Kapitolou 15 přicházíme ke třetímu hlavnímu oddílu Epištoly. V prvním oddílu máme kříž Krista, vylučující moudrost světa, uvolněnost těla a klanění se démonům (kapitoly 1-10). Ve druhém oddílu vidíme svobodné působení Ducha Svatého, udržující pořádek v Božím shromáždění (kapitoly 11-14). Třetí oddíl před nás přivádí vzkříšení Krista, triumfujícího nad smrtí a hrobem, a otevření cesty k dokonalému stavu, kdy Bůh bude všechno ve všech.
Je zřejmé, že v Korintu nejen dovolovali mravní uvolněnost a nepořádek ve shromáždění, ale že tam také byl v učení blud závažného charakteru, neboť někteří mezi nimi říkali, že „není vzkříšení mrtvých“ (12. verš). Tento blud byl bezpochyby výsledkem jejich nízkého mravního stavu. Postupování zla, jak je viděno v tomto shromáždění, je vážné a poučné. Předně tam byly zlé věci v každodenním životě; za druhé tam byl nepořádek ve shromáždění; za třetí tam bylo falešné učení. Jedno zlo vede k druhému. Mravní uvolněnost otevírá dveře tělu a popírá kříž. Nepořádek ve shromáždění vede ke klerikalismu a lidskému pořádku a ignoruje Ducha. Blud v učení otevírá cestu pro nepřítele, aby podkopal základy naší víry a útočil na Osobu Krista.
Je důležité všimnout si, že není řečeno o těch, kteří šířili tento blud, že by popírali nesmrtelnost duše, ale stavěli se proti pravdě, že tělo bude vzkříšeno. Vzkříšení učí, že co je mrtvé, je opět přivedeno k životu. Musí to být proto použito na tělo, neboť umírá tělo, nikoli duše. Takto čteme, že „mnohá těla zesnulých svatých vstala“ (Matouš 27,52). Nadto je možné, že ti, kteří toto zastávali, tvrdili, že tento blud nemá v úmyslu kazit evangelium nebo dokonce popírat, že Kristus vstal. To však byl hrozný výsledek a toto bylo cílem satana.
Aby se postavil této ďáblově léčce, apoštol ukazuje, jak se tento blud dotýká evangelia (verše 1-11), jak útočí proti Osobě Krista a těm, kteří v Něho věří (verše 12-19). Potom ukazuje některá pozitivní požehnání, která vyplývají ze vzkříšení Krista (verše 20-58).
Verše 1 a 2: Poněvadž toto popírání vzkříšení podkopává evangelium, apoštol nejprve těmto věřícím připomíná evangelium, které kázal, které přijali a ve kterém stáli v požehnání před Bohem a skrze které byli spaseni. Avšak přidává slova „leč byste nadarmo uvěřili“, neboť jestliže není vzkříšení, zjevně uvěřili mýtu. Avšak apoštol ukazuje ve vsunuté poznámce, že skutečnost jejich víry bude prokázána tím, že budou pevně držet slova, která jim oznámil v dobré zvěsti.
Verše 3 a 4: Bezprostředně nato shrnuje dobré poselství pod tři body. Předně: „Kristus umřel za hříchy naše podle písem.“ To před nás staví Kristovo velké dílo smíření pro celý svět, předpověděné v celém Písmu, neboť zákon je vyjadřuje v obrazu, Žalmy je předkládají dle zkušenosti a proroci je oznamují prorocky. Za druhé: Kristus byl pohřben, což je úplné svědectví o Jeho smrti a vážná skutečnost, že všechny Jeho svazky s člověkem podle těla jsou přerušeny. Za třetí: „Vstal z mrtvých třetího dne podle písem.“ To je věčné svědectví o tom, že moc smrti je zlomena, ďábel je poražen a Bůh je oslaven.
