Počátek této kapitoly nás přivádí do styku s předmětem, kterýž je pro naše srdce veledůležitým, totiž s pravým charakterem božského uvedení do původního stavu. Když se věřící nějakým způsobem ze svého duchovního stavu vyšinul a ztratil obecenství s Bohem, je v nebezpečí, jakmile počne působit svědomí, že neuchopí božskou milost, tak jak ona je a že nevstoupí do skutečnosti božského obnovení. Nám je však známé, že Bůh činí vše způsobem, který je hoden Jeho samého. Ať již stvoří anebo vykoupí, ať přivede k obrácení, obnovuje anebo se o nás stará – může jednat vždy jen přiměřeně tomu, co On je. Jen to co je Jeho hodno, tvoří měřítko Jeho jednání; a toto je pro nás velikým štěstím, poněvadž jsme stále náchylní „Svatého Izraelského“ omezovat, a sice zvláště když se jedná o Jeho obnovující milost. – Naše kapitola nám ukazuje, že Abraham byl nejen osvobozen z Egypta, nýbrž také že byl přiveden zpět až k tomu místu, kde byl dříve jeho stánek, k místu oltáře, který tam dříve vzdělal, kde Abram vzýval Hospodinovo jméno. (v. 1–4.) Bůh nemůže být vzhledem některého bloudícího aneb opožděného se uspokojen dříve, než jej uvede úplně do původního stavu. My se snad ve své samospravedlnosti domníváme, že takovému člověku patří nižší místo, než jaké předtím zaujímal; a tomu by tak také vskutku bylo, kdyby se jednalo o jeho zásluhu nebo jeho charakter. Ale poněvadž to je jedině otázkou milosti, tedy je to Boží výsada určit míru obnovení; a tato míra se nám jasně představuje slovy: „Budeš-li se míti navrátiti Izraeli, dí Hospodin, ke mně se navrať.“ To je způsob, jakým Bůh obnovuje. Jiné jednání by Ho nebylo hodné. Když On obnovuje, tedy to může být jedině způsobem oslavujícím bohatství Jeho milosti. Proto když byl malomocný opět uveden do táboru, byl uveden až ke dveřím stánku úmluvy. (3. M. 14,11.) Když se marnotratný syn vrátil domů, dal mu jeho otec místo u svého stolu; a když byl Petr po svém pádu opět vzpřímen, tak mohl izraelským mužům říci: „Vy pak toho svatého a spravedlivého odepřeli jste.“ (Skut. 3,14.) A obvinil je z jednání, jehož se za těch nejtěžších okolností dopustil sám a tak se stal vinným. Ve všech těchto a i v mnoha jiných případech vidíme, že Bůh dokonale vzpřimuje. V plné síle milosti a v plné důvěře víry vede On vždy duši zpět k sobě. „Budeš-li se míti navrátiti, ke mně se navrať.“ – „Abram šel až k místu tomu, kdež prvé byl stánek jeho.“
Mimo toho má působení božského uvedení duše do původního stavu neobyčejně praktickou stránku; a když charakter tohoto opětného uvedení do původního stavu zahanbí zákonitost, tedy jeho působení nepůsobí bezzákonnost. Duše uvedená do svého původního duchovního stavu má živý a hluboký pocit o zlém, od něhož je osvobozena; a toto se projevuje duchem horlivosti, modlitby, svatosti a bedlivosti. Bůh nás nevzpřimuje, abychom brali hřích ještě lehkovážněji než dosud a abychom znovu upadli. Nikoliv, On praví: „Jdiž a nehřeš více.“ (Jan 8,11.) Čím hlubší je můj pocit o milosti božského napravení, tím hlubší bude také můj pocit o jeho svatosti. Tato zásada se představuje ve všech dílech Písma svatého; zvláště ji však nalezneme v následujících, nám dobře známých místech: „Duši mou očerstvuje (tzn. vzpřimuje), vodí mne po stezkách spravedlnosti pro jméno své.“ (Žalm 23,3.) „Jestliže pak budeme vyznávati hříchy své, věrnýť jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a nás očistil od všeliké nepravosti.“ (1. Jan. 1,9.) Pravá přiměřená stezka božsky napravené duše je stezka spravedlnosti. Jinými slovy, když jsme okusili milost, tak obcujeme ve spravedlnosti. Mluvit o milosti a chodit v nepravosti znamená podle slov apoštola: „Milost Boha našeho přenášeti v chlípnost.“ (Juda 4) Když „milost kraluje skrze spravedlnost k životu věčnému“ (Řím. 5,21), tak se to také zjeví v dílu spravedlnosti, jakožto ovoci tohoto života. Milost, která nám naše hříchy odpustí, nás očišťuje také od veškeré nepravosti. Tyto dvě věci se nesmí nikdy od sebe dělit; ve vzájemném spojení umlčují, jak již podotknuto, jak zákonnost, tak i bezzákonnost lidského srdce. Na Abrahama čekala však ještě jedna zkouška a ta byla těžší, než ta v době hladu. Tato zkouška měla svůj původ ve spojení s člověkem, který, jak je zřejmé, nechodil v síle osobní víry ani s vědomím osobní zodpovědnosti. Zdá se, že Lot hned z počátku byl kupředu veden více vlivem a příkladem Abrahama než svou vírou v Boha. A toto není žádný neobyčejný případ. Pohled na dějiny Božího lidu nás přesvědčí o tom, že ke každému velikému hnutí, které Boží Duch způsobil, se také připojili lidé, kteří osobně nebyli účastni síly, jež vyvolala ono hnutí. Takové osoby jdou jistý čas s ostatními a jsou buďto jako mrtvá tížící závaží svědectví, anebo jej určitým způsobem přímo i zdržují. Tak v případu Abrahama mu Bůh přikázal, aby opustil své příbuzenstvo, ale místo poslušnosti vzal Abraham příbuzné sebou. Táre ho na cestě zdržel, dokud jej neodstranila z cesty smrt; a Lot ho doprovázel poněkud dále, dokud nad ním nezvítězily a nepřemohly jej „jiné žádosti“. (Mar. 4,19.)
Při vyjití Izraele z Egypta lze pozorovat totéž. Lid, který se k nim „přimísil“, šel s nimi a stal se jim podnětem mnohých znečištění, zeslabení a zármutků. Ve 4. Moj. 11,4. čteme: „Lid pak k nim přimíšený napadla žádost náramná; a obrátivše se, plakali synové Izraelští a řekli: Kdo nám to dá, abychom se masa najedli?“ Právě tak tomu bylo v prvních dnech církve; a později, u všech probuzení a obživení vyvolaných Božím Duchem, bylo lze pozorovat mnohé osoby, kteréž se připojily k oněm hnutím, a to pod těmi nejrůznějšími vlivy. Tyto vlivy nebyly božské, nýbrž jen přecházející a proto se ty osoby brzy vrátily zpět a opět zaujaly své místo ve světě. Jen to, co je od Boha, má trvání. Musím uskutečnit svazek, jenž je učiněn mezi mnou a Bohem. Musím si být vědom, že zaujímám postavení, do kterého mně povolal Bůh; neboť jinak nemohu v tomto postavení projevit ani pevnost ani vytrvalost. Nemůžeme jít po cestě někoho jiného, poněvadž po ní kráčí ten dotyčný. Bůh označuje ve Své milosti každému z nás stezku, po které máme kráčet, působiště, kde se máme pohybovat a povinnosti, kterým máme dostát. Je na nás, abychom své povolání a s ním spojené povinnosti znali a abychom v síle milosti, jež se nám denně udílí, v tomto povolání působili k Božímu oslavení. Zda míra naší působnosti je veliká nebo malá, to s tím nemá co dělat, jen když nám ji Bůh svěřil. Ať již někdo obdržel „pět hřiven“ aneb jen „jednu“, pakliže vzhledem k Pánu tou jednou věrně těžíme, tedy uslyšíme z Jeho úst právě tak slova: „To dobře, služebníče dobrý a věrný!“ (Mat 25,21.) jako kdybychom věrně spravovali „pět“. Pavel, Petr, Jakub a Jan měli každý svou zvláštní míru a službu. Právě tak je tomu i s námi. Žádnému není zapotřebí mísit se do práce druhého. Truhlář má pilu, hoblík, kladivo a dláto; a on používá každý z těchto nástrojů, jak je potřebuje. Nic není bezcennější než pouhé padělání. V přírodním světě něco takového nenalezneme; každá stvořená bytost má své vlastní místo a svou obzvláštní působnost. A když je tomu tak ve světě přírodním, jak mnohem více v duchovním! Toto pole je dost rozsáhlé pro všechny. V každém domě jsou nádoby různé velikosti a rozličných tvarů, a vlastník je všechny potřebuje.
Kéž bychom se proto, milovaný čtenáři, stále zkoušeli, zda stojíme pod božským anebo pod lidským vlivem; zda naše víra spočívá na lidské moudrosti anebo na Boží síle. Zda něco činíme, poněvadž totéž činí druzí, anebo poněvadž nás k tomu povolal Pán; a konečně, zda se jen podpíráme na příklad o vliv našeho okolí, anebo zda jsme udržováni osobní vírou. To jsou vážné otázky.
Požívání obecenství našich bratří je jistě výsada, avšak spoléháme-li na to, tedy brzy utrpíme škodu. Právě tak, když jdeme přes naši míru, ztratí naše práce svou cenu; ona je vynucená a nepřirozená. Není těžké poznat, zdali je někdo na svém místě a pracuje-li podle míry své schopnosti. Každé vynucené, ozdobené bytí, každé osobování se a veškeré napodobňování je hodné opovržení. Dej nám Pán milost, abychom byli vždy pravdivými, upřímnými a přirozenými. Kdo se opováží do hluboké vody, aniž by dovedl plavat, bude brzy rukama a nohama třepat; a vydá-li se na moře pro cestu nezpůsobilá a nevystrojená loď, tedy se brzy vrátí do přístavu, anebo ztroskotá. Lot opustil „Ur Kaldejských“, ale neosvědčil se v sodomské rovině. Boží povolání se nedotklo jeho srdce a jeho zrak zůstal uzavřený pro slávu Božího dědictví. To je vážná myšlenka! Bohu budiž dík, že pro každého Božího služebníka je stezka osvětlená Jeho uznáním a světlem Jeho obličeje; a naší radostí má být chození po této stezce. Jeho uznání je dost pro srdce, které Ho zná. Arciť že se takto nebudeme vždy radovat z porozumění a uznání našich bratří, často nebudou snad mít pro nás porozumění; ale tomu se nemůžeme vyhnout. Ale „ten den“ postaví vše na patřičné místo; a věrně smýšlející srdce pohlíží klidně tomuto dnu vstříc, poněvadž ví, že „tehdáž bude míti chválu každý od Boha“. (Por. 1. Kor. 3,13; 4,5.)
Uvažujme však ještě poněkud blíže, co přimělo Lota opustit cestu veřejného svědectví. V životě každého člověka je bod, kde se zjeví, na které půdě stojí, jaké pohnutky jej vodí a za jakými účely jde. Tak tomu bylo u Lota. On nezemřel v Cháran, ale přišel k pádu v Sodomě. Zřejmá příčina tohoto pádu byla „nesnáz“ mezi jeho a Abrahamovými pastýři. Když někdo nechodí se sprostným okem a s přečištěnými náklonnostmi, tedy najde snadno kámen, který ho přivede k poklesku. Nenajde-li ho dnes, tedy snad zítra, a když ne zde, tedy jinde. V jistém smyslu nepřijde na to, co je zdánlivou příčinou odchýlení od přímé cesty; skutečná příčina snad často ujde veřejně pozornosti. Ta je ukrytá uvnitř v tajných komorách náklonností a přání srdce tam, kde svět v té neb oné formě nalezl vchod. „Nesnáz“ pastýřů se mohla urovnat bez duchovní škody jak pro Abrahama, tak i pro Lota. Prvnímu dala ve skutečnosti jen příčinu zjevit slavnou sílu víry, jakož i ukázání morální vyvýšenosti a nebeské převahy, jimiž víra obléká věřícího. Lotovi dala příležitost přivést na světlo úplnou světskost, kterou bylo naplněno jeho srdce. Nesnáz způsobila v srdci Lota právě tak málo světskost, jako v Abrahamově srdci víru, ale u obou zjevila, co bylo v jejich srdcích.
Tak je to vždycky. V Boží církvi povstanou nesnáze a nešvary; mnozí tím bývají přivedeni k pokleskům a bývají tím aneb oním způsobem vehnáni zpět do světa. Oni použijí pak ony smutné zjevy k tomu, aby od sebe odvalili veškerou zodpovědnost a aby ji svalili na ty nesnáze a nešvary. Ve skutečnosti však byly tyto věci jen prostředkem ke zjevení skutečného stavu jejich duše a náklonností jejich srdce. Je-li svět jednou v srdci, je cesta k němu lehko k nalezení. Prozrazuje to také nízký stupeň mravní vyvýšenosti, když nesnáze a nešvary, ač jsou politování hodné, jsou příčinou, že někdo haní lidi a okolnosti, kdežto kořen zla se nachází v našem nitru. Je to smutné a pokořující, když v přítomnosti „Kananejských a Ferezejských“ se bratři hašteří. Naší řečí má vždy být „Nechžť, prosím není nesnáze mezi mnou a tebou, poněvadž jsme muži bratří.“ (v. 8,9.) Proč však Abraham nevyvolil Sodomu? Proč nehnala nesnáz do světa jeho? Proč pro něho nebyla žádnou příčinou k poklesnutí? Poněvadž on vše uvažoval z Boží strany. Jeho srdce nebylo méně náchylné pro svlažovanou rovinu, než Lotovo srdce; on však svému srdci nedovolil, aby volilo. On přenechal volbu Lotovi a pak přenechal Bohu, aby za něho volil. To byla nebeská moudrost. Tak jedná víra vždycky. Ona přenechá Bohu starost k určení dědictví, jakož mu také přenechá uvedení do tohoto dědictví. Víra může říci: „Provazcové padli mi na místech veselých, a dědictví rozkošného dostalo se mi.“ (Ž. 16,6.) Není znepokojen otázkou, kde „provazcové“ pro něho padnou; neboť dle úsudku víry padnou vždy na „místa veselá“, poněvadž Bůh je tam položí. Muž víry rád přenechá volbu muži zření, on může říci: „Půjdeš-li na levo, já na pravo se držeti budu; pakli půjdeš na pravo, na levo se držeti budu.“ (v. 9.) Jak krásný obraz nezištnosti a morální vyvýšenosti! A spolu s tím jaká jistota!
Je jisté, že přirozenost, ať se již její přání pnou sebe výše, a ať i díl, který pro sebe vezme je sebe větší, přece jen nevztáhne svou ruku po pokladu víry. Víra uschová svůj poklad na místě, kde by ho přirozenost nenapadlo hledat ani ve snu. Ona se mu nemůže ani přiblížit, i kdyby chtěla, a nechtěla by to učinit i kdyby mohla, takže víra, přenechávajíc přirozenosti volbu, je zajištěná právě tak dokonale jako je i podivuhodně nezištná.
