Přepis přednášek br. Billetera o 2. Dopisu Korintským, kapitoly 3-5
ve dnech 31. 5. až 1. 6. 2008 v Pardubicích. (Přepis do němčiny pořídil. br. Bongards.)
2. dopis Korintským je pokračováním 1. dopisu. První dopis má velké téma: „Boží církev“, a to v jejím místním znázornění. Druhý dopis má téma: „Služba pro Pána“ nebo: „Služba v díle Páně.“ Nesmíme přitom myslet na zvláštní bratry. My všichni máme nějakou službu v díle Pána. Někdy říkáme: „Ten a ten bratr je v díle Páně.“ To není špatně, to je napsáno v 1. Korintským 16,10. Tam se mluví o Timoteovi a Pavlovi, že pracují v díle Páně. Velkou mírou se uvolnili od povolání, aby sloužili Pánu. Ale je jiné místo, které mluví o díle Páně. To je v 1. Korintským 15,58, a tady zahrnuje všechny, bratry i sestry. Každý, kdo patří Pánu, má nějakou službu v díle Páně. A co můžeme činit my všichni, je: modlit se a snažně prosit za dílo Páně. To nalézáme ve 2. Korintským 1,11. Korintští se modlili za Pavla, a tím byli spolupracovníky v díle Pána. Když pracujeme v díle Páně, pak máme co činit s těžkostmi. To ukazuje apoštol ve své službě v tomto Dopisu. Má co činit se selháním a hříchem věřících. Má také co dělat se svým vlastním tělem, které je slabou nádobou. To člověk ještě necítí, když mu je 20 let, ale když zestárl a je mu 65 let, pak to pociťuje mnohem více.
V díle Páně jsou těžkosti, ale v díle Páně je také potěšení a povzbuzení. To apoštol Pavel zakusil. Došlo k napravení věřícího, který upadl do hříchu. To bylo pro apoštola Pavla velké povzbuzení. Pak stále obracel zrak nahoru. To uvidíme v této 3. kapitole. Za druhé měl zrak obrácen kupředu. To jsou dva velké směry pohledu, když sloužíme Pánu. Hledíme nahoru, to nalézáme ve 3. kapitole, a hledíme kupředu na cíl. To nalézáme v kapitolách 4 a 5.
3. kapitolu můžeme nadepsat: Duch Páně je svoboda!
Nyní budeme mluvit o křesťanské svobodě. Nejprve bych chtěl říci, čím není:
Není to svoboda k hřešení. – Také to není svoboda k tomu, abychom žili světsky, abychom se spojovali se světem. – Také to není svoboda, abychom se dávali k dispozici ďáblu, aby nás mohl používat ke škodě díla Páně.
Chtěl bych představit tři skutečnosti křesťanské svobody:
To je téma této 3. kapitoly. A tuto svobodu budeme mít zvlášť před očima.
Kapitolu rozdělíme na 5 částí:
Ve verších 1 až 3 je ukázáno, že jsme dopis Krista. Apoštol začíná tím, že říká, že nechce sám sebe chválit. To se nesluší na křesťana, aby chválil sám sebe. V kapitole 10,18 je napsáno: „Ne ten, kdo se sám chválí, zkušený /osvědčený/ jest, ale ten, koho Pán chválí.“ Dále říká, že když jde do Korintu, nepotřebuje žádný doporučující dopis. Někteří potřebovali doporučující dopis. Tak tomu je ještě dnes. Pavel nepotřeboval žádný doporučující dopis. Předně proto, že byl Korintským známý, a za druhé proto, že shromáždění v Korintu skrze něho povstalo. Ale říká, že někteří potřebují doporučující dopis, totiž ti, kteří nejsou známí. Někdy slyšíme říkat: Doporučující dopisy jsou vynálezem bratří. To není pravda, ony jsou „nálezem“ bratří – našli to v Bibli. A v Písmu máme některé doporučující dopisy. V Římanům 16,1 máme Fében: doporučující dopis pro obecenství. Pak ve Skutcích 18,27 máme doporučující dopis pro Apolla, také pro obecenství. Potom v Koloským máme doporučující dopis pro Marka, také pro obecenství. Ale zde jde o doporučující dopis pro službu. Pavel žádný nepotřeboval, ale někteří ho potřebují. Nyní to obrací a říká: „Vy Korintští jste náš dopis;“ – protože shromáždění povstalo skrze službu apoštola Pavla. A říká: „Vy jste napsaní do našich srdcí.“ Tím chce říci: „Mám z vás radost, protože jste uvěřili v Pána Ježíše, protože se nyní scházíte jako shromáždění, jste napsaní do našich srdcí, známí a čtení od všech lidí.“ Korintští byli nejen k radosti apoštola, nýbrž také svědectvím ve světě. Lidé mohou na věřících číst. Ti ve svém chování smějí ukazovat něco z tohoto obdivuhodného Boha, a to je skutečnost, kterou na nás lidé pozorují. Minulý rok jsme se nastěhovali do bytu v domě, kde bydlí 6 rodin. Na začátku bylo setkání, aby se těch 6 rodin poznalo. Moje žena a já jsme viděli, že druzí nás už znají. Ještě nikdy jsme se nesetkali, byli nám cizí, ale z jejich rozhovorů jsme pozorovali, že nás počítají k těm zbožným. Známí a čtení od všech lidí! Pak dále říká: „Vy jste dopis Krista.“ Je to naše výsada, že ve svém jednání smíme ukazovat něco z Pána Ježíše. A ten dopis není napsán inkoustem, nýbrž Duchem živého Boha. Skrze Boží moc smíme zde na zemi být svědectvím.
Dopis je napsán ne na kamenných deskách – nejen vnější zbožnost –, nýbrž na masitých deskách srdce. Zbožnost, která vychází z nitra. Pán nehledí tolik na to, kolik biblických veršů visí v našem obývacím pokoji, Pán vidí naše srdce a vidí, zda je v našich srdcích vepsán Kristus.
Nyní přicházíme k veršům 4 až 6. Dříve než o nich něco povíme, musíme říci něco o pozemském a nebeském Božím lidu. Je velmi důležité, abychom to uměli rozeznávat. Izrael je pozemský Boží lid, církev je nebeský Boží lid. Ten, kdo to neumí rozeznávat – a je mnoho věřících, kteří to nedovedou – nemůže Božímu slovu skutečně rozumět. Ani reformátoři, kterých si vysoce vážím, neuměli rozlišovat podstatu Izraele od podstaty církve. Ale je nutné toto jasně rozlišovat také pro verše, které budeme nyní uvažovat.
