Nanejvýš překvapující je způsob, jakým Duch Svatý započíná tuto vznešenou knihu. Beze všech okolků nás uvádí do Boží přítomnosti, a to ve skutečnou plnost Jeho jsoucnosti i do samoty Jeho působení. Každý způsob úvodu je vyloučen. Bezprostředně jsme vedeni k Bohu. Takřka slyšíme, jak On přerušuje mlčení země, a vidíme, jak světlem proniká její mrákoty, aby stvořil okruh Své působnosti, v němž by se „ta jeho věčná moc a Božství“ mohly rozvinout. Zde není nic pro bezúčelnou zvědavost, nic pro vypočítavost ubohého lidského ducha. Zde nalézáme vznešenost a skutečnost božské pravdy, působící svou mravní silou na srdce i porozumění. Na cestách a při zjeveních Ducha Božího nikdy také nenalezne všetečná zvědavost v podání zvláštních teorií své uspokojení. Nechť si geologové prozkoumávají nitro země a odtud vynáší na světlo výsledky svého bádání, ať již potvrzující božské sdělení o původu, aneb jemu tu a tam odporující; nechť si pátrají a hloubají o vykopaných zkamenělinách nebo podobných věcech – učedník Páně sklání se v svaté radosti před slovem od Boha vdechnutým. On čte, věří a klaní se. Kéž bychom i my v tomtéž duchu započali svou úvahu o obsahuplné knize před námi ležící; kéž rozumíme tomu, co to znamená „zpytovati v chrámě Jeho“ a v těchto svých zpytováních vznešeného obsahu Písma svatého pokračujme stále v duchu pravého uctívání a klanění se!
„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ (verš 1.) Tato důležitá a první výpověď v kanonických knihách Písma svatého nás uvádí do přítomnosti Toho, který je nevyčerpatelným zdrojem každého pravého požehnání. Zde nejsou žádné podrobnější důkazy pro Boží jsoucnost. Duch Boží by se nemohl nikdy s něčím takovým spojit. Bůh se zjevuje sám; On se ohlašuje a v známost uvádí svými skutky. „Nebesa vypravují slávu Boha silného, a dílo rukou jeho obloha zvěstuje.“ (Žalm 19,2.) „Oslavovati budou tebe všichni skutkové tvoji.“ – „Velicí a předivní jsou skutkové tvoji, Pane Bože všemohoucí.“ (Zj. 15,3.) Jen nevěrec nebo zapírač Boha by tu mohl chtít pátrat po důkazech jsoucnosti Toho, který světy stvořil slovem úst svých, a který se sám dal poznat jako vševědoucí, všemohoucí, věčný Bůh. Kdo by také mimo „Boha“ dokázal něco „stvořit“? „Pozdvihněte vzhůru očí svých, a vizte, kdo to stvořil? Kdo vyvodí v počtu vojsko jejich, a všeho toho zejména povolává? Vedle množství síly a veliké moci ani jedno z nich nehyne.“ (Izaiáš 40,26.) „Všickni zajisté bohové národů jsou modly, ale Hospodin nebesa učinil.“ V knize Jobově (kap. 38–41.) Bůh ukazuje dílo stvoření jako nezvratný důkaz Své neomezené nadvlády. Dílo stvoření nám podává na jedné straně nejživější a nejpádnější představy o Boží všemohoucnosti a na druhé straně se dotýká našich srdcí Jeho sklonění se, jež nám tu je ukázáno. Vznešenost a láska, veliká moc a něžná dobrotivost – všecko je božské.
„Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí.“ (v. 2.) To bylo v pravdě jeviště, na němž mohl působit jedině Bůh. Člověk v pýše svého srdce se od té doby ukazuje až příliš ochotným překážet Bohu v jiném, daleko vyšším působení. Při scéně však, před námi se nacházející, neměl člověk ještě žádné místo, až pak i on, spolu se vším jiným, se stal předmětem Jeho tvůrčí moci. Bůh samojediný byl při stvoření. On shlížel ze svých věčných příbytků světla sem dolů na spoušť a spatřil tu ono místo, kde by Jeho předivné plány a uložení mohly najít své uskutečnění a naplnění, a kde by druhá osoba věčné trojice měla žít, působit, svědčit, krvácet i umřít, aby před užaslými světy ukázala vznešenost dokonalosti Božství. Všude panovala tma a nepořádek; leč Bůh jest Bůh světla a pořádku. „Bůh jest světlo, a tmy v něm nižádné není.“ (1. Jan. 1,5.) Tma a nepořádek, ať už na ně hledíme ze stanoviska přirozeného, mravního, duchovního nebo duševního, nemohou nikdy v Jeho přítomnosti obstát.
„A Duch Boží vznášel se nad vodami.“ (v. 2.) Vznášel se, takřka rozprostíraje se, nad jevištěm svého budoucího působiště. V pravdě, temné jeviště – jeviště, které Bohu světla a života poskytovalo neomezené místo k působení. On jediný mohl osvítit tmy, vyvodit život, zavést pořádek místo chaosu a uprostřed vod stvořit prostranství, kde by se mohl vyvíjet život bez bázně smrti. To byly skutečně podniky důstojné Boha.
„I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo.“ (v. 3.) Jak jednoduché a přec jak božské! „On řekl, a stalo se, on rozkázal, a postavilo se.“ (Žalm 33,9.) Nechť se nevěra ptá: „Jak?, kde?, kdy?“ – Odpověď zní: „Věrou rozumíme, že učiněni jsou věkové (dle pův.: světové) slovem Božím, takže z ničeho jest to, což vidíme, učiněno.“ (Žid. 11,3.) To uspokojí duši, která se chce nechat poučit. Světská moudrost se tomu může opovržlivě posmívat, nazývat to hrubou nevědomostí nebo slepou lehkověrností, úplně přiměřenou době barbarské, avšak veskrz nedůstojnou pro lidi žijící v osvíceném století světových dějin, kde museum a dalekohled nás seznamují se skutečnostmi, o nichž tito svatí pisatelé nic nevěděli. Jaká to moudrost! Jaká učenost! Ne, spíše jaké to bláznovství! Jaký nesmysl! Jaká naprostá neschopnost k chápání účelu i úmyslů Písma svatého! Jistě, že Božím úmyslem není vychovat z nás hvězdáře a zeměpisce, nebo upozorňovat nás na podrobnosti, které staví před oči každému školáčkovi zvětšovací skla nebo dalekohled. Jeho účelem je přivést nás k Sobě a to jako klanějící se Jemu, jejichž srdce i poznání jsou poučeny i správně vedeny Jeho svatým slovem. To ale nepostačuje tak zvanému filozofovi; nikoliv, on opovrhuje tím, co si sám označuje jako všední a úzkoprsé předsudky zbožných učedníků Písma. Chápe se však důvěryplně svého dalekohledu a zkoumá jím vzdálené mu nebe; nebo sestupuje v tajuplné hlubiny země, aby tu prozkoumal její vrstvy, útvary, zkameněliny atd. a tím značně zlepšil, jak se domnívá, inspirované (vdechnuté) sdělení Písma svatého, předpokládaje, že výsledky jeho pátrání nebudou Božímu Slovu přímo odporovat.
S takovýmito „odpory falešně nazvaného umění“ se my nemáme zabývat. Věříme, že všecky skutečné objevy, ať jsou „na nebi svrchu, nebo na zemi dole, nebo u vodách pod zemí“, vždycky budou stát v úplném souhlasu s podáním Božího Slova. Není-li tomu tak, pak jsou pro každého milovníka Písma zavrženíhodné. To dává pak srdci veliký klid v dobách, jako je i nynější. V době tak bohaté na učené spekulace a vzletné teorie, skrývající však příliš často jen rozumovou víru, ne-li dokonce výslovnou nevěru. Proto je tak velice nutné, aby srdce bylo pevně utvrzeno ohledně plnosti, autority, dokonalosti, majestátnosti i Božského vdechnutí svatého Písma; neboť v tom jedině pozůstává působivá ochrana proti rozumové víře a pověře. Důkladná známost Písma a dokonalá, poslušná oddanost tomuto Písmu, jsou nejdůležitějšími požadavky přítomnosti. Kéž by Pán ve Své nezměrné milosti jedno i druhé mezi námi bohatě rozmnožil.
„A viděl Bůh světlo, že bylo dobré; i oddělil Bůh světlo od tmy. A nazval Bůh světlo dnem, a tmu nazval nocí.“ (verše 4–5.) Zde máme oba veliké znaky, které jsou tak často v Písmě použity. Přítomnost světla tvoří den, jeho nepřítomnost je noc. V dějích duše nalézáme totéž. Jsou „synové světla“ a „synové tmy“. Je to ostře ohraničené, vážné rozlišování. Všichni, jimž vzešlo světlo života – Kristus, jsou „synové světla“ a „synové dne“. Všichni ti, kteří se dosud nalézají ve tmě, slepotě a nevěře přirozenosti, všichni, kteří ještě nepřijali Krista do svých srdcí, jsou „syny tmy“ a „synové noci“.
Milý čtenáři! Pozastav se tu na okamžik a ptej se sám sebe v přítomnosti Toho, který zpytuje srdce, ke které z obou tříd právě nyní náležíš. Buď jsi na jedné, nebo na druhé straně, to je nesporné. Snad jsi chudý, opovržený a neučený, avšak jestliže jsi z milosti přijal Krista jako svého Spasitele, pak jsi v skutku a pravdě Synem dne. Jako takový budeš jednou v nebeských místech slávy, kde po všecky věky bude ústředním sluncem „Beránek zabitý“. To není tvé vlastní dílo. Je to výsledek uložení a působení Boha samého, který ti v Ježíšovi a Jeho dokonalé oběti daroval světlo a život, radost i pokoj. Neznáš-li však ještě posvěcujícího působení a vlivu Božího světla, nejsou-li tvé oči dosud otevřené k spatřování jakékoliv krásy v Synu Božím, ach! tu – byť by ses i svou učeností vyrovnal nějakému Newtonovi1 a znal všecky poklady filozofie a se vší žádostivostí pil ze všech pramenů lidské moudrosti, ano i kdyby tvé jméno bylo ozdobeno všemi tituly učenosti, jaké školy a univerzity mohou propůjčit – tu jsi přec jen „synem noci“, „synem tmy“. A překvapí-li tě smrt v nynějším stavu, pak budeš přikryt tmou a hrůzami věčné noci. Proto, milý příteli, nečti žádnou další stránku, dokud nebudeš dokonale uspokojen ohledně otázky, jsi-li synem „dne“ nebo „noci“.
Následující bod, u něhož bych se chtěl pozdržet, je stvoření světel. „Opět řekl Bůh: Buďte světla na obloze nebeské, aby oddělovala den od noci, a byla na znamení a rozměření časů, dnů a let; a aby svítila na obloze nebeské, a osvěcovala zemi. A stalo se tak. I učinil Bůh dvě světla veliká, světlo větší, aby správu drželo nade dnem, a světlo menší, aby správu drželo nad nocí; též i hvězdy.“ (verše 14–16.)
Slunce je velikým středem světla a středem naší soustavy. Kolem něho krouží menší nebeská tělesa a od něho mají své světlo. Proto také vším právem může být považováno za vhodný obraz Toho, který vzejde jako „slunce spravedlnosti a zdraví bude na paprscích jeho“, aby oblažil srdce těch, kteří se bojí Hospodina. Příhodnost a krása tohoto přirovnání se však zjeví dokonale teprve tomu, kdo po probdělé noci uzří vycházející slunce zlatit svými jasnými paprsky východní nebe. Mlhy a stíny noci jsou rozptýleny a celé stvoření se zdá zdravit navracející se zářivou kouli. Tak tomu bude jednou, až vzejde slunce spravedlnosti. Stíny noci zmizí, a celé stvoření se bude veselit ze svítání „jitra beze stínů“, ze vzejití zářivého a nikdy nezanikajícího dne slávy.
Měsíc, sám o sobě tmavý, přijímá všecko své světlo od slunce. Ustavičně odráží sluneční světlo, vyjma situace, kdy se v to země a její vlivy rušivě vmísí.2
Sotvaže slunce zapadne za obzor, tu přispěchá měsíc, aby zachycené sluneční paprsky vrhal dál na temný svět. Je-li však i za dne viditelný, tu má vždy jen mdlé světlo – nutný následek jeho objevení se v přítomnosti vyšší jasnosti. Ovšem, jak již podotknuto, staví se v to někdy naše země rušivě a svými temnými mraky, hustou mlhou a kalnými výpary vystupujícími z jejího povrchu, zakrývá našemu pohledu jeho stříbrné světlo.
Jako je slunce krásným a vhodným obrazem Krista, tak zase měsíc nám nápadným způsobem připomíná církev neboli shromáždění. Zdroj jeho světla je oku skryt. Svět Jej, Krista, nevidí, ale církev Jej vidí a je povolána k tomu, aby Jeho paprsky ozařovala svět obestřený noční tmou. Skrze církev neboli shromáždění se světu naskýtá cesta k naučení se něčemu o Kristu. „List náš vy jste“, praví apoštol, „kterýž znají a čtou všickni lidé.“ A dále: „Nebo to zjevné jest, že jste list Kristův.“ (2. Kor. 3,2.3.)
Jak odpovědné je to postavení! Jak vážně by měla církev v každém ohledu bdít nade vším, co by mohlo zamezit vyzařování nebeského světla Kristova! Jak ale může nechat toto světlo svítit? Tím, že jej nechá, aby ji mohlo svým nezkaleným leskem ozařovat. Kdyby tak církev chodila jen v světle Krista, pak není žádné pochyby, že by z ní toto světlo vyzařovalo; a to by pak věřící stále udržovalo v přiměřeném Pánu libém postavení. Měsíc nemá žádné vlastní světlo. Tak je tomu i s církví. Ona není povolána k tomu, aby sebe sama vystavovala světu na obdiv. Její povinností je jen vyzařovat to světlo, jaké sama přijala. Jejím úkolem je se svatou pílí zpytovat cestu, kterou On zde šel a jít touž cestou za Ním v moci Ducha svatého. Ale žel, že svět se svými mlhami, svými mračny a výpary se často vetře rušivě, zakryje světlo a poskvrní ten list. Často lze pozorovat jen velice nepatrně rysy Kristovy povahy při těch, kteří se honosí Jeho jménem; ba při mnohých příležitostech spíše ukazují pokořující opak nežli podobnost. Kéž bychom víc patřili na Krista s ustavičnou modlitbou, abychom také mohli představit Jeho věrnější obraz.
Hvězdy jsou vzdálená světla. Svítí v jiném ovzduší a nejsou v bezprostředním spojení s naší sluneční soustavou, vyjímaje spatřování jejich třpytu. „Hvězda od hvězdy dělí se v slávě.“ Tak tomu bude v přicházejícím království Syna. On se bude skvít v živém a věčném jasu slávy, a Jeho tělo, církev, bude Jeho paprsky ozařovat své okolí. Toto pomyšlení by nás mělo povzbudit, abychom nyní už v noci tohoto světa s větší opravdovostí i horlivostí toužili po větší podobnosti s naším nepřítomným Pánem.
Nejdříve se nyní uvádí nižší uspořádání stvoření. Moře a země jsou učiněny, aby byly obývány živými tvory. Někteří myslí, že v událostech každého dne při stvoření musíme spatřovat obraz různých po sobě následujících období a jejich velikých charakteristických zásad. K tomu bych chtěl jen podotknout, chce-li kdo takovýmto způsobem Písmo vykládat, že je naprosto nutné bdít se svatou horlivostí nad činností vlastních domněnek, jakož i přísně přihlížet k celkovému souhlasu Písma. Jinak je nebezpečí, že se zabředne ve smutná pomýlení. Nemám smělost k tomu, abych takovýmto způsobem vykládal, a omezím se pouze na to, co jsem poznal jako jasný smysl posvěceného textu.
Nyní přicházíme k postavení člověka, jako ustanoveného nad dílem Božích rukou. Když bylo vše uspořádáno, potřebovalo stvoření nějakou hlavu. „Řekl opět Bůh: Učiňme člověka k obrazu našemu, podle podobenství našeho, a ať panují nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad hovady, a nade vší zemí, i nad všelikým zeměplazem hýbajícím se na zemi. I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je. A požehnal jim Bůh, a řekl jim Bůh: Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad všelikým živočichem hýbajícím se na zemi.“ (verše 26–28.) Čtenář si zajisté povšiml výroků: „stvořil jej“ a „stvořil je“. Ač se nám sděluje teprve až v následující kapitole vlastní skutečnost utvoření ženy, přece již zde shledáváme, že „jim“ Bůh žehná a společně jim oběma určuje místo panování nad zemí. Všecka nižší uspořádání stvoření jsou postavena pod jejich společnou vládu. Eva obdržela všecka svá požehnání v Adamovi; v něm dosáhla také své důstojnosti. Ačkoliv skutečně ještě ani nebyla povolána k životu, přece v Boží radě byla již považována za část muže. „Trupel můj viděly oči tvé, v knihu tvou všickni oudové jeho zapsáni jsou, i dnové, v nichž formováni byli, když ještě žádného z nich nebylo.“ (Žalm 139,16.)
Právě tak je tomu s církví, nevěstou druhého člověka. Od věčnosti byla spatřována v Kristu, své hlavě a svém Pánu, jak čteme v Efez. 1,4.: „Jakož vyvolil nás v něm před ustanovením světa, abychom byli svatí a neposkvrnění před obličejem jeho v lásce.“ Dříve ještě, nežli kterýkoliv úd církve dýchal dchnutím života, byli již všichni dle věčné vůle Boží „určeni, aby připodobněni byli obrazu Syna Jeho.“ Uložení Boží ukazují církev jako nutnost k dokonání tajuplného člověka; proto je povolána být „plnost Toho, který všecko ve všem naplňuje“. Je to obdivuhodný titul; odhaluje důstojnost, důležitost a vznešenost církve.
Velmi často se hledí na požehnání a bezpečí jednotlivých duší jako na jediný cíl vykoupení, než jak velice nepatrné je takové mínění o tomto předmětu! Že všecko, cokoliv jednotlivci přináleží, jest dokonale bezpečné, o tom nemůže být – Bohu díky! – žádná pochybnost. Přesto však je to jen nejmenší díl vykoupení. Kristova sláva je obsažena v jsoucnosti církve neboli shromáždění a s tím spojena, a to je pravda daleko vznešenějšího důstojenství, hlubokosti i moci. Jsem-li dle určitých výpovědí Písma svatého oprávněn hledět na sebe jako částečku toho, čeho Kristus nezbytně potřebuje, pak nemohu nikterak pochybovat o Jeho dokonalé péči o mé osobní potřeby. A je církev pro Krista nezbytně potřebná? Není pochyby. „Není dobré člověku býti samotnému; učiním jemu pomoc, kteráž by při něm byla.“ A zase: „Nebo není muž z ženy, ale žena z muže. Není zajisté muž stvořen pro ženu, ale žena pro muže… Avšak ani muž bez ženy, ani žena bez muže v Pánu. Nebo jakož žena z muže, tak i muž skrze ženu, všecky pak věci z Boha.“ (1. Kor. 11,8–12.) Nejedná se tudíž už jen o otázku, může-li Bůh ubohému, bezmocnému hříšníku požehnat, může-li shladit jeho hříchy a v moci božské spravedlnosti jej přijmout. Bůh řekl: „Není dobré člověku býti samotnému.“ Proto nenechal ani „prvního člověka bez pomoci“, a nemohl tudíž bez ní nechat ani „druhého“. Jako v prvním případě by bez Evy zůstala mezera ve stvoření, tak i – o údivuhodné pomyšlení! – v druhém případě by bez nevěsty, církve, byla mezera v novém stvoření.
Uvažujme nyní, jakým způsobem byla Eva povolána v jsoucnost. Musíme při tom zasáhnout do obsahu následující kapitoly. V celém stvoření nebyla pro Adama nalezena pomoc. Musel na něho připadnout „tvrdý sen“ a z něho samého musela být utvořena pomocnice, aby s ním sdílela jeho panování i požehnání. „Protož uvedl Hospodin Bůh tvrdý sen na Adama, i usnul; a vyňal jedno z žeber jeho, a to místo vyplnil tělem. A z toho žebra, kteréž vyňal z Adama, vzdělal Hospodin Bůh ženu, a přivedl ji k Adamovi. I řekl Adam: Teď tato jest kost z kostí mých a tělo z těla mého; tato slouti bude mužatka; nebo z muže vzata jest.“ (2,21–23.)
Hledíme-li na Adama a Evu jako na předobrazení Krista, k čemuž nás Písmo úplně opravňuje, vidíme, že Kristova smrt se musela nutně stát dokonanou skutečností, nežli mohla být utvořena církev (ačkoliv dle Božího předuložení byla před ustanovením světa v Kristu spatřována a vyvolená). Mezi skrytou Boží radou a jejím zjevením i provedením, pozůstává velký rozdíl. Nežli mohla být uskutečněna Boží rada ohledně shromáždění neboli církve, musel být Syn zavržen a ukřižován; On musel zaujmout své místo v nebi, a aby mohl věřící pokřtít v jedno tělo, musel seslat Ducha svatého. Ne snad jako by jednotlivé duše před Kristovou smrtí nebyly obživeny a zachráněny. Bezpochyby tomu tak bylo. Adam a mnoho tisíců jiných byli během času zachráněni mocí Kristovy oběti, ačkoliv tato oběť ještě nebyla dokonána. Ale spasení jednotlivých duší a utvoření církve skrze Ducha svatého, jsou dvě velice rozdílné věci. Žel, že tohoto rozdílu nebývá dost dbáno; a také i tam, kde učením bývá obhajován, jen zřídka kdy mívá takové praktické výsledky, jaké by z tak vznešené pravdy měly vzejít. Toto jedinečné místo postavení církve, její zvláštní poměr k „druhému člověku, Pánu s nebe“, její rozeznávající přednosti a důstojnost – všecko to by přinášelo bohaté a utěšené ovoce, kdyby to bylo přijato a uchopeno v moci Ducha svatého. (Viz Efez. 5,23–32.)
Povšimneme-li si uvedeného předzobrazení, můžeme si učinit jakousi představu o výsledcích, jaké by měly vzejít z pochopení postavení církve a jejího poměru. Jak mnoho lásky dlužila Eva Adamovi! Jak blízkou mu byla! Jaká vroucnost obecenství! Jak úplně sdílela všecky jeho myšlenky! Ve vší jeho důstojnosti, ve vší jeho slávě byla s ním úplně za jedno; ano, ona byla, jak již připomenuto, v něm viděná a požehnána. Pro „muže“ byla povolána k životu. Věru, jako předzobrazení nemůže mít nic jiného větší význam. Nejdříve byl muž stvořen, pak byla žena v něm spatřována a z něho stvořena. Všecko to nám ukazuje skutečně jedno z nejúchvatnějších a nejpoučnějších předzobrazení. Ne, že by kdy mohlo být nějaké učení založeno na předzobrazení; ale nacházíme-li to učení na jiných místech Písma jasně a dokonale zaznamenané, tu jsme způsobilí předzobrazení rozumět, ocenit a obdivovat.
V 8. žalmu nalézáme krásné vypodobnění člověka, jak ho Bůh ustanovil nad dílem Svých rukou: „Když spatřuji nebesa tvá, dílo prstů tvých, měsíc a hvězdy, kteréž jsi tak upevnil, říkám: Co je člověk, že jsi naň pamětliv, a syn člověka, že jej navštěvuješ? Nebo učinil jsi ho málo menšího andělů, slávou a ctí korunoval jsi jej. Pánem jsi ho učinil nad dílem rukou svých, všecko jsi podložil pod nohy jeho: ovce i voly všecky, také i zvěř polní, ptactvo nebeské, i ryby mořské a cožkoli chodí stezkami mořskými.“ (Žalm 8,4–9.) Zde je nám ukázán člověk, bez jakékoliv zmínky o ženě. A toto je veskrze správné a význačné, neboť žena je spatřována v muži.
V žádné části Starého zákona nenalézáme bezprostřední zjevení tajemství církve. Apoštol praví výslovně: „Kteréž za jiných věků nebylo známo synům lidským, tak jako nyní zjeveno jest svatým apoštolům jeho a prorokům (Novéno zákona) skrze Ducha.“ (Efez. 3,5.) Z tohoto důvodu je v uvedeném žalmu řeč jen o „člověku – muži“; ale my víme, že muž i žena jsou tím jedním jménem míněni stejně. Všecko toto mělo v budoucích časech nalézt svůj dokonalý protějšek. Pak pravý člověk, Pán s nebe, zasedne na trůně a společně se Svou nevěstou, církví, budou panovat nad obnoveným stvořením. Církev, vyšlá, obživená z Kristova hrobu, je částí „Jeho těla a Jeho masa a Jeho kostí“. On hlava, ona tělo, tvoří dohromady člověka, jak ve 4. kapitole Ep. k Efezským čteme: „Až bychom se sběhli všickni v jednotu víry a známosti Syna Božího, v muže dokonalého, v míru postavy plného věku Kristova.“ Církev proto, že tvoří část Krista, bude zaujímat v slávě zvláštní, jen jí určené místo. Žádné jiné stvoření nebylo Adamovi tak blízké jako Eva; neboť žádné nebylo jeho součástí. Právě tak je tomu s církví; ona v budoucí slávě přijme nejpřednější a nejbližší místo u Krista.
Avšak nejen to, co církev bude, ale i to, co je, budí náš údiv. Ona je teď tělo, jehož hlavou je Kristus; ona je teď chrámem, v němž Bůh sám přebývá. Je-li to však přítomná i budoucí důstojnost toho, čehož my z Boží milosti tvoříme část, pak zajisté se na nás sluší obcovat svatě a oddaně, odděleně od světa a důstojně.
Kéž by Duch svatý tyto věci plněji a mocněji ráčil zjevovat našim srdcím, aby se v nás vždy více prohlubovalo vědomí našeho vznešeného povolání a my si počínali vždy důstojněji! „A tak dal vám osvícené oči mysli vaší, abyste věděli, která by byla naděje povolání jeho, a jaké bohatství slávy dědictví jeho v svatých, a kterak jest nesmírná velikost moci jeho k nám věřícím podle působení mocnosti síly jeho. Kteréž dokázal na Kristu, vzkřísiv jej z mrtvých a posadiv na pravici své na nebesích, vysoce nade všecko knížatstvo, i mocnosti, i moci, i panstvo, i nad každé jméno, kteréž se jmenuje, netoliko v věku tomto, ale i v budoucím. A všecko poddal pod nohy jeho, a jej dal hlavu nade všecko církvi, kteráž jest tělo jeho, a plnost všecko ve všech naplňujícího.“ (Efez. 1,18–23.)
Tato kapitola obrací naši pozornost na dva důležité předměty, totiž na „sedmý den“ a na „řeku“. První zasluhuje zcela zvláštního povšimnutí.
