Když apoštol dovršil hlavní úmysl své Epištoly pojednáním o mravní uvolněnosti, o nepořádku ve shromáždění a o bludném učení, končí udělením některých praktických napomenutí ohledně dávání a informací o svých cestovních plánech a o plánech jiných služebníků Pána.
Verše 1-4: V prvních čtyřech verších mluví o „sbírce na svaté“. Můžeme správně mít sbírky, abychom vyšli vstříc potřebě služebníků obdarovaných Pánem, od nichž přijímáme duchovní pomoc. Jsou ale doby, kdy je také nutné mít sbírky pro chudé stáda. Zvláštní potřeba svatých v Jeruzalémě byla v té době takovou věcí. V tomto městě byl velký počet svatých, kteří trpěli pronásledováním, a bylo tam pravděpodobně mnoho vdov a sirotků. Z Epištoly Židům se také učíme, že strpěli uloupení svých statků. Z Jeruzaléma vyšlo evangelium k pohanům. A protože pohané, kteří se obrátili, obdrželi duchovní věci, bylo jen správné, aby dávali své časné věci. Tato sbírka se měla konat pravidelně, když každý dal stranou podle toho, jak mu Bůh dal prospěch.
Protože to byla jejich sbírka, měli svobodně určit své správce. Apoštol, který byl dobře známý svatým v Jeruzalémě, je chtěl doporučit svým dopisem. Pokud by to bylo vhodné, aby apoštol šel do Jeruzaléma, pak delegáti z Korintu ho budou doprovázet.
Verše 5-9: V souvislosti se sbírkou apoštol mluvil o návštěvě shromáždění v Korintu. Nyní se opět zmiňuje o této navrhované návštěvě a říká jim, že pro přítomnou dobu ji odsunul. S velkou milostí a moudrostí jim neříká důvod. Ve druhé kapitole Druhé epištoly, když v jejich pokání viděl účinek tohoto svého prvního listu, cítí se volný říci jim do podrobnosti, proč k nim nemohl přijít. Nicméně jim říká, proč mešká v Efezu, městě, z něhož píše: byly mu tam otevřeny velké dveře, které byly účinné v požehnání, a bylo tam mnoho protivníků. Jestliže Pán otevře dveře, ďábel jistě probudí mnoho odpůrců. Apoštolovy plány nebyly ovládány protivníky, ale Pánem, jenž držel dveře otevřené.
Verše 10 a 11: Nicméně Timoteus je může navštívit, a proto jim ho apoštol doporučuje způsobem velmi dobře odpovídajícím okolnostem. Timoteus byl zjevně bázlivé povahy, takže měli dát pozor, aby jednali takovým způsobem, aby u nich byl bez strachu. Kromě toho byl mladý, ale neměli jím kvůli tomu opovrhovat. Mohlo tu být větší doporučení než skutečnost, že nejen konal dílo Pána, ale konal je v témž duchu jako apoštol? Byl tím, kdo už prováděl napomenutí dané korintskému shromáždění: „Následovníci moji buďte, jako i já Kristův.“ (1. Kor. 11,1)
Verš 12: Ačkoli se apoštol snad necítil volný k tomu, aby v té době navštívil Korint, neznamenalo to, že to bylo špatné pro jiného služebníka Páně, aby toto shromáždění navštívil. Apoštol zjevně soudil, že Apollo by mohl shromáždění pomoci, a tak „ho velmi prosil, aby šel k vám“. Avšak Apollo v té době nebyl té vůle, a tak apoštol, když vyjádřil své přání, nechává služebníka Páně volného, aby jednal před svým Mistrem.