Verše 4 až 6 před nás staví téma, že apoštol Pavel je služebníkem „Nové smlouvy“. „Novou smlouvu“ uzavře Bůh s Izraelem. Obrátíme se k 8. kapitole Dopisu Židům. V 8. verši to je zřetelně ukázáno. „Novou smlouvu“ je možné obdržet jen tehdy, když jsme předtím měli „Starou smlouvu“. „Stará smlouva“ byla uzavřena na Sinaji, „Nová smlouva“ bude uzavřena na základě výkupného díla našeho Pána. A tato „Nová smlouva“ bude uzavřena s Izraelem. Apoštol nyní říká, že on je služebník „Nové smlouvy“. Ale apoštol přece nesloužil Izraeli, sloužil církvi. Proto si mnozí myslí, že „Nová smlouva“ je přece uzavřena s církví. Apoštol to však v těchto verších objasňuje. Je služebníkem „Nové smlouvy“, ale ne litery, nýbrž ducha. Nepoužívá „Novou smlouvu“ na nás věřící církve podle litery. Apoštol pro nás bere duchovním způsobem předem to, co Bůh dá izraelskému lidu v budoucnosti, a co potom bude v tisíciletém království globálně skutečností. Jsou to v podstatě 4 skutečnosti. Nalézáme je v Dopisu Židům 8. V první polovině 10. verše čteme, že zákon nebo Boží slovo není napsáno na deskách, nýbrž do našich srdcí. Boží slovo je v našich srdcích. To znamená, že věřící lidé, kteří mají nový život, touží ze srdce po Božím slovu. To druhé je, že už nyní tu je plné duchovní obecenství s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem. To je ve druhé polovině 10. verše. Třetí věc nalézáme v 11. verši: plná známost Boha. V tisíciletém království bude taková známost Pána, jako vody pokrývají dno moře. Ale v duchu to přijímáme předem a už nyní máme plnou známost Pána. A to čtvrté je ve 12. verši: Na jejich hříchy a jejich nepravosti už nikdy nevzpomene. To je plné vědomí o tom, že naše hříchy dokonale zmizely od svatých Božích očí. To byla služba apoštola Pavla jako služebníka „Nové smlouvy“. Také my si tak smíme navzájem sloužit. Říkám mladým věřícím zde: „Máte touhu po Božím slovu.“ Působí to na mne dojmem, že všude vidím mnoho mladých lidí, kteří mají skutečně touhu po Božím slovu, a také podle něho chtějí žít. Nedaří se nám vždy dobře, nejen mladým, nýbrž ani nám starým; ale máme touhu po Božím slovu. Máme toto plné obecenství s Pánem a smíme skrze Pána mít plné poznání Boha Otce a vědět, že na základě díla na Golgotě naše hříchy provždy zmizely. To je veliká skutečnost. To osvobozuje naše svědomí.
Ve verších 7 až 11 nám jsou ukázány čtyři různé služby. Služby, které trvaly ve Starém zákoně v době zákona, jsou postaveny proti službám v křesťanské době. Představíme je po řadě:
Nyní přicházíme k veršům 12 až 16, totiž k přikrývce na Mojžíšově tváři. Mojžíš byl v Boží přítomnosti, jeho tvář zářila. Vyzařovala milost, ačkoli držel ve svých rukou zákon. To je něco obdivuhodného a všeobecně je to pravdivé i pro nás. Když jsme byli v přítomnosti Pána, vyzařujeme ve svém mravním jednání něco z Jeho slávy. Hned to ještě uvidíme. Tak zářila Mojžíšova tvář a on přišel k lidu a nevěděl to. Oni mu položili na hlavu přikrývku, protože ještě držel v rukou zákon. K protějšku toho přicházíme ve verších 17 a 18.
Pavel začíná touto vzácnou větou: Pán ale je Duch. To je to, co působí Duch Boží. Skrze Boží slovo činí Pána v našem životě živého. To je obdivuhodná skutečnost. Velmi rád bych to představil, protože si toho často správně neceníme. Svého Pána a Spasitele jsem ještě nikdy neviděl, a přece je v mém životě živou skutečností. Také v životě místního shromáždění se prokazuje jako živý, protože Duch Boží v nás působí. Myslím na svoji matku. Je to více než 40 let, kdy zemřela. Od své matky jsem směl duchovně mnoho obdržet. Když náhle zemřela – spadla ze židle a byla mrtvá, tu jsem si myslel, že na svoji matku nikdy nezapomenu, a vy pozorujete a slyšíte, že jsem na ni nezapomněl. Ale během těchto 40 let přece vzpomínka na ni stále slábla. Tak tomu však není ohledně Pána Ježíše. On je stále ještě živý v mém srdci, a to proto, že Duch činí Pána živým. Ještě to uvidíme zítra odpoledne. Vnější člověk upadá, ale vnitřní člověk se obnovuje den za dnem. Pán je ten Duch. Skrze Ducha Božího je pro vás živou Osobou a skutečností v každodenním životě. Tam, kde je Duch Pána, je svoboda. Potom Ho nenásledujeme z donucení, nýbrž následujeme Ho dobrovolně, protože je živý v našich srdcích. Nestavíme se pod nějaký zákon, a na začátku hodiny jsme řekli, že nás to nečiní lehkovážnými. Ne, jestliže Pán Ježíš skutečně žije ve tvém srdci a je předmětem tvého každodenního života, je Osobou, kterou miluješ, pak Ho budeš následovat a poslouchat Ho. To je potom poslušnost z lásky k Němu. To je křesťanská svoboda a naše tvář není zakryta, tak jako byla Mojžíšova, takže Mojžíšovu tvář už nemohli vidět. Ne, my máme odkrytou tvář a hledíme nahoru. Je to každodenní skutečnost? Už jsi dnes pohlédl nahoru, kde je tvůj Pán a Spasitel v nebi oslavený? Věřící lidé mají dva směry pohledu. Hledí zpět na Golgotu a vidí tam Pána a Spasitele v Jeho utrpeních, a to naplňuje srdce věřícího děkováním. A za druhé hledí nahoru a vidí tohoto Pána uprostřed trůnu, uprostřed božské moci, ctěného od Boha, a to plní jejich srdce radostí. Hledíme nahoru a díváme se na slávu Pána, a pak jsme proměňováni jako Mojžíš od slávy k slávě – nebo ve slávu. To je obdivuhodný konec této kapitoly. Od slávy znamená slávu Pána a k slávě znamená, že budeme končit ve slávě nahoře. To je v českém překladu lepší než v německém. V německém stojí od slávy k slávě, v českém od slávy v slávu. Jsme zde na zemi v okolnostech života, a jsou tu nejen světlé dny, jsou tu pro věřícího také tmavé dny, často těžké cesty. Na těchto nesnadných cestách máme všichni čas a svobodu, abychom se zaměstnávali Pánem. Pánem, jak je nahoře ve slávě. Konec naší cesty je, že vejdeme do této slávy.
