protože nedostál své odpovědnosti. „Hospodin poslal mne“ jsou Eliášova slova jeho věrnému druhovi v každé fázi (v. 2.4.6). To jsou také Pánova slova v Evangeliích, zvláště v Janově evangeliu, kde se neustále představuje jako poslaný od Otce.
Nejprve se však podívejme na to, jaká byla tato cesta pro Izrael.
Hospodin nechal Svůj lid přejít Jordán a obřízkou z něho v Galgala odvalil pohanu Egypta, neboť žádný ze synů těch, kteří vyšli z Egypta, nebyl na poušti obřezán (Jozue 5,5-9). Potom dal padnout před Izraelem Jerichu, pevnosti nepřítele a odsoudil toto město k zlořečení a prokletí, aby nakonec přivedl Svůj lid do užívání požehnání, která byla dříve slíbena Jákobovi v Bethel (1. M. 35,9). Udržel se Izrael v těchto požehnáních? Vůbec ne. „Všechna jejich špatnost,“ řekl mu později prorok Ozeáš, „je v Galgala, neboť tam jsem je nenáviděl. Pro nešlechetnost skutků jejich vyženu je ze svého domu (Bethel). Už je nebudu milovat.“ (Oz. 9,15 – přel.). A opět: „Pojďte do Bethel, a hřešte! Do Galgala a rozmnožujte přestoupení!“ (Amos 4,4 – přel.) Jericho, místo prokletí, bylo proti výslovnému Hospodinovu zákazu znovu vybudováno Hielem z Bethel (1. Král. 16,34). Samotný Bethel se za Jeroboáma stal prvním centrem modlářství (1. Král. 2,29), kde se nahromadily hříchy Izraele.
Eliáš je povolán, aby znovu šel po této cestě, poseté tolika nečistotami; pouze jeho víra, když na každém kroku pozoruje zkázu lidu, znovu vidí a znovu objevuje první požehnání, ustanovená Bohem, jejichž uskutečnění se On nikdy nevzdal. Eliáš poznal Galgala a Bethel podle Božích myšlenek a ve stejném duchu, který ho vedl k tomu, aby před Bálovými proroky postavil svůj oltář z dvanácti kamenů. Přichází tam jako posel v moci Ducha Svatého, aniž by byl jakkoli poskvrněn jejich nečistotami. Věrně jde po cestě, po které měl jít Izrael a na které žalostně selhal, protože kdyby odpověděl na Boží záměr pravdivým odsouzením těla v Galgala, přebýval by s Pánem v Bethel a těšil by se ze všech Jeho zaslíbení. Eliáš, veden Boží vůlí, kráčí sám touto cestou, kde je pouze předobrazem Toho, jenž je větší než on sám.
To, co prorok mohl vykonat jen obrazně, se skutečně naplnilo při příchodu Pána. Když On vstoupil na scénu, židovský národ měl stále příležitost získat zpět ztracená požehnání pod Emmanuelem. Křest pokání, vykonávaný Janem Křtitelem, Eliášem, který měl přijít, se tehdy stal Galgala pro Izraele. Člověk tam musel přijít s pokáním, uznat své hříchy, aby opět nalezl požehnání pod vládou Mesiáše. Ježíš Svým křtem přirovnal Jordán ke Galgala a spojil se s několika „slavnými země“ (viz Žalm 16,3 – p. p.), kteří se díky pokání stali dětmi království a dědici zaslíbení, ke kterým předtím ztratili přístup. Tím způsobem byla jakoby znovu odvalena pohana Egypta; tělo muselo podstoupit smrt, protože se prokázalo, že ono nemůže vejít do vlastnictví zaslíbení. Příběh lidu v těle skončil, ale ten nový, pravý Izrael, začal v Kristu. On sám osobně tuto cestu nepotřeboval. On byl ten Svatý, a vždy jím byl, ale veřejně zjevil u Jordánu, od počátku Své služby, stejně jako i při Svém narození, nebo když byl jako pravý Izrael „povolán z Egypta“, že Jeho charakterem je oddělení od zla, svatost a spravedlnost; ale připojil se k prvnímu hnutí Ducha v těch, kteří přišli k Janu Křtiteli a vyznali své hříchy.
Ale národ jako celek Ho odmítl.
Eliáš vystupuje z Galgala do Bethel. To byla také cesta Krista. Protože měl jako začátek úplné zasvěcení se Bohu, nutně to vedlo k vlastnictví zaslíbení, která dal Izraeli Jákobův Bůh (1. M. 28,13-15). On sám, Kristus, byl v moci Své dokonalosti hoden získat všechna Boží zaslíbení. Po celý Svůj život si zvolil Bethel, dům Boží, a měl za útočiště a příbytek samotného Hospodina, který skryl Svou tvář před vzpurným lidem (Žalm 91,9). Izrael by býval neměl toto útočiště nikdy opustit. Zůstal tam jen Kristus. Jak jsme viděli, Bethel se stal domovem izraelských model. Co musel Eliáš pocítit, ale co je důležitější, co musel pociťovat Pán, když viděl, jak je tento svatý příbytek s požehnáními, která sliboval, poskvrněn hříchem Jeho lidu?