Apoštol starostlivě poznamenává, že evangelium, které kázal, „přijal“, jak to známe z jiné Epištoly, „skrze zjevení Ježíše Krista“ (Galatským 1,12). Zavrhnout jeho evangelium tedy znamená zpochybnit zjevení Ježíše Krista a autoritu Písma.
Verše 5-10: Když předložil evangelium, které kázal, v němž vzkříšení má životně důležité místo, dotvrzuje pravdu o vzkříšení Krista tím, že ukazuje na různé svědky, kterým se Kristus zjevil, poté co vstal z mrtvých. Jak víme, jsou i jiní svědkové, jako Marie a ti dva jdoucí do Emaus. Ale apoštol je veden k tomu, aby vybral ty svědky, kteří kvůli své službě nebo počtu mají zvláštní důležitost jako svědkové. Předně byl vzkříšený Kristus viděn Kéfasem, apoštolem, který první kázal evangelium Židům a byl použit, aby otevřel dveře milosti pohanům. Za druhé se zjevil dvanácti, kteří Ho doprovázeli na zemi. Za třetí byl viděn ve vzkříšení pěti sty najednou. Za čtvrté se zjevil Jakubovi, apoštolovi, který měl vedoucí místo mezi židovskými věřícími v Jeruzalémě. Za páté byl viděn všemi apoštoly, když na konci čtyřiceti dnů byl přijat do nebe. Za šesté byl jako vzkříšený člověk ve slávě viděn naposledy ze všech apoštolem Pavlem, který byl pronásledovatelem Krista a Jeho lidu, ale který byl určen ke kázání pohanům. Apoštol s radostí přiznává, že to bylo z Boží milosti, že se nalézá mezi svědky vzkříšení Krista, a jestliže jako apoštol pracoval hojněji než oni všichni, že i to bylo skrze Boží milost.
Verš 11: Takto ať to bylo skrze Pavla nebo velkou společnost, která viděla Krista, evangelium, které bylo kázáno a kterému Korintští uvěřili, má svůj klíčový kámen /oblouku – pozn. př. / ve vzkříšení Krista.
Verše 12-19: Jestliže tedy tváří v tvář takovému svědectví je nemožné popřít, že Kristus je vzkříšen, jak se mohli někteří odvážit říkat, že „není vzkříšení mrtvých“? Poněvadž ale, žel, byli takoví, apoštol pokračuje a ukazuje vážné důsledky tohoto bludu. Předně, ať už ti, kteří přinášeli tento blud, věřili čemukoli, byl to útok na Osobu Krista, neboť jestliže není vzkříšení mrtvých, pak Kristus nevstal. Za druhé: Jestliže Kristus nebyl vzkříšen, kázání je bajkou a je marné. Za třetí: Jestliže kázání je marné, víra posluchačů je bezcenná, poněvadž uvěřili něčemu, co bylo chybné. Za čtvrté: Jestliže kazatelé, kteří vyznávají, že přicházejí od Boha, káží bajky, jsou to „křiví svědkové Boží“. Za páté: Ti, kteří svou víru obracejí k tomu, co je marné, jsou ještě ve svých hříších. Za šesté: Jestliže ti, kteří jsou ve svých hříších, zesnou, musejí zahynout. Za sedmé: Jestliže vzkříšení je bajka, pak ti, kteří žijí a vyznávají je, jsou nejubožejší ze všech lidí, neboť ve víře ve vzkříšení se vzdali přítomného světa a nemají nic pro budoucnost.
Takto apoštol ukazuje, že tento osudný blud zneuctil Krista, zavrhl kázání jako bajku, učinil víru posluchačů neužitečnou, kazatele falešnými svědky, ty, kteří zesnuli, těmi, kteří zahynuli, a živé věřící těmi nejubožejšími.