Nuže, co zvolil Lot, když směl volit? On zvolil Sodomu, právě ono místo, na které se měl vbrzku snést božský soud. Proč však učinil takovou volbu? Poněvadž obrátil svůj pohled na zevní zjev a nikoliv na vnitřní povahu a na budoucí osud tohoto místa. Pravý charakter Sodomy bylo „zlo“ a její budoucí úděl „soud“, zkažení ohněm a sírou. Někdo snad namítne, že Lot o tom všem nevěděl. Snad ne; Abraham to také nevěděl. Ale Bůh to věděl, a kdyby Lot přenechal volbu svého dědictví Jemu, tak by mu Bůh jistě neurčil místo, jehož zkažení již určil. Lot však volil sám a viděl v Sodomě, proti Božímu úsudku, vhodné místo pro své ležení. Jeho oko spočívalo na „rovině svlažované“ a ta zaujala jeho srdce. On postavil své stany „až k Sodomě.“ (v. 10–12.) Tak volí přirozenost. „Démas mne opustil, zamilovav tento svět.“ (2. Tim. 4,10.) Lot opustil Abrahama pro tutéž příčinu; on opustil místo svědectví a vstoupil na půdu soudu.
„I řekl Hospodin Abramovi, když se oddělil od něho Lot: Pozdvihni nyní očí svých a pohleď z místa, na němž jsi, na půlnoci a na poledne, i na východ a na západ. Nebo všecku zemi, kterouž vidíš, tobě dám a semeni tvému až na věky.“ (v. 14.15.) „Nesnáz“ a „oddělení“ se, nemohly Abrahamovi uškodit, přivedly však nebeské zásady, kterého ho vedly jasně na světlo a sílily život víry v jeho duši. Mimo to posloužily k osvětlení jeho cesty a osvobodily jej od společníka, kterýž mohl jeho krok jen zdržovat. Tak posloužilo Abrahamovi vše k dobrému a přineslo mu výtěžek bohatého požehnání.
Nezapomeňme nikdy – a toto je vážná, ale spolu i povzbuzující pravda – že každý člověk zaujme časem své zvláštní stanovisko. Všichni, kteříž běží, aniž by byli posláni, dříve nebo později nějakým způsobem klesnou a vrátí se zpět k tomu, co opustili; oproti tomu všichni, kteříž jsou Bohem povoláni a důvěřují v Něho, bývají Jeho milostí udržováni.
„Stezka spravedlivých jest jako světlo jasné, kteréž rozmáhá se a svítí až do pravého dne.“ (Přís. 4,18.) Tato myšlenka nás má udržet pokornými a bdělými a ponoukat k modlitbám. „A protož, kdo se domnívá, že stojí, hlediž aby nepadl.“ (1. Kor. 10,12.) Je jisté, že „jsouť poslední, kteříž budou první a jsou první, kteříž budou poslední.“ (Luk. 13,30.) Slovo Páně: „Ale kdož setrvá až do konce, tenť spasen bude.“ (Mat. 10,22.) To je zásada mající velikou morální dalekosáhlost, ať je již její obzvláštní použití jakékoliv. Mnohá loď slibovala, opouštějíc přístav s pyšně napjatými plachtami při jásotu lidí, krásnou cestu; ale bouře, vlny, mělčiny, písčiny a úskalí změnily brzy stav věci a cesta nastoupená za poměrů nejpříznivějších, skončila úplným nezdarem. Zde mluvím jen o stezce služby a svědectví, nikoliv však o přijetí člověka a o jeho věčném spasení v Kristu. Toto není, díky Bohu za to, závislé v žádném případě na nás, nýbrž na Pánu, který řekl: „A jáť život věčný dávám jim a nezahynouť na věky, aniž jich kdo vytrhne z ruky mé.“ (Jan 10,28.) Není však často vidět věřící jít cestou zvláštní služby nebo svědectví (v domnění, že jsou Bohem k tomu povoláni) a po nějakém čase vypovídají službu? A dále, nezříme mnohé, kteří – když se přiznali k zvláštním zásadám působení, o kterých však nebyli Bohem poučeni, nebo jejichž následky v Boží přítomnosti zrale neuvážili – končí tím, že sami tyto zásady veřejně ruší? Toto vše je politováníhodné, a máme se toho pečlivě vyvarovat. Takové jednání zeslabuje víru vyvolených a dává nepříteli pravdy podnět k rouhání. Každý má své povolání a vyslání obdržet bezprostředně od samého Pána. Všichni, které povolává Kristus k zvláštní službě. On je také v ní jistě udrží; neboť On nevyslal ještě nikdy někoho do války na vlastní útraty. Běžíme-li však, aniž bychom byli posláni, tu nejen že sami poznáme vlastní bláhovost, nýbrž zjevíme ji také před jinými.
Nechť mi však čtenář porozumí. Nikdy se nemá někdo představovat jako zástupce nějaké zásady, nebo vzor nějakého zvláštního charakteru služby či svědectví. Bůh nás od toho ochraň! Nebylo by to nic jiného, než jen bláhovost a ješitný klam. Úlohou učitele je vykládat Boží slovo a úlohou služebníka je představit Boží vůli. Avšak i když tomu všemu také úplně rozumíme a uznáváme to za správné, tedy přece jen nezapomeňme spočítat náklad, než započneme stavět věž anebo než potáhneme do boje. (Luk. 14,28–32.) Kdyby se tomuto napomenutí věnovalo více vážné pozornosti, bylo by mezi námi vidět méně zmatků a nezdravých věcí.
Abraham byl Bohem povolán z Ur do Kanánu; a proto jej Bůh vedl celou cestu. Když Abraham v Cháran prodléval, Bůh na něho čekal; když šel do Egypta, Bůh jej přivedl zpět; když potřeboval vedení, On jej vedl. Když povstala nesnáz a rozdělení, Bůh měl o Abrahama péči – takže Abraham mohl vděčně vyznat: „Ó, jak veliká jest dobrotivost tvá, kterouž jsi odložil těm, jenž se bojí tebe a kterouž jsi činíval doufajícím v tebe před syny lidskými.“ (Ž. 31, 20.) On neztratil nic následkem nesnáze; měl, jako i před tím, svůj stan a svůj oltář. „Tedy Abram hnuv se se stanem, přišel a bydlil v rovinách Mamre, kteréž jsou při Hebronu, kdežto vzdělal oltář Hospodinu.“ (v. 18.) Ať si Lot zvolil Sodomu; Abraham hledal a našel své vše v Bohu. V Sodomě nebyl žádný oltář. Kroky do Sodomy vede láska k světu, ne velebení Boha. A i kdyby nalezli předmět, který hledají, jaký to vezme konec? Boží Slovo nám na to odpovídá: „I dal jim, čehož se jim chtělo, avšak dopustil hubenost na život jejich.“ (Ž. 106,15.)
Tato kapitola nám sděluje vzpouru pěti králů proti Chedorlaomerovi, jejich podrobiteli a o bitvě z toho vzešlé. Duch svatý se může s pohyby králů a jejich vojsk zabývat, přijdou-li tito nějakým způsobem do styku s Božím lidem. Abraham nebyl osobně zapleten do této vzpoury a jejich následků. Jeho stan a oltář se nehodili pro příčinu k vypovězení války a také jim nehrozilo nebezpečí, že vypuknutím nebo skončením války by mohly být nějak dotčeny. Jak by také mohl majetek nebeského člověka lákat chtivost a ctižádost králů a dobyvatelů tohoto světa? I když Abraham nebyl bitvou „čtyř králů proti pěti“ dotčen, tedy s Lotem tomu bylo jinak. Jeho postavení bylo takové, že jej vtáhlo do celé té záležitosti. Dokud chodíme z milosti po cestě víry, nacházíme se mimo dosah okolností otřásajících světem. Když však opustíme naše vysoké a vzácné postavení jakožto tací, jejichž „obcování jest v nebesích“ (Fil. 3,20), a hledáme jméno, místo a díl na zemi, tedy musíme také očekávat, že budeme mít i podíl na otřesech a změnách tohoto světa. Lot se usadil v sodomských rovinách a následkem toho se jej sodomská válka těžce dotkla. Tak tomu bude vždy. Pro Boží dítko je to hořké a bolestné, vstoupí-li do spojení se syny tohoto světa. Jeho duše utrpí vážnou škodu a svědectví, které mu Bůh svěřil, se zeslabí. Jaké svědectví mohl Lot vydat v Sodomě? V nejlepším případě jen nanejvýš slabé. Již skutečnost, že se na tomto místě usadil, dala jeho svědectví smrtelnou ránu. Každé slovo proti Sodomě a proti bezbožnému životu jeho obyvatel by bylo proti němu samému namířeným zatracujícím rozsudkem; neboť proč tam byl? Vůbec není vidno, že myslel na vydání svědectví pro Boha, když tam postavil své stany. Osobní a rodinné zájmy tvořily bezpochyby pohnutky k jeho jednání. Když nám pak Petr sděluje, že „ten zajisté spravedlivý, bydliv mezi nimi, den ode dne hleděním i slyšením spravedlivou duši nešlechetnými jejich skutky trápil“, tedy je zjevné, že i kdyby to chtěl učinit, tedy měl jen málo síly, aby mohl trestat jejich „nešlechetné skutky“.
Uvažujeme-li to z praktického hlediska, tedy je důležité, abychom dbali na to, že nemůžeme být vedeni současně dvěma úmysly. Nemohu např. současně sledovat své vedlejší zájmy a zájmy evangelia o Kristu. Jdu-li někam za obchodem, tu je zjevně obchod mým účelem a ne zvěstování evangelia. Ovšem mohu si předsevzít obstarat svůj obchod a spolu s ním zvěstovat evangelium, ale je jasné, že jedno nebo druhé musí být mým účelem. Ne, že by snad Kristův služebník nemohl požehnaně a působivě zvěstovat evangelium a vést obchod; avšak v takovémto případě není obchod, nýbrž evangelium jeho vlastním vedoucím zájmem. Pavel zvěstoval evangelium a také dělal stany; ale jeho účelem nebylo dělání stanů, nýbrž zvěstování evangelia. Mám-li svůj obchod na zřeteli, tedy se mé kázání zjeví jako neplodné a jako pouhá forma i pak, když to také nepoužívám jako záminku k posvěcení mé žádostivosti. Naše srdce je velmi oklamávající a klame nás často úžasným způsobem, chceme-li dosáhnout nějakého zvláštního účelu. Předvádí nám nejpřesvědčivější důkazy pro naše jednání, zatemní osobními zájmy nebo neodsouzenou svévolí oči naší mysli, takže nejsme více v stavu rozeznávat povahu těchto zdánlivých důkazů. Jak často se setkáme s osobami, které se chtějí udržet v nějakém, jimi samými nesprávně poznaném postavení a které se odvolávají na to, že jim toto postavení otevírá rozsáhlé pole působení. Jedinou Boží odpovědí na všechny takové výmluvy je: „Aj, poslouchati lépe je, nežli obětovati, a ku poslušnosti státi, nežli tuk skopců přinášeti.“ (1. Sam. 15,22.) Nedokazuje nám zkušenost Abrahama a Lota dostatečně, že věrnost oproti světu, když se od něho oddělíme a proti němu svědčíme, je nejpůsobivějším prostředkem ke sloužení Bohu?
Ale nemůžeme si ani dost často připomenout, že pravé oddělení od světa je jen výsledek obecenství s Bohem. Mohl bych se od světa oddělit a jako mnich, anebo nějaký přísný poustevník sebe samého učinit předmětem svého bytí; avšak oddělení pro Boha je něco docela jiného. Ono oddělení působí chladnost a úzkoprsost, toto vroucnost a otevřenost; ono nás vede k zaměstnávání se sebou samými, toto nás odvrací od nás samých k účinné lásce a sdílnosti pro jiné; ono staví naše já a jeho zájmy do popředí, předmětem tohoto je Bůh a Jeho oslavení. Tak vidíme u Abrahama, že právě skutečnost jeho oddělení jej uschopnila Lotovi prokázat velice důležitou službu, když se se svým světským obcováním dostal do utrpení. „Uslyšev, tedy Abram, že by zajat byl bratr jeho, vypravil způsobných k boji a v domě svém zrozených služebníků tři sta a osmnácte, a honil je až k Dan... I odjal zase všecko zboží; také i Lota bratra svého s statkem jeho zase přivedl, ano i ženy a lid.“ (v. 14–16.) Přes vše, co se stalo, byl Lot Abrahamův bratr a bratrská láska musela jednat. „Bratr v soužení ukáže se“ (Přís. 17,17); a často se stává, že doba nouze obměkčí srdce a ponouká nás k dobrotivosti vůči těm, od kterých jsme se museli oddělit. Je to hodné povšimnutí, že ač ve verši 12. čteme: „Vzali také Lota, a zboží jeho, syna bratra Abramova,“ ve verši 14. však nacházíme slova: „Uslyšev tedy Abram, že by zajat byl bratr jeho.“ Volání bratra v soužení dojde odpovědi v lásce bratrského srdce. To je božské. Pravá víra nás činí ovšem neodvislými, ale nikdy lhostejnými. Ona se nebalí klidně do kožešiny, kdežto bratr se třese zimou. Víra působí tři věci: ona „očišťuje srdce“ (Skut. 15,9); „působí skrze lásku“ (Gal. 5,6); a „přemáhá svět“ (1. Jan. 5,4); a tyto tři výsledky víry se zjevily u této příležitosti u Abrahama v jejich celé kráse. Jeho srdce bylo očištěno od sodomského poskvrnění, on projevil upřímnou náchylnost vůči Lotovi, svému bratru, a vydobyl úplné vítězství nad králi. To je vzácné ovoce víry, této nebeské, Krista oslavující zásady.
Kdo chodí vírou, si však není jistý před útoky nepřítele; právě naopak, často na něho dotírají bezprostředně po nějakém vítězství nová pokušení. Tak tomu bylo u Abrahama. „Tedy vyšel král Sodomský proti němu, když se navracoval od pobití Chedorlaomera a králů, kteříž byli s ním, k údolí Sáreh, kteréž jest údolí královské.“ (v. 17.) Tato událost v sobě ukrývala bezpochyby nějaký lstivý úmysl nepřítele. „Král Sodomský“ představuje jinou stránku moci nepřítele, která je úplně rozdílná od té, kterou jsme viděli v Chedorlaomerovi a králích, kteří byli s ním. Když se nám v těchto představuje řvaní lva, to jako bychom v onom slyšeli syčení hada. Ať měl však Abraham co dělat s hadem nebo se lvem, jemu dostačila Boží milost, a tato milost byla dána k dobru Božího služebníka právě v okamžiku nebezpečí. „Melchisedech, také král Sálem, vynesl chléb a víno; a ten byl kněz Boha nejvyššího. I požehnal mu a řekl: Požehnaný Abram Bohem silným nejvyšším (tak podle pův.), kterýž vládne nebem a zemí. A požehnaný Bůh silný nejvyšší, kterýž dal nepřátely tvé v ruce tvé.“ (v. 18–20.) Zde můžeme nejprve patřit na okamžik, kdy Melchisedech vystupuje, a pak na dvojí působnost jeho služby. On nešel Abrahamovi vstříc, když byl zaujat pronásledováním Chedorlaomera, nýbrž když Abraham byl pronásledován králem sodomským, a toto činí veliký morální rozdíl. K vydání se do boje s vážnějším významem, než byl ten, který právě přestál, měl Abraham zapotřebí také v jeho významu důkladnější obecenství s Bohem.
Melchisedechův chléb a víno občerstvily po boji s Chedorlaomerem Abrahamovu duši, kdežto požehnání sílilo jeho srdce pro boj, který měl vést se sodomským králem. Ačkoliv byl vítězem, nacházel se přece jen v okolnostech, kde musel prodělávat nový boj, a proto občerstvil královský kněz ducha vítěze a posiloval srdce bojovníka.