Jedině Kristu, poslušnému člověku, tedy od nynějška patřila zaslíbení. Ale bude se z nich těšit? Ne. Zeptejme se Eliáše; není povolán, aby zůstal v Bethel; Hospodin ho posílá dál. Musí opustit místo zaslíbení a sestoupit do Jericha. Tam ho Hospodin posílá.
Izrael se s touto překážkou setkal již jednou na své cestě z Galgala. Tam zakusil božskou moc, která svrhla hradby, postavené nepřítelem. Bůh tehdy vyhlásil nad tímto městem klatbu; nikdy nemělo být obnoveno (Jozue 6,26). Ale co udělal Izrael s Jerichem? Jeden muž z Bethel znovu postavil prokleté město.
Eliáš tam sestupuje na Boží příkaz. Musí následovat cestu nevěrného Izraele a vidět ji. Nebyl snad lid jako onen muž z podobenství, který sestupoval z Jeruzaléma do Jericha, aby padl do rukou lupičů, národů, kteří ho oloupili? Kristus tam také sestupuje, ale ne jako Eliáš, aby to pouze vzal na vědomí. Je to proto, aby pocítil ve Své duši prokletí, vynesené nad lidem, aby vzal na Sebe, a místo něho nesl, hněv Boží vlády proti tomuto nevěřícímu národu.
Z Jericha je Eliáš poslán k Jordánu, kde opustil Izrael a Kanán tím, že překročil řeku, která byla tak vzácným předobrazem smrti. Eliáš prochází touto smrtí suchou nohou v moci svého prorockého pláště a v moci Ducha, kterého vlastní. Tak tomu bylo i s Kristem; ale Kristus okusil, na rozdíl od Eliáše, strašlivou realitu smrti dříve, než ji přemohl a než vyšel ve vzkříšení na druhou stranu. Eliáš jí prošel jen v obraze, aniž by ho mohla dosáhnout. Jedině Pán jí skutečně prošel, a to byl konec Jeho životní dráhy; ponížil se až do smrti, ale ta Ho nemohla zadržet. Ta se rozdělila před mocí věčného života, který tam sestoupil. Když přemohl smrt, byl prokázán Synem Božím v moci, podle Ducha svatosti skrze vzkříšení z mrtvých (Řím. 1,4).
Eliáš vychází z Kanánu, zaslíbené země a dědictví Izraele, jen se svým prorockým pláštěm. Jestliže navštívil Bethel, nezastavil se tam; neodnáší s sebou nic, co by mu mohlo patřit jako Božímu muži. Tak je tomu i s Kristem, neboť o něm bylo řečeno: „Nebude mít nic.“ (Daniel 9,26 – přel.) Ale tím pro Něho začíná nový oddíl. Bůh Ho poslal na smrt. Cožpak mohl neuposlechnout? Naopak, odhodlaně zvedne tvář, aby tam šel. Opouští Kanán, Své dědictví a Svá práva, ale předem ví, že po smrti vystoupí do nebe. Eliáš to ví také, ale vystupuje tam živý, protože prošel jen obrazem hrobu.
Úmyslem Hospodina, který posílal Svého služebníka od jedné zastávky ke druhé, bylo uvést jej do jiného světa. Eliáš tak obdržel odměnu za život plný oddanosti – nepochybně smíšený s lidskou slabostí, oddanosti Tomu, který ho poslal. Ale Kristus obdrží odměnu za nepřetržitou oddanost až k obětování Sebe samého. To byl také, jak uvidíme, až budeme mluvit o Elizeovi, výchozí bod pro dvojnásobnou duchovní moc prorokova společníka.
Uvědomme si však, že nejde o to, abychom v celém tomto příběhu nalezli předobraz Spasitele a Jeho výkupného díla, které se uskutečnilo na kříži. Předobrazné vyprávění nemá toto dílo na mysli; to se stane jasnějším, až k příběhu o Eliášovi přidáme příběh o Elizeovi. Naším předmětem je Kristus, Boží člověk (i když byl mnohem víc než to), od Boha poslaný prorok, který přichází k Izraeli, aby vydal svědectví o jeho zkáze a soudu, který je jejím důsledkem, (svědectví, které začalo Janem Křtitelem, tímto Eliášem, který měl přijít), ale zároveň o neměnných Božích zaslíbeních, která mohla být získána jen Kristem, člověkem bez hříchu, aby se o ně podělil se Svým obnoveným lidem Izraelem.
Z toho všeho vyplývá, že, stejně jako v celém Starém zákoně, zde nesmíme hledat vlastní požehnání Církve. Příběh Eliáše a Elizea se vztahuje pouze na Izrael. A přece Eliášovo vzetí, stejně jako vzetí Enocha, k nám promlouvá jako předobraz uchvácení svatých, jichž Církev tvoří jednu část. Dalo by se říci, že toto uchvácení je tajemně skryto v nanebevstoupení Eliáše3, zatímco je znázorněno v nanebevstoupení Enocha. V prvním případě je před našimi zraky Kristus, ve druhém ti, „kteří jsou Kristovi“.
