„Navštívil pak Hospodin Sáru, tak jakž byl řekl; učinil Hospodin Sáře, jakož byl mluvil.“ (v. 1.) Zde se setkáváme s naplněním zaslíbení, s požehnaným ovocem trpělivého očekávání na Boha. Nikdy nečekal někdo na Boha marně. Duše, která si vírou osvojuje Boží zaslíbení, v tom má skutečnost, která ji nikdy nezklame. Tak tomu bylo u Abrahama a i u věřících všech staletí, a tak tomu je vždycky u těch, kteří skládají svou důvěru v živého Boha. Jaké štěstí a jaké uklidnění pro naše duše na oklamávajícím a svůdném jevišti po kterém kráčíme mít za svůj podíl a za své útočiště Boha; a podpírat se na „kotvu bezpečnou i pevnou, a vcházející až do vnitřku za oponu,“ jakož i na obě nepohnutelné věci: Slovo a Boží přísahu!
Když Abraham před sebou spatřil Boží zaslíbení jako hotovou skutečnost, mohl poznat pošetilost vlastní námahy, kterou chtěl přivodit vyplnění zaslíbení. Izmael byl vzhledem k tomuto zaslíbení úplně bezcenný. On mohl být předmětem Abrahamovy náchylnosti a měl také skutečně přirozenou lásku Abrahamova srdce, takže Abrahamova úloha byla v následujícím tím těžší. Izmael však nesloužil nikterak k provedení Božího předsevzetí ani k utvrzení Abrahamovy víry. Přirozenost nemůže nikdy něco učinit pro Boha. Bůh musí „navštívit“ a Bůh musí „učinit“; víra musí čekat a přirozenost být klidná; ano, ta musí jakožto mrtvá a bezcenná věc být úplně odstraněna. Jen pak může božská sláva zazářit a v této záři nalezne víra svou bohatou a vzácnou odměnu. „Nebo počala a porodila Sára Abrahamovi syna v starosti jeho, v ten čas, kterýž předpověděl Bůh.“ (v. 2.) Je Bohem „předpověděný čas“, je to Boží „čas určitý“; a na ten musí víra umět s trpělivostí očekávat. Může se zdát, jakoby se tento čas prodlužoval, udržováním naděje může srdce umdlévat; ale duchovní smysl najde vždy ulehčení v jistotě, že vše musí sloužit ke konečnému zjevení se Boží slávy. „Proto, že ještě do jistého času bude vidění a směle mluviti bude až do konce, a nezklamáť. Jestliže by pak prodlilo, posečkej na ně; neboť jistotně dojde, aniž bude meškati. – Ale spravedlivý z víry své živ bude.“ (Abak. 2,3.4.) Jak podivná věc je víra! Ona uvádí celou moc Boží budoucnosti do přítomnosti a požívá Boží zaslíbení jakožto přítomnou skutečnost. Působením víry zůstane duše ochráněná v očekávání na Boha, i kdyby se vše zevní zdálo být proti tomu; a „v čas určitý“ naplní Bůh ústa radostí. „Byl pak Abraham ve stu letech, když se mu narodil Izák, syn jeho.“ (v. 5.) Pro přirozenost zde nebylo nic, čím by se mohla chlubit. Lidská bezmocnost dala Bohu příležitost zjevit se. Sára řekla: „Radost mi učinil Bůh.“ (v. 6.) Když se Bohu dovolí, aby se zjevil, tu je vše radost, triumfující radost.
Když však Izákovo narození naplnilo Sáru radostí, tu také uvedlo do Abrahamova domu úplně nový živel. Syn svobodné přivedl k rychlému vyvinutí pravý charakter syna služky. Ve skutečnosti byl Izák pro Abrahamův dům zásadně tím, čím je vštípení nové přirozenosti do hříšníka. Izmael se nezměnil, ale Izák se narodil. Syn služky se nemohl nikdy stát něčím jiným, než čím byl. On mohl být v národ veliký, bydlil v poušti, stal se dobrým střelcem a otcem dvanácti knížat – ale zůstal vždycky synem služky. Na druhé straně, ať byl Izák sebe slabším a opovrženým, přece jen byl synem svobodné. Jeho postavení a jeho povaha, jeho výsady a naděje, vše bylo od Pána. „Což se narodilo z těla, tělo jest, a což se narodilo z Ducha, duch jest.“ (Jan 3,6.)
Znovuzrození není přeměnění staré přirozenosti, nýbrž uvedení nové. Je to vštípení života posledního Adama působením Ducha svatého, založeného na dokonaném Kristově díle v úplné shodě s neomezeným předsevzetím a Boží vůlí. V okamžiku, kdy hříšník od srdce věří v Pána Ježíše a vyzná Jej ústy, obdrží nový život; a tento život je Kristus. Je zrozený z Boha; je Božím dítkem, synem svobodné. (Pohleď Řím. 10,9; Kol. 3,4; Jan 3,1.2; Gal. 3,26; 4,31.)
Uvedením této nové přirozenosti se však ani trochu nemění charakter staré. Tato zůstává, čím byla a nebývá nijak zlepšená. Její špatný charakter se zjevuje tím více v úplném odporu vůči novému živlu. „Nebo tělo žádá proti Duchu a Duch proti tělu. Ty pak věci jsou sobě vespolek odporné.“ (Gal. 5,17.) Oba živly jsou zde se vší svou růzností. Jeden slouží jen k tomu, aby druhý tím ostřeji vynikl.
Učení o jsoucnosti dvou přirozeností ve věřícím nebývá všeobecně porozuměno. Dokud není o tomto předmětu jasno, tak věřící ohledně postavení a výsad Božího dítka tápe v nejistotě. Mnozí myslí, že znovuzrození je stupňovitě se vyvinující změna staré přirozenosti, která se tak dlouho vyvíjí, dokud není celý člověk úplně přeměněn. Různá místa Nového zákona nám však jasně dosvědčují, že takové názory jsou nesprávné. Tak čteme např.: „Mysl těla jest nepřítelkyně Bohu.“ (Řím. 8,7.) Jak by se mohlo nějak proměnit to, co je nazváno „nepřítelkyně Bohu“? Apoštol proto pokračuje: „Nebo zákonu Božímu není poddána, aniž hned může býti.“ Když však Božímu zákonu nemůže být poddána, jak by pak mohla být zlepšená nebo nějak změněná? Opět čteme: „Což se narodilo z těla, tělo jest.“ (Jan 3,6.) Čiň s tělem, co chceš, ono zůstane vždy tělem. „Bys blázna i v stupě (v hmoždíři) mezi krupami píchem rozpíchal, neodejde od něho bláznovství jeho.“ (Přís. 27,22.) Každý pokus učinit bláznovství moudrým, je marný; je třeba uvést do srdce, které až dosud bylo ovládáno bláznovstvím, nebeskou moudrost. Dále čteme: „Svlékli jste starého člověka.“ (Kol. 3,9.) Apoštol nepraví: „Zdokonalili jste starého člověka,“ nebo: „snažíte se jej zdokonalit,“ nýbrž: „svlékli“ jste ho. V tom je veliký rozdíl, jestli někdo spravuje starý šat, nebo jej odhodí a obléká nový. Naše místo jedná skutečně o svléknutí starého a oblečení nového šatu. Nic nemůže být určitější a jasnější. K doložení toho, že učení o stupňovém zdokonalování staré přirozenosti je falešné a zavádějící by se mohla uvést ještě mnohá místa. Ach, tato stará přirozenost, poněvadž je mrtvá ve vinách a hříších, je veskrz nepolepšitelná a nezbývá nám nic jiného, než ji držet pod nohama v síle onoho nového života, který máme následkem našeho spojení s naší oslavenou Hlavou v nebesích.
Izákovo narození neposloužilo k polepšení Izmaele, nýbrž přivedlo jen na světlo protiklad mezi ním a synem zaslíbení. Snad projevoval až k Izákovu příchodu klidné a pořádné chování, pak však zjevil, co byl, když se posmíval dítku vzkříšení. Kde byl k dostání nějaký lék pro toto zlo? Byl v polepšení se Izmaele? Nikoliv.
Jediným prostředkem bylo: „Vyvrz služebnici tuto i syna jejího; neboť nebude dědicem syn služebnice té se synem mým Izákem.“ (v. 10.) „Což křivého jest, nemůže se napraviti.“ (Kaz. 1,15.) Následkem toho je nutno se odvrátit od toho, co je křivé a zaměstnávat se tím, co je božsky přímé. Chtít narovnat něco křivého je marná námaha. Veškeré úsilí k zdokonalení přirozenosti je proto, pokud se jedná o Boha, zcela neužitečné a marné. Pro lidi může být výhodné zlepšit a zušlechtit co je pro ně užitečné; ale Bůh dal Svým dítkám něco nesmírně lepšího, totiž pěstování toho, co je Jeho vlastním stvořením, jehož ovoce, aniž by kdy tělo vyvyšovalo, poslouží jenom a jedině k chvále a oslavení Božímu.
Blud, kterému propadly Galatské sbory, byl v tom, že uvedli a očekávali něco od těla. Spasení bylo učiněné závislé na něčem, co by mohl učinit nebo dodržet člověk. „Nebudete-li se obřezovati podle obyčeje Mojžíšova, nebudete moci spaseni býti.“ (Skut. 15,1.) To znamenalo zboření celé slavné budovy spasení, která, jak věřící ví, spočívá výhradně na tom, co učinil a co je Kristus. Učinit spasení i jen v nejmenší míře závislé na tom, co je v člověku anebo na tom, co člověk učinil, znamená jeho úplné zničení. Jinými slovy: Izmael musí být úplně vyvržen a veškerá Abrahamova naděje musí spočívat v tom, co Bůh učinil a dal v Izákově osobě. Toto nezanechá, což netřeba ani poznamenat, nic k oslavení člověka. Kdyby mé nynější nebo budoucí požehnání bylo závislé na změně přirozenosti, byť by ji způsobil i Bůh, tu by se mohlo tělo, tedy já, chlubit, a Bůh by neobdržel všechnu slávu. Ač by moje přirozenost byla polepšená, tak by bylo přece jen něco ode mne. Když jsem však uveden v nové stvoření, vidím, že vše je od Boha. Vše je Bohem předsevzaté, připravené a provedené. Bůh jedná a já se Mu klaním; On je ten žehnající a já jsem požehnán; On je ten „větší“, a já jsem „menší“, (Žid. 7,7.); On je dárcem a já jsem obdarovaný. Toto dává křesťanství jeho pravý charakter a dělí ho od každého lidského náboženského systému pod sluncem. Každé lidské náboženství dává více nebo méně místo stvoření, podrží služku a jejího syna v domě a nabízí člověku něco, čím se může chlubit. Křesťanství však vylučuje člověka od každého spolupůsobení na díle spasení a dává veškerou čest Bohu, kterému jedině náleží.
Uvažujme nyní, co služka a její syn skutečně jsou a co nám předobrazují. Čtvrtá kapitola Epištoly ke Galatským nám dává o obou těchto bodech bohaté vysvětlení. Služka zde představuje smlouvu zákona a její syn všechny ty, kdo jsou ze skutků zákona anebo kteří stojí na této půdě. Služka rodí jen do služby a nemůže nikdy člověka osvobodit. Jak by to také mohlo být možné? Zákon nemohl nikdy dát svobodu; neboť panoval nad člověkem, dokud byl živ. (Řím. 7,1.) Dokud se však nalézám pod něčím panováním, ne-jsem svobodný; a poněvadž zákon, pokud žiju, provozuje nade mnou své panování, může mne od tohoto panování osvobodit jen smrt. To je požehnané poučení 7. kapitoly epištoly k Římanům. „Takž tedy, bratří moji, i vy umrtveni jste zákonu skrze tělo Kristovo, abyste byli jiného, toho totiž, kterýž z mrtvých vstal, abychom ovoce nesli Bohu. To je svoboda; neboť „jestliže vás Syn vysvobodí, právě svobodni budete.“ (Jan 8,36.) „A tak, bratří, nejsme synové děvky, ale svobodné.“ (Gal. 4,31.)
V síle této svobody jsme nyní schopni uposlechnout přikázání: „Vyvrz služku tuto i syna jejího.“ Jestliže nevím, že jsem svobodný, budu se namáhat na zvláštních cestách, totiž podržením služky v domě, získat svobodu. Jinými slovy: budu se namáhat dosáhnout život plněním zákona; budu se namáhat získat vlastní spravedlnost. Vyvržení tohoto živlu služby nejde ovšem bez boje, neboť zákonnost je tak vlastní našim srdcím. „Ale Abraham velmi těžce nesl tu řeč, pro syna svého.“ (v. 11.) I když to je tak bolestné, přece jen je Boží vůle, abychom stáli v svobodě, kterou nás osvobodil Kristus, a nezaplétali se zase ve jho služebnosti. (Gal. 5,1.)
Kéž bychom se, milovaný čtenáři, ujali tak úplně a ze zkušenosti požehnání, která nám v Kristu připravil Bůh; abychom s tělem a vším co ono chce být, činit anebo provést, učinili konec. V Kristu je plnost, která činí každé odvolání na tělo zbytečné a marné.
Abraham je nyní ve vhodném mravním stavu, aby jeho srdce mohlo být vystaveno nejbolestnější zkoušce. Když byla v kap. 20. z jeho srdce odstraněna ona dlouho a úzkostlivě opatrovaná opora, a když v kap. 21. vyvrhl z domu služku a jejího syna, ukazuje se nyní v nejpočestnějším postavení, do kterého může duše být přesazena; totiž v postavení zkušení pod Boží rukou. Jsou různé druhy zkoušek – zkoušky pod rukou satana a zkoušky, které povstaly ze zevních poměrů. Ale nejvznešenější charakter má ta zkouška, která přichází bezprostředně od Boha, když On Své milované dítko přivede do zprubujícího ohně, aby zkusil pravost jeho víry. Bůh musí mít skutečnost. Nedostačí, když se říká: „Pane, Pane!“ nebo: „Jdu, Pane!“ Srdce musí být zkušeno až do základů, aby se v něm neskrýval žádný zbytek pokrytectví nebo falešného vyznání. Bůh praví: „Dej mi, synu můj, srdce své.“ On nepraví: „Dej mi svou hlavu, své ruce, své hřivny, svůj jazyk, své peníze,“ nýbrž: „srdce své“; a chtěje zkusit upřímnost naší odpovědi na Jeho milostivé vyzvání, položí Svou ruku na něco, co je našemu srdci nejbližší. On pravil Abrahamovi: „Vezmi nyní syna svého, toho jediného svého, kteréhož miluješ, Izáka, a jdi do země Moria; a obětuj ho tam v oběť zápalnou na jedné hoře, o níž povím tobě.“ (v. 2.) To se muselo vskutku mocně dotknout Abrahamova srdce a vedlo jej to do přečišťujícího ohně. Bůh „libuje pravdu u vnitřnostech.“ (Žalm 51,8.) Mohli bychom na rtech mít mnoho pravdy a bohatou známost; ale Bůh hledá pravdu v srdci. Obyčejné důkazy lásky našich srdcí Jej neuspokojí. On sám se také nespokojil tím, aby nám dal jen nějaký obyčejný důkaz Své lásky. On dal Svého jednorozeného Syna! A my? Nemělo by být naší tužbou dát Bohu zvláštní důkazy naší lásky k Němu, který nás tak miloval, když jsme ještě byli mrtví ve vinách a hříších?
Nezapomeňme však, že Bůh nám prokazuje velikou čest, když nás takto staví na zkoušku. Nikdy nečteme, že Lot „byl zkušen Bohem“; ne, ale Lot byl zkušen Sodomou. Nedosáhl nikdy dostatečnou výši, aby mohl být zprubován Hospodinovou rukou. Bylo zjevné, že stálo mnoho mezi jeho duší a Bohem, takže nebylo zapotřebí, aby se to přivedlo na světlo zprubujícím ohněm. Sodoma neměla pro Abrahama ani nejmenší pokušení. Jeho rozmluva se sodomským králem ve 14. kapitole nám o tom podává nejjasnější důkaz. Bůh věděl dobře, že Abraham Jej miloval mnohem více než Sodomu a její poklady. On však chtěl vložením Své ruky na předmět, který byl Abrahamovu srdci nejdražší, přivést na světlo, že Jeho služebník Jej miluje nadevše. „Vezmi nyní syna svého, toho jediného svého, kteréhož miluješ, Izáka.“ Ano Izák, syn zaslíbení, Izák, předmět tak dlouho čekající naděje, předmět otcovské lásky, ten, ve kterém měla být požehnána všechna pokolení země – tento Izák měl být obětován jako zápalná oběť. To znamenalo vskutku zkušení víry, „aby mnohem dražší nežli zlato, kteréž hyne, avšak se v ohni zkušuje, nalezeno bylo ku chvále a ke cti i k slávě.“ (1. Petr. 1,7.) Kdyby se Abraham nepodpíral prostě a celou duší na Pána, nemohl by bez váhání uposlechnout rozkaz, který jej tak důkladně stavěl na zkoušku. Ale Bůh byl živou a zůstávající oporou jeho srdce; a proto byl připraven vzdát se pro Něho všeho.
Duše, která všechna svá zřídla nalezla v Bohu, se může bez váhání vzdát všech lidských studní a potůčků. Od stvoření můžeme upustit jen v té míře, ve které jsme ze zkušenosti seznámeni se Stvořitelem; ale ne dále. Vzdát se časných věcí na jiné cestě, než v síle víry, která se chápe neviditelných věcí, je nejneužitečnější prací, jakou si můžeme představit. Je to naprosto nemožné. Duše podrží svého Izáka tak dlouho, dokud nenalezla své vše v Bohu. Když však můžeme vírou říci: „Bůh jest naše útočiště i síla, ve všelikém soužení pomoc vždycky hotová,“ tu můžeme také připojit „A protož nebudeme se báti, byť se pak i země podvrátila a zpřevracely se hory doprostřed moře.“ (Žalm 46,2.3.)
„Tedy vstav Abraham velmi ráno.“ (v. 3.) On neotálel, poslouchal přesně. „Pospíchám a neodkládám ostříhati rozkazů tvých.“ (Žalm 119,60.) Víra nezůstane nikdy stát, aby zvažovala poměry nebo počítala s následky; ona pohlíží jen na Boha a praví, jako kdysi apoštol: „Ale když se zalíbilo Bohu, kterýž mne byl oddělil ze života matky mé a povolal skrze milost svou, zjeviti Syna svého mně, abych jej kázal mezi pohany, hned jsem se neporadil s tělem a krví.“ (Gal. 1,15.16.) Jakmile se poradíme s tělem a krví, je naše svědectví a naše služba oslabena; neboť tělo a krev nemohou být poslušné. Chceme-li být šťastní a oslavit Boha, máme vstát velmi ráno a v síle milosti vykonat Boží rozkazy. Je-li pramenem naší činnosti Boží slovo, tu propůjčí našemu jednání sílu a stálost. Jednáme-li však jen z nějaké pohnutky nebo jsme něčím ovlivněni, naše činnost přestane, jakmile tento vliv zmizí. K ustálenému obcování a činnému životu je zapotřebí dvojí: Duch svatý jako síla a Boží slovo co neklamný vůdce. Abraham byl požehnán obojím; nejenom že obdržel od Boha sílu k jednání, nýbrž také i přikázání k tomu. Jeho poslušnost a jeho odevzdanost do Boží vůle měly zcela rozhodný charakter, a to je velice důležité. Často se setkáváme s mnohým, co má zdání skutečnosti, není to však nic jiného než neustálená činnost vůle, která není poddaná mocnému působení Božího slova. Každá taková zdánlivá oddanost je bezcenná a duch, z kterého vychází, se velmi záhy rozptýlí. Jako zásadu smíme stanovit: každá oddanost překračující meze určené Bohem je podezřelá. Nedosáhne-li těchto mezí, je nedostatečná; proudí-li mimo ně, jde bludnými cestami. Přiznávám, že je zvláštní cesta a působení Božího Ducha, kde On zachovává svoji neomezenost a pozdvihne se nad obyčejné meze. V takovémto případě je však svědectví, že je to božská činnost, tak mocné, že přesvědčí každou duchovní mysl. Takové výjimky neodporují také nijak pravdě, že pravá oddanost vždycky spočívá na božské zásadě a je vedena božskou zásadou. Nelze popřít, že obětování syna bylo jednáním neobyčejné oddanosti. Musíme si však připomenout, že to, co tomuto jednání propůjčilo pravou cenu, je skutečnost, že se zakládalo na Božím rozkaze.
Pak je ještě jedna věc, kteráž stojí ve spojení s pravou oddaností, a to je velebení. „Já pak a dítě půjdeme tamto velebiti.“ (Tak dle pův. v. 5.) V prav-dě oddaný služebník nepohlíží na službu, nýbrž na Pána, a to probouzí jistě duchovní velebení. Miluji-li svého zemského pána, tu si málo dělám z toho, zda cídím jeho boty nebo jezdím s jeho povozem; myslím-li však více na sebe než na něho, budu raději kočím než cídičem bot. Právě tak je tomu ve službě našeho nebeského Pána. Myslím-li jen na Něho, je mi jedno, zda zakládám sbory nebo dělám stany. Totéž můžeme pozorovat ve službě andělů. Pro anděla není žádný rozdíl, je-li vyslán zničit nějaké vojsko nebo ochránit některého dědice spasení. Jejich myšlenky jsou zaměstnány jen Pánem. Kdyby, jak někdo velmi správně řekl, Bůh seslal na zem dva anděly, aby jeden panoval nad nějakou říší a druhý aby zametal ulice, tu by se jistě nepřeli ohledně své práce. A když se toto může říci o andělech, jak mnohem více by to mělo být pravdou o nás. Charakter služebníka má vždy jít ruku v ruce s charakterem velebitele. Dílo našich rukou má být okořeněno vůní vroucích vzdechů, díků našich srdcí. Jinými slovy, máme vždy své dílo započít v duchu slov: „Já pak a dítě půjdeme tamto velebiti.“ Tímto způsobem zůstaneme ochráněni před onou pouze mechanickou službou, do které tak snadno přicházíme, když pracujeme jenom pro práci a více se zabýváme svým dílem než s Pánem. Vše musí vyplývat z prosté víry v Boha a z poslušnosti vůči Jeho slovu.
„Věrou obětoval Abraham Izáka, byv pokoušín, a to jednorozeného obětoval ten, kterýž byl zaslíbení přijal.“ (Žid. 11,17.) Jen když chodíme vírou, můžeme své dílo započít přiměřeně Bohu, pokračovat v něm a také ho dokonat. Abraham se nejen vydal na cestu, aby obětoval svého syna, nýbrž on šel po této cestě, až dosáhl na místo, které mu Bůh označil. „Tedy vzal Abraham dříví k zápalné oběti a vložil je na Izáka, syna svého, sám pak nesl v ruce své oheň a meč. I šli oba spolu… A udělal tu Abraham oltář a srovnal dříví; svázav syna svého, vložil ho na oltář na dříví. I vztáhl Abraham ruku svou a vzal meč, aby zabil syna svého.“ (v. 6–10.)
