V mnohém ohledu je Třetí Janův Dopis velmi podobný Druhému, avšak ve svém hlavním tématu je jeho přesným opakem, ačkoli jak uvidíme, může být považován za doplnění.
Podobně jako Druhý Dopis má osobní charakter, ale ve svých nemnoha verších obsahuje tak důležitá poučení, že Duch Boží to považoval za nutné, dát mu v inspirovaném Slově trvalé místo. Nemůžeme s jistotou říci, zda Gájus, jemuž je psán, je totožný s některým z jiných nositelů tohoto jména, o nichž čteme. Gájus ve Skutcích 19,29 byl z Macedonie. Gájus ve Skutcích 20,4 byl z Derbe, města v Malé Asii. Gájus v 1. Korintským 1,14 byl z Korintu a byl to téměř jistě Gájus z Římanům 16,23, jenž u sebe ubytoval apoštola Pavla. Tento Gájus asi docela dobře mohl být živ a ve vysokém stáří prokazovat pohostinství, když Jan psal. Je-li tomu tak, pak nám poskytuje milý obraz muže, který se neunavil činěním dobra.
Ať tomu je jakkoli, Gájus našeho Dopisu je nám představen jako věřící, jehož vyznačoval dobrý duchovní prospěch. Jan vydává ve druhém verši svědectví o tom, že se jeho duši dobře daří a mohl mu jen přát, aby jeho tělesné zdraví odpovídalo jeho duši. Jsou období, kdy jedni druhým vyslovujeme přání. Jak často asi můžeme být schopni vyslovit ze srdce takové přání, jako je toto? Bojím se, že ne často! U většiny z nás má tělesné zdraví vyšší hodnotu než zdraví duše. Potkáme se a ptáme se: Jak se ti daří? Považujeme za samozřejmé, že se dotaz vztahuje na tělesné zdraví, a odpovídáme (zpravidla) čile: Docela dobře, děkuji. Kdyby dotaz zněl: Jak se daří tvé duši? – jaká by pak byla naše odpověď?
Jan nezískal důvěru ohledně Gájova duchovního prospěchu osobním setkáním s ním, nýbrž skrze svědectví od druhých. Neboť on sám byl od něho daleko a volil toto listovní spojení. Určití bratři přišli tam, kde Jan byl, a mluvili o něm. Jejich zpráva podávala svědectví o skutečnosti, že Gájus se pevně drží pravdy a vyjadřuje ji ve svém životě, neboť chodí v pravdě. To, co je v nás, je viditelné z našeho praktického jednání.
Pán sám jako zásadu stanovil: „Z hojnosti srdce ústa mluví.“ (Mat. 12,34) Zde nacházíme jiný, příbuzný životní princip: Co v nás přebývá, dává ráz našemu jednání. Jestliže v nás má prostor Satanova lež, pak povedeme jistě svůj život vůči Bohu ve falešnosti a zkaženosti. Jestliže je v nás Pravdou Duch Boží (viděli jsme to, když jsme uvažovali o 2. verši Druhého Dopisu), budeme chodit v pravdě, a to dokonce i uprostřed nečestného světa. Chození křesťana má být světlem ve tmě a má být pravdou uprostřed bludu.
Ve Druhém Dopisu nám Jan vypráví, jak velmi se radoval, když nalezl děti vyvolené paní chodit v pravdě. Zde jde dokonce o krok dále, když říká, že pro něho není větší radost nad to. Gájus zřejmě spadá také pod označení „mé děti“. Jestliže tím je míněno, že skrze Jana přišel k obrácení, znamenalo by to zároveň, že není žádnou z osob tohoto jména, které jsou v Písmu jinak zmiňovány. Avšak Jan pravděpodobně používá tento výraz, aby ukázal svoji lásku a péči pastýře, jak to zjevně činí v Prvním Dopisu (2,1; 3,7; atd.). Měl otcovský zájem o všechny věřící, kteří se nalézali v okruhu jeho služby.
Petr varuje starší, aby si nepočínali jako panující nad Božím stádem. Jan nám svým příkladem ukazuje, že pravý postoj staršího se podobá postoji otce, jehož srdce je naplněno láskou a starostí o jeho děti. Jak dobré by bylo, kdyby jej všichni, kteří mezi věřícími vykonávali vedení, následovali v jeho stopách.
