Moábova vzpoura proti Izraeli byla prvním důsledkem Ochoziášovy nevěrnosti (viz 1. Král. 22,52-54). Je to soud nad králem, který svým modlářstvím popudil Boha k hněvu. Změna vlády poskytla Moábským příhodnou příležitost setřást toto nenáviděné jho. Cožpak od dávných dob nenáviděli a nechtěli proklínat Boží lid (4. M. 22)? V té době byly zotročené národy zvyklé na tyto vzpoury a čekaly jen na smrt svých tyranů, aby se zbavily jha a osvobodily se od těžkých daní, které na ně uvalili. Historie asyrských králů, kteří byli mocnější než izraelští, je plná podobných vzpour. Moáb, potrestaný Saulem (1. Sam. 14,47), a poté pokořený Davidem (2. Sam. 8,2.12; 1. Par. 18,2), byl pokořen za slavné vlády Šalomouna, stejně jako všechna ostatní království, která přinášela daň králi, dosazenému na trůn v Jeruzalémě (1. Král. 4,21; 10,25). Od rozdělení dvanácti pokolení se Moáb svou zeměpisnou polohou stal poddaným Izraele a ne Judy (2. Král. 3,5). Jeho daň, která byla na malou zemi obrovská (100 000 jehňat a 100 000 beranů i s jejich vlnou), na něj musela těžce doléhat, nehledě na ponížení, které tento pyšný a domýšlivý národ snášel s nevolí. Není tedy divu, že Moáb využil první příležitosti, aby se z ní osvobodil. Ale za vnější skutečností, která člověka bije do očí, vidí věřící neviditelnou věc, jedinou věc, která je pro něj důležitá: Boží ruku, která je vztažena, aby soudila lid a jeho bezbožného vůdce.
Druhý rozsudek dosáhl až k samotnému králi. „Ochoziáš spadl skrze mříže své horní místnosti, která byla v Samaří, a onemocněl.“ Ale pokání bylo srdci izraelského krále cizí a Hospodin neměl místo v jeho myšlenkách ani v jeho životě. Byl lhostejný k Božímu soudu. V ráně, která ho zasáhla, viděl jen obyčejnou náhodu. Poslal tedy posly a řekl jim: „Jděte a poraďte se s Baal-Zebubem, bohem Akaron, zda se z této nemoci uzdravím.“ Jeho Beel (Bál), před kterým se skláněl (1. Král. 22,54), mu nestačil; poslal k Bálovi Filistinských, aby se dozvěděl o svém osudu. Bohem, který pro něj byl mnohem cennější než Hospodin, byl Baal-Zebub, pán much, kterého tento modlářský národ bezpochyby vzýval, aby se ochránil před touto metlou východních zemí. Pro své následovníky byl bohem, protože když se před ním klaněli až k zemi, uctívali nebo ve své slepotě úpěnlivě prosili samotného Satana, Beel-Zebuba, často zmiňovaného v Novém zákoně.
To, co se stalo Ochoziášovi, se dnes děje každému následovníkovi falešného náboženství. To nemůže uspokojit srdce, utišit strach duše, dát poznat budoucnost, stejně jako je nemohl uspokojit Bál Jezábel a Achaba, uctívaný Ochoziášem. Pak je každá nová pověra vítána, pokud nám dává naději, že unikneme osudu, kterým se cítíme být ohroženi.
Na příkaz Hospodinova anděla se na scéně znovu objevuje Eliáš Tesbitský, a znovu ho nacházíme se vší smělostí a silou víry, kterou projevoval od potoka Karit až po zničení Bálových proroků. Jalovcový keř pouště a poučení z Orébu přinesly prorokovi své ovoce. Tvořily jakousi vsuvku v jeho vlastních zkušenostech, po níž znovu začala jeho cesta víry, když na Nábotově vinici směle stanul před Achabem, aby nad ním a nad Jezábel vynesl strašlivý Boží soud (1. Král. 21,17). Naše kapitola je pouze pokračováním tohoto odvážného svědectví. Eliáš vystoupil proti královým poslům a řekl jim: „Zdali v Izraeli není žádný Bůh, že se chcete poradit s Baal-Zebubem, bohem Akaron? Proto Hospodin praví toto: Nesestoupíš z ložce, na které jsi vystoupil, neboť jistě zemřeš.“
Cožpak nebylo před Achabem a Jezábel dokázáno, že v Izraeli je Bůh? Kde byl Boží muž, tam byl Bůh, to je velmi důležité svědectví pro nebezpečné dny, kterými procházíme. A proč našli Boha? Protože Eliášovi bylo svěřeno Boží slovo a lidé k němu mohli přicházet a dotazovat se ho.