Tři směry:
To je křesťanská svoboda.
Včera jsme se začali zabývat 2. dopisem Korintským. Viděli jsme, že velkou myšlenkou je služba pro Pána. Viděli jsme, že se to týká nás všech, neboť každý věřící je postaven do služby pro Pána. Dále jsme viděli, že to není jednoduchá služba, protože zde je Boží nepřítel, který se staví proti nám. A ve službě pro Pána tu jsou Kristova utrpení. To je výraz, který Pavel používá, aby označil utrpení, která vyvstávají, když se nepřítel protiví Božímu dílu. Pro nás zde jsou i jiná utrpení. Utrpení pro spravedlnost. Když nejsme ochotni lhát, musíme v určitých situacích trpět. Jsou tu ale také utrpení pro jméno Krista, když Ho vyznáme, a proto se nám posmívají. Ale jsou také „utrpení Krista“. To je odpor nepřítele proti dílu Pána. V této situaci má věřící tři směry pohledu. Předně hledí na Golgotu, a vidí tam svého Spasitele trpět. Potom hledí nahoru a vidí svého Pána oslaveného. Za třetí hledí dopředu k cíli, kde Pán Ježíš stojí jako odměna. Těmito třemi směry pohledu jsme včera končili.
Nyní se budeme zabývat 4. kapitolou a částí 5. kapitoly. Máme zde 6 oddílů.
V 1. oddílu, verších 1 až 6, jde o světlo, které ze tmy zasvítilo do našich srdcí. Ještě se pokusíme to vysvětlit. Ale v 1. verši apoštol říká: „Když tedy máme tuto službu.“ Byl srozuměn se službou, kterou mu Pán dal. To nebyl hned od začátku. Chtěl vlastně sloužit zvláště lidem z izraelského národu, ale Pán mu řekl: „Pošlu tě k národům.“ A Pán měl trochu práci, než byl apoštol Pavel připraven nastoupit tuto službu. Nyní ale souhlasil se svou zvláštní službou. To je důležité pro nás všechny. Každý z vás má od Pána zvláštní službu. Někdy máme však touhu mít jinou službu než tu, kterou nám Pán dává. Po svém obrácení jsem si horlivě přál stát se evangelistou. Pán mé přání nesplnil. Dal mi jinou službu. Tak je důležité, abychom tu zvláštní službu, kterou nám Pán dal, přijali a souhlasili s ní. A potom říká: Jsme k tomu omilostněni.1 Uznává, že když ho Pán používá ve Své službě, tak je to Jeho milost. Nikdo z nás si nemusí myslet, že nás Pán potřebuje. Když Pán byl na zemi, jen jednou řekl, že něco potřebuje, a to byl osel. Poslal Své učedníky a řekl jim, že je tam přivázaný osel, a oni ho měli přivést. Kdyby k tomu někdo něco říkal, měli říci: Pán ho potřebuje. Ale nás nepotřebuje. Jsem přesvědčen, že Pán by bez nás uměl Své dílo konat mnohem lépe. Je to však Jeho milost, že tebe a mne používá.
Apoštol pak ve 2. verši říká, že nechodil ve lsti. Jeho život byl ve světle Pána a jeho služba byla ve věrnosti. Máme zde dvě důležité stránky služby. Jde o život služebníka a jde o službu služebníka. To musíme rozlišovat, ale není možné to od sebe oddělovat. Apoštolovo chození bylo beze lsti. To charakterizovalo jeho život. A ve své službě nefalšoval Boží slovo.
Pak Pavel mluví o obsahu své služby a nazývá ho „našim evangeliem“. Apoštol Pavel zvěstoval evangelium milosti a evangelium slávy. To jsou dvě stránky Božího poselství k nám. Evangelium milosti je, krátce řečeno, že Bůh se stal člověkem. To je pohyb shora dolů. Bůh přišel k nám lidem. To je evangelium milosti. Evangelium slávy je, že člověk jde k Bohu. To je pohyb zdola nahoru, jak náš Pán Ježíš po dokonaném běhu a díle šel nahoru do nebe, a jak všichni věřící Ho na této cestě budou následovat. To je evangelium slávy. Je zakryté těm, kteří hynou. Kdo toto spasení v Pánu Ježíši nepřijme, zahyne. To je vážné slovo také dnes odpoledne.
Pak apoštol v 5. verši ukazuje, co kázal. Říká: Nekážeme sami sebe. Jsou někdy věřící, kteří se pokoušejí ve službě seberealizovat a pro svou vlastní osobu obdržet čest. Pavel nekázal sám sebe, netáhl lidi za sebou, nýbrž za Ježíšem Kristem jako Pánem. To byl velký obsah jeho služby. To musí být také obsah naší služby. My sami ale jsme služebníci Ježíše Krista.
Pak mluví v tom vzácném 6. verši. Připomíná stvoření a říká: Bůh řekl: „Z temnoty ať zazáří světlo.“ To myslí na 1. Mojžíšovu 1,3: „I řekl Bůh: Buď světlo! A bylo světlo.“ Dále mluví o svém obrácení a říká: Tentýž Bůh zasvítil do našich srdcí. To je obdivuhodná chvíle. Srdce a svědomí je osvíceno světlem Pána Ježíše a člověk poznává, že takový, jaký je, a se vším, co udělal, nemůže před Bohem obstát. Myslíme na 1. kapitolu Janova evangelia. Tam pisatel říká: „V Něm, v Pánu, byl život.“ Když se život zjevuje v Osobě Pána Ježíše, pak se zjevuje jako světlo. Proto k tomu pisatel připojuje: „Život byl světlo lidí…, které osvěcuje každého člověka.“ (Jan 1,6.9) K tomu dochází, když je poselství evangelia přineseno nějakému člověku. Pak je ten člověk osvícen. Ale musí se stát více. Pak musí v tomto světle vyznat své hříchy a uvěřit ve jméno a dílo Pána Ježíše. Pak zasvítí světlo také do srdce a osvítí je. Doufám, že v životě všech, kteří jsou zde, byl takový den. Pak je známkou tohoto života věřícího, že má známost Boží slávy. Poznává pak celou velikost a slávu Boha. My jsme Boha nikdy neviděli, a přece Ho známe. Známe Ho v tváři Ježíše Krista. Doufám, že vy všichni jste horliví čtenáři Evangelií. Tam můžete vidět Pána Ježíše v Jeho životě, v Jeho umírání, v Jeho vzkříšení a vystoupení do nebe. A v této Kristově tváři jsou zjevné všechny charakterové Boží rysy.