Je to nadevše vzácné pozorovat tvar a způsob, jakým Melchisedech uvádí Boha do Abrahamových myšlenek. On Jej nazývá „Bohem silným, nejvyšším, kterýž vládne nebem a zemí“, a zvěstuje spolu Abrahamovi, že je tímto Bohem „požehnaný“. To byla mocná příprava pro setkání se sodomským králem. Bohem „požehnaný“ člověk nepotřeboval to, co mu nepřítel mohl nabídnout; a když „Vládce nebe i země“ vyplňoval jeho obzor, tak nemělo sodomské „zboží“ pro něho žádný půvab. Proto nás nesmí překvapit, když Abraham na nabídku sodomského krále: „Dej mi lid, a zboží vezmi sobě,“ odpověděl: „Pozdvihl jsem ruky své k Hospodinu, Bohu silnému nejvyššímu, kterýž vládne nebem i zemí, že nevezmu od niti až do řeménka obuvi ze všech věcí, kteréž jsou tvé, abys neřekl: Já jsem obohatil Abrama.“ (v. 22.23.) Abraham se zdráhal být obohacen sodomským králem. Jak by se také mohl domnívat, že osvobodí Lota od vlivu tohoto světa, kdyby se jím sám byl nechal opanovat! Osvobodit svého bližního mohu jen tehdy, když jsem sám úplně svobodný. Dokud se sám nacházím v ohni, tedy je mi nemožné jiné z ohně vytrhnout. Stezka oddělení pro Boha je stezka síly a spolu také stezka pokoje a požehnání.
Svět ve všech svých různých formách je velikým nástrojem, který si satan použije, aby ruce Kristových sluhů ochromil a jejich náklonnosti zeslabil. Avšak, Bůh budiž za to pochválen! Když je srdce upřímné, tu se Pán v pravou hodinu přiblíží, aby nás potěšil, povzbudil a posílil. „Oči zajisté Hospodinovy spatřují všecku zemi, aby dokazoval síly své při těch, kteříž jsou k němu srdce upřímného.“ (2. Par. 16,9.) To je povzbuzující pravda pro naše ubohá, bázlivá, pochybující a nestálá srdce. Kristus chce být naším štítem a naší silou; On „učí ruce mé boji, a prsty mé bitvě.“ (Ž. 144,1.) On „přikrývá“ hlavy těch Svých „v čas boje“; a On „potře satana pod nohy naše brzo“. (Řím. 16,20.) Kéž by nás Pán uchoval uprostřed jeviště plného pokušení věrnými pro Něho!
„Když pak ty věci pominuly, stalo se slovo Hospodinovo k Abramovi u vidění, řkoucí: Neboj se Abrame; já budu pavéza tvá, a odplata tvá velmi veliká.“ (v. 1.) Pán nechtěl dopustit, aby Jeho služebník utrpěl nějakou škodu odmítnutím nabídek světa. Pro Abrahama bylo nekonečně lepší být uschován za pavézou (štítem) Hospodina, a být účasten Jeho „velmi veliké odplaty“, než utéct pod ochranu sodomského krále a přijmout sodomské zboží. Místo, označené prvním veršem naší kapitoly, na které byl Abraham postaven, mluví krásným, výrazuplným způsobem o postavení, do kterého bývá uvedena každá duše skrze víru v Krista. Hospodin byl Abrahamův „štít“, takže v Něm mohl odpočívat, a On byl jeho „odplatou“, takže v Něho mohl důvěřovat. Právě tak je tomu dnes s věřícím: on najde své odpočinutí, svůj pokoj, svou jistotu, své vše v Kristu. Žádný šíp nepřítele není s to prorazit štít, jenž i toho nejslabšího učedníka Páně kryje. A budoucnost? – Kristus ji vyplňuje. Jak vzácný podíl! Jaká naděje! Podíl, který nikdy nemůže být vyčerpán; naděje, jež nikdy nezahanbí. To jedno, jakož i to druhé je nezměnitelně zajištěno Boží radou a dokonanou obětí Krista; a v přítomnosti požíváme tyto věci skrze službu Ducha svatého. Poněvadž tomu tak je, tedy je jasné, že se věřící, který sleduje světskou dráhu, nebo se poddá tělesným žádostem, nemůže radovat ani ze „štítu“ ani z „odplaty“. Když je Duch svatý zarmoucen, nemůže udílet požitek toho, co je zvláštním podílem a zvláštní nadějí věřícího. Proto vidíme v tomto oddílu z Abrahamova života, že když se vrátil z bitvy s králi a odmítl nabídku sodomského krále, tak se mu Hospodin představil v tomto dvojím charakteru. Kéž by milovaný čtenáři naše srdce o tom přemýšlelo; to obsahuje celou knihu plnou bohaté, praktické pravdy.
Konec naší kapitoly nám představuje obě zásady synovství a dědičného práva. „Jemužto řekl Abram: Panovníče, Hospodine, což mi dáš, poněvadž já scházím bez dětí, a ten, jemuž zanechám domu svého, bude Damašský Eliezer? Řekl ještě Abram: Aj, mně jsi nedal semene; a aj, schovanec můj bude mým dědicem.“ (v. 2,3.) Abraham si přál mít syna; neboť věděl, že mu bylo Božím slovem zajištěno, že „jeho símě“ mělo obdržet „všecku zemi“. (Porov. kap. 13,15.) Synovství a dědičné právo jsou spolu v Božích myšlenkách nerozlučně spojené. „Ale kterýž vyjde z života, ten dědicem tvým bude.“ (v. 4.) Synovství je vlastní základ všeho; ono je nadto ovocem neomezené Boží rady a Jeho působení. V Epištole Jakuba čteme: „On proto, že chtěl, zplodil nás.“ (Jak. 1,18.) Synovství je konečně založeno na věčné a božské zásadě vzkříšení. Jak by tomu mohlo být jinak? Abrahamovo tělo bylo již „umrtvené“, takže v jeho i v každém jiném případě to muselo být synovství v síle vzkříšení. Přirozenost je mrtvá a nemůže pro Boha ani nic zplodit ani co přijmout. Dědictví se rozprostíralo v celé své kráse před zrakem patriarchy; avšak kde byl dědic? Abrahamovo tělo i lůno Sáry byli již „umrtvené“, ale Hospodin je Bůh vzkříšení a právě proto je pro Něho „umrtvené tělo“ půdou, kde může působit. Kdyby nebyla přirozenost umrtvená, musel by ji Bůh předem umrtvit, aby tak mohl cele zjevit Svou moc. Jeviště, z kterého je přirozenost se všemi svými tak velmi vychvalovanými silami rozsudkem smrti odstraněna, je nejpřiměřenějším pro Boží působení. Proto slyšel Abraham Boží slovo: „Vzhlédniž nyní k nebi a sečti hvězdy, budeš-li je však moci sčísti? Řekl mu ještě: Tak bude símě tvé.“ (v. 5.) Když Bůh vzkříšení vyplňuje obzor duše, tu nejsou žádné meze pro její požehnání; neboť Tomu, který obživuje mrtvé, není nic nemožné.
„Abraham uvěřil Hospodinu a počteno mu to za spravedlnost.“ (v. 6.) Abrahamovi zde připočtená spravedlnost byla založená na jeho víře v Boha jako Toho, který obživuje mrtvé. Právě v tomto charakteru se zjeví ve světě, kde panuje smrt; a duše, která v Něho jako takového Boha věří, bývá Bohem uznána za spravedlivou. Tím je ovšem člověk zřejmě, co se jeho spolupůsobení týče, úplně vyloučen; neboť co může činit na půdě smrti? Může vzkřísit mrtvé? Může otevřít brány hrobu? Je v stavu ujít moci smrti a přejít přes hranice jejího smutného panování k životu a svobodě? Nikoliv. A proto si nemůže vyzískat ani spravedlnost, ani se dostat do poměru dítka. Bůh „neníť Bůh mrtvých, ale Bůh živých.“ (Marek 12,27.) A proto nemůže člověk, dokud se nachází pod mocí smrti a panováním hříchu, znát ani postavení dítka ani stav spravedlnosti. Jedině Bůh může tedy dát dětství a synovství, a jen On může připočíst spravedlnost. Obojí je pak spojeno s vírou v Něho jako Boha, který vzkřísil Krista z mrtvých.
Tak uvažuje apoštol tu otázku, když ve 4. kap. Epištoly k Římanům představuje Abrahamovu víru: „Jestiť pak to napsáno ne pro něj toliko, že jemu počteno bylo, ale i pro nás, kterýmž bude počteno, věřícím v toho, kterýž vzkřísil Ježíše, Pána našeho, z mrtvých.“ Zde se i nám Bůh vzkříšení představuje jako předmět víry, a naše víra v Něho je jediným základem naší spravedlnosti. Kdyby Abraham, když vzhlédl k nebi posetému hvězdami, zůstal stát u svého, již „umrtveného těla“, tak by nikdy nepomyslel na símě, nesčetné jako hvězdy. On však nepohlížel na své vlastní tělo, nýbrž na Boží moc vzkříšení. A poněvadž to byla tato moc, která měla dát zaslíbené símě, můžeme porozumět, že nebeské hvězdy a písek mořského břehu byly jen slabými obrazy; neboť který přirozený předmět by mohl vysvětlit působení moci, která obživuje mrtvé?
Právě tak musí hříšník, když po uslyšení radostného poselství evangelia uzří čisté světlo Boží přítomnosti, a pak by se musel pohřížit do nevystihlých hlubin své vlastní hříšné povahy, vším právem zvolat: „Jak bych se mohl kdy dostat do Boží přítomnosti? Jak bych mohl kdy v tomto světle přebývat?“ Kde je odpověď? V něm samém? Nikdy. Ne, Bůh budiž za to chválen! Odpověď je v Něm, našem veleslavném Pánu. On přišel od Otce až na kříž, sestoupil až do hrobu. Z hrobu byl vyvýšen na trůn, takže Svou osobou a Svým dílem vyplnil celý prostor, který od sebe dělí tyto dva nejkrajnější body. Jistě že není nic vyššího než lůno Otce, toto věčné bydliště Syna; ale také nic nižšího než kříž a hrob; ale – ó podivuhodná pravda! – Krista nalézám v lůnu Otce a v hrobě. On sestoupil a vytrpěl smrt, aby v prachu hrobu zanechal veškerou tíhu hříchů a nepravostí Svého lidu. Kristus v hrobě představuje před náš zrak konec všeho, co člověk je, konec hříchu. V něm je zároveň navždy položena hranice moci satana. Hrob Ježíše je tou velikou konečnou závěrkou všeho. Vzkříšení nás však přenáší přes tuto závěrku a tvoří nepomíjející základ, na kterém Boží sláva a požehnání člověka věčně spočívají. Jakmile oko víry spočine na vzkříšeném Kristu, tu v Něm nalézá vítěznou odpověď vzhledem k hříchu, soudu, smrti a hrobu. Pán Ježíš, který se s tím vším božským způsobem setkal, je vzkříšen z mrtvých a posadil se po pravici velebnosti na výsostech; a nejen to, Duch Vzkříšeného a Oslaveného ve věřícím jej činí synem. Věřící je jako z hrobu Krista vyveden a obživen. Jak čteme: „I vás, když jste mrtví byli ve hříších a v neobřízce těla vašeho, spolu s Ním obživil, odpustiv nám všecky hříchy.“ (Kol. 2,13.)
Vidíme tedy, že synovství, poněvadž je založeno na vzkříšení, stojí ve spojení s dokonalým ospravedlněním, s dokonalou spravedlností a s dokonalým osvobozením od všeho, co by mohlo nějak být proti nám. Bůh by nám, majícím nějaký hřích na sobě, nemohl dovolit přístup do Své přítomnosti; On nemůže na Svých synech a dcerách trpět ani jediné poskvrnění hříchem. Otec marnotratného syna mu nemohl dát žádné místo u svého stolu, dokud se ještě nacházel v hadrech daleké krajiny. On mu šel vstříc, padl na jeho šíji a políbil ho v jeho hadrech. To byl veskrze skutek jeho milosti. Nebylo ale možné, aby syn v hadrech zaujal místo u jeho stolu. Milost, kteráž otce pudila vstříc marnotratnému synu, panuje skrze spravedlnost; která ztraceného vedla do domu a blízkosti otce. Nebyla by to milost, kdyby otec chtěl čekat na syna, dokud si tento sám nezaopatří nový šat; a právě tak by také nebylo spravedlivé, uvést syna v jeho hadrech do domu. Avšak milost a spravedlnost září v jejich plném lesku a jim vlastní kráse, když otec ztracenému synu běžel vstříc a padl mu na šíji. Ale přece jen mu nedal místo u svého stolu, dokud nebyl patřičně oblečen pro své vyvýšené a blahoslavené postavení. Bůh sestoupil v Kristu až na nejnižší stupeň morálního stavu člověka, aby jej tímto ponížením pozdvihl k nejvyššímu stupni blahoslaveného obecenství se Sebou samým. Z toho všeho vychází najevo, že naše synovství se všemi s tím spojenými výsadami a hodnostmi, je zcela nezávislé na nás. Máme s tím právě tak málo co činit, jako umrtvené Abrahamovo tělo a umrtvený Sářin život se semenem, které mělo být jako nesčetné nebeské hvězdy a jako písek mořského břehu: vše je od Boha. Bůh Otec vymyslil plán, Bůh Syn položil základ a Bůh Duch svatý provádí stavbu; a tato stavba nese nápis: „Milostí, věrou bez skutků zákona.“ (Řím. 3,28; Efez. 2,8.)
Ale naše kapitola nám představujte Ještě jeden velmi důležitý předmět, totiž právo dědické. Když otázka synovství a spravedlnosti byla božsky spořádána, řekl Bůh Abrahamovi: „Já jsem Hospodin, kterýž jsem tě vyvedl z Ur Kaldejských, aťbych dal zemi tuto k dědičnému vládařství.“ (v. 7.) Zde se jedná o důležitou otázku dědického práva, a také se ukazuje stezka, po které mají vyvolení dědicové kráčet, dříve nežli dosáhnou zaslíbeného dědictví: „A jestliže dítky, tedy dědicové, dědicové zajisté Boží, spolu pak dědicové Kristovi, jestliže spolu trpíme, abychom spolu i oslaveni, byli.“ (Řím. 8,17.) Naše cesta k slávě vede utrpením, zármutkem a soužením. Ale Bohu budiž dík; vírou můžeme říci, „že nejsou rovná utrpení nynějšího času oné slávě, kteráž se zjeviti má na nás.“ (Řím. 8,18.) Dále víme, že „toto nynější lehoučké soužení naše převelmi veliké věčné břímě slávy nám působí.“ (2. Kor. 4,17.) A konečně „se chlubíme souženími, vědouce, že soužení trpělivost působí, a trpělivost zkušení, zkušení pak naději.“ (Řím. 5,3.4.) Je to pro nás veliká čest a výsada, když je nám popřáno pít z kalicha našeho oslaveného Pána a být pokřtěni Jeho křtem a jít v Jeho požehnaném obecenství po té stezce, která vede přímo k našemu slavnému cíli. Dědic jakož i spoludědicové dosáhnou tohoto dědictví po stezce utrpení.
Připomeňme si však, že utrpení, na kterých spoludědicové mají podíl, ne-jsou utrpení pro hřích pod rukou božské spravedlnosti. Toto utrpení vytrpěl dokonale Kristus, božská oběť, když na kříži Svou svatou hlavu sklonil pod ranami oné spravedlnosti. „Neboť i Kristus jednou za hříchy trpěl.“ (1. Petr. 3,18.) Toto „jednou“ se stalo na kříži a nikde jinde. Nikdy předtím netrpěl On za hříchy; a nikdy nemůže On opět za hříchy trpět. „Ale nyní jednou při skonání věků, na shlazení hřícha skrze obětování sebe samého, zjeven jest.“ „Kristus jednou jest obětován.“ (Žid. 9,26.28.)
