Apoštol představil večeři Páně jako důležitou pohnutku pro shromáždění jako církev. Nyní před nás přivádí dary Ducha Svatého a Jeho přítomnost ve shromáždění, bez které nemůže být udržován žádný pořádek podle Boha, když se svatí scházejí, aby se účastnili večeře nebo pro vykonávání služby.
Z tohoto oddílu se učíme, že církev je Kristovo tělo, zformované Duchem, a že v těle Duch Svatý působí pro dobro těla rozdělováním darů každému člověku jednotlivě, jak On chce (verš 11), aby byly užity pod vedením Ducha (verš 3). Apoštol nás takto varuje před vniknutím zlých duchů a lidské domýšlivosti, když udržuje práva Ducha Svatého v Božím shromáždění.
Verše 1-3: Kapitola začíná tím, že jsou udány pravé známky služby skrze Ducha Božího, a tak je nám umožněno odhalit a odmítnout každou službu, která vychází z falešného ducha. Protože byli povoláni z pohanů, korintští věřící byli původně pod vlivem falešných duchů a byli vedeni k velebení němých model a zlořečení Ježíšovi. Nikdo, mluvě skrze Ducha Svatého, by nevedl k velebení model nebo ke snižování Krista. Naopak Duch Svatý chce vždy vést k vyznání Ježíše jako Pána.
Třetí verš není přesně testem k umožnění rozeznávání mezi věřícími a nevěřícími; spíše nám dává prostředky k rozeznávání, zda někdo mluví skrze Ducha Božího nebo skrze falešného ducha. Mít takový test ve dnech, kdy skrze Ducha Božího stále ještě byla dávána zjevení, a proto se ďábel snažil padělat zjevení, mělo zvláštní důležitost (viz 2. Tesalonickým 2,2). Důležitost testu nepřestala, ačkoli zjevení už je úplné, neboť jsme varováni, že v pozdějších dobách někteří budou dbát svádějících duchů, a dále, že tu budou takoví, kteří budou vyznávat, že jsou služebníky Krista, ale ve skutečnosti budou služebníky satana. Takoví mohou být odhaleni podle svého postoje ke Kristu. Žádný, kdo snižuje Krista, není veden Duchem Božím. (Viz 1 Timoteovi 4,1; 2. Kor. 11,13-15.)
Když nás učil rozeznávat, kdy člověk mluví skrze Ducha Božího, apoštol pokračuje a dává nám naučení ohledně božské moci a autority pro vykonávání různých darů ke službě (verše 4 a 5).
Verš 4: Každý, kdo mluví skrze Ducha Svatého, bude vyvyšovat Krista, ale Duch může mluvit skrze velmi různé dary. Nicméně všechny jsou vykonávány v síle a moci téhož Ducha.
Verš 5: Nadto různé dary jsou užívány k vykonávání různých forem služby, ale je to tentýž Pán, kdo vede v každé službě.
Verš 6: Nakonec vykonávání darů v různých službách povede k různým výsledkům nebo „působením“, ale je to tentýž Bůh, jenž působí výsledky v duších.
Takto se učíme, že dary mohou být správně užívány jen v energii Ducha pod vedením Pána a každé pravé dílo v duši je výsledkem Božího působení.
Tyto tři verše, je-li jim správně rozuměno, slouží k napomenutí a zároveň k nápravě tří vážných nepořádků v křesťanstvu. Předně se velmi všeobecně v náboženském světě učí, že pro vykonávání daru je přirozená schopnost, lidská moudrost a výcvik v teologické koleji předchozí nutností. Apoštol učí, že pro vykonávání daru v Boží církvi potřebujeme to, co žádná lidská škola nemůže dát a co žádné lidské výdobytky nenahradí. Potřebujeme přítomnost a sílu Ducha. Pod svou mocí On může, a činí tak, užít „neučené a prosté“ rybáře, jako byli Petr a Jan, aby plnili vysoké postavení apoštolů a převrátili svět, anebo může užít vysoce vzdělaného muže, jako byl apoštol Pavel. Pýcha člověka je takto dána stranou a vše je vedeno k tomu, aby směřovalo k přítomnosti a moci Ducha Svatého.
Za druhé křesťanstvo tvrdí, že dříve než člověk může vykonávat svůj dar, musí být ordinován člověkem a vyslán ke službě nějakou lidskou autoritou. Apoštol trvá na tom, že pravá služba vyžaduje jen autoritu Pána.