Přicházíme k druhému oddílu, veršům 7 až 15.
„Máme pak poklad tento v nádobách hliněných.“ (7. verš) Toto štěstí, které věřící v Pánu Ježíši vlastní, nese v slabém těle. O tom bude nyní apoštol mluvit. Naše slabé tělo je nádoba pro toto štěstí. Tak to je Bohem zařízeno, aby přemíra síly byla Boží a ne z nás. Když naše tělo je slabé a slábne, pak to přispívá k tomu, aby Bůh byl ctěn, neboť Jeho síla se dokonává ve slabosti. Apoštol nám ukazuje něco ze své služby. Je z vnějšku soužen a říká: Ale nejsme vháněni do úzkých. Neviděl už žádné východisko, a přece říká: Ne bez východiska. Věřím, že mnozí z těch, kteří jsou zde shromážděni, měli ve svém životě chvíle, v nichž už neviděli žádné východisko, ale ve víře byli přesvědčeni, že přece nejsou bez východiska. Pak pronásledováni, ale ne opuštěni – já jako Švýcar budu nyní mluvit potichu – ale staří bratři zde v Čechách ještě poznali pronásledování. Pronásledováni, ale ne opuštěni. Potvrdí mi to, že Pán byl s nimi. Sráženi, ale nehynuli.
Nyní v 10. verši, když to shrnuje, přichází k důležitému bodu: „Vždycky umírání Pána Ježíše na těle nosíme.“ Pokusím se tuto větu vysvětlit. Zde jde o osvobození od pozemského života. To je vyšší osvobození než to, které nacházíme v Dopisu Římanům. V Dopisu Římanům jde o osvobození od v nás přebývajícího hříchu. U osvobození ve 2. dopisu Korintským jde o osvobození od pozemského majetku a života. Pán Ježíš chce, abychom byli vnitřně uvolněni od svého pozemského vlastnictví. Ve Své milosti to také působí. Na svých cestách jsem se setkal s velmi bohatými bratry, u kterých jsem viděl, že jsou vnitřně svobodní od svého majetku. I v Bibli jsou takové příklady. Myslím na Abrahama. To byl velmi bohatý muž. Byl vnitřně svobodný od majetku. Anebo ještě více Job, jemuž bylo všechno vzato, a on mohl dokázat, že jeho srdce je volné od tohoto majetku.
To je něco velmi důležitého a není to napsáno jen pro bohaté lidi. Člověk může mít jen jedinou minci, a přece na ní může jeho srdce viset. Když moje matka byla v mládí nemocná, spotřebovala na lékaře všechny peníze a měla už jen 50 rappenů, půl franku. Byla zvyklá v neděli něco dávat pro Pána. V jejím nitru byl boj, zda má nyní do sáčku dát své poslední peníze. Tu četla proroka Malachiáše: „Sneste všecky desátky…: a zkuste mne nyní v tom, … nezotvírám-li vám průduchů nebeských.“ (Mal. 3,10) To ji osvobodilo od této mince a dala ji Pánu. V celém jejím životě, jak nám vyprávěla, ji Pán už nikdy neuvedl do situace, ve které by měla tak málo peněz. Když Pán byl na zemi, řekl, že člověk nemůže sloužit dvěma pánům. Člověk nemůže sloužit Bohu a mamonu. Myslím, že je to zde důležitá myšlenka.
Nosit Ježíšovo umírání na těle, přijít ke konci se svými přáními, týkajícími se pozemského majetku, ať to jsou peníze, mládí nebo zdraví. Když to uskutečňujeme, stává se Ježíšův život zjevným na našem těle. V Knize Soudců je krásná ilustrace pravdy, kterou zde máme. Nosit Ježíšovo umírání na těle znamená rozbití džbánů u Gedeona, aby světlo pochodní jasně zářilo zevnitř, aby byl tento Ježíšův život zjeven na našem těle.
Ve 12. verši nyní mluví o výsledku. Když je toto osvobození uskutečněno, můžeme skutečně druhým sloužit podle Boha. To je význam: „V nás působí smrt, kdežto ve vás život.“ To je to, co ukazuje v 13. verši výrazem: „duch víry“. To je pravá důvěra v Boha.
Ve 14. verši je náš pohled obrácen k budoucnosti. Naše tělo bude vzkříšeno Tím, který vzkřísil Pána Ježíše. Nakonec to vede k děkování. V takovém životě ve službě, když jsme osvobozeni od pozemských věcí, působí Bůh skrze nás. Na konci cesty, když budeme u cíle, budeme Pánu děkovat za všechny Jeho cesty, po kterých nás vedl.
Nyní přicházíme ke třetímu oddílu, veršům 16-18.
Proto neumdléváme. Nyní jsou proti sobě postaveny dva výrazy: vnější člověk a vnitřní člověk. Máme několik výrazů stojících proti sobě, které jsou podobné, ale nesmíme je zaměňovat. Existuje první člověk a druhý člověk. To je napsáno v 1. Korintským 15. První člověk je Adam, jak byl Bohem velmi dobře stvořen. Je vzat ze země. Druhý člověk je Pán Ježíš. Ten je z nebe. Pak zde je starý a nový člověk. Starý člověk je člověk, který upadl do hříchu. Pádem do hříchu se z prvního člověka stal starý člověk. Starý člověk poznává dobré a zlé a činí zlé. Nový člověk je člověk po svém obrácení. Nevrátil se do Adamovy nevinnosti. Také zná dobré a zlé a má sílu činit dobré. Ale zde máme jiný protiklad: vnější člověk a vnitřní člověk. Vnější člověk je ve spojení s viditelnými, materiálními věcmi. Zde nyní nejde o dobré a zlé, nýbrž jde o to, že máme vnějšího člověka a smíme se těšit z viditelných věcí. Když jsme přijeli na hranice Německa a Čech, řekl jsem své ženě: Pokaždé na mne působí krása té země, České republiky. To je něco pro vnějšího člověka. Potom má věřící ale také vnitřního člověka. Vnitřním člověkem jsme ve spojení s neviditelnými věcmi, či lépe řečeno: s neviditelnými božskými Osobami. Vnějšímu člověku jsou darovány radosti a není to také žádný hřích. Když jsem si jako mladý rolník na svém dvoře koupil první traktor – byl pěkně červeně nastříkán – stále jsem chodil kolem něj a prohlížel jsem si ho. To není hřích. Ale tento traktor už je dávno sešrotován. To je to, čemu se v tomto oddílu učíme:
Všechno, co má vnější člověk, upadá; má co činit s tím, co člověk vidí; má co činit s časností.