Máme dvě hlediska, ze kterých můžeme uvažovat o trpícím Kristu; nejprve jako stíraného Bohem, a pak jako opovrženého lidmi. Pod Božím trestem stál On úplně sám; v Jeho opovržení lidmi máme výsadu a čest, že jsme s Ním spojeni. V prvním se nacházel úplně sám; neboť kdo by tam mohl stát spolu s Ním po Jeho boku? On nesl sám Boží hněv, osamělý sestoupil sám do pustého údolí, které nikdy nebylo děláno nebo oseto (5. Mojž. 21,4); a tam dal jednou pro vždy do pořádku otázku našich hříchů. Na tomto Kristově utrpení nemáme žádnou účast, ačkoliv mu věčně za vše vděčíme. Úplně sám bojoval v tom boji a zvítězil; avšak kořist dělí On s námi. Sám byl „v jámě hlučící, v blátě bahnivém“ (Ž. 40,3); jakmile však postavil Svou nohu na věčnou skálu vzkříšení, spojil nás s Sebou. On byl sám, když na kříži zvolal „hlasem velikým“; avšak má společníky, když zpívá „píseň novou“. (Ž. 40,4.)
Nyní je otázka: chceme se zdráhat s Ním trpět od lidí, když On za nás trpěl od Boha? Že to je v jistém smyslu otázkou, je jasné; neboť Duch svatý používá ve spojení s tímto předmětem stále slova „jestliže“, „pakli“. (Pohleď Řím. 8,17; 2. Tim. 2,11–13; Žid. 3,6.) Když se jedná o synovství, tak nepřichází takováto slova v úvahu. Vysokou hodnost synů nezískáme utrpením, nýbrž obživující silou Ducha svatého; založenou na dokonaném Kristově díle, přiměřeně věčným Božím předsevzetím. Toto postavení nemůže být ničím zvikláno. Avšak přináležejíce k Boží rodině a jsouce již jako dítky v domě, jsme povoláni trpět. Naše cesta do říše vede, jak již řečeno, utrpením; a míra tohoto utrpení odpovídá naší oddanosti ke králi a naší podobnosti s Ním. Čím více jsme Jemu podobni, tím více s Ním trpíme; a čím hlubší je naše obecenství s Ním v utrpení, tím hlubší bude také ono s Ním v slávě.
Mezi otcovským domem a říší Syna je rozdíl. Vzhledem k prvnímu se jedná o poměr, vzhledem k druhému o určené postavení. Všechny mé dítky mohou sedět u mého stolu, ale jejich požitek mé společnosti a mého bavení závisí zcela a úplně od jejich schopností. Jedno z mých dítek může, v plném požitku svého poměru dětství sedět na mém klínu, aniž by bylo schopno porozumět jen jednomu z mých slov. Jiné zas snad projevuje neobyčejné porozumění předmětu rozmluvy, aniž by však, co se jeho poměru vůči mně týče, bylo nějak šťastnější nad dítě sedící na mých kolenou. Jakmile se však jedná o službu mých dítek vůči mně, nebo o jejich veřejné vystoupení pro mne, tu je ta věc zřejmě docela jiná. Toto porovnání je však jen velice slabým vysvětlením myšlenky o rozdílu mezi poměrem v domě otcovském a nám daným postavením v říši Syna.
Kéž bychom však vždy uvážili, že naše utrpení s Kristem není otcovským jhem, nýbrž výsadou. Není železným zákonem, nýbrž darem milosti; není vynucenou službou nýbrž dobrovolnou oddaností. „Nebo vám jest to z milosti dáno pro Krista, abyste netoliko v Něho věřili, ale pro něj i trpěli.“ (Fil. 1,29.) Dále není asi žádná pochybnost, že pravé tajemství utrpení pro Krista je v tom, že náklonnosti našich srdcí se spojí v Něm jakožto svém středisku. Čím více miluji Ježíše, tím větší je blízkost, ve které s Ním obcuji; a čím blíže s Ním obcuji, tím věrněji následuji Jeho; a čím věrněji Ho následuji, tím více budu s Ním trpět. Tak vytéká vše z lásky ke Kristu; a základní pravda je, že my Jej milujeme, poněvadž On dříve miloval nás. Bojme se v tomto, jakož i v každém jiném bodu, zákonického ducha. Nedomnívejme se, že někdo, kdo stojí pod duchem zákonictví, trpí pro Krista. Ach, mnohem více se musíme obávat, že takový nezná ani Krista ani požehnané postavení dětství; že není utvrzen v milosti, nýbrž že chce vstoupit do rodiny zákonickými skutky, než na cestě utrpení dosáhnout říše.
Chraňme se však také z druhé strany, chtít se vyhnout kalichu a křtu našeho Pána. Nechlubme se požitkem požehnání, která nám jistí Jeho kříž, mezitím co se zdráháme vzít podíl na opovržení, které tento kříž v sobě uzavírá. Buďme přesvědčeni, že stezka, jež vede do říše, není ani osvětlena přízní tohoto světa, ani není poseta růžemi jejího štěstí. Daří-li se křesťanu v tomto světě, tak má veliké příčiny k obavám, že není v obecenství s Kristem. „Slouží-li mi kdo, následujž mne; a kdež jsem já, tuť i můj služebník bude.“ (Jan 12,26.) Co bylo cílem pozemské cesty Krista? Toužil On po vlivu a po nějakém vysokém postavení v tomto světě? Ó ne; On obdržel Své místo na kříži mezi dvěma odsouzenými zločinci. „Ale“, odvětí někdo, „Bůh měl v tom Svou ruku“. Ovšemže; ale i ruka člověka v tom byla. A nevyhnutelným následkem našeho chození s Kristem je naše opovržení od světa. Naše spojení s Kristem nám otvírá nebe, a vylučuje nás z tohoto světa. Mluvíme-li o prvním, aniž bychom z toho posledního něco zažili, jen dokazuje, že je u nás něco v nepořádku. Kdyby byl Kristus dnes na zemi, jaká by byla Jeho cesta? Kam by vedla a kde by skončila? Bůh nám dej milost, abychom tyto otázky zodpověděli v přítomnosti Všemohoucího a ve světle Slova, které je ostřejší nad všeliký meč na obě strany ostrý. Duch svatý nás pak učiň věrnými pro našeho nepřítomného, opovrženého a ukřižovaného Pána! Kdo chodí Duchem, je naplněn Kristem a nezabývá se utrpením, nýbrž Pánem, pro kterého trpí. Spočívá-li náš zrak na Kristu, tak je nám utrpení ničím v porovnání s přítomnou radostí a budoucí slávou.
Vraťme se však opět k naší kapitole. Nyní nám zbývá ještě se pozastavit u významuplného Abrahamova zjevení, které je nám sděleno v druhém dílu naší kapitoly. „I stalo se, když slunce zapadalo, že dřímota těžká připadla na Abrama; a aj hrůza a tma veliká obklíčila jej. Řekl tedy Bůh Abramovi: To zajisté věz, že pohostinu bude símě tvé v zemi cizí, a v službu je podrobí, a trápiti je budou za čtyři sta let. Však národ, jemuž sloužiti budou, já souditi budu; a potom vyjdou s velikým zbožím… I stalo se, když zapadlo slunce, a tma bylo, a aj, ukázala se pec kouřící se, a pochodně ohnivá, kteráž šla mezi díly těmi.“ (v. 12–17.)
Může se říci, že celé dějiny Izraele jsou obsaženy v těchto dvou obrazech „pec kouřící se“ a „pochodně ohnivá“. „Pec kouřící se“ nám předvádí různé doby, během kterých byli Izraelité v utrpeních a souženích, jako např. dlouhotrvající otroctví v Egyptě, čas jejich podrobení kananejskými králi, zajetí babylonské, jakož i přítomné roztroušení a ponížení. Průběhem všech těchto období lze Izraele spatřovat jako procházejícího pecí kouřící se. (Pohleď 5. Mojž. 4,20; 1. Král. 8,51; Iz. 48,10.)
Pochodeň ohnivá nám však představuje ony oddíly z příběhů plných dějin Izraele, kdy se Hospodin zjevil v milosti, aby se jich ujal, jako např. osvobození z Egypta skrze Mojžíše, osvobození z ruky kananejských králů službou různých soudců, návrat z Babylonu rozkazem Cýra, jako i konečné osvobození lidu, když se Kristus zjeví ve Své slávě. Dědictví musí být dosaženo pecí kouřící se; a čím tmavší je kouř pece, tím skvělejší a oblažující bude „pochodeň“ Božího spasení.
Tato zásada není také omezená na Boží lid uvažovaný celkově, nýbrž dá se právě tak dobře obrátit na jednotlivce. Všichni, kteří kdy obdrželi nějaké významné místo jako služebníci, prošli pecí kouřící se, dříve nežli se mohli radovat z pochodně ohnivé. „Hrůza a tma veliká“ obklíčila Abrahama; Jákob musel dvacet let v Lábanově domě vykonávat nejnamáhavější práce; Josef nalezl svou kouřící se pec bídy v egyptském žaláři; Mojžíš trávil čtyřicet let v poušti. Tak tomu musí stále být s Božími služebníky. Musí být nejprve „zkušeni“, a teprve, když se ukáží bez úhony, mohou nastoupit svou službu. (Por. 1. Tim. 3,10.) Boží zásada ohledně těch, kteříž Jemu slouží, jde najevo ze slov apoštola Pavla: „Ne v nově obrácený, aby nadut jsa, neupadl v odsouzení ďábla.“ (1. Tim. 3,6.)
Být Božím dítkem a Kristovým služebníkem, jsou dvě úplně rozdílné věci. Velmi své dítko miluji, ale když ho postavím v zahradě k práci, tak snad více zkazí, než napraví. Proč? Poněvadž není milované dítko? Ne, nýbrž proto, že není zkušeným služebníkem. V tom sestává celý rozdíl. Poměr a služba jsou dvě různé věci. Ne snad, že by se neměly všechny Boží dítky učit nějakou práci a utrpení. Bezpochyby že mají; ale vždy zůstane pravdou, že veřejná služba, a tajná kázeň na Božích cestách jsou se sebou úzce spojeny. Každý, kdo mnoho veřejně vystupuje, potřebuje pokorné smýšlení, zralý úsudek, podrobující se, světu zemřelý duch, zlomenou vůli, tichý hlas. Krátce, všechny ty krásné a jisté výsledky tajné Boží kázně. U všech, kdo zaujímají nějaké významné místo, aniž by tyto morální vlastnosti ve větší nebo menší míře měli, uvidíme, že dříve neb později zmalátní. – Pane Ježíši! drž Své slabé služebníky zcela blízko u sebe, a skryj je ve Svých dlaních.
Zde nalézáme, jak nevěra vrhá své temné stíny na Abrahamova ducha a odvrací jej na čas opět od stezky šťastné a jednoduché důvěry. „I řekla Sarai Abramovi: Aj, nyní Hospodin zavřel život můj, abych nerodila.“ (v. 2.) Tato slova mluví hlasitě o obyčejné netrpělivosti nevěry; a Abraham s ní měl podle toho naložit a od Pána očekávat splnění Jeho milostivých zaslíbení. Naše ubohé srdce volí přirozeně vše jiné, než postavení trpělivého čekání. Ono vezme své útočiště raději k nějakému prostředku; plánu, nebo k nějakému výpomocnému prameni, než aby vytrvalo v čekání. Uvěřit na počátku v zaslíbení, nebo trpělivě vyčkat na jeho splnění, jsou dvě různé věci. Tento rozdíl můžeme v chování se dítka dost jasně poznat. Když svému dítěti něco přislíbím, tak nemá žádnou nedůvěru vůči mému slovu; ale přece jen u něho pozoruji největší nepokoj a netrpělivost, poněvadž chce vědět, jak a kdy své přislíbení splním. Chování se dítka je však zrcadlem, v kterém může uvažovat svůj vlastní obraz nejmoudřejší člověk. Abraham zjevuje víru v kap. 15.; a přece jen mu chybí trpělivost v kap. 16. Jak výrazná a krásná jsou proto apoštolova slova v Ep. Žid. 6,12: „Abyste nebyli leniví, ale následovníci těch, kteříž skrze víru a snášelivost vytrvání dědičně obdrželi zaslíbení.“ Bůh dává zaslíbení; víra tomu věří; naděje ho požívá již předem a trpělivost vyčkává klidně splnění zaslíbení.
V obchodním světě je něco, co je nazváno „přítomnou cenou“ nějaké směnky nebo obchodního papíru. Je-li někdo přinucen k čekání na své peníze, tu musí být za toto čekání odškodněn. Nuže, ve světě víry je také něco, co bychom mohli jmenovat přítomnou cenou Božího zaslíbení. Neboť podle toho, jak vysoko oceňuji Boha, budu také oceňovat Jeho zaslíbení. Mimo to nalezne poddávající se a trpělivě vyčkávající duše bohatou a plnou odměnu v čekání na Něho k splnění všeho toho, co On zaslíbil.
Co se Sáry týče, tedy je význam jejích slov k Abrahamovi asi tento: „Pán mne zanedbal; snad se moje egyptská služka pro mne osvědčí jako výpomocný pramen.“ Srdci stojícímu pod vlivem nevěry se zamlouvá vše kromě Boha; a často býváme nemálo udiveni, když vidíme, na jak bídné věci se může věřící vázat, když jedenkrát ztratí pocit Boží blízkosti a následkem toho zapomene, že Jeho věrnost je neomylná a že On ve všem dostačí. Ztratíme pokojný a vyrovnaný stav duše, který je pro věrné svědectví muže víry tak potřebný, vezmeme svět jako útočiště ke každému prostředku, který se nám naskytuje k dosažení žádoucího cíle. Tak to nazýváme: „přijatelné využití naskytujících se příležitostí“.
Je to však zarmucující a hořká věc, když se vzdáme místa bezvýhradné závislosti na Bohu. Následky musí být smutné. Kdyby Sára řekla: „Přirozenost mne zanedbala, ale Bůh je má pomoc,“ tak by se postavila na půdu pro ni příslušnou, neboť přirozenost ji vskutku zanedbala. Ale to byla přirozenost pod jednou formou; a poněvadž Sára se ještě nenaučila odvrátit své zraky od přirozenosti všech forem, tedy k ní vzala své útočiště pod jinou formou. Podle Božího úsudku a víry nebyla přirozenost v Agar lepší jak v Sáře. Přirozenost, ať stará nebo mladá, je pro Boha a proto také i pro víru vždy tatáž. Ale tato pravda nemá nad námi žádnou moc, pokud jsme nenalezli ze zkušenosti své centrum v samém Bohu. Jakmile odvrátíme své zraky od Boha, jsme vydáni nejnižším oklamávajícím vynálezům nevěry. Jen tehdy, když se s vážností spoléháme na živého, jedině pravého a jedině moudrého Boha, jsme v stavu odvrátit se od stvoření a všech přirozených výpomocných prostředků. Ne, že bychom opovrhli nástroji, které si Bůh použije. Nikoliv; to by byla lhostejnost a ne víra. Víra cení vysoce nástroj, avšak ne pro nástroj, nýbrž pro Toho, jenž ho upotřebuje. Nevěra pohlíží pouze na nástroj a místo usuzování podle všemohoucí síly Toho, jenž si nástroj použije, připisuje každý výsledek zdánlivé síle tohoto nástroje. Právě tak jako Saul se podíval nejprve na Davida a pak na Filistinského a pravil prvnímu: „Nebudeš moci jíti proti Filistinskému tomu, abys se potýkal s ním; nebo mládeneček jsi.“ V Davidově srdci se však nejednalo o otázku, zda on, nýbrž zda Bůh byl v stavu přemoci Goliáše.
