Max Billeter – konference v Katowicích v roce 2005 – přepis přednášky
Oba dopisy Korintským jsou velmi důležité listy. V 1. listu Korintským vidíme místní shromáždění ve vztahu ke shromažďování. Nalézáme tam božské zásady, které platí pro každé shromáždění jako církve na každém místě a v každé době. 2. dopis Korintským nám ukazuje službu pro Pána. To jsou dvě důležité skutečnosti pro věřícího: shromažďovat se s druhými věřícími podle zásad Božího slova a naplnit službu, kterou Pán každému dal. Když jsme nyní četli první kapitolu, vidíme, že zde apoštol Pavel mluví o své službě. A činí to zcela zvláštním způsobem. Neříká prostě: služba pro Pána je obdivuhodná. V této kapitole nám ukazuje také těžkosti, které s ní jsou spojeny.
Tuto kapitolu můžeme rozdělit na 3 části. Od verše 3 do verše 14 vidíme, že Pavel ve své službě prošel utrpeními Krista. Zakusil Kristova utrpení. Verše 15 až 17 nám ukazují jeho cvičení, aby našel správnou cestu ve službě. K této druhé části patří ještě verše 23 a 24. Třetí část tvoří verše 18 až 22. Zde apoštol ukazuje charakter slova, které kázal. A my se budeme trochu zabývat touto kapitolou.
V prvních 2 verších píše Korintským, a to jak kolektivu, tak i každému jednotlivě. Kolektiv je shromáždění Boží v Korintu a osobně jsou věřící všichni svatí. Ty dva výrazy nalézáme v 1. verši. Tam jim přeje milost a pokoj. Milost pro nohy, aby nalezli cestu, a pokoj pro srdce v neklidných časech. I my to vše stále potřebujeme. A přeje nám to od Boha, našeho Otce, neboť Korintští měli žít životem pro Boha. Apoštol Pavel velmi jasně rozlišuje dvě věci: předně život křesťana, a za druhé službu křesťana. V životě křesťana jsme zvláště spojeni s Bohem jako Otcem. Jsme Jeho děti. A ve službě jsme zvláště spojeni s Pánem Ježíšem, poněvadž On je Pánem žně a vysílá Své pracovníky na Svou žeň. Tato dvě jména smějí také vyznačovat naše modlitby. Přijíždím do zemí, kde se bratři zvláště modlí k Pánu Ježíši. Přijíždím také do zemí, kde se bratři zvláště modlí k Bohu Otci. Obojí je správné. Nechci nyní ustanovovat nějaký zákon. Ale když mám potřeby ve svém životě, pak jdu k Bohu, mému Otci. Když mám otázky, týkající se mé služby, tehdy se obracím k Pánu Ježíši.
V 5. verši mluví apoštol o utrpeních Krista. Chtěl bych ukázat, co to je. Chceme-li Pánu sloužit, pak máme co činit se dvěma věcmi: předně s milostí Pána a za druhé s odporem nepřítele. Každý kdo Pánu slouží, ví něco o odporu Božího nepřítele. A to Pavel zvláště zakusil. A to má na mysli utrpeními Krista. A přitom myslí na to, co prožil v Efezu. O tom zde mluví ve verších 3 až 7, když vzpomíná na ty chvíle nebezpečí v Efezu.
Ale nemluví o nebezpečích, nýbrž mluví o svém Bohu, kterého v nich zakusil. Zakusil tohoto Boha jako Otce slitování. Je to Bůh, který s námi má soucit, když procházíme těžkými dny. A zakusil Boha vší útěchy, zakusil Boha v činnosti k jeho podpoře a osvobození. A zakusil tuto útěchu, soucit a podporu, aby mohl těšit druhé. Vidíme zde důležitou křesťanskou zásadu. Když my věřící něco od Boha obdržíme, pak jsme to obdrželi, abychom to dále dávali druhým. To je pravda, když jde o evangelium. Když jsme obdrželi to obdivuhodné spasení, máme úkol to dávat i dále. Doufám a věřím, že v Polsku to pilně činíte. A když někdo obdržel potěšení v těžkých dnech, obdržel je proto, aby těšil druhé.
V 5. verši vidíme něco obdivuhodného: Když se v našem životě zvětšují těžkosti, zvětší se i potěšení, které od Boha dostáváme. A Pavel říká, že totéž, co on sám obdržel od Boha, mohou obdržet i Korintští a také věřící v Polsku, neboť všichni máme co činit s tímtéž Bohem. Tato naděje (verš 7) je pro Pavla pevná. Když tedy vzpomíná na soužení a utrpení v Efezu ve verších 3-7, pak oslavuje Boha Otce.