Ve verších 5.6.7 objevujeme zvláštní pohnutku apoštola pro to, aby psal tímto způsobem. Bratři, kteří přišli a vydali svědectví o pravdě, která byla v Gájovi, byli asi takoví pokorní pracovníci ve službě Pánu, kterým on prokázal pohostinnost a na jejich cestě jim pomohl dále. Láska a služba, které jim prokázal právě proto, že sloužili Pánu a vyšli pro Jeho jméno, byly jasným důkazem o pravdě, která v něm byla, a to tím více, že mu byli cizí. Sloužil těmto bratrům, které předtím neznal, protože sám měl téhož Mistra jako oni. To znamená „věrně“ jednat. Je pravda, že věřící jsou jedno, že jméno Pána Ježíše spolu spojuje všechny, kteří slouží v Jeho jménu, a že láska je vzájemnou pojící silou křesťanů. Gájus stál vůči této pravdě věrně. Byla v něm a on chodil v ní.
Tito bratři kvůli jménu Krista nejenom vyšli, ale byli také na svém Mistrovi závislí. Nic nevzali od pohanů či národů, ačkoli mezi nimi chodili a oni slyšeli kázáni Slova. Dali jasně znát, že pro sebe nehledají žádný hmotný zisk, nýbrž že se snaží, aby svým posluchačům přinesli zisk duchovního druhu. V tom byli následovníky apoštola Pavla, jenž sám byl následovníkem Pána, a Ten řekl: „Blahoslaveněji jest dáti nežli bráti.“ (Sk. 20,33-35)
Takové Gájus přijal do svého domu a prokázal jim laskavou pohostinnost, ačkoli mu svým původem byli cizí. A nejenže je pohostil, ale doprovodil je na jejich cestě „jak sluší na Boha“. Jednal s nimi tedy s nemalou přívětivostí! Kdyby to byl udělal způsobem, který by byl hodný nějakého prince, bylo by to něco velkého; on to ale udělal způsobem, který byl hodný Boha! Zjevně je viděl v pravém světle. Byť sami o sobě byli snad nevýznamní, tu přece byli služebníky Krista, učiněni zajedno se Jménem, které je nad každé jméno. Jako takové je Gajus přijal. Nedíval se na ně ve světle osobní libosti nebo nelibosti, nýbrž viděl v nich skromné služebníky vznešeného Mistra. Tak chodil Gájus v pravdě a dokazoval tím, že pravda je v něm.
Gájův příklad je díky Písmu trvale před námi nejen proto, abychom jej obdivovali, nýbrž abychom ho následovali. Kromě toho to není jen něco, co můžeme činit, něco, co patří k našim právům, co je dovoleno a proti čemu žádný Diotrefes nemůže nic namítat, nýbrž je to něco, co musíme činit, jestliže chceme chodit v pravdě. Dbej toho, že v 8. verši je použito slovo „povinni“. Není tam napsáno: „Můžeme tedy my takové přijímati,“ nýbrž: „MÁME /JSME POVINNI/ tedy my takové přijímati.“ Tady není volnost, neboť „povinni“ vyjadřuje závazek. A jsou to „takoví“, koho máme přijmout, tj. takoví, kteří vpravdě přicházejí v Jeho jménu. Jestliže TAKOVÉ nepřijmeme, nechodíme v pravdě.
Na druhé straně se stáváme „spolupracovníky pravdy“ tím, že takové přijímáme. To je velmi povzbuzující zjištění zvláště pro takové, kteří nemají žádný vynikající dar. Pro člověka s nějakou hřivnou je zde vždy nebezpečí, že ji zakope do země a nebude nic dělat. V případě, že nemáme žádný dar, který by nás uschopňoval být kazateli pravdy anebo nějak jinak obránci pravdy nějakým jiným menším způsobem, můžeme přesto mít podíl a stát se spolupracovníky pravdy, když se učiníme zajedno s těmi, kteří takovou práci konají, a staráme se o jejich potřeby.
Často se stává, že naše pravé přesvědčení a postoj se velmi účinně ukážou v naprosto nepatrných věcech. V dávno minulých dnech ukázala Raab, že skutečně věří v Boha Izraele a že se k Němu cele připojila, tím že pokojně přijala zvědy. Při soudu živých, který je ještě budoucí (Mat. 25), zjeví ti, kteří jsou ovcemi a jimž Bůh požehná, stav svých srdcí tím, že přijmou posly Syna člověka, které On uzná za Své bratry. A ti, kteří dnes pro pravdu vyjdou, mají být námi přijímáni, jestliže i my jsme z pravdy a jejími spolupracovníky.