Stezka víry je velmi jednoduchá a velmi úzká stezka. Víra nezbožňuje prostředky, ale také jimi nepohrdá; ona si jich váží jako prostředků, které Bůh používá, ale nic víc. Je veliký rozdíl mezi tím, jak stvoření používá Bůh, aby mi sloužilo, a tím, jak ho používá člověk, aby Boha vyloučil. Na tento rozdíl se, žel, dost nedbá. Bůh si použil krkavce, aby Eliáše uživili; ale Eliáš je nepoužil, aby Boha vyloučil. Když srdce vskutku svou důvěru skládá v Boha, tak se nestará o prostředky; čeká na Něho v blahé jistotě, že On vždy bude žehnat, pomáhat a starat se, ať si již použije jakékoliv prostředky.
V našem případě je zřejmé, že Agar nebyla Božím nástrojem k vyplnění zaslíbení učiněných Abrahamovi. Ovšemže Bůh Abrahamovi syna zaslíbil; ale On neřekl, že bude z Agar. A skutečně nás toto sdělení poučuje, že jak Abraham, tak Sára, vzavše útočiště k Agar, rozmnožili své bolesti. Neboť „když Agar viděla, že počala, zlehčila sobě paní svou.“ (v. 4) A to byl jen počátek mnohých bolestí, které vyšly následkem použití lidských pomůcek. Egyptská služka šlapala nohama hodnost Sáry; a ta se viděla v postavení slabosti a pohrdnutí. Naši hodnost a sílu udržujeme jen tím, že vytrváváme v postavení vycítěné slabosti a závislosti. Nikdo není tak nezávislý od všeho, co jej obklopuje, jako ten, kdo v skutku chodí vírou a očekává jen na Boha. Jakmile se však Boží dítko činí dlužníkem přirozenosti nebo světa, ztrácí svou hodnost a pocítí brzy svou ztrátu. Je těžké odhadnout ztrátu, která povstává již z nepatrného odchýlení se od stezky víry. Bezpochyby se potkají všichni, kteří kráčí po stezce víry, se zkouškami a cvičením. Jedno je však jisté: radost a požehnání, které se stávají jejich podílem, jsou nekonečně více než odškodnění. Ale ti, kdo se od této stezky odchylují, vběhnou do náručí daleko těžších zkoušek, aniž by nalezli nějakou náhradu.
„I řekla Sarai Abramovi: Křivdou mou tys vinen.“ (v. 5.) Když jsme chybili, tedy jsme pak často nakloněni svalit vinu na někoho jiného. Sára sklízela jen ovoce své vlastní rady, a přece pravila Abrahamovi: „Křivdou mou tys vinen,“ a pak se chtěla s Abrahamovým dovolením zbavit zkoušky, kterou si sama připravila svou netrpělivostí. „I řekl Abram k Sarai: Aj služka tvá v moci tvé; učiň s ní, čožť se za dobré vidí. Tedy trápila ji Sarai, a ona utekla od ní.“ (v. 6.) Ale to nejde, tvrdým jednáním se člověk „služky“ nezbaví. Když jsme pochybili a dostaví se následky, tedy se jim nemůžeme vyhnout pýchou a násilím. My sice často tyto prostředky zkoušíme, ale tím to zlo jen zhoršíme. Když jsme chybili, tedy se máme pokořit, naše chyby vyznat a očekávat osvobození od Boha. Ale v chování Sáry nenalézáme nic podobného. Právě naopak; ona nemá žádné vědomí o tom, že učinila něco zlého; a místo aby od Boha očekávala osvobození, chce se osvobodit sama na své vlastní cestě. Ale veškerá naše námaha k spořádání našich chyb, dříve nežli jsme je úplně vyznali, činí naši stezku jen ještě těžší. Z tohoto důvodu se musela Agar vrátit ke své paní, aby tam dala život synu, který nebyl synem zaslíbení, nýbrž stal se, jak ještě uvidíme, velikou zkouškou pro Abrahama a jeho dům.
Toto vše můžeme a máme uvažovat ze dvojího hlediska. Nejprve v tom poznáváme bezprostřední praktickou zásadu veliké ceny, a pak nám to dává zajímavé předzobrazující poučení. Co se týče praktické zásady, učíme se, že když učiníme nevěrou svých srdcí nějakou chybu, tak ji nemůžeme ani v jednom okamžiku odstranit ani ji nějakým umělým obratem vyléčit. Musí to jít svou cestou. „Nebo cožkoli rozsíval by člověk, toť bude i žíti. Nebo kdož rozsívá tělu svému, z těla žíti bude porušení; ale kdož rozsívá Duchu, z Ducha žíti bude život věčný.“ (Gal. 6,7.8.) S touto neměnící se zásadou se setkáváme vždy znovu v Písmě svatém a též i v našem vlastním životě. Milost odpustí hřích a uvede opět do původního stavu, ale co je jedenkrát zaseto, to se musí sklízet. Abraham a Sára museli přítomnost služky a jejího syna dlouhá léta snášet a mohli být od nich osvobozeni jen podle Božích myšlenek a na Jeho cestě. Je v tom zvláštní požehnání, když se přenecháme Božím rukám. Kdyby se Abraham a Sára v tomto případě svěřili těmto rukám, tak by nikdy nebyli obtíženi přítomností služky a jejího syna; poněvadž však vzali útočiště k tělu, tedy museli nést následky! Ale žel! my se podobáme často mladému býku, který není ještě zvyklý jhu, ač by naším štěstím a naší útěchou bylo, chovat se tiše a klidně, „jako dítě ostavené při matce své“. (Ž. 131,2.) Těžko se naleznou dva obrazy tvořící ostřejší protiklady, jako mladý nezkrocený býk a odstavené dítě. První nám představuje člověka, který se pod jhem okolností nerozumně vzpírá a protiví, a chtěje se svou námahou osvobodit od svého jha, činí je ještě bolestnějším. Odstavené dítě je obrazem toho, kdo se pokorně pod vše sklání a úplným poddáním svého ducha tím jen ulehčuje svůj úděl.
Co se dále týče obrazného významu poučení této kapitoly, jsme oprávněni Agar a jejího syna považovat za předobraz smlouvy pod zákonem a všech těch, kteří tím jsou podrobeni v službu. „Nebo psáno jest, že Abraham měl dva syny, jednoho z děvky, a druhého ze svobodné. Ale ten z děvky podle těla se narodil, ten pak ze svobodné podle zaslíbení. Kteréžto věci mají svůj zvláštní smysl. Neboť onyť jsou ty dvě smlouvy, jedna zajisté s hory Sinai, ke službě rodící, a tať jest Agar.“ (Gal. 4,22–24.) Toto důležité místo staví „tělo“ proti „zaslíbení“. To nám dává nejen porozumění o Božích myšlenkách ohledně významu slova „tělo“, nýbrž také i ohledně Abrahamovy námahy získat prostřednictvím Agar zaslíbené símě, místo důvěrného odpočívání v Božím zaslíbení. Obě smlouvy se nám obrazně představují v Agar a Sáře a jsou si přímo odporující. Jedna z těchto smluv zrodila ke službě, když dala otázku, co se týče schopnosti člověka, „činit“ nebo „nečinit“, a učinila život zcela závislým od jeho schopnosti. „Který by člověk činil ty věci, živ bude v nich.“ (Gal. 3,12.) To byla smlouva Agar. Ale smlouva Sáry zjevuje Boha jako Boha zaslíbení – zaslíbení, které je úplně nezávislé na člověku a je založeno na Boží připravenosti a schopnosti k jejímu splnění. Bůh nepřipojuje ke Svým zaslíbením žádné „když“. On dá zaslíbení bez podmínky a je odhodlán to splnit; a víra spočívá v Něm v dokonalé svobodě srdce. Víra nepotřebuje k splnění Božích zaslíbení žádnou námahu těla; a právě v tomto bodu Abraham a Sára chybili. Usilovali vlastními prostředky dosáhnout cíle, který jim byl Božím zaslíbením úplně zajištěn. Tak to činí nevěra stále. Svou neklidnou přičinlivostí utvoří kolem duše hustou, neproniknutelnou mlhu, která zamezuje paprskům Boží slávy proniknout k duši. „I nečinil tu mnoho divů pro nevěru jejich.“ (Mat 13,58.) Jedním rozeznávajícím charakterním tahem víry je, že nechává vždy Bohu pole otevřené k zjevení Jeho samého. A v pravdě, když se Bůh zjeví, pak zůstává člověku jen zaujmout místo šťastného velebitele.
Blud, ke kterému se dali strhnout Galatští, sestával v tom, že chtěli k tomu, co Kristus již za ně na kříži dokonal, přimísit něco z „těla“. Evangelium zvěstované jim Pavlem, které přijali, bylo jednoduchým představením bezmezné, bezpodmínečné Boží milosti. Jim byl „Ježíš Kristus prvé vypsán, jako mezi nimi ukřižovaný.“ (Gal. 3,1.) To nebylo jen nějaké Boží zaslíbení, nýbrž božské a slavné naplnění zaslíbení. Ukřižovaný Kristus uspořádal vše ohledně Božích požadavků a lidských potřeb. Avšak falešní učitelé zničili Kristovo evangelium, nebo ho chtěli zničit, když pravili: „Nebudete-li se obřezovati podle obyčeje Mojžíšova, nebudete moci spaseni býti.“ (Skut. 15,1.) Tímto způsobem, jak apoštol pravil, vskutku „milostí pohrdali“ a „Kristus nadarmo umřel.“ (Gal. 2,21.) Kristus byl buďto dokonalým anebo nebyl vůbec zachráncem. Jakmile někdo praví: „Pakliže nejste to aneb ono, nemůžete být spaseni,“ převrací od základu křesťanství. Neboť to zjevuje Boha jakožto Toho, jenž ke mně, právě tak jak jsem, hříšnému, zahynulému, v sobě samém úplně zkaženému hříšníku sestoupil a přináší mně v síle platnosti Svého, Jím samým na kříži dokonaného díla, dokonalé spasení od všech mých hříchů a dokonalé vysvobození z mého zahynulého stavu. Když mi tedy někdo řekne: „Musíš být takovým a takovým, chceš-li dojít spasení,“ tedy připravuje kříž o všechnu jeho slávu a mě o všechen můj pokoj. Závisí-li spasení od naší „hodnosti“ a od našeho „činění“, tedy jsme navždy ztraceni. Ale Bohu budiž dík! Tak tomu není. Velká základní zásada evangelia zní: „Bůh je vším a člověk je ničím.“ Zde není žádné Boží smíšení s člověkem; vše je od Boha. Evangeliem darovaný pokoj se nezakládá z části na Kristově díle a z části na lidském díle, nýbrž zcela a jedině na Kristově díle. Toto dílo je dokonalé, provždy dokonalé a činí všechny, kdo v ně složí svou důvěru, tak dokonalými, jak je ono samo.
V období zákona byl Bůh, abychom tak řekli, klidný, chtěje vidět, co může učinit člověk, kdežto evangelium nám Jej představuje jakožto působícího a člověk má „státi a patřiti na spasení Hospodinovo.“ (2. Mojž. 14,13.) Protože tomu tak je, tedy se apoštol nezdráhá říct Galatským: „Zbavili jste se Krista, kteřížkoli v zákoně ospravedlněni býti hledáte; vypadli jste z milosti.“ (Gal. 5,4.) Má-li člověk v díle spasení co dělat, je z toho Bůh vyloučen. Pokud ale je Bůh vyloučen, tak je spasení nemožností, poněvadž není možné, aby člověk učinil spasení tím, co jej jakožto zahynulé stvoření staví na světlo. Je-li však otázkou milosti, tedy musí být všechno milost a ne z půlky milost a z půlky zákon. Obě smlouvy jsou úplně rozdílné. Buďto to musí být jedno nebo druhé, ne však na polovic Sára a na polovic Agar. Je-li to Agar, tedy u toho Bůh nemá co činit, a když je to Sára, tak u toho nemá člověk co činit. Zákon se obrací na člověka; staví ho na zkoušku, zjevuje jeho pravou cenu, ukazuje, že odpadl, a přivádí jej, dokud má co činit se zákonem, tj. dokud žije, pod zlořečení. „Zákon panuje nad člověkem, dokudž živ jest“ (Řím. 7,1.) Když však člověk zemřel, tu ovšem vzhledem k němu toto panování skončilo (pohleď Řím. 7,1–6, Gal. 2,19; Kolos. 2,20; 3,3), ačkoliv zákon zůstává stát stále v plné síle, aby každého živého člověka postavil pod zlořečenství.
Evangelium naproti tomu zjevuje Boha jako Toho, který viníku odpouští a obživuje z mrtvých. Potvrzuje, že člověk je zahynulý, zkažený a mrtvý. Nezjevuje Jej jako Boha, jenž od člověka něco žádá (co by se vůbec mohlo očekávat od člověka, který je mrtvý a zkažený?), nýbrž jako Toho, kdo Svoji svobodnou milost zjevuje ve spasení.
Rozdíl je tedy podstatný a uschopňuje nás porozumět zvláštní přísnosti apoštola, když praví Galatským: „Divím se, kdo vás tak zmámil?“ – „Bojím se za vás,“ – „Ó by také odřezáni byli, kteříž vás nepokojí.“ To je řeč Ducha svatého, který zná cenu úplného Krista a úplného spasení, a který ví, jak podstatné je poznání obojího pro zahynulého hříšníka. V žádné jiné Epištole nenacházíme takovou mluvu, ani v Epištole ke Korintským, ačkoliv zde apoštol musel vystoupit proti nejhrubším nepořádkům. Každá lidská chyba může být opravena uvedením Boží milosti; ale Galatští, podobně jako Abraham v naší kapitole, se odvrátili od Boha a vraceli se zpět k tělu. Kde by se nalezl lék v takovémto případě? Jak lze opravit blud, který sestává v odvrácení se od toho, co jedině může vše opravit. Vypadnout z milosti znamená vrátit se pod zákon, od kterého nelze nikdy žít nic jiného než jen zlořečenství. – Kéž by Pán naše srdce upevnil ve Své slavné milosti.
V této kapitole se setkáváme s Božím lékem pro Abrahamovu chybu. „Když pak Abram byl v devadesáti devíti letech, ukázal se mu Hospodin, a řekl jemu: „Já jsem Bůh silný všemohoucí; chodiž ustavičně přede mnou a budiž dokonalý.“ (verš 1.)13 Toto je velice významné místo. Je jisté, že Abraham, když přijal nabídku Sáry ohledně Agar, nechodil před všemohoucím Bohem. Jedině víra nás uschopňuje k volnému pohybování se před obličejem Všemohoucího. Nevěra naproti tomu vždy více nebo méně počítá s tím já, s okolnostmi, druhými příčinami a podobnými věcmi, a tím nás připraví o radost a pokoj, jakož i o klidnou vyvýšenost a svatou nezávislost, které jsou podílem toho, kdo se podpírá jedině na rámě Všemohoucího. Všimněme si toho dobře: Bůh je pro naše duše jen zřídka stálou, zůstávající skutečností, jak On jí má být, a jak On by jí byl, kdybychom před Ním chodili v sprostnější víře a ve větší závislosti.