Je zajisté málo věcí, o nichž by vládlo tolik nedorozumění a odporů, jako v učení o „sobotě“. Ne však proto, že by k tomu byla nejmenší příčina; nikoliv, neboť celá věc je v Písmě co nejjasněji a nejjednodušeji vyjádřena. Určité přikázání o „svěcení soboty'', dovolí-li Pán, bude nás zaměstnávat při výkladu druhé Mojžíšovy knihy. V těchto kapitolách není člověku dáno žádné přikázání. Děje se tu zmínka jen o tom, že „odpočinul Bůh dne sedmého.“ Tak čteme: „A tak dokonána jsou nebesa a země, i všecko vojsko jejich. A dokonal Bůh dne sedmého dílo své, kteréž dělal; a odpočinul v den sedmý ode všeho díla svého, kteréž byl dělal. I požehnal Bůh dni sedmému a posvětil ho; nebo v něm odpočinul Bůh od všeho díla svého, kteréž byl stvořil, aby učiněno bylo.“ (verše 1–3.) Zde tedy nemáme žádné přikázání; zde je nám prostě vypravováno, že Bůh odpočinul, protože bylo dokonáno všecko, co se týkalo stvoření. Už nebylo nic víc k dělání; proto po šestidenní práci své dílo zastavil a odpočíval, užíval klidu. Všecko bylo dokonáno, všecko bylo velmi dobré, všecko bylo právě tak, jak to On sám udělal a On v tom odpočíval. „Když prozpěvovaly spolu hvězdy jitřní, a plésali všickni synové Boží.“ (Job 38,7.) Dílo stvoření bylo dokonáno a Bůh slavil sobotu.
A vskutku, to je pravý význam soboty. To byla ta jediná sobota, pokud nás Písmo o tom poučuje, která byla kdy Bohem držena. Později se dočítáme, že Bůh přikázal člověku svěcení soboty a že člověk ostříhání tohoto přikázání naprosto zanedbal; ale nikde víc nečteme opět slova: „Bůh odpočinul“; naopak máme: „Otec můj až dosavad dělá, i jáť dělám.“ (Jan 5,17.) V přesném a vlastním slova smyslu mohla být sobota slavena jen tehdy, když už nebylo nic víc co dělat. Ta mohla být slavena jen uprostřed bezvadného stvoření – takového stvoření, na němž by nebylo k nalezení ani poskvrny hříchu. Bůh nemůže odpočívat tam, kde je hřích; a tu jen jediný pohled okolo nás nás přesvědčí, že Bůh nemůže mít své odpočinutí v nynějším stvoření. Trní a bodláčí spojené s tisícerými jinými smutnými a pokořujícími plody lkajícího stvoření vyvstávají před naším zrakem a prohlašují, že Bůh nyní musí dělat a nemůže odpočívat. Mohl by On odpočívat uprostřed trnů a znetvořených křovisek? Měl by On odpočívat mezi vzdechy a slzami, únavou a starostmi, nemocemi a smrtí, v zapadnutí a vině zkaženého světa? Měl by se zde usadit a za takových poměrů slavit sobotu?
Nechť již jsou tyto otázky zodpověděny jakkoliv, Písmo svaté nás poučuje, že Bůh až dosud nedržel žádnou jinou sobotu, vyjma té označené v druhé kapitole první Mojžíšovy knihy. „Den sedmý“ a žádný jiný byl sobotou. Ten označoval dokonání díla stvoření; ale dílo stvoření bylo porušeno, odpočinutí soboty přerušeno, a proto od zhřešení člověka Bůh zase působil. „Otec můj až dosavad dělá,“ praví Pán, „i jáť dělám“; a právě tak dělá i Duch svatý.
Vskutku, když byl Kristus na této zemi, neměl žádnou sobotu. On dokonal Své dílo; On ho dokonal požehnaným a veleslavným způsobem. Kde ale strávil sobotu? V hrobě! Ano, milovaný čtenáři, Pán Ježíš, Bůh zjevený v těle, Pán soboty, Stvořitel a Zachovávatel nebe i země, strávil sedmý den v temném, mlčenlivém hrobě. Nemá nám to něco říci? Není v tom pro nás žádné poučení? Mohl by Syn Boží ležet sedmého dne v hrobě, kdyby tento den měl být stráven v klidu a míru i plném vědomí, že všecka práce je ukončena? Nemožno! My v pravdě nepotřebujeme žádný jiný důkaz pro nemožnost svěcení soboty, nad ten, jaký nám poskytuje hrob Pána Ježíše. My můžeme u tohoto hrobu stát plni údivu, že Boží Syn je v něm sedmého dne. Ale příčina je nepopíratelná. Člověk je padlé, zkažené, vinou obtížené stvoření. Když dosáhl vrcholu své zlé cesty, ukřižoval Pána slávy a po dokonání svého činu přivalil ještě veliký kámen k otvoru hrobu, aby, bylo-li by možné, mu zabránil hrob opustit. A co sám dělal, dokud Boží Syn odpočíval v hrobě? Slavil sobotu! Jaké pomyšlení! Kristus leží v hrobě, aby porušenou sobotu zase obnovil, a člověk se pokouší držet sobotu, jakoby tato nebyla nikdy porušena. Věru, byla to sobota člověka a ne Boží. Byla to sobota bez Krista, a proto také, protože oddělená od Krista i od Boha, jen prázdná, bezmocná a bezcenná forma.
Avšak bývá namítáno: „Den je zaměněn, ovšem zásady na něj se vztahující zůstaly.“ Nevěřím, že by Písmo dávalo jakýkoliv podklad k takovým myšlenkám. Nebo kde je nějaké Boží svědectví pro takové tvrzení? Je-li tu nějaké svědectví Písma, pak není také nic lehčího, než ho předložit. Ale není žádné k nalezení; naopak v Novém zákoně je co nejurčitěji zachováno rozlišování. Na důkaz uvádím nejpozoruhodnější místo: „Na skonání pak soboty, když již svítalo na první den toho téhodne.“ (Mat. 28,1.) Zde zřejmě není žádná řeč o tom, že by sedmý den byl proměněn v první den, nebo že by snad sobota byla přeložena na některý jiný den. První den týdne není zaměněná sobota, nýbrž zcela nový den. Je to první den nového období a ne poslední den starého. Sedmý den stojí ve spojení se zemí a vezdejším odpočinutím, kdežto první den týdne nás uvádí do nebe a nebeského odpočinutí.
Tento rozdíl je zásadně nejvýznamnější a také nejdůležitější, hledíme-li na věc z praktického hlediska. Světím-li sedmý den, tu se tím sám označuji jako zemský člověk, poněvadž tento den zřejmě vyjadřuje odpočinek země, odpočinutí stvoření; jsem-li však slovem a Božím Duchem poučen k chápání významu prvního dne týdne, tu také ihned pochopím jeho bezprostřední spojení s oním novým a nebeským uspořádáním věcí, k nimž tvoří věčný základ Kristova smrt a Jeho zmrtvýchvstání. Sedmý den náležel Izraelovi a zemi, první den týdne patří církvi a nebi, Dále Izraelovi bylo přikázáno sedmý den světit; církev má výsadu, přednost, radovat se z prvního dne týdne. První byl zkušebním kamenem mravního stavu Izraele; poslední je důkazem věčného přijetí církve. Onen projevoval, co by Izrael mohl činit pro Boha; tento v dokonalém světle ukazuje, co Bůh učinil pro nás.
Je nemožné přecenit cenu a důležitost „dne Páně“,3 jak je první den týdne ve Zjev. 1. pojmenován. Poněvadž je to den, v němž Kristus vstal z mrtvých, tak nám neznázorňuje dokonání stvoření, nýbrž ukazuje nám vítězství dokonalého a vznešeného spasení. Nikdy bychom neměli na svěcení prvního dne týdne hledět jako na otrockou povinnost, jako na jho vložené na šíji křesťana. Nikoliv, světit tento blahoslavený den je radost křesťana. Proto shledáváme, že první den týdne býval především dnem, v němž se prvotní křesťané shromažďovali k lámání chleba; a v onom prvním oddíle církevních dějin byl plně dodržován rozdíl mezi sobotou a prvním dnem týdne. Židé slavili sobotu tím, že se ve svých synagogách shromažďovali ke čtení „zákona a proroků“; křesťané slavili první den týdne tím, že se shromažďovali k lámání chleba. V Písmě se nenalézá ani jediné místo, kde by byl první den týdne jmenován sobotou, kdežto pro rozdílnost obou míst máme nejjasnější důkazy.
Nač se tedy přít o něco, co postrádá odůvodnění Písma. Milujte, ctěte a slavte den Páně, jak nejvíce to jde; snažte se, jako apoštol, být v něm „v du-chu“; varujte se světských zaměstnání, jak je to nejvíce možné. Ale činíte-li toto všecko, pojmenujte tento den jeho pravým jménem; poukažte mu jeho pravé místo; pochopte zásady, které jsou jemu vlastní; a především, nepřinucujte křesťana jako železným šroubem k tomu, aby světil sedmý den, když jeho vznešenou a svatou předností je, dbát dne prvního. Ó, nestahujte ho z nebe, kde může odpočívat, na zlořečenou, krví potřísněnou zem, kde není žádné odpočinutí. Nechtějte na něm, aby světil den, který strávil jeho Mistr v hrobě, místo onoho požehnaného dne, v němž On hrob opustil. (Porovnej pečlivě: Mat. 28,1–6.; Mar. 16,1.2.; Luk. 24,1.; Jan 20,1.19.26.; Sk. ap. 20,7.; 1. Kor. 16,2.; Zj. 1,10.; Sk. ap. 13,14.; 17,2.; Kol. 2,16.)
Neztrácejme však ze zřetele onu důležitou pravdu, že sobota bude jistě ještě jednou slavena v Izraelské zemi i v celém stvoření. „A protož zůstáváť odpočinutí lidu Božímu.“ (Žid. 4,9.) Až Syn Abrahamův, Syn Davidův, Syn člověka se ujme Své vlády nad celou zemí, pak vzejde slavná sobota – odpočinutí, které nebude více rušeno hříchem. Leč nyní je Pán ještě opovržený, a všichni, kteří Ho znají a milují, jsou povoláni sdílet s Ním Jeho opovržení; jsou povoláni „vyjíti k němu ven ze stanů, pohanění jeho nesouce.“ (Žid. 13,13.) Kdyby země mohla slavit sobotu, pak by tu nebylo více žádného pohanění; a skutečnost, že vyznávající církev se snaží první den týdne zaměnit za sobotu, zjevuje až příliš zřejmě skrytou zásadu: je to snaha navrátit se k pozemskému postavení a k pozemskému mravnímu zákonu.
Mnozí to nechtějí uznat. Mnoho křesťanů může snad se vší svědomitostí „sobotu“ zachovávat jako takovou, a my považujeme za svou povinnost ctít jejich svědomí. Nechceme je nijak urazit. Avšak máme též plné právo požadovat předložení biblických dokladů pro jejich přesvědčení. Prozatím se neobíráme se svědomím a jeho přesvědčením, jako mnohem více se zásadou, z níž vychází tak zvaná otázka soboty. A chtěl bych dát čtenáři – křesťanu otázku: Co se více shoduje s celým obsahem a duchem Nového zákona? Svěcení sedmého dne, soboty, nebo svěcení prvního dne týdne, dne Páně?4
Sledujme nyní souvislost mezi sobotou a řekou, vycházející z Eden. Je v tom mnoho půvabného. Po prvé tu dostáváme zprávu o „řece Boží“, která je zde uvedena ve spojení s Božím odpočinutím. Když Bůh ve Svém díle odpočíval, tu celé stvoření pociťovalo požehnání i občerstvení tohoto odpočinutí. Pro Boha bylo nemožné držet sobotu, aniž by země nepocítila její svatý vliv. Avšak řeky, vycházející z Eden, jeviště vezdejšího odpočinutí, byly brzo přerušeny, protože odpočívání stvoření bylo hříchem porušeno.
Ale díky Bohu! Hřích neurčil cíl Božímu působení, nýbrž poukázal tomuto působení jen nový obor: a kdekoliv spatřujeme Boha působit, tu pozorujeme také tok „řeky“. Vede-li v ruce silné a rameni vztaženém Své vykoupené zástupy po vyprahlé poušti, vidíme také téci řeku, ne z Eden, nýbrž z udeřené skály – vhodné a krásné znázornění půdy, na níž dobrovolná milost odpovídá potřebám hříšníka. Zde je vykoupení a ne pouhé stvoření. „Ta pak skála byl Kristus“ – Kristus, raněn pro potřeby Svého lidu. Udeřená skála stála ve spojení s Božím místem ve stánku úmluvy; a věru, že v tomto spojení spočívala veliká krása. Bůh, bydlící za oponou, a Izrael, pijící z udeřené skály – jaká to slova pro každé slyšící ucho, a jaké poučení pro každé obřezané srdce! (2. Mojž. 17,6.)
Sledujeme-li dále dějiny Božích cest, tu shledáváme řeku téci jiným řečištěm. „V poslední pak den ten veliký svátku toho, stál Ježíš a volal, řka: Žízní-li kdo, poď ke mně a napí se. Kdo věří ve mne, jakož dí písmo, řeky z břicha jeho poplynou vody živé.“ (Jan 7,37.38.) Zde ji tedy vidíme vycházet z jiného zdroje a rozlévat se skrze jiné řečiště. Ačkoliv v jistém smyslu zůstal pramen řeky vždy tentýž, totiž Bůh sám, byl přece jen nyní Bůh poznán v novém poměru a na nové zásadě. Proto v právě uvedeném místě zaujal Pán Ježíš v duchu Své místo mimo stávající uspořádání věcí a poukázal na sebe jako na pramen řeky vody živé a na osobu věřícího jako řečiště této řeky. Eden byl za starodávna určen za dlužníka celé země, aby vydával ze sebe zúrodňující řeky. Na poušti byla dlužnicí žíznících izraelských zástupů udeřená skála; a tak je nyní každý, kdo věří v Ježíše, dlužníkem svého okolí, maje nechat ze sebe vytékat řeky občerstvení.
Křesťan by se měl stále považovat za řečiště, skrze něž se chce rozmanitá Kristova milost rozlévat, k požehnání nuzného a ubohého světa. A čím hojněji se vylévá, tím více přijímá. „Mnohý rozdává štědře, avšak přibývá mu více; jiný skoupě drží nad slušnost, ale k chudobě.“ (Přísl. 11,24.) Toto vykazuje věřícímu místo utěšené přednosti; současně však ukazuje i na nejvážnější odpovědnost. Je povolán k tomu, aby byl stálým svědkem a představitelem milosti Toho, v něhož věří.
Nuže, čím více věřící vniká do svých výsad, tím více bude pociťovat svou odpovědnost. Je-li navyklý sytit se Kristem, tu nelze jinak, nežli Jej představovat. Čím více Duch svatý upoutává oko křesťana na Ježíše, tím více se bude srdce křesťana zabývat velebeníhodnou osobou Páně, a tím více svým životem i povahou bude vydávat neklamné svědectví o Jeho milosti. Víra je silou v službě a spolu silou svědectví i silou k velebení. Nežijeme-li „skrze víru v Syna Božího, kterýž nás zamiloval a sebe samého za nás vydal,“ tu nebudeme užitečnými služebníky, ani věrnými svědky, ani pravými velebiteli a modlitebníky. Můžeme pak mnoho působit, ale není to žádná služba pro Krista; můžeme mnoho mluvit, ale není to žádné svědectví pro Krista; můžeme projevovat mnoho blaženosti i pokory, ale nikdy to nebude moci být pojmenováno duchovním a pravým velebením.
Konečně vidíme Boží řeku ukázanou nám v poslední kapitole Zjevení: „I ukázal mi řeku čistou vody života, světlou jako křišťál, tekoucí z trůnu Božího a Beránkova.“ (Zj. 22,1.) „Řeka – pramenové její obveselují město Boží, nejsvětější (svatyně) příbytků Nejvyššího.“ (Žalm 46,5.) To je poslední místo, v němž nalézáme řeku. Její pramen nemůže být nikdy víc zakalen a její řečiště nikdy víc pokaženo. „Trůn Boží“ vyjadřuje věčnou trvanlivost, a přítomnost Beránka jej označuje jako bezprostředně založený na dokonaném vykoupení. Není to trůn Boží ve stvoření nebo v předzvědění, nýbrž ve vykoupení. Vidím-li Beránka, tu poznávám Jeho spojení se mnou jako hříšníkem. „Trůn Boží“ jako takový by mne lekal; ale zjeví-li se Bůh v osobě Beránka, tu je srdce přitaženo a svědomí utišeno.
Krev Beránka očišťuje svědomí od každé poskvrny a vrásky hříchu a staví s plnou smělostí do přítomnosti svatosti, která nemůže strpět hřích. Na kříži byly všecky požadavky Boží svatosti dokonale uspokojeny, takže já, čím více rozumím poslednímu, tím více si vážím prvního. Čím vyšší je naše ocenění svatosti, tím vyšší je i naše ocenění díla kříže. „Milost kraluje skrze spravedlnost k životu věčnému, skrze Jezukrista Pána našeho.“ Proto vyzývá žalmista svaté, aby přinášeli oběti chvály památce Boží svatosti. Toto je vzácné ovoce dokonalého vykoupení. Dříve, nežli křesťan může při vzpomínce na Boží svatost děkovat a chválit, musí být způsobilý hledět na ni skrze víru, jsa za křížem na půdě vzkříšení.
Když jsme takto sledovali „řeku“ od 1. knihy Mojžíšovy až po Zjevení, podíváme se ještě trochu na Adamovo postavení v Edenu. Viděli jsme ho již jako předobraz Krista; ale my o něm musíme uvažovat nejen jako o předobrazu, nýbrž i jako o osobě; nejen jako o vhodném obrazu toho „druhého Adama, Pána s nebe“, ale také jako o stojícím v osobní odpovědnosti. Uprostřed vznešeného jeviště stvoření postavil Hospodin Bůh svědectví, a toto svědectví bylo současně pro tvora zkušebním kamenem. On mluví o smrti uprostřed života. „Nebo v který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš.“ Věru, vážný a slavnostní, zároveň ale také potřebný hlas! Adamův život je učiněn závislým na jeho přesné poslušnosti. Svazek, který ho poutal s Hospodinem Bohem,5 byla poslušnost, založená na důvěře v Toho Jediného, který mu propůjčil jeho vznešenou důstojnost – na důvěře v Jeho pravdu a Jeho lásku. Pravdu i sílu toho uvidíme jasně v příští kapitole.
Zde bych chtěl čtenáře upozornit na pozoruhodné protiklady, které se nacházejí mezi svědectvím zřízeným v Edenu a nynějším. Tehdy, když se všude ukazoval život, mluvil Bůh o smrti; a nyní, kde naopak všecko nese známku smrti, mluví Bůh o životu. Tehdy platilo slovo: „V který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš“; a nyní platí: „Věř a žij!“ A tak jako v Edenu se nepřítel vynasnažil zmařit Boží svědectví ohledně následků jedení ovoce, tak usiluje i nyní o to, aby odstranil Boží svědectví ohledně následků víry v evangelium. Řekl-li kdysi Bůh: „V který bys koli den z něho jedl, zajisté smrtí umřeš“, tu pozdvihl had svůj hlas a řekl: „Nikoli, nezemřete smrtí.“ A prohlašuje-li nyní Boží Slovo, že „kdož věří v Syna, má život věčný“ (Jan 3,36.), tu se tentýž had snaží lidi přemluvit, že nemají ani věčný život, a že se nesmí ani opovážit na něco podobného myslet, dokud všelicos neudělají, nepocítí a neokusí.
Jestliže jsi můj čtenáři dosud celým srdcem neuvěřil Božímu svědectví, dovol mi snažně tě požádat, abys dal přednost „slovu Páně“ před sykotem hada. „Amen, amen pravím vám: Že kdož slovo mé slyší, a věří tomu, kterýž mne poslal, máť život věčný, a na soud nepřijde, ale přešelť jest z smrti do života.“ (Jan 5,24.)
Tento oddíl naší knihy nám líčí porušení celého děje, který jsme až dosud sledovali. Je bohatý na velice důležité zásady a bývá ho proto často a vším právem jako plodného předmětu používáno od těch, kteří se snaží jasně ukázat pravdu ohledně zkaženosti člověka i Boží milost a spasení. Had vystupuje s drzou otázkou ohledně Božího zjevení, se vzorem a předchůdkyní všech od té doby pronesených otázek nevěry těch, kteří žel až příliš věrně sloužili na světě věci hada. Jsou to otázky, kterým lze čelit jen v moci ne-omezené autority a božské majestátnosti Písma svatého.
„Takliž jest, že vám Bůh řekl: Nebudete jísti z každého stromu rajského?“ (v. 1.) Tak zní satanův lstivý dotaz. A kdyby přebývalo Boží Slovo bohatě v Evině srdci, byla by její odpověď určitá, jednoduchá a rozhodná. Jedině správná cesta, na níž lze satanovým otázkám a namlouváním čelit, je ta, že na ně hledíme jako na pocházející od něho a když je Božím Slovem odmítáme. Necháme-li je však jen na okamžik přiblížit se k našim srdcím, tu ztrácíme jedinou moc, v níž můžeme zodpovědět. Ďábel se neukázal otevřeně jako takový. Nepraví: „Já jsem ďábel, nepřítel Boží a přišel jsem Jej pomlouvat a vás zničit.“ To bylo hadu nepodobné a přece všecko to skutečně udělal tím, že vyvolal otázky v srdci stvoření. Mám-li vědomí, že Bůh mluvil a dám-li místo otázce: „Takliž jest, že vám Bůh řekl?“, tu je to skutečná nevěra a ukazuje zároveň mou naprostou nezpůsobilost postavit se jí na odpor. V Evině případě dokazuje způsob její odpovědi jasně a určitě, že lstivá hadova otázka nalezla v jejím srdci místo. Místo úzkého spolehnutí se na jasná Boží slova, připojuje k nim ve své odpovědi i něco více.
Nuže, ať si již k Božímu Slovu něco připojím nebo mu něco uberu, obojí je důkazem, že toto slovo nepřebývá v mém srdci ani neovládá mé svědomí. Nalézá-li člověk svou radost v poslušnosti, je-li mu jeho pokrmem a jeho nápojem, žije-li každým slovem, vycházejícím z Božích úst, tu jistě by také Jeho slovo znal a zachovával. Není možné, aby lhostejně proti tomuto slovu jednal. Pán Ježíš ve Svém boji se satanem použil pečlivě Božího Slova, poněvadž v něm žil a cenil ho nad pokrm, potřebný pro jeho tělo. Nedovedl ho nesprávně uvádět nebo převrácené užívat, ani být k němu lhostejným. Ne tak Eva. Ona k tomu, co Bůh řekl, něco přidala. Jeho přikázání znělo dost jednoduše: „Z stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez.“ Ale Eva k tomu připojuje svá vlastní slova: „aniž se ho dotknete“. To byla slova Evina a ne slova Boží. On neřekl nic o dotýkání se, takže její nesprávné uvedení – ať už vyšlo z nevědomosti nebo lhostejnosti, nebo ze snahy postavit Boha do světla jako nějakého tyrana, nebo konečně ze všech tří pohnutek současně – příliš jasně ukazuje, že opustila půdu prosté důvěry ve svaté Boží Slovo a podřízení se jemu. „Podle slova rtů tvých vystříhal jsem se stezky zhoubce.“ (Žalm 17,4.)
Nic nevzbuzuje větší zájem, jako způsob, jakým kanonické knihy staví všude do popředí nezměrnou důležitost Božího Slova, spojovanou s přísnou poslušností k němu. My jsme povinni poslouchat Boží Slovo jednoduše proto, že je to Jeho slovo. Vynášet otázku, když On mluvil, je rouhání se Bohu. My zaujímáme postavení stvoření; On je stvořitel. Proto má právo požadovat od nás poslušnost. Nechť si to nevěra nazývá „slepou“ poslušností, ale křesťan to jmenuje „rozumnou“ poslušností, neboť ví, že je to Boží Slovo, které poslouchá. Nezná-li kdo Boží Slovo, tu lze právem o něm říci, že je slepým a že se nalézá v temnostech. Neboť ani v nás nebo kolem nás se nenachází ani jediný paprsek božského světla, mimo toho, které se rozlévá z čistého a věčného Božího Slova. Vše, co potřebujeme vědět, je to, že Bůh mluvil. Pak se poslušnost stává nejvznešenějším způsobem rozumného jednání. Povznese-li se duše k Bohu, tu dosáhla nejvyššího zdroje autority. Žádný člověk, ani žádná lidská společnost nemůže požadovat poslušnost ohledně svého slova, protože to je jejich slovo; mnohem spíše jsou všechny takové požadavky osobování si nenáležité a bezbožné. Když např. některá církev požaduje poslušnost svých ustanovení, nařízení atd., tak na sebe strhuje Boží přednosti. A všichni, kteří tuto poslušnost přináší, olupují Boha o Jeho právo. Taková společnost se staví mezi Boha a svědomí. A kdo to dokáže beztrestně? Mluví-li Bůh, pak je člověk povinen poslechnout. Blahoslavený, činí-li tak; běda mu, opomíjí-li to! Nevěra se může ptát, mluvil-li Bůh vůbec; pověra si může stavět lidskou autoritu mezi mé svědomí a to, co Bůh mluvil – v obou případech jsem oloupen o Boží Slovo a v přirozeném důsledku toho, také i o hluboká požehnání poslušnosti.
Žádné jednání víry nezůstane bez požehnání, ale jakmile se stává duše nerozhodnou, poskýtá nepříteli výhodu, kterou on jistotně využije k tomu, aby ji víc a víc oddálil od Boha. Naše kapitola nám o tom podává důkaz. Na otázku: „Takliž jest, že vám Bůh řekl?“ – následuje ujištění: „Nikoli nezemřete smrtí!“ (v. 4.) To tudíž znamená: nejprve byla vynesena otázka, mluvil-li Bůh, a pak následovalo zjevné popření toho, co Bůh mluvil. Tato vážná skutečnost ukazuje dostatečně, jak je nebezpečné připustit k srdci nějakou otázku ohledně plnosti a správnosti Božího zjevení. Zjemnělá rozumová víra stojí v nejbližší příbuznosti se zjevnou nevěrou, neboť osměluje-li se odsuzovat Boží Slovo, tu není příliš daleko od ateismu, který Boží jsoucnost popírá. Eva by nebyla nikdy zůstala klidně stát, když had Bohu odpíral, kdyby před tím nedala místo lhostejnosti ohledně Jeho Slova. Její nevěra, smím-li tak říci, dělala strašný pokrok a ona snáší odpor proti Bohu z jednoduchého důvodu, protože Jeho Slovo ztratilo autoritu nad jejím srdcem i svědomím.
Vpravdě, vážná výstraha pro všechny, kdo jsou v nebezpečí zaplést se do nástrah racionalismu! Není žádná skutečná jistota, mimo neochvějnou víru v božské vdechnutí a neomezenou autoritu celého Písma svatého. Je-li v tom duše upevněna; pak má vítězící odpověď pro každého odpůrce, ať je z Říma nebo z Německa.