Verš 20: Když apoštol ukázal vážné důsledky, které musejí vyplývat z tohoto bludu, pokračuje a v protikladu k tomu ukazuje požehnané výsledky vyplývající z velké pravdy, že „vstal z mrtvých Kristus“. Kristus, vzkříšený z mrtvých, je „prvotina těch, kteří zesnuli“. Jeho vzkříšení je vskutku zárukou, že všichni budou vzkříšeni: spravedliví, aby přišli do svého konečného požehnání, a nespravedliví na soud (Skutky 17,31). Zde však je Jeho vzkříšení zárukou vzkříšení těch Jeho, kteří zesnuli. Jejich vzkříšení bude podle vzoru Jeho vzkříšení, vzkříšení z (prostřed) mrtvých. U zlých nebude vzkříšení z mrtvých – vzkříšení, v kterém někteří jsou vzati ze smrti, zatím co druzí jsou ponecháni – bude to prostě zničení smrti s výsledkem, že všichni, kteří jsou v hrobech, okamžitě vstanou.
Verše 21-23: Apoštol pak ukazuje, že jestliže smrt přišla skrze člověka, tak je také i vzkříšení přineseno skrze člověka. Existují dvě rodiny lidí, charakterizované jejich příslušnými hlavami. Všichni ti, kteří jsou spojeni s Adamem, umírají. Všichni, spojení s Kristem, budou oživeni. Kdosi pravdivě řekl, že „všichni“ v Adamově případě zahrnuje celé lidstvo, zatím co „všichni“ v případě Krista se nutně vztahuje jen k Jeho rodině. Následující verš, který mluví o pořádku vzkříšení, velmi jasně ukazuje, že jsou míněni Kristus a jen ti, kteří jsou Kristovi. Kristus byl vzkříšen jako prvotina, nejde tedy o vzkříšení mrtvých, ale těch, kteří jsou vzkříšeni z prostřed mrtvých. Toto vzkříšení Jeho lidu se uskuteční „při příchodu jeho“ a jistě bude zahrnovat všechny starozákonní svaté, neboť i oni jsou „Kristovi“, i když apoštol, když psal korintskému shromáždění, má více na mysli církev.
Verše 24-28: Aniž by se zmiňoval o vzkříšení zlých, apoštol náhle přechází od vzkříšení těch, kteří jsou Kristovi, na konec Kristova pozemského království. Tento konec bude dosažen, až každá protivící se vláda a autorita a moc bude zrušena, když každý nepřítel bude potřen a když poslední nepřítel, smrt, bude zahlazen. To ve skutečnosti zahrnuje, i když o tom není zvláštní zmínka, vzkříšení a soud mrtvých.
Velký cíl Kristova království bude přivést celý vesmír do poddanosti Bohu. Poněvadž stvoření bylo poddáno jedním člověkem pod hřích a smrt a moc ďábla, tak každý nepřítel bude mít co činit s jedním Člověkem, Kristem, a vše bude přivedeno do poddanosti Bohu. „Konec“ zde není prostě konec přítomného věku jako v Matouši 13,39.49. Konec přítomného věku uvádí království Krista. Zde konec vyznačuje závěr království a začátek věčného stavu, nová nebesa a novou zemi, v nichž přebývá spravedlnost. Druhá část verše 24 a verše 25 a 26 popisují charakter Kristovy vlády, jejímž posledním činem bude zkažení moci smrti.
Potom, až s každým zlem bude spravedlivě naloženo, Kristus předá království Bohu, Otci. Celý oddíl se dívá na Syna, který se stal člověkem, aby vykonal Boží vůli a uvedl celé stvoření do poddanosti Bohu. Aby vykonal tento velký cíl, Bůh svěřil Synu, který se stal člověkem, univerzální moc. Když svou velkou královskou mocí přivede vše do poddanosti Bohu, Otci, stále zůstane poddaným člověkem, jako byl na této zemi, aby Bůh byl všechno ve všech. Syn nepřestává být Bohem a jedno s Otcem – stejně tomu bylo, i když byl na zemi, ale „Kristus zaujme své místo jako Člověk, Hlava celé vykoupené rodiny, jsa zároveň Bůh požehnaný navěky, jedno s Otcem“ (J.N.D.). Není řečeno: aby Otec byl všechno ve všech, ale aby Bůh – Otec, Syn a Duch Svatý – byl všechno ve všech. Jaký požehnaný to bude svět, když v nových nebesích a na nové zemi bude Bůh předmětem všech a mravně vyjádřen ve všech. Neboť není toto snad význam těchto slov, která jsou tak jednoduchá ve své řeči, ale tak hluboká ve svém významu?