„Chodiž ustavičně přede mnou.“ Chodit stále před Božím obličejem je pravá síla; a abychom to dokázali, nesmí se srdce zaměstnávat žádným jiným předmětem, než jen samým Bohem. Zakládám-li svá očekávání na stvoření, lidech a věcech, tak nechodím před Bohem, nýbrž před stvořením. Nejdůležitější je, abychom měli jasno o tom, kdo nebo co je předmětem našich srdcí. Na co je v tomto okamžiku upřen můj zrak, na koho se podpírám? Vyplňuje Bůh úplně a zcela moji budoucnost? Nemísí se snad do toho lidé a poměry? Nemá v tom člověk nějaké místo? Chodit vírou je jediným prostředkem k pozdvižení nad svět, poněvadž víra tak vyplňuje celé jeviště Bohem, že pro stvoření a svět nezbývá již místo. Když Bůh vyplňuje celý můj obzor, tu každý jiný předmět zmizí, a já mohu mluvit se žalmistou: „Vždy přece měj se k Bohu mlčelivě, duše má, nebo od něho jest očekávání mé. Onť jest zajisté skála má, mé spasení, vysoký hrad můj, nepohnuť se.“ (Ž. 62,6.7.) Slovíčko „vždy“ zkušuje srdce. Přirozenost mluví jinak. Nechce ovšem Boha úplně vyloučit, vyjma případ, že by byla úplně pod vlivem drzého a Boha urážejícího pochybování; ale její pozornost a její očekávání jsou dělené, a ona nemůže říci: „On.“
Je pozoruhodné, že Bůh jak ohledně spasení, tak i vzhledem k jednotlivostem našeho denního života, Své slávy nechce dělit se stvořením. Od počátku až do konce to musí být jen „On“; a tu nedostačí vést vyznání závislosti na Bohu a ve skutečnosti se srdcem spoléhat na stvoření. Bůh vše zjeví; On zkusí srdce a uvede víru do zprubujícího ohně. „Chodiž ustavičně přede mnou a budiž dokonalým!“ To je cesta k dosažení pravého cíle. Když duše vedená milostí přestane svoje očekávání spojovat se stvořením, pak a jen pak je schopná přenechat vše Bohu; a když On jedná, tak jde vše dobře. On nenechá nic nedokonané; On pořádá vše ohledně těch, kteří svou důvěru skládají v Něho. Když se nikdy nemýlící moudrost, všemocná síla a nekonečná láska spojí, tu se může důvěřující srdce oddat sladkému, nerušenému klidu. Nemáme pak žádnou příčinu ani v nejmenším být starostliví a bázliví, anebo bychom museli být v stavu předvést nějakou okolnost, která by byla pro všemohoucího Boha příliš veliká nebo příliš malá. To je vzácná pravda, požehnaná pravda, která dokáže uvést každého věřícího do postavení, v kterém nalézáme Abrahama v této kapitole. Jakmile mu Bůh takřka pravil: „Přenech mi vše, a já se budu starat nad tvá nejsmělejší přání a očekávání; símě, dědictví a vše, co k tomu patří, je dokonale a věčně jisté přiměřeně smlouvě všemohoucího Boha,“ – „padl (pak) Abram na tvář svou.“ (v. 3.) V pravdě požehnané postavení, jedině vhodný stav pro nicotného, slabého a bezcenného hříšníka v přítomnosti živého Boha, Stvořitele nebe i země, majitele všech věcí, „všemohoucího Boha!“
„I mluvil s ním Bůh.“ (v. 3.) Když člověk leží v prachu, pak s ním může Bůh mluvit o milosti. Abrahamovo postavení je zde krásným výrazem pravého pokoření v Boží přítomnosti. Leží před Bohem ve vědomí své celé slabosti a své nicoty; a toto je vždycky, nezapomeňme to, jistým předchůdcem Božího zjevení. Když stvoření před Ním leží na zemi, může se Bůh ukázat v nezkaleném lesku Své slavné bytosti. Svou čest nedá On žádnému jinému; On se může zjevit a člověku dovolit, vzhledem k tomuto zjevení, aby velebil. Nežli však člověk zaujme své patřičné místo, nemůže Bůh Svůj charakter zjevit. Jak rozdílné je chování Abrahama v této a v předcházející kapitole! Tam měl před sebou přirozenost, zde se nachází v přítomnosti všemohoucího Boha; tam jedná on, zde se klaní; tam spoléhal na svoje výpočty a na návrhy Sáry; zde předává sebe a svoje okolnosti, svoji přítomnost a budoucnost Božím rukám a Jemu dovolí působit v něm, za něho a skrze něho. Proto může Bůh říci: „A učiním,“ „utvrdím,“ „dám tobě,“ „požehnám.“ Jedním slovem – Bůh je zde, aby jednal; a to dá ubohému srdci, které sebe aspoň poněkud poznalo, pravý klid.
Nyní se uvádí smlouva obřízky. Každý úd domácnosti víry musí bez výjimky nést na svém těle pečeť smlouvy. „Obřezán bude mezi vámi každý pohlaví mužského. Konečně ať jest obřezán narozený v domě tvém, i koupený za peníze tvé; a budeť smlouva má na těle vašem za smlouvu věčnou. Neobřezaný pak pacholík, kterýž by neobřezal těla neobřízky své, vyhlazena zajisté bude duše ta z lidu svého; nebo zrušil smlouvu mou.“ (v. 10–14.)
Čtvrtá kapitola Epištoly k Římanům nás poučuje, že obřízka byla „pečeť spravedlnosti víry.“ „Uvěřil pak Abraham Bohu a počteno jemu za spravedlnost.“ A když byl tímto způsobem prohlášen za spravedlivého, vtiskl na něho Bůh Své pečeti.
Pečeť, kterou je nyní znamenán věřící, nesestává, jako tehdy, ze znamení na těle, nýbrž je to „Duch svatý Boží, kterým znamenáni jsme ke dni vykoupení.“ (Por. Efez. 4,30.) Toto znamenání je založeno na věčném spojení věřícího s Kristem a na jeho dokonalém sjednocení s Ním ve smrti a ve vzkříšení, jak čteme v Kol. 2,10–13: „A v něm jste naplněni, kterýž jest hlava všeho knížatstva i mocností, v němž i obřezáni jste obřezáním ne rukou učiněným, svlekše tělo hříchů skrze obřezání Kristovo, pohřbeni jsouce s ním skrze křest, skrze nějž i spolu z mrtvých vstali jste skrze víru v mocné dílo Boží, kterýž vzkřísil jej z mrtvých. I vás, když jste mrtví byli ve hříších a v neobřízce těla vašeho, spolu s ním obživil, odpustiv vám všecky hříchy.“ Toto vzácné místo nám dá vysvětlení o pravém předobrazném významu obřízky. Každý věřící náleží k „obřízce“ následkem svého živého spojení s Ním, který Svým křížem navždy odstranil vše, co stálo v cestě dokonalému ospravedlnění Jeho církve. Není ani hříšná skvrna na svědomí Jeho lidu, ani nějaká zásada hříchu v jejich přirozenosti, za co by Kristus nebyl na kříži souzen; a nyní se považují věřící za ty, kteří s Kristem zemřeli, jsou s Ním pohřbeni, s Ním vzkříšeni a v Něm vzácnými. Jejich hříchy, nepravosti, přestupky, nepřátelství, neobřízka jsou křížem úplně odstraněny. Rozsudek smrti je napsán na tělo; ale vlastnictvím věřícího je nový život následkem spojení s jeho vzkříšenou hlavou ve slávě.
V právě uvedeném místě z Epištoly ke Kolossenským nás apoštol poučuje, že církev je jako z Kristova hrobu obživena; a dále, že odpuštění jejích hříchů je právě tak úplně a právě tak dokonale Božím dílem, jako bylo Božím dílem vzkříšení Krista z mrtvých. Nyní ale víme, že vzkříšení Krista bylo výsledkem slavného Božího zásahu, že se stalo „podle nesmírné velikosti moci jeho.“ (Pohl. Efez. 1,19.) Jaký výraz k označení velikosti a slávy vykoupení jakož i pevnosti základu, na kterém ono spočívá.
Jaký klid, ano, jak dokonalý klid je zde pro srdce a svědomí! Jak dokonalé osvobození pro upracovanou a obtíženou duši! Všechny naše hříchy – ani jediný, ani ten nejmenší není vyjmut – jsou pohřbeny v Kristově hrobě! To učinil Bůh pro nás! Vše, co Jeho pronikající oko na nás odkrylo, vložil On na Kristovu hlavu, když tento pněl na kříži. Tam, na onom kříži, soudil On Krista, na místo aby soudil a uvrhl do věčného pekelného trápení nás. To je vzácné ovoce obdivuhodného, hlubokého a věčného předsevzetí vykupující lásky. A jsme „znamenáni“ ne zevním, v našem těle učiněným znamením, nýbrž Duchem svatým; a touto pečetí je znamenána celá domácnost víry. Kristova krev má tak nesmírnou cenu, takovou neproměnlivou sílu, že Duch svatý může učinit příbytek ve všech, kteří skládají svou důvěru v tuto krev.
A nyní, co jiného zbývá ještě všem, kteří tyto věci znají, než uskutečnit napomenutí apoštola: „Protož, bratří moji milí, stálí buďte a nepohnutelní, rozhojňujíce se v díle Páně vždycky?“ (1. Kor. 15,58.) Ó Pane, kéž by tomu tak bylo u všech Tvých vykoupených v síle Tvého Ducha svatého!
Kapitola 18. nám předvádí skvostný příklad výsledků života oddělení a poslušnosti. „Miluje-li mne kdo, slova mého ostříhati bude, a Otec můj bude jej milovati a k němu půjdeme a příbytek u něho učiníme.“ (Jan 14,23.) Toto místo nám ukazuje ve spojení s obsahem naší kapitoly, že poslušná duše požívá takové obecenství, jaké zůstane úplně neznámé tomu, kdo se pohybuje ve světském ovzduší.
To vše se však nedotýká žádným způsobem otázky odpuštění nebo ospravedlnění. Všichni věřící jsou oblečení v tentýž bezvadný šat spravedlnosti; všichni stojí v témž ospravedlnění před Boží tváří. Tentýž život rozlévá se od hlavy v nebesích a proudí všemi údy zde na zemi. Toto, již častěji v našich úvahách rozvinuté důležité učení, je v Písmě svatém nejjasnějším způsobem představeno. Avšak nesmíme zapomenout, že ospravedlnění a jeho ovoce jsou dvě úplně různé věci. Být dítkem a být poslušným dítkem není totéž. Otec miluje poslušné dítko a učiní je důvěrníkem svých myšlenek a plánů. A nemělo by tomu tak být u našeho nebeského Otce? Slova Páně (Jan 14, 23.24.) odstraní v tomto ohledu všechny pochybnosti a dokazují, že je to pokrytectví, když někdo vyznává, že miluje Krista a „neostříhá Jeho slova“. „Miluje-li mne kdo, slova mého ostříhati bude.“ Neostříhání Jeho slova je tedy jistým důkazem, že nechodíme v lásce Jeho jména. Naše láska ke Kristu se zjevuje v tom, že činíme to, co On přikázal, a že neříkáme jen „Pane, Pane!“ Jakou cenu má říkat: „Jdu Pane,“ když srdce jít nezamýšlí?
Nuže, ačkoliv Abraham v jednotlivém chybil, tak v něm přece jen vidíme člověka, který se všeobecně vyznamenal upřímným, prostným a vznešeným chozením s Bohem. V tomto nás nyní zaměstnávajícím zajímavém dílu jeho života se nachází v požitku tří zvláštních výsad, totiž: připravil pro Pána občerstvení, byl s Pánem v úplném obecenství, před Pánem prosil za jiné. To jsou vzácná vyznamenání, ale ta vždycky doprovázejí svaté obcování, život oddělení a poslušnost. Poslušnost občerství Pána, poněvadž je ovocem Jeho vlastní milosti v našich srdcích. Vidíme, jak jedině dokonalý člověk, který kdy na této zemi byl, působil Otci stále radost a občerstvení. Opět a opět dal Jemu Bůh z nebe svědectví, jakožto Svému „milému Synu, v němž se mu dobře zalíbilo“. Kristův život zde na zemi připravil nebi takřka stálý požitek. Všechny Jeho cesty vysílaly k Božímu trůnu líbeznou spokojující vůni. Od jeslí až ke kříži On činil vždy to, co se líbilo Jeho Otci. Zde nebylo žádné přerušení, ani změna, ani nějaká nesrovnalost. On byl jediný dokonalý. Jen v Něm mohl Duch svatý sledovat stopy dokonalého života. Nicméně setkáváme se, když sledujeme proud svatých dějin, tu a tam s duší, která příležitostně činila nebi radost. Tak např. v naší kapitole s cizincem v rovině Mamre, když připravil ve svém stanu v lásce nabídnuté občerstvení samému Pánu, které bylo ochotně přijato. (v. 8.)
Dále nalézáme Abrahama v požitku úzkého obecenství s Pánem; když s Ním rozmlouvá nejprve o svých vlastních zájmech (v. 9–15), a pak ohledně osudu Sodomy. (v. 16–21.) Jaké posilnění bylo obsaženo pro Abrahamovo srdce v určitém zaslíbení: „A aj, syna míti bude Sára, manželka tvá.“ U Sáry vyvolalo toto zaslíbení ovšem jen úsměv, jak tomu bylo v předešlé kapitole u Abrahama. (17,17.)
Při této příležitosti chci upozornit na to, že Písmo svaté mluví o dvou druzích smíchu. Nejprve je smích, kterým plní Pán ústa Svého lidu, když v okamžiku velkých zkoušek se zřejmým způsobem zjeví k jejich pomoci. „Když zase vedl Hospodin jaté Siónské, zdálo se nám to jako ve snách. Tehdážť byla plná radosti – dle pův. smíchu – ústa naše a jazyk náš plesání; tehdážť pravili mezi národy: Veliké věci s nimi učinil Hospodin. Učinilť jest s námi veliké věci Hospodin, protož veselili jsme se.“ (Ž. 126,1–3.) Pak je ale smích, kterým plní ústa naše nevěra, když Boží zaslíbení jsou příliš slavná, takže nenajdou přijetí v našich úzkých srdcích, anebo když viditelné prostředky, které si Bůh chce použít k provedení Svých velkolepých plánů, jsou podle našeho mínění nepatrné.
Za první druh smíchu se nikdy nestyďme, aniž se bojme to vyznat. Synové Siónští se nestyděli vyznat: „Tehdážť byla plná radosti – smíchu – naše ústa.“ Smíme se srdečně smát, když je to Hospodin, kdo ten smích vyvolává. „Zapřela pak Sára a řekla: Nesmála jsem se; nebo se bála.“ Nevěra z nás činí zbabělce a lháře. Víra nás činí smělými a pravdivými. Uschopňuje nás přistoupit se „smělostí“ a „s pravým srdcem“. (Žid. 10.)
Za třetí vidíme, že Abraham byl seznámen s Božími myšlenkami a úmysly ohledně Sodomy. Ačkoliv on osobně neměl co činit s osudem Sodomy, stál Božímu srdci dost blízko, aby mohl být zasvěcen do Jeho tajných myšlenek ohledně tohoto města. Chceme-li znát Boží úmysly vzhledem k přítomnému zlému věku, tak nesmíme brát žádný podíl na jeho plánech a podnicích, ale musíme být od něho úplně odděleni. Čím vroucnější je naše chození s Bohem, tím více poznáváme Jeho myšlenky o všech věcech. Nemám zapotřebí studovat noviny, abych zvěděl, co se v tomto světě přihodí. Boží slovo mi zjeví vše, co nutně potřebuji vědět. Jeho čisté a svaté listy mě dopodrobna zpravují o povaze, běhu a osudu tohoto světa. Obrátím-li se ale k dosažení poučení o těchto věcech k lidem tohoto světa, nemohu se divit, když je ďábel použije, aby mi nasypal do očí písek.