Připomeňme si v této souvislosti, že dva muži, Enoch a Eliáš, vystoupili do nebe, aniž by prošli smrtí, zatímco pouze jeden, Kristus, byl vzkříšen z mrt-vých, aby vystoupil na nebesa4; proto je nazván „prvorozený z mrtvých“, protože předešel svaté, jejichž je ve vzkříšení prvotinou. Jiní mrtví byli vzkříšeni před Kristem, ale pro zem, nikdy ne pro nebe. Byli poddáni tomu, aby znovu zemřeli, zatímco Kristus, který vstal z mrtvých, již více neumírá; smrt už nad Ním nevládne.
Viděli jsme už dříve, že se na Eliášovu osobu můžeme dívat z více než jednoho hlediska: jako na proroka, jako na obraz Kristova předchůdce, jako na předobraz Krista samého. Stejně je tomu s Elizeem. Je především obrazem dokonalého služebníka.
Ode dne, kdy se Eliáš setkal s Elizeem a přehodil přes něj svůj plášť proroka, nově příchozí věrně následoval svého pána a sloužil mu; proto byl znám pouze jako ten, který „lil vodu na ruce Eliášovy“ (1. Král. 19,21; 2. Král. 3,11). Jak se sluší na pravého služebníka, dokud nevstoupí do veřejné služby, staví se do pozadí a už o něm neslyšíme mluvit. Vlastní však prorocký plášť, který mu byl propůjčen Eliášem, aby místo něho vykonával soud nad izraelskou zemí, ale použije ho teprve po uchvácení svého pána, kdy přijme s dvojnásobnou mírou Eliášova ducha druhý prorocký plášť, spadlý z nebe, který ho učiní schopným vykonávat službu milosti.
Elizeus je krásným příkladem křesťana, Kristova služebníka. Kde je jeho pán, tam je také on (Jan 12,26). V Bethel, stejně jako v Jerichu, mu proroci řekli: „Víš-li, že dnes Hospodin vezme pána tvého od tebe?“ On odpoví: „A já vím, mlčte.“ Jeho známost mu nemůže být dána skrze syny proroků, protože on sám je prorokem na základě zvláštního Božího příkazu. Ale co ho odlišuje nade vše, je to, že opustil všechno, aby následoval svého mistra, svůj jediný předmět, jediný zdroj požehnání pro svoji duši. Bez Eliáše není Elizeus ničím, nechce být ničím; Eliáš je ten, na koho se soustředí jeho náklonnosti: „Živ jest Hospodin, a živa jest duše tvá, že se tebe nespustím.“ Eliáš mu řekl: „Zůstaň prosím tuto, neboť Hospodin poslal mne až do Bethel.“ Potom do Jericha a potom k Jordánu. „Hospodin mě poslal“; to ukazuje Eliášovu poslušnost. Ale jestliže Eliáš poslouchá, nemá ho Elizeus následovat?
U nás je to stejné; můžeme si být jisti, že jdeme po Boží cestě, když se nacházíme na Kristově cestě. Elizeus nedostal žádný zvláštní příkaz, jak se má chovat, ale připojuje se k Eliášovi, který takový příkaz dostal a který pro něj byl mužem Božím, Jeho zástupcem.
Elizeova víra je zkoušena na celé cestě. „Zůstaň prosím tuto,“ řekl mu prorok. Zůstaň v Galgala, místu soudu nad tebou samým, nad tělem, kde byla z lidu odvalena pohana Egypta. Začni ještě jednou historii Izraele. Ne, to by znamenalo znovu začít neuskutečnitelnou zkoušku. Pouze poslaný Boží může jít touto cestou; živ jest Hospodin, že se k němu přimknu. Elizeus prochází Galgala s Eliášem, stejně jako my s Kristem. „Nespustím se tebe.“ Začít to znovu pro nás samé? Nikdy! Naše Galgala je kříž, obřízka Kristova. Stejně jako my, i Elizeus našel v Eliášovi všechno, co mu Galgala mohlo nabídnout, a když později znovu překročil Jordán, Galgala už nebylo součástí jeho cesty.
V Bethel, místě jistých zaslíbení daných otcům, říká Eliáš opět: „Zůstaň prosím tuto.“ Jistě je získáš od Boha, který neumí lhát, protože jsi se mnou prošel Galgala. – Ne, neopustím tě. Jestliže ty je teď nedostaneš, jak já je dosáhnu bez tebe? Až ty je získáš, bude to pro mne čas, abych bydlel v Bethel.
A hle, nyní přicházejí synové proroků a vystavují Elizeovu víru zkoušce. Chceš jít ještě dál, když přece bude tvůj pán od tebe vzat? „A já vím, mlčte.“ Nedovedete pochopit pohnutku, která mě vede. Je to on, on sám. Jeho osoba je to, co mě přitahuje a je mi vším. Odloučit se od něho jen na okamžik by znamenalo ztratit požehnání, které teď sice znám ještě slabě, které cítím předem více srdcem než rozumem, ale které jistě budu mít, pokud ho neopustím, neboť vím, že on je dosáhne.