Ale vnitřní člověk, kterého máme jako obrácení lidé, je den co den obnovován; má co činit s tím, co člověk nevidí; má co činit s věcmi, které trvají věčně.
Hlavní bod nacházíme v 17. verši. Ve vnějším člověku máme soužení a apoštol říká, že to rychle pomíjí. Když u věřících vidím mnohou těžkost, která trvá léta, myslím na jednu sestru v Curychu, která už roky má každý den hrozné bolesti. Pak říkáme: Jak dlouho bude muset ještě trpět? Avšak apoštol říká: To rychle pomine. Avšak jenom tehdy, když to srovnáme s budoucí slávou. S tím všechny míry převyšujícím věčným břemenem slávy.
Přicházíme ke čtvrtému oddílu, verš 5,1.
Zde máme opět pojmy postavené proti sobě. Jde o nynější a o budoucí tělo; to přirozené tělo, které nyní máme, a o nové tělo, duchovní tělo, které obdržíme, když Pán Ježíš přijde, aby nás vzal. Apoštol říká, že nynější tělo, které teď neseme, je jako stan, jako stánek. Vzpomínám si na dobu, kdy moji synové byli ještě malí a stavěli si chaty. Možná, že chlapci zde si také dělají takové domečky. Když potom přišel velký vítr, zhroutily se. To je obraz, který zde apoštol představuje. Jak rychle naše tělo sešlo. Ale věřící ví, že dostane nové tělo. Nevím, jaký výraz je v české Bibli; v německé je dům, budova. Nejen dům, nýbrž mocný dům. Toto nové tělo, které dostaneme, je srovnáváno s mocnou budovou. Zůstane věčně a my v tomto těle vejdeme do nebe. Nyní apoštol ukazuje, že pro věřícího existují dvě cesty k obdržení tohoto nového těla.
Přicházíme k pátému oddílu, veršům 2 až 5.
První cesta k proměnění těla je cesta, kterou si všichni přejeme. Všichni si přejeme ještě žít, když Pán Ježíš přijde, aby nás vzal, a potom budeme proměněni. To je téma od 2. do 5. verše. Pavel začíná tím, že v tomto nynějším těle samozřejmě vzdycháme. Jsou věřící, kteří si ani nedovolí vzdychat, když jim tělo dělá těžkosti. Apoštol ale říká, že je samozřejmé, přirozené, že vzdycháme. To je normální. Myslí ale zvláště na to, že tělo nám dnes brání, abychom v tomto životě měli plné, nezkalené obecenství s Pánem. Často říkáme, že hřích přerušuje naše obecenství s Pánem. To je plně pravdivé. Je zde ale ještě něco, co může toto obecenství přerušit, a to je slabost těla. Když mám silné bolení zubů, nemohu se modlit. Pak musím jít co možná rychle k zubaři. V životě věřícího se může stát, že jeho tělo je tak slabé, že nemá sílu se modlit. To má apoštol na mysli, když říká: „V tomto vzdycháme.“ Takové chvíle zesilují naši touhu po příchodu Pána. Když jsme naprosto zdraví, když si každý rok více vyděláme, je zde nebezpečí, že se nám na zemi bude opravdu hodně líbit. Proto nám Pán posílá některé těžkosti, abychom byli oproštěni od země a byla posílena naše touha po Pánově příchodu. Věřící touží, aby byl převlečen obydlím z nebe. To je proměnění živých věřících při uchvácení, když přijde Pán.
Pak ve 3. verši vyslovuje slovo varování, neboť se bojí, že v Korintu jsou lidé, kteří jsou sice známými křesťany, ale kteří se nikdy neobrátili. Říká jim: Také vy obdržíte nové tělo. Když potom budete oblečeni tímto tělem, budete stát před Bohem nazí. Nazí se všemi svými hříchy. To je význam 3. verše.
Ale ve 4. verši opět mluví o věřících. Přejeme si, abychom nebyli svlečeni, to znamená, že si nepřejeme zesnout, nýbrž přejeme si být převlečeni, tj. být živí proměněni. Víra tak smýšlí. Myslím na jednoho starého bratra, od kterého jsem se mnohému naučil. Slyšel jsem, že v Kanadě dostal infarkt a všichni očekávali, že zemře. Byl to bratr Wills z Holandska. Když jsem potom mluvil při službě na jednom místě v Německu, viděl jsem bratra Willse uprostřed posluchačů. Byl jsem z toho tak zmaten, že jsem ztratil souvislost. Po hodině jsem šel přímo k němu a řekl jsem: „Bratře Willsi, jsem překvapen, že jste zde. Myslel jsem, že jste těžce nemocen.“ On na to řekl: „Je mi lépe, ale musím brát léky, a to dokud nepřijde Pán.“ Neřekl: „dokud nezemřu,“ nýbrž „dokud nepřijde Pán“. To je význam 4. verše.
Pán nám dal zvláštní záruku, že toto nové tělo dostaneme. Je jí Duch Svatý, který v nás přebývá. O tom mluví v 5. verši.
Přicházíme k šestému oddílu, veršům 6 až 8.
Máme tady před sebou druhou cestu, jak můžeme přijít k tomuto novému tělu. To je, když zesneme, když zemřeme. Ale ani to nedělá apoštolovi těžkosti. Také zde říká: „Jsme doufanlivé mysli,“ a jsme doma v těle, tj. žijeme ještě na zemi. To znamená, že ještě ne-jsme u Pána v ráji. Ale v 8. verši říká: „Oblibujeme raději vyjíti z těla, a přijíti k Pánu.“ Když Pán povolá nějakého věřícího domů, nemusíme si přát, aby se vrátil, neboť on je u Krista a to je mnohem lepší. Všichni obdržíme toto nové tělo, které je podobné tělu slávy Pána, a to buď cestou proměnění, nebo cestou zesnutí a vzkříšení. To je poučení Písma v tomto oddílu. Nevíme, zda naší cestou bude jedno či druhé, ale v každém případě jsme dobré mysli.