Kdyby Abraham navštívil Sodomu, aby si zaopatřil zprávy o tamním stavu věcí, kdyby se obrátil na obezřelé správce města, aby vyzvěděl jejich myšlenky o tehdejším stavu a o budoucích vyhlídkách Sodomy, co by mu odpověděli? Bezpochyby by obrátili Abrahamovu pozornost na zemědělské a stavební podniky svých krajanů, jakož i na nezměrné blahobytné prameny země a ukázali by mu na pestrou směs lidí, kteří kupovali a prodávali, stavěli a štěpovali, jedli a pili, ženili a vdávaly se. Správci Sodomy jistě nemysleli ani dost málo na soud; a kdyby s nimi někdo o tom chtěl mluvit, tu by se jistě na jejich rtech ukázal úsměv nevěry. Proto je zřejmé, že Sodoma nebyla místem, kde by se nabylo poučení o osudu města. Místo, kde Abraham stál před Hospodinem (kap. 19,27), bylo jediným bodem, který dovoloval vyhlídku na celý ten výjev. Tam stál on nad všemi těmi temnými mraky, jež se stahovaly na horizontě Sodomy; tam, v čistotě a tichosti Boží přítomnosti, mohl všemu jasně porozumět.
A jak využil Abraham svou známost a své vyvýšené postavení? Čím se zaměstnával v Boží přítomnosti? On prosil před Bohem za jiné; a to je třetí výsada, která našemu patriarchovi byla v této kapitole udělena. On mohl prosit za ty, kteří se smísili se zkaženým sodomským lidem, a proto nyní byli v nebezpečí, že budou vtaženi do soudu tohoto města. To bylo vskutku dobré a svaté využití, jež učinil ze svého postavení v Boží blízkosti. Tak tomu však bude vždycky. Duše, které se přibližují Bohu v plné jistotě víry, zproštěny zlého svědomí a s očištěným srdcem, a které ohledně minulosti, přítomnosti a budoucnosti Bohu důvěřují – jsou schopné a ochotné prosit za jiné. Kdo je oblečen „v celé odění Boží“, je schopen modlit se „za všecky svaté“. (Efez. 6,18.) Jakou vyhlídku nám to dává na orodování našeho velikého nejvyššího kněze, který pronikl nebesa! (Žid. 4,14.) Jak nekonečný klid požívá On ve všech Božích předsevzetích! S jak hlubokým vědomím Svého přijetí trůní On v nebi, uprostřed slávy božské velebnosti! A jak s mocnou působností zastupuje On před touto velebností všechny ty, kteří procházejí zkázou panující tímto světem! Ó, jak šťastni a jisti jsou předměty takového všemocného orodování! Kéž by byla naše srdce proniknuta těmito věcmi a rozšířila se osobním obecenstvím s Bohem, a tak byla schopna přijmout větší míru nekonečné plnosti Jeho milosti a mohla lépe porozumět, jak dokonale On se postaral o veškeré naše potřeby.
Ačkoliv byla Abrahamova prosba velmi požehnaná, přece jen byla omezená, poněvadž prosebník byl jen člověk. Nevystihla výši potřeb. Abraham pravil: „Prosím, ať se nehněvá Pán můj, jestliže jednou ještě mluviti budu.“ (v. 32.) A pak zadržel, jako kdyby se obával, že předložil v pokladně nekonečné milosti směnku s příliš velikým obnosem, anebo jako kdyby zapomněl, že poukázka víry nebyla ještě nikdy Boží bankou odmítnuta. Bůh nepoložil Abrahamovi žádné meze, nikoliv. V Bohu byla přehojnost milosti a trpělivosti. On by dbal na Svého milovaného služebníka, i kdyby ten své prosby snížil na tři, ano na jediného spravedlivého. Vina byla na straně služebníka. On se bál výšku svého úvěru přestoupit; on přestal prosit a Bůh přestal dávat. Tak tomu není s naším chvályhodným přímluvcem. O Něm může být řečeno: „Protož i dokonale spasiti může ty, kteříž přistupují skrze něho k Bohu, vždycky jsa živ k orodování za ně.“ (Žid. 7,25.) Kéž by se naše srdce k Němu vinula ve všech našich potřebách, v našich slabostech a v našich bojích!
Dříve, nežli naši kapitolu ukončíme, chci učinit zmínku, která, ať se již považuje za vyšlou z naší kapitoly anebo ne, se mně přece jen zdá být hodnou povšimnutí. Při zkoumání Písma svatého je největší důležitostí rozeznávat mezi Boží morální vládou světa a zvláštní nadějí Boží církve. Veškerá proroctví Starého a veliký díl proroctví Nového zákona mluví o této Boží vládě; a proto nemusím asi říkat, že následkem toho jsou pro každého křesťana předmětem nejvyššího zájmu. Jistě je hodné námahy vědět, co Bůh činí a bude činit ohledně zemských národů, a jaké jsou Jeho myšlenky o Týru, Babylonu, Ninive a Jeruzalému, o Egyptu, Asýrii a o izraelské zemi. Nezapomeňme však, že v těchto proroctvích není obsažená zvláštní naděje Boží církve. Jak by to bylo možné? Když ve Starém zákoně není přímo zjevená jsoucnost církve, jak by pak mohla být řeč o její naději? Ne snad, že by starozákonní proroctví neobsahovala množství božských a mravních zásad, z kterých by mohla církev vzít bohatý užitek; ale to je něco jiného, než v nich hledat zjevení jsoucnosti a zvláštní naděje církve. A přece jen je veliký díl starozákonních proroctví vztahován na církev. Tím je však celý ten předmět tak zamotán a zatemněn, že sprostná srdce jsou tím od studování proroctví zdržena a přišla tak dalece, že zanedbávají i uvažování toho, co je od onoho úplně oddělené – naděje Boží církve. Tato naděje však, opakuji, nemá co dělat s Božími cestami ohledně zemských národů, nýbrž sestává ze zachvácení Pánu vstříc v povětří, a tak vždycky u Něho a Jemu podobni být. (Pohleď 1. Tes. 4,13 a násl.)
Mnozí snad namítnou: „Ach, já nemám dost rozumu pro proroctví.“ Snad ne; ale rád bych se čtenáře zeptal: máš srdce pro Krista? Když Jej miluješ, tedy budeš také milovat Jeho příchod, ačkoliv nemáš snad schopnost k důkladnému prozkoumání proroctví. Milující žena nemá snad dost rozumu, aby se mohla dát do obchodu a povolání svého muže; ale její srdce se zaměstnává, je-li vzdálen, jeho návratem. Snad nerozumí položkám v jeho deníku a hlavní knize, ale zná jeho chod a pozná ihned jeho hlas. Nejnevědomější křesťan může, miluje-li osobu Pána Ježíše, ve svém srdci chovat toužebné přání Jej zřít a u Něho být; a to je naděje církve. Apoštol mohl Tessalonicenským říci: „Obrátili jste se k Bohu od model, abyste sloužili Bohu živému a pravému, a očekávali Syna jeho s nebe.“ (1. Tes. 1,9–10.) Je jasné, že svatí v Tessalonice při svém obrácení měli velice nedokonalé poznání proroctví a jeho zvláštních předmětech vůbec; a přece jen byli v tomtéž okamžiku v plném vlastnictví a pod působením té zvláštní naděje Boží církve; očekávali příchod Božího Syna. Tak je tomu v celém Novém zákoně. Bezpochybně tam najdeme také proroctví, jakož i mravní Boží vládu. Mnohá místa nám však dávají důkaz, že společnou, ustavičnou a neomezenou nadějí křesťanů v apoštolských dobách nebylo nic jiného, než příchod Božího Syna, návrat ženicha. Kéž by Duch svatý tuto „blahoslavenou naději“ v církvi Páně opět obživil! (Tit. 2,13.) Nechť On shromažďuje vyvolené a „připraví Pánu lid hotový!“ (Luk. 1,17.)
Pán používá ve Své milosti dvojí metody k odvrácení lidského srdce od věcí tohoto světa. Nejprve zjeví On cenu a neporušitelnost „vrchních věcí“ a pak ukazuje marnost a pomíjejícnost „zemských věcí“. (Kol. 3,1–2.) Konec Žid. 12 nám dává výborný příklad těchto obou metod. Když se představila pravda, že jsme přišli k hoře Siónu a ke všem radostem a výsadám s tím spojených, pokračuje apoštol dále: „Viztež, abyste neodpírali mluvícímu. Nebo poněvadž onino neušli, kteříž odpírali tomu, jenž na zemi na místě Božím mluvil, mnohem více my, jestliže tím, kterýž s nebe jest, pohrdneme. Jehož hlas tehdáž byl zemí pohnul, nyní pak zaslíbil, řka: ‚Ještěť já jednou pohnu netoliko zemí, ale i nebem.‘ Ale to ‚ještě jednou‘ ukazuje pohnutelných věcí přenesení, jakožto učiněných, aby zůstávaly ty, kteréž jsou nepohnutelné.“ Bezpochyby je lépe být tažen nebeskou radostí, než být puzen zemskými starostmi. Věřící nemá čekat, až bude vyhozen z přítomných věcí; nemá čekat, až se ho svět vzdá dříve, nežli se sám vzdá světa. On se má světa vzdát v síle obecenství s nebeskými věcmi. Když je Kristus vírou uchopen, tu není těžké vzdát se světa; mnohem těžší je pak zůstat s ním ve spojení. Když městský metař obdrží náhle veliké jmění, tak jistě nezůstane déle u svého dosavadního zaměstnání. Právě tak i my nenajdeme žádnou těžkost vzdát se zemských radostí, pakliže vírou uskutečníme svůj podíl na nepomíjejících věcech, které jsou pro nás skryté v nebi.
Obraťme nyní pozornost k právě počínajícímu vážnému dílu našeho děje. „A Lot seděl v bráně Sodomské.“ (v. 1.) To bylo místo vládnoucí moci. Vskutku, on učinil pokroky; on to „někam dopracoval“. Uvažováno ze světského stanoviska, byla jeho cesta korunována výsledkem. Na počátku „podav (postavil) stanů až k Sodomě“; později mu bezpochyby město otevřelo bránu; a nyní jej vidíme v bráně sedět na místě, které patřilo jen vlivným mužům. Jak rozdílné je toto vše od toho, co se nám představuje na počátku předešlé kapitoly. Ach, příčina toho je nadevše jasná. „Věrou bydlil (Abraham) v zemi zaslíbené jako v cizí, ve staních přebývaje.“ Něco podobného neslyšíme o Lotovi.14 Nemůžeme říci: „Věrou seděl Lot v bráně Sodomské.“ Ach ne! Lot nemá žádné místo v řadě statečných vyznavačů, v onom oblaku svědků působnosti víry. Svět mu byl osidlem a přítomné věci jeho zkázou. Nebyl utvrzen vírou, „jako by viděl neviditelného“. (Žid. 11,27.) Jeho zrak byl upřen na „viditelné“ a „časné“ věci, kdežto Abraham hleděl na věci, „kteréž se nevidí a jež jsou věčné“. (2. Kor. 4,18.) Rozdíl mezi Abrahamem a Lotem je nesmírný; ačkoliv svůj běh začali společně, dosáhli, pokud se týká jejich veřejného svědectví, úplně různých cílů. Lot byl bezpochyby spasen, „avšak tak jako skrze oheň“; neboť skutečně „jeho dílo shořelo“, (1. Kor. 3,15.) Abraham proti tomu došel „hojného vjití k věčnému království Pána našeho a Spasitele Jezukrista.“ (2. Petr. 1,11.) Kromě toho také nikde nečteme, že by Lot byl v nějakém požitku oněch vysokých vyznamenání a výsad, z kterých se radoval Abraham. Místo toho, aby byl ve svém stanu poctěn návštěvou Páně, „trápil den ode dne spravedlivou duši.“ (2. Petr. 2,8.) Místo požívání obecenství s Pánem se nachází v politováníhodném vzdálení od Něho. A konečně místo prošení za jiné může prosit nanejvýš za sebe samého. U Abrahama zůstal Pán stát, aby mu sdělil Své myšlenky, kdežto do Sodomy poslal jen Své anděly; a i tito se velmi zdráhali vejít do Lotova domu a přijmout jeho pohostinnost. Řekli: „Nikoli, ale přenocujeme na ulici.“ (v. 2.) Jak rozdílné je toto zdráhání od ochotného přijetí Abrahamova pozvání, které je vidět ve slovech: „Tak učiň, jakž jsi mluvil.“
Přijmout pohostinství je významuplné; vyjadřuje, je-li správně uvažováno, obecenství hosta s hostitelem. „Vejdu k němu a budu s ním večeřeti a on se mnou.“ (Zjev. 3,20.) „Poněvadž jste mne soudili věrnou Pánu býti, vejdouce, v domě mém pobuďte.“ (Skut. 16,15.) Zdráhání andělů v sobě obsahuje velmi rozhodné odsouzení Lotova postavení v Sodomě. Raději chtěli zůstat celou noc na ulici, než přenocovat pod střechou muže, který se nacházel v nesprávném postavení. Zdá se, že jejich cesta do Sodomy vskutku neměla jiný význam, než jen Lotovo osvobození a to kvůli Abrahamovi. Čteme: „Stalo se pak, když kazil Bůh města té roviny, že se rozpomenul Bůh na Abrahama a vytrhl Lota z prostředku podvrácení, když podvracel města, v nichž bydlil Lot“ (v. 29.) Vidíme tedy, že kvůli Abrahamovi bylo Lotovi dovoleno uniknout soudu. To je pozoruhodné. Pán nesouhlasí se světsky smýšlejícím srdcem; a právě láska k světu vedla Lota k usazení uprostřed zkázy onoho provinilého města. Nevedla jej tam ani víra, ani nebeské smýšlení, ani „spravedlivá duše“; jen jeho láska k přítomnému zlému věku jej vedla k „volbě“, pak k „postavení stanů až k Sodomě“ a konečně k sedění „v bráně Sodomské“. Ach, jaká volba! To byly skutečně „cisterny děravé“, nedržící vodu, „hůl třtiny nalomené“, která jeho „ruku pronikla“. (Por. Jer. 2,13 a Iz. 36,6.) Je to hořká věc, chceme-li své cesty řídit sami – tu se dopouštíme nejsmutnějších chyb. Je nekonečně lepší, když si je dáme Bohem označit, a když Jemu v smýšlení malého dítka vše přenecháme. Vždyť je to On kdo ve Své nikdy nechybící moudrosti a nekonečné lásce pro nás může a chce vše spořádat. Bezpochyby měl Lot vzhledem k sobě a své rodině za to, že přesídlení do Sodomy je na místě; avšak následující děj ukazuje, jak velmi se mýlil. Konec jeho smutného příběhu nás nanejvýš vážným způsobem napomíná, abychom dbali na první pohyby světského smýšlení v našem nitru. „Dosti majíce na tom, což máte.“ (Žid. 13,5.) Proč? Snad proto, že máme ve světě dobré příjmy? Anebo protože jsou všechna přání našich ubohých srdcí uspokojena? Anebo poněvadž v našich poměrech není nic, co by v nás ještě mohlo probudit nějaké přání? Má toto být základem našeho uspokojení? Nikoliv! Co tedy? „Nikoli, nenechám tebe, aniž tě opustím.“ Požehnaný díl! Kdyby se byl Lot tímto spokojil, tak by nikdy nevyhledal svlažovanou rovinu u Sodomy.