Verše 13 a 14: Korintští neměli být závislí na služebnících Pána. Proto ať služebníci přijdou nebo odmítnou přijít, Korintští svatí jsou napomínáni, předně aby bděli. Stále aktivní odpůrce vyžaduje stálou bdělost. Za druhé měli pevně stát ve víře. Útokům falešného učení může být čeleno jen tím, že pevně stojíme v celém okruhu pravdy. Za třetí bdít proti protivníku a pevně stát ve víře vyžaduje, aby sobě počínali zmužile. Žel, že mnozí v Korintu jednali tělesným způsobem, a tak dokazovali, že duchovně jsou jen děťátka, když měli být dospělými. Za čtvrté, zmužilé počínání vyžaduje, aby byli silní, a to znamená, jak apoštol říká v jiné Epištole, že se mají „zmocnit v milosti, která jest v Kristu Ježíši“ (2. Tim. 2,1). Za páté se duchovní síla ukazuje v lásce. Apoštol proto dodává: „Všechny věci vaše ať se dějí v lásce.“ Žel, že mnoho věcí, které se dějí ve spojení s Božím shromážděním, může být naprosto správných, a přece se zcela chybnou pohnutkou, protože chybí láska.
Pokud se týká těchto svatých v Korintu, velmi se vyznačovali bezstarostností místo bdělostí; místo aby pevně stáli ve víře, někteří spekulovali a dokonce i popírali základní pravdu týkající se vzkříšení; místo aby se ukazovali jako muži, upadli do cest světa; vyznačovala je spíše slabost než síla a sobectví místo lásky. Pro nás je dobré, když si vezmeme tato napomenutí k srdci.
Verše 15-18: Následuje jiné důležité napomenutí ve vztahu ke třídě služebníků, kteří jsou velmi požehnaně popsáni jako ti, kteří „se ve službu svatým vydali“. Nebyli to nutně muži obdaření dary, jako je kázání nebo učení, které byly pro celou církev a snad by jim daly význačné místo před ostatními. Představují však cennou třídu služebníků, kteří se v místě správným způsobem věnovali službě lidu Páně. Je tu nebezpečí, že takoví budou přehlíženi ve prospěch těch, jejichž aktivity je přivádějí více na veřejnost. Proto tu je napomenutí, aby takové uznávali a jim byli poddáni jako i každému, kdo je zapojen v díle a práci. Apoštol sám takové uznává jako ty, kteří doplnili, co chybělo na straně korintského shromáždění. Slova, která následují, se zdají ukazovat, že to nebyla časná pomoc, ale duchovní osvěžení. To je potvrzeno Druhou epištolou, z níž se učíme, že apoštol odmítl všechnu časnou pomoc z tohoto shromáždění (2. Kor. 11,9.10).
Verše 19 a 20: Shromáždění v Asii posílají svůj pozdrav. Akvila a Priscilla, s nimiž se apoštol prvně setkal v Korintu, posílají zvláštní pozdravy spolu se shromážděním, které se scházelo v jejich domě. Korintští se měli navzájem pozdravit polibkem, který vyjadřuje bratrskou lásku; ale tento obvyklý způsob pozdravu se měl dít ve svatosti.
Verše 21-24: Apoštol připojuje pozdrav svou vlastní rukou, což je jistým znamením, že dopis diktoval (2. Tes. 3,17). Dodává vážná slova varování, která nalezneme jen v této Epištole: „Jestliže kdo nemiluje Pána Ježíše Krista, ať je anathema. Maranatha.“ Jsme poučeni, že význam těchto slov je: „… ať je proklatý. Náš Pán přijde.“ To by ukazovalo, že příchod Pána snad zjeví vážnou skutečnost, že jsou někteří, kteří zaujímali své místo mezi lidem Pána, ale kteří nikdy nebyli skutečně dotčeni Jeho láskou, a proto nemají lásku pro Něho. Tak dokazují, že nepatří Pánu. Apoštol si přeje, aby milost Pána byla se svatými v Korintu, a končí tím, že je ujišťuje o své lásce k nim ke všem. Avšak nebyla to pouhá lidská láska, ale láska „v Kristu Ježíši“. Jakkoli věrně jim psal, láska byla pohnutkou. Tak vykonával své vlastní napomenutí k nim: „Všechny věci vaše ať se dějí v lásce.“