Věřící lidé mají nádhernou budoucnost. Vejdeme do slávy nebe a do domu Otce. V hodině před přestávkou jsme již viděli, že tu jsou pro nás dvě možnosti, jak dosáhnout tohoto cíle. Buď budeme žít, když Pán Ježíš přijde, aby nás vzal, a budeme proměněni, anebo zesneme a budeme vzkříšeni. Tyto dvě cesty ukazuje apoštol v Kapitole 5, ve verších 2 až 8.
Před tímto pozadím rozumíme 9. verši. Kdybychom ho uvažovali docela samotný, nemohli bychom mu rozumět. Ale když ho vidíme v souvislosti, stává se docela jednoduchým a jasným. Ať budeme žít, když Pán přijde, anebo ať projdeme smrtí, v každém případě se snažíme žít tak, abychom se Pánu líbili. To dává duchovní vznešenost v životě takového člověka. Na svých cestách jsem se setkal s docela prostými věřícími. Nevěděli nic o Kryštofu Kolumbovi, o Sigmundu Freudovi, Karlu Marxovi a všech těch, kteří jsou mezi lidmi slavnými osobami, ale chtěli se líbit Pánu Ježíši. To je přivedlo k duchovní vznešenosti, takže mohli být opravdovým svědectvím o Pánu.
Apoštol nyní v 10. verši přichází ke Kristově soudné stolici. Musíme rozumět tomu, že apoštol nepředstavuje nějaké zvláštní zasedání, nýbrž ukazuje princip Kristovy soudné stolice. U této soudné stolice budou dvě zasedání. Když říká, že všichni musíme být zjeveni před soudnou stolicí, pak má na mysli všechny lidi bez výjimky. Ale u této soudné stolice budou dvě různá zasedání:
Obě zasedání jsou zde v 10. verši obsažena. Verš 9, o kterém jsme uvažovali, se vztahuje k věřícím, a verš 11 k nevěřícím. Čím je Kristova soudná stolice pro věřícího? Bude to slavnostní a vážná věc, když budeme stát před Pánem Ježíšem. Ale věřící, poučený z Božího slova, nemá z této chvíle strach, neboť budeme mít nové tělo, tělo slávy, podobné Kristovu, a plně a věčně na nás spočívá Boží láska. S tímto vědomím budeme zjeveni před Kristovou soudnou stolicí. Ukážu nyní ty dvě velké zásady soudné stolice. Na všech místech, na nichž je soudná stolice představena, vidíme tyto dva základní principy:
Tak nalézáme, že věřící je postaven do světla Pána a celý náš život bude u této soudné stolice zjeven. Jsem si jist, že teprve potom uvidíme, jak slabá byla naše víra. A mnohé z toho, o čem jsme u sebe soudili, že to je duchovní život, bude ve světle Pána Ježíše jen trochu dobré výchovy a přívětivé povahy. Ale uvidíme ještě něco jiného, že Pán se nás přes naše četná selhání nevzdal. Teprve u soudné stolice uvidíme celou míru Jeho milosti s námi. Bude to chvíle, kdy budeme vše vidět a posuzovat očima Pána Ježíše. Proto se těším na tento den. Často na to myslím během konferencí. Když bratři nejsou zcela jednotní ve výkladu, mám touhu po Kristově soudné stolici. Neboť když tu jsou dva různé výklady jednoho verše, pak alespoň jeden výklad je chybný, ale často i oba. Tam u soudné stolice potom uvidíme, jak to Pán ve svém Slově myslel. Přesto je to tak, že pravda Pána, s níž potom budeme plně uvedeni do souladu, není nic jiného než to, co už nyní je uloženo v Jeho Slově. To je to místo světla.
Za druhé to je místo odplaty. Věřící obdrží mzdu. Ne za dar, který máme, nýbrž za věrnost v našem životě. Mám rád vyprávění v Matouši 25. Ve verši 21 mluví Pán k tomu, jemuž dal pět hřiven a který k tomu získal pět, a ten dostává tři věci:
Často přemýšlím o tomto dnu a ptám se, co Pán řekne, až před Ním budu stát. Bude muset mlčet, protože jsem nebyl věrný? Anebo bude také moci říci: „To dobře, služebníče dobrý a věrný!“? Obdržíme tedy odplatu za to, co jsme učinili dobrého ve věrnosti pro Pána. Za zlé věci, které jsme udělali, neobdržíme nic, neboť to za nás obdržel Pán na kříži Golgoty. Ale 1. Korintským 3 nám ukazuje, že přece můžeme utrpět škodu. Tam se mluví o stavění na Božím domu. Jedni stavějí dobrým a jiní špatným materiálem. Ten, kdo staví dobrým materiálem, obdrží odplatu, ten, kdo staví špatným materiálem, utrpí škodu. A nyní přichází otázka: Existuje tedy přece nějaké potrestání? S jistotou říkám: „Nikoli.“ Ale chci ukázat, v čem spočívá ta škoda. Když se člověk obrátí, pak pro něho má Bůh připravenou nějakou službu. Předloží mu tuto službu a rezervuje pro něho odměnu, korunu. Ale když potom neplní věrně svou službu, pak ztratí tu korunu, kterou mu Pán chtěl dát. Proto to napomenutí v dopisu Filadelfii: „Drž se toho, co máš, aby žádný nevzal koruny tvé.“ (Zj. 3,11) To tedy je zjevení u soudné stolice pro nás. Nemáme z tohoto dne strach. Přesto je to slavnostní a vážné a měli bychom na to mnoho myslet.
Ale o 1000 let později se u tohoto trůnu objeví nevěřící. I pro ně je to místo světla, neboť je otevřena kniha života. Pak se v Božím světle zjeví, že jejich jméno v knize života není. Bude to však pro ně také místo odplaty, neboť budou otevřeny knihy a oni obdrží trest za to, co dělali zlého. V Evangeliích Pán mluví o tom, že bude málo ran a mnoho ran. Ve Zjevení 20 vidíme ty dvě zásady: Místo světla ve spojení s knihou života a místo odplaty ve spojení s knihami, které potom budou otevřeny.
O této skutečnosti mluví apoštol v 11. verši a říká: Poněvadž my věřící známe hrůzu Páně – nevěřící často nevědí, jakému hroznému konci jdou vstříc, ale věřící to vědí – proto přemlouváme lidi.
