Ve 14. kapitole máme ukázání Božího pořádku pro vykonávání darů ve shromáždění. Dary, jak jsme se dozvěděli, byly rozdělovány Duchem každému člověku k užitku pro všechny (1. Kor. 12,7). Nestačí však obdržet dar. Jestliže má být k užitku pro druhé, jeho užívání musí být božsky řízeno. V této kapitole je shromáždění viděno, jak se shromažďuje na jednom místě (verše 23, 26, 28, 33, 34, 35); a jsme poučováni, jak při takové příležitosti mají být dary vykonávány podle Božího pořádku.
Jsou dva způsoby, kterými může být Boží pořádek dáván stranou: za prvé dovolováním lidského nepořádku a za druhé přijetím lidského pořádku. Korintští věřící zjevně dali stranou Boží pořádek tím, že dovolovali velký nepořádek. Byla tam dokonce opilost při večeři Páně. Kromě toho se zdá, že dary, které jsou znameními danými Duchem Svatým, byly užívány bez vztahu k vůli Pána, byly učiněny prostředkem pro vyvýšení věřících a sloužily jejich vlastní marnivosti.
V křesťanstvu dnes vidíme jen zřídka takové násilné porušení obvyklé slušnosti, jak se to projevovalo v Korintu. Ovšem na všech stranách vidíme shromáždění vyznávajících křesťanů, jak jsou vedena zásadami zcela odporujícími jasným směrnicím Božího slova. V křesťanstvu dnes není tolik lidského nepořádku, jako tomu bylo v Korintu, ale spíše lidského pořádku, který dal stranou božský pořádek. Lidský pořádek je rovněž vážný, ne-li ještě vážnější než lidský nepořádek, neboť neřádné chování uráží i přirozené svědomí a žádá si nápravu, zatím co lidský pořádek může upokojit svědomí a být dovolován, aniž by jeho zlo bylo objeveno.
Abychom si uvědomili vážnost tohoto zla, musíme si vzpomenout, že velmi časně v historii církve se vyznávající množství křesťanů vzdalo velkých rozlišovacích pravd tohoto období. Přítomnost Krista ve slávě jako Hlavy své církve, přítomnost Ducha Svatého na zemi a vytvoření a povolání církve jsou velké pravdy, které byly po odchodu apoštolů téměř úplně ztraceny. Křesťanství se stalo nakvašené židovstvím s tím výsledkem, že upřímní, ale nevědomí lidé se pokoušeli udržet pořádek ustanovením kněžské třídy, odlišující se od laiků podle vzoru židovského kněžství. Lidský pořádek pomocí kléru byl přijat a stále převažuje ve všech velkých náboženských sektách křesťanstva.
Závažnost přijetí tohoto lidského pořádku spočívá v tom, že ignoruje přítomnost a vedení Ducha Svatého. Jsme tak pomalí k tomu, abychom přijali skutečnost, že velkou základní pravdou přítomné chvíle je, že žijeme v době, kdy božská Osoba – Duch Svatý – je přítomen na zemi v zastoupení zájmů Krista, aby utěšoval, učil, řídil, ukazoval nám všechny věci a vedl nás ve vykonávání darů a modlitbě (Jan 14,16-26; 16,13-15; 1. Kor. 12,2; Judy 20). Jestliže jsme se však oddělili v porozumění tělu Krista a přítomnosti Ducha Svatého od každého lidmi vytvořeného systému, který v praxi popírá tyto velké pravdy, můžeme se ptát, zda Písmo skýtá nějaké světlo ohledně způsobu, jak mají věřící jednat, když se shromáždí pro službu slovem?
Čtrnáctá kapitola této Epištoly ukazuje zřetelně, že Bůh nám dal jasně řečené směrnice pro vykonávání služby ve shromážděních svého lidu, když je shromážděn. To, že zásady stanovené v této kapitole nemohou být prováděny v náboženských systémech křesťanstva, jen odsuzuje tyto systémy a činí zjevným, jak daleko se vzdálily od Božího pořádku. Avšak jestliže naše oči byly otevřeny ohledně zla těchto systémů a stojíme stranou od nich, budeme v postavení, v němž je možné pod vedením Ducha Svatého jednat podle Božího pořádku.