To bylo vskutku „dílo víry“ v nejvyšším smyslu tohoto slova. Nebyla to nepravá zář, ani pokrytectví, nebylo to blížení se Bohu ústy, ale se vzdáleným srdcem. Abraham neřekl „Jdu, pane,“ ale pak přece jen nešel. Vše je zde hlubokou skutečností – skutečností, jakou víra vždy tak ráda působí, a kterou Bůh tak rád přijímá. Je lehké zdobit se oddaností, když se na ní nečiní žádné nároky. Je lehké říci: „Byť se pak všichni zhoršili nad tebou, jáť se nikdy nezhorším… Bychť pak měl s tebou umříti, nikoli nezapřím tebe“ (Mat. 26, 33.35.); ale jedná se o to: obstát v pokušení. Když byl Petr postaven na zkoušku, v pokušení podlehl. Víra nikdy nemluví o tom, co chce činit, nýbrž ona činí, co může, v síle Páně. Není nic mizernějšího než pýcha a osobování si; jsou právě tak špatné jako půda, na které spočívají. Ale víra jedná, když je postavena na zkoušku; a až do té doby je spokojená, zůstávajíc v tichu a ve skrytosti.
Není třeba připomínat, že Bůh bývá oslaven svatou činností víry. On je jejím bezprostředním předmětem, jakož i pramenem, z kterého tryská. V celém Abrahamově životě není příběh, kterým by byl Bůh více oslaven, než ten na hoře Moria. Tam byl Abraham schopen vydat svědectví o skutečnosti, že všechna jeho zřídla byla v Bohu; ano, že on je tam nalezl nejen před, ale i po Izákově narození. Odpočívat v Božích požehnáních je jiná věc než odpočívat v samém Bohu. Důvěřovat Bohu, když máme před očima potrubí, kterým má téci požehnání, je něco docela jiného než Mu důvěřovat, když je toto potrubí zacpáno. Výbornost Abrahamovy víry se osvědčila v tom, že ohledně nesčetného potomstva důvěřoval Bohu nejen, když před ním stál Izák ve zdraví a v síle, nýbrž právě tak úplně i pak, když by ho spatřil jako oběť na oltáři. To byla vskutku veliká, slavná důvěra – důvěra beze vší smíšeniny. Nespoléhal z části na Stvořitele a z části na stvoření, nýbrž byl založen na pevném základě – v Bohu samém. „Tak o tom smýšleje, že jest mocen Bůh,“ ale nikdy nepočítal s tím, co mohl Izák. Izák bez Boha nebyl ničím; Bůh bez Izáka byl vše. To je nanejvýš důležité pravidlo a zprubující kámen pro srdce, aby bylo zkušeno až do základu. Mizí má důvěra, když zdánlivé potrubí všech mých požehnání počíná vysychat? Anebo zůstávám dost blízko u hlavního zřídla, abych byl schopen v duchu velebení pozorovat, jak se vyprazdňují všechny lidské potoky? Mám tak úplnou důvěru v Boží dostačitelnost, takže jsem v stavu také takřka „vztáhnout ruku svou a vzít meč a zabít svého syna?“ Abraham toho byl schopen, poněvadž jeho zrak spočíval na Bohu vzkříšení, poněvadž, „smýšlel, že jest mocen Bůh i z mrtvých vzkřísiti.“ (Žid. 11,17.19.) Jedním slovem, on měl co činit s Bohem; a to bylo dost. Bůh nedovolil, aby zasadil smrtelnou ránu. Přišel až k nejkrajnějším hranicím; Bůh milosti ho nenechal jít dále. Bůh ušetřil otcovskému srdci bolest, kterou Sobě samému neušetřil, když vydal na smrt Svého vlastního Syna. On šel, chváleno budiž za to Jeho jméno, přes nejkrajnější hranice. „Kterýž ani vlastnímu Synu svému neodpustil, ale za nás za všecky vydal jej.“ (Řím. 8,32.) Žádný hlas nebyl slyšen z nebe, když Otec obětoval na Golgotě Svého jednorozeného Syna. Ne, tato oběť byla úplně dokonaná; a v jejím dokonání je zpečetěn náš věčný pokoj.
Abrahamova oddanost se však nicméně projevila a byla úplně přijata. „Neboť jsem již poznal, že se Boha bojíš, když jsi neodpustil synu svému pro mne.“ (v. 12.) Povšimněme si, že Bůh praví: „Neboť jsem již poznal.“ Až dosud tento důkaz nebyl dán. Víra zde byla, Bůh to věděl; ale důležitým bodem tady je, že Bůh poznání Abrahamovy víry zakládá na patrný důkaz, který Abraham dal na oltáři na hoře Moria. Víra se projevuje vždycky svou činností a Boží bázeň je ovocem, které z ní vyrůstá. „Abraham, otec náš, zdali ne ze skutků ospravedlněn jest, obětovav syna svého Izáka na oltář?“ (Jak. 2,21.) Kdo by se opovážil pochybovat o jeho víře? Odstraňme víru a Abraham na hoře Moria je před námi jako vrah a nesmyslný. Počítejme s vírou a on stojí před naší duší jako věrný, pokorný velebitel, jako bohabojný a ospravedlněný člověk. Ale víra musí být ukázána. „Co prospěje, bratří moji, praví-li kdo víru míti, nemá-li skutků?“ (Jak. 2,14.) Vyznání bez síly a bez ovoce nedostačí ani Bohu ani lidem. Bůh hledá skutečnost a On ji ctí, kde ji nachází; a co se týče člověka, ten může porozumět jen živému, rozumnému projevu víry, která se zjevuje ve skutcích. Žijeme v atmosféře náboženských vyznání. Řeč víry je v ústech tak mnohých; ale víra sama, která uschopňuje člověka odrazit od pobřeží přítomných okolností, vzdorovat větru a vlnám a čelit jim, když to vypadá, že Pán spí – tato víra je velmi řídkou perlou.
Nebude se zdát zbytečné, když na tomto místě vložíme slovo o podivuhodné shodě, která je vzhledem k učení o ospravedlnění mezi Jakubem a Pavlem. Rozumný a duchovní čtenář, který se před božským vdechnutím svatého Písma koří, ví velmi dobře, že u této důležité otázky nemáme co činit s Pavlem a Jakubem, nýbrž s Duchem svatým, který si každého z těchto dvou velice omilostněných mužů použil jako pero k napsání Svých myšlenek. Právě tak jako já bych mohl použít k napsání svých myšlenek husí brk nebo ocelové pero a pak by bylo nanejvýš směšné mluvit o odchylkách anebo o odporování si obou per, když pisatel je jeden a tentýž. Že si dva písaři božského vdechnutí odporují, je právě tak nemožné jako srážka dvou nebeských těles na jejich putování po Bohem určené dráze.
Mezi apoštolem Pavlem a Jakubem je, jak ani jinak nelze očekávat, dopodrobna dokonalá shoda; ohledně učení o ospravedlnění je jeden protějším hlasem nebo vykladačem druhého. Pavel nám podává vnitřní zásadu; Jakub vnější vyvinutí se této zásady. První nám představuje skrytý, druhý zjevený život; jeden uvažuje člověka ve spojení s Bohem, druhý v jeho vztazích k lidem. My máme zapotřebí jedno i druhé, neboť vnitřní zásada nestojí bez vnějšího života, a ten by bez vnitřní zásady neměl cenu ani sílu. Abraham byl ospravedlněn, když „uvěřil Bohu“; a Abraham byl ospravedlněn, když „obětoval syna svého Izáka“. V prvním bodě vidíme jeho skryté postavení, druhý nám ukazuje jeho veřejné uznání nebem a zemí. Je dobré znát tento rozdíl. Když Abraham uvěřil Bohu, tak nepřišel žádný hlas z nebe, ačkoliv Bůh tuto víru viděl a připočetl mu ji za spravedlnost. Když však „na oltáři obětoval syna svého“, mohl Bůh říci: „Neboť jsem již poznal,“ a celý svět měl mocný, nezvratný důkaz skutečnosti, že Abraham byl ospravedlněným mužem. Tak tomu bude vždycky. Tam, kde je vnitřní zásada, nebude ani chybět zevní činnost; a veškerá cena této činnosti vychází z jejího spojení s touto zásadou. Oddělme na okamžik Abrahamovy skutky, tak jak je nám Jakub představuje, od Abrahamovy víry, jak nám ji Pavel vysvětluje, a ptejme se, jakou ospravedlňující sílu by ony skutky měly? Pražádnou. Jejich veškerá cena, jejich celá působnost vychází ze skutečnosti, že byly zevním zjevením víry, v jejíž síle byl Abraham již prohlášen spravedlivým. Je tedy úplná shoda mezi Pavlem a Jakubem – anebo mnohem více – úplná jednota hlasu Ducha svatého, ať je slyšen skrze Pavla nebo skrze Jakuba.
Vraťme se nyní k naší kapitole. Je zajímavé poznat, jak Abrahamova duše byla zkouškou jeho víry přivedena k novému poznání Božího charakteru. Jsme-li schopni obstát ve zkouškách vložených na nás Bohem, činíme bezpochyby nové zkušenosti ohledně Jeho povahy a tím se učíme oceňovat cenu zkoušky. Kdyby Abraham nevztáhl svou ruku, aby zabil svého syna, tak by jistě nikdy nepoznal vzácná bohatství jména, které zde Bohu přikládá: „Hospodin – Jireh“, tj. „Hospodin opatří“. (v. 14.) Pouze když jsme skutečně vystaveni zkouškám, poznáváme, co je Bůh. Bez zkoušky zůstáváme pouhými teoretiky; ale to Bůh nechce. On chce, abychom vnikli do živých hlubin, které v Něm jsou, do božské skutečnosti osobního obecenství s Ním. S jak rozličnými city a přesvědčeními musel Abraham obrátit své kroky z Moria do Bersabé! Jak rozličné musely být jeho myšlenky ohledně Boha, ohledně Izáka a ohledně všech věcí. Vpravdě můžeme říci: „Blahoslavený muž, kterýž snáší pokušení.“ (Jak. 1,12.) Zkouška je čest propůjčená samým Pánem; a nemůžeme ani dost vysoko ocenit požehnání v ní učiněných zkušeností. Když se člověk dostal tam (použijeme řeči žalmu 107.), že „všecko umění jeho mizí,“ poznává, co je Bůh. Dej nám Bůh milost, abychom snesli pokušení, aby Jeho dílo zazářilo a Jeho jméno v nás bylo oslaveno.
Dříve než ukončíme úvahy této kapitoly, chci obrátit čtenářovu pozornost na milostivou přízeň, v které Bůh Abrahamovi osvědčuje, že vykonal skutek, k jehož provedení se ukázal úplně připraven. „A řekl: Skrze sebe samého přisáhl jsem, praví Hospodin, poněvadž jsi učinil tu věc, že jsi neodpustil synu svému, jedinému svému: Požehnám velmi tobě a velice rozmnožím símě tvé jako hvězdy nebeské a jako písek, kterýž jest na břehu mořském; nadto dědičně vládnouti bude símě tvé branami nepřátel tvých. Ano, požehnáni budou v semeni tvém všichni národové země, protože jsi uposlechl hlasu mého.“ (v. 16. až 18.) Tato slova jsou v krásné shodě se způsobem, kterým Duch svatý vzpomíná na Abrahamovy skutky v Ep. k Žid. 11. a Jak. 2. Oba tyto oddíly nám představují Abrahama, jako kdyby svého syna Izáka na oltáři obětoval. Důležitá zásada, která se nám představuje v celém ději, je tato: Abraham se ukázal připraven vydat vše kromě Boha; a táž zásada jej učinila spravedlivým mužem a také jako takového osvědčila. Víra může kromě Boha vše a všech postrádat; ona má plné, hluboké vědomí, že Bůh dostačí pro vše. Proto mohl Abraham také ocenit celou hodnotu slov: „Skrze samého sebe přísahám.“ Ano, tato podivuhodná slova „skrze samého sebe“ znamenají pro muže víry vše. „Bůh zajisté zaslíbení čině Abrahamovi, když neměl skrze koho většího přisáhnouti, přisáhl skrze sebe samého…. Lidé zajisté skrze většího přísahají a všeliké rozepře mezi nimi konec jest, když bývá potvrzena přísahou. Protož Bůh, chtěje hojněji ukázati dědicům zaslíbení neproměnitelnost rady své, vložil mezi to přísahu.“ (Žid. 6,13.16.17.) Slovo a přísaha živého Boha mají učinit konec všem rozepřím a pohybům lidské vůle a uprostřed neklidu a pachtění se tohoto bouřlivého světa tvoří pro duši jistou kotvu.
My se musíme stále odsuzovat, že Boží zaslíbení mají pro naše srdce tak malou sílu. Zaslíbení je zde, a my vyznáváme, že v ně věříme. Ale ono není pro nás tou hlubokou, zůstávající, pevnou skutečností, kterou má stále být, abychom z něho měli ono „pevné potěšení“, jehož sdílení je jejím účelem. Jak málo jsme připraveni v síle víry obětovat našeho Izáka. Prosme Pána, aby nám ve Své dobrotě dal hlubší nahlédnutí do požehnané skutečnosti života víry v Něm, abychom lépe porozuměli dalekosáhlosti slova: „A toť jest to vítězství, kteréž přemohlo svět, víra naše.“ (1. Jan. 5,4.) Jen vírou můžeme přemoci svět. Nevěra nás staví pod moc přítomných věcí. Ona propůjčuje světu vítězství nad námi, kdežto duše, která se následkem vyučování Ducha svatého naučila, že Bůh je úplně dost, je na zemských věcech zcela nezávislá. Kéž bychom milý čtenáři činili o tom v nás bohaté zkušenosti k našemu pokoji, k naší radosti v Bohu a k Jeho oslavení.
Tento krátký oddíl svaté knihy přináší duši mnohé užitečné ponaučení. Duch svatý nám zde kreslí před oči krásný obraz o způsobu, jakým se má věřící chovat vůči těm, kteří jsou venku. Ač je božskou pravdou, že nás víra činí nezávislými na lidech tohoto světa, je právě tak pravdou, že nás také stále poučuje o poctivém chození vůči světu. Písmo nás napomíná, „abychom poctivě chodili před těmi, kteříž jsou vně“ (1. Tes. 4,12), „dobré opatrujíce netoliko před obličejem Páně, ale i před lidmi“ (2. Kor. 8,21) a „žádnému nebýti nic dlužní.“ (Řím. 13,8.) To jsou důležité předpisy, na které dříve než byly dány, dbali za všech časů všichni věrní služebníci Páně, kterým se však v naší moderní době, žel, často věnuje málo pozornosti.
Tato kapitola zasluhuje proto naší zvláštní pozornost. Ona začíná smrtí Sáry a ukazuje nám Abrahama v novém charakteru, totiž jakožto truchlícího. „I přišel Abraham, aby kvílil nad Sárou a oplakal jí.“ (v. 2.) Boží dítko se musí setkat s takovými věcmi; avšak ne „jako i jiní, kteříž naděje nemají“. (1. Tes. 4,13.14.) Veliká skutečnost vzkříšení mu přichází na pomoc a propůjčuje jeho kvílení zcela zvláštní charakter. Věřící může stát u hrobu některého bratra nebo sestry v Pánu v tom šťastném vědomí, že tento hrob svého zajatce dlouho nepodrží. „Nebo jestliže věříme, že Ježíš umřel a z mrtvých vstal, tak Bůh i ty, kteříž zesnuli v Ježíšovi, přivede s ním.“ Spasení duše jistí spasení těla; máme to první a čekáme na to druhé. (Řím. 8,23.)
Koupí jeskyně Machpelah za dědičné pohřebiště, propůjčil Abraham, jak se mi zdá, výraz své víře ve vzkříšení. „Potom vstav Abraham od mrtvého svého.“ (v. 3.) Víra nemůže podržet smrt dlouho před očima; ona má, dík za to „Bohu živému“, vyvýšenější předmět. Pohled víry je vždy upřen na vzkříšení; a v síle této skutečnosti může povstat od svého mrtvého. Abrahamovo jednání je velmi významuplné; a my potřebujeme plnějšího porozumění jeho dalekosáhlosti, poněvadž jsme velmi náchylní k zaměstnávání se smrtí a jejími následky. Smrt je hranicí moci satana; ale tam, kde satan končí, počíná Bůh. Abraham tomu rozuměl, když povstal a jeskyni Machpelah koupil k pohřbu Sáry. Toto jednání bylo výrazem Abrahamových myšlenek ohledně budoucnosti. On věděl, že v přicházejícím věku se naplní Boží zaslíbení ohledně kananejské země a mohl proto v jistém a určitém očekávání slavného vzkříšení položit tělo Sáry do hrobu.
Neobřezaní synové Het tomu nerozuměli. Myšlenky naplňující duši patriarchy jim byly úplně cizí. Pro ně bylo místo, kde Abraham pohřbil svou mrtvou věcí malého významu, ale pro něho to nebylo v žádném případě bezvýznamné. „Hostem a příchozím, jsem u vás; dejte mi místo k pohřbu u vás, abych pochoval mrtvého svého od tváři své.“ (v. 4.) Hetejským mohlo být nanejvýš podivné, že Abraham činil tolik okolků pro jeden hrob; ale proto svět nezná nás, že Jeho nezná. Nejkrásnější tahy víry jsou ty, které přirozený člověk uzná za nejnepochopitelnější. Kananejští neměli žádnou představu o očekáváních, která propůjčila charakter Abrahamovu jednání u této příležitosti. Oni netušili, že Abraham pohlížel na budoucí držení země, když hledal jeskyni, ve které mohl po své smrti jako Sára očekávat Bohem určený čas – jitro vzkříšení. On cítil, že neměl se syny Het co činit a byl proto připraven položit svou hlavu podobně jako Sára do hrobu a přenechat Bohu jednání za něho, s ním a pro něho.
„Podle víry zemřeli ti všichni, nevzavše zaslíbení, ale zdaleka je viděvše, jim i věřili, i je vítali a vyznávali, že jsou hosté a příchozí na zemi.“ (Žid. 11,13.) To je v pravdě krásný tah v božském životě. Tito „svědkové“, o kterých se mluví v Ep. k Žid. 11., nežili jen vírou, nýbrž dokázali také, když dospěli na konec svého běhu, že Boží zaslíbení byla pro jejich duše právě tak skutečná a dosažitelná jako na počátku, když započali svůj běh. Koupě pohřebiště v zemi zaslíbení byla tudíž, jak se mi zdá, představou moci víry nejen vzhledem k životu, nýbrž také i vzhledem ke smrti. Proč činil Abraham takové okolky u koupě pohřebního místa? Proč si přál tak živě, aby jeho nároky na pole a jeskyni Efrona byly založeny na spravedlivém základě? Proč byl tak odhodlán zaplatit plnou cenu, jak byla „běžná mezi kupci“? (v. 16.) Byla to víra, která jej vedla k takovému jednání. Abraham činil vše skrze víru. On věděl, že v budoucnosti bude patřit země jemu, a že ve slávě vzkříšení ji jeho símě také bude mít v držení; a až do té doby nechtěl být dlužníkem těch, kteří ještě museli být vypuzeni z jejího držení.
Tato kapitola může tedy být uvažována z dvojího stanoviska: nejprve nám představuje jednoduchou, praktickou zásadu ohledně našeho chování se vůči světu a pak předvádí požehnanou naději, která má věřícího stále obživovat. V evangeliu nám představená naděje je slavná nesmrtelnost. Tato skutečnost nám podává svatou a vyvýšenou zásadu k určování našeho veškerého zacházení s těmi, kteří jsou venku, a přitom pozdvihuje srdce nad přirozenost a svět. „Nejmilejší nyní dítky Boží jsme, ale ještě se neukázalo, co budeme. Víme pak, že když se ukáže, podobni jemu budeme; nebo viděti jej budeme, jakž jest.“ To je naše naděje. Jaké je mravní působení této naděje? „A každý, kdož má tuto naději v něm, očišťuje se, jakož on čistý jest.“ (1. Jan. 3,2.3.) Když mám být podoben Kristu, tedy se snažím, abych Jemu byl již nyní co nejvíce podoben. Křesťan proto má vždy dbát na to, aby chodil před zrakem těch, kteří jej obklopují, v čistotě, v upřímnosti a v milosti.
Abraham nám podává svým chováním vůči synům Het následování hodný příklad. Ve všem svém jednání projevuje velikou hodnost a nezištnost. On byl „kníže Boží“ uprostřed nich a oni by se cítili šťastnými, kdyby mu mohli projevit přízeň. Avšak Abraham se naučil přijímat důkazy přízně jen od Boha vzkříšení; a mezitím, co zaplatil Hetejským jeskyni Machpelah, očekával vzhledem k zemi kananejské na Boha. Synové Het znali velmi dobře cenu stříbra „běžného mezi kupci“, a Abraham znal cenu jeskyně Machpelah; ona měla pro něho daleko vyšší cenu než pro ně. Oni si cenili pole na čtyři sta stříbrných lotů, ale pro něho bylo téměř neocenitelné, neboť bylo závdavkem věčného dědictví, které právě proto, že bylo věčné, mohlo být obdrženo jen v moci vzkříšení. Víra vede duši dopředu, do Boží budoucnosti; ona uvažuje věci tak, jak je uvažuje Bůh a cení je podle odhadnutí svatyně. Veden úsudkem víry, povstal Abraham „od mrtvého svého“ a koupil hrob, čímž jasně dal najevo svoji naději ve vzkříšení a na něm se zakládající dědictví.
Spojení této kapitoly s oběma předcházejícími je pozoruhodné. V kap. 22. je obětování syna na oltáři; v kap. 23. je Sára odstraněna, a v kap. 24. se vysílá služebník, aby hledal manželku pro toho, kterého Abraham „v podobenství“ přijal z mrtvých. (Žid. 11,19.) Pořadí těchto událostí nápadně souhlasí s pořádkem dějů, které stojí ve spojení s povoláním Boží církve. Někteří pochybují o tom, zda toto souhlasení je božského původu; každopádně je to však nanejvýš překvapující zjev.
V Novém zákoně se setkáváme s těmito velikými skutečnostmi: 1. opovržení a smrt Krista, 2. odstranění Izraele podle těla a konečně povolání církve a slavné postavení Beránkovy nevěsty. Toto vše odpovídá přesně obsahu těch tří kapitol. Kristova smrt musela být dokonanou skutečností, nežli mohla být povolána církev. A právě tak musela být odstraněna „dělící zeď ohrady“, dříve nežli mohl být vzdělán „nový člověk“. Je důležité, abychom znali místo, které zaujímá církev v Božích cestách. Dokud stála židovská domácnost, bylo Bohem nařízeno ostré rozdělení mezi Židy a pohany. Proto byla myšlenka na spojení obou v jednom novém člověku duchu Žida úplně vzdálená. Žid byl mnohem více veden k spatřování se v postavení, které v každém vztahu převyšovalo postavení pohana a jeho považování za úplně nečistého člověka, s kterým byl styk zapovězen. (Porovnej Skut. 10,28.)
Kdyby Izrael chodil s Bohem přiměřeně poměru, do kterého ho Bůh ve Své milosti uvedl, zůstal by v tomto postavení oddělení a v jemu propůjčené výsadě. Ale Izrael sledoval jinou cestu. A když ukřižováním knížete života, Pána slávy, jakož i opovržením svědectví Ducha svatého, dovršil míru nespravedlnosti, tak byl probuzen Pavel, jako služebník nové věci, která byla ukryta v Boží radě, dokud se vykonávalo svědectví na Izraelovi. „Pro tu příčinu já Pavel ten vězeň Krista Ježíše pro vás pohany, jestliže však jste slyšeli o milosti Boží, kteréž jest mi uděleno k přisluhování vám, že skrze zjevení oznámil mi tajemství, kteréž za jiných věků nebylo známo synům lidským, tak jako nyní zjeveno jest svatým apoštolům jeho a prorokům skrze Ducha, že jsou pohané spoludědicové a jednotělní a spoluúčastníci zaslíbení jeho v Kristu skrze evangelium.“ (Efez. 3,1–6.)
