Dříve než přijdeme k podrobnostem tohoto krátkého Dopisu, promluvíme o několika charakteristických znacích všeobecného druhu.
Jméno pisatele není zmíněno. Tato zvláštnost vyznačuje také První a Třetí Dopis, avšak v žádném případě není pochybnost o tom, že pisatelem je Jan. Sloh je stejný a souhlasí také s Evangeliem, které nese jeho jméno. Je velmi pozoruhodné, že se Jan, kromě Zjevení, ani jednou ve svých spisech nezmiňuje o svém jménu. To zcela odpovídá obsahu jeho spisů. Jeho Evangelium i jeho Dopisy pojednávají o tak vynikajícím tématu – Bůh zjevený v Tom, jenž není nikdo menší než „Syn Otce“ – že lidského pisatele ve slávě takového světla není dbáno.
Druhý Dopis (jakož i Třetí) se jeví být jakýmsi dodatkem nebo dopsáním Prvního Dopisu. Bylo to zjevně nejprve sdělení soukromého charakteru určité křesťanské paní a její rodině, potom ale Bůh propůjčil tomuto Dopisu trvalost, když ho dal přidat k listům Písma, protože obsahuje velmi potřebná poučení, která jinak nikde nenalézáme. Je to jediný Dopis, který je určen ženě, a naučení získává touto skutečností na významu.
Ve verších 1 a 2 je velmi velký důraz položen na pravdu. Dopis sám obsahuje směrnice o tom, co je v případě potřeby nutné dělat k obraně pravdy. Nejprve nacházíme, že všechny křesťanské vztahy a náklonnosti jsou založeny na pravdě a musejí být pravdou ovládány. Láska, kterou vlastní křesťané, je „v pravdě“, protože vychází ze skutečnosti, že jsme narozeni z Boha, jak nám to ukázal První Dopis. Jako z Boha narození jsme „v tom pravém (pravdivém)“ a láska, jak odpovídá pravdě, je v našich srdcích. Proto láska, kterou Jan cítil k této vyvolené paní a k jejím dětem, má místo také v srdcích všech těch, kteří, jako narození z Boha, byli přivedeni k poznání pravdy.
Ale tato láska nenalezla jen svůj původ v poznání pravdy, nalezla také vyjádření „pro pravdu“. Pravda má velký význam, protože svět je naplněn bludem a klamem, a my bychom měli být připraveni kvůli ní trpět. Mnozí vytrpěli dokonce i mučednickou smrt. Avšak zde nejde o to, abychom kvůli pravdě trpěli, nýbrž abychom kvůli pravdě milovali. To je způsobeno dvojím: Láska musí být upřímná a bez stranění, které je tělu tak přirozené. Dále nesmí trpět zlo, protože pravda a blud se nikdy nesnesou. Ta druhá z těchto dvou úvah je představena v tomto Dopisu. Třetí Dopis pojednává o té první.
Oba výroky o pravdě, které obsahuje 2. verš, jsou velmi významné. Pravda (1) „zůstává v nás“ a (2) „bude s námi na věčnost“. Spojíme ty dvě myšlenky se dvěma výroky: jedním z Prvního Dopisu: „Duch je pravda“, a druhým z úst našeho Pána v Evangeliu: „Já jsem pravda.“
Pravda „zůstává v nás“, protože v nás přebývá Duch, a On je pravda. V tomto krátkém Dopisu o Něm není zmínka, ale je v těchto slovech spolu zahrnut. On je v subjektivním smyslu pravdou v nás, neboť On nemluví „o“ sobě nebo „od“ sebe, nýbrž oslavuje Krista, který je pravda. Bere z Jeho, aby nám to zvěstoval. Proto má každý věřící, v němž přebývá Duch, pravdu zůstávající v sobě – to je nezměrná výsada a ochranný prostředek v klamném světě.
Tato skutečnost vede k závěru, že odhalení a odmítnutí zlého učení není u věřícího v prvé řadě věcí intelektu nebo síly rozumu. Co zde je nejprve zapotřebí, bychom rádi nazvali duchovním instinktem. Čistý intelekt nechává stále znovu i pravé věřící bloudit. Všechny bludy, pod nimiž církev v průběhu devatenácti století své historie trpěla, byly do světa uvedeny hlavně lidmi s duchovním ostrovtipem. Na druhé straně bylo možné slyšet zcela neučené věřící při odmítnutí bludu říci: „Prostě cítím, že to je falešné, ačkoli jejich myšlenkám nerozumím a ani je nemohu posoudit.“ Tento postoj apoštol potvrzuje, když v tomto Dopisu svá naučení směřuje dokonce k jedné ženě a jejím dětem.