„Nic není nového pod sluncem.“ Totéž zlo, které nyní u nás kazí zdroje všeho náboženského smýšlení i cítění, bylo to, které v zahradě Eden zkazilo srdce Evy. První krok na její šikmé dráze bylo naslouchání otázce: „Takliž jest, že vám Bůh řekl?“ A pak šla dále od stupně k stupni, až se konečně sklonila před hadem a uznala ho za svého Boha a za zdroj pravdy. Ano, milý čtenáři, had zatlačil Boha, Pána, a hadova lež nastoupila místo Boží pravdy. Tak tomu bylo s padlým člověkem a tak tomu je s potomky padlého člověka. V srdci neznovuzrozeného člověka nenalézá Boží Slovo žádné místo. Tam má místo lež hada. Stačí udělat zkoušku s lidským srdcem a ukáže se, že je tomu tak. Odtud také ona síla slov promluvených k Nikodémovi: „Musíte se znovu zroditi.“
Potom je důležité sledovat způsob, jakým se had vynasnažil otřást důvěrou Evy k Boží pravdě a uvést ji pod moc nevěřícího „rozumu“. Stalo se tak otřesením její důvěry k Boží lásce, když had ženě vysvětlil, že Boží prohlášení nespočívá na lásce. „Ale ví Bůh,“ praví, „že v kterýkoli den z něho jísti budete, otevrou se oči vaše; a budete jako bohové, vědouce dobré i zlé.“ (verš 5.) To jinými slovy znamená: „S jedením onoho ovoce je spojena jistá výsada, kterou se vám Bůh snaží zatajit. Proč byste tedy věřili Božímu Slovu? Vy přece nemůžete svou důvěru věnovat někomu, kdo vás zřejmě nemiluje. Vždyť kdyby vás Bůh miloval, proč by vám tedy nedopřál požitek patrné přednosti?“
Evino bezpečí vůči všem těmto rozumovým uzávěrům by bylo bývalo i v prostém spoléhání na nekonečnou Boží dobrotivost. Mohla hadu říci: „Já mám plnou důvěru v Boží dobrotivost a mám to proto za nemožné, aby On mi mohl cokoliv dobrého odepřít. Kdyby ono ovoce bylo pro mne dobré, tu bych ho jistě měla, ale skutečnost, že mi ho Bůh zakázal, dokazuje, že bych jeho jedením nebyla na tom lépe, nýbrž daleko hůř. Já jsem o Boží lásce a Boží pravdě přesvědčena, věřím také, že ty jsi zlý a přišels jen proto, abys odvedl mé srdce od dobroty a pravdy. Odejdi ode mne, satane!“ To by bývala byla vhodná odpověď. Ale nebyla dána. Eva se nechala oloupit o svou důvěru v Boží pravdu a lásku. A všecko bylo ztraceno. A tak nyní shledáváme, že v srdci padlého člověka je právě tak málo místa jak pro Boží lásku, tak i pro Boží pravdu. Lidské srdce je jednomu jako druhému úplně odcizeno, dokud není obnoveno skrze moc Ducha svatého.
Opusťme nyní na okamžik satanovu lež ohledně Boží pravdy a lásky, abychom se zahleděli na poslání Pána Ježíše, který přišel ze slávy Otce, aby nám zjevil, jaký Bůh skutečně je. „Milost a pravda,“ tytéž věci, jež člověk se svým pádem ztratil „skrze Ježíše Krista stala se“. (Jan 1,17.) On byl ten „svědek věrný“ toho, co Bůh je (Zj. 1,5.) Pravda zjevuje Boha, jaký On je. Ale tato pravda je spojena se zjevením dokonalé milosti a proto shledává hříšník k své nevýslovné radosti, že zjevení toho, co Bůh je, místo aby mu přivodilo jeho zničení, stává se mu základem věčného spasení. „Totoť jest pak život věčný, aby poznali tebe samého pravého Boha, a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17,3.) Já nemohu Boha poznat, aniž bych měl věčný život. To činí věčný život nutností, jsoucí naprosto mimo nás samých a která závisí jedině na tom, co je Bůh. Nechť sám dosáhnu jakéhokoliv stupně sebepoznání, nikde není řečeno, že by toto „poznání sebe sama“, byl věčný život. A ačkoliv nemůže být pochyb o tom, že poznání Boha jde většinou ruku v ruce se sebepoznáním, tu přece jen „život věčný“ je ve spojení s poznáním Boha a ne s poznáním sebe sama. Poznat Boha, tak jak On je, to je věčný život. Ježto ti, kteří „neznají Boha, pomstu ponesou, věčné zahynutí, od tváři Páně a od slávy moci Jeho.“ (2. Tes. 1,8.9.)
Je nanejvýš důležité, abychom pochopili, že vskutku nevědomost o Bohu nebo poznání Boha vyznačuje charakter a stav člověka, a také určuje jeho budoucí osud. Je-li zlý ve svých myšlenkách, zlý ve svých slovech, zlý ve svém jednání – je to následek jeho neznalosti Boha. Je-li naopak čistý ve svém myšlení, svatý v řečech, dobrotivý v jednání – je to praktický následek jeho poznání Boha. Tak je tomu ohledně budoucnosti. Poznat Boha je neochvějný základ nekonečné blaženosti, věčná sláva. Nepoznat Jej je „věčné zahynutí“. Tu tedy všecko závisí na poznání Boha. Ono duši obživuje, čistí srdce, uklidňuje svědomí, řídí náklonnosti směrem k nebesům a posvěcuje celý charakter i jednání.
Lze se tudíž divit, že satanův veliký plán směřoval k tomu, aby stvoření oloupil o poznání jedině pravého Boha? On se odvažuje dát slovům nadevše velebného Boha falešný výklad, jen aby Jej mohl označit jako ukrutného. V tom byl skrytý zdroj vší zkázy. Nezáleží na tom, jakou formu od té doby hřích na sebe vzal a jaký kanál protéká, také ani, které hlavy si používá, nebo v jaké roucho se zahalil, – všecko, všecičko vychází z tohoto jediného pramene, z neznámosti Boha. Nejzjemnělejší a nejvzdělanější učitel mravouky, nejpobožnější církevník, nejpříznivější dobrodinec – všichni, neznají-li Boha, jsou stejně dalecí od věčného života a pravé svatosti, jako celníci a smilníci. Marnotratný syn, jakmile při odchodu překročil práh domu, byl stejně velkým hříšníkem a stejně odcizeným otci, jako v době, kdy v daleké zemi pásl vepře (Luk. 15,13.) Tak tomu bylo i s Evou. V témž okamžiku, kdy se vytrhla z Božích rukou, z postavení bezpodmínečné závislosti na Jeho Slovu a Jeho poddanosti, vydala se vládě rozumu, jehož si satan použil k jejímu úplnému pádu.
Šestý verš ukazuje tři věci: „žádost těla, žádost očí a pýchu života“. Tyto tři věci, dle apoštola Jana, uzavírají v sobě všecko, „což jest na světě“. Tyto věci musely ovládnout člověka, jakmile byl Bůh vyloučen. Nezůstávám-li v blažené jistotě lásky a pravdy, milosti a věrnosti Boží, tu se vydávám v moc některé z uvedených zásad, nebo možná že všem, a pak je to jen jiné pojmenování pro vládu satana. Přesně vzato, člověk nemá už žádnou svobodnou vůli. Řídí-li se sám, tak ve skutečnosti je pod řízením satana. A ne-li, tak je pod řízením Božím.
„Žádost těla, žádost očí a pýcha života“ – to jsou nyní tři mocní činitelé, skrze něž satan působí. Týchž věcí si použil při pokušení Pána Ježíše. Začal tím, že druhého člověka, Krista, sváděl k opuštění postavení naprosté závislosti na Bohu. „Rciž, ať kamení toto chlebové jsou.“ Vyzývá ho k tomuto jednání, ne aby ze sebe udělal něco, co nebyl (jako u prvního člověka), nýbrž aby dokázal, co je. Pak následovala nabídka všech království světa se vší jejich slávou a konečně, na vrcholu chrámu, přišlo pokušení, náhlým a podivuhodným způsobem vystavit se obdivu dole shromážděnému lidu. (Por. Mat. 4,1–11.; Luk. 4,1–13.) Zřejmý úmysl každého z těchto pokušení byl, aby přiměl Pána opustit postavení naprosté závislosti na Bohu a dokonalého podřízení se Jeho vůli. Ale všechno bylo marné. „Psánoť jest“, byla nezměnitelná odpověď tohoto jedině závislého, dokonalého člověka. Jiní nechť si zkusí samostatně jednat a o sebe se starat, pro Něho tak neměl činit nikdo jiný nežli Bůh.
Jaký je to příklad pro věřící ve všech jejich poměrech! Ježíš jednal podle Písma, a proto přemáhal. Aniž by použil jakoukoliv jinou zbraň než meč Ducha, stál v boji a dosáhl slavné vítězství. Jaký je tu opak prvního Adama! Ten měl všechno, co svědčilo pro Boha, a onen všechno, co bylo proti Němu. Zahrada se všemi svými rozkošemi v prvním případě, poušť se vším svým strádáním v případě druhém; důvěra v satana při prvním, důvěra v Boha při druhém. Dokonalá porážka v prvním případě, dokonalé vítězství v druhém. Věčná budiž chvála Bohu všeliké milosti, že nám poslal na pomoc Toho, který je tak mocný k přemáhání, tak mocný k vysvobození!
Přihlédněme nyní, jak dalece se při Adamovi a Evě uskutečnila od hada slibovaná přednost, výsada. Tento pokus nás povede k velice důležitému bodu, souvisícímu s pádem člověka. Dle ustanovení Hospodina Boha měl člověk skrze svůj pád dosáhnout něco, co před tím neměl, totiž svědomí, poznání dobrého i zlého. Zřejmě nemohl mít dříve žádné svědomí. Jak by byl mohl vědět něco ohledně zla, dokud zlo nebylo, aby ho mohl poznat? Nalézal se ve stavu nevinnosti, tj. nevědomosti ohledně zlého. Vinou svého pádu dostal svědomí, a my shledáváme, že nejpřednější působení svědomí z něho udělalo zbabělce. Satan dokonale oklamal ženu. Řekl jí: „Otevrou se oči vaše, a budete jako bohové, vědouce dobré i zlé.“ (v. 5.) Vynechal ale podstatnou část pravdy, že totiž budou vědět o dobrém, aniž by měli moc k jeho vykonání; a budou vědět o zlém, aniž by měli sílu k jeho zanechání. Právě jejich pokus, sami sebe povznést, v sobě uzavíral ztrátu vší vznešenosti. Poklesli na ponížené, bezmocné, od satana zotročené, od hryzení svědomí mučené, bázlivé tvory. „Tedy otevříny jsou oči obou dvou.“ (v. 7.) O tom není pochyb, ale ó, pro jaký okamžik! Byl jen k tomu, aby poznali svou nahotu. Jejich otevřené oči spatřují jejich stav, který byl: „bídný, a mizerný, i chudý, i slepý, i nahý“. „A poznali, že jsou nazí“ – smutné ovoce stromu poznání! Nedostali žádné nové poznání božských předností, nedosáhli žádného nového paprsku božského světla z čistého a věčného zdroje. Ach ne! První následek jejich neposlušné snahy po poznání bylo objevení, že jsou nazí.
Je prospěšné toto chápat a především vědět, jak svědomí působí – vidět, jak z nás může udělat jen zbabělce, poněvadž je vědomím toho, co jsme. Mnozí v tomto ohledu bloudí, domnívajíce se, že svědomí nás vede k Bohu. Působilo snad takovýmto způsobem u Adama a Evy? V žádném případě, a u žádného hříšníka nenajdeme něco podobného. Bylo by to také možné? Jak by mne mohl kdy pocit toho, co jsem, přivést k Bohu, není-li provázen vírou k tomu, co je Bůh? To vyvolává mnohem spíše hanbu, sebeobviňování, výčitky svědomí a hrůzu. Také to může z mé strany vést k jistému mocnému namáhání se, aby byl uzdraven stav, jenž tím byl odhalen. Avšak právě toto namáhání se, daleké toho, aby nás k Bohu táhlo, působí jako zaslepení: zakrývá Jej naším očím. Tak u Adama a Evy následoval po objevení jejich nahoty pokus zakrýt ji svým vlastním přičiněním. „I navázali listí fíkového a nadělali sobě věníků.“ (v. 7.) Zde se setkáváme s nejstarší zprávou o lidském pokusu odčinit svůj stav prostředky vlastní vynalézavosti. Pozorná úvaha tohoto pokusu nám dovolí nahlédnout do pravého charakteru lidské nábožnosti všech dob. Nejprve vidíme, nejen u Adama, ale i v každém jiném případě, že přičinění člověka k uzdravení jeho stavu spočívá na pocitu jeho nahoty. Je nepopíratelně nahý, a všechno jeho konání je následek poznání tohoto jeho stavu. Co však prospívá toto konání? Musím vědět, že jsem přioděn, nežli mohu dělat něco, co je příjemné v Božích očích.
A v tom spočívá, povšimněme si toho dobře, rozdíl mezi pravým křesťanstvím a lidskou nábožností. První je založeno na skutečnosti, že člověk je přioděn, druhé vychází ze skutečnosti jeho nahoty; první má za své východisko to, co druhé chce dosáhnout jako cíl. Všechno, cokoliv dělá pravý křesťan, se děje proto, že je přioděn; všechno, co dělá nábožný člověk, se děje, aby byl přioděn. V tom je značný rozdíl. Čím více zkušujeme ducha lidského náboženství ve všech jeho stupních vývinu, tím více spatřujeme Jeho naprostou nedostatečnost k vyléčení jeho stavu, nebo k účinnému utkání se s tímto vědomím. Snad mu na nějaký čas postačí a také na tak dlouho uspokojí, dokud hledí jen zpovzdálí na smrt, Boží soud a hněv, myslí-li na to vůbec. Jakmile však člověk dospěje tam, kde pohledí těmto věcem tváří v tvář v jejich hrozné skutečnosti, tu shledá, jak jeho náboženství je moc krátká postel, aby se na ní mohl natáhnout, a přikrytí tuze úzké, aby se do něho mohl zahalit.
V témž okamžiku, kdy Adam v ráji zaslechl Boží hlas, „bál se“, protože, jak sám doznává, „byl nahý“. Ano, byl nahý, ačkoliv si nadělal fíkové věníky. Z toho vychází najevo, že toto zakrytí neuspokojilo ani jeho vlastní svědomí. Neboť kdyby bylo jeho svědomí božsky uspokojeno, tak by se nepotřeboval bát. „Jestližeť by nás srdce naše nepotupovalo, smělou doufanlivost máme k Bohu.“ (1. Jan. 3,21.) Nemůže-li však už ani lidské svědomí nalézt klid v náboženských snahách člověka, čím měně pak Boží svatost! Adamovy věníky ho nemohly zakrýt před Božíma očima a nahý se nemohl před Něho postavit. Proto utíkal, aby se skryl. To je to, co svědomí vždycky činí. Přiměje člověka k tomu, aby se skryl před Bohem. A v podstatě všecko, co mu jeho vlastní nábožnost skýtá, není nic jiného, nežli prostředek k ukrytí se před Bohem. Jak ubohá je však taková ochrana, když se člověk přece jen jednou musí ukázat před Bohem, ať už dříve nebo později! A jak zděšený, ano jak nešťastný musí být, nemá-li nic jiného, než jen ubohé vědomí o svém stavu! Vpravdě, už jen samotné peklo je ještě zapotřebí, aby byla dokonalá bída člověka, který pociťuje, že se musí setkat s Bohem, a který nezná nic jiného, nežli svou vlastní nezpůsobilost k setkání s Ním. Kdyby Adam poznal dokonalou Boží lásku, nebyl by se bál. Neboť „bázněť není v lásce, ale láska dokonalá ven vyhání bázeň; nebo bázeň trápení má, kdož se pak bojí, není dokonalý v lásce.“ (1. Jan. 4,18) Ale Adam o tom nic nevěděl, protože uvěřil lži hada. Mínil, že Bůh je všechno jiné, jen ne láska, a proto by bylo poslední myšlenkou jeho srdce odvážit se do Jeho přítomnosti. To nemohl. Hřích zde byl, a Bůh se nemůže nikdy spojit s hříchem; pokud lpí hřích na svědomí, musí zde také být i pocit vzdálení se od Boha. „Čistéť jsou tvé oči, takže na zlé věci hleděti, a na bezpráví se dívati nemůžeš.“ (Abak. 1,13.) Svatost a hřích nemohou bydlet pohromadě. Hřích, ať se nalézá kdekoliv, se může setkat jedině s Božím hněvem.
Ale Bůh budiž veleben!, že je ještě něco jiné mimo vědomí toho, co jsem já. Je to zjevení toho, co je Bůh. A toto druhé se ukázalo v pravém světle pádem člověka. Bůh se ve stvoření nezjevil úplně. On v něm ukázal jen Svoji „věčnou moc a božství“, avšak neukázal všecky hlubokosti tajemství Své bytosti a Svých vlastností. Proto udělal satan velikou chybu, když přišel, aby se zabýval s Božím stvořením. Stal se jen nástrojem své vlastní věčné porážky a svého zahynutí. Jeho násilí vždy a věčně přijde zpět na jeho vlastní hlavu. Jeho lež dala Bohu jen příležitost k rozvinutí Jeho celé pravdy. Stvoření by nikdy nemohlo jasně ukázat to, co je Bůh. V Něm bylo nekonečně víc, než jen moc a moudrost. V Něm byla láska, milosrdenství, svatost, spravedlnost, dobrota, něžnost, shovívavost. Kde jinde než jen ve světě, kde jsou hříšníci, by se mohly všechny tyto vlastnosti uplatnit? Nejprve sestoupil Bůh jako Stvořitel, a pak, když se had odvážil svést stvoření, přišel jako Spasitel. To nám ukazují vážná slova, která promluvil Hospodin Bůh po pádu člověka. „I povolal Hospodin Bůh Adama, a řekl jemu: Kdež jsi?“ (v. 9.) Tato otázka dokazuje dvě věci. Dokazuje předně, že člověk zahynul, a pak, že Bůh přišel, aby ho hledal. Dokazuje tedy hřích člověka a Boží milost. „Kdež jsi?“ Jaká je to obdivuhodná věrnost i láska! Věrnost se prokazuje v tom, že už otázkou samou zjevuje pravdu o stavu člověka; milost se pak zjevuje v tom, že právě Bůh klade takovou otázku, která nejlépe vynáší na světlo pravdu ohledně Jeho povahy i Jeho postavení k padlému člověku. Člověk byl nyní zahynulým, ale Bůh přichází, aby ho vyhledal a vyvedl z jeho úkrytu za stromy zahrady Eden, aby mohl nalézt v blažené důvěře víry úkryt v samém Bohu. To byla milost. Učinit člověka z prachu země, v tom byla moc. Ale vyhledat ho v jeho zahynutí, v tom je milost. Ale kdo dokáže vyjádřit všecko, co v sobě má pomyšlení, že Bůh je hledající Bůh? Bůh hledá hříšníka! Co mohl ten Požehnaný odkrýt v člověku, co Jej přimělo hledat ho? Právě totéž, co spatřoval pastýř ve ztracené ovci, nebo žena v ztraceném groši, nebo otec v marnotratném synu. Hříšník má cenu pro Boha. Proč? To odhalí jedině věčnost.
Jak ale odpověděl hříšník na věrný a milostivý dotaz milujícího Boha? Ach! Odpověď zjevuje jen hrozné hlubiny zla, do kterých člověk upadl. „Kterýžto řekl: Hlas tvůj slyšel jsem v ráji a bál jsem se, že jsem nahý; protož skryl jsem se. I řekl Bůh: Kdožť oznámil, že jsi nahý? Nejedl-lis ale z toho stromu, z něhožť jsem jísti zapověděl? I řekl Adam: Žena, kterouž jsi mi dal, aby byla se mnou, ona mi dala z stromu toho, a jedl jsem.“ (v. 10–12.) Člověk svaluje nyní vinu svého hanebného pádu na poměry, do kterých ho Bůh postavil a tím nepřímo na Boha samého. To byl vždycky způsob padlého člověka. Obviňuje všecky a všecko, jen ne sebe samého. Tam, kde je nějaké upřímné přesvědčení, se ukazuje pravý opak. „Zdali jsem nezhřešil toliko já sám?“ ptá se vpravdě pokořený hříšník. Kdyby Adam poznal sám sebe, jak docela jinak by byla zněla jeho odpověď! Ale neznal ani sám sebe ani Boha, a proto místo vzetí viny jedině na sebe, svaluje ji na Boha.
Zde se tedy zjevilo hrozné postavení člověka. Ztratil všecko. Své panství, svou důstojnost, své štěstí, svou nevinnost, svou čistotu, svůj klid, svůj pokoj – všecko bylo pro vždy pryč; a co bylo ještě horšího, on obviňuje Boha jako příčinu tohoto stavu.6 Zde stojí zahynulý, zkažený, provinilý, ale vzdor všemu tomu sebe sama ospravedlňující a proto Boha obviňující hříšník.
Ale právě u tohoto bodu začal Bůh zjevovat sebe samého a úmysly Své vykupující lásky. V tom také spočívá pravý základ pokoje a požehnání pro člověka. Teprve tehdy, když je člověk sám se sebou u konce, ale ne dříve, může Bůh ukázat, co On je. Jeviště musí být úplně vyklizeno od člověka a všech jeho marnivých domněnek, planého vychloubání i rouhavých rozumových závěrů, nežli se Bůh může nebo chce zjevit.
Že svědomí nemůže nikdy vést člověka s pokojem a důvěrou do Boží přítomnosti, bylo už dříve připomenuto. Svědomí hnalo Adama za stromy v zahradě. Teprve zjevení se Boha ho přivedlo do Boží přítomnosti. Vědomí toho, co je sám, Adama předěsilo; zjevení toho, co je Bůh, jej uklidnilo. To je opravdu utěšující pro ubohé, hříchem obtížené srdce. Skutečnost toho, co je Bůh, potkává skutečnosti toho, co jsem já; a to je Vysvobození.
Je jistý bod, kde se Bůh i člověk musí setkat. Buďto v milosti anebo v soudu. A tento bod je tam, kde oba bývají zjeveni, tak jak jsou. Blahoslavení, kteří tohoto bodu dosahují v milosti; běda však těm, kteří ho dosáhnou při soudu! Bůh se zaměstnává tím, co jsme my, a to přiměřeně tomu, co je On. Na kříži vidím Boha, jak v milosti sestupuje do nejhlubších hlubin mého postavení jako hříšníka. Toto poznání mi přináší dokonalý pokoj. Když se Bůh se mnou v mém skutečném stavu setkal, při čemž On sám ustanovil přiměřené lékařství, pak je všechno na věky v pořádku. Ale všichni, kteří takovýmto způsobem vírou nespatřují Boha na kříži, se s Ním musí jednou setkat na soudu, kde Bůh přiměřeně k tomu co je On, se bude obírat tím, co jsou oni.
Od okamžiku, ve kterém člověk bývá přiveden k poznání svého skutečného stavu, nemá žádný klid, dokud nenalezne Boha na kříži a neodpočine v Bohu samém. Bůh je pokoj a útočiště věřící duše. Jeho jméno budiž za to chváleno. To vykazuje všem lidským skutkům i lidské spravedlnosti příslušné místo. Lze zde v pravdě říci, že ti, kteří na takové věci spoléhají, nemohou nikdy dosáhnout pravého sebepoznání. Je naprosto nemožné, aby od Boha probuzené svědomí mohlo najít odpočinutí v čemkoliv jiném, nežli v dokonané oběti Božího Syna. Každá snaha o zřízení své vlastní spravedlnosti může vzejít jen z nevědomosti o Boží spravedlnosti. Adam mohl ve světle Božího svědectví v „semeni ženy“ poznat bezcennost své zástěry z fíkových listů. Velikost toho, co muselo být dokonáno, ukázalo úplnou nezpůsobilost hříšníka k dokonání tohoto díla. Hřích musel být odstraněn. Mohl to učinit člověk? Ne, hřích skrze něho přišel. Hlava hada musela být potřena. Mohl to učinit člověk? Ne, on se stal otrokem hada. Boží požadavky musely být uspokojeny. Mohl to učinit člověk? Ne, on je svýma nohama pošlapal. Smrt musela být odstraněna. Mohl to učinit člověk? Ne on ji skrze hřích uvedl a propůjčil její hrozný osten.
Vidíme tedy, ať hledíme na věc z kterékoliv stránky, naprostou bezmocnost hříšníka a tudíž i bláhovou domýšlivost všech těch, kteří chtějí být Bohu nápomocni v podivuhodném díle vykoupení; a jistě jsou v tomto ohledu činní všichni, kteří se vynasnažují dojít spasení jiným způsobem, než jen „z milosti skrze víru“.
Ačkoliv již Adam, vedený milostí, mohl poznat i pocítit, že všechno to, co se mělo stát, nemohl naplnit sám, tu přece jen se ukázal Bůh jako připravený k naplnění každého jota i tečičky zaslíbení skrze símě ženy. Vidíme zkrátka, že se celé věci ujal svou vlastní rukou a učinil to úplně a zcela otázkou mezi sebou samým a hadem. Neboť ačkoliv oba, muž i žena, byli povoláni na různých cestách sklízet trpké ovoce svých hříchů, přece jen to byl had, k němuž Hospodin Bůh řekl: „Že jsi to učinil“ (v. 14.) Had byl zdrojem zkázy a símě ženy mělo být zdrojem vykoupení. Adam slyší toto vše a věří tomu. A v síle této víry „dal pak byl Adam jméno ženě své Eva, protože ona byla mátě všech živých.“ (v. 20.) To bylo vzácné ovoce víry v Boží zaslíbení. Hledě na věc z přirozeného hlediska, musela by Eva být nazvána „matka všech smrtelných“. Ale podle úsudku víry byla ona matka všech živých. – „Matka jeho nazvala jméno jeho Ben Oni (syn těžkosti), ale otec jeho nazval ho Beniaminem (syn pravice, štěstí).“ (1. Mojž. 35,18.)