To je jasná, rozhodná řeč. Tajemství církve – složené ze Židů a pohanů, pokřtěných skrze jednoho Ducha v jedno tělo, spojené se slavnou hlavou v nebesích – nebylo až do dnů Pavla zjeveno. Vzhledem k tomuto tajemství pokračuje apoštol: „Kteréhož jsem učiněn slouha z daru milosti Boží mně dané, podle působení moci jeho.“ (Efez. 3,7.) Apoštolové a proroci Nového zákona tvořili, abychom tak řekli, první vrstvu tohoto slavného stavení. (Pohl. Efez. 2,20.) Když tomu takto ale je, pak není možné, že by ta stavba měla svůj počátek dříve, před apoštoly. Kdyby ta stavba byla započata ve dnech Ábele, tak by apoštol řekl: „Vzdělaní na základ svatých Starého zákona.“ Poněvadž však mluvil jinak, tak z toho musíme nevyhnutelně odvodit, že svatí Starého zákona nemohou patřit k tělu, které až ke Kristově smrti a vzkříšení následovaném sesláním Ducha svatého, existovalo jen v Bo-ží radě. Oni svatí byli spasení, Bůh budiž za to pochválen! – spasení skrze Kristovu krev a určeni s Boží církví požívat nebeskou slávu; ale nemohli patřit k tělu, které existovalo teprve staletí po jejich době.
Mnozí mohou ovšem, jak již podotknuto, mít pochybnosti, zdali máme tento, tak velmi zajímavý oddíl Písma svatého, považovat za předobrazení povolání církve. Já pro svůj díl bych jej chtěl raději pojednávat jako malbu, obrazné vysvětlení onoho slavného díla. Nemůžeme přijmout, že Duch svatý nás chce v tak neobyčejně dlouhé kapitole zaměstnávat s pouhými jednotlivostmi rodinných úmluv, aniž by to mělo sloužit za předobrazení nebo vysvětlení nějaké veliké pravdy. „Nebo kteréžkoli věci prvé napsány jsou, k našemu naučení napsány jsou.“ (Řím. 15,4.) Toto místo má důležitý význam. Ačkoliv Starý zákon neobsahuje žádné bezprostřední zjevení velikého tajemství církve, uzavírá v sobě nicméně děje a okolnosti, které toto tajemství pozoruhodným způsobem přivádějí na světlo. Když, jak jsme již podotkli, byl syn „v podobenství“ obětován a z mrtvých opět přijat, a původní kmen, z něhož syn vzešel, byl dán na stranu, vysílá otec posla, aby hledal pro syna nevěstu.
K získání jasného a úplného porozumění obsahu této kapitoly, nechť obrátí čtenář svoji pozornost na následující body: 1. na přísahu, 2. na svědectví a 3. na úspěch poslání služebníka. Je krásné pozorovat, že povolání a vyvýšení Rebeky se zakládá na přísaze, která byla mezi Abrahamem a služebníkem. Právě tak je tomu s Boží církví, ať ji již uvažujeme v celku aneb v jedné každé její části. „Ve knihu tvou všichni oudové jeho zapsáni jsou; i dnové, v nichž formováni byli, když ještě žádného z nich nebylo.“ (Žalm 139,16.) „Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Jezukrista, kterýž požehnal nám všelikým požehnáním duchovním v nebeských místech v Kristu, jakož vyvolil nás v něm před ustanovením světa, abychom byli svatí a neposkvrnění před obličejem jeho v lásce.“ (Efez. 1,3.4.) „Nebo kteréž předzvěděl, ty i předzřídil, aby byli připodobněni obrazu Syna jeho, aby on byl prvorozený mezi mnohými bratřími. Kteréž pak předzřídil, těch i povolal, a kterýchž povolal, ty i ospravedlnil, a kteréž ospravedlnil, ty i oslavil.“ (Řím. 8,29.30.) Mezi těmito výroky Písma a předmětem, kterým se právě zabýváme, je obdivuhodná shoda. Povolání, ospravedlnění a sláva církve – vše je založeno na věčném Božím předsevzetí a Jeho slovu, které je utvrzeno přísahou a potvrzeno smrtí, vzkříšením a oslavením Jeho Syna. Dávno, dávno před početím času spočívalo toto předsevzetí ohledně církve, které je spojeno nerozlučně s Božími myšlenkami ohledně oslavení Syna, v tajuplných hlubinách Božích plánů. Přísaha daná Abrahamovi služebníkem měla za účel získání společnice pro syna. Přání otce pro syna vedla ke všem hodnostem, které následkem toho měla Rebeka. Blahoslavený, kdo těmto věcem rozumí! Blahoslavený, kdo pozná, že jistota a štěstí církve je nerozlučně připoutáno na Krista a Jeho slávu. „Nebo není muž ze ženy, ale žena z muže. Také zajisté není muž stvořen pro ženu, ale žena pro muže.“ (1. Kor. 11,8.9.) Tak čteme také v tom krásném podobenství o svatbě: „Podobno jest království nebeské člověku králi, kterýž učinil svatbu synu svému.“ Syn je veliký předmět všech Božích myšlenek a plánů – a když je někdo veden k blahoslavenství nebo ke slávě, tedy to může být jen ve spojení se synem. Skrze hřích ztratil člověk každé právo na tyto věci i na samý život. Kristus však vzal na sebe celý trest, jenž patřil hříchu. On se učinil vzhledem k Svému tělu, církvi, za vše zodpovědným. Jakožto zástupce církve byl přibit na kříž. On nesl její hříchy na Svém vlastním těle na kříži, a když jejich celou tíhu vytrpěl, sestoupil do hrobu. Nic nemůže proto být dokonalejší jako osvobození církve od všeho, co bylo proti ní. Obživená vyšla z Kristova hrobu, kde zůstaly všechny hříchy jejích údů. Život, který má, je získán na druhé straně hrobu, když byly upokojeny všechny požadavky a nároky. Tento život stojí proto ve spojení s božskou spravedlností a je na ní založen v tom, že Kristovy nároky na tento život se zakládají na úplném zničení smrti a On je život církve. Tímto způsobem církev požívá božský život. Je oblečena v božskou spravedlnost a naděje, která jí oživuje, je naděje spravedlnosti. (Por. mezi mnohými jinými, následující místa: Jan 3,16.36; 5,39.40; 6,27.40.47.68; 11,25; 17,2; Řím. 5,21; 6,23; 1. Tim. 1,16; 1. Jan. 2,25; 5,20; Jud. 21; Efez. 2,1–6.14.15; Kol. 1,12–22; 2,10–15: Řím. 1,17; 3,21–26; 4,5.23–25; 2. Kor. 5,21; Gal. 5,5.)
Těmito místy Písma jsou úplně dokázané tři následující body: život, spravedlnost a naděje církve. Tyto tři body vycházejí ze skutečnosti sjednocení církve s Tím, který je vzkříšen z mrtvých. Nic není tak přizpůsobeno k upevnění srdce jako přesvědčení, že jsoucnost církve patří nevyhnutelně ke Kristově slávě. „Ale žena je sláva mužova.“ (1. Kor. 11,7.) O církvi se praví: „Kteráž jest tělo jeho, plnost všecko; ve všech naplňujícího.“ (Efez. 1,23.) Tento poslední výraz je nanejvýš hodný povšimnutí: výrazem „plnost“ označuje přeložené slovo doplnění některé věci a tím ji činí celkem. Tímto způsobem tvoří Kristus, jakožto hlava – a církev, jakožto tělo, toho jednoho „nového člověka.“ (Efez. 2,15.) Když tu věc uvažujeme s tohoto stanoviska, tak se již více nedivíme, že církev byla předmětem věčných Božích plánů. Pak tím více cítíme, že z milosti zde byla podivuhodná příčina, že tělo, nevěsta, společnice Jeho Syna, Boží myšlenky zaměstnávalo již před ustanovením světa. Rebeka byla zapotřebí pro Izáka; a proto tvořila předmět tajného plánu, kdežto sama byla vzhledem k své budoucnosti a svému vysokému určení ještě v nejhlubší nevědomosti. Všechny Abrahamovy myšlenky se vztahovaly na Izáka. „Abych tě zavázal přísahou skrze Hospodina, Boha nebe a Boha země, abys nebral manželky synu mému ze dcer Kananejských, mezi nimiž já bydlím.“ (v. 3.) „Manželku synu mému“ – to je zde, jak vidíme, velmi důležitý bod. „Není dobré člověku býti samotnému.“ Toto nám dopouští činit hluboký a požehnaný pohled na to, co je církev. Podle Božích plánů je ona zapotřebí pro Krista a v dokonaném Kristově díle je božsky postaráno o to, aby mohla být povolána v jsoucnost.
Když uvažujeme pravdu z tohoto hlediska, nejedná se více o otázku, zdali Bůh může spasit chudé hříšníky. Ne, On chce skutečně „Svému Synu učinit svatbu“, a církev je vyvolená nevěsta, předmět Otcovy rady, předmět lásky Syna a svědectví Ducha svatého. Ona je určena být spoluúčastnicí hodnosti a veškeré slávy Syna, právě tak jako má podíl na veškeré lásce, které On byl věčný předmět. Naslouchejme vlastním slovům Syna: „A já slávu, kterouž jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jedno jsme; já v nich, a ty ve mně, aby dokonáni byli v jedno, a aby poznal svět, že jsi ty mne poslal a že jsi je miloval, jakož jsi mne miloval.“ (Jan 17,22.23.)
Tato slova rozhodují celou tu otázku. Odhalují nám myšlenky Kristova srdce ohledně církve. Nejen, že je určena být jako On, nýbrž ona je takovou již nyní, neboť čteme: „V tomto jest k dokonání svému přišla láska Boží s námi, abychom bezpečné doufání měli v den soudný, kdyžto, jakýž jest on, takoví i my jsme na tomto světě.“ (1. Jan. 4,17.) Tato vzácná pravda dá duši úplnou důvěru. „A jsme v tom pravém, v Synu jeho Ježíši Kristu. On jest ten pravý Bůh, a život věčný.“ (1. Jan. 5,20.) Každá nejistota je vypuzená; neboť nevěstě je vše v ženichovi zajištěno. Vše, co náleželo Izákovi, se stalo vlastnictvím Rebeky, poněvadž Izák byl jejím; a právě tak je vše, co patří Kristu, podílem církve. „Všecky věci vaše jsou. Buď Pavel, buď Apollo, buď Petr, buď svět, buď život, buď smrt, buď přítomné věci, buďto budoucí, všecko jest vaše, vy pak Kristovi, a Kristus Boží.“ (1. Kor. 3,21–23.) Kristus je dán „hlava nade všecko církvi“. (Efez. 1,22.) Po veškeré věčnosti bude Jeho zalíbením ukazovat církev ve vší slávě a kráse, jimiž ji On přioděl; neboť její sláva a krása bude jen odleskem Jeho vlastní slávy. Andělé a knížatstvo budou v církvi spatřovat předivné zjevení se Boží moudrosti, moci a milosti v Kristu.
Zkoumejme nyní ten druhý bod, který jsme uvedli: svědectví. Abrahamův služebník nesl jasné a určité svědectví. „Tedy řekl: Služebník Abrahamův jsem já. A Hospodin požehnal pánu mému velice, takže veliký učiněn jest, nebo dal mu ovce a voly, stříbro a zlato, služebníky a děvky, velbloudy a osly. A porodila Sára, manželka pána mého, pánu mému v starosti své syna, jemuž dal, cožkoli má.“ (v. 34–36.) Služebník zjevuje otce a syna, to bylo jeho svědectví. On mluví o velikých bohatstvích otce a současně sděluje, že tento veškerý svůj majetek dal svému synu, poněvadž On je „jednorozený syn“ a předmět otcovské lásky. Prostřednictvím tohoto svědectví hledí získat nevěstu pro syna.
Nemusím téměř ani připomenout, že nám zde Písmo obrazným, ale velmi trefným způsobem staví před oči svědectví o Letnicích s nebe seslaného Ducha svatého. „Když pak přijde ten Utěšitel, kteréhož já pošlu vám od Otce, Duch pravdy, kterýž od Otce pochází, ten svědectví vydávati bude o mně.“ (Jan 15,26.) A opět: „Když pak přijde ten Duch pravdy, uvede vás ve všelikou pravdu. Nebo nebude mluviti sám od sebe, ale cožkoli uslyší, toť mluviti bude; i budoucí věci zvěstovati bude vám. On mne oslaví; nebo z mého vezme a zvěstovati bude vám. Všecko, cožkoli má Otec, mé jest. Protož jsem řekl, že z mého vezme, a zvěstovati bude vám.“ (Jan 16,13–15.) Souhlas mezi těmito slovy a svědectvím Abrahamova služebníka je právě tak poučný, jako i zajímavý. Když služebník mluví o Izákovi, tak hledí získat srdce Rebeky. Právě tak to činí Duch svatý; když mluví o Ježíši. Snaží se ubohé hříšníky vytáhnout ze světa hříchu a bídy a uvést je do požehnané a svaté jednoty Kristova těla. „Z mého vezme a zvěstovati bude vám.“ Duch svatý nevede nikdy duše k tomu, aby hleděly na Něho a Jeho dílo, nýbrž On obrací jejich zrak jedině a pouze na Krista. Proto čím je duše duchovnější, tím výhradněji se zabývá Kristem. Jsou tací, kteříž stálé uvažování svého srdce a to, co (ať snad způsobeno Duchem svatým) v něm spatřují, považují za znamení velké duchovnosti. Avšak to je hrubý blud. Takové sebe spatřování není důkazem duchovnosti, ale dokazuje mnohem více pravý opak, poněvadž Pán Ježíš vzhledem k Duchu svatému výslovně prohlásil: „Nebude mluviti sám od sebe.“ Nýbrž: „Z mého vezme, a zvěstovati bude vám.“ Proto když někdo stále pohlíží do svého nitra a staví na svědectví, která se tam vzhledem k působení Ducha svatého domnívá spatřovat, smí být ujištěn, že v tomto ohledu není veden Duchem svatým. Duch svatý táhne duše k Bohu, když jim představuje Krista. Poznání Krista je věčný život; a Duchem svatým způsobené zjevení Otce vzhledem k Synu, tvoří základ církve. Když Petr vyznává, že Kristus je ten Syn Boha živého, tedy odpovídá Kristus: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův; nebo tělo a krev nezjevilo tobě toho, ale Otec můj, kterýž jest v nebesích. I já pravím tobě, že jsi ty Petr, a na té skále vzdělám církev svou, a brány hades (Kral.: pekelné) nepřemohou jí.“ (Mat. 16,17.18.) Kdo je tou skálou? Petr? Bůh chraň! Skálou je zjevení Otce o Kristu, jakožto Syna Boha živého. Toto zjevení je jediným prostředkem, kterým může být duše uvedena do Kristovy církve. Zde se učíme znát pravý význam evangelia. Evangelium je především zjevení, a sice nejen pouhé zjevení nějakého učení, nýbrž zjevení jedné osoby, osoby Božího Syna. Toto skrze víru uchopené zjevení táhne srdce ke Kristu a stává se pramenem života a síly, základem spojení s Kristem jako údy Jeho těla, jakož i silou obecenství. Apoštol praví: „Ale když se zalíbilo Bohu zjeviti Syna svého ve mně atd.“ Zde máme pravou zásadu „skály“, totiž: Bůh zjevuje Svého Syna. Tímto způsobem se zřizuje stavba a ta spočívá podle věčného Božího předsevzetí na tomto nezvratném základě.
Proto je v naší kapitole velmi přitahující a poučné odkrýt tak krásný obraz o seslání a o tom zvláštním svědectví Ducha svatého. Abrahamův služebník rozvinoval celou hodnost a celé bohatství, kterými otec obklopil syna, jako i lásku, které byl Izák předmětem – zkrátka vše, co by se mohlo dotknout srdce Rebeky a co by ji odtáhlo od věcí, v jejichž středu se nacházela. On jí ukazoval vzdálený předmět a štěstí být jedno s tímto milovaným a vysoce obdařeným předmětem. Vše, co patřilo Izákovi, mělo být podílem Rebeky, když s ním byla spojena. To byl obsah poselství služebníka, jeho svědectví. A stejný ráz nese svědectví Ducha svatého. On mluví o Kristu, o Kristově slávě, o Kristově kráse, plnosti, milosti, o Jeho „nestihlém bohatství“, o hodnosti Jeho osoby a o slávě Jeho díla. Vynáší na světlo nevýmluvné štěstí, že jsme jedno s Kristem – údy Jeho těla, z těla Jeho, a z kostí Jeho. To je svědectví Ducha svatého – znamenitý prubířský kámen pro všelijaké poučování a kázání. Duchovní poučování se bude vždycky označovat úplnou a stálou představou Krista. On je jejím obsahem. Duch se může zaměstnávat jen Kristem, zdržovat se u Něho. Jeho slastí je mluvit o Něm; zvěstovat Jeho dokonalosti, ctnosti a krásu je Jeho radostí. Proto pracuje-li někdo v díle Páně, v síle Ducha svatého, tu se bude v jeho službě vždy více zjevovat Kristus než něco jiného. Lidské závěry a rozumování najdou v takové službě málo místa; tyto mohou mít místo tam, kde člověk chce stavět do popředí sebe samého. Kéž by proto všichni, kteří stojí v službě Páně, nikdy nezapomněli, že představování Krista bude vždycky tím jediným předmětem Ducha.
Konečně se máme ještě zaměstnávat s výsledkem poslání služebníka. Pravda a praktické použití pravdy jsou dvě velmi rozdílné věci. Jedna věc je mluvit o zvláštní slávě církve, a druhá věc, být touto slávou prakticky ovlivněn. V případě Rebeky bylo působení svědectví Abrahamova služebníka nejvýš rozhodné a určité. Vniklo do jejího ucha a do jejího srdce; a tímto způsobem byla úplně uvolněná od všeho, co ji obklopovalo. Byla připravena vše opustit a běžet k představenému cíli, aby dosáhla to, k čemu byla uchvácena. (Por. Fil. 3,12.13.) Pro ni bylo nemožné poznat se jako předmět tak vysokého určení, a přitom zůstat uprostřed poměrů, do kterých byla postavena přirozeností. Když bylo svědectví o její budoucnosti pravdivé, tu by bylo lpění na přítomných věcech největší pošetilostí. Když naděje, být Izákovou nevěstou a spoludědičkou vší jeho slávy, pro ni byla skutečností, pak by dalším hlídáním Lábanových ovcí dala najevo pohrdání vším tím, co před ní postavil ve Své milosti Bůh.
Ale ta vyhlídka byla příliš slavná, než aby se mohla lehkovážně pominout. Ovšem ještě neviděla ani Izáka ani dědictví; ale ona uvěřila zprávě posla, jeho svědectví o Izákovi a obdržela s tím také již závdavek dědictví; a to jejímu srdci dostačilo. Proto se bez váhání pozdvihli a byla odhodlána k odcestování. Řekla: „Půjdu.“ (v. 58.) Ona je úplně připravena vydat se na jí neznámou cestu, a sice ve společnosti toho, kdo jí zjevil vzdálený předmět a s tím spojenou slávu, slávu, ke které měla být brzy pozdvižena. „Půjdu,“ řekla a zapomněla na to, co leželo za ní, chvátajíc k tomu, co bylo před ní – běžela k odplatě svého vysokého povolání. (Pohl. Fil. 3,14.) Jak krásný a dojímavý obraz o církvi, která pod vedením Ducha svatého spěchá kupředu, aby se setkala se svým nebeským ženichem! Aspoň by tomu tak mělo s církví být. Žel, žel, s uskutečněním to vypadá smutně. Spatřujeme málo oné svaté radosti, která odkládá každé břímě a každou překážku v síle obecenství s oním svatým vůdcem a spolucestujícím. Jeho služba a slast je vzít z věcí Ježíše a zvěstovat je nám, právě tak jako Abrahamův služebník vzal z Izákových věcí a ukázal je Rebece. Bezpochyby nalezl, čím více se blížili radosti a slávě očekávající nevěstu, svoji radost ve sdělování jí nových svědectví ohledně syna. Tak je tomu aspoň s naším nebeským vůdcem a průvodcem. Jeho radostí je mluvit o Ježíši. „Z mého vezme a zvěstovati, bude vám.“ My máme tuto službu Božího Ducha také vskutku zapotřebí. Našim duším zvěstuje Krista a probouzí v nás vřelou touhu zřít Jej takového, jaký On je a Jemu se navždycky podobat; neboť jen to může naše srdce uvolnit od země a všeho, co patří přirozenosti. Co jiného než naděje, že bude spojena s Izákem, by mohlo Rebeku přimět říci: „Půjdu,“ když její bratr a její matka prosili: „Nechať pozůstane děvečka s námi za některý den, aspoň za deset“? (v. 55.) A tak je to i s námi; nic jiného než naděje, že budeme vidět Ježíše, jak jest, a že budeme Jemu podobní, nás může uschopnit k očišťování, „jakož On čistý jest.“ (1. Jan. 3,3.)
Počátek této kapitoly nám staví v druhém Abrahamovu oženění se před oči příběh, který uvažován ve spojení s obsahem předcházející kapitoly, pro duchovní mysl není bez zajímavosti. Ve světle prorockých sdělení Nového zákona poznáváme, že Abrahamovo símě po doplnění a přijetí vyvolené Kristovy nevěsty opět vstoupí do popředí. Právě tak se obrací po uvedení Rebeky Duch svatý opět k dějinám Abrahamova semene prostřednictvím nového oženění a zaměstnává nás jednotlivými vedlejšími okolnostmi z děje tohoto patriarchy a jeho semene podle těla. Já nechci čtenáři vnucovat žádné zvláštní vysvětlení o tomto všem, chci jen říci, že obsah naší kapitoly v tomto ohledu je hodný povšimnutí.
Jak jsme již poznamenali, První Mojžíšova kniha v sobě obsahuje takřka zárodky všeho. Velké, prvotní zásady Božích vztahů k člověku, zásady, jejichž vyvinutí je obsaženo v Novém zákoně. Ovšem tyto zásady se nám představují v První Mojžíšově knize obrazným způsobem; kdežto v Novém zákoně se vyvinují jakožto učení. Nicméně jsou však tyto obrazy velmi zajímavé a zvláštním způsobem vhodné k uvedení pravdy mocně do srdce.