Při vykonávání darů skrze Ducha Svatého jsou v této kapitole řečeny tři velké principy:
Předně máme stát (snažit se) o lásku (verš 1).
Za druhé: dary mají být užívány pro vzdělání /budování/ (verše 2-25).
Za třetí: dary mají být vykonávány podle božského pořádku (verše 26-40).
Verš 1: Udržování lásky, vzdělání a božského pořádku ve shromáždění závisí naprosto na volném působení Ducha Svatého. Apoštol už trval na právech Ducha Svatého ve shromáždění (1. Kor. 12,4-13) a ukázal nám požehnané vlastnosti lásky (1. Kor. 13). Nyní začíná tento nový oddíl, který mluví o vykonávání darů, napomenutím: „Stůjte o lásku.“
Kdyby ve shromáždění v Korintu byla v činnosti láska, unikli by mnoha vážným nepořádkům, i kdyby nebyli poučeni o Božím pořádku. Láska, jak apoštol ukázal, vede ke vzdání se sebe. Proto napomenutí k následování lásky je dáno před výzvou, aby si přáli duchovní dary, a směrnicí ohledně jejich užití. Láska zachová pohnutku čistou, a to jak v přání po duchovním daru, tak i v užití daru. Láska nemyslí na sebe, ale na dobro druhých. Absence lásky u věřících v Korintu způsobila, že užívali dary znamení, tj. uzdravování a jazyků, pro vyvýšení sebe samých. Aby čelil této tendenci, apoštol je napomíná, aby hledali spíše prorokování.
Verše 2-4: Napomenutí, aby si žádali daru proroctví, apoštola vede k tomu, aby ukázal, že velkým cílem užívání darů je vzdělání. V celém svém naučení toto drží před námi. Ve 3. verši mluví o „vzdělání, povzbuzení a potěšení“; v 5. verši píše: „aby se vzdělávala církev“; ve 12 verši: „abyste se k vzdělání církve rozhojnili“; a v 26. verši: „všecko to budiž k vzdělání“.
Ten, kdo mluví neznámým jazykem, může mluvit k Bohu o tajemstvích, ale jestliže „nikdo nerozumí“, není tu vzdělání. Pokud by tam nebyl vykladač, jak „láska“, tak i „vzdělání“ by užití jazyků vylučovaly. V protikladu k jazykům ten, který prorokuje, mluví lidem ke vzdělání, povzbuzení a potěšení. To je sotva definice proroctví, ale spíše výsledek prorokování. Když myslíme na proroky Starého zákona, mohli bychom být nakloněni omezit proroctví na předpovídání budoucích událostí. To však byla omezená část prorokova díla i ve starozákonních dnech. Jeho velkým posláním bylo používat Boží slovo na svědomí a srdce pro vzdělání. To je stále používáno jako služba proroka v době křesťanství, a v tomto smyslu dar zůstává. Z místa, které apoštol dává tomu daru v tomto oddílu, můžeme soudit, že je to největší ze všech darů, který zůstává církvi, a také ten nejžádanější.
Verše 5 a 6: Jazyky skutečně měly své místo; ale apoštol se ptá, jaký užitek by mělo mluvit jazyky bez vykladače? Jestliže má být shromáždění vzděláváno, může to být jen mluvením ve zjevení, v známosti nebo v proroctví nebo v učení. Ve dnech apoštolových tu stále ještě byli takoví, kteří mluvili skrze zjevení. Nyní, když je Boží slovo úplné, máme dar zjevení uchován v Písmu. Známost zahrnuje udělování věřícím toho, co už bylo zjeveno. Prorokování je spíše používání pravdy na svědomí, zatím co učení či vyučování je naučení v nějaké zvláštní pravdě.
