Apoštol ve 12. kapitole zdůrazňuje svrchovaná práva Ducha Svatého v rozdělování darů v Kristově těle „jednomu každému obzvláštně, jak ráčí“. Ve 14. kapitole jsme vyučováni ohledně vykonávání těchto darů pro vzdělání. V kapitole mezi tím je nám připomenuto, že bez lásky tu nemůže být vzdělání. V Epištole Efezským čteme, že tělo „zrůst … bere k vzdělání svému v lásce“. Láska je pravý duch služby. Tak jak jeden řekl: „To je to, co nejen dává podnět, nejen prostě dělá, ale v konání slouží.“ Láska jednoho k druhému je princip, který by měl ve shromáždění všechno řídit.
Z tohoto důvodu nám apoštol podává toto překrásné pojednání o lásce. Nadto je nám zde láska představena ve své podstatě, ne přímo láska ve svých činnostech. Láska je činná, a také musí být činná, avšak to, co zde je ukázáno, je pasivní láska – to, co láska je, a méně to, co láska činí.
Apoštol mluvil o darech a v darech jsou stupně, neboť mluví o „lepších darech“. Máme po takových toužit; ale i když to činíme, je tu výtečnější cesta lásky.
Nejprve apoštol důrazně trvá na ceně lásky (verše 1-3); za druhé před nás staví povahu lásky ukázanou ve všech jejích krásných vlastnostech (verše 4-7); a nakonec před nás staví zůstávající charakter lásky jako toho, co nikdy nepřestane v průběhu času, ani nezmizí ve věčnosti (verše 8-13).
Aby prokázal nadřazenou cenu lásky, apoštol mluví o třech věcech, kterými se korintští věřící chlubili: o jejich výřečné mluvě; o jejich duchovním vlastnictví; o jejich aktivitách. Ukazuje, že ačkoli se snaží vyvýšit se těmito věcmi, ty nemají v Božích očích cenu, jestliže jejich pohnutkou není láska.
Verš 1: Korintští věřící považovali dar jazyků a přirozenou výmluvnost za velmi velkou věc. Apoštol nás varuje, že je možné mluvit „jazyky lidskými i andělskými“ a nemít lásku. Kde tomu tak je, tam přes výmluvnost a andělská slova se mluvící stane „mědí zvučící aneb zvoncem znějícím“.
Verš 2: Nadto se tito věřící chlubili svým duchovním vlastnictvím. Měli dary a náhled do všech tajemství a vší známosti. Možná že měli víru, která mohla vykonávat velké činy. Neříká, že tyto dary proroctví, známosti a víry jsou ničím, ale ten, kdo tyto dary vykonává bez lásky, je ničím. Apoštol nemluví o víře v Krista, neboť tato víra působí skrze lásku; mluví spíše o víře, která jednotlivci dovoluje překonávat velké překážky a konat velké činy; a říká, že je možné mít takovou víru bez lásky.
Verš 3: Snadno připustíme, že je možné, aby někdo mluvil pěkně bez lásky, aby se chlubil svou duchovní známostí bez lásky, a můžeme takovému poradit, aby mluvil trochu méně a dělal trochu více. Ale apoštol nás varuje, že je také možné dělat mnoho bez lásky. Říká, že lidské dobročinné aktivity se mohou vznést do takové výše, že někdo může dát všechen svůj majetek k nasycení chudých a své tělo jako mučedník, aby bylo spáleno, a přece pohnutkou nemusí být láska, a tak mu všechny tyto aktivity nejsou k žádnému užitku.
Takto slova bez lásky, známost bez lásky a aktivity bez lásky, zatím co mohou být Bohem užity k vykonání Jeho cílů, nic nepřidají tomu, jenž takto mluví a jedná. Bez lásky nebude ničím a nezíská nic, přes všechna svá slova, své majetky a své aktivity.
Verše 4 až 7: Když trval na jedinečné ceně lásky, apoštol nyní odkrývá pravý charakter lásky. Prvních osm vlastností lásky ukazuje, že účinek lásky v její povaze je vést k naprostému zřeknutí se svého „já“ s jeho netrpělivostí, nedostatkem ohleduplnosti, žárlivostí, agresivitou, vlastní důležitostí, neslušností, sobectvím a svárlivostí.
„Láska trpělivá jest“. Tělo je vždy netrpělivé, ale láska dokáže dlouho trpět a čekat na Boží čas. Tělesná výdrž je brzy vyčerpaná, láska se neopotřebuje.
Láska je „dobrotivá (přívětivá)“. Tělo i tehdy, když čeká, to často činí v hněvivém a rozmrzelém duchu; ale láska, když čeká, umí zachovat přívětivého ducha úcty k druhým.
„Láska nezávidí“. Tělo vždy hledá místo nad druhými a závidí přízeň nebo postavení dané druhým místo sobě. Láska se umí těšit z poct, udělených druhým, bez závisti.
„Láska není všetečná“. Tělo je agresivní, rychle se snaží dostat do popředí. Láska není sebevědomá, ale spíše nevtíravá a vyčkávající.
Láska „se nenadýmá“. Tělo je často marnivé a naplněné vlastní důležitostí. Láska zaujímá nízké místo ve službě druhým.