Zůstaň v Jerichu, Elizee; já jsem poslán dále. Nikoli, mohl bych někdy prokletí, které visí nad tímto městem, pocítit více než ty? Když ty, můj pane a mistře, je dnes od toho neosvobodíš, mohu je osvobodit já sám? K tomu bych potřeboval osobní sílu a tu mám jen v tobě. Dokud ji nebudu mít, proč bych se měl zastavovat? Proroci, vy mlčte!
„Hospodin poslal mne k Jordánu.“ Tam už není žádná výzva, aby zůstal. Eliáš bere Elizea s sebou, vede ho přes řeku smrti v moci Ducha, které smrt nemůže odolat, ve vítězné moci života, který nemůže pohltit. Plášť, který patří Eliášovi, je schopen tyto věci učinit. Ach! Jaké požehnané spojení pro Elizea! „Šli tedy oba.“ „Oni oba zastavili se u Jordánu.“ „Oba přešli po suše.“ Eliáš jím neprochází sám pro sebe, ale proto, aby jím s sebou převedl Elizea. Elizeus, toto druhé Eliášovo já, vyjde ze smrti s ním, a pak se vrátí jako vysvoboditel pro Izraele!
Synové proroků, kteří předpověděli Eliášovo uchvácení, zde nehrají zbytečnou roli. Proroctví je v nich jakoby z dálky přihlížejícím svědkem vítězství nad smrtí, stejně jako je krátce nato také svědkem návratu v milosti pro Izrael dvojnásobného dílu Eliášova ducha, který Elizeus obdrží. Říkají: „Odpočinul duch Eliášův na Elizeovi.“ (v. 15)
Když oba překročili Jordán, řekl Eliáš Elizeovi: „Žádej sobě, co chceš, prvé, než vzat budu od tebe.“ Elizeus odpověděl: „Nechť jest, prosím, dvojnásobní díl ducha tvého na mně.“ A on řekl: „Nesnadné jsi věci požádal, avšak jestliže uzříš mne, když budu vzat od tebe, stane se tak; pakli nic, nestane se.“ (v. 9-10)
K tomu, aby Elizeus dosáhl tohoto dvojího dílu, nestačilo, aby byla vyzkoušena jeho víra a náklonnost k jeho pánovi; byla nutná také bdělost, aby neztratil proroka z očí ve chvíli jeho vzetí. „Jdouce, rozmlouvali.“ (v. 11) Zřejmě se zabývali různými předměty, ale Elizeovo oko udržovalo v zorném poli jen jeden předmět. Mohl se zajímat o všechno, co mu sdělovalo bohaté srdce jeho pána, ale jeho oko bylo prosté. Nechtěl si nechat ujít ten slavnostní okamžik. Nejsme povoláni, jako Elizeus nebo jako první učedníci, abychom viděli Ježíše vystupovat na nebe v oblaku, ale neměli bychom mít stejný postoj k Jeho příchodu, jako oni k Jeho odchodu? Neměli bychom Ho my, pokud Ho opravdu milujeme, jdouce a rozmlouvajíce při vykonávání svých každodenních povinností, přesto očekávat, aniž bychom se jimi nechávali rozptylovat? Protože jde o to vidět Ho „hned pojednou, v okamžení“. Kéž je naše čekání ustavičné a bdělé jako čekání Eliášova služebníka.
„Tak stalo se, že když přece jdouce, rozmlouvali, aj, vůz ohnivý a koni ohniví rozdělili je na různo. I vstoupil Eliáš u vichru do nebe. To vida Elizeus, volal: Otče můj, otče můj! Vozové Izraelští i jezdci jeho! A neviděl ho více.“
Tento vůz a ohniví koně jsou andělé (2. Král. 6,17), kteří svým vzhledem odpovídají charakteru Eliáše, jenž jako prorok zákona jednal uprostřed Izraele v ohni soudu. Tak tomu nebylo v případě nanebevstoupení Spasitele. On nepotřeboval žádný doprovod andělů, aby Mu sloužili nebo Ho vedli do nebe. On vystoupil nahoru skrze moc, která byla Jeho vlastní, poté co byl skrze zmrtvýchvstání prokázán v síle jako Boží Syn. Oblak, příbytek božské slávy, ho okamžitě přijal a odnesl od očí učedníků (Skutky 1,9), a naše nanebevstoupení bude podobné jako to Jeho (1. Tes. 4,17). Ale až se vrátí jako Syn člověka, aby soudil svět, bude zjeven z nebe „s anděly moci jeho v plamenu ohně“ (2. Tes. 1,7.8) a nás a všechny svaté, nebeské zástupy, budou provázet myriády andělů (Zj. 19,14; Žid. 12,22; Judy 14; 5. M. 33,2; Zach. 14,5). Až se vrátí jako Mesiáš, Hospodin přikáže Svým andělům, aby Ho nesli na rukou, aby se Jeho noha neurazila o kámen (Žalm 91,11-12).