Verše 7-11: Dále je pro vzdělání nejen nutné udělovat známost, prorokováním používat slovo na svědomí a učit zvláštní pravdy, ale je třeba to činit „jazykem srozumitelných slov“. Nejasnost není duchovnost. Jestliže tu není „rozdílných zvuků“, hudba by nedávala melodii. Jestliže zvuk je „nejistý“, trubka nezpůsobí u posluchače žádný účinek. Tak může být služba prováděna tak zmateně, že nedává žádný smysl, anebo může být vyjadřována s takovou nejistotou, že nemá na posluchače účinek. Jestliže má služba vzdělávat, musí být vykonávána „jazykem srozumitelných slov“ a jistotou výroků Božích. Každý hlas v přírodě má zvláštní význam, a tak i slova mají zvláštní význam. Jestliže užíváme slova, která nedávají posluchači žádný význam, stáváme se prakticky barbary, kteří mluví v nějakém zvláštním žargonu.
Verš 12: Jestliže tedy jsme horliví ohledně duchovních darů, nechť to není proto, abychom se sami vyvyšovali a vynikali nad svými bratry, ale abychom vynikali ke vzdělání shromáždění. Nic, co dává stranou tuto velkou zásadu vzdělávání, nemůže být z Ducha. Tam, kde Duch Svatý nemá překážky, tam vítězí láska, a kde vítězí láska, tam každý projev bude pro vzdělání.
Verše 13-17: Tyto projevy mohou na sebe brát jiné formy než vykonávání určitých darů. Z tohoto důvodu může být, že v prvním verši jsme napomínáni, abychom toužili po „duchovních projevech“ spíše než po „duchovních darech“, jak to je v některých překladech. Tak je ponechán prostor pro každou formu projevu pod vedením Ducha. V těchto verších čteme o modlitbě, zpěvu a děkování, formách služby, které nikdy nejsou nazvány dary. Ale ať je forma projevu jakákoli, má být před našimi zraky vzdělání. Jestliže ve shromáždění má Duch Svatý vedení a láska vítězí, každý projev bude ve formě, kterou budou ti, kdo jsou neučení, schopni rozumně sledovat a připojit své Amen. Obecenství, jehož je Amen vnějším výrazem, bude tak zachováno.
Verše 18-20: Když apoštol odsoudil zneužívání jazyků, neměl za pohnutku žárlivost, neboť sám mluvil jazyky více než oni všichni; ale užíval ten dar na správném místě, před správným posluchačstvem a ke správnému účelu. Ve shromáždění bylo pět slov s porozuměním, aby ostatní byli vyučováni, lepší než „deset tisíců slov jazykem“. Ve své zálibě v užívání jazyků Korintští jednali jako děti, které mají potěšení ze všeho, co se předvádí. Apoštol je napomíná, a také nás, abychom nebyli dětmi v porozumění, ale abychom byli nevinní ve všem zlém jako nemluvňata. Máme v sobě tělo, a to dokáže, nezbrání-li tomu Boží milost, užít modlitbu nebo službu k něčemu zlému proti bratrovi. Ale to je, jak kdosi řekl, forma duchovní špatnosti na vysokých místech (výsosti). Proto tedy se snažme o lásku a vzdělání.
Verše 21-25: Apoštol volně cituje z Izaiáše 28,11.12, aby ukázal, že v době selhání Izraele, když proroci bloudili, Bůh k nim mluvil jazyky cizinců. To bylo znamení pro nevěru lidu, který nechtěl slyšet jasné Boží slovo. Tak bylo při uvedení křesťanství vykonávání daru jazyků znamením – ne pro věřící, nýbrž pro nevěřící – a zanechávalo posluchače bez omluvy.
V protikladu k jazykům slouží dar prorokování nejen pro nevěřící, ale i pro věřící. Když se svatí shromáždí na jednom místě, užití jazyků bez vykladače by vedlo nevěřícího nebo neučeného člověka k závěru, že shromáždění se pomátlo. Prorokování naproti tomu usvědčí svědomí nevěřícího, zjeví tajnosti jeho srdce a přesvědčí ho, že je v Boží přítomnosti.