Byla to udržující síla víry, která zmocňovala Adama k snášení hrozných následků svého činu. Bylo to obdivuhodné Boží slitování, dovolující mu vyslechnout slova k hadu mluvená dříve, nežli byl sám povolán k vyslechnutí toho, co jemu samému musel říci Bůh. Kdyby tomu tak nebylo, musel by upadnout do zoufalství. Jsem-li vyzván zkoumat sebe samého, aniž by mi byla dána možnost spatřovat Boha tak, jak se na kříži zjevil k mému spasení, vede k zoufalství. Žádný z potomků padlého Adama by nemohl, aniž by si úplně nezoufal, jasným okem spatřovat skutečnost toho, co je sám a co udělal, kdyby nemohl vzít své útočiště ke kříži. Proto žádný paprsek naděje nemůže proniknout až na ono místo, které bude konečným podílem všech těch, kteří zde zavrhli Krista. Tam budou oči lidí otevřeny nad skutečností toho, co sami jsou a co učinili; ale nebudou více moci nalézt pomoc i útočiště v Bohu. Poznání, co je Bůh, bude potom znamenat beznadějné zahynutí. Nyní ještě ale v sobě obsahuje poznání Boha věčnou blaženost. Boží svatost bude pak věčně proti oněm zahynulým, kdežto nyní všichni věřící jsou povoláni z ní se radovat. Čím opravdověji nyní chápu Boží svatost, tím více poznávám svou bezpečnost; ale pro zahynulé bude právě ona svatost potvrzením jejich věčného trápení. Vážné, nevýslovně vážné pomyšlení. Zbývá nám ještě pozastavit se zběžně u pravdy dokázané nám skutečností, že Bůh Adamovi a Evě zdělal kožený oděv. „I zdělal Hospodin Bůh Adamovi a ženě jeho oděv kožený a přioděl je.“ (v. 21.) Zde se nám obrazně staví před oči důležité učení o Boží spravedlnosti. Tento od Boha zdělaný oděv byl skutečným přikrytím, protože ho připravil Bůh. Zrovna tak jako věníky z fíkového listí byly nedostatečným přikrytím, protože si je udělal člověk sám. K tomu bylo toto Boží odění založeno na vylití krve. Adamovy věníky však ne. Právě tak je tomu i nyní. Boží spravedlnost nalézá své vyjádření v kříži, spravedlnost člověka ve skutcích, v hříchem poskvrněných skutcích jeho vlastních rukou. Když byl Adam oblečen do koženého oděvu, tak nemohl říci: „Jsem nahý,“ a také neměl ani žádnou příčinu ke skrývání se. Člověk se může považovat za dokonale bezpečného, ví-li, že skrze víru je od Boha přioděn. Ale bezpečí před touto dobou, kdy člověk jistotu přiodění nemá, je buď smělost, nebo nevědomost. Vědomí, že oděv, který nosím a v němž se před Bohem ukážu, je určený a udělaný od Něho samého, musí mému srdci dát dokonalé odpočinutí. V čemkoliv jiném nemůže být žádné pravé, trvalé odpočinutí.
Poslední verše naší kapitoly jsou bohaté na poučení. Padlému člověku nemohlo být v jeho padlém stavu dovoleno jíst ze stromu života, neboť by mu to bylo přineslo nikdy nekončící bídu v tomto světě. V našem přítomném stavu vzít a jíst ze stromu života a následkem toho věčně žít by znamenalo nezměrnou bídu a trápení. Strom života může být zkoušen jen po vzkříšení. Žít provždy v porušitelném stánku, v těle hříchu a smrti, by bylo nesnesitelné. Proto „vyhnal Hospodin Bůh člověka z zahrady“. (v. 24.) Vyhnal jej ven do světa, který na všech stranách ukazoval politováníhodné následky jeho pádu. Také i cherubíni s plamenným blýskajícím se mečem zakazovali padlému člověku vzít ze stromu života, kdežto Boží zjevení obracelo jeho pohled na smrt a zmrtvýchvstání semene ženy, jakožto prostředek k nalezení života mimo dosah moci smrti.
Takovým způsobem byl Adam šťastnější a v menším nebezpečí mimo hranice ráje, nežli uvnitř. Neboť uvnitř těchto hranic závisel jeho život na něm samém, kdežto mimo hranice závisel na někom jiném, na zaslíbeném Kristu. A pohleděl-li na „cherubíny s mečem plamenným blýskajícím se“ a spatřil je ostříhat cesty ke stromu života, tu mohl jen žehnat ruce, která je tam postavila (v. 24). A to tím více, poněvadž tato ruka otevřela lepší, jistější a blaženější cestu k onomu stromu. Když cherubíni s plamenným blýskajícím se mečem ostříhali cesty k ráji, tak Pán Ježíš Kristus způsobil „cestu novou a živou“ do svatyně svatých. „Já jsem ta cesta, i pravda i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Por. Jan 14,6.; Žid. 10,20.) V tomto poznání putuje nyní věřící tímto světem, který je pod zlořečenstvím a kde jsou všude patrné známky hříchu. Věřící našel svou cestu skrze víru do Otcova lůna, kde skryt může odpočívat, jsa potěšován požehnanou jistotou, že Jeden, který jej tam uvedl, nás předešel, aby v mnoha příbytcích otcovského domu připravil místo, a že zase brzo přijde, aby nás přijal do slávy říše Otce. Tak tedy věřící nalézá v lůně, v domě i v Otcově říši svůj přítomný podíl, jakož i svůj budoucí domov a svou odplatu.
V každém, před námi se otevírajícím oddílu první Mojžíšovy knihy, se nám dostávají nové důkazy, že se ubíráme kolem toho, co jistý spisovatel právem nazval „školkou (štěpnicí) celé Bible“. A ne jen to, my bychom to chtěli dokonce pojmenovat štěpnicí celé lidské historie.
Tak nám 4. kapitola ukazuje v osobě Kaina a Ábele první příklady, jak nábožensky smýšlejícího světského člověka, tak i v pravdě věřícího. Narození mimo ráj a jako synové padlého Adama nemohli mít nic, co by je v přirozeném ohledu od sebe rozlišovalo. Oba byli hříšní. Oba měli padlou (nečistou) povahu. Žádný z nich nebyl bez viny. Je dobře mít vzhledem k tomuto bodu jasno, abychom mohli jasně a plně rozpoznávat skutečnost Boží milosti a pravost víry. Kdyby tak veliký rozdíl mezi Kainem a Ábelem měl svůj základ v přirozenosti, pak by z toho muselo nezvratně vyplývat, že neměli podíl jak na padlé přirozenosti svého otce, tak ani na poměrech spojenými s jeho pádem a tím by také nebyly důkazy pro působící milost ani pro projevy víry.
Mnozí by nás rádi poučili o tom, že se každý člověk rodí už se svými vlastnostmi i schopnostmi, které, je-li jich správné použito, jej uzpůsobují k návratu k Bohu. To je však zřejmé popření skutečnosti, v uvedeném ději tak jasně dokázané. Kain i Ábel se nenarodili v ráji, ale mimo ráj. Nebyli syny nevinného, nýbrž padlého Adama. Na svět přišli jako účastníci přirozenosti svého otce, a nechť se již tato přirozenost nalézá na jakémkoliv stupni vývoje, zůstává přec jen vždy padlou, zkaženou, nezhojitelnou přirozeností. „Co se narodilo z těla, tělo jest (ne jen tělesné, ale je tělo), a což se narodilo z Ducha, duch jest“ (ne jen duchovní, ale je duch). (Jan 3,6.)
Byla-li kdy vhodná příležitost k ukázání se různých vlastností, schopností, způsobilostí i náklonností přirozenosti, pak to bylo za života Kaina a Ábele. Bylo-li v lidské přirozenosti vůbec něco, čím by její ztracená nevinnost zase mohla být získána a že by si tak mohla vykoupit přístup do ztraceného ráje; pak tu byl vhodný okamžik, aby se to uplatnilo. Ale nebylo zde nic podobného. Oba muži byli zahynulí, byli „tělo“; nebyli nevinni. Adam ztratil svou nevinnost a nikdy více ji nedosáhl. Musí být považován jen za padlou hlavu padlého potomstva, které je jeho neposlušností učiněno „hříšným“. (Řím. 5,19.) On se stal – co se jeho osobně týče – zkaženým pramenem, z něhož vytekly zkažené proudy zničeného a vinou obtíženého lidstva – odumřelý kmen, z něhož vypučely větve mravně i duchovně mrtvého lidstva.
Ovšem spatřujeme v něm též, jak již podotknuto, předmět milosti, majitele a představitele živé víry v zaslíbeného Vysvoboditele, ale to nebylo nic přirozeného, nýbrž něco docela božského. A poněvadž to nebylo nic přirozeného, tak nebylo v moci a schopnosti přirozenosti předávat to dál. Nebylo to nikterak dědičné. Adam nemohl svou víru odkázat nebo předat Kainovi nebo Ábelovi. Že ji měl, bylo prostě ovocem Boží lásky. Ta byla Boží mocí vštípena do jeho duše a Adam neměl žádnou moc od Boha, aby jí mohl někomu jinému předat. Všecko, co bylo přirozené, mohl Adam cestou přirozenosti dále postoupit, ale jiného nic. A poněvadž zde jej, otce, spatřujeme ve stavu úpadku (rozkladu), tedy jeho synové se museli nacházet jedině v tomtéž stavu. Jaký je ploditel, takoví jsou i ti jím zplození. Musejí nutně mít přirozenost toho, z něhož povstali. „Jakýž jest ten zemský, takoví jsou i zemští.“ (1. Kor. 15,48.)
Obrátí-li se čtenář na okamžik k Ep. Řím. 5,12–21., shledá, že inspirovaný apoštol tam ukazuje celé lidské pokolení ve spojení s dvěma hlavami, s Adamem a s Kristem. Nemíním se u tohoto místa déle zdržet, uvádím ho pouze jako spojité s naším předmětem. Také 15. kapitola 1. Kor. nám dává ponaučení o podobném charakteru. V prvním člověku máme hřích, neposlušnost a smrt; v druhém člověku: spravedlnost, poslušnost a život. Jako jsme zdědili přirozenost po jednom, tak i co věřící po druhém. Není pochyb, že každá z těchto přirozeností, v každém jí vlastním případě, rozvine svou vlastní zvláštní činnost a uplatní své vlastní zvláštní síly při každém z jejich osobních majitelů. Přesto tu je bezpodmínečné vlastnictví skutečné, oddělené určité přirozenosti.
Stejným způsobem jako jsme skrze narození dostali přirozenost prvního člověka, stáváme se skrze znovuzrození účastníci přirozenosti posledního Adama. Jako narození máme povahu prvního, jako znovuzrození zase toho posledního. Nově narozené dítko, ačkoliv úplně neschopné, aby udělalo to, co Adama snížilo na stupeň zahynulé bytosti, přece má nicméně podíl na jeho přirozenosti. Tak i znovuzrozené Boží dítko, právě obrácená duše ačkoliv neměla s vykonáním dokonalé poslušnosti „člověka Krista Ježíše“ ani v nejmenším co dělat, přece jen je účastná Jeho přirozenosti. V skutku i pravdě je s první přirozeností spojen hřích, s druhou Boží spravedlnost. Ať jsou vlastnosti těchto přirozeností jakéhokoliv druhu, podstatná účastnost na jedné z těchto skutečných přirozeností tu je. Adamovo dítě je účastno lidské přirozenosti s jejími vlastnostmi. (2. Petr. 1,4.) První přirozenost je „z vůle muže“ (Jan 1.), druhá z vůle Boží, jak nás Jakub skrze Ducha svatého poučuje: „On proto, že chtěl, zplodil nás slovem pravdy.“ (Jak. 1,18.)
Z řečeného vysvítá, že Ábel se v přirozeném ohledu od svého bratra Kaina nijak nelišil. Ohledně jejich přirozenosti nebo okolností, v nichž se oba nalézali, nebyl žádný rozdíl. Odkud však přece jen tak veliký rozdíl? Odpověď je tak jednoduchá, jak jen ji dovede udělat evangelium Boží milosti. Rozdíl nebyl v nich samých, ani v jejich přirozenosti, ani v jejich poměrech, nýbrž jedině a pouze v jejich obětech. To dělá pro usvědčeného hříšníka celou věc nanejvýš jednoduchou – pro toho, kdo opravdu cítí, že je účasten nejen padlé přirozenosti, nýbrž že i sám o sobě je hříšný. Ábelova historie ukazuje pak takovému jedinou půdu, na níž se může k Bohu přiblížit, jakož i základ jeho postavení před Bohem i jeho poměru k Němu. Poučuje jej zřejmě, že se nemůže přiblížit k Bohu na základě něčeho, co by přináleželo lidské přirozenosti, nýbrž že jedině mimo něho samého a jen v osobě i díle někoho jiného může hledat pravou a věčnou základnu svého spojení se svatým, spravedlivým a jedině pravým Bohem. Jedenáctá kapitola epištoly k Židům nám vše velice určitě, jasně a pochopitelně dokazuje. „Věrou lepší oběť Bohu obětoval Ábel, nežli Kain, skrze kterouž svědectví obdržel, že jest spravedlivý, jakž sám Bůh darům jeho svědectví vydal. A skrze tu, umřev, ještě mluví.“ Zde se nám dostává poučení, že se tu nejedná o člověka, nýbrž jedině o jeho „oběť“; nejedná se o obětujícího, ale o to, co obětuje. Tady spočívá veliký rozdíl mezi Kainem a Ábelem. Čtenář nemůže být ani dost pečlivý v chápání tohoto bodu, neboť se v tom skrývá pravda ohledně postavení každého hříšníka vůči Bohu. – Přikročíme nyní k prozkoumání této oběti.
„Po mnohých pak dnech stalo se, že obětoval Kain z úrody zemské obět Hospodinu. Ano i Ábel také obětoval z prvorozených věcí stáda svého, a z tuku jejich, l vzhlédl Hospodin na Ábele a na obět jeho, na Kaina pak a na obět jeho nepohlédl.“ (kap. 4,3–5.) Toto místo jasně poukazuje na rozdíl. Kain obětoval Bohu ovoce zlořečené země a to bez jakékoliv krve, která by mohla zlořečenství odstranit. Přinesl „nekrvavou oběť“ a sice jednoduše proto, že neměl žádnou víru. Kdyby měl víru, tak by jej už v oné rané době poučila, že „bez krve vylití nebývá odpuštění vin“. (Žid. 9,22.) To je veliká základní pravda. Kain byl hříšný, a proto stála mezi ním a Bohem smrt. Ale ve své oběti nepodává žádné uznání této skutečnosti, nepřináší ve své oběti žádný život, aby vyhověl požadavkům Boží svatosti, nebo tím vyjádřil svůj vlastní stav hříšníka. On jedná s Bohem zrovna tak, jako by si byli oba rovni a tudíž předpokládá, že Bůh také rád přijme, co on mu daruje z hříchem poskvrněných plodů zlořečené země.
Všecko to a ještě mnohem více bylo skryto v Kainově „nekrvavé oběti“. Prozrazoval úplnou nevědomost jak ohledně Božích požadavků, tak i vzhledem k jeho vlastní povaze a jeho postavení jako zahynulého provinilého hříšníka, jakož konečně i ohledně skutečného stavu té země, jejíž úrody se opovážil obětovat. Snad se bude rozum ptát: „Jakou přijatelnější oběť by mohl člověk přinést, nežli to, co vyzískal prací svých rukou v potu svého obličeje?“ Tak smýšlí rozum i sám náboženský smysl člověka, ale Bůh usuzuje zcela jinak a víra zůstává vždy v souhlasu s Božími myšleními. Bůh vyučuje a víra tomu věří, že je zapotřebí, aby se obětoval život; jinak je nemožné k Bohu přistupovat.
Tak ihned vidíme, sledujeme-li službu Pána Ježíše, že kdyby On nezemřel na kříži, bylo by všecko Jeho sloužení ohledně položení základu našich vztahů k Bohu úplně bezúčelné. Je pravda, že On po celý Svůj život „chodil, dobře čině“, ale byla to Jeho smrt, která roztrhla oponu, na dvé, od vrchu až dolů. (Mat. 27,51.) Nic jiného to nemohlo učinit, než jen Jeho smrt. – A kdyby On zde až dosud zůstal, chodě a dobře čině, tak by opona zůstala nedotknutá a bránila by modlitebníku vcházet do „svatyně svatých“. Toto nás nechává poznat falešnou půdu, na níž stál Kain jako obětující a jako velebitel. Hříšník, který přistupuje k Bohu, přinášeje nekrvavou oběť, aniž by dosáhl odpuštění, mohl být obviněn z největší opovážlivosti. Přičinil se, aby připravil svou oběť, ale jakou to mělo cenu? Mohlo přičinění hříšníka odstranit zlořečenství a poskvrny hříchu? – Mohlo učinit zadost požadavkům nekonečně svatého Boha? Dokázalo poskytnout vhodnou základnu k přijetí hříšníka? Mohlo odstranit spravedlivý trest, jaký hříšníku přináležel? Dokázalo odejmout smrti osten nebo peklu jeho vítězství? Nic z toho všeho! „Bez krve vylití nebývá odpuštění vin.“ Kainova „nekrvavá oběť“, jako všechny oběti toho druhu, nebyla jen bezcenná, ale podle Božího úsudku naprosto zavrženíhodná. Dokazuje Kainovu úplnou nevědomost jak ohledně jeho vlastního stavu, tak i ohledně Boží bytosti. „Bůh nebývá ctěn, obsluhován lidskýma rukama, jako by něco potřeboval.“ Kain se však domníval, že takovým způsobem může k Bohu přistupovat. A každý jen zevně náboženský člověk smýšlí stejně. Kain měl po všechna staletí mnoho milionů následovníků. Kainova bohoslužba se rozšířila po celém světě. Je to bohoslužba každé neobrácené duše a je pěstována každým falešným náboženstvím pod sluncem.
Člověk by rád udělal z Boha příjemce, místo dárce, ale to nejde. Neboť „blahoslaveněji jest dáti nežli bráti,“ a jistě že Bůh musí mít požehnanější místo. „A jistě beze všeho odporu menší od většího požehnání béře.“ „Nebo kdo prvé dal jemu?“ Bůh může přijmout nejmenší dar od srdce, které poznalo hlubokost pravdy obsažené ve slovech: „Z Tvého jsme vzali a dali jsme Tobě,“ ale jakmile se člověk osmělí považovat se za „prvního“ dárce, tu zní Boží odpověď: „Zlačním-li, nic tobě o to nedím.“ (Žalm 50,12) „Aniž bývá ctěn lidskýma rukama, jako by něčeho potřeboval, poněvadž on dává všechněm život i dýchání i všecko.“ Je naprosto nemožné, aby veliký Dárce „všech věcí“ vůbec „něco potřeboval“. Vše, co my Jemu můžeme přinést, je díkůčinění; avšak toto musí být přinášeno jen v plném a jasném vědomí, že všechny naše hříchy jsou odstraněny – to je pravda, která může být zase jen chápána vírou v moc dokonané oběti smíření.
Čtenář nechť se zde na okamžik pozastaví a s modlitbou si přečte následující místa Písma svatého, v nichž najde jasně zdůrazněnou pravdu ohledně postavení člověka před Bohem, jakož i pravého základu ke klanění se: Žalm 150; Izaiáš 1,11–18.; Skut. ap. 17,22–34.
Sledujme nyní Ábelovu oběť: „Ano, i Ábel také obětoval z prvorozených věcí stáda svého a z tuku jejich.“ (kap. 4,4.) Jinými slovy vstupuje vírou do vznešené pravdy, že skrze krvavou oběť lze k Bohu přistupovat; že hříšník může smrt někoho jiného postavit mezi sebe a následky svých hříchů, a že požadavkům Boží přirozenosti a vlastnostem Jeho bytosti může být učiněno zadost skrze krev bezúhonné oběti (k naplnění Božích požadavků i potřeb hříšníka). To je, nejstručněji vyjádřeno, naučení kříže, v němž jedině nalézá svědomí hříšníka odpočinutí, protože Bůh v tom byl dokonale oslaven.
Každý, od Boha usvědčený hříšník musí pociťovat, že jej očekává smrt i soud jakožto „zasloužená odplata jeho činů“ – osud, který svým vlastním přičiněním nezmění. Může se namáhat a snažit jak chce, může i v potu své tváře vyzískat nějakou oběť, může činit sliby a dělat dobrá předsevzetí, může změnit i způsob života a zušlechtit svou povahu, může být střídmý, mravný a upřímný a dle lidského úsudku i nábožný, může číst Bibli, ač bez živé víry, modlit se i kázat, zkrátka může dělat něco nebo všecko, co je v lidské moci – ale vzdor všemu tomu ho očekává „smrt a soud“. Nedokáže rozptýlit obě tato mračna stahující se na jeho obzoru. Stojí tam obě a člověk je dalek toho, aby je mohl svým přičiněním odstranit. Proto mu nezbývá nic jiného, než v smutné předtuše vyčkat na okamžik, kdy se snesou na jeho vinou obtíženou hlavu. Pro hříšníka je nemožné svými vlastními skutky přenést se v životě na druhou stranu „smrti a soudu“, ba právě jsou to jeho skutky, které ho činí jen tím způsobilejším pro svou hroznou skutečnost.
Ale zde je právě bod, kde nastupuje kříž. V kříži může usvědčený hříšník spatřovat Boží péči o celou jeho vinu a o všechny jeho potřeby. Zde také může vidět, jak smrt a soud jsou úplně odstraněny z jeviště a život i sláva postaveny na jejich místo. Kristus, pokud se týče věřícího, odstranil vyhlídku na smrt a soud a jejich místo vyplnil životem, spravedlností a slávou. „Zahladil smrt, život pak na světlo vyvedl i nesmrtelnost skrze evangelium.“ (2. Tim. 1,10.) On Boha oslavil v tom, že odstranil to, co by nás navždy dělilo od Jeho svaté a blahoslavené přítomnosti. „Ale nyní jednou při skonání věků zjeven jest na shlazení hřícha skrze obětování sebe samého.“ (Žid. 9,26.) Toto vše se nám jeví v „lepší oběti“ Ábelově. Ábel se nijak nesnažil zakrýt pravdu ohledně svého skutečného stavu, ani se nevzpouzel zaujmout místo, jaké mu jako hříšníku přináleželo. Nepomýšlel na to, jak by odstranil ostří kroužícího meče a vynutil si návrat k stromu života, nebo aby si dovolil přinést „nekrvavou oběť“ a postavit před Boha ovoce zlořečené země. On zaujal pravé místo hříšníka a jako takový postavil smrt své oběti mezi sebe a své hříchy i mezi své hříchy a svatost Boha, nenávidícího hřích. To bylo zcela jednoduché. Ábel zasluhoval smrt a soud, ale on našel zástupce.
Tak je tomu i s každým ubohým, bezmocným, samého sebe odsuzujícím a od svého svědomí usvědčeným hříšníkem. Kristus je jeho zástupce, jeho výkupné, jeho vznešená oběť, jeho všecko. Tu pocítí jako Ábel, že ovoce země mu nemůže být nikdy k užitku. I kdyby přinesl Bohu to nejkrásnější ovoce země, že přece jen by mu zůstalo vinou potřísněné svědomí, neboť „bez krve vylití nebývá odpuštění vin.“ Nejušlechtilejší ovoce i nejvonnější, ve vší plnosti a nadbytku darované kvítí nebudou moci nikdy odstranit ani jedinou poskvrnu svědomí. Nic jiného, než jen dokonalá oběť Božího Syna může dát svědomí odpočinutí. Všichni, kteří vírou chápou tuto božskou pravdu, okouší pokoj, jaký svět nemůže dát ani vzít. Je to víra, která uvádí duši do vlastnictví a požívání tohoto pokoje. „Ospravedlněni tedy jsouce z víry, pokoj máme s Bohem skrze Pána našeho Jezukrista.“ (Řím. 5,1.) – „Věrou lepší oběť Bohu obětoval Ábel, nežli Kain.“ (Žid. 11,4.)
To však není věcí citu, jak by to mnozí chtěli mít; zde se jedná jedině o víru způsobenou v duši hříšníka skrze moc Ducha svatého v dokonanou skutečnost. Tato víra je veskrz rozdílná od pouhých citů srdce, nebo souhlasu rozumu. City nejsou žádná víra a souhlas rozumu není zrovna tak žádná víra. I když by z ní mnozí chtěli udělat jen pouhý souhlas rozumu při jistých tvrzeních, něco za pravdu mít. Jak hrozný je takový omyl! To dělá víru věcí čistě lidskou, kdežto ona je veskrz božským pravidlem, které ji staví jaksi na roveň člověku, ve skutečnosti však přichází jedině od Boha. Víra není věcí dneška nebo zítřka. Je to nepomíjitelné pravidlo, vyplývající z věčného zdroje, z Boha samého. Víra obsahuje Boží pravdu a přenáší duši do Jeho přítomnosti.
Pouhé city a pouhé doznávání se nemohou nikdy vznést nad pramen, z něhož vyvěrají, a tento pramen je lidské já. Kdežto víra má co dělat s Bohem a Jeho věčným slovem a je živým svazkem, spojujícím srdce s Bohem, který jí daroval. Nejsilnější lidské city i nejušlechtilejší lidské pocity nedokážou spojit duši s Bohem. Tyto nejsou ani božské ani věčné, nýbrž lidské a proměnlivé. Podobají se zázračnému Jonášovu břečťanu, který za jedinou noc vyrostl a jedné noci uschl. Ne tak víra. Toto vzácné pravidlo má účast na celém díle, na vší moci a skutečnosti zdroje, z něhož vyplývá, jakož i na předmětu, o který se jedná. Ospravedlňuje duši (Řím. 5,1.); očišťuje srdce (Sk. ap. 15,9.); je skrze lásku dělající (Gal. 5,6.); přemáhá svět (1. Jan. 5,4.) City a domněnky nemohou nikdy dosáhnout takových výsledků. Ty náleží lidské povaze a zemi, kdežto víra přináleží Bohu a nebi; obírají se také sami sebou, kdežto víra se obírá Kristem, hledí také do sebe a dolů, kdežto víra hledí mimo sebe a vzhůru; ony nechávají duši v temnotách a pochybnostech, kdežto víra vede k světlu a pokoji; mají též co činit jen se svým vlastním proměnlivým stavem, kdežto víra má co dělat jedině s neproměnlivou Boží pravdou a s věčně platící Kristovou obětí.
Není pochyb, že i víra vyvolá city a pocity a to křesťanské city a pravé pocity, ale ovoce víry nesmí být nikdy zaměňováno s vírou samou. Nejsem ospravedlněn pro své city, ani pro víru a city, nýbrž jedině z víry. A proč? Protože víra věří Bohu. Mluví-li, bere Ho za slovo; chápe se Jej, tak jak se sám zjevil v osobě a díle Pána Ježíše Krista. To je život, spravedlnost i pokoj. Boha uchopit tak jak je, je souhrn všech přítomných i věčných požehnání. Nalezne-li duše Boha, pak nalezla vše, čeho je jí zapotřebí zde nebo v budoucnu. Avšak Bůh může být poznán jedině v Jeho vlastním zjevení se, jakož i skrze víru, kterou On sám dává, která ostatně hledá vždycky Boží zjevení jako svůj vlastní předmět.
Takovýmto způsobem můžeme poněkud vniknout do významu i síly výpovědi: „Vírou lepší oběť Bohu obětoval Ábel, nežli Kain.“ Kain neměl žádnou víru, a proto přinesl nekrvavou oběť. Ábel měl víru, a proto obětoval jak „krev“, tak i „tuk“. Tyto obě věci obrazně znázorňují přinesení života, jakož i vzácnost Kristovy osoby. – „Krev“ představuje první, „tuk“ druhou. Ani krev, ani tuky nesměly podle Mojžíšova ustanovení být požívány. Krev je život a člověk pod zákonem neměl žádný nárok na život. V 6. kap. Janova evang. jsme však poučeni, že nebudeme-li jíst krve, nebudeme mít v sobě žádný život. Kristus je ten život. Mimo Něho není ani jiskérky života. Mimo Krista je vše mrtvé. „V Něm život byl“ a jinak v nikom.
Na kříži pak On vydal Svůj život a tomuto životu byly připočteny naše hříchy, když On, požehnaný, byl přibit na dřevě kříže. Když pak položil svůj život, tu odstranil i hřích vložený na něj, takže ve skutečnosti byl hřích odstraněn a zůstal pohřben v Jeho hrobě, z něhož On tak vítězně vstal v moci nového života – života, s kterým je právě tak určitě spojena spravedlnost, jako byl hřích připočten na kříži životu, který tam byl vydán. Pečlivé uvážení obou bodů přinese našim duším prohloubení vědomí o dokonalosti odstranění našich hříchů skrze Kristovu smrt; a my víme, že všecko, cokoliv k tomu směřuje, musí nepochybně sloužit k dokonalejšímu utvrzení našeho pokoje i k působivějšímu oslavení Krista, což je spojeno s naším svědectvím a s naší službou.