Apoštol byl vynalézavý v tom, jak by mohl evangelium představit svědomí lidí. Když ho slyšíme mluvit v Aténách nebo před Agrippou, pak vidíme, jak mu Bůh dával moudrost a myšlenky, aby mluvil v souhlasu s danou situací. To musí zaměstnávat i nás. Známe tu hrůzu a také my se musíme před Pánem ptát, jakým způsobem můžeme nevěřícím lidem přinášet evangelium. Apoštol potom říká, že se stal Bohu zjevným ve své věrné službě v evangeliu, a doufá, že také Korintští toto poznají.
Potom ve 12. verši mluví o falešných služebnících, o takových, kteří, jak říká, se chlubí podle zevnějšku a ne podle srdce. Už v apoštolově době zde byli falešní služebníci. Ve Filipským 1 říká, že sloužili ze závisti a sváru. Je přirozené, že se radoval, že bylo šířeno evangelium. Ale tyto převrácené služebníky nemohl schvalovat. A nyní vidíme důležitý princip: Nejlepším bojem proti chybné službě je, že to sami skrze Boží milost děláme správně. Jsme někdy velmi rychlí ke kritizování chybných věcí. Aby někdo viděl, že něco je špatné, k tomu nemusí ještě být duchovní. Jde však o to, abychom to sami dělali správně podle Boha. To je smysl 12. verše. Dává Korintským důvod k chlubení se jím. Mohli těm špatným služebníkům říci: „Vy ale sloužíte docela jinak než ten věrný apoštol. Ve světle jeho věrné služby se ukazuje vaše pochybení.“
V 13. verši apoštol ukazuje, jak sloužil. Byl ve stálém obecenství s Bohem. Říká, že je nesmyslný (jako blázen) pro Boha, byl dlouho v obecenství s Bohem, ale když potom sloužil, byl rozumný. Říká: Co jsme rozumní, jsme pro vás. To je důležitá zásada každé křesťanské činnosti. Nemůžeme být dostatečně dlouho – to říkám příklad – na kolenou před Pánem, ale ve veřejných modlitbách ve shromáždění nemůžeme být dostatečně struční. Když máme před sebou lidi, musíme myslet na jejich schopnost přijímat. To říká Pavel v 13. verši. Když sloužil Korintským, přemýšlel, zda to, co říká, mohou oni také přijmout. V tom byl zcela rozumný.
Pavel nyní mluví o Kristově lásce (verš 14) a připomíná nám výkupné dílo našeho Pána. Jeden zemřel za všechny – tu jsou míněni opět všichni lidé – a tak všichni zemřeli, to znamená, že všichni byli v duchovní smrti. Mohl bych být výjimkou, kdyby zde bylo napsáno: Kristus zemřel za všechny, kromě Maxe Billetera. Ale tak to tu není. Ukazuje to, že lidé bez jakékoli výjimky jsou v duchovně mrtvém stavu. Potom opakuje: On zemřel za všechny, a potom neříká: aby všichni žili – to by bylo všeobecné smíření, a my nyní uvidíme, že toto učení je jasně odsouzeno – nýbrž, aby ti, kteří žijí, to jsou ti, kteří své hříchy Bohu vyznali a uvěřili v Pána Ježíše, kteří už nejsou v duchovní smrti a mají nový obsah života (verš 15). Ti nyní žijí Tomu, který za ně zemřel. A Ten, který za ně zemřel, byl také vzkříšen. Zde máme opět ty dva známé směry pohledu. S vděčností hledíme na Golgotu, s radostí hledíme k nebi, a tento dík a tato radost nás vedou. Teď už neznáme nikoho podle těla, neboť když jsme Krista znali podle těla, už Ho přece tak neznáme (verš 16). Člověk od přirozenosti se prokázal jako naprosto zkažený. Vrchol zkaženosti člověka je, že přibil na kříž Pána slávy. Je zapotřebí, aby člověk byl v Kristu. To je pravda o každém, kdo věří v Pána Ježíše. Takový je nové stvoření.
Teď bych rád učinil několik krátkých poznámek o novém stvoření. Existuje první stvoření. Bylo stvořeno Bohem v šesti dnech. Žijeme na půdě tohoto prvního stvoření. Je pod zlořečením hříchu. Přesto Bůh přijde s prvním stvořením k cíli, a to v „tisíciletém království“. Pak dojde první stvoření svého naplnění na základě díla vykoupení našeho Pána. Celé zlořečení na zvířatech a rostlinách bude odejmuto. Jedinou výjimku tvoří had. Ten se bude plazit po břiše.
Když Náš Pán Ježíš vstal, začalo „nové stvoření“. Jako vzkříšený je Pán Ježíš začátek „nového stvoření“. To nalézáme v Koloským 1 a ve Zjevení 3. Jako vzkříšený je počátek „nového stvoření“. Ti, kteří intenzívně čtou Boží slovo – což doporučuji všem – s úžasem zjistí, že Pán v Janu 16, když mluví o svém vzkříšení, to srovnává s narozením dítěte. Říká: Žena, když rodí, zármutek má, neboť přišla hodina její; ale když porodí děťátko, již nepamatuje na soužení, pro radost, protože se narodil člověk na svět.“ (Jan 16,21) Potom učedníkům říká, že budou smutní, protože On zemře a bude položen do hrobu. Jejich zármutek se ale promění v radost, když vstoupí do jejich středu jako Vzkříšený. To se naplnilo v Janu 20, když vstoupil do středu učedníků. Tam čteme: „I zradovali se učedníci, vidouce Pána.“ On jako vzkříšený je začátkem „nového stvoření“. Všichni ti, kteří věří v Pána Ježíše v době milosti, patří podle ducha k „novému stvoření“. Naše tělo patří ještě k prvnímu stvoření a my žijeme na jevišti prvního stvoření. Ale ve svém křesťanském postavení patříme k „novému stvoření“. To je to, co zde máme v 17. verši. Toto „nové stvoření“ dojde svého naplnění po „tisíciletém království“, když vznikne nové nebe a nová země, v které přebývá spravedlnost. Toto vše Bůh splní na základě výkupného díla našeho Pána. Když někdo je v Kristu, je nové stvoření, to staré pominulo, nastalo nové. Podle ducha patříme k „novému stvoření“.