Elizeus volá: „Otče můj!“ a naznačuje tak, že podle Eliášových slov viděl svého ochránce vystupovat do nebe, ale také v něm poznává pravý Izrael: „Vozové Izraele!“ Toto zvolání znovu dokazuje, jak velmi nám tento celý výjev představuje Krista, toho velkého proroka Izraele, a nikoli Spasitele ve vztahu k Církvi. Zde vystupuje do nebe jako prorok, pravý Poslaný, pravý Mesiáš, pravý Izrael; pro nás naproti tomu tam byl přenesen jako Syn člověka a Boží Syn, jako Pán a Spasitel, a odtud se pro nás vrátí.
Eliášův plášť z něho padá, protože ho jeho služebník viděl vystupovat do nebe. Tento plášť nyní patří Elizeovi. Stejně tak budeme mít vždy s sebou moc Ducha, budeme-li připoutáni ke Kristu a budeme-li Ho tam nahoře sledovat očima.
Elizeus roztrhuje své šaty na dva kusy. Nebudou mu už sloužit, protože on má Eliášův plášť, dvojnásobnou míru jeho ducha. V této moci bude kráčet středem Izraele. Kéž je tomu tak i u nás! Kéž roztrhneme svůj starý oděv poté, co jsme oblékli Krista, abychom Ho jako svědectví představovali světu!
Zde vidíme jasně načrtnutou postavu proroka Elizea jako předobraz, protože jsme se již na začátku této kapitoly zmínili o jejím bytostně předobrazném charakteru. Jestliže Eliáš v poslední den své pozemské pouti představuje Krista jako prorockého svědka v Izraeli, co představuje tento Elizeus, který je s ním tak důvěrně spojen, doprovází jeho svědectví, překračuje s ním řeku smrti a při jeho nanebevstoupení přijímá dvojnásobnou míru jeho ducha? Aby nám bylo porozuměno, začněme malým prorockým přehledem.
Během Mesiášovy životní dráhy zde na zemi několik učedníků, kteří tvořili malý, věrný židovský ostatek, mravně oddělený od národa, vytrvalo až do konce v následování Ježíše, Pomazaného Hospodinova a Božího posla, velkého izraelského proroka. Tento, zavržený od národa, je se Sebou spojil ve výsledcích Své smrti a vzkříšení. Nemluvíme o místě, které zaujímali v Církvi. Ta ve starozákonních vyprávěních nevystupuje a mohla by zde být nanejvýš považována za tajemně skrytou v osobě Eliáše-Krista, vystupujícího na nebe, jak jsme řekli výše. Mluvíme zde o židovských učednících v čele s Dvanácti, kteří byli tehdy pravým ostatkem Izraele. Jako takoví od Něho obdrželi dvojí podíl Jeho Ducha v podobě zázraků a mocných skutků a byli schopni konat uprostřed lidu „větší skutky" než On. O Letnicích se z židovského pohledu splnilo to, co předpověděl prorok Joel: „A zajisté na služebníky a na služebnice své v těch dnech vyleji z Ducha svého, a budou prorokovat…“ „Prorokovati budou synové vaši, i dcery vaše.“ Není pochyb o tom, že ani tehdy nebyla síla shůry (podle Joela) omezena, na děti Izraele, protože Bůh říká: „Vyleji z Ducha svého na všeliké tělo.“ (Skutky 2,17-19). Až se Joelovo proroctví v budoucnu splní, národy se budou podílet na tomto daru. Avšak toto proroctví, které ukazuje účast národů na daru Ducha Svatého, umožnilo v den Letnic otevřít dveře do Kristovy Církve, do Církve, která tvoří podivuhodnou vsuvku v dějinách Božích cest, mezidobí, během něhož se zde dole utváří nebeské Shromáždění, tělo složené ze Židů a pohanů a sjednocené se svou vzkříšenou Hlavou ve slávě. Neméně pravdivé bylo, že židovský ostatek, mocně obdařený prorockým Duchem, byl o Letnicích zjeven očím všeho lidu. Aby se člověk mohl stát jeho součástí, musel následovat Mesiáše po celou dobu Jeho pozemské pouti a vidět Ho vystupovat do nebe (Skutky 1,21.22). „Jestliže uzříš mne,“ říká Eliáš, „když budu vzat do nebe.“ Podle Joelova proroctví, citovaného ve Skutcích 2, tento ostatek v té době ještě nedosáhl svého konečného určení a plného rozvinutí. V nejužším slova smyslu byl reprezentován dvanácti apoštoly. Židé odmítli jejich svědectví, a tak se připravili o časy rozvlažení, předpověděné prorokem, a Bůh použil nevěru národa a jeho vzpouru proti Duchu Svatému, aby vytvořil Církev, nevěstu druhého Adama, kost z jeho kostí a tělo z jeho těla.