Ale ve verších 8-10 vzpomíná na to, jak mu bylo, když byl v těch těžkostech. A nestydí se to Korintským a nám sdělit. Nechce, aby nám bylo neznámé, že tento věrný sluha Páně v těchto dnech plných nebezpečí v Efezu pochyboval o svém životě.
V 1. dopisu Korintským napsal Korintským: „Věrný jest Bůh, který nedopustí vás pokoušeti nad vaši možnost.“ Ale když byl v soužení v Efezu, tak říká to, co čteme v 8. verši naší kapitoly – cítil, že je nad možnost zkoušen, takže sám pochybil o svém životě. A měl v sobě rozsudek smrti. Viděl před sebou už jen smrt a s životem skončil. A poznal také, proč ho Pán do té těžkosti přivedl: Aby zcela přišel ke konci s důvěrou v sebe a aby obrátil celou svou důvěru v toho Boha, který křísí mrtvé. To je vzácná věta na konci 9. verše. To je důvod, proč nás Bůh přivádí do bezvýchodných situací, abychom konečně přestali doufat sami v sebe, a doufali jen v Boha.
Ale v 11. verši jasně ukazuje Korintským, že ačkoli celou svoji záchranu v Efezu připisoval Bohu, Korintští spolupůsobili, neboť se za Pavla modlili. Nikdy si nesmíme málo vážit modliteb věřících. Chtějme to ve svém životě uskutečňovat: Když nějaký bratr nebo nějaká sestra přijdou do zvláštní těžkosti, abychom se za ně modlili. Tyto modlitby vystupují před trůn milosti a Bůh je vyslýchá Svým dokonalým způsobem ve Svůj čas. Pavel nazývá tyto modlitby dary milosti. Dar milosti mnohých – Korintských, v modlitbách za něho. Ale abychom směli mít nárok na modlitby věřících, musí být náš život s Pánem v pořádku. A tohoto tématu se Pavel dotýká ve verších 12 až 14. Říká: „Svědectví svědomí našeho je, že v sprostnosti a v upřímnosti Boží, ne v moudrosti tělesné, ale v milosti Boží chodili jsme.“
Apoštol Pavel žil v Boží milosti. Neměl zákonického ducha. My jsme ve dnech úpadku a zkázy. A v Božím lidu se vyskytují věci, které nás zahanbují. Když to vidíme, jsme v nebezpečí, že upadneme do zákonického postoje. Chceme ustanovovat příkazy a zákazy. Tomuto nebezpečí Pavel nepodlehl. On skutečně chodil v Boží milosti. A mohl mladému Timoteovi napsat, tváří v tvář těžkým časům posledních dnů: „Ty, synu můj, zmocni se v milosti.“ (2. Tim. 2,1) Když se svým srdcem zdržujeme v milosti, kterou jsme obdrželi od Boha, pak nás to povede k životu Boží upřímnosti a prostoty. A on chodil v Boží milosti vůči lidem tohoto světa, ale i vůči věřícím. Je dobré, když si položíme tuto otázku: Jak se chováme vůči nevěřícím, jak se chováme vůči věřícím? Pavel vůči obojím chodil v Boží milosti.
A Korintským říká: Vy to víte, vy znáte tuto pravdu chození v Boží milosti. A přeje si, aby to uznávali také svým srdcem. 13. verš: Znát něco hlavou je jedna věc, ale dokonale /kral.: „do konce“/ rozumět, to znamená srdcem. Srdcem to schválit. On doufá, že to nejen svým srdcem nyní schvalují, nýbrž doufá a věří, že v tom pevně zůstanou až do konce – v Boží milosti. Další je vážné napomenutí pro nás všechny starší věřící. Tyto tři skutečnosti platí pro celou pravdu Božího slova. Jde o to, abychom je znali, srdcem s nimi souhlasili, a zůstávali v nich pevní. A každý věk má svá nebezpečí. A já bych nám starším chtěl připomenout slova: „Kdo se domnívá, že stojí, hlediž, aby nepadl.“ (1. Kor. 10,12)
Dále apoštol říká, že Korintští ho /to/ uznali z části. Nejsem si jist, co myslí tím, co je ve 14. verši. Nevím, zda jen část Korintských ho uznávala, anebo zda Korintští uznávali jen část pravdy. Rád bych znal myšlenky bratří o této věci.