Stejně tak pevné je, a Bohu buď za to dík, že pravda s námi bude na věčnost, protože Kristus je pravda v objektivním smyslu a my od Něho nikdy nebudeme odděleni. Jak pravda, tak i milost se plně a cele zjevily, když Pán Ježíš přišel. V Něm před námi stojí plně odhaleno všechno to, co je Bůh. Od Něho padá světlo a pravda na všechno, a temnota, blud, neskutečnost mizí. Když obrátíme své oči na Ježíše, vidíme Toho, v němž je pravda zosobněna. Pravda je s námi, abychom na ni hleděli a s velebením ji obdivovali, a potom můžeme všechno ocenit podle jejího měřítka.
To má pro nás hluboký význam v přítomné době, kdy Satan, ten velký podvodník, je stále ještě na volné noze. Avšak budeme to vždy potřebovat, aby pravda v Osobě stála před našima očima, a tak bude On vždy při nás. Nechtějme při pohledu na kritické situace našich dnů zapomínat, že On jako pravda je zkušebním kamenem pro každou věc, která je nám představována jako učení, a že Duch, který v nás přebývá a naše smysly zostřuje, je rovněž pravda.
Poněvadž Kristus je objektivní pravda, na kterou hledíme, směřuje každý blud, jehož původcem je přímo nebo nepřímo Satan, na Krista. Ne bez důvodu je proto Jeho sláva v 3. verši tak plně rozvinuta. Ježíš je nejen nazván Pánem a Kristem, nýbrž také „Synem Otce“. To je jediné místo, kde se tento výraz vyskytuje, ačkoli je často nazýván Synem Božím. Otec našeho Pána Ježíše Krista má mnoho rodin v nebi i na zemi, jak je nám to řečeno v Efezským 3,14.15, avšak Pán Ježíš je jedině a pouze Ten, jenž zaujímá jako Syn Otce nejvyšší místo – On je ten nejvyšší předmět Jeho lásky. Zde vidíme, kdo On je, a o něco později v tomto Dopisu uvidíme, čím se stal.
Apoštol se radoval z toho, že nalezl některé z dětí té vyvolené paní, jak chodí v pravdě. Nejenže pravdu vyznávaly a pevně držely, nýbrž chodily v ní. To znamená, že jejich cesty a jejich činnost byly pravdou určovány. Otec sám to přikázal. Jeho pravda nás dosáhla za tím účelem, abychom jí byli ovládáni. Nic menšího není před Ním libé. Apoštol se nyní obrací na vyvolenou paní a prosí ji, aby v těchto stopách šla dále. Myslí na následující naučení, která jí dá ohledně těch, kteří nešíří pravdu, nýbrž blud.
Nejprve v 5. verši trvá na tom velkém přikázání, abychom jedni druhé milovali – přikázání, s nímž jsme už důvěrně seznámeni poté, co jsme je četli v Prvním Dopisu. Zde opakuje, že se nejedná o nové přikázání, které by teprve nyní bylo ustanoveno. Toto přikázání máme od počátku, od onoho prvního okamžiku, kdy začalo svítit to pravé světlo v Kristu. Boží láska byla zjevena v Kristu, a vyžaduje a plodí lásku v těch, kteří ji přijali.
Ale pak se musí láska prakticky osvědčit v poslušnosti vůči Boží vůli. Může tu být láska na rtech bez poslušnosti v životě. A přikázání lásky znamená zvláště, abychom své chození vedli a pokračovali v tom, co nám bylo od počátku oznámeno v Kristu. Nyní hrozící nebezpečí spočívalo v tom, že pod různými určitými záminkami by někteří mohli být odvráceni, aby následovali a poslouchali myšlenky, které od počátku byly zvěstovanému evangeliu cizí.