Avšak mezidobí Církve dojde svého konce a prorocké časy znovu začnou. Ostatek Izraele, o kterém nám proroci a Žalmy ustavičně mluví, se opět zjeví na scéně s dvojnásobným dílem Eliášova prorockého ducha a zcela úzce se spojí s židovskými učedníky, kteří kdysi doprovázeli Pána na Jeho životní cestě zde na zemi. Všimněme si dobře, že se pro ně, stejně jako pro Eliáše, bude jednat jen o to, že Eliášův duch bude na nich, ať je to v moci činit divy nebo v prorockém rozeznání, ale nikoli v nich, jako u křesťanů.
Tímto krátkým výkladem nechceme nikterak představovat proroka Elizea jako předobraz ostatku. To by znamenalo pochopit velmi nedokonale důležitost jeho role. Není pochyb o tom, že Duch může používat nádoby, které jsou vhodné pro jeho použití, jako použil Elizea po Eliášově nanebevstoupení, ale ať už je nádoba jakákoli, důležité je, co obsahuje. Elizeus je duch Eliášův, který se vrací ve dvojnásobné moci a v milosti, aby žehnal věřícím z ostatku a shromáždil je. Je to Kristus v Duchu, prorocký Duch Kristův, bezpochyby používající nástroje, ale který se na konci časů vrátí nejprve k synům proroků, to jest k vlastnímu ostatku, a potom k těm, kdo v Izraeli vlastní víru, když odpadnutí dosáhlo vrcholu. Právě ve prospěch tohoto ostatku koná Elizeus zázraky, ale uprostřed lidu, zaslepeného konečnou vzpourou. Takovým způsobem budou děti království, které Kristus zřídí na zemi, skrze Něho odděleny. Pokud jde o lidské nástroje, které prorocký Duch k tomuto účelu použije, nejsme s to je nějak zvlášť označit. Postačí říci, že kdyby byl přijat Jan Křtitel, byl by Eliášem, který měl přijít; že se Eliáš v budoucnosti vrátí a obnoví všechny věci, že v Jeruzalémě budou dva svědkové (symboly dvou skupin svědků), kteří budou jednat v prorockém duchu a moci Eliáše a Mojžíše.
Svědectví, svěřené Elizeovi má, jak jsme již zdůraznili, dvojí charakter, odpovídající dvojímu darování Eliášova pláště (1. Král. 19,19; 2. Král. 2,13): charakter soudu, podobný tomu, který zde na zemi vykonával jeho pán, prorok zákona (tento soud vykoná Kristus sám teprve na konci časů milosti evangelia), a charakter milosti vůči každému, kdo v Izraeli bude věrný, k přivedení zpět těch, jichž se jejich svědectví dotkne, a k obrácení pohanů.
Elizeus poprvé překročil Jordán suchou nohou v doprovodu svého pána, když ten udeřil svým pláštěm do vod a přinutil řeku smrti, aby se podvolila jeho moci. Elizeus zůstal sám a udělal totéž. „Stál na břehu Jordánském. Tedy vzav plášť Eliášův, který byl spadl s něho, udeřil na vodu a řekl: Kde jest Hospodin, Bůh Eliášův?“ I on sám „udeřil na vodu, která rozstoupila se sem i tam. I přešel Elizeus.“ (v. 13-14) Duch Svatý vždy vydává svědectví Kristu. Elizeus zakouší moc Eliášova jména nad smrtí, ne svého vlastního. Začíná dějiny Izraele znovu na místě, kudy Eliáš prošel, ne na začátku (Galgala), ale na konci své pouti. Izrael kdysi překročil Jordán v těle, aby šel vstříc jisté zkáze. Eliáš jím prošel, vystoupil na nebe, aby pak poslal Elizea zpět do zaslíbené země se svým prorockým pláštěm a dvojnásobnou mírou svého ducha. Elizeus překračuje řeku v síle přejití Eliášova, v Eliášovu jménu, s Eliášovým pláštěm. „I on sám“, jeho zástupce skrze Ducha, „udeřil na vodu“. Smrt je bezmocná před mocí Ducha života v Elizeovi. Skrze Ducha, jako vítěz nad smrtí, začíná znovu dějiny nového Izraele. Už to není lid v těle, který vstupuje do Kanánu jen proto, aby byl nakonec zavržen; je to nový člověk, který se vrací k lidu v moci Ducha Krista, vítěze nad smrtí, nový člověk, který přichází, aby přinesl synům proroků, potom lidu a později pohanům (Námanovi) plody tohoto vítězstvím získaného vysvobození. Synové proroků tuto moc uznávají.
Stejné to bude i na konci časů. Prorocký duch se vrátí do Izraele se zcela novou silou. Není pochyb o tom, že v Eliášově moci vykoná pomstu na nepřátelích lidu jako ti dva svědkové ze Zjevení. Ale zde se jedná mnohem více o milost než o soud; svědectví bude v milosti pro požehnání věrných a pro shromáždění celého ostatku. Synové proroků, postupně osvíceni, uznají tuto moc a shromáždí se kolem ní. Dějiny pravého Izraele, které mají svůj počátek v Kristu, budou moci začít znovu k Boží slávě.