V historii Kaina a Ábele jsme již poukázali na jeden velice zajímavý i důležitý bod, totiž na úplné ztotožnění každého z nich s obětí od něho přinesenou. Není možné, aby čtenář věnoval dost pozornosti tomuto předmětu. V jednom i v druhém případě se nejedná o obětující osobu, nýbrž jedině a pouze o výraz jeho oběti. Proto čteme o Ábelovi, že Bůh jeho „darům“ svědectví vydal. Nevydal svědectví o Ábelovi, ale o jeho oběti a toto označuje jasně pravý základ pokoje a přijetí věřícího u Boha.
V našich srdcích je ustavičná náklonnost svůj pokoj i své přijetí zakládat na čemkoliv v nás nebo na nás samých, ačkoliv bychom chtěli doznat, že toto něco bylo způsobeno od Ducha svatého. Proto ono ustavičné hledění v sebe sama, kdežto Duch svatý nás stále chce vést, k hledění na venek. Pro věřícího není otázka: „Co jsem já?“ nýbrž: „Co je Kristus?“ Přišel-li k Bohu v Ježíšovu jménu, pak je s Ním úplně učiněn zajedno a v Jeho jménu byl přijat; a proto nemůže být nikdy zavržen jako i Ten ne, v jehož jméně byl přijat. Nežli by mohla být vyzvednuta otázka ohledně nejmdlejšího věřícího, musela by být vyzvednuta ohledně samého Krista. Poněvadž toto je zřejmě nemožné, spočívá bezpečí věřícího na základě, který nemůže být ničím otřesen. V sobě samém je ubohý, bezcenný hříšník; přichází-li však ve jménu Kristovu, tu je spojen s Kristem, je v Kristu a jako Kristus přijat a v tentýž „svazek života“ s Kristem uzavřen. Bůh nesvědčí o něm, nýbrž o jeho daru, a jeho dar je Kristus. Všecko to je nanejvýš uklidňující a potěšující. Naší blaženou předností je způsobilost v důvěře víry – umět každou obžalobu a každého žalobce odkázat na Krista a Jeho dokonanou oběť smíření. Všecka naše síla je v Něm, v Něm se chlubíme po celý den. Nespoléháme na sebe samé, naše důvěra je v Něho, který za nás všechno vykonal. My lpíme na Jeho jménu, spoléháme na Jeho dílo, obdivujeme Jeho osobu a očekáváme Jeho příchod.
Ale tělesná mysl ukazuje ihned své nepřátelství k této pravdě, jaká srdce věřícího tolik potěšuje a uspokojuje. Tak tomu bylo i u Kaina. „Protož rozlítil se Kain náramně, a opadla tvář jeho.“ (kap. 4,5.) To, co Ábele naplňovalo pokojem, naplňovalo Kaina zuřivostí. Kain ve své nevěře opovrhoval jedinou cestou, na níž může hříšník přijít k Bohu. Zdráhal se obětovat krev, bez níž není žádné odpuštění vin, a proto také ani ve svých hříších nebyl přijat. Jelikož Ábel byl ve svých darech příjemný, tak se Kain „rozlítil náramně a tvář jeho opadla“. A přece, jak by to mohlo být jinak? Bůh nemohl Kaina v jeho hříších přijmout a Kain nechtěl přinést krev, která jedině přináší smíření. Proto byl zavržen a jako zavržený přináší na svých cestách ovoce zhoubného náboženství. On pronásleduje a vraždí pravého svědka, přijatého a ospravedlněného Ábele, muže víry; a v tomto skutku se ukazuje jako vzor a předchůdce všech stoupenců falešného náboženství všech dob. Za všech časů a na každém místě byli lidé ochotní k pronásledování z příčin víc náboženských, než z jakýchkoliv jiných. Je to Kainův způsob. Dokonalé, úplné, bezpodmínečné ospravedlnění jedině z víry činí Boha vším a člověka ničím. A to člověk neoblibuje; vždyť je to příčinou opadnutí jeho tváře a jeho rozlítění se. Ne však, že by měl nějakou příčinu pro svůj hněv, neboť, jak jsme viděli, nejedná se vůbec o člověka, nýbrž jen o stanovisko, jaké zaujímá k Bohu. Kdyby se přijetí Ábele zakládalo na něčem při něm samém, pak by Kainův hněv a opadnutí jeho tváře mělo ještě nějaké ospravedlnění; že však byl přijat výhradně na základě své oběti a Bůh ne jemu, nýbrž jeho darům dal svědectví; proto chyběl Kainovu hněvu každý opravdový podklad. To vysvítá také jasně z Hospodinových slov: „Zdaliž nebudeš příjemný, budeš-li dobře činiti?“ Dobře činit se vztahovalo na oběť. Ábel udělal dobře, že se skryl za přijatelnou oběť; Kain však udělal zle, že přinesl oběť bez krve a všechno jeho následné chování bylo jen nutným výsledkem jeho falešné bohoslužby.
„I mluvil Kain k Ábelovi bratru svému. Stalo se pak, když byli na poli, že povstav Kain proti Ábelovi bratru svému, zabil jej.“ (kap. 4,8.) Tak tomu bývalo vždycky: Kainovo pokolení pronásledovalo a stále vraždilo Ábelovo pokolení. Člověk se svým náboženstvím a víra se svým náboženstvím zůstali za všech časů vždy stejné, a kdekoliv se setkávali, vždycky z toho byl boj.
Proto je dobré, rozumíme-li tomu, že Kainova vražda byla pravým následkem, přirozeným ovocem jeho falešné bohoslužby. Základ byl špatný a na něm zbudovaná budova nebyla méně špatná. Také nezůstal jen u vraždy, ale uslyšev o tom Boží rozsudek, z neznalosti Boha nevěříc v odpuštění zazoufavši, vzdálil se z Jeho požehnané přítomnosti a vystavěl město. V jeho rodině nalézáme pěstitele užitečných a zpříjemňujících umění: rolníky, hudebníky a kovodělníky. Z nevědomosti o Boží povaze považoval svůj hřích za příliš veliký, než aby mu mohl být odpuštěn. Ne že by byl skutečně poznal svůj hřích, ale že byl nevědomý o Bohu; vždyť právě jeho myšlení o Bohu zjevuje dokonale hrozné ovoce hříšného pádu. Nežádal žádné odpuštění, protože neměl žádnou touhu po Bohu. Neměl žádné pravé pochopení pro svůj stav, žádnou touhu po Bohu, žádné ponětí o poměru hříšníka k Bohu a o půdě, na které se hříšník k Němu může přiblížit. Byl veskrz zkažený a na úplně převrácené cestě. Měl také jen jedno přání, dostat se z přítomnosti Boží pryč a ztratit se ve světě a jeho tužbách. Mínil, že může žít docela dobře bez Boha a proto začal, jak nejlépe uměl, svět vyzdobovat, aby z něho udělal poutající místo a sebe samého znamenitým mužem v něm, ačkoliv v Božích očích byl svět pod zlořečenstvím a on sám „tulákem a běhounem“.
To byla „Kainova cesta“ a po této cestě spějí nyní miliony, které dle své povahy nijak nepostrádají náboženský živel, ale rádi Bohu něco obětují, rádi pro Něho něco udělají a ochotně mu přinášejí výsledky své práce. Ale ruku v ruce s tímto vším jde horlivá snaha zušlechtit svět, učinit život v každém ohledu příjemný a jeviště okrášlit nejkrásnějšími barvami. Ó jak vůbec nezná člověk sám sebe a jak je nevědomý o Bohu! Boží spasitelný očišťující prostředek je zavržen a na Jeho místo postaveno lidské úsilí, polepšování. To je „cesta Kainova“. (Juda 11.)
Čtenář se potřebuje jen kolem sebe rozhlédnout, aby viděl, jak tato cesta nabývá nyní převahu. Ačkoliv i svět je potřísněn krví „většího“ než byl Ábel, krví samého Krista, přece vidí, jak si ho člověk snaží udělat příjemným místem k přebývání! Jako za Kainových dnů líbezné tóny hrajících na harfu a hudební nástroje měli v uchu člověka přehlušit hlas Ábelovy krve, tak je i nyní lidské ucho naplněno jinými zvuky, než těmi vycházejícími z Golgoty a jeho oko je upřeno na jiné předměty, než na ukřižovaného Krista. Také i nyní uvádí do činnosti všechny síly svého ducha, aby přeměnil tento svět v pařeniště, v němž by zrály v nejrozmanitějších formách všechny ony plody, po nichž se lidská přirozenost tak prudce žene. Nejen že to odpovídá skutečným potřebám člověka, jako stvoření, ale vynalézavá vynikající vlastnost lidského ducha je také ustavičně činná vynalézat věci, které sotva že je oko uvidí, srdce si již žádá; ba nejen žádá, ale představuje si, že by život bez nich byl nesnesitelný. Tak např. ještě před nedávnem věnovali lidé ochotně tři až čtyři dny na cestu ve vzdálenosti sto kilometrů; dnes však se tam dostanou za méně než tři, čtyři hodiny a přece si stěžují, opozdí-li se jejich příjezd o pět nebo deset minut. Vskutku, člověk chce být zbaven obtíží života, musí cestovat bez únavy a slyšet novinky, aniž by při tom byla zkoušena jeho trpělivost. Klade železné kolejnice po i pod zemí a telegrafní dráty na dno moře, jako by chtěl svým vlastním způsobem přivolat onu vznešenou a blaženou dobu, kdy „moře již nebude“.7
Ve spojení s tímto vším je množství tak zvaných náboženství. Ale je až příliš oprávněné podezření, že velice mnohé z toho, co platí za náboženství, tvoří jen šroub ve velikém stroji, zhotoveném k pohodlí a k povznesení člověka. Všeobecně člověk nechce být bez náboženství, to by bylo proti dobrému tónu. Proto je ochoten věnovat sedminu času náboženství, nebo jak to rád sám označuje, svým věčným zájmům; však mu přece jen zbývá šest sedmin k použití pro své časné zájmy. Ale ať si již pracuje pro čas nebo věčnost, ve skutečnosti to dělá pro sebe samého. To je „cesta Kainova“. Nechť to čtenář dobře uváží! Kéž vidí, kde tato cesta začíná, kam vede, a kde končí!
Jak zcela jiná je cesta pro člověka víry! Ábel pociťoval zlořečenství a uznával ho. Viděl poskvrnu hříchu a ve svaté síle víry obětoval to, co tomu úplně a podle Božího způsobu odpovídalo. Hledal a nalezl útočiště v samém Bohu a místo stavby města na zemi nalezl jen hrob v jejím lůně. Země, která na svém povrchu zjevovala Kainova ducha i působení se vší jeho rodinou, byla ve svém lůně poskvrněna krví spravedlivého muže. A nechť jen uváží, ať světský člověk, ať Boží člověk anebo světsky smýšlející křesťan: tato země, po níž putujeme, je potřísněná krví Božího Syna! Tatáž krev, která ospravedlňuje církev, zatracuje svět. Oko víry spatřuje temný stín, jaký Kristův kříž vrhá na všechen lesk a všechnu slávu tohoto světa. „Způsob tohoto světa pomíjí.“ Co se pak týká nynějšího jeviště, tu brzo všechno pomine. „Cestu Kainovu“ vystřídalo hnedle ve své dokonalé formě „poblouzení Balámovo“ a toto zase „odpírání roty Chóre“ a pak? – Propast otevře svá ústa, aby pozřela bezbožné, a pak je zase otevře, aby je vydala „mrákotám tmy na věčnost“. (Jud. 13.)
K potvrzení předcházejícího zahleďme se nyní na obsah páté kapitoly; najdeme v ní pokořující svědectví o slabosti člověka, jakož i jeho poddanost pod moc smrti. Nechť je živ i sta let a „plodí syny a dcery“, než konec historie vždycky vyzní: „i zemřel“. „Smrt panovala od Adama až do Mojžíše“ a zase: „Uloženo jest lidem jednou umříti.“ Tomu se člověk nevyhne. Ani parou, ani elektřinou, nebo čímkoli jiným, co je v jeho moci, nedokáže odejmout smrti její hrozný osten. Je pro něho nemožné odstranit rozsudek smrti, byť by se jeho život utvářel sebepříjemněji, pohodlněji a bujněji.
Ale odkud přišla tato podivná, obávaná smrt? Apoštol Pavel nám dává odpověď: „Skrze jednoho člověka hřích na svět všel a skrze hřích smrt.“ (Řím. 5,12.) Zde máme původ smrti. Přišla skrze hřích. Hřích přetrhl svazek, jímž bylo stvoření spojeno s živým Bohem, a když se toto stalo, byl člověk vydán v moc smrti a nebylo v jeho moci ji setřást. A právě toto je jeden z mnoha důkazů o naprosté nezpůsobilosti člověka k setkání se s Bohem. Není žádné obecenství mezi Bohem a člověkem mimo to v moci života; a poněvadž se člověk nalézá v moci smrti, tu přirozeně je každé obecenství vyloučeno. Život nemůže mít právě tak žádné obecenství se smrtí, jako světlo s tmou, nebo svatost s hříchem. Člověk se musí setkat s Bohem na zcela nové půdě a na zcela novém podkladě, totiž na podkladě víry. A tato víra jej činí způsobného nejen k uznání svého vlastního postavení, jako „prodaného pod hřích“ a tím i propadlého smrti, ale současně i poznání Božího charakteru, jako dárce nového, nad mocí smrti trumfujícího života, dávajícího život, který nikdy nemůže být ani od nepřítele napaden ani námi samými ztracen.
To je to, co vyznačuje jistotu života u věřícího. Kristus je jeho život: z mrtvých vstalý, oslavený Kristus, vítěz nade vším, co by mohlo být proti nám. Adamův život byl založen na jeho poslušnosti, a proto také byl tento život jeho neposlušností ztracen. Kristus však, který měl život sám v sobě, přišel na tento svět a vyšel dokonalým způsobem vstříc všem okolnostem lidského hříchu, ať už se tento hřích projevoval jakkoliv. A tím, že se poddal smrti, zničil toho, který měl moc nad smrtí a stal se v zmrtvýchvstání životem i spravedlností všem, kteří věří v Jeho slavné jméno.
Je nemožné, aby se satan mohl tohoto života dotknout, jak ohledně jeho zdroje, jeho průlivu, jeho moci, jeho rozsahu, tak i jeho trvání. Bůh je jeho zdrojem, z mrtvých vstalý Kristus jeho průlivem, Duch svatý jeho mocí, nebe jeho rozsahem a věčnost jeho trváním. Pro každého, kdo má tento život, je proto nyní všecko změněno. I když v jistém smyslu musí být stále ještě řečeno: „Uprostřed života jsme ve smrti“, přece zase v jiném smyslu může být řečeno: „Uprostřed smrti máme život.“ V onom oboru, do něhož z mrtvých vstalý Kristus uvedl svůj lid, nepanuje žádná smrt. Jak by to bylo také možné? Neodstranil On smrt? Smrt nemůže být ve stejné době a pro tentýž lid odstraněna a současně panovat. Boží Slovo nám však praví, že je odstraněna. Kristus odstranil smrt z jeviště a naplnil ho životem, a proto věřícího neočekává smrt, ale sláva. Smrt má za sebou a to pro vždy. Budoucnost mu zjevuje slávu beze stínů. Jeho údělem může snad být „zesnout v Ježíši“, ale to není smrt. Pouhá skutečnost rozdělení a být u Krista nijak nemění něco na zvláštní naději věřícího, že se setká s Pánem v povětří a bude vždycky u Něho, jsa Jemu podoben.
Velice krásné objasnění této pravdy nalézáme v Enochově historii, která tvoří jedinou výjimku u pravidla této páté kapitoly. Pravidlo zní: „i umřel“ – a výjimka: „nebo vzal ho Bůh“. „Věrou Enoch přenesen jest, aby neviděl smrti, a není nalezen, protože jej Bůh přenesl. Prvé zajisté, než jest přenesen, svědectví měl, že se líbil Bohu.“ (Žid. 11,5.) Enoch byl „sedmý od Adama“, a je velice zajímavé vidět, jak smrt nemohla triumfovat nad „sedmým“, nýbrž jak vzhledem k němu se v to vložil Bůh a učinil ho znamením Svého slavného vítězství nad vší mocí smrti. Je to nanejvýš blahodárně působící na srdce, četlo-li šestkrát smutnou zprávu: „i zemřel“, objeví-li u sedmého, že nezemřel. A pátráme-li po příčině, tak odpověď zní: „skrze víru“. Enoch žil ve víře ve své přenesení a chodil tři sta let s Bohem. To ho oddělovalo praktickým způsobem od všeho, co jej obkličovalo. Chození s Bohem staví nepochybně každého mimo okruh smýšlení tohoto světa. Enoch toto uskutečňoval, neboť za jeho dnů se zjevoval duch světa a protivil se, jako nyní, všemu, co bylo od Boha. Muž víry pociťoval, že s tím světem nesvede nic jiného, než aby v něm vydával ustavičné svědectví o Boží milosti a budoucím soudu. Kainovi synové si mohli vyplýtvat své síly v marném pokusu k polepšení zlořečeného světa; Enoch nalezl lepší svět a žil v jeho síle.8 Jeho víra mu nebyla darována k tomu, aby svět polepšoval, ale aby chodil s Bohem.
A dále, jak duchaplná jsou slova: „Chodil stále s Bohem“! Jaké oddělení a sebe-zapření, jaká svatost a mravní čistota, jaká milost a tichost, jaká pokora a něžnost a přece zase jaká horlivost a jaká energie, jaká trpělivost a shovívavost, jaká věrnost a nezvratná pevnost se projevuje v těchto několika slovech! „Chodit s Bohem“, to v sobě uzavírá vše, co přináleží k božskému životu, ať už činně nebo trpně. To obsahuje poznání Boží povahy, jak ji sám zjevil, jakož i pochopení blízkých vztahů, v nichž si k Němu stojíme. Není to pouze život podle ustanovení a předpisů, ani určení pravidel jednání, ani předsevzetí, sem jít a tam jít, toto neb ono dělat. Chodit s Bohem znamená mnohem více nežli jenom to; ba, to nás často vystavuje převrácenému posuzování od lidí, a často i našich bratrů, nechodí-li s Bohem. Jednou nás obviní, že děláme příliš mnoho, jindy zase, že děláme příliš málo. Ale víra, která uzpůsobuje, „chození s Bohem“, činí též způsobné k správnému posouzení ceny lidských myšlení.
Máme tudíž v Ábelovi i Enochovi neocenitelné poučení jak ohledně oběti, na níž spoléhá víra, tak i ohledně vyhlídky, jakou naděje již nyní předem okouší, kdežto „chození s Bohem“ v sobě soustřeďuje všechny jednotlivosti, nalézající se mezi oněmi oběma body v praktickém životě. „Milosti i slávy Hospodin udílí“, a mezi milostí, která již je zjevena a slávou, která teprve má být zjevena, stojí blažená jistota toho, že „aniž odepře čeho dobrého chodícím v upřímnosti“ (Žalm 84,12).
Bylo již často řečeno, že „kříž a příchod Páně tvoří zevní konce jsoucnosti církve“; a tyto body jsou obrazně znázorněny v Ábelově oběti a vytržení Enocha. Církev má své dokonalé ospravedlnění ve smrti a zmrtvýchvstání Krista, proto očekává den, kdy On přijde a vezme ji k sobě. Ona očekává: „duchem, z víry naděje spravedlnosti“. (Gal. 5,5).
Čtenář nechť se vynasnaží, aby měl v tomto ohledu úplné jasno. Mnozí vykladači prorocké pravdy rozšiřují smutné omyly, poněvadž nepoznali zvláštní postavení církve, její podíl a její naději. Ve skutečnosti nakupili tolik temných mraků a husté mlhy kolem „jasné hvězdy jitřní“, této zvláštní naděje církve, že mnozí věřící nynější doby se zdají být nezpůsobilí povznést se nad naději bohabojného ostatku Izraele, která vrcholí v spatření vyjití „slunce spravedlnosti a zdraví na paprscích jeho“ (Mal. 4,2). Ba ještě více než to. Velmi mnozí jsou připraveni i o mravní sílu vyplývající z naděje zjevení se Krista, protože byli vedeni k tomu, aby pozorovali mnohé události a poměry, které mají předcházet okamžik Jeho příchodu pro církev. Návrat Židů, odhalení Nabuchodonozorova obrazu, jakož i zjevení člověka hříchu bývá označováno jako věci, které se udály před příchodem Krista, kdežto z mnohých míst Písma svatého Nového zákona lze velmi snadno dokázat pravý opak, kdyby zde k tomu bylo vhodné místo.
Církev bude, tak jako byl Enoch, z obkličujícího jí zlého vytržena a ochráněna před přicházejícím zlem. Enoch zde nebyl ponechán, aby viděl vyvrcholení zla světa a proto vylití Božího soudu. Neviděl tudíž, jak „protrženy jsou všecky studnice propasti veliké“, ani jak „průduchové nebeští otevříni jsou“. Byl vzat dříve, než se tyto věci přihodily, a proto se jeví oku víry jako krásné předzobrazení těch, kteří „ne všickni zajisté zesneme“, kteří však „všickni proměněni budeme, pojednou, v okamžení, k zatroubení poslednímu“ (1. Kor. 15,51.52). Vytržení, ne smrt, to byla Enochova naděje, a podle apoštolských slov je i nadějí církve: „a očekávali Syna Božího s nebe“ (1. Tes. 1,10.) Tomu může nejprostší a neučený věřící rozumět a radovat se z toho, a může také v jisté míře tuto sílu okoušet a zjevovat. Snad nebude způsobilý, aby proroctví důkladně prohloubal, ale může, sláva Bohu za to, okoušet požehnání, pravdivost, potěšení, povznášející a oddělující moc této nebeské naděje, která mu přináleží, jakožto údu onoho nebeského těla, církve. A tato naděje nepozůstává v spatření „slunce spravedlnosti“, jakkoliv požehnaném na svém místě, nýbrž mnohem více v spatření „hvězdy jasné jitřní“. (Zj. 22,16.) A jako v přirozeném světě bývá viděna jitřenka od těch, kteří její vyjití očekávají, dříve nežli vychází slunce, tak i Kristus, jako jitřenka, bude spatřen od církve věřících, dříve než ostatek Izraele spatří paprsky slunce.
Nyní přicházíme k nanejvýš důležitému, ostře vyznačenému oddílu této knihy. Enoch zmizel z jeviště. Jeho cesta jako cizince na zemi byla zakončena jeho vtržením do nebe. Byl vzat dříve, nežli zlo dosáhlo svého vrcholu a nadešel Boží soud. Jak malý vliv na svět mělo jeho chození s Bohem i jeho vzetí pryč, nám ukazují oba první verše 6. kapitoly: „Stalo se pak, když se počali množiti lidé na zemi, a dcery se jim zrodily, že vidouce synové Boží dcery lidské, any krásné jsou, brali sobě ženy ze všech, kteréž oblibovali.“
Smíšení toho, co je z Boha, s tím, co je z lidí, je obzvláštní forma zla a velice působivý umělý úskok v rukou satana ke zmaření svědectví o Kristu na zemi. Takové smíšení se jeví mnohdy jako něco žádostivého; jak často budí domněnku rychlejšího rozšíření toho, co je z Boha, jakož i plnějšího a mocnějšího vylévání božského vlivu na odiv jiným; může to nakonec vypadat jako něco, z čeho se lze spíš radovat, než nad tím bědovat. Ale náš úsudek v této věci závisí jedině a pouze od hlediska, z kterého vše pozorujeme. Hledíme-li na to ve světle Boží přítomnosti, tu věru v tom nemůžeme spatřovat žádnou přednost, směšuje-li se Boží lid s lidem tohoto světa, nebo je-li pravda zničena lidskými příměsky. To není Boží způsob k šíření pravdy, nebo podporování zájmů těch, kteří by měli zde na zemi zaujmout místo svědectví pro Boha. Boží zásada je: oddělení od všeho zlého a tato zásada nemůže být nikdy porušena bez vážného porušení pravdy.
Oddíl, který právě uvažujeme, nám jasně ukazuje, jak spojení „synů Božích s dcerami lidskými“ mělo nejsmutnější následky. Podle lidského úsudku mělo ovoce tohoto spojení neobyčejně krásný vzhled, neboť o dětech těchto manželství čteme: „To jsou ti mocní, kteříž zdávna byli, muži na slovo vzatí“ (6,4.). Ale Boží úsudek zněl zcela jinak. On nehledí, nač hledí člověk. Jeho myšlení nejsou naše myšlení. „Viděl Hospodin, an se rozmnožuje zlost lidská na zemi, a že by všeliké myšlení srdce jejich nebylo než zlé po všecken čas“ (v. 5.) „Než zlé“ – „zlé po všechen čas“, to byl stav člověka před Bohem jako následek smíšení svatého s nesvatým. Tak tomu bude vždycky. Neuchová-li si svaté símě svou čistotu, tu ohledně svědectví na zemi je všechno ztraceno. První satanovo úsilí bylo v tom, aby umrtvením svatého semene zmařil Boží předsevzetí; a když to selhalo, snažil se dosáhnout svého cíle tak, že ho zničil.
Je nanejvýš důležité, aby čtenář jasně chápal úmysl, povahu a výsledek tohoto spojení „synů Božích“ s „dcerami lidskými“. V našich dnech se ukazuje nebezpečná snaha k dosažení sjednocení za cenu pravdy. Mějme se před tímto nebezpečím pečlivě na pozoru. Pravé sjednocení nesmí být nikdy dosahováno na úkor pravdy. Heslem věrného křesťana musí znít: pravdu za každou cenu! Je-li možné dosáhnout spojení touto cestou, tím lépe; ale pravdu za každou cenu! Kdežto nesprávná povolnost praví: spojení za každou cenu! Je-li možné na této cestě podržet pravdu, tím lépe; ale spojení za každou cenu!9 Samozřejmě, že nemůže být žádné pravé svědectví tam, kde byla pravda opuštěna, a proto i u předpotopního světa vidíme, jak je smutné spojení mezi svatým a nesvatým, mezi tím co bylo z Boha a co z lidí. Mělo to za následek jen dopomožení zlu k jeho vyvrcholení a pak přivolání Božích soudů.
„Tedy řekl Hospodin: Vyhladím z země člověka kteréhož jsem stvořil“ (v. 7.). Nic jiného, než toto, nemohlo pomoci. Muselo nastat úplné zničení všeho toho, co zničilo svou cestu na zemi. „Ti mocní a muži na slovo vzatí“ museli být všichni bez rozdílu odstraněni, „všeliké tělo“ muselo jako úplně a zcela nevhodné pro Boha být zavrženo. „Konec všelikého těla přichází přede mne“ (v. 13.). Nejednalo se jen o konec některého těla, ne, v Hospodinových očích bylo všeliké tělo zkaženo, všechno nenapravitelně zlé. Bylo zváženo a nalezeno příliš lehké a Pán oznamuje Noému svůj zachraňující prostředek slovy: „Učiň sobě koráb z dříví gofer“ (v. 14.).
