Každá duchovní mysl zpozoruje ne bez zájmu, s jakou pečlivostí se Duch svatý v Řím. 9 a na jiných místech Písma svatého brání proti onomu hroznému důsledku, který lidský rozum již příliš často z učení o Božím vyvolení vyvodil. Když On mluví o „nádobách hněvu“, tu praví prostě: „připravené k hněvu.“ On nepraví, že Bůh je k tomu „připravil“. Když On proti tomu mluví o „nádobách milosrdenství“, tu praví: „kteréž (Bůh) připravil ke slávě.“ Tento rozdíl stojí velmi za povšimnutí.

Jiný vhodný a krásný příklad téže věci najdeme u Mat. 25,34–41. Když se král obrátí k těm, kteří jsou na Jeho pravici, praví: „Pojďtež, požehnaní Otce mého, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovení světa.“ (v. 34.) Ale když se obrátí k těm na levici, dí: „Jděte ode mne, zlořečení, do ohně věčného, kterýž jest připraven ďáblu i andělům jeho.“ (v. 41.) On nepraví: „zlořečení mého Otce“. Dále ani: „do ohně věčného, který je připraven vám“, nýbrž „ďáblu i andělům jeho“.

Krátce je úplně jasné, že Bůh připravil království, jakož i „nádoby milosrdenství“ jako dědice tohoto království. Ale On nepřipravil „oheň věčný“ lidem, nýbrž ďáblu a jeho andělům. Právě tak nepřipravil On „nádoby hněvu“ k zahynutí, nýbrž tyto to učinily samy. Proto když Boží slovo jasně stanoví „vyvolení“, odmítá od sebe právě tak pečlivě a jasně „zahynutí“. Kdo se bude nacházet v nebi, bude mít za to co děkovat jedině Bohu; a kdo najde místo v pekle, musí proto obžalovat jedině sebe samého.