Zde chci vsunout poznámku ohledně výrazu „dokonalý“. Když Bůh Abrahama povolal, aby byl „dokonalý“, tedy to neznamená dokonalost v něm samém (v tomto smyslu on nikdy dokonalým nebyl a také jím být nemohl), nýbrž jednoduše dokonalost ohledně předmětu, který stál před jeho srdcem; je to jinými slovy vyzvání, aby soustředil svoji naději a své očekávání dokonale a neděleně ve „Všemohoucího“, jako v jednom bodě.

Slovo „dokonalý“ se nachází v Novém zákonu nejméně ve třech různých významech. U Mat. 5,48 čteme: „Buďťež vy tedy dokonalí, jako Otec váš, kterýž jest v nebesích, dokonalý jest.“ Ze spojení s předcházejícím vychází najevo, že slovo „dokonalí“ zde má vztah na zásadu našeho obcování; neboť ve verši 44. a 45. čteme: „Milujte nepřátele své… abyste byli synové Otce svého, kterýž jest v nebesích; neboť slunci svému velí vzchoditi na zlé i na dobré, a déšť dává na spravedlivé i na nespravedlivé.“ Být „dokonalým“ ve smyslu verše 48. znamená tedy jednat podle zásady milosti vůči všem, i proti těm, kteří nás nenávidí a proklínají a jsou nám nepřátelskými. Křesťan, kterýž se pouští do procesů a sporů, aby prosadil své právo, není „dokonalým jako Otec“; neboť jeho Otec jedná v milosti, kdežto on jedná v spravedlnosti.

Zde se nejedná o otázku, zda je správné nebo nesprávné soudit se se světskými lidmi (jedná-li se o „bratří“, tedy je rozhodujícím 1. Kor. 6); co chci představit je toto: když se křesťan dává do soudu, tedy jedná v povaze, která je v přímém rozporu s povahou jeho Otce. Jisté je, že Bůh nyní nejde se světem k soudu. On nesedí ještě na soudné stolici, nýbrž na trůnu milosti. On vylévá Svá požehnání na ty, kterých místo by bylo v pekle, kdyby je nyní chtěl soudit. Proto je jasné, že křesťan, který někoho volá před soud, není dokonalým jako jeho Otec v nebesích.

Podobenství u Mat. 18 nás dále poučuje, že ten, kdo chce své právo prosadit, nezná pravou povahu a působení milosti. Služebník žádající to, co mu patřilo, nebyl nespravedlivý, ale byl nemilosrdný. Nebyl svému pánu ani trochu podobný. Deset tisíc hřiven mu bylo odpuštěno, a přece se hrdloval se svým spoluslužebníkem pro sto peněz. Jaký to mělo následek? Byl předán katům; ztratil požehnaný pocit milosti a musel nést hořké ovoce prosazení svého práva, ačkoliv sám byl předmětem milosti. Povšimněme si mimo to, že je nazván „zlým služebníkem“, a to ne že dlužil „deset tisíců hřiven“, nýbrž poněvadž neodpustil těch „sto peněz“. Toto podobenství mluví vážně ke všem křesťanům, kteří se dávají do procesů. Neboť ačkoliv poučení z toho praví: „Takť i Otec můj nebeský učiní vám, jestliže neodpustíte každý bratru svému ze srdcí,“ tak je přece jen zásada pro všeobecné použití, totiž, že ten, kdo jedná podle spravedlnosti, ztratí vědomí milosti.

U Žid. 9 se setkáváme s jiným významem slova „dokonalý“; ale také i zde nám jeho spojení vysvětlí jeho význam. Zde se jedná o dokonalost ohledně „svědomí“. (Por. verš 9.) Obětující pod zákonem nemohl nikdy mít dokonalé svědomí, a to z jednoduché příčiny – neměl dokonalou oběť. Krev býka nebo kozla nemohla „hříchy shladiti“; a cena té krve byla jen pro jistý čas, ale ne pro vždycky, takže nikdy nemohla dát dokonalé svědomí. Nyní však má i nejslabší věřící výsadu, že má dokonalé svědomí. Proč? Je lepší než velebitel pod zákonem? Ne; ale on má lepší oběť. Když je Kristova oběť dokonalá, a sice navždy dokonalá, pak je i svědomí věřícího navždy dokonalé. (Por. v. 9–11.25.26; kap. 10,14.) Nedokonalé svědomí u křesťana by bylo zneuctěním Kristovy oběti; neboť by to znamenalo, že Kristova oběť je ve své působnosti jen časnou a ne věčnou. Tím by však byla Kristova oběť snížena na stupeň obětí v domácnosti zákona. Je však třeba dbát na rozdíl mezi dokonalostí v těle a dokonalostí ohledně svědomí. Osobovat si první, je sebe přeceňováním; opovrhnutí druhou je zneuctěním Krista. Dítko v Kristu má mít dokonalé svědomí, kdežto Pavel neměl a ani nemohl mít dokonalé tělo. Tělo se nepředstavuje v Písmě svatém jako něco co se má učinit dokonalým, nýbrž co má být ukřižováno. Tento rozdíl je nesmírný. Křesťan má hřích v sobě, ale žádný na sobě. Proč? Poněvadž Kristus, který žádný hřích v sobě neměl, náš hřích na sebe vzal, když byl přibit na kříži.

Konečně nalézáme slovo „dokonalí“ v Ep. Filip. 3,15 použité ještě v jiném smyslu. Pavel tam praví: „Protož kťeřížkoli jsme dokonalí, to smýšlejme.“ Dokonalost, o které se zde mluví, dosáhli ti, kteří své nové neměnící se postavení v Kristu vírou zaujali a Krista postavili před svůj zrak a před své srdce jakožto vše ovládající předmět.