Ve verších 15-17 ukazuje své pochyby. Jestliže někdo chce Pánu sloužit, je to spojeno s mnoha cvičeními a otázkami, co si Pán od něho přeje. A v 15. verši říká, že chtěl přijít ke Korintským. A pak přece nepřišel. Bylo zde nebezpečí, že si Korintští budou myslet, že je lehkovážný ve svých uvažováních. Jestliže nějaký služebník oznámí, že chce přijít a potom nepřijde, snadno může vyvstat myšlenka, že jedná lehkomyslně. Ale vidíme něco velmi důležitého ve vedení Ducha Svatého pro jeho služebníka, že rovněž bere v úvahu okolnosti těch, kterým slouží, a také bere v úvahu i rozvažování a myšlenky služebníka. Služebník Pána nebude veden Duchem tak, jako nevěřící lidé jsou vedeni démony, když je vylučován rozum. Vedení Ducha zahrnuje i rozum, myšlenky služebníka.
A ve verších 23 a 24 ukazuje, že měl tři důvody, proč nepřišel do Korintu. Nejprve je chtěl ušetřit. Neboť kdyby k nim měl hned přijít, musel by je těžce kárat. To ho zdržovalo, aby k nim přišel, neboť je chtěl šetřit.
Za druhé (verš 24) nechtěl panovat nad jejich vírou. Nechtěl uplatňovat svou apoštolskou autoritu, nýbrž chtěl dosáhnout jejich srdce. To ví každý otec rodiny. Má od Boha autoritu nad svými dětmi a někdy ji musí také uplatnit. Ale když nedosáhne srdcí dětí, pak dlouhodobě nedosáhl ničeho. Tak je to pravda také ve shromáždění jako církve. I ve shromáždění jsou bratři, kteří na základě svého mravního jednání mají autoritu a musejí ji také někdy použít. Ale jestliže přitom nedosáhnou srdce věřících, pak není dosaženo ničeho.
Za třetí chtěl být spolupracovníkem jejich radosti. Když známe ty dva Dopisy Korintským, tak vidíme velkou radost napravení Korintských. Je to zvláštní radost pro služebníka Pána, když vidí, že ti, kterým slouží, poznali při sobě to, co nebylo v pořádku a došlo k napravení. To je hluboká radost toho služebníka.
To byl ten důvod, proč nepřišel ke Korintským. Nebyla to lehkomyslnost, nepředsevzal si to podle těla a jeho řeč nebyla ano ano, ne ne. To znamená, že někdy by řekl ano, a potom zase ne. Ne, jeho rozhodnutí nebyla nejistá rozhodnutí. On je činil spolu s Pánem. To ho vedlo k tomu, aby mluvil o slovu, které zvěstoval.
Nyní přicházíme k veršům 18 až 22. Začíná tím, že ještě jednou říká: „Bůh je věrný.“ To jim napsal už v 1. dopisu Korintským. My často mluvíme o Boží milosti, ale myslím, že příliš málo mluvíme o Boží věrnosti. Bůh nám dává Své Slovo, je věrný Svému Slovu a je také věrný vůči nám. To můžeme zakoušet v životě víry. Slovo věrný znamená, že jeden je věrný druhému. A Bůh stojí věrně k těm, kteří jsou Jeho.
A slovo apoštola Pavla ke Korintským nebylo nejisté. O tom mluví v 18. verši. To nebylo ano a ne. A pak mluví o jádru svého poselství. To je nyní důležité pro každého služebníka, který slouží slovem. Apoštol Pavel zvěstoval Krista v celé Jeho plnosti a dokonalosti. To je střed každého křesťanského poselství. Není to prostě křesťanská pravda, nýbrž kážeme Osobu. A je to Osoba Božího Syna. Náš Pán Ježíš je Bůh od věčnosti. A je v obecenství s Otcem od věčnosti k věčnosti. On je vpravdě ten věčný Syn. A On je ten Ježíš, který v čistotě a dokonalosti žil na zemi. Vím, že nejsem zachráněn Jeho životem. Nikoli, můj Spasitel za mne zemřel na kříži Golgoty. Ale aby se mohl stát mým Zástupcem, musel sám být čistý a svatý. Jen proto mohl nést mé hříchy. Jen proto mohl být pro mne učiněn hříchem. Mohou to dnes večer říci všichni v tomto sálu? Je Pán Ježíš mým osobním Spasitelem? Vyznal jsem Mu své hříchy? Uvěřil jsem ve Jméno a dílo Pána Ježíše? Jsem ukryt v Jeho ruce a mám pokoj s Bohem? Šťastní jsou lidé, kteří takto mohou skrze Boží milost mluvit.