Jan velmi jasně mluví v 7. verši. Mnozí „vyšli“ do světa, kdo nebyli nic jiného než svůdcové. Neříká, a toho si všimněme, „vyšli do církve“, nýbrž „do světa“. Zjevně činí narážku na lidi, před nimiž nás varoval ve 2. kapitole Prvního Dopisu. Tito, tak to říká, „vyšli z nás“. Tím brání předstírání spojení s církví. Zjevně se obrátili k Boží církvi zády a vyšli do světa jako misionáři s větším „světlem“, než vlastnila církev. Pod vlivem mocností tmy se stali zvěstovateli názorů, které ve skutečnosti byly obratným smíšením pohanské filozofie a křesťanských pojmů. Mluvili sice ještě o Kristu, ale jejich „Kristus“ nebyl Kristus Boží.
Po všech těch devatenáct století byly přednášeny představy tohoto smrtícího druhu, avšak jejich nejčasnější forma byla ta, o které je zde zmínka: popírání Ježíše Krista jako přišlého v těle. Tento zvláštní bod je zmíněn také na začátku 4. kapitoly Prvního Dopisu. Při uvažování o onom místě jsme viděli, že popírání zahrnuje jak Jeho božství, tak i Jeho lidství; neboť skutečnost, že přišel „v těle“, ukazuje, že skutečně byl člověkem, a skutečnost, že existoval, aby takto tímto způsobem v těle „přišel“, ukazuje, že byl více než člověk, totiž Bůh. To, že tito propagandisté nevyznávali pravdu ohledně Krista, ukazuje, že jsou těmi, kdo klamou, a antikristy.
Verš 8 obsahuje pozdrav všem, kdo pracují v Slovu a učení. Jestliže věřící, jimž slouží, jsou od pravdy odvracováni, nemohou oni v budoucím dni očekávat plnou mzdu. Jejich mzda je úzce spojena s věrností a blahem věřících. V Janově poznámce zaznívá také varování, které nám připomíná pozoruhodná slova apoštola Pavla ve Skutcích 20,31.
Osmý verš je vsuvka a devátý verš opět navazuje na sedmý verš. Tito antikristovští oklamavatelé nezůstali v učení Krista. Překračovali nebo šli dále k novým a lepším názorům, jak se domnívali. Dnes máme tento druh moudrosti plně vyzrálý v tom, co je známé jako „modernismus“. Modernista věří, že náboženství nebo teologie je lidská věda a že jako všechny ostatní vědy nesmí zůstat stát, nýbrž musí činit pokroky s dobou a s rozmnožováním všeho lidského poznání. A tak jde s velkou důvěrou kupředu k tomu, co se mu jeví jako jasnější světlo. Takovému modernistovi skutečně není žádné učení svaté. Sotva je nějaké učení Písma, které ponechá nedotčené.
A existují formy modernismu, které by v náboženském světě sotva byly řazeny k „modernismu“. Avšak proto nejsou méně neblahé. Snad dosud „šly dále“ nebo „učinily pokrok“ jen v určitých jednotlivých bodech. Ale celá představa o nějakém „jití dále“ nebo „pokroku“ je už sama o sobě chybná. Kdyby tu byl nějaký vývoj v některých jednotlivostech víry, proč potom ne ve všech?
Ovšem v našem porozumění pravdě by měl být růst. To je naprosto jiná věc, která je velmi jasně představená a důrazně připomínaná ve 2. kapitole Prvního Dopisu. Děti by se měly stávat mládenci a mládenci v dané době otci. A to proto, že rostou v porozumění tomu, co bylo zvěstované od počátku. Víra v Krista je božského druhu. Je dána od Boha, a v důsledku toho ji člověk nemůže vylepšovat nebo dále rozvíjet. Chtějme jen tuto skutečnost velmi rozhodně držet.
Je ovšem možné pevně držet to, že pravda přišla od Boha, a přece nezůstávat v učení Krista, protože prostá víra může být překryta intelektualismem a logickým dokazováním. Toto nebezpečí ohrožuje zvláště ty, kteří více o pravdě mluví, než v ní chodí. To může skutečně ve výsledku vést k právě takovým odklonům od učení Krista.
Takový odklon nyní znamená, že ten přestupník nemá Boha. Nemá ani Otce ani Syna, neboť je nemožné mít Jednoho bez Druhého. Kdo zůstává v tom učení, to jest v pravdě, ten má Oba.