Synové proroků vidí Elizea (v. 15). Byli v Jerichu, místě zlořečení. Ještě neznají nanebevstoupení Eliáše, stejně jako prorocký ostatek konce nejprve nepozná vzkříšení a nanebevstoupení Krista. Tomáš v Janově evangeliu obrazně představuje tento ostatek. Potřebuje se viděním přesvědčit o vzkříšení svého Pána. A tak synové proroků, zprvu nevěřící jako Tomáš, jdou hledat Eliáše. Chtěli by na zemi najít Toho, který byl vzat vzhůru do nebe. Možná, že jednali v dobrém úmyslu. V každém případě dokazuje toto hledání jak jejich příchylnost k Eliášovi, tak i jejich nevědomost. Kristus se vrátí pro Svůj lid, ale ďábel říká: „Aj, tuto jest, aneb tamto,“ zatím co On je ještě v nebi. Elizeus, prorocký duch, poslaný Kristem, říká: „Neposílejte.“ Ale má velkou blahosklonnost k jejich nevědomosti, protože Elizeus podruhé říká: „Pošlete.“ (v. 16-17) Musí být přesvědčeni o tom, že jejich naděje, které jsou svázány se starým řádem věcí v Izraeli, jsou marné. Padesát mužů pátralo tři dny a nic nenašli. Mesiáše již nelze nalézt zde na zemi. Je živý, když skutečně, na rozdíl od Eliáše, prošel smrtí, aby byl prvorozený mrtvých, což Eliáš být nemohl. Tito muži se vracejí k Elizeovi. Nebylo to dáno starým prorokům, ani prorockému ostatku konce, ale byl to podíl prvních učedníků, aby viděli Krista vystupovat do nebe. Bude tu svědectví, navazující na jejich jako těch, kteří obdrželi dvojí míru Jeho Ducha. Synové proroků, navzdory dobrým úmyslům svých srdcí, nejednali podle Ducha.
V této době hledání, kdy se v myslích synů proroků formuje přesvědčení, Elizeus přebývá v Jerichu v místě zlořečení (v. 18), ale je požehnáním pro muže města, protože nemá na zřeteli jen proroky. Zatímco je konáno dílo v jejich srdcích, je zde prostor pro požehnání ve větším měřítku. Lidé se obracejí na Elizea. Jericho, které bylo znovu postaveno na místě soudu a proti Božím myšlenkám, bylo dobré svou polohou. Ta nebyla špatná, protože když lid vstoupil do Kanánu, toto nepřátelské město se stalo místem božské moci a vítězství. Zlé bylo to, co z něj lidé udělali: město, které odporovalo Božím myšlenkám, opravdová urážka Boží vůle. Proto výsledkem Hielovy neposlušnosti bylo, že pramen, napájející město, byl zkažený a člověk tam musel zemřít. Nadto země byla neúrodná a nemohlo z ní vzejít žádné ovoce.
Aby tam mohl vytrysknout pramen života, bylo zapotřebí soli v nové nádobě; pravé oddělení pro Boha, obsažené v nové přirozenosti. Jedině ona mohla napravit následky zkaženosti, způsobené hříchem a neposlušností lidu, protože Slovo mluví o těchto zkažených vodách až po Hielově neposlušnosti (1. Král. 16,34). Jedině prorocký ostatek (sůl v nové nádobě) bude moci vykonat tuto službu, protože stejně jako dvanáct apoštolů, kteří obklopili Pána, ponese na konci časů pravý charakter dětí království (Mat. 5,13).
To jsou tedy první dva plody návratu dvojí míry prorockého Ducha: ti z lidu, kteří byli proroky, se stávají svědky toho, že Mesiáš není na tomto světě a že byl vzat vzhůru do nebe. Lid se obrací na představitele Krista zde na zemi a znovu nachází požehnání skrze ducha svatosti, který je charakteristický pro nového člověka (viz charakter ostatku konce v Žalmech) a který je vylit tam, kde dříve byla smrt a neplodnost.
Slovo bude mít v tomto díle svoji roli, protože požehnání je šířeno prorockým slovem – „vedle řeči Elizeovy“ (v. 22). Elizeus řekl – jaká je to milost pro tyto muže, kteří jsou skleslí pod následky Božího zlořečení: „Takto praví Hospodin: Uzdravuji vody tyto; nebude více odtud smrti, ani nedochůdčete.“ (v. 21) To je konečný výsledek svědectví Ducha Svatého v Izraeli na konci časů. Duchovní požehnání nahrazuje všechnu bídu, pod jejíž tíhou byla skloněna část tohoto ubohého národa, vydaného Odpadlíkovi. To je velká a důležitá skutečnost, která je předobrazně znázorněna Elizeovým přebýváním v Jerichu.
