Zajímavé je uvažování tohoto celého předmětu ve spojení s důležitým a významuplným ustanovením křtu. Pokřtěný věřící je někdo, kdo v duchu a zásadně (skrze víru) přešel ze starého na nový svět. Voda přes něho přešla, čímž se naznačuje, že jeho starý člověk je pohřben, jeho stará přirozenost je úplně odstraněna, zkrátka, že je mrtvým člověkem. Ponořením do vody se představuje skutečnost, že jeho jsoucnost, dle přirození je odstraněna; tělo, se vším, co k tomu patří, s jeho hříchy, poskvrnami a náklonnostmi, je pohřbeno ve smrti Krista a nemůže nikdy více přijít před Boží oko. Když pak pokřtěný věřící vystupuje z vody, dává tím výraz pravdě, že vyšel jako majitel nového života – života vzkříšení Krista. Právě tak jako Kristus vstal z mrtvých v síle nového života, když naše hříchy úplně odstranil, tak vystupuje i pokřtěný věřící z vody a vyznává tím, že z Boží milosti a následkem smrti Krista je uveden v plné držení nového života – a s tímto životem je nerozlučně spojená božská spravedlnost. „Pohřbeni jsme tedy s ním (s Kristem) skrze křest v smrt, abychom, jakož z mrtvých vstal Kristus k slávě Otce, tak i my v novotě života chodili.“ (Řím. 6,4.; porov. Kolos. 2 a 1. Petr. 3,18–22.) Vše to činí křest zřízením největší důležitosti a hlubokého významu.