Takto se tedy stává Noé vlastníkem Božích myšlení v obkličujícím jej jevišti. Účel Božích slov byl odkrytí kořenů všeho toho, na čem lidské oko spočívalo se zalíbením a pýchou. Lidské srdce se pyšně vypínalo, spatřovalo-li skvělé řady „umělců“, „obrů“ a „mužů na slovo vzatých“. Zvuky harf a hudebních nástrojů mohly věru rozechvívat duši, při čemž současně byla půda vzdělávána a odpovídaly potřebám člověka způsobem, který odpíral každému pomyšlení na blížící se soud. Ale jak temný stín vrhají vážná slova: „Vyhladím“ na objevující se události! Což nemohl duch člověka vynajít cestu k uniknutí? Což nemohl se „rek sám osvobodit svou velkou silou?“ Ach ne! Byla sice cesta k uniknutí, ale ta byla zjevena jen víře – ne vidění, ne rozumu, ne domněnkám.
„Věrou, napomenut jsa od Boha Noé o tom, čehož ještě nebylo viděti, boje se, připravoval koráb k zachování domu svého; skrze nějž potupil svět, a spravedlnosti té, kteráž jest z víry, učiněn jest dědicem.“ (Žid. 11,7.) Boží Slovo osvětluje všecko, čím bývá lidské srdce oklamáno. Odstraňuje všecko pozlátko, jímž pokrývá had marnivý, oklamaný, pomíjitelný svět, nad nímž visí Boží meč soudu. Avšak jen „víra“ je to, která se nechá „od Boha varovat“, když věci, o nichž On mluví, „ještě nejsou vidět“. Přirozenost bývá řízena tím, co vidí, svými smysly, kdežto víra se nechává vést pouhým Božím slovem. Jak nezměrný poklad je toto Slovo v temném světě! Ono dává stálost, ať jsou zevní zjevy jakékoliv. Když Bůh mluvil k Noému o příštím soudu, tak nebyla ještě vidět žádná známka tohoto soudu. „Čehož ještě nebylo viděti“, ale Boží slovo to učinilo přítomnou skutečností srdci, které bylo schopné toto slovo vírou přijmout. Víra nečeká na věc, až bude vidět, neboť „víra jest ze slyšení, slyšení pak skrze slovo Boží“. (Řím. 10,17.) Vše, čeho je zapotřebí člověku víry, je vědomí, že Bůh mluvil; to dodává duši jeho dokonalou jistotu. Takové „řekl Hospodin“ mu uspořádává vše. Jeden jediný řádek Písma svatého je úplně dostačitelnou odpovědí na všecky rozumové uzávěry a domněnky lidského rozumu; a kdo má Boží slovo za podklad svého přesvědčení, může klidně čelit celému proudu lidských mínění i předsudků. Bylo to Boží Slovo, které srdce Noého utvrzovalo po celou dlouhou dobu jeho služby; a totéž slovo od oněch dnů až po dnes utvrzovalo miliony svatých Božích vůči odporu světa. Nemůžeme proto nikdy klást dost velikou váhu na Boží slovo. Bez něho vládne všude tma a nejistota, s ním světlo a mír. Kam proniká jeho světlo, ukazuje člověku víry bezpečnou a požehnanou stezku; kde nesvítí, je každý nucen bloudit v labyrintu lidského podání. Jak by mohl Noe 120 let „kázat spravedlnost“, kdyby Boží Slovo nebylo základem jeho kázání? Jak by mohl odolat posměchu a pohaně nevěřícího světa? Jak by mohl setrvat při svědectví o přicházejícím soudu, když na obzoru světa nebyl ani jeden jediný mráček? To by bylo nemožné! Boží Slovo bylo půdou, na níž stál; a „Duch Kristův“ jej zmocňoval, aby se svatou stálostí zdůrazňoval tuto vznešenou a neochvějnou půdu.
A můj milovaný křesťanský čtenáři, co jiného máme my, abychom ve zlých dnech, jako jsou nynější, setrvali v Kristově službě? Zajisté nic jiného, než co měl Noé, avšak my také nic jiného nepotřebujeme. Upotřebení a použití Božího Slova s osvícením Ducha svatého, skrze něhož jedině můžeme tomuto Slovu rozumět, je vše, co potřebujeme, abychom byli dokonale vyzbrojeni a připraveni „ke každému skutku dobrému.“ (2. Tim. 3,16.17.) Jaký klid to přináší srdci! Jak nás to osvobozuje od všech mozkových vidin a lidských domněnek! Je nám darováno čisté, nezrušitelné, věčné Boží slovo. Nechť Jej naše srdce pro tento neocenitelný dar oslavují! Myšlení a tužby lidského srdce byly jen zlé na každý den, ale Boží slovo bylo jistým odpočinutím pro srdce Noého.
„Protož řekl Bůh k Noé: Konec všelikého těla přichází přede mne… Učiň sobě koráb z dříví gofer.“ (kap. 6,13.14) Zde vidíme zkázu člověka a prostředek Božího spasení. Člověku bylo dovoleno, aby sledoval svůj běh až k nejvyššímu bodu a své zásady a své cesty přivedl k uzrání. Kvas působil a pronikl masy. Zlo dosáhlo svého vrcholu. „Všeliké tělo“ se stalo tak špatné, že nemohlo být už ani horší. Proto nezbývalo Bohu nic jiného, než ho úplně zahladit a při tom zachránit všecky ty, kteří by podle Jeho věčné rady byli nalezeni ve spojení s Noém, tím jediným spravedlivým člověkem, který tehdy žil. Toto nám velice živě přivádí na mysl učení kříže. Zde vidíme Boží soud nad přirozeností se vším jejím zlem, a současně zjevení Jeho spasitelné milosti v její celé plnosti a v jejím dokonalém vztahu na ty, kteří dosáhli nejnižšího stupně svého mravního stavu. „Vyšed z výsosti, navštívil nás.“ (Luk. 1,78.) Kde? Právě tam, kde jsme se jako hříšníci nalézali. Bůh sestoupil do nejnižších hlubin naší zkázy. Není ani jediný bod v celém stavu hříšníka, k němuž by nepronikalo světlo onoho požehnaného východu z výsosti. Ale při tom muselo v moci toho, co samo je, zjevit naši pravou povahu. Světlo musí soudit všechno, co se mu protiví; avšak když to činí, dává též „poznání spasení skrze odpuštění hříchů“. Kříž zjevuje Boží soud nad „všelikým tělem“, současně však i Boží spasení pro zahynulého a vinou obtíženého hříšníka. Na kříži je hřích dokonale odsouzen, hříšník dokonale zachráněn a Bůh dokonale zjeven a oslaven.
Chce-li čtenář na okamžik věnovat pozornost První Petrově epištole, nalezne tam hodně světla o tomto celém předmětu. V kapitole 3,18–22. čteme: „Nebo i Kristus jednou za hříchy trpěl, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu, umrtven jsa z strany těla, ale obživen Duchem, skrze něhož (Ducha) i těm, kteříž jsou nyní v žaláři, duchům, přišed, kázal (skrze Noé), tehdáž nepovolným, když ono jednou očekávala Boží snášelivost za dnů Noe, když dělán byl koráb, v kterémžto málo, to jest osm duší zachováno jest u vodě. K čemuž připodobněn jsa nyní křest, i nás spaseny činí, ne to tělesné špíny mytí (vodou),10 ale dobrého svědomí u Boha dožádání, skrze vzkříšení Ježíše Krista, kterýž všed v nebe, jest na pravici Boží, podmaniv sobě anděly, i mocnosti, i moci.“ Toto nanejvýš důležité místo přináší učení o korábu, jakož i svým souvisením s Kristovou smrtí podává velice jasné poučení. Jako při potopě, tak i při Kristově smrti vzešly všechny vlny a všechno vlnobití Božího soudu na to, co samo o sobě bylo bez hříchu. Stvoření bylo pohřbeno pod vlnami spravedlivého Božího hněvu, a Kristův Duch volá: „Všecka vlnobití tvá a rozvodnění tvá na mne se svalila.“ (Žalm 42,8.) Toto je hluboká, významuplná pravda pro srdce i svědomí věřícího. „Všechna vlnobití a rozvodnění Boží“ se svalila na kříži nad neposkvrněnou osobou Pána Ježíše, a následkem toho – jak požehnaný to výsledek! – nezůstalo už nic, co by se mohlo svalit na osobu věřícího. Na Golgotě vidíme vskutku a vpravdě jak „všecky studnice propasti veliké protrženy jsou, a průduchové nebeští otevřeny jsou.“ – „Propast propasti ozývá se k hlučení vlnobití tvých.“ Kristus pil tento kalich a snášel Boží hněv dokonalým způsobem. On se postavil na soudu pod veškerou tíži celé zodpovědnosti Svého lidu a učinil ji zadost slavným způsobem. Víra v Něho přináší duši neochvějný pokoj. Když se Pán Ježíš setkal se vším tím, co mohlo být proti nám, když odstranil s cesty každou překážku, když odstranil hřích, vyprázdnil za nás kalich hněvu a soudu a odstranil každý nás děsící mrak, – neměli bychom okoušet neochvějný pokoj? Nám patří ony hlubiny a nevypravitelná požehnání i ona svatá jistota, jež vykupující láska udílí na spravedlivém podkladě Kristem dokonaného díla.
Byl Noé nějak znepokojen nad vlnami Božího soudu? Nikterak. Jak by to bylo také možné? Věděl dobře, že „všecky“ vlny byly vylity, kdežto on sám byl skrze ně pozvednut do oblasti nezkaleného pokoje. Plul v míru na týchž vodách, jimiž „všeliké tělo“ bylo odsouzeno. On byl samým Bohem přenesen do bezpečí na opačnou stranu soudu a mohl triumfující řečí apoštola (Řím. 8.) říci: „Kdyžť jest Bůh s námi, i kdo proti nám?“ Hospodin sám ho vyzval, jak čteme v kap. 7,1.: „Vejdiž ty i všecka čeleď tvá do korábu!“ A sotva že se toto stalo, tu čteme: „A zavřel Hospodin po něm.“ (v. 16.) Zajisté, že byli nyní všichni, kteří se nalézali v korábu, v dokonalém bezpečí. Hospodin zavřel dveře a bez Něho nemohl nikdo vejít ani vyjít. Archa měla jak okno, tak i dveře. Pán Svou vlastní mocnou rukou zavřel dveře a ponechal Noému okno, jímž mohl hledět vzhůru na ona místa, odkud vyšel všechen soud a kde mohl vidět, že pro něho samého nebylo žádné odsouzení. Protože bylo okno uděláno „svrchu“ (kap. 6,16.), mohla zachráněná rodina hledět jen vzhůru. Nemohla vidět ani vody soudu, ani smrt a zpuštění, jaké vody přivodily. Záchranný Boží prostředek „z dříví gofer“ byl mezi nimi a všemi těmi věcmi. Když pak byl soud vykonán, nezbylo jim nic jiného, než jen patřit na jasné, bezmračné nebe, tento věčný příbytek Boha, který odsoudil svět, ale je zachoval.
Nic nemůže vyjádřit mocněji dokonalé bezpečí věřícího v Krista, nad slova: „A zavřel Hospodin po něm.“ Kdo mohl otevřít, co Bůh zavřel? Nikdo, Noé byl se svou rodinou tak bezpečný, jak jen ho mohl učinit bezpečným Bůh. Ani moc andělů, ani lidí, ani ďáblů nemohla prolomit dveře korábu a nechat tam vniknout vodu. Vždyť byly uzavřeny toutéž rukou, která otevřela nebeské průduchy a všechny studnice veliké propasti. Tak i o Kristu je řečeno jako o Tom, který „má klíč Davidův, kterýžto otvírá a žádný nezavírá, a zavírá, žádný pak neotvírá“. (Zj. 3,7.) A také ve Své ruce má „klíče pekla a smrti“. (Zj, 1,18.) Nikdo bez Něho nemůže vejít do bran hrobu, ani z nich vyjít; On má „všelikou moc na nebi i na zemi“. (Mat. 28,18.) On je „dán jako hlava nade všecko“ církvi a v Něm je věřící dokonale bezpečný. Kdo se mohl Noé dotknout? Která vlna by mohla vniknout do onoho korábu, který byl „vnitř i zevnitř klím oklejován?“ Právě tak je tomu i nyní. Kdo se může dotknout těch, kteří se s vírou utekli ke kříži? Každému nepříteli bylo čeleno a každý byl umlčen, ano umlčen pro vždy. Kristova smrt za ně odpovídá vítězně na každou námitku, poněvadž současně Jeho vzkříšení je uspokojujícím prohlášením nekonečného Božího zalíbení na tomto díle vykoupení – díle, které tvoří jak základ Jeho spravedlnosti ohledně našeho přijetí, tak i naší důvěry ohledně našeho přistupování k Němu.
Poněvadž dveře našeho korábu jsou zavřeny rukou samého Boha, nezbývá nám nic jiného, než se radovat z okna. Jinými slovy, zůstávat v blaženém a svatém obecenství s Ním, který nás osvobodil od přicházejícího hněvu a učinil nás dědici budoucí slávy. Petr mluví o takových, kteří jsou „slepí, toho, což vzdáleno jest nevidouce, zapomenuli se na očištění svých starých hříchů.“ (2. Petr. 1,9.) To je politování hodný stav a je to vždycky následkem zanedbání na modlitbách pěstovaného obecenství s Ním, který nás na věky v Kristu uzavřel.
Nežli však budeme pokračovat v historii Noého, podívejme se ještě krátce na stav těch, kterým tak dlouho kázal spravedlnost. Pozorovali jsme „zachráněné“, nyní se podívejme na „zahynulé“; myslili jsme na ty uvnitř korábu, nyní věnujme trochu pozornosti těm mimo koráb. Není pochyb, že mnohý z nich úzkostlivě vzhlížel ke korábu, když se zvolna zvedal s vodami. Leč běda „dvéře byly zavříny“ – den milosti pominul a čas svědectví, pokud se týkal oněch lidí, na věky zanikl. Táž ruka, která Noého zavřela, je vyloučila; a pro ty, kteří byli venku, bylo právě tak nemožné dostat se dovnitř, jako bylo pro ty, kteří byli uvnitř korábu nemožné dostat se ven. První byli nezvratně ztracení, druzí skutečně zachráněni. Bylo opovrhnuto jak dlouhoshovívajícností Boží, tak i svědectvím Jeho služebníka. Přítomné věci úplně a zcela zaujaly ony nešťastníky. Jedli, pili, ženili se, vdávali se, kupovali a prodávali až do toho dne, kdy Noé vešel do korábu i přišla potopa a zahladila všecky. (Luk. 17,26.27.) Samo o sobě nebylo nic špatného na těchto věcech. Nepravost nespočívala na tom, co bylo děláno, ale na činitelích. Jejich každé jednotlivé jednání mohlo být konáno vírou a v Boží bázni a tak sloužit k oslavení Jeho svatého Jména. Bohužel tomu tak nebylo. Boží slovo bylo zavrženo. Bůh ohlašoval soud, ale oni nevěřili. Bůh mluvil o hříchu a zkáze, ale oni se nedali přesvědčit. On mluvil o prostředku spasení, oni na to však nedbali. Spěli dál ve svých vlastních plánech a předsevzetích a neměli žádné místo pro Boha. Jednali jako by jim země náležela na věky podle nějaké smlouvy a zapomněli, že u toho byla připojena vážná výhrada. Nemysleli na ono vážné slovo: „až přišla potopa“. Bůh byl vyloučen. „Všeliké myšlení srdce jejich nebylo než zlé po všecken čas“; a proto nemohli činit nic dobrého. Smýšleli, mluvili i jednali jen sami pro sebe; činili vše podle vlastní vůle a na Boha zapomněli.
Milovaný čtenáři, rozpomeň se na slova Pána Ježíše Krista, jak praví: „A jakož se dálo za dnů Noé, tak bude i za dnů Syna člověka.“ Mnozí by nám chtěli namluvit, že dříve než se Syn člověka zjeví na nebeských oblacích, se tato země od pólu až k pólu přikryje krásným pláštěm spravedlnosti a míru, jako výsledek přemnohých snah lidských dobrodinců našich dnů. Ale právě uvedené krátké povědění Písma maří v okamžiku a ze základu všechna taková marná a klamná očekávání. Jak tomu bylo za dnů Noe? Přikrývala spravedlnost zemi tak jako vody naplňují mořské hlubiny? Panovala Boží pravda? Byla země naplněna známostí Boží? Odpověď Písma svatého zní: „Ale ta země byla porušena před Bohem a naplněna byla země nepravostí. Viděl tedy Bůh zemi, a aj, porušena byla, nebo bylo porušilo všeliké tělo cestu svou na zemi.“ (kap. 6,11.12.) Nuže tedy: „takť nápodobně bude v ten den, když se Syn člověka zjeví.“ To je dost jasné. „Spravedlnost“ a „nepravost“ jsou si věru málo podobné. Také není žádná podobnost mezi všeobecnou bezbožností a všeobecným mírem. Je potřeba jen srdce poddané Božímu slovu a osvobozené od vlivu panujícího mínění, aby chápalo pravou podstatu nynějších dnů, předcházejících bezprostředně „příchod Syna člověka“. Nechť se čtenář nenechá mýlit! Nechť se se svatou uctivostí skloní před Písmem svatým! Nechť si uvědomí stav světa „ve dnech než přišla potopa“ a pak si připomene, že „jak“ bylo tehdy, „tak“ bude i na konec naší přítomné doby. Slova Páně jsou jasná a rozhodující. Za časů Noého nebylo nic, co by se podobalo stavu všeobecné spravedlnosti a všeobecnému míru; a nebude také ani nic takového před příchodem Páně.
Není pochybností o tom, že člověk rozvinul všechnu energii, aby si svět upravil na pohodlné a příjemné místo svého přebývání. Ale pomyšlení, aby učinil zemi místem, kde by mohl přebývat Bůh, mu bylo úplně daleké. Právě tak i nyní v přítomné době vynakládá člověk všechny své síly na to, aby ze své cesty odstranil všechny balvany a upravil si ji tak příjemnou a rovnou, jak je to nejlépe možné; leč to není ono „urovnati cestu na pustinách pro Boha našeho“, ani ono „což jest křivého, ať jest přímé a místa nerovná ať jsou rovinou“, aby všeliké tělo uzřelo slávu Hospodinovu. (Iz. 40,3–5.) Civilizace pokračuje; ale civilizace není žádnou spravedlností. Vyčištění a ozdobování domu horlivě pokračuje, ale to se neděje proto, aby dům byl vhodně připraven pro Krista, ale pro antikrista. Lidská moudrost se přičiňuje, aby třásněmi roucha, které sama upředla, zakryla nahotu a vady člověka; ale zakrytím ještě nejsou odstraněny. Jsou jen ukryty a v krátkosti se zase ukážou ošklivější, než kdy před tím. „Šarlatová ozdoba“ bude brzy sejmuta a „okrasa cedrová“ brzo zničena. Hráze, jimiž se člověk snaží neúnavně zúžit valící proud lidské zloby, pojednou povolí její neodolatelné moci. Všeliké přičinění, chtějící tělesnou, duševní i mravní zvrhlost Adamových potomků udržet v mezích, každé stavidlo lidské dobromyslnosti (můžeme-li tak říci), musí neodvratně selhat. „Konec všelikého těla přichází přede mne“, to je Boží svědectví. Ne před člověka, nýbrž před Boha přichází tento konec. A ač se snad ústa posměvače ptají: „Kdež jest to zaslíbení o příchodu Jeho? Nebo jakž otcové zesnuli, všecko tak trvá od počátku stvoření“ (2. Petr. 3,4.), přece jen se rychle blíží okamžik, kdy tito posměvači dostanou svou odpověď. „Přijdeť pak ten den Páně, jako zloděj v noci, v kterémž nebesa jako v prudkosti vichru pominou a živlové pálivosti ohně rozplynou se, země pak i ty věci, kteréž jsou na ní, vypáleny budou.“ (2. Petr. 3,10.) To je odpověď, jakou dá Bůh na posměšky dětí tohoto světa. Jak ale Bůh odpoví na příchylnost a očekávání Božích dítek? Chvála buď Bohu! Jejich vyhlídka je zcela jiná: setkání se v povětří se svým ženichem dříve, nežli zlo dosáhne svého vrcholu a tím i dříve, nežli nadejde soud. Boží církev nečeká na zkázu světa, nýbrž na vyjití „hvězdy jasné a jitřní“ (Zj. 22,16.).
Nechť si již příchod Páně pozorujeme s kterékoliv strany a jakéhokoliv hlediska – je-li to církev v slávě nebo svět v plamenech, je-li to příchod ženicha nebo vloupání se zloděje, je-li to jitřenka nebo pálivé slunce, vtržení církve do nebe, nebo příchod soudu, co před naše duchovní zraky předstupuje – vždycky pocítíme, jak je velice důležité dbát na nynější svědectví Boží milosti k zahynulému hříšníku. „Aj, nyníť jest čas příhodný, aj nyní dnové spasení.“ (2. Kor. 6,2.) „Neboť Bůh byl v Kristu, v mír úvodě svět s sebou, nepočítaje jím hříchů jejich.“ (2. Kor. 5,19.) Nyní Bůh působí k smíření, brzo však bude soudit; nyní je všechno milost, pak bude všechno hněv; nyní odpouští hřích skrze kříž, pak ho bude trestat věčným trápením. Nyní vysílá Bůh poselství nejčistší, nejhojnější a nejdobrovolnější milosti. Mluví k hříšníkům o dokonaném vykoupení skrze vzácnou Kristovu oběť; ujišťuje je, že všechno je naplněno, všechno dokonáno. On čeká, aby mohl být milostiv. Dlouhočekání Pána našeho je spasení; neboť „nemeškáť Pán s naplněním slibů, jakož někteří za to mají, že obmeškává, ale shovívá nám, nechtě, aby kteří zahynuli, ale všickni ku pokání se obrátili“. (2. Petr. 3,9.) Jakou vážnost dodává všechno to nynějšímu okamžiku! Čistá, neomezená milost je zvěstována, věčný hněv přichází. S jakým zájmem bychom měli dále věnovat svou pozornost utváření se Božích úmyslů! Písmo svaté vrhá své světlo na tyto věci, a to takové světlo, že „nejsme přinuceni“, jak se jiný spisovatel vyjádřil, „mimo nás řítící se události netečně přehlídat, jako ti, kteří ani nevědí, kde jsou, ani kam spějí.“ My máme své místo i postavení přesně znát; máme rozumět zásadám všech nyní působících směrů; měli bychom si být vědomi hrozného vření, kterému se blíží všechny přítoky se strhující rychlostí. Lidé sní o jakémsi zlatém věku, zaslibují si tisícileté království umění a vědy; utěšují se myšlenkou, že „bude rovně zítřejší jako dnešní den, nýbrž větší a mnohem hojnější.“ (Iz. 56,12.) Ale jak marné jsou všechny tyto myšlenky, všechny tyto sny a sliby! Víra vidí, jak se na obzoru světa mračna vždy hustěji stahují. Soud se blíží, den hněvu přichází; dveře budou brzo zavřeny a „mocné dílo podvodu“ (2. Tes. 2,11.) se brzy dostaví ve své hrozné moci. Jak nutné je proto vztyčit výstražné znamení a věrným svědectvím působit proti ubohé lidské samolibosti! Ovšem, jako kdysi Achab obvinil proroka Micheáše, tak i nám bude svět dělat výčitky, že předpovídáme jen zlé; ale co na tom? Předpovídejme to, co Boží slovo předpovídá a čiňme tak s jediným úmyslem „lidem k víře sloužiti“. (2. Kor. 5,11.) Boží slovo odstraňuje pod našima nohama jen nejistou půdu, aby nás postavilo na neochvějný základ. Bere nám „třtinu nalomenou“ a klamné naděje, aby nám mohlo dát „skálu věků“ a naději, která nezahanbuje. (Řím. 5,5.) Odstraňuje „cisterny děravé, které nedrží vody“ a dává místo toho „pramen vod živých“. (Jer. 2,13.) To je pravá láska; je to Boží láska. Bůh nevolá: „Pokoj, pokoj!“ ježto není žádného pokoje, a „neobmítá stěnu hliněnou vápnem ničemným“, (Jer. 6,14; 8,11; Ezech. 13,10.) On chce, aby srdce hříšníka odpočívalo v pokoji v korábu věčného bezpečí a zde okoušelo obecenství s Ním samým a mělo blaženou naději, že bude brzy odpočívat s Ním v obnoveném stvoření, když zpuštění, zkáza a soud přejdou.
Vraťme se zase zpět k historii Noého a povšimněme si ho v jeho novém postavení. Viděli jsme ho stavět koráb a viděli jsme ho v korábu; teď ho uvidíme vyjít z korábu a zaujmout své místo v novém světě.11 „Rozpomenul se pak Bůh na Noé.“ (kap. 8,1.) Když dílo soudů pominulo, přichází zachráněná rodina spolu se vším, co s ní bylo ve spojení, na paměť u Boha. „Pročež uvedl Bůh vítr na zemi, i zastavily se vody a zavříny jsou studnice propasti i průduchové nebeští, a zastaven jest příval s nebe.“ (kap. 8,1.2.) Sluneční paprsky začínají nyní oživovat svět, který byl pokřtěn křtem soudu. Soud je „neobyčejné dílo“ Boží (por. Iz. 28,21.). Ačkoliv i tím bývá oslaven, přece jen v tom nemá žádné zalíbení. Oslavováno budiž Jeho jméno! On je vždy připraven zanechat soud a jednat v milosti, protože v slitování se je Jeho rozkoš. „I stalo se po čtyřidcíti dnech, otevřev Noé okno v korábu, kteréž byl udělal, vypustil krkavce, kterýžto vyletuje zase se vracoval, dokudž nevyschly vody na zemi.“ (8,6.7.) Není pochyb, že tento nečistý pták nalézal potravu na některé zdechlině a proto se již více nenavrátil. Ne tak holubice: „potom vypustil holubici od sebe, aby věděl, již-li by opadly vody se svrchku země. Kterážto když nenašla, kde by odpočinula noha její, navrátila se k němu do korábu; nebo vody byly po vší zemi. On pak vztáhna ruku svou vzal ji a vnesl k sobě do korábu. A počekal ještě sedm dní jiných a opět vypustil holubici z korábu. I přiletěla k němu holubice k večerou, a aj, list olivový utržený v ústech jejich“. (v. 8–11.) V tom lze spatřovat krásný předobraz znovuzrozené duše, která uprostřed ji obkličující zkázy, hledá a nalézá své odpočinutí i svůj podíl v Kristu, a současně se uchopuje závdavku dědictví a tím podává důkaz, že soud již pominul a obnovená země se již začíná ukazovat. Tělesná mysl však nalézá své zalíbení na všem, vyjma Krista. Každý druh nečistoty jí poskytuje pokrm. Olivový list pro ni nemá žádný půvab. Vše, co potřebuje, nalézá na jevišti smrti, a proto nemyslí na nový svět a jeho slávu. Ale srdce, které je vyučováno a cvičeno od Božího Ducha, se může radovat jen z toho, v čem má své zalíbení a své potěšení Bůh. Odpočívá v korábu Jeho spasení až „do času napravení všech věcí“. Jaké blaho, tvoří-li Pán Ježíš zůstávající odpočinutí našich srdcí a my ho nehledáme ve světě, na němž spočívá Boží soud. Holubice se navrátila zpět k Noému a vyčkala na čas svého odpočinutí; tak i my máme ustavičně nalézat své místo v obecenství s Kristem, až do času Jeho povýšení a oslavení v budoucím věku. „Neboť ještě maličko, a ten, kterýž přijíti má, přijde a nebude meškati.“ Všechno, co v tom ohledu potřebujeme, je jen trochu trpělivosti. Pán spravuj srdcí našich „k lásce Boží a očekávání Krista!“
„I mluvil Bůh k Noé, řka: ‚Vyjdi z korábu.‘“ (v. 15.16.) Tentýž Bůh, který řekl: „Učiň sobě koráb“ a „vejdiž do korábu“, praví nyní: „vyjdi z korábu“. „I vyšel Noé… tedy vzdělal Noé oltář Hospodinu.“ (v. 18–20.) Noé jednoduše poslouchá Boží slovo. Zde se setkáváme s poslušností víry a službou víry; obě věci jdou společně. Oltář je zřízen tam, kde krátce před tím bylo vše jevištěm smrti a soudu. Koráb šťastně přenesl Noého a jeho rodinu přes vody soudu. Vyvedl ho ze starého světa a uvedl ho do nového světa, v němž nyní zaujímá místo velebitele.12 A povšimněme si, že to byl „Hospodin“, jemuž vzdělal oltář. Pověra by zbožňovala koráb, protože sloužil za nástroj k zachránění. V tom je ustavičná snaha lidského srdce. Odsunout stranou Boha a na Jeho místo postavit od Něho dané prostředky. Koráb byl ovšem postaven na určitý Boží rozkaz; ale víra Noého se přenesla přes koráb k Bohu korábu; a když z něho vyšel, místo aby váhavě hleděl ke korábu, nebo si ho udělal dokonce předmětem úcty a klanění, staví oltář Pánu a klaní se Jemu. O korábu pak není nadále více žádná zmínka.
