Druhá kniha Královská následuje po první bez jakéhokoli přerušení. Aby se čtenář vyhnul mylnému závěru, může být užitečné poznamenat, že toto rozdělení na dvě knihy není součástí inspirovaného textu, který původně v hebrejském kánonu tvořil pouze jednu knihu. Protože se tohoto tématu dotýkáme jen okrajově, dodáme, pro užitek našich čtenářů, že jeden z velkých oddílů Starého zákona, „Proroci“, zahrnoval kromě knih proroků ve vlastním slova smyslu, kromě Daniela a Pláče, všechny historické knihy, od Jozue až po knihy Královské včetně, s výjimkou knihy Rut.1
Už jen tento titul, „Proroci“, vrhá světlo na autory historických knih, kterými se zabýváme. Byly od proroků a nesly jejich znaky. Takzvaná moderní teologická kritika nesmí v žádném případě ovlivňovat přesvědčení křesťana v tomto bodě. Jedině Boží slovo stačí k tomu, aby se samo vysvětlilo a dalo nám ujištění o svém obsahu.
Tak jsou Davidovy skutky zapsány ve slovech vidoucího Samuela, ve slovech proroka Nátana a ve slovech vidoucího Gáda (srov. s 1. Par. 29,29 s 1. a 2. Samuelovými); skutky Šalomouna ve slovech proroka Nátana, v proroctví Achiáše a ve vidění vidoucího Jaaddy, které se týkalo Jeroboáma, syna Nebatova (srovnej 2. Paralipomenon 9,29 s 1. Král. 14,18.19); skutky Roboámovy ve slovech proroka Semaiáše a vidoucího Idda v genealogických záznamech (2. Par. 12,15); skutky Abiáše v komentářích proroka Idda (2. Par. 13,22); skutky Jozafata ve slovech Jéhu, syna Chananiho, která jsou vložena do knihy králů izraelských (2. Par. 20,34). Uziášovy skutky napsal Izaiáš, syn Amosův (2. Par. 26,22); Ezechiášovy jsou ve vidění proroka Izaiáše (srov. 2. Paralipomenon 32,32 s 2. Král. 18-20 a Izaiášem 36-39). Konečně 2. Královská 24,18-25 odpovídá Jeremiáši 52.
Není pozoruhodné, že jsou to právě Knihy Paralipomenon, tak zpochybňované a napadané racionalisty, které potvrzují prorockou autoritu našich historických knih? Je-li tedy pravda, že Knihy Královské jsou dílem proroků, a to nám stačí, protože Boží slovo nám neříká nic o způsobu, jakým byly sepsány, můžeme očekávat, že v nich nenajdeme pouhé vyprávění o historických faktech a dokonale přesný popis těchto faktů, protože je božského původu, ale také charakterové znaky, které tvoří podstatu každého prorockého spisu, totiž příklady „utrpení, která měla přijít na Krista, a sláv potom“.
To nám bylo hojně ukázáno v knihách Samuelových a v První knize Královské v osobách Davida a Šalomouna. To však také vysvětluje, proč v těchto knihách hrají významnou roli samotní proroci. Na tuto skutečnost, jak jsme se již zmínili jinde, narazíme, jakmile se těmito Knihami budeme zabývat. Činnost samotného Eliáše a Elizea se rozprostírá v devatenácti kapitolách Knih Královských, které samy obsahují čtyřicet sedm kapitol.
Na úvod je užitečné připojit několik poznámek, které se nevešly do úvodu k První knize Královské. Zabývají se charakterem izraelských proroků v protikladu k judským prorokům. Když studujeme První knihu Královskou, můžeme vidět charakter Eliášovy služby, která byla především službou zázraků. Ještě podrobněji si toho povšimneme v životě Elizea, druhého velkého proroka Izraele. Činnost těchto Božích mužů spočívala mnohem více ve skutcích než ve slovech. Naopak činnost judských proroků se od toho zcela liší. Ti mluví, ale málokdy udělají zázrak, jako je ten s Achasovými slunečními hodinami (Izaiáš 38,8). Tento protiklad vyplývá ze skutečnosti, že veřejné konání služby Hospodinu bylo v Judsku stále uznáváno a přetrvávalo navzdory modlářským příměsím; nebylo tedy třeba zázraků, které by mu dodaly důvěryhodnost.
To nás přivádí k odpovědi na často kladenou otázku, proč dnes už v křesťanstvu nejsou vidět zázraky. Důvod je stejný. Dokud nebude vyznávající církev vyvržena z úst Pána, nebudou se dít zázraky, které jsou určeny k tomu, aby posílily srdce věřících v boji s odpadlictvím, ani zázraky, které jsou určeny k tomu, aby ukázaly charakter pravého Boha před lidmi, kteří Ho opustili.
Jinak tomu bylo na počátku dějin Církve. Dělo se mnoho zázraků, buď mezi Židy, kteří zavrhli svého Mesiáše, aby jim tak dokázaly Spasitelovo božství, nebo uprostřed modlářských národů, aby je vedly k poznání jim neznámého Boha. Bůh spolu svědčil se Svými služebníky „skrze divy, a zázraky, a rozličné moci, i podělování Duchem svatým podle vůle své“ (Židům 2,4).
Katolicismus si nárokuje zázraky, stejně jako si do jisté míry protestantismus nárokuje zázračné dary. To, co nám předkládá katolicismus, jsou falešné zázraky, které mají oslepit prosté, zatímco protestantismus se snaží dodat si důvěryhodnost tím, že se jeví jako božská moc, a přitom lze již všude v jeho lůnu poznávat odpadnutí.
Po uchvácení svatých se budou zázraky budoucího věku široce projevovat jak mezi Židy, tak i mezi národy, prostřednictvím ostatku, jak to vidíme ve Zjevení 11. (Elizeův příběh nám poskytne příležitost uvažovat o tomto předmětu v předobrazu.) Ale zároveň bude země Izrael, země odpadlého lidu, stojícího pod vládou Antikrista, a celý svět dějištěm zázraků lží, které bude vykonávat falešný prorok, poslední nástroj Satana, aby oklamal lidi, přebývající na zemi (Zj. 13,13-15).
Omezíme se na těchto několik úvodních poznámek, které naleznou dostatečné potvrzení v té části Písma, kterou si přejeme studovat pod Pánovýma očima a s pomocí Jeho Ducha Svatého.