Apoštol nyní říká: Všechno ale je z Boha! Celá myšlenka a plán naší záchrany přišly od Boha, který nás se sebou smířil. Žasneme nyní nad přesností Písma. Bůh není s námi smířen, neboť On nikdy nebyl naším nepřítelem. Ale my jsme byli Božími nepřáteli a museli jsme být s Bohem smířeni skrze Krista. A On nám dal službu smíření. Slovo, kázané nevěřícím lidem, aby se obrátili, je podle Písma službou smíření. Apoštol to vysvětluje také tím, že říká, že Bůh byl v Kristu. Nyní bych chtěl krátce pohlédnout na Lukášovy spisy. Lukáš napsal dvě knihy Svatého Písma. Když bych nyní měl nějak nadepsat Lukášovo evangelium, pak bych vzal tuto větu: „Bůh byl v Kristu, smiřuje svět se sebou.“ (2. Korintským 5,20) Bůh ve Svém Synu Ježíši Kristu podával lidem Svou smiřující ruku. Co člověk udělal s touto smiřující rukou? Odmítl ji. Ne všichni, ale většina lidí. Byli někteří, kteří se jí chopili, ale velká většina lidí ji odmítla. Pána Ježíše zabili, zamordovali. Chci jasně představit, co nám Lukáš popisuje: Máte souseda, a mějme za to, že je zlý a nepřátelský, a pořád vám do zahrady hází kameny. Pokusíte se ho smířit a přinesete mu kytici květin nebo koláč nebo něco na pití, ale on se nenechá smířit. Zůstane vaším nepřítelem. Nyní k němu pošlete svého syna s nabídkou smíření, a tento soused vašeho syna zabije. Co potom uděláte? Jsem si jist, že všichni řekneme: Teď je konec, teď už žádné smíření neexistuje. Ale ne tak Bůh. Lukáš napsal Skutky apoštolů, a kdybych je musel opatřit nějakým nadpisem, vzal bych první větu z 2. Korintským 5, verš 20: „Protož my na místě Kristově poselství dějíce, jako by Bůh skrze nás žádal, prosíme na místě Kristově, smiřte se s Bohem!“ To je velký div Boží milosti, že ačkoli lidé zabili Jeho Syna, On udržuje svou nabídku milosti. Jaká nevyzpytatelná Boží myšlenka, že tam, kde byl zabit Jeho Syn, je zároveň položen základ pro spasení. Ve Skutcích dále stojí apoštolové a říkají. „Bůh zachovává Svoji nabídku. Prosíme na místě Krista: Nechte se smířit s Bohem!“ Víte, jak končí Skutky apoštolů? Nemají vůbec nějaký opravdový konec. Mnoho knih Svatého Písma má určitý závěr. Často ve spojení s nějakým chvalozpěvem, kde je Bůh chválen. Ale tak tomu není se Skutky apoštolů. Ty nemají vůbec žádný závěr. Tam sedí Pavel ve svém pronajatém domě a jako vězeň má mnoho příležitostí zvěstovat evangelium. To chce ukázat, že Bůh Svoji nabídku stále ještě udržuje, už více než 2000 roků. Prosí: Nechte se smířit s Bohem. To prosíme i nyní zde, prosíme také děti. Máme velkou radost, že vy, děti, jste zde. Ale chci se zeptat: Věříte v Pána Ježíše jako ve svého osobního Spasitele? Prosíme také vás, abyste vyznaly své hříchy Pánu a uvěřili v Něho. Prosíme na místě Kristově: Nechte se smířit s Bohem!
Ve verši 21 ukazuje apoštol nyní ten velký základ smíření: Toho, který hřích neznal. S velkou radostí a určitostí zvěstuji tuto skutečnost, kterou nám sdělili tři apoštolové, inspirovaní Boží Duchem, že totiž Pán Ježíš byl naprosto čistý. Apoštol Petr, který mluví o praxi a chození Pána a viděl Ho, říká: „Který hříchu neučinil.“ To je v Jeho cestách a skutcích. Apoštol Jan je muž obecenství a ten říká: „Hříchu v něm není.“ To znamená, že obecenství s Bohem nikdy nebylo přerušeno nějakým hříchem. V Pavlovi zde máme muže učení ve známosti a ten říká: „Toho, který hříchu nepoznal.“ Chtěl bych nyní ukázat význam této věty: Nemůže znamenat, že Pán Ježíš nevěděl, co je hřích. Ne, On to věděl velmi dobře, a On znal celou tragiku a ošklivost hříchu. V Jeho učení však nebyla k nalezení žádná zásada hříchu. Tento, který neznal žádný hřích, byl za nás učiněn hříchem. To se stalo ve třech hodinách tmy. Tam předstoupil před Boha, jako kdyby v Něm byl zdroj všeho zlého. Na věčnosti nevyzpytujeme, jak hrozné to pro našeho Spasitele bylo, když za nás byl učiněn hříchem. Římanům 8, verš 3 nám ukazuje, že Bůh na Něm odsoudil hřích. To se stalo proto, abychom my věřící se nyní v Něm stali Boží spravedlností.
Není jednoduché vysvětlit tuto poslední větu. Ukazuje celou výši křesťanského postavení. V Kristu jsme vyvýšeni na Boží výši. Oblečeni božskou spravedlností, přivedeni do souhlasu s Boží spravedlností. To je naše vysoké postavení. Chtěl bych na závěr připomenout to, že jsme toto postavení obdrželi z čisté milosti. Zároveň je ale naše křesťanské postavení měřítkem pro naši praxi. To je vysoké měřítko. Myslím na mladého bratra, který k nám přišel ze světa a uvěřil. Po nějaké době mi řekl: „To, co je ve shromáždění kázáno, je příliš těžké, to člověk vůbec nemůže dělat.“ Řekl jsem mu na to: „Úplně s tebou souhlasím. Boží měřítko je vysoké a my je nesmíme snižovat. Má svůj účinek na naše svědomí. Bůh ale nechce, aby dnes večer někdo šel a klepal si na rameno a říkal: ‚To všechno jsem prakticky žil.‘“ – Ne, Boží slovo je ostré jako dvojsečný meč a leží v něm síla, aby se stále znovu dotýkalo našeho svědomí, abychom skrze Boží milost stále více uskutečňovali to, co odpovídá našemu postavení. Tak je to například také s našimi písněmi, které máme. Už jste někdy přemýšleli, že v nich vyjadřujeme vysoké myšlenky? Nevím, zda znáte tu píseň, ve které se zpívá: „Ať vše, co miluji, je můj Pán Ježíš Kristus!“ Pak zpíváme z plna hrdla: „Jen On se mi na zemi má stát chválou k bohatství.“ A pak myslíme na naši praxi, že potom přece ještě často toužíme po ošklivých pozemských a světských věcech. Přesto je dobré, že máme takové písně, které nás stále znovu táhnou k Pánu Ježíši. Tak tomu je také s křesťanským postavením. Kéž nám Pán dá milost, abychom více a více v praxi odpovídali tomuto postavení. To bude k naší hluboké radosti a bude to ke cti našeho Pána.
d
d