Za třetí: Lidé velmi spoléhají pro dílo v duších na výřečnost, pohybovou přitažlivost, hudbu, zpěv a na jiné metody, které působí na city. Apoštol nám říká, že je to „Bůh, který působí všecko ve všech“. Bůh působí všechno, co je božské, v každém, v němž je nějaké dílo. Apoštol už připomněl těmto věřícím: „Řeč má a kázání mé nebylo v slibných lidské moudrosti řečech, ale v dokázání Ducha a moci, aby víra vaše nebyla na moudrosti lidské založena, ale na moci Boží.“ (1. Kor. 2,4.5)
Takto se učíme, že moc pro vykonávání darů není z člověka; je z Ducha Svatého. Autorita pro službu není z člověka, přichází od Pána. Výsledek v duších není způsoben člověkem, je to Boží působení.
Verš 7: Když apoštol promluvil o božském zdroji všech darů, poučuje nás nyní ohledně různosti darů a jejich rozdělení (verše 7-11). Učíme se, že Duch nesoustřeďuje všechny své projevy v jednom člověku nebo v jedné třídě lidí. Toto naučení kárá význačné zlo křesťanstva, skrze které je zvláštní třída lidí postavena stranou pro službu, a tak je Boží lid rozdělován na klérus a laiky. Písmo nezná takové rozlišování. Když křesťanstvo dalo stranou Boží pořádek, prakticky říká, že projevy Ducha jsou dány jednomu člověku, který je ordinován, aby předsedal shromáždění. Zde je to „jeden každý“, komu jsou dány projevy Ducha.
Nadto jsou tyto projevy Ducha dány „ke společnému prospěchu“. Jsou dány ne proto, aby se jednotlivec jimi mohl vyvyšovat, anebo aby obdržel význačné místo mezi Božím lidem, či aby získal osobní vliv nebo výhodu, ale pro společné dobro a užitek všech. Naučení mělo zvláštní význam pro korintské věřící, kteří užívali dary pro to, aby se sami vyvyšovali.
Verše 8-10: Apoštol přistupuje k rozlišení různých darů. Mluví ne tolik o vlastnictví darů, ale o „projevech“ nebo užití darů. Takto mluví nejen o moudrosti a známosti, ale o „slovu moudrosti“ a o „slovu známosti“. „Slovo“ v sobě zahrnuje sdělení moudrosti a známosti pro pomoc druhým.
Moudrost je vlastnictví Božích myšlenek, takže je na vše pohlíženo jako před Bohem a ve vztahu k Bohu a umožňuje to jejímu vlastníku jednat správně v každé zvláštní okolnosti.
Známost je spíše rozumná známost zjeveného Božího slova, takže může být jasně vyhlašováno učení. Víra v tomto oddílu není prostě víra v Krista a evangelium, která je společná všem věřícím; je to spíše zvláštní víra daná některým věřícím, která jim umožňuje pomáhat lidu Páně pozvedáním nad jejich nesnáze, překonáváním odporu a vedením v jejich zmatenosti.
Dary uzdravování byly dary znamení ve spojení s našimi těly. Působení zázraků jiných než uzdravování zahrnovalo rozvinutí moci nad materiálními věcmi a duchovními bytostmi (srovnej s Markem 16,17.18; Sk. 13,11; Sk. 16,18; Sk. 28,5).
Proroctví bylo zjevování duchovní moci v duchovní oblasti a vlastníku umožňovalo udávat Boží myšlenky týkající se přítomnosti nebo budoucnosti. (Srovnej se Sk. 11,28; 1. Kor. 14,3.)
Rozeznání duchů je dar, který, jak jeden řekl, „znamená schopnost rozhodování ne mezi pravými a falešnými vyznavači Pána Ježíše, ale mezi učením Ducha a učením, které je napodobováno zlými duchy“ (W. K.).
Různé druhy jazyků mohou být dány jednomu a výklad (překlad) jazyků druhému.
Verš 11: Když před sebou máme různé dary, je nám připomenuto, že některé jsou zázračné, všechny jsou duchovní. „To vše působí jeden a týž Duch, který rozděluje jednomu každému obzvláštně, jak ráčí.“ Božím pořádkem pro Jeho shromáždění je různost darů rozdělovaných různým jednotlivcům, vykonávaných jednou vůlí – mocí a vůlí Ducha Svatého. Všechen pravý pořádek ve shromážděních Božího lidu je výsledek toho, že Bůh sám působí uprostřed svého lidu. Křesťanstvo svými lidskými opatřeními, řízenou službou a předepsanými rituály v praxi tento pořádek ignoruje, pokud tak nečiní i v učení.