Toto poučení je opačné k poučení ve Druhém Dopisu. Tam je tomu, kdo nepřináší pravdu, odmítnut přístup k domu věřícího. Nesmí být znát ani to nejmenší učinění zajedno s ním. Zde bratr, sám cizinec, jenž pro Jeho jméno horlivě svědčí o pravdě, má být přijat a jsme šťastni, že se s ním můžeme učinit zajedno kvůli pravdě, kterou přináší. V každém případě je zkušebním kamenem pravda a všechny čistě osobní názory je třeba v této otázce vyřadit.
Verše 9 a 10 nám odhalují smutný stav v jednom určitém shromáždění, který způsobil, že apoštol považoval za nutné psát tímto způsobem. Kde se dotyčné shromáždění nalézalo, nám není sděleno. Pravděpodobně nebylo na tom místě, kde žil Gájus. Diotrefes v něm byl vedoucím bratrem a možná také Demetrius, jenž je zmíněn v 12. verši. Diotrefes nechtěl takové bratry vůbec přijímat. Odvracel se od nich a také druhým zakazoval je přijímat, a vypuzoval takové ze shromáždění. Také nechtěl přijmout žádné pokyny od apoštola, ale spíše se svým zlomyslným mluvením snažil podkopat apoštolskou autoritu.
Zdá se, že se zde jednalo o nějakého místního staršího neboli dohlížitele, jenž panoval nad shromážděním – dělal přesně to, co je v Prvním Petrově Dopisu zakázáno. Kdo dělá něco takového, zaujímá vůči apoštolské autoritě vzpurný postoj. A někdo, kdo se vzpírá tomu, co Petr léta předtím napsal, se pravděpodobně ani nyní neskloní pod to, co napsal Jan.
Proč se tak Diotrefes choval? Pravděpodobně se snažil omluvit tím, že tito cestující bratři neměli žádnou plnou moc a že on bude zastávat to, co patří k pořádku a co je „oficiální“. Avšak pohnutka, která byla podkladem jeho postoje, je odhalena slovy: „…který chce být první mezi nimi.“ Práce těchto mužů byla v určité míře výzvou postavení, které Diotrefes zaujímal a také nadále chtěl podržet. Proto je nemohl strpět.
Duch Boží vždy znovu působil mimo „oficiální“ hierarchie úřadů a služeb, a my učiníme dobře, když na to budeme dbát. Tak tomu bylo u proroků, které Bůh vzbuzoval uprostřed Izraele. A v nejvyšší míře tomu tak bylo u našeho Pána samého. Náboženskými vůdci Svých dnů byl považován za neoficiálního povýšence a Jeho autorita byla silně zpochybňována (viz Mat. 21,23). I Pavel vstoupil do své životní dráhy neoficiálním způsobem, jak nám o tom svědčí Galatským 1,15-23. Je skutečností, že Pán si probouzí služebníky podle Své svrchované libosti, a neptá se na svolení nebo radu nějakého člověka. Každé jasné probuzení nebo oživení v těchto posledních dnech neslo tytéž známky. Úřední struktury nebyly ochotné pomoci ani tehdy, když tu nebyl žádný odpor.
Je pozoruhodné – ať se jedná o tento nebo předcházející Dopis, že pravda sama je jediným zkušebním kamenem u takových, kteří o sobě říkají, že jsou služebníky Pána. Přinášejí pravdu, nebo ji nepřinášejí? Kdyby apoštolové bývali podnikli to, že by zmocňovali kazatele Slova a vysílali je, anebo kdyby tím pověřili nějaký výbor, pak by existence nebo neexistence autority byla zkušebním kamenem. Žijeme v době, kdy lidské zmocnění tohoto druhu je bohatě k dispozici, a následky jsou zjevné. Hemží se to tu lidmi, kteří mají dostatečné zmocnění, ale nepřinášejí pravdu. Používají zmocnění k tomu, aby blud, který propagují, učinili věrohodným, a to je hrozné zlo.
Existuje velmi rozšířený názor, že ten muž by měl ověřit poselství – pan ten a ten, je ve vší formě ordinován, a tedy to, co říká, musí být správné. Může být ale také řečeno: Pan ten a ten je dobrý muž, tak vážný, tak obdařený, tak duchovní, a proto nemůže být v bludu. Tento princip posuzování je však naprosto špatný. Pravý princip je přesně obrácený: Poselství ověřuje muže. Slova Pána v Lukáši 9,49.50 tuto zásadu prakticky vyjadřují. A ta je ve Druhém a Třetím Janově Dopisu jasně vyjádřena jako razítko. Člověk není zkušebním kamenem pravdy. Ale pravda je zkušebním kamenem člověka. Jak důležité pak je, abychom byli v pravdě tak založeni, že ji můžeme použít jako zkušební kámen.