Verše 29-32: Je dobré poznamenat, že verše 20-28 tvoří vsuvku, ve které apoštol, počna od velké skutečnosti Kristova vzkříšení, naznačuje jeho daleko sahající účinky ve spojení s Jeho lidem, s královstvím a s koncem času dále až do nových nebes a nové země, kdy Bůh bude všechno ve všech. Když ukázal daleko sahající výsledky vzkříšení, apoštol opět navazuje na sled svých důkazů z veršů 18 a 19. V těchto verších dokázal, že jestliže není vzkříšení, pak ti, kteří zesnuli, zahynuli, a věřící, kteří ještě žijí, jsou nejubožejší ze všech lidí. Nyní klade ve spojení s těmito dvěma třídami dvě otázky. Předně: Jestliže ti, kteří zesnuli, zahynuli, „co budou dělat ti, kteří se křtí za mrtvé? Jestliže mrtví vůbec nevstávají, proč se za ně křtí?“ Křest je obraz smrti a zahrnuje v sobě, že ten, kdo se křtí, přijímá místo, do kterého Kristova smrt klade věřícího ve vztahu k tomuto světu. Kristus svou smrtí a věřící, kteří zesnuli, už přerušili svá pouta k tomuto světu. Křtem my, kteří žijeme, se obrazně ztotožňujeme s Kristem a se zesnulými věřícími v jejich smrti tomuto světu. Jak nesmyslné je to dělat, jestliže mrtví nevstávají.
Za druhé pokračuje ve svém důkazu z 19. verše, že jestliže není vzkříšení, pak my, věřící, jsme ze všech lidí nejubožejší, a ptá se: „Proč i my nebezpečenství trpíme každé hodiny?“ Jaké bláznovství je riskovat smrt, jestliže není vzkříšení. Pak se odvolává na svůj život utrpení, který žil pro Krista, a aby svatí s ním mohli sdílet jeho radost v Kristu. To ho ustavičně stavělo tváří v tvář násilné smrti, takže v duchu své mysli denně umíral. V Efezu bylo protivenství tak prudké, že pochyboval o svém životě (2. Kor. 1,8). Lidé se chovali jako divoká zvířata a tak, obrazně řečeno po způsobu lidí, v Efezu bojoval s šelmami. Ale jaký smysl mělo snášet všechna tato utrpení a uvádět svůj život do nebezpečí, jestliže mrtví nevstávají? Jestliže není vzkříšení, nebyl by moudřejší, kdyby jednal podle zásad těch, kteří říkají: „Jezme tedy a pijme, neboť zítra zemřeme.“?
Verše 33 a 34: Když se apoštol díval na věci z mravního hlediska, viděl, že za falešným učením byl zlý praktický život. Falešné názory mohou být vskutku výsledkem nevědomosti způsobené spojením se systémem falešného učení. Ale když duše, která byla ve světle pravdy, si přisvojí vážný blud, který popírá velkou základní pravdu křesťanství, všeobecně shledáváme, že za zlým učením je zlá praxe, a ve spojení se zlou praxí budou světská spojení, která porušují dobré mravy. Proto apoštol apeluje na tyto svaté, aby „procítili ke konání spravedlnosti a nehřešili“. Nadto tato povolnost vůči vlastním žádostem a světská spojení jen dokazovaly, jak málo znali Boha. Někteří vskutku neměli známost Boha. To byla jejich hanba.