On zvěstoval Ježíše, který zde na zemi žil a zemřel. Zvěstoval jim také Krista, který vstal z mrtvých a vstoupil do nebe a je tam nahoře oslavený. O něco později v tomto Dopisu obrací zraky Korintských k nebi. Volá k nim: „My pak všichni odkrytou tváří slávu Páně jako v zrcadle spatřujíce, v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně. (2. Kor. 3,18) Měl na mysli slávu Toho, který je na Boží pravici. A ten, kdo to skutečně učiní, ten je proměňován. Když Mojžíš byl v Boží přítomnosti na hoře, sestoupil s hory a jeho tvář zářila. A on o tom nevěděl. To je toto proměňování, když hledíme do nebe a vidíme tam Krista. A tuto Osobu jim kázal, a to bylo jisté poselství.
A on mluví o zaslíbeních, spojených s touto Osobou. My ve spojení s Osobou Božího Syna Ježíše Krista máme vykoupení a odpuštění. Skrze Něho jsme obdrželi věčný život. Stali jsme se Boží spravedlností v Něm. Obdrželi jsme Ducha Svatého od Něho a půjdeme do slávy k Němu. Taková jsou zaslíbení. To, co je nejlepší pro věřícího, to ještě přijde, když vejdeme do Jeho slávy. A kolik jen je těch zaslíbení! Tato křesťanská zaslíbení dal Otec Synu ve věčnosti před časem. To můžeme najít na začátku 2. dopisu Timoteovi a na počátku Dopisu Titovi. Toto zaslíbení věčného života zaslíbil Otec Synu. Pak Syn přišel na zem a zemřel na kříži Golgoty. To znamená, že v Něm je všechno ano a rovněž i amen. V Jeho Osobě Bůh naplní všechna tato zaslíbení, která dal, ke Své slávě. To je velmi krásné, jak to máme před sebou: Bohu k slávě.
A nyní přijde něco, čemu nerozumím. Ale jsem pod velkým dojmem z Boží milosti. Bohu ke chvále skrze nás. Boží sláva bude vyzařovat, když Pán Ježíš přijde ve slávě uprostřed všech svých svatých. Bůh oslaví Své jméno skrze nás, kteří jsme byli hříšníci a které on omilostnil v tom Milovaném. A s tímto Kristem jsou věřící pevně spojeni, a to skrze Ducha Božího, který nám byl darován.
Teď jsme ve verši 21.: Který nás ale s Kristem pevně spojil. Tou Osobou je Bůh. On nás Kristem pevně spojil. A na konci 22. verše vidíme, že to bylo skrze Ducha. Tento Duch bydlí ve věřícím, a to jako pomazání. Když čteme 1. Jana 2, poznáváme, že je to uschopnění věřícího rozumět Božímu slovu. Božímu slovu můžeme rozumět jen skrze Ducha Božího. To je to pomazání.
On nás ale také zapečetil. To znamená, že jsme v Boží ruce pro čas i pro věčnost. Tuto pečeť vtiskl Bůh na věřícího skrze Ducha, a tím řekl: Tento mi patří provždy. Někdy jsem vyprávěl příběh ze svého mládí. Vyrůstal jsem na malém zemědělském hospodářství. Když přišlo jaro a senoseč, pak můj otec kupoval nové vidle a hrábě. Protože už tehdy byli na světě takoví lidé, kteří nevěděli, co je moje a co je tvoje, bral můj otec vypalovací želízko a na něm byla písmena MB - Max Billeter – on se také tak jmenoval. Mně dal také to jméno a ani nemusel vypalovací želízko měnit. A vypálil toto MB na to nářadí. A nyní všichni lidé věděli, že to náleží mému otci. Podobný je charakter zapečetění Duchem Božím.
A pak je Duch Svatý také závdavkem toho, co nám bylo slíbeno pro budoucnost a co ještě nemáme. Tento výraz je užit dvakrát: jednou pro nové tělo, které obdržíme a po druhé pro dědictví, do kterého vejdeme. Tento Duch Boží je věřícímu darovaný. A nyní otázka, kterou bych chtěl položit, o které bratři vždy znovu mluvili. Byl jsem jednou na jedné konferenci, kde bratři nebyli docela jednomyslní. Jedni říkali, že Duch nyní bydlí v těle věřícího. Druzí říkali: Ne, On bydlí v srdci. Odpověď je, že přebývá v obojím. V 1. Korintským 6 je napsané, že Duch bydlí v těle, aby věřícího posvěcoval. Ale zde je napsané, že bydlí v našem srdci, aby učinil naše srdce hořícími pro našeho Pána. A tak všichni, kteří tu jsme a věříme, jsme pro čas i pro věčnost pevně spojeni s Kristem. Jaká obdivuhodná Boží milost.