Diotrefovu jednání nechyběl důraz. On ty cizí bratry nepřijímal, a ostatním v jejich přijímání bránil. Nechtěl je mít ve shromáždění. A nadto by nepřijal ani apoštola, pokud se týkalo jeho autority, a zlými slovy proti němu mluvil. Ve své energii viděl možná ještě důkaz toho, že věrně dbá na důstojné jednání dle pořádku. A přece jeho chování vycházelo ze starého farizejského kořene: milovat první místo a převyšovat druhé. Věrný byl Gájus, nikoli on (viz verš 5).
To, že vytlačoval tyto bratry ze shromáždění, nemusí znamenat skutečné vyloučení z obecenství, protože to bylo jeho osobní konání a ne jednání shromáždění. Zjevně jim ve shromáždění ale odepíral místo a svobodu. Obdobně slova „nepřijímá nás“ sotva znamenají, že by býval Jana nepřipustil k lámání chleba, neboť Jan byl přece daleko. Znamená to, že neuznával jeho autoritu jako apoštola a dělal, co mohl, aby ji zlomyslnými řečmi v očích druhých oslabil.
To vše bylo „zlé“, jak to čteme v 11. verši. To nesmíme následovat. Vážně věříme, že toto mluvení zlými slovy proti služebníkům Pána je velmi zlá špatnost našich dnů. Očerňovat charakter nějakého člověka proto, že nemůžeme vyvrátit jeho argumenty, je až příliš známá zlá lest. A je dvojnásobně zavrženíhodné setkávat se s tím u těch, kdo by měli bojovat za pravdu. Chtějme si to ošklivit jako zlé a následovat to, co je dobré. V druhé části 11. verše máme další příklad abstraktní1 výpovědi charakteristické pro Jana. Jde o dobré a zlé a my uděláme dobře, když své svědomí vystavíme celému jejímu ostří. Jak si k tomu stojíme? Jsme z Boha, nebo jsme Ho neviděli?
Demetrius je nám uveden jako příklad, který můžeme dobře následovat. Všichni věděli, že následuje dobré, a Jan sám mu mohl toto svědectví vystavit. Avšak nadto pravda sama o něm vydávala svědectví. Pravda nám poskytuje neklamné měřítko pro to, co je dobré, a když byl způsob Demetriova života zkoumán ve světle pravdy, pak pravda sama postavila jeho dobrou pověst do světla. My všichni budeme nakonec vyzkoušeni ve světle pravdy, když budeme stát před soudnou stolicí Krista. Jak bude vypadat naše vysvědčení? Dobře nebo špatně?
Náš krátký Dopis končí podobně jako Druhý dopis. U Gája to bylo stejné jako u té vyvolené paní – osobní rozmluva byla lepší než dopis. Ale stejně jako bylo naléhavé a bezodkladné posilnění některých proti lstivým útokům Zlého, tak bylo také potřebné druhé upevnit ohledně přijímání a podporování těch, kteří byli dobří a věrní, i když druzí je odmítali.
V posledních větách mluví apoštol o bratřích, kteří byli u něho, a o takových, kteří byli u Gája, jako o „přátelích“. To vede naše myšlenky zpět k patnácté kapitole jeho Evangelia, kde slyšíme Pána říkat: „Vy přátelé moji jste, učiníte-li to, co já přikazuji vám.“ (Jan 15,14) A opět: „Vás jsem nazval přáteli, neboť všecko, což jsem koli slyšel od Otce svého, oznámil jsem vám.“ (Jan 15,15) Poslušný věřící je přiveden k této krásné důvěrnosti, a proto je uznáván jako přítel Krista.
V protikladu ke svévolnému a neposlušnému Diotrefovi tam byli takoví, kteří byli vskutku přátelé Krista, a takoví byli také jako přátelé uznáni od apoštola a všech těch, kteří chodili v pravdě.
My všichni se asi na závěr můžeme ptát: Kdyby apoštol Jan byl dnes mezi námi, uznal by mne za PŘÍTELE?
(přeloženo z „Grundzüge des neuen Testaments, Band 6“)
1 „Abstraktní způsob mluvení představuje podstatu nějaké věci, co ona skutečně je, co je před Bohem. Vedlejší vlivy, které by mohly obraz zkalit, nebere v úvahu.“ (Ch. Briem, úvod ke knize „Toto je věčný život“, odd. „Jak Jan píše“.)