Verše 35-41: Když apoštol ukázal praktický život věřícího, jenž, ovládán pravdou o vzkříšení, zaujímá místo mimo svět, obrací se nyní proti rozumářské námitce některých, kteří se ptali: „Jak vstanou mrtví? V jakém pak těle přijdou?“ Ten, kdo klade takové otázky, dokazuje, že je pošetilec, jenž měří všemohoucího a nadevše moudrého Boha lidskými omezeními a zavrhuje všechno, co neumí vysvětlit. Apoštol kárá tuto pošetilost a připomíná namítajícímu jeho vlastní konání: „Co ty rozsíváš, nebývá obživeno, leč umře. A co (ty) rozsíváš, ne to tělo, které potom vyroste, rozsíváš, ale holé zrno, jaké se trefí, pšenice neb kterékoli jiné.“ Ty provádíš setbu, „Bůh pak dává jemu tělo, jak ráčí“. Člověk může vložit semeno do země, ale nemůže je přivést k vzrůstu, a tím méně mu může dát tělo podle své libosti.
Před vzkříšením musí přijít smrt. Smrt je rozklad, ale smrt není naprosté zničení. Semeno jako takové zemře, aby vyrostla rostlina. Kdosi řekl: „Není pochyb o tom, že tu je zárodek nebo princip života: ale co o tom ví ten, kdo vznáší námitku? Jestliže je s tím naprosto neobeznámený už u pouhého semene, je v postavení, aby mohl rozebírat jak to je s tělem?“ Víme, že rostlina přichází ze semene, ale nevíme jak. Proto nám apoštol neříká, jak je tělo vzkříšeno, ačkoli kárá bláznovství těch, kteří popírají vzkříšení těla, protože nemohou pochopit, jak se to může stát.
Ve světě rostlin jsou skutečně rozdílná těla; každé semeno má své vlastní tělo, a to Bohem dané tělo. Ve světě živočichů jsou těla lidí, zvířat, ryb a ptáků. V hmotném světě jsou nebeská těla a zemská těla a v nebeských tělech jsou rozdíly, neboť slunce, měsíc a hvězdy se liší ve slávě.
Verše 42-44: Jestliže už jsou takové rozdíly v tělech v přírodním a hmotném světě, potřebujeme ještě klást otázky, když přece je obrovský rozdíl mezi našimi přítomnými těly a těly, která budeme mít ve vzkříšení? Apoštol se takto chápe příležitosti dané bláznovstvím těchto rozumářů, aby nám představil charakter vzkříšení těla a stav vzkříšení. V protikladu k našim přítomným tělům bude tělo vzkříšení neporušitelné, slavné, mocné a duchovní. Věřící nebudou duchové bez těl, ale ve vzkříšení obdrží duchovní těla, jakkoli málo dokážeme v přítomnosti svou omezenou myslí chápat jak duchovní existenci, tak i duchovní tělo. Uznáváme, že tu je tělo zcela vhodné pro podmínky přítomného života na zemi. A tak víme, že věřící budou mít duchovní tělo naprosto vhodné pro nebeské podmínky.
Verše 45-50: Pro důkaz těchto velkých pravd se apoštol obrací k Písmu. Říká: „Tak je i psáno.“ Cituje z 1. Mojžíšovy 2,7 a připomíná nám, že první člověk, Adam, se stal živou duší. Ale první Adam, jak víme, je předobraz toho, který měl přijít – „posledního Adama“, Krista – jenž je Hlava nové rodiny, která nebude už nikdy nahrazena jinou hlavou a jinou rodinou. Poslední Adam je „oživující duch“, Ten, jenž ve vzkříšení mohl dechnout na své učedníky a říci: „Přijměte Ducha svatého.“ (Jan 20,22) Ale přirozené přichází před duchovním a první člověk je zemský, učiněný z prachu země; druhý člověk je z nebe. A poněvadž jsme nesli obraz zemského, tak my, křesťané, poneseme obraz nebeského. Zde apoštol nemluví o křesťanovi, že vyjadřuje charakter Krista, takže i nyní jsme proměňováni v týž obraz od slávy k slávě (2. Kor. 3,18), ale o plném připodobnění k obrazu nebeského, když budeme mít svá těla vzkříšení. Je zřejmé, že tato přítomná, křehká těla z masa a krve, která jsou náchylná k porušení, nemohou zdědit království Boží s jeho neporušitelností.