Konec naší kapitoly nám představuje několik zásad velmi vážného a praktického významu. Jákobův charakter a život vstoupí brzy, jak Bůh dá, před nás jasněji. Avšak dříve, nežli půjdeme dále, bych rád obrátil pozornost na chování Ezaua ohledně prvorozenství a všeho, co s tím souviselo. Přirozené srdce nepřikládá Božím věcem žádnou cenu. Poněvadž nezná Boha, jsou pro něj Boží zaslíbení neurčitou, bezcennou a bezmocnou věcí. To je také příčina, proč přítomné věci mají u lidí takovou váhu a mají na ně tak velký vliv. Člověk cení jen to, co vidí, poněvadž je veden viděním a ne vírou. Pro něho je přítomnost vše, budoucnost ale nejistá, bezvlivná věc. Tak tomu bylo u Ezaua. „I řekl Ezau: Aj, já k smrti se blížím, k čemuž mi tedy to prvorozenství?“ (v. 32.) Jak zvláštní rozumování. Přítomnost mi uniká pod nohama, proto pohrdám a vzdávám se budoucnosti; čas prchá přede mnou, proto nemám žádný zájem na věčnosti. „A tak pohrdl Ezau prvorozenstvím.“ (v. 34.) Tak pohrdl Izrael žádanou zemí (Žalm 106,24.); tak opovrhl Mesiášem (Zach. 11,12); a tak pohrdli pozvaní pozváním na svatbu. (Mat. 22,5.) Člověk nemá srdce pro Boží věci; „krmě ze šocovice“ má pro něho větší cenu než právo na Kanán. Příčina, pro kterou si Ezau své prvorozenství necenil, jej právě měla přimět přiložit mu velikou cenu. Čím více poznávám nejistotu a marnost přítomnosti člověka, tím více se vinu k Boží budoucnosti. Tak soudí víra. „Poněvadž tedy to všecko má se rozplynouti, jací pak vy býti máte ve svatých obcováních a pobožnostech. Očekávajíce a chvátajíce ku příští dne Božího, v němžto nebesa hoříce rozpustí se a živlové pálivostí ohně rozplynou se? Nového pak nebe a nové země podle zaslíbení jeho čekáme, ve kterýchž spravedlnost přebývá.“ (2. Petr. 3,11–13.) To jsou Boží myšlenky a proto také i myšlenky víry. Viditelné věci se rozplynou. Máme proto pohrdat neviditelnými? Jistě že ne! Přítomnost prchá jako stín. Co je naším útočištěm? „Očekávajíce a chvátajíce ku příští dne Božího.“ Tak zní úsudek obnoveného srdce; každý jiný úsudek je bezbožný jako u Ezaua: „Kterýž za jednu krmi prodal prvorozenství své.“ (Žid. 12,16.) Kéž nás Pán od toho uchrání!
První verš této kapitoly navazuje na kapitolu 12. „Byl pak opět hlad na zemi, mimo hlad první, kterýž byl za dnů Abrahamových.“ (v. 1.) Zkoušky, kterým jsou Boží dítky v průběhu jejich vezdejšího putování vystaveny, mají téměř všechny tentýž ráz a slouží vždycky k tomu, aby se zjevilo, do které až doby nalézalo srdce vše jen v Bohu. Chození v tak důvěrném obecenství s Bohem, takže je duše úplně nezávislá na lidech a věcech je těžká věc, ke které se zřídka vzneseme. Egyptské a gerarské země ležící po naší pravici a levici nám skýtají příliš mocná pokušení, aby nás buďto odvrátily od přímé stezky, anebo aby nás zdržely od skutečného zaujetí našeho postavení jako služebníků živého a pravého Boha.
„Tedy odebral se Izák k Abimelechovi, králi Filistinskému do Gerar.“ (v. 1.) Mezi Egyptem a Gerar se ukazuje zjevný rozdíl. Egypt je výraz světa s jeho přirozenými výpomocnými prostředky a jeho nezávislosti na Bohu. „Moje řeka patří mně,“ byla řeč Egypťana, který o Hospodinu nic nevěděl a nevzhlížel k Němu o pomoc a požehnání. Egypt byl od Kanánu vzdálenější než Gerar; a také mravně nám představuje stav duše, která je více vzdálena od Boha. O Gerar se nám v 10. kapitole sděluje: „A bylo pomezí Kananejských od Sidonu, když jdeš k Gerar až do Gázy; i odtud když jdeš k Sodomě a Gomoře, a Adama a Seboim až do Lázy.“ Také se dovídáme, že z Gerar do Jeruzaléma byla třídenní cesta. Gerar zaujal tedy v porovnání s Egyptem přednější postavení; ale přece jen ležel v pásmu nebezpečných vlivů. Abraham si tam připravil nepříjemnosti, a Izák v naší kapitole také. Abraham zapřel svoji ženu a Izák učinil totéž. Je to velmi vážná věc, vidět otce a syna na stejném místě upadnout do stejného hříchu; to zjevně dokazuje, že vliv tohoto místa nebyl dobrý. Kdyby Izák nešel k Abimelechovi, gerarskému králi, tak by se nedostal do nesnáze zapření své ženy. Avšak nejmenší odchýlení se od přímé cesty je doprovázeno duchovní slabostí. Když se Petr ohříval u ohně v paláci nejvyššího kněze, zapřel svého Pána. Co se Izáka týče, tedy je zřejmé to, že se v Gerar vskutku necítil šťastný. Ovšem, že mu Pán pravil: „Budiž tedy pohostinu v zemi této“ (v. 3.); ale jak často se stává, že Pán dává Svému lidu nařízení, která odpovídají stavu, v kterém se lid nachází, a která mají posloužit a vést ke skutečnému poznání tohoto stavu. Bůh poručil Mojžíšovi, aby vyslal muže, kteří by spatřili Kananejskou zemi (4. Mojž. 13.). Kdyby však mravní stav lidu nebyl tak smutný, tedy by takový krok nebyl zapotřebí. Vždyť víme, že víra nemá zapotřebí „shlédnouti“, když Boží zaslíbení je tak jasné. Právě tak byl dán Mojžíšovi rozkaz vyvolit sedmdesát mužů ze starších (4. Mojž. 11,16.), kteří by s ním nesli břímě lidu. Kdyby však Mojžíš zcela poznal hodnost a požehnání svého vysokého postavení, tak by takový rozkaz nebyl potřeba. Totéž platí, když Samuel obdržel od Pána rozkaz, aby dal lidu krále. Lid si neměl žádat krále. Chceme-li tedy rozkazy Páně dané jednotlivcům, anebo všemu lidu, správně posuzovat, musíme vždy brát v úvahu stav této osoby nebo tohoto lidu. Někdo by však mohl namítnout: Když se Izák nacházel v nezdravém postavení, proč čteme: „Sel pak Izák v zemi té a shledal v tom roce sto měr; nebo požehnal mu Hospodin.“ (v. 12.) Nato odpovídáme, že zevní blahobyt není nikdy důkazem správnosti postavení některého člověka. Na jiném místě jsme již podotkli, že mezi požehnáním Páně a Jeho přítomností je veliký rozdíl. Mnohý se těší z prvního, aniž by požíval druhé. Naše srdce je tak velmi náchylné zaměnit zevní požehnání a Boží přítomnost, nebo si aspoň namlouváme, že to jedno musí být přirozeně doprovázeno tím druhým. To je velký omyl. Jak často spatřujeme osoby, které, ačkoliv jsou obklopeny zevním Božím požehnáním, nepožívají Jeho přítomnost a také po ní ani netouží! Je velice důležité, abychom tomu rozuměli. Někdo může být velikým, „růsti a prospívati vždy více v zrostu, až i zroste velmi; má stáda ovcí i stáda volů a čeledi mnoho“ (v. 13.14.) a přece jen u toho všeho nepožívá úplně a nerušeně Boží přítomnost. Stáda ovcí a volů nenahradí Pána. Ty věci probudily závist Filistinských, což by přítomnost Páně jistě neučinila. Izák by mohl pěstovat nejlíbeznější a nejvroucnější obecenství s Bohem, aniž by na to Filistinští nějak dbali, a sice jednoduše z toho důvodu, protože tomu nerozuměli a nedovedli to ocenit. Stáda ovcí a volů, mnoho čeledi a studnice dovedli ocenit, ale ne božskou přítomnost.
Konečně se však Izák od Filistinských oddělil a šel do Bersabé. „A ukázal se mu Hospodin v tu noc a řekl: Já jsem Bůh Abrahama, otce tvého; neboj se, nebo s tebou já jsem, a požehnám tobě.“ (v. 24.) Zde vidíme, že nejen požehnání Páně, nýbrž sám Pán je s ním. A proč? Poněvadž Izák opustil Filistinské s veškerou jejich závistí a třenicemi a vstoupil do Bersabé. Zde se mohl Pán Svému služebníku zjevit, kdežto v Gerar, ačkoliv jej obsypal Svým bohatým požehnáním, jej nemohl potěšit Svojí přítomností. Abychom mohli Boží přítomnost požívat, musíme být tam, kde je On, a je jisté, že Jej nenajdeme ve třenicích a svárech bezbožného světa. Proto, čím dříve Boží dítko opustí všechny ty věci, tím lépe si bude stát. Tuto zkušenost učinil Izák. Dokud se zdržoval mezi Filistinskými, neměl ani klid ve svém duchu a také na ně neměl žádný užitečný vliv. Mnozí se domnívají, že mohou lidem tohoto světa sloužit, když se s nimi smísí ohledně svých cest a spojení. Avšak jediným pravým prostředkem stát se jim užitečným, je oddělení se od nich v síle obecenství s Bohem. Tímto způsobem se jim ukáže vzor „vyšší cesty“.
Povšimněme si duchovního pokroku Izákovy duše a mravního vlivu jeho obcování: „Vstoupil pak odtud do Bersabé,“ a „ukázal se mu Hospodin,“ „i vzdělal tu oltář,“ „a vzýval jméno Hospodinovo,“ „a rozbil tu stan svůj,“ a „služebníci Izákovi vykopali tam studnici.“ To byl blahoslavený, požehnaný pokrok. Od okamžiku, kdy Izák učinil první krok na správné cestě, šel od síly k síle. Vstoupil do radostné Boží přítomností a požíval požehnání pravého velebení; zjevil také povahu cizince a poutníka. Nalezl občerstvení, pokoj a mír a studnici, o kterou se s ním nepřeli, a kterou mu Filistinští nemohli zasypat, poněvadž tu nebyli.
Tento pro Izáka tak požehnaný výsledek působil také blahodárně na jiné. Čteme: „Abimelech pak přijel k němu z Gerar a Ochozat, přítel jeho, a Fikol, kníže jeho. I řekl jim Izák: Z jaké příčiny přišli jste ke mně? Poněvadž vy nenáviděli jste mne a vyhnali jste mne od sebe. Kteřížto odpověděli: Patrně jsme to shledali, že jest Hospodin s tebou, i řekli jsme: Učiňme nyní přísahu mezi sebou…“ (v. 26–28.) Abychom mohli působit na srdce a svědomí lidí tohoto světa, musíme být od světa, jakž již podotknuto, rozhodně odděleni, ačkoliv vůči němu současně jednáme v milosti. Dokud přebýval Izák v Gerar, měl jen sváry a nesnáze. Sklízel pro sebe jen žal a neměl vliv na své okolí. Sotvaže však místo to opustil, Filistinští jej vyhledali a chtěli s ním uzavřít smlouvu.
Život Božích dítek vykazuje mnohé příklady podobného způsobu. Především nám má jít o vědění, že naše postavení je božsky uspořádané nejen ohledně našeho postavení, nýbrž také ohledně mravního stavu našich duší. Je-li vůči Bohu vše v pořádku, smíme doufat, že budeme mít dobrý vliv na jiné. Jakmile Izák vstoupil do Bersabé a tam zaujal své místo jako velebitel, byla jeho duše uzdravena a občerstvena a Bůh si jej použil, aby působil na své okolí. Zdržování se v nižším postavení nás oloupí o mnohá požehnání a činí nás úplně neschopnými pro naši službu a svědectví. Také nemáme nikdy zůstat ve falešném postavení – jak se často stává – s otázkou: „Kde najdu něco lepšího?“ Boží slovo praví: „Přestaňte zle činiti!“ (Iz. 1,16.) A když jsme tento svatý rozkaz uposlechli, tu nám praví: „Učte se dobře činiti.“ (Iz. 1,17.) Domníváme-li se, že se můžeme učit „dobře činiti“, dříve nežli jsme „přestali zle činiti“, velice se mýlíme. „Probuď se ty, kdož spíš a vstaň z mrtvých a zasvítíť se tobě Kristus.“ (Efez. 5,14.)
Milý čtenáři, činíš-li něco, o čem víš, že je to zlé, anebo máš-li nějaký podíl na věci, kterou jsi poznal jako nesprávnou, pomysli na slova Páně: „Pře-staňte zle činiti!“ Buď ujištěn, že když tato slova uposlechneš, nezůstaneš déle v nejistotě ohledně své cesty. Jen nevěra nás svádí k vyznání: „Nemohu přestat zle činit, dokud nenajdu něco lepšího.“ Dej nám Pán sprostné oko a povolného ducha!
Kapitoly 27–35. nás seznamují s Jákobovým životem nebo aspoň s nejvýznamnějšími příběhy z jeho života. Duch svatý nám zde dává důkladná ponaučení jak o radě neskonalé Boží milosti, tak také o úplné neschopnosti a zkaženosti lidské přirozenosti.
V kapitole 25. jsem úmyslně přešel jedno místo, které se vztahovalo na Jákoba, chtěje se k tomu nyní vrátit, abychom tak měli božská sdělení o Jákobovi před sebou v úplné souvislosti. Tam čteme ve verších 21–23.: „I modlil se Izák pokorně k Hospodinu za manželku svou; neboť byla neplodná. A uslyšel jej Hospodin; a tak počala Rebeka manželka jeho. A když se děti potiskali v životě jejím, řekla: ‚Má-li tak býti, proč jsem počala?‘ Šla tedy, aby se otázala Hospodina. I řekl jí Hospodin: Dva národové jsou v životě tvém a dvojí lid z života tvého se rozdělí; lid pak jeden nad druhý bude silnější a větší sloužiti bude menšímu.“ U proroka Malachiáše se na to navazuje slovy: „Miluji vás, praví Hospodin, vy pak říkáte: V čem nás miluješ? Zdaliž Ezau nebyl bratr Jákobův? praví Hospodin. Avšak miloval jsem Jákoba, Ezaua pak měl jsem v nenávisti.“ (Mal. 1,2.3.) Druhou narážku na to najdeme v Ep. Řím. 9,11–13, kde čteme: „Nebo ještě před narozením, a prve než co dobrého nebo zlého učinili, aby uložení Boží, kteréž jest podle vyvolení, ne ze skutků, ale z toho, kterýž povolává, pevné bylo, řečeno jest jí: Větší sloužiti bude menšímu, jakož psáno jest: Jákoba jsem miloval, ale Ezaua nenáviděl jsem.“
Tímto způsobem je nám jasně představena věčná Boží rada odpovídající vyvolení milosti. Výraz „vyvolení“ je velice dalekosáhlý. On ničí všechno lidské si osobování a hájí Boží právo jednat, jak On chce. To je největší důležitost. Stvoření nemůže požívat pravé štěstí, dokud nesklonilo svou hlavu pod tuto neomezenou milost. Člověku náleží takto jednat, poněvadž je hříšníkem a jako takový nemá žádné právo jednat nebo Bohu něco předpisovat. Proto je tak velice důležité stát na této půdě, jelikož se pak již nejedná o otázku, co si zasloužíme, nýbrž o to, co se Bohu líbí nám dát. Marnotratný syn si přál stát se nádeníkem; avšak když se jednalo o zásluhy, nebyl doopravdy hoden zaujmout místo nádeníka. Proto mu nezbylo nic jiného, než přijmout to, co otec uznal za dobré mu dát. A otec mu dal nejvznešenější místo, místo obecenství se sebou samým. Tak tomu musí být vždy. Milost bude po celou věčnost korunovat Boží dílo. Jaké štěstí pro nás! Kupředu se ubírajíce a činíce den co den nové objevy o tom, co jsme my, máme zapotřebí mít pod nohama neochvějný základ milosti. Zkáza člověka je beznadějná, a proto musí být milost nekonečná. A ona je neskonalá, poněvadž jejím zřídlem je Bůh. Rozlévá se k nám v Kristu a Duch svatý je síla k jejímu požívání. Trojice se zjevila ve spojení s milostí, která spasí chudého hříšníka. „Milost kraluje skrze spravedlnost k životu věčnému, skrze Jezukrista Pána našeho.“ (Řím. 5,21.) Jen ve vykoupení mohlo být viděno kralování milosti. Ve stvoření spatřujeme kralování moci a moudrosti, v prozřetelnosti dobroty a dlouhoshovívavosti, ale jen ve vykoupení spatřujeme kralování milosti, a to založené na základě spravedlnosti.
V Jákobově osobě se tedy setkáváme s nanejvýš vhodnou představou moci této božské milosti a to proto, poněvadž on nám v sobě představuje pozoruhodný příklad moci lidské přirozenosti. V něm spatřujeme přirozenost v její celé špatnosti, a proto se ukazuje milost ve vší své mravní kráse a síle. Podle nám zjevené skutečnosti se zdá, že před i po jeho narození se zjevila neobyčejná působnost přirozenosti. Před jeho narozením čteme: „Děti se potiskali v životě jejím“; u jeho narození: „a rukou svou držel Ezaua za patu“; a po jeho narození vidíme na celé jeho cestě – ano bez výjimky, až k obratu v jeho životě v kapitole 32 – jen zjevení se přirozenosti, která nebyla příjemná. Toto vše slouží jako temné pozadí jen k tomu, aby pronikla milost toho, který se sklonil, aby přijal jméno „Bůh Jákobův“ – jméno, jež tvoří dojemný výraz svobodné, bezpodmínečné milosti.
Obírajíce se blíže jednotlivostmi Jákobova života, nalézáme nejprve nanejvýš pokořující obraz smyslnosti, podvodu a lsti. Tyto věci se zjevují tím smutněji a hrozněji, když je najdeme jako zde ve spojení s Božím lidem. A přece, jak věrný a pravdivý je Duch svatý. On musí vše odkrýt. Když On vypravuje běh některého člověka, tak nemůže učinit nedokonalý nástin. On ho kreslí, jak je a ne jak není. Právě tak tomu však také je, když nám zjevuje Boží charakter a cesty: On nám ukazuje Boha, jak On jest; a to je právě to, co potřebujeme.
Potřebujeme zjevení dokonale svatého, současně ale také dokonale milostivého a milosrdného Boha, který se mohl sklonit k celé hlubokosti bídy a snížení člověka a tu se ho ujmout, z tohoto stavu jej osvobodit a pozdvihnout k plnému nerušenému obecenství se sebou samým, a sice v celé skutečnosti toho, co On je. Bůh znal naše potřeby a On je uspokojil. Chváleno budiž Jeho jméno!
Připomeňme si také, že Duch svatý, když nám představuje ve Své věrné lásce všechny tahy lidského charakteru, sleduje jen jeden cíl. On zjevuje bohatství Boží milosti a varuje naše duše. Jeho účel není pěstovat upomínku na hřích, protože ten je z Božích očí navždy odstraněn. Abrahamovy, Izákovy a Jákobovy skvrny, pády a poblouzení jsou dokonale omyty a odstraněny a tito muži zaujali místo mezi „duchy spravedlivých dokonalých“ (Žid. 12,23). Jejich běh ale zůstává na listech božské knihy k zjevení Boží milosti a slouží jako výstraha Božímu lidu všech dob, jako i k zjevení nám toho, že Bůh v dřívějších dobách neměl co činit s dokonalými lidmi, nýbrž s lidmi „týmž bídám jako my poddanými“. U nich snášel tytéž slabosti, tytéž chyby a táž poblouzení, nad kterými den co den vzdycháme. Toto vše je velmi utěšující pro srdce a úplně v opaku se způsoby, podle kterých je sepsána většina lidských životopisů. V těch není obsažen běh lidí, jako jsme my, nýbrž je to mnohem více děj bytostí, které byly bez omylu a slabosti. Ty slouží čtenáři spíše k zmalátnění než ke vzdělání, neboť sdělují mnohem více to, co člověk má být než to, co on ve skutečnosti je. Nic nemůže v pravdě vzdělat jako představení Božích cest s člověkem, jaký skutečně je; a to je to, co nám udílí Boží slovo.
Naše kapitola je proto vhodným důkazem. Zde nacházíme zestárlého patriarchu Izáka takřka na prahu věčnosti. Země se vším, co patří přirozenosti, mizí jeho zraku. Nicméně zaměstnává se „krmí chutnou“ a chystá se, chtěje prvorozeného požehnat před mladším, jednat přímo proti Boží radě. To je skutečná přirozenost, a sice přirozenost „s pošlýma očima“. Ezau prodal své prvorozenství za krmi ze šošovice, Izák je blízko toho, aby mu dal požehnání za kus zvěřiny. Ach, jak je to velmi pokořující!
Ale Boží rada musí zůstat a Bůh provede vše podle Svého zalíbení. Víra to ví. V síle tohoto poznání může víra vyčkat na Bohem určený čas. Přirozenost však, neschopná k čekání, je nucena hledat docílení svých účelů vlastními vynálezy. To jsou ty dva hlavní body, které se zjevují v Jákobově životě. Jednak Boží předsevzetí v milosti a jednak přirozenost, která činí plány a nárysy k přivedení toho, co by bez nich Boží rada bezpochyby učinila. Toto zjednoduší nesmírně celý běh našeho patriarchy a zvýší náš zájem o něj. Snad nám nechybí žádná milost tak velmi jako vyčkávající trpělivost a úplná závislost na Bohu. Přirozenost chce vždy jednat tím nebo oním způsobem a brzdí tím zazáření božské milosti a moci. Bůh nepotřeboval k provedení Svého předsevzetí ani lest Rebeky, ani hrubý Jákobův podvod. On pravil: „Větší sloužiti bude menšímu.“ To bylo dostačitelné – dostačitelné pro víru, ale nedostačitelné pro přirozenost, která neznajíc závislost na Bohu, musí vždy sáhnout po vlastních prostředcích.
Není však požehnanějšího postavení, než když duše ve sprostnosti malého dítka žije v úplné závislosti na Bohu a je dokonale spokojená v čekání na Boží čas. Takové postavení ovšem s sebou přináší také zkoušky. Ale obnovená duše se učí, když takto očekává na Boha, některé z nejdůkladnějších lekcí a činí nejsladší zkušenosti. A čím mocněji na nás doráží pokušení oddálit se Božím rukám, tím bohatší bude požehnání, když v tomto požehnaném postavení závislosti vytrváme. Je nanejvýš blahodárné cítit se závislým na někom, jehož radostí je požehnat. Jen ti, kteří skutečnost tohoto podivného postavení aspoň poněkud požívali, si ho dovedou vážit. Pán Ježíš byl jediným, který ono postavení dokonale, bez přerušení zaujal. On žil v stálé závislosti na Bohu a opovrhl rozhodně každým návrhem nepřítele k opuštění postavení závislosti. Jeho řeč byla: „Ostříhej mne, Bože silný, neboť v tebe doufám.“ „Na tebeť jsem uvržen od narození svého.“ (Žalm 16,1; 22,11.) Proto, když Jej ďábel chtěl svést použitím neobyčejných prostředků k utišení Jeho hladu, Pán odpověděl: „Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím skrze ústa Boží.“ Když Jej satanáš pokoušel, aby se spustil z chrámové střechy, řekl mu Pán: „Zase psáno jest: Nebudeš pokoušeti Pána Boha svého;“ a když Jej konečně pokoušel nabídnutím království světa z jiné než Boží ruky, když by se klaněl jinému než Bohu, odpověděl Pán: „Psáno jest: Pánu Bohu svému klaněti se budeš a jemu samému sloužiti budeš.“ Jedním slovem, nic nemohlo Jej, toho dokonalého člověka přimět, aby opustil místo bezvýjimečné závislosti na Bohu. Bezpochyby to bylo Boží předsevzetí Svého Syna sytit a udržovat, přivést Jej neočekávaně do Jeho chrámu a Jemu dát království světa. To byla však příčina, proč Pán Ježíš ohledně Boží rady a její splnění svým časem a svým způsobem chtěl důvěřovat jednoduše a vytrvale Bohu. On nechtěl činit Svoji vlastní vůli a dosáhnout Svých vlastních cílů. On se předal úplně Bohu. On chtěl jíst, když Mu Bůh dal chléb. On chtěl vstoupit do chrámu, jen když Jej tam poslal Bůh, a On vstoupí na trůn, když Bůh uzná čas k tomu přišlý. „Seď na pravici mé, dokud nepoložím nepřátel tvých za podnože noh tvých.“ (Žalm 110,1.)