Je tu však ještě jedna skutečnost, která by neměla být přejita mlčením (v. 23-24). Elizeus jde nahoru do Bethel. Malí chlapci, kteří představují neinteligentní, posměvačné a nevěřící lidi, vycházejí z Bethel právě ve chvíli, kdy se prorok chystá setkat s Bohem v Jeho domě, v místě Jeho neměnných slibů. Jak nenormální! Děti, stvořené k chvále, se vysmívají Božímu muži. Věk, který se podle Božích myšlenek vyznačuje důvěrou a úctou k tomu, který stojí nad ním, uráží proroka! Místo toho, aby uznávali Boha zaslíbení, vysmívají se Jeho služebníkovi a pohrdají jím. „Jdi, lysý!“ volají na něho, protože na sobě nese známky úbytku síly a sešlosti (jako ostatek v Žalmech – viz Žalm 71,9.18 atd.) a pohanění. A přece zákon prohlašuje takového člověka za čistého a neznečištěného (3. M. 13,40.41). Ti, od nichž měl Bůh očekávat prostotu víry, odmítají představitele a svědka Mesiáše, ztotožněného se slabým a skloněným ostatkem, a žertují o jeho vzhledu. Zdá se také, že se vysmívají Eliášovi, jeho pánu. „Jdi /nahoru/, lysý!“ říkají. Nevěří v Eliášovo uchvácení. Něco tak pošetilého není dobré ani pro děti! Kde je zaslíbení Jeho příchodu? Není svět dnes stejný? Tyto urážky jsou o to ohavnější tím, že jsou adresovány Duchu Kristovu, který se vrací v milosti, a ne v soudu, jako přišel Eliáš. Elizeus se obrací, protože má před sebou zaslíbení, a ne soud, „a zlořečí jim ve jménu Hospodinovu“. Stávají se kořistí neúprosné a kruté síly, která se jich zmocní a roztrhá je na kusy.
„I šel odtud na horu Karmel, odkud navrátil se do Samaří.“ (v. 25) Odpadlý lid nechtěl Bethel, ale prorocký ostatek poté, co opět nalezl zaslíbení daná Kristu, se stáhl na Karmel. Přichází na „úrodné pole“, aby se tam těšil z pokoje a společenství se svým Bohem. Právě tam vystoupil Eliáš po soudu nad Bálovými kněžími, tam vystupuje Elizeus po zlořečení posměvačům. Karmel byl místem Eliášovy přímluvy; odtamtud se na Izrael snesl blahodárný déšť požehnání. Izaiáš říká: „Dokud nebude vylit na nás duch z výsosti, a nebude obrácena poušť v pole úrodné /Karmel/… a spravedlnost na poli úrodném přebývati. A zjeví se skutek spravedlnosti, pokoj, ovoce, pravím, spravedlnosti, pokoj a bezpečnost až na věky. Nebo bydliti bude lid můj v obydlí pokojném, totiž v příbytcích nejbezpečnějších a v odpočívání nejpokojnějším.“ (Iz. 32,15-18) A tím jsme dospěli ke konci obrazného běhu událostí, k požehnáním tisíciletého království.
Elizeův návrat do Samaří vede proroka určitou mírou zpět doprostřed dějinných událostí.
Na konci této důležité kapitoly shrňme několika slovy Eliášovu životní dráhu, která je nyní uzavřena, a Elizeovu životní dráhu v tomto oddílu.
Eliáš, velký prorok zákona, pověděl na Orébu Bohu o tomto porušeném zákonu. Soudí Bálovy proroky, soudí Achaba a Jezábel, soudí Ochoziáše a jeho osobní stráž ohněm z nebe; ustanovuje Hazaele a Jéhu za vykonavatele rozsudku. V tom je předobrazem Krista jen v té míře, že Ten vykoná soud, ale až po času milosti. Na druhé straně je předobrazem předchůdce Pána, Jana Křtitele, největšího z proroků Staré smlouvy (Mal. 4,5; Mat. 11,14; 17,10-12; Luk. 1,17).
Eliáš, zavržený prorok, se obrací k národům (vdova ze Sarepty), křísí jejich mrtvé a sesílá na Izrael déšť požehnání. V této funkci představuje službu milosti, uvedenou Pánem.
Eliáš znovu jde po cestě Izraele, jako ten, jenž je pravý Izrael, získává zaslíbení, zaujímá místo, které si lid přivodil svou nevěrností (Jericho), vítězně přechází řeku smrti a je vzat vzhůru do nebe. To je cesta Krista, služebníka a proroka v Izraeli.
Elizeus, zprvu předobraz ostatku, služebník proroka (Krista, když chodil po zemi), ho následuje až do konce v celém jeho chození ve svatosti a vidí ho vystupovat na nebe.
Elizeus, prorocký Duch Kristův u ostatku, přijímá dvojí míru Ducha Kristova, který vystoupil na nebe, a vrací se po Kristově cestě, kromě Galgala, poněvadž se Kristova obřízka udála v Jordánu (ve smrti). Jeho cesta je především cestou milosti a obnovy pro obyvatele zlořečeného města, s výjimkou soudu nad posměvači konce, kteří patří k odpadlému lidu. Synové proroků jsou prorockým ostatkem, zdravou, ale nevědomou součástí lidu dříve, než se k nim Elizeus vrátí s dvojnásobným duchem Eliáše. A nakonec Elizeus přebývá v pokoji na úrodném poli tisíciletých požehnání.