Verše 51-55: Když je tomu tak, pak vyvstává otázka, jak a kdy obdržíme tato duchovní a neporušitelná těla, když někteří věřící žijí na zemi a někteří zesnuli. Apoštol odpovídá na tyto otázky vyhlášením tajemství, jedné z Božích pravd, které nemohly být známé, dokud nebyly Jeho lidu zjeveny. Takto se učíme, že ne všichni věřící projdou smrtí: „Ne všichni zajisté zesneme, ale všichni proměněni budeme.“ Starozákonní svatí, jako Job, skutečně věděli o vzkříšení mrtvých, ale nevěděli nic o tomto velkém tajemství, že přirozená těla žijících svatých budou proměněna v duchovní těla, aniž by tito prošli smrtí. Jaký důkaz o mocných účincích smrti Krista, která tak úplně vyhověla trestu smrti pro věřícího, že může být proměněn k obrazu nebeského, aniž by prošel smrtí!
Ale i když všichni neprojdeme smrtí, „všichni proměněni budeme“, jak spící, tak žijící svatí. Tato velká proměna se stane „hned pojednou, v okamžení, k zatroubení poslednímu. Neboť zatroubí, a mrtví vstanou neporušitelní, a my proměněni budeme“. Když je mluveno o posledním zatroubení, apoštol patrně naráží na konečný akt zrušení římského tábora, když se vydávali na pochod, obraz, kterému v té době dobře rozuměli. V okamžení toto tělo, které je náchylné k porušení, oblékne neporušitelnost, a toto tělo, které je smrtelné, oblékne nesmrtelnost. Při pohledu na tento mocný triumf nad mocí smrti můžeme skutečně říci s Izaiášem: „Pohlcena jest smrt ve vítězství.“ (Izaiáš 25,8) Jak velká je ta moc, která z každého místa této země, kde v průběhu dlouhých věků odpočíval prach svatých, kteří zesnuli, ať skrze mučednickou smrt nebo přirozeným úpadkem, mrtvé vzkřísí a společně s žijícími svatými je promění v obraz nebeského! A to v okamžiku času, „rychleji, než to mysl dokáže poznat nebo oko rozlišit“.
Když se díváme zpět na dlouhou, smutnou historii padlého světa, vidíme, že stín smrti je nade všemi. Při pohledu kupředu k té velké události může věřící říci: „Kde je, ó smrti, osten tvůj? Kde jest, ó peklo, vítězství tvé?“ – slova užitá prorokem Ozeášem, když zaznamenává Hospodinovo zaslíbení: „Z ru-ky hrobu (šeolu) vyplatím je, od smrti vykoupím je: Kde je, ó smrti osten tvůj, kde, ó hrobe (šeole), zkažení tvé?“ (Ozeáš 13,14 – přel.)
Verše 56 a 57: Apoštol nám připomíná, že „osten smrti jest hřích, a moc hříchu je zákon“. Bůh nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista, jenž nesl osten, když byl učiněn hříchem na kříži, a „vykoupil nás ze zlořečenství zákona, učiněn byv pro nás zlořečenstvím“ (2. Kor. 5,20; Gal. 3,13). S blažeností pravdy, naplňující jeho duši, apoštol propuká v chválu Bohu.
Verš 58: Proto na základě mocného vítězství, které Kristus dobyl svou smrtí a o kterém je podáno svědectví Jeho vzkříšením, a plné blaženosti, do které vejdeme v okamžení, buďme pevní v držení pravdy, nepohnutelní vůči všem útokům nepřítele a vždycky se rozhojňující v díle Pána, vědouce, že každá námaha či utrpení budou mít slavnou odpověď a nebudou marné.