Charakter proroka navíc odpovídal jeho poslání a dodával mu důvěryhodnost před světem, aby v něm svět mohl rozpoznat autoritu od Boha. Ochoziáš, proti němuž bylo slovo namířeno, se nemůže mýlit. „Eliáš Tesbitský jest," volá, když mu jeho služebníci říkají: „Muž oděný do kůže a přepásaný na bedrech koženým pásem.“ Jeho šaty a opasek stačily k tomu, aby byl poznán. Jeho oděv, podobně jako přikrytí truhly, představoval svatost, která odpuzuje zkaženost, a také prostotu, která má zalíbení v pokorných. Jeho opasek na jedné straně bránil tomu, aby se jeho oděv dostal do kontaktu se znečištěním, ale byl také symbolem jeho absolutní oddanosti službě Pánu, soustředění jeho myšlenek na tento jediný předmět. Těmito znameními je bezbožný člověk přinucen poznat Božího člověka; Odpověděl: „Eliáš Tesbitský jest.“ 2
Nemělo by tomu tak být i u nás dnes? Boží slovo je svěřeno věřícímu uprostřed křesťanstva, které je opouští. Ten však nemůže dát Božímu svědectví před světem žádné uznání, pokud svým chováním neprokáže opravdové oddělení od světa, pokoru v chození a skutečnou oddanost Pánu celým svým životem. Jen tak máme právo mluvit za Boha. Je-li tomu tak, svět nás bude muset, chtě nechtě, vyslechnout; v opačném případě se odvrátí a využije naše chování jako příčinu k tomu, aby pohrdl Božím slovem.
Prorok vynáší nad Ochoziášem třetí soud. První, Moáb, ho postihl ve slávě jeho království; druhý (jeho pád), v jeho zdraví; třetí, v jeho životě. „Z ložce, na kterém ses složil, nesejdeš, ale jistotně umřeš.“
Ale to není všechno. Král si připravuje čtvrtý soud. Nebojí se vyslat proti prorokovi velitele s padesáti muži. Eliáš „seděl na vrchu hory“ na nepřístupném místě. Velitel mu řekl: „Muži Boží, král rozkázal, abys sestoupil dolů.“ Jaká troufalost ze strany krále! Ke své nevěře ve vlastní modly, k hrubé pověře, přidává pýchu, která povstává proti Bohu a chce Ho snížit k sobě. Stejně jako první Adam to považuje za předmět loupeže, být rovný Bohu!
Eliáš, muž Boží, je zde zástupcem Krista. Bude mít nyní menší moc, když sedí na vysokých místech, než když chodil po zemi, všemi opovrhovaný a nenáviděný? Dnes je hřích člověka ještě zhoršen jeho nenávistí ke Kristu, který sedí na výsostech po Boží pravici. Je-li svět souzen za to, že v ponížení odmítl Ježíše, co se s ním stane, až povede válku s Tím, který sedí na trůnu? „Ten, jenž přebývá v nebesích, směje se,“ říká Žalm 2. Když Eliáš ještě chodil uprostřed Izraele, byl mu k dispozici nebeský oheň, Boží soud, ne aby zničil hříšníky, ale aby spálil zápalnou oběť. Tehdy byla za lid přinesena oběť a Boží soud padl na oběť, aby přinesl vysvobození Izraele. Nyní tato hodina milosti pominula. Eliáš, sedící na výsostech, svolává oheň z nebe na své nepřátele, na tohoto krále, který zapomněl na všechen strach a měl drzost dávat Bohu příkazy!
Rozdíl mezi dvěma postaveními Krista, když je na zemi v milosti, nebo slavně sedí v nebi a čeká, až jeho nepřátelé budou položeni za podnož Jeho nohou, je zřejmý ze slov, která Pán řekl Svým učedníkům. Rádi by jako Eliáš seslali oheň z nebe na Samaritány, protože nepřijali jejich Mistra. „Nevíte, čího jste ducha,“ řekl jim a důrazně je pokáral (Luk. 9,51-56). On byl v tu chvíli zavrženým Kristem, který odhodlaně pozvedl svou tvář, aby šel do Jeruzaléma, aby tam byl dán jako oběť. Byl to čas soudu, když On sám měl být obětován a z milosti vytrpět pro naši spásu oheň Božího soudu?