Potřebujeme-li však ještě jiné pohnutky, které by nás přiměly k výchově ducha spokojenosti, tedy je v této kapitole nalezneme. Kolik štěstí a uspokojení získal Lot na své cestě? Opravdu málo. Sodomští muži obklopili jeho dům a hrozili, že si vstup násilně vynutí. Marně se namáhal upokojit je nanejvýš pokořující nabídkou. Každý, kdo se k svému vyvýšení smísí se světem, musí být připraven na to, že bude sklízet smutné následky svého jednání. Nemůžeme brát ze světa užitek a současně proti němu vydat působivé svědectví. „Sám se dostal sem pohostinu a chce nás souditi?“ (v. 9.) To je nemožné. Jedinou cestou k posouzení a odsouzení světa je být od něho oddělen v morální síle milosti, ne však v pyšném farizejském smýšlení. Chtít svět usvědčit z jeho zlých cest je marným podniknutím, pakliže s ním zůstáváme ve spojení pro vlastní zisk. Svět nedbá na takové svědectví a usvědčování. Se svědectvím Lota vůči jeho zeťům, tomu bylo právě tak: „Ale zdálo se zeťům jeho jako by žertoval.“ (v. 14.) Je to bezcenné mluvit o blížícím se soudu, dokud máme své místo, svůj díl a své požitky na jevišti, které má být stiženo soudem.
Abraham se nalézal v lepším, vhodnějším postavení k vydání svědectví o soudu. On byl úplně mimo jeho obor. Sodoma mohla stát v plamenech, aniž by se proto nacházely stany cizince v Mamre v nějakém nebezpečí. Kéž by naše srdce více toužila po vzácném ovoci uskutečnění cizinství, abychom nemuseli násilně, jako nešťastný Lot, být vyvedeni ze světa a nepohlíželi neustále zpět, nýbrž se svatou horlivostí v závod „úsilně chvátali, k cíli snažně běželi“.
Zdá se, že Lot litoval opuštění místa své volby. Nejenom, že andělé museli jeho ruku uchopit a nutit jej k útěku před blízkým soudem, nýbrž když ho napomínali, aby zachoval život svůj (to jediné, co mohl od zkázy zachovat), a aby šel na horu, tu odvětil: „Ne tak, prosím, páni moji. Aj, nyní nalezl služebník tvůj milost před očima tvýma a veliké jest milosrdenství tvé, kteréž jsi učinil se mnou, když jsi zachoval duši mou; ale jáť nebudu moci ujíti na tu horu, aby mne nepostihlo to zlé a umřel bych. Hle, teď jest toto město blízko, do něhož bych utekl, a toť jest malé; prosím nechť tam ujdu; však pak neveliké jest a živa bude duše má.“ (v. 18–20.) Jaký obraz! Podobně se tonoucí chytá stébla, chtěje se tak udržet. Ačkoliv jej andělé vyzvali, aby ušel na horu, zdráhá se a lpí na „malém městě“, na ubohém cáru tohoto světa. Bojí se potkat smrt na místě, které mu Boží milosrdenství vykázalo; bojí se různého zla a zří jedinou zachraňující kotvu v „malém městě“, v místě své volby. „Prosím, nechť tam ujdu a živa bude duše má.“ Jak smutné! Lot se nemohl Bohu úplně svěřit. Ach, on obcoval příliš dlouho vzdálen od Boha, dýchal příliš dlouho ovzduší „města“, takže nedovedl ocenit čistý vzduch Boží přítomnosti, ani se spolehnout na rámě Všemohoucího. Jeho duše byla zcela zatemnělá. Sídlo, které si na zemi připravil, bylo tak náhle zničeno; a ten nešťastný muž neměl dost víry, aby se skryl v Božím lůnu. Nepěstoval žádné obecenství s neviditelným světem, a nyní zmizel viditelný svět s prudkou rychlostí pod jeho nohama. „Síra a oheň“ měly padnout s nebe na všechny věci, s kterými byly spojeny jeho nejdražší naděje a sklony. Zloděj jej překvapil; a zdá se, že Lot svou duchovní sílu a sebevládu zcela ztratil. Byl se svou moudrostí u konce. Ale svět zapustil v jeho srdci kořeny příliš hluboko; Lot byl jím opanován a puzen hledat útočiště v „malém městě“. Ale ani tam se necítí jistý; opustil město a vstoupil na horu a z bázně tak činí to, co se zdráhal činit na rozkaz Božího posla.
A jaký je Lotův konec? Ach, jeho vlastní dítky jej opily. V tomto smutném stavu je nástrojem, kterým byli povoláni v jsoucnost Moabští a Ammonitští, tito urputní nepřátelé Božího lidu. Jak je v tomto všem mnoho vážného ponaučení! Ó můj čtenáři, poznej zde, co je svět! Hleď, jak osudné to je, když svému srdci dovolíme toužit po světu! Jaké vysvětlení dává děj Lota onomu krátkému, ale obsažnému napomenutí: „Nemilujtež světa, ani těch věcí, kteréž na světě jsou.“ (1. Jan. 2,15.) Sodomy a Ségory tohoto světa jsou stejné. V jejich zdech nenajde srdce ani jistotu, ani pokoj, ani klid, ani stálé uspokojení. Boží soud se vznáší výhrůžně nad celým tím jevištěm. Bůh ve Své dlouhoshovívavé a milosrdné trpělivosti držel až dosud meč soudu zpět, „nechtě, aby kteří zahynuli, ale všichni ku pokání se obrátili“. (2. Petr. 3,9.) Snažme se tedy sledovat stezku svatého oddělení od světa! Stojíce mimo svět a jeho věci pěstujme se šťastným srdcem naději na příchod našeho Pána! Kéž by svlažované roviny této země neměly žádnou přitažlivost pro naše srdce! Zvažujme jejich uctívání, vyznamenání a bohatství vždy ve světle budoucí Kristovy slávy! Buďme podobní Abrahamovi a v stavu pozdvihnout se do přítomnosti Páně a z tohoto vyvýšeného hlediska poznávat celý rozklad a veškerou zkázu zde. Spatřována okem víry není země nic jiného než jen zřícenina; a že jí jednou také skutečně bude, je jasné; neboť „země pak i ty věci, kteréž jsou na ní, vypáleny budou“. (2. Petr. 3,10.) Všechny ty věci, pro které se dítky tohoto světa tak namáhají, po kterých tak horlivě pachtí, a o které často s takovou hořkostí bojují – všechny tyto věci shoří. A kdo může říci, jak brzy již? Kde je Sodoma? Kde je Gomora? Kde jsou města oné roviny – ona města plná života, plná hluku a obchodního ruchu? Zmizela, zničena Božím soudem a strávena ohněm a sírou nebes. Nuže, nyní visí Boží soudy hrozivě nad tímto provinilým světem. Den soudu je blízko; a mezitím co soud již takřka zřejmě sahá do naší doby, proniká sladké poselství milosti k mnohým duším. Blahoslavení všichni, kteří toto poselství slyší a uvěří! Blahoslavení všichni, kteří se utečou na nepohnutelnou skálu Božího spasení, kteří se vrhnou pod kříž Božího Syna a tam najdou odpuštění a pokoj! Dej Bůh, aby čtenář těchto řádků rozuměl tomu, co znamená se svědomím očištěným od hříchů a se srdcem očištěným od svádějícího vlivu tohoto světa, očekávat Božího Syna z nebe!
Tato kapitola nám staví před oči dvě významné skutečnosti. Totiž snížení, kterého se Boží dítko někdy dopustí před světem a pak mravní hodnost, kterou je vždy oblečeno před Bohem. Abraham dopustil, že se jeho srdce zmocnila bázeň před okolnostmi. On byl pohostinu v Gerar a bál se tamějších mužů. Usuzoval, že Bůh není mezi nimi, zapomenul, že Bůh byl stále u něho. Zdá se, že byl zaměstnán více lidmi v Gerar než Bohem, který byl silnější nad všechny. Poněvadž nedůvěřoval Bohu, že by mohl ochránit Sáru, uchýlil se opět ke lsti, které se již dříve dopustil v Egyptě. V pravdě vážná výstraha! Otec věřících se dal strhnout zlým, poněvadž odvrátil svůj zrak od Boha. Tím ztratil na čas své středisko v Bohu a podlehl pokušení. Jak je pravdivé, že jsme silnými jen tehdy, když se u vědomí své úplné slabosti vineme k Bohu! Nic nám nemůže škodit, dokud jdeme cestou, kterou nám On vykázal. Kdyby se Abraham spoléhal prostě na Boha, tak by se lidé v Gerar o něho nestarali; měl by výsadu uprostřed nejtěžších okolností ospravedlnit Boha a přitom by uhájil svou vlastní hodnost co věřící.
Často je bolestný pocit v srdci, když pozorujeme, jak Boží dítky svého Otce zneuctívají a následkem toho sebe samé snižují před světem ztrátou vědomí, že Bůh dostačí ve všech okolnostech. Dokud v našem obcování uskutečníme pravdu, že „všecky naše studnice“ jsou v Bohu, zůstaneme v každém ohledu vyvýšenými nad svět. Nic nepozdvihne celou mravní jsoucnost člověka tak jako víra. Ona nás přenáší daleko přes obor myšlenek tohoto světa. Jak by mohl světský člověk nebo tělesně smýšlející věřící pochopit život víry? Zřídlo, z kterého víra nabírá, je nedostižitelné pro jejich porozumění. Oni žijí na povrchu přítomných věcí; důvěřují a jsou plní naděje, dokud vidí něco, co by podle jejich úsudku tvořilo rozumný základ naděje a důvěry. Myšlenka, jedině a zcela se spoléhat v zaslíbení neviditelného Boha, je jim úplně vzdálená. Muž víry proti tomu zůstane klidný i za takových okolností a příběhů, kde přirozené oko nevidí nic, co by skýtalo nějakou podporu. Proto je podle úsudku těla víra vždy bezstarostná, nerozvážná a nadýmající se; a jen ti, kteří znají Boha, mohou uznat činy víry, poněvadž jsou jedině schopní pochopit v pravdě rozumné pohnutky takového jednání.
V naší kapitole se vystavil Boží muž svým jednáním výtce a odsouzení světského člověka. Tomu nemůže být jinak; neboť, jak již podotknuto, jen víra může charakteru a chování se člověka propůjčit pravou vznešenost. Ovšem, často se setkáváme s lidmi s přirozeně počestným a ctihodným charakterem; avšak upřímnosti a počestnosti přirozené povahy nelze nikdy věnovat úplnou důvěru, poněvadž nespočívá na dobrém základě a snadno povoluje působení okolností. Jedině víra váže živou duši silou s Bohem, tímto jediným zřídlem pravé moudrosti. Dále je pozoruhodnou skutečností, že ti, kterých se Bůh ve Své milosti ujal, opustí-li stezku víry, často padají ještě hlouběji než jiní lidé. Tato skutečnost vysvětluje Abrahamovo počínání v onom oddílu jeho života.
Ale zde se nám zjevuje ještě něco jiného. Poznáváme, že Abraham již léta živil ve svém srdci něco špatného. Zdá se, že započal svůj běh s jistou opatrností, která vycházela z nedostatku úplné, bezpodmínečné důvěry v Boha. Kdyby byl Abraham schopný vzhledem k Sáře důvěřovat úplně Bohu, tak by byl nepotřeboval žádné vytáčky. Bůh by Sáru chránil od všeho zlého. Kdo by mohl kdy uškodit těm, kteří se nalézají pod ochranou Toho, jenž nespí ani nedřímá? Avšak milost vedla Abrahama k odkrytí, vyznání a odsouzení zlého kořenu celé té věci a tak byl od toho osvobozen. Ve skutečnosti nemůže být ani požehnání ani síla tam, kde až dosud nebyl každý zbytek kvasu přiveden na světlo a odstraněn. Boží trpělivost je nevyčerpatelná. On může čekat a nás s dlouhoshovívavostí snášet; ale nikdy nemůže pozdvihnout duši na vrchol požehnání a síly, dokud tato v sobě chová stopu poznaného, ale neodsouzeného kvasu. Tak dalece o Abimelechovi a Abrahamovi. Uvažujme nyní hodnost Abrahama v Božích očích.
V dějinách Božích dítek, ať již uvažováno v celku nebo jednotlivě, nás často překvapuje obdivuhodný rozdíl mezi tím, co jsou v Božích očích a co jsou podle lidského úsudku. Bůh vidí Svůj lid v Kristu. On je spatřuje v Něm, a proto na nich nevidí žádnou poskvrnu, ani vrásku nebo něco takového. Jsou před Bohem jako sám Kristus. Co se týče jejich postavení v Kristu, tu jsou navždy učiněni dokonalými. „Nejsou v těle, ale v Duchu.“ (Efez. 5,27; 1,4–6; 1. Jan. 4,17; Řím. 8,9.)
V sobě samých jsou však chudá, slabá, nedokonalá, klesající a nestálá stvoření. Poněvadž pak svět obrací zřetel na to a jen na to, co jsou sami v sobě, lze pochopit, že je tak veliký rozdíl mezi božským a lidským oceněním. To je však Božím právem zjevit krásu, hodnost a dokonalost Svého lidu. Ano, je to Jeho výhradní právo, poněvadž je to On, který dal Svému lidu všechna požehnání. Jsou krásnými jen proto, že je krásnými učinil On. Proto je pro Něho náležité zjevit tuto krásu. A On to činí způsobem, který je Jeho hoden a není slavnější než tehdy, když se blíží nepřítel, aby Boží lid tupil, obžaloval a zlořečil! Tak praví Hospodin, když Balám přišel, aby zlořečil semeni Abrahamovu: „Nepatří na nepravosti v Jákobovi, aniž hledí na přestoupení v Izraeli.“ – „Jak velmi krásní jsou stánkové tvoji, Jákobe, příbytkové tvoji, Izraeli!“ (4. Mojž. 23,21; 24,5.) A když satan stojí po pravici nejvyššího kněze, aby se mu protivil, tu zní: „Potresciš tě Hospodin, satane! Zdaliž tento není jako hlaveň vychvácená z ohně?“ (Zach. 3,1.2.)
Tak se Pán stále staví mezi Svůj lid a každý jazyk, který jej chce obžalovat. On na takovou obžalobu neukazuje na to, co oni jsou sami v sobě nebo v očích lidí tohoto světa, nýbrž vysvětlí, co On z nich učinil a kam je přesadil. Tak mohl Abraham v očích gerarského krále Abimelecha sebe samého ponížit, a ten měl následkem toho příčinu jej kárat; jakmile však Bůh vzal tuto věc do Své ruky, tak pravil Abimelechovi: „Prorok jest a modliti se bude za tebe.“ (v. 3–7.) Ano, ač král gerarský jednal „v upřímnosti srdce svého“, přece jen měl „smrtí umříti“ a měl za uzdravení své i svého domu co děkovat přímluvě pobloudilého a nestálého cizince. To je Boží způsob. On musí v skrytě Svému dítku říci mnohé vážné slovo o jeho praktickém obcování; ale jakmile se nepřítel proti tomuto pozdvihne, tu zastupuje věc Svého služebníka. „Nedotýkejte se pomazaných mých a prorokům mým nečiňte nic zlého.“
„Kdož se dotýká vás, dotýká se zřítelnice oka mého.“ – „Kdo bude žalovati na vyvolené Boží? Bůh jest, kterýž ospravedlňuje. Kdo jest, ježto by odsoudil?“ (1. Par. 16,22; Zachar. 2,8; Řím. 8,33.34.) Žádný šíp nepřítele nemůže proniknout štítem, kterým Pán chrání nejslabší ovečku Svého stáda, kterou On získal Svou drahou krví. On ukrývá Svůj lid ve Svém stánku; On staví jeho nohy na skálu věčnosti a vyvyšuje jeho hlavu nad všechny nepřátele a naplňuje jeho srdce zůstávající radostí Svého spasení. (Žalm 27,5.6.) Jeho jméno budiž velebeno vždy a věčně!