Všecko to nám dává sice jednoduché, ale zároveň velice užitečné ponaučení. V témže okamžiku, kdy srdce ztratí se zřetele samu Boží skutečnost, nemívá jeho mýlení se žádných mezí a bývá na nejpřímější cestě k nejhrubší formě modloslužby. Pro úsudek víry mívá ustanovení cenu jen potud, pokud je prostředkem, jehož si Bůh používá k živému osvědčení se při duši, tj. pokud víra, dle Božího určení, v tom může okoušet Krista. Přes to nemá ustanovení žádnou cenu, a jakmile se jen v nejmenším stupni vtírá mezi srdce a vzácné dílo nebo vznešenou Kristovu osobu, přestává být Božím ustanovením a bývá nástrojem satana. Dle úsudku pověry je však ustanovení všecko a Bůh bývá vyloučen. Jméno Boží se při tom užívá jen proto, aby důležitost ustanovení byla zvýšena a propůjčen mu mocnější vliv na lidského ducha. Tak se stalo např., že izraelští synové uctívali měděného hada. To, co pro ně kdysi bylo kanálem požehnání v Božích rukou, stalo se předmětem pověrečného uctívání, jakmile se jejich srdce uchýlilo od Hospodina, takže Ezechiáš byl nucen ho zničit. Nazval ho „nechusten“ (měď). Sám o sobě nebyl také nic jiného než jen nechusten, kus mědi; ale když si ho Bůh použil, byl prostředkem hojného požehnání. Víra poznávala v tom to, co Boží zjevení o tom řeklo; pověra však, jak vždycky činí, hodila Boží zjevení přes palubu, ztratila ze zřetele skutečný Boží úmysl ohledně této věci a udělala si z toho boha samého.
Není v tom ve všem důležité poučení pro naši dobu? Žijeme v době ustanovení. Atmosféra, obestírající vyznávající církev, je naplněná živly náboženského podání, které odvádí duši od Krista a Jeho dokonalého spasení. Ne však, že by lidská podání jsoucnost Krista nebo Kristův kříž přímo popíraly; v tom případě by se snad mnohému již oči otevřely. Zlo nese daleko oklamavatelnější a nebezpečnější charakter: ke Kristu a Jeho dílu se přidávají všelijaká ustanovení; hříšník nebývá spasen jedině skrze Krista, nýbrž skrze Krista a ustanovení. Ale takovým způsobem mu bývá Kristus úplně uloupen; neboť nakonec se nepochybně ukáže, že Kristus a ustanovení neznamenají nic jiného nežli ustanovení bez Krista. „Budete-li se obřezovati, Kristus vám nic neprospěje.“ (Gal. 5,2.) Buď to musí být celý Kristus, nebo zhola nic od Něho. Ďábel přesvědčuje lidi, že Krista ctí, když ctí a činí hodně z Jeho ustanovení. Neboť ví až příliš dobře, že ve skutečnosti nechávají Krista úplně stranou a bývají zbožňována ustanovení. Nemůže být ani dost často připomenuto, že z ustanovení dělá pověra všechno, nevěra a mysticismus nic, víra však užívá Boží ustanovení přiměřeně.
Ale zašel jsem v tomto oddílku našich úvah trochu dále než jsem obmýšlel. Proto už chci jen letmo pohledět do kapitoly 9. V této kapitole vidíme novou smlouvu, pod kterou bylo postaveno stvoření po potopě, jakož i znamení této smlouvy: „Tedy požehnal Bůh Noé i synům jeho a řekl jim: Ploďťež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi.“ (kap. 9,1.) Tak přikazuje tedy Bůh člověku při jeho vstupu na obnovenou zemi: nemá naplnit jen část země, ale „celou zemi“. Dle Jeho vůle se měli lidé rozšířit po celém povrchu země, ne však spoléhat se na své soustředěné síly. V kapitole 11. uvidíme, jak málo dbal člověk na toto přikázání.
Po potopě byla vložena bázeň před člověkem do nitra každého jiného stvoření, takže služby prokazované člověku nižšími druhy stvoření jsou jen nutným následkem strachu a hrůzy. V životě i smrti jsou zvířata určena k službě člověku. Leč veškeré stvoření je skrze věčnou Boží smlouvu osvobozeno od bázně před novou potopou; nikdy víc se nebude soud v takové formě opakovat: „Pročež onen první svět vodou jsa zatopen, zahynul. Ta pak nebesa, kteráž nyní jsou, i země, týmž slovem odložená, chovají se k ohni, ke dni soudu a zatracení bezbožných lidí.“ (2. Petr. 3,6.7.) Kdysi byla země očištěna skrze vodu a podruhé bude očištěna ohněm. A při tomto druhém očištění nikdo neunikne, kromě těch, kteří nalezli své útočiště u Toho, který prošel hlubokými vodami smrti a setkal se s ohněm Božího soudu.
„I řekl Bůh: Totoť bude znamení smlouvy… Duhu svou postavil jsem na oblaku… a budeť, když uvedu mračný oblak nad zemi, a ukáže se duha na oblaku, že rozpomenu se na smlouvu svou, kteráž jest mezi mnou a mezi vámi a mezi všelikou duší živou v každém těle; a nebudou více vody ku potopě, aby zahladily všeliké tělo.“ (kap. 9,12–15.) Celé stvoření má klid ohledně svého bezpečí před druhou potopou pro věčnou stálost Boží smlouvy, jejímž znamením jest duha. A je oblažující pomyšlení, že, ukáže-li se duha na oblacích, Boží oko na ní spočívá, takže bezpečí člověka nespočívá na jeho vlastní, nedokonalé a nanejvýš nespolehlivé paměti, nýbrž jedině na paměti Boží. „Že se rozpomenu na smlouvu svou,“ praví Bůh. Jak vzácné, rozpomínat se na to, nač Bůh se rozpomíná a nač On nechce více vzpomínat! Na Svou smlouvu se chce rozpomínat, ale na hříchy Svého lidu nechce vzpomínat nikdy více. Kříž, který první potvrzuje, odstraňuje druhé a víra v to dává neklidnému srdci a obtíženému svědomí pokoj.
„A budeť, když uvedu mračný oblak nad zemí, a ukáže se duha na oblaku.“ (v. 14.) Jak krásný a významuplný obraz! Sluneční paprsky se zvýšenou krásou odráží zpět od mraků hrozících soudem, uklidňují srdce, mluvíce o Boží smlouvě, o Božím spasení a Boží paměti. Jak důtklivě nás upamatovává tato duha na mračna na Golgotě! Tam v pravdě spatřujeme mrak. Hustý, temný, těžký mrak, obestírající svatou hlavu Božího Beránka, tak temný mrak, že za pravého poledne „stala se tma po vší zemi“. (Luk. 23,44.) Ale budiž chvála Bohu! Víra spatřuje i v tomto temném mraku nejzářivější a nejkrásnější duhu, jaká se kdy ukázala; vidí, jak jasné paprsky věčné Boží lásky pronikají hrozné temno a odráží se od mraku. Slyší takřka zprostřed temnoty vycházet slova: „Dokonáno jest“ a poznává z těchto slov dokonalé potvrzení věčné Boží smlouvy, jak se stvořením, tak i s izraelskými kmeny a s Boží církví.
Poslední část této kapitoly nám ukazuje pokořující obraz. Ten, který byl učiněn pánem stvoření, neumí opanovat sám sebe. „Noé ,pak obíraje se se zemí, začal dělati vinice a pije víno, opil se a obnažil se a prostřed stanu svého“ (kap. 9,20.21.). Jaký to stav u Noého, toho jediného spravedlivého muže, kazatele spravedlnosti! Ach, co je člověk! Ať ho sledujeme v jakémkoliv postavení, vždy a všude spatřujeme jen jeho chyby. V ráji, na obnovené zemi, v Kanánu, v církvi, v době tisíciletého království plného požehnání a štěstí – všude a ve všech věcech chybuje; nic dobrého v něm není. Ať jsou jeho přednosti sebe větší, jeho výsady seberozsáhlejší, jeho postavení sebežádostivější – přece jen nemůže zjevit nic jiného, než jen své chyby a hříchy.
Leč my musíme hledět na Noého s dvojího hlediska, totiž jako na předobraz a jako na člověka. Jako předobraz je plný krásy a významu, jako člověk se nám ukazuje plný hříchů a pošetilosti. Přesto vše nám Duch svatý dal zaznamenat slova: „Noé muž spravedlivý, dokonalý byl za svého věku, s Bohem ustavičně chodil Noé.“ (kap. 6,9.) Boží milost přikryla všechny jeho hříchy a přioděla jej bezvadným rouchem spravedlnosti; „ale Noé našel milost před Hospodinem“ (kap. 6,8.). A když Noé ukázal svou hanbu, Bůh na to nevzpomíná; neboť na něho nehleděl v mdlobě jeho vlastního stavu, nýbrž v božské moci a věčné spravedlnosti. Z toho můžeme proto pochopit, jak bylo Chámovo jednání smutné a převrácené, jak velmi byl vzdálen od Boha a jak mu bylo Boží myšlení neznámé. Podle všeho nikdy neokusil blaha člověka, „jemuž odpuštěno přestoupení a jehož hřích přikryt jest.“ (Žalm 32,1.) Sem a Jáfet oproti tomu nám dávají svým chováním krásný příklad způsobu, jak Bůh jedná při hanbě člověka, a oba dosahují požehnání, kdežto Chámovi se dostává kletby.
Tato kapitola přináší zprávu o potomcích synů Noé; zvláště je poukázáno na Nimroda, zakladatele království Babel neboli Babylona – jména, které zaujímá neobyčejně vynikající místo v inspirované Boží knize. Babylon je dobře známé jméno a označuje všeobecně známou zásadu a její vliv. Od 10. kapitoly první knihy Mojžíšovy až po 18. kapitolu ve Zjevení se objevuje Babylon znovu a znovu a to vždy jako rozhodný nepřítel těch, kteří v případné době byli veřejným svědectvím pro Boha. Ne však jako bychom Babylon Starého zákona stavěli na roveň tomu ve Zjevení, nikoliv. První je, jak věřím, město, druhý systém, soustava. Obě však uplatňují mocný vliv proti Božímu lidu. Sotva že započaly boje izraelského lidu s kananejskými národy, tu už také hned „babylonský plášť“ (viz Jozue 7) přináší znečištění a soužení, porážku a zmatek mezi vojsko. Toto je nejstarší zpráva o zhoubném vlivu Babylonu na Boží lid; avšak každý pozorný čtenář Písma svatého ví, jaké místo zaujímal Babylon v celých dějinách izraelského lidu.
Zde však není místo k jednotlivému uvedení všech těch mnohých míst, v nichž je řeč o Babylonu. Chtěl bych jen upozornit na to, že pokaždé, kdykoliv si Bůh na zemi zřídí sborové svědectví, má satan po ruce hned Babylon, aby toto svědectví porušil a zkazil. Spojí-li Bůh Své jméno s některým městem na zemi, tak Babylon na sebe bere též podobu města; a spojí-li Své jméno s církví, tak se Babylon halí do formy zvrhlého náboženského systému pojmenovaného „nevěstka veliká“, „mátě smilstva a ohavností země“ atd. (Zj. 17,1–6.). Zkrátka, satanův Babylon se vždy ukazuje jako jeho rukou utvořený a připravený nástroj, aby pracoval proti Božímu působení, ať už za starodávna v Izraeli, nebo nyní v církvi. V celém Starém zákoně spatříme všude Izraele a Babylon současně na dvou protilehlých miskách váhy. Stoupá-li jedna, klesá druhá. Proto také ukázal-li se Izrael úplně nezpůsobilým ke svědectví pro Hospodina, tu „král Babylonský kosti jeho potřel“ (Jer. 50,17.); a odvedl lid do zajetí. A nádobí Božího domu, které mělo zůstat v městě Jeruzalémě, bylo zaneseno do města Babylona. Izaiáš ve svém vznešeném proroctví obrací náš pohled na opačnou stranu a nádhernými barvami kreslí před naším zrakem obraz, v němž je izraelská hvězda na vzestupu, kdežto ona babylonská úplně zapadá. „I stane se v ten den, v němž tobě odpočinutí dá Hospodin od těžkosti tvé a strachu tvého, a od poroby těžké, v kterouž jsi byl podroben, že užiješ přísloví tohoto o králi babylonském, a řekneš: Aj, jak přestal násilník! Přestalo dychtění po zlatě!… Jakž jsi klesl, nepovstal, kdo by nás podtínal.“ (Iz. 14,3–8.)
Tolik o starozákonním Babyloně. Ohledně Babylona ve Zjevení, může čtenář nahlédnout jen do kapitoly 17. a 18. této knihy, aby viděl jeho charakter i konec. Babylon se tam ukazuje jako nejostřejší protějšek nevěsty, manželky Beránkovy. Na konec bude jako velký mlýnský kámen uvržen do moře a pak následuje svatba Beránkova se vší jí následující slávou a vším požehnáním.
„Zplodil také Chus Nimroda; onť jest počal býti mocným na zemi. To byl silný lovec před Hospodinem; protož se říká: Jako Nimrod silný lovec před Hospodinem. Počátek pak jeho království byl Babylon a Erech, Achad a Chalne, v zemi Sinear“ (v. 8–10.). Zde máme charakter zakladatele Babylona. Byl „mocným na zemi“, „silný lovec před Hospodinem“. To byl původ Babylona, a skrze celé Boží slovo veskrz odpovídá charakter Babylona tomuto původu podivuhodným způsobem. Ustavičně se jeví jako mocný vliv na zemi, který je v neutuchajícím boji se vším, co má nebeský původ. A teprve až tento Babylon bude úplně odstraněn, zazní uprostřed nebeských zástupů hlasité volání: „Halelujah! Kraluje Pán Bůh náš všemohoucí.“ (Zj. 19,6.) Pak bude mocný lov Babylona navždy ukončen, ať se už vztahoval na zkrocení divoké zvěře nebo na zhoubu duší. Všeliká moc Babylona, všechna jeho sláva, všechna jeho vznešenost a všechna pýcha, jeho bohatství a jeho nádhera, jeho jasnost a jeho rozkoše, jeho lesk a třpyt, jeho mocný půvab a jeho dalekosáhlý vliv – všechno to na věky zmizí. Babylon bude smeten zhoubou a uvržen do temností, do hrůz a beznadějnosti věčné noci. – „Ó, Pane, brzo-li?“
Obsah této kapitoly je velice zajímavý pro duchovní mysl. Podává zprávu o dvou významuplných skutečnostech, o postavení Bábel a povolání Abrahama; nebo jinými slovy: o úsilí člověka, aby se sám o sebe postaral a o Boží péči udělené víře; v pokuse člověka, zařídit se sám na zemi a v božském povolání jednoho člověka, aby vyšel ze země a nalezl svůj podíl a svou vlast v nebesích.
„Byla pak všecka země jazyku jednoho a řeči jedné. I stalo se, když se brali od východu, nalezli pole v zemi Sinear, a bydlili tam… Nebo řekli: Nuže, vystavějme sobě město a věži, jejíž by vrch dosahoval k nebi; a tak učiňme sobě jméno, abychom nebyli rozptýlení po vší zemi!“ (v. 1–4.) Lidské srdce ustavičně hledá nějaké jméno, nějaký podíl a středisko na zemi. O nějaké touze po nebi, po Bohu v nebi nebo po nebeské slávě, neví nic. Přenecháno samo sobě, bude vždy hledat své uspokojení v tomto nízkém světě a provádět své stavby „pod nebem“. V pravdě, že je třeba povolání, zjevení i Boží moc, má-li se srdce člověka povznést nad viditelný svět.
V události, která se tu před naším zrakem odehrává, bychom marně hledali nějaké uznání Boha, vzhlížení k Němu nebo očekávání na Něho. Také byla lidskému srdci docela daleká myšlenka na připravení místa, kde by Bůh mohl přebývat, nebo shromáždění materiálu, aby se Mu připravil příbytek. Boží jméno není ani jednou připomenuto. Učinit jméno sobě samému, to byl ten jediný úmysl člověka na poli Sinear a od těch dob ukazoval člověk vždy tutéž náklonnost. Nechť na něj hledíme na poli Sinear, nebo na břehu Tibery, vždycky ho vidíme jako sobecké, sebe sama povyšující, Boha vylučující stvoření. Ve všech jeho úmyslech, zásadách a cestách se ukazuje smutná shoda: snaží se Boha vyloučit a sebe povýšit.
Ale ať se snažíme v jakémkoliv světle sledovat babylonské sjednocení, tu je přece poučné povšimnout si časného vývinu schopností a sil člověka. Sledujeme-li proud dějin lidstva, tak bez námahy objevíme vyhraněnou snahu po spojení nebo sjednocení. Na této cestě se člověk snaží dosáhnout svých úmyslů téměř ve všech případech. Ať už se jedná o podniky lidem prospěšné, o náboženství nebo politiku, nic se nemůže stát bez právoplatně organizovaného lidského sjednocení. Je prospěšné této zásadě rozumět, sledovat počátek jejího působení na poli Sinear a tam také nejdříve spatřovat vzor všech podobných lidských sjednocování. Inspirované slovo nám nadarmo nesděluje tak podrobně jeho plán i účel, jakož i jeho zničení. Jestliže se v nynější přítomné době kolem sebe rozhlédneme, tak vidíme celé jeviště naplněné spolky. Uvádět jejich jména by bylo bezúčelné, neboť jsou tak četné jako plány lidského srdce. Avšak důležité je připomenout, že první ze všech těchto spojení je ono sjednocení v Sinear, a že bylo uzavřeno za účelem šíření lidských zájmů a povznesení jména člověka – účel, jemuž i naše osvícené a civilizované století věnuje všechnu svou pozornost. Leč víra objeví velikou chybu na všech těchto sjednoceních, a sice tuto: Bůh je vyloučen a pokus vyvýšit člověka s vyloučením Boha, znamená vyhnat jej do závratné výše, odkud může střemhlav spadnout jen do beznadějného zmatku a nezměnitelné zkázy. Křesťan má znát jen jedno sjednocení: církev Boha živého, tvořící jedno tělo skrze Ducha svatého, který sestoupil s nebe jako svědek oslaveného Krista, aby věřící pokřtil v jedno tělo a učinil je Božím příbytkem. Babylon tvoří v každém ohledu příkrý opak a konečně bude, jak ve Zjevení 18 čteme, „příbytkem ďáblů“.
„A řekl Hospodin: Aj, lid jeden a jazyk jeden všechněch těchto a toť jest začátek díla jejich; nyní pak nedadí sobě v tom překaziti, což umínili dělati. Protož sstupme a změťme tam jazyk jejich, aby jeden druhého jazyku nerozuměl. A tak rozptýlil je Hospodin odtud po vší zemi; i přestali stavěti města toho“ (v. 6–8.). To byl úděl prvního sjednocení člověka a tak to bude až do konce.
Ale jak zcela jinak tomu je, jestliže sjednocení lidí způsobí Bůh! Ve Skutcích ap. 2. vidíme Veleslavného sestoupit v nekonečné milosti, aby se setkal s člověkem v poměrech, do nichž ho hřích přivedl. Poslové milosti jsou Duchem svatým uzpůsobeni vyřídit své poselství právě v té řeči, v níž se narodil každý z posluchačů. Jak vzácný důkaz o Boží touze dosáhnout srdce člověka libou zvěstí o milosti! Zákon na hoře, která „hořela ohněm“, nebyl zvěstován takovým způsobem. Když Bůh ohlásil, jaký má být člověk, mluvil jen jednou řečí; když však zjevil, co je On, použil si mnoha řečí. Boží milost prolomila hradby, které zřídila lidská pýcha a bláhovost, aby každý mohl slyšet a rozumět radostnému poselství o spasení, „veliké věci Boží“. (Sk. ap. 2,11.) A za jakým účelem se toto vše stalo? Právě proto, aby lidé mohli být sjednoceni na Boží půdě, kolem Boha a na Božích zásadách, aby jim mohla být dána skutečně jedna řeč, jedno středisko, jeden předmět, jedna naděje a jeden život. Aby byli shromážděni tak, že by nemohli být už nikdy víc rozptýleni nebo zmateni; aby jim mohl dát jedno jméno a jeden příbytek věčného trvání; aby jim mohl postavit věž a město, jejichž vrch by sahal nejen až k nebi, nýbrž jejichž neochvějný základ položený rukou samého všemohoucího Boha, by byl v nebi a konečně aby je všechny shromáždil kolem vznešené osoby z mrtvých vstalého a oslaveného Krista a všechny je sjednotil za tím jediným velikým účelem – Jeho oslavování a velebení.
Nahlédne-li čtenář na okamžik do Zjev. 7,9., uvidí nesčíslný zástup „ze všech národů a pokolení a jazyků“ stojících před Beránkem; a všichni jako jedněmi ústy mu přináší chválu a velebení. Tak pozůstává nanejvýš poučné a zajímavé spojení mezi těmito třemi právě uvažovanými místy Písma. V 1. Mojž. 11 je různost jazyků výrazem Božího soudu; ve Sk. ap. 2 je výrazem milosti a ve Zjev. 7 vidíme všechny tyto jazyky shromážděné v slávě kolem Beránka. Jak mnohem lépe je proto nalézt své místo v Božím sjednocení, nežli v onom od člověka! Boží končí ve slávě, lidské ve zmatku; první postupuje v moci Ducha svatého, druhé skrze neposvěcený vliv padlého člověka; první má za účel vyvýšení Krista, druhé vyvýšení člověka v té nebo oné formě.
Kéž nás Pán zmocní, abychom všechny tyto věci uvažovali a uchopili v síle víry! Neboť jen takovým způsobem mohou být našim duším užitečné. Nejdůležitější a nejzajímavější pravdy, jakož i nejdůkladnější známost Písma ponechají srdce vyprahlé i studené, není-li to Kristus, kterého v Písmě hledáme a nalézáme; a najdeme-li Jej a sytíme-li se Jím, tu se nám dostává svěžest, pomazání i síla, které tolik potřebujeme v této době strnulé formálnosti. Jakou pak má cenu suchá pravověrnost, není-li živý Kristus poznáván v celé mocné přitažlivosti Své osoby? Je nad vší pochybnost, že zdravé učení má nezměrnou důležitost a každý věrný Kristův služebník by měl nutně pociťovat povinnost mít „jistý příklad zdravých řečí“ (2. Tim. 1,13.), ale konečně přece jen živý Kristus je duše a život, nerv a tep, bytost i skutečnost všeho zdravého učení. Kéž bychom jen v moci Ducha svatého spatřovali více krásy a vzácnosti v Kristu, a byli tak úplně osvobození od ducha a zásad Babylona!
Zbytek kapitoly budeme uvažovat ve spojení s následujícím oddílem této knihy.
První Mojžíšova kniha pojednává hlavně dějiny sedmi mužů: Ábele, Enocha, Noé, Abrahama, Izáka, Jákoba a Josefa a vůbec nepochybuji o tom, že dějiny každého z těchto mužů nám představují nějakou zvláštní pravdu. Tak např. jsme u Ábele spatřili velikou základní pravdu o přistupování člověka k Bohu prostřednictvím smírčí oběti uchopené vírou. Enoch nám ukázal ten zvláštní díl a naději nebeské rodiny (církve), kdežto Noé nám před oči uvádí osud zemské rodiny (Izraele). První byl před soudem vzat do nebe, druhý byl uveden skrze soud na obnovenou zem. Tak máme v každém z těchto mužů určitou stranu pravdy a následkem toho i určitou stranu víry. Čtenář může tudíž tento předmět dále sledovat ve spojení s Žid. 11, a jeho námaha bude jistě bohatě odměněna. – Obraťme se nyní k povolání Abrahama.
Porovnáme-li kapitolu 12,1. a 11,31. se Sk. ap. 7,2–4., budeme poučeni o pravdě nekonečné praktické ceny pro duši. „Nebo byl řekl Hospodin Abramovi: Vyjdi ze země své a z příbuznosti své, i z domu otce svého do země, kterouž ukáži tobě“ (v. 1.). Toto Boží vyzvání Abrahama mělo tedy veskrz nepochybný charakter a bylo od Boha určeno k tomu, aby působilo na srdce i svědomí toho, komu bylo dáno. Ve Sk. ap. 7,2–4. čteme: „Bůh slávy ukázal se otci našemu Abrahamovi, když byl v Mezopotamii, prvé než bydlil v Cháran a řekl jemu: ‚Vyjdi z země své a z příbuznosti své, a poď do země, kterouž ukáži tobě.‘ Tedy vyšed ze země Kaldejské, bydlil v Cháran. A odtud, když umřel otec jeho, přestěhoval jej do země této, v kteréž vy nyní bydlíte.“ Výsledek tohoto vyzvání máme v 1. Mojž. 11,31., kde čteme: „I vzal Táre Abrama syna svého… a Sarai nevěstu svou, ženu Abrama syna svého a vyšli spolu z Ur Kaldejských, aby se brali do země Kananejské, a přišli až do Cháran a bydlili tam… i umřel Táre v Cháran.“ Spojíme-li tato místa, vidíme z toho, že přirozené svazky bránily Abrahamovu srdci úplně a cele vyhovět Božímu volání. Ačkoliv již byl povolán do Kanánu, zdržoval se přece v Cháran, až onen svazek byl smrtí přetržen; teprve pak se vydal pevným krokem na cestu k místu, kam ho „Bůh slávy“ povolal.