Verš 26: Se zřetelem ke svým naučením ohledně udržování pořádku podle Boha, když se scházejí ve shromáždění, se apoštol ptá těchto věřících v Korintu, jak jednali. Dával jim plnou svobodu k modlení, zpěvu, velebení, děkování a prorokování za předpokladu, že všechno bude vykonáváno v duchu lásky a vzdělání. Plně využívali svou svobodu, neboť „jeden každý“ byl hotov se účastnit. Nicméně zneužívali svou svobodu, když nejednali „slušně a podle řádu“. Svoboda Ducha byla převracena v nevázanost pro tělo. K nápravě tohoto zneužívání nenavrhuje, aby služba jednoho člověka nahradila svobodu, která patří každému. Křesťanstvo toto učinilo a ztratilo svobodu, když se snažilo opravit zneužívání. Apoštol říká: „Všecko to budiž ke vzdělání.“ A aby tomu tak mohlo být, předkládá Boží pořádek, zachovávaje tak plnou svobodu pro službu a chráně ji před zneužitím.
Verše 27 a 28: Apoštol předně pojednává o jazycích. Jestliže někdo mluví jazykem, ať to jsou „dva neb nejvíce tři“, a to jeden po druhém a jeden ať vykládá. Jestliže by tam nebyl vykladač, vykonávání tohoto daru není dovoleno.
Verše 29-31: Jestliže mluví proroci, musí být také jen dva nebo tři, zatím co ostatní rozsuzují. Mluvící i poslouchající mají svou odpovědnost. Posluchači mají posuzovat, zda to, co je mluveno, je z Ducha. Každý mluvící má ponechávat prostor pro druhého, jemuž může být dáno slovo, neboť všichni mohou prorokovat jeden po druhém, takže všichni se mohou učit a být potěšováni. Je tedy jasné, že vše v povaze služby jednoho člověka ve shromáždění je nesprávné.
Verše 32 a 33: Nadto duchové proroků jsou poddáni prorokům, což je výrok, který vylučuje každou myšlenku na nějaké nekontrolovatelné hnutí. S lidmi, kteří mluvili pod mocí démonů, to bylo jinak, neboť to končilo v rozrušení a zmatení. Bůh není původce zmatení, ale pokoje. Jakýkoli výjev zmatku ve shromážděních Božího lidu zcela jistě není od Boha.
Verše 34 a 35: Svoboda pro všechny k prorokování jednoho po druhém ve shromáždění se netýká žen. Ty mají být ve shromážděních tiše. Jejich schopnosti nebo cokoli jiného není bráno v potaz. Tichost na veřejnosti ze strany žen je podle pořádku stvoření i podle zákona. Sféra svobody ženy je v domě. Mluvit na veřejnosti znamená pokrývat se hanbou.
Verše 36-38: Apoštolovy směrnice se uzavírají rozhodným tvrzením, že to jsou přikázání Pána a že jako taková mají všechnu autoritu Božího slova, které přichází nejen ke shromáždění v Korintu, ale ke všem shromážděním Božího lidu. Popírat apoštolovy směrnice znamená odmítat všeobecné použití Božího slova pro církev. Místo církve je, aby byla poddána Božímu slovu a pamatovala, že Boží slovo přichází k církvi a nikoli od ní. Shromáždění jako takové je vyučováno; nemůže učit. Duchovnost kteréhokoli člověka bude viděna v uznání, že věci, které Pavel napsal, jsou přikázáními Pána. Nedbat těchto směrnic znamená nedbat přímých příkazů Pána. Poněvadž tomu je tak, apoštol je velmi stručný a rozhodný ohledně každého, kdo se odmítá poddat. S takovým se nebude přít. Pouze říká: „Pakli kdo neví, nevěz.“
Verše 39 a 40: Apoštol shrnuje své instrukce a znovu jim doporučuje, aby prorokovali, ale nezakazuje mluvit jazyky, avšak „všechno slušně a podle řádu ať se děje“. Ať už mají duchovní projevy ve shromáždění jakoukoli formu, nechť všichni ti, kteří se účastní, se ptají: „Bude to v lásce, bude to pro vzdělání, bude to podle Božího pořádku?“ Pamatujme si ta tři velká napomenutí v této kapitole:
1. „Stůjte o lásku.“ (verš 1)
2. „Všecko to budiž ke vzdělání.“ (verš 26)
3. „Všecko slušně a podle řádu ať se děje.“ (verš 40)