Člověk obviňuje Boha nejen jako původce svého pádu, nýbrž kárá Jej i z toho, že jej neobnovil. Jak často slýcháme lidi mluvit, že nemohou věřit, nedá-Ii jim Bůh sílu k věření a nejsou-li předměty věčného Božího vyvolení, tu že nemohou být spaseni Je to ovšem úplně pravda, že nikdo nemůže věřit evangeliu, jedině v moci Ducha svatého; a je dále pravda, že všichni, kteří věří evangeliu, jsou blaženými předměty věčného Božího vyvolení. Ale odstraňuje toto vše zodpovědnost člověka, aby věřil jednoduchému, jasnému svědectví, jež mu Boží Slovo předkládá? Jistě že ne. Mnohem více ukazuje smutné zlo v srdci člověka, které ho svádí, aby jasně mu ukázané Boží svědectví zavrhnul a jako důvod pro to označit Boží radu, ono hluboké a jen Jemu samému známé tajemství. Než všecky takové výmluvy jsou bezcenné, neboť v 2. Tes. 1,8.9. čteme, že všichni, kteří „neposlouchají evangelium Pána našeho Jezukrista, pomstu ponesou, věčné zahynutí“.

Lidé jsou zodpovědní věřit evangeliu, a budou potrestáni, nevěří-li. Nejsou zodpovědní vědět něco o Boží radě, která není až dosud zjevená; a proto se jim nemůže v tomto ohledu nějaká vina připočítat. Apoštol mohl Tessalonicenským říci: „Vědouce, bratří Bohu milí, o vyvolení vašem.“ Jak o něm věděl? Měl snad přístup ke knihám tajných a věčných Božích rad? Nikoliv. Jak tedy? Sám praví: „Nebo evangelium naše k vám nezáleželo toliko v slovu, ale i v moci.“ (1. Tes. 1,4.5.) To je cesta k poznání něčího vyvolení. Stává-li se evangelium mocí, pak je to jasný důkaz Božího vyvolení.

Ale nepochybuji o tom, že ti, kteří vzhledem k Boží radě si berou příčinu pro své zavření Božích svědectví, hledají jen plané výmluvy, aby mohli nadále žít ve svých hříších. V pravdě Boha nechtějí, a bylo by od nich daleko poctivější, říci to otevřeně, než hledat výmluvy, které nejsou jen nicotné a marné, ale přímo rouhavé. Taková výmluva jim v pravdě nic neprospěje uprostřed hrůzy blížícího se dne soudu.