Konec Jákobovy dráhy tvoří slavný opak ke všem dřívějším scénám jeho života plného příběhů. Připomíná nám klidný večer po bouřlivém dnu. Slunce, které během dne bylo ukryto za mraky, zapadá v nádherném lesku a ozlacuje svými paprsky večerní oblohu a slibuje krásné jitro. Tak je tomu s naším starým patriarchou. Přelstívání, činění smluv, uvažování a činění plánů, obracení a točení se, nevěřící, sobecké obavy a starosti – všechna tato temná mračna přirozenosti a země zmizely, a Jákob vystupuje v celé hodnosti a vyvýšenosti víry, rozdávaje požehnání a propůjčuje hodnosti přiměřeně onomu svatému poznání, které může být získáno jen v obecenství s Bohem.

Nechť si je přirozené oko zatemnělé, oko víry je ostré. Jákob se nedá mýlit ohledně postavení, které bylo pro Efraima a Manassesa určeno v Božích radách. On nemá zapotřebí jako jeho otec Izák ve 27. kapitole „zhroziti se hrůzou velikou náramně,“ vzhledem k téměř osudnému poblouzení. Právě naopak: jeho důmyslu plná odpověď proti jeho méně zpravenému synu zní: „Vím synu můj, vím.“ Moc rozumu a přirozených citů neztemnila jeho duchovní zrak jako u Izáka. On se ve škole zkušení naučil pevně spoléhat na Boží předuložení, a žádný vliv přírody jej od toho nemůže odvést.

Kapitola 48,11 nám podává velmi krásný příklad o způsobu a druhu, jak se Bůh pozdvihne nad veškeré naše myšlenky a zjeví se lepší než veškeré naše obavy. „I řekl Izrael Josefovi: Nemyslil jsem já, abych měl kdy viděti tvář tvou, a aj, dal mi Bůh, abych viděl i símě tvé.“ Podle názoru přirozenosti byl Josef mrtev; ale Boží oko ho vidělo živého a zaujímajícího nejvyšší místo moci po trůnu. „Čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, co připravil Bůh těm, kteříž jej milují.“ (1. Kor. 2,9.) Ó, kéž by naše duše vnikla hlouběji do Božího porozumění a Jeho cest!