Verše 12 a 13: Od různých projevů Ducha apoštol přechází k tomu, aby mluvil o sféře, v níž Duch působí. To vede k velmi požehnanému ukázání pravdy o shromáždění, viděném jako tělo Krista. Podle Božího pořádku věřící nevykonávají tyto dary jako izolovaní jednotlivci, ale jako údy těla Krista a pro dobro celého těla. Apoštol bere za příklad lidské tělo, aby ilustroval některé velké pravdy týkající se Kristova těla. Jako lidské tělo je jedno, a přece se skládá z mnoha údů, jež všechny mají své místo a jsou částí v tom jednom těle, „tak i Kristus“. To je krásný způsob předkládání pravdy. Předmětem je církev, ale apoštol neříká: „tak i církev“, ale „tak i Kristus“. Tělo je Kristovo tělo a zahrnuje Krista a údy. Je to Jeho tělo pro vyjádření Jeho samého. To je v souladu s pravdou, která byla apoštolovi prvně představena při jeho obrácení, když se Pán ptá: „Proč mne pronásleduješ?“. Dotknout se Jeho lidu znamená dotknout se Jeho samého, Jeho těla.
Pak je nám řečeno, že církev se skládá z věřících, ať ze Židů nebo z pohanů, pokřtěných v jedno tělo skrze Ducha. Tento křest Duchem, jak víme ze Skutků 1,5 a Skutků 2, byl vykonán ve dni Letnic, když věřící byli skrze dar a přebývání Ducha Svatého spojeni s Kristem, Hlavou v nebi, a jedni s druhými.
Když apoštol představil pravdu o církvi jako tělu Krista, ve zbytku kapitoly užívá funkce lidského těla, aby ukázal praxi, která by měla vyznačovat tělo Krista na zemi. Ukazuje, že jako lidské tělo bylo zřízeno, aby pracovalo jako jeden spojený celek s vyloučením každého nepořádku, tak tomu má být i ve shromáždění.
Verše 14-19: Předně je nám připomenuto, že v lidském těle je rozmanitost v jednotě. „Tělo není jeden úd, ale mnozí.“ Rozmanitost by byla naprosto ignorována a vznikl by nejvážnější nepořádek, kdyby každý úd zanedbával svou vlastní funkci pro závist vůči údům, které mají možná vyšší funkci. Kdyby si noha začala stěžovat, že není rukou, anebo ucho, že není oko, pak by tělo přestalo normálně fungovat, neboť stěžující si údy přestanou účinně působit pro dobro těla. Takovému nepořádku může být předejito pouze uznáním, že to je Bůh a ne člověk, kdo „zřídil údy, jeden každý z nich v těle, tak jak chtěl“, dávaje každému jeho určené místo a funkci. Vynikání jednoho údu by dalo stranou tělo. „Pakli by všichni byli jeden úd“, nebylo by tu tělo.
Verše 20-25: Apoštol za druhé ukazuje, že tu je jednota v rozmanitosti. Zatím co tu je mnoho údů, je tu jen jedno tělo. Ale tato jednota těla by byla velmi ohrožena, kdyby vyšší údy shlížely s opovržením na nižší údy. Už jsme viděli, že závist jednoho proti druhému by porušila rozmanitost; nyní se učíme, že opovrhování by porušilo jednotu. Jestliže oko jedná s rukou s opovržením a hlava opovrhuje nohama, všechna jednota těla mizí. Tento nepořádek může opět být vyloučen jen uznáním přítomnosti a moci Boha, jenž sestavil tělo takovým způsobem, že žádný úd se nemůže obejít bez ostatních údů.
Uznání první pravdy, že tu je rozmanitost v jednotě, zcela vyloučí světský princip klerikalismus, neboť je zřejmé, že v jednom těle si žádný úd nemůže nárokovat přednost, poněvadž každý úd má svou vlastní funkci.
Uznání druhé pravdy, že tu je jednota v rozmanitosti, vyloučí princip nezávislosti. Údy, ačkoli každý z nich má svou speciální funkci, jsou závislé jeden na druhém. Potom pravda o těle Krista je, že žádný věřící nemá přednost a všichni jsou závislí jeden na druhém.
Verš 26: Výsledek je, že „když jeden úd trpí, trpí spolu s ním všechny údy; a když je jeden úd v slávě, radují se všechny údy spolu s ním“. Vyjádření tohoto je bezpochyby velkou mírou bráněno rozděleným stavem křesťanstva. Nicméně zůstává pravdou, že údy mají vliv jeden na druhý, poněvadž jsou spojeny jeden s druhým Duchem Svatým, a to, co závisí na Duchu, zůstává, jakkoli velmi naše selhání brání, aby to bylo vyjádřeno. Čím jsme více duchovní, tím více si budeme uvědomovat pravdu, že všichni působíme jedni na druhé. Porušený stav shromáždění oslabil naši duchovní citlivost, ale, jak kdosi řekl: „Vědomě trpíme nebo se radujeme v míře své duchovní síly.“
Verš 27: Apoštol mluvil o velkých principech, které jsou pravdivé o celém Božím shromáždění na zemi, viděném jako tělo Krista. Nyní používá tyto pravdy na místní shromáždění v Korintu. Říká: „Vy jste tělo Kristovo a jednotlivě jste údy.“ Neříká: „Vy jste to tělo Krista“ /v řečtině chybí člen – p. p./, jak je to chybně přeloženo v Authorised Version, ale: „Vy jste tělo Kristovo,“ nebo: „Vy jste tělo Krista.“ Shromáždění v Korintu nebylo to tělo Krista, ale bylo místním vyjádřením těla, jako tvořící jeho část. Generál mohl říci některým vojákům v daném místě: „Pamatujte, že jste tělesná stráž.“ Neřekne: „Vy jste ta tělesná stráž.“ Neboť oni netvoří celý regiment, nicméně místně regiment představují.