Toto vše má svůj hluboký význam. Vlivy přirozenosti stojí vždy nepřátelsky proti uskutečnění a praktickému provedení „Božího povolání“. Žel, že jsme všichni tak velice nakloněni zaujmout nižší postavení, nežli to, které nám toto povolání vykazuje. Proto je tudíž potřeba veliká prostnost i upřímnost víry, aby se duše pozvedla až na výši Božích myšlenek a přivlastnila nám věci, které nám On zjevuje.
Modlitba ap. Pavla v Ep. k Ef. 1,15–22. nás poučuje, k jakému až stupni skrze Ducha svatého poznal těžkosti, s nimiž musí církev bojovat při uchopení se „naděje povolání Božího a bohatství slávy dědictví jeho v svatých“. Je samozřejmé, že bychom nebyli způsobilí, podle „povolání tohoto důstojně chodit“, pakliže jsme ho nepoznali. Musíme vědět, kam jsme povoláni, dříve než tam můžeme jít. Kdyby Abraham stál úplně pod mocným vlivem pravdy, že ho Bůh do Kanánu povolal a tam že je jeho dědictví, tak by nemohl zůstat v Cháran. Právě tak je tomu i u nás. Jsme-li skrze Ducha svatého přivedeni k poznání pravdy, že naše povolání je nebeské a že náš domov, náš podíl, naše naděje a naše dědictví je všechno v nebesích, kde „Kristus jest, sedíc po pravici Boží“, tu nebudeme nikdy toužit po tom, abychom dosáhli příjemného postavení ve světě, nebo zde dosáhli jména, nebo si na zemi shromažďovali poklady. Nebeské povolání není žádná prázdná nauka víry, žádné bezmocné učení, žádná nezralá spekulace. Buď je to božská skutečnost, nebo to není vůbec nic. Bylo snad povolání Abrahama do Kanánu pouhou domněnkou nebo úvahou, o níž se mohl přít a diskutovat, zatímco po tu dobu zůstával v Cháran? V žádném případě. Byla to božská, mocná, skutečná pravda. Abraham byl povolán do Kanánu a bylo nemožné, aby Bůh schvaloval jeho zdržování se na cestě. Právě tak je tomu i s námi. Chceme-li se radovat z Božího zalíbení a z Boží přítomnosti, musíme vírou pečovat o to, abychom chodili přiměřeně podle svého nebeského povolání. Jinými slovy, musíme se vynasnažit ohledně svých zkušeností, svého způsobu jednání a svého mravního charakteru dosáhnout toho bodu, k němuž nás Bůh povolal. A tento bod je úplné obecenství s Jeho Synem – obecenství s Ním zde v Jeho opovržení a obecenství s Ním v Jeho přijmutí do slávy. Tak jako u Abrahama přetrhla smrt svazek, jímž ho přirozenost zdržela v Cháran, tak při nás trhá smrt řetěz, který nás poutá k nynějšímu běhu času. My musíme uskutečnit pravdu, že jsme v Kristu, naší hlavě a našem zástupci, zemřeli. Že naše místo v přirozenosti i ve světě náleží minulosti. Že Kristův kříž je pro nás totéž, čím bylo kdysi Rudé moře pro Izraelské, totiž věčnou přehradou mezi námi a zemí smrti a soudů. Jen takovým způsobem se staneme způsobilí, abychom „chodili tak, jakž hodné jest na to povolání, kterýmž povoláni jsme“ (Ef. 4,1.), hodné onoho vznešeného svatého a nebeského povolání, „povolání Božího v Kristu Ježíši“.
Pozastavme se zde na okamžik, abychom postřehli obě podstatné, skutečné strany Kristova kříže. Spatřujeme v něm základ našeho velebení a naší služby, našeho pokoje a našeho svědectví, našeho poměru k Bohu a našeho poměru k světu. Hledím-li jako usvědčený hříšník na kříž Pána Ježíše, tu v něm poznávám věčný základ mého pokoje. Vidím můj „hřích“, co se jeho příčiny nebo kořenů týče, odsouzený a vidím tam mé „hříchy“ nesené. Vidím, že v skutku a pravdě je Bůh „se mnou“ a sice právě v tom stavu, v němž se nalézám následkem mého usvědčeného svědomí. Kříž zjevuje Boha jako přítele hříšníka; zjevuje Jej v onom obdivuhodném charakteru spravedlivého ospravedlnitele bezbožného hříšníka. Stvoření a prozřetelnost by toto nemohly nikdy učinit. V obojím mohu nad vší pochybnost poznávat Boží moc, vznešenost a moudrost. Ale co by ze mne bylo, kdyby všechny tyto věci byly proti mně? A samy v sobě pozorovány, musely by být proti mně, protože jsem hříšník a Boží moc, vznešenost a moudrost nikdy nedokážou mé hříchy odstranit, ani ospravedlnit Boha pro mé přijetí.
Na kříži vidím však Boha jednat s hříchem takovým způsobem, že tím sebe sama dokonale oslavil. Vidím zde vznešené rozvinutí a dokonalý soulad všech božských vlastností. Vidím lásku a to lásku, která mé srdce přesvědčuje a získává a přijímám-li tuto lásku, tu odtahuje mé srdce od každého jiného předmětu. Vidím moudrost a to moudrost, která přivádí ďábly k mlčení a anděly uvádí v úžas. Vidím moc, která všechny překážky přemáhá. Vidím svatost, která odstraňuje hřích a současně se ukazuje jako nejmocnější vyjádření Boží ošklivosti proti hříchu. Vidím konečně i milost, která přenáší hříšníka do přítomnosti samého Boha, ano, klade jej do Boží náruče. Kde jinde bych mohl všechny tyto věci spatřit, nežli na kříži? Můžeme své oči obracet kamkoliv chceme – nikde nenalezneme tak dokonale a tak slavně sloučené obě pravdy: „Sláva na výsostech Bohu!“ a: „Pokoj na zemi!“
Jak vzácný je proto kříž, pozorujeme-li ho z tohoto prvního hlediska, jako základ pokoje hříšníka, základ jeho velebení a jeho věčného obecenství s Bohem, který se tam tak vznešeným a požehnaným způsobem zjevil! Jak vzácný i pro Boha, utvořiv Mu spravedlivý podklad, na němž může On rozvinout Své neporovnatelné dokonalosti a jednat s hříšníkem podle celého dosahu Své milosti! V pravdě, kříž má pro Boha takovou cenu, že všechno, co Bůh od počátku řekl a učinil, podává jen důkaz, že kříž zaujímal vždy v Jeho srdci první místo. A žádný div. Jeho drahý, vroucně milovaný Syn tam měl viset mezi nebem a zemí jako předmět pohany a utrpení jaká lidé a ďáblové na Něho mohli shrnout, protože Jeho radostí bylo činit vůli Svého Otce a vykoupit děti Jeho milosti. Kříž jako nejdokonalejší výraz Jeho lásky bude tvořit veliký střed přitažlivosti po celou věčnost.
Dále kříž, jako základ našeho učednictví, naší služby a našeho svědectví, si dělá nárok na naši nejvážnější pozornost. Nemusím ani říkat, že i v tomto ohledu je právě tak dokonalý jako v onom, o němž jsme právě uvažovali. Tentýž kříž, který mne přivádí do spojení s Bohem, mne oddělil od světa. Zemřelý zřejmě se světem zúčtoval a tudíž věřící, protože s Kristem zemřel, je se světem hotov; on je světu a svět jemu ukřižován (Gal. 6,14.). Věřící je, protože je z mrtvých vstalý s Kristem, spojen s Bohem v moci nového života a nové přirozenosti. Tímto způsobem nerozlučně spojen s Kristem, má věřící podíl na Jeho přijetí u Boha a na Jeho zavržení ze strany světa. Tyto obě věci jdou společně. První jej dělá velebitelem v Duchu a nebeským občanem, druhá jej dělá svědkem a cizincem na světě. První jej uvádí dovnitř za oponu, druhá jej staví ven za stany. Jedno je tak dokonalé jako to druhé. Staví-li se kříž mezi mne a mé hříchy a vykazuje mi místo pokoje s Bohem, tu se také staví mezi mne a svět a vykazuje mi s Kristem místo zavržení a nepřátelství ze strany světa; současně pak v jiném smyslu dělá ze mne pokorného a vytrvalého svědka o oné vzácné, nezměrné, věčné milosti, na níž nás kříž poukazuje.
Věřící by měl tyto obě strany kříže znát a umět jasně rozlišovat. Neměl by vyznávat, že okouší požehnání jedné strany a současně se zdráhat nastoupit druhou. Je-li ucho otevřeno k slyšení Kristova hlasu uvnitř za oponou, tak má být otevřeno i k slyšení tohoto hlasu vně za stany. Přivlastnil-li si na kříži dokonané smíření, tu se nemá také ani lekat zavržení, jaké toto nutně následuje. Je to přece naší vzácnou předností, ne jen rozejít se s hříchem, ale i se světem. To vše je obsaženo v učení kříže, a proto mohl apoštol právem říci: „Ale ode mne odstup to, abych se chlubil, jediné v kříži Pána našeho Jezukrista, skrze něhož jest mi svět ukřižován a já světu.“ (Gal. 6,14.) Pavel hleděl na svět jako na věc, která měla být přibita na kříž; a svět tím, že ukřižoval Krista, ukřižoval všechny ty, kteří jsou Jeho vlastnictvím. Kéž bychom jen dovedli o této pravdě uvažovat s opravdovou vážností a vroucí modlitbou a kéž nás Duch svatý zmocní k uskutečnění praktického významu obou oněch stran kříže.
Vraťme se nyní zpět k našemu předmětu.
Není nám řečeno, jak dlouho se Abraham v Cháran zdržel. Přesto Bůh milostivě čekal na Svého sluhu až, osvobozen od všech okovů, se poddal s plnou poslušností Jeho rozkazu. Přizpůsobení rozkazu na přirozené poměry, v nichž se Abraham nalézal, nebylo možné. Bůh velmi miluje své sluhy, a proto nechce dovolit, aby byli oloupeni o plné požehnání bezpodmínečné poslušnosti. Také Abraham nedostal žádné nové zjevení po celou dobu jeho pobytu v Cháran. Je dobře si toho povšimnout. My musíme jednat podle světla, jaké nám Bůh dal, pak nám dá ještě více. „Každému, kdo má, bude dáno.“ To je Boží zásada. Připomínejme si však ustavičně, že na stezce upřímné poslušnosti a služby nás Bůh nikdy nepovleče. Ne, On nás nevleče, On nás táhne po stezce, která vede k nevýslovnému požehnání v Něm samém a nechápeme-li, že prolomení všech přehrad přirozeností je k našemu dobrému, vzdáváme se nám udělené milosti. Ach, naše srdce chápou často moc málo z těchto věcí. My začínáme tím, že vypočítáváme oběti, těžkosti a překážky, místo abychom s nadšením běželi stezkou poslušnosti, protože známe a milujeme Toho, jehož volání naše ucho zaslechlo.
Každý krok na stezce poslušnosti je provázen pravým požehnáním, protože poslušnost je ovoce víry a víra nás uvádí v živé spojení a obecenství s Bohem. Pozorujeme-li poslušnost z tohoto hlediska, tu snadno poznáme, jak je naprosto odlišná ve všech svých rysech od pouhé zákonnosti. Zákonictví přivádí člověka obtíženého celým břemenem svých hříchů k tomu, aby sloužil Bohu dodržováním zákona, což má za následek, že duše je naplněna ustavičnou bázní a je daleka toho, aby šla cestou poslušnosti. Ona neudělala dosud ani jediný krok na této stezce. Pravá poslušnost oproti tomu je zjevením, neboli výrazem nové, skrze milost udělené přirozenosti. Bůh ve Své dobrotivosti dává této nové přirozenosti vedoucí předpisy a je naprosto jisté, že tato božská přirozenost vedena božími předpisy nikdy nevybočí do zákonnosti. Zákonnost je to, když stará přirozenost bere boží předpisy a namáhá se je naplnit. Ano, pokus chtít přirozenost padlého člověka řídit čistým a Svatým Božím zákonem je stejně bezúčelné jako bláhové. Jak by mohla padlá přirozenost dýchat v tak čistém ovzduší? To je nemožné. Obojí, ovzduší i přirozenost, musí být božské.
Bůh se však nespokojuje pouze tím, že ve Své neskonalé milosti udílí hříšníku novou přirozenost, kterou pak řídí svými předpisy, nýbrž opatřuje ji také přiměřenými nadějemi a očekáváními. Tak tomu bylo i při Abrahamovi: „Bůh slávy ukázal se mu.“ A za jakým účelem? Aby před jeho duchovní zrak postavil přitažlivý předmět, totiž: „zemi, kterouž ukáži tobě.“ Tu nebylo žádné násilí, nýbrž Bůh vábí duši, přitahuje ji. Podle úsudku nové přirozenosti nebo víry byla Boží země daleko lepší nežli Ur nebo Cháran a ačkoliv Abraham tuto zemi nikdy neviděl, přece ji jeho víra považovala za hodnou námahy k ujmutí, ba nejen ujmutí, ale i opuštění přítomné věci kvůli ní. Čteme proto: „Věrou, povolán jsa Abraham, uposlechl Boha, aby odešel na to místo, kteréž měl vzíti za dědictví; i šel, nevěda, kam přijde,“ tj. jednal vírou, ne viděním. Ačkoliv svýma očima nic neviděl, přece věřil svým srdcem a víra byla mocnou pohnutkou v jeho duši. Víra spočívá na daleko pevnějším základě, než jaký nám může dát přesvědčení našich smyslů a tento základ je Boží slovo. Naše smysly nás mohou mýlit, Boží slovo nás nezklame nikdy.
Zákonná soustava naopak úplně zavrhuje učení o nové přirozenosti spolu s vedoucími předpisy a obživujícími nadějemi. Učí, že se musíme vzdát země, abychom mohli dosáhnout nebe. Jak by ale mohlo padlou přirozenost povznést to, čím je spoutaná? Jak by mohla být přivábená něčím, co pro ni nemá žádný půvab? Nebe nemá nic přitažlivého pro přirozenost, ba, ono je tím nejposlednějším místem, kde by chtěla být. Nemá žádnou touhu po nebi, ani po tom, co se tam děje, ani konečně po obyvatelích nebe. Kdyby měla přirozenost možnost dostat se do nebe, tu by se tam cítila nanejvýš nešťastná. Nemá ani schopnost vzdát se země, a také nemá ani touhu po nebi. Chtěla by sice ráda uniknout peklu a jeho nevýslovným mukám, jeho temnosti a bídě; ale oboje přání: uniknout peklu a dosáhnout nebe, vytryská ze dvou docela rozdílných pramenů. První přání může vycházet ze staré přirozené povahy; ale druhé se nalézá jen v nové povaze. Nebýt žádného „ohnivého jezera“ a žádného „červa“ a žádného „skřípění zubů“ v pekle, tu by se ho přirozenost tak mnoho nelekala. – Tatáž zásada platí ohledně všech přání a snah přirozenosti. Zákonická soustava učí, že musíme odstranit hřích dříve, než můžeme dosáhnout spravedlnosti; ale přirozenost nemůže hřích odstranit, a co se spravedlnosti týče, tu nenávidí až do hlubin. Při tom ovšem miluje jistou míru náboženství, ale jen v té domněnce a naději, že tak unikne pekelnému ohni. Pravé náboženství pak nemiluje proto, že přivádí duši do přítomného požitku Božího obecenství a Jeho cest.
Jak je „evangelium slávy spasitele Boha“ rozdílné v každém ohledu od této zákonické soustavy! Toto evangelium zjevuje Boha samého, jak On sestoupil v dokonalé milosti a odstranil hřích skrze oběť na kříži, a to způsobem naprosto bezpodmínečným, na půdě věčné spravedlnosti, tím, že Kristus se stal za nás hříchem a za náš hřích trpěl. A nejen to, nýbrž Bůh dává i nový život, život vzkříšení Svého z mrtvých vstalého, vyvýšeného a oslaveného Syna – život, jaký každý věřící v pravdě obdržel na základě věčného Božího uložení skrze spojení s Tím, který byl přibit na kříž, ale nyní sedí na trůně slávy v nebesích. Tuto novou přirozenost řídí Bůh, jak již podotknuto, ve Své dobrotivosti skrze předpisy Svého svatého, Duchem svatým obživeného Slova. Také je obživuje ukazováním jim neochvějné naděje a zjevováním jejich konečného cíle „naděje slávy“, „města, majícího základy“, „lepší vlasti nebeské“, „příbytků mnohých v domě otcově“, „harf Božích“, „zelených palem“, „bílých rouch“, „dědictví neporušitelného“, věčného spojení s Ním samým v oněch místech světla a požehnání, kam nemají nikdy přístup zármutek a tma, jakož i konečně nevýslovné výsady, že po nekonečné věky budou při „vodách tichých a na pastvách zelených“ opatrováni láskou, která je vykoupila.
Jak je to všecko rozdílné od zákonických pojmů! Místo vyzývání, abych nepolepšitelnou, zkaženou přirozenost vychovával a zušlechťoval, aby se vzdala země, kterou miluje a dosáhla nebe, které nenávidí, udílí mi Bůh ve Své nekonečné milosti a v moci dokonané Kristovy oběti novou přirozenost, která se dovede z nebe radovat, dává nebe, které je rozkoší této přirozenosti; ano, mně se dostává nejen nebe, nýbrž On sám, tento nevyčerpatelný zdroj všeliké nebeské blaženosti.
To je nekonečně dokonalá Boží cesta. Tak On jednal s Abrahamem a se Saulem Tarsenským, a tak jedná i s námi. Bůh slávy ukázal Abrahamovi lepší vlast, než bylo Ur nebo Cháran; On ukázal apoštolovi tak vznešenou slávu, že jeho oko se uzavřelo pro všechen lesk této země a považoval všecko za „smetí“, aby získal Krista, který se mu ukázal a jehož hlas pronikl až do nitra jeho duše. Pavel viděl nebeského Krista v slávě; a od onoho okamžiku, nehledě na mdlobu „nádoby hliněné“, naplňoval tento nebeský Kristus a tato nebeská sláva celou jeho duši.
„I prošel Abram tu zemi až k místu Sichem, to jest až k rovině More. A tehdáž Kananejští byli v zemi.“ (v. 6.) Přítomnost Kananejských v zemi se musela pro Abrahama ukázat jako zkouška, jako požadavek, kladený jeho víře i jeho naději, bylo to cvičením srdce a zkouškou trpělivosti. On opustil Ur a Cháran a přišel do země, o níž mu mluvil „Bůh slávy“, a tam našel „Kananejské“. Ale našel tam též Pána. „I ukázal se Hospodin Abramovi a řekl: Semeni tvému dám zemi tuto.“ (v. 7.) Spojení mezi oběma těmito výpověďmi má dojemnou krásu. „Kananejští bydlili v zemi“. Aby však Abrahamovy oči nezůstaly hledět na přítomné majitele, ukázal se mu Hospodin jako Ten, který chtěl tuto zem dát provždy jemu a jeho semeni. Tím byla Abrahamova mysl upoutána na Pána a ne na Kananejské. V tom je pro nás důležité ponaučení. „Kananejští v zemi“ je vyjádření satanovy moci; ale místo zabývání se touto mocí, která by nás ráda odloučila od našeho dědictví, jsme povoláni uchopit se Kristovy moci, která nás do něho uvádí. „Neboť bojování naše není proti tělu a krvi…, ale proti duchovním zlostem vysoko.“ (Ef. 6,12.) Právě ona místa, do nichž jsme povoláni, jsou jevištěm našeho bojování. Mělo by nás to zastrašit? Nikoliv, neboť tam je Kristus, ten vítězný Kristus, v Němž jsme „víc než vítězi“. Na místo abychom se poddali „duchu bázně“, živíme v sobě ducha velebení. Tedy Abraham „vzdělal tu oltář Hospodinu, kterýž se byl ukázal jemu“. – „A odtud podal se k hoře, kteráž leží na východ od Bethel, kdežto rozbil stan svůj.“ (v. 7.8.) Oltář a stan nám zjevují oba velké rysy Abrahamovy povahy: byl Boží velebitel a cizinec v zemi. Požehnané rysy povahy: nic nemít na zemi, všechno mít v Bohu! Na zemi neměl Abraham nic, „ani šlépěje půdy“; ale on měl Boha, a to pro něho bylo dost.
Ale, odpovídá-li Bůh víře, tu ji také zkušuje. Nesmíme se domnívat, že by muž víry, odrazí-li svou loďku od břehu okolností, měl ustavičně klidnou plavbu. Naopak, musí se znovu a znovu potkávat s neklidnými vlnami a bouřemi přinášejícími mraky. Leč všechno je milostivě předvedeno Bohem, aby ve věřícím způsobilo hlubší a zralejší zkušenost o tom, co je Bůh srdci, které mu důvěřuje. Kdyby bylo nebe stále bezmračné a mořská hladina ustavičně klidná, tu by věřící jistě tak dobře nepoznával Boha, s nímž má co dělat. Vždyť víme, jak velice je srdce nakloněno zaměňovat zevní pokoj s Božím pokojem. Vede-li se nám dobře, je-li náš majetek v bezpečí, kvete-li náš obchod, chovají-li se dobře naše děti i služební, je-li náš příbytek pohodlný a naše zdraví uspokojující – zkrátka, jde-li vše podle našeho přání, jak snadno jsme nakloněni tento pokoj založený na takových okolnostech zaměňovat s pokojem, který vytryská ze skutečné Kristovy přítomnosti! Pán to ví a proto, když my místo v Něm odpočíváme v poměrech, nás navštěvuje a otřásá tím nebo oním způsobem našimi falešnými oporami.
Také jsme nakloněni posuzovat správnost některé cesty podle toho, jsou-li nebo chybí-li na ní těžkosti. Stezka poslušnosti přináší často nejvíce pokušení pro tělo a krev. I Abraham byl nejen povolán, aby se v zemi, do níž ho Bůh uvedl, sešel s Kananejskými, nýbrž i „ hlad byl v zemi“. (v. 10.) Měl z toho snad vyvozovat, že není na pravém místě? Zajisté ne, neboť pak by soudil podle toho, co viděly jeho oči a to víra nikdy nečiní. Není žádná pochybnost o tom, že to byla těžká zkouška pro jeho srdce, nepochopitelná věc pro jeho povahu; avšak pro víru bylo vše jednoduché a snadné. Když byl Pavel volán do Macedonie, bylo vězení ve Filippi téměř první věcí, kterou dostal. Srdci, které by nebylo v obecenství s Bohem, by tato zkouška byla smrtelným úrazem pro celé poslání. Leč Pavel nepochyboval ani na okamžik o správnosti svého postavení a byl schopný uvnitř žaláře „zpívat písně chvály“ v plné jistotě, že je všechno, tak, jak musí být. A měl pravdu, neboť v žaláři ve Filippi se nalézala jedna z nádob Božího milosrdenství, někdo, kdo, lidsky řečeno, by nikdy neuslyšel evangelium, nebýt kazatele právě na tom místě uvězněného. Proti své vlastní vůli sloužil satan za nástroj, aby evangelium bylo zaneseno k uším jednoho z vyvolených Božích.
Nyní měl Abraham ohledně hladu v zemi smýšlet stejně, jako Pavel ohledně vězení. Nalézal se právě na tom místě, kam ho Bůh postavil a je zřejmé, že nedostal žádný rozkaz, aby toto místo opustil. Ovšem nastalý hlad se nedal upřít. Mimo to byl Egypt blízko a nabízel mu osvobození od každé tísně. Ale cesta Božího služebníka byla jednoduchá: Lépe v Kanánu hladovět, musí-li to být, nežli v Egyptě žít v nadbytku! Je daleko lepší trpět na Boží stezce, nežli žít v pohodlí na cestě satana; je lepší být chudý s Kristem, nežli bohatý bez Něho. Abraham měl v Egyptě „ovce a voly a osly, i služebníky a děvky, též oslice a velbloudy.“ Dost důkazů, řeklo by přirozené srdce, že Abraham jednal zcela správně, odebrav se do Egypta. Ale ach! V Egyptě neměl žádný oltář, žádné obecenství s Bohem. Faraonova země nebyla místem přítomnosti Hospodina; a Abraham svým sestoupením do Egypta ztratil víc, nežli získal. Tak je tomu vždycky. Nic nám nemůže nahradit ztrátu obecenství s Bohem. Osvobození od časné tísně a dosažení největšího bohatství je ubohou náhradou za to, co je ztraceno, když se jen o vlas uchýlíme z přímé cesty poslušnosti. Jak mnozí z nás mohou k tomu připojit své amen! Jak jsou mnozí, kteříž chtíce se vyhnout na Boží cestě různým zkouškám a těžkostem, upadli do proudu přítomného zlého běhu času a připravili tím vyprahlost a chudobu, tíseň a tmu své duši! Snad udělali „své štěstí“, podle běžného výrazu, nahromadili bohatství a dosáhli přízně světa; snad s nimi jejich Faraon dobře jednal a snad si ve světě získali jméno a postavení. Ale mohou všechny tyto věci nahradit radost v Bohu, obecenství s Bohem, šťastné srdce, čisté svědomí bez výčitek, ducha díků a velebení, živé svědectví a vydatnou službu? Kdo by mohl něco takového tvrdit? A přece jen jsou velmi často všechna tato neporovnatelná požehnání zaprodána za trochu blahobytu, za trochu vlivu a za trochu peněz.
Buďme, milý čtenáři, bdělými vůči náklonnosti k uchýlení se od úzké, ale bezpečné, ač mnohdy drsné, ale vždy šťastné a požehnané stezky jednoduché, upřímné poslušnosti! Bděme pečlivě a horlivě nad „vírou a dobrým svědomím“, které nemohou být ničím nahrazeny! Přichází-li nějaká zkouška, tak místo jití do Egypta očekávejme na Boha! Pak se zkouška ukáže ne jako příležitost ke klesání, ale jako příležitost k ukázání naší poslušnosti. A budeme-li pokoušeni následovat proud tohoto světa, hleďme na Toho, který „sebe samého vydal za hříchy naše, aby nás vytrhl z tohoto přítomného věku zlého, podle vůle Boha a Otce našeho.“ (Gal. 1,4.) Když se Jeho láska k nám ukázala takovým způsobem a posuzoval-li On tak povahu tohoto přítomného světa, že dal Sebe Sama, aby nás z něho vytrhl – měli bychom Jej my zapřít tím, že bychom se zase navrátili k tomu, od čeho nás Jeho kříž na věky osvobodil? Bůh, ten všemohoucí, rač nás od toho ochránit! On nás chrání Svou mocnou pravicí a skrývá nás ve stínu Svých křídel, dokud nespatříme Ježíše tak, jak On jest. Tehdy budeme Jemu podobni a budeme věčně a stále u Něho!