Ale v tomto oddílu není Eliáš jen obrazem Krista; je také obrazem věrného a trpícího ostatku doby konce. Eliáš „musí přijít“ v osobě dvou svědků v Knize Zjevení, o nichž je řečeno: „Jimžto jestliže by kdo chtěl ubližovati, oheň vyjde z úst jejich, a sžíře nepřátele jejich, a kdo by koli jim škoditi chtěl, tak musí zabit býti.“ (Zj. 11,5) Přijdou v moci Eliáše a Mojžíše, neboť pak Boží soudy vykonají na zemi své strašlivé dílo. Smrt a soud musí oslavit Boha, až budou vyčerpány všechny zdroje milosti a odpadnutí bude úplné.
„Jestliže jsem muž Boží, nechť sestoupí oheň z nebe," řekl prorok. Celé jeho poslání v Izraeli je soustředěno v jediném slově: „Muž Boží“. „Zdali není Boha v Izraeli?“ Tak se zeptal Ochoziáše. Bůh potvrdil Svůj charakter tváří v tvář odpadlictví a vybral si Svého proroka, aby byl jeho mocným svědkem.
Ochoziáš, zaslepený hněvem a pýchou, obnovil svou výzvu, což situaci ještě zhoršilo: „Rychle sestup dolů!“ Vytrvale přikazuje Bohu. Soud dopadá na služebníky tohoto krále, který stojí na prahu smrti. Běda! To, co ho ještě čeká, je po smrti poslední soud živého Boha, kterého urazil!
Třetí velitel (verše 13-14) se bojí Boha a zaujímá postoj, který se sluší na hříšného člověka před Ním. S pokornou prosbou se přibližuje, pokleká, poznává v Eliášovi Boha a říká mu: „Muži Boží,“ ve zcela jiném duchu než první dva. Ví, že Bůh může udělit milosrdenství: Prosím, nechť jest drahá duše má i duše služebníků tvých padesáti těchto před očima tvýma.“ Ještě nedostal ujištění, že to, co Bůh může učinit, chce učinit, ale je přesvědčen, že Bůh soudu může být Bohem milosti pro každého, kdo se Mu podřídí, že si nepřeje smrt hříšníka, že jeho život Mu může být drahocenný. Tyto myšlenky jsou vyjádřeny ve slovech tohoto muže: „Aj, oheň sestoupiv z nebe, sežral dva první padesátníky s padesáti jejich, ale nyní, nechť jest drahá duše má před očima tvýma.“ Taková víra se Pánu líbí. Tento třetí „věří, že je Bůh“, jak to říká Epištola Židům; uznává všechny Jeho vlastnosti majestátu, svatosti, spravedlnosti a dobroty, kteréžto přesvědčení je nezbytné, když se k Němu blížíme, ale také věří, že Bůh „těm, kteří ho hledají, odplatu dává“ (Židům 11,6). A tak nachází odměnu za svou víru.
„Sestup s ním, neboj se tváři jeho.“ Eliáš může takovému člověku důvěřovat a Bůh se na něj spoléhá tím, že mu svěřuje Svého služebníka, protože On může vždy spočinout na víře, kterou sám dal. Prorok se neměl čeho bát. Kromě toho mu při návštěvě prvního kapitána nehrozilo o nic větší nebezpečí než při návštěvě třetího. Před králem, který žíznil po jeho krvi, byl právě tak v bezpečí jako na vrcholu hory. Ale Bůh se stará o to, aby ho ujistil, protože zná naše slabá srdce. Eliášovi se dostává tohoto povzbuzení. Cožpak jednou pod jalovcovým keřem nepocítil, jak velmi to jeho slabost potřebuje? Směle se staví před Ochoziáše v síle, kterou mu Bůh dává, jako už tolikrát před Achabem v minulosti. Tato smělost je jednou z Eliášových vynikajících vlastností.
Když prorok předstoupil před krále, opakoval mu slovo za slovem ta slova, která mluvil k jeho poslům. V Božích cestách s lidmi je čas, kdy jsou nová vysvětlení zbytečná, protože zatvrdili svá srdce. Tak tomu bylo s apoštoly před veleradou (srovnej Sk. 4,19 a 5,29). Prorok však trvá na jedné věci: „Nebylo Boha v Izraeli, aby ses tázal slova jeho?“ A tak by se lidé měli, když se jedná o otázky ohledně jejich budoucnost, uchylovat pouze k Božímu slovu, a když jím opovrhnou, přinese jim to strašlivé následky. Jednoho dne je bude soudit právě to Slovo. „I umřel podle řeči Hospodinovy, kterou mluvil Eliáš.“ (v. 17)