Tak je to dnes stále výsada a odpovědnost všech křesťanů v každém daném místě, aby se shromažďovali prostě jako údy Kristova těla na zemi a jako místní představitelé toho jednoho těla. Skrze Ducha je každý věřící údem Kristova těla a jako takový je odpovědný chodit v souhlasu s touto velkou pravdou, odmítaje být spojen se sektami křesťanstva, které prakticky tuto pravdu popírají. V křesťanstvu je tato velká pravda ignorována shromažďováním křesťanů kolem některého oddaného služebníka nebo u jiných vytvářením jednoty k udržování některých částí pravdy. Jediná jednota vytvářená Duchem je jednota Kristova těla, a jediná příslušnost, kterou Písmo uznává, je příslušnost k tomuto tělu.
V této době úpadku se upřímní křesťané pokoušejí vytvořit jednotu křesťanů ustavením jednot pro modlitbu, pro kázání evangelia, pro misijní dílo a pro šíření některých pravd, jako je svatost a příchod Pána. Ale zatím co mnozí jsou hotovi připojit se k těmto jednotám vytvářeným lidmi, jak málo jich opouští různé sekty vytvořené podle lidské moudrosti a uspořádání, aby chodili ve světle té jedné jednoty vytvořené Duchem a aby jednali pod vedením Ducha. A přece Pán nežádá nic více. Nevnucuje našim svědomím nekonečnou rozmanitost shromáždění a jednot, ke kterým bychom se měli připojit, jak to bylo ukázáno, a bylo by krajně neuskutečnitelné pro velkou většinu křesťanů. Pán také nenavrhuje, abychom opustili různé sekty a cestovali na nějaké vzdálené místo, kde bychom se setkali jeden týden v roce, abychom vyjádřili jednotu v Kristu. Kdyby tomu tak bylo, bylo by po nás žádáno, abychom udělali něco naprosto nemožného pro velkou většinu Božího lidu.
Jistě ale Pán hledá, aby Jeho lid v místě, kde je, opustil všechno, co je popřením pravdy. A dále aby se shromažďovali v pravdě o jednom těle, jehož jsou už údy, pokud jsou věřící. Kdosi pravdivě řekl: „To, co Pán žádá, je možné uskutečnit všem bez hluku, bez pompy, je to pravé ve svém charakteru a za všech časů.“ Taková stezka je otevřena tomu nejprostšímu a nejchudšímu z Božího lidu. Je pravda, že když někteří mají Bohem danou víru a shromažďují se v některém místě ve světle pravdy o jednom těle, sotva může být o nich řečeno jako o shromáždění v Korintu: „Vy jste tělo Kristovo,“ jako kdyby byli představiteli těla Kristova, poněvadž ve dnech úpadku by bylo nesnadné najít nějakou společnost svatých, která zahrnuje všechny věřící v tom místě. Avšak pro věřící, kteří jsou hotovi za každou cenu jít v poslušnosti vůči Slovu, je stále ještě možné jít spolu ve světle jednoho těla.
Verše 28-30: V závěrečných verších je před nás postavena skutečnost, že Bůh ustanovil „v církvi“ – to jest v církvi jako celku – různé dary. V Epištole Efezským se učíme, že dary jsou dány od Krista, vyvýšené Hlavy těla. V Epištole Korintským se učíme, že Duch Svatý rozděluje dary v církvi na zemi.
Některé z těchto darů byly bezpochyby pro uvedení křesťanství. Takovými jsou dary znamení. Není řečeno ani slovo o tom, že budou pokračovat po celé období církve. Je významné, že dary, po kterých lidé touží, jsou na stupnici umístěny nejníže.
Verš 31: Dar je něco, co si právem můžeme žádat. Nicméně poněvadž my, podobně jako věřící v Korintu, můžeme snadno zneužívat dary a snažit se použít je k vlastnímu vyvýšení, je nám řečeno, že tu je výtečnější cesta sloužení jednoho druhému. O této výtečnější cestě ihned apoštol začne mluvit.