Láska „se nevydává v nic neslušného“. Tělo, i když je vysoko na sociálním žebříčku, může být hrubé a nevychované. Láska chce vést ty, kteří jsou rodem nejvyšší, stejně jako ty nejnižší, aby byli zdvořilí.
Láska „nehledá svých věcí“. Tělo je vždycky sobecké a hledá vlastní zájmy. Láska je nesobecká a nezištná a hledá dobro druhých.
Láska „se (rychle) nevzpouzí (nerozčiluje)“. Tělo je vždy nedůtklivé a rychlé k tomu, aby se urazilo a vzpouzelo se proti pohaně. Láska je pomalá k hněvu a nedá se snadno vyprovokovat. Láska ve skutečnosti může být provokována, neboť v této samé Epištole jsme varováni, že je možné provokovat Pána (10,22); ale Pán je pomalý k hněvu, není rychle popuzen k hněvu.
Ve třech vlastnostech, které následují, se dovídáme, že láska nejen vede k sebezapření, ale že má pozitivní zálibu v tom, co je svaté a pravdivé.
Láska „neobmýšlí zlého (= nepřičítá zlé)“. Tělo je rychlé k představám o zlu a přičítá zlé pohnutky. Láska nepočítá s tím, že existuje zlo, když tu není zřejmé svědectví.
Láska „se neraduje z nepravosti“. Žel, že tělo si libuje v zaměstnávání se zlem. Láska nemá žádnou radost z objevování zla a jeho přivádění na světlo.
Láska „se raduje pravdě (= s pravdou)“. Tělo je nesvaté a může nalézt radost v zaměstnávání se zlem. Láska je svatá a nalézá svoji radost v zabývání se pravdou. Láska proto není slepá, neboť zná a cení si pravdu.
Poslední čtyři vlastnosti ukazují pozitivní energii lásky, jíž je ten, kdo ji vlastní, udržován uprostřed nepřátelského světa.
Láska „všechno snáší“. Tělo dokáže snést velmi málo, aniž by ukázalo svůj odpor. Láska může snést všechno, a často v tichosti.
Láska „všemu věří“. Tělo je vždy podezíravé. Láska nepodezřívá a je hotová věřit dobrému, když tu není přímé svědectví o opaku, i když je tu mnohé, co může vzbuzovat pochyby.
Láska „se všeho naděje“. Tělo je vždy připravené předpokládat zlo a věřit tomu nejhoršímu. Láska hledí na dobro raději než na zlo a doufá v to nejlepší, přestože mnohé věci se jeví jako beznadějné.
Láska „strpí (vydrží) všechno“. Tělo, které přijímá to nejhorší, už nemá naději, a když naděje odešla, není tu síla ke snášení. Láska, která se naděje všech věcí, posiluje toho, kdo ji má, aby vytrval v přítomnosti protivenství a nesnází.
Verše 8 až 13: Když apoštol vykreslil povahu lásky, oznamuje její trvalost. Láska nikdy nepřestává. Proroctví budou odstraněna; jejich naplnění je přivede ke skončení. Jazyky přestanou s nynějším rozděleným stavem národů. Známost, anebo částečná známost, kterou máme v přítomné době, bude odstraněna. Ta známost, jakou máme nyní, není plná známost, ale spíše něco, co stále získáváme, a proto je jen důkazem naší nevědomosti. Je to jen známost „z částky“. V dokonalém stavu v nebi tato částečná známost provždy pomine. V oné nebeské scéně mohou být požehnaná ukázání pravdy, ale cokoli tam bude představeno, bude plně známé, v protikladu k našemu přítomnému stavu, ve kterém, ačkoli pravda je plně zjevena, je přece osvojována jen částečně. Ať zde na zemi vnikneme jakkoli daleko do pravdy, vždy to zůstane jen známostí „z částky“. Aby vysvětlil naši přítomnou částečnou známost, apoštol užívá obrazu dítěte, které umí myslet, mluvit a uvažovat jen jako dítě. Když se dítě stane mužem, dětský stav je zanechán. Tak také my, dokud jsme v těchto tělech, jsme nuceni velkou mírou přemýšlet o duchovních věcech v přirozených pojmech, které jsou ve shodě s naším přítomným stavem. Takto, pokud se týká pravdy, vidíme jen v zrcadle, nejasně. V přítomné době jsme jako někdo, kdo se dívá na předměty přes nějaké poloprůhledné zařízení umístěné mezi nás a to, nač hledíme. Potom budeme znát tak, jak jsme známi Bohu. Budeme plně znát pravdu jako celek, nejen z části, ale tak, jak nás zná Bůh.
Nyní zůstává víra, naděje, láska, ty tři, „ale největší z nich jest láska“. V dokonalém stavu bude víra proměněna ve vidění, a tak víra skončí. Naděje bude končit v naplnění. Láska jediná zůstane. Víra a naděje jsou velmi dobrými společníky na cestě, ale u brány nebe jejich společnost opustíme. Vejdeme s jednou věcí, s láskou. Tyto verše nicméně mluví o přítomném stavu a říkají nám, že i nyní je láska tou největší vlastností. Musí to tak být, neboť láska je podstatou samého Boha, a proto je láska věčná.