Toto úplné podrobení se Syna Otci je podivuhodné nad každé popsání. Ačkoliv je dokonale rovný Bohu, zaujal jako člověk místo závislosti. On nalezl vždy Svou radost ve vůli Otce, vždy činil díky; když se zdálo, že je vše proti Němu, vždy činil, co bylo Otci příjemné a vždy měl oslavení Otce za Svůj vznešený a neproměnlivý cíl. A když konečně bylo vše vyplněno, když dílo, které Mu Otec dal, dokonale dokonal, poručil ducha Otci, a Jeho tělo odpočívalo v naději zaslíbené slávy a zaslíbeného vyvýšení. Proto nám může apoštol říci: „Budiž tedy táž mysl při vás, kteráž i při Kristu Ježíši byla. Kterýž jsa ve způsobu Božím, nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu, ale samého sebe zmařil, způsob služebníka přijav, podobný lidem učiněn. A v způsobu nalezen jako člověk, ponížil se, poslušný byv až do smrti, a to smrti kříže. Protož i Bůh povýšil ho nade vše a dal Jemu jméno nad každé jméno, aby ve jménu Ježíše každé koleno klekalo těch, kteříž jsou na nebesích a těch, kteříž jsou na zemi i těch, kteříž jsou pod zemí, a každý jazyk aby vyznával, že Ježíš Kristus jest Pánem k slávě Boha Otce.“ (Filip. 2,5–11.)
Jak málo rozuměl Jákob při nastoupení své dráhy tomuto požehnanému smýšlení! Jak málo byl nakloněn čekat na Boží čas a dbát na Boží vedení! On chtěl požehnání a dědictví dosáhnout raději různým podvodem a lstí, než prostou závislostí na Bohu, jehož vyvolující milost jej učinila dědicem zaslíbení a jehož moudrost a všemohoucnost by neomylně splnila všechna zaslíbení k jeho dobru. Ach, žel my víme příliš dobře, jak se lidské srdce vzpírá této závislosti a tomuto podrobení. Ono volí vše jiné, než postavení trpělivého vytrvání. Přirozenost se žene do zoufalství, když se jí vezmou všechny výpomocné prameny, kromě Boha. Tato skutečnost dostačí, aby se nám ukázal pravý charakter lidské přirozenosti. K poznání této přirozenosti není třeba vniknout na místa, kde neřest a zločinnost pozdvihuje hlavu. Ne, jen když ji na okamžik postavíme na místo závislosti, vidíme, jak se tam zachová. Naše přirozenost skutečně nezná Boha, a proto Mu nemůže také ani důvěřovat. Zde leží tajemství vší její bídy a mravní zkaženosti. Ona je vzhledem k pravému Bohu v úplné nevědomosti a je proto jen zkaženou, bezcennou věcí. Poznání Boha je pramen života, ano život samý. A co je člověk, nebo co může být, když nemá život?
Vidíme, jak přirozenost v Rebece a Jákobovi, přirozenost v Izákovi a Ezauovi kořistila ke svému prospěchu. Chování Rebeky a Jákoba dokázalo jasně, že u nich nebyla ani závislost na Bohu, ani důvěra v Boha. Izákův zrak byl zatemněn; podvést jej bylo lehké. A k tomuto skutku se spojili matka a syn. Místo hledění na Boha, který by jistě překazil Izákův úmysl požehnat toho, kterého Bůh nechtěl žehnat – úmysl, jehož zřídlo bylo v přirozenosti a to v přirozenosti, která nebyla příjemná. Neboť „Izák byl laskav na Ezaua, protože z lovu jeho míval pokrm.“ (Kap. 25,28.) Jak je to vše pokořující!
Avšak když my sebe, své okolnosti nebo své uložení chceme vzít Božím rukám, uvodíme na sebe jen utrpení.15 Tak tomu bylo s Jákobem, jak dále uvidíme. Někdo učinil poznámku: „Uvážíme-li Jákobův život od doby, kdy si vylouděním osvojil otcovské požehnání, zjistíme, že se v tomto světě mohl radovat jen z velmi malého štěstí. Jeho bratr jej zamýšlel usmrtit, a nutí ho k útěku z otcovského domu; jeho strýc Lában jej podvedl, jako on podvedl svého otce, a nakládá s ním velmi tvrdě. Po jednadvacetileté službě byl donucen jej tajně opustit, a to ne bez nebezpečí, že bude svým rozhněvaným bratrem veden zase zpět anebo usmrcen. Sotva je od těchto obav osvobozen, naplňuje jej hanebné a zločinné jednání jeho Rubena hořem a žalem. Pak musí truchlit nad věrolomností a ukrutností svých synů Simeona a Lévího vůči sichemským obyvatelům a oplakávat ztrátu své milované Ráchel. Dále vidíme, jak byl podveden svými syny a domnělou smrtí Josefa uveden do hlubokého smutku. A konečně k dovršení míry bídy jej nutí hlad sestoupit do Egypta a tam v cizí zemi zemřít. To jsou spravedlivé, podivné a nejvýš poučné cesty prozřetelnosti.“
Toto popsání je pravdivé a věrné, pokud se týče Jákoba. Ono nám však představuje jen jednu, a sice tu tmavou stránku jeho života. Bohu budiž dík! Je ještě jiná stránka: Bůh stál ve spojení s Jákobem a ve všech událostech jeho života, ve kterých sklízel ovoce svých lstivých záměrů a křivých cest, Bůh vyvedl ze zlého dobré a rozhojnil Svou milost nad hříchem a pošetilostí Svého chudého služebníka. Při dalším uvažování jeho života to najdeme.
Velmi zajímavé je pozorovat na počátku této kapitoly, jak Izák přes velkou slabost svého těla vírou udržuje hodnost, propůjčenou mu Bohem. On zvěstuje požehnání v plném vědomí, že mu byla moc k žehnání propůjčena. On praví: „Požehnal jsem mu a budeť požehnán… Aj, ustanovil jsem ho pánem nad tebou, a všecky bratří jeho dal jsem mu za služebníky; obilím také a vínem opatřil jsem ho. Což tedy již tobě učiniti mohu, synu můj?“ (v. 33. a 37.) On mluví jako někdo, kdo má skrze víru k použití všechny poklady země. Neukazuje se u něho žádná falešná pokora, on nesestupuje pro zjevení přirozenosti ze svého vyvýšeného místa. Ovšem stál u bodu provinění se smutným přehmatem a jednání přímo proti Boží radě. Ale on zná Boha a zaujímá patřičné místo, když v celé hodnosti a rozhodnosti víry rozděluje požehnání. „Požehnal jsem mu a bude požehnán.“ „Obilím také a vínem opatřil jsem ho.“ U víry je zvláštní to, že se pozdvihne přes všechny naše chyby a jejich následky, aby zaujala místo, které nám připravila Boží milost.
Co se týče Rebeky, tedy ona musela nést všechny smutné následky svých pletich. Patrně se domnívala, že uspořádala vše velmi zručným způsobem; ale její oči neviděly již nikdy Jákoba. Jak jiný by byl výsledek, kdyby vše přenechala Božím rukám! Tak učiní vše víra, a zůstává proto vždy vítěznou. „A kdož z vás pečlivě mysle, můž přidati ku postavě své loket jeden?“ (Luk. 12,25.) Svými starostmi a plány nezískáme nic; tím vylučujeme jen Boha, a to není jistě žádný zisk. A když sklízíme ovoce svého vlastního uvažování, tak trpíme jen spravedlivý Boží soud. Není nic smutnějšího, než když Boží dítko zapomene na své postavení a své výsady a vezme spořádání svých záležitostí samo do ruky. „Ptactvo nebeské“ a „kvítí polní“ nás mohou poučit, když v tomto bodě zapomeneme na úplnou závislost na Bohu.
Co se konečně Ezaua týče, tedy ho apoštol nazývá „ohyzdným, kterýž za jednu krmi prodal prvorozenství své“ a kterýž „chtěje potom dědičně dosáhnouti požehnání, zavržen jest (nebo nenalezl místa ku pokání), ačkoli ho s pláčem hledal.“ Z toho se učíme, že „ohyzdný“ je člověk, který chce mít současně nebe a zemi a který chce požívat přítomnost, aniž by chtěl ztratit své právo na budoucnost. To není žádný neobyčejný případ. K této třídě lidí patří každý světský vyznavač, jehož svědomí nikdy nepocítilo působení božské pravdy a kterého srdce nepoznalo vliv milosti.
Nyní přicházíme k Jákobově cestě, jak vzdálen od rodného domu, osamělý a bez přístřeší, putuje světem. Zde s ním začínají zvláštní Boží cesty. Mezitím co Jákob počíná sklízet hořké ovoce svého chování vůči Ezauovi, vidíme na druhé straně, jak Bůh se pozvedá přes veškerou slabost a pošetilost Svého služebníka a ve Svém jednání mu předkládá Svou neomezenou milost a neskonalou moudrost. Bůh provede Svá předsevzetí, ať již použije jakékoliv prostředky. Když se však Boží dítko ve své netrpělivosti a nevěře chce vyhnout Boží vládě, může očekávat, že pak bude muset procházet zarmucujícími zkušenostmi a bolestnou kázní. Tak tomu bylo u Jákoba. On by neměl zapotřebí utíkat do Cháran, kdyby za sebe nechal jednat Boha. Bůh by se jistě zabýval Ezauem a dal by mu nalézt díl a místo, které byly určeny pro něho; a Jákob by mohl požívat onen sladký pokoj, který dává ve všech věcech úplné podrobení se pod Boží moc a předsevzetí.
Avšak zde je právě bod, kde se zjevuje ustavičně neobyčejná slabost našich srdcí. My chceme jednat místo klidného spočívání v Boží ruce. A když my jednáme, překážíme Bohu k rozvinutí Jeho milosti a moci k našemu dobru. „Upokojtež se a věřte, že jsem já Bůh.“ (Žalm 46,11.) To je rozkaz, k jehož uposlechnutí nás může uschopnit jen mocná milost. „Mírnost vaše známa buď všechněm lidem. Pán blízko. O nic nebuďte pečliví, ale ve všech věcech skrze modlitbu a poníženou žádost s díků činěním prosby vaše oznamovány buďte Bohu.“ A jaký to bude mít výsledek? „A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i myslí vašich v Kristu Ježíši.“ (Fil. 4,5–7.)
Ale co činí Bůh? Mezitím co musíme sklízet ovoce svých cest, své netrpělivosti a nevěry, použije si ve Své milosti naši slabost a pošetilost, aby nám dal důkladnější porozumění Své něžné milosti a dokonalé moudrosti. To přivádí, aniž by se netrpělivost a nevěra nějak ospravedlňovaly, podivuhodným způsobem na světlo Boží dobrotivost a slouží našim srdcím k útěše i tehdy, když musíme snad následkem našeho poblouzení procházet těžkými okolnostmi. Bůh je nade vším; a nadto je Jeho zvláštní výsada ze zlého vyvést dobré, „ze zžírajícího pokrm a ze silného sladkost“ (Soud. 14,14.) nechat vyjít. Ačkoliv je pravda, že Jákob byl přinucen svým podvodem a svou netrpělivostí k životu ve vyhnanství, je na druhé straně právě tak pravda, že on by nikdy nepoznal význam místa „Bethel“, kdyby zůstal klidně pod otcovskou střechou. V každém úseku Jákobova života se nacházejí obě tyto strany ostře naznačené. Když jej jeho pošetilost vypudila z otcovského domu, vedla ho na druhé straně, v jisté míře, k požívání blahoslavenství „domu Božího“.
„Vyšed pak Jákob z Bersabé, šel do Cháran. I trefil na jedno místo, na kterémžto zůstal přes noc (nebo slunce již bylo zapadlo), a nabrav kamení na místě tom, položil pod hlavu svou a spal na témž místě.“ (v. 10.11.) Zde se nachází Jákob, uprchlík bez domova, právě v postavení, ve kterém se s ním Bůh mohl potkat a odhalit Své myšlenky milosti a slávy. Nic nemohlo jasněji projevit nicotnost a bezmocnost člověka, jako stav, ve kterém zde vidíme Jákoba. Leží pod širým nebem v bezmocnosti spánku a má za polštář jen kamení. „I viděl ve snách, a aj, žebřík stál na zemi, jehožto vrch dosahoval nebe; a aj, andělé Boží vstupovali a sestupovali po něm. A aj, Hospodin stál nad ním a řekl: Já jsem Hospodin, Bůh Abrahama otce tvého a Bůh Izákův; zemi tu, na kteréž ty spíš, tobě dám a semeni tvému. A bude símě tvé jako prach země; nebo rozmůžeš se k západu, i ku poledni; nad to požehnány budou v tobě všecky čeledi země, a v semeni tvém. A aj, já jsem s tebou, a ostříhati tě budu, kamžkoli půjdeš, a přivedu tě zase do země této; nebo neopustím tebe, až i učiním, což jsem mluvil tobě.“ (v. 12–15.) Zde máme vskutku „milost a slávu“. „Žebřík stojící na zemi“ řídí srdce přirozeně k úvahám o zjevení se Boží milosti v osobě a díle Božího Syna. Na zemi bylo dokonáno ono podivuhodné dílo, které tvoří silný, věčný základ všech Božích předsevzetí ohledně Izraele, církve a světa. Na této zemi žil, působil a zemřel Ježíš, aby Svou smrtí odstranil vše, co stálo v cestě k vyplnění Božích plánů pro požehnání člověka.
Ale „vrch žebříku dosahoval nebe“. Tvořil spojení mezi nebem a zemí; a slova: „andělé Boží vstupovali a sestupovali po něm,“ dávají krásnou a případnou představu o Něm, skrze kterého Bůh sestoupil do celé hlubokosti lidské bídy, a skrze kterého On také člověka pozdvihl a v moci božské spravedlnosti jej pro vždycky přivedl do Své přítomnosti. Bůh připravil vše potřebné k vyplnění všech Svých plánů, přes hřích a lidskou pošetilost. A jaká stálá radost je to pro duši, která poučena Duchem svatým se vidí uvedená do okruhu milostiplných Božích předsevzetí!
Prorok Ozeáš nás vede k té době, kde věci předobrazené Jákobovým žebříkem, dojdou svého úplného splnění. „A učiním pro tebe smlouvu v ten den s živočichy polními a s ptactvem nebeským i zeměplazy, lučiště pak i meč polámu, i válku odejmu ze země a způsobím to, aby bydleli bezpečně. I zasnoubím tě sobě, pravím, v spravedlnosti a v soudu a v dobrotivosti a v hojném milosrdenství. Zasnoubím tě sobě také u víře, abys poznala Hospodina. I stane se v ten den, že vyslýchati budu, dí Hospodin, vyslýchati budu nebesa, a ona vyslyší zemi. Země pak vyslyší obilí, i mest, i olej, a ty věci vyslyší Jezreele. Nebo ji rozseji sobě na zemi a smiluji se nad Loruchámou, Loammi pak řeknu: Lid můj jsi ty, a on dí: Bože můj.“ (Oz. 2,18–23.) Také slova Páně u Jana 1,52: „Amen, amen pravím vám: Od tohoto času uzříte nebe otevřené, a anděly Boží vstupující a sestupující na Syna člověka,“ obsahují narážku na Jákobovo vidění.
Toto vidění je podivuhodné zjevení Boží milosti vzhledem k Izraeli. Poznali jsme něco z pravého Jákobova charakteru a stavu a získali jsme přesvědčení, že mohl být požehnán jen na cestě milosti. Ani Jeho rod ani jeho charakter mu nepropůjčily nějaké nároky. Ezau mohl činit nároky rodem a charakterem, ovšem s pominutím neomezeného Božího práva. Jákob však nic takového neměl. A proto, když Ezau mohl uplatnit své právo jen na účet Boží neomezené moci, tu nemohl Jákob mít žádná jiná práva, než ta, která mu právě Boží neomezená moc propůjčila. On byl hříšníkem bez všech nároků, takže se nemohl spoléhat na nic jiného, než na svobodnou a bezmeznou Boží milost. Zjevení, které zde Pán Svému služebníku dal, zvěstuje proto jednoduše: co On, Hospodin, ještě učiní. Čteme: „Já jsem Hospodin – já dám tobě – já tě budu ostříhati – já tě zase přivedu – já tě neopustím, až i učiním, což jsem mluvil tobě.“ (v. 13 až 15.) Vše je od Boha samého, a to bez jakékoliv podmínky; neboť kde jedná milost, tam není žádné „když“ a žádné „ale“. Kde je nějaké „když“, tam nepanuje milost. Ne snad, že by Bůh nemohl člověka uvést do zodpovědného postavení, v kterém se na něho nevyhnutelně musí obrátit se slůvkem „když“. My víme, že On to může. Na kamenném polštáři spící Jákob se nenacházel v postavení odpovědnosti, nýbrž v největší bezmocnosti a slabosti; a proto byl v postavení přijmout zjevení nejplnější, nejbohatší a bezpodmínečné milosti.
Máme to považovat jen za veliké požehnání, když se nacházíme v takovém postavení, že nemáme žádnou jinou oporu kromě samého Boha. Každé pravé požehnání a každá skutečná radost, které můžeme požívat, mají své zdroje v povaze a v neomezených Božích právech. Podle této zásady by pro nás bylo stání na nějaké půdě, kterou sami zřídíme, nenahraditelnou ztrátou. V tomto případě by se Bůh na nás obrátil na půdě odpovědnosti, a vše by bylo pro nás nevyhnutelně ztraceno. Jákob byl v tak smutném stavu, že jen Bůh pro něho mohl jednat. A povšimněme si toho, že on se z nedostatku poznání této pravdy přivedl vždy znovu do utrpení a těžkostí.
Boží zjevení o sobě samém a naše odpočívání v tomto zjevení jsou dvě různé věci. Bůh se zjevil Jákobovi v nekonečné milosti; ale sotva se Jákob probudil ze svého spánku, již projevil svůj pravý charakter a dokázal, jak málo prakticky znal toho Veleslavného, který se mu právě tak podivným způsobem zjevil. „Nebo zhroziv se, řekl: Jak hrozné jest místo toto! Není jiného, jediné dům Boží, a tu jest brána nebeská.“ (v. 17.) Necítil se být doma v Boží přítomnosti. Tak tomu bude vždy, když srdce není důkladně potřené a člověk se nevzdá sám sebe. Bůh přebývá rád – Jeho jméno budiž za to chváleno! – u potřeného srdce; a zkroušené a potřené srdce se cítí šťastné v Boží blízkosti. Ale Jákobovo srdce se ještě nenacházelo v tomto stavu; také se ještě nenaučil odpočívat jako malé dítko v dokonalé lásce Toho, který mohl říci: „A však jsem miloval Jákoba.“ (Mal. 1,2; Řím. 9,13.) „Ale láska dokonalá ven vyhání bázeň.“ Tam, kde tato láska není poznaná a uskutečněná, ukazuje se vždycky neklid a strach. Boží dům a přítomnost nejsou hrozné pro duši, která zná Boží lásku, tak jak se zjevuje v dokonalé oběti Krista. Taková duše je mnohem více nakloněna k vyznání: „Hospodine, jáť miluji obydlí domu Tvého, a místo příbytku slávy Tvé.“ (Žalm 26,8.) A dále: „Jedné věci žádal jsem od Hospodina, té vždy hledati budu: Abych přebýval v domě Hospodinově po všecky dny života svého, a spatřoval okrasu Hospodinovu, a zpytoval ve chrámě jeho.“ (Žalm 27,4.) A dále: „Jak jsou milí příbytkové tvoji, Hospodine zástupů! Žádostivá jest a velice touží duše má po síních Hospodinových.“ (Žalm 84,2.3.) Když je srdce utvrzeno v Hospodinově známosti, miluje také Boží dům, ať má jakýkoliv charakter, buďto Bethel nebo jeruzalémský chrám nebo konečně Boží církev, která sestává ze všech pravých věřících a „vzdělává se v příbytek Boží, v Duchu svatém“. Jákobova známost o Bohu a Jeho domu byla v tomto úseku jeho života ještě velmi malá; a smlouva, kterou chtěl v posledních verších naší kapitoly s Bohem uzavřít, je pro něho nanejvýš významná a ukazuje nám, jak málo znal Boží povahu.
„Zavázal se také Jákob slibem, řka: Jestliže Bůh bude se mnou a ostříhati mne bude na cestě této, kterouž já jdu; a dá-li mi chléb ku pokrmu a roucho k oděvu, a navrátím-li se v pokoji do domu otce svého, a bude mi Hospodin za Boha. Kámen, tento, kterýž jsem postavil na památku, bude domem Božím; a ze všech věcí, kteréž mi dáš, desátky spravedlivě Tobě dám.“ (v. 20–22.) Povšimněme si Jákobových slov: „Jestliže Bůh bude se mnou.“ Ačkoli mu Bůh právě s důrazem přislíbil: „A aj, já jsem s tebou, a ostříhati tě budu, kamžkoli půjdeš, a přivedu tě zase….“ Nedbaje na to svědectví, nemůže se ubohé Jákobovo srdce vznést ani nad to „jestliže“, ani vzhledem k Boží dobrotě mít vyšší myšlenky nad ty, které se vztahovaly na chléb a oděv. To byly myšlenky člověka, který měl právě vzácné zjevení o žebříku dotýkajícím se země a nebe, nad kterým stál Pán, jenž mu zaslíbil nesčetné símě a věčné zboží. Je zřejmé, že Jákob byl neschopný vejít do skutečnosti a plnosti Božích myšlenek. On měřil Boha podle sebe, a proto se dokonale mýlil. Jedním slovem Jákob nepřišel ještě se sebou samým ke konci a následkem toho ještě nezačal s Bohem.
„Tedy Jákob vstav, odešel do země východní.“ (Kap. 29,1.) Jak jsme právě viděli v kapitole 28., není Jákob schopen pochopit pravý Boží charakter a potkává plnost milosti v Bethel se svým „jestliže“ a s bídnou smlouvou o chlebu a oděvu. Nyní jej sledujeme na jeviště, které je naplněno samými takovými smlouvami. „Nebo cožkoli rozsíval by člověk, toť bude i žíti.“ (Gal. 6,7.) Není možné ujít následkům naší nevěrnosti. Jákob ještě nenalezl své pravé místo před Bohem; a proto používá Bůh okolností k jeho kázni a pokoření.
To je to pravé tajemství našich mnohých těžkostí a zkoušek v tomto světě. Nikdy jsme nebyli před Bohem úplně zničeni, nikdy jsme se před Ním úplně neodsoudili, ani se sebe samých vzdali. Proto se stále podobáme člověku, který chce hlavou prorazit zeď. Nikdo se nemůže skutečně těšit z Boha, dokud neskončil se svým „já“; a sice z té jednoduché příčiny, že Bůh se začne zjevovat teprve tam, kde je zřejmý konec těla. Proto, když jsem ještě neukončil hluboké a určité zkušenosti své duše s tělem, je nemožné mít také jen přibližně správné porozumění pro Boží povahu. V tom nebo v onom způsobu se však musím naučit poznat, jakou cenu má přirozenost. Chtěje mě přivést k tomuto poznání, používá Bůh různé prostředky, které však, ať jsou jakékoliv, působí jen tehdy, když je používá On, aby našemu zraku zjevil pravou povahu toho, co je v našich srdcích. Jak často se stává (jako v případě Jákoba), že Pán se nám přibližuje a mluví k nám, aniž bychom rozuměli Jeho hlasu a aniž bychom před Ním zaujali pravé místo. „Vpravdě Hospodin je na místě tomto a já jsem nevěděl. Jak hrozné jest místo toto!“ Jákob se tímto vším nenaučil ničemu, takže bylo třeba kázně jednadvacetileté školy; a ani tato ještě nepostačila, jak uvidíme, aby byl v sobě úplně potřen.