Na podporu poslušnosti vůči přikázání – „které jste slyšeli od počátku, že v něm máte chodit“ (verš 6) – je potřebí naprosto jasně odmítnout všechno to, co popírá nebo nevyznává pravdu o Kristu. Desátý verš to zcela jasně ukazuje. Odmítnutí zlého a bludu není neslučitelné s láskou božského druhu, spíše je tím tato láska vyjádřena. I u rodičů je pravá láska k dítěti stejně tak vyjádřena v odmítnutí všeho, co by dítě mohlo ohrožovat, jako v tom, že je opatřují vším dobrým.
Tak dokonce i tato paní a její děti neměli mít nic co činit s člověkem, který k nim přišel a nepřinášel pravdivé Kristovo učení. Neměli ho přijímat do domu a také ani zdravit. V případě setkání ho měli odmítnout tak rozhodně, jak jen možno. Je to nápadně zdůrazněno, že takové chování je vloženo na paní a na její děti. Vždyť se obvykle vychází z toho, že v takových věcech mají menší odpovědnost než druzí věřící. Závěr je jednoznačný: Zde jde o odpovědnost, která spočívá na nás všech jako jednotlivcích a kterou nemůžeme beztrestně dát stranou.
Není od nás vyžadováno, abychom takového člověka posuzovali ohledně jeho duchovního stavu. Máme posuzovat jen učení, které přináší. Nesejde na tom, zda se dobře vyzná v jednotlivých otázkách, například v otázkách domácností nebo proroctví nebo podobně. Jde jen o tento jeden bod: Přináší učení Krista, anebo je nepřináší?! U křesťanské ženy nebo jejích dětí se předpokládá, že jsou v stavu to rozlišit a správně jednat.
Všimněme si také, že člověk, který je vyhledá, je propagandista, cestující kazatel. Přijde ke tvým dveřím jako posel nějaké věci, která má být lepší než to, co jsi poznal. V našem případě nejde o věřícího s nějakým malým porozuměním, který se má zaplést do něčeho falešného, co jej odtáhne od Krista. Až příliš často se dnes stává, že je šířeno množství bludů, praví věřící jsou jimi zmateni a kolísají a nakonec podlehnou špatným vlivům. S nimi bychom měli jednat jinak, jak nám to je ukázáno v Galatským 6,1, Judy 22.23 a jinde.
Jestliže k našim dveřím přijde člověk, který káže falešného Krista, tak nemůžeme při odmítnutí jeho osoby a jeho učení nikdy zajít příliš daleko. I pozdrav je účastí na jeho zlých skutcích. Neměli bychom se pouštět ani do nejnepatrnějšího spojení s takovou zlou věcí.
Toto by nám mělo ukázat, jak nadmíru cenné a vzácné je učení Krista! Je úhelným kamenem naší nejsvětější víry, a kdyby to bylo otřeseno, vše by se zřítilo do trosek. Musí být střeženo, ať to stojí, co to stojí.
Poukazuje na to také 12. verš. Bylo tu ještě mnohé jiné, co apoštol chtěl vyvolené paní a jejím dětem říci – bezpochyby věci duchovního významu. Hleděl trochu kupředu a chtěl brzy, v případě, že to bude moci zařídit, o tom mluvit ústně. Tento způsob by dal více příčin k radosti. Avšak otázky, o nichž psal, nedovolovaly žádný odklad. Papír a inkoust se mohly zdát ubohé ve srovnání s návštěvou, ale byl tu naléhavý důvod a oni měli být v stavu bránit pravdu.
Všimněme si ještě nakonec, že Jan o sobě mluví jako o „starším“, ačkoli nezmiňuje své jméno. Dopis nám podává příklad toho druhu služby, jakou starší (řecky: „presbyter“) v biblických dobách vykonával. Praktickými směrnicemi dávali vedení těm, kteří byli v cestách Páně méně poučení. Střežili Boží stádo.
Tímto krátkým, avšak inspirovaným Dopisem bděl apoštol Jan nad dušemi vyvolené paní a jejích dětí a ochraňoval je před hrozícím pustošením skrze Satanovy vlky.
(přeloženo z „Grundzüge des neuen Testaments – Band 6“)