Pozoruhodné však je, jak vstoupil do atmosféry, která tak úplně odpovídala jeho mravnímu stavu. Jákob zvyklý uzavírat smlouvy, se setká s Lábanem, který má stejnou náchylnost a oba napínají takřka každý sval, aby se navzájem obelstili. U Lábana se není čemu divit, on nebyl nikdy v Bethel, on neviděl ani otevřené nebe ani žebřík, sahající z nebe až na zem. On nezaslechl nikdy z Hospodinových úst vzácná zaslíbení, která by mu jistila držení kananejské země a nesčetné símě. Proto není žádný div, že projevoval ziskuchtivé a žádostivé smýšlení. On neměl jiný výpomocný pramen. Je zbytečné očekávat od světáka něco jiného než světské smýšlení, světské zásady a cesty. On nemá nic jiného. Jak by se mohlo od nečistého očekávat čisté? Ale pokořující je, když spatřujeme Jákoba po všem tom, co viděl a slyšel v Bethel, v boji se světákem namáhat se nahromadit bohatství takovými prostředky!
A žel, že není žádná nevšední věc nalézt Boží děti, které ztratí z očí své vysoké určení a nebeské dědictví a vstupují s lidmi tohoto světa na bojiště, aby se s nimi potýkali o bohatství a čest země, obtížené zlořečenstvím hříchu. To je v mnohých případech pravdivé v takovém rozměru, že je nanejvýš těžké nalézt nějakou stopu oné zásady, o které apoštol Jan praví, že „přemáhá svět“. (1. Jan. 5,5.) Kdybychom chtěli Lábana a Jákoba posuzovat jen podle přirozených zásad, bylo by těžké mezi nimi nalézt nejmenší rozdíl. Musíme se postavit za tento obraz a vejít do Božích myšlenek vzhledem k oběma, abychom viděli, jak dalece se od sebe lišili. Ale byl to Bůh, jenž tento rozdíl vyvolal a ne Jákob; právě tak je tomu i nyní. Jak těžké někdy může být odkrýt tento rozdíl mezi dítkami světla a dítkami temnosti, a přitom je tak veliký – rozdíl, kterýž je založen na oné vážné skutečnosti, že jedny jsou „nádoby milosrdenství, kteréž Bůh připravil ke slávě,“ a druhé „nádoby hněvu, připravené (ne Bohem, nýbrž hříchem) k zahynutí.“ (Řím. 9,22.23.)16 Jákobové a Lábanové se zřejmě liší a budou vždy rozdílní, ačkoliv ti první mohou zanedbat politováníhodným způsobem uskutečnění a praktické představení svého pravého charakteru a své hodnosti.
Co se týče Jákoba, tedy je vše, jak jeho práce a námaha, tak také jeho ubohá smlouva v předcházející kapitole, jen následek jeho nevědomosti ohledně božské milosti a jeho neschopnosti důvěřovat bez výjimky Božím zaslíbením. Ten kdo může po obdržení bezpodmínečného Božího zaslíbení, že obdrží kananejskou zemi, říci: „Jestliže Bůh bude se mnou; a dá-li mi chléb ku pokrmu a roucho k oděvu,“ má vskutku jen velmi slabou představu o Bohu a o tom, co je Jeho zaslíbení. Proto také vidíme, jak se Jákob namáhá, chtěje sám podporovat nejvýhodnějším způsobem své záležitosti. Tak tomu bude vždy, když se nerozumí milosti. Vyznání zásad milosti tu může být, avšak skutečná míra našich zkušeností o moci milosti je něco docela jiného. Mohli bychom si myslet, že vidění, které měl Jákob v Bethel, k němu hlasitě mluvilo o milosti. Ale Boží zjevení v Bethel a Jákobovo chování v Pádan jsou dvě velice rozdílné věci; druhá nám ukazuje, jak dalece Jákob porozuměl první. Charakter a chování zjevují vždy pravou míru zkušeností a přesvědčení duše člověka, třebaže zní krásně jeho vyznání. Jákob nebyl ještě nikdy přiveden k tomu, aby se měřil v Boží přítomnosti, a proto byl v nevědomosti vzhledem k milosti a svoji nevědomost dosvědčil tím, že se měřil s Lábanem a přijal jeho zásady a cesty.
V jisté míře nás překvapuje skutečnost, že Jákob, poněvadž se nenaučil poznat a odsoudit svůj charakter, byl Boží prozřetelností veden právě do onoho kruhu, ve kterém tento charakter ve svých nejvíce vynikajících tazích vystoupil úplně na světlo. Byl veden do Cháran, do domoviny Lábana a Rebeky, do oné školy, ze které jim vyšly zásady tak vhodně používané a kde byly vyučovány, pěstovány a používány. Aby se poznal Bůh, muselo se jít do Bethel; k poznání člověka byla zapotřebí cesta do Pádan. Protože Jákob zjevení, které Bůh učinil o sobě samém, neuchopil, tak cestoval do Pádan a tam se zjevilo, co byl on. Jak se zde namáhal, aby dosáhl svého cíle! Jaké úskoky, jaké pletichy, jaké umělé obraty! Neukazuje se nic ze svaté a vyvýšené důvěry v Boha, nic ze sprostnosti a vytrvání víry. Je pravda, Bůh byl s Jákobem; neboť nic nemůže zamezit záření milosti. Jákob také v jisté míře uznal Boží přítomnost a věrnost; ale přece jen se nemohlo nic stát bez nějakého jeho vlastního plánu anebo osnovy. Nebyl ve stavu přenechat Bohu spořádání otázek ohledně svých žen a své mzdy; on chtěl vše spořádat svou lstí a svými pletichami. Jedním slovem, Jákob je od počátku až do konce „podvodník“. (27,36.) Kde lze např. nalézt dokonalejší ilustraci jako v kapitole 30,37–42? To je vskutku dobře povedený Jákobův obraz. Místo přenechání starosti o rozmnožení dobytka Bohu, „peřestý a strakatý a načernalý“, jak by Bůh jistě učinil, kdyby Mu Jákob důvěřoval, použil Jákob k dosažení svého účelu prostředku, který byl schopen vymyslit jen jeho rozum. A podobným způsobem jednal v průběhu svého celého dvacetiletého pobytu u Lábana; a konečně „ušel tajně“ a tak zůstal ve všem ve shodě se sebou samým.
Nicméně nahlížíme do divu Boží milosti, když sledujeme v neobyčejném Jákobově životě od stupně k stupni stopy jeho charakteru. Nikdo kromě Boha by nemohl Jákoba snést, jakož také nikdo kromě Boha se o něho nemohl zajímat. Milost počíná na nejhlubším místě. Ona se ujme člověka, tak jak ho nalezne a jedná s ním v plném poznání toho, co on je. Je nejvýš důležité hned od počátku porozumět tomuto charakterovému tahu milosti, abychom byli způsobilí snést se statečnými srdci pozdější objevy, které činíme o naší vlastní nehodnosti – objevy, jež tak často zviklají důvěru a ruší pokoj Božích dítek.
Mnohé duše nepoznají hned na počátku svého běhu celou zkaženost své přirozenosti, tak jak se objevuje ve světle Boží přítomnosti, ačkoliv jejich srdce byla vskutku milostí dotčena a jejich svědomí v jisté míře přivlastněním si Kristova díla byla upokojena. Následkem toho při pokračování v křesťanském životě činí důkladnější objevy ohledně v nich přebývajícího zlého počínání pochybnosti, zda jsou Božími dítkami, poněvadž mají jen nedostatečnou představu o Boží milosti a o ceně krve Ježíše Krista. Tímto způsobem bývají od Krista odděleni a uvrženi na sebe samé. Pak se svěřují buďto nějakému náboženství s jeho ustanoveními, aby podrželi aspoň řeč pobožnosti, anebo se vrátí zpět do stavu úplného světáctví. To jsou smutné následky a ty se dostaví, není-li „srdce upevněno milostí.“ (Žid. 13,9.)
To je to, co dává tak hluboký zájem ke sledování Jákobova života a činí nám ho tak užitečným. Nikdo nemůže naše tři kapitoly číst, aniž by nebyl překvapen tou podivuhodnou milostí, která se mohla zabývat s takovým člověkem, jakým byl Jákob a která, když se vše, co v něm bylo, zjevilo, mohla říci: „Nepatřil na nepravosti v Jákobovi, aniž hledí na přestoupení v Izraeli.“ (4. Mojž. 23,21.) Bůh nepraví, že není nepravost v Jákobovi, že není žádné přestoupení v Izraeli. To by nemohlo srdci nikdy propůjčit onu jistotu, kterou mu Bůh tak rád, ano především jiným chce dát. Říci chudému hříšníku, že v něm není žádný hřích, nedá nikdy jeho srdci klid; neboť on ví velmi dobře, že hřích v něm je. Ale když mu Bůh praví, že On na základě dokonalé Kristovy oběti žádný hřích na něm více nevidí, tak nepochybně zavítá blahý pokoj do jeho srdce a svědomí. Kdyby Bůh učinil Ezaua předmětem Svého působení, tak bychom asi neviděli takové požehnané vyvíjení se milosti, a sice z toho jednoduchého důvodu, protože Ezau se nám nezjevuje v tak nepříznivém světle jako Jákob. Čím hlouběji člověk padne, tím výše stoupá Boží milost. Podle toho, jak podle mého odhadu můj dluh vzrůstá od padesáti k pěti stům peněz, vzrůstá také i můj pocit o milosti, jakož i moje zkušenost o oné lásce, která nám, „když jsme neměli, odkud bychom zaplatili,“ odpustila celý dluh. (Luk. 7,42.) Proto mohl apoštol říci: „Výborné jest zajisté, aby milostí upevněno bylo srdce, a ne pokrmy, kteříž neprospěli těm, kteříž se jimi vázali.“ (Žid. 13,9.)
„Jákob pak odešel cestou svou a potkali se s ním andělé Boží.“ (v. 1.) Přes všechno jej doprovází Boží milost. „Jeho láska nemizí.“ On miluje neměnící se láskou. Koho Bůh miluje, toho miluje až do konce. Jeho láska je podobná Jemu samému: „včera i dnes tentýž, i na věky.“ (Žid. 13,8.) Ale jak malý byl vliv, který to „vojsko Boží“ mělo na Jákoba! „A Jákob vyslal posly před sebou k bratru svému Ezau, do země Seir, do kraje Idumejského. A přikázal jim řka: Takto povězte pánu mému Ezau: Toto vzkazuje, služebník tvůj Jákob: U Lábana jsem byl pohostinu a zůstával až do tohoto času.“ (v. 3.4.) Bylo mu nevolno při myšlence na setkání se svým bratrem, a to ne bez příčiny. Jednal proti svému bratru velmi špatně a jeho svědomí nebylo klidné. Avšak místo bezodkladného uvrhnutí se do Boží náruče používá k odvrácení hněvu Ezaua znovu své obyčejné prostředky. Kuje plány. Pokouší se ukonejšit Ezaua místo spoléhání se na Boha a vyprošení Jeho mocné ochrany.
„A přikázal jim řka: Takto povězte pánu mému Ezau: Toto vzkazuje služebník tvůj Jákob: U Lábana jsem byl pohostinu a zůstával až do tohoto času.“ (v. 4.) Toto vše prozrazuje duši, která se velmi daleko vzdálila od svého střediska v Bohu. „Pánu mému“ a „služebník tvůj“ – to není řeč bratra vůči bratru, ani řeč muže, který má vědomí hodnosti, kterou propůjčuje Boží přítomnost. Je to řeč Jákoba, muže se zlým svědomím.
„I navrátili se poslové k Jákobovi, řkouce: Přišli jsme k bratru tvému Ezauovi, kterýž také jde proti tobě, a čtyři sta mužů s ním. Jákob pak bál se velmi, a rmoutil se náramně.“ (v. 6.7.) Co učiní nyní? Vrhne se do Boží náruče? Nikoli, on počíná vše náležitě zařizovat. „Tedy rozdělil lid, kterýž s sebou měl, ovce také a voly, a velbloudy na dva houfy. Nebo řekl: Jestliže by přišel Ezau k houfu jednomu a pobil by jej, bude aspoň zadní houf zachován.“ (v. 7.8.) První Jákobovou myšlenkou byl vždy nějaký plán, a v tom najdeme jen příliš věrný obraz ubohého lidského srdce. Když svůj plán učinil, tak se sice obrací na Pána a vzývá Jej o zachránění z ruky Ezaua, avšak jakmile je jeho modlitba ukončena, opět se také vrací zpět ke svým nařízením. Ale prosby a činění plánů nemohou jít spolu. Když činím plán, spoléhám se více nebo méně na svůj plán. Když se však modlím, mám se spoléhat výhradně na Boha. Tyto dvě věci jsou si proto naprosto odporné. Je-li můj zrak upřen na mé vlastní působení, nejsem připraven hledět na Boží jednání za mne. Pak není modlitba výrazem mé potřeby, nýbrž pouhým výkonem věci, o které se domnívám, že ji musím vykonat; anebo se obracím na Boha s prosbou, aby uznal mé vlastní plány. Bůh však nechce, abych Jej prosil o uznání a o požehnání svých plánů a prostředků, nýbrž abych se svěřil úplně Jeho rukám, aby On za mne činil vše.17
Ačkoliv Jákob Boha prosil o vysvobození z ruky svého bratra, přece jen tím nebyl uspokojen, neboť se pokusil Ezaua „ukrotit darem“. Jeho důvěra se spoléhala na dar a ne jedině na Boha. „Nejlstivější jest srdce nade všecko, a nejpřevrácenější.“ (Jer. 17,9.) Často je těžké vyzkoumat, co je vlastním základem naší důvěry. Domýšlíme se, anebo si chceme sami namluvit, že Bůh je naší podporou, kdežto ve skutečnosti vzkládáme svou důvěru na něco, co jsme vynalezli sami. Mohl by si někdo, kdo slyšel Jákoba se modlit: „Vytrhni mne, prosím, z ruky bratra mého, z ruky Ezauovy; neboť se ho bojím, aby přijda, nepohubil mne i matky s dětmi“ (v. 11) – představit, že hned potom řekne: „Ukrotím tvář jeho darem“? (v. 20.) Zapomněl Jákob úplně na svoji modlitbu? Učinil Boha ze svého daru? Vložil svoji důvěru na stádo dobytka, místo v Boha, jehož rukám se právě svěřil?
Tyto otázky přirozeně povstanou, když uvažujeme Jákobovo počínání u této příležitosti. A potřebujeme jen nahlédnout do zrcadla našich srdcí, abychom na toto četli odpověď. V tomto zrcadle poznáme, právě tak jako v Jákobově životě, jak jsme mnohem více nakloněni spoléhat se na vnuknutí naší vlastní moudrosti, než na Boha. Často jsme velmi spokojeni sami se sebou, když jsme k našim zaopatřením připojili modlitbu, anebo když jsme použili všechny dovolené prostředky a vyprosili si pro ně Boží požehnání. Je-li tomu však tak, tu neplatí naše modlitby víc než naše plány, poněvadž se více spoléháme na ně než na Boha. Musíme být skutečně u konce se vším, co pochází z vlastního já, nežli se může zjevit Bůh. S našimi plány nebudeme u konce, dokud jsme neskončili se sebou samými. Musíme se dostat k poznání, „že všeliké tělo jest tráva, a všeliká vzácnost jeho jako květ polní.“ (Iz. 40,6.)
Tak to nalézáme v této zajímavé kapitole. Když Jákob učinil všechna svá chytrá zaopatření, čteme: „A zůstal Jákob sám; a tu zápasil s ním muž až do svítání.“ (v. 24.) Zde je obrat v životě tohoto podivného muže. Zůstat sám s Bohem je ta jediná cesta, jak se dostat k pravému poznání našich cest i nás samých. Musíme vše položit na váhu svatyně, abychom poznali pravou cenu přirozenosti a jejího jednání. Na tom, co my anebo jiní o nás myslí, málo záleží. Důležitá otázka je, co o nás myslí Bůh, a abychom dostali odpověď na tuto otázku, musíme zůstat s Bohem „sami“ – vzdáleni svého já, vzdáleni všech myšlenek, úsudků, domněnek a uvažování přirozenosti – „sami“ s Bohem.
„A zůstal Jákob sám; a tu zápasil s ním muž až do svítání.“ Povšimněme si, že nečteme: Jákob zápasil s mužem, nýbrž: „zápasil s ním muž“. Tento příběh se často představuje jako příklad rozhodnosti, s kterou se Jákob modlil. Znění tohoto místa dokazuje, že takový výklad je nesprávný. Mé zápasení s mužem, a zápasení muže se mnou jsou dva velmi různé pojmy. Zápasím-li s někým, tedy chci od něho něco obdržet, a opačně chce druhý ode mne něco obdržet. V tomto případě zápasil Bůh s Jákobem, chtěje jej nechat pocítit, jak chudé, slabé a bezcenné stvoření on byl. A když se Jákob s velikou urputností vzepřel dosažení tohoto účelu, „obrazil jej v příhbí stehna jeho, i vyvinulo se příhbí stehna Jákobova, když zápasil s ním.“ (v. 25.) Rozsudek smrti musí být napsán na tělo; dalekosáhlost Kristova kříže musí být poznána dříve, nežli můžeme stále a šťastně chodit s Bohem. Sledovali jsme tak dalece Jákoba na všech oklikách a zatáčkách jeho neobyčejného charakteru. Viděli jsme ho v průběhu jeho dvacetiletého pobytu u Lábana dělat plány a zaopatření, ale teprve když zůstal „sám“, obdržel správnou představu o tom, jak slabé, bezmocné stvoření on sám v sobě byl. Pak ale, když sídlo jeho síly bylo postiženo, mohl říci: „Nepustím tě.“
Tím začíná úplně nový oddíl v životě Jákoba. Až dosud se držel svých vlastních cest a prostředků; nyní však byl přiveden k tomu, že řekl: „Nepustím tě.“ Nechť si však čtenář povšimne toho, že toto vyslovil teprve pak, když „obraženo bylo v příhbí vrchní stehno jeho.“ Tato jednoduchá skutečnost nám dá do ruky klíč k vysvětlení celého tohoto děje. Bůh zápasil s Jákobem, chtěje jej přivést k tomuto bodu. Jedná-li se o energii, kterou projevil Jákob ve své modlitbě, již jsme viděli, že on, sotva že otevřel ústa k prosbě, již vzápětí odhalil tajemství své důvěry slovy: „Ukrotím tvář jeho darem.“ Mohl by takto mluvit, kdyby rozuměl skutečnému významu modlitby a pravé závislosti na Bohu? V pravdě ne! Bůh a stvoření musí zůstat rozděleni; a tak tomu bude u každé duše, která zná svatou skutečnost života z Boha.
Ale žel, v tomto bodu chybujeme tak rozmanitě, pakliže smíme mluvit za jiné. Často zakrýváme určitou nevěru našich chudých, lstivých srdcí zdánlivě velmi rozumným a zbožným předstíráním použití prostředků v domněnce, že čekáme na Boha, aby tyto prostředky požehnal, kdežto ve skutečnosti se spoléháme ne na Boha, nýbrž na prostředky. Ó, kéž by naše srdce poznala špatnost takové cesty! Kéž by se učila s větší prostotou lpět na samém Bohu, aby náš život byl více označován onou svatou hodností, která nás vyvyšuje nad okolnosti, kterými procházíme! To není lehké přijít úplně ke konci se stvořením každého druhu a tvaru, takže se může říci: „Nepustím tě, leč mi požehnáš.“ (v. 26.) Říci to od srdce a v síle toho, co tato slova vyjadřují, je tajemstvím veškeré pravé síly. Jákob tak mluvil, jak již podotknuto, teprve pak, když bylo obraženo jeho stehno; ne dříve. On dlouho zápasil, než povolil, poněvadž jeho důvěra v tělo byla veliká. Bůh však může pokořit nejtvrdší povahu do prachu. On umí dosáhnout na pramen přirozené síly a napsat na něj ortel smrti. Dokud se toto nestane, nelze mít sílu u Boha a u lidí. Musíme být „nemocní“, nežli můžeme být „silní“. „Moc Kristova“ může na nás spočívat jen ve spojení s poznáním naší slabosti. Kristus nemůže nikdy dát pečeť Svého uznání síle přirozenosti, na její moudrost anebo slávu. Všechny tyto věci se musí menšit, aby On mohl růst. Přirozenost nemůže nikdy a nijakým způsobem sloužit k vývinu milosti anebo za základ Kristovy moci; neboť kdyby se tento případ stal, tedy by tělo mělo něco k svému oslavení před Bohem, což však jak víme, je nemožné.
Poněvadž tedy vyvíjení se Boží slávy a jména nebo charakteru je spojeno s úplným odstraněním přirozenosti, je zřejmé, že se duše nemůže radovat z tohoto vyvíjení dříve, než dojde ke skutečnému odstranění této přirozenosti. Ačkoliv tedy je Jákob vyzván oznámit své jméno a uznat, že zní „Jákob“ neboli „lstivý“, přece neobdržel zjevení jména toho, jenž s ním zápasil a pokořil ho do prachu. Pro sebe samého obdržel jméno „Izrael“ neboli „kníže“, a to byl veliký pokrok; ale když pravil: „Oznam, prosím, jméno své,“ obdržel odpověď: „Proč se ptáš na jméno mé?“ (v. 29.) Pán se zdráhá oznámit mu Své jméno, ačkoliv jej dostal tak daleko, že Mu řekl pravdu ohledně sebe samého a proto mu zde dal požehnání. Jak mnoho podobných případů obsahují dějiny Boží rodiny! To já se odkrývá v jeho celé ošklivosti; ale my zanedbáváme praktické uchopení toho, co Bůh je, ačkoliv On se nám tak přiblížil, a nám požehnal přiměřeně poznání, které jsme učinili o našem já.
Jákob obdržel nové jméno „Izrael“, když obdržel vědomí, že byl slabým člověkem. Přesto mu musel Pán říci: „Proč se ptáš na jméno mé?“ On mu nezjevil jméno Toho, který přivedl na světlo pravé jméno a pravý stav Jákoba. To nás učí, že je něco úplně jiného obdržet požehnání od Boha, než přijmout Duchem zjevení Božího charakteru. „I dal mu tu požehnání,“ ale neoznámil mu Své jméno. Je vždycky požehnáním, když jsme přivedeni v nějaké míře k poznání nás samých; neboť tím býváme vedeni na stezku, kde jsme schopni jasněji rozeznávat, co je pro nás Bůh ve všech jednotlivostech. Tak tomu bylo u Jákoba. Jakmile bylo obraženo v příhbí jeho vrchní stehno, nalézal se ve stavu, ve kterém mohl dostačit sám Bůh. Chudý, kulhavý muž nemohl mnoho pořídit, pro něho tedy slušelo spoléhat na Toho, jenž je všemohoucí.
Dříve, nežli ukončíme uvažování této kapitoly, chci ještě podotknout, že v jistém smyslu nám podává vysvětlení k tomuto právě uvažovanému oddílu Jákobova života kniha Job. V prvních 31 kapitolách se Job pře se svými přáteli a hájí své tvrzení proti všem jejich důkazům. V kapitole 32. však s ním počíná zápasit Bůh, když si k tomu použil Elihu; a v kapitole 38. útočí na něho přímo v celém majestátu Své moci, přemůže ho zjevením Své velikosti a slávy a vyvádí z Jobových úst dobře známá slova: „Tolikoť jsem slýchal o tobě, nyní pak i oko mé tě vidí. Pročež mrzí mne to, a želím toho v prachu a popeli.“ (Job 42,5.6.) Bůh obrazil v příhbí jeho vrchní stehno. Povšimněme si výrazu: „Oko mé tě vidí.“ Job nepraví: „Vidím sebe,“ nýbrž: „Vidím tě.“ Jen pohled na to, co je Bůh, působí pravé pokání a odsouzení nás samých. Tak tomu také bude s izraelským lidem, jehož dějiny jsou s Jobovými velmi příbuzné. Když obrátí zřetel na toho, kteréhož jsou bodli, a kvíliti budou (Zach. 12,10). Tam jim Bůh požehná a úplně je obnoví. Pak poznají plný význam slov: „Z tebe jest zhouba tvá, ó Izraeli, ježto ve mně všecka pomoc tvá.“ Podle pův.: „Z tebe jest zhouba tvá, ó Izraeli, ježto jsi proti mně, proti pomoci své.“ (Oz. 13,9.)
Nyní uvidíme, jak bezdůvodné byly všechny Jákobovy obavy a jak neužitečné všechny jeho plány. Nedbaje zápasu, nedbaje obražení příhbí svého stehna a nedbaje svého kulhání, pokračuje v činění plánů. „Pozdvih pak očí svých Jákob, uzřel, an Ezau jde, a čtyři sta mužů s ním; i rozdělil syny Lie zvlášť a Ráchele zvlášť, a obou děvek zvlášť. Postavil, pravím, děvky se syny jejich napřed, potom Liu se syny jejími za nimi, Ráchel pak a Josefa nejzáze.“ (v. 1.2.) Toto opatření dokazuje, že Jákobovy obavy ještě nepřestaly. Stále se ještě bojí pomsty Ezau, a vystavuje jeho prvním ránám ty, o které měl nejméně starostí. Jaké údivuhodné hloubky lidského srdce! Jak se zdráhá důvěřovat Bohu! Kdyby se Jákob skutečně spoléhal na Boha, nikdy by se nestrachoval o zničení sebe a své rodiny. Ale žel, víme ze zkušenosti, jak je srdci za těžko spoléhat se prostě a v tiché důvěře na stále přítomného, všemocného a nekonečně milosrdného Boha.
Bůh nám zde ukazuje, jak je veškerý neklid srdce neužitečný. „I běžel Ezau proti němu a objal ho; a pad na šíji jeho, líbal ho. I plakali.“ (v. 4.) Jákobův dar nebyl zapotřebí a jeho plán byl bez užitku. Bůh „ukrotil“ Ezaua, jako předtím ukrotil Lábana. Tak nalézá Bůh vždy Své zalíbení v trestání našich chudých, bázlivých a nevěřících srdcí a v rozptýlení všech našich obav. Místo setkání se s mečem Ezaua nachází Jákob otevřenou náruč a polibky bratra. Místo potýkání prolévají slzy. To jsou Boží cesty. Kdo by Jemu nechtěl důvěřovat? Kdo by Jej nechtěl uctívat úplnou důvěrou srdce? Odkud to je, že jsme přes všechny důkazy Jeho věrnosti tak velmi nakloněni k pochybování a uplatňování našich rozpaků. Odpověď zní: My dost neznáme Boha. „Přivykej medle s ním choditi, a pokojněji se míti, skrze to přijde tobě všecko dobré.“ (Job 22,21.) Toto je pravda jak ohledně neobráceného člověka, tak i vzhledem k Božímu dítku. Pravé poznání Boha, skutečná známost s ním je život a pokoj. „Toto jest pak věčný život, aby poznali tebe samého pravého Boha, a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17,3.) Čím vroucněji jsme obeznámeni s Bohem, tím pevnější je náš pokoj a tím více jsme vyvýšeni nad každou závislost na přirozenosti. „Bůh je skála;“ a my musíme vložit celé naše břímě jen na Něho, abychom zkusili, jak ochotný a jak mocný On je k našemu zachování.
Po veškerém tomto zjevení Boží dobrotivosti vidíme, jak se usadil Jákob v Sochot, a v odporu se zásadami a duchem poutnického života si tam vystavěl dům, jako kdyby tam byl jeho domov. Je zřejmé, že Sochot nebyl místem určeným mu Bohem. Pán mu nepravil: „Já jsem ten silný Bůh… v Sochot;“ nýbrž: „Já jsem ten silný Bůh... v Bethel.“ (Kap. 31,13.) Jákob měl mít proto jako svůj veliký cíl na zřeteli Bethel a ne Sochot. Žel, naše srdce jsou vždy nakloněna spokojit se s menším postavením a s nižším dílem, než nám Bůh ve Své dobrotě chce dát.
Pak se ubíral Jákob dále a přišel až k Sichem, kde koupil pole a zůstal tak opět pozadu za božsky určenou hranicí. Také jméno, které dal svému oltáři, je označením pro mravní stav jeho duše. On ho nazývá: „Bůh silný, Bůh Izraelský.“ (Kap. 33,20.) Ovšem máme výsadu znát Boha jako našeho Boha; ale ještě více je znát Jej jako Boha svého vlastního domu a nás samé považovat za díl toho domu. Věřící má výsadu považovat Krista za svou hlavu; ale ještě větší výsada je znát Jej jako hlavu „Jeho těla“ a sebe jako údy tohoto těla.
V kap. 35. uvidíme Jákoba uvedeného k rozsáhlejší a slavnější představě o Bohu. V Sichem se však nachází zřejmě na nízké půdě, a proto musí trpět, jak tomu bývá vždy, když zůstaneme mimo postavení, které nám Bůh naznačil. Dvě a půl pokolení, která se usadila na této straně Jordánu, byla první, která padla do ruky nepřítele. Právě tak tomu bylo s Jákobem. V kapitole 34. vidíme hořké ovoce jeho pobytu v Sichem. Na jeho rodinu přišla skvrna, kterou chtěli Simeon a Léví smazat pouhou rozhodností a násilím přirozenosti, čímž však jen rozmnožili hoře a neklid Jákoba. Jákoba se jejich násilí ještě mocněji dotklo, než hana učiněná jeho dceři. „Řekl pak Jákob Simeonovi a Léví: Zkormoutili jste mne, a zošklivili jste mne u obyvatelů krajiny této, u Kananejských a Ferezejských a já jsem s malým počtem lidí. Seberou-li se na mne, zbijí mne a tak vyhlazen budu já i dům můj.“ (Kap. 34,30.) To, co Jákobem nejvíce otřáslo, byly následky pro něho a jeho dům. Zdá se, že žil ve stálé bázni před nějakým jemu a jeho rodině hrozícím nebezpečí. Všude zjevuje neklidného, bázlivého, počítajícího ducha, který je nesnesitelným se životem víry v Boha.
Tím však není řečeno, že Jákob vůbec nebyl mužem víry; on jím jistě byl a jako takový obdržel také své místo ve velikém „oblaku svědků“. (Žid. 11.) On však nechodil z návyku v provádění této božské zásady a činil proto tak mnohé smutné chyby. Vedla by jej víra k tomu, aby řekl: „A tak vyhlazen budu já i dům můj?“ Jistě že ne. Boží zaslíbení v kapitole 28,14.15. by vyhnalo z jeho srdce každou bázeň. „A aj, já jsem s tebou… neopustím tebe“ – to byla slova, která měla jeho srdce uklidnit. Ale Jákob byl více zaměstnán nebezpečím, které mu hrozilo, než svoji jistotou v Boží ruce. On měl vědět, že ani jeden vlas na jeho hlavě nebyl v nebezpečí a místo pohlížení na Simeona a Léví anebo na následky jejich přenáhleného jednání, měl odsoudit sebe samého proto, že se vůbec v takovém postavení nacházel. Kdyby se v Sichem neusadil, tak by Dína nebyla zhanobena a nepovstalo by násilí jeho synů. Jak mnozí křesťané se vrhnou do bolu a hoře svojí vlastní nevěrností a pak místo odsouzení sebe odsuzují poměry.
Jak často jsou např. křesťanští rodiče zneklidněni a plni starostí nad rozpustilostí, nezdárností a světáctvím svých dítek; a přece mají pro tyto zjevy odsoudit vlastně sebe samé, poněvadž vzhledem ke svým rodinám nechodili věrně před Bohem. Tak tomu bylo u Jákoba. V Sichem stál na nízké půdě; a poněvadž mu chybělo citlivé svědomí, které by jej bylo nepochybně vedlo k odkrytí jeho nesprávného postavení, použil Bůh ve Své věrnosti okolnosti k jeho kázni. „Bůh nebude posmíván; nebo cožkoli rozsíval by člověk, toť bude i žíti.“ (Gal. 6,7.) To je zásada Boží mravní vlády, jejímž důsledkům nikdo neujde. Pro Boží děti je to také i milost, že jsou povoláni sklízet ovoce svých poblouzení. Je to milost, být tím aneb oním způsobem přivedeni k pocítění, jak bolestné je vzdálení se od živého Boha nebo nezaujetí nám vykázaného místa. Musíme dojít k přesvědčení, že zde není místo pro náš odpočinek. Bůh nám nechce dát narušený klid. Jeho jméno budiž za to chváleno! Boží přání je, abychom odpočívali v Něm a u Něho. To je Jeho dokonalá milost. A když jsme pobloudili nebo se zpozdili na cestě, tak na nás volá: „Budeš-li se míti navrátiti… ke mně se navrať…“ (Jer. 4,1.) Falešná pokora, ovoce nevěry, vede často pobloudilého nebo zpozdivšího se k tomu, aby zaujal podřadnější místo, než to, které mu dává Bůh, poněvadž nezná zásadu, podle které Bůh obnovuje duši, ani míru tohoto obnovení. Marnotratný syn toužil po místě nájemníka, poněvadž nevěděl, že co se týkalo jeho osobně, neměl nárok na jiné místo, než na místo syna a opačně, že by to bylo nehodné charakteru otce, když by se uvedl do postavení nájemníka. Buďto musíme k Bohu přijít podle zásady, která je hodná Jeho, nebo zůstaneme od Něho úplně vzdáleni.
„Potom mluvil Bůh k Jákobovi: Vstana, vstup do Bethel, a bydli tam.“ (v. 1.) Tato slova potvrzují zásadu, s kterou jsme se právě zaměstnávali. Když jsme pochybili anebo se vzdálili od Boha, volá Pán duši zpět k sobě. „Protož pomni, odkud jsi vypadl, a čiň pokání a první skutky.“ (Zjev. 2,5.) To je božská zásada obnovení. Duše se musí vrátit do svého nejvyvýšenějšího postavení. Pán nepraví: „Pomni, kde jsi,“ nýbrž: „Pomni na to vysoké postavení, z kterého jsi vypadl.“ Jen tímto způsobem poznáváme, jak daleko jsme se odchýlili a jak se můžeme opět navrátit. Teprve když jsme se tímto způsobem vrátili k slavné a svaté Boží míře, jsme schopni posoudit velikost zla našeho padlého stavu. Jak mnoho zlého se nahromadilo v Jákobově rodině, aniž by to bylo jím odsouzeno, dokud nebyl probuzen hlasem: „Vstana, vstup do Bethel!“ Sichem nebylo místem k rozeznávání veškerého toho zla. Ovzduší tohoto místa bylo tak naplněno nečistými látkami, že nebylo možné tam poznat pravý charakter zlého. Ale jakmile zastihlo Jákoba vyzvání do Bethel, „tedy řekl čeládce své a všechněm, kteříž s ním byli: Odvrzte bohy cizí, které máte mezi sebou, a očisťte se, a změňte roucha svá. A vstanouce, vstupme do Bethel, a udělám tam oltář silnému Bohu, kterýž vyslyšel mne v den soužení mého, a byl se mnou na cestě, kterouž jsem šel.“ (v. 2.3.) Pouhá zmínka o Božím domě rozechvěla v duši patriarchy strunu a předvedla mu v jednom okamžiku zkušenosti dvaceti let plných událostí. Ne v Sichem, nýbrž v Bethel poznal, co je Bůh. Proto se musel vrátit do Bethel a vystavět oltář podle zásady a jména, které se úplně lišily od jeho oltáře v Sichem, neboť ten byl spojen se spoustou nečistoty a modlářství.
Jákob mohl o „Bohu, Bohu Izraele“ mluvit, když se nalézal uprostřed věcí, které byly zcela neslučitelné se svatostí Božího domu. Je důležité tomu rozumět. Na cestě stálého a rozumného oddělení nemůže duši nic udržet, než jen vědomí toho, co je Boží dům, a co tomuto domu sluší. Hledím-li na Boha jen ohledně sebe, nebudu mít jasné, božské porozumění toho, co vychází ze správného ocenění Božích vztahů k Jeho domu. Mnozí považují, předpokládajíce, že sami jsou věrnými a upřímného srdce, za věc menšího významu, jsou-li ohledně své bohoslužby ve spojení s nečistými věcmi. Jinými slovy, oni věří, že lze Boha velebit také v Sichem, a že oltář se jménem „Bůh silný, Bůh Izraelský“ je právě tak vznešený a Bohu přiměřený jako oltář se jménem „Boha z Bethel“. Ale to je politováníhodný omyl. Duchovní čtenář rozpozná rychle ten veliký rozdíl v Jákobově chování v Sichem a v jeho chování v Bethel; a stejný rozdíl je také mezi oběma oltáři. Naše pojmy ohledně bohoslužby jsou samozřejmě ovlivněny naším duchovním stavem. Naše bohoslužba bude úplně v té míře, jak jsme porozuměli Božímu charakteru a naším vztahům vůči Němu, buďto ubohá a omezená, nebo plná poznání a vznešená.
Jméno našeho oltáře a charakter naší bohoslužby jsou výrazem jedné a téže myšlenky. Služba stojící ve spojení s „Bohem z Bethel“ je vznešenější než služba věnovaná „Bohu Izraelskému“. První je vázána na vyvýšenější představu o Bohu než ta druhá, u které je Bůh místo Boha Svého domu, jen jako Bůh jediné osoby. Ovšem název „Bůh silný, Bůh Izraelský“, je výrazem obdivuhodné milosti, a duše se cítí šťastnou, když uvažuje charakter Boha, který se s každým kamenem Svého domu a s každým údem těla spojí v milosti. Každý kámen v Božím domě je „živým kamenem“. A jako spojený se „živým kamenem“ má obecenství se „živým Bohem“ skrze moc „Ducha života“. Ačkoli toto vše je pravda, je Bůh nicméně také Bohem Svého domu. Jsme-li schopni Jej jako takového uvažovat více vyvinutým duchovním porozuměním, obdrží naše bohoslužba vznešenější charakter.
Povolání Jákoba do Bethel, obsahuje však ještě něco jiného. Bůh mu praví; „Udělej tam oltář Bohu silnému, kterýž se ukázal tobě, kdyžs utíkal před Ezauem bratrem svým.“ (v. 1.) Tím jej upamatoval na „den soužení“. (v. 3.) Často je dobré, když jsme ve svých upomínkách vedeni zpět k onomu oddílu našeho života, kdy jsme se viděli na nejnižším stupni žebříku. Tak upamatovával Samuel krále Saula na dobu, kdy byl „maličký sám u sebe“ (1. Sam. 15,17.). Každý z nás potřebuje, aby mu byl často připomínán čas, kdy byl „maličký sám u sebe“. Jsme-li „maličkými“ ve svých očích, tak srdce důvěřuje jedině Bohu. Počneme-li se opět za něco mít, je Pán přinucen nás znovu nechat pocítit naši nicotu. Vstoupí-li někdo na cestu služby nebo svědectví, jak velmi cítí duše svou vlastní slabost a neschopnost a jak velmi pocítí následkem toho potřebu spoléhat se na Boha! Jak vážné vroucí volání o sílu a pomoc tu k Němu vysílá! Později se snad domýšlíme, poněvadž se již tak dlouho nacházíme v díle, že můžeme stát na vlastních nohách, nebo nemáme snad již pocit své slabosti a nestojíme již v závislosti na Bohu. Pak klesne naše služba jako ubohá, bezcenná věc, bez pomazání a síly, poněvadž nenabírá z nevysychajících pramenů Ducha, nýbrž z našich vlastních bídných myšlenek.
Ve verších 9–15. obnovuje Bůh Jákobovi Svá zaslíbení a potvrzuje mu to nové jméno „kníže“ na místo „lstivý. A Jákob nazývá opět jméno toho místa „Bethel“. Verš 18. nám podává zajímavý příklad rozmanitosti, která je mezi úsudkem víry a přirozenosti. Přirozenost spatřuje věci zkalenou mlhou, kterou je obklopena, kdežto víra je uvažuje ve světle Boží přítomnosti a rad. Ráchel, „když k smrti pracovala (nebo umřela); nazvala své dítě Ben Oni; ale otec jeho nazval ho Beniaminem.“ Přirozenost ho nazývá „synem bolesti“ (nouze), ale víra „syn pravice“ (také „syn štěstí“). Tak je tomu vždy. Myšlenky přirozenosti se vždycky liší od myšlenek víry; a máme si vážně přát, aby naše srdce byla vedena druhými, nikdy však prvními.
Kapitola 36. obsahuje rodokmen synů Ezaua s jejich různými názvy a bydlišti. Nebudeme se u toho zdržovat, nýbrž přejdeme bezprostředně k nejbohatšímu a nejzajímavějšímu dílu celého Písma svatého.
V Písmu není asi krásnější a dokonalejší předobrazení o Kristu než Josef. Ať Pána uvažujeme co předmět lásky Otce, anebo předmět závisti „vlastních“ – ať se s Ním zaměstnáváme v Jeho ponížení, s Jeho utrpením a Jeho smrtí, nebo s Jeho povýšením a Jeho slávou – ve všem Jej nalezneme vhodně předobrazeného Josefem.
Kapitola 37. nám oznamuje Josefovy sny, jejichž vypravováním vzbudil nenávist svých bratrů. Josef byl předmětem otcovy lásky a povolán k slavnému určení; a protože srdce jeho bratrů nebyla v obecenství s těmito věcmi, tak jej nenáviděli. Nesdíleli lásku otce k Josefovi a nechtěli se poddat myšlenkám na povýšení svého bratra. Jaké určité předobrazení Židů za Kristových dnů! „Do svého vlastního přišel, ale vlastní jeho nepřijali ho.“ (Jan 1,11.) Neměl v jejich očích „podoby ani krásy“. (Iz. 53,2.) Nechtěli Jej uznat ani za Božího Syna ani za izraelského krále. Jejich oči nebyly otevřené k hledění na „Jeho slávu, slávu jakožto jednorozeného od Otce – plné milosti a pravdy.“ (Jan 1,14; por. kap. 12,37 a násl.) Nechtěli Jej; ano, oni Ho nenáviděli.
Přestože Josef nenalezl u svých bratrů přízeň, setrval přece jen u svého svědectví: „Měl pak Josef sen a vypravoval jej bratřím svým; pročež ve větší nenávisti ho měli… Potom ještě měl jiný sen, a vypravoval jej bratřím svým.“ (v. 5 a 9.) To bylo jednoduché svědectví, založené na božském zjevení; ale toto svědectví mělo Josefa přivést do cisterny. Kdyby mlčel nebo ostrost a sílu svého svědectví poněkud zmírnil, snad by ho ušetřili; ale ne, on řekl svým bratrům pravdu, a proto jej nenáviděli.
Totéž nalezneme u Toho, jehož byl Josef předobrazem. Kristus vydal svědectví pravdě (Jan 18,37). On osvědčil, „dobré vyznání“ (1. Tim. 6,13). On nic nezadržel; On mohl mluvit jen pravdu, poněvadž On je pravda. A člověk odpověděl na Jeho svědectví křížem, octem a kopím žoldnéře. Kristovo svědectví bylo spojeno s nejhlubší, nejbohatší a nejdokonalejší milostí. On přišel nejen jako „pravda“, nýbrž také jako dokonalý výraz celé lásky otcovského srdce. „Milost a pravda skrze Ježíše Krista stala se.“ (Jan 1,17.) On byl pro lidi úplným zjevením toho, co je Bůh. Proto je člověk bez výmluvy. (Por. Jan 15,22–25.) On přišel, aby lidem ukázal Boha; a člověk nenáviděl Boha dokonalou nenávistí. Nejplnější představa božské lásky nalezla odpověď v nejplnějším rozvinutí lidské nenávisti. Vidíme to na kříži. Cisterna, do které byl Josef svými bratry uvržen, nám o tom podává dojemný obraz.
„Kteřížto, jakž ho uzřeli zdaleka, prvé než k nim došel, ukládali o něm, aby jej zahubili. Nebo řekli jeden druhému: Ej, mistr snů teď jde. Nyní tedy pojďte a zabijme jej, a uvrzme ho do některé cisterny, a díme: Zvěř lítá sežrala jej. I uzříme, nač jemu vyjdou snové jeho.“ (v. 18–20.) Tato slova nás upamatují pronikavým způsobem na podobenství o vinařích u Mat. 21, kde čteme: „Naposledy pak poslal k nim syna svého, řka: Ustýdnouť se syna mého. Vinaři pak uzřevše toho syna, řekli mezi sebou: Tentoť jest dědic, pojďte, zabijme jej a uvažme se v dědictví jeho. I chytivše ho, vyvrhli jej ven z vinice a zabili.“ Bůh poslal Svého Syna na svět, On řekl: „Ustýdnouť se Syna mého.“ Ale žel! Lidské srdce nemělo žádné ustýdnutí před „nejmilejším“ Otce. Oni Jej vyvrhli! Země a nebe byly a jsou ještě stále pro Krista v rozporu. Člověk Jej ukřižoval, ale Bůh Jej vzkřísil z mrtvých; člověk Mu dal místo mezi dvěma zločinci, ale Bůh Jej posadil po Své pravici na nebesích. Člověk Mu vykázal nejnižší místo na zemi, ale Bůh dal Jemu nejvyšší místo v nebi a okrášlil Jej nejslavnějším majestátem.
To vše najdeme opět v Josefově životě. „Ratolest rostoucí Josef, ratolest rostoucí podle studnice; ratolesti vycházely nad zeď. Ačkoli hořkostí naplnili jej a stříleli na něj, a v tajné nenávisti měli ho střelci: Však zůstalo v síle lučiště jeho, a zsílila se ramena rukou jeho, z rukou mocného Jákobova; odkudž byl pastýř a kámen Izraelův; od silného Boha, jemuž sloužil otec tvůj, kterýž spomáhá tobě, a od všemohoucího, kterýž požehná tobě požehnáními nebeskými s hůry, požehnáními propasti ležící hluboko, požehnáním prsů a života. Požehnání otce tvého silnější budou nad požehnání předků mých, až ke končinám pahrbků věčných; budou nad hlavou Josefovou, a na vrchu hlavy Nazarejského mezi bratřími jeho.“ (kap. 49,22–26.)
Tato slova líčí úchvatně „utrpení Kristovo a velikou za tím slávu.“ (1. Petr. 1,11.) „Střelci dokonali své dílo; ale Bůh byl silnější než oni. Kristus byl těžce zraněn v domě Svých přátel; ale Jeho ramena zesílila v moci vzkříšení; a víra Jej nyní zná jako základ, na kterém – jak ohledně církve, tak i vzhledem k Izraeli a veškerému stvoření – odpočívají v požehnání a slávě všechna Boží předsevzetí. Pakliže uvažujeme Josefa v cisterně a ve vězení a když jej později vidíme jako vladaře nad celým Egyptem, poznáváme ten veliký rozdíl mezi Božími a lidskými myšlenkami. Stejný rozdíl vidíme, obrátíme-li svůj zrak na ‚kříž‘ a pak na trůn na pravici velebnosti na výsostech.“
Nic neuvedlo na světlo pravý stav lidského srdce proti Bohu tak jako Kristův příchod. „Kdybych byl nepřišel a nemluvil jim, hříchu by neměli.“ (Jan 15,22.) Ne snad, že by lidi nebyli žádnými hříšníky; ne, nýbrž: „hříchu by neměli“. Tak praví Pán také na jiném místě: „Byste slepí byli, hříchu byste neměli.“ (Jan 9,41.) Bůh se v osobě Svého Syna člověku tak přiblížil, že člověk mohl říci: „Tento jest dědic;“ ale žel, on také připojil: „Pojďte, zabijme jej.“ Proto „nyní výmluvy nemají z hříchu svého“. (Jan 15,22.) Všichni, kteří praví, že vidí, nemají žádnou výmluvu. Těžkost není v tom, že je člověk slepý a uzná tento stav, nýbrž ve vyznání, že vidí. V době, jako je přítomná, kde najdeme tak mnoho zevního vyznání, je tato zásada tím závažnější. S pouhým vyznáním, že se vidí, je spojeno zůstávání hříchu. Oči člověka, který uzná svoji slepotu, mohou být otevřeny. Co lze však učinit pro člověka, jenž se domnívá, že vidí, kdežto ve skutečnosti je slepý?
Tato kapitola nám představuje jednu z těch pozoruhodných okolností, kde Boží milost slavně triumfuje nad hříchem člověka. „Zjevné jest zajisté, že z pokolení Judova pošel Pán náš.“ (Žid. 7,14.) Ale kterak? „Judas pak zplodil Fáresa a Záru z Támar.“ (Mat. 1,3.) Tato skutečnost zaslouží zvláštní pozornost našich srdcí. Bůh se pozdvihne ve Své nekonečné milosti nad hřích a lidskou pošetilost, aby naplnil radu Své lásky a Svého milosrdenství. Tak čteme poněkud dále v tomtéž evangeliu: „David pak král zplodil Šalomouna z té, kteráž byla Uriášova.“ Takové jednání je hodné Boha. Boží Duch nás vede Kristovým rodokmenem podle těla a ukazuje nám jako články onoho řetězu: Támar a Betsabé! Je zjevné, že zde je člověk vyloučen. On, s kterým se setkáváme na konci Matouše 1 je „Bůh zjevený v těle“, a sice jako takový představen perem Ducha svatého. Člověk by nikdy nemohl vymyslet takový rodokmen. To je zcela a úplně božské; a žádný duchovní člověk to nemůže číst, aniž by nenalezl v jeho obsahu nejprve požehnané zjevení milosti, a pak božské vdechnutí evangelia Matouše, a obzvláště také tohoto rodokmenu Krista podle těla. (Por. 2. Sam. 11 a 1. Mojž. 38 s Mat. 1.)
Při pročítání tohoto zajímavého dílu Boží knihy spatřujeme pozoruhodné seskupení různého působení prozřetelnosti, které všechno sleduje jeden hlavní cíl, totiž povýšení člověka, který byl v cisterně. Současně uvádí na světlo množství podřadných předmětů. „Aby zjevena byla z mnohých srdcí myšlení“ (Luk. 2,35); ale Josef měl být povýšen. „Když přivolav hlad na zemi, všecku hůl chleba polámal, poslal před nimi muže znamenitého, jenž za služebníka prodán byl, totiž Josefa, Jehož nohy sevřeli pouty, železa podniknouti musil, až do toho času, když se zmínka stala o něm; řeč Hospodinova zkusila ho. Poslav král, propustiti ho rozkázal, panovník lidu svobodna ho učinil. Ustanovil ho pánem domu svého, a panovníkem všeho vladařství svého, aby vládl i knížaty podle své libosti, a starce jeho vyučoval moudrosti.“ (Žalm 105,16–22.)
Je dobré si povšimnout, že se jednalo hlavně o vyvýšení toho, kterým lidé opovrhli, a pak je přivést k vědomí jejich hříchu, kterým se oním opovržením provinili. A jak podivuhodným způsobem se vše naplnilo! Nedůležité, jakož i nejdůležitější, zdánlivě nejpříznivější, jakož i zdánlivě nepříznivé poměry musely spolupůsobit k naplnění Božích předsevzetí. V kapitole 39. si ďábel použil ženu Putifara, aby přivedl Josefa do vězení. V kapitole 40. použije nevděčnost a nedbalost vrchního číšníka, aby ho tam podržel. Ale všechno je marné. Bůh stojí za touto scénou a řídí Svou rukou všechny nitky. Ve vhodném času On člověka Své rady nechá předstoupit a postaví jeho nohy do velkého prostoru. Boží výsadou je vždycky stát nade vším. On může k splnění Svých velikých a nevyzpytatelných úmyslů použít vše. Jak jsme šťastni, že smíme ve všech věcech sledovat ruku a rady našeho Otce. Jak je blahé vědět, že On co neomezený vladař nakládá podle Své vůle všemi nástroji a že andělé, lidé a ďábel stojí pod Jeho mocnou rukou a musí sloužit podle Jeho vůle k provedení Jeho předsevzetí.
Toto vše se nám v těchto kapitolách předvádí nanejvýš pozoruhodným způsobem. Bůh vstoupí do domácího kruhu pohanského dvořana, navštíví domácnost pohanského krále, jeho lůžko, a nechá jeho sny na jeho lůžku přispět k rozvinutí Svých plánů. A nejsou to jen jednotlivé osoby a jejich poměry, které vidíme použity k uspíšení konečného Božího účelu, nýbrž Egypt a veškeré okolní země musí předstoupit na Jeho povel. Jedním slovem, celá země se Boží rukou připraví takřka za jeviště, na kterém se rozvinuje sláva a velikost „Nazarejského (tzn. odděleného) mezi bratřími jeho“. To jsou Boží cesty a nejblaženějším a pozdvihujícím cvičením pro duši věřícího je sledovat tímto způsobem podivné skutky jeho nebeského Otce. Jak mocně se zjevuje vláda božské prozřetelnosti v zajímavém Josefově ději! Pohlédněme např. do vězení vladaře nad vězením. Vidíme tam v železech muže obviněného ošklivým zločinem, vyvrženého a zavrženého z lidské společnosti. A právě tento muž bude v jednom okamžiku pozdvižen k nejvyššímu postavení v Egyptě. Kdo by mohl popírat, že v tomto všem měl Svoji ruku Bůh?
„Josefovi pak Farao řekl: Poněvadž Bůh dal znáti tobě všecko toto, není žádného tak rozumného a moudrého, jako ty jsi. Ty budeš nad domem mým, a líbati bude tvář tvou všecken lid můj; stolicí toliko královskou vyšší budu nad tebe. Řekl také Farao Josefovi: Aj, ustanovil jsem tě nade vší zemí egyptskou. A sňav Farao prsten svůj s ruky své, dal jej na ruku Josefovu, a oblékl ho v roucho kmentové, a vložil zlatý řetěz na hrdlo jeho. A dal ho voziti na svém druhém voze a volali před ním: Klanějte se! I ustanovil ho nade vší zemí egyptskou. I řekl Farao Josefovi: Já jsem Farao, a bez dopuštění tvého nepozdvihne žádný ruky své ani nohy své ve vší zemi egyptské.“ (kap. 41,39–44.)
To nebylo povýšení obyčejným způsobem. Pořad událostí, které spolupůsobily k tomuto povýšení, jasně ukazuje, že vše řídila Boží ruka. Přitom spatřujeme ve všem případné předzobrazení utrpení a slávy Pána Ježíše Krista. Josef byl z cisterny a ze žaláře, do kterého jej přivedla žárlivost jeho bratrů a nespravedlivý rozsudek pohanů, vzat, aby se stal panovníkem nad celým Egyptem. A nejen to, on se měl na této cestě stát požehnáním a zachráncem Izraele a celé země. To vše poukazuje obrazně na Krista; a v pravdě nemůže být dokonalejší obraz. Vidíme člověka vedeného lidskou rukou až na místo smrti, a pak ho vidíme vzkříšeného Boží rukou a povýšeného k nejvyšší hodnosti a slávě. „Muži Izraelští, slyšte slova tato: Ježíše toho Nazaretského, muže od Boha zveličeného mezi vámi mocmi a zázraky a znameními, kteréž činil skrze něho Bůh uprostřed vás, jakož i vy sami víte, toho vydaného z uložené rady a předzvědění Božího vzavše a skrze ruce nešlechetných ukřižovavše, zamordovali jste. Jehož Bůh vzkřísil, zprostiv bolestí smrti, jakož nebylo možné jemu držánu býti od ní.“ (Skut 2,22–24.)
Avšak kromě těchto již naznačených bodů jsou ještě dva příběhy v Josefově životě, které dávají tomuto předzobrazení zvlášť význačnou dokonalost. Je to jeho svatba s dcerou Putifara v kapitole 41. a setkání s jeho bratry v kapitole 45. Pořad příběhů je následující: Josef se představuje svým bratrům jako poslaný otcem. Oni jím opovrhli a přivedli ho, pokud přišlo na ně, na místo smrti. Bůh jej odtamtud vezme a pozdvihne ho na místo nejvyšší hodnosti. Takto povýšen, obdrží nevěstu – ženu, a když jeho bratři podle těla leží u jeho nohou úplně zdrceni, dá se jim poznat, uklidní jejich srdce a uvádí je do požehnání. Pak bude on průlivem požehnání pro ně a celou zemi.
Některé poznámky o Josefově oženění a o setkání a spojení s bratry zde budou na místě. Cizí žena je předzobrazení Boží církve. Kristus se představil Židům, a jimi opovržen, zaujal Své místo na výsostech odkud seslal Ducha svatého, aby shromáždil vyvolenou, ze Židů a pohanů složenou církev. Ta je určena k spojení s Ním v nebeské slávě. Již při uvažování kapitoly 24. jsme se pozastavili u učení o církvi, ale ještě zůstávají k podotknutí některé body. Nejprve je třeba si všimnout, že Josefova egyptská nevěsta s ním byla v jeho slávě spojena co nejvroucněji. Jedno s ním, sdílí vše, co bylo jeho. Mimo to zaujímala místo blízkosti a důvěrnosti, které bylo známo jedině jí samé. Právě tak je tomu s církví, Beránkovou nevěstou. Ona je shromážděna ke Kristu, aby byla společnicí Jeho opovržení a Jeho slávy. Kristovo postavení propůjčuje postavení církve svůj charakter, a postavení církve má vždy označovat její obcování. Jsme-li shromážděni ke Kristu, tedy to je k Němu co povýšenému do slávy a ne jako zde poníženému. „A tak my již od toho času žádného neznáme podle těla. A ačkoli jsme znali Krista podle těla, ale nyní již neznáme.“ (2. Kor. 5,16.) Shromažďovací místo církve je Kristus ve slávě. Úplné porozumění této zásadě je mnohem důležitější, než se na první pohled zdá. Úmysl satana jakož i sklon našich srdcí je vždy řízen ke zdržení nás od pozdvihnutí se k výši Božích myšlenek. Zvláště je tomu tak vzhledem ke středisku našeho spojení s Kristem. Mnozí se domnívají, že toto středisko tvoří Kristova krev. Požehnaná pravda je to, že vzácná Kristova krev nás osobně převedla co velebitele do Boží přítomnosti. Ta krev tvoří proto božský základ našeho obecenství s Bohem. Mluvíme-li však o středisku našeho spolčení jako církve, nesmíme přehlédnout, že Duch svatý nás shromažďuje ke vzkříšenému a oslavenému Kristu. Tato pravda propůjčí našemu spojení co křesťanům vysokou a svatou povahu. Jakmile se postavíme na nižší půdu, musíme tvořit nevyhnutelně sektu nebo stranu. Shromažďujeme-li se k nějakému ustanovení, nechť je sebedůležitější, anebo k nějaké pravdě, která sama o sobě nemůže být popřena, činíme svým střediskem něco nižšího než Krista.
Proto je velmi důležité zkoušení praktických následků, které vytryskují z pravdy, že jsme shromážděni ke vzkříšené a oslavené hlavě. Kdyby byl Kristus na zemi, museli bychom se zde k Němu shromáždit. Poněvadž je ale skryt v nebi, obdrží církev svůj charakter od Jeho postavení tam. Proto mohl Kristus říci: „Ze světa nejsou, jako i já nejsem ze světa.“ A dále: „A já posvěcuji sebe samého za ně, aby i oni posvěceni byli v pravdě.“ (Jan 17,16.19.) Tak čteme také v 1. Petr. 2,4.5.: „Ke kterémuž přistupujíce, ke kameni živému, od lidí zajisté zavrženému, ale od Boha vyvolenému a drahému, i vy, jako kamení živé, vzdělávejte se v dům duchovní, kněžstvo svaté, k obětování duchovních obětí, vzácných Bohu skrze Jezukrista.“ Jsme-li shromážděni ke Kristu, tedy musíme být shromážděni k Němu, jak On je a kde On je. Čím více, vedeni Duchem svatým, vstoupíme v poznání těchto věcí, tím jasněji také porozumíme, jaké obcování se nyní pro nás sluší. Josefova nevěsta s ním nebyla spojena v cisterně nebo v žaláři, nýbrž v hodnosti a slávě jeho postavení jako panovníka nad celým Egyptem. V tomto případě pro nás nebude těžké poznat nadobyčejnou rozdílnost obou postavení.
Dále pak čteme: „Josefovi pak narodili se dva synové, prvé než přišel rok hladu.“ Doba utrpení se blížila; ale před tím se zjevilo ovoce jeho spojení s jeho ženou. Dítky, které mu Bůh dal, byli povoláni v jsoucnost před touto dobou utrpení. Právě tak tomu bude s církví. Všechny její údy budou povolány, celé tělo bude doplněno a se svojí hlavou v nebesích spojeno, dříve než se dostaví veliké soužení, které má přijít na celý svět. (Mat. 24,21.)
Zaměstnávejme se nyní krátce sejitím se Josefa s jeho bratry. Najdeme zde různé body, které se nápadně shodují s dějem Izraele v posledních dnech. Průběhem doby, kdy byl Josef skryt zrakům svých bratrů, museli tito prodělávat hlubokou zkoušku, jakož i nanejvýš bolestná cvičení svědomí. Jednu takovou zkoušku dávají najevo následujícími slovy: „Jistě provinili jsme se proti bratru svému. Nebo viděli jsme soužení duše jeho, když nás pokorně prosil, a nevyslyšeli jsme ho; protož přišlo na nás soužení toto. Odpověděl pak jim Ruben řka: Zdaliž jsem tehdy nepravil vám těmito slovy: Nehřešte proti pacholeti. Ale neposlechli jste; pročež také krve jeho, hle, vyhledává se.“ (kap. 42,21.22.)
Dále čteme v kapitole 44,16: „Tedy řekl Juda: Což díme pánu svému? co mluviti budeme? a čím se ospravedlníme? Bůh našel nepravost služebníků tvých.“ Žádný nedovede vyučovat tak jako Bůh. On jediný může vyvolat ve svědomí pravý pocit hříchu a přivést duši k hlubokému vědomí jejího stavu před Ním. Člověk spěchá bezstarostně na své hříšné dráze, dokud nestihnou jeho svědomí střely Všemohoucího. Pak bývá bolestnými cvičeními zasaženo srdce a svědomí, které mohou nalézt utišení jen v nezměrné plnosti spasitelné lásky. Josefovi bratři neměli žádnou představu o tom, co mělo pro ně z jejich chování vůči Josefovi vzejít. „A pochopivše, uvrhli jej do cisterny; i usadili se, aby jedli chléb.“ (kap. 37,24.25.) „Běda… kteříž pijí z bání vinných a drahými mastmi se maží, aniž jsou citelní bolestí pro potření Josefovo.“ (Amos 6,6.)
Bůh však probudil svým časem zarmoucení srdce a nepokoj svědomí a to nanejvýš podivným způsobem. Léta plynula a bratři se mohli domnívat, že je vše v nejlepším pořádku. Pak se však přiblížilo „sedm let úrodných a sedm let hladu“. Co znamenala tato léta? Od koho přišla? A k čemu měla sloužit? Ó, podivuhodné cesty božské prozřetelnosti! Ó, nevyzpytatelná moudrost Boží! Hlad stihne Kananejskou zemi a přikazující potřeby hladu přivedou provinilé bratry do Egypta, k nohám toho, jehož trápili. Jak jasně se v tom všem zjevuje Boží ruka. Tu stojí, ve svém svědomí usvědčeni a proniknuti hlubokým vědomím viny, v přítomnosti toho muže, kterého „v tajné nenávisti“ uvrhli do cisterny. Vskutku, jejich hřích je nalezl, ale nalezl v přítomnosti Josefa. Požehnané místo!
„Josef pak nemoha se déle zdržeti, přede všemi přístojícími zvolal: Kažte všechněm ven! I nezůstal žádný s nimi, když se známil Josef s bratřími svými.“ (Kap. 45,1.) Žádnému cizímu nebylo dovoleno být svědkem tohoto posvěceného výjevu; neboť který cizinec by tomu mohl porozumět anebo to ocenit? Zde máme výsadu spatřit skutečně pravé, božsky způsobené usvědčení z hříchu v Boží přítomnosti. A když se tyto dvě věci setkají, je brzy každá otázka uspořádaná.
„Tedy řekl Josef bratřím svým: Přistuptež medle ke mně. I přistoupili. A řekl: Já jsem Josef, bratr váš, kteréhož jste prodali do Egypta. Protož nyní nermuťte se a neztěžujte sobě toho, že jste mne sem prodali; nebo pro zachování života vašeho poslal mne Bůh před vámi… Poslal mne, pravím, Bůh před vámi, pro zachování vás ostatků na zemi, a pro zachování životů vašich vysvobozením velikým. Tak tedy ne vy jste mne poslali sem, ale Bůh.“ To je skutečně milost – milost, která usvědčené svědomí přivede k dokonalému klidu. Poněvadž se bratři sami bez tajení odsoudili, nezbylo Josefovi nic jiného, než nalít do jejich raněných srdcí mírnící balsám. Toto vše je milým předzobrazením toho, co Bůh v posledních dnech učiní s Izraelem, když „obrátí zřetel na něho, jehož jsou bodli, a kvíliti budou nad ním.“ (Zach. 12,10.) Pak okusí skutečnost božské milosti, jakož i očišťující moc oné „studnice otevřené domu Davidovu a obyvatelům Jeruzalémským, k obmytí hřícha i nečistoty.“ (Zach. 13,1.)
Ve Skutcích apoštolů 3. najdeme, jak Boží Duch působí v Petrovi, aby vyvolal ve svědomí Židů toto božské usvědčení svědomí: „Bůh Abrahamův a Izákův a Jákobův, Bůh otců našich, oslavil Syna svého Ježíše, kteréhož jste vy vydali, a odepřeli se před tváří Pilátovou, kterýž ho soudil býti hodného propuštění. Vy pak toho svatého a spravedlivého odepřeli jste se, a prosili jste za muže vražedníka, aby vám byl dán, dárce pak života zamordovali jste. Kteréhož Bůh vzkřísil z mrtvých; čehož my svědkové jsme.“ Tato slova měla za účel vyvolat ze srdce a úst posluchačů ono vyznání Josefových bratrů: „Jistě, provinili jsme se.“ Pak připojuje milost: „Ale nyní, bratří, vím, že jste to z nevědomí učinili, jako i knížata vaše. Bůh pak to, což předzvěstoval skrze ústa všech proroků svých, že měl Kristus trpěti, tak naplnil. Protož čiňte pokání, a obraťte se, aby byli shlazeni hříchové vaši, když by přišli časové rozvlažení od tváři Páně.“ Zde, vidíme nejprve, že Židé při zamordování Krista nechali volný průběh nepřátelství svých srdcí, tak jako Josefovi bratři ve svém chování vůči Josefovi. Zároveň však předstoupí Boží milost pro každého v tom na světlo, že vše představuje jako Bohem k jejich požehnání připravené a zvěstované. To je dokonalá milost, která přesahuje všechny lidské pojmy. K radování se z této milosti není třeba nic jiného než Boží pravdou usvědčené svědomí. Ti, kteří mohli vyznat: „Jistě, provinili jsme se,“ byli v stavu porozumět také vzácným slovům milosti: „Ne vy jste mne sem poslali, ale Bůh.“ Tak tomu musí být vždy. Duše, která nad sebou vyřkla rozsudek zatracení, je v stavu rozumět a ocenit Boží odpouštějící milosrdenství.
Poslední kapitoly naší knihy (46–50.) mluví o cestě Jákoba a jeho rodiny do Egypta a o jejich usídlení v Egyptě. Dále o Josefově jednání v průběhu ostatních let drahoty; a konečně o požehnání dvanácti patriarchů Jákobem a o jeho smrti a pohřbu. U jednotlivostí těchto příběhů se nebudeme déle zdržovat, ačkoliv dávají duchovnímu člověku bohatou látku k uvažování.18 Vidíme bezdůvodné Jákobovy obavy rozptýlené při spatření jeho žijícího a vysoko povýšeného syna. Vidíme, jak Boží milost panuje v přeplývající moci a vše řídí, ačkoliv je zřejmě spojena také se soudem v tom, že Jákobovi synové musí jít na to místo, kam poslali svého bratra. Dále vidíme, jak milost působí v Josefovi průběhem jeho celého života. Ačkoliv je Faraónem povýšen, skrývá se takřka a váže lid zůstávající povinností s králem. Farao řekl: „Jděte k Josefovi,“ kdežto Josef svým jednáním jim dává k porozumění: „Vše, co jste a máte, patří faraónovi.“ Všechny tyto věci jsou velké zajímavosti a vedou duši k oné slavné době, kdy vezme otěže vlády do Své ruky Syn člověka podle božského usnesení a bude vládnout nad celým smířeným stvořením. Církev, Beránkova nevěsta pak podle věčných Božích rad zaujme nejbližší a nejdůvěrnější místo po Jeho boku. Izrael bude úplně obnoven, Jeho milostivou rukou sycen a udržován a celá země bude znát nevýslovné štěstí poddání Jeho žezlu. A konečně, když si všechny věci podmaní, odevzdává On otěže vlády opět Božím rukám, „aby byl Bůh všecko ve všem“. (Tak dle pův. 1. Kor. 15,28.)
Z řečeného si lze učinit představu o bohaté plnosti, kterou Josefův děj v sobě chová v předobrazném vztahu. Bůh nám v něm ukazuje, krátce to ještě jednou opakujíce, poslání Syna k Izraeli, Jeho ponížení a opovržení; hluboké duševní zkoušky a konečné pokání a obnovení Izraele, spojení církve s Kristem, Jeho povýšení a všeobecné panování a na konec obrací náš zrak na požehnanou dobu, kdy On sám „bude všecko ve všem“.
Je zbytečné podotýkat, že všechny tyto věci v celém svatém Písmu se obšírně učí a uvádí na světlo. My nezakládáme proto jejich pravdu na Josefův děj; ale přece jen je povznášející, že nacházíme již v nejstarších dobách předzobrazené ony vzácné pravdy. To nám dosvědčuje božskou jednotnost celé svaté knihy. Zda se zabýváme první knihou Mojžíšovou, nebo epištolou k Efezským, proroky Starého anebo těmi Nového zákona – všude najdeme tytéž pravdy.
„Všeliké písmo od Boha jest vdechnuté.“ (